• HonzaR.
Stylromantika
Datum publikace12. 10. 2022
Počet zobrazení2453×
Hodnocení4.64
Počet komentářů10

Těch několik hodin čekání na Damiána bylo přímo ukázkou časového paradoxu. Určitě ho všichni dobře znáte. Na někoho se těšíte, po něčem prahnete, horoucně si přejete, aby konečně nastal ten vytoužený okamžik, a čas se neskutečně vleče. Každá vteřina se vám zdá mnohem delší, než když vyslovíte jednadvacet, a vteřiny se slévají v minuty shlukující se v hodiny do nekonečna. Samozřejmě to funguje i naopak. Prožíváme-li něco skvělého, zábavného nebo vzrušujícího, čas letí splašenou rychlostí závodního chrta, který si na přilepšenou před závodem navíc něco šňupl. To bohužel nebyl můj případ, pro mne jako by se čas zastavil.

Seděl jsem v dědově oblíbeném křesle s knížkou, kterou jsem přestal číst, když jsem si uvědomil, že očima přejíždím jednu stránku tam a zpět už asi po stopáté. Nemělo to cenu. Knížku jsem proto odložil, protáhl se, popošel ke knihovně a podrbal Kocoura.

„Taky se ti zdá, že je všechno nějak šejdrem, kočičáku?“ zeptal jsem se toho vznešeného zvířete, ač jsem věděl, že odpovědí mi bude jen mlčení. A nespletl jsem se. Blýskl po mně modrým okem, aniž by vůbec zvedl hlavu. S nikým jiným jsem v tu chvíli mluvit nemohl. Kamil s Jáchymem byli ještě v práci, a i kdyby nebyli, na víkend měli naplánované další putování, tentokrát po Jizerkách. Nabízeli mi, abychom jeli s nimi, ale když jsem to tlumočil Damiánovi, jen mi připomněl, že máme jít na oběd do domu na kopci. Sice mě při tom napadlo, že by se ani David, ani Běta nezlobili, kdybychom se omluvili, že máme jiný program, ale byl jsem rád, že Damián nezapomněl a chce tam jít. Možná to zní hloupě a už jsem se kdysi zmínil, ale právě tyhle maličkosti mi dělaly dobře. Určitá rodinná pospolitost, ukotvení mezi lidmi, které mám rád. Ten pocit, že někam patřím, někam patříme.

S knížkou nebo Kocourem to nešlo, sedl jsem tedy k piánu a zas jednou nechal ruce jen tak zvolna bloudit v útržcích různých melodií. Kdybych si zpětně měl vzpomenout, co jsem hrál, nedokázal bych to. Stejně jako prsty po klávesách potulovaly se i moje myšlenky. A čím dál víc mi drnčelo v hlavě, že někde jsme se s Damiánem zadrhli, že jsme něco prošvihli, že určitě nastal nějaký moment našeho vztahu, v němž jsme se oba nezachovali tak, jak bychom bývali měli.

Vracel jsem se po našich stopách, zpětně jsem si v hlavě jako na filmovém plátně přehrával jednotlivé scény uplynulého půlroku. Všechny drobné střípky roztrhaného času neskutečného štěstí i propadů, kdy jsem pociťoval opravdové zoufalství, když jsme se z našeho soukromého světa vrátili do reality. A došel jsem ještě dál až ke scéně, ve které mi Dami sám řekl tu kouzelnou větu: ‚Všechno na rovinu, Honzo…‘ Já to odkýval, a přesto jsem to tehdy nedokázal dodržet. A rozešli jsme se kvůli tomu. To už se přece nikdy nesmí stát znovu.

Vzpomněl jsem si na jeden večer u notebooku. Naše povídání z dob mojí karantény. Bavili jsme se tehdy o všem možném, vím, jak jsem mu líčil svůj absolventský koncert, když jsem končil ZUŠku. Jeden z mých nejšťastnějších okamžiků v životě. A Damián se zeptal, jaký byl naopak můj nejnešťastnější den. Nevím, proč ho to napadlo, možná to byl jeho způsob, jak se ujistit o mé lásce k němu, protože mě samozřejmě jako první napadl náš rozchod, byl ještě dost čerstvý. Už jsem se mu to chystal říct, když se mi vybavil zážitek, který jsem několik let zcela úmyslně zadupával do hlubin svého vědomí, aby se z něj stalo jen něco zcela okrajového, nedůležitého…

Několik týdnů intenzivního psaní se známostí ze seznamky. Já ještě velmi naivní a důvěřivé tele, okouzlené někým starším, kdo v tom umí chodit a ví velice dobře, co a kdy takovému klukovi ze třeťáku na gymplu napsat. Dohodnutá schůzka, první rande. Moje zvědavost a nebetyčná blbost a důvěřivost, kdy jsem šel k němu, protože se mi doopravdy líbil a chtěl jsem mu věřit, že to bude fajn a že nemusíme přece hned dojít až do konce. Ještě když mě líbal, tak to bylo moc hezké. Dokud to nedospělo k bodu zvratu.

Byl silnější, byl doma a já ten pocit bolesti a ponížení asi nezapomenu, i když se o to budu snažit. Jeho ‚neřvi, příště to bude snazší‘. A já nevěděl, jestli tím příště myslí sebe nebo jen dalšího, s kým to zkusím. Tohle jsem Damiánovi říct dokázal. Vylíčit mu, co mě ranilo víc než ten fyzický akt, už jsem ale nezvládl. Nechtěl jsem. Rozumově jsem věděl už tehdy, že to, co se mi stalo, nebyla moje vina, já jsem se žádného násilí nedopustil a ne je zkrátka ne za všech okolností. Já ho řekl několikrát, ne jednou, a určitě se nedalo přeslechnout.

Ještě když jsem odemykal dveře otcovy vily, byl jsem pevně rozhodnutý o tom říct minimálně máti, možná i tátovi, poradit se s nimi, co s tím, aby to ten… za pár dnů nebo týdnů neudělal znovu jinému naivnímu klukovi. Potom jsme seděli u večeře a já opatrně naťukl, jestli se můj otec u soudu někdy setkal s nějakým případem znásilnění. Tak samozřejmě, že setkal.

Pohrdavý tón jeho hlasu na adresu ne útočníků, ale obětí – proč s ním ta blbka šla…, sama z diskotéky pěšky přes park v mini…, sednout si k cizímu člověku do auta – tyhle věty se do mě zarývaly a já v tu chvíli věděl, že jim nic neřeknu. Přestože se moje máti ozvala, že nejvíc případů znásilnění nepochází od náhodného neznámého někde v parku, ale naopak od lidí známých, často přímo z rodiny. Od lidí, které oběť nejen dobře zná, ale, a to hlavně, důvěřuje jim. Jak bych v jeho očích vypadal já? Jako debil, který s někým šel a vlastně si za to může sám. A tak jsem mlčel a zapadl radši do sprchy, protože už jsem žádné biologické stopy na svém těle nepotřeboval.

Kap, kap, jedna, druhá, třetí… Na hřbet mojí levačky dopadly jemné slané kapky a to mě probralo. Zaklapl jsem piano a otřel si oči. Ne, nesmíme se s Damiánem už nikdy rozejít, nechci připustit byť jen nepatrnou možnost, že by se mu někdy stalo něco zlého. Musíme si sednout a promluvit si, musím mu říct o svých pocitech, jak se mi zdá, že se jeden druhému vzdalujeme, vždyť ho přece tolik miluju. Uděláme si super večer s nějakou dobrou večeří, vínem, nemusí to být nic moc složitého, já dobře vím, co Damiánovi chutná. Prozkoumal jsem lednici a za chvilku už jsem sbíhal schody, protože výtah zas jednou trčel bůhví kde.

Natřískaný sídlištní supermarket a otrávené obličeje nakupujících a prodavaček milosrdně zas už kryly roušky, ale i kdyby ne, já bych je stejně nevnímal.

Hovězí na nudličky, žampiony na plátky, spařit cibuli, všechno orestovat, vychytat správný poměr smetany a protlaku, sůl, pepř, worchester, to stačí. Když jsem vkládal pekáček do trouby vyhřáté na sto stupňů, vznesl jsem tichou prosbu k nebesům, ať Damián přijde co nejdříve. Obvykle se z volejbalu vracel okolo půl sedmé a to by bylo akorát, aby se můj pokus o biftek Stroganoff správně zatáhl. A těstoviny uvařím za pár minut. Otevřel jsem láhev červeného, malinko si nalil a potom ho nechal dýchat. Prostřít pro dva a připravit svíčku, díkybohu za Kamila, který měl takové věci rád, a až s jeho příchodem se mi doma začaly objevovat.

Damián dorazil několik minut před sedmou. Slyšel jsem, jak shodil ze zad školní batoh, jen to zadunělo. Sešli jsme se na prahu mojí kuchyně. Objal jsem ho místo pozdravu a po jeho ‚ahoj Honzo‘ ho jednoduše políbil. Skoro okamžitě se mi z té náruče ale vymanil:

„Promiň, jsem dost unavenej.“

Nebylo to ode mě hezké, ale doopravdy mi to hlavou prolétlo. Že totiž jeho únava už tu „dlouho“ nebyla a jestli se takhle hodlá vymlouvat stále…

Přinutil jsem se ke klidu: „Však nic nemusíš. Udělal jsem něco z hovězího, tak se najíme. A pak bych si s tebou potřeboval promluvit.“

To nebylo pousmání. To bylo ušklíbnutí a ledová sprcha slov: „Nemám hlad a nechci si promluvit. Dneska jsem toho už nakecal až moc.“

„Ve škole?“ vyjelo ze mě.

On jen zavrtěl hlavou, přestože jeho odpověď ono gesto rozporovala: „Jo, i tak by se to dalo říct. Hele Honzo, já fakt nemám náladu.“

Otočil se ke mně zády a zamířil rovnou do koupelny. Nepochybně pod sprchu teplou. A já tam stál ve svojí kuchyni, po které se linula vůně hovězího z trouby, přimraženě a jako blbeček. To byl ten okamžik, kdy jsem začal litovat. Toho, že jsem předešlý den nedělal to, na co jsem se těšil, s lidmi, kteří se ke mně vždycky chovali přátelsky a pokaždé se mnou ochotně mluvili o čemkoliv. Kdy jsem naposledy byl někde s Káťou? A co se do prdele děje s Damiánem?

Do té sprchy jsem za ním nešel. Možná jsem měl, já vážně nevím. Místo toho jsem si došel do ložnice pro notebook, odnesl ho do obýváku spolu s lahví vína. Ještě jednu věc. Vrátil jsem se do ložnice a z nočního stolku vytáhl deník. Zdaleka už jsem si do něj nezaznamenával každý den, spíš jen pro mě důležité okamžiky, heslovitě. Ale hlavně, hlavně jsem do něj čmáral kratší i delší básničky, pro které mi byl Damián múzou. Kdy jsem je vlastně psát přestal? Pevně odhodlaný to zjistit jsem otevřel noťas i deník. A co bylo dál, už asi tušíte. Za zavřenými dveřmi obývacího pokoje jsem začal znovu vyprávět náš příběh. Tentokrát ne pro Damiána, ale kvůli sobě. Sám sobě jsem slíbil, že ho napíšu.

Damián ten večer za mnou už nepřišel. Ani já za ním. Když jsem se šel někdy kolem jedenácté vysprchovat i já, po druhé láhvi vína – ano, otevřel jsem si další – byl jsem nejen na mol, ale i emocí prostý. Tu noc, kdy jsem se opilý propadal do spánku, jsem necítil absolutně nic. Nenapsal jsem kdysi náhodou, že mnohem horší, než cítit smutek, je necítit nic?

 

Z deníku

Tak ta naše komunikace netrvala moc dlouho. Všude ve vzduchu visí předvánoční atmosféra, většina z nás se těší na prázdniny, profesorky se nechávají ukecat, aby se vykašlaly na zkoušení, jenom Damián se čím dál tím víc tváří, jako by ho štval celej svět. Jasně že jsem se odvážil zeptat, co se zase děje a jestli znovu někam nezajdeme. Jako kámoši pochopitelně. Sice mě tentokrát neodpálkoval jako minule, ale řekl, že nemůže.

Doslova: „Měli jsme nějaký problémy, ale dohodli jsme se, že to prostě smažeme. Tlustá čára, reset. Takže nikam nejdu.“

Fajn, tak doufám, že se to mezi nima spraví. Damián už s náma znova na volejbal nešel. A ten jeho nepřišel ani na další zkoušku. Jestli je to kvůli tomu novýmu začátku po resetu, to netuším, ale jestli jo, tak se mi to zdá hrozně hloupý. Přece dva spolu můžou bejt, i když jeden má rád volejbal a druhej muziku, ne? A jak pozoruju Jáchyma a Kamila, tak taky nemají na všechno stejný názory a nejsou pořád jenom spolu. A to už vůbec nemluvím o Tomovi s Petrem. Docela by mě zajímalo, jak by si ti čtyři dohromady sedli. Takže, možná, uvidíme.

Koneckonců, pro ten příklad rozdílnejch zálib a názorů nemusím chodit ke svým kámošům. Jak dlouho by spolu asi vydrželi moji rodičové drazí, kdyby to takhle praktikovali. Dělat všechno jenom spolu.

Momentálně se táta klidí z dosahu i s bráchou, protože máma v předvánočním chaosu s tetou a babi pečou cukroví. Takže táta se staví pro bráchu a potom ho bere k sobě do práce. Mohl bych jít taky, chodíval jsem, jenže už jsem z toho nadšení naší ZOO asi trochu vyrostl. Táta mě nenutí, ani máma, abych byl s ní u toho pečení. To spíš babička by chtěla, abych si tam sednul a něco povídal. Asi nejvíc ji zajímá, co já a kluci, ale teta vždycky babi umlčuje, že se nemá vyptávat a máma se na mě usmívá. Tím svým chápavým pohledem jako by říkala, že až budu chtít, můžu jí říct cokoliv. A já vím, že doopravdy můžu. Když jsem jí pověděl o rozchodu s ex, jenom mě objala. Je to vlastně hrozně srandovní, když tohle udělá, protože jsem o kus větší než ona. V klidu jí položím bradu na vršek hlavy a kolikrát už jsem jí řekl prcku? Naoko se za to zlobí a potom se začne smát a já jí chytnu v pase a trochu přizvednu, aby pištěla, že jí mám okamžitě pustit, nebo si udělám kýlu. Jo, je trochu boubelatá, hezký slovo, na ni sedí. Baví mě to, moje praštěná máma, která mi dějiny nejen Moravy a Čech převyprávěla jako pohádky.

Je to asi poslední rok, kdy brácha ještě tak napůl věří na Ježíška. Příští rok v září, až půjde do školy, vezme tahle jeho představa určitě definitivně za svý, takže letos jsme sondovali všichni, co by si pod stromeček nejvíc přál. Když mi předevčírem večer vlezl do postele, úplně smrtelně vážně se svěřil, že v tom dopise Ježíškovi zapomněl na jednu hrozně důležitou věc. Tak na co jinýho by malí kluci měli velký starší bráchy než k tomu, aby jim vybrali ten nejfajnovější auťák na dálkový ovládání? Musel jsem se v duchu hrozně smát, protože to pro mě nebylo žádný tajemství. Mele o tom už od tý doby, kdy si nějakej jeho školkovej kámoš jedno přinesl rovnou do třídy. Paní učitelka měla určitě obrovskou radost a naše máma prohlásila, že některý rodiče jsou vážně šibnutý. Věřím tomu, má v tom bohatou praxi.

No, a jelikož se mi toho teď nahrnulo nějak moc najednou, zkoušky se dvěma kapelama, moje samostatný hraní, Dan by rád, abych doprovázel na dvou akcích jeho sbor, jestli to vůbec půjde, no a taky bych se občas rád vyspal nebo otevřel nějakou učebnici, rozhodl jsem se, že ve středu zatáhnu seminář. Zimnice se taky pro jednou nezblázní, když se uleju a pojedu bráchovi to auto koupit. No jasný, mámě a tátovi taky něco. Jen jsem zvědavej, jestli zas táta bude prskat, když mámě přitáhnu něco tvrdýho, hranatýho a s hodně písmenkama. To je totiž její představa nejlepšího dárku, měkkej dárek je špatnej dárek. Tak že bych rovnou skočil do OBI pro nějakej solidní šroubovák pro tátu, až bude mámě po svátcích přidělávat další poličku na knížky, ne?

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (48 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (43 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (59 hlasů)

Komentáře  

+6 #10 Odp.: Ragtime 22Max Remotus 2022-10-15 20:02
I ty nejúžasnější vztahy, které vyrůstaly na překonávání všech možných nebezpečí a zdají se být oboustranně pevné, se mohou zhroutit, nebo jen projít další zkouškou. Kdo ví, jen autor.
Honzo skvělé, i když z toho trochu bolí u srdce. Co říct, vystihuješ život od všedních drobností, přes jeho krásu až k bolesti. Myslím, že skoro každý jsme si nějakou prožili. Velký dík.
Citovat
+3 #9 Odp.: Ragtime 22.Myšák 2022-10-15 19:02
To je tak realistické, až to bolí.
Citovat
+3 #8 Odp.: Ragtime 22.GD 2022-10-13 17:24
Honzo díky, že píšeš jak píšeš a jen doufám, že tenhle páreček nemá své společné dny definitivně sečtené. Pravda bylo by to hodně ze života. Tak teď bude pár dílů psycho, no což. Budu čekat, a domnívám se, že nejen já, že se dozvíme časem co se děje s Damim. :lol:
Citovat
+5 #7 Odp.: Ragtime 22.HonzaR. 2022-10-13 15:21
GD, díky. Tohle vážně oceňuju jako kvalitní komentář. Velmi upřímný, velmi cenný. A ano, skutečně nečekám, že by tohle mělo mít top hodnocení ve vzrušení. Autor samozřejmě má určité představy, co by jeho texty měly vyvolat ve čtenáři. Pokud se mu to podaří, je spokojený. Takže ač lidsky je mi líto, že se ti blbě spalo, tak autorsky mě těší, že ti z tohohle nebylo dobře, jelikož být nemělo. Stejně tak jako úplně dobře nebylo mně při psaní. Jsme na tom stejně, kolego. Ale jak říká Olda, jsou to jenom literární postavy. :-)
Oldo, naprostý souhlas, máš pravdu. Kolikrát se mi do ruky dostala knížka, při které mi vážně nebylo dobře, přesto mi hodně dala. Takže to zkrátka risknu a napíšu i věci, který se třeba nebudou líbit, vážně hodně nad tím přemýšlím, nakolik vůbec smím psát věci, které v lidech vyvolávají pocity nepříjemné, co si budem, toho blbýho je okolo nás momentálně hrozně moc a nemusíme pro příklady chodit nikam daleko. Tak snad to moji čtenáři vydrží a až mi to půjde, napíšu zas něco, po čem se bude usínat líp. Právě teď mi to vážně nejde. Dík!
Citovat
+6 #6 Odp.: Ragtime 22.Olda 2022-10-13 12:29
Řečnická otázka: Víte jak se pozná kvalitní text? TAKHLE.

Neumím posoudit jak moc je to autorem reálně odžité, nicméně to působí autenticky a životně. Nemá smysl se strachovat o hrdiny a jejich osudy, jsou to stále pouze literární postavy, autorovy nástroje, dlátka v rukou řezbáře. Výsledkem má být plastika jako dílo, ať již hmotné nebo nehmotné, autor může mít různé záměry, může nás chtít potěšit, poučit nebo třeba i vzrušit, nemusí se nám často líbit co hrdinové prožívají, nebo i co náhle neočekávaně dělají, obzvláště pokud jsme se nimi nějak identifikovali, ale nezbývá než to respektovat, chceme-li si to užít.

Jedním z důvodů, proč je Homér považován za prvního moderního autora je ten, že jeho hrdinové jsou jednak nejednoznační a ne vždy zcela kladní, dělají chyby které mají své následky a oni se i díky nim v průběhu vyprávěného příběhu mění, vyvíjejí. Král Ithacký v Íliadě, není ten stejný Odysseus, který odmítl Kalypso i s nesmrtelností kterou mu nabízela, někde před branami Troje by ve stejné situaci možná jednal jinak. O tom je literatura… :-)
Citovat
+5 #5 Ach joGD 2022-10-13 11:01
a je to tady. :cry: Co se s tím Damim děje? Jde stále více se vztahem do kopru a místo aby mu mohl Honza pomoci, tak ho stahuje za sebou. V tvém případě nemám rád krátký povídky, ale tentokrát to opravdu stačilo. Tak špatně se mi po čtení tvých povídek ještě nespalo. Tak doufám, že návštěva domu na kopci to spraví, teda pokud to ještě de.
Z uvedených důvodů některé části hodnocení jsem nedal plné(vzrušení jsem tam nenašel, takže nejmíň jaké je možné).
To ovšem neznamená, že máš měnit svůj styl, píšeš krásně, jen teď o něčem ošklivém, co přináší život. Nějak to zkousnu a budu se těšit na světlejší zítřky. :lol:
Citovat
+3 #4 Odp.: Ragtime 22.HonzaR. 2022-10-13 02:11
Cituji Porucha:
Dobrý to máš, těšil jsem se na to a bylo na co.

PS: Ten recept na Hovězí Stroganoff je jako vsuvka dokonalý, doufám že ty těstoviny byly široké domácí nudle, s kolínkama to totiž vypadá fakt hrozně. :roll:

Díky, Pavle. A přiznám se, že domácí nudle dělám maximálně do polívky. Když dělám tohle, víc mi k tomu sedí pečený brambory. A jo, se sekaným potrubím by to bylo esteticky neuspokojivý. 8)
Citovat
+6 #3 Odp.: Ragtime 23.Porucha 2022-10-12 23:55
Dobrý to máš, těšil jsem se na to a bylo na co.

PS: Ten recept na Hovězí Stroganoff je jako vsuvka dokonalý, doufám že ty těstoviny byly široké domácí nudle, s kolínkama to totiž vypadá fakt hrozně. :roll:
Citovat
+5 #2 Odp.: Ragtime 23.HonzaR. 2022-10-12 22:07
Huh, máš pravdu, blacku. To je tak, když autor blbne. Samozřejmě to má být 22, už jsem poprosil Redakci o opravu.
Citovat
+4 #1 Nie čerešnička na torte,black 2022-10-12 21:39
ale trpká višňa. Nakoniec ku kvalitnej sacherke z poctivej horkej čokolády, sa nič iné ako trpkokyslá chuť višne hodí najviac. Pre mňa čisto a jasne, pritom s dávkou petiky podaná situácia rozchodu. Na Honzu ako som zvyknutý znova kratší diel, ale to čo sa deje medzi riadkami, to mi celkom stačí.
Nedá mi trochu zauvažovať nad fenoménom hviezdičiek na OP. Každí autor, ktorí sem dáva svoje príbehy nám odhaľuje kus svojho najtajnejšieho vnútra. Dáva nám svoj čas, ktorý strávil pri písaní textu. A v preklade pre mňa čas=láska. Ak niekomu dávam svoj čas, dávam mu svoju lásku. Je len na tom druhom, či je ochotný, alebo schopný ponúknutú lásku prijať. Hviezdičkou vyjadrím svoj názor a pocit, čo si o čase ktorý mi autor venoval myslím. Ako ho príjmam, alebo neprijmam. Často sa priznávame, dnes to bolo za plný počet, 5X5. Dokonca GD na 20 rovno napísal, že tento raz len za 4.Tomu vravím gesto, ktoré urobí skutočný charakter. Tak pokojne dávajme, alebo dávajte 1,2,3 hviezdičky. Predsa každý má právo mať pocit, že týmto ma autor obral o môj čas. Myslím si, že ak sa rozhodnem pre takéto hodnotenie, bolo by vhodné aj povedať prečo. Ostávam tiež zarazený, že pre mňa druho, treťotriedne texty majú často lepšie hodnotenie hviezdičiek ako texty skutočne hodnotné.
U mňa je to dnes 5X5 aj keď tam je chyba 8) naozaj Ragtime23, ja som čakal 22 8)
Citovat