• HonzaR.
Stylromantika
Datum publikace25. 5. 2022
Počet zobrazení2483×
Hodnocení4.70
Počet komentářů14

Samozřejmě, že jsem se přece jen umluvit nechal.

Za ten svůj výbuch jsem se styděl víc než dost, kdo by jim tedy nevyhověl. Bylo to vlastně docela zvláštní. Když začal můj vztah s Damiánem, kolikrát jsem se přistihl, že jsem několik dnů za sebou ten svůj mosazný poklad ani nevzal do ruky. Ale stále tam někde v podvědomí bylo, že to kdykoliv udělat můžu, hlavně až… svět bude zase v pořádku.

Hudba mi do života patřila už příliš dlouhou dobu na to, aby z něj mohla jen tak zmizet. Také to byl důvod, proč jsem se k pianu nakonec posadil. Navíc, Damiánovi se moje hra vždycky líbila a na tenhle hudební nástroj možná víc než na saxofon. A i Kocour to kvitoval docela nadšeně. Asi mu ty jemné vibrace dělaly dobře, jak se tak pokaždé vyvaloval na horní desce piana.

Katka dorazila hned po obědě, protože na večer měla domluvené rande. Všichni jsme si z ní utahovali, kdy že nám konečně představí toho svého vyvoleného, ale nechystala se k tomu. Její: „Možná za rok, pokud nám to vydrží,“ bylo všeříkající. Káťa vůbec byla v tom prožívání vztahů trochu zvláštní. Vlastně jsem si ani moc nepamatoval, že by se do nich nějak zvlášť hrnula, přitom byla doopravdy moc hezká, takovým netuctovým způsobem. Někdo by řekl – rezatá, pihatá, fuj, a také to několikrát slyšela.

Na základce jsem se kvůli tomu kdysi dokonce porval se spolužákem, ale mně se líbila. Tak moc, že jsme spolu jednou skončili v posteli. Nedopadlo to nijak valně a naše přátelství to naštěstí přežilo. Nikdy jsem to neřekl ani Jáchymovi a Kamilovi a už vůbec ne Damiánovi, ale díky téhle zkušenosti jsem se sám sebe ptal, jak moc si je Damián jistý tím, že je na kluky a jestli to přece jen někdy nebude chtít zkusit. Jak bych se s tím dokázal popasovat, to jsem sám nevěděl, ale dost mě uklidňoval fakt, že kamarádky se v Damiánově životě prakticky nevyskytovaly.

Od mala ve fotbalovém týmu, v ryze klukovském prostředí i ve třídě fotbalistů a hokejistů, věčně v pohybu a v zápřahu. A takové náhody, aby mezi spolužáky potkal kluka, který by to měl hozené stejně, v posledním roce spolehlivě eliminovalo on-line vyučování. Teď se to mělo změnit. Damián musel nějak vyřešit situaci vzniklou jeho rozhodnutím už fotbal nehrát. Na jeho gymnáziu z toho nebyli nijak nadšení, ale přece jen to museli respektovat.

Nějakou dobu před tím, než začala prezenční výuka, už probíhaly tréninky po malých skupinkách, myslím, že to byly týmy maximálně šesti hráčů, a těch už se Dami nezúčastnil. Dostal několik hodně naštvaných zpráv, ale nebral to nijak tragicky. Kdybych ho měl citovat: ‚Ať jdou do hajzlu, leda budou rádi, že jim ubyla konkurence.‘ Po tom prvním týdnu zpátky mezi spolužáky nebyl ani nadšený, ani popuzený.

Místo toho, aby se s někým dohadoval, radši si vyjednal, že tenhle školní rok dokončí ve své třídě – šlo přece jen o pár týdnů – a potom se na maturitní ročník přesune do třídy vedlejší mezi mix studentů se zaměřením na atletiku a gymnastiku, aby svou školu alespoň nějak reprezentoval. Naběháno měl dost, fyzicky na tom byl skvěle, pohyb ho bavil a rok se dá vydržet skoro všechno. Hlavní bylo, aby odmaturoval. Co bude dál, se uvidí.

„Honzo, do reality,“ drcla do mě Káťa, jak jsem se na stoličce u piana zamyslel, zatímco ona skládala dohromady klarinet. Jáchym a Kamil trpělivě vyčkávali, s mnohem jednodušším skládáním trubek byli vždycky dřív připravení než já nebo Káťa. Občas se nám smáli, že než my vůbec dáme naše nástroje do úst, tak oni už mají odehrané rozcvičení tam a zase zpátky. Teď jsem nic skládat nemusel. Jen zahrát několik tónů, abychom se sladili. A museli jsme počkat, protože naší krásné klarinetistce se nezdál plátek a rozhodla se ho vyměnit.

Damián se natáhl na gauč a Kocour se mu usadil u nohou. Chvilku koukal na něho, chvilku na piano, jako by se rozhodoval, co vlastně chce. Položil jsem ruce znovu na klaviaturu. Tak snad už! Po několika taktech jsem postřehl rychlý skok. Uvelebil se a upřeně mi zíral na ruce. Tohle kolo jsem vyhrál.

Asi po hodině jsme toho měli dost, Katka nás všechny seřvala na tři doby.

„Horší než žáci, absolutně na to kašlete!“

Měla pravdu, přestože Damián prohlásil, že jemu se to líbilo.

Jáchym se uchechtl: „Tak to máme co dělat, protože za dva týdny hrajeme.“

Byla to novinka i pro Kamila. Vyvalil na svého přítele oči: „Chceš mi říct, že na víkend před státnicema jsi nám domluvil kšeft?“

„No, kšeft zrovna ne, spíš benefici. Ve Víárku bude akce, tak začínali jsme tam, asi by bylo fajn jim pomoct, ne?“

S tím se nedalo než souhlasit. We’R. Místo, kde jsme společně hráli poprvé pro lidi. Bar, který provozovala parta bývalých studentů naší alma mater už víc než deset let. Útočiště všech možných hudebních žánrů, někdy i těch hodně alternativních. Tam jsem se poprvé opil tak, že jsem zvracel na záchodcích a ani nevěděl, jak jsem se odtamtud dostal domů, recitoval v rozverné náladě svoje veršíky a vždycky našel alespoň pár posluchačů, nechal se v něm sbalit Arnym. Měl jsem ten bar rád. A hrát jsem tam mohl i teď, na miniaturním podiu stálo omšelé piano prosáklé vůní starých časů, kdy se po barech ještě kouřilo. Na zvuku mu to nijak neubralo.

Otázkou bylo, jestli mi to bude stačit. A také…

„Pánové, jestli jste to neráčili zaregistrovat, tak se stále ještě nikde hrát naživo nesmí.“ Katka z nás všech vždycky nejlíp věděla, co se aktuálně smí a nesmí podle vládních nařízení.

„A máš to,“ ušklíbl se Kamil na Jáchyma.

„A co? Čtrnáct dnů je dost dlouhá doba na to, aby to zrušili. Už vidím státní policajty, jak tam naběhnou se zásahovkou. A měšťáci ti tak leda udělají černý puntík,“ rozhodně prohlásil Jáchym. „Vás to už vážně neštve, jak je to ode zdi ke zdi, chaos a alibismus nejhrubšího zrna?“

„Alibismus?“ Damiána to evidentně zaujalo.

Jáchym se na něho otočil: „Jo, Dami, alibismus. Jinak to nazvat nedokážu, protože milostivě někomu dovolit, aby svůj podnik směl otevřít a zároveň mu nedovolit ho provozovat tak, aby mohl vydělávat, je podle mě jenom prázdné gesto. A já se nemůžu zbavit přesvědčení, že je to jenom proto, aby stát už dál nemusel platit žádné kompenzace.“

Na tom něco bylo. Mě samotného ta situace dovedla až k brigádě ve fabrice.  

„Zrovna od tebe, zlatíčko,“ prohodil Jáchym směrem ke Kamilovi, „bych v tomhle směru nějakou občanskou neposlušnost očekával.“

Kamil v obranném gestu zvedl ruce: „Já nikdy neříkal, že se zákony, vyhlášky a nařízení dodržovat nemají. Všechno se dá řešit legálně.“

„Kamil má pravdu, Jáchyme, ty na pokutu máš?“ zastala se ho Katka.

„Jakou pokutu! Říkám vám, že v tomhle bordelu na to každý leda nakašle. Lidi z We’R do toho jít chtějí a já taky. Honzo?“

Zraky všech se stočily ke mně. Já nikdy žádný velký aktivista nebyl. Ano, jel jsem na Letnou. Nelíbilo se mi, jak často naši mocní sami porušovali to, co po obyčejných občanech chtěli. Z obyvatele Kramářovy vily mi bylo na zvracení, sotva otevřel pusu, z Lán jsem byl vděčný za ticho, protože když náhodou prezident přerušil svou dovolenou, dokázal mě svými projevy spolehlivě naštvat. Jinak než Blábolil a Senil jsem těm dvěma v duchu ani nahlas neřekl, a to samo o sobě vypovídalo o tom, jak jsem asi byl nadšený z takové reprezentace státu.

Na druhou stranu, sám jsem na vlastní kůži prožil, jak moc ta nemoc člověka dokáže sejmout, a taky na nějakou pokutu bych pochopitelně neměl. Navíc, já zrovna úplně nehořel touhou někde hrát, když jsem ani nemohl tak, jak bych chtěl především. Přesto jsem s tím přesvědčením Jáchyma, že už toho bylo dost, vnitřně souhlasil.

Jáchymovi se mé mlčení nelíbilo: „Dobře, tak to odhlasujeme. Kdo je pro hraní?“ Zároveň s tím zvedl ruku. Katka jen pokrčila rameny a zavrtěla hlavou: „Promiň, ale proti, Jáchyme.“

„Kamile!“

„Bože, to víš, že jsem pro! Bude to sranda, až nás hned na začátku kariéry budou i stíhat. A nesouhlasit s tebou bych si nedovolil.“

„No proto. Honzo?“

„Já si myslím to, co Katka. Nemá to cenu. Počkáme.“

A bylo to dva ku dvěma.

„Ty jsi vážně hodný hoch, že?“ ušklíbl se na mě Jáchym.

A já se zas jednou na chvilku cítil trochu trapně, že především ze strachu o prachy…

„Damiáne?“

„Počkej,“ zaprotestoval jsem, „Damiána do toho netahej, ten snad není člen kapely.“

„Ale půjde s námi, takže?“

A Damián se uculil: „Jasně, že půjdu! Chci si to užít, když konečně můžu.“

„Výborně, takže rozhodnuto. Někdo nějaký námitky, nebo naše dohody už snad neplatí?“

Tak jistě, naše nepsaná pravidla, že buď všichni, nebo nikdo.

„Víš, že to není úplně fér? To už jsi rovnou mohl nechat hlasovat i Kocoura.“

Damián našeho pátého spolubydlícího, který mu už zas dávno seděl na klíně, podrbal a zeptal se: „Co ty na to, zvířáku?“

‚Vaše starosti na mou hlavu. Ale jestli se mi tímhle vaším výstřelkem sníží životní úroveň, tak si mě nepřejte!‘ Jako bych našeho kočičáka slyšel. A Damiánovi nepochybně hlavou prolétlo něco podobného také, protože ho hned ujišťoval: „Neboj, na lososový kapsičky bude vždycky.“ Tak jenom aby, Dami, jenom aby.

Vlastně jsem z něj měl docela radost. Dokázal se rozhodnout sám, bez ohledu na mě. Co na tom, že to možná bylo jenom proto, aby se někde pobavil. Já ho chápal. Já si alespoň střední prožil se vším všudy, co k tomu patřilo. Damián celý rok života, toho tak důležitého studentského života, kdy se utváří lidská osobnost do budoucna, strávil úplně jinak, stejně jako tisíce dalších kluků a holek v jeho věku. Moc zábavy si neužil ani předtím na ose trénink-škola-trénink-zápas. Kdy se vlastně tenhle kluk jenom uvolněně bavil s někým, před kým by mohl být sám sebou? A já v tu chvíli věděl, že tohle dobrodružství podniknout musíme, už jenom kvůli němu.

Katka nás opustila brzy, s temnou pohrůžkou stran naší budoucnost, co s námi udělá, když alespoň někdy nebudeme cvičit.

Kamil se smál: „Fakt budeš skvělá psycholožka. Místo toho, abys dítěti vysvětlila, proč je důležitý rozvíjet talent a tedy cvičit, tak mu jednoduše oznámíš, že jinak dostane na prdel.“

„Vy nejste děti, nebo ano?“ nenechala se Káťa rozhodit. „A o ten výprask si řekni jinde.“

Mrknul jsem na Damiána, ale ten se smál také. Pomalu si zvykal, že nám občas nějaká narážka na sebe navzájem ujede. Přesto jsem je trošku krotil. Katka se mi v poslední době zdála roztěkaná, jako by čas od času byla i s námi myšlenkami úplně jinde. Ona málokdy nějak komentovala vztahy jiných lidí. Budu si s ní muset promluvit sám, bez Damiána, bez kluků. Stačilo najít si na to čas.

Večeře, sprcha, do postele. A Damián se mnou. Byl jsem rád, že zůstal a ráno se vedle něj zase vzbudím.

Kamil si naštěstí Katčina slova k srdci nevzal. O výprask si Jáchymovi neřekl, ale…, no zkrátka přes tenké zdi paneláku jejich milování slyšet bylo.

Damián zalovil ve svém batůžku: „Koukej, co mám. Jestli teda nechceš ten večer strávit… příjemnějš?“

Notebook a dvoje sluchátka s rozbočovačem zůstaly na zemi u postele, protože já ten večer vážně netoužil trávit sledováním sebelepšího filmu. O pár minut později už mým bytem zněly zvuky dvojí, zajímavě synkopické.

Jestli mě to vědomí druhého páru, milujícího se kousek od nás, vzrušovalo? Tak hádejte, já nebyl ze dřeva a naprosto imunní, ani když se jednalo o nejlepší kamarády. Ani Damián nebyl, přestože by to nikdy nepřiznal. Důležité bylo, že neřekl ne a že jsem ho nemusel nijak přesvědčovat.

 

Další dny jsme všichni vyplnili přesně plánovanou činností. Studium, zkoušení, studium a zase zkoušení, do toho moje práce a Damián. Také se učil, většinu času trávil u mě, i když jsem tam já nebyl. Kdybych to měl vyjádřit nějak matematicky, rozdělil si počet nocí u mě/doma pět ku dvěma a já byl rád, že jeho otec nic nenamítá. Myslím, že už docela dobře chápal, že když se jeho syn jednou pro něco rozhodne, nemá moc možností, jak ho přesvědčit o opaku.

Ty dva týdny se mi zdály jako mžik. Pak přišla ta očekávaná sobota a my po dlouhé době zase vedli s Kamilem debatu, jestli je to naše formální oblečení, ve kterém jsme obvykle hráli, doopravdy nutné. A Damián prohlásil, že zbytečně potlačujeme Kamilovu osobnost. Jde přece o hudbu a každému může být naprosto ukradené, jak její interpret vypadá. Hlavní je výsledek.

„Jo, v cépezetce bych rád vypadal dobře,“ smál se náš extrovert, Jáchym jen zafuněl a mně už to bylo vlastně jedno. Stále ještě jsem cítil, že se mi ani moc nechce, že to dělám jenom proto, že mezi tyhle lidi patřit chci.

Ve We’R bylo hodinu po otvíračce doslova našlapáno, nařízení sem, nařízení tam. Určitě už jen tím jsme porušili naprosto všechno a každému včetně provozovatelů to bylo úplně jedno. Před námi hrála jiná kapela, docela slušný punkrock.

Když jsme přišli po nich na řadu my, Damián se od našeho stolu přesunul na bar, blíž k pódiu. A já ho mohl vidět jen v těch krátkých prolukách mezi jednotlivými písničkami, protože piano bylo postavené tak, že jsem seděl bokem k publiku. Přesto jsem si všiml, jak se tam s ním po chvíli dal do řeči nějaký chlap. Neudělalo mi to dobře. Celou dobu jsem měl nutkání vstát a jít za ním, přestože Damián nevypadal, že by ho to nějak zvlášť obtěžovalo.

Dohráli jsme, moji kamarádi se zas šli usadit na naše místa a já si to zamířil rovnou k Damiánovi.

Sesunul se z barové stoličky: „Tak jdeme? A díky za drink, Slávo.“

Už mi to bylo vcelku jasné. Damián sice neměl na čele napsáno, za jaký kope tým, a neseděli jsme v gay baru, ale než jsme šli na podium, dal mi rychlou pusu na tvář. Jestli si toho tenhle kořen všiml…

„Rád pozvu i tvého kamaráda,“ ozval se zase a to už mi vážně tepala žíla. Damiána bych nejradši roztrhnul, že se s ním vůbec bavil, natož že se nechal pozvat na pití.

„Ne, díky! Damiáne!“ Vzal jsem ho za ruku a chtěl odejít.

Zastoupil nám cestu a podnikl další výpad, jestli bychom se nechtěli přesunout někam, kde je větší klid. To už to Damiánovi nejspíš secvaklo, protože na něj vyvalil oči a jenom zavrtěl hlavou. Jeho první srážka s realitou. Zas jednou se projevilo, že v určitém směru je naprosto bezelstně nevinný.

Ne, dalšího kluka mi už takový týpek rozhodně nepřebere. Hodně mi to připomnělo Arnyho a toho jeho… a já měl co dělat, abych mu jednu nenatáhl. Mně bylo vždycky jedno, kdo je s kým, ať si každý dělá, co chce, jenom mi jaksi nebylo jedno, že mi někdo balí Damiána za jediným účelem. Co si, do háje, myslel?!

Cestou od baru Damián zaraženě mlčel. Takže na ten pomyslný seznam, s kým a o čem si budu muset promluvit, jsem si vedle Katky poznamenal i Damiána a téma: Jak poznáš, kdo tě chce vojet.

U stolu se nás Káťa zeptala, co jsme to tam u baru nacvičovali. Vylíčil jsem to a moje kamarádka prohlásila, že nic nového, zřejmě je taková taktika univerzální bez ohledu na věk, rasu i pohlaví.

Bylo nepříjemné, že na nás ten rádoby svůdce ještě nějakou dobu čučel, než se odporoučel jinam, kde patrně čekal větší úspěch. Damián se tomu potom trochu nuceně smál a ujišťoval mě, že by to jeho dotírání a zírání zvládnul i sám, když už mu to konečně došlo.

„Mě to v první chvíli ani nenapadlo, Honzo, prostě jsem si objednával Morgana a on se přidal…“

A já připustil, že má pravdu. Zírání ještě nikdy nikoho nezabilo a na Damiána stálo za to se dívat. Ale někdy to zírání přece jen může být trochu nebezpečné.

K těm očím, které nás dva mírně přiopilé v objetí nad ránem viděly na hlavní třídě plné různých barů, hospod, klubů a diskoték, totiž patřila i ústa. A ta ústa nemlčela… 

 

Univerzální taktika
barového svůdníka:

V baru, v šeru
tě fakt žeru.
Na drinky tě namotám.
Potom k ránu
podle plánu
narychlo tě ošukám.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (54 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (53 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (54 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (51 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (68 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Ani v čisté matematice nemůžeme odstranit veškeré paradoxy. Stejně jako v matematice, i v životě je dobré si uvědomit, že spoustu paradoxů musíme pouze přijmout a vydržet, ať už se nám to líbí nebo ne.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #14 Odp.: Ragtime 4.Dušan Bartoň 2022-08-31 11:14
Netřeba mně nikam posílat, já čtu mezi řádky.
A čte se to moc dobře.
Citovat
+1 #13 Odp.: Ragtime 4.HonzaR. 2022-08-22 09:46
Cituji Saavik:
Hádej koho sem pošlu, aby si početl? ;-)

Tak asi vím, ale říkal, že vždycky to má radši celé najednou. Což ještě není. Ale samozřejmě, potěší mě to. ;-)
Citovat
0 #12 Odp.: Ragtime 4.Saavik 2022-08-22 00:47
Hádej koho sem pošlu, aby si početl? ;-)
Citovat
+6 #11 Odp.: Ragtime 4.GD 2022-05-28 12:22
HonzaR + Miky
Co po roce? Po týdnu! :D Musím se přiznat, že nebýt Mikyho tak mi tahle drobnost ještě asi dlouho unikala. Předpokládám, že takových co jsou jako já je mnohem více. :lol: Takže teď už nezjistíme co chtěl básník říci před týdnem,....
Citovat
+3 #10 Odp.: Ragtime 4.HonzaR. 2022-05-28 12:16
Miky, já ti nevim, možná souvisí, možná ne. :-) Každopádně, pokud někdo tenhle příběh otevře za rok a přečte si i komentáře, patrně nad tím tvým bude dobře dumat. ;-) Děkuju, moc. :-)

GD, rádo se stalo. :-)

Tak zas ve středu. 8)
Citovat
+6 #9 Odp.: Ragtime 4.Miky 2022-05-28 11:13
Krásný, čistý, propracovaný. Padlo tady toho už tolik, že bych jen rekapituloval, takže vyzdvihnu něco zcela jiného - moc se mi líbí, jak nyní s každým dílem měníš tu poznámku u svého jména, Honzo.
Hrozně mě to nutí k přemýšlení nakolik to s příběhem souvisí a vždy nad těmi pár větičkami hrozně dlouho dumám. A proč se teď ještě ke všemu změnila?
Díky moc, za všechny ty emoce, co ve mě Tvé psaní zanechává :-)
Citovat
+6 #8 Odp.: Ragtime 4.GD 2022-05-28 10:56
Děkuji za další pěkný díl. :-) Nevím co více dodat, vše bylo řečeno.
Citovat
+3 #7 Odp.: Ragtime 4.HonzaR. 2022-05-28 09:59
Dík, lidi. Jako vždycky, potěšilo. :-)

Visi, není v tom nic, co by se nemohlo stát, je to docela obyčejný příběh. Otázka, co by Dami dělal? Nevím, doufám, že by se sbalit nenechal. :lol:

Awi, jo! I v realitě radši poznávám lidi na základě toho, co dělají, než co říkají nebo se o nich říká. Takže i svoje postavy nechám radši promlouvat činy, než nějak sáhodlouze popisovat jejich povahy. Ať si každý udělá obrázek sám. Nejlepší na tom je, jak stejná věc může na dva lidi působit rozdílně.

Myšáku, tak to by asi úplně nešlo, ale v příběhu jsou a budou, sympaťáci jsou oba. :-)

Aduško, neboj. Pořád je to jenom příběh. :-) A ano, Sinme, jak říká Kev, naprosto nežárlivých lidí asi moc nebude. Spíš si myslím, že k něčemu takovému se člověk musí dopracovat na základě nějakých zkušeností. A nebo taky ne. :-)

Systematická, analytická hlavička, Keve, no jasně, celej „Honza“. ;-)

Fakt díky všem.
Citovat
+7 #6 Odp.: Ragtime 4.Kev1000 2022-05-28 08:07
Boj s realitou, jo, přesně, Aduš! :-)
Kdyby Honza dokázal bejt ohledně Damiho uplně nežárlivej, tak bych mu to prostě ňák neodkázal věřit. Neřikám, že takový lidi nejsou, ale... :-) A zvlášť, když je tam ta naznačená podlinka s Arnym ... na mě aspoň tyhle vzpomínky místa dost zabíraj.
Rozhovor s Katkou je potřeba zaručeně, tu postavu mám vážně v oblibě ;-)
Suprově podaný to dilema, jak Honza pořád podvědomě potřebuje Damiho chránit a asi si se někdy musí dost kousat do jazyka, aby to nepřehnal jako tenkrát. A jak je pak rád, když se udrží a Dami udělá něco podle sebe, když je to navopak než by si Honzova systematická hlavička představovala. Uplně chápu ;-)

Love it, vážně moc ale :-)
Citovat
+5 #5 Odp.: Ragtime 4.aduška 2022-05-27 23:24
Líbí se mi to opravdu moc. A víc a víc se hůř hledají správná slova, kterými bych popsala, co při čtení cítím. :-)
Honza s Damim jsou skvělý tým. Jejich boj s realitou a vším, co se děje kolem nich, je a bude ještě zajímavý. Každý z nás má nějakou tu minulost, která se sem tam připomene ve špatnou chvíli, otázka je, jak se k ní postavíme. A nejen ona.
Trošku se bojím těch úst, co nemlčely. Aby jim moc nezatopily. Ale opravdu věřím tomu, že ti dva to spolu zvládnou. :-)
Tu hravost jazyka už vystihla Awi dokonale.
Díky, Honzo.
Citovat
+9 #4 Odp.: Ragtime 4.Sinme 2022-05-27 17:17
Krásna časť. Páčilo sa mi, ako si Dami nevšimol, že ho balia. :lol: Je to taký nežný poklad. A niekedy má trocha žiarlivosti tiež niečo do seba. :-*
Teším sa na pokračovanie.
Citovat
+9 #3 Odp.: Ragtime 4.Awinita 2022-05-26 20:44
Diskuze o tom, jestli hrát nebo nehrát je přesná. I když možná není zásadní pro příběh, je důležitá pro charaktery postav.
Hodně se mi líbí vnitřní úvahy vypravěče - jeho váhání, jestli souhlasit nebo nesouhlasit a důvody pro a proti - vtahuje to hlouběji do děje. Do děje, který je pod povrchem zdánlivé bezstarostnosti a pohody docílené plynulostí a vlastně jednoduchostí vyprávění.
K tomu taky musím vyzdvihnout hravost jazyka, třeba oslovení Kocoura "zvířáku", takové maličkosti text příjemně oživují.
Citovat
+5 #2 Odp.: Ragtime 4.Myšák 2022-05-26 07:01
Líbí se mi, jak dokážeš vykreslit jednotlivé postavy, jejich povahy. Jáchym je sympaťák. Vůbec by nevadila linka seznámení Jáchyma a Kamila. ;-)
Citovat
+8 #1 Odp.: Ragtime 4.visions_of_dream 2022-05-26 05:35
Jeeejda, no to je roztomilý, jak si Dami nevšiml, že ho ten týpek balí. Ale říkám si, kdy by mu to došlo, kdyby tam byl sám. A hlavně - co by dělal. Ten týpek totiž nevypadal, že se dá tak snadno setřást.

Nemůžu si pomoct, ale fascinuje mě ta neskutečná autentičnost. To, jak do sebe malé dílky zapadají. Kdyby mi někdo řekl, že je to 100% skutečné, věřila bych tomu. :-)
Citovat