Ragtime 5.

Když jsem Damiánovi kdysi vysvětloval, jak psát slohovou práci, aby odpovídala zadanému literárnímu útvaru, tedy povídce, říkal jsem mu mimo jiné, že nic se nemá přehánět. Že se má střídat popis postav, prostředí a děj, že se nemusí bát používat přímé řeči i vnitřní monology aktérů. Že by měl tvořit logický, uzavřený kruh, ze kterého nic netrčí jako zadek z roští jenom proto, aby tam ten zadek byl. A také, že pokud nepíše sci-fi nebo fantasy, tak by ten příběh měl být především uvěřitelný, neměl by obsahovat příliš náhod, které se stanou bez důvodu.

Jak ale popsat dění v okamžiku, kdy se na vás skutečně navalí příliš náhod v těsném sledu za sebou? Život si píše sám své vlastní scénáře bez ohledu na to, jestli se nám to líbí nebo ne. A nemusí být ani logické, ani podle pravidel. Rozhodčími v těch příbězích našich životů bychom měli být jen my sami, je pouze na nás, kdy vezmeme píšťalku a odpískáme sami sobě faul. Jediné, co si můžeme přát, je to, abychom to udělali dostatečně včas. A jak říkám, sami za sebe.

Neděle

Ranní kocovina a samozřejmě moje naprostá nechuť zvednout se z postele od Damiánova nahého horkého těla. Tu kocovinu měl horší než já, nemělo absolutně žádnou cenu po něm cokoliv chtít. Kamil na tom byl asi podobně, protože v obýváku jsme se sešli jen dva, já a Jáchym. Katka nás opustila už v noci: „Jdu se vyspat, nakonec to nebylo tak hrozné.“

Jáchym seděl v jednom z křesel, v ruce hrnek s kávou, ze které se ještě kouřilo. Vždycky ji pil hořkou a černou.

„Chceš taky kafe?“ ozval se místo pozdravu.

Jenom jsem se mlčky sesunul na gauč. Zvedl se a vtiskl mi do ruky svůj šálek.

„Neblbni, počkal bych, nebo bych si došel udělat sám.“

„V klidu, já do práce nejdu.“

V tom měl pravdu, oni všichni se mohli dospat a zregenerovat, já odejít musel. Hlavně jsem potřeboval vystřízlivět. Vrátil se za chvilku s dalším hrnkem a sedl si vedle mě.

„Tak že bychom udělali další akci hned v pátek? Stejně bude chtít Kamil slavit.“

Jáchym měl obhajovat v úterý, Kamil ve čtvrtek. Taková věc by si jistě oslavu zasloužila.

„Nepojedete domů?“

Zavrtěl hlavou: „Ne, byli jsme tam dost dlouho. Už se nás chceš zbavit?“

Nemyslel to vážně, bylo to poznat z toho, jak se při té otázce pousmál. Já to soužití s nimi očekával mnohem složitější, kdybych měl být upřímný. Přece jenom, dřív to někdy bývalo divoké, ale zatím jsem si vlastně neměl na co stěžovat. Nepořádek po nich nebýval a těch pár vzdechů za zdí se zvládnout dalo. Právě, že to bylo jenom pár vzdechů…

„Nechci se vás zbavit. Jenom…,“ dá se kamaráda vůbec zeptat na takovou věc? „Jenom… Je mezi vámi všechno v pohodě?“

Asi bych se v normálním stavu nezeptal, ale ta káva zřejmě neměla tak rychlý účinek, jak by bylo potřeba.

„Jasně že je. Na co se ptáš?“

„Na nic, promiň.“

Chvilku na mě koukal a pak se rozesmál: „Ty rudneš naprosto stejně jako Damián. Tak povídej, co přesně tě vede k domněnce, že bychom s Kamilem neměli být v pohodě?“

No co jsem mu měl říct. Už jsem si v duchu nadával, že jsem radši nemlčel. Ne že bych toužil po tom, aby se mi bytem rozléhaly mnohem hlasitější vzdechy, úpění a ledacos dalšího, ale byli nějak podezřele v klidu.

„Tak abys nad tím nemusel přemýšlet, ty romantiku. Není to úplně tak, jak si asi představuješ. To, co si ty představuješ, je občasné zpestření, ne norma. Ale Kamil by ti pochopitelně řekl, že jsem hrozný surovec.“

Jako by ho přivolal. Ve dveřích se objevila Jáchymova drahá polovička. Pusu si zíváním mohl roztrhnout, vlasy docela přijatelné stříbřité barvy mu trčely do všech stran. Zvysoka dopadl na gauč z druhé strany vedle Jáchyma a bez ptaní mu vzal jeho hrnek z rukou.

„Ok, tak potřetí a doufejme, že naposledy,“ povzdechl si Jáchym, „a jestli ti to chybí, Honzo, to zpestření, tak se možná dočkáš.“

Zvedl se, aby udělal třetí hrnek kávy. Poslední, protože i kdyby se vzbudil Damián, tak ten kávu nepil. Ještě jsme ho ani s ní, ani s alkoholem nestačili dostatečně zkazit.

„Jaký zpestření možná? Já se hodlám zpestřit hned. Co myslíte, melír indigově modrej nebo jen tak lehce do oranžova?“

Jáchym tu Kamilovu otázku nechal bez odpovědi a jen směrem ke mně prohodil: „Takže ne možná, ale určitě. Brzy.“

Za chvilku už jsem slyšel sykot kávovaru z kuchyně.

Asi budu muset říct Damiánovi, aby spal zas jednou doma a já s ním, i kdyby to mělo být v té jeho super posilovně, pomyslel jsem si. Ale nemusel jsem mu říkat nic. Z neděle na pondělí doma obvykle spával. A já se vyspal také, protože i když se nakonec Kamil rozhodl pro rumělkovou červeň a Jáchym prohlásil, že tímhle stylem bude ve třiceti bez vlasů, doma mě po příchodu z práce vítalo naprosté ticho. Takže to zpestření nejspíš stihli před mým příchodem.

Pondělí

„Víš, z čeho se skládá písek?“

„Taky ti přeju dobré ráno. Z hornin a minerálů, ale tu písemku píšeš ty. Hodně štěstí.“

„Z náklaďáku, Honzo, z náklaďáku.“

Snad má jejich učitelka chemie smysl pro humor. Mně ty jeho ranní zprávičky posílané cestou do školy, když nebyl se mnou, den rozhodně zlepšovaly.

Odpoledne v práci se za mnou na stroj přišel podívat sám náš nejvyšší. David to občas dělával. Snesl se z výšin své kanceláře dolů mezi prostý lid a tu a tam prohodil několik slov. A samozřejmě se díval, jestli je všechno tak, jak být má. Ale také jsem za ten rok tady věděl, že se umí i nedívat. Tentokrát šel cíleně za mnou.

„Ahoj Honzo.“

Na moje ‚dobrý den‘ se usmál: „Takže si znovu vykáme?“

„Tak vy mně nemusíte, ale obzvlášť tady by to asi bylo vhodnější.“

„Když myslíš, nutit tě nebudu.“

Kvůli tomu ovšem nepřišel. Bylo to prosté. Požádal mě, abychom s Damiánem do pátku byli u něj doma s Bětou. Musel odjet na školení soft skills pro vedoucí pracovníky. Prý to odkládali už dost dlouhou dobu a mateřská firma v Německu si přála, aby jím prošli všichni, Davidem jako nejvyšším manažerem počínaje a posledním mistrem na hale konče. A David měl být v té první skupině, protože pochopitelně nemohli jet všichni najednou.

„Je to narychlo, Honzo, ale musíme využít ten čas, než se lidi rozprchnou na dovolené a ten běs kolem covidu trochu polevil. Jen čtyři dny, zvládnete to?“

Copak já a Damián, hlavně Běta aby to zvládla s námi. Večer jsem proto krátce cinknul u branky na kopci. Do Damiánovy postele jsme se vešli. Natěsno, ale vešli. Alespoň jsem ho i ve spánku vedle sebe cítil.

Úterý

David měl dobrý nápad. Já byl s Bětou dopoledne, Damián odpoledne. Tu chvilku mezitím zvládla sama. Ona by to tedy zvládla i bez nás, v tom jsem měl pravdu zase já, ale Davidovu přání jsem rozuměl. Termín porodu se blížil a už se mohlo dít cokoliv. Přesto jsem doufal, že se nic nestane. Zatím jsem mohl být klidný. S Bětou bylo všechno v pořádku. Jen Damián chytl dvě kule z němčiny. Nemohl jsem tomu věřit, když mi to říkal. Hodně naštvaně. A já věděl, že nelže, když tvrdil, že to má našprtané. Doopravdy se učil. Protelefonoval jsem s ním celou pauzu v práci a štvalo mě, že nejsme spolu. Nic nového, já vím.

Od Jáchyma mi přišla zpráva: „Nebylo to ideální, ale mám to. Halelujah!“

„Gratuluju! A nezapomeňte nakrmit Kocoura.“

Středa

Ráno jsem si připadal jako šofér z povolání. Damiána jsem vyložil kousek od školy. Bětu jsem dovezl na pravidelnou prohlídku. Tentokrát už mě do ordinace nikdo nezval. Tak ještě čtyři týdny. Malý zázrak, že vydržela tak dlouho. Při jejím věku, zdravotním stavu a ještě čekající dvojčata.

Nákupy, abychom jí prý doma neumřeli hlady.

Práce, to není třeba rozvádět. Nuda a těšení se na večer. Prima bylo, že jsem se mohl autem odvést tam a zase zpátky.

Večer obzvlášť přítulný Damián a moje vroucné přání, aby už byl pátek. Poznal, jak moc jsem unavený, a tentokrát si krásně pohrál on se mnou.

Čtvrtek

„Nemusíš mě odvážet.“

Nemusel jsem, ale chtěl. Každá minuta, kdy jsme mohli být spolu, mi byla vzácná. Litoval jsem jenom toho, že jsem si ho po vyučování nemohl i vyzvednout. Cestou zpátky od jeho školy jsem se zastavil u sebe doma.

Zazvonili byste na vlastní byt? Ohlásili byste svůj příchod třeba zprávou dopředu? Mě to nenapadlo. Takže se stalo to, co se zřejmě při takovém stylu spolubydlení stát může. A já jim to přece nemohl mít za zlé, že si to chtěli rozdat zrovna u mě v kuchyni. S dveřmi do chodby dokořán. Příliš se nedalo přehlédnout, jak před Jáchymem Kamil klečí a má plnou pusu práce. Jenom pusu, protože ruce měl za zády a já nepochyboval, že ta kožená pouta drží pevně. Alespoň jsem už nemusel přemýšlet, jestli je mezi nimi všechno v pohodě.

Do ložnice jsem se proplížil potichounku, jako bych ani nebyl. Ten letmý pohled a obraz jich dvou z mysli hned tak nedostanu. Ani ten zlomek vteřiny, kdy Jáchym zvedl hlavu, a naše pohledy se setkaly, než zas očima sjel ke Kamilovi a prsty obou rukou mu zabořil do té stříbrorudé kštice.

Padl jsem na postel, chtělo se mi zas jednou smát, jako vždycky, když se mi povedl nějaký extra výživný trapas, a hlavou se mi honilo jenom to, že sebou bude muset Kamil pořádně hodit, aby to všechno stihl. Udělat Jáchyma i tu obhajobu diplomky. Naštěstí si to asi uvědomoval také, protože po ani ne třičtvrtě hodině jsem slyšel bouchnout vchodové dveře.

V rychlosti jsem ze skříně vyhrabal, co jsem potřeboval, a byl vděčný, že Jáchym to svoje zlatíčko nenechal jet autobusem. Právě teď bych nechtěl potkat ani jednoho. Však se mi to do zítra nějak rozleží v hlavě. A jak jsem znal Jáchyma, přejde to, aniž by dal cokoliv najevo. Pokud si mě nevšiml i Kamil, nejspíš mu ani nic neřekne, aby se vyhnul spoustě narážek. Kamil by si pár vtípků určitě neodpustil.

V kuchyni jsem narychlo zkontroloval, jestli ubývá kočičí žrádlo. Ubývalo, takže Kocour nestrádal. Ale že by se na mě přišel třeba podívat? Ne, musel jsem za ním do obýváku sám a natáhnout ruku do police, abych ho alespoň pohladil. Nechal se, jen na mě ospale zamžoural.

Zpátky za Bětou jsem jel s trochu provinilým pocitem, že jsem ji přece jen nechal samotnou déle, než bylo nutné. Zbytek dne v práci, noc s Damiánem a vlastně se tak moc nedělo, že?

To by ale nesměl přijít…

Pátek

Den, do kterého jsem se vzbudil s optimismem, protože Kamil to měl v kapse, David se bude odpoledne vracet, takže se s Damim přesuneme zas ke mně, a přijde Káťa. A hlavně, volno, jo!

Pro mě se skutečně nic moc nestalo za těch několik dnů. Ale Damián by je popsal naprosto jinak než já. A protože dnes už vím, co přesně se stalo, pokusím se to popsat, jak nejlépe to jen dokážu. Neřekl mi všechno hned. To první, co mi řekl, když jsem ho něžně budil, aby stihl včas odejít do školy, totiž bylo: „Nikdy už mezi ty kretény nepůjdu, Honzo.“

A neřekl to nijak naštvaně ani váhavě, roztřeseně nebo smutně, jakkoliv, jak by se to dalo popsat na bázi nějakých emocí. Řekl to stejně pevně, jako když se mě před několika měsíci ptal na to, jak dlouho vím o vztahu své tety a jeho otce. Tentokrát to ovšem nebyla otázka, ale prostá věta oznamovací.

Neměl to jednoduché od prvního dne, kdy se zas vrátil do školy. Ale dokázal to zvládnout dost dlouho. Byl připravený na setkání se silným nesouhlasem, že už dál nebude v týmu, protože i když tvrdil, jak konkurenční prostředí to je, přece jen on byl často rozhodující prvek na hřišti. Ten, kdo na pozici útočníka střílí góly, navíc mu bylo vcelku jedno, jestli hraje nalevo nebo napravo. Jednou mi dost neochotně vysvětloval, že jejich trenér často volil formaci 4-5-1, kde on byl ten hrot. Nerozuměl jsem tomu tehdy, nerozumím tomu ani teď. Ale věřil jsem mu, že se nijak nevytahuje. Neměl to zapotřebí, statistiky hovořily jasně.

Byli na něj naštvaní hodně. O to víc, že ta část hokejistů ve třídě se jim kolektivně vysmívala, že přišli o svého ‚zlatého hocha‘, jak po jednom zápasu trenér Damiána nazval. Po čtrnácti dnech je to ovšem téměř všechny přestalo bavit, protože Damián se nenechal vyvést z rovnováhy. S tímhle se vyrovnat dokázal. A zlost Damiánových bývalých spoluhráčů se obracela nejen na něj – nebyl jejím výlučným terčem, ale také na ty tupouny, kteří v bruslích chodili snad i spát. To horší ovšem mělo teprve přijít.

V pondělí ráno po našem hraní ve We’R vešel do třídy mezi posledními. Všiml si, že kluci z jeho bývalého týmu stojí v jednom hloučku s několika hokejisty. Všiml si i toho, jak po jeho příchodu všichni naráz ztichli. O přestávkách slyšel jemný šum a s ním nikdo nepromluvil ani slovo. Při hodinách měl pocit, že na něho všichni zírají. Asi to byl pocit oprávněný, umocněný tím, že údajný nejlepší kamarád Karlos se hned po první hodině z místa v lavici vedle Damiána přestěhoval jinam. Do té doby na něj byl sice naštvaný, ale přece jen s ním občas pár slov prohodil. Navíc sem tam něco při matematice od Damiána opsat se mu docela hodilo.

Při obědě si musel přisednout k části týmu, pokud nechtěl jíst ve stoje. A tehdy zažil první útok od rozložitého hokejového obránce. Zatím jen slovní a ne přímo adresně na sebe, ale při větě: „Tak už je jasný, že jste opravdu buzny“, v něm zatrnulo. Bývalo běžné, že se mezi sebou častovali i horšími výrazy, ale toho dne vycítil přídech něčeho, co v tom dříve nebývalo. Všichni mlčeli, tentokrát se nikdo z fotbalistů neozval. Damián v rychlosti dojedl a vypadl.

Další den už se mu do třídy nevstupovalo vůbec dobře. U své lavice nenašel ani jednu židli a slyšel poznámku, že pro něj přece bude lepší, když bude stát, aby ho nebolela prdel. Ignoroval to, pro jinou židli si zašel do vedlejší třídy a o hlavní přestávce udělal tu nejrozumnější věc, kterou v dané situaci udělat mohl.

Zašel za třídním učitelem, a protože mu už bylo jasné, že se jeho malé tajemství stalo věcí veřejnou, bez obalu mu všechno řekl. Učitel si ho vyslechl, řekl mu, že se má vrátit do třídy, a pak mu v následující hodině němčiny nasolil dvě pětky. Ze slovíček a překladu textu. Tohle byla věc, kterou jsem já nemohl pochopit, dodnes to nechápu. Skutečně se v tom cechu učitelů mohou vyskytovat i tací, kterým vadí, že jeden kluk z jejich třídy už nechce být hvězdou? Doopravdy pro něj ta pozice pomocného trenéra převážila nad tím, že byl především pedagog? Nebo to mělo co dělat s tím, že je Damián gay? Vážně nevím, ale měl mu pomoct, sakra!

Bylo mi z toho na zvracení, ne to je slabý výraz, bylo mi z toho přímo na blití. Já jsem se s něčím podobným na střední nikdy nesetkal. A bolelo mě, že mi o tom Damián neřekl. Mohl si stokrát myslet, že mám co dělat sám se sebou, ale bylo od něj naprosto pošetilé, chtít si takovou věc vyřešit jako chlap sám. Možná by následujícím událostem mohl předejít.

Středou to vygradovalo, když se po tělocviku v šatně do Damiána obuli ve stylu, že s nimi se sprchovat nebude, že o očumování od nějakého buzíka nestojí. Padlo toho mnohem víc, samozřejmě. I posměšky o tom znamení, které Damián měl na těle. A tehdy zareagoval tak, jak mu bylo vlastní. Já říkal, že se svému otci v mnohém podobá. Měl už toho dost. Vyjel na ně, že buzík nebuzík, klidně jim všem postupně rozbije držku, stačí si říct, jestli nejsou sračky, co jdou všichni na jednoho.

Před sportovním gymnáziem je u nás ve městě jen hlavní silnice a dvě řady rodinných domků. Ale za nimi je dlouhé údolí. A v tom údolí došlo na fér souboj Damiána a jednoho z těch kluků, který vzal jeho slova vážně. Damián se rvát uměl. On nebyl žádné nevinné koťátko. Stud a rozpaky v něm byly pouze v té rovině našeho intimního vztahu, jinak ne. A jeho otec mu jako bývalý boxer určitou průpravu dal. Mohla to být jenom klukovská rvačka.

Později mi Damián řekl, že to křupnutí slyšel, jak svému soupeři páčil ruku za tělem, tlačil ho do kleku a potom prudkým dopadem svého těla strhl na zem. Bohužel ho pustil moc pozdě. A bylo po rvačce. Kluk se rozbrečel, držel se za levačku a nikdo další si to s Damim už rozdat nechtěl. Zřejmě v nich nějaký smysl pro fairplay byl, protože se na něho nesesypali všichni.

Druhý den bylo jasné, že to křupnutí nebylo jen tak. Zlomenina jedné ze zápěstních kůstek. To už Damián nejspíš tušil, že bude zle, a po vyučování se to potvrdilo. V ředitelně ho čekala nejen ředitelka gymnázia a jeho třídní učitel, ale hlavně rozlícená matka toho druhého výtečníka. Ředitelka vše kopla do autu s tím, že se celý incident odehrál mimo školu a po vyučování, že na studenty může apelovat pouze v tom, aby své spory neřešili rvačkami, ale jako dospělí lidé, což de iure byl pouze Damián. Tomu druhému klukovi do osmnácti ještě pár týdnů chybělo.

Takhle tedy vypadal ten necelý týden z Damiánova pohledu, když se zaťatou neústupností zopakoval, že mezi ty kretény už nikdy nepůjde, a já z něj chtěl vypáčit proč, když se ozvalo zaklepání na dveře Damiánova pokoje a vzápětí dovnitř nakoukla Běta: „Kluci, asi mi budete muset pomoct.“

Někdy se vážně věci semelou moc rychle a v naprosto nevhodnou dobu.

Ruce na volantu se mi klepaly, když jsem Bětu vezl do porodnice. Damián seděl na zadním sedadle vedle ní a držel ji za ruku. V tu chvíli jsem Damiána a to zásadní ‚proč‘, které jsem stále ještě nevěděl, řešit nechtěl, nemohl jsem. Důležité bylo postarat se o Bětu a také…

„Dami, zavolej tátovi, ať sebou švihne a kouká přijet.“

Věděl jsem, že u porodu chce být. Jen to nemělo být takhle, do háje! Neměl být přes stopadesát kilometrů daleko, v Jindřichově Hradci na školení, měl být tady a teď. Naštěstí se mu Damián dovolal a my jen spadli z kopce, přejeli tramvajové koleje a ve Fakultní nemocnici byli za pár minut. Běta se chovala obdivuhodně klidně, přestože bylo vidět, že úplně v pořádku není. Čas od času vyhekla, zřejmě bolestí, a funěla, jak kdyby běžela maraton, ale to asi bylo normální.

Na příjmu nezbytné formality a už si ji převzala sestra s kolečkovým křeslem: „Tak jdeme na to? Kdo z vás je doprovod?“

Podívali jsme se s Damiánem na sebe, myslím, že v tu chvíli nám hlavou proběhla naprosto stejná myšlenka, že totiž něco doopravdy zažít a vidět nechceme. Já bych se složil při první kapce krve a Damián si s Bětou nebyl tak blízký, aby ji chtěl vidět zrovna v téhle situaci.

Sestra na nás stále koukala s otázkou v očích, možná se našimi rozpaky bavila.

„Tady paní uvedla, že informace máme podávat panu Horákovi a panu Rajchlovi, takže?“

Moje hysterické já se úlevně rozesmálo: „Jo, takže mně, pan Horák už je na cestě. Kde můžeme počkat?“

„Tak pojďte.“

Odvelela nás do křesel před gynekologicko-porodnické oddělení s tím, že až Bětu lékař vyšetří, dá nám vědět, co a jak.

„Drž se,“ sehnul jsem se k Bětě a dal jí pusu na tvář. Damián se na ni alespoň povzbudivě usmál, než nám zmizela za dveřmi s mléčně neprůhledným sklem. Před námi bylo několik hodin nervózního čekání. A jeden hodně emocionální rozhovor.

Říkej mi o náhodách,
o setkáních, o poznáních,
povídej, rád poslouchám.
A drž mě při tom za ruku,
při bouřkách i zatměních,
jen nemlč. To nečekám…