Ragtime 8.

Byl jsem v pokušení nechat si ho doma navždycky. Po několika dnech společného usínání a probouzení, kdy jsme vstávali v té části dne, která už se rozhodně nedala nazvat ránem, kdy ode mne neodcházel do školy, protože do ní skutečně chodit nehodlal, kdy jsem se celé odpoledne v práci bláznivě těšil, až zas budeme spolu, bylo na tom snad něco k divení? Ale moje uvědomělé já zvítězilo.

Nemohl jsem ho nechat, aby se na všechno vykašlal. Nejdřív fotbal, potom škola… zkrátka ne, to nešlo. Proto jsem si domluvil jednu schůzku. Damiánovi jsem o ní řekl – za tohle už jsem se před ním stydět nemusel – a on po krátkém váhání a několika ‚ale‘ souhlasil.

Nebylo to tak, že bych chtěl něco řešit za něj, spíš jsem zjišťoval možnosti. A uvažoval jsem nad nimi. Mohlo by se zdát, že Damián není zrovna studijní typ, ale to bylo zdání klamné. On byl a je v mnoha ohledech moc chytrý. Jen nebyl zvyklý šprtat. Dokud hrál fotbal, stačily mu z těch předmětů, které ho nebavily, známky průměrné, někdy ani to ne. Naopak v tom, co ho zajímalo, se nijak neučil a všechno, co souviselo s matematikou a fyzikou, pro něj bylo jednoduché. V tomhle byl pravý opak mne, já se na „za dva“ z těchto dvou předmětů na gymplu docela nadřel.

Myslím, že kdyby se rozhodoval jenom podle sebe, seděl by teď někde na průmyslovce v nějaké třídě budoucích ajťáků a byl docela za hvězdu. Jenže Damián se sám rozhodnout nemohl a připadalo mi, že by byla škoda, kdyby to rok před maturitou vzdal. Koneckonců, pokračovat někam dál určitě chtít bude a gymnázium ho v těch jeho oblíbených předmětech na vysokou školu připraví nejlépe. Dokonce i to, na které jsem kdysi chodil já. Přestože bylo zaměřené na jazyky, matematiku nás profesorka Zimová drtila dost neúprosně.

Z vedlejší třídy přicházely zvěsti naprosto stejné a valná většina ze studentů úpěla, že kdybychom se chtěli stát inženýry, jdeme studovat na úplně jiné gymnázium. Na to, které by pro Damiána bylo nejvhodnější. Jenže tam jsem nikoho neznal, nevěděl jsem, jaké je tam celkové prostředí. A já mu pomoct chtěl, aby už měl klid a viděl, že všude nemusí být ve střehu a ve stresu.

Stejně mi to přišlo hrozně povrchní, ty vztahy. Spolužáci a spoluhráči si Damiána předcházeli, dokud byl hvězda. Dokud byl něčím zajímavý – v jeho případě tím, že možná jednou bude hrát v nějakém slavném světovém týmu. Ale když hrát přestal, když došlo na lámání chleba, najednou víc záleželo na tom, kým je, což ovlivnit nemohl, než na tom, jaký je. Ten pád ze dne na den pro něj musel být hodně bolestný, i když to na sobě nedával moc znát.

Uklouzla mu vlastně jen jedna věta: „To na mně fakt nic jinýho než ten pitomej fotbal není?“ A já ho honem ujišťoval, že naopak, že je báječný v mnoha ohledech a že tak už to někdy bývá. Já zažil přesný opak. Já jsem se po svém úplném coming outu ve třeťáku nestal přímo hvězdou, ale mým spolužačkám zřejmě připadalo celkem atraktivní mít za kamaráda gaye. Ani tenhle extrém jsem pro Damiána nechtěl, ale pořád mi takový postoj připadal snesitelnější než to, čím si prošel on.

Tohle byly moje důvody, proč jsem v jeden upršený den vstupoval do budovy své bývalé střední školy a usadil se v útulném kabinetu naproti muži, kterého jsem si vážil, měl ho moc rád a tak trochu – dobře, víc než trochu, se mi stal i vzorem.

Profesor Matějka, můj bývalý třídní a učitel češtiny. Tahle naše schůzka byla neformální, nechtěl jsem pro Damiána nějakou protekci, především jsem chtěl zjistit, jestli a za jakých podmínek by mohl přestoupit.

Přivítal mě s úsměvem a potřesením rukou. Jeho obvyklý pozdrav od té doby, kdy jsem odmaturoval: „Zdravím, kolego.“ Jako by mě doopravdy rád viděl, i když jsem mu svou návštěvou zhatil hodinu volna.

Chtěl jsem jít rovnou k věci, abych ho příliš nezdržoval, ale nenechal mě.

„Nejdřív mi řekněte, Honzo, jste už v pořádku? Co vaše studium, co práce?“

Věděl, že jsem byl nemocný. Málokdy za ty roky uplynul měsíc, kdy bychom jeden druhému nezavolali. Musel jsem se nad tím usmát, čišel z něho skutečný zájem, jako vždycky. Několika větami, jsem mu tedy popsal svou současnou nepříliš veselou situaci, alespoň že tu bakalářku jsem před dvěma dny konečně naposledy prošel a odevzdal. Doslova na poslední chvíli před prodlouženým termínem, který mi byl kvůli covidu poskytnut. Zbývalo ji jen při státnicích v září obhájit. Štvalo mě to, měl jsem být touhle dobou už hotový, s diplomem v ruce, čert vezmi nějakou promoci. Ta až tak důležitá nebyla a vzhledem k době, se stejně žádné slavnostní obřady nekonaly.

„Výborně, a co dál, jaké máte plány? Budete doufám pokračovat?“

Na tohle už jsem mu odpovídal trochu nerad, protože já vážně nevěděl, co dál. Několik posledních měsíců v mém životě bylo natolik hektických, že jsem začal pochybovat, jak budu všechno zvládat.

„Nevím, pane profesore, nejspíš budu pokračovat dálkově a najdu si konečně nějakou práci, kde bych měl větší jistotu. Chtěl bych už víc volného času.“

„Rovnou učit jít nechcete? Přece víte, že to můžete i tak. A nějaký poloviční úvazek k tomu, abyste tedy měl nějaký ten volný čas?“ usmál se na mě.

Myslel to dobře, ale…

„Obávám se, že to si dost dobře nemůžu dovolit.“

Pátravě se na mě zadíval a pak si jen povzdechl: „Často mě mrzí, kolik kvalitních lidí nakonec právě z tohoto důvodu neučí. Budu doufat, že se snad toho svého snu tak snadno nevzdáte, Honzo. A učitelé už zas až tak malý plat nemají.“

Cítil jsem se před ním trochu trapně, protože jsem to věděl. Moji chuť učit zdaleka neovlivnily jen tabulkové příjmy začínajících učitelů, ale i něco jiného. Něco, nad čím jsem do té doby skoro ani neuvažoval. Jenže ta Damiánova záležitost mě poprvé v životě donutila se zamyslet, jak bych vlastně určité situace řešil já. A potom, já sám jsem byl ve stejném týmu jako Damián a nehodlal jsem to nijak tajit. Co když prostředí ve školství stále ještě není natolik liberální, jak mi po čtyřech letech tady připadalo? Fakulta, to už byl úplně svět sám pro sebe.

Tahle škola, kam jsem chtěl Damiána dostat, mohla být, a nejspíš i byla, jen výjimkou. A přesto také tady jsem několik peprných poznámek na adresu jednoho učitele zaslechl. Bylo to spíš ve spojitosti s těžkými testy a přísným zkoušením, ale i tak. Zkrátka měl jsem zas o čem přemýšlet. A zdaleka ne jen o případných studentech a kolezích, ale také o rodičích studentů, které bych učil. Popravdě, já mít syna a dozvědět se, proč se s Damiánem porval, nejspíš by si vyslechl přednášku na téma přístupu k menšinám a rozhodně bych neřešil jejich rvačku nějakým vyhroceným způsobem před státními institucemi. Zkrátka bych je zryčel oba a nechal bych to být.

„Uvidíme, pane profesore, rád bych dostudoval. Ale teď k věci, potřeboval bych poradit…“

Stejně jako otci jsem mu popsal dění okolo Damiána naprosto bez příkras a jen jsem při tom sledoval, jak se mu úsměv vytrácí z tváře. Vážně to nebyl hezký příběh.

„Myslím, že přestup jako takový není problém, Honzo. Jde spíš o to, jak to váš přítel zvládne. Přece jenom, úroveň znalostí se může dost lišit. Navíc, sám víte, že jsme jazykové gymnázium. Jak je na tom ten váš Damián v tomhle ohledu?“

Celou dobu jsem tušil, že právě jazyky by mohly být problém. Damián se sice učil anglicky a německy, ale nijak v tom nevynikal. Hlavou mi proběhla vzpomínka na jako tvrzení, jak nesmyslně moc časů angličtina má. Na okamžik jsem zatoužil vrátit se do doby, kdy jsem ho učil já, kdy bylo všechno tak krásně jednoduché. Nakonec se ti po tom lockdownu ještě bude stýskat, ty pitomče, ne? Oslovil jsem v duchu sám sebe, ale skoro to tak bylo.

„Vlastně nic moc. Trochu jsem ho možná přesvědčil, že i jazyky jsou pro život důležité, ale jinak ho baví spíš matematika a fyzika.“

„Tak proč to nezkusíte radši na matematickém?“

Ano, tohle byla logická otázka, jenže…

„Rád bych, aby chodil sem. Sám jsem se tu cítil dobře a doufám, že bude i on.“

„Honzo, ale to hodně záleželo i na vašem přístupu. Nepotkal jsem moc jiných studentů, kteří by byli tak na pohodu, jako jste byl vy. Vlastně až… ale to je jedno. Když o tom přemýšlím, teď mám třídnictví ve druhém ročníku. Trochu specifická třída, jen tři kluci, takže občas je to hodně zvláštní, ale možná by tohle vašemu příteli právě teď vyhovovalo. Pokud by tedy byl ochotný si třetí ročník od září zopakovat. Měl by tak dost času jazyky dohnat. V tom už byste mu dokázal pomoct, ne?“

Tak jistě, dokázal, i s němčinou, která sice nebyla můj obor, ale na gymnáziu jsem ji zvládal bez větších problémů také.

„Takže by mohl být ve vaší třídě? Byl bych moc rád, vlastně by to bylo docela prima. Matiku tam učí profesorka Zimová?“

Zasmál se a kývnul: „Ano, naše nepřekonatelná Zimnice. Asi nikdy nezapomene na váš komický výstup, kdy jste před zkoušením musel nejdřív pečlivě pozavírat všechna okna, protože, jak jste to tehdy přesně řekl?“

„… protože z té zimy u tabule by se do mě mohla dát zimnice,“ zasmál jsem se při té vzpomínce také. I já jsem někdy dokázal být spratek. Byl tehdy květen, venku třicet ve stínu a ta přezdívka se rychle ujala. Ale Damiánem by mohla být nadšená. Z nás zažila leda zklamání, když nikdo z naší třídy nechtěl chodit na její matematický seminář ve třeťáku. A zase by tak trochu mohl alespoň v něčem zazářit…

Otázkou bylo, jak se mu bude líbit prodloužení studia. A také, jak to celé vezme jeho otec. Ale toho už jsem se tolik nebál, protože pro Damiána jsem měl jeden dost pádný argument, proč ten rok navíc není žádná katastrofa. A Davida nějak zvládneme.

Ozvala se krátká znělka, ohlašující konec hodiny. Ani jsem si neuvědomil, jak rychle těch pětačtyřicet minut uběhlo. Vzápětí někdo zaklepal a do kabinetu nakoukla černovlasá dívka s nápadně výrazným tmavým pohledem mírně zešikmených očí.

„Dobrý den,“ pozdravila a pak ze sebe začala chrlit, „pane profesore, říkal jste, že se u vás máme s Machym stavit pro ty písemky, tak jsme tady.“

Profesor na ni mávnul, ať jdou dovnitř. Já v první chvíli nechápal, proč pro písemky musí přijít dva lidé, když štůsek papírů by bez problémů unesl Matějka sám. Pochopil jsem, až když jim oběma začal nakládat do náruče stočené čtvrtky o rozměrech A2. Zachytil jsem tlumený rozhovor mezi tou dívkou a jejím dobře o hlavu a půl vyšším spolužákem. Vlastně to ani nebyl rozhovor, jen její nenadšené zasyčení, že to byl zas nápad a jeho okamžité přitakání, že ano, výborný, protože z jedné práce dostat tři známky není nikdy na škodu.

Mého trochu zmateného výrazu si po jejich odchodu Matějka všiml.

„Místo písemky tvořili mapu, česká a světová renesanční literatura. Nakonec z toho vznikl docela zajímavý projekt napříč předměty. Jak říkám, je to zvláštní třída.“

Takže tohle by mohli být Damiánovi budoucí spolužáci… Jo! Líbilo se mi tady stále. To zkrátka musí vyjít. Nabídku profesora Matějky, ať se jdu podívat na jeho hodinu, jsem s lítostí musel odmítnout. Čekala na mě totiž práce. Rozloučili jsme se s tím, že promluví s ředitelkou a dá mi vědět, jestli bude přestup možný a kdy si Damián může přijít pro všechny potřebné dokumenty.

„Určitě to vyjde, Honzo, nemějte strach. A na Damiána se budu těšit.“

Znovu mi potřásl rukou a pak už jsme oba měli naspěch. On do třídy, já ke stroji.

Večer po mém příchodu z práce na mě čekal netrpělivostí hořící Damián… ne, nemyslím to vážně, tohle se nekonalo. Netrpělivostí jsem plápolal jenom já, abych mu mohl všechno říct. Kluci už byli zalezlí u sebe v ložnici, Damián v obýváku na gauči s noťasem na břiše pařil jednu ze svých oblíbených onlajnovek, kocour se mu vyvaloval natažený přes stehna. Jen velice neochotně se zvedl, hodil po mně naštvaným pohledem a odklidil se do knihovny, když jsem si k Damiánovi přisedl.

„Vydrž chviličku, jo… ještě… fajn. Hotovo.“ Zaklapl notebook, usmál se na mě a vzápětí jsem měl jeho ruce kolem krku.

„Strašně se mi po tobě stejskalo, Honzo,“ šeptl mi do ucha.

Pobavilo mě to: „Jasně, tak strašně, žes nejdřív musel dojet do cíle.“

Místo odpovědi mě políbil.

„Počkej, Damiáne, nezajímá tě, co ta škola?“

„A nepočká to do rána?“

Viděl jsem jeho rozzářený pohled a… tak jistě, všechno může počkat do rána.

Jen se zaculil a líbal mě dál. Cítil jsem jeho ruce, jak se mi vkrádají pod mikinu a tričko.

„Můžu si dát aspoň sprchu?“

S povzdechem přikývl, neochotně mě pustil a já nejspíš v té rychlosti sprchování trhl světový rekord.

Čekal na mě v ložnici. A jeho nahé, připravené tělo mi dostatečně výmluvně ukazovalo, že se na mě alespoň v tomhle směru vážně těšil.

U snídaně jsme se sešli zase ve čtyřech. Věděli jsme, že společné pomalé rozjezdy dne nám brzy skončí. Od července už Jáchym a Kamil budou naplno pracovat. Kamilovi nakonec místo u Krajského soudu klaplo.

‚Pochyboval snad někdo z vás o tom?‘ Jeho sebevědomí bylo neotřesitelné, když nám to sděloval, a mě už jako mnohokrát předtím napadlo, že pod Kamilovým rozevlátým extravagantním zevnějškem se ukrývá nejen něžná a empatická duše, ale i pořádný kus dravé ctižádosti. Jako by sobě i světu chtěl dokázat, že všechny vnější věci na povrchu jsou naprosto nedůležité.

Jáchym nastupoval do jedné z advokátních kanceláří. Nebyla tak známá jako ta mého otce, ale měla slušnou pověst a zabývala se převážně občanským a rodinným právem, částečně i obchodním a právě tomu se Jáchym chtěl věnovat především. Hodně mě to překvapilo, protože celou dobu, co jsme se znali, jsem si Jáchyma představoval nejvíc u trestního. Někdy se ho budu muset zeptat, proč se takhle rozhodl. Ale až budeme sami.

Kamil naopak neřešil, co se hodí a nehodí probírat v soukromí, a mile se Damiána zeptal, jak dlouho se ještě hodlá flákat doma.

Bylo to tak nečekané, že mi málem zaskočilo a Damián se dost zaškaredil, ale Jáchym se rozesmál a se svým taktem to uvedl na pravou míru: „Oba nás zajímá, jak to dopadlo, Honzo.“

„Nejdřív jsem to chtěl probrat s Damiánem…“

„…nevadí, jen mluv,“ skočil mi do řeči.

A tak jsem spustil. Když jsem se dostal k bodu, že by si Damián zopakoval ročník, jen se zašklebil a chtěl protestovat, ale Kamil ho předběhl: „Vlastně super, že si to prodloužíš! Bude to rok flákárny a zažiješ spoustu srandy.“

Vděčně jsem se na něj usmál a on jen přimhouřil oči a mírně nakrčil nos. Tohle gesto jsem znal. Používal ho, když chtěl Jáchyma vmanévrovat do něčeho, s čím jeho miláček úplně nesouhlasil. Ani já s tím stoprocentně nesouhlasil. Rok flákárny to pro Damiána nebude, ale každý argument, kterým by se dal přesvědčit, mi byl dobrý.

Přesto se můj kocourek zmohl na mírnou oponenturu: „Jasný, nejvíc srandy si užiju ve škole!“

A Jáchym zcela vážně přitakal: „Teď jsi to naprosto trefil, protože nejvíc legrace si skutečně užiješ na střední. Pracovat budeš zbytek života. Víš vůbec, co chceš dělat?“

Tohle byla ošemetná otázka, protože já věděl, že Damián zrovna ve volbě budoucího povolání ještě vůbec jasno nemá. Abych tu skrytou Jáchymovu kousavost trochu zakryl, použil jsem mnohem mírnější tón.

„Víš, já si vlastně taky to studium prodloužil.“

Damián na mě vyvalil oči, v tu chvíli byl jeho výraz doslova kouzelný.

„Chceš říct, že ty, ten největší šprt, kterýho znám, musel opakovat nějakej ročník?“

Tak to jsem zrovna nemusel, ale…

„Ne, jenom jsem prvák na vejšce dělal dva roky. Musel jsem si ho rozložit, protože jsem k tomu měl tři práce. Však ti matika jde, to sis vážně nevšiml, že Káťa se mnou sice chodila na základku i na gympl, ale je ve čtvrťáku a kluci už odpromovali na magisterském, zatímco já se plácám s bakalářkou? Nejde o nic, Dami, jen jeden rok. A vážně je to skvělá škola. Matějka jako třídní bude bezvadný, uvidíš.“

„Bezvadnej češtinář, no tak to jistě…“

„Mám se naštvat?“ rozchechtal jsem se a jemu to došlo. Zrudnul stejně, jako kdybych ho tam před kluky vybídl ke skupinovému sexu.

„Promiň,“ zamumlal a já ho ujistil, že zas až tak urážlivý nejsem.

„Taky je tam skvělá matikářka, která tě bude učit. Jen by asi nebylo dobře, kdyby věděla, že patříš ke mně.“

A hned jsem mu vysvětlil proč. Smáli se všichni tři.

Moje veselí mě neopouštělo, protože jsem cítil, že se Damián přesvědčit nechá. Každopádně vypadal, že nad tím intenzivně přemýšlí. Ale Damián byl Damián a uměl překvapit. Ze všech otázek, které by mi ohledně nové školy položit měl a mohl, si vybral tu, nad kterou asi uvažoval nejvíc.

„Myslíte, že… no… myslíte, že bych jim to o sobě měl říkat?“

Já pochopil hned a Jáchym nepochybně také, protože mu konejšivě odpověděl ještě dřív než já: „Damiáne, lidem se přece nepředstavujeme tím, že jim vykládáme o svých sexuálních preferencích. Nech tomu volný průběh a uvidíš. Vlastně do toho nikomu nic není, chápeš?“

„No a proto to mám já tak jednoduchý. Na mně je hned poznat, co jsem zač,“ prohlásil spokojeně Kamil a já byl v tu chvíli hrozně rád, že tyhle dva ve svém životě mám.

„Tak co, jdeš do toho?“ zeptal jsem se a snad bych se začal i modlit, aby už nic nenamítal.

Ještě chvilku váhal, než souhlasil jednoduchým ‚jo‘.

Ulevilo se mi, to nejtěžší jsme měli nejspíš za sebou. Alespoň tak se mi to zdálo.

Zeměpis, dějepis, bižule,
to je zas vopruz, no ty vole!
Chemie, fyzika, matika,
při nich čas aspoň líp utíká.
Referát, eseje, slovíčka,
už se mi protáčí očička.
Tělák a hudebka, přestávky,
na ty snad netřeba taháky.
S batůžkem na zádech veselý
posypu od září do školy.