Ragtime 16.

Cítil jsem, jak se s prvním tónem budíku v mobilu pohnul. Rychle ho zamáčkl a otočil se ke mně. Nechal jsem záměrně víčka semknutá a čekal, jestli na mě sáhne. Tělem se mi šířilo spokojené očekávání. Tyhle naše ranní chvilky – ideální začátek dne. Nijak to neprotahoval. Vzal do dlaně můj penis, já ho téměř současně napodobil a během chvíle jsme se oba vystříkali.

„Co kdyby ses na to pro jednou vykašlal?“ zeptal jsem se s odeznívajícím orgasmem a přitáhl si ho blíž k sobě.

Na okamžik mi hlavou spočinul na rameni, ale potom se odtáhl.

„Zkoušíš to hezky, ale fakt ne. A pusť, jinak pořádně nezačnu nikdy.“

Kdyby vedle nespali Jáchym a Kamil, asi bych zavyl jako vlkodlak. Takhle jsem si jen povzdychl: „Jsi blázínek, Dami.“

Zaculil se, dal mi polibek a zvedl se z postele. Navlékal na sebe běžecké svršky a já pozoroval, jak pod nimi pomalu mizí hladká kůže a pevné svaly. Už déle než dva týdny se tohle představení opakovalo. Damián ranní běh vzal vážně. A já znovu přemýšlel nad tím, jaký vlastně je.

Když trénoval fotbal a musel ráno vstávat a běhat, vadilo mu to. Dělal to kvůli fotbalu přece. Teď tohle absolvoval jen sám pro sebe, protože pohyb jako takový miloval, nebyla to pro něho obtěžující povinnost, naopak. Po třičtvrtě hodině přibíhal zpátky domů na snídani ve skvělé náladě a dravě hladový.

Já si ten krátký čas užíval po svém. Sprcha a příprava snídaně, občas pár slov s Kamilem a Jáchymem, pomalý rozjezd dne, kdy jsem uvažoval i nad pracovními věcmi. V polovině října po šesti týdnech pro mě už nebylo všechno úplně nové, ale přemýšlet jsem u toho musel.

Docházelo mi, že tohle se nestane hladkou rutinou jako manuální práce u stroje. Paradoxně se mi hůř jednalo v rámci firmy než se zákazníky. Už jsem pochopil, že náš tým kvality bude svádět věčné boje s týmy programátorů a techniků. Jáchym by to patrně nazval jako spor o určení viny. Kamil by to samé jadrně shrnul do jediné věty: Prostě hledáte, kdo to posral. Měl by pravdu. Všechno se neustále točilo okolo toho, jestli je chyba ve stroji nebo v člověku.

Ještě ve sprše se mi honilo hlavou, co se sakra na dvanáctčtyřicítce mohlo stát, že díly na ní vyrobené najednou netěsní. Respektive proč ta mašina všechny háže jako netěsné do zmetků. Směnoví technici hlásili, že dle nich jsou těsné, vstupní kontrola komponentů se dušovala, že všechny rozměry vnější i vnitřní jsou v toleranci. Operátoři přímo na stroji mi krok za krokem ukázkově předvedli naprosto vzornou výrobu dle pracovních návodek. A já z vlastní zkušenosti věděl, že tohle není obvyklé a dít by se to nemělo. Jediný, kdo to tvrdošíjně odmítal uznat, byl ten stroj sám.

Takže si domluvit schůzku přímo s tím, kdo za jeho nastavení odpovídá. A to nebude zrovna nějaká velká slast. Ale budu muset. S tím rozhodnutím jsem zavřel proud vody, který mi ze sprchy dopadal na hlavu a ramena, když jsem se automaticky mydlil.

U snídaně mé myšlenky na práci dokonale rozptýlil Damián svým líčením Kocourovi, jak odpoledne pojedeme na výlet.

„Nezapomněl jsi na tu veterinu, že ne, Honzo?“

Nezapomněl, jak bych mohl, když jsem včera večer zaběhl k Bětě, aby nám půjčila svoje auto. Kocour vážil poctivých třináct kilo, nebyla to zrovna kočička do kapsy a do autobusu. Za ten necelý rok u nás nabral dobře čtyři kila a pod huňatým bílým kožichem už se mu žebra nahmatat nedala.

„Jasně, uteču nejpozději ve tři. V pátek zůstanu déle.“

Jen souhlasně kývnul. Nějak jsme naše časové rozvrhy sladit museli. A tentokrát jsem se já mnohem lépe mohl přizpůsobovat jemu, protože na rozdíl od něho jsem neměl pevně daný rozvrh pracovní doby. A tak jsem v práci zůstával déle ve středu, kdy měl Damián odpolední seminář, a v pátek. Nadšení z amatérského volejbalu se spolužáky ho neopouštělo a já se zařekl, že už to nebudu nijak řešit nebo hrotit. Bylo to jedno odpoledne. Jen mě trochu mrzelo, že zrovna v den, který dříve býval „náš“.

„Odvezu tě?“

„Radši ne.“

Jednoduchá, všeříkající odpověď. Po jeho zkušenosti jsem se mu nedivil, i když jsem si stále myslel, že by se znovu neopakovala. Ale byla to Damiánova volba. Když se chtěl kodrcat autobusem a tramvají… co už.

Do práce jsem dorazil těsně před osmou, právě tak včas na první krátkou ranní poradu s naším šéfem Robertem. Nebyla povinná, většinou stačilo, abychom na ní byli dva z našeho piditýmu, protože se předpokládalo, že si informace předáme. A nebyl to předpoklad lichý. Tohle mezi námi fungovalo. Šárka byla spolehlivá, navíc razila heslo, co je psáno, to je dáno, a proto nám v mailech pokaždé přistál souhrn těchhle schůzek. Bylo to veskrze praktické. Jak s tím kdo naložil, byla dál jeho věc. Já si je přenášel do jednoduchého souboru a odškrtával vyřízené, podobně jako bych to dělal v klasickém diáři.

Na dnešek jsem měl plán jasný.

„Šári, dvanáctčtyřicítku má na starosti Kuba?“

Moje kolegyně se krátce uchichtla.

„Jo. S ním jsi ještě nic neřešil, viď?“

Neřešil, ale slyšel jsem za těch několik týdnů mnohé. Hlavně o jeho stále se opakujícím argumentu, když po něm kdokoliv cokoliv chtěl: Teď nemám čas.

Oddělení metrologie mělo v naší firmě status státu ve státě. Tihle pánové byli ryzí mozkový trust. Pokud si s něčím neporadili oni, mohli jsme stroj odevzdat rovnou Pánubohu. Nebo ho odvézt na šroťák.

„Sjednám si s ním schůzku,“ otevřel jsem v mailu kalendář, „kdy myslíš, že by se to nejvíc hodilo?“

Šárka jen pokrčila rameny: „Stejně tě vyfakuje, takže je to jedno.“

Nezbývalo mi, než se rozhodnout sám. Ptát se Roberta nemělo cenu, to už jsem pochopil. Nechával nám velkou svobodu, nebuzeroval, nehonil nás do práce. Za to očekával naši samostatnost. Druhá polovina našeho týmu, totiž Stanka a Martin, se do práce dovalí možná v devět. U Martina ani ta devátá nebyla jistotou. Jeho mozek se zpravidla probouzel kolem jedenácté a nezajímalo ho, kdy z kanclu bude odcházet.

Bylo to příjemné uspořádání pro nás všechny a vlastně to vyhovovalo i Robertovi, našemu šéfovi. Když se něco stalo v pozdních odpoledních hodinách, alespoň byl z kvality někdo po ruce. A Šárka často vychytala karamboly z nočních směn, protože naopak v práci bývala často ještě před šestou, aby mohla co nejdřív odejít. Doma měla dva školáky na prvním stupni. Ráno se postaral její manžel, odpoledne to bylo na ní. Stanka a já jsme dodržovali zlatý střed, ani brzy ani pozdě.

Chvilku jsem uvažoval, na kdy si mám to setkání domluvit a potom jsem s povzdechem a naivní představou, že v jednu, po obědě, už by ten největší nápor práce mohl mít Pan Metrolog za sebou, odklepl odeslat.

Odpověď přišla za necelých deset minut, ovšem ne v podobě, v jaké bych ji očekával. Říct, že nám do kanceláře vpadlo tornádo, by se asi tak nejvíce blížilo skutečnosti, protože jak jinak popsat, když vám bez klepání a bez pozdravu dveře rozrazí metrákový rozježený chlap kolem padesátky, hromovým basem doslova zařve moje jméno a dodá, ať koukám zvednout zadek a jdu s ním. Hned!

Moje první myšlenka byla, že snad mě tenhle medvěd nesežere…

Cestou ke stroji jsem se snažil nějak komunikovat, ale bylo to marné. Na moje informace, co všechno už jsem ohledně vadných dílů od ostatních zjistil, odpověděl jediným slovem: „Kecy.“

Dotáhl mě k mašině, zručně smontoval jeden díl, prohnal ho zkoušečkou, krátce mrkl na panel, kde se znázorňovaly graficky i číselně výsledky zkoušek.

„Tak vidíte, že nekecám. Je to špatně,“ prohlásil jsem, když i jím smontovaný díl vypadl jako zmetek.

Jenom se na mě útrpně ušklíbl. Díl si vzal a mně řekl druhé slovo: „Jdeme!“

Dovlekl mě do měřícího koutku. Jako téměř na všem, co vyrábíme, se i na tomhle dílu dá celková těsnost zjistit jednoduše. Vodou. Sledoval jsem unikající bublinky a došlo mi, že přinejmenším technici mi lhali. Ty díly vážně utíkaly.

Řekl jsem to nahlas a on se jen zašklebil. Musel jsem mu znít jako ta nejvíc naivní trubka, protože mě do té doby vážně nenapadlo, že by mi někdo mohl lhát.

„Teď už to víš. Takže příště neotravuj. Nemám čas.“

„Dobře, ale co s tím mám dělat?“

Na okamžik se na mě podíval a já myslel, že už mě vážně spolkne i s botama.

„Pane Kubo,“ začal jsem znovu, a ano, bylo to příjmení, „já vážně myslel…“

„Myslel, tak myslel!“ nenechal mě domluvit. „Kdybys myslel, tak tě napadne si všechno ověřit. Sám! A nespoléhat se na žvásty kde koho.“

„Myslel jsem, že od toho jsou tu jiní!“

Ono to tak skutečně být mělo, ale já se poprvé střetl s realitou. Že mezi ‚mělo by být‘ a ‚skutečně je‘, někdy může být propastný rozdíl.

„Jdi už do prdele s tím myslel! Myslet znamená hovno vědět!“

Cítil jsem, jak mi tvář kamení do zoufalého výrazu. A on si toho nepochybně všiml.

„Netvař se jako… prostě netvař se jako pitomec. A toho chytráka od techniků pořádně seřvi. Taky sám. Ne že půjdeš brečet k nějaký vyšší instanci.“

Mokrý díl mi švihl do dlaně a chtěl odejít.

„Počkejte, ukážete mi, jak to mám napojit?“ pohodil jsem hlavou k vodní zkoušce.

Zase se zatvářil, jako kdybych se měl stát jeho obědem, ale potom se vrátil a ukázal mi, kam kterou vzduchovou hadičku zastrčit.

„A ne že do toho pustíš deset barů, to by ti to prdlo v ruce,“ doporučil mi a ukázal na jemnou rafičku tlakového snímače. „Vidíš, tady. Pro tenhle díl maximálně dva.“

„Děkuju. Jenom si nejsem jistý, že někoho dokážu seřvat,“ prohodil jsem, jak jsme se tak nad tím vedle sebe skláněli a drze jsem dodal, „na to jste prý specialista vy.“ Měl už jsem ho vážně plné zuby.

Nejdřív se mi zdálo, že zabručel. Potom mi došlo, že je to jeho způsob smíchu.

„Chceš tím snad říct, že jsem nějak nesnesitelnej?“

Mohl jsem si vybrat. Zkusit to zlehčit, nebo se za svou drzou pusu omluvit, ale… navzdory všemu, co už jsem o něm slyšel, měl tenhle chlap něco do sebe. Nebyla to nějaká averze přímo vůči mně. Dokázal seřvat kohokoliv. To si nejspíš může dovolit jen ten, kdo skutečně umí. Jinak by se s ním personální oddělení bezpochyby rozloučilo. A mě vždycky fascinovali lidé, kteří něco technického dovedou, protože sám jsem s tím byl dost na štíru.

„Ano, jste absolutně nesnesitelný a v podstatě jste mě zryčel jako malého haranta. Buran prostě.“

„Což v podstatě seš. Malej drzej harant,“ zakontroval a pak se rozesmál naplno. „Ty jsi ten kluk od Běty, viď? Tak jestli dneska nemáš nic důležitějšího na práci, tak jdeme hned. A potom tě protáhnu po strojích, ať nejsi takový kvalitářský vemeno.“

Výborně, takže pitomec, harant a vemeno, co víc si přát!

Až později jsem se dozvěděl, že dokáže lidi nazývat mnohem hůř. Ale v jednom jsem se nespletl. Umí a skutečně si to může dovolit, takže lidé kolem něj leckdy skřípají zuby, ale drží pusu a krok.

Za techniky šel se mnou. Neseřval nikoho místo mě, musel jsem si všechno odvrkat sám. A doopravdy se tohle sloveso hodí – odvrkat – protože na rozdíl od něj já neměl jednání řeznického psa, ale holubičky míru jako vystřižené od Picassa. Ovšem stačila jeho pouhá přítomnost. Jemu lhát by se nejspíš nikdo neodvážil.

Ten den mě po několika strojích, jež měly spadat pod mou kompetenci, provedl. A v následujících týdnech ještě mnohokrát.

Nestali se z nás přímo přátelé a časem mi došlo, že to dělal hlavně kvůli sobě. Naše sféry zájmu v práci se úzce dotýkaly. A čím víc mě naučil, a dobře poznal, že já byl ochotný naučit se mnohé navíc, tím méně jsem později otravoval jeho. A o to mu šlo. Nebyl lenoch nebo lempl, který by na svou práci kašlal, naopak. Jen jeho ryze analytický mozek přesně rozlišoval, co je důležité a co ne. Řešit lemploviny jiných doopravdy čas neměl. Stal se člověkem, který mi vedle Davida pracovně imponoval nejvíc. I když se ti dva nemohli vystát.

Šárka se v našem již plně obsazeném kanclu podivila, že jsem ještě naživu: „Málem jsem chtěla vyhlásit pátrání. Tak co na něj říkáš, je to miláček, viď?“

Vlastně se mi s ním ty víc než tři hodiny líbily, pomyslel jsem si a nahlas pronesl: „Jo, je prima.“

„Děláš si prdel?!“ vyhrkl tou dobou už při smyslech probuzený Martin a Stanka si jenom poklepala na čelo.

Pod jejich nechápavým pohledem jsem zasedl ke kompu a u dvanáctčtyřicítky si odškrtl hotovo. Tu montáž, na které byly špatně nastavené parametry pro svařování, technici opravili za necelou půl hodinu…

Domů jsem se vracel v docela dobré náladě. Kamil s Jáchymem ještě trčeli v práci a v bytě byl klid. Z odkapávače jsem uklidil nádobí od snídaně, připravil přepravku na Kocoura. Damián na sebe nenechal dlouho čekat. Dorazil ani ne čtvrt hodiny po mně. Samozřejmý polibek a objetí. Trochu mě zarazilo, že mu náš chlupáč neběží v ústrety. Obvykle to dělával. Zamířil jsem ze zvyku k jeho polici, ale ani tam se nevyvaloval.

„Nezavřel jsi ho omylem v ložnici?“ otočil jsem se na Damiho, ale ten zavrtěl hlavou.

„Nejsem blbej, dávám na něho bacha.“

V tom nepřeháněl, dával na něj pozor a staral se, přesto jsem se šel podívat i pod postel do ložnice. Nic.

Od té doby, kdy u nás bydleli kluci, jsem do své bývalé pracovny nevkročil. Stala se z ní jejich ložnice, jejich soukromý prostor, tak co bych tam dělal. Jenže tentokrát jsem musel, kdyby náhodou.

Vešel jsem dovnitř a snažil se moc nerozhlížet, respektive se zaměřit pouze na to, jestli náhodou neuvidím velkou bílou chlupatou kouli. Tu jsem nespatřil, zato pouta a krátký bičík na posteli ano. Do háje, já vážně tohle vědět nepotřebuju. A Damián už vůbec ne! Stál za mnou a všiml si také.

„Myslíš, že to hodně bolí?“ zeptal se.

Radši jsem ho vystrkal ven.

„Vážně to nehodlám zkoušet!“

Jenom se zasmál a ujistil mě, že ani on ne. Tak ještě aby!

Kocoura jsme našli zapresovaného za kuchyňskou linkou. Nechápal jsem proč. Nikdy to nedělal. Damián ho opatrně vylovil a prohlásil, že se na ten výlet na veterinu náš kočičák bezpochyby těší. Byla to slova přímo věštecká. Už jen to, že do přepravky se mu vůbec nechtělo, přitom v ní několikrát předtím cestoval, nám mělo být varováním. Zápasili jsme s ním dobře pět minut a dávali pozor, abychom mu neublížili a nezlomili nějakou vzpouzející se packu. Měl čtyři a uměl je sakra dobře použít. Konečně byl uvnitř a my si oddechli. První část jsme měli za sebou.

„Co to do něho vjelo?“ podíval se na mě vyjeveně Damián.

„Jsem snad zvířecí psychiatr? Je to tvůj kocour, ty si s ním povídáš, tak se ho zeptej, ne?“

Myslel jsem to jako vtip, ale Damián se skutečně zeptal: „Co blbneš, kámo? Je to jen malej ďobanec…“

„Kdyby nebyl hluchej, tak bys ho tímhle rozhodně uklidnil,“ pobavilo mě to.

Ne tak našeho chlupatého spolubydlícího. Kocour v přepravce zlostně zaprskal a syčel, jako by nám chtěl dát najevo, že jsme ještě nic neviděli. A já skutečně ještě nikdy neviděl mírně hopsající přepravní klec na kočku. Taky jsem v ní dosud nikdy nepřemisťoval jakékoliv zvíře poskakující na všech čtyřech.

„Čapni ho a jdeme,“ zavelel jsem, „a sedni si s ním dozadu, ať mi za zády nedělá moc velký haló.“

Ve výtahu Kocour změnil taktiku. Položil se na bok a zadními začal ve vytrvalém tempu kopat do mřížky dvířek. Byl to pro mě vysoce nepříjemný drčivý zvuk doprovázený občasným sklouznutím drápu po kovu, což jsem dokázal poměrně spolehlivě identifikovat. Stačilo to k tomu, aby mi naskočila husí kůže, přestože Bětino auto topilo slušně.

V půlce cesty kočičák ke šťouchancům do mříže přidal zlobné hlasité mňoukání. Tedy mňoukání. Znělo to podobně, jako když Eli nebo Ani procházely akutní fází hladu. On se neslyšel, ale mně to rvalo uši a ruce na volantu mi začaly mírně vibrovat.

Před veterinární kliniku jsem dojel ve stavu, kdy jsem měl chuť kopnout do pangejtu auto, Kocoura i sebe a nesedět uvnitř Damián, možná bych to udělal. Některé zvukové frekvence špatně snáším.

Do čekárny jsme vstoupili s přepravkou vydávající zvuky bengálského tygra v pralese.

Maminka s chlapečkem tak pětiletým a morčátko. Mladý pár s psíkem neurčité rasy. Nejblíž ke dveřím ordinace pán s dogou. Oba psi spokojeně ležící u nohou svých páníčků, o morčeti nemluvě. Jenom ten náš prevít v přepravce řádil jako pominutý, takže náš pozdrav zcela zanikl. Zírali na nás všichni. I doga na chvilku zvedla hlavu se zájmem, než ji zas položila na ladně dlouhé packy.

Sundali jsme bundy, pověsili je na věšák a sedli si co nejdál od všech. Po půl minutě voříšek začal jevit známky neklidu. Vztyčil se na předních a táhle zavyl. Ještě že ho drželi pevně na vodítku.

Z ordinace vykoukla sestra. Zkušeným zrakem zhodnotila, kdo je v čekárně ten rušivý element, a nahlas, aby toho našeho hajzlíka překřičela, se do pléna zeptala, jestli nikomu nebude vadit, když nás vezme přednostně. Nikdo nic nenamítal, myslím, že si všichni oddechli. To se vážně nedalo poslouchat.

Omluvně jsem se usmál a řekl, že děkujeme a bude to jen chvilka.

V ordinaci jsem ze sebe v rychlosti sypal, proč jsme přišli a že ho chceme jenom přeočkovat, jinak že mu určitě nic nechybí. Aktuálně měl energie až moc.

Sympatický veterinář ukázal na vyšetřovací stůl: „Tak to nadělení vyndejte. Stejně ho prohlédnu.“

Damián otevřel dvířka přepravky…

Dělová koule zčerstva vystřelená by nevyletěla rychleji. Kocour přeskočil vyšetřovací stůl, od pozvednuté ruky pana doktora se odrazil, přeplachtil přes hlavu sestře, přistál na okenním závěsu, po kterém drápy plavně sklouzl na zem, aby zahučel za moderní designová kamna.

Vytřeštěně jsme na sebe zírali, než se veterinář zachechtal: „Tak to je dobré torpédo.“

„Omlouváme se,“ soukal jsem ze sebe a bylo mi trapně, „nikdy jsem ho takhle neviděl. Máme ho necelý rok, je z útulku. Nevím, co to do něho vjelo.“

„Možná nemá úplně dobré zkušenosti.“

Nevyvracel jsem mu to. Byla to lepší varianta než uvěřit tomu, že to zvíře mimosmyslově pochopilo Damiánovy řeči o nepatrném ďobnutí, a proto se vzpouzelo už před cestou sem.

Dami zalehl na břicho, aby Kocoura zpoza kamen vyšťoural. Chvilku se na zemi šteloval, než sebou škubl a vyjekl: „Jauvajs, to je hazlík. Mě seknul!“ Zároveň s tím vytahoval pravačku.

Civěl jsem na jeho dlaň, kde mezi palcem a ukazovákem hrčela stružka sytě rudé krve. Okolí se mi pomalu rozplývalo do mlhy, všechny zvuky utichaly a já se propadal mimo svět. Poslední, co jsem stihl zaregistrovat, bylo, jak jsem se parádně praštil do brady o kovovou hranu vyšetřovacího stolu, kterak jsem se tak hezky z pohledu na krvácejícího Damiána sesunul k zemi…

Probralo mě poplácávání na tváře a smrad čpavku. Moje chlapské sebevědomí právě utrpělo pořádnou ránu. Sestra se na mě culila, doktor se alespoň krotil a obvazoval Damimu ruku. Ten bílý ďábel zas už seděl v přepravce. Bez vyšilování.

Od veterináře jsme nedostali vynadáno a zákaz vstupu do jeho ordinace. Vybavil nás uklidňujícími prostředky. Ne pro nás, pro Kocoura! Měli jsme mu je dát půl hodiny před tím, než ho znovu navštívíme, aby ho mohl prohlédnout. Damián Kocoura zalehnutím sice znehybněl na asi tak pět vteřin, právě na jedno ďobnutí, ale na prohlídku jsme mohli zapomenout všichni.

Když jsme vyšli zpátky do čekárny, pán s dogou se na nás zadíval. Zaregistroval fáč na Damiho ruce, můj od brady vzhůru opuchající obličej, to, jak vypadáme neupraveně, protože koho by v tu chvíli zajímala z kalhot vykasaná košile nebo natržené triko. Servali jsme z věšáku bundy, Dami zvedl přepravku a koukali jsme už být pryč. Na odchodu jsme ještě zaslechli toho dobráka s dogou, jak říká, že tam uvnitř patrně vyšetřovali i nás dva.

Cestou zpátky domů se Kocour choval vzorně. A Damiánovi se u večeře slastně stočil na klín. Jako ta nejhodnější čičinka olizoval Damiho zavázanou dlaň a jemně předl.

Naštěstí vařil Jáchym. Já to přijal s povděkem, protože po tom dnu jsem toho měl právě tak dost a na nějakou vege hitovku od Kamila bych neměl nejmenší chuť. Moje občasná únava se projevovala čím dál řidčeji, ale někdy přece jen o sobě vědět dala. Ale možná bych byl unavený i bez covidu.

U jídla jsme s Damim na přeskáčku líčili Jáchymovi a Kamilovi, jak nás náš chlupáč oba zrychtoval. Už jsem se dal natolik dohromady, abych dokázal s humorem popsat i to moje chvilkové pobývání mimo realitu. Koneckonců, kluci mě znali, něco už jsme spolu prožili.

Kamil řekl, že jemu je zas blbě v řeznictví a ani tam nemusí být krev, a Jáchym prohlásil, že v poslední době mu bývá špatně, sotva pohlédne na sociální sítě. A ani po volbách před pár dny se prý tento stav nezměnil.

Jen Damián to mohl pojmout trochu jinak. Rozhodně nemusel prohlásit, že když to Helča při volejbalu schytala balonem do obličeje a z nosu se jí spustila červená, ten jeho hvězdný spolužák okamžitě věděl, co má dělat. Damiánovo: ‚Jo, myslim, že Machy je docela borec‘, mi nebylo příjemné.

Kecám. Pořádně mě to naštvalo. A měl jsem chuť ho poučit, co přesně znamená myslet!

Z deníku

Asi se zamilovávám čím dál víc. Jen je to docela těžký urvat si s ním pár chvilek. Kdy taky. A kde! A zdá se mi, že je to oboustranný, což se rovná skoro zázraku. Mluvili jsme spolu jen párkrát, docela obtížně hledáme, o čem vlastně mluvit. Ale to se snad časem poddá. Takže můj milej deníčku (takhle by to nejspíš napsala Aňa nebo Helča), sorry, když se odmlčím. Mám totiž ještě mnohem míň času než obvykle.