Ragtime 10.

„Večer na tebe počkáme a dáme víno?“ zeptal se Jáchym u snídaně, když mi všichni tři předtím popřáli k svátku.

„Jasně že dáme! Damián je doma, takže navaří, napeče…,“ vypočítával Kamil, jak by si to asi tak představoval, a Dami jen naznačil, že mu dá jednu do zubů.

Ale Kamil se nedal rozhodit a pokračoval: „Taky by mohl Jáchymovi vyžehlit košile, času na to má rozhodně víc než já.“

„Tak mi je nežehli, já nejsem chromý na ruce,“ smál se Jáchym.

„Vlastně jo, klidně něco připravím a uděláme Honzovi párty. A pro tebe,“ otočil se Damián na našeho excentrika, „speciálně pro tebe udělám tatarák a narvu ti ho do krku!“

„Bez topinky, prosím tě,“ varoval ho Jáchym, „ať ho nevyřadíš z provozu trvale. Ta jeho kušna by mi chyběla.“

„Já věděl, že moje rétorický schopnosti zbožňuješ, já to věděl, i když mi pořád říkáš, jak moc ukecanej jsem.“

„Tak v tomhle směru jsem to zrovna nemyslel, ale budiž. Po té půlnoční párty ti to vysvětlím.“

„Mluví tady někdo o hovězím?“ přerušil jejich debatu Kocour a vyskočil Damiánovi na klín.

Dobře, úplně takhle to nebylo, ale vsadím krk na to, že kdyby uměl mluvit, něco podobného by řekl. Rozhodně mu v tom stylu Damián odpověděl: „No, tak hovězí asi nebude, stačí šunka, kočičáku?“

Dvakrát se ho ptát nemusel. O tu na svém chlebu se s Kocourem rozdělil spravedlivě půl na půl. To zvíře vědělo, kdy a ke komu se má vecpat.

„Dobře, tak posedíme, snad nebudu totálně servaný,“ souhlasil jsem a začal se na to docela těšit.

„Sjedu pro tebe a můžeme začít dřív, ok?“ usmál se Jáchym.

Skoro jsem je podezíral, že se vrátili od Kamilovy matky dřív jen kvůli tomuhle. Aby se mnou mohli slavit…

„A co Katka?“

„Dorazí, zařízeno,“ ubezpečil mě Kamil.

Takže jsem se nemýlil… A měl jsem z toho radost.

Svátek jsem nikdy moc neslavil, respektive sám jsem ho neslavil. Moje matka měla narozeniny dva dny po něm, a proto to vždycky bývala oslava nás obou v úzkém kruhu rodinném.

S mými narozeninami o pár týdnů později už to bývalo jiné. Organizovala mi je Běta. Dokud jsem byl malý, plánovala oslavy plné her pro děti. Ona s námi na zahradě bláznila jako holka a moji rodiče se s těmi ostatními, kteří své děti doprovázeli, bavili u sklenky vína, pokud zrovna nepracovali nebo nebyli úplně mimo město. Později už jsem je slavil rovnou někde venku s tím, že ‚Běta na nás dá pozor‘. Nebyla moc přísná bachařka, mimochodem.

Letos mě poprosila při té poslední návštěvě u nich na kopci, že by byla ráda, kdybych přišel a klidně si přivedl k nim na zahradu, koho jen budu chtít. Náš jazzband samozřejmě znala, občas se na nás zašla podívat. Takže pokud nemám jiné plány… Moc jsem jich neměl, za poslední rok jsem dost odvykl někam chodit, ostatně ani předtím jsem nebyl úplně typ do šumu.

‚Víš, Honzo, tentokrát s tebou vážně nikam jít nemůžu.‘ Skoro se mi omlouvala a já ji objal a ujistil, že to rád oslavím u nich a přivedu kluky a Káťu a bude to perfektní. O otci a matce nepadlo ani slovo a já jí byl vděčný. Věděla, že mi bohatě bude stačit, že musím na oslavu matčiných narozenin a tak nějak okrajově i svého svátku do vily. Ona sama se mohla vymluvit na dvojčata, že s nimi ještě nechce jezdit nikam mimo domov, a já jí to vůbec neměl za zlé. Nejradši bych se na to vykašlal také, nikam nešel, ale přece jen mi to vůči matce přišlo… jaké vlastně, nezdvořilé? Ach jo…

Odpoledne se mi vleklo v nudném stereotypu jako vždycky. Krátké přerušení pauzou, když jsem si v jídelně dával večeři. Jídelníček se mi od dob, kdy jsme tu jedli s Damiánem společně první bagetu, změnil. Kluci vařili pravidelně a ani já jsem se tomu nevyhýbal a rozhodně to jídlo z krabičky bylo lepší než bageta, i když se třeba jednalo o zeleninový kuskus od Kamila, který jsem měl dneska.

Přisedla si ke mně ukecaná Nováková. Dělala to často a ráda, protože já pro ni byl ideální posluchač. Neskákal jsem jí do řeči, neoponoval, občas přitakal, přestože jsem leckdy téměř nevnímal, co říká. I tentokrát jsem litanie linoucí se z jejích úst neposlouchal – zaslechl jsem jen ‚syn‘ a ‚rozvod‘. Hlavou mi proběhla cynická myšlenka, že se jí to tedy konečně povedlo a snacha má své tchýně akorát tak dost.

Plnou pozornost jsem upíral na obrazovku na protější zdi. Fungovala jako vývěska, kde se promítaly různé výsledky a aktuality z firmy. Dřív mě zajímaly informace, které se nějak týkaly Běty, výsledky auditů, produktivita jejího týmu, teď už mi to mohlo být úplně jedno.

Recepty letních salátů – patrně aby u těch baget bylo co číst, horoskop. No bezva nástěnka, na závěr logo firmy a smyčka od začátku. Nabídky volných míst…

Díval jsem se na ně a nad jednou se musel usmát. Tohle budu muset říct Damiánovi. Že také v těch technických pozicích vyžadují nějaký světový jazyk slovem i písmem. Ještě jednou jsem ten inzerát přejel očima, abych si ho lépe zapamatoval, a potom už jsem Novákové odkýval, že její syn je lilium a měl velkou smůlu, že potkal tu mrchu. Říkat jí svůj názor nemělo vůbec žádnou cenu.

Druhá část směny mi uběhla rychle. Možná proto, že stroj, na kterém jsem byl, se doslova rozsypal – jak jinak nazvat, když vám z něčeho začnou padat šroubky, podložky a matičky, a proto mě mistrová na směně poslala někam, kde jsem ještě nebyl. Za ten víc než rok, co jsem tady pracoval, takových strojů už moc nezbývalo. Byl jsem hozen na krk jedné z kolegyň, která mě přivítala téměř mateřsky: „Tak pojďte, Honzíku.“ Naštěstí měla trpělivost a chuť mi všechno vysvětlit.

Jáchym na mě za bránou už čekal.

„Šlo to?“ zeptal se, sotva jsem zapadl na sedadlo spolujezdce.

„Ale jo,“ přikývl jsem a ani jsem moc nekecal. Vážně mi bylo čím dál líp. A ten večer s nimi bych si nechtěl nechat ujít. Sice jsme nemohli hrát, to už by moji sousedé nerozdýchali, ale Káťa pustila jako podkres jedno z dědových CD Stounů a ten můj svátek jsme komorně oslavili v obýváku.

Zas jednou jsme si Katku dobírali, kdy už konečně uvidíme toho jejího tajemného přítele, až Kamil vydedukoval, že možná ani neexistuje.

„Myslete si, co chcete, ale existuje. Akorát mi momentálně leze na nervy. Pořád mě láme, ať s ním jedu na dovolenou. Tedy dovolenou… Tak tomu říká on.“

„Kam?“ zajímalo nás všechny, a když nám to Katka prozradila, ani jsem se jí moc nedivil. Dokázal bych si ji představit leckde, ale…

„No, tak aspoň budeš mít dobrou výmluvu, proč nemůžeš. Zas jsem nám domluvil hraní,“ prohlásil klidně Jáchym a otočil se na mě, „doufám, že o svátcích nemakáš.“

Jen jsem zavrtěl hlavou. O těch pár strojů ve svátek byl vždycky zájem ze strany kmenových zaměstnanců. Kdo by nechtěl pracovat za dvojnásobek. Mně jako brigádníkovi s pevnou sazbou na hodinu platili stejně, ať se jednalo o jakýkoliv den. Tak alespoň budu mít volno.

„Kde?“ zajímalo mě.

„Klasika, ve Víárku. Známej má rozlučku se svobodou, proto něco trochu odvazovějšího, pánové a dámo.“ Odvaz to nakonec byl, ale nebudu předbíhat…

„Můžu taky?“ zajímalo Damiána a Jáchym ho ubezpečil, že pochopitelně, nebude to úplně uzavřená společnost, bar pojede i pro veřejnost.

„Takže Honza a Jáchym vyberou repertoár a zas se bude cvičit, vážení!“ Katka v sobě tu učitelku ze ZUŠky vážně nezapřela.

A nebyl by to Kamil, aby si nerýpnul: „Budu cvičit každej den. I v těch Beskydech, kam mě Jáchym tahá. Jako by u nás nebylo krásně.“

„Není, je tam málo kopců. A pohyb ti prospěje, zlatíčko.“

Jejich obvyklý způsob komunikace, kterého jsem se dřív obával, ale zvykl jsem si. Navíc, oni na sebe nikdy nebyli doopravdy hrubí, alespoň před námi. A do hor jezdili rádi oba, i když k tomu měl Kamil milion průpovídek. Jáchym by Kamila nikdy nenutil k něčemu, co by doopravdy nechtěl.

Když jsem někdy nad tím jejich vztahem přemýšlel, čím dál víc jsem přicházel na to, že ač jsou oba na první pohled naprosto rozdílní, spojuje je hodně věcí. Hudba, hory, knížky, i to právo. Několik jejich vášnivých debat jsem zažil, a ač mě to nikdy doma od otce nebralo, je dva jsem poslouchal vcelku rád.

„Honzo, nespi,“ šťouchl do mě Damián.

„Nespím, jen jsem se zamyslel.“

„No jen aby, pořád ještě mi nepřijdeš úplně v pohodě.“

„Tak to děkuju,“ usmál jsem se na něj a přitáhl ho blíž k sobě. Na jednu stranu mě štvalo, že má v podstatě pravdu, ale na druhou mě blažilo, když o mě projevil taky nějakou starost.

Kamil nasadil nevinný výraz, který dopředu naznačoval, že přijde nějaký z jeho rýpanců: „Možná kdyby sis konečně našel jinou práci, lockdown skončil… Nebo tě pořád baví hrát si na proletáře?“

„Tak asi všichni víme, proč to Honza dělá, ne?“ utřel ho Jáchym, až ve mně zatrnulo. Nechtěl bych, aby se hádali kvůli mně. Převedl jsem proto řeč jinam a dál už jsme probírali jen sestavení playlistu a plány na léto. Ale ten Kamilův rýpanec mě nakopl. A ano, vzpomněl jsem si.

To, co jsem udělal potom, bylo právě kvůli Kamilovi a možná za to mohla tak trochu i ta vypitá láhev vína. Když jsme náš sedánek rozpustili a Damián usnul, přesunul jsem se z postele zpátky do obýváku, otevřel notebook, sepsal životopis a motivační dopis. A ať už jsem za svůj život nadrásal cokoliv, ten motivák asi navždycky budu považovat za vrchol své tvorby. Nebo drzosti. Protože pedagogická fakulta pochopitelně není ‚VŠ technického směru‘, neměl jsem vůbec ponětí, co je to 8D report, změnové řízení, ishikawa a podobně. A dám vám radu, pokud chcete provést něco doopravdy šíleného, nepřemýšlejte nad tím moc dlouho. Já se řídil pouze instinkty, impulsy z mozku samy vedly moje prsty na klávesnici, když jsem dopsal a rovnou, aniž bych si to po sobě alespoň přečetl, přinutily můj ukazovák odklepnout ‚odeslat‘.

Do postele jsem se znovu ukládal s myšlenkou, že se maximálně personalistka zasměje, a to bude asi tak všechno. V tom momentálně stříknutém stavu mi to přišlo natolik absurdní, že jsem se sám pro sebe uchechtl. Přitiskl jsem se k Damiánovým hřejivým zádům a objal ho.

Ráno po probuzení a vystřízlivění jsem si to samozřejmě přečetl a drbal si hlavu. Jestli se tohle donese Davidovi, tak mě bude považovat leda za cvoka. Zašlápl jsem svůj noční nepříčetný zážitek někam hluboko do podvědomí s pevným rozhodnutím, že následujících čtrnáct dnů na to nebudu myslet a pak už to bude bezpředmětné, protože… ‚V případě našeho zájmu se Vám do dvou týdnů ozveme‘.

Stejně mne čekal mnohem víc emocionální okamžik než nějaký pokus o vtip v podobě naprosto nereálné žádosti o práci, ke které jsem měl pouze dvě malá bezvýznamná plus: Bezproblémovou cizojazyčnou komunikaci a rok praxe ve výrobě toho, co bych na pozici pracovníka řízení kvality a reklamací případně zkoumal, schvaloval a řešil, kdyby na tom personálním oddělení seděl stejný blázen, jakým se já stal na tu chvíli v noci.

V sobotu jsem měl především vztek. Kluci odjeli, já měl volno, mohl bych být s Damiánem celý den, kdybych nemusel na oběd do vily. Jak moc se mi chtělo, si asi dokážete představit. Navíc bez tlumivé Bětiny přítomnosti, pouze ve třech. Pečlivě jsem se oholil, vybral nejlepší košili, na chvíli jsem si pohrával s představou, že bych s sebou vzal Damiána. Připadal jsem si před ním trapně, že jsem mu to ani nenabídl, že jsem se po všech těch měsících stále neodhodlal k tomu, abych ho svým rodičům představil. Ovšem po tom posledním setkání s otcem se mi chtělo ještě míň, respektive moje chuť to udělat se blížila minus nekonečnu, matematici prominou nebo pochopí.

Damián mi naštěstí možná nevědomky z téhle situace pomohl. Prohlásil, že zaskočí taky domů, protože se s Davidem domluvili, že zas zapadnou do posilovny.

Cestou jsem se stavil pro květiny, matčiny oblíbené bílé lilie. Běta mě vybavila nějakým parfémem, ještě že jsem ji měl. Do vily jsem dorazil s malým předstihem, aby nebyly nějaké řeči. Znovu jsem si připadal hloupě jako malý harant, který se chce zavděčit.

Popřát, předat květiny, říct, jak moc to máti sluší. To jsem se přemáhat nemusel, slušelo jí to doopravdy – jako vždycky. U oběda poslouchat její švitoření, že už se s tím psaním monografie o něčem hrozně důležitém pomalu blíží ke konci. V duchu jsem si představil, co by asi tak řekla na to, kdybych se jí pochlubil, co jsem o Damiánovi napsal já. Asi by se nenechala vyvést z rovnováhy a pak by mi vysvětlila, že z terapeutického hlediska by to mohlo mít pozitivní účinky. Otec by mi naopak poradil, že bych cokoliv soukromého nikde zveřejňovat neměl, kdyby jednou náhodou. Tak jistě, protože ta naděje, že ze mne jednou bude ‚Někdo‘, ještě stále neumřela.

Nevyhnutelně přišla i otázka o mojí budoucnosti, jestli jsem si skutečně musel státnice odložit až na září a…

„Bylo mi blbě, musel,“ zastavil jsem ho dost ostrým tónem, co jemu bylo sakra do toho, on mě neživil, „a plány co dál? Popravdě nevím. Budou prázdniny, takže určitě chci být co nejvíc s Damiánem, než odjede.“

Čekal jsem alespoň nějaký projev zájmu, kam a proč, ale toho jsem se nedočkal.

„Ano, Damián,“ pronesl můj otec, „a ta jeho záležitost. Škoda, že jsi mě nikdy neposlouchal, když jsem se ti snažil cokoliv právního vysvětlit…“

To nebylo vysvětlování, to byly přednášky, od mala. Ale mlčel jsem a čekal, co z něj vyleze.

„… jsi snad natolik inteligentní, aby ti došlo, že ta tvoje intervence byla zbytečná. S největší pravděpodobností by se mu ani bez ní nic nestalo.“

Znělo to tak rozšafně, tak arogantně a někde uvnitř mě to zapálilo zatím malý ohýnek…

„Zřejmě zas tolik inteligentní nebudu. Jestli existovala sebemenší možnost, že by se mu něco stalo, tak mi to stálo za to. Ale to ty nikdy nepochopíš.“

Viděl jsem, jak mu ztvrdly rysy. Nesnášel, když mu někdo odporoval nebo dal najevo, že by mohl něco nevědět, nechápat.

„Ale no tak, Honzo, je tohle nutné?“

Honzo?! Skutečně měla pocit, že jsem tuhle debatu rozpoutal já? Já se jenom zmínil, že chci být přes léto co nejvíc se svým klukem. Já si jenom myslel, že cokoliv pro někoho uděláme, protože ho milujeme, nikdy není zbytečné. Podíval jsem se na ni, a radši nic neodpověděl.

„Jen ho nech, ať mi poví, co tak důležitého nechápu.“

… a ten nenápadný ohýnek ve mně vyšlehl vysokým bílým plamenem. Nadechl jsem se…

„Jednoduchý. Mám ho rád. Kdybys ty měl rád mě, tak bys mě tehdy nějak uklidnil, probral to se mnou,“ a nenechal mě finančně vykrvácet, doplnil jsem si v duchu, „jenže ty slova ‚mít rád‘ nespojuješ s lidmi, takže to nemůžeš pochopit.“

„Nepřeháněj, Honzo.“ Tichý varovný hlas mé matky.

„Co, do prdele, přeháním? Při nejlepší vůli si fakt (díky, Dami, za tohle slovo) nevzpomínám, kdy mi to řekl.“

„Nebuď hrubý a drzý na matku!“

„No tak mi to řekni! Máš mě rád?“

Mlčel. Ozvala se ona: „Honzo, rodiče přece musí milovat svoje děti…“

Opravdu?

Nevěnoval jsem tomu jejímu prohlášení ani pohled, díval jsem se stále jen na něj.

„Tak co? Je tak těžký to říct?“

„Tvá matka má pravdu.“

Kdy jindy to už říct, když se vás na něco takového někdo zoufale ptá…

Rozhlédl jsem se kolem sebe v beznadějné snaze zachytit se něčeho uklidňujícího. Pohled se mi zastavil na starožitných hodinách nad krbem. Bylo za deset minut půl druhé, to asi nezapomenu nikdy. Protože tehdy to ve mně definitivně shořelo. Ta moje touha po jeho uznání, po jeho lásce. Co po něm vlastně chci, vždyť já sám bych mu nedokázal říct, že ho mám rád, když tak hrozně nerad lžu.

„Ne, nemá pravdu. Nemusí. Nikdo nikoho milovat nemusí. A ani děti svoje rodiče. Promiň, mami. Jo a od příštího roku slavím svátek v zimě. Takže tuhle šaškárnu si už můžeme ušetřit.“

Jestli jsem k ní byl nespravedlivý? Možná ano, ale ani ona se nikdy nějak razantně nepostavila na mou stranu. A já už měl těch profesionálních postupů a postojů dost. Doma měla být máma a ne MUDr. přes palice.

Teď už na mě konsternovaně zírali oba. Nebylo divu. Já nikdy nebyl drzý, nikdy jsem neodmlouval a Běta si ze mě občas dělávala legraci, že jsem před pubertou zkrátka zaklapl dveře a ani ji k sobě nepustil. Alespoň před nimi ne. Možná, že kdybych se býval pár let vůči nim jako pubertální fracek choval, nehleděli by teď s tak ohromeným úžasem.

„Tak asi sbohem,“ řekl jsem vyprahle, když už mi to mlčení doslova bušilo do ušních bubínků. A poprvé ve svém dospělém životě jsem z té proklaté honosné vily odcházel ne rozhozený a s úlevou, ale se spokojenou vyrovnaností.

Na tu palčivou otázku, která mě plíživě čas od času navštívila, jsem odpověď dostal. Už se na ni nebudu muset ptát jich ani sebe, nebudu hledat žádné polehčující okolnosti, nebudu se dohadovat sám se sebou, jestli si jejich chování vykládám špatně, nebo je ten můj pocit nelásky z jejich strany vůči mně oprávněný. Nebudu se potřebovat utěšovat, že je na tom spousta lidí ještě hůř. Nepochybně ano, ale tohle byl můj život a moje bolavé místo. Všichni máme nějaká. A já tu ránu konečně otevřel, nechal vytéct všechen hnis a mohl jsem už jen doufat, že se to zahojí. Možná s jizvou, ale ta časem vybledne.

Ještě než jsem došel na zastávku tramvaje, napsal jsem Damiánovi, že už je po oslavě a kdy dorazí domů. Zavolal mi obratem. „Super, tak přijeď ty sem. Zatím jsme se k tomu posilování ani nedostali…“

V pozadí jsem slyšel Bětu, jak souhlasí, a Dami mi to tlumočil: „I Běta říká, že se máš stavit na bublaninu. Třešňovou, výbornou.“

Bublanina, brekot mých sestřenek, útulná pohoda kuchyně a Damiánův nesmělý polibek, než se s Davidem odebral do suterénu do posilovny. Byla to první pusa, kterou mi před svým otcem dal…

Cesta domů ruku v ruce. Podvečerní milování, kdy nám otevřeným oknem do ložnice vstoupila vůně deště. Hledající ruce a hladová ústa, roztoužená těla. Můžu? Tak zbytečná otázka. Malá chvilková smrt z dvojí rozkoše.

Damiánovo tiché povzdechnutí, jak moc by chtěl, abych jel s ním, alespoň na pár dnů. Rychlá kalkulace, kolik peněz mi z prodeje mého Selmera ještě zbylo.

„Dobře, pojedeme.“

„Nepojedeme, poletíme. Patnáctýho.“

I v té malátnosti po orgasmu mnou tohle jeho prohlášení malinko škublo a nadzvedl jsem se na lokti, abych se mu mohl lépe podívat do tváře.

„To myslíš vážně?“

„Naprosto, letenky už mám dávno v šupleti.“

„A co bys dělal, kdybych zase řekl ne?“

Zaculil se a přitáhl si mě k sobě dolů: „To byla jen otázka času, kdy řekneš jo, nemyslíš?“

Odpovědět jsem nemohl, protože už mě líbal. Jen jsem si znovu uvědomil, že i Damián něco dokáže rozhodnout za nás oba.

V šedivých ulicích zasychal déšť
Jako krev na čerstvý ráně
Už dávno mi nebylo šest
Dospělost přišla trochu nečekaně
Potichu šeptám si slova
O pravdě, o lásce, o svobodě
Jsou pro mne jako nová
Po hodně dlouhý nepohodě
A s každou hláskou začínám znova
Dám si je na ráno pod polštář
Snad přes noc zůstanou opravdová
Stejně jak moje-tvoje tvář