Zkouška ohněm – 1. Nevděčný Angličan

Halou se rozezněly lehké tóny klavíru, jehož klaviaturu laskavě hladil dlouhými prsty černovlasý mladík. Nepotřeboval noty, hrál písně, jež znal a které vzbuzovaly vzpomínky. Snad více prohlubovaly jeho samotu, kterou si ještě před pár měsíci užíval. Byl rád, že vypadl z bláznivého kolotoče, který na něj útočil v jeho bývalém domově. Měl kolem sebe neustále lidi, novináře, mnohdy i ochranku své bývalé ženy, proto si připadal jako v ráji, když přijel na druhý konec světa a nikdo se o něj nestaral. Ale v poslední době uznal, že všeho moc škodí. I samoty.

Poslední tóny dozněly pokojem, jenž mu sloužil jako pracovna, smutný muž odložil brýle na lesklý povrch svého milovaného nástroje a promnul si kořen nosu.

Vzpomínky, velké pracovní nasazení a s tím spojený i nedostatek času na pořádný spánek se na něm podepisovaly únavou a depresí. Nasadil si brýle na nos a vrátil neposlušnou ebenovou kudrnu za ucho, kam patřila.

„Pane Robinsone, jestli už nic potřebujete, šla bych domů,“ ozval se mladý hlas děvčete, které mu jednou za čas přicházelo uklidit, uvařit a nakoupit.

„Juliet, vy jste ještě tady? Myslel jsem, že jste dávno pryč, neobtěžoval bych vás svou hrou na piano…,“ řekl tiše a zadíval se zkoumavě do jejích pomněnkových očí.

„Ale pane Robinsone, co to vykládáte? Hrajete krásně, ráda vás poslouchám, ačkoliv takovýto koncert od vás často nemívám,“ pousmála se na něj. Měla už dávno všechno hotovo, ale jakmile začal mladý muž hrát, posadila se v kuchyni na židli a pozorovala jej skulinou pootevřených dveří. Možná se neměla ani ozývat. Tvář jejího zaměstnavatele nevypadala nadšeně. Celý jeho postoj dokazoval, že o posluchače nestál.

„Děkuji za lichotku a nyní už běžte, nechtěl jsem vás zdržet tak dlouho…,“ vstal z malé židličky a zaklapl klaviaturu.

Vteřinku déle ještě postála, aby se pokochala pohledem na velmi přitažlivého muže, ale sama dobře věděla, že musí zůstat jen u pohledů. Muž jako on by se nikdy nezamiloval do tuctově vypadajícího děvčete. Byla jen obyčejná holka, která se živila tím, že uklízela po domech. Na něj někde čekala výstavní modelka. Stejná jako jeho bývalá žena. Pochybovala o tom, že by chtěl měnit zvyky a vkus.

Potichu vzdychla a otevřela dveře. Nepočítala však s tím, že mírný větřík vanoucí od moře natolik zesílil, že vzniknuvším průvanem začne létat vše, co bylo na stole. Faktury za léčiva, drobné zápisky, veškerá agenda, do které se chtěl Daniel nyní pustit a udělat si tak po dlouhém čase na svém pracovním stole aspoň trochu pořádek.

Okamžitě dveře zase zavřela a s omluvami spolu s ním začala sbírat dokumenty, které ležely na zemi po celém pokoji.

„Běžte domů, to je v pořádku, stejně jsem chtěl na tomto svém nepořádku dnes pracovat.“

„Pomohu vám to alespoň sesbírat, je to moje vina,“ sklopila zrak. Nejen z toho, že měla výčitky, ale také z jeho přítomnosti. Byla tak blízko něj, že cítila jeho parfém a uvádělo ji to do rozpaků. Vložila kupu faktur do jeho rukou a na malou chvíli se jejich prsty střetly. Téměř vyděšeně ucukla a zadívala se do jeho světlounkých očí, schovaných za skly brýlí, které jí připadaly stále smutné. Tolik by je chtěla vidět se smát spolu s jeho ústy…

Ty rty – byly jako stvořené na to, aby je někdo hýčkal a líbal.

Naklonila se k němu, ale on nikterak nezareagoval.

Daniel vycítil, na co dívka myslela, a chvíli zapřemýšlel, že by to mohla být ona, kdo ho zbaví samoty. Byly to už dva roky, co ho opustila žena, a on byl stále sám. Usoudil, že ho samota dohnala k myšlenkám na trvalý vztah. Možná jen zestárl, možná už ho přepadla touha po rodině, ale rozhodně mu přestávaly stačit jen občasné úlety, kdy sbalil holku jen proto, aby si jednou za čas konečně připadal jako chlap. Jen jedna noc a nic víc, nechtěl se vázat, a koneckonců mu bylo srdečně jedno, co má ona holka v hlavě, hlavně, že byla atraktivní. Jen zkrátka pokračoval v tom, jak byl zvyklý z Anglie. Divoké večírky plné sexu na jednu noc a pak sbohem.

Teď ale zjišťoval, že touží po tom, aby své děvče ráno viděl se probouzet vedle sebe, že by na něj čekala při návratu z práce a zeptala se ho, jaký měl den. Přál si chodit s někým na procházku na pláž nebo do kina a divadla. Prostě normální život, o kterém si ještě před pár lety myslel, že je to neskutečná nuda.

Možná přišel čas na takovouto změnu a Juliet byla přesně taková mladá dáma, jakou by si představoval a snesl po svém boku. Skromná, obyčejná, empatická a přirozeně hezká. Žádná umělá krasavice bez kousku mozku, jako byla jeho bývalá žena. Uvědomil si, že tato dívka je její pravý opak. Naprosto odlišná od jeho exmanželky Elizabeth, úspěšné modelky a rozmazlené dcerky jednoho z mnoha bohatých lordů obývajících ostrov na starém kontinentu. Ke konci vztahu už byl až alergický na její manýry a zhýčkanost.

Ne! To byla hloupost! Neměl by čas na vztah. Bude muset stačit občasné uvolnění jako doposud. Lidí bylo málo a jeho práce mu zabírala všechno jeho volno. Věděl, že s příchodem léta opět mohou očekávat rozsáhlé požáry v buši, a tím se ještě zvýší počet jeho zvířecích pacientů.

Nesnášel to období! Nesnášel tu bezmoc, kdy mu přiváželi desítky popálených, vystresovaných koalů v ubohém stavu. A to byli ještě ti, co měli štěstí. Tisíce jich nestihlo před plameny utéct a uhořelo v nich.

Už ráno v tabletu zaznamenal první případy požárů v Novém Jižním Walesu a věděl, že stejně jako každý rok se budou šířit a do jeho rukou se opět budou dostávat zvířata zmrzačená ohněm a trpící šokem i bolestmi.

Usoudil, že tohle období rozhodně nebylo dobré pro začátek jakéhokoliv vztahu.

„Nezlobte se, Juliet…,“ řekl. Nechtěl chodit okolo horké kaše a odrážet její jemné útoky na jeho osobu, i když sám ve skrytu duše věděl, že Juliet nebyla typ, který by útočil. Jen mu přišlo fér ji uvést na pravou míru, aby přestala doufat a měla možnost si najít druha, který by splňoval její představy a věnoval se jí tak, jak si zaslouží. U ní by nebyl schopný nechat si ji jen do postele a ničit tak její city. Ona byla jiná – křehká, nemohl ji jen tak zneužít, na to ji měl moc rád.

„Chápu,“ zesmutněla. Dobře věděla, že nesahá ani po kotníky krásné Elizabeth, kterou samozřejmě znala z módních časopisů.

„Nechápete! Jste krásná a milá, ale já nehledám vztah…,“ odmlčel se a chtěl se zvednout, aby uklidil kupu dokumentů, kterou stále držel v ruce.

V tom momentu mu projela páteří vlna palčivé bolesti, která se zabodla jako nůž do jeho zátylku. Zasténal bolestí i překvapením, rychle se opřel o stůl a rozdýchával další a další bodavá muka, jež neustále útočila na jeho šíji, probíjela se až k hrudníku a on měl najednou pocit, že se bolestí snad ani nenadechne.

„Co se stalo? Je vám špatně?“ vyděšeně na něj hleděla, netušíc, co dělat. „Zavolám sanitku!“

Nadechl se, aby popadl dech, i když při nádechu byla bolest mnohem větší.

„Zastavte! Nikoho nevolejte! Jsou to jen záda! Jen mi prosím pomozte do postele,“ hlesl.

Tohle nebylo poprvé, co ho záda zradila, ale tak špatně jako dneska na tom ještě nikdy nebyl. Byla to daň za tahání těžkých přepravek se zvířaty a nejspíš i za nedostatek spánku a bídný jídelníček. Teď ale tušil, že bez pomoci se na postel nejspíš nedostane. Cítil, že jen prostý krok by mu bolestí podlomil nohy.

Juliet odložila kabelku, ve které neúspěšně hledala telefon, sebrala mu faktury z rukou a opatrně ho podepřela. Oči se mu zalily slzami, a než udělal pár kroků, fialové fleky mu zastřely zrak. Obával se, že ani k posteli nedojde. Nechtěl kňourat jako zbabělec, ale jakmile musel svou páteř natáhnout na pohodlnou postel, z úst mu vyšlo nechtěné zasténání.

„Děkuji,“ zašeptal. Na další slova už neměl sílu.

Ona si klekla k posteli a odhrnula kudrliny, které ho obtěžovaly na bolestí stažené tváři.

„Zavolám kamarádovi, bydlí kousek odtud, na ubytovně, která je pro zaměstnance Lázní, je to skvělý fyzioterapeut, on vám ta záda srovná a zítra budete jako rybička.“

Opět odešla a tentokrát už mobil úspěšně vylovila z hlubin kabelky.

Neměl sílu protestovat, jen se chtěl zbavit té bolesti, která nepolevovala, ani když ležel horizontálně na pohodlné matraci.

„Lucasi, jsi doma…? Prosím tě, nemohl by ses stavit k panu Robinsonovi? Víš, kde bydlí? Tam kde pracuji, ukazovala jsem ti nedávno jeho dům. Má něco se zády, ani pohnout se nemůže…, kdybys mohl hned teď, byla bych ti vděčná…,“ zatvářila se prosebně, skoro jako by ji druhá strana mohla vidět. „Můžeš? Skvělé! Půjdu tě čekat před dům.“

Ještě naposledy se otočila k úpícímu černovláskovi a vyšla ven.

Ten jen útrpně, bez hnutí ležel a modlil se ke všem bohům, aby ta šílená bolest přestala.

Po nekonečných minutách do pokoje vstoupil mladý muž s batůžkem a na něm připnutou karimatkou a v závěsu za ním švitořící Juliet, která mu vysvětlovala, jak se všechno seběhlo.

Jeho zelené oči se okamžitě upnuly na černovláska před ním. A to byl zhruba ten moment, kdy se vnímání dívky po jeho boku stalo tak náročným…

Poslouchal každé její slovo, tedy, alespoň se o to snažil. A přesto mu pozornost nepřestávala utíkat k muži na pohovce. Byl… jaký? Měl dojem, že jej odněkud znal, nedokázal si ho ovšem přiřadit. Byl krásný? Sexy? Nádherný? To všechno dohromady? Ne, to byla slabá slova! Měl plné rty hodné polibku, tělo, které si zasluhovalo dotyk, a dlouhé černé vlasy, do nichž by Lucas tak rád vpletl prsty, pohladil ho a…

Panebože! Nad čím to přemýšlel?! Měl před sebou krásného chlapa, to jo, ale přece se nemohl tak rychle nechat zblbnout! Ano, je pravda, že, jak tvrdil jeho nejlepší přítel, mužům obvykle trvá sotva osm a půl sekundy zamilovat se, ale… dost! To by vážně stačilo!

Zatřásl hlavou a nahodil úsměv. Věděl, že v něm spočívalo jedno z nejzáhadnějších a přitom nejprostších kouzel. Usmát se, zakývat hlavou. Všimne si někdo oceánu za mořem? Bolesti za úsměvem? Lásky za touhou? Nikdy. Jen se usmát a svět si opět nasadí ty dokonale hloupé klapky, jaké míval, kdykoli ho zrzek potřeboval.

Danielovi bylo všechno jedno, jen věřil, že mu mladý masér nějak – jakkoliv – pomůže. Jen pevně doufal, že mu nezkazil výlet do přírody.

„Dobrý den,“ pozdravil Lucas a hned se otočil zpět na Juliet, „dalas mu něco na bolest?“ zeptal se pro jistotu, i když předem tušil odpověď. Ona musela vědět, jak rychle dorazí a že veškeré prášky už si vyřeší sám.

Nemýlila se. V Danielově bytě byl vskutku v rekordní rychlosti. Když mu zavolala, zrovna totiž nikoho nemasíroval, měl volno a seděl doma, tupě zíraje do otevřeného notebooku. Rozhodl se pro jednou věnovat volné odpoledne své nejmilejší zábavě a opět pro těch pár lidí, kterým se podařilo zabloudit na jeho blog, sepsat pár řádků. Psaní miloval, ačkoli profesionálně by ho nikdy provozovat nechtěl. Nu, možná jako mladší…

Měl krásné téma. Vymyslel skvělé postavy onoho nového příběhu, který za pár týdnů chtěl poslat do světa. Měl osnovu, dokonce měl i přesnou kostru právě psané kapitoly. A taky měl dojem, že napíše ještě jedno slovo a začne zvracet abecedu.

Zkrátka a dobře, ten den nebyl nejkreativnější a prázdná stránka nového wordového dokumentu mu na náladě nepřidávala. A tak seděl a seděl, prsty položené na černých klávesách a koukal…

Možná proto pak přišel tak rychle. Možná šlo o dokonalou příležitost prokrastinovat. Jenže když teď koukal na tohohle chlapa… Toho že on se měl dotýkat? Hladit ho, masírovat? To byla sebevražda!

„Ne, to ne. Já ani pořádně nevím, jestli tu takové léky má,“ zakoktala se Juliet, čímž ho vytáhla z představ.

„V pohodě, netrap se a běž domů. Už před půlhodinou mi telefonoval tvůj bratr, že se ti nemůže dovolat, prý jste byli domluvení, že půjdete do kina, tak snad to ještě stihneš…“

Juliet vytřeštila oči uvědoměním. Kvůli černovlasému andělovi, jak jej sama v duchu přezdívala, úplně zapomněla na slib, který dala svému bratrovi.

Rychle popadla kabelku a ještě ode dveří se na ně zadívala.

„Bude v pořádku? Nepotřebuješ mě tady?“ Obava o nemocného v jejím hlase se nedala přeslechnout a mladý masér se musel vědoucně usmát.

„Zvládnu to, ale ty jsi nějaká starostlivá,“ zašklebil se na ni, avšak ona se na něj jen zamračila a jinak jeho narážku nekomentovala.

„Zavolej mi, kdybys potřeboval pomoc,“ řekla ještě mezi dveřmi.

Lucas se však už věnoval svému batohu, z něhož vyňal černou kapsičku a vzápětí se již Daniel díval, kterak mladík plní tekutinu z ampule do injekční stříkačky. Zatnul zuby. Věděl, že je dětinský, kolikrát on tenhle úkon denně v práci prováděl…

Ale když se jednalo o to, že se jehla zabodne do jeho těla, tmělo se mu před očima. Tentokrát ale neměl sílu protestovat, bolest zad byla silnější než strach, a tak jen odpovídal na mladíkovy dotazy, jestli není alergický na nějakou látku obsaženou v léčivu, kterou se mu chystal v příští chvíli vpíchnout do těla.

Když se ujistil, že mu nic nebrání zbavit černovlasého bolesti, nelenil, našel žílu a zručně bledému pacientovi vpíchl analgetika.

Ten po pár chvílích vydechl úlevou. Cítil, jak bolest pomalu odchází, a uvolnil se.

Konečně se mohl normálně nadechnout i komunikovat.

„Děkuji,“ vydechl, „omluvám se, že jsem vám zkazil výlet!“

„Prosím?“ podivil se Lucas a zmateně se na něj podíval. Jaký výlet? Co si tak vybavoval, část, kterou měl zrovna psát, se týkala návštěvy příbuzných. To se výletem nazývat nedalo. A asi to bylo dobře, protože kdyby se černovlasý trefil do tématu, o kterém zrzek psal, asi by mu do hlavy nasadil myšlenku, jestli ten krásný muž o jeho blogu nevěděl. A to by pak asi nevydržel a nápadně zrudnul. Ne že by se za svá díla styděl, jen… Totiž, řekněme, že ne všechno, co psal, bylo mládeži přístupné a zrovna na tyhle pasáže by právě před tímto mužem nerad vzpomínal…

„Chtěl jste jít někam pod širák, nemám pravdu?“

„Stále nerozumím, o čem to mluvíte?“ pousmál se nechápavě a Daniel měl dojem, že masér se na něj zadíval jako na blázna. Ten se pak ale rozesmál. „Myslíte kvůli tomuto? To není na stanování, to je terapeutická podložka. Nosím ji k pacientům domů, protože na měkkých postelích je nemohu tak dobře rozmasírovat a na tvrdé podlaze by to také nebylo nejvhodnější.“

Mezitím co povídal, rozprostřel podložku na zemi. Nyní už Daniel viděl, že je silnější a širší než běžná karimatka na přespání pod stanem.

„Jmenuji se Lucas Gray,“ představil se a podal svému pacientovi ruku.

Ten ji přijal a sám svému zachránci sdělil jméno: „Daniel Robinson, děkuji, že jste si na mě udělal čas, a omlouvám se, že jsem vám zkazil podvečer. Kdybych mohl Juliet zarazit, nikdy bych nedovolil, aby vás obtěžovala.“

„S tím si nedělejte starosti, stejně nemám co na práci,“ zalovil opět do batohu a vytáhl lahvičku oleje. Tedy, alespoň jeho práce nebyla neodkladná, nebo, zrovna v tenhle moment, lákavá. Jistě, svět představ a fantazie miloval, jen asi potřeboval pauzu… Bylo to jeho všechno, extra po tom, co se mu dělo ve vlastním životě. Miloval utíkat mezi vlastní myšlenky, ať už během práce a masírování, nebo ve volném čase. Miloval snít. Protože reálný život zkrátka ‚šťastně až do smrti‘ do jeho osudu nevepsal.

„Pomohu vám si svléknout košili a pak se položte na podložku,” řekl raději, aby zahnal nevítané myšlenky.

„Ne, to je v pořádku! Už je mi lépe. Děkuji, ale myslím, že už vás dál nebudu obtěžovat!“

„Ale kdepak,“ zakroutil hlavou, „tohle není v pořádku. Máte v sobě analgetika a léčivo na uvolnění svalů páteře, nicméně, až tohle přestane působit, vrátí se to. Možná ne hned zítra, ale jednou ano. Máte pravděpodobně skřípnutý nerv, a to nelze vyléčit léky proti bolesti. Musím vám rozmasírovat ztuhlé svaly, budete muset cvičit a nějakou dobu se vyhýbat činnostem zatěžujícím páteř.“

Vyděšeně se naň zadíval, ale Lucas se zatvářil pevně, aby si byl Daniel jist, že tohle myslel vážně.

„Není to žádná legrace, s tímto si nezahrávejte! Pracuji mimo jiné i s lidmi jako vy, kteří své cvičení zanedbali a nyní jsou rádi, že chodí alespoň o holi. Léčba je pak zdlouhavá a náročná, mějte tohle prosím na paměti.“

„Poslechnu vás ve všem, doktore,“ zakřenil se. Bylo mu už dobře a přemýšlel, jestli všechny tyhle strašáky nejsou zbytečné.

„Nejsem doktor,“ řekl a v jeho hlase bylo slyšet trochu smutku a hořkosti. „Jsem fyzioterapeut a nyní vás poprosím, svlékněte si košili a položte se zde na podložku,“ řekl vážně a bylo vidět, že mu vadí, že se pacient k problému stavěl tak laxně. Kolikrát už se s takovým přístupem potkal, a ne vždy to dopadalo dobře. Nenáviděl koukat, jak si lidé sami ničí život jen svou leností, každý moment, kdy jim pak oznámil, že jejich zdraví už nikdy nebude jako dřív, cítil jako své osobní selhání, i když zároveň věděl, že víc pro ně udělat nemohl. Museli se snažit sami.

Jenže zrovna tenhle chlap byl… byl zvláštní. Byl hezký a vzhledem k tomu, co už o něm od Juliet slyšel, i chytrý. Vypadal inteligentně. Byl mladý a měl před sebou budoucnost, svět mu ležel u nohou, tak proč se zrovna on snažil přijít o možnost šlapat po něm po svých?

Tentokrát už Daniel neprotestoval a rozepínal knoflíčky košile jeden po druhém. Byl na tu činnost soustředěný, přesto měl ale neustálý pocit, že ho mladý terapeut sleduje až příliš pozorně. Obrazně však nad tím mávl rukou a s mírnými těžkostmi se položil břichem na podložku.

A zelené oči zatím klouzaly po celém tom krásném těle, které se mu vystavovalo, jako by o nic nešlo… Problém byl, že vážně o nic nešlo. Majitel oněch zvědavých očí měl druhého muže jen namasírovat. To bylo celé.

Lucas si neslyšně povzdychl. Tenhle chlap se mu líbil, a to opravdu hodně, jenže to neznamenalo, že na něj mohl koukat… takhle. Stále to byl jeho pacient. A byl na dívky, podle všeho, i když by bylo krásné, kdyby ne. A přesto, měl tak hříšně pevné tělo pokryté svaly, tak dokonalé.

Horké ruce pokryté olejem začaly kousek po kousku rozmasírovávat ztuhlá záda. Nebylo to nic příjemného, bolelo to, zvlášť když si Daniel vzpomněl na jemné ruce masérky, kterými se nechal hýčkat na dovolené v Thajsku, kde byl ještě se svou bývalou ženou. Ta ho k tomu přemluvila, a on byl za to nakonec rád.

Tohle bylo ale něco úplně jiného. Bolelo to. I přes účinky analgetik zatínal zuby, aby neskučel bolestí. Ale Lucas nic nedal na jeho hekání a tichý vzlykot. Byl na to zvyklý, věděl, že to bolí, ale také si byl jistý, že to pomáhá a zítra, nejpozději pozítří se bude moci jeho pacient normálně a bezbolestně pohybovat. Ale nyní se to bez hrubého zacházení, jak by se mohlo chudákovi na lehátku zdát, neobešlo.

„Vydržte. Vím, že to není příjemné, ale jemným masírováním bych vám nepomohl, můžete se mi třeba svěřit, v jakém oboru pracujete a jak je možné, že takový mladý člověk má tak neskutečně zrasovaná záda!“ řekl s mírnou výtkou.

„Rozhodně už jsem natolik starý, že mám právo trpět civilizačními nemocemi…,“ vyčetl mu Daniel. Byl nervózní a domníval se, že ho masér zbytečně trápil.

„Vážně? A kolik vám tedy je – dvacet osm?“ snažil se uhádnout jeho věk.

„Je mi třicet čtyři a moje práce je dost náročná, i když mi budete tvrdit, že nikoliv. Jsem zvěrolékař, pracuji v Rescue Animals. Můžete mi věřit, že mé zaměstnání je hodně fyzicky vyčerpávající.“

A ještě víc psychicky. Uvědomil si, že jestli se nedá do zítřka dohromady, nebude mít kdo ráno nakrmit zvířata, která jsou nyní v jeho péči na klinice. Byl na ně sám, většina zaměstnanců odjela do terénu a starala se o zvířata přímo na záchranné stanici v Novém Jižním Walesu.

„Ach tak, tomu rozumím, jen ten věk se mi moc nezdá, vypadáte dost mladě,“ nevěřícně kroutil hlavou. Myslel si, že jsou podobného věku, a nakonec se ukázalo, že byl od něj o osm let starší. Asi měl vážně hloupý odhad.

To, že práce jeho pacienta byla fyzicky náročná, věděl, chodil okolo Rescue Animals domů na ubytovnu, kolikrát tam viděl lidi, jak se tahají s pytli plnými krmiva či podestýlek nebo s přepravkami, které jsou samy o sobě dost těžké, natož když jsou uvnitř zvířata. Podle jeho svalů a opáleného těla věřil, že tato postava nejspíš nebude tvarována v posilovně.

Kromě toho se ani nezdál jako typ, který by takováto zařízení navštěvoval, ale mohl se samozřejmě mýlit. Bože, ten měl štěstí… Ne proto, že se tahal s těžkými pytli, ale Lucas sám chodil do posilovny až děsivě často. Pokaždé měl dojem, že domů už po svých nedojde, jak ho všechno bolelo, a stejně, byl sice štíhlý, o svalech, jaké měl Daniel, si ale mohl nechat jen zdát. To bylo nespravedlivé…

Rukama znovu přejel po jeho zádech a prsty pohladil maličkou černou ještěrku na levé lopatce. Od doby, co se Daniel svlékl, jej fascinovala, snažil se ale nedat to jakkoli najevo a odolat té šílené touze dotknout se tetování, ať už to bude stát cokoli. Tolik by ho zajímal její význam, tolik by ho zajímalo, proč si vybral právě ji. Ale na to se zeptat nemohl.

Rychle prsty stáhl a pokračoval v masáži.

„Máte špatný odhad, doktore, ale to je jedno. Nemohl byste mě trochu šetřit? Bolí to jako prase!“ vyčítal mu Daniel.

„To bych nemohl, nemělo by to žádný význam,“ řekl a zatlačil na trapézák tak silně, až měl kudrnáč strach, že mu praskla klíční kost. Hekl bolestí a snažil se zahnat slzy, které se mu draly do očí. Dál ale neprotestoval. Cítil, že ačkoliv tohle bylo mučení, bolest z něj byla jiná, zvláštně tupá. Ta bodavá, o níž si myslel, že mu snad sežere mozek a on už se nikdy naplno nenadechne, se neozývala. Přibližně po hodině Lucas stáhl ruce.

„Hotovo,“ vydechl, ale hned dodal, „pro dnešek.“ 

Daniel na něj upřel vyděšené oči.

„To mě takhle chcete mučit víckrát?“

„Ještě nejméně třikrát a do toho vás musím naučit cviky, kterými sám budete udržovat záda v kondici, aby se vám už podobná ataka nestala. Zvlášť, když vás nejspíš nijak nepřesvědčím, abyste změnil práci, anebo se alespoň šetřil. Ale teď by byla vhodná horká koupel. Máte vanu?“

„Samozřejmě, že ano. Druhé dveře napravo.“

„Nachystám vám koupel s léčivými oleji. Horká voda uleví od bolesti a ještě více uvolní svaly. Musím vám říct, že máte záda v otřesném stavu, vůbec se nedivím, že to došlo až do tohoto stádia! Vás nikdy předtím nebolela?“ zeptal se ještě. Zlobil se na něj… Kdyby se jen trochu šetřil, jen trochu se zajímal o své zdraví… Byl tak krásný, určitě oblíbený, a kazil si život něčím tak hloupým! Dlouho už neviděl nikoho s tolik zničeným zády a zrovna u tohoto muže ho to přinejmenším štvalo.

„Ale ano, myslel jsem však, že je to pouze přetažení,“ zamyslel se a vidina horké koupele mu přišla v tu chvíli jako skvělý nápad, ačkoliv venku i po západu slunce panovalo tropické vedro. V domě sice byla zapnutá klimatizace, nicméně on ji měl puštěnou jen o několik stupňů níž, než byla teplota venkovní. Dobře znal ty šoky, když vyšel ven na terasu a praštil ho horký závan vzduchu, jako by přišel do pekla. Kromě toho do tohoto příšerného přístroje nechtěl moc vrtat. Ještě za ty dlouhé měsíce nepřišel na to, jak se vlastně nastavuje. Nechtěl se dočkat toho, že by měl v domě Sibiř a nevěděl, jak nastavit zpět snesitelnou teplotu.

Přesto ho kvůli pekelné bolesti oblévaly vlny zimy, kterou mu způsoboval studený pot, a zdání, že do té koupelny ani nedojde, bylo stále silnější.

„Pomohu vám,“ zadíval se na něj Lucas, jako by mu četl myšlenky. Anebo spíše předpokládal ze zkušeností, že se pacienti po jeho péči nejsou schopni hýbat. „Zatím si sedněte, připravím koupel a poté vám pomohu do vany,“ řekl, jako by se nechumelilo.

Daniel se vyděsil. Tohle musel zvládnout sám, nemohl se před ním promenádovat nahý.

„Přede mnou se přece nemusíte stydět!“ ujistil ho, když viděl jeho zděšený výraz. „Víte, kolik už jsem viděl nahých těl?“

Tak. A tímhle momentem si Lucas podepsal ortel, rozsudek smrti, nebo cokoli na ten způsob. Věděl, že mu musí pomoct, po jeho nepříliš jemném zacházení by byla cesta do koupelny utrpením, jenže zároveň… sakra, tohle tělo rozhodně nebylo jako všechna ostatní! Naopak! Bylo daleko lepší než ta, co si vysnil jako dokonalá u psaní svých příběhů, a že to byly nějaké představy.

Sakra, tohle byl problém. Nefandil si, že by touhle zkouškou osudu prošel bez problému, ale taky věděl, že jinou možnost neměl. Nesměl na sobě nechat znát zaváhání, nesmělo být poznat, jak nejistý vlastně byl. Musel přimět Daniela uvěřit mu, protože kdyby to nedokázal, byl by to opravdický průser.

Daniel uznal, že to byla vlastně pravda, u lékaře se nikdy nestyděl. Netušil, co ho neustále nutilo se tak ostýchat. Byl to masér, vidí nahotu dennodenně. Nicméně pořád měl z Lucasova pohledu dojem, že jeho tělo zkoumal jinak.

Nikdy tímto nijak netrpěl, ale cítil Lucasův pohled, který ho svlékal očima, což mu bylo krajně nepříjemné. Věděl, že má pěknou postavu a že ho mohou oceňovat i muži, ale stále v něm hlodalo cosi, co si neuměl vysvětlit. Možná to však byla jen jeho hloupá představa z pocitu stydlivosti. Také jej mohl pozorovat, jak drží tělo, aby zjistil, co přesně se zády má. Daniel nevěděl a snažil se to pustit z hlavy. Nakonec usoudil, že se chová dětinsky, a doufal, že to na něm mladý masér nepoznal. Přesto nechtěl své tělo nechat zvědavým očím napospas.

„Dojdu tam sám, zvládnu to,“ řekl pevně, ačkoliv úplně jistý si nebyl. Stydlivost ale vyhrála a on se zatvrdil, že to dokáže.

Zvládl to. Sice myslel, že při vysvlékání kalhot vypustí duši, a do horké vody spadl jako pytel brambor, až voda z objemné luxusní vany vyšplíchla na kachle, ale poté už si lebedil a nechal vonnou vanu plnou bublin laskat jeho dorasovaná záda. Bylo to tak příjemné!

Zavřel oči a nechal se unášet myšlenkami na dnešní večer, o kterém si myslel, že bude stejně nezajímavý jako všechny předešlé.

Ne, že by ho tahle patálie se skřípnutým nervem nějak potěšila, přes to všechno tento podvečer posoudil jako velmi nevšední. Nejenže se jeho zaměstnankyně projevila jako potenciální možná partnerka, ale tenhle mladý kluk mu přišel tak zvláštní, až se zarazil. Nikdy na muže nemyslel v jiném smyslu než v tom kamarádském, tak, že spolu jednou za čas zajdou na pivo nebo na zápas rugby. Nyní přemýšlel, že by s ním dokázal klidně sedět hodiny na terase, popíjet čaj a úplně klidně tiše hledět na záliv.

Přitom mu celou dobu jen ubližoval tak, až se mu zatmívalo před očima, a to ani nepočítal tu šílenou injekci, ze které se mu ještě teď točila hlava. Jenom si vzpomněl, jak na ni soustředěně hleděl, když ji plnil z ampule, a chtělo se mu omdlít. Dokonce měl v tu chvíli dojem, jako by se jehla zlověstně zaleskla. Ale pomohla. V tu chvíli se taky zamyslel, jak mohl přežít tetování. Nikdy by do sebe nenechal tolikrát zabodnout jehlu, kdyby to neplynulo z jedné hloupé sázky, na kterou kývl v mírném opojení hašišem na jedné z mnoha studentských párty, kterých se kdysi tak rád účastnil. Když stál před tetovacím salonem, usoudil, že by se měl předtím opít, ačkoliv byl zatvrzelý abstinent. Byl přesvědčený, že to nezvládne. Když však tuto myšlenku neprozřetelně vyslovil před tatérem, ten ho ujistil, že pokud chce chlastat, bude si muset najít někoho jiného. A tak si na terase domku, v níž se salon nacházel, ubalil brko, pořádně se vyhulil a s pocitem, že je king, se zdviženou hlavou a úsměvem na rtu ukázal tatérovi svůj obrázek, lehl si na břicho a zavřel oči. Vidět to nemusel, a také proto si vybral za místo lopatku na zádech. Přežil to, sice mu bylo ještě pár dní po tom zle a už nikdy se s nikým, ať byl v jakémkoliv stavu, nesázel, ale dneska byl za svou strážkyni zdobící jeho záda vděčný. Ta ještěrka pro něj představovala symbol a neustále, když si na ni vzpomněl, ho ujišťovala o tom, že už nemá dělat hlouposti.

Teď cítil, jak horká voda uvolňuje svalstvo, a všechny modřiny, které mu ten sadista vytvořil, přestávaly bolet. Oddechl si a dál relaxoval. Voda začínala pomalu chladnout. Usoudil, že se musí pohnout. Nejen vylézt z vany, ale také umýt své husté vlasy, které se mu uvolnily z culíku. Ten mu zručně a rychle vytvořil Lucas, aby mu dlouhé prameny nepřekážely pod rukama, když jej masíroval.

„Do hajzlu,“ tlumeně zaklel, když zjistil, že své ruce zvedne jen pár centimetrů nad prsa a dál ho bolest nepustí. Jenže věděl, že své kudrny si umýt musí. Byly od oleje a dalších mastí, kterými jej Lucas masíroval, a i voda byla prosycena látkami, které sice kůži a svalům prospívaly, ale vlasy jimi trpěly.

Čert mu je byl dlužen! Kolikrát si už říkal, že se ostříhá – nelpěl na nich – on ne, to jeho bývalá žena mu zakazovala se ostříhat, a když se rozešli, jel tak nějak dál v zaběhnutých kolejích, kdy navštívil kadeřníka jen za účelem zastřižení konečků. Dávno se jich měl zbavit, zvlášť když se přestěhoval do slunné Austrálie, kde jsou dle jeho názoru horka snad celoroční. O létu ani nemluvě. Byl ale docela překvapený, jak rychle si na slunné podnebí zvykl. Po všech těch letech v deštivé Anglii byla tohle příjemná změna. Vždycky měl rád slunce a teplo.

Voda začínala být spíše nepříjemně vlažná a další pokus o umytí vlasů opět selhal.

„Kašlu na ně, při nejbližší příležitosti se ostříhám,“ dál polohlasně lamentoval. Pokud by se mu je nepodařilo rozčesat, byl rozhodnutý se jich jednoduše zbavit a dál se jimi v tuto chvíli nechtěl zabývat.

S táhlým zaúpěním zjistil, že i vylézt z vany bude opravdu neřešitelný problém.

„Stalo se něco?“ zaslechl za sebou lehký hlas jeho mučitele.

„Do hajzlu! Co tu děláte?!“ vykřikl vyděšeně a sesunul se pod hladinu se skomírající hradbou bublin, které už téměř nic nezakryly. Vůbec si nevšiml, že Lucas do koupelny přišel, nejspíš ze starostlivosti, jestli se mu něco nestalo. Uvědomil si, že jeho zaúpění znělo jako od postřeleného psa dinga.

V nějaké jiné situaci by se Lucas možná krapet nervózně zasmál. Fascinovalo ho, jak byl Daniel vyděšený z jeho přítomnosti, jak se styděl. Čekal by pravý opak. Lidé s jeho postavou ji často ukazovali, vystavovali v saunách, chodili do posilovny spíš, aby se předvedli, než z potřeby alespoň maličko se udržet ve formě. A na Danielovi by skutečně nenašel jedinou chybičku.

V duchu si posteskl. Sám se řadil jako pravý opak černovláska – ať se snažil, jak chtěl, takhle nikdy nevypadal. Pracoval, jak pracoval, když byl čas, chodíval ráno běhat anebo do posilky, kde na všech těch strojích mohl vypustit duši. Sice měl poměrně ucházející kondici a zvládl utíkat dlouho, zároveň ale rozhodně nevypadal… no, jako muž před ním.

A všechno sladké, tučné a obecně nezdravé se na jeho těle podepsalo viditelněji, než by si přál. Jak dlouho mu pak vždycky trvalo zase se toho zbavit?

„Přišel jsem vám pomoci a nemusíte se stydět,“ řekl, když Danielovy ruce vystřelily k jeho přirození, aby jej zakryly.

Vy určitě ne – zašeptal tak potichu, aby ho černovlasý neslyšel.

Ten zaslechl jen nějaké zamumlání, kterému nerozuměl, zato si ale všiml dvou modrozelených očí, které zkoumaly jeho tělo. Ještě více se ponořil pod hladinu, i když to nemělo žádný význam z hlediska ukrytí jeho nahoty.

Pak si však uvědomil své pošetilé jednání. Ten muž viděl nahá těla každý den, byla to jen jeho stydlivost, která mu podsouvala tyto hlouposti. Bez brýlí, které si položil během koupele na poličku, stejně nic neviděl, tak jak mohl soudit, že na něj civěl? Nesmysl! Přesto měl nutkavý pocit, že na něj mladík upřeně zírá.

„Umyju vám hlavu a pak vám pomohu ven. Nestyďte se říci si o pomoc, jsem na to zvyklý a vím, jak záda dokážou potrápit…,“ řekl jemně a začal nastavovat sprchu na přijatelnou teplotu, aby kudrny namočil a mohl do nich vetřít šampon.

„Chcete říct, že tohle na klinice děláte běžně?“ zavrčel Daniel, ale neprotestoval. Nakonec byl rád, že doktor přišel a pomůže mu. Myslel si, že dávno odešel domů, a proto jej jeho příchod tak překvapil. Už se viděl, že bude muset ve vaně přespat a najde ho až ráno Juliet. Když si představil sám se sebe v potupné situaci, kterak se nemůže dostat z vypuštěné vany, nahatý, zmrzlý a nevyspalý, přišla mu tato varianta ještě docela v pořádku.

„Nedělám, o tohle se starají sanitáři, ale v případě soukromých návštěv, pokud pacient nemá nikoho, kdo by se o něj postaral, zůstávám s ním, dokud si nejsem jistý, že leží v pořádku v posteli a nemůže se ve vaně utopit. S vámi zůstanu i přes noc, nechci nic zanedbat a nechat vás zde bez pomoci, kdybyste něco potřeboval,“ řekl rázně, až Daniel zamrkal nad jeho jistotou.

„To nebude třeba, bude stačit, když mi pomůžete do té postele – prosím.“ Bylo mu neskutečně trapně celou tou situací, ale zatnul zuby a věděl, že tuhle péči musí přetrpět.

„Zůstanu tu do rána, než přijde Juliet.“

A dopsat příběh už dnes nestihnu – jaká to škoda! blesklo mu hlavou a sám nad sebou se zašklebil. No jo, dnes neměl moc kreativní den, takže nejspíš bohudík za černovláska.

Daniel se již nadechoval na protest, když mu proud příjemné vody skropil jeho hustou hřívu a s ní i obličej.

Zakuckal se, když vdechl pár kapek vody, a vyjel na něj: „Nemůžete dávat pozor?“

„Mohu, ale potřeboval jsem zarazit vaše protesty, omlouvám se! Zakloňte trochu hlavu, pokud vám to bolest dovolí,“ říkal dál nevzrušeně. Připadal si jako dokonalý herec, na jinou stranu, takhle on fungoval valnou část života. Mluvit profesionálně, chovat se profesionálně, snad i dýchat profesionálně, protože kdyby někdo přišel na to, kým ve skutečnosti byl… Kdyby někdo poznal svět v jeho hlavě, říši schovávající se za modrozelenými studánkami…

Ne, na to raději nechtěl ani pomyslet. Do jeho světa nikdo nemohl. Nesměl! Všechno by se zřítilo, všechno by ztratilo smysl.

Daniel se raději dál nebránil, udělal, oč byl požádán, a zavřel oči, aby se mu do nich nedostala voda.

Šikovné ruce vjely do vlasů a prohrábly je, aby je namočil opravdu až ke kořínkům.

Daniel potichu vzdychl. Bylo to tak příjemné! Slastné pocity se mu rozlévaly po celé pokožce hlavy. Vtom sprcha utichla a zručné prsty se vypletly z nyní splihlých kudrlin. Málem zaúpěl absencí jeho dlaně, jež tak šikovně dokázala laskat. Dlouho však čekat nemusel, Lucas pečlivě nanášel hustou pěnu šamponu do každičkého pramenu a masáž hlavy pokračovala snad ještě příjemněji než předtím.

Ten kluk je snad anděl, pomyslel si Daniel a nechával se unášet příjemnými dojmy, které mu masérovo laskání přinášelo. Musel se krotit, protože skoro vrněl slastí. Úplně zapomněl na stydlivost a jen spokojeně relaxoval, zatímco Lucas si hrál s jeho vlasy. Přišly mu fascinující, chtěl se jich dotknout od první chvíle, kdy spatřil svého pacienta ležícího a trpícího na pohovce. Už tenkrát měl neutuchající chuť vzít neposlušné kroutící se prameny, které měl mladík spadené v obličeji, a dát je tam, kam patří. Klidně za ucho. Další touha v té chvíli byla vidět jeho tvář celou, nezakrytou kudrnami.

Věděl, že nesměl. Že tohle zkrátka a dobře nebylo vhodné, protože i kdyby se ve stovkách příběhů nacházely stovky hrdinů, obyčejných jako on, kterým by se líbili úžasní lidé jako Daniel, byl mezi nimi rozdíl. Oni mohli udělat, co chtěli, protože jejich příběh měl předem daný šťastný konec, už jen proto, že autorem byl zkrátka a dobře Lucas. Ale on nemohl. Protože tohle byla realita. Ne pohádka. A tušil, že v realitě by byl masér fascinovaně prohrabující vlasy svého pacienta jen proto, že jsou naprosto dokonalé, velmi rychle vyhnán z domu a nejspíš pak i z práce na základě stížnosti onoho pacienta.

A přesto ho ty vlasy fascinovaly, lákaly. Chtěl se jich dotknout, chtěl je odhrnout…

První příležitost dostal, když musel stáhnout husté lokny do drdolu, aby je neumastil léčivými oleji. Pak si mohl pořádně prohlédnout Danielovu tvář, kterou v tu chvíli nezastiňovaly ani jeho brýle, i když musel uznat, že i ty mu slušely. Dokonce ho v jednu chvíli podezíral, že je nosí jen proto, aby vypadal starší. Lucas však usoudil, když se dověděl jeho věk, že ani to mu nepomůže, aby působil starším dojmem. Nakonec, proč by to dělal? Kdyby učil spratky někde na střední, pak by to mělo smysl, ale zvířatům bylo srdečně jedno, jak vypadá člověk, který je zbavuje bolístek.

Nyní se však věnoval s neskrývanou péčí a zkušenostmi nádherným vlasům, které by Danielovi mohla závidět každá žena, a musel uznat, že něco takového pod rukama snad ještě nikdy neměl. A že už měl tu čest se probírat spoustou různých účesů. Práce fyzioterapeuta nebyla jeho první…

Viděl, že se to Danielovi líbí, i on samotný si chtěl užít doteky jeho hřívy a musel uznat, že kdyby jen trochu mohl, jeho prsty by nejraději zabloudily úplně jinam. Měl skvostnou postavu. Nyní ji mohl beztrestně pozorovat, protože její majitel byl zrovna na obláčku slasti, kterou mu způsoboval masírováním pokožky hlavy.

Lucas však zjišťoval, že pohled na něj zrazuje jeho tělo a krev se pomalu, ale jistě přesouvá někam, kde si ji přinejmenším nemohl dovolit.

Klid, řekl si v duchu. Chovej se profesionálně…

Zavřel oči a začal si představovat svou stoletou profesorku anatomie, kterak leží rozplácnutá na pláži. Zaškaredil se a cítil, že jeho vzrušení trochu opadlo. Tušil ale, že ne na dlouho, a proto propustil kudrny ze zajetí prstů a začal opět připravovat sprchu. Zarytě se soustředil na ustálení teploty vody a dával si velký pozor, aby jeho oči nesklouzly na osobu, která v něm vzbuzovala netušené fantazie.

Poté rychle, ale pečlivě začal z vlasů smývat šampon a děsil se, co s ním udělá, až jej bude muset podepřít, aby mu pomohl z vany. Pevně doufal, že obléci se zvládne sám, protože to by asi jeho nohy neustály, zato něco jiného by stálo zcela jistě. Vzhledem k tomu, že mezi nohama byl poměrně slušně vybavený, vybouleninu v kraťasech by určitě zaregistroval i Daniel. A to si nemohl dovolit. Byl to jeho pacient a dávno věděl, jak je důležité striktně oddělovat práci a soukromí. Jenže tady bylo všechno marné. Ten muž jej natolik vzrušoval, že ani silou vůle nemohl zastavit svou erekci, jež tak zrádně zareagovala na dokonalost, která před ním ležela ve vaně.

Je to jen obyčejný kluk, kterých po místní pláži běhají desítky, tak se zklidni, Lucasi! nadával si v duchu, i když tušil, že tohle mělo k pravdě daleko. Nikoho takového v životě neviděl. Jeho bývalý přítel ho přitahoval i vzrušoval, byl to svalnatý blonďák, a byl sakra hezký, ale tohle? Tenhle chlap s ním dělal daleko víc než divy.

Kromě toho je rozhodně na holky, a kdyby zjistil, že na něj tak lačně zíráš, nejspíš by ti utrhnul hlavu!

Zesmutněl. Tenhle argument byl dostačující, ale také sakra bolestivý. Bylo mu jasné, že tenhle člověk by si ho ani nevšiml, kdyby kolem něj prošel. Byl nezajímavý ve všech aspektech. Vlasy, rozčepýřené jako vrabčí hnízdo a zrzavé jako sto let stará traverza omývaná slaným mořem, nevzhledné pihy, kterými je posetý celý nos, jenž působí jako knoflík mezi očima. S těmi jedinými byl spokojen a nejedno děvče by na ně dokázal ulovit, pokud by ovšem o ně měl zájem. Jenže on neměl. Už dávno, ještě než nastoupil na střední školu, o sobě věděl, že jeho budou vzrušovat pouze mužská těla a děvčata zůstanou navždy jen a pouze dobrými kamarádkami, a že jich na škole měl. Však který kluk by se chtěl učit kadeřníkem? Jen on byl fascinován tvořením a tvarováním účesů a žádného dalšího kluka, kterého by zrovna tahle práce bavila, neznal. Jeho třída byla plná holek a on byl mezi nimi král. Všechna děvčata to samozřejmě věděla, ale přesto se od nich nedočkal žádného posměchu nebo snad šikany. Ba naopak, hýčkaly si ho, chodily k němu pro rady, když potřebovaly pochopit chlapeckou duši svých prvních lásek. Rodičům to nepřišlo zprvu nijak divné, už od malička měl tendence česat a vytvářet účesy své mladší sestře, tak mu, sice s jistou nelibostí, ale tolerantně umožnili vystudovat kadeřníka.

Došlo jim to až v době okolo jedněch Vánoc, kdy na návštěvu po dlouhých letech přijela matčina sestra z Německa, a ta, když zjistila, co její synovec studuje, neomaleně se při odpoledním rozjímání u kávy zeptala, zdali je gay.

Nezapíral a přiznal se.

Měl už tenkrát tušit, že jeho rodiče tohle nevezmou s přílišným klidem, příliš ctili křesťanství, které bylo v Irsku dost rozšířené a ani oni tohoto trendu nebyli ušetřeni.

Vánoce proběhly ve velmi studené náladě a musel smutně přiznat, ani klika u dveří se s ním nebavila, protože tetička z Německa, která to jediná chápala, už odjela, a dva dny po Štědrém dnu už stál na letišti v Belfastu a nasedal do letadla směr australské Adelaide. Bylo to první, co jej napadlo. Být co nejdále od rodiny, která ho tak odvrhla jen proto, že se od něj nikdy nedočkají vnoučat.

Někdy v tu dobu pochopil, jak moc byl svět nespravedlivý a krutý. Jak nereálné bylo ‚šťastně až do smrti‘, které si vysnil a které prožíval v každém svém příběhu, který kdy psal. Možná jeho minulost byla důvodem, proč se nyní tak často uchyloval do světa řádků. Mohl tam být někdo jiný… Někdo zajímavý, hezký, kdo si najde krásného přítele, který ho bude milovat…

Bože! Za tyhle ideály se nenáviděl. Nenáviděl, nenáviděl a nenáviděl. Byl tak naivní… Tenhle svět takhle nefungoval! Láska, štěstí, to, co nevidí oči, jen srdce. To hluboké a nepopsatelné… Na jednu stranu v to všechno věřil a přál si, aby i jeho příběh měl šťastný konec plný lásky, jenže na jinou si připadal jako naprostý idiot. Protože takhle to prostě nefungovalo.

Tyhle všechny neveselé myšlenky a vzpomínky ho odpoutaly od vzrušení, naposledy projel jeho dlouhé vlasy, které byly nyní prosty loken díky vodě a sahaly mu skoro až k rozkošným půlkám.

„Hotovo,“ vypnul sprchu a natáhl se pro osušku. Nadechl se a vzápětí vydechl, jak se připravoval na to, že se bude muset dotknout jeho těla. Věděl, že tohle mu nepomůže, takže začal zase přemýšlet o asexuálních věcech. Moc to nepomáhalo. Tak tedy, ať to má rychle za sebou. S hlavou plnou stoleté profesorky pomohl Danielovi z vany na nohy a rychle mu podal ručník, s očima zabodnutýma do jeho tváře. Nemohl si dovolit sklouznout zrakem k jeho pasu, a tak jen doufal, že vypadal nenápadně.

Na jinou stranu, on a nenápadně… V hlavě si vybavil Harryho, kluka z jednoho jeho příběhu. Ten na tom byl s nenápadností podobně. Třeba když…

Ne ne ne ne ne! Na své knihy myslet nesmí! Bože, tohle věděl už dlouho. Pravidlo číslo jedna, nikdy před nikým nemyslet na postavy svých knih a činnosti, které spolu provádějí. Při běhu, vaření, úklidu, cvičení, tam všude klidně, ale ne v něčí společnosti!

Naštěstí měl Daniel sám se sebou co dělat, a tak si nejspíš nevšiml třasu, kterým Lucas trpěl při objetí jeho těla.

„Děkuji,“ špitl potichu, nasadil si brýle a šoural se ven z koupelny přímo do svého pokoje. Děkoval všem bohům, že ji neměl v patře, protože tušil, že po schodech by se asi nevyhrabal. Zavřel za sebou a vydechl. Cítil se tak strašně trapně. Jak mohlo dojít k tomu, že se o sebe nemohl ani postarat a zůstal napospas mladému klukovi, který jej znervózňoval a nutil ho se stydět víc, než bylo u dospělého člověka nutné?

Je to chlap! Není proč se stydět.

Vždyť po zápasech rugby, které hrávali na škole, se s klukama taky sprchoval hromadně, nikdy mu to nepřišlo divné a vůbec ho nenapadlo, že by se měl stydět. Ale tenhle doktůrek… ty jeho zvláštní pohledy… jemné ruce, jako by byl dívka…

Rychle, jak jen mu bolest dovolila, na sebe natáhl spodní prádlo a košili, triko přes hlavu bylo nad jeho momentální možnosti. Pár knoflíků zapnul, aby nebylo jeho tělo odhalené, a coural se znovu do haly.

Z pramenů vlasů mu stále skapávala voda a začaly se znovu pomalu kroutit. Věděl, že jestli je nerozčeše teď, tak pak už nikdy, ale neřešil to. Byl stejně přesvědčený, že je zítra ostříhá a bude mít o starost míň. Opravdu si někdy připadal jako holka. Strávil v koupelně dlouhé minuty jen proto, aby vypadal aspoň trochu jako člověk, a ne jako bosorka zkřížená s rozcuchanou lesní vílou, která zrovna prolítla křovím.

„Děkuji,“ opakoval se, ale nevěděl, jak jinak mu sdělit vděčnost za to, že jej nenechal umřít v bolestech nebo utopit se ve vaně, „jsem v pořádku, běžte domů, já už to do postele zvládnu sám.“

„Ano, to vám věřím, ale s takto mokrými vlasy nemůžete ulehnout, vysuším vám je a rozčešu,“ řekl s úsměvem. Vlastně se na to těšil. Nechtěl dovolit, aby jej Daniel o tuto činnost připravil. Když mu vlasy myl, měl hlavu plnou všeho možného včetně té nechutné profesorky, ale teď… Přišel si klidnější. Tedy, dalo by se dlouze polemizovat, co přesně ono klidnější znamenalo, ale v rámci možností…

Daniel zakroutil hlavou. „Tak to v žádném případě, už jste se se mnou zdržel dost, tohle přece není vaše povinnost. Nechte mě už být, zítra si je stejně nechám ostříhat, jsou jenom pro zlost!“

Uviděl, jak jeho společník vytřeštil oči a vyděšeně se na něj podíval. Tohle nemohl dovolit! Od první chvíle ho ty ebenové kudrny fascinovaly, byly tak jemné a tak… sakra, říct, že na tom chlapovi byly sakra sexy, by bylo zároveň až děsivě pravdivé a zároveň naprosto k ničemu, protože na něm bylo sexy úplně všechno. Jenže tohle…

Lucas si dokázal představit, jak by vypadal, kdyby je měl krátké. Přece jen, nějakou dobu vlasy stříhal i upravoval, a zrovna tohle dokázal odhadnout. Věděl, jak strašná škoda by to v Danielově případě byla. Co on by dal za to mít vlasy jako on…

„Možná to bude ode mě drzost, ale já vám to nedovolím, takové vlasy prostě nesmíte ostříhat!“ rezignovaně sedl vedle něj a natáhl ruku, aby se dotkl jedné drobné kudrny, která už stihla uschnout, ale nakonec ruku stáhl. Snad naštěstí a snad bohužel, sám si nebyl jist.

„Je to drzost. Je jenom moje věc, co mám na hlavě, a vám může být úplně jedno, co s nimi udělám. Jste jako moje exmanželka, ta na nich také tak lpěla,“ zavrčel otráveně, když si vzpomněl na Elizabeth, „pokud vám slíbím, že je věnuji nějaké onkologické nadaci, přestanete do mě hučet?“

„Máte pravdu, je to vaše věc,” připustil zamyšleně, nemínil se ale úplně vzdát. „Ale když je chcete věnovat, musí být v pořádku, a ne dredaté, jako má Aboriginec v buši,“ zkoušel argumentovat.

Daniel rezignoval. Byl ospalý, otrávený a opravdu unavený nejen z přestálé bolesti, ale i probdělých nocí, které musel strávit na klinice s nemocnými zvířaty.

„Dělejte si, co chcete…,“ rozmáchl rukama, ale bolest mu zkřivila tvář a tiše zaúpěl.

Lucas se zatetelil štěstím. Připadal si sice jako fetišista, kterému se do rukou dostala jeho oblíbená hračka, ale nemohl si pomoci. V koupelně našel hřeben a kartáč a začal se soustředěně, pramen po prameni, věnovat ebenové vlnité kráse. Věděl, že jeho prsty jsou šikovné, a nakonec jeho péči každý ocení.

Tak i Daniel po chvíli odložil brýle, zavřel oči a uvolnil se. Nechápal, jak to ten mladík dělá, ale s každým jeho dotykem se mu vytvořila husí kůže a příjemné pocity procházely jeho páteří sem a tam. Dneska už se stalo tolik divných věcí, že hodil všechno za hlavu a nechal se unášet klidnou atmosférou.

„Nanášíte na ně nějaké oleje nebo suché kondicionéry?“ zeptal se potichu Lucas, aby příliš nerušil příjemnou chvilku, která mezi nimi vládla. Opět si nasadil svou profesionální masku a tělesné potřeby odložil kamsi stranou. Chtěl si ten moment užít, nic víc.

„Ale kdepak, ještě tohle… Nelpím na nich tak, jak by se mohlo zdát, prostě umyju, rozčešu a pak je nechám žít svým životem,“ řekl téměř rozespale Daniel. „Co s nimi pořád máte? Jsou to obyčejné vlasy, jste snad kadeřník, že vás tak fascinují?“

„Ano, to jsem,“ řekl váhavě, „tedy, býval jsem. Doma v Irsku jsem se vyučil kadeřníkem.“ Trochu strnul. Po zkušenostech s jeho rodinou se tímto nerad chlubil, ale lhát nechtěl. Ani to neuměl. Na to byl až moc naivní, nepřipravený válčit boj svého života právě v tomto světě. Jenže taky už tu byl nějakou tu dobu a nedokázal se změnit, ne tak moc a ne zrovna v tomhle. I když se zrovna s tímhle svěřením bál…

Možná se to naučit měl. Lhát… Spoustu takových jako on už život zocelil. Jenže on se po každé ráně ještě víc zahrabával do fantazií, ještě více obklopoval růžovými představami. Byl nepoučitelný.

„Ach tak, takže jste Ir, to vysvětluje váš zvláštní přízvuk…,“ zamyslel se a Lucas si oddechl, že se neprobírá jeho bývalým zaměstnáním.

„Vy také nejste Australan, nemám pravdu?“

„Máte, pocházím ze severního Yorkshire, konkrétně ze Scarborough, divím se, že to nevíte. Všichni tady o mně mluví jako o tom, kterého slavná Elizabeth Bellini poslala do háje,“ řekl hořce.

Lucasovi se málem zastavilo srdce.

„Vy jste…“

„Ne, neříkejte tu přezdívku! Nesnáším ji! Vůbec jsem vám tohle neměl vykládat! Ale vlastně je to jedno, stejně byste se to dověděl…,“ rezignoval.

Lucasovi se jeho hlas najednou zdál jaksi… vzdálený. V nejvzdálenějším koutě své duše myslel, že by třeba mohl doufat v nějaký vztah. Nevěděl proč, snad byl na vině jeho vzhled, snad jemnost, se kterou vystupoval a již nedokázala utlumit ani bolest, se kterou se potýkal, ale myslel si, že je alespoň bisexuál. Chyba lávky – tohle byl člověk, který měl za manželku nejkrásnější modelku Spojeného království. Kromě toho by se svým vzhledem mohl toho modela dělat taky. Dokonce si matně pamatoval, že v době, kdy byl Daniel ještě doma v Anglii, snad i něco málo se svou tehdejší ženou nafotil. O tomhle chlapovi si může nechat jenom zdát.

„Co se stalo?“ obrátil se na něj Daniel a Lucas si uvědomil, že jen tak stojí, jeho ruce již nelaskají temné lokny a on tupě zírá kamsi do zdi.

„Ne, ne, nic, jen jsem se zamyslel, omlouvám se.“

„Nemáte se proč omlouvat, jen bych poprosil, abyste se na mě nedíval jako na nějakou celebritu. Nesnáším to. Nesnáším popularitu, novináře za zadkem, spojitost se svou bývalou ženou… Myslel jsem, že před tímto uteču sem, do Austrálie, ale stejně mě jeden člověk poznal a už to vědí všichni v okolí. Přesto je to však tady mnohem schůdnější. Tohle předměstí je sice horší než vesnice a drby se tu šíří nadzvukovou rychlostí, ale naštěstí nikdo moc neřeší vyhaslou celebritu, o které tvrdili, že se vezla jen na věhlasu své ženy. Nikdy jsem nestál o žádnou popularitu, jsem jen úplně obyčejný zvěrolékař, a tak to taky zůstane,“ řekl pevně.

„A teď se mi svěřte vy, proč se vám vaše matka natolik pomstila, že vás dala studovat na kadeřníka. To je přece ženské povolání, tedy pokud člověk není…,“ zarazil se a s přivřenýma očima se na něj podíval.

„Gay?“ dopověděl za něj Lucas a pod zkoumavým pohledem couvnul. A už v té chvíli věděl, jak velká byla chyba, že tohle nezapřel. Že se pro jednou nepřemohl a něco si nevymyslel, bylo by jedno, co. Jenže on tohle zkrátka nedokázal…

Zachmuřený, hodně rozzlobený obličej ho nenechal na pochybách, že tenhle člověk určitě není příznivcem jiné orientace a rozhodně ji nerespektuje natolik, aby jej pochopil. Přikrčil se, když ten pohled viděl, protože světlé oči Daniela jako by v něm v ten moment propálily díru. Srdce ho zabolelo – znal tenhle pohled, to znechucení a vztek, však už se s tím setkal! Všechno to znal, a právě proto se to v něm teď znovu vybavilo, znovu si všechno přehrál. Tu bolest, to ublížení. A nejen to. Možná, že ho srdce nezabolelo jen vzpomínkami na rodinu, ale i tím, že se na něj takhle podíval právě Daniel…

Co čekal? Že zrovna on pochopí? Že bude tolerantní? Panebože, proč by měl být? Sakra, protože ho Lucas zbavil bolesti zad? Protože mu pomohl? Ne a ne a ne, to se prostě nedělo! Sakra, nenáviděl se za to, jak v každé situaci vždycky věřil v lepší možné pokračování. Protože pokaždé, když to pak dopadlo jako teď, dokázalo ho to tak nádherně smést… Rozhodit. Zničit. Znovu a znovu.

Daniel vstal a dal ruce před sebe, jako by se chtěl bránit případným dotykům, které by mohly ze strany Lucase přijít.

„Takže já jsem se tady nechával ohmatávat od teplého buzeranta? Dotýkal ses mě, byl jsem před tebou nahý, a tys mi nemínil říct, že jsi na chlapy? Oblékl bych si aspoň plavky, ale to tys nechtěl, chtěl ses dívat na nahé tělo, ty zvrhlé prase! Líbím se ti? Určitě sis celou dobu představoval, jak mi ho narveš do zadku…,“ zkřivil svou pěknou tvář do zhnuseného úšklebku. „Odejdi! Vypadni z mého domu a už se ke mně nikdy nepřibližuj!“

„To není pravda!“ ohradil se potichu Lucas. „Přece to, že preferuju muže, ještě neznamená, že se na každého chlapa vrhnu jako nějaký…“ Opravdu mu chtěl vysvětlit, jak to všechno bylo, protože ho každé slovo z Danielových úst až podezřele zabolelo. Bylo to, jako když v dětství omylem proletěl oknem kůlny. Do celého těla se mu zabodly střepy, bolelo to jako čert, štípalo, a on zároveň věděl, že si za to mohl sám. Měl být opatrný. Měl vědět… Jenže nevěděl. Nemohl tušit, jak bolestivé to bude.

Chtěl mu všechno vysvětlit, opravdu chtěl. Jenže Daniel byl rychlejší.

„Já to nechci poslouchat! Běž pryč!“

Když Lucas viděl zlostí zrudlou tvář, bylo mu jasné, že v této chvíli se nejspíš neobhájí a s největší pravděpodobností nebude mít příležitost ani v budoucnu. Bylo mu to líto, že se takto rozcházejí, ale věděl, že s tím nic neudělá. Nepřesvědčil ani své vlastní rodiče, tak jak by mohl zapůsobit a přesvědčit cizího člověka, s nímž nemá žádné pouto a viděli se dnes poprvé.

Rychle si sbalil věci a beze slov odešel. Hned jak minul roh, sesunul se k zemi a nechal volně stéct pár hořkých slz. Rychle se ale vzpamatoval. Mohlo mu to být jedno. Věděl, že lidé jsou zlí a netolerantní, nebylo to poprvé ani naposledy, co se potkal s takovouto reakcí, a tohle byl pro něj naprosto cizí člověk. Mohl mu být ukradený. Pomohl mu, tím svou povinnost splnil a dál se o něj nemusel zajímat.

Jenže tohle odmítnutí bolelo víc, než by mělo – uvědomil si. Moc lidí z jeho okolí o jeho orientaci nevědělo a těch pár, co ano, to vzalo v klidu a respektovali to. Myslel si, že tady najde konečně klid, ale to by nesměl narazit na zarputilého a omezeného Angličana. Vzpomněl si na titulky společenských časopisů na poličkách v kadeřnictví, kde strávil svou praxi.

Zhrzený princ!