Ragtime 13.

Někdy některým věcem přikládáme důležitost úplně nesmyslnou. Proč to děláme? Chceme vypadat lepší, chytřejší, úspěšnější víc před ostatními nebo sami před sebou? A má to vůbec smysl? Podle mě nemá, jak jsem si uvědomil. To, co bylo důležité pro mě, nemuselo mít pro Damiána skoro žádný význam.

Pozvánka k druhému kolu konkurzu mi totiž přišla hned druhý den ráno po oslavě, a když jsem si ji v Damiho přítomnosti přečetl, nechtělo se mi na jeho přímou otázku: ‚Děje se něco?‘ vyloženě lhát. Zareagoval jednoduše: ‚Super, určitě ti to vyjde‘. Jen jsem ho poprosil, ať Davidovi zatím nic neříká. Vážně jsem o nějakou jeho přímluvu nestál.

Ušklíbl se, ale souhlasil: „A pak kdo z nás dvou je paličák, Honzo…“

Víc o tom mezi námi nepadlo jediné slovo, dokud jsem se sám nezmínil. Jako bych ani nic neřekl. Ale abych mu nekřivdil, měli jsme jiné starosti. Třeba jak stihnout letadlo. Naštěstí se Jáchym pro jednou utrhl z práce brzy a do Prahy na letiště nás odvezl. Let to byl krátký a pohodlný, i s přestupem ve Frankfurtu necelé tři a půl hodny. Ani jsem pořádně nestihl pomyslet na to, jaká bude Damiánova matka naživo.

Byla malá, baculatá, tmavovlasá a hezky se smála. Smála se určitě často a ráda, nejen při tom, když jsem jí vyprávěl o svém studiu a práci. Dalo se to poznat z jemných vějířků vrásek u vnějších koutků tmavě hnědých očí. Moje teta byla objektivně možná hezčí. Ale Damiho máma v sobě měla podobně přitažlivý náboj vnitřní energie jako Damián. Zřejmě měl v tom okamžiku svého stvoření štěstí a z genetické výbavy svých rodičů vyhmátl to nejlepší z nich.

Po dvou dnech v Turíně jsme za sebou měli návštěvu muzea automobilů s perfektně odborným výkladem i exkurzi do nedaleké automobilky. Nemusím říkat do jaké, ostatně není to tak těžké odhadnout.

Pro milovníky aut Turín musí být ráj. Mě to neokouzlilo, ale nenudil jsem se. A Damián? Ten to muzeum znal ze svých předchozích návštěv skoro stejně dobře jako jeho máma a při popisování různých zajímavostí toho kterého modelu jí zdatně sekundoval.

Seděli jsme na terase prostorného bytu v moderním domě poblíž centra města. Dosmála se a sáhla pro karafu vody s plátky citrusů a lístky máty, aby nám dolila sklenice u večeře.

„A teď už se jenom naučit, co budete potřebovat. Zvládnete to, věřím tomu,“ usmála se na mě se stejně neochvějným přesvědčením jako Damián, „není to nijak těžké. Pamatujte si, tři typy chyb. Člověk, stroj, metoda. Nic víc ani vědět nepotřebujete. Všechna ta byrokracie okolo toho už je po čase jen stále se opakující postup.“

Poslouchal jsem ji pozorně. A všechny ty drobné informace přímo nasával, až se mi Damián smál, jak vážně to beru.

Nakonec jsme u Hanky, Damiho mámy, zůstali pět dnů. A Damián se nemýlil. Byla celou dobu milá a příjemná, sem tam jsme zabrousili i do jiných sfér než do automobilového průmyslu, přestože bylo poznat, že svým zaměstnáním je plně zaujatá. Pobavila mě, když mi líčila, jak se kdysi v dětství pokoušela hrát na piano.

„Rok a půl mým rodičům trvalo, než jim došlo, že mám absolutní hudební hluch, Honzo. Myslím, že když jsem přestala, ulevilo se širokému okolí.“

Souhlasil jsem s ní, že v některých případech by lidé měli na hudební nástroje hrát pouze v sebeobraně. Třeba když chtějí zahnat stádo rozzuřených slonů.

Mluvila měkce a lahodně, s malinkým přízvukem. Několikrát jsem zaslechl z jejích úst i italštinu, to se jí kadence hlasu zrychlila a zvýraznila se jeho měkkost. Vážně se dobře poslouchala. Ale nejvíc mě samozřejmě zajímalo, jak se chová k Damiánovi. Bylo to upřímně přátelské, alespoň tak se mi to zdálo. A ať už od něj a Davida odešla z jakéhokoliv důvodu, zdálo se, že ten vztah – ona a Damián – mezi sebou mají vybalancovaný. Zatímco na Davida byl Dami občas naštvaný a odporoval mu, s Hankou jako by si oba velmi dobře uvědomovali, že ten jejich společný čas je limitovaný a chtěli si ho užít.

Do Říma jsme jeli už sami. Půjčila nám zcela bezstarostně jedno ze svých aut a já poprvé řídil plnokrevný sporťák. Uf, Italové jezdí jako blázni!

Damiána moc nezajímaly historické památky, přesto se překonal a něco málo jsme obešli. Byli jsme jen dva obyčejní kluci mezi stovkami dalších turistů. A jelikož to příliš nebavilo jeho, nebavilo to moc vlastně ani mě. A to si tohle místo nezaslouží. Myslím, že koho Věčné město zajímá, měl by si ho objevovat rozhodně delší čas než pouhé čtyři dny, které jsme tam zdrželi my. Já bych tam dokázal strávit měsíce.

Asi nejvíc jsem se pobavil na Piazza Navona, když Dami prohlásil, že si tu připadá skoro jako doma: „Hele, Fontana dei Quattro Fiumi a tři kašny na námku. Nechceš se vykoupat?“

Nechtěl jsem, i když… Ne, nechtěl jsem.

Večery v Trastevere, kde jsme uprostřed všeho toho večerního a nočního ruchu strávili nejvíc času. Damián mě hodně překvapil. Naprosto odhodil jakýkoliv stud. Bral mě kdekoliv za ruku, líbali jsme se jako blázni, kdykoliv nás to napadlo, a jak nejsem příliš milovník narvaných podniků a tance tělo na těle, s ním to bylo naprosto přirozené. A k tomu víno, víno, víno, lehounké, italské a spousta smíchu. Takže Říme, se všemi svými krásami a památkami, omlouvám se, tentokrát jsi vážně měl smůlu. A jestli se někdy do Itálie vrátím…, pojedu radši do Florencie. Sám.

Cesta na jih, kdy jsem do poslední chvíle nevěděl, kam to vlastně k čertu jedeme. Ještě na trajektu ne. A potom další plavba, už jen motorovým člunem, a to už mi došlo, proč jsme auto nechali na pevnině. Tam, kam jsme mířili, bychom ho nedostali. Muselo mi stačit prosté Damiánovo vysvětlení, že to místo, kam jedeme, patří jednomu velmi dobrému příteli jeho matky. A ne, neřeknu vám, kde přesně se nachází. Stejně není pro turisty.

„Tady si doopravdy s nikým beach nezahraju, Honzo, fakt bys žárlil?“ Malinké pošťouchnutí a jeho šťastný úsměv. Nemusel jsem nic říkat, jen jsem mu stiskl ruku.

Jeden z malých ostrůvků, jen s několika plážovými domky, kde jsme mohli být sami sebou, protože každý měl svou vlastní soukromou pláž. Osm dnů klidu, kdy nám dvakrát přivezl ze sousedního většího ostrova zásoby naprosto nemluvný domorodec, který nás sem dopravil. A jinak jsme neviděli živou duši. Nikdy mě nelákala dovolená strávená takhle. Protože jsme jen jedli, pili, spali, koupali se v průzračně azurovém moři a váleli se nazí na pláži. Ale v tu chvíli, v tom naprosto snovém týdnu úplného odpoutání se od všeho reálného, mi to přišlo jako nejdokonalejší čas, jaký jsem kdy do té doby poznal.

Zažil jsem tam bezstarostně uvolněná milování v jakoukoliv denní nebo noční dobu. Všechny smysly jako by mi zintenzivněly a já s rozkoší vnímal Damiánovu vůni a chuť a nemohl se jich nasytit. Přímo jsem cítil, jak do mě proudí energie ze slunce a vzduchu, jak ožívám.

Ale zažil jsem tam i chvíli opravdového strachu…

Poslední večer. Malý piknik na pláži. Jenom my dva. Vždyť přece jiní lidé ani neexistovali. Jemně se o mě opřel zády, tak samozřejmě jako se slunce dotklo svým dolním okrajem nekonečné vodní plochy před námi. Vlny větší než obvykle. Určitě někde nad mořem zuřila bouřka.

„Počkáme?“

„Jako do poslední chvíle, na západ slunce?“ zasmál se, líně ke mně otočil tvář a dal mi pusu na čelist. „Ty jsi vážně romantik, Honzo.“

„Vadí to snad?“

„Ne, když si se mnou půjdeš potom ještě zaplavat.“

„Neblázni, Dami, vidíš ty vlny? Neměl jsi toho přes den dost?“

Jenom se zaculil: „Nikdy toho nebudu mít dost. Tak pojď.“

Vyskočil, najednou byl zase plný energie, když i mě začal tahat na nohy. A já šel. Nebylo to nakonec žádné velké drama. On byl skvělý plavec a ani já se vody nikdy nebál. Ale ten okamžik, těch několik vteřin, kdy jsme se daleko v moři otočili, abychom doplavali zas zpátky a já měl na chvíli pocit naprosté paniky, protože jsem si uvědomil, že je odliv… Silnější než jiné dny a citelně nás táhl do moře, pryč od břehu.

Musel jsem se zatraceně snažit, abych se na ten břeh vůbec dostal. A poprvé jsem vedle Damiána zažil nepříjemný pocit, že v některých situacích mu možná tak úplně nebudu stačit, on to nebezpečí nejspíš ani nezaznamenal. Ale já, já se bál i za něho a o něj! Bylo to naštěstí jen chvilkové. Když jsme se vrátili do domku a já si ho ve sprše k sobě přitáhl, odeznělo to s jeho prvním polibkem. A přesně to jsem chtěl, dokázat si, že v určitém ohledu mu stačit budu vždycky.

Líbal a dráždil jsem ho dlouho. Souboj touhy a vůle, mojí vůle, protože alespoň v té bíle povlečené obrovské posteli jsem ten večer potřeboval zřetelně cítit, že nad ním mám převahu. A když jsem mu potom prudce vnikal do těla a on neprotestoval, bylo to zas úplně jiné milování. Tu noc jsem pochopil, že to takhle mezi námi občas bude. Kdo s koho. A opravdu jsem nevěděl, jestli to tak ve vztazích má být. Tehdy jsem to ještě nevěděl.

Ráno jsme s trochou smutku balili, naposledy se vykoupali v moři a vydali se na cestu domů. Oba. Protože Damián mě znovu překvapil. Celou dobu jsem si myslel, že se domů vrátím sám a on pojede za matkou, aby s ní ještě zůstal. Mému nechápavému výrazu se smál dlouho. To když mi oznamoval, že pojedeme spolu, tedy pokud mi to nebude vadit.

„Vážně sis to myslel? Víš, potřebuju se trochu zahojit.“

„Jsem ti nějak ublížil?“ vyhrkl jsem, protože ta poslední noc rozhodně něžná nebyla.

Vyvolalo to v něm další záchvat veselí: „Finančně, ty trubko! Druhou půlku prázdnin budu taky makat.“

Tak jistě, ani Damiánovy fondy nebyly nevyčerpatelné.

Cesta do Kalábrie na letiště byla dobrodružstvím sama o sobě a Damián se smál, když jsem za volantem sakroval. A já byl rád, že dál už řídit nemusím. Že si to živé autíčko mezi všemi těmi šílenci na silnicích zpátky do Turína odřídí někdo jiný. A byl jsem vděčný Damiánově matce, že logisticky nám to cestování zařídila dokonale.

Let do Prahy přes Mnichov jsme prospali. A i když celá ta dovolená byla skvělá, přesto jsem měl radost, když jsem v letištní hale spatřil Kamila s Jáchymem. Přijeli pro nás oba. Vytržení z reality skončilo, byli jsme skoro doma.

Návrat do běžného života byl trochu jako rána pěstí. Ze slunce a tepla jihu rovnou do upršeného středoevropského léta. Naštvaný Kocour, který dva dny „nemluvil“ ani s Damiánem. Dal nám to pořádně sežrat, že jsme si dovolili na tak dlouho zmizet a bez něj! Pak vzal Damiána konečně na milost a zase se k němu tulil, aby po mně tu a tam vrhl poťouchlý pohled. Však já vím, chlupáči, taky toho kluka miluju.

První směna v práci, naštěstí s Damiánem, takže to nebylo tak zlé. A moje narůstající nervozita před druhým kolem pohovoru. I tentokrát jsem si na něj odběhl od stroje, měli jsme s Damiánem oba ranní. Jen jsem to vzal přes sprchu a navlékl na sebe poněkud formálnější oblečení.

Do malé zasedací místnosti jsem přišel o pár minut dřív. Personalistka už čekala. Na můj pozdrav odpověděla s povzbuzujícím úsměvem. S ředitelem firmy jsem se dosud tváří v tvář nesetkal, a když mi podával ruku, snažil jsem se, aby se ta moje příliš nechvěla. A aby se mi nechvěl ani hlas při vzájemném představování. Tak tedy Ralf Wönner. Pasuje to k němu, napadla mě scestná myšlenka…

Poslední dorazil David. Jeho výraz, když mě uviděl, jsem vůbec nedokázal dešifrovat.

Bylo to hodně zvláštní. Poslouchal jsem Davidovy otázky a děkoval Bohu, že jsem si nejen zapamatoval rady Damiho mámy, ale že jsem si něco i sám vyhledal. Personalistka perfektní němčinou překládala můj rozhovor s Davidem. Rozhovor o strojích, které jsem znal, o chybách, které jsem sám udělal nebo je viděl u jiných, o tom, jak jsem se jim pro příště dokázal vyhnout.

Dneska už vím, že to nebyl standardní pohovor, že mi tímhle rozhovorem David velmi pomohl, protože jsem u něj mohl dokázat, že mám oproti uchazečům zvenku jednu velkou výhodu. Ten provoz jsem znal. A znal jsem ho odspodu a dobře.

Čas od času jsem krátce pohlédl na ředitele. Tvářil se neutrálně a jen občas přikývl. Třeba když jsem prohlásil, že před zkoušením dílů je nutné brát do úvahy nejen okolní teplotu, ale i teplotu samotného dílu. (Díky, Žabáku.)  

Pan Wönner se v židli mírně posunul a položil mi konečně svou první otázku, která se kupodivu vůbec netýkala toho, o čem jsme s Davidem právě mluvili. Nemusím snad říkat, že z toho jeho mlčení už jsem byl hodně nervózní.

„Sagen Sie mir, werden Sie Ihrer Meinung nach für unsere Firma einen Beitrag leisten?“

Personalistka mlčela, nepřekládala. Zřejmě to byla zkouška, jestli jsem nelhal o svých jazykových schopnostech. A pan ředitel mluvil čistou Hochdeutsch. I když mi v ní něco malinko cinklo, jen jsem nedokázal určit co. 

Jestli budu přínosem? Jak se ksakru odpovídá na takhle praštěnou otázku? Když se pochválím, tak budu za náfuku? Pokud řeknu, že nevím, tak za pitomce?

Asi deset vteřin jsem přemýšlel, jak tu odpověď co nejlíp zformulovat, abych mu odpověděl stejně.

„Allgemein bin ich der Meinung, daß wenn man so gut, wie es nur geht arbeitet, dann leistet man immer einen Beitrag.“

Já vážně hodlal dělat, co jen budu moct a jak nejlíp budu umět. Najednou mi na tom začalo doopravdy záležet. Zas jednou si dokázat, že něco zvládnu. Pod tím pátravým Davidovým pohledem mi také nebylo nejlíp a pomalu mi docházelo, co ten jeho výraz při vstupu do zasedací místnosti znamenal. On o mně vůbec nevěděl!

Ředitel se jenom pousmál. Naše konverzace pochopitelně dál probíhala v němčině.

„Dobře, takže si myslíte, že u nás máte nějakou perspektivu i do budoucna? Třeba za tři roky?“

A bylo to tady. Vzpomněl jsem si na Káťu a její: „Obvyklá otázka, kde se vidíte za dva tři roky. Hlavně na to neříkej, že v ředitelském křesle.“

Já ji tehdy ujistil, že takový střelec doopravdy nejsem. Ale co jsem měl říct, když jsem se za dva roky viděl především před tabulí?

„Déle než rok u vás pracuju ve výrobě. Studuju k tomu pedagogickou fakultu, pane řediteli. Když mi to teď nevyjde, vždycky můžu jít učit. Takže za dva roky…“ Pokrčil jsem rameny na znamení, že víc asi není nutné říkat.

„Takže za dva roky nás klidně opustíte?“

„Takže co bude za dva roky, vážně nevím. Lhát vám nebudu.“

Sledoval mě bystrýma modrýma očima. Nebyl hezoun v pravém slova smyslu, spíš sympaťák. Padesát mu ještě určitě nebylo a perfektní sestřih narezlých vlasů i vousů mu slušel… ne, tohle vážně nebyly myšlenky vhodné na teď a tady. Stejně měl na ruce snubní prsten, a i když tohle nikdy není stoprocentní jistota, tak minimálně o jedné aférce po fabrice pověsti kolovaly. Aférce se ženou, abych byl přesný.

David se na své židli zavrtěl a česky si povzdechl: „Upřímnost nade vše, že Honzo?“

„Was hat’r g’sagt?“ vystřelil ze sebe Wönner a otočil se na personalistku. Ta zrozpačitěla. Ředitel byl sice ředitel, ale vyskytoval se tu dvakrát třikrát do týdne. Faktickým šéfem byl David. To jenom mateřská firma v Německu měla nejspíš pocit, že by tady oficiálně měla mít ‚svého‘ člověka.

Přeložil jsem to. A dovolil si malý úsměv. Nad tím, že jsem se přece jen nespletl. V té krátké větě Bavorsko nezapřel.

Wönner se zasmál: „To vůbec není špatná vlastnost. Jen nevím, jestli zrovna při jednání s některými zákazníky. Myslím, že brát vás na prohlídku do výroby by už nemělo cenu.“

Tak asi jsem to zvoral, no. Podíval jsem se na Davida. Čekal jsem na nějaký pokyn, že se mám zvednout a vypadnout, když ředitel promluvil znovu: „Pokud pan Horák nic nenamítá, kdy byste mohl nastoupit? Ihned nebo od prvního září?“

A David ho ujistil, že žádné námitky nemá.

V první chvíli jsem nevěděl, co odpovědět, ale pak… Tak ať to máme s Damiánem nastejno, napadlo mě a odkýval jsem to září. Možná si na konci srpna ještě urveme několik dnů volna. A pocit neskutečné úlevy, kdy jsem měl chuť se rozesmát naplno. Ale ovládl jsem se. Měl jsem to v kapse!

Ze zasedačky jsem zamířil rovnou do kuchyňky pro kafe. Do té kuchyňky, kam nikdo z výroby nechodil, protože byla nahoře a pouze pro VIP. My se tam občas s Damiánem večer na pár minut zašili, když už všichni z kanceláří byli dávno pryč. Radši bych si dal panáka, ale ten se v nabídce z automatu nevyskytoval.

„Takže jste to nakonec zvládl,“ ozvalo se za mnou, když jsem mačkal dva cukry navíc. Personalistka.

„Vy jste panu Horákovi neřekla, že na ten konkurz jdu, že?“

„Ne. A vy taky ne. Proč?“

Mlčel jsem.

„Takže nejspíš ze stejného důvodu jako já. Nemám ráda protekci. Ale…,“ čekal jsem, co z ní vypadne, „mám ráda Nesba. Nepůjčíte mi ten poslední díl, ať nemusím do knihovny?“

„Jenom pokud mi ho vrátíte.“

Rozesmála se a napřáhla ke mně ruku: „Judita. A vrátím.“

David si mě odchytil o chvilku později, už skoro u stroje. U naší oblíbené dvanáctnulapětky, na které jsme s Damiánem tak rádi pracovali spolu. Ne že by mi David přímo vynadal, ale suchou poznámku, že něco jsem dopředu říct mohl, si neodpustil: „A nemysli si, že ti něco prominu, budeš fungovat, chlapče…“ Asi jsem se měl na co těšit. Ale potom mě plácl po rameni a ušklíbl se: „Taky je tě dost, Honzo.“

Damián se od práce otočil a potěšeně prohlásil: „Jo, někdy mu to docela jde. Gratuluju, Honzo.“

„Radši makej, ať máme normu.“

Zakřenil se, udělal dva kroky ke mně a letmo mě políbil na tvář. Tak zítra už asi bude mít Nováková zas další sousto na drb, prolétlo mi hlavou. Ale co, všichni jsme jenom lidi. A mně vlastně ani tady nikdy nebylo špatně. Měl jsem úplně všechny a všechno, co jsem k životu potřeboval.

A tady by můj příběh s Damiánem mohl skončit. Byl bych rád, kdyby takhle skončil a já s klidným svědomím napsal to největší klišé, po kterém stejně skoro všichni toužíme: A žili šťastně, až… Po všech problémech jsme spolu prožili nejúžasnější léto a oba jsme byli na začátku něčeho nového. Ale život se nedá v jednom okamžiku stopnout a zakonzervovat, nemyslíte?