Ragtime 9.

Damián měl kromě jiných jeden dost specifický povahový rys. Když už se pro něco rozhodl, uměl věci dotahovat do konce přímo sprinterskou rychlostí. Možná to byl důsledek toho, jak rychle musel reagovat ještě nedávno na hřišti, když mu spoluhráč kopl přihrávku. Zpracovat ji sám, nebo míč poslat dál někomu, kdo je v tu chvíli před bránou v lepším postavení?

Kdybych byl na jeho místě já, asi bych v okamžiku rozhodnutí o přestupu na jinou školu Davidovi řekl, že to hodlám udělat. Ne tak Damián. On chtěl být tím, kdo mou přihrávku sám zpracuje, sám dovede míč před branku a sám vstřelí gól, aby pak už jen sledoval nadšené reakce svých fanoušků nebo zklamání druhého týmu.

Nepochyboval jsem, že David byl a vždycky bude na Damiánově straně a příliš jsem v tomhle ohledu Damiána nechápal. Ano, plnoletý byl, s tím dovršením osmnácti let si na své, teď už skoro bývalé škole, vybral status dospělého, takže si skutečně všechno zařídit jen on sám mohl. A tak to také během několika dnů zvládl. Dokonce docílil toho, že mu třetí ročník uzavřeli v předstihu. Přestože to vlastně bylo nedůležité. Později mi Kamil prozradil, že Damiánovi poradil, co ředitelce má říct, aby se moc necukala. A já si znovu uvědomil, že když Damián chce, umí jednat i velice neústupně a tvrdě.

Na moje námitky, že není úplně nejlepší nápad postavit Davida rovnou před hotovou věc, prohlásil, že on si naopak myslí, že to je ta jediná možná cesta, jak omezit nějaké dlouhé debaty, nesouhlasné argumenty a podobně. A já ho tedy nechal, aby si to udělal po svém. Stejně jsem cítil, že jsem se dostal na samou mez toho, jak moc mě nechá, abych tak trochu něco udělal a rozhodl za něj.

Dost jasně mi to dal najevo. Samozřejmě že ne slovně, to nikdy neuměl, nebyl to jeho styl komunikace a já si na to zvykal dost těžce. Pro mě slova se všemi jejich drobnými významovými nuancemi vždycky znamenala hrozně moc. Ale zrovna při téhle neverbální konverzaci mi to vůbec nevadilo. Byl jsem jen rád, že Jáchym a Kamil odjeli na jih Čech, odkud Kamil pocházel.

Po svých odpoledních směnách jsem Damiána skoro vždycky nacházel už rovnou v posteli. Udělalo by mi radost, kdyby si při tom čekání na mě četl, ale to bývalo výjimkou. Prohlašoval, že za dobu nedobrovolného setrvávání doma při on-line škole toho kvůli mně přečetl tolik jako nikdy předtím. Teď mu navíc přibyl i argument, že s tou četbou k maturitě už vůbec nemusí pospíchat, když má rok k dobru a také: „… Nikdy mě to asi moc bavit nebude, Honzo.“ A já ho nepřesvědčoval, nenutil a bral to tak, jak to bylo. Přece, kdo by remcal, když na něj čeká přitažlivý kluk, stále ochotnější se pomilovat tak, jak se mi zrovna zamane. Alespoň tak to doposud platilo, až…

„Na co koukáš?“ zeptal jsem se, když jsem ho po příchodu náležitě olíbal a potom zaměřil pozornost na rozzářenou obrazovku.

„Takový postapokalyptický příšerky,“ odpověděl a otevřený notebook kousek odsunul, aby se ke mně líp dostal a mazlivě mi otřel tvář o bradu.

„Než se sprchneš, tak to dokoukám, jo?“

„Nejdeš se mnou?“

Zavrtěl hlavou, že už byl. No tak se pro jednou vysprchuju sám, o nic nejde. Bylo mi zas celkem fajn, ta hrozná únava se už nedostavovala každý den, ale jen občas a zrovna dnešek jsem v práci strávil docela nenáročnou fyzickou činností. A moc jsem ho chtěl.

Když jsem se vrátil do ložnice, skutečně už měl dokoukáno. A já byl rád, protože zrovna sci-fi a zombíky jsem nemusel nikdy. Místo filmu se z notebooku tiše linul můj mix rockových balad.   

„Tak jaký jsi měl den?“ zajímalo mě, když jsem si přilehl k němu.

„Opravdu chceš teď mluvit?“ odpověděl mi otázkou a současně s tím sáhl po lahvičce oleje na nočním stolku. Po hodinách masáží vlastního těla Damián věděl, kam sáhnout. Měl bych se tomu snad bránit?

„Lehni si na břicho…“

Dráždivě nenucený tón, který jsem od něj slyšel málokdy. V posteli málokdy. Trochu to se mnou cuklo, ale stáhl jsem župan a poslechl. Zaslechl jsem ještě, jak se za mými zády svléká z trika a kraťasů, ve kterých do té doby byl…

Sedl si mi obkročmo na stehna, pod koleny uvěznil moje dlaně. Tohle je pro mě dost neprobádané území. Ten pocit, že bych se měl takhle někomu vydat napospas. Kdyby to byl kdokoliv jiný než Damián…

Vzrušení mě katapultovalo do dimenze bez času a prostoru. Cítil jsem jeho ruce, jak mě hladí po zádech a pak mě polévá teplým olejem a začíná masírovat. Neskutečně pomalu sjíždí od ramen přes lopatky ke kříži a zas zpátky. S každou cestou svých dlaní o kousek níž, až mi naplno hněte zadek. Přesně tou silou, kdy je to nejen vzrušující, ale už to pořádně cítím.

Zrychlil se mi dech, nejradši bych si ho okamžitě vzal. Prohnu se v kříži a zadek trochu vystrčím, abych mu dal najevo, jak se mi to líbí a vzápětí zasténám, když jeho ruce vyletí k mým ramenům a pak sjíždí až k loktům a on si na mě skoro lehne. Jazykem mě polechtá na zátylku a pak se do mě jemně zakousne a dráždí mi místečko těsně pod hranicí vlasů. Vzdychám nahlas, netušil jsem, že i laskání tohoto místa na mém těle mi může dělat tak dobře.

„Potichu, Honzo, nebo ti tu pusu zacpu.“

V jeho hlasu slyším neskrývané veselí i potlačované vzrušení. Baví ho to a zároveň má co dělat sám se sebou, jeho tvrdý penis dobře cítím. Na dlaň si lije další dávku oleje. Trochu se posune a promne mi lýtka. V podkoleních jamkách se zdrží a já už se třesu. A vím, že bude pokračovat až na má stehna. Zadek už nevystrčím, abych mu dal najevo, kde si jeho ruce přeju, ale proto, že na břiše se mi leží hodně nepohodlně.

„Uvolni se.“

Jemně mi poklepává prsty na sevřenou růžici zadku. Roztáhne mi půlky od sebe a nijak se toho nebojí. Cítím vlhkost slin, klouzavý tlak jeho jazyka, to se nedá vydržet!

„Damiáne, prosím…“

Ale on jako by mě neslyšel, jazyk vystřídá prst a pomalu se mi dobývá do těla. Nebolí to, je to jen tlak a pak pocit plnosti, když přidá i druhý. Lehne si vedle mě, jemným tahem mě přinutí se ještě víc prohnout a zaklonit hlavu, aby mě mohl políbit na rty. Jeho prsty se ve mně pohybují, až vyhmátnou správné místo, přitlačí a začnou ten hrbolek prostaty třít. Jazykem objíždí moje rty, saje je, než se vydá do hlubin mých úst.

Rukou zatápu po jeho těle. Zasykne nesouhlasem a odtáhne se. Laskající prsty opustí mé tělo a já jen zasténám zklamáním, že ta slast tak znenadání končí. Otáčí si mě na záda a já se na něj konečně můžu naplno dívat. Je tak vzrušený, že se mu od špičky penisu táhne jemné vlákno jeho vlastní vlhkosti.

Sedá si mi na klín, naše nedočkavé údy se dotýkají, cítím jeho tvrdost. Líbá mě a já bych ho moc chtěl obejmout, ale svírá mi ruce v zápěstích vedle mojí hlavy, jako bych se vzdával. A já se skutečně vzdávám. Bradavky mi jednu po druhé dráždí špičkou jazyka a jemně okusuje, doslova si mě vychutnává. Svíjím se pod ním a on mě jen znovu tiše uklidňuje. Takhle ho neznám, ale nechci nad tím přemýšlet, není to vůbec důležité.

Sleduju, jak se napřimuje a potírá si penis olejem. A já vím, k čemu se chystá, a chci ho tak moc, že se všechny moje obavy a strachy ztrácí někde v nekonečnu. Bere mě do dlaně, zvedá mi jednu nohu na své rameno, trochu si mě promaže a zapře se mi dlaní o hrudník. Opatrně se do mě tlačí. Kousek po kousku, trhaně při tom dýchá a já se co nejvíc pokouším uvolnit, aby do mě lehce pronikl.

Vpíjím se do té modré záře jeho očí. Neexistuje nic než já a on, když se do mě konečně naplno zaboří. Dlaň na mém hrudníku mírně klouže a tím pohybem mě úplně maličko tahá za chlupy, protože já nemám tak hladká prsa jako on. Ta nepatrná bolest je příjemná a rajcovní. Zvolna přiráží a moje tělo se po chvilce začne pohybovat v jeho rytmu.

„Nedělej to, prosím. Jenom lež.“

Skoro až zavzlyká a mně to dojde, nechce se udělat moc brzy. A já mu to chci dopřát, chci mu ze sebe dát všechno, co jenom můžu. Sevřu ho v sobě, až zasténá.

Stiskne mi penis skoro až na práh bolesti a přestane, dokud i já neznehybním.

A pak se se mnou miluje a drží můj kolík, ale nehoní, jen mě občas stiskne. A je to slast, ale copak nechápe, že já se takhle neudělám? Já přece nejsem on. Mučí mě pěkně dlouho, sténám tak, že mi skutečně dlaní překryje pusu. Nevím, jestli to trvá hodinu nebo pár minut, ale nakonec mi přece jen palcem začne přejíždět po žaludu, ze kterého už dávno kanou drobné kapky vzrušení na moje břicho. Přírazy trochu zrychlí a cítím, že i jeho tělo se pomalu napíná a nemá daleko k vyvrcholení. To je poslední myšlenka, která mi proletí hlavou, než mi celým tělem projede křeč a vzápětí vlna rozkoše a uvolnění. Cítím hluboko v sobě jeho záškuby a sám sebe taky zkropím. V silných stazích ze sebe dostanu pořádnou dávku, smete mě to dokonale.

Damián se na mě sesune a já ho konečně můžu obejmout. Spojeni slepenými břichy a ústy se oba pomalu vydýcháváme. Já žiju jeho dechem a on mým. V tu chvíli bych ho od sebe nepustil ani na vteřinu, ani na milimetr.

„Miluju tě, Damiáne, moc,“ šeptám mu mezi nádechy.

A vím, cos mi tímhle chtěl dokázat… Málem už jsem tuhle myšlenku řekl nahlas, když…

„Tak snad to moc není moc,“ broukl Damián, než mi dal poslední polibek, otočil se a uvelebil se ve své oblíbené poloze, přitisknutý ke mně zády i zadkem. Objal jsem ho a před definitivním odchodem do Hypnovy říše spánku, jsem na chvilku dumal nad tím, co tou svou poslední větou vlastně chtěl říct…

Druhý den nás čekala víkendová návštěva u Davida a Běty. Mělo to být poprvé, kdy já uvidím dvojčata naživo, a docela jsem se těšil. Byly jim tři týdny, s Bětou jsem si volal skoro každý den, a proto jsem věděl, že už se cítí natolik dobře, aby konečně přijímala návštěvy. Damián do té doby doma asi třikrát nebo čtyřikrát proběhl pro věci, a když jsem se ho zeptal, co holky, prohlásil jen: ‚Mimina, no. Řvou nebo spí.‘

Když jsme dorazili do domu na kopci, moje sestřenky naštěstí dělaly to druhé. Spaly. Nakoukl jsem jen škvírou ve dveřích do jejich pokoje a nic moc z nich neviděl.

„Pojď, Honzo, aspoň se v klidu najíme, dokud spí,“ zatahala mě Běta za rukáv. Vypadala unaveně. Zeptal jsem se, jak jí je.

„Asi jako každému, kdo spí v noci maximálně půldruhé hodiny v kuse,“ zasmála se a potichu zavřela dveře dětského pokoje. „To bude dobrý, neboj,“ ujistila mě ještě, jako bych já byl ten, kdo potřebuje utěšit.

Vložili jsme do úst sotva čtvrté sousto, když se z chůvičky ozval zvuk, který při nejlepší vůli nedokážu pojmenovat jinak než zabublání. Alespoň v těch prvních dvou třech vteřinách, než se jemné kňourání změnilo na brek a vzápětí řev.

Běta už se zvedala, ale David ji zadržel: „Dojíš, ano?“ Byla to sice otázka, ovšem zněla jako příkaz, takže moje teta zůstala sedět. David se naopak sám zvedl a vykročil za tím řevem, ke kterému se mezitím přidal druhý hlas. S povděkem jsem zaznamenal, že mají Anežka a Eliška plíce jako zvon a také jim to docela hezky ladí dohromady. Podíval jsem se na Damiána a ten protočil oči. Brekot neustával, a proto po kvapném snězení dalších pár soust – pochybuju, že Běta vůbec zaznamenala chuť pokrmu před sebou – se zvedla i ona a s omluvou odešla.

„Co jsem ti říkal,“ povzdychl si Damián. Asi nemělo moc smysl říkat něco ve stylu, že tohle je přece normální. To ale neznamenalo, že se mu to muselo líbit.

„Neboj, vyrostou. A stejně jsi skoro pořád u mě, tak zas o tolik nejde, ne?“

Jenom přikývl a já ho ještě konejšivě pohladil po ruce: „Hej, já tu pro tebe vždycky budu, to přece víš. A vážně by bylo pitomý žárlit na dvě mrňavé holky.“

Mírně zrudl, takže jsem se trefil a zas jednou mi ho bylo skoro líto. Sotva se zbavil Adély, překonal ten šok z toho, že jeho otec bude mít novou partnerku, a vyřešil svoje problémy ve škole, zas tu bylo něco, co ho trápilo. Sám mi přece říkal, že ho fotbal přestal bavit až v okamžiku, kdy už s ním netrénoval jeho otec. A ten, jak se zdálo, byl teď zaujatý něčím naprosto jiným než Damiánem.

David s Bětou se brzy vrátili k nám, každý s jednou z holek a já je konečně naplno uviděl. Byly jak věrné kopie jedna druhé. Nezdědily po svém otci plavou krásu, jakou po něm měl Damián. Naopak, měly tmavé vlasy po Bětě a tmavě modré oči skoro až do fialova. A já se doopravdy bál, když mi Běta položila Elišku do náruče, protože pořád byla ten nejmrňavější člověk, jakého jsem kdy viděl. Damián vyfasoval od Davida Anežku, aby ten mohl konečně dojíst a Běta zručně připravila dvě láhve s mlékem.

„Zkusíte to, kluci?“

Odpověděli jsme skoro současně.

„Jasně.“

„Ani náhodou!“

Eli se to čekání asi nelíbilo, začala mi v náruči zas pobrekávat, a tak jsem si od Běty nechal ukázat, jak tu mini lahvičku mám držet. Byl to hodně zvláštní pocit a mlaskavé zvuky, které při tom ta malá hladová potvůrka vydávala, byly tak specifické, že se to vážně nedá nijak popsat. Damiána Běta nenutila, Anežku si vzala na krmení sama.

Damián na mě vrhl rychlý pohled a já poznal, že si situaci vyhodnotil jako tu nejvíc příznivou pro vypálení svého pokusu o rozhodující ‚gól‘ sezóny.

„Tati, dvě zprávy. Od září jdu na jinou školu. Tam, co chodil Honza. Ale zopakuju si třeťák, abych měl lepší známky. Souhlas?“

Sledoval jsem, jak se Davidovi zastavila ruka s vidličkou napůl cesty k ústům, pak mírně poklesla. Několik vteřin na svého syna zíral, než se vzpamatoval a tu vidličku docela klidně vložil do úst. Získal tím další vzácný čas a to už mu patrně stačilo. Také on se uměl rozhodovat rychle. Jako bývalý sportovec i jako manažer. Zřejmě si v duchu vyhodnotil, že udělat Damiánovi nějakou rozhořčenou scénu nemá cenu.

„I kdybych nesouhlasil, změnilo by to něco, Damiáne?“

„Ne.“

„V tom případě… Až holky dojí, tak si vedle dáme něco k pití, ty mi o tom všechno povíš a pak si půjdeme spolu zacvičit, souhlas?“

A Damián přikývl a poprvé od té chvíle, kdy jsme sem přišli, se usmál.  

„Jasný, super, už mi to chybí. Dát si pořádně do těla…“

Byl jsem rád, že to všechno proběhlo v klidu. A že Davidovi na Damiánovi záleží. Ptal se ho, to ano, ale nijak zle, nic mu nevyčítal. Ten rok navíc velkoryse odmávl, že pokud ho Damián skutečně hodlá strávit tím, aby se víc učil jazyky, tak to vlastně není špatný nápad.

Mně se do posilovny nechtělo. Ostatně, domníval jsem se, že bych tam byl trochu navíc. Ty dvě hodiny spolu potřebovali strávit sami. Táta se synem, při tom, co je bavilo oba. A mně vůbec nevadilo prokecat jen s Bětou. Zajímalo ji, co se děje v práci, co ten nebo ta, co její bývalý pracovní tým. Já se sice o tamní drby moc nestaral, někdy se ale moje kolegyně zastavit nedaly, takže jsem alespoň poreferoval, jak na ni docela dost často vzpomínají. Což byla pravda. I po půl roce to její nástupkyně neměla úplně jednoduché a ty ženské někdy vážně dokázaly být zlomyslné potvory.

Domů jsme se s Damiánem vraceli až navečer, oba spokojení. On z toho tréninku, já protože zas jednou jsem byl s lidmi, které jsem měl rád.

„Víš, co je na dvojčatech úplně nejlepší?“ zeptal se mě později v posteli, kam jsem ho ze sprchy mezi polibky dostrkal.

„Ne, co?“

„No že nám dvěma se nic podobnýho fakt nikdy nestane!“

Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo ho brát vážně. Podíval jsem se mu do očí. Viděl jsem v nich nejdřív zablýsknutí a potom se mu ústa roztáhla do pobaveného úsměvu.

„Tak asi bychom to měli vyzkoušet a…“

Víc jsem říkat nemusel. Přitiskl se ke mně a políbil mě.

Dávat se i brát,
celý se odevzdat.
Za temných nocí,
ve světle dnů,
kdekoliv, kdykoliv
i v říši snů.