Ragtime 23.

Těžká, přetěžká jsou procitnutí opilcova. Probudil jsem se někdy k ránu, za okny byla ještě skoro tma. Bolela mě záda, jak jsem v nepohodlné poloze skrčence vytuhnul na gauči. Hlava mi třeštila stovkou kladívek permoníků, používali své nástroje se zatracenou razancí. Pokusil jsem se zvednout do sedu a můj žaludek předvedl dvojité salto mortale.

Záda nezáda, vymrštil jsem se tou nejvyšší rychlostí, jaké jsem byl ve svém stavu schopen, a vystartoval ke koupelně. Tak tak jsem stihl odklopit dekl záchodové mísy a zvednout prkýnko. Pokud se vám zdá divné, že v bytě, kde bydleli čtyři kluci, jsem musel provést tuto operaci, vysvětlení je jednoduché. Měl jsem doma velice zvědavého kocoura a potřetí jsem ho ze záchodové mísy na pevno zapresovaného a zlostně prskajícího lovit nechtěl. Radši jsem všechny své spolubydlící poprosil, ať na to myslí a záchod zavírají. Damián to plnil stoprocentně.

Zvracet žaludeční šťávy smíchané s červeným vínem je hnus, přestože ono víno bylo velmi kvalitní. Když jsem tu ponižující proceduru dokončil, trochu ironicky mě napadlo, jak je vlastně dobře, že jsem k tomu vínu nepřidal i svůj první, vlastnoručně vytvořený Stroganoff. Představa kousků natráveného rozžvýkaného masa provádějícího zpětný chod, brrr! Patrně bych se do konce života nemohl na hovězí ani podívat. Takhle jsem jednou provždy z nápojového lístku vyškrtnul pouze suché červené.

Klečel jsem na studené zemi, rukama objímal porcelán, hlavu zborcenou na svém levém lokti a byl jsem vděčný za to, jak čistotné mám spolubydlící a jak jsem rád, že tu Kamil a Jáchym nejsou. Kamil by si několik vtipných poznámek na mou adresu jistě neodpustil. Jenže kdyby tu oni byli, nikdy bych se takhle nedoprasil, že. Byl tu jen Damián a ten sladce spinkal v mojí vlastní posteli, zatímco já…

„Co tady blbneš?“ ozvalo se mi za zády.

Tohle mi ještě chybělo, pomyslel jsem si zlostně, a aniž bych se otočil, jen jsem zavrčel: „Nestarej se a zmizni!“

„Honzo, ale já…“

„Jo, ty. Prostě vysmahni, Damiáne!“

Chvíli mi ještě postával za zády a mlčel, ale pak se díkybohu vypařil. Po několika dalších minutách jsem slyšel klapnout vchodové dveře. A bylo mi to jedno.

Znovu jsem spláchl a zkontroloval, jestli jsem nenapáchal nějakou škodu i vně záchodové mísy, ale naštěstí ne. Kdybych měl ještě uklízet svoje vlastní zvratky, určitě bych k nim přidal další. I tak jsem s bouřícím se žaludkem bojoval, když jsem si vyplachoval pusu ústní vodou. Zubní kartáček jsem se použít neodvážil. Pohledem jsem zavadil o svou tvář v zrcadle nad umyvadlem. Paráda! Strhané rysy a krví podlitý pohled. Přijít takhle na konkurz k hororu o zombie apokalypse, nepotřeboval bych maskéra. Dál jsem se nezkoumal, radši jsem se odpotácel do ložnice k posteli, stáhl ze sebe domácí triko a kraťasy, ve kterých jsem usnul, a zapadl do peřin s jediným přáním. Aby mi Damián dal pokoj, až se vrátí ze svého ranního běhu. Pokud tedy šel běhat. I to mi bylo jedno.

Z povlečení jsem cítil jemnou vůni mandlí. Tak známou. Když jsem se probudil podruhé, byl už dávno bílý den. Žaludek se uklidnil a polovina permoníků v mé hlavě si zřejmě dávala pauzu na svačinu, nebo odešla zpátky do své podzemní říše. Jejich zbylí parťáci se sice snažili, ale už to bylo mnohem snesitelnější. Stačilo nedělat moc prudké pohyby, což jsem stejně neměl v úmyslu. Vstával jsem velice pomalu a na etapy.

Rozhodit peřiny, otevřít okno. K mandlím se přidal odér alkoholu. Jako bych to víno ze sebe dostával i potem. Rovnou jsem stáhl povlečení a s chumlem prádla v náručí zamířil nahý do koupelny. Nejdřív pračka, potom sprcha. Jako naprogramovaný robot. Pod sprchou jsem se konečně trochu probral. Tak tohle se mi asi moc nepovedlo.

Vztekle jsem si drbal vlasy mnohem silněji, než bylo nutné. Jen ať se ta moje pitomá hlava probere a vymyslí, jak z tohohle ven. Damián mě naštval. A já jeho nepochybně svým ranním výstupem také. A pořádně jsem vystrašil sám sebe, když jsem si uvědomil, jak dlouhou dobu mi na něm nezáleželo. V duchu jsem se přesvědčoval, že to byl jen chvilkový pocit vyvolaný vším tím vínem. Cítil jsem se přece tak bídně, že jsem měl nárok starat se jednou jen sám o sebe. Mít na prvním místě své vlastní já a nic a nikoho dalšího.

Všichni jsme v některých situacích trochu sobečtí, nebo ne? Je pravá láska to, že vždycky pro nás nejdůležitějším musí být ten druhý? A měli bychom mu to neustále dávat najevo? Co vlastně po Damiánovi chci a co on očekává ode mě? Samé otázky, na které jsem neznal odpověď. A pokud se mnou Damián nebude chtít mluvit, zůstanou stále nezodpovězené.

Kdyby teď otevřel dveře koupelny a vklouzl ke mně do sprchového koutu, chtěl bych ho? Přitáhl bych ho k sobě a políbil milovaná ústa, aby z nich radši žádné odpovědi nevzešly? Moje ruce by pomalu sjely přes jeho záda na pevný kulatý zadek s rudým znamením. Dlaní bych ho překryl a přitiskl si jeho nadržený klín k svému. Tohle nám přece fungovalo vždycky. I v tuhle chvíli, kdy mi ani fyzicky, ani psychicky nebylo nejlíp, jsem cítil, jak při myšlenkách na Damiho tělo tvrdnu.

Opřel jsem se čelem o kachlíčky sprchového koutu a vyhonil se rychlostí blesku. Voda spláchla vycákané sperma do odtoku a já věděl, že i když Damiána pořád chci, nemůžeme všechno řešit jenom sexem. A já bych ho od sebe nerad odstrkoval se slovy, že nejdřív si doopravdy chci promluvit. Možná bych to ani nedokázal, protože moje touha, fyzická touha, po něm by byla silnější. Vzpomněl jsem si na cynickou hlášku svého ex: Plný koule, prázdnej mozek, co naděláš.

Nemusel jsem se bát. Ani radovat, bohužel. Když jsem konečně vylezl ze sprchy a natáhl župan, ležel Damián pohodlně v obýváku na gauči, přes stehna Kocoura, na břiše notebook a pařil nějakou svou oblíbenou onlajnovku. Můj noťas ležel zaklapnutý na stolku, láhve od vína i sklenička zmizely. Tak aspoň to.

„Ahoj?“ pozdravil jsem zkusmo, abych viděl, jak se bude tvářit.

Neutrální výraz, se kterým zpoza noťasu broukl: „Čau.“

Sledoval jsem, jak si sedá a odkládá ho vedle mého.

„Musíme si…,“ začal jsem.

„Volal jsem…,“ promluvil současně se mnou i on.

„Ty první.“

„Volal jsem tátovi, že možná dorazíme pozdějš. Nechtěl jsem tě budit. Ale když sebou mrskneš, tak to na dvanáctou stihneme. Tak dělej.“

Sobotní návštěva, došlo mi. A s ní i odklad našeho rozhovoru. Při té čtvrthodinové cestě nahoru na kopec se vážně o ničem důležitém mluvit nehodilo. Před Davidem a Bětou už vůbec ne.

U nich doma mě jako vždycky objala atmosféra pohody. Tentokrát už předvánoční. Na dveřích věnec a v oknech malé stříbrné hvězdičky. Já doopravdy nevím, jak to moje teta dělala, ale pokaždé, když jsme k nim přišli, zvala nás oba s úsměvem dál. Ten její úsměv mě toho dne konečně donutil, aby mi svět připadal zase jako docela dobré místo k životu.

Holčičky se s broukáním převalovaly v ohrádce v obýváku. Šel jsem je pozdravit. Eli mě obdařila dvouzubým úsměvem. Anežka naopak vykulila oči a vypadala, že se chce rozbrečet, proto jsem od ohrádky zas rychle ustoupil.

„Všiml sis, jak jsou každá jiná?“ otočil jsem se na Damiána, který stál dva kroky za mnou.

„No jo,“ odpověděl neurčitě.

„Vypadá to, že Eli jednou bude mnohem víc společenská než Aňa. Ta se zatím tváří, jako by jí lidi lezli spíš na nervy,“ snažil jsem se dál.

Damián jen pokrčil rameny: „Možná. Slintaj obě stejně.“

Moje teta to naštěstí nebrala nijak úkorně. Zasmála se: „Jasně, že slintaj, Dami. Rostou jim zuby. Půjdu je uložit nahoru, ať se v klidu najíme. Pomůžeš mi, Honzo? Damiáne, táta je v garáži, zajdi za ním, že už půjdeme jíst, prosím.“

Přikývnul jsem a vzal Eli do náruče, zatímco Běta odnášela Anežku. Bylo mi z Damiána rozpačitě. Jako kdykoliv dřív jsem z něho žádné velké nadšení z těch dvou malých princezen necítil. Ne že bych se já nad miminy rozplýval, ale tahle přece byla naše, patřila k nám do rodiny, která možná díky našim propleteným vztahům nebyla úplně standardní, ale já byl rád, že ji máme.

„Děje se něco, Honzo?“ zeptala se Běta při ukládání mých neteří do postýlek.

Nechtělo se mi lhát, proto jsem jen neurčitě zavrtěl hlavou, a když se na mě pátravě podívala, vybral jsem si alespoň částečnou pravdu: „Včera večer jsem se zlil, takže jsme teď s Damim trochu rozladěný.“

Sice ta časová posloupnost byla jiná, rozladěně jsem se cítil už předtím, ale na tom podle mého mínění až tak nezáleželo.

„Ty jsi trdlo, Honzo,“ zasmála se, „tak jdeme, ať na nás nečekají.“

Tentokrát už nevařil David, ale Běta. Vsadila na českou klasiku, roštěnou s rýží. Takže se Damián hovězího přece jen dočkal. Roštěnky byly vynikající, jen mi připomněly, že jsem z trouby nevyndal svůj včerejší výtvor. Pokud tam ten pekáč zůstal, naplním večer záchodovou mísu podruhé.

Po obědě jsme se usadili v obýváku. David se chvíli vyptával Damiána na školu, probrali jsme plány na nadcházející svátky. Běta s Davidem nás pozvali na Štědrý den, čekal jsem to. Vzhledem k tomu, že komunikační embargo mezi mnou a mými rodiči nadále trvalo, nebyl jsem proti, a ani Damián se netvářil nijak odmítavě. Potěšilo mě to. Do všech našich plánů Damián pronesl:

„Po svátcích bych rád jel za mámou.“

I tohle jsem čekal, jen to vzhledem k situaci bylo trochu obtížnější, vycestovat ven z republiky. David na to Damiána upozornil, ale Dami byl připravený. Zřejmě o tom se svou matkou mluvil už předtím, než nám to oznámil. Na pracovní cesty se vztahovala pravidla trochu mírnější, stačil jen negativní PCR test. Abych to zkrátil, tu návštěvu své matky hodlal uskutečnit pod rouškou studentské stáže ve vývojovém centru jejího podniku.

„… no a na Silvestra zajedeme do Říma. Jak by se ti líbilo v jednom z těch klubů, kde jsme byli v létě, Honzo?“

Tou otázkou mě zaskočil, do té chvíle mluvil tak, jako by chtěl jet sám a mně by to ani nevadilo. Chápal jsem, že chce vidět mámu, ale já po tom zrovna moc netoužil. Navíc silvestrovské veselí jsem si představoval poněkud jinak. Ne mezi cizími lidmi v anonymním baru, ale s Jáchymem a Kamilem, s Káťou, která by nám konečně mohla představit Dana, a docela určitě v baru, který jsme měli všichni rádi. Pokud tedy bude otevřený.

„Probereme to doma, jo?“

„Co na tom chceš probírat?“

Rozhostilo se trapné ticho. Damián se tvářil naštvaně, ten jeho tón hlasu zněl skoro útočně. Nakonec zasáhl David: „Není to úplně rozumný, Damiáne, chodit někam, kde bude spousta lidí, nemyslíš?“

„Já prostě pojedu. Chci vidět mámu, chci si zalyžovat a někde se pobavit. Tady bysme taky neseděli doma na zadku, není to tak, Honzo?“

„Neseděli, no…,“ musel jsem mu dát zapravdu.

„Tak vidíš,“ podíval se vítězoslavně na Davida. „Takže co, Honzo?“ otočil se zas na mě.

„Myslíš, že bys mi mohl dát chvíli, abych se rozmyslel?“ Nelíbilo se mi, jak na mě tlačí, a nechtěl jsem mu to okamžitě odkývat.

„Dobrá, ty se rozmýšlej, já jdu do posilky. Jdeš taky?“ Ta otázka patřila Davidovi, ne mně. A já byl rád. Ne kvůli cvičení. David se zvedl a já s Bětou osaměl.

„Vážně se nic neděje, Honzo?“ zeptala se měkce.

„Asi máme nějakou krizi,“ povzdechl jsem si, „zdá se mi, že se čím dál víc míjíme.“

„Je to teď divná doba. A trvá moc dlouho, všichni to cítíme. Víš, že ti málokdy kecám do života, ale možná by nebylo zas tak špatný někam vypadnout. Vypadá to, že o to Damián hodně stojí, nemyslíš?“

Určitě to myslela dobře a měla pravdu. Moc zábavy si se mnou v poslední době Damián neužil. Když se po cvičení vrátil a posadil se vedle mě na gauč, vzal jsem ho za ruku a tu Itálii mu slíbil. Třeba nás to doopravdy zas dá víc dohromady.

Cestou dolů z kopce jsme nemlčeli. A jeho omluva a návrh, ať zkusíme udělat reset a po tom nešťastném pátečním večeru a nepříjemném sobotním ránu, budeme doopravdy jen spolu, zněla docela upřímně. Večer jsme se milovali a bylo to žhavě něžné, hlavně díky Damiánovi. Usínal mi v náruči malátně ukojený a všechno bylo zas fajn. Všechno bylo fajn, jen já se cítil čím dál víc nešťastnější.

Z deníku

Svět je malej. Damián se mnou matiku zatáhnout nechtěl. Teda chvilku vypadal, že možná i jo, ale když jsem mu řekl, že chci jít do obchoďáku koupit bráchovi ten auťák, tak nahodil poker face, a že to by ho prej nebavilo. No nutit ho nebudu. Stejně se pořád tváří jako zkyslá bluma. A tak jsem to vzal sám pěšky kolem Pomníku a pak Novýho divadla. Budu se tam muset někdy jít podívat, až tam Tom bude baletit. Stejně to divadlo vypadá divně, jako ementál. Taky se mu tak říká. Ale vedle moderního obchoďáku by něco klasickýho asi vypadalo ještě divnějš.

Ale proč píšu, že je svět malej. Zas odbíhám od tématu, to mi Matěj často říká u mých slohovek: Držte se tématu, pane Machare. Takže svět je malej, protože v hračkářství jsem narazil na někoho, koho bych tam nečekal. Damiána možná vánoční nákupy dělat nebaví, nebo na to má svý lidi. Někoho, kdo vypadal stejně překvapeně jako já, když jsem na něho v jedný uličce narazil. U regálu s plyšákama.

Honza se smál, když jsem se ho po pozdravu zeptal, jestli shání dárek pro svýho kluka.

„Myslíš, že by mu plyšák udělal radost?“

No to netušim, málokdy o sobě něco řekne. To, že má dvě malý ségry sice vím, ale nikdy o nich nemluví. Poslouchal jsem Honzu, jak mi vysvětluje, že shání něco pro svý dvě malý sestřenky, tak jsem se zeptal, proč nešli nakupovat s Damiánem spolu, když ten má dvě ségry. No trapas. Vážně se tvářil dost zaskočeně, když mi vysvětloval, jak to je.

„Zdá se ti to hodně divný, Jerry?“

Já ho uklidňoval, že ani ne, že jsou divnější věci na světě. I když mě v tu chvíli nenapadlo jaký a byl jsem rád, že se na to nezeptal. Radši jsem mu poradil, ať se vykašle na plyšáky. Brácha když byl mrně, jako úplný mrně, tak se vždycky hrozně řehtal na všechno, co vydávalo nějaký zvuky. Nakonec jsme udělali kompromis a vybrali dva psy na baterky. Tak snad se toho ty holky nebudou bát a jejich rodiče neklepne ze štěkotu a vrčení. Koneckonců, vždycky ty baterky můžou vyndat.

Zeptal se, co sháním já. Když jsem mu to řekl, tak se zakřenil, že v tom případě mě v tom nemůže nechat, protože na auta je takřka odborník, a já se dozvěděl, co vlastně dělá. A taky to, že pořád uvažuje, že se vrátí do školy a jednou bude učit. Rozmlouvat mu to nebudu, mamka sice učí, ale je vcelku příčetná. Samotnýho mě to napadlo, že i to by byla jedna z možností, tak jsem mu to řekl. Zas se zasmál, že rozmlouvat to vážně nepotřebuje, že sám ani neví, jestli se mu ještě chce a že ho momentálně jeho práce docela baví. A zeptal se, co chci dělat po gymplu já.

Ještě na základce jsem si myslel, že mám jasno, že chci dělat muziku. Jenže pak se mi to v devítce nějak rozleželo, že to je hrozně definitivní rozhodnutí a že mě to sice baví, jenže nevím, jak moc by mě to bavilo, kdybych to dělat musel. A že na to mám muziku až moc rád. Ono se to blbě vysvětluje, že něco profesionálně dělat nechci, přestože to mám tolik rád. A on na to přikývnul, že tohle náhodou chápe docela dobře.

„Muziku můžeš dělat při čemkoliv vždycky. Teda… skoro vždycky.“

Všiml jsem si, že se dostáváme někam, kde se přestává cítit dobře, tak jsem ho zatáhl mezi ty auťáky a pár jsme jich vyzkoušeli. Lidi okolo nás sice čučeli trochu divně, jak si tam dva dospělí kluci dávají závody v uličce obchoďáku, ale jak jsem asi jinak měl zjistit, jestli bráchovi radši meďáka nebo audinu? Nakonec jsme se shodli, že když sporťák, tak jedině porsche a Honza se smál, že kdyby lidi věděli, na jakých keplech se kolikrát vyrábí díly do těch nejdražších aut, houfně by nakupovali nejběžnější škodovky a fauvéčka.

Asi bychom tam vyzkoušeli ty auťáky postupně všechny, kdyby nás nezastavil nerudnej prodavač, jestli nakupujeme, nebo si hrajeme.

„Obojí,“ ujistil ho Honza s vážnou tváří a dodal, „co byste nám doporučil vy? Poměr cena a výkon, co spotřeba, nebude to žrát moc?“

Nechtěl jsem kazit srandu, tak jsem se přidal: „Jako až pojedeme na výlet, aby nám účet za naftu nenaboural rozpočet?“

Prodavač na nás koukal nechápavě a Honza mě poučil: „Za benzín, Jerry, sporťáky většinou jezdí na benzín.“

„Tak benzín, no. A co myslíš, který bude nejpohodlnější?“

Prodavači zřejmě došla trpělivost, protože zavrčel, ať si neděláme srandu, vezmeme si aspoň jedno, myslel tím to auto, a padáme k pokladně. Poslechli jsme a on nás k tý pokladně doprovodil, mumlaje si něco o drzých spratcích. (Doufám, že je ten přechodník správně, právě jsme je začali při češtině probírat. A přísahám, že je první a poslední, kterej použiju. Děs!)

Smáli jsme se ještě po zaplacení. A mně se najednou nechtělo loučit. Zeptal jsem se, jestli by se mnou nezašel ještě do knihkupectví, a to se úplně rozsvítil. No jasně, mohlo mě to napadnout, když má doma snad ještě víc knížek než moje mamka. Já věděl, co jí chci koupit, ale nechal jsem ho, aby se trochu rozmluvil. Nakonec jsem odcházel nejen s tím, co jsem chtěl, ale i s jednou, kterou mi doporučil. Znám jen film, a když prohlásil, že knížka je mnohem lepší, vytáhl jsem mobil a napsal mámě, jestli doma tuhle máme.

Odpověď mi přišla obratem: Nevěděla jsem, že na matice probíráte Irvinga. Budu si muset se Zimnicí promluvit. Nicméně, tuhle nemáme. Kdysi jsem ji půjčila kamarádce a už se mi nevrátila. Večeře bude v sedm.

No jo, já vím, že tenhle můj zápek školy praskne, ale máma vždycky tvrdila, že třeťák si má člověk pořádně užít a bavit se. A mě to v tom knihkupectví s Honzou vážně bavilo, takže věřím, že to nějak okecám i doma. (Okecal jsem to a dostal štulec pod žebra a omluvenku z rodinných důvodů.) Tu knížku mi Honza zaplatil, nedal si to vymluvit, tak jsem s tím souhlasil. Že si jí teda nedám pod stromeček, ale nechám si jí k narozkám, hned po Novým roce.

„Nezajdeme na něco k jídlu?“ zeptal se, když jsme vyšli z knihkupectví a já neměl důvod nesouhlasit. Něco malýho, do večeře daleko, však to zvládnu. V nejvyšším patře je spousta fast foodů a smažený nudle mi tady chutnají. Občas sem s holkama po škole zajdeme. Objednali jsme si každej něco jinýho, ať to můžeme porovnat. Oběma nám víc chutnaly s kuřetem, tak jsme si je spravedlivě rozdělili. Měli jsme kliku. Jít tam o několik dnů později, nedali bychom si zas už nic.

Na tom patře je kromě fast foodů ještě kino. A potom, trochu stranou, u prosklené zdi s výhledem na velkou křižovatku, ještě jedna věc. Starý otřískaný piano. Čas od času k němu zaletěl jeho pohled.

„Co ty na to?“ hodil jsem tím směrem zkusmo hlavou.

A bylo to hrozně fajn. Kdy já naposledy hrál s někým čtyřručně?

Jenže jsem to asi pokazil, protože jsem se zeptal, jestli zítra přijde na zkoušku. Řekl totiž: „To nejde, Jerry. Nezlob se.“

A pak už najednou hrozně spěchal domů.