• HonzaR.
Stylromantika
Datum publikace13. 7. 2022
Počet zobrazení2472×
Hodnocení4.74
Počet komentářů20

Stalo se vám někdy, že stojíte na zastávce a tramvaj nejede a nejede a nejede? Určitě ano, stává se to. Ovšem když se to stane u nás ve městě, mívá to občas jeden velmi specifický důvod. Ale asi by bylo nejlepší začít od začátku…

Od rána to byl vlastně docela bizarní den. Možná už to byla spíš posedlost než zamilovanost, touha nebo nadrženost, rozhodně bych nikdy nepředpokládal, že po promilované půlce noci se mi o tom bude i zdát. A velmi znepokojivě zdát. V tom snu jsem si totiž bral Damiána mnohem tvrdším způsobem než obvykle a on se svíjel, sténal a vycházel mi vstříc bez sebemenšího odporu. Zřejmě mě trochu dohnala moje vlastní fantazie, protože minulou noc Jáchym s Kamilem asi moc něžně také nezacházel. Ty tenké panelákové zdi zkrátka byly fakt, se kterým se nedalo nic moc dělat.

Vždycky jsem byl zastánce spíš Junga než Freuda, takže moje ranní probuzení z toho snu s erekcí palčivější a neodbytnější než obvykle, mi parádně zamotalo hlavu. Tohle že bych vědomě chtěl? Nesmysl. Naštěstí vedle mě ležel Damián a mohl jsem si vyzkoušet okamžitě, co vlastně chci. Sevřel jsem jeho napůl ztopořený penis v dlani. Ještě v polospánku se zavřenýma očima zavrněl a následoval mě. Jemné prsty obemkly ten můj…

Dělali jsme si navzájem dobře, taková malá ranní chvilka chlapské radosti, proč ne. Nemusí to být pokaždé se vším všudy. Brzy jsem nevydržel a musel ho i políbit. Cítil jsem jenom tu dlaň, pravidelně jezdící přes můj nalitý žalud a jeho teď už úplnou tvrdost, pot a stále znatelnou vůni mandliček. Tichounce zavzdychal, napnul se, jeho dlaň na pár okamžiků vyšla z rytmu a už pro mě tryskal.

„Promiň, bylo to moc…,“ zašeptal omluvně. Dobře vycítil, že mně už k orgasmu příliš nechybělo, a tentokrát mě nechtěl trápit schválně.

„Tak můžeš to pořád ještě napravit.“

Rozvalil jsem se pohodlně na záda a výmluvně mu palcem přejel přes rty.

Mírně se začervenal, takže pochopil. A potom se usmál, sotva znatelně kývl a sklonil se ke mně. Objížděl mi jazykem žalud, poškádlil otvůrek v něm, levačkou jemně stiskl moje varlata. Před chvilkou ustupující vzrušení se postupně vracelo. Přesto jsem věděl, že to potrvá. A hodlal jsem si to užít. Nechal jsem ho, aby si pár minut hrál, než jsem se mu natlačil hlouběji do ochotných úst. Rychle jsem přestával vnímat všechno kromě té nastupující rozkoše, když… Sakra, vážně teď?! Některé zvuky dokážou veškeré vzrušení spolehlivě pohřbít, alespoň u mě.

V narychlo oblečeném županu a naštvaný jsem šel otevřít, protože návštěvník za dveřmi náš zvonek zjevně pustit nechtěl. Srazil jsem se s polonahým Jáchymem, který zřejmě také čekal, že otevřít půjde někdo jiný, a vydržel snášet to urputné zvonění stejnou dobu jako já.

„Hoří, nebo co?“ řekl mi místo pozdravu a já s trhnutím rameny a povzdechem otevřel.

Káťa. Vyvalila na nás oči a zůstala stát na prahu, až jsem ji musel vtáhnout dovnitř.

„Uniklo mi něco? Vy dva…,“ prohlížela si mě a Jáchyma.

„Ohromně vtipná jsi,“ ucedil Jáchym a zapadl zpátky do pokoje, kde měl nepochybně něco rozděláno s Kamilem. Na mně tedy zůstalo, abych ji vzal dál, do kuchyně. Nalil jsem vodu do konvice.

„Nemůžeš třeba zavolat nebo napsat, že se sem řítíš?“ zeptal jsem se mírně, protože Katka byla jedna z mála lidí, na které bych se nikdy zlobit nedokázal.  

Rozesmála se: „Ale já ti psala a volala, Honzo. Nemáš jako obvykle vypnuté zvuky?“

Znala mě, tohle jsem dělával. Vypínal jsem na mobilu zvuky, když jsem chtěl mít klid. A ten jsem při milování s Damiánem chtěl vždycky. Ještě dodala, že Jáchym má mobil pro jistotu úplně vypnutý, což ji znepokojilo víc, než že se nemohla dovolat mně.

„Navíc jsme domluvení!“

„Ale až na půl desátý!“

Pohodila hlavou k mikrovlnce, na které byl nastavený čas. 09:24. Pomyslel jsem si, že kdyby neměla tu svou skoro obsesi chodit všude dřív, nejspíš by mě Damián vykouřit stihl. Ale nahlas jsem to pochopitelně neřekl. Měla pravdu, byli jsme domluvení.

Dami se přišoural do kuchyně za námi. Katku pozdravil, zívl a prohlásil, že na snídani ani nemá chuť. Ale Kocourovi misku naplnil.

„Nevadí, budou ty řízky. Tak jdeme na to, ne?“

Damián ztuhl. Prohrábl si rozpačitě vlasy a vysoukal ze sebe: „No, víš, já na to včera nějak… zapomněl.“

„Tak hlavně, že jsem ti to včera, než jsem šel do práce, extra připomínal, viď!“

Věděl jsem, že zním naštvaně, a vlastně jsem i byl. Měl udělat jedinou věc. Zajet do Globusu pro pět kilo kuřecích řízků. Káťa je chtěla dopravit spolu s nástroji za tím svým miláčkem někam na Berounku, kde jeho svěřenci měli koncertovat.

„No nic,“ zabrzdil jsem svoje rozhořčení, když jsem viděl Damiána, jak se tváří provinile, „času dost. Zajedu tam.“ Že bych si půjčil od Jáchyma auto, mě sice napadlo, ale nechtěl jsem je rušit. Ať alespoň někdo to ráno dovede do zdárného konce.

A tak jsem tedy za necelou čtvrt hodinku stepoval na tramvajové zastávce, když jsem předtím seběhl z kopce a tramvaj nejela a nejela a nejela, až jsem se vydal na autobus radši pěšky. Cestou jsem pochopil, proč nic nejelo. U nás ve městě totiž existuje něco jako neoficiální přebor v jízdě po tramvajových kolejích. Autem pochopitelně.

Speciálně na dvou velkých křižovatkách je to jev častější, než by se mohlo zdát. A jelikož tramvajové pásy v těch místech nejsou celé vyasfaltované, po pár metrech každému takovému „zdatnému“ řidiči dojde, že z toho štěrku se sám nevyhrabe. Může se leda tak zapsat na list účastníků v té soutěži „Kdo dál“. Je to úkaz u nás tak častý, že už máme i speciálně vycvičené řidiče tramvají, takže ten pohled na tramvaj vyprošťující zelenou fabii mě ani moc nepřekvapil.

Autobus jsem šťastně doběhl, vpadl do zadních dveří a trochu po těch pár metrech běhu funěl. V první chvíli mi nic divného nepřišlo, ale na druhý pohled jsem si přece jen uvědomil, že lidé jsou v tom autobusu rozprostřeni poněkud nesmyslně. Zatímco první dvě třetiny vozu byly plně obsazené a docela se v nich cestující mačkali, poslední část byla téměř prázdná. Na jedné čtyřsedačce seděla nějaká blond slečna a okolo ní byl prostor liduprázdný. Kdyby tam seděl páchnoucí bezdomovec, tak bych se nedivil, ale ta holka vážně nevypadala nějak nebezpečně.

Udělal jsem pár kroků a posadil se naproti ní. A v tom okamžiku jsem měl pocit, že stále ještě sním a že se mi ten sen změnil v totální nesmysl, ještě větší než drsné milování s Damim. Ta holka totiž měla na klíně hadrovou polstrovanou tašku a v ní hada. Vážně nekecám. Měla na klíně hroznýše, který skoro půl metru z té tašky vykukoval na svět. Jednou rukou ho objímala, druhou hladila na hlavě a konejšivě na něj mluvila: „Za chvilku jsme doma, líbilo se ti to koupáníčko?“

Civěl jsem na ni, až si toho všimla a zářivě se na mě usmála: „No co, když tam lidi můžou koupat psy…“

Tak jistě, rybníků tu na kraji města máme několik. Lidé tam doopravdy koupou psy, občas i nějaký kůň je tam k zahlédnutí. V duchu jsem jí popřál štěstí, ať v budoucnu nenarazí na nějakého aktivního občana, který na ni zavolá policii, a uložil si do paměti, že o tomhle musím povyprávět Damiánovi. Nebo radši ne. Buď by chtěl hada, nebo co hůř, vzít k rybníku Kocoura. Ten chlupáč měl navzdory všem pověstem o tom, jak ji kočky nesnáší, vodu rád.

Ne že bych se plazů vyloženě bál nebo štítil, ale když dívka s hadem vystoupila zastávku před obchoďákem, bylo v atmosféře autobusu cítit znatelné uvolnění.

V rychlosti jsem profrčel kolem regálů k chlaďáku s masem, nabral řízky a upaloval k pokladně. Na třetí hodinu měla Káťa domluvenou schůzku se školníkem ZUŠky, který jí měl vydat nástroje a také klíče od dodávky, aby všechno mohla odvézt.

Doma to pak šlo už rychle. Jáchym s Kamilem se také zapojili. Každý po svém. Jáchym nás jako nejzdatnější kuchař – alespoň to o sobě tvrdil – zahnal k obalování a sám se ujal smažení na dvou pánvích. Kamil prohlásil, že se na zpracovávání mrtvolek nebohých kuřátek nehodlá podílet, a odebral se do nedaleké vietnamské večerky pro kopu rajčat a cibule, aby dle jeho slov ty nevinné děti měly na výběr, kdyby mezi nimi byl nějaký osvícený vegetarián.

„Tak kup ještě ten dobrý celozrnný chleba,“ instruoval jsem ho já, „kdyby náhodou někdo soucítil i s těmi rajčaty.“

Damiánovi už otrnulo, zeptal se, jestli jako všežravec může dostat obojí. Že rajčata jsou vlastně neopracovaný kečup, takže…

„Jasně že můžeš, hlavně dělej,“ ujistil jsem ho. Těch řízků bylo vážně požehnaně.

Třetí a poslední výpravu do obchodu podnikl Damián, tentokrát do Alberta, když jsme zjistili, že žádné tak velké nádoby, do kterých bychom všechno nacpali, se u mě doma nevyskytují.

Než Damián vyrazil, položil Katce celkem logickou otázku, proč jsem to maso nekoupil tady, když to máme kousek, a Katka ho poučila, že nejlepší maso mají právě v Globusu a: „… když už se s tím patlam, tak ať je to aspoň k jídlu.“

Kamil od dochucování salátu prohlásil, že je prostě taky jenom zamilovaná a chce udělat dojem.

„Hele, heteráci prej na to, aby ženská uměla vařit, dost daj. Takže vlastně podporuješ ustálený stereotypy.“

„Neprovokuj ji,“ varoval ho Jáchym, „má po ruce nůž a mohla by usoudit, že je toho masa málo.“

„Myslíš, že je toho málo?“ vzala ho Káťa vážně a Jáchym se rozesmál a ujistil ji, že tímhle by nakrmila středně velký skautský oddíl o dvaceti lidech a ještě by zbylo.

„Jenže to nejsou děti, ale puberťáci. Tak snad to bude dobrý,“ zadoufala a já ji tak trochu nepoznával.

Nikdy do té doby jí žádný chlap za to, aby si stoupla k plotně, nestál. Co jsem si pamatoval, občas uvařila leda tak u mě pro nás všechny a to jsme jí vždycky pomáhali. Já nebo Jáchym. Několikrát za ty roky našeho přátelství mi udělala česnečku, když jsem to přehnal s pitím. Ale jinak? Byl jsem na toho jejího Dana čím dál víc zvědavý. Na fotce vypadal vážně dobře, ale z fotky se povaha nepozná.

Stihli jsme to. Naložili jsme všechno k Jáchymovi do auta s tím, že my dva Katce pojedeme pomoct s nošením nástrojů a beden, zatímco Kamil a Damián uklidí tu spoušť v kuchyni.

„A taky ho pohlídej, aby nám s Jáchymem něco zbylo,“ poprosil jsem Kamila a Damián se zatvářil jako neviňátko. Nepochyboval jsem, že po té vynechané snídani už bude mít hlad jako vlk.

Všechno klaplo, Káťu jsme naložili a odmávli.

„Jáchyme, nevíš, proč s ním dělá takové tajnosti, že nám ho pořád nechce představit?“ zeptal jsem se na zpáteční cestě.

„To bys spíš měl vědět ty. Ty ji znáš roky. Všechny svoje kluky ti představovala?“

„Vlastně ani ne, pamatuju si tak dva, že s nimi chodila a jenom dost krátce.“

„Tak si třeba ještě není jistá, nemyslíš?“

To možné bylo. Znovu jsem si uvědomil, že bychom si spolu měli doopravdy promluvit, protože na ni v poslední době nemám tolik času jako dřív. Jáchyma s Kamilem jsem měl skoro pořád po ruce, ale vážně bych nechtěl, aby se moje nejlepší kamarádka cítila nějak zanedbávaně.

Při čekání na Katku jsme se nejen najedli, ale kluci i vybalili trubky, já sedl za piano a ještě trochu jsme cvičili a domlouvali si, co a jak. Ten Jáchymův známý měl rád pop, proto jsme se protentokrát přemohli a vystoupili z naší komfortní zóny jazzu. Tohle mě už vůbec nebavilo, ale když jsem to slíbil, nechtěl jsem je v tom nechat. Byl jsem jim oběma vděčný, že o saxofonu taktně mlčí.

Do We’R jsme dorazili krátce po šesté. Hrát jsme měli od sedmi. Bylo mi dobře z toho, že všechny podivnosti a spěch toho dne mám už za sebou. Dokonce se mi do sebe povedlo napumpovat trochu optimismu, protože přece bude poslouchat i Damián a tomu se moje hraní líbilo vždycky. A už bude chytřejší, kdyby se s ním zas dal někdo do řeči.

Když nás Jáchym představoval pětici kluků jen o něco starších, než jsme byli my, rozjařený ženich – asi už něco popili předtím – prohlásil, že je blbost, aby Dami seděl sám, takže jsem mohl být v klidu. Od těchhle samečků mu s největší pravděpodobností nic nehrozilo. Jak naivní představa to byla, jsem pochopil později. Ne, nebojte se, nikdo ho tentokrát nesváděl, alespoň k sexu ne. Zato k pití…

Hráli jsme dvě hodiny se dvěma krátkými přestávkami akorát tak na napití. Bar se slušně zaplnil, ve sváteční den se to dalo čekat. Při první pauze byl Damián ještě celkem v pořádku, při druhé už na něm začínající opilost byla lehce vidět a těch pět ostatních už povykovalo řádně. Když jsme skončili, přisedli jsme k nim a poslouchali roztomilé blábolení.

„Si to ještě rozmysli, nějaký ženění, vole…“

„Jo, dej další panáky a rozmluvíme ti to.“

„Děte do háje, voba. Moje Stelinka…“

„Půjdem do Pamely, ať ještě vidíš pořádný kozy…“

„Stelinka má taky pěkný…“

„Jasný, ale ty budeš mít už nafurt!“

Koukli jsme po sobě a bylo nám jasné, že bychom se měli pomalu zvedat. Ale ženich nás nechtěl pustit.

„Musíte taky, já se v sobotu ženim, chápete to? S jednou ženskou!“

Katka se zasmála: „Tak klidně se dvěma, ale já do bordelu nejdu.“

Celá ta společnost začínala být trochu moc hlučná a já tušil, že tohle se majitelům baru už líbit úplně nebude. Potichu jsem Káťu ujistil: „Radši ať jdou, můžeme se cestou trhnout, dobře?“

Totéž jsem řekl i Jáchymovi. Viděl jsem pak, jak i Kamil kýve. Chtěli jsme tu ještě v budoucnu hrát a byli to Jáchymovi známí, respektive ženich byl. Co budou dělat dál, to už naše věc nebyla.

„Damiáne, půjdeme s nimi, ale cestou se odpojíme,“ zašeptal jsem i jemu do ucha náš plán na taktický ústup, ale Damián už nebyl v nejlepší formě, aby mu to rychle zapalovalo.

Podíval se na mě a nahlas zaprotestoval: „Proč? Je s nima zábava a noc je ještě mladá.“

Jeden z nich to uslyšel a poplácal ho po rameni: „Jasně, noc je mladá. Ty seš správnej, nekazíš srandu…“

No nevím, já měl chuť Damiána roztrhnout.

„Tak vypadneme?“ zeptal jsem se Jáchyma a ten to konečně vzal do svých rukou. Mávl na číšníka, aby jim přinesl účet, při tom si nechal vyplatit i dohodnutou gáži za naše hraní a po posledním panáku jsme je v podstatě vystrkali ven. Mohli jsme se trhnout hned u vchodu, ale bohužel.

Část cesty jsme měli společnou. My k autobusu, oni k tomu vyhlášenému podniku se striptýzem a několika pokoji svého druhu. Ta cesta vedla přes náměstí. A jak jsem si myslel, že bizarnosti tohoto dne mám už za sebou, že nic víc, než že mi nejlepší kamarádka přeruší parádní kuřbu, potkám auto v tramvajovém kolejišti a blonďatou krásku s hadem v autobusu, tak jsem se spletl. Někdy se vážně nedá počítat jenom do tří.

Naše největší náměstí před několika lety rozdělilo obyvatele města na dvě části. Respektive tři stavby na něm. Moderní kašny symbolizující městské znaky. Anděl. Chrtice. Velbloud. Polovina lidí je nenávidí, protože podle jejich názoru na náměstí, kde se snoubí několik stavebních stylů od gotiky přes renesanci až po klasicismus obytných domů, prý působí jako pěst na oko.

Naopak druhý tábor tvrdí, že ta moderna náměstí oživuje a jediné, co ho hyzdí, je jeden nejmenovaný hotel z normalizační doby. Kdo vám řekne, že je mu to jedno, kašna sem – kašna tam, s největší pravděpodobností odsud nepochází a je náplava. Kdyby se někdo zeptal mě, tak já bych kašny nechal a hotel srovnal se zemí.

Ty kašny mají magickou přitažlivost, obzvlášť jedna, Anděl. Vypadá totiž jako dvě spojené kulaté jacuzzi vany, do kterých seshora tryská proud vody, jako by přímo vybízel k tomu nastavit záda a nechat se namasírovat. Napadlo mě to pokaždé, když jsem kolem šel. I tenkrát, když jsme tu s Damiánem sahali na Vošáhlíka, abychom si něco přáli. Jenže to byl prosinec a kašny byly zazimované. Teď byla vlahá letní noc, před několika dny se konečně vypršelo, takže z chodníků stále stoupalo horko. A největšího hecíře z té pětice to samozřejmě napadlo také.

Marně jsme je s Jáchymem přesvědčovali, ať to nedělají. Kamil jen podotkl, že je máme nechat, že se vcelku rád koukne, protože všech pět ze sebe začalo stahovat trika a kraťasy a Damián…

„Damiáne! Svlíkneš se a já tě pak seřežu!“

Ne, nevadilo by mi, kdyby se svlékl na pláži. Jenom mi to nepřipadalo jako dobrý nápad někde, kde co pět minut projede policejní hlídka, aby zabezpečila klid a mravopočestnost obyvatel a turistů, protože ti se také rádi zúčastňují městského trojboje. Dalo by se říct, že kdo si u nás nedal pivo, neprojel se po kolejích nebo se nevykoupal v kašně na náměstí, ten tady ani nebyl. Vyšší level už je jenom to náměstí nahatý přeběhnout nebo vlézt v ZOO do výběhu medvědů. I to se tu stává.

Zarazil se v pohybu, nechal triko sjet zpátky přes vypracované břišáky a zaculil se na mě: „Tak pojď taky, ne? Nebuď takovej suchar, Honzo.“

Naklonil se blíž a potichounku mi šeptl do ucha: „No a pak si se mnou dělej, co chceš.“ Zároveň s těmi slovy přejel pravačkou zvětšující se bouli v mém rozkroku a jemně mi přes látku kraťasů zmáčkl probuzený penis. Věděl zatraceně dobře, jak mě vzrušit.

Musím říkat, jestli jsem do té kašny vlezl? Tou studenou koupelí – opravdu nejsou vyhřívané – Damián mírně vystřízlivěl. Nebo možná po tom zážitku, kdy dvoučlenná policejní hlídka vyháněla sedm pitomců z kašny. Kdyby vás to zajímalo, tak pokud s sebou budete mít tak výmluvného kamaráda, jako je Kamil, přijde vás to jenom na dvě stovky na osobu za blokovou pokutu na místě. Velice dojemně jim vylíčil, jak nás s Damiánem mrzí, že se nemůžeme vzít a že nám to na té rozlučce přišlo natolik líto, že alespoň v něčem jsme to chtěli mít stejné jako naši hetero kámoši. Zabil bych ho v tu chvíli a Jáchym vedle něj jenom dusil smích!

Myslím, že tímhle jsem svým kamarádům tehdy dost vyrazil dech a Katka si ze mě asi nikdy nepřestane utahovat, že mám sklony k exhibicionismu. Přísahám, že nemám, naopak! Ale především vyrazil dech Damián mně. Stačilo na to pár skleniček Morgana. Nebo ten pocit, o kterém tvrdil, že se mnou má, že se mu se mnou nemůže nic stát? 

Ve sprše jsem Damiánovi jeho prohlášení připomněl. A potom v posteli ještě několikrát. Naposledy, když jsem si ho nasměroval, aby klečel s tím svým luxusním zadkem parádně vyšpuleným do prostoru, abych měl dost místa si s ním pohrát.

Několikrát jsem ho plácl a potom dlaní překryl rudé místečko, které mě stále nepřestalo vzrušovat. Zanořil jsem se mu do těla a zkontroloval, jak je na tom on. Péro mu pod břichem trčelo tvrdé na maximum a ze rtů mu unikaly roztoužené vzdechy. Vůbec jsem se nemusel bát, že by to na něj bylo moc drsné. Vypnul jsem mozek a užil si to. Ne, oba jsme si to užili.

 

Vířící město kypí zas horkým životem,
nocí na začátku milostného léta.
Nechte si káravé řeči za plotem,
vy všichni moudří starci světa.

A s kapkou alkoholu v krvi,
pojď, budeme dělat blázniviny.
Stejně mi nikdo z nich nevymluví,
že máme nárok na naše vlastní viny.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (44 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (43 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (43 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (43 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (58 hlasů)

Komentáře  

+3 #20 Odp.: Ragtime 11.HonzaR. 2022-07-23 13:15
Cituji Zdenda TB:
Tak jsem se teda dozvěděl věcí... :-D
1. řidiči to mají prakticky v náplni práce...
2. dispečeři mají vybavení
3. děje se to docela často, dokonce po instalaci zábran se počet případů ztrojnásobil
4. jste první, co měli v kolejích dopravní zácpu z aut. Za jedním inteligentem jeli ještě 2... :-)


Jo! 🙂 V jednom tejdnu 3x, to už opravdu člověka nutí přemýšlet, kdo ty papíry těm lidem vlastně dává.

Plus k tomu každoroční celoprázdninová únikovka, kdy je lepší chodit pěšky. Obvyklá trasa pro tramvaj 10 minut trvá náhradním busem třičtvrtě hodiny. Díky, ne. A autem si nepomůžeš. Miluju léto.
Citovat
+5 #19 Odp.: Ragtime 11.Zdenda TB 2022-07-16 11:24
Tak jsem se teda dozvěděl věcí... :-D
1. řidiči to mají prakticky v náplni práce...
2. dispečeři mají vybavení
3. děje se to docela často, dokonce po instalaci zábran se počet případů ztrojnásobil
4. jste první, co měli v kolejích dopravní zácpu z aut. Za jedním inteligentem jeli ještě 2... :-)
Citovat
+4 #18 Odp.: Ragtime 11.HonzaR. 2022-07-15 21:41
Cituji Zdenda TB:
Cituji HonzaR.:

Každopádně dej vědět, cos zjistil.
Třeba je to čirá fikce. ;-)

tak i to je život, že... :-)
Jako jedna věc mi tam nesedí, protože tenhle podnik je papežštější jak papež a tahat auta z kolejiště by pro dotyčného jedince znamenalo popravu pro výstrahu ostatním :lol:

Cituji Zdenda TB:
Cituji HonzaR.:

Každopádně dej vědět, cos zjistil.
Třeba je to čirá fikce. ;-)

tak i to je život, že... :-)
Jako jedna věc mi tam nesedí, protože tenhle podnik je papežštější jak papež a tahat auta z kolejiště by pro dotyčného jedince znamenalo popravu pro výstrahu ostatním :lol:

😀😀😀
Tady? Kdyby jen osobáky, taková sanitka...
Citovat
+4 #17 Odp.: Ragtime 11.Zdenda TB 2022-07-15 21:39
Cituji HonzaR.:

Každopádně dej vědět, cos zjistil.
Třeba je to čirá fikce. ;-)

tak i to je život, že... :-)
Jako jedna věc mi tam nesedí, protože tenhle podnik je papežštější jak papež a tahat auta z kolejiště by pro dotyčného jedince znamenalo popravu pro výstrahu ostatním :lol:
Citovat
+4 #16 Odp.: Ragtime 11.HonzaR. 2022-07-15 21:32
Cituji Zdenda TB:
Cituji HonzaR.:
Cituji Zdenda TB:
Tak s kontakty na ředitelství je to jen otázka času, že.. :lol:

Zbytečně složitý. :-)

Tak je to jeden mail, že... :-)

Každopádně dej vědět, cos zjistil.
Třeba je to čirá fikce. ;-)
Citovat
+4 #15 Odp.: Ragtime 11.Zdenda TB 2022-07-15 21:25
Cituji HonzaR.:
Cituji Zdenda TB:
Tak s kontakty na ředitelství je to jen otázka času, že.. :lol:

Zbytečně složitý. :-)

Tak je to jeden mail, že... :-)
Citovat
+2 #14 Odp.: Ragtime 11.HonzaR. 2022-07-15 21:21
Cituji Zdenda TB:
Tak s kontakty na ředitelství je to jen otázka času, že.. :lol:

Zbytečně složitý. :-)
Citovat
+4 #13 Odp.: Ragtime 11.Zdenda TB 2022-07-15 21:20
Tak s kontakty na ředitelství je to jen otázka času, že.. :lol:
Citovat
+4 #12 Odp.: Ragtime 11.HonzaR. 2022-07-15 21:18
Samozřejmě, napsal jsi dost na jednoznačnou identifikaci. Jen přemýšlím na které z těch větví to je :lol:

Tak jedna je naprosto TOP. :-) Mi potom schválně písni, jestli ses dopídil. ;-)
Citovat
+3 #11 Odp.: Ragtime 11.Zdenda TB 2022-07-15 21:15
Cituji HonzaR.:
Cituji Zdenda TB:
Opět moc pěkné :-)
A už se místních ptám, kde takto končí auta.. :-)

Myslíš ty křižovatky v našem krásném městě? :lol:


Samozřejmě, napsal jsi dost na jednoznačnou identifikaci. Jen přemýšlím na které z těch větví to je :lol:
Citovat
+3 #10 Odp.: Ragtime 11.HonzaR. 2022-07-15 21:10
Cituji Zdenda TB:
Opět moc pěkné :-)
A už se místních ptám, kde takto končí auta.. :-)

Myslíš ty křižovatky v našem krásném městě? :lol:
Citovat
+2 #9 Odp.: Ragtime 11.Zdenda TB 2022-07-15 20:43
Opět moc pěkné :-)
A už se místních ptám, kde takto končí auta.. :-)
Citovat
+3 #8 Odp.: Ragtime 11.HonzaR. 2022-07-15 16:17
Cituji Kev1000:
Cituji HonzaR.:
.

Keve, a co ty, máš radši kočky nebo psy? ;-)


To neni hra s nulovym součtem, ne? :lol:


No jak chceš. :-)
Citovat
+4 #7 Odp.: Ragtime 11.Kev1000 2022-07-15 16:10
Cituji HonzaR.:
.

Keve, a co ty, máš radši kočky nebo psy? ;-)


To neni hra s nulovym součtem, ne? :lol:
Citovat
+8 #6 Odp.: Ragtime 11.HonzaR. 2022-07-14 07:42
Dík, lidi. :-)

Myšáku, mohlo by, taky už mě to napadlo, že by se mu mohlo začít dařit. ;-) Jo a ty básničky… tak z ničeho to není, takže… :oops:

Miky, njn, dlouhodobej projekt. ;-) Holt někdo se koupal v řece, někdo v kašnách. :-)

Sinme, až tak že by měli? :lol: Když on Honza neumí vázat uzly.

Aduš, těší mě, že se těšíš, je to fakt milý vědět.

Keve, a co ty, máš radši kočky nebo psy? ;-)

Tak snad to dál bude bavit. Dík ještě jednou.
Citovat
+7 #5 Odp.: Ragtime 11.Myšák 2022-07-14 00:31
Tak to byl díl! :D To už by se Honzovi mohlo začít dařit, ne? Když má tak fajn lidi kolem sebe. Taky se budu těšit.
Citovat
+7 #4 Odp.: Ragtime 11.aduška 2022-07-13 23:06
Tohle byl prostě tak vtipný, sexy, skvělej díl. Tahle skupinka a jejich vylomeniny a zážitky mě neomrzí snad nikdy. :-) Kdo nikdy neřádil ve fontáně, jakoby nebyl. :lol:
To těšení na další díl kluci vystihli skvěle. Člověk jen odpočítává dny, hodiny a minuty, než vyjde. :-)
Citovat
+10 #3 Odp.: Ragtime 11.Kev1000 2022-07-13 22:33
Damiho kocouří povaha v plný parádě, jaj! :lol: Provokovat a paličatit umí skoro jak ty čtyrnohý ;-)
A tak ho mám rád. Je všechny. Zapomětlivý, překvapený, našňupnutý, ironický, zkárovaný, milující se.
A Honza uplně mimo svojí komfortní zónu je zvlášť cute.

Na tuhle středeční partu se prostě těšíš celej tejden :-)
Citovat
+8 #2 Odp.: Ragtime 11.Sinme 2022-07-13 22:00
:D Tak vidím, že fontány na námestí sú stvorené na kúpanie asi v každom meste. :D
Ale, ale, ten záver. Kde to má pokračovanie? Podám im povraz? :-* :oops: Ja som vlastne chcel povedať len to, že to bola krásna kapitola a som moc rád, že boli obaja šťastní a užili si to. Samozrejme myslím to jedlo. :-*
Citovat
+5 #1 Odp.: Ragtime 11.Miky 2022-07-13 20:56
Krásně se nám to proplétá a blížíme se, asi si dám hned pokračování z Lázní... :lol: Ovšem s lázní, o které jsme si přečetli tady se to nedá srovnávat ;-) Netroufám si odhadnout, zda to bylo, nebo nebylo, schválně použito jako odkaz, ale rozhodně jsem se nad tím přitrouble hihňal 😅
Pěkné počtení, děkuju.
Citovat