• HonzaR.
Stylromantika
Datum publikace31. 8. 2022
Počet zobrazení2737×
Hodnocení4.72
Počet komentářů45

Nešel jsem za Damiánem hned. Nějak se mi od Jáchyma nechtělo. A on se mnou byl, i když to znamenalo, že se za Kamilem nevydal brzy. Dokonce jsem sebral odvahu, a ač to nebývá mým zvykem, zeptal jsem se ho, jak to řeší on.

„Řekni mi, jak to děláte. Někdy do sebe šijete, respektive Kamil, a přesto jste pořád spolu. Jak se pak dokážeš přehodit do normálu? Nebo ho potom v posteli jednoduše zrubeš a vyřešeno?“

Jáchym na mě chvíli koukal, než se začal smát.

„Ty zaměňuješ příčiny a následky, Honzo. Ale hrozně. Kamil do mě šije, abych já potom…, chápeš, ne? Většinu času spolu přece mluvíme úplně normálně. Takže když je obzvlášť ve formě, extrémně afektovaný nebo drzý, tak já už vím, že si chce trochu víc zařádit. Možná tě to udiví, ale před Kamilem jsem vyloženě tohle nehledal. Kdyby zítra ráno vyhodil všechny ty hračky, které máme, tak to v pohodě přežiju. Rozumíš?“

Cítil jsem, jak rudnu, přesto jsem se musel zeptat: „Takže to děláš jenom kvůli němu?“

Zavrtěl hlavou: „Ale to víš, že ne. To by dlouhodobě ani nešlo, dělat něco jenom kvůli tomu druhému. Baví mě to, ale baví mě to, protože to je prostě Kamil, ne protože potřebuju pravidelně někomu zmalovat zadek plácačkou.“

Začalo mi být trochu zvláštně. Ne vzrušením, spíš tím, do jak intimního rozhovoru jsme se pustili. Jáchym se mi líbil. Myslím typově. Přesně by zapadal do té škatulky kluků, jejichž vzhled pro mě byl před Damiánem nejatraktivnější. Hnědé vlasy i oči, dobrá postava, krásný úsměv. A neměl v hlavě piliny, přestože byl právník. Ale nikdy jsem nad tím moc neuvažoval, leda tak v začátcích, když jsme dávali kapelu dohromady a on s Kamilem ještě nechodil. Pak už jsem to bral tak, že bychom stejně byli sexuálně naprosto nekompatibilní, a mohl jsem být v klidu.

Vztah s někým jiným pro mě byl jednoznačná stopka, i kdyby se mi ten kluk líbil sebevíc. O Kamilovi bych takhle nikdy neuvažoval, u toho mi na první pohled bylo jasné, že je zcela mimo moje hranice.

Ne, není to povrchní, ale když někoho potkáte, tak to musí být mžik, musí to být jako lusknutí prsty, aby tam byla jiskra nebo zkrátka něco navíc, co ve vás probudí zájem v první vteřině. Alespoň takhle jsem to vždycky cítil. Že jsem po tom ‚cvak‘ zároveň potřeboval zjistit, jestli se s tím klukem dá i mluvit, už byla věc druhá a rozhodně mi moje seznamování a vztahy neulehčovala. Možná proto bych svoje zkušenosti spočítal na prstech jedné ruky.

„Nejlíp, když si to vyříkáte. A teď už vážně pojď do postele. Každý do té své,“ zakřenil se na mě a zvedl se. „Bude to zas dobrý.“

Nevím, jestli už Damián doopravdy spal, ale vypadal tak. A já ho budit nechtěl. Ráno snad…

 

Dá se o ránu napsat, že bylo rozpačité? Určitě by bylo, kdybychom se sešli u snídaně všichni čtyři. Ale Damián z postele vystartoval na svůj ranní běh jako každý den. Skoro mě ani nevzbudil. Asi běžel delší trasu, protože se vrátil později. Rychle se osprchoval. Prohlásil, že musí letět. Nasypal si hrst cornflakes do pusy, zřejmě aby dál mluvit nemusel, a vypařil se. Já s údivem zjistil, že po včerejší hádce mi vlastně tenhle ranní stav vyhovuje. Chtěl jsem si všechno srovnat sám v sobě.

Udělal pitomost, to určitě. Jenže to bych za určitých okolností dokázal pochopit. Dostal super auto, chtěl ho vyzkoušet. Možná jsem mu měl říct, že vyjedeme za město, někam, kde by byl prostor, aby se projel. Se mnou. Jenže to mě nenapadlo. Tak moc se mi ulevilo, když jeho matka odjela, že jsem nad ničím dalším ani nepřemýšlel. Ale měl jsem si všimnout, jak je z toho auta nadšený, jak je natěšený. To byla jedna věc. Ovšem druhá byl jeho postoj k tomu všemu. A jestli mi lhal… A on by měl udělat ten první krok k našemu usmíření. Já nic špatného přece neprovedl.

Nejhorší byla ta moje nejistota spojená s žárlivostí. Tu jsem si sám sobě přiznat dokázal. Chtěl se předvést před spolužačkami, nebo spíš před tím…? Já nepochyboval, kdo tam u něj na kopci byl! Co to vůbec je zač? Nedělal jsem si iluze, že by se na mém gymnáziu vyskytovali samí andělé. Potřeboval jsem zjistit víc. Zavolám Matějkovi. Koneckonců, je čtvrtletí, proč bych se nezeptal. Co nejdříve. Ale tenhle plán mi byl poněkud zhacen. Ze strany, odkud bych to vůbec nečekal.

Po ranní poradě mi Robert oznámil, že by potřeboval, abych vyrazil na dvoudenní pracovní cestu do sesterského podniku v Německu. Ne že by mě to nepřekvapilo. Logicky jsem se zeptal, proč zrovna já, když ještě nemám skoro žádné zkušenosti. Chvíli se ošíval a pak mi řekl pravdu. V tom týmu lidí, kteří měli odjet, byl i Bručoun.

„Honzo, ty se s ním přece normálně bavíš. Předevčírem se s Martinem porafali u jednoho z těch nových projektů. Včera mi Martin volal, že v žádném případě s ním nikam nejede. Kuba mu řekl, že je jelito, a poslal ho, no ty víš kam. Štvou mě oba. Dva dny před odjezdem!“

„To bych měl jet už ve čtvrtek?“ vyjevil jsem se.

„Jo, v šest ráno odjezd. Návrat v pátek okolo sedmé večer, podle toho, jak to bude vypadat na dálnicích.“

„Co holky? Obě ví víc než já.“

Zatvářil se skoro zoufale.

„Šárka kvůli dětem nemůže. A Stanka polyká antidepresiva, sotva ho potká. Stejně tě to jednou nemine, tak proč ne hned. Navíc Kuba neumí německy nebo anglicky ani žbleptnout a já už vidím, jak ochotně mu budou Jirka nebo Denis překládat,“ jmenoval procesáka a technika, kteří měli doplnit sestavu.

„A až ty stroje převezmeme, dostaneš je automaticky pod křídlo,“ vnadil mě ještě. Jako by to byla ta největší výhra. Něco, co neznám, ach jo.

„Mám na výběr?“

Pokrčil rameny: „Jestli to pro tebe bude jednodušší, tak moc ne. Ale pochopitelně takhle narychlo tě nutit nemůžu.“

Nakonec jsem to odkýval. Asi by nebylo rozumné odmítnout.

„Fajn, tak ještě maličkost. Všeho nech, leť za bezpečačkou na školení řidičů. Už jsem s ní mluvil, že přijdeš. A potom ti vypíšu příkaz na služebák a jeď se někam otestovat. Budeš potřebovat negativní PCR test.“

No bezva, miluju, když se mi někdo rýpe ve frňáku!

Nakonec jsem byl rád, že jsem jel. Ne kvůli práci nebo Bručounovi. Ten mi střídavě lezl na nervy a střídavě jsem se v duchu smál, jak cvičí s panem procesním inženýrem, o technikovi nemluvě. Ale se mnou mluvil vcelku slušně. Německým kolegům jsem ho poněkud filtroval.

Než jsme vypadli z fabriky, překvapil mě dotazem, jestli zajdeme na večeři a pár piv. Nebyl to dotaz, spíš věta rozkazovací. Naopak já se nesměle otázal, jestli Denis a Jirka půjdou také.

„Se jich jdi zeptat,“ zabručel.

Šel jsem a poslali mě do háje, slušně, ale poslali.

Bručouna to očividně potěšilo, protože prohlásil, že je to jen dobře, kdo se má na ty ksichty dívat i po práci. Věděl kam zajít na dobrou čepovanou Ipu a pořádný steak. Zeptat se ho, jestli i na můj obličej nemá chuť se dívat, jsem se odvážil až u druhého půllitru. A nevěděl jsem, jestli se mám naštvat nebo mi má lichotit, když se rozchechtal a prohlásil, že já ho štvu nejmíň. Neřekl ‚štvu‘. A také nebylo patrné, jestli v rámci naší firmy, nebo celkově z lidské populace.

Já měl po třech pivech dost a začínal jsem cítit mírnou opilost, takže čtvrté jsem nepil, ale cucal. Na něm nebylo poznat nic ani po šestém. Na hotelu jsem zapadl do postele a usnul dřív, než se on vynořil z koupelny.

Ráno mě budil se slovy: ‚Vstávej mladej, ať tam netrčíme kdoví do kdy. Ty dva jelimany vedle jsem už z postelí vytáhnul.‘ Miláček, vážně. Bylo mi trochu ouvej, ale dalo se. A Bručoun mi spoustu věcí vysvětloval skoro trpělivě. Vyjížděli jsme domů skutečně brzy, chvilku po čtvrté.

Proč jsem byl tedy rád, že jsem jel? Protože ty dva dny do mého odjezdu byly všechno, jenom ne příjemné. Damián se mi v mém vlastním bytě v podstatě vyhýbal, až jsem nechápal, proč radši nešel k Davidovi a Bětě. Klukům odpověděl stěží na pozdrav. A já měl chuť znovu vybuchnout, nebo ho prostě hodit do postele a vyšukat mu jeho debilní chování z hlavy. Jenže sex byl tím posledním, čím jsem stav mezi námi řešit chtěl. Přestože ty dvě noci vedle něho v nečinnosti byly peklo. Ještě že jsem se mohl schovat k noťasu, protože tentokrát jsem si různé věci pročíst a nastudovat skutečně musel.

Cestou domů mi cinkl mobil. Jáchym, jak jinak. Že by se ve své uraženosti ozval Damián, v to jsem už nevěřil. Kecám, celou dobu jsem na to čekal. Ale abych byl spravedlivý, ani já mu celé dva dny nenapsal. Co bychom také vyřešili ve zprávách. Jáchym mi stručně sděloval, že na víkend jedou ke Kamilově matce do Písku a že na nedělní večer pozvali Káťu. Vídal jsem ji stále méně. Chyběla mi. Takže alespoň jeden důvod, proč se těšit domů, protože ze setkání s Damiánem jsem pociťoval spíš neklid. Nějak už jsme tu patovou situaci rozseknout zkrátka museli.

V duchu jsem si připravoval, co mu řeknu. Když on se k ničemu neměl, budu muset začít já. Povím mu, jak moc mě naštval a co všechno mi vadí, ale že ho miluju a mrzí mě, jak jsem na něj vyletěl. A doufal jsem, že také on za těch několik dnů všechno promyslel a připustí nějakou svou chybu, i kdyby to mělo být jen kvůli tomu pitomě nezodpovědnému řízení.

Očekával jsem mnohé, vnitřně jsem se připravoval i na to, že třeba ani nebude doma. Ale Damián byl Damián. Za dveřmi svého bytu jsem se nestihl ani zout, jak rychle byl u mě. Položil mi ruce kolem krku a s obličejem zabořeným mezi můj krk a rameno zamumlal, jak hrozně jsem mu chyběl. A konečně mě zas políbil a přitiskl se na mě. Všechny moje připravené ušlechtilé věty šly do háje s tím dotykem jeho těla. Jak svůdně snadné může být hodit všechno za hlavu. Byl tady, se mnou. A já po něm zatoužil. V tu chvíli jediná důležitá věc.

Strávili jsme v posteli celý víkend. Cesty pouze do koupelny a do ledničky. Milovali jsme se, spali, zas se milovali, pouštěli si filmy, abychom je nikdy nedokoukali do konce. Damiánův smích, když jsem mu popisoval Bručouna. A spousta něžností, drobných dotyků i prudkých vstupů do jeho těla. Moje touha být jenom s ním, na něm, v něm. Ta nejkouzelnější věta mezi slastnými vzdechy z jeho úst. Že mě miluje. Dokázali byste vy do něčeho takového šplíchnout kal z naší hádky? A z jaké hádky vlastně? Bylo to stejné jako dřív, kdy jsme existovali jen my dva. Chceš chleba s medem, Dami?

V neděli večer jsme vítali Katku a kluky jako ten nejšťastnější a nejzamilovanější pár. A bylo dobře, že se ke mně Damián tulil, když se moje nejlepší kamarádka opatrně a s mnoha oklikami ptala, jestli by mi nevadilo, kdyby do bandu přivedla pátého. Vadilo – nevadilo, že ty trubky jsou výraznější než Katčin osamocený klarinet, jsem slyšel sám velice dobře. A kdybych s nimi znovu hrát nešel, tak trio dvou trubek a klarinetu je skoro k smíchu. Jáchym sice na piano hrával, ale jak dlouho už necvičil? Nebudu lhát, nebylo mi to jedno. Když jsem se dozvěděl, že se jedná o kluka, kterému je jenom sedmnáct, málem jsem se rozesmál.

„Přejmenujeme se na J&K’s baby band?“ rýpl jsem si.

„Co kdyby sis ho nejdřív poslechl? Doporučil mi ho Dan,“ zamračila se na mě. „A studuje hru u Herbsta.“

„Dobře,“ uklidňoval jsem ji, protože profesora Herbsta jsem znal. Žáky si vybíral velmi pečlivě. „Tak ho přiveď, někdy.“

„Zítra v půl čtvrté?“

Jáchym podotkl, že takhle brzy ani jeden z nich nebude doma, ale Kamil prohlásil, že když už má někdo posoudit, jestli se k nám kdokoliv bude hodit, měl bych to být právě já.

„Víme přece všichni, že Honza z nás má nejlepší sluch. Nechal bych to na něm.“

Pohladil jsem ho očima. Ale ano, navenek hajzlík, ale uvnitř? Usmál se na mě. Žádné nakrčení nosu, jako když občas manipuloval Jáchymem. Myslel to upřímně.

„Já sama ho slyšela jen jednou, ale i kdyby mi o něm doopravdy nadšeně nevyprávěl Dan, tak podle mě umí. Dala bych tomu šanci. Odmítnout se dá vždycky,“ pevně prohlásila Káťa.

Tak uvidíme, co to bude za zázrak, pomyslel jsem si. Ještě jsem se ujistil, že Katka ví, že půl čtvrtá je patnáct třicet.

„Já jen, abyste tu nezvonili ve dvě. Kocour vám neotevře, Damián má jízdy a já dorazím nejdřív ve tři.“

Zprvu se zaškaredila, ale pak se začala smát.

„Vezmu bas, Honzo.“

Proč ne, sousedé uslyší zas něco malinko jiného, pomyslel jsem si. Akorát já budu muset do práce na šestou, abych to stihl. Ale naštěstí jsme se s Damiánem krásně zničili v průběhu víkendu, takže jsme večer v těsném objetí usnuli v klidu a brzy. V pět ráno jsem ho líbal a zas jednou se mi od něj zoufale nechtělo.

 

V práci chaos, při pondělku nic neobvyklého. Už jsem si na ten nepravidelný rytmus pomalu zvykal. Dny, kdy se nedělo skoro nic. Ale potom i chvíle, ve kterých bychom všichni potřebovali naklonovat. Za to, že jsem absolvoval a přežil služební cestu s Bručounem, se mi dostalo sladké odměny. V devět přišla Stanka a vedle květináče s kytkou – také ona stále přežívala mou nekomplexní péči – mi spolu s poděkováním přistál talířek s domácím koláčem.

V příjemném rozpoložení jsem jel domů. No co, přemítal jsem v autobusu, vlastně jsem něco podobného čekal. Moji kamarádi vyčkávali mnohem delší dobu, než bych býval věřil. A měli tolik empatie, že nehledali rovnou saxofonistu. Jako by mi tím dávali najevo, že místo pro saxofon je stále moje a jednou, možná…

Katka tentokrát dorazila na čas. Kluka, kterého přivedla s sebou, mi představila jako Jerryho. Usmál se a pevně mi stiskl ruku. Všiml jsem si dlouhých silných prstů a jemně vystupujících žil na hřbetu dlaně. Celkově to byl na pohled celkem hezký kluk. Špinavě blond, výškou mezi mnou a Káťou, souměrný obličej, hladce oholená tvář. Pověsil bundu na věšák, vyzul boty. Šedé džíny, černobílá kostkovaná flanelka, pod ní černé triko. Nic výstředního, nic, co by bilo do očí, slušňák. No až tenhle chlapeček uvidí Kamila… A až zjistí, s kým má hrát, tak chci vidět jeho reakci.

V obýváku na stolek odložil kufřík s klarinetem a rozhlédl se. Přejel očima piano, knihovnu, zaregistroval Kocoura: „Hodně velká kočka.“

„Kocour,“ odpověděl jsem a nějak nevěděl, co dál říct. Vážně vypadal hrozně mladě a mně hlavou běhalo jenom to, že Katce asi klepe. „Ale kvůli tomu jsi nepřišel, ne? On se stejně moc hladit od cizích nenechá.“

Viděl jsem, jak se Katka nadechuje, aby trochu urovnala mou konverzační neobratnost, ale nebylo třeba. Ozval se sám.

„Ne, proto jsem nepřišel. Já mám stejně radši psy. Nebo slony,“ podíval se mi zpříma do očí, „v porcelánu.“

V koutku mu zacukalo, ale ovládl se. A já nepochyboval o tom, jak to myslí.

„Tak formality máme za sebou, co kdybychom zkusili hrát?“ ozvala se Káťa.

„Výborný nápad,“ řekl a sklonil se nad kufřík.

Otevřel ho, odhrnul samet. Skládal mlčky svůj nástroj. Viděl jsem takhle už dost muzikantů, najednou mi přišel něčím známý. Zamyslel jsem se, jestli jsem ho nemohl někde zahlédnout. Na vystoupení Katčiny ZUŠky jsem v době předcovidové občas zašel.

„Co teď zkoušíš?“ zeptal jsem se.

„To poznáš.“

Zas jenom ten lehký úsměv a olíznutí plátku. Zručně ho nasadil do strojku. Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl, vložil hubičku klarinetu mezi rty. Zaujal uvolněný postoj, prsty procvičil na stupnicích.

Jeho klarinet měl hodně hezkou barvu tónu, sytou a přece měkkou. Schreiber střední třídy, osmnáctiklapkový, jak jsem si stihl všimnout. Odhadem třicet čtyřicet tisíc. To nebyl nástroj pro začátečníky, ale samozřejmě bývají i mnohem dražší. Ovšem také mezi levnějšími se dá najít takový, který bude dobře znít. Patrně měl při výběru dobré ucho a štěstí, pokud si ho vybíral sám. Anebo mu možná poradil profesor Herbst, napadlo mě pravděpodobnější vysvětlení.

S prvními tóny skladby jsem se zaposlouchal. Tak jistě, Mozart, klasika. Asi po třech minutách plynulý přechod, Schubert. Po pár taktech zas změna – Weber. U Rossiniho se zdržel nejdéle. Dvacetiminutový průřez klasikou. A poslouchatelný. Skončil a podíval se tázavě na mě.

„Ale víš, že hledáme někoho na jazz?“

Pokrčení rameny: „Ptal ses, co teď zkouším. Jestli chceš něco jiného, stačí říct.“

Katka usazená na gauči se ozvala, že klasika stačí.

„Bylo to skvělé,“ pochválila ho, „Honzo, ty sedni k pianu. Jerry, co z jazzu? Co umíš?“

Odpověděl diplomaticky, ať si řeknu já. Když bude vědět, tak že to zkusí.

„Co třeba Ježek, pro začátek?“

„Jestli pro začátek, tak ragtime? Step?“

„Takže Bugatti Step?“

Zasmál jsem se a on se taky zakřenil.

„Co jiného,“ přikývl.

„Noty chceš?“

„Ani ne.“

Několik taktů předehry, kdy jen poslouchal. Nástup zvládl přesně a zdálo se, že mu to hraní nedělá problémy. Ani mně nedělalo. Já Ježka rád. A on ho určitě cvičil také. Všichni jsme si tím prošli. Na téhle notoricky známé skladbě jsem kdysi donekonečna na pianu zkoušel různé tempo. Je na to jako stvořená.

Podíval jsem se na něj, jak v tom svém uvolněném postoji stojí tři kroky ode mě a vypadá, jako kdyby ho nic nemohlo rozhodit. Dokonce ani Kocour, který se kolem něj prosmýkl a vyskočil na svoje oblíbené místo na horní desce piana. Ani nemrkl. Ne Kocour, ten kluk. Napadlo mě, že ho z toho jeho klídečku trochu vyvedu. Na pódiu se stávalo ledacos, nebylo by marné zjistit jeho reakce, když něco nebude přesně tak, jak být má.

Ve střední části skladby jsem proto znatelně zpomalil. Zareagoval krásným glissandem a okamžitě se přizpůsobil. Znovu jsem na něj mrkl a všiml jsem si nepatrného nesouhlasného zavrtění hlavou. Tak dobře, nelíbí se mu to, ví, že to má být jinak. Tak do toho naopak šlápneme víc. V poslední části při kaskádovitě sestupných tónem jsem zrychlil, co to šlo. Z rytmu vypadl na vteřinu, možná na dvě, ale hrát nepřestal. Udělal dva kroky ke mně a upřeně se mi zadíval na ruce. Konečně trochu ubral z té své uvolněnosti, teď se plně soustředil. A stačil mi. Posledních pár taktů, důraz na závěrečných dvou tónech, při kterém jsme se perfektně sešli.

Oddálil klarinet od úst a zklidnil dech.

„Můžu?“ zeptal se, aniž by ten můj vtípek jakkoliv komentoval. Pohodil hlavou k pianu. Vrazil mi do ruky svůj klarinet, ještě jsem ani nestál.

„Jistě,“ odpověděl jsem a postavil se.

Sedl si na stoličku. Položil ruce na klaviaturu. Kocour jen líně zvednul hlavu, asi aby zjistil, co ta výměna má znamenat.

Dlouhé silné prsty se rozeběhly po klávesách. Nebyly to ruce klavíristy, ale hrát sakra uměl. A ač se mi to nechce přiznat, zvládl to ještě rychleji než já. Když dohrál, podíval se na mě zas s tím svým mírným úsměvem a mně došlo, že se nejspíš celou dobu docela dobře baví. Vzápětí mi to potvrdil:

„Jo, jde to. A co kdybys…,“ na chvilku se odmlčel, „co kdybychom to teď zkusili všichni tři a nějak normálně?“

Katka okamžitě souhlasila, stejně už ji určitě brněly ruce a svůj bas klarinet měla dávno připravený. Ve svém zaujetí jsem na ni skoro zapomněl.

Následující necelé dvě hodiny jsme hráli. A bylo to fajn. Na něco si Jerry noty přece jen vzal, u něčeho klidně přiznal, že to hrát nezkoušel. Jednou mu ujelo cis3. Nedělal z toho žádnou vědu, to se zkrátka stává. Po šesté prohlásil, že bude muset jít. Mrzelo mě, že kluci ještě nedorazili. Určitě by se jim to líbilo také.

Damián vstoupil do obýváku, když Jerry rozebíral a vytíral svůj nástroj. Tak ještě poslední věc, napadlo mě, když s námi ten kluk chce hrát…

„Jerry, to je Damián, můj přítel. Damiáne – Jerry.“

Díval jsem se na něj pečlivě, a proto jsem si všiml. Zarazil se vážně jen na okamžik, než Damiánovi řekl ahoj a dodal, že musí jít. Ale to zaváhání tam bylo.

„Zítra se Katce ozvu, kdy bychom mohli zas zkoušet. Ke dveřím trefím. Mějte se,“ usmál se na nás všechny a vypadl.

Damián se mračil. Opatrně jsem se zeptal, co se děje. Sice jsem určitou představu, co by mu mohlo vadit měl, ale…

„Nic,“ odsekl, „jdu se učit.“ S těmi slovy nás opustil i on a já osaměl s Káťou.

„Chápeš to? Jsme spolu už rok a on se snad pořád stydí,“ otočil jsem se na svou nejlepší kamarádku.

„Asi budeš večer žehlit,“ pokrčila rameny.

Budu a rád, pomyslel jsem si, mohl bych ho zas chvilku rozmazlovat a pohrát si s ním.

„Tak jak se ti líbí Jerry?“ přerušila moje libé myšlenky Káťa.

Hrál dobře, to jsem musel uznat, jenom: „Doufám, že mu nebudou vadit tři buzny v kapele.“

Káťa se rozesmála: „Určitě nebudou, uvidíš. Skvěle mezi nás zapadne. Taky půjdu. Zavoláme si.“

Jáchym s Kamilem dorazili skoro nastejno. Zastihli mě u dělání večeře. Běžný rozhovor, co a jak v práci, Jáchym v klidu, Kamil znechucený nějakým zvlášť brutálním případem napadení. „Lidi jsou někdy vážně hovada,“ povzdechl si a radši to téma opustil. Proč zrovna on se svou citlivostí šel ke Krajskému soudu, o kterém dobře věděl, že se tam bude řešit násilná trestná činnost, mi bylo stále záhadou, ale bylo to jeho rozhodnutí.

„Nandejte to někdo,“ poprosil jsem je, když jsem slil špagety, „dojdu pro Damiho.“

Damián v ložnici ležel na posteli a zíral do stropu.

„Pojď jíst, udělal jsem špagety s kuřecím a nivou.“

Neřekl ani slovo, ale poslušně se zvedl. Tak alespoň to. A potom mu vysvětlím, že by byla pitomost tajit náš vztah před někým, koho evidentně budeme vídat oba. Přece nebude sedět doma, když my budeme hrát!

Celou dobu u večeře Damián mlčel. Nijak jsem ho do debaty nevtahoval. S Jáchymem a Kamilem jsme měli o čem mluvit. Jakkoliv mi mohlo být líto a nepříjemně – a tyhle pocity se ve mně malinko ozývat začínaly, když opadl adrenalin z hraní – že chtějí někoho dalšího, chápal jsem je. Saxofon je sice saxofon, ale když si Katka vezme bas klarinet, a to štěně se bude snažit, tak proč ne. Koneckonců, ten kluk vypadal docela sympaticky. Vlastně mě po dlouhé době hraní na piano bavilo.

Kamil se smál, když jsem přiznal, jak jsem si ho chtěl vyzkoušet a jak mě on utřel a proškolil. Jáchym jen podotkl, že někdy se vážně chovám jako pako. Damián to nijak nekomentoval. Jako by byl duchem mimo.

„Co je s tebou, děje se zas něco? Tolik to vadí, když někomu řeknu, že jsi můj přítel?“ nevydržel jsem to a zeptal se, když jsme šli spát. Damián nasadil rozpačitý výraz. Potom ze sebe začal neochotně soukat:

„Tak zrovna jemu jsi nemusel. No, víš, já ho znám.“

Zíral jsem na něj.

„Je to…“

Cvak.

Bylo to jako úder blesku. Vteřinu předtím, než to dořekl. Okamžik uvědomění, kdy mi došlo, jak a kde už jsem toho kluka viděl. Ani omylem s klarinetem v rukách na pódiu, ale s několika stočenými rolemi papíru. Na místě, kam jsem Damiána sám poslal.

Damián ještě něco říkal, ale já v duchu slyšel Katčin smích a její poznámku, že tenhle kluk mezi nás skvěle zapadne.

Poplašná siréna v mé hlavě se rozječela naplno…

 

Z deníku

Jsou nabídky, který se neodmítají. Já Danovi vždycky věřil. Tu jeho slečnu jsem viděl sice jenom dvakrát v životě, ale s nějakou blbkou by určitě nechodil. Učí začátečníky a musí mít trpělivost. Je hezky rezavá a dělá super řízky. Takže jsem na to kývnul. Zas něco jinýho oproti hraní s orchestrem. Herbič pořád klasika klasika. Ne že by mi to vyloženě lezlo krkem, ale změna je život, ne? Proč si nezahrát v dospělejší kapele, než na jakou jsem zvyklej?

Jenom mi to přišlo takový divný, když mi říkal, proč někoho hledají. Jak bych se cítil já. Ale ten kluk byl docela v pohodě. Asi je s tím smířenej. Nebo možná není, a proto si ze mě zkoušel vystřelit. No, a tak jsem mu předvedl, že to taky umím rychle a ještě rychlejš. V poslední chvíli jsem zabrzdil poznámku, ať to on zkusí na můj klároš, když už ho drží v rukou a je taky dechař. To by nebylo dobrý, když jsem tam já byl, protože on nemůže. To mě mohl dožrat, jak chtěl, ale to bych neudělal.

Jenže to stejně dobrý nebude, protože pak přišel jeho kluk a mně ledacos sepnulo dohromady. Ten nefalšovanej úděs v očích, když jsem ho pozdravil. Vypadal, jako by chtěl utéct, a já radši rychle vypadnul. Já přece nikomu nic vykládat nebudu. Nechápu teda, čeho se bojí. Zrovna u nás ve třídě nemusí. Všechny blbý otázky už položili mně. Helča má dvě mámy. Aňa má metr pětačtyřicet. Fífa nejí, ale přímo žere, přesto je jak vyžle. Sába příšerně zadrhává u každýho zkoušení, když má mluvit česky, takže většina učitelů ji nechává radši psát. Skoro každej máme něco, občas si z toho děláme srandu, že jsme třída exotů.

Budu mu muset říct, že jeden ve třídě nebo dva, to už je vcelku jedno. Pokud nás teda dámy nebudou chtít spárovat. On je zadanej, já taky. I když mě teda to prvotní nadšení docela pustilo. Ale co mám dělat, já slyším Strauss a v hlavě mi zní Salome. On začne mluvit o džínách. Ale chechtat jsem se nemusel, to zas ne. Jenže mně přišlo tak jednoznačný, o čem mluvím.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (52 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (50 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (50 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (50 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (59 hlasů)

Komentáře  

+11 #45 Odp.: Ragtime 18.Marko 2022-09-08 22:23
Toľko nenávisti, žlče a zúfalstva sa len tak nevidí. Doporučujem navštíviť odborníka z oblasti psychiatrie a čím skôr začať s liečbou, v opačnom prípade to zanechaná vážne zdravotné následky ;-)

Poznámka pre Vikysa: Tvoj priateľ Realutopik kedysi napísal, že keď je reakcia na neho v diskusii pod poviedkou,tak bude reagovať tam a nie v SZ, tak som reagoval v diskusii (napriek tomu som Ti do SZ reakciu poslal). Inak sa mu čudujem, že sa s Tebou baví, keďže s "kamarilou" si na chate varený-pečený.
Fakt ťa nechápem a som sklamaný.
Citovat
+8 #44 Odp.: Ragtime 18.Awinita 2022-09-08 22:14
:lol: :lol: :lol:

Sorry, ale k ničemu jinýmu to fakt není :-)
Citovat
+8 #43 Vím,GD 2022-09-08 09:53
Cituji Vikys:
Jistěže není potřeba to dělat, ale za tu zábavu to stojí :-D

že ti to zřejmě bude fu(c) k, ale zklamal si Vikysi. Nikdy mne nenapadlo, že se snížíš k takové úrovni komunikace, jakou tady předvádíš poslední dobou.
Citovat
+14 #42 Odp.: Ragtime 18.Marko 2022-09-07 22:04
Cituji Vikys:
Jistěže není potřeba to dělat, ale za tu zábavu to stojí :-D

Mne to teda zábavné vôbec nepripadá, prepáč. Prekvapuje ma,že si sa na niečo také prepožičal a padol tým na podobnú úroveň....sklamalo ma to
Citovat
-10 #41 Odp.Vikys 2022-09-07 21:55
Jistěže není potřeba to dělat, ale za tu zábavu to stojí :-D
Citovat
+22 #40 VyjádřeníRedakce 2022-09-07 08:34
Komentář "..." je agresivní a bez informační hodnoty, ne kritika, příště prosím použijte možnost Ohlásit správci po přihlášení.

Realutopik má ban po několika varováních z dobrého důvodu a to urážení ostatních. Očividně se neumí chovat, ani když to nechává přeposlat někoho dalšího. Z důvodu výskytu vulgarit jsme komentář odstranili. Vikysi, tohle fakt není potřeba dělat, ten příspěvěk neměl žádnou hodnotu do diskuze.

Veškeré hodnocení se zaznamenává a uživatelé, kteří jím manipulují, jsou banování, přičemž z hodnocení jsou pak odstraněny jejich hlasy. Konkrétně poslední povídka od realutopika byla jím samým a ještě pár dalšími "manipulována" směrem k lepšímu hodnocení.

Za příspěvky od všech (nejen autorů) děkujeme, ale jak můžou sami přispěvatelé potvrdit, nikdy nevedly k žádnému speciálnímu zacházení.
Citovat
+10 #39 Odp.: Ragtime 18.Miky 2022-09-06 23:36
Tento server stále žije, to se rozhodně nedá popřít, člověk tu chvilku není a nad svým způsobem obyčejnou povídkou se tu strhne diskuse jak kdyby vybízela bůhví k čemu.
Říkám obyčejnou, byť tou pro mě osobně tato povídka rozhodně není. Nevím jak ostatní, ale já sám se neustále setkávám s tím, že vše co chceme vytvořit bylo svým způsobem pokaždé již sepsáno. Takže si myslím, že právě v té jednoduchosti je to největší umění. Vzít něco, co všichni známe, jako trojúhelník, kluk potká kluka co je zadaný, proč ne, proč se snažit pořád nějak uměle vymyslet něco nového, co nebude fungovat, než jít po opravdovém životě?
Moc si vážím propracovanosti příběhu a toho, jak to má autor promyšlené, aby vše postupně zapadlo. Vložit drobné odkazy k věcem budoucím v průběhu není nikdy snadné a je opravdu jedinečné, když to dokáže fungovat tolik jako tady. Díky :-)

Závěrem chci jenom říct takové obecné zamyšlení... Není špatné s někým souhlasit, nebo napsat názor pokud je i odůvodněný, ale schovávat se za názor druhého, bez toho, aniž bychom přidali svůj vlastní postoj, je hodně pochybné. Někde by to dokonce nazvali zbabělostí, nebo naopak zmanipulováním dotyčné osoby. Takže ať už je to kterákoliv varianta, přiznávám, že je mi dotyčných lidí vždy poměrně líto, ale nikdy není pozdě na to vyhledat pomoc. ;-)
Citovat
+15 #38 Odp.: Ragtime 18.Awinita 2022-09-06 21:23
Vážená Redakce, mohu Vás poprosit o jasné veřejné stanovisko ke komentáři od Vikyse / Realutopika?
Myslím, že nikdo nemá zapotřebí se nechat urážet a nechat si (i když velmi sofistikovaně) nadávat a asi by bylo dobré všechno veřejně a jasně objasnit, abychom se už nemuseli potýkat s "nepochopením a naznačováním". Protože platí: Váš web = Vaše pravidla. A pokud se s nimi někdo neztotožňuje, nikdo ho nenutí na tomto webu zůstávat. Počínaje mnou přes autora povídky, komentující až po Realutopika, který se cítí bezdůvodně omezen na svých právech.
Děkuji.
Citovat
+15 #37 Odp.: Ragtime 18.Kev1000 2022-09-06 21:19
Vikysi, vážně ale - je tohle potřeba?
Citovat
+8 #36 Odp.: Ragtime 18.HonzaR. 2022-09-06 14:44
Dušane, jo! Však je to taky rag time. :-)

Keve, to znám. Taky hodněkrát. Shame on me.

Díky, kluci.
Citovat
+7 #35 Odp.: Ragtime 18.Dušan Bartoň 2022-09-06 14:17
Takže dočteno, občas to bylo trochu jako komedie, občas krutá realita, ale pořád krásně čtivé. Díky moc.
Citovat
+16 #34 Odp.: Ragtime 18.Olda 2022-09-06 11:03
Tak zase jako ze tří slov je docela zajímavá debata, to se dá považovat za přínos.

A co k tomu říct? Je to hodně o tom za co tento web vlastně považovat, je-li to prostě jenom amatérská platforma pro uveřejňování určitého typu textů bez dalších ambicí pak je nějaká zdrcující kritika autorů asi trochu kontraproduktivní. Pokud bychom to tu vnímali jako „literární salon - akademii“, pak by to jistě bylo zase jinak. Nicméně kritika nutně nemusí být zlá, kousavá a zraňující a na rozdíl od pochvaly, by podle mého osobní názoru, měla být vždy nějak odůvodněna, jinak se stává neuchopitelnou a bohužel i zbytečnou.

No a pokud se podíváme na tuto konkrétní „blbé tupé naivní“, tak ji lze tímto prismatem uchopit jenom velice obtížně, první dvě charakteristiky jsou pro případnou autorovu sebereflexi neuchopitelné zcela, ta třetí je dejme tomu alespoň diskutovatelná, nicméně i zde, není-li ona „naivita“ nijak blíže specifikována, je pro autora těžké se k tomu nějak postavit. Každý beletristický text je ze své podstaty v jistém smyslu „naivní - spekulativní“, příběh většinou slouží autorovy jako forma k vyjádření myšlenky kterou chce sdělit, proto musí vytvořit, postavy, podmínky a zápletku, čímž se téměř vždy dostává do situace, kdy je do příběhu zhuštěno větší množství témat a motivů, jejichž souběh v reálném životě je málo pravděpodobný. Pokud dojde na podobné debaty rád k tomu vždy jako příklad dávám známý detektivní seriál Vraždy v Midsomeru, kde v průběhu jednadvaceti sérií (126 epizod) došlo k více než 395 vraždám, kolem 581 dalších úmrtí a dále přibližně 164 pokusů o vraždy nebo sebevraždy, čemuž při zdravém rozumu asi nejde příliš uvěřit, přesto se seriál těšil značné popularitě.

Chci-li jako čtenář číst o reálném světě, měl bych se zaměřit na encyklopedie, nikoliv na beletrii. ;-)
Citovat
+5 #33 Odp.: Ragtime 18.Tamanium 2022-09-06 11:03
Cituji ZdeněkZdenál:
Myšáku a případně další, je kritika a kritika, ale pořád si trvám na tom, že jenom proto, že se pisatel netrefil do vaší představy o ideální kritice, to neznamená, že musí držet ústa. To, že neznáte mou přezdívku, taky neznamená, že se nemůžu vyjádřit. Nikdo se tu nenavážel do autora, pouze hodnotil jeho dílo, a snad i o tom tenhle web je - o různorodosti, a to i různorodosti názorů na povídky. HonzaR. získal za své psaní ocenění a to mu nikdo nebere, jenom to neznamená, že si občas někdo nemůže postěžovat, že se mu konkrétně tahle série nelíbí. A není nutné mu hned nadávat do frustrovaných chudáků, co v životě sami nic nedokázali. Každopádně signál ostatním, kteří zatím nekomentovali a odhodlávají se k tomu, jste vyslali. Teď už každý ví, jak se vyjádřit, aby to tady prošlo bez křiku a mínusování 👍

Poslední poznámka od mojí osoby. Když chce někdo kritizovat, má na to právo, ale ta kritika má říkat co je spatně a proč. A taky by tedy kritik měl být schopen sám přijmout kritiku, jinak jako kritik nestojí za moc.
Jinak význam slova kritika, jak jsem vyčetl, znamená zkráceně ,,odborné posuzování, nebo zpochybnění,,.
Zlob se jak chceš, už jsem tady četl kritické komentáře, ale tři slova od tří teček, rozhodně nejsou kritikou, ať to obhajuješ jak chceš. Bylo to jemom omezené vyjádření vlastních pocitů čtenáre. Dixi.
Citovat
-1 #32 Odp.: Ragtime 18.ZdeněkZdenál 2022-09-06 09:52
Myšáku a případně další, je kritika a kritika, ale pořád si trvám na tom, že jenom proto, že se pisatel netrefil do vaší představy o ideální kritice, to neznamená, že musí držet ústa. To, že neznáte mou přezdívku, taky neznamená, že se nemůžu vyjádřit. Nikdo se tu nenavážel do autora, pouze hodnotil jeho dílo, a snad i o tom tenhle web je - o různorodosti, a to i různorodosti názorů na povídky. HonzaR. získal za své psaní ocenění a to mu nikdo nebere, jenom to neznamená, že si občas někdo nemůže postěžovat, že se mu konkrétně tahle série nelíbí. A není nutné mu hned nadávat do frustrovaných chudáků, co v životě sami nic nedokázali. Každopádně signál ostatním, kteří zatím nekomentovali a odhodlávají se k tomu, jste vyslali. Teď už každý ví, jak se vyjádřit, aby to tady prošlo bez křiku a mínusování 👍
Citovat
+10 #31 Asi joTamanium 2022-09-06 09:42
Cituji ZdeněkZdenál:
Nicméně kdyby autor komentáře použil jinačí tři slova, například - skvělé úžasné fenomenální -, tak by nikoho nenapadlo se pohoršovat nad tím, že nebyl víc konkrétní a že by měl svoje hodnocení rozvést, že ne? Nevadí. Svoje jsem si řekl, a teď se zase na dalších pár let vrátím do role tichého konzumenta a pozorovatele. 🙊

Musím uznat, že při srovnání s pochvalnými slovy, ve stejném rozsahu, tedy tři slova, by asi nikdo neječel. Jenže pokud ta tři slova chci vydávat za kritiku, měl bych vysvětlit, co přesně je jejich významem. Jinak to nelze vydávat za kritiku. U pochvaly, podle mě, není nutno vysvětlení.
To je můj názor.
Citovat
+5 #30 Odp.: Ragtime 18.GD 2022-09-06 09:41
Cituji Myšák:
Aha, tak asi je to jasné. Nejdřív urazit
Na takový web, kde to bude běžné, já osobně chodit nechci.

Tak osobně doufám, že k tomu nikdy nedojde. Jinak s tebou souhlasím.

Cituji ZdeněkZdenál:
Cituji HonzaR.:
Tak by mu především autor řekl, ať nepřehání.
Jestli ty běžně komunikuješ s lidmi na úrovni BTN a nic víc, tak je možná ta úloha tichého pozorovatele to nejlepší, co můžeš udělat.

Aha tedy, jinými slovy: když se neumíš vyjadřovat tak, jak je to podle mě správně, radši mlč... To ses tedy na závěr předvedl.

řekl bych, že ty jsi se tedy předvedl Vaše Uražená Ješitnosti.
A jinak správně je totiž když se neumíš slušně vyjadřovat tak, radši mlč.., ta tvá verze je absolutně špatně. Howgh.
Citovat
+10 #29 Odp.: Ragtime 18.Kev1000 2022-09-05 23:31
Byla by vážně škoda, kdyby to vypadalo, že pod tim tornádem informací na konci zapadly jiný momenty. Za všechny ten, jak si Honza umiňuje, jak dá Damimu najevo svůj postoj k tý jeho jízdě - a pak stačí pohled, objetí, a všechny plány jsou v hajzlu :-) To se ti pak vybavujou ty lepší momenty vo sobě. Nevim ,jestli jsem někdy litoval toho, že jsem byl na někoho míň protivnej, než jsem původně chtěl... Naopak? Jo, hodněkrát...
Citovat
+11 #28 Odp.: Ragtime 18.Myšák 2022-09-05 15:55
Aha, tak asi je to jasné. Nejdřív urazit bez jména, potom se jménem, které tu nikdy nikdo neviděl, urážky obhajovat?
:lol: Obhajovat prostotu, svědčí o tobě, ZdeněkZdenál, jak ses předvedl. Správně to napsala Visions_of_dream, je kritika a kritika. Nadávat někomu, protože jsem se špatně vyspal, to myslíš vážně, že je v pořádku?

Mám dojem, že zatím tady HonzaR. předvádí takřka profesionální tvorbu. A že nemá zapotřebí bavit se s někým, kdo mentálně dorostl leda k urážkám a jejich toleranci a obhajobě.

Na takový web, kde to bude běžné, já osobně chodit nechci.
Citovat
-10 #27 Odp.: Ragtime 18.ZdeněkZdenál 2022-09-05 15:10
Cituji HonzaR.:
Tak by mu především autor řekl, ať nepřehání.
Jestli ty běžně komunikuješ s lidmi na úrovni BTN a nic víc, tak je možná ta úloha tichého pozorovatele to nejlepší, co můžeš udělat.

Aha tedy, jinými slovy: když se neumíš vyjadřovat tak, jak je to podle mě správně, radši mlč... To ses tedy na závěr předvedl.
Citovat
+11 #26 Odp.: Ragtime 18.HonzaR. 2022-09-04 22:47
Tak by mu především autor řekl, ať nepřehání.
Jestli ty běžně komunikuješ s lidmi na úrovni BTN a nic víc, tak je možná ta úloha tichého pozorovatele to nejlepší, co můžeš udělat.
Citovat