• HonzaR.
Stylromantika
Datum publikace2. 11. 2022
Počet zobrazení2402×
Hodnocení4.65
Počet komentářů14

Někdy to může být jako úder blesku. Otázka, která vás v určité chvíli napadne. Vloudí se zcela nepozorovaně a nevítaně. Co teď a tady vlastně dělám? A nutně s ní přijde další. Je to, co dělám a jak to dělám, správné? Mají tyhle otázky vůbec smysl, když už se stejně nemůžeme vrátit v čase a jednat jinak?

Já se tak zeptal sám sebe přesně v tom okamžiku, kdy se na klaviatuře starého, ne úplně nejlépe znějícího piana dotkl můj pravý malíček hrany Jerryho dlaně. Ne, nebylo to nijak fyzicky vzrušující a on si toho nejspíš ani nevšiml, ale jeho otázka, jestli si následující den přijdu zahrát, mě uvedla do naprostého zmatku, protože…, protože mi s ním bylo emocionálně dobře. Až moc dobře. A já věděl, že musím odmítnout. Slíbil jsem přece Damiánovi, že budeme spolu. Proto jsem taky z práce vypadl tak brzy, abych využil čas, kdy on bude ve škole na semináři, a koupil něco Anežce, Elišce i jemu.

Dárek pro Damiho, tentokrát docela snadná záležitost. Krabičku s miniaturní kamerkou na cyklistickou helmu – aby měl svůj výšlap na Mont Ventoux zdokumentovaný – jsem měl dávno v kapse, když jsem narazil na toho kluka. Měl sedět v lavici vedle mojí lásky, a ne courat zrovna tady! Tak snad mě po tom mém překotném ústupu nezačal považovat za naprostého pitomce. Nebo ať, stejně je to jedno! Důležité bylo jenom to, že posledních pár dnů všechno mezi mnou a Damiánem zase klapalo. Jako bychom se po tom nešťastném pátku a sobotě probudili skutečně po restartu.

Domů jsem přišel pochopitelně později než Damián. Ležel v ložnici, s noťasem na břiše, jak jinak. Ukázal jsem mu psíky pro holky a jeho to pobavilo:

„To bude mít táta radost. Elektronický zvuky dost nesnáší.“

S něčím takovým jsem nepočítal. Nevěděl jsem to a nahlas jsem zauvažoval, jestli by tedy nebylo lepší je vrátit a pořídit něco jiného. Ale Damián se smál, že to tak mám nechat.

„Aspoň už nad tím nemusíme koumat. Já bych vážně nevěděl, co těm dvěma koupit.“

No však já vlastně taky ne. Chvilkové rozhodování, co mu řeknu, za které jsem se skoro hned začal stydět. Vždyť se přece nic nestalo, proto jsem nasadil co nejnormálnější tón:

„Taky jsem je nevybíral já. Ale potkal jsem Jerryho a ten mi poradil.“

Všiml jsem si, jak sebou Damián malinko škubnul. Odložil notebook a posadil se. Chvilku mlčel, než se opatrně zeptal: „Kdes ho potkal?“

„Normálně v obchoďáku, v hračkářství. Má malýho bráchu. Kupoval mu tam auťák na dálkový.“

„Takže z matiky se ulil proto, aby…, ale jo, cvok je na to dost velkej.“

Pokrčil jsem rameny: „Tak dobře ho vážně neznám. Je to spíš tvůj kamarád, ne?“

„Asi ani ne, Honzo,“ zavrtěl hlavou a dál to nerozváděl.

Docela se mi ulevilo, protože nějakou scénu, ať už uraženou nebo žárlivou, bych zažít nechtěl. Místo toho se zvedl, konečně mě objal a dal mi pusu. Naše pohoda po restartu mohla pokračovat.

„Hlavně ty psy neukazuj Kocourovi. Mohl by se naštvat, že má konkurenci,“ zasmál se znovu, když mě přestal líbat. „A pojď, Kamil dělá večeři. Vypadalo to jako proso.“

Byl jsem rád, že i moje kamarády vzal zas na milost a bavil se s nimi jako dřív, i když pouze v mojí přítomnosti.

Skoro se trefil, ale Kamilův zeleninový kuskus se přežít dal, extra když Jáchym nám i sobě na ty kopečky zdravé stravy vyklopil zas svůj výtvor. Tenké, narychlo orestované nudličky krůtího masa. Kromě jídla pro nás měli oba i novinky. Ta první z úst Kamila mě jenom překvapila. Někdy se ale odstěhovat museli. Zase budeme s Damiánem sami, ne že by mi ti dva překáželi.

„Takže na konci února uděláme nějakou parádní rozlučku,“ začal jsem plánovat, ale Jáchym mě přerušil.

„Rozlučku uděláme mnohem dřív než na konci února, Honzo. Dneska jsem mluvil s Ondrou, a jestli jsou ty zvěsti, že po svátcích zas budou smět otevřít, pravdivé, tak Silvestr stejně bude poslední akce ve Víárku. Už to dál neutáhnou v tomhle provozu. Chvilku otevřeno, chvilku zavřeno, mají toho dost. Končí jim nájemní smlouva a obnovovat ji nebudou.“

Ruka s vidličkou mi ustrnula uprostřed pohybu k ústům. To přece ne, to nemůžou udělat, vždyť to je místo pevně spjaté s námi se všemi. To nebude radostná oslava konce roku, to pro mě bude tak trochu jako pohřeb. Já na pohřby tak nerad chodím, letělo mi hlavou. A potom mi to došlo, že na tenhle přece nepůjdu. Rázem mi bylo… smutno.

Podíval jsem se na Damiána v naději, že to řekne za mě, ale musel jsem se odhodlat sám. Přiznat, že my dva máme plány úplně jiné. U stolu se rozhostilo ticho, které první porušil Kamil.

„Nemyslíš to vážně, že ne…“

Kamil na mně visel očima. Ten úpěnlivý pohled byl natolik upřímný, že mi zas jednou nebylo dobře, ale trval jsem si na svém. Nic jiného mi ani nezbývalo. A proto jsem zopakoval své rozhodnutí: „V pondělí prostě jedeme a vrátíme se až druhého nebo třetího.“

„Ale vždyť ti říkáme, že je to naposledy,“ pokrčil nos, dokonce si bezděky promnul ušní lalůček s malým, zelenožlutým, korálkovým kroužkem. Snažil se mi zahrát na city, a kdybych Damiánovi neslíbil tu lyžovačku v Itálii, nemusel by se skoro vůbec snažit. Vždyť já ten bar měl taky rád, sakra!

Přejel jsem pohledem k Jáchymovi. Kamilovy protesty utnul tichým ‚Kamile, dost‘, ale ani on se netvářil nadšeně. Nedivil jsem se. Od doby, kdy jsme se poznali a začali spolu hrát, byl každý Silvestr náš. Ve WeR’s, nebo poslední rok u mě doma, to bylo jedno.

„Dobře, ale Katce to řekneš sám,“ vymínil si a já jen přikývl. Katka, kamarádka, na kterou jsem poslední měsíce neměl skoro čas a kterou určitě zklamu stejně jako ty dva.

Můj vždy klidný kamarád naši debatu ukončil: „Takže rozlučky budou dvě.“ Jáchyma nic z míry vyvést nemohlo, ani to, že tím okamžikem jsem patrně navždy ukončil členství v našem jazzbandu. Náhradu za mě koneckonců měli a velice slušnou. Jerry hrát uměl a celkově to byl prima kluk, jak jsem si po tom našem setkání uvědomil.

V noci jsme se s Damiánem milovali. Nemusel jsem se na nic ptát, v očích měl odpověď dřív, než jsem se ho poprvé dotkl. On mi vlastně v tomhle směru nikdy neřekl ne. Zas mi vzdychal pod rukama a ústy, znovu usínal zadkem přitisknutý do oblouku mého těla a stále mi voněl.

„Už jenom pár dní,“ zamumlal potichu, než tvrdě usnul.

 

Poslední týden před zimní dovolenou mi ubíhal jako stádo splašených antilop. Tak tak jsem stihl zavolat Kátě. A po dlouhém přemýšlení i své matce. Popřát hezké svátky se přece sluší. Ta opatrná konverzace mě sice nenadchla, ale ani nerozhodila. Zvykl jsem si.

V práci shon a blázinec, spousta lidí doma, ať už kvůli covidu, nebo protože mohli pracovat z domova. Naše pidioddělení ten protivný virus zahnal do totální defenzívy. Do kanclu jsem chodil jen já, Stanka mi dělala podporu z domova a náš šéf si musel pomyslně vykasat rukávy a řešit všechno za naše dva zbývající kolegy.

Vstával jsem brzy, domů chodil ne dřív než po deseti hodinách v práci, takže jsem si Damiánovu poznámku ‚Už jenom pár dní‘ často opakoval jako mantru. Abych to nudně nepopisoval do detailu, souhrnně by se dalo říct, že jsem téměř padal na hubu. Naštěstí jsem doma nic moc nemusel. Dokonce ani zdobit stromeček, protože Kamil prohlásil, že je to hnus, kolik jich každoročně zařve. A stejně, na co by nám byl. My jsme hodlali strávit celý den a nejspíš i noc v domě na kopci, kde měl Dami stále svůj pokoj s obstojně velkou postelí, a Jáchym s Kamilem odjížděli už třiadvacátého na jih za Kamilovou máti, aby si na chvilku odskočili i na Šumavu.

Ke cti mých kamarádů musím dodat, že k tomu mému zběhnutí už mezi námi nepadlo ani slovo. Ve čtvrtek ráno jsem se s nimi narychlo loučil. Dlouho jsem se od Damiho nemohl vymotat z postele. On už měl prázdniny, ale já do práce jet musel. A moji dva přátelé to ráno vstali speciálně kvůli mně, abychom se mohli rozloučit.

„Kdyby sis to rozmyslel aspoň pro dnešek, tak víš, kde od pěti budeme. Dávej na sebe pozor,“ řekl mi Jáchym a zlehka mě objal.

„Budu. I na Damiána,“ slíbil jsem mu.

„Hezký svátky, ty pako,“ popřál mi Kamil ve vizáži vodníčka Brčálníka. Místo odpovědi jsem mu tu jeho zelenou kštici prohrábl. Ale co, po Novém roce se přece zase všichni uvidíme.

 

Z deníku

Poslední dvouhodinovka matiky na semináři a volno! Damián vedle mě odložil propisku, zaklapnul sešit a zas jednou se usmál. Konečně. A pak mi cestou ze třídy vyrazil dech, obrazně teda. Zeptal se, když jsem nakupoval s Honzou, jestli bych zítra šel i s ním. Logicky jsem se zeptal, co jako chce nakupovat a pro koho. A proč se mnou, když spolu prakticky nemluvíme. Podíval se na mě a já zas měl pocit, že je naštvanej na celej svět a nejvíc na mě.

„Honzy ses taky ptal?“

A já mu asi popátý vysvětlil, že jsme se s jeho klukem potkali náhodou, že jsem to vážně neplánoval a že v tom nebylo vůbec nic, kvůli čemu by on musel tak vyvádět a za co bych se snad já měl stydět. Nebo Honza. Přece mu to vůbec nemusel říkat, kdyby měl pocit, že je v tom něco víc. Druhej den po tom našem nakupování se Damián přiřítil do školy a v šatně před tělákem mě upozornil, že Honza je jeho kluk – jako bych to nevěděl – a tvářil se, jako by mi zas nejradši dal přes držku! Jenom by mě zajímalo, jestli by to takhle otevřeně přiznal, kdybychom v tý šatně nebyli sami. Rozšifrovat tak jeho myšlenkový pochody. Jsou pro mě nepochopitelný, třeba to, jak Helču nechá, aby ho tak okatě balila. To mu to není ani trošku blbý, nebo by si s holkou přece jenom dal říct?

Zeptal se trochu netrpělivě podruhý, jestli bych šel. Tak asi bych mohl, ať to nebere, že s jedním jo a s druhým ne. Řekl jsem mu, že jo, ale dopoledne. Vysvětlil jsem mu totiž, že potom odpoledne jaksi nemám čas, protože s klukama zkoušíme a já rozhodně do zkušebny dorazím, já jo! Zeptal se, kde to je, že by mě tam kdyžtak hodil tím svým super bourákem, ale to jsem s díky odmítl. Rád bych mezitím ještě doma cvičil, tak snad nám to nezabere celej den.

Následující den dopoledne v deset jsme se sešli vedle květinářství u vchodu obchoďáku. Respektive Damián už tam stepoval, když jsem dorazil.

Co má za problém, jsem pochopil docela rychle. A nebylo vůbec těžký zatáhnout ho do toho samýho knihkupectví, kde jsem byl s Honzou před pár dny a kde mi sám říkal, co má rád a po čem by sáhl, kdyby neměl poslední volnou polici v knihovně obsazenou tím obrovským bílým kocourem. Smál se při tom a bylo z toho poznat, že mu ten čičour vůbec nevadí. A dobrý, tak Damián nečte, já taky nejsem úplně knihomol, jenže u nás doma se o knížkách běžně mluví, a když člověk aspoň poslouchá, tak něco nachytá. Jenže Damiánovi ty dvě knížky byly málo. Bylo poznat, že je mu blbý přiznat, že vlastně ani neví, co by měl svýmu klukovi koupit k Vánocům. Hrozně mě to udivilo. Honza říkal, že jsou spolu už dýl než rok, to už by přece… Tak jsem se zeptal:

„Co loni? Tak z reakcí poznáš, jestli ses trefil, ne?“

Zrudnul, vážně zrudnul. Ale to snad nebyla nějak nepříjemná otázka, jak já bych mu asi mohl poradit s něčím dalším, když dotyčnýho ani neznám, viděl jsem ho dvakrát v životě.

Nakonec mi řekl, že loni o Vánocích spolu nebyli a že je to trapný, ale ani když se potom dali zpátky dohromady, tak mu vlastně nic nedal ani dodatečně, zatímco ta bílá chlupatá koule byl dárek pro něho: „A bezvadnej, ten kocour je fakt zlatíčko.“ Výraz mu při tom vyprávění o kocourovi na chvilku povolil a slušelo mu to. Jo, Damián je hezkej, když se zrovna neksichtí.

„A narozky?“

„To už bylo lepší, to mě napadlo hned, když jsem se dověděl… No prostě jsme se mu s tou jeho kapelou složili na saxofon.“

Víc mi k tomu neřekl. Tak asi jsou všichni solidně ve vatě, nebo nevím. Radši jsem Damiána dál zpovídal, co má Honza rád krom těch knížek. Muziku, no jasně. Má ji tak rád, že si ani nepřijde zahrát. Kolo. V prosinci trochu blbý, nějakej voucher na věci okolo toho je asi tak romantickej a sexy jako náš fyzikář před penzí. Praktickej, naučí, ale dívat se…, to na Matěje je mnohem lepší pohled. (Hm, jasný, držet se tématu, ještě že tohle číst nikdo nebude.)

Stáli jsme před tím obchodem s knížkama, okolo nás davy, poslední den na nakupování všeho možnýho, omezení neomezení, jen sednout si nebylo kam, protože fast foody zas už měly stopku. Fakt to nechal vyhnít na poslední chvíli. Co asi Honza koupil jemu? Se mnou nic…

Damián vypadal dost nešťastně. Kdybych to měl doopravdy vybírat já…

„Víš co, skočíme jinam, je to kousek, možná to vyjde.“

Za dvacet minut už jsme se přehrabovali v cédéčkách.

„Tohle mu vezmi,“ vrazil jsem Damiánovi do ruky jedno s prostým názvem Present, „sice to není jazz, ale ten saxofoňák válí.“

„Tak snad to doma nemá,“ zkonstatoval polohlasně, ale vypadalo to, že si vcelku oddechl. Sice do toho jeho limitu ještě dost zbývalo, ale dárky se přece neměří prachama, ale tím, aby z toho měl člověk radost.

Sobě jsem koupil nový plátky, těch není nikdy dost, a při tom mě napadlo ukázat ještě na jednu krabičku, od stejný značky, jen pro trochu jinej nástroj. Ne k Vánocům, ale kdybychom se ještě někdy setkali. A doopravdy mě to napadlo, až když jsem si ty svoje bral. Zase kdyby mu Damián přinesl něco tak specifickýho, tak už by ho mohlo napadnout, že to není úplně z jeho hlavy. Kdo ví, jestli Damián vůbec tuší, že něco takovýho existuje. Strčil jsem oboje do kapsy a před krámem jsme se rozešli. Měli jsme to každý na jinou stranu. Jo a poděkoval mi.

Na oběd jsem dorazil pozdě, tak mě máma odkázala na mikrovlnku, chvilku jsem si dal pauzu a pak jsem do čtyř poctivě cvičil, abych na zkoušce nebyl za jelito. A bylo to fajn, s klukama i Káťou, začíná nám to znít a myslím, že to naše první společný vystoupení bude dobrý. Ne perfektní, to by bylo, kdybychom měli klavíristu. Ale přesto nejspíš pozvu i ty dva. Jen to budu muset náležitě okecat, aby přišli.

Myslel jsem, že ten trochu hektickej den už skončil. Dřív než jsme měli v plánu a pro jednou to snad vadit nebude. Vždycky ve zkušebně zůstanu chvilku dýl, tentokrát jsem měl o to víc času. Zkontrolovat, jestli je všechno vypojený, chvilku si ještě zahrát sám, protože to tam má slušnou akustiku a nikoho tím nerušim. A potom zamknout a padat domů. Je výhoda, že je to taková přístavba ke škole, s vlastním vchodem. Málem mě trefilo, když se mi za zádama ozvala tichá nesmělá otázka: „Nechceš se ještě na chvilku vrátit dovnitř?“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (55 hlasů)

Komentáře  

+2 #14 Odp.: Ragtime 24.Renča 2022-11-08 10:06
Tak že by si Damián začal s holkou? Ale to vážně hezky napsané a propojené. Jerryho pohled se mi líbí a souhlasím s Mikym, že by si zasloužil víc prostoru.
Citovat
+5 #13 Odp.: Ragtime 24.Miky 2022-11-08 00:09
Musím říct, že mě se moc líbí, že Jerry dostává toho prostoru víc a víc, protože podle mě má jako "nezůčastněný" pozorovatel vztahu Honzy a Damiána toho vážně hodně co říct. A co víc, nejen o nich. 😊 Já vážně doufám, že se jednou dozvíme pokračování právě jeho příběhu, protože ze všech těch postav, je vlastně jediný, jehož vztah/y byl/y takové spíše epizodní a zasloužil by si taky najít velkou lásku. 🧡

A souhlasím s Lenkou, taky tu poslední větu vnímám jako takovou temnou předzvěst 😱

Pořád se to celý čte naprosto skvěle, a zvládá to se mnou dost házet, ať jsou zrovna nahoře nebo dole. Díky ;-)
Citovat
+7 #12 Odp.: Ragtime 24.visions_of_dream 2022-11-07 12:31
Pořád cítím takové podivné napětí a pořád se mi to moc líbí, naprosto bez debat. :lol: Přemýšlím, jak bych se k tomu Silvestru postavila já, protože na Silvestr s kamarády taky nedám dopustit. Kéž by to šlo sloučit v jednu akci.
"Ale přesto nejspíš pozvu i ty dva." Jakoby... vyjekla jsem jak puberťačka a fakt doufám, že jsem to dobře pochopila. :D
Citovat
+7 #11 Odp.: Ragtime 24.HonzaR. 2022-11-04 18:37
Díky, díky všem.

No je to otázka, co si kdo zaslouží a nezaslouží, kam to půjde. Logicky asi budou Vánoce. :lol: A jo, 24 dílů, to už je hodně, i když zas na druhou stranu jsou kratší, ono to ve výsledku bude stejně dlouhý jako SB, plus mínus.

Awi, je to jednoduchý, autor má dost bordel v hlavě, protože pochopitelně ví, jak to dopadne, jenže k tomu konci, je – jak sama říkáš – mnoho různých cest.

Keve, tak mně stačí k velký radosti z dárku málo. Nemusí to být nijak velký dárek, důležitější je ta forma. No a taková láhev bílého… :-)

Vánoce jsou skutečně o něčem jiném a já se těším na hezký vánoční povídky tady na OP. A jelikož vím, jak je často dlouhej proces něco napsat, tak ač je teprve začátek listopadu, tak už koukejte přemýšlet, ať je tu o těch svátcích milo, útulno nebo brutálně sexy, to je jedno. Hlavně ať je co číst. :P
Citovat
+2 #10 Odp.: Ragtime 24.GD 2022-11-04 17:45
Cituji Lenka:
Mě spíš trochu děsí ta poslední věta před deníkem. :-?

Proč? Nevidím v tom nic závadného. Chce se ještě vidět s K+J. :D
Citovat
+7 #9 Odp.: Ragtime 24.Awinita 2022-11-04 17:09
Náznaky a situace k zamyšlení, jak jinak 🙂
Těch variant je spousta. Na to, jak "obyčejně" příběh působí, nabízí několik možných vyústění nastíněných situací. Tentokrát bych vážně chtěla být součástí úvah a zdůvodnění, proč a jak to bude! Taky myslím, že obavy tentokrát mohou být oprávněné, protože podle znalosti předchozích povídek autora, tu nic není navíc nebo bezúčelně. Nebo si autor hraje se čtenáři stejně jako se slovy? 🙂
Je to skvělé, po tak dlouhou dobu udržovat zájem a napětí. Ani po 24 dílech neumím s jistotou odhadnout - a ani se o to nebudu pokoušet - co bude dál.
Citovat
+5 #8 Odp.: Ragtime 24.Lenka 2022-11-04 16:52
Tak se brzy obě linky časově propojí. Obdivuji, jak to sedí a doplňuje se.
Mě spíš trochu děsí ta poslední věta před deníkem. :-?
Citovat
+5 #7 Odp.: Ragtime 24.Saavik 2022-11-04 10:07
Původní dobrý úmysl byl přečíst si to v kuse. Pak během dovolené. No a teď stepuju na konci každého dílu, jak to bude dál...
Díky.
Citovat
+4 #6 Odp.: Ragtime 24.Eradia 2022-11-03 08:58
Jak kdyby člověk shora koukal na něčí opravdové životy. Paráda.
Těším se na další díl.
Citovat
+5 #5 Odp.: Ragtime 24.GD 2022-11-03 05:38
Tak opět další kvalitně napsaný příběh těch dvou, jak jsme zvyklí. Jsem rád, že se to pohnulo tímto směrem.
Cením si Honzy, že do toho nakonec šlápl. Znám to. Někdy je člověk postavený do situace, že si musí vybrat zda stáří přátelé / život nebo jeho láska. Trochu mne mrzí, že Dami mu neřekl ani diky, nejlépe před nimi, když už se nepostavil společně za jejich Silvestr.
Ten deník mne stále straší i když kromě konce byl v tomto směru vpoho.
Teda zase takhle to useknout. :sad:

Cituji Myšák:
Nakupování dárků je nejvíc otravná věc na celých Vánocích. :lol:

A víš co je na tom nejhorší? Že Vánoce o tom vůbec, ale VŮBEC nejsou!

Cituji Kev1000:
jak já ho chápu, Damiho, s tou dárkovou bezradností ;-)

Má se chlapec ještě co učit a poznávat. :D Je to nekončící úkol na celý život. Příští Vánoce to by mělo být o něco lepší, ale i tak to bude problém.
Citovat
+4 #4 Odp.: Ragtime 24.Myšák 2022-11-02 23:22
Asi mi došlo, v čem je to oproti SB jiné. SB bylo psané tak, jako by vypravěč nevěděl, jak ten příběh skončí. Tady to ví. Jestli je to náhoda nebo záměr, to si netroufnu odhadnout, ale je to pořád výborně vyprávěný příběh.

A taky na odlehčenou… Nakupování dárků je nejvíc otravná věc na celých Vánocích. :lol:
Citovat
+9 #3 Odp.: Ragtime 24.Kev1000 2022-11-02 22:40
Je to vážně podzimní poídka tak nějak se všim všudy.
Ale já mám podzim v oblibě, i když je trochu tesknej.

A ten relativní klid tohohle dílu moc neuklidnil ;)

Je to hodně dobrý a držet si tuhle laťku už takovou dobu... ty jo!

Jo a teda trochu na vodlehčenou... jak já ho chápu, Damiho, s tou dárkovou bezradností ;-)
Citovat
+3 #2 Odp.: Ragtime 24.Sinme 2022-11-02 20:12
Pekne napísané. Teším sa na ďalší.
Citovat
+7 #1 Odp.: Ragtime 24.black 2022-11-02 19:17
Páči sa mi ako príbeh pokračuje, tak povediac voľným pádom. Pre mňa je to čisté, priamočiare, uprímné a absolutne uveriteľné. Každí predpokladám dostane to, čo si zaslúži.
Citovat