Ragtime 7.

Vymotal jsem se z vilové čtvrti, minul tramvajovou zastávku. Vyhnout se vnitřnímu městu nedalo moc velkou práci. Postranními uličkami jsem se snadno dostal na cestu, kterou jsem tolikrát jel do práce na kole.

Nechal jsem za sebou poslední domy i novorenesanční mlýn, který už dávno neslouží svému účelu – je v něm vyhlášená restaurace – a dostal se na cestu alejí. Tahle alej mi vždycky připadala jako malý zázrak. Centrum města na dohled a tady klid pod korunami někdy až dvousetletých jasanů, lip a topolů. Víc než kilometr chráněného území.

Při stoupání parkem jsem se konečně trochu probral a přidal do kroku. Pršelo stále, mokré triko se mi lepilo na tělo a v botách mi solidně čvachtalo. Z výběhu vlků jsem zaslechl táhlé teskné vytí. Jako by ta šelma vyjadřovala moje vlastní pocity. Klid, bráško, nějak bylo, nějak bude, však se v tom výběhu nemáš zas až tak špatně. A já vlastně taky ne. Hlavně že Damián bude v pořádku a se mnou, protože jestli jsem svému otci v něčem věřil, tak v tom, že to pro Damiána dopadne dobře.

Doma na mě kromě kluků čekala i Káťa. Vyjevila se, jak vypadám, sotva jsem vešel do dveří.

„Padej do sprchy, ty vodníku.“

Damián se zároveň s Katkou vynořil z kuchyně a bez ohledu na kohokoliv a cokoliv se mi hodil kolem krku.

„Neblázni, budeš celej mokrej,“ snažil jsem se ho od sebe odstrčit, ale nenechal se.

„Tak tu sprchu dáme spolu,“ zašeptal mi do ucha. Dál se ke mně tiskl a horce mi dýchal na krk.

Jáchym se také vyšel z kuchyně podívat, nejspíš jak moc mi to jako tvorovi právě z vody vytaženému sluší, a předsíň mého panelákového bytu začínala pomalu praskat ve švech.

„Jdu udělat grog, ještě si uženeš zápal plic, pitomče.“ S klidnou rozvahou, jako vždycky. Vděčně jsem se na něj usmál, konečně ze sebe sundal Damiána a zapadl do koupelny.

Oblečení rovnou letělo do pračky, později ji docpu. Nejdřív ta sprcha. Ne že bych se vyloženě klepal zimou, ale i tak jsem nastavil teplotu vody na tu nejteplejší, jakou mé tělo sneslo. Proud vody pomalu smýval ten nepříjemný pocit určité špíny z toho, co jsem to vlastně udělal. Ne, Honzo, tomuhle propadnout nesmíš, říkal jsem sám sobě. Stálo mi to za to. Takže dost, přestaň se chovat jako emocionální klubko nervů a rozmysli si, jak všechno zvládnout.

Bylo několik možností. Mohl bych to říct Damiánovi, ten nějaké peníze měl. Na květen a červen sice od Davida dostal povolenku, aby se věnoval jen škole – tak to bude mít radost, že už tam Damián chodit nechce – ale jeho matka mu stále posílala dost velkorysé kapesné k tomu, co mu platila oficiálně a co mu od jeho osmnáctin David nechával.

Věřil jsem tomu, že kdybych celou situaci popsal Davidovi, i on by mi pomohl, přestože by mě, vlastně nás oba, nejdříve hrozně seřval. Jenže to nepřipadalo v úvahu, Damián dal jasně najevo, že si nepřeje, aby se o tom vůbec dověděl, a proto jsem tuhle šílenost já udělal. Kdybych to teď měl řešit s Davidem, vlastně bych to ani dělat nemusel. Tetu jsem do toho tahat nechtěl už vůbec, zas by to bylo, že další člověk něco nesmí říct svému nejbližšímu.

Poprosit máti, aby apelovala na mého otce? Ne, díky, nikdy! To už jsem mohl rovnou já sám.

Nebankovní půjčky, to bylo něco, čeho jsem se vyloženě štítil a přivydělat si nějak jinak… no to zapomeň. To mě vážně nenapadlo ani v dobách nejvyšší nouze. Znal jsem kluka z fakulty, co to takhle praktikoval. Nebyl jsem tím nijak pohoršený, mě se to netýkalo a byl to jeho život. Já bych to nedokázal a z ryze praktického hlediska bych se asi bál, že to za čas praskne. Nebyla to věc, kterou bych jednou chtěl mít v profesním životopisu.

Opravdu nejjednodušší by bylo, povědět o všem Damiánovi, jenže… Nevím, jestli se to dá pochopit, ale já se hrozně styděl. Ne za sebe, ale za toho pána, co mě zplodil. Říkat někomu, na kom vám doopravdy záleží, že vlastnímu otci nestojíte za pomoc, když ji potřebujete, to pro mě bylo nepředstavitelné. Asi bych to ani nezvládl, aniž bych se před Damiánem psychicky nesesypal. A já měl vždycky pocit, že z nás dvou bych já měl být ten silnější. Moje nedefinovatelná potřeba Damiána chránit se jen tak odstranit nedala, ať jsem si říkal sebevíc, že je to nesmysl.

Tyhle neveselé úvahy přerušily dvě ruce, které mi měkce sklouzly po ramenou a vzápětí Daminánův hlas: „Nechceš umýt záda?“

Nevinná otázka, pronesená zblízka do ucha. Ještě ráno by mě vzrušila okamžitě, stejně jako jeho nahé tělo, které se ke mně zezadu přitisklo.

Dřív nebo později patrně v každém vztahu nastane okamžik, kdy se milovat nechcete. Jako doopravdy nechcete, ne nějaké provokativní hry, abyste si to trochu okořenili. Pokud jste to nezažili, potom gratuluju a přeju, ať ani nezažijete. Protože já v tu chvíli vážně nechtěl. Damiána jsem miloval, stále to byl jediný kluk, po kterém jsem toužil, jen asi zážitky dnešního dne nebyly to správné afrodiziakum. Přesto jsem se otočil a vzal ho pod tím horkým proudem do náruče. A moje tělo na něj zareagovalo, ač hlava nechtěla.

Moje máti by tento můj stav nejspíš odborně označila slovy kognitivní disonance. Rozpor mezi tím, co na vědomé úrovni chcete a co ve výsledku nastane. Asi jako když rozumově nechcete chodit přes trávník, protože máte rádi přírodu, ale jede vám tramvaj, vy ji chcete stihnout a jediný způsob, jak to můžete udělat, je ten travnatý pás mezi zastávkou a vámi prostě přeběhnout. Není vám z toho dobře, ale zdůvodníte si to tím, že tu schůzku, na kterou spěcháte, stihnout potřebujete. Já na sílu přes trávník běhat nechtěl. Nebyl spěch, Damián mi neuteče, alespoň jsem v to doufal. Proto jsem ty jeho nenechavé packy zadržel.

„Znám jednoho, který kdysi říkal, ať si to nechám na jindy, protože nejsme sami.“

Naštěstí se začal smát, zas si mě otočil a pak už mi ta záda umyl.

„Že by ti najednou vadil byt plný lidí? Tohle jsi přece chtěl, ne?“

„Damiáne!“ Hajzlík jeden poťouchlý!

Při utírání jsem mu jen krátce řekl, že všechno bude v pohodě, rozhodně ho nikdo vyšetřovat ani soudit nebude. Jeho ‚děkuju‘ jsem odbyl slovy, že se rádo stalo a o nic nejde. A tu školu probereme později. Postupně, Honzo, jako kdybys usekával drakovi jednu hlavičku za druhou. Musel jsem se v duchu usmát nad tou asociací, co mi v mysli vyskočila. Tohle zrovna nebyla pohádka, ale někdy jsem si jako takový ‚hloupý Honza‘ doopravdy připadal.

„Ale já tam už vážně nepůjdu, Honzo.“

„To je mi jasný, ale přece nechceš mít jenom základku!“

Kývl a docela rozumně souhlasil, že to určitě ne. Tak jistě, sportovní gympl zdaleka nebyl jediná střední škola v našem městě. Já věděl minimálně o jedné, kde by Damián nemusel mít vůbec žádný problém. Ať už s tím, jestli kope nebo nekope do balónu, nebo se mu líbí kluci, holky, oboje nebo nic.

Jáchym uvařil. Respektive Jáchym a Kamil uvařili. Jáchym kuřecí kari a Kamil rýži a grilovanou zeleninu. Podle hesla, každý si dejte, co chcete, jsme se všichni najedli. Asi nemusím říkat, že té zeleniny měl Kamil dvojitou porci, i když mu s ní Damián pomohl.

„Jestli ho přesvědčíš, aby z něj taky byl vegetarián, tak tě vážně zaškrtím, Kamile,“ pohrozil jsem mu, ale Damián prohlásil, že to nehrozí.

„V klidu, Honzo, to kari si dám taky, můžu, že jo, Jáchyme?“

Jáchym se rozesmál: „Jasně, ty Otesánku. Řekni mi, kam to všechno dáváš?“

„No hejbat bych se měl, takže ráno jdu běhat, přidáte se někdo?“

Kamil si poklepal na čelo, Katka si pochválila, jak je skvělé, že ona s námi nebydlí, a proto jí nikdo ráno nebude nutit, aby nazula tenisky. Zachytil jsem pohled Jáchyma. Pokud by se někdo k tomu běhu ukecat nechal, byl by to z nás všech jedině on. Protože Jáchym na sobě makal. Nijak přehnaně, ale před covidem do posilovny chodil pravidelně a stále to bylo na něm vidět. Nebyl pro něj problém tenis, snowboard nebo lyže, ty obzvlášť, vyrostl přece ve stínu hor na severu. Ten jeho sotva znatelný úsměv jsem zaznamenal, i jemné zavrtění hlavou.

„Já taky ne, sorry, Dami. Já nejsem masochista, abych ráno běhal. Ráno chci kafe, přečíst si zprávy a probrat se v klidu.“

„No a já se nalítám v práci dost. Budeš to muset odběhat za nás všechny,“ ukončil jsem tu debatu já. Ranní běh byla ta poslední věc, o kterou bych u sebe stál. A u Damiána taky. Asi ho budu muset přesvědčit, že ráno má být v posteli se mnou a ne abych se budil sám!

„Jste lemry,“ obvinil nás Damián.

„Ale spokojeně odpočinutý lemry,“ odsekl mu Kamil.

Ještě nějakou dobu se slovně pošťuchovali, než se Kamil zeptal, jestli razíme do města nebo popijeme doma. Shodli jsme se jednomyslně, že tentokrát si šum a ruch necháme ujít.

„Honza něco zabrnká, že?“

Jasně Damiáne, pro tebe cokoliv.

Víno zlatě perlilo ve sklenkách jako slunce a Morgan místo něj hřál. Pokojem se nesly tóny Jaroslava Ježka a Kamilův hlas nás ujišťoval, že život je vážně jenom náhoda. Zas jednou jsme si užili krásně bezstarostný čas a i mně se povedlo na chvíli na všechno zapomenout. Ovšem jen do té doby, než se rozloučila Katka, Jáchym s Kamilem nám popřáli dobrou noc a my dva se také odebrali do ložnice.

Damián se ke mně v posteli přitiskl, políbil mě… a já?

„Nemůžeme jenom spát, Dami? Byl to hrozně dlouhý den, promiň.“ Ne, tentokrát mě nedohnala moje postcovidová únava, naopak, všechen ten adrenalin dneška mě udržoval v bezvadně bdělém stavu, až moc, protože spát se mi nechtělo ani trochu. Jenom… jenom by mi to vážně teď připadalo, jako bych si něco vybíral na revanš.

Damiána naštěstí nenapadlo, že by to bylo jinak, než že jsem doopravdy unavený, a proto se mi stulil do náruče s poznámkou, že ráno to taky umím.

„Ráno jdeš běhat, miláčku,“ připomněl jsem mu.

„Uvidíme. A spi, ať si odpočineš.“

Dobrá rada, kdyby to šlo. On usnul skoro okamžitě. Kdo ví, jak v tom posledním týdnu spal. Já nic netušil a spal jako dřevo. Ale on vedle mě mohl bdít v obavách, co bude, jako jsem teď vedle něho nemohl usnout já.

Počkal jsem, dokud se jeho dech úplně nezklidnil. Pomalu a opatrně jsem se vysoukal z postele a sáhl po županu. V obýváku rozsvítit jen lampu u jednoho z křesel. Děda v něm často četl a přesně to jsem měl v úmyslu i já. Ztratit se v nějakém příběhu, který by byl naprosto jiný než ten můj.

Modrá kniha z dvacátých let minulého století. Soubor národních pohádek od Němcové, jeden z pokladů, který mi děda v knihovně zanechal. Dal by se prodat velice výhodně. Možná proto jsem po ní sáhl, i když jindy bych pro zlepšení nálady vzal do ruky knížku úplně jinou. Kocour se na mě výmluvně podíval, když jsem tu knihu z řady nejvzácnějších vytahoval. Neboj, chlupáči, to bych neudělal. Jenom se chci začíst do něčeho, kde dobro je dobro a zlo je zlo, není nic mezi tím a končí to šťastně pro všechny, kteří si to zaslouží. Za chvilku už jsem byl s Jaromilem v tajné říši. Možná podvědomě jsem nalistoval zrovna tuhle, abych se z toho svého světa zas až tak moc nevzdálil. Skoro bych přeslechl vrznutí dveří.

„Jak ti je, Honzo?“

Jáchym. Jen v boxerkách se posadil do druhého křesla stojícího vedle mého. Sledoval mě sametově hnědýma očima s dlouhými řasami, které by mu leckterá holka mohla závidět. Tmavě hnědé vlasy v módním sestřihu, na mužně hranaté bradě stín vousů, které mu do rána vyraší, než je zas do hladka oholí. Výrazná ústa, trochu větší rovný nos, tělo antické sochy. Kamilovi jsem se vůbec nedivil, že do něho byl blázen. Jáchym byl vážně sexy.

Sakra!

„Jak by mi bylo,“ vyrazil jsem ze sebe trochu nuceně, „jde to, ale vlastně je to úplně na hovno.“

„Otec souhlasil?“

Přikývl jsem, nechtělo se mi to probírat ani s ním.

„Možná máš teď trochu vztek, ale výčitky nikdy ničemu nepomohly…“

„Já to Damiánovi vyčítat nebudu!“ ohradil jsem se.

Jenom se pousmál.

„Já nemyslím, že bys to vyčítal Damiánovi.“

Zdálo se mi, jako by do mě viděl. Jestli si tohle někdy budu vyčítat, tak pouze sám sobě.

„Jak je to dlouho, co ses mě ptal, jestli je mezi mnou a Kamilem všechno v pohodě? Mám se taky zeptat, proč jsi tady a sám?“

Nemělo cenu si před ním na cokoliv hrát.

„Tak asi mám pocit, že by to teď bylo, já nevím, divný? Musím si nějak rozumově zdůvodnit, že nejsem úplně mimo.“

„Pokud se necháš víc ovlivnit tímhle,“ natáhl se a poklepal mi jemně na spánek, „než tím orgánem, který máš o něco níž, tak to nebude vítězství, Honzo. V lásce by neměl vítězit rozum, víš?“

„Jasně, tak to mám všechno stavět na tom, že mi při pohledu na něj tvrdne péro? Prostě mi to přijde… já nevím, jako bych si teď od něho měl vybírat nějakou protislužbu nebo co.“

„Ty jsi vážně pako,“ zavrtěl Jáchym hlavou. „Já přece nemluvil o péru. Sice by se se mnou odborníci hádali, kde vlastně vzniká láska, a nejspíš by měli pravdu, že taky v mozku, ale já tím jiným orgánem myslel srdce. Tak tady neblbni a jdi za ním.“

„Stejně už spí.“

„A to je snad nějaký problém?“

Plácl mě po rameni, knížku mi sebral z ruky a při odchodu mi dal poslední radu: „V lásce můžeš všechno, jen nebuď rozumný, nebuď věcný.“

Sledoval jsem jeho záda s jemným tetováním fantaskní mimozemské rostliny a něco mi bliklo hlavou.

„Jáchyme? To ale nejsi ty, že ne.“

Přes rameno se ušklíbl: „Ne, to je Remarque, ty ‚poslední romantiku‘. Vedle máš v posteli krásnýho kluka, tak ho prostě ošukej. Z lásky pochopitelně! Než to udělá někdo jiný. A tohle jsem já.“

Musel jsem se zasmát. Na vlnce patosu i pragmatismu mi ukázal, že si to vlastně dělám těžké jen já sám. Zpátky do postele jsem nevklouzl vůbec nenápadně, abych Damiána nevzbudil. Naopak. Vzal jsem ho rameno a z boku převalil na záda. V příští vteřině už jsem ho rozespalého hladil.

„To už je ráno?“ zavrněl tichounce, než jsem mu ústa zavřel polibkem. Probudil se rychle a za několik okamžiků už vzdychal tak, že se Jáchym zítra nebude muset na nic ptát.

Ležel mi potom v náruči zas tak nádherně vláčný a mně bylo sladce. Vážně by mi chyběl.

„Dami, jenom… to tě vážně nenapadlo, že to může dopadnout blbě, že se ti třeba může i něco stát?“

Chvilku mlčel, než mi odpověděl: „Když já mam s tebou pocit, že se mi nic stát nemůže.“

Nejradši bych si ho v tu chvíli vmáčkl do těla, aby se mu skutečně nikdy nic zlého nestalo.

V pondělí dopoledne jsem počkal, až si Damián půjde zaběhat – do školy skutečně nešel a spal u mě, aby si toho David nevšiml, kdyby náhodou nešel do práce – sundal jsem svého Selmera ze skříně a naposledy ho pohladil konečky prstů i pohledem.

V hudebninách jsem ujistil prodavače, že ho chci doopravdy prodat, ne ho pouze dát do komise a že k němu mám všechny doklady. Jediná drahá věc, kterou jsem si od rodičů nechal. Jinak už jen pár kousků oblečení. Kolo mi kupoval děda za maturitu. Notebook Běta.

Byla to jednoduchá volba, nebo ne? Byli jsme spolu jen deset let. Deset let téměř každodenního cvičení, abych dokázal, že jsem si ho tehdy vydupal právem, když mi dlouho nechtěli koupit nějaký, který by nezněl, jako když kočka mňouká v plechovém sudu, až s nimi musel promluvit můj učitel ze ZUŠky. Roky radosti z každé správně zahrané noty a útěků do tónů, když jsem se cítil sám. Kus života, dokud jsem nepoznal Damiána… Ale přestaň, Honzo, stejně už ho nebudeš nikdy potřebovat.

A pak jsem si sám určil místo a čas. V 10:15. V kanceláři. Zaplatil jsem svému otci palmáre do poslední koruny a předem.

A kdybych všechno měl
jen tebe ne,
neměl bych nic.
Kdyby mi čas chyběl,
dostat ho bez tebe,
nechtěl bych ho víc.