• HonzaR.
Stylromantika
Datum publikace7. 9. 2022
Počet zobrazení2496×
Hodnocení4.70
Počet komentářů19

Jak být někomu oporou v okamžiku, když vámi cloumají vaše vlastní strachy a běsy? Máme na vybranou? Máme. Téměř vždycky. Existuje skutečně jen velmi málo životních situací, kdy můžeme udělat jen jednu jedinou věc. Občas si to myslíme, někdy zcela pochopitelně propadneme pocitu, že se nic jiného dělat nedá, že všechno ostatní je zbytečné.

Naštěstí jsem si včas uvědomil, že ty moje emoce jsou oproti Damiánovým zanedbatelně primitivní. Já jsem pitomě žárlil na kluka, který mně samotnému přišel sympatický a u kterého jsem ani nevěděl jistě, že by moje žárlivost vůbec mohla mít smysl. On se zřejmě obával, co se zase semele.

Vzal jsem Damiána jednoduše do náruče: „Dami, to bude dobrý, uvidíš.“

Zavrtal se mi obličejem do ramene a zamumlal, že doufá a že si s Machym promluví.

Tak asi bychom se měli domluvit, jak tomu klukovi vlastně budeme říkat. Ale k nám do postele jsem si ho víc tahat nechtěl, byť i jenom tím, že bych se na něj vyptával dál. Damián krásně voněl a tisknul se ke mně. A když se nepatrně zavrtěl a otřel se penisem o mé stehno zároveň s prvním polibkem, pochopil jsem, že všechny svoje nejistoty chce zahnat milováním. A nebyl jsem proti. Vzal jsem jeho obličej do dlaní.

Líbal jsem ho na tváře, na oční víčka, na nos. Celý obličej jsem mu pokryl jemnými polibky, než jsem se vrátil k jeho rtům. Odpovídal mi rychle a hltavě, žádný pomalý rozjezd a mazlení. Vyšvihl se obkročmo na mě a vzal naše penisy dlaně. Cítil jsem jeho napruženou tvrdost na své. Pevně sevřenou dlaní nás oba začal dráždit. Když jsem si Damiána po pár minutách přetáčel pod sebe a pronikal do něho, hlavou mi proběhla myšlenka, že ho moc chci. Že jenom jeho chci. Ale také to, jestli nám tenhle způsob neverbální komunikace bude stačit navždycky k řešení všech problémů.

Ráno jsme se rozcházeli s tím, že se uvidíme až večer. Damiánovi zbývalo několik posledních jízd, aby konečně mohl složit zkoušky a legálně sednout za volant. Už aby to bylo, moc jsem mu to přál. A pak s ním pojedu klidně až do Brna.

Cestou do práce jsem se v duchu vrátil do včerejška. Přemítal jsem, jak asi ten Damiánův rozhovor s Jerrym dopadne a jaký ten kluk vlastně je.

Z Katčiny poznámky jsem si sice vyvodil, že by Jerry naši kapelu nemusel narušit ani jménem – jen by se změnil poměr J a K, ani tím, že se nám všem včetně Káti líbí kluci. Ale nevěděl jsem to jistě. Vždycky jsem byl přesvědčený, že to poznám, a vážně se mi nestalo, pokud jsem s dotyčným strávil nějakou dobu a pronesl pár vět, že bych se spletl. U toho kluka mi nezacinkalo absolutně nic kromě toho, že je na svůj věk hodně dobrý muzikant. Já zkrátka musel zjistit víc. Už jenom kvůli Damiánovi. A jen velice neochotně jsem si v koutku duše přiznal, že i kvůli sobě. Krátce před osmou jsem proto vzal mobil a byl jsem rád, že si muž, kterému jsem volal, na mě ochotně udělal čas.

„Dobře, Honzo, přijďte v půl páté.“

Asi nemusím říkat, že ten den jsem byl v práci myšlenkami napůl jinde. Byl jsem tak mimo, až mě nad jedním banálním problémem Bručoun opět poslal do prdele s dovětkem: ‚A až se vrátíš, začni zas používat ten mozol, kterej máš na krku, aby ti do něj nepršelo.‘ Zbytek času do domluvené schůzky jsem to tedy zkoušel. Používat ten mozol, myslím. V praxi to vypadalo tak, že jsem málem zapomněl vystoupit z tramvaje u Damiánova gymnázia.

Z hrnku na stole se kouřilo. Jemná vůně zázvoru a citronu šimrala do nosu a donutila mě spolknout sliny. Leda bych si spálil jazyk, kdybych se pokusil napít okamžitě poté, kdy profesor Matějka ve svém kabinetu odložil rychlovarnou konvici a usedl naproti mně. Za okny se už šeřilo, škola se téměř vylidnila. Ale vždycky jsme se radši scházeli tady. Matějka občas žertoval, že si do zaměstnání odchází odpočinout od svých vlastních dětí.

„Tak jak se máte, Honzo? V telefonu jste nezněl příliš vesele,“ zeptal se klidně, ale jeho zkoumavý pohled se přehlédnout nedal.

Cítil jsem se trochu jako blázen, co tady hledám. Že se zas už pokouším zasahovat Damiánovi do života příliš. Na čtvrtletní třídní schůzku David nešel, proč by chodil, když si jeho syn i na nové škole zvolil status dospělého. Sice o svých výsledcích Davida průběžně informoval – a nebyly vůbec špatné, ale nadále trval na tom, že je to jeho věc. A já vlastně tohle Damiho rozhodnutí obcházel. Jenže mě nezajímaly známky, že.

„Je to trapné, pane profesore,“ povzdychl jsem si a on jen povytáhl obočí.

Jen do toho, Honzo, když už ses k tomu odhodlal, pobídl jsem sám sebe: „Rád bych věděl, jestli sem Damián zapadl.“

„To je všechno? To jste se mohl zeptat rovnou. Myslím, že zapadl. Ta třída je poměrně homogenní, nejsou v ní moc jednotlivé skupiny. Neměli příliš šanci se nějak rozdělovat. V prvním ročníku se sotva stačili pořádně poznat, než jsme museli školu zavřít. A ve druháku už to bylo úplně na nich. Ale paradoxně je to možná víc sblížilo, když se museli sami snažit, jak být v kontaktu.“

„Damián zmiňoval, že mu vyprávěli, že se scházeli online i naživo. Dost dobře si to neumím představit. Tedy to naživo. Třicet lidí…“

Matějka se usmál: „Samozřejmě, že ne vždycky a ne všech jedenatřicet, Honzo, ale když to někdo vezme do ruky… Vlastně jste je tu už zahlédl. Slečna Dương a pan Machar. Popravdě, ze začátku jsem měl obavy, co tihle dva s tou třídou provedou.“

„Proč?“

„Protože ona je ctižádostivá a cílevědomá a on má zajímavý dar strhnout a rozpohybovat lidi. Ta třída jako celek je v mých hodinách, a kolegové vesměs tvrdí totéž, spíš tichá a pasivní. Ale když se do toho tihle dva opřou, vznikají leckdy zajímavé situace.“

Tak zajímavé… Hlavou mi šrotovalo, že je sice bezvadné, že jsem se na něj nemusel ptát přímo, ale na druhou stranu jsem nevěděl, jestli mi ve výsledku z těch informací nebude ještě hůř. Někdo, kdo dokáže vytvářet zajímavé situace, je určitě mnohem zábavnější než ‚nudnej srab‘.

Svou další otázku jsem tedy pokládal opatrně a v obavách: „Řeknete mi víc?“

Podíval se na mě tak, až jsem měl pocit, že mi kouká přímo do duše.

„Tak jeden příklad. Co se v prvním ročníku literatury probírá, víte sám. Dostali jsme se ke dvojsmyslům v antické literatuře. Třída potichu, já už jsem si pomalu začínal myslet, že půlka z nich jsou figuríny a druhá spí, když tenhle kluk do mé odmlky ve výkladu pronesl, že na vysvětlení dvojsmyslu není třeba chodit až do starověku. Já samozřejmě byl rád, že alespoň někdo se probral, takže jsem se zeptal, jestli má na mysli něco konkrétního. On vytáhl mobil, bez ohledu na to, že zapnuté mobily jsou při vyučování zakázané, a zeptal se, jestli může pustit jednu písničku. Pamatujete si, že já moc do iniciativy studentů nezasahuji, ne?“

Jenom jsem přikývl. To jsem si pamatoval moc dobře. A líbilo se mi to. Asi bych to býval dělal stejně, kdybych se nevydal úplně jiným směrem.

„A dál?“

„Nechal jsem ho. Texty Hraběte v podání Mišíka mám sám rád. A trochu je to probudilo, už jenom to byl úspěch. Slečna Dương prohlásila, že ona v tom textu žádný dvojsmysl nevidí, že je přece jasné, o čem je. Ona se umí vyjadřovat zatraceně nadřazeně. Jeden z těch ostatních dvou zástupců mužského rodu se na ni otočil s poznámkou, že ona to jistě ví nejlíp. Začali se zaujatě bavit, jeden zastávající názor, že je to o lásce, druhý že o smrti, až se začali přidávat ostatní. V podstatě se rozdělili na dvě skupiny. Pracovně jsem si je nazval romantici a pragmatici. Nastala skoro vřava, až jsem je musel klidnit, a ten kluk si tam seděl, sám pro sebe se usmíval a jenom je sledoval. Vlastně jsem měl chuť mu skoro vynadat.“

„Ale neudělal jste to…“

„Neudělal. Přišel jsem s lepší odezvou, alespoň jsem si to myslel. Řekl jsem jim, že si na tohle téma napíšeme esej, ve které mi vysvětlí, proč si myslí, že je to o tom nebo onom. Jak jsem očekával, nadšení nebyli. Začali se obracet na Machara, že mu pěkně děkují.“

„Tak to mu asi nebylo dobře, ne?“

Mít proti sobě rozvášněný dav určitě příjemné nebylo a možná by mi bylo toho kluka i líto, jenže já si nemohl pomoct a trochu potměšile jsem mu to přál.

„Myslím, že mu nebylo ani dobře, ani zle, protože jen pokrčil rameny a prohlásil, že on osobně radši napíše slohovku o jedné písničce než o dílu Aristotelovu nebo Sokratovu. To že ho nebaví. Nebaví! A to řekne třídnímu a češtináři dva měsíce po začátku studia!“

„Damián říkal, že ho baví matematika. Takže aspoň v tom nenadšení z češtiny není sám,“ zasmál jsem se, ani tak kvůli tomu, co Matějka řekl, ale spíš kvůli tomu, jak na něm bylo poznat, že ho ta vzpomínka ještě po dvou letech dokáže nadzvednout.

„To jsem si myslel také, jenže to není přesné. On se v literatuře orientuje slušně. Navíc chápe souvislosti v historickém kontextu, v jakém období a kde co vzniklo, co z čeho vychází, takže všeobecný přehled má. To zas musím uznat, že ho kolegyně Macharová zřejmě dokázala zaujmout.“

„Kolegyně Macharová? Tu neznám.“

„Jeho matka tady učí dějepis a latinu. Ne tedy v téhle třídě. Takže to zaujetí matematikou u pana Machara přičítám spíš tomu, že nechtěl na seminář k mamince. A znát ji nemůžete, nastoupila až po vaší maturitě.“

Na chvilku mě napadlo, že mít za matku učitelku na střední, kam bych chodil, je dost velký trest sám o sobě. Chodit na psychologii k mojí máti… brr!

„To mu vážně nezávidím,“ ušklíbl jsem se a Matějka se zasmál.

„Myslím, že to nebere nijak úkorně. Kolegyně Macharová mi svěřila, když jsme se o něm bavili po tomhle jeho prvním kousku, že měli jednoduchou dohodu. Bude dělat přijímací zkoušky na konzervatoř, kam chtěl on, a na tohle gymnázium, protože jazyky mu vcelku jdou.“

„Aha, na konzervu ho nevzali, proto je tady.“

„To jsem si také myslel, ale vzali. Jenže se rozhodl nakonec pro nás. Proč, to ví jenom on a možná Bůh.“

„A co ta esej, jak ji napsal?“

„Nijak zvlášť, vyargumentoval svoje názory sice logicky, ale mnozí napsali lepší práce. Nakonec totiž sami usoudili, že je přijatelnější poslechnout si jednu písničku a projít její text než pročítat antické filozofy. Z Machara literát nejspíš nebude. Vůbec z něj mám dodnes rozporuplné pocity, protože v té práci nebyla jediná chyba. Ani v žádné další. Zato při posledním diktátu byl schopný nasekat tolik hrubek, až jsem si myslel, že ho psal někdo jiný. Když jsem se ho na to zeptal, odpověděl, že jsou důležitější věci než jedna kule z diktátu. Takže já vím, že sice pravopis a gramatiku umí, ale tu pětku mu stejně započítat musím, protože by to nebylo fér. Ale on to vzal jako samozřejmost, žádná žádost o opravný diktát, jak to leckdy studenti zkoušejí s různými výmluvami, proč se jim to zrovna ten den nepovedlo. Vlastně je to docela fajn kluk.“

„Tak to mám radost,“ ujelo mi.

Profesor Matějka se na mě tázavě podíval.

„Honzo, proč tu vlastně jste? Damián se vám s nějakými problémy svěřil?“

Cítil jsem, jak z rozpaků rudnu a v krku se mi usazuje nepříjemný knedlík. Zkusil jsem ho zaplašit vychladlým čajem, ale moc se mi to nedařilo.

„Prostě jsem chtěl vědět, kdo je okolo něj, protože provedl pěknou pitomost…“

Odvyprávěl jsem Damiho automobilový úlet i s tím, že mi připadá, že se chtěl pochlubit právě před tou skvělou třídou, respektive před zlomkem z ní.

„I kdyby to tak bylo, co byste s tím dělal? A co byste dělal na jeho místě vy? Ze školních tamtamů se mi nedonesla žádná zmínka o tom, že se tu váš přítel vyoutoval. A tak si představte situaci, kdy na vás dvě hezké dívky tlačí, ať je svezete. Kolik procent chlapců by odolalo, čtyři?“

Musel jsem se usmát, jak hezky to podal: „Myslím, že je nás mnohem víc, pane profesore. A pokud tam byl i tenhle jeho hvězdný spolužák…“

„Počkejte,“ skočil mi do řeči, „víte, jestli tam byl?“

Musel jsem přiznat, že Damián mluvil výhradně o spolužačkách.

„Tak to je škoda, Honzo, protože ač mě pan Machar občas dokáže překvapit a vytočit, tak jedna věc se mu upřít nedá. Nikdy by nikoho neohrozil, nikomu neublížil. Spíš naopak. On by je zpacifikoval, aby Damiána nehecovaly. Proto jsem ho také požádal, aby se vašemu příteli jako novému žáku věnoval a vtáhl ho do kolektivu.“

To je sice hezký, jenomže já kvůli tomu žárlil jako magor, letělo mi hlavou, zatímco se na mě Matějka díval.

„Honzo, vás nezajímá jenom to, jestli Damián zapadl, že?“

V jeho pohledu nebyl žádný úsměšek, žádné překvapení, jen čisté pochopení.

„Ale ano, víme všichni, že pan Machar je gay, téměř od začátku. Kolegyně Pašková by mohla vyprávět, jak pro změnu jí zahýbal hodinou ZSV, když se dostali k tématu o menšinách. Jenže Honzo, přece vy sám dobře víte, že nikomu nezabráníte, aby se zakoukal někde jinde. A já si myslím, že pro vašeho přítele by naopak mohlo být přínosem, kdyby se v jistém směru necítil jako rarita a sám.“

Seděli jsme v tichu notnou chvíli, než jsem uklidnil myšlenky i dech a spustil. O sobě, o Damiánovi, o všech svých obavách a našich nedorozuměních. Mluvil jsem s Matějkou, jak bych nejspíš o Damiánovi a své lásce k němu nemluvil s nikým, ani s Káťou nebo s Jáchymem a Kamilem. Jak bych možná mluvil s mámou nebo tátou, kdybych s nimi takhle mluvit mohl.

Zdržel jsem ho hodně dlouho, ale nedal to nijak znát. Trpělivě mi naslouchal a odpovídal. Odcházel jsem, a i když mi žádnou univerzální radu nedal, nenabídl mi žádné řešení, bylo mi o moc líp. Vždyť na nějakou nevěru přece vždycky musí být dva. A já bych Damiánovi měl věřit. A jestli je ten kluk, ať už Jerry nebo Machy takový, jak ho profesor Matějka vylíčil, tak by přece nikomu kluka nepřebral. Alespoň jsem v to pevně věřil.

 

Z deníku

Do třídy dorazil až těsně před zvoněním. Sesunul se vedle mě do lavice a utrousil ahoj tak potichu, že ho skoro nebylo slyšet. Tak to to pěkně začalo. Přes noc se mi to trochu rozleželo v hlavě, protože jsem nechápal, co ho na tom tak vyděsilo. Proč by mu mělo tak hrozně vadit, když jsem zjistil, že má přítele. Zrovna mně, že by to mělo vadit. Jenže pak mi došlo, že on to o mně vůbec vědět nemusí. Že jsem o tom s lidma ze třídy mluvil v prváku tolikrát, že už to berou jako samozřejmou věc a ne jako novinku, kterou musí každýmu na potkání vykecat. Možná to tenkrát nebyl úplně blbej nápad nechat jim prostor na jakkoliv stupidní otázku, i když to možná nemuselo být zrovna na hodině u Paškový. Taky z toho byla chudák docela vyplesklá. Ale chytila se a ta její přednáška nakonec, že jsou některý věci, o kterých by se drbat nemělo, měla hlavu a patu.

Kdyby se mě zeptal, jestli chodím s Aňou nebo s kýmkoliv jiným, normálně bych mu odpověděl, že ne, že mám kluka skoro sto kiláků daleko, takže to je trochu blbý, ale dá se to. Jenže on se neptal nikdy na nic osobního. Teď už chápu proč. Logicky čekal, že bych se třeba zeptal já taky. A lhát asi nechtěl.

O velký přestávce jsem ho zatáhl do toho výklenku pod schodama. Netvářil se teda nadšeně, když jsem mu říkal, že s ním chci mluvit taky jednou bez holek. Aňa nás zaregistrovala, jak se suneme hned po zvonění ke dveřím, ale já jen zavrtěl hlavou. Teď ne! A ona je vážně prima holka. Kývla a já věděl, že budeme mít klid.

No a tak jsem mu to řekl. Že jsme na tom úplně stejně, on vlastně líp, protože se asi můžou vidět, kdykoliv budou chtít a mají kde. Skoro to totiž vypadalo, že spolu žijou. A pak jsem ho uklidnil, že když to nechce nikomu říkat, tak u mě je ta informace v úplným bezpečí. Jenže pak mi to nedalo, abych nedodal, jak hrozně hloupý to je. Něco takovýho chtít tak moc tajit. Přece jsme, jaký jsme, tak proč se za to stydět?

Že by se potom tvářil nějak nadšeně nebo chápavě, to teda ale říct nemůžu.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (44 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (51 hlasů)

Komentáře  

0 #19 Po 15 diely,black 2022-09-20 08:53
ktorý bol pre mňa istý vrchol, povedal by som vygradovanie peripetie, to išlo s napätím aj pútavosťou dole. Som rád, že v 19.tke to znova nabralo tie správne vktorý bol pre mňa istý vrchol, povedal by som vygradovanie peripetie, to išlo s napätím aj pútavosťou dole. Som rád, že v 19.tke to znova nabralo tie správne vibrácie . Dal som si blok, že svoj fabulačný kolovrátok neroztočím a trpezlivo si počkám keď príjemné a krásne okolnosti dovolia Honzovi dokončiť svoje rozprávanie. Dal som si blok, že svoj fabulačný kolovrátok neroztočím a trpezlivo si počkám keď príjemné a krásne okolnosti dovolia Honzovi dokončiť svoje rozprávanie.
Citovat
+5 #18 Odp.: Ragtime 19.HonzaR. 2022-09-13 10:07
Cituji GD:
Cituji HonzaR.:
Cituji GD:
to přežijeme. Hlavně, aby to byl tvůj Damian.💓💋💗👨‍❤️‍👨

GD, ale ne, chlapa měnit nebudu. Je to láska čtyřnohá. ;-)

Aha. :D Kocourek Damián. :lol: Tak bacha! Ty čtyřnohé lásky jsou hodně sebestředný. :D Užij si to.♥

Neboj, my jsme zvyklí mít zvířata. :-)
Citovat
+2 #17 Odp.: Ragtime 19.GD 2022-09-13 09:34
Cituji HonzaR.:
Cituji GD:
to přežijeme. Hlavně, aby to byl tvůj Damian.💓💋💗👨‍❤️‍👨

GD, ale ne, chlapa měnit nebudu. Je to láska čtyřnohá. ;-)

Aha. :D Kocourek Damián. :lol: Tak bacha! Ty čtyřnohé lásky jsou hodně sebestředný. :D Užij si to.♥
Citovat
+4 #16 Odp.: Ragtime 19.HonzaR. 2022-09-12 15:20
Cituji GD:
to přežijeme. Hlavně, aby to byl tvůj Damian.💓💋💗👨‍❤️‍👨

GD, ale ne, chlapa měnit nebudu. Je to láska čtyřnohá. ;-)
Citovat
+2 #15 To nicGD 2022-09-12 08:48
to přežijeme. Hlavně, aby to byl tvůj Damian.💓💋💗👨‍❤️‍👨
Citovat
+6 #14 Odp.: Ragtime 19.HonzaR. 2022-09-11 19:39
Kluci, díky. A líbí se mi ta různorodost názorů, to je vážně naprosto skvělý. :-)

A teď jednu důležitou informaci: Příští týden ve středu s největší pravděpodobností Ragtime nebude. Ne že nevím, jak dál, ne že nemám rozepsáno, není v tom nic negativního, spíš naopak. Zkrátka mi vpadla do života nová velká láska a té se nedá říct ne. Ani nechci. Tak držte palce a mějte strpení.

Dík moc.
Citovat
+4 #13 DovolteGD 2022-09-11 09:47
abych se vyjádřil ještě na téma Matějka. Pro Honzu se stal jeho extřídní evidentně celoživotním mentorem a z nedostatku rodičovského zájmu o jeho problémy(čti pravé lásky), škoda, dokonce i zástupným rodičem. Řekněte mi, kdo jiný než rodič má slyšet o problémech, včetně těch partnerských, a více či méně i pomáhat je řešit , třeba jen moudrou radou. :lol:
Citovat
+5 #12 :-)Tamanium 2022-09-11 07:03
Tak jsem si teď přemýšlel a uvědomil jsem si, že jméno Damian, jsem vlastně za ty roky co jsem naživu skoro neslyšel.
Kocourek Damian, Damian McGinty, Damiano Damiani.
A na Ostrově jsem je četl minimálně ve dvou povídkách.
Vzpomene si ještě někco na nějakého Damiána?
Pokud jo, tak by si Damiáni mohli navzájem blahopřát. :-)
Citovat
+4 #11 Odp.: Ragtime 19.Marko 2022-09-10 23:55
Tak som sa konečne dokopal po dlhej dobe ku komentáru:)
Honza a Dami neomrzia. Takisto sa mi páči, že trochu viac priestoru tu má v tejto sérii aj Kamil a Jáchym...
Čo sa týka tohto dielu, tak ja mám pre Honzu pochopenie. Nemyslím si, že urobil niečo zlé. Jednoducho ako každý zamilovaný trochu žiarli a možno má aj trochu obavy (hlavne po tej hádke, kde bol označený za nudného),aby sa Dami nezahľadel do niekoho iného (možno zábavnejšieho), aj keď ako sám Honza priznáva, že to bude blbosť....Jednoducho si nemôže pomôcť a na koho iného sa obrátiť, ako na prof. Matějku, ktorý bude mať pre neho pochopenie a možno aj nejakú tú radu. A Dami sa od Matějku nič nedozvie, leda, že by sa Honza prekecol:) Takže možno pre niekoho je to na facku pre Honzu, ale ja ho chápem. Vždy lepšie ako robiť žiarlivostné scény:) Teším sa ďalší diel :-)
Citovat
+4 #10 Odp.: Ragtime 19.Sinme 2022-09-10 23:15
Kapitola skvelá ako vždy, ale popravde Honza sa správa ako malé decko. Ísť mu za triednym a ešte vykecať, čo jeho priateľ povyvádzal. No tak to je tak na prehnutie cez koleno a nasekanie mu. Priveľký zásah do tej časti súkromia, ktorá mu nepatrí.
Ale ako priznávam, že také veci, ktoré sú za čiarou už u Honzu badám dlhšie. Takže ja osobne som team Damián. :lol:
Citovat
+10 #9 Odp.: Ragtime 19.HonzaR. 2022-09-09 13:09
Keve, gympl byla na nejlepší doba ever, o tom žádná. ;-) A jinak, víš, mám fakt radost, že to vidíš takhle, protože jo, jasně, vypravěč se v tomhle chová trochu jako vůl, Myšáku, velkých, ryze kladných hrdinů sice nikdy není dost, jenže to by mě asi psát nebavilo, já radši lidi s nedokonalostma.
GD, tak třeba se k tomu baví/nebaví ještě dostaneme. Každopádně, máš bod k dobru, protože při vymýšlení příjmení, aby z toho šla udělat pro mě přijatelně znějící přezdívka, jsem sáhl přesně do téhle kategorie. :-) A to druhé, které by přicházelo v úvahu, už by bylo moc. :-)
Saaviku, děkuju, někdy toho je vážně až na hlavu.
Tame,asi by to zajímavý bylo, jenže do toho stylu by to vážně nezapadlo, v tom má pravdu Awinita. Ale třeba se nějakým způsobem dozvíme, jak co vidí a prožívá Damián, nikdy není jenom jeden způsob.
Aduš, přesně, úplně každej, jen to holt každej dáváme najevo jinak. :-)
Visi, ač neučitel (njn), to prostředí se mi prostě líbí. A i v něm jsou lidé různí. Víc Matějků. ;-)

Díky vám všem, moc.

No a speciální dík za betování, připomínky a ty bezvadný diskuze nad tímhle příběhem. Však ty víš. Baví mě to o to víc. ;-)
Citovat
+8 #8 Odp.: Ragtime 19.visions_of_dream 2022-09-08 17:56
Ta postava učitele Matějky mě fakt baví. :-) A stejně tak i všechno to, co se děje, jak se to skládá, a jsem hrozně vděčná za ty Jerryho (Machyho) deníkový zápisky. Díky nim je ten příběh ještě komplexnější.
A sakra, jo, znova musím říct, že to propojení s Diagonálama je top.
Citovat
+8 #7 Odp.: Ragtime 19.aduška 2022-09-08 16:53
Jak jedna věc dokáže člověku zamotat hlavu. Na jednu stranu je Honzovo chování k vzteku, na druhou...Jak by se člověk zachoval v jeho kůži? Možná stejně. Každý má nějakého svého strašáka ve skříni, se kterým se snaží bojovat.
Já moc doufám, že tenhle boj dobře dopadne. :-)
Pohled Damiho by se hodil, ale Awi má pravdu.
Pěkný, k zamyšlení. Díky, Honzo
Citovat
+9 #6 Odp.: Ragtime 19.Myšák 2022-09-08 16:23
V tomhle dílu se vypravěč choval trochu jako vůl. To mě na tvých povídkách fascinuje. Nikdo není jenom černý nebo bílý. Jsou jako by doopravdy žili. Vyprávět příběh v ich-formě a umět ze sebe toho vola udělat, to asi chce hodně velký nadhled.

A děkuju, Honzo.
Citovat
+10 #5 Odp.: Ragtime 19.Awinita 2022-09-08 11:39
Cituji Tamanium:
Moc pěkně napsaný, ta myšlenky kroužící pořád dokola. Ještě by to chtělo vzít z pohledu Damiho, tam těch pocitů kolem vyoutování na minulé škole a další kolem rvačky a výleru autem, bude taky hodně....


Ten Damiánův pohled by jistě byl hodně zajímavý. Ale mám obavu, že se ho nedočkáme - vzhledem k tomu, že i Soukromé Blues i Ragtime jsou psané ich-formou a jedná se především o příběh vypravěče.
A pokud vezmeme v úvahu i to, že styl vyprávění stále svádí k tomu přemýšlet nad tím, co z příběhu je odžité, co se opravdu stalo a co je pouhá fikce, je Damiánův pohled takřka vyloučený. V reálné situaci bychom pohled druhé strany taky neznali, stejně jako vypravěč v době vyprávění.
Citovat
+8 #4 Odp.: Ragtime 19.Tamanium 2022-09-08 10:27
Moc pěkně napsaný, ta myšlenky kroužící pořád dokola. Ještě by to chtělo vzít z pohledu Damiho, tam těch pocitů kolem vyoutování na minulé škole a další kolem rvačky a výletu autem, bude taky hodně....
Citovat
+7 #3 Odp.: Ragtime 19.Saavik 2022-09-08 10:18
Včera už jsem se k tomu nedostal, byl jsem utahaný, ale aspoň se bylo na co těšit. Díky.
Citovat
+7 #2 Odp.: Ragtime 19.GD 2022-09-08 09:47
Tak Kev toho za mne řekl strašně moc. Takže, když tohle zmíněné neverbální řešení selže, pak je opravdu něco hrozně špatně. Mít takového třídního je bomba a to ti mí nebyli zas až tak špatní. Teda zaráží mne, že někdo s takovým jménem 8) nemiluje češtinu. :-*
Díky za tvé psaní a výdrž.
Citovat
+14 #1 Odp.: Ragtime 19.Kev1000 2022-09-07 23:12
Tohle je vážně hodně zajímavej díl. Vyvolává vemě takovou zvláštní směsici dojmů, vzpomínek a pocitů. První instinkt je, že jít se vyptávat na svýho kluka jeho třídního je tak strašně mimo, k vzteku a nefér, že potkat teď Honzu, vpálim mu jednu mezi voči (a to fakt neni můj uplně běžnej způsob jednání). Jenomže... když se nad tim dovopravdy pocitvě zamyslim, tak... ne, nemlžu ručit za to, že bych neudělal na jeho místě to samý. Kór vědět, že na druhý straně bude sedět někdo jako Matějka.

A jinak, gympl byla skvělá doba, spousta zaprášenej asociací i těchhle malejch střípků :)
A neverbálka vždycky rulez, to je sichr.

Díky, že píšeš, a jak píšeš!
:)
Citovat