• HonzaR.
Stylromantika
Datum publikace19. 10. 2022
Počet zobrazení2467×
Hodnocení4.60
Počet komentářů32

Těžká, přetěžká jsou procitnutí opilcova. Probudil jsem se někdy k ránu, za okny byla ještě skoro tma. Bolela mě záda, jak jsem v nepohodlné poloze skrčence vytuhnul na gauči. Hlava mi třeštila stovkou kladívek permoníků, používali své nástroje se zatracenou razancí. Pokusil jsem se zvednout do sedu a můj žaludek předvedl dvojité salto mortale.

Záda nezáda, vymrštil jsem se tou nejvyšší rychlostí, jaké jsem byl ve svém stavu schopen, a vystartoval ke koupelně. Tak tak jsem stihl odklopit dekl záchodové mísy a zvednout prkýnko. Pokud se vám zdá divné, že v bytě, kde bydleli čtyři kluci, jsem musel provést tuto operaci, vysvětlení je jednoduché. Měl jsem doma velice zvědavého kocoura a potřetí jsem ho ze záchodové mísy na pevno zapresovaného a zlostně prskajícího lovit nechtěl. Radši jsem všechny své spolubydlící poprosil, ať na to myslí a záchod zavírají. Damián to plnil stoprocentně.

Zvracet žaludeční šťávy smíchané s červeným vínem je hnus, přestože ono víno bylo velmi kvalitní. Když jsem tu ponižující proceduru dokončil, trochu ironicky mě napadlo, jak je vlastně dobře, že jsem k tomu vínu nepřidal i svůj první, vlastnoručně vytvořený Stroganoff. Představa kousků natráveného rozžvýkaného masa provádějícího zpětný chod, brrr! Patrně bych se do konce života nemohl na hovězí ani podívat. Takhle jsem jednou provždy z nápojového lístku vyškrtnul pouze suché červené.

Klečel jsem na studené zemi, rukama objímal porcelán, hlavu zborcenou na svém levém lokti a byl jsem vděčný za to, jak čistotné mám spolubydlící a jak jsem rád, že tu Kamil a Jáchym nejsou. Kamil by si několik vtipných poznámek na mou adresu jistě neodpustil. Jenže kdyby tu oni byli, nikdy bych se takhle nedoprasil, že. Byl tu jen Damián a ten sladce spinkal v mojí vlastní posteli, zatímco já…

„Co tady blbneš?“ ozvalo se mi za zády.

Tohle mi ještě chybělo, pomyslel jsem si zlostně, a aniž bych se otočil, jen jsem zavrčel: „Nestarej se a zmizni!“

„Honzo, ale já…“

„Jo, ty. Prostě vysmahni, Damiáne!“

Chvíli mi ještě postával za zády a mlčel, ale pak se díkybohu vypařil. Po několika dalších minutách jsem slyšel klapnout vchodové dveře. A bylo mi to jedno.

Znovu jsem spláchl a zkontroloval, jestli jsem nenapáchal nějakou škodu i vně záchodové mísy, ale naštěstí ne. Kdybych měl ještě uklízet svoje vlastní zvratky, určitě bych k nim přidal další. I tak jsem s bouřícím se žaludkem bojoval, když jsem si vyplachoval pusu ústní vodou. Zubní kartáček jsem se použít neodvážil. Pohledem jsem zavadil o svou tvář v zrcadle nad umyvadlem. Paráda! Strhané rysy a krví podlitý pohled. Přijít takhle na konkurz k hororu o zombie apokalypse, nepotřeboval bych maskéra. Dál jsem se nezkoumal, radši jsem se odpotácel do ložnice k posteli, stáhl ze sebe domácí triko a kraťasy, ve kterých jsem usnul, a zapadl do peřin s jediným přáním. Aby mi Damián dal pokoj, až se vrátí ze svého ranního běhu. Pokud tedy šel běhat. I to mi bylo jedno.

Z povlečení jsem cítil jemnou vůni mandlí. Tak známou. Když jsem se probudil podruhé, byl už dávno bílý den. Žaludek se uklidnil a polovina permoníků v mé hlavě si zřejmě dávala pauzu na svačinu, nebo odešla zpátky do své podzemní říše. Jejich zbylí parťáci se sice snažili, ale už to bylo mnohem snesitelnější. Stačilo nedělat moc prudké pohyby, což jsem stejně neměl v úmyslu. Vstával jsem velice pomalu a na etapy.

Rozhodit peřiny, otevřít okno. K mandlím se přidal odér alkoholu. Jako bych to víno ze sebe dostával i potem. Rovnou jsem stáhl povlečení a s chumlem prádla v náručí zamířil nahý do koupelny. Nejdřív pračka, potom sprcha. Jako naprogramovaný robot. Pod sprchou jsem se konečně trochu probral. Tak tohle se mi asi moc nepovedlo.

Vztekle jsem si drbal vlasy mnohem silněji, než bylo nutné. Jen ať se ta moje pitomá hlava probere a vymyslí, jak z tohohle ven. Damián mě naštval. A já jeho nepochybně svým ranním výstupem také. A pořádně jsem vystrašil sám sebe, když jsem si uvědomil, jak dlouhou dobu mi na něm nezáleželo. V duchu jsem se přesvědčoval, že to byl jen chvilkový pocit vyvolaný vším tím vínem. Cítil jsem se přece tak bídně, že jsem měl nárok starat se jednou jen sám o sebe. Mít na prvním místě své vlastní já a nic a nikoho dalšího.

Všichni jsme v některých situacích trochu sobečtí, nebo ne? Je pravá láska to, že vždycky pro nás nejdůležitějším musí být ten druhý? A měli bychom mu to neustále dávat najevo? Co vlastně po Damiánovi chci a co on očekává ode mě? Samé otázky, na které jsem neznal odpověď. A pokud se mnou Damián nebude chtít mluvit, zůstanou stále nezodpovězené.

Kdyby teď otevřel dveře koupelny a vklouzl ke mně do sprchového koutu, chtěl bych ho? Přitáhl bych ho k sobě a políbil milovaná ústa, aby z nich radši žádné odpovědi nevzešly? Moje ruce by pomalu sjely přes jeho záda na pevný kulatý zadek s rudým znamením. Dlaní bych ho překryl a přitiskl si jeho nadržený klín k svému. Tohle nám přece fungovalo vždycky. I v tuhle chvíli, kdy mi ani fyzicky, ani psychicky nebylo nejlíp, jsem cítil, jak při myšlenkách na Damiho tělo tvrdnu.

Opřel jsem se čelem o kachlíčky sprchového koutu a vyhonil se rychlostí blesku. Voda spláchla vycákané sperma do odtoku a já věděl, že i když Damiána pořád chci, nemůžeme všechno řešit jenom sexem. A já bych ho od sebe nerad odstrkoval se slovy, že nejdřív si doopravdy chci promluvit. Možná bych to ani nedokázal, protože moje touha, fyzická touha, po něm by byla silnější. Vzpomněl jsem si na cynickou hlášku svého ex: Plný koule, prázdnej mozek, co naděláš.

Nemusel jsem se bát. Ani radovat, bohužel. Když jsem konečně vylezl ze sprchy a natáhl župan, ležel Damián pohodlně v obýváku na gauči, přes stehna Kocoura, na břiše notebook a pařil nějakou svou oblíbenou onlajnovku. Můj noťas ležel zaklapnutý na stolku, láhve od vína i sklenička zmizely. Tak aspoň to.

„Ahoj?“ pozdravil jsem zkusmo, abych viděl, jak se bude tvářit.

Neutrální výraz, se kterým zpoza noťasu broukl: „Čau.“

Sledoval jsem, jak si sedá a odkládá ho vedle mého.

„Musíme si…,“ začal jsem.

„Volal jsem…,“ promluvil současně se mnou i on.

„Ty první.“

„Volal jsem tátovi, že možná dorazíme pozdějš. Nechtěl jsem tě budit. Ale když sebou mrskneš, tak to na dvanáctou stihneme. Tak dělej.“

Sobotní návštěva, došlo mi. A s ní i odklad našeho rozhovoru. Při té čtvrthodinové cestě nahoru na kopec se vážně o ničem důležitém mluvit nehodilo. Před Davidem a Bětou už vůbec ne.

U nich doma mě jako vždycky objala atmosféra pohody. Tentokrát už předvánoční. Na dveřích věnec a v oknech malé stříbrné hvězdičky. Já doopravdy nevím, jak to moje teta dělala, ale pokaždé, když jsme k nim přišli, zvala nás oba s úsměvem dál. Ten její úsměv mě toho dne konečně donutil, aby mi svět připadal zase jako docela dobré místo k životu.

Holčičky se s broukáním převalovaly v ohrádce v obýváku. Šel jsem je pozdravit. Eli mě obdařila dvouzubým úsměvem. Anežka naopak vykulila oči a vypadala, že se chce rozbrečet, proto jsem od ohrádky zas rychle ustoupil.

„Všiml sis, jak jsou každá jiná?“ otočil jsem se na Damiána, který stál dva kroky za mnou.

„No jo,“ odpověděl neurčitě.

„Vypadá to, že Eli jednou bude mnohem víc společenská než Aňa. Ta se zatím tváří, jako by jí lidi lezli spíš na nervy,“ snažil jsem se dál.

Damián jen pokrčil rameny: „Možná. Slintaj obě stejně.“

Moje teta to naštěstí nebrala nijak úkorně. Zasmála se: „Jasně, že slintaj, Dami. Rostou jim zuby. Půjdu je uložit nahoru, ať se v klidu najíme. Pomůžeš mi, Honzo? Damiáne, táta je v garáži, zajdi za ním, že už půjdeme jíst, prosím.“

Přikývnul jsem a vzal Eli do náruče, zatímco Běta odnášela Anežku. Bylo mi z Damiána rozpačitě. Jako kdykoliv dřív jsem z něho žádné velké nadšení z těch dvou malých princezen necítil. Ne že bych se já nad miminy rozplýval, ale tahle přece byla naše, patřila k nám do rodiny, která možná díky našim propleteným vztahům nebyla úplně standardní, ale já byl rád, že ji máme.

„Děje se něco, Honzo?“ zeptala se Běta při ukládání mých neteří do postýlek.

Nechtělo se mi lhát, proto jsem jen neurčitě zavrtěl hlavou, a když se na mě pátravě podívala, vybral jsem si alespoň částečnou pravdu: „Včera večer jsem se zlil, takže jsme teď s Damim trochu rozladěný.“

Sice ta časová posloupnost byla jiná, rozladěně jsem se cítil už předtím, ale na tom podle mého mínění až tak nezáleželo.

„Ty jsi trdlo, Honzo,“ zasmála se, „tak jdeme, ať na nás nečekají.“

Tentokrát už nevařil David, ale Běta. Vsadila na českou klasiku, roštěnou s rýží. Takže se Damián hovězího přece jen dočkal. Roštěnky byly vynikající, jen mi připomněly, že jsem z trouby nevyndal svůj včerejší výtvor. Pokud tam ten pekáč zůstal, naplním večer záchodovou mísu podruhé.

Po obědě jsme se usadili v obýváku. David se chvíli vyptával Damiána na školu, probrali jsme plány na nadcházející svátky. Běta s Davidem nás pozvali na Štědrý den, čekal jsem to. Vzhledem k tomu, že komunikační embargo mezi mnou a mými rodiči nadále trvalo, nebyl jsem proti, a ani Damián se netvářil nijak odmítavě. Potěšilo mě to. Do všech našich plánů Damián pronesl:

„Po svátcích bych rád jel za mámou.“

I tohle jsem čekal, jen to vzhledem k situaci bylo trochu obtížnější, vycestovat ven z republiky. David na to Damiána upozornil, ale Dami byl připravený. Zřejmě o tom se svou matkou mluvil už předtím, než nám to oznámil. Na pracovní cesty se vztahovala pravidla trochu mírnější, stačil jen negativní PCR test. Abych to zkrátil, tu návštěvu své matky hodlal uskutečnit pod rouškou studentské stáže ve vývojovém centru jejího podniku.

„… no a na Silvestra zajedeme do Říma. Jak by se ti líbilo v jednom z těch klubů, kde jsme byli v létě, Honzo?“

Tou otázkou mě zaskočil, do té chvíle mluvil tak, jako by chtěl jet sám a mně by to ani nevadilo. Chápal jsem, že chce vidět mámu, ale já po tom zrovna moc netoužil. Navíc silvestrovské veselí jsem si představoval poněkud jinak. Ne mezi cizími lidmi v anonymním baru, ale s Jáchymem a Kamilem, s Káťou, která by nám konečně mohla představit Dana, a docela určitě v baru, který jsme měli všichni rádi. Pokud tedy bude otevřený.

„Probereme to doma, jo?“

„Co na tom chceš probírat?“

Rozhostilo se trapné ticho. Damián se tvářil naštvaně, ten jeho tón hlasu zněl skoro útočně. Nakonec zasáhl David: „Není to úplně rozumný, Damiáne, chodit někam, kde bude spousta lidí, nemyslíš?“

„Já prostě pojedu. Chci vidět mámu, chci si zalyžovat a někde se pobavit. Tady bysme taky neseděli doma na zadku, není to tak, Honzo?“

„Neseděli, no…,“ musel jsem mu dát zapravdu.

„Tak vidíš,“ podíval se vítězoslavně na Davida. „Takže co, Honzo?“ otočil se zas na mě.

„Myslíš, že bys mi mohl dát chvíli, abych se rozmyslel?“ Nelíbilo se mi, jak na mě tlačí, a nechtěl jsem mu to okamžitě odkývat.

„Dobrá, ty se rozmýšlej, já jdu do posilky. Jdeš taky?“ Ta otázka patřila Davidovi, ne mně. A já byl rád. Ne kvůli cvičení. David se zvedl a já s Bětou osaměl.

„Vážně se nic neděje, Honzo?“ zeptala se měkce.

„Asi máme nějakou krizi,“ povzdechl jsem si, „zdá se mi, že se čím dál víc míjíme.“

„Je to teď divná doba. A trvá moc dlouho, všichni to cítíme. Víš, že ti málokdy kecám do života, ale možná by nebylo zas tak špatný někam vypadnout. Vypadá to, že o to Damián hodně stojí, nemyslíš?“

Určitě to myslela dobře a měla pravdu. Moc zábavy si se mnou v poslední době Damián neužil. Když se po cvičení vrátil a posadil se vedle mě na gauč, vzal jsem ho za ruku a tu Itálii mu slíbil. Třeba nás to doopravdy zas dá víc dohromady.

Cestou dolů z kopce jsme nemlčeli. A jeho omluva a návrh, ať zkusíme udělat reset a po tom nešťastném pátečním večeru a nepříjemném sobotním ránu, budeme doopravdy jen spolu, zněla docela upřímně. Večer jsme se milovali a bylo to žhavě něžné, hlavně díky Damiánovi. Usínal mi v náruči malátně ukojený a všechno bylo zas fajn. Všechno bylo fajn, jen já se cítil čím dál víc nešťastnější.

 

Z deníku

Svět je malej. Damián se mnou matiku zatáhnout nechtěl. Teda chvilku vypadal, že možná i jo, ale když jsem mu řekl, že chci jít do obchoďáku koupit bráchovi ten auťák, tak nahodil poker face, a že to by ho prej nebavilo. No nutit ho nebudu. Stejně se pořád tváří jako zkyslá bluma. A tak jsem to vzal sám pěšky kolem Pomníku a pak Novýho divadla. Budu se tam muset někdy jít podívat, až tam Tom bude baletit. Stejně to divadlo vypadá divně, jako ementál. Taky se mu tak říká. Ale vedle moderního obchoďáku by něco klasickýho asi vypadalo ještě divnějš.

Ale proč píšu, že je svět malej. Zas odbíhám od tématu, to mi Matěj často říká u mých slohovek: Držte se tématu, pane Machare. Takže svět je malej, protože v hračkářství jsem narazil na někoho, koho bych tam nečekal. Damiána možná vánoční nákupy dělat nebaví, nebo na to má svý lidi. Někoho, kdo vypadal stejně překvapeně jako já, když jsem na něho v jedný uličce narazil. U regálu s plyšákama.

Honza se smál, když jsem se ho po pozdravu zeptal, jestli shání dárek pro svýho kluka.

„Myslíš, že by mu plyšák udělal radost?“

No to netušim, málokdy o sobě něco řekne. To, že má dvě malý ségry sice vím, ale nikdy o nich nemluví. Poslouchal jsem Honzu, jak mi vysvětluje, že shání něco pro svý dvě malý sestřenky, tak jsem se zeptal, proč nešli nakupovat s Damiánem spolu, když ten má dvě ségry. No trapas. Vážně se tvářil dost zaskočeně, když mi vysvětloval, jak to je.

„Zdá se ti to hodně divný, Jerry?“

Já ho uklidňoval, že ani ne, že jsou divnější věci na světě. I když mě v tu chvíli nenapadlo jaký a byl jsem rád, že se na to nezeptal. Radši jsem mu poradil, ať se vykašle na plyšáky. Brácha když byl mrně, jako úplný mrně, tak se vždycky hrozně řehtal na všechno, co vydávalo nějaký zvuky. Nakonec jsme udělali kompromis a vybrali dva psy na baterky. Tak snad se toho ty holky nebudou bát a jejich rodiče neklepne ze štěkotu a vrčení. Koneckonců, vždycky ty baterky můžou vyndat.

Zeptal se, co sháním já. Když jsem mu to řekl, tak se zakřenil, že v tom případě mě v tom nemůže nechat, protože na auta je takřka odborník, a já se dozvěděl, co vlastně dělá. A taky to, že pořád uvažuje, že se vrátí do školy a jednou bude učit. Rozmlouvat mu to nebudu, mamka sice učí, ale je vcelku příčetná. Samotnýho mě to napadlo, že i to by byla jedna z možností, tak jsem mu to řekl. Zas se zasmál, že rozmlouvat to vážně nepotřebuje, že sám ani neví, jestli se mu ještě chce a že ho momentálně jeho práce docela baví. A zeptal se, co chci dělat po gymplu já.

Ještě na základce jsem si myslel, že mám jasno, že chci dělat muziku. Jenže pak se mi to v devítce nějak rozleželo, že to je hrozně definitivní rozhodnutí a že mě to sice baví, jenže nevím, jak moc by mě to bavilo, kdybych to dělat musel. A že na to mám muziku až moc rád. Ono se to blbě vysvětluje, že něco profesionálně dělat nechci, přestože to mám tolik rád. A on na to přikývnul, že tohle náhodou chápe docela dobře.

„Muziku můžeš dělat při čemkoliv vždycky. Teda… skoro vždycky.“

Všiml jsem si, že se dostáváme někam, kde se přestává cítit dobře, tak jsem ho zatáhl mezi ty auťáky a pár jsme jich vyzkoušeli. Lidi okolo nás sice čučeli trochu divně, jak si tam dva dospělí kluci dávají závody v uličce obchoďáku, ale jak jsem asi jinak měl zjistit, jestli bráchovi radši meďáka nebo audinu? Nakonec jsme se shodli, že když sporťák, tak jedině porsche a Honza se smál, že kdyby lidi věděli, na jakých keplech se kolikrát vyrábí díly do těch nejdražších aut, houfně by nakupovali nejběžnější škodovky a fauvéčka.

Asi bychom tam vyzkoušeli ty auťáky postupně všechny, kdyby nás nezastavil nerudnej prodavač, jestli nakupujeme, nebo si hrajeme.

„Obojí,“ ujistil ho Honza s vážnou tváří a dodal, „co byste nám doporučil vy? Poměr cena a výkon, co spotřeba, nebude to žrát moc?“

Nechtěl jsem kazit srandu, tak jsem se přidal: „Jako až pojedeme na výlet, aby nám účet za naftu nenaboural rozpočet?“

Prodavač na nás koukal nechápavě a Honza mě poučil: „Za benzín, Jerry, sporťáky většinou jezdí na benzín.“

„Tak benzín, no. A co myslíš, který bude nejpohodlnější?“

Prodavači zřejmě došla trpělivost, protože zavrčel, ať si neděláme srandu, vezmeme si aspoň jedno, myslel tím to auto, a padáme k pokladně. Poslechli jsme a on nás k tý pokladně doprovodil, mumlaje si něco o drzých spratcích. (Doufám, že je ten přechodník správně, právě jsme je začali při češtině probírat. A přísahám, že je první a poslední, kterej použiju. Děs!)

Smáli jsme se ještě po zaplacení. A mně se najednou nechtělo loučit. Zeptal jsem se, jestli by se mnou nezašel ještě do knihkupectví, a to se úplně rozsvítil. No jasně, mohlo mě to napadnout, když má doma snad ještě víc knížek než moje mamka. Já věděl, co jí chci koupit, ale nechal jsem ho, aby se trochu rozmluvil. Nakonec jsem odcházel nejen s tím, co jsem chtěl, ale i s jednou, kterou mi doporučil. Znám jen film, a když prohlásil, že knížka je mnohem lepší, vytáhl jsem mobil a napsal mámě, jestli doma tuhle máme.

Odpověď mi přišla obratem: Nevěděla jsem, že na matice probíráte Irvinga. Budu si muset se Zimnicí promluvit. Nicméně, tuhle nemáme. Kdysi jsem ji půjčila kamarádce a už se mi nevrátila. Večeře bude v sedm.

No jo, já vím, že tenhle můj zápek školy praskne, ale máma vždycky tvrdila, že třeťák si má člověk pořádně užít a bavit se. A mě to v tom knihkupectví s Honzou vážně bavilo, takže věřím, že to nějak okecám i doma. (Okecal jsem to a dostal štulec pod žebra a omluvenku z rodinných důvodů.) Tu knížku mi Honza zaplatil, nedal si to vymluvit, tak jsem s tím souhlasil. Že si jí teda nedám pod stromeček, ale nechám si jí k narozkám, hned po Novým roce.

„Nezajdeme na něco k jídlu?“ zeptal se, když jsme vyšli z knihkupectví a já neměl důvod nesouhlasit. Něco malýho, do večeře daleko, však to zvládnu. V nejvyšším patře je spousta fast foodů a smažený nudle mi tady chutnají. Občas sem s holkama po škole zajdeme. Objednali jsme si každej něco jinýho, ať to můžeme porovnat. Oběma nám víc chutnaly s kuřetem, tak jsme si je spravedlivě rozdělili. Měli jsme kliku. Jít tam o několik dnů později, nedali bychom si zas už nic.

Na tom patře je kromě fast foodů ještě kino. A potom, trochu stranou, u prosklené zdi s výhledem na velkou křižovatku, ještě jedna věc. Starý otřískaný piano. Čas od času k němu zaletěl jeho pohled.

„Co ty na to?“ hodil jsem tím směrem zkusmo hlavou.

A bylo to hrozně fajn. Kdy já naposledy hrál s někým čtyřručně?

Jenže jsem to asi pokazil, protože jsem se zeptal, jestli zítra přijde na zkoušku. Řekl totiž: „To nejde, Jerry. Nezlob se.“

A pak už najednou hrozně spěchal domů.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (46 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (62 hlasů)

Komentáře  

+4 #32 Odp.: Ragtime 23.Saavik 2022-10-26 20:27
Koukám, že vše už bylo napsáno, takže já to zkrátím : líbí se mi to a těším se, co bude dál.
Citovat
+1 #31 Odp.: Ragtime 23.HonzaR. 2022-10-26 19:38
Ach jo…
Citovat
+1 #30 Odp.: Ragtime 23.Sinme 2022-10-26 19:35
GD, je úplne v poriadku, že nesúhlasíš. Chápem. Ja som ani nečakal, že so mnou niekto bude, prípadne, že so mnou musí súhlasiť. Vyjadril som svoj názor na konanie postáv v poviedke. Tak ako ho tu vyjadrilo veľa ľudí. Tiež nie s každým súhlasím (ale rešpektujem ich pohľad na vec).
Popravde tie dva komentáre mojich slov, ktoré si použil, je jeden z nich reakcia na konanie v poviedke a druhý je reakcia na komentár autora. A je k nim kopa ďalšieho textu... takto spolu pôsobia trochu vytrhnuté z kontextu, takže ich určite neber doslova.
Citovat
0 #29 Odp.: Ragtime 23.GD 2022-10-26 17:56
Cituji Jana:
Cituji GD:
Cituji Sinme:
Ja si zase myslím, že prejaviť záujem nasilu, je horšie ako ho neprejaviť vôbec.

Teda to jsem netušil, že očekávání něčeho, třeba zájmu o něco, je násilí.


Sinme o voze, ty o koze. On napsal, že než se nutit do prpjevení zájmu, je lepší často ho raději takhle na sílu neprojevovat. A ty to otáčíš a píšeš něco o očekávání a násilí :-|

Sorry, ale nevidím to tak. Z příspěvku vyznívá, teda já to tam v kontextu vidím, že se Sinme nelibí vynucování zájmu, S tím ovšem můj příspěvek právě nesouhlasí.
Cituji Sinme:
že 19-ročný chlapec asi nebude úplne odviazaný z malých slintajúcich detí.

Pravda, odvázaný být zrovna nemusí, ale v daném okamžiku to již nebyla otázka odvázání, ale čistého nezájmu.
Citovat
+2 #28 Odp.: Ragtime 23.HonzaR. 2022-10-26 15:24
Cituji Jana:
Cituji GD:
Cituji Sinme:
Ja si zase myslím, že prejaviť záujem nasilu, je horšie ako ho neprejaviť vôbec.

Teda to jsem netušil, že očekávání něčeho, třeba zájmu o něco, je násilí.


Sinme o voze, ty o koze. On napsal, že než se nutit do prpjevení zájmu, je lepší často ho raději takhle na sílu neprojevovat. A ty to otáčíš a píšeš něco o očekávání a násilí :-|


Samozřejmě, Damián by se do zájmu o ségry nutil na sílu. Naštěstí ho Honza vyloženě nenutí, jen mu to přijde trošku... nvm, napadá mi weird?
A sorry, mám toho fakt moc, tak další díl až příští týden.
Citovat
+2 #27 Odp.: Ragtime 23.Jana 2022-10-26 15:08
Cituji GD:
Cituji Sinme:
Ja si zase myslím, že prejaviť záujem nasilu, je horšie ako ho neprejaviť vôbec.

Teda to jsem netušil, že očekávání něčeho, třeba zájmu o něco, je násilí.


Sinme o voze, ty o koze. On napsal, že než se nutit do prpjevení zájmu, je lepší často ho raději takhle na sílu neprojevovat. A ty to otáčíš a píšeš něco o očekávání a násilí :-|
Citovat
+1 #26 Odp.: Ragtime 23.GD 2022-10-26 09:19
Cituji Sinme:
Ja si zase myslím, že prejaviť záujem nasilu, je horšie ako ho neprejaviť vôbec.

Teda to jsem netušil, že očekávání něčeho, třeba zájmu o něco, je násilí.
Citovat
+2 #25 Odp.: Ragtime 23.HonzaR. 2022-10-24 15:32
Miky, díky. Takže tu máme i #TeamJerry. Super. :-)

Jo, a sorry, mi nějak sjel prst. Ten palec měl bejt nahoru! :oops:
Citovat
+5 #24 Odp.: Ragtime 23.Miky 2022-10-24 13:53
Tak abych se neopakoval...
Přiznávám, že čím dále postoupíme v příbehu, tím více se mi líbí forma, kterou autor zvolil. O to víc, že již je vlastně Ragtime plně propojený s Diagonálami, tedy příběhem Petra a Toma a neskutečně tím roste. ;-)
Pokud vezmeme tyto dva příběhy jako celek, Honza je z těch všech postav v nich obsažených vlastně jediný, kdo má onu 'výsadu' ich formy a tedy i možnosti promítat do příběhu naplno vlastní postoje a pohledy (plus samozřejmě Jerryho občasné střípky z deníku), což může být poněkud zkreslené v tom, jak lidi vedle sebe vidí, které jejich nedostatky jsou pro něj osobně výrazné a co se mu na druhých naopak líbí.
Myslím, že Diagonály svou er formou nabízí trochu odstup, a to i v případě, že se zaměřují na jednoho z protagonistů. Říkám si, že možná jenom díky tomu nám jejich občas též nelehká období nepřišla tak dramatická. Co všechno dokáže změna formy je pro mě šíleně fascinující a nejvíc ze všeho si vážím právě toho, jaký rozsah celý ten komplexní příběh má, kolik obsahuje různých podpříběhů a postav, které si můžeme zamilovat/nenávidět, aniž by nás jimi autor zahltil. :oops: Díky moc.
A samozřejmě ten jediný, všudypřítomný a krásně propojující #TeamJerry :lol:
Citovat
+4 #23 Odp.: Ragtime 23.Sinme 2022-10-24 11:08
Ja si zase myslím, že prejaviť záujem nasilu, je horšie ako ho neprejaviť vôbec. Veď ono... on s tými deťmi trávi tak málo času, že pre neho sú to dvaja úplne cudzí ľudia. Pokojne by som to prirovnal k členom rodiny, ktorých stretávame len príležitostne. Takmer každý nejakého takého má. Dedka, ktorý býva v inom štáte a vidí ho raz za rok a podobne. Ono proste tá láska tam nepríde sama len preto, že je z rodiny. A je to v poriadku. Niekto proste miluje každého člena svojej rodiny len preto, že majú spoločné gény a niekto... tam potrebuje nejakú interakciu, zážitky...
A nenálada sa dá tiež prejaviť inak, to súhlasím. Ale stále nenáladu za mňa (a rozumiem, že je to subjektívne) prejavil lepšie Damián ako Honza.
A ja tiež oceňujem, ak mi niekto venuje svoj čas, svoju prácu a snažím sa pre neho robiť to isté. Lenže zrovna navarenie jedla (nevyžiadané) je niečo, kde proste očakávať, že ten druhý musí byť hladný, musí mať na to chuť... musí mať náladu... a zas len MUSÍ byť vďačný, tak to mne sympatické nie je.
Takže ja proste v tomto stále ostávam team Damián. Pokojne preto, že mne je on povahovo bližšie. Ale úplne chápem, že väčšine (aspoň tu podľa komentárov) je zas bližšie Honza (myslím toho poviedkového).
Ale o tom to je aj v živote... keby sme všetci mali rovnaké názory a páčili by sa nám rovnaké veci, tak by sme sa rovno mohli párovať tak, že sa postavíme na ulici a odchytíme toho prvého, čo pôjde okolo a rovno spolu začneme žiť.
Citovat
+1 #22 Odp.: Ragtime 23.HonzaR. 2022-10-24 10:00
Sinme, ale ne, mě ty debaty baví, rozšiřují obzory a je fajn vědět, jak na různé věci různí lidé jinak reagují. Samozřejmě se nemusí rozplývat láskou, ale nějaký projev zájmu by třeba proběhnout mohl. Stejně tak se dá nenálada vyjádřit jinak.
Co se jídla týká, to samé. Víš, já asi hodně oceňuju, když mi lidi věnují svůj čas, svou práci. A to samé očekávám od lidí, kteří jsou mi nejbližší. Naštěstí to v reálu docela funguje, i když to dalo práci.
Tak jen piš, já to vážně oceňuju.
Citovat
+4 #21 Odp.: Ragtime 23.Sinme 2022-10-24 09:38
Honzo, vidíš a s tým ja práve tak úplne nesúhlasím, že je v poriadku vyhodiť niekoho, s kým bývam, za to, že nemal náladu sa večer so mnou baviť. Prípadne za to, že nechcel jesť moje jedlo mu ho, ako píšeš, mať chuť vyliať na hlavu (ale zase, priznajme si, mnou nevarené jedlo by asi nejedol nikto).
A rovnako mi nepríde, že je nutné "logicky" milovať deti len za to, že sú z rodiny. On ich neporodil, on s nimi nemá žiadne spoločné zážitky. To sú veci, ktoré prichádzajú časom. Iste, sú ľudia, ktorí milujú každé mimino a zas ľudia, ktorí to proste tak nemajú.
Takže ono toto je proste vec názoru. A ja som si pri čítaní poviedky jednoducho obľúbil práve Damiána. Ale rozumiem tomu, ak má niekto iný názor a vníma to inak. A nedovolil by som si mu to vyvracať. Len mi proste prišlo, že by som rád k tým komentárom, ktoré tu sú na strane Honzu, pridal aj jeden pre Damiho. Možno iný pohľad na vec. Ale určite by som nerád vzbudil pocit, že je to kritika poviedky. Každopádne, ak by to tak malo vyznievať, tak sa môžem v komentároch vyjadrovať len k štýlu a nie ku konaniu postáv.
Citovat
+2 #20 Odp.: Ragtime 23.HonzaR. 2022-10-24 04:39
Sinme: Pretože... veta: "Nestaraj sa a zmizni." Tak to sa čudujem, že nezmizol navždy.

Jj, to by tak bylo v intencích urážlivýho 19letýho kluka. Naštěstí má Damián určitou míru sebereflexe, asi, a došlo mu, kdo ten večer spustil.
On mu taky docela hezky Honza mohl říct: Tak když nemáš náladu se se mnou bavit, tak jdi domů k tátovi a přijď, až na mě tu náladu mít budeš. ;-) A příště by Damián dostal k večeři suchej rohlík. 8) Popravdě, vykašlat se mi na jídlo, se kterým se dělam, takovýmhle stylem, tak ten pekáč drahý polovičce patrně napasuju na palici i s obsahem.
K tý sobeckosti, pokud fakt existujou lidi, který při blití potřebujou asistenta, tak já holt ne. A ano, když mě někdo vytočí, zklame, tak si skutečně zcela sobecky dám dohromady nejdřív sebe, aby se mi moje vlastní myšlenkový pochody a tělesný procesy daly do pořádky, extra když tomu druhýmu se nic neděje a hezky v klídku prospinkal noc.
Ad děti, ony to nejsou jen tak nějaký děti, ony jsou to hlavně Damiho ségry. Je mi líto, že věta: „Ne že bych se já nad miminy rozplýval, ale tahle přece byla naše, patřila k nám do rodiny,“ asi zapadla, nebyla v tom textu dost výrazná. Nebo je možná běžný rodinný příslušníky prostě sklít?

A nebo autor možná ví, co dělá. Nebo třeba taky ne. :lol:
Citovat
+1 #19 Odp.: Ragtime 23.Elve 2022-10-23 23:44
Cituji HonzaR.:
Tak ještě jednou dík i všem dalším.

A teda lidi, neulehčujete mi to. :lol: Socio-psychologický rozbory, no vážně mě nenapadlo, kam až se to dostane. 8)

A k těm dohadům, jestli to jde/funguje u protikladů:
Jde no, ale je to kurva těžký.

[quote name="HonzaR."]Tak ještě jednou dík i všem dalším.

Říká se, že pro spokojený vztah musíme být dost stejní na to, abychom se přitahovali a současně i dost jiní, abychom se inspirovali. Ten správný poměr všichni zkoušíme intuitivně najít.
Citovat
+4 #18 Odp.: Ragtime 23.Sinme 2022-10-23 21:44
Tak ja sa pridám k tej malej (malinkatej) skupinke, ktorá je team Damián. Alebo teda minimálne nie len team Honza.
Pretože... veta: "Nestaraj sa a zmizni." Tak to sa čudujem, že nezmizol navždy. A Honzove myšlienkové pochody, kedy sám seba ešte potľapkal po chrbte, že snáď má právo byť sebecký... no uff. Ok.
Popravde... myslím, že Damián by si zaslúžil niekoho, kto dokáže chápať aj jeho a nebude sa pri každom jeho kroku tváriť, že je s ním niečo zle. Niekoho, kto napríklad pochopí takú základnú drobnosť, že 19-ročný chlapec asi nebude úplne odviazaný z malých slintajúcich detí. Niekoho, kto bude ochotný sa prispôsobiť a nechcieť všetok ich spoločný čas tráviť len so SVOJIMI kamarátmi a ešte to považovať za správne.
Ale hlavne, že keď stretne Jerryho, tak otočí o 180 stupňov a zrazu je veselosť sama a nevadí mu ani pubertálne správanie.
Taaakže... trochu som sa rozvášnil. Ale tak to má byť. Autor má vedieť vzbudiť emócie a to je práve jeho obrovský dar a talent. Takže ja sa teším na ďalšiu kapitolu, pretože píšeš úžasne.
Len je škoda, že sa nedá dať 6 hviezdičiek. Práve za tie emócie.
Citovat
+3 #17 Odp.: Ragtime 23.HonzaR. 2022-10-23 08:43
Tak ještě jednou dík i všem dalším.

A teda lidi, neulehčujete mi to. :lol: Socio-psychologický rozbory, no vážně mě nenapadlo, kam až se to dostane. 8)

A k těm dohadům, jestli to jde/funguje u protikladů:
Jde no, ale je to kurva těžký.
Citovat
+3 #16 Odp.: Ragtime 23Max Remotus 2022-10-22 22:26
Především veliký dík, jako vždy. Než jsem se dostal bohužel ke čtení, bylo tu už řečeno téměř vše. A to i z hlediska striktně sociologického. Je v tom hodně pravdy. Ale.... Mohl jsem sledovat poměrně dost svých přátel, po dobu delší než půl století. Chci jen říct, že ti co spolu vydrželi skutečně až do smrti, byli lidé z naprosto rozdílných sociálních skupin, které na první pohled na počátku spojoval jen sex. Dokázali ovšem v sobě nalézt vzájemnou úctu, porozumění, toleranci, prostě přátelství. I přes obrovské množství překážek a někdy i neshod. Nebyly to jen výjimky, potvrzující pravidlo. Samozřejmě nevím, jaké jsou vztahy dnes. V duši po romantice toužíme snad každý. Jen přiznat si vlastní chyby, to už neumíme. A jen tak pro odlehčení, Němcová a Erben, nebyli vždy až tak romantičtí, a což teprve bratři Grimmové!
Jak píšeš Honzo, je až tak reálné, že vyvolává radost i bolest ve vlastních vzpomínkách. Děkuji.
Citovat
+5 #15 Odp.: Ragtime 23.Myšák 2022-10-22 17:59
Tebe fakt někdo nemá rád. :D

A je to stejně skvěle napsané. Souhlas s Visi, rád bych se zas podíval za Petrem a Tomem. Už půl roku nevíme, co dělají.
Citovat
+3 #14 Odp.: Ragtime 23.GD 2022-10-21 17:01
Ještě , že mají tu Bětu. :D Snad už si k sobě zpátky najdou cestu. Trochu mne straší ten Jerry a jeho deník. Přijde mi, že se jim cpe do vztahu a možná i neúmyslně.
Tak nevím. Zaznělo tu, že Dami do vztahu dává míň než Honza. Ono to ovšem může býti jenom zdání. Vlastně známe tento vztah jen z pohledu vyprávěče(Honza), jak to vše vnímá Dam nevíme naprosto nic. Ono vždycky bude platit, že člověk chce víc než má a je to dobře. Taky z tohohle pohledu vše vypráví a případně komentuje. Tami vystihl další aspekt toho všeho. Takže uvidíme a doufejme v HE.
Citovat
+3 #13 Odp.: Ragtime 23.Olda 2022-10-21 16:54
Co to znamená, že něco dobře dopadne? Něco jako: žili spolu šťastně až do smrti? Ok proč ne. To nás ovšem dostává k otázce: co je to štěstí? Stane se, že i dva jinak milí a sympatičtí lidé se k sobe prostě nehodí, každý vztah je kompilát fyzické a mentální přitažlivosti. Postulát, že protiklady se přitahují je jistě pravdivý, nicméně především v rovině fyzické, pokud jde o dlouhodobou schopnost párové koexistence, jsou úspěšné a šťastné vztahy dvou mentálně neblízkých jedinců spíše ojedinělé. Vztahová prostupnost mezi vzdálenými společenskými entitami je vzácností.

Partnera si zcela přirozeně hledáme ve svém sociokulturním prostředí, na někoho kompatibilního narazíte většinou ve své škole, ve své práci, na koncertě vaší oblíbené kapely a nebo třeba v knihkupectví u vašeho oblíbeného regálu…. Partneři v úspěšném vztahu většinou sdílí podobné hodnoty, mají schopnost chápat vzájemně svojí práci a koníčky včetně jejich nároků, ať již časových nebo mentálních (bez ohledu na to zda je spolu i sdílejí), dívají se na podobné filmy a čtou si navzájem knihy přesto, že by si je možná sami nikdy nekoupili. Naopak věkový rozdíl hraje roli jenom malou a s postupujícím věkem se snižující. Partnerské štěstí je založeno, především na mentální kompatibilitě doplněné samozřejmě o nějakou nutnou míru fyzické přitažlivost, jejíž role ovšem s časem slábne, ono když je vám s někým dobře, odpustíte mu i fakt, že mu ve čtyřiceti začne růst bříško a ubývat vlasy. Jsou z toho i výjimky, ale týkají především situací kdy jeden z takového páru je dost submisivní a poddajný aby se silnější osobnosti přizpůsobil, je ovšem otázka zda se jeden nebo i oba účastníci takového vztahu cítí skutečně šťastní a spokojení….

Občas dojde za působení různých okolností při volbě k omylu, který je odhalen až po čase a to zde nejspíše v literární podobě sledujeme.

Je to z mojí strany úvaha neromanticky elitářská a nemálo lidí se mnou bude jistě instinktivně nesouhlasit (může za to B.Němcová, K.J.Erben a Netflix), ovšem zamyslí-li se nad tím člověk poctivě bez pohádkových předsudků, dojde nakonec k podobnému závěru, v reálném světě by to princi s chudou děvečkou prostě nefungovalo.
Jo a abych nezapomněl, je to opravdu dobře napsané.
Citovat