Ragtime 14.

„… a bylo to úplně v poho, jak to vůbec neprotahoval a rovnou mě šoupnul do lavice. Fakt jsi nekecal. Je docela cool.“

„Tolik to zas s tím procvičováním angličtiny přehánět nemusíš,“ smál jsem se Damiánovu nadšenému vyprávění o prvním školním dnu, „asi by se na to tvoje ‚cool‘ moc netvářil.“

Určitě školu nezačal milovat, ale těšilo mě, že si ten první dojem z nového prostředí přinesl veskrze pozitivní. Já sám byl z podnětů z nové práce a svého prvního dne v kanceláři natolik vedle, že jsem vděčně přijímal každou jeho větu, při které jsem chvilku mohl přemýšlet nad něčím jiným, než nad těmi desítkami informací, jež mi řekl můj nový nadřízený. David mi ho v sedm třicet ráno představil a dál už se o mě nestaral.

Damiána o půl hodiny později své třídě představil Matějka. Cool profesor. Kdyby Damiho slyšel, možná by ho vybídl, aby našel co nejvíce českých synonym a zlepšil tak svou slovní zásobu.

Pokud vám v tomhle vyprávění chybí zhruba měsíc – druhá polovina prázdnin, máte pravdu. Ale byla by nejspíš nuda popisovat srpen, který se nesl v jednotvárném duchu. Chodili jsme do práce, já občas nahlédl do skript, Damián nejen nahlédl do posilovny. Odběhl si do domu na kopci, abych já měl na učení klid. To byla jeho oficiální verze, ale mnohem pravděpodobnější mi připadalo, že to k životu zkrátka potřeboval. Dát si občas pořádně do těla. Třikrát jsme vyjeli na nenáročnou trasu na kolech. Jednou jsme hráli s J&K’s. Tentokrát mi Káťa půjčila ze ZUŠky klávesy, protože piano se s sebou brát nedá, a bavilo mě to ještě méně. Vlastně jsem byl rád, když ta akce skončila a já mohl vypadnout.

Jáchym a Kamil byli zavalení prací také. Obzvlášť Kamil doslova úpěl, že se prohrabává tunami spisů a rozsudků. Jáchym ho klidnil tím, že rozsudky nebo smlouvy, ve výsledku je to jedno a s tou úředničinou přece počítali oba. Jediná Katka nebyla v jednom kole a občas mým bytem proplula.

Damián pokračoval, jako by ze sebe rychle potřeboval vysypat všechny zážitky z celého dne:

„… no a pak šli do Strouhy, jen tak si sednout a pokecat. Aňa mi řekla, ať jdu taky. Tak když jsi byl v práci…“

„Aňa?“ vytrhlo mě ze zamyšlení dívčí jméno.

„Ang Li, Aňa prostě. Vy jste ve třídě žádnou Vietnamku neměli?“

„A ty snad jo?“

Podíval se na mě trochu zaraženě, ale pak mu škublo v koutku úst.

„Ne, to fakt ne. Taky s náma šla Helča, Sába, Péťa… Šlo nás asi patnáct, si ty jména ani všechny nepamatuju. Kluci tě taky zajímaj?“

„Proč by mě měli zajímat…“

Rozesmál se: „No, vypadalo to, že budu muset dodat i podrobnej popis. Prostě jsou fajn. Víš přece, že skoro celej rok jsme byli doma. Ty kreténi od nás se leda tak u někoho doma občas ožrali. Oni jeli dokonce na Šumavu na celodeňák. Normálně se domluvili a skoro všichni vyrazili. I v lockdownu byli pořád spolu. On-line, nejen při vyučování, ale hlavně pak. Mi o tom Aňa vyprávěla, jak vymejšleli různý blbosti a hry. Věřil bys, že…“

Nechal jsem ho mluvit a bylo mi dobře. Takhle nadšeného jsem ho kvůli škole nikdy neviděl – ono tedy nebylo kdy ho tak vidět – ale rozuměl jsem mu. Určitě se bál, co ho čeká, přestože to nikdy neřekl. Snad vážně bude tahle třída pro Damiho přátelská. Otázkou bylo, jestli takovou zůstane, jestli nebo až se jeho spolužačky dozví… Že se jim Damián bude líbit, o tom jsem nepochyboval ani na vteřinu.

„To bychom ten náš první úspěšný den mohli trochu oslavit, co říkáš? Burger v Delishi k večeři?“ zeptal jsem se, když se Damián vymluvil.

Tak významný den by si zasloužil trochu slavnostnější završení a já na to myslel. Zarezervoval jsem místa už někdy v polovině srpna. Kdyby byl Damián z toho prvního školního dne otrávený, alespoň by mu to zvedlo náladu. Takhle to ovšem bylo mnohem lepší.

A Dami souhlasil: „Super. Počkáme na Kamila s Jáchymem?“

„Aby se Kamil zas rozčiloval, že když maso nahradíš hermelínem, tak to stejně není vege? Vážně o to stojíš? Stojíš,“ odpověděl jsem si sám, když jsem viděl, jak se zatvářil, „tak já Jáchymovi napíšu, jestli to na šestou stihnou.“

Přijeli oba rovnou z práce. Kamil pro jednou naštěstí neřešil obsah našich talířů, ale jen toho svého. A pak jednu z kauz, ke které právě pročítal spis. Neřekl nám samozřejmě přesně, o co se jedná, šlo o nějaký pracovní spor. Dráždila ho na tom ta doba, kterou se už vlekl.

„Skoro osm let, chápete to? Až k dovolání. A Nejvyšší soud to Smrčkovi hodil zpátky, že se skutečně ‚odchýlil od ustanovené praxe‘ a má rozhodnout jinak.“

„To je ten kverulant s neplatnou výpovědí?“ zasmál se Jáchym a Kamil se zaškaredil.

„Podle mě je v právu. Kdyby nezkoušeli lidi vyhodit bez odstupnýho, tak by se s nima nikdo nesoudil. Holt nepočítali s tím, že se někdo vzepře a nezaleze při prvním zadupání.“

„Tak mu nechte peníze, když už je vyplatili. Vždycky to můžete odůvodnit právě tou délkou trvání soudu. Vlk se nažere, koza zůstane celá, ať žije české právo, ne?“

Já se vcelku chytal, ale Damián se vedle mě nespokojeně zavrtěl.

„Já tě varoval,“ upozornil jsem ho, „sedat si ke stolu s jedním právníkem je průšvih. Se dvěma živelná katastrofa.“

Slyšeli mě pochopitelně všichni tři. Jáchym se jen zasmál, ale Kamil ne.

„Není to vtipný, Honzo. Tu firmu zastupuje tvůj otec. Mimochodem hodně svinskou firmu, jak jsem si dohledal. Ale tomu se asi nebudeš divit, viď.“

Tak tomu jsem se doopravdy nedivil. Ten nikdy nemohl prohrát, i kdyby se měl dovolávat až k Luciferovi.

„Změňme téma,“ řekl Jáchym taktně, když viděl, jak se mnou to Kamilovo prohlášení nepatrně škublo.

„Jasný, promiň,“ omlouval se náš excentrik, „radši nám řekni, co ty. První dojmy z nový práce?“

„Ale jo, šlo to.“

„To byla vyčerpávající informace,“ usmál se Jáchym a pak už tu řeč plynule převedl jinam. Rýsovalo se nám pravidelné hraní ve WeR’s a tohle nás spolehlivě spojovalo, ať už jsme jinak dělali cokoliv.

Vlastně jsem ani neměl, co bych jim řekl. Těch osm hodin mi uteklo zázračnou rychlostí a jediné, co by Kamila mohlo doopravdy zajímat, bylo to, že jsem po své předchůdkyni zdědil psací stůl nejenom s počítačem, ale i s kytkou v květináči. Chudák kytka, budu ji muset zalít. Hlavně na to nezapomenout, už dneska vypadala trochu zdrchaně, jako by potřebovala pořádně dlouhou dovolenou. A kytce stačí k radosti málo. Třeba když ji někdo s láskou zavlaží. Myslím, že i kytka darovanou péči může vracet.

Navíc, zrovna s Kamilem jsem se o dopadech své práce nikdy moc bavit nechtěl. Stejně jako řetězce typu McDonald’s, ani nadnárodní korporáty s automotive výrobou příliš nemiloval.

Doma jsme klukům ve sprše dali přednost. Damián se mazlil s Kocourem a já se těšil, až se kočičák odebere na polici a my do postele. A jak jsem ho tak sledoval při hlazení našeho chlupatého spolubydlícího, napadlo mě, že on se mě – na rozdíl od Kamila – vlastně nezeptal na nic. Samozřejmě, neměnil jsem zaměstnavatele jako takového, jen pozici. Ale změna to pro mě byla. A velká. A potom jsem se v duchu okřikl, že sám toho nového měl dneska víc než dost.

Líbal jsem ho už ve sprše. Stále ještě se styděl, a proto jsme z té sprchy vyšli cudně v boxerkách. Mně to přišlo bláznivě roztomilé. Pochyboval jsem, že by po tom, kdy nám Jáchym s Kamilem popřáli dobrou noc a zapadli k sobě, někdo z nich toužil vyjít do předsíně zrovna v tom okamžiku, kdy jsme my vycházeli z koupelny. Chtělo se mi Damiána trochu pozlobit.

„Nechceš to spíš v kuchyni?“ šeptl jsem mu do ucha, když jsem ho na půl cesty donutil zastavit se, „bych si tě položil na stůl…“

Objal jsem ho a mírně hrudníkem zatlačil proti jeho tělu. Dveře do kuchyně jsme měli nalevo, do ložnice přímo naproti nám. A doleva jsem Damiána právě nasměrovával. Nemyslel jsem to úplně vážně, ale chtěl jsem vidět jeho reakci.

Cítil jsem, jak se proti mně vzepřel, položil ruku na můj bok a zarazil mě v pohybu.

„Počkej,“ vydechl, „to přece nejde.“

„Proč ne,“ škádlil jsem ho já, „co by se mohlo stát?“

Přejel jsem mu dlaní po tváři. Malé pohlazení, úplně hořel. Přes krk a klíční kost putovala moje ruka níž, na hrudník, k pevnému břichu se zřetelnými bochánky svalů. Ta posilovna vážně měla něco do sebe. Damián byl stále kluk s tím nejvýstavnějším tělem, jaké jsem kdy viděl a měl.

„Nemůžeš mě…, nemůžem to…, sakra, Honzo!“ skoro vyjekl, když jsem mu vjel rukou do boxerek a vzal do dlaně jeho rychle tvrdnoucí penis.

Tlumeně jsem se zasmál: „Tvoje vyjadřovací schopnosti jsou vážně dokonalý, na gymnazistu. A nezdá se, že by se ti to nelíbilo.“

Začal jsem ho jemně mačkat a třít. Zároveň jsem ho políbil a jazykem mu krátce vnikl do úst. Na chvilku se poddal, ale pak cukl hlavou: „Pojď si lehnout. Chci…, chci…“

„Co chceš?“

Mlčel, rudnul a zrychleně dýchal. Tepal mi pod prsty. Z dlaně jsem ho nepustil. Odvedl jsem si ho za péro do ložnice. Až tam jsem ho pustil a lehl jsem si, když si to tak přál. V boxerkách jsem měl taky těsno, ale já se zatím ovládat dokázal. Chvilku na mě jen tak zíral, než jsem poklepal vedle sebe na postel.

„Tak na co čekáš? Neboj, já udělám jenom to, o co si řekneš.“

Zafuněl, ale přilehl si ke mně.

To je naprosto marné, pomyslel jsem si, když jsem ho bral do náruče. Trochu se zachrul a povzdychl si: „Fakt tak moc musíš slyšet, že chci, abys mě ošukal?“

Já nevím, jestli je smích v okamžiku, kdy má dojít k tak závažnému aktu jako je milování, to nejvhodnější. Ale od něj to znělo tak směšně, když už se konečně odhodlal použít nějaký peprnější výraz v posteli, že mě přešla chuť. Chuť na to, aby se tak vyjadřoval. Protože k Damiánovi se tenhle explicitní styl vážně nehodil. Naštěstí mě nepřešla chuť na něj. A možná je smích naopak to nejlepší, co dva lidi může spojovat, protože i jemu ta situace nejspíš komická přišla – dva nadržení kluci, dohadující se o to, co kdo řekne a neřekne, když přece oba dobře ví, že na to vlítnout chtějí.

Smál se ještě, když jsem ho znovu líbal a stahoval mu boxerky stejně nedočkavě jako sobě. Za to, že to alespoň zkusil, si odměnu vážně zasloužil. Tím spíš, že to byla odměna i pro mě. Když jsem se dostatečně pověnoval jeho tuhým bradavkám, přesunul jsem se ústy po břiše dolů a olízl tekoucí špičku žaludu. Ale nezastavil jsem se.

Rozevřel jsem mu svalnatá stehna, nadzvedl pytlík a zabořil se jazykem do toho místečka, ve kterém jsem si užíval tolik rozkoše. Tohle se mi líbilo. Dráždit Damiána jazykem okolo sevřené dírky a cítit, jak se pomalu uvolňuje. Vnímat nekontrolovatelné stahy uvnitř jeho těla, jak mi vycházel vstříc. Postupně povoloval a já si ten prstenec pevných svalů vychutnával. Věděl jsem, že za chvíli mě v sobě bude svírat dokonale. A on si to užíval také, jeho vzdechy ho z toho usvědčovaly silněji než tisíc slov. Vstupoval jsem do něj pomalu a s citem. A tentokrát to bylo něžné a vláčné, zamilované.

Týden nám mezi prsty protékal jako voda. Zvykal jsem si na klidné neosobní jednání svého šéfa, na pružnou pracovní dobu, kdy jsem konečně nemusel být v práci s čipovkou u terminálu přesně na čas. Poznával jsem nové lidi, moje kolegy. Vlastně to oddělení vnitřní kvality bylo úplně malinké, čtyři lidé včetně mě. Pátý náš šéf, který mi postupně odkrýval, co přesně po mně v budoucnu bude žádat. Ten s námi ovšem v kanceláři neseděl. Bylo to příjemné uspořádání, nebyli jsme věčně pod dohledem.

Samozřejmě že ze začátku jsem si připadal jako mimoň, ale když přišla jedna čerstvá reklamace a moje kolegyně Šárka mě tím procesem krok za krokem provedla, nezdálo se to až tak složité. Zkusil jsem to opatrně nadhodit a ona kupodivu souhlasila. Potom moje nadšení trochu zchladila:

„Tenhle zákazník je rozumný. Nechá si poslat kus za kus a tím to zvadne. Chyba je to v našem procesu nedetekovatelná, on to ví, proto to moc neřeší. Až přijde něco od Italů nebo Francouzů, to teprve budeš zírat.“

Věřil jsem jí to. Ale když už jsem začal, nehodlal jsem se vzdát.

A tak jsem si proplouval k pátku s vidinou celého víkendu volna, až se mi po tom víc než roce nechtělo věřit, že něco takového doopravdy existuje. Celou sobotu a neděli budeme mít s Damiánem pro sebe. Kdo by se na to netěšil. Proto mi ani moc nevadilo, když v pátek ráno oznámil, že by si po škole šel zahrát s několika spolužáky volejbal.

„Prej je super, že konečně to bude vyrovnaný a v každým družstvu budou kluci dva. I když Fífa na nějakýho velkýho sportovce nevypadá. Bude hrát se mnou teda. Aňa nám to bude pískat.“

„To budete hrát dva na dva?“

„Ne, holky budou hrát taky. Jenže Aňa nemá ani metr pade, takže volejbal fakt nehraje,“ vysvětloval mi trpělivě u snídaně, kterou jsme výjimečně absolvovali sami.

Z tramvaje vystupoval dřív než já. Než jsem z konečné dojel busem do práce, napsal jsem Kátě, jestli se nechce odpoledne sejít. Moje věrná souputnice dobře věděla, že i když dávám navenek najevo, jak je všechno bezvadné bez chybičky, uvnitř se klepu strachy. Čekaly mě státnice a začátek semestru. A úplně nejvíc jsem s ní potřeboval probrat, jestli vůbec ještě studovat chci. Jestli to má smysl.

Z deníku

Září. Škola. Vypadá to na pohodu, i když novej kluk ve třídě je asi vždycky trochu atrakce. Extra tam, kde je tolik holek. Uvidíme. Ale tohle se zvládnout dá, ne? Třídní učitel, bezva týpek. Ale to už přece vím. Proslov o tom, jak začátek školního roku přímo svádí k tomu začít si psát deník. To taky není žádná novinka. Tak ať má radost, i když teda nevím, jak dlouho mi to vydrží. Rozhodně nebudu psát romány. Takže září a novej kluk ve třídě. No ještě že je Matěj tak uvědomělej. Nebo je to běžná praxe, svěřit nováčka spolužákovi?

Při volejbalu má hodně slušnou ránu.