• Alianor
  • King of Deathtown
Stylromantika
Datum publikace21. 8. 2022
Počet zobrazení1659×
Hodnocení4.80
Počet komentářů9

Čas běžel a Lucas stihl uklidit, prohledat ledničku a pustit se do vaření. Na lince měl přitom položený telefon, z nějž do něj Leo odmítal přestat hučet:

„Počkej, počkej, počkej! Zastav se a podívej se na mě! Odpověz! On ti nechal celý patro?!” šílel na druhé straně. Lucas skončil s přípravou jídla, Lea měl přitom stále na obrazovce. Před nějakou dobou si přepnuli hovor na video, aby na sebe viděli.

„No… jo? Ale víc ti neřeknu, sám jsem to tam ještě neprocházel, takže…,” odvětil Lucas, blonďák ho ale zastavil.

„Ty jsi to tam ještě neprolez? Kamaráde, odlož vaření, jdeme šmejdit!” zavelel nadšeně, až nad ním zelenooký pokroutil hlavou. Leonardo byl vždycky tak trochu šílený, což na něm Lucas vždycky miloval. Byla s ním zábava, nikdy ho nenechal nudit se. A taky byl pro každou špatnost. Ale co si Luke vybavoval, vždycky byl tak nějak spíš kamarád…

Když nad tím teď přemýšlel, byli partnery poměrně dlouho, ale jediné, co mezi nimi skutečně dokazovalo partnerství, byl sex. Ten byl fajn, ale když se pak Leo odstěhoval a oni ztratili i tohle…

Po jejich rozchodu Luke nebrečel. Vlastně mu to ani nebylo moc líto, protože o Leonarda nepřišel. Mezi nimi něco bylo, to nepochybně, ale jestli to byla láska?

V duchu si povzdychl. Leonardo si nejspíš myslel, že ano, jenže Lucas nad láskou uvažoval každý den. Četl, psal a přemýšlel, věřil v takovou tu spalující a silnou lásku, která hory přenáší, v tu křišťálově čistou a pravou. Kdyby tu měli mezi sebou, přece by zvládli i vzdálenost. Nebo by to Luka alespoň mrzelo… ne? Nejspíš byli víc přátelé s výhodami než partneři. Ale to neznamenalo, že si ho Lucas nevážil a neměl ho rád. Naopak! Byl nejdůležitějším člověkem jeho života, který ho vždycky podržel, pomohl mu, ten, pro kterého by udělal snad cokoli. Navždy se zapsal do jeho srdce, daroval mu asi nejkrásnější období Lucasova života.

„Leo!” napomenul ho, když viděl, jak ho pozoroval. Koukal na něj, jako by byl padlý na hlavu.

„Jak si to představuješ? Máš pro sebe celý dům a neprošmejdíš ho? To nejsi ani trochu zvědavý? Noták, bude zábava! Tak běž! A přepni kameru, abych viděl taky, já teda zvědavej jsem! Lucasi! Alespoň to patro, které je tvé… I když to jeho bys možná taky —“

„Ne,” rozhodl Lucas razantně. Ve věcech Daniela se hrabat nehodlal, nechtěl mu lézt do soukromí. Jak by se pak sám sobě mohl podívat do očí? Přišlo mu to nanejvýš neslušné, extra vůči někomu, kdo si ho vzal, jakožto úplně neznámého člověka, k sobě, aby mu pomohl.

„Dobře, dobře, tak ne, no… Srabíku… Ale to vrchní patro prozkoumat musíš, je to tvoje povinnost jakožto… eh… jakožto návštěvy! Jo, to dává smysl,” remcal modrooký na druhé straně, až Lucas odevzdaně přikývl, popadl telefon, přepnul kameru, aby nesnímala jeho, ale okolí, a vyrazil po schodech nahoru. Ještě předtím uklidil zpět do lednice suroviny, které na zeleninovou polévku a rizoto, taktéž zeleninové, nespotřeboval. Zbytek jejího obsahu předem odepsal. Byla poloprázdná, nic jiného než tato jídla z toho všeho stejně udělat nešlo. Maso nenašel žádné, takže ani to rizoto nemohlo být pořádné…

Slíbil si, že další den zajde do nějaké blízké samoobsluhy. Už teď se mu sbíhaly sliny na něco pořádného, třeba na řízek… Ten uměl skvěle. Jo, to znělo krásně, ten udělá. Ať mají s Danielem zítra co jíst.

Na chvíli se zarazil. Co asi jeho spolubydlící obědvá? Nic si neodnášel, to si byl Lucas jistý. Na jinou stranu, vzhledem ke stavu jeho lednice byl určitě zvyklý něco si kupovat kdesi u kliniky. Ale on mu slíbil, že mu bude vařit… Neměl by mu tedy něco donést? Jeho vlastní srdce se z nepochopitelných důvodů rozbušilo už jen představou, že by Daniela zase viděl. Třeba by se na něj i usmál, že mu to jídlo donesl, poděkoval by a…

Myšlenky se zarazily. Anebo by už byl po obědě, protože s ničím takovým nepočítal. Koukal by na Lucase jako na idiota. Přemýšlel by, co se tímhle zrzek snažil dokázat. Všechno by se otočilo proti němu a v těch krásných světlých očích by klesl ještě níž, než jak byl doteď.

„Leo?” zastavil se v pohybu. Stál v polovině schodiště, ale tyhle myšlenky mu nedávaly klid. Rychle svému příteli objasnil celé své dilema.

„Je pozdě. Ten už bude po obědě,” pokrčil rameny blonďák. A tak Lucas přikývl a pokračoval v cestě, hlavu ale rozhodně neměl o nic lehčí než předtím.

Znovu se zastavil.

„Vážně? A co když je hladový? Celý den? Co když se bude zlobit? Za zkoušku přece nic nedám, ne? Měl bych tam jít,” přemýšlel.

„Tak jdi,” pokrčil rameny Leonardo. Vnitřní boje v zrzavé hlavě šly mimo něj. Na věci koukal, jak byly, sám na tohle hluboké přemýšlení nebyl.

„To nejde, co když se bude zlobit?”

„Prosím tě, a proč by se zlobil? Lucasi, jsi nějaký… až příliš starostlivý ohledně toho, co si o tobě bude myslet. Abych si já nemyslel…,” nadhodil a zrzek se na něj zamračil.

„No to si vážně myslet nemusíš, to nikdy!”

„Vždyť jsem ani neřekl co,” našpulil pusu blonďák.

„Jo, ale vidět ti do hlavy není zas tak náročný. Tak co? Mám jít, nebo ne?”

„A chceš jít?” rezignoval modrooký.

„Jo! Ne. Nevím! Proto se tě ptám!” řekl nakonec, stále stoje v polovině schodiště. A Leonardo si povzdychl.

„Běž, prosim tě. Prošmejdíme to tu pak. Jinak bys mi další hodiny válčil sám se sebou, a jak tě znám, stejně by ses víc soustředil na vnitřní dohady než na zábavu. Jdi.” A tak se rozloučili a zrzek típl hovor, seběhl dolů a vzal dvě krabičky, do nichž stále ještě teplé jídlo nandal – polévku do vodotěsné, aby nemohla vytéct. Pak si je i s příborem vložil do batohu a až překvapivě rychle vyběhl z domku, sbíraje klíče, které našel položené na stole. Nevěděl, jestli je tam Daniel dal pro něj, nebo ne, ale bez nich jít pryč stejně nemohl. Sám už byl po jídle, a přesto se nedokázal pohybovat jinak než alespoň rychlou chůzí. Cosi ho hnalo kupředu, netušil proč. Bylo to zvláštní. Snad nechtěl, aby polévka vystydla. Ano, to bude ono…

Ve chvíli, kdy Daniel začal připravovat kaši pro Leiu, si uvědomil, jak velký hlad má on sám. V břiše mu kručelo, tak se pro tuto chvíli rozhodl ošidit žaludek vodou. Dopil studenou kávu a usoudil, že tu půlhodinu, než dodělá tuto práci, ještě vydrží.

Byl už nervózní, nešetrně Leiu probudil a vložil do kóje, kde měla nachystanou kaši. Zbytek rychle rozdělil mezi ostatní.

V té chvíli se mu zhoupl žaludek. Takhle to nesměl dělat, jako by nestačilo, že se málo vyspal, ještě si ani nedokáže zajistit jídlo. Vzal do rukou telefon, ale v ten moment uslyšel, že do komplexu někdo vešel. Skoro zaúpěl zoufalstvím.

Ne! Teď na žádného psa, kočičku, želvu nebo jinou havěť nemá náladu.

I když byla klinika primárně postavena pro zvířata z buše, lidé si velice rychle zvykli, že se tam dostane pomoci i jejich zvířátkům. Daniel je nikdy neposlal pryč, když za ním přišli, že jejich domácí mazlíček má nějaké trápení.

Byl protivný, uvědomoval si to, přesto ale nahodil úsměv a šel otevřít dveře ordinace, aby se podíval, jakou bolístkou se bude muset zabývat tentokrát.

Za otevřenými dveřmi ale spatřil jeho. Měl dojem, že mu až překvapením spadla čelist.

„Co tady děláš?“ zeptal se otráveně a vzápětí si uvědomil, že Lucas přece nemůže za to, že má hlad. Přišel za ním, protože nejspíš něco potřeboval, možná neuměl nastavit klimatizaci nebo nevěděl, jak zacházet s pračkou. Mohlo se stát cokoliv a on mu na sebe nedal telefon. Prostě si jeho protivný výlev nezasloužil…

„No…,” dostal ze sebe Lucas. Všechna slova jako by se zasekla kdesi v jeho hrdle a ne a ne dostat se na svět. Věděl to! Věděl, že Daniela jen naštve. Pozval si ho do domu, aby si vyčistil svědomí, a víc než nezbytně nutně jej vidět nechtěl. A co on udělá? Už první den za ním přijde do práce. A černovlásek se zkrátka a dobře nedokázal dál přetvařovat a hrát, že je mu Lucasova přítomnost příjemná. To dávalo smysl. V duchu si vrazil facku. Co přesně si myslel? Věděl, že to takhle dopadne, ten záblesk, který viděl v šedomodrých očích…

Ale Leo říkal, že zlobit se na něj nebude!

Na jinou stranu, Leo by sem vůbec nechodil, kdyby to bylo na něm. Leo by se mu bez uzardění nastěhoval do domu snad nastálo a při první příležitosti mu prohrabal věci. Od něj si nechat radit, to byl taky nápad…

„Vlastně…,” uvědomil si, jak dlouho už tam stál. Sekundy ubíhaly a on v Danielových očích musel vypadat jako ještě větší idiot, než byl po tom nesmyslném ranním útěku. Musí něco říct! Přinesl mu přece jídlo, tak to řekne a třeba ještě bude Daniel rád…

Pohled mu padl na hodiny, které visely v ordinaci. Zhrozil se. Bože, on už určitě obědval! A Lucas ho rušil úplně zbytečně. Sakra, měl by se sebrat a odejít!

Jenže teď už by to vypadalo… no, pěkně pitomě.

Seber se, Lucasi, křičel sám na sebe v duchu. Jenže Daniel ho skenoval těma svýma očima, pohledem jako by ho rozebíral a zase skládal, viděl až na dno jeho duše.

Co je tak těžkého na tom říct, že mu přinesl jídlo? Bože, chová se jak ženská! Prostě to udělá!

Zvedl pohled a otevřel pusu, v ten moment se ovšem setkal s modrými studánkami. Netrpělivými. A naštvanými. Odvaha odešla.

Jde pryč! Je jedno, jak blbě to bude vypadat! Sebere se a zdrhne!

A v ten moment se ke všem dohadům uvnitř Lucasovy hlavy stručně a jasně vyjádřil Danielův žaludek. Hlasitě mu v něm zakručelo. A to zrzka přemluvilo.

Sundal si ze zad batoh a rozepnul ho.

„Vlastně jsem ti přinesl něco k jídlu… Tvrdil jsi, že bys byl rád, kdybych ti vařil, a tak mě napadlo, že bys možná mohl chtít oběd… Ale určitě už jsi něco měl, viď? Taky jsem v lednici nic moc nenašel, mám polívku a rizoto,” říkal, vytahuje krabičky a příbor zabalený v páru ubrousků. „Kdyžtak řekni, že to nechceš, nějak jsem si neuvědomil, jak moc pozdě vlastně je…”

„Ach tak, dobře. Ještě jsem nejedl, pojď dovnitř.“ Daniel se otočil a tušil, že zrzek jde za ním. Sotva vytáhl misky s jídlem, zavonělo to tak, až se Danielovi sbíhaly sliny.

Otevřel termo misku a lžící párkrát obsah promíchal, aby se ujistil, že v ní nenajde žádné maso. Necítil ho, ale přesvědčit se musel. Dělal to automaticky u každého jídla, které si neuvařil sám. Byly to podvědomé pohyby, stejně jako to, že k první lžíci přičichl. Vonělo to krásně, a hlavně jen sytě zeleninově. Tím pádem uznal, že to bude pro něj poživatelné, a s chutí se dal do jídla.

Bylo to výborné! Ten kluk opravdu uměl vařit, nepřidával žádné zbytečné koření, ani moc nesolil. Přesně tak, jak to měl Daniel rád! Když si vzpomněl, jak dlouho to učil Juliet…

Každou lžící cítil, že je mu lépe, a bylo mu úplně jedno, že Lucas sedí vedle něj a pozoruje ho, jak jí. Snědl celou porci polévky a otevřel i misku s rizotem. Ještě než se dal do tradičního prohrabávání obsahu, zadíval se na Luka.

„A ty už jsi jedl? Nechceš taky? Je toho hodně, já to asi všechno nesním,“ uvědomil si, že jeho žaludek je dost scvrklý, a pokud by toto všechno do sebe naládoval, asi by praskl a už by do večera rozhodně nic neudělal. Už teď po polévce se mu chtělo spát.

Ovšem ta rýže voněla fantasticky. Velké kousky brokolice, spařené přesně tak, jak ji miloval, rýže se rozsýpala, žádné rozvařené kusy v ní nebyly… Dokonalé.

Přesto po Lucasově odmítnutí rýži projel vidličkou. Zelenina se ještě víc rozvoněla.

Dokázal sníst jen polovinu, ačkoliv i rizoto bylo pro jeho jazyk lahodné.

„Děkuji za jídlo, bylo to dobré,“ zavřel krabičku a strčil ji do lednice, „zbytek sním později, udělal jsi toho moc.“

Lucas se na něj podíval a Daniel netušil, co se mu honí v hlavě. Přimhouřil oči a zeptal se: „Je všechno v pořádku? Pokud se potřebuješ na něco zeptat, tak se ptej! Vím, že nastavení mé klimatizace v baráku dělal nejspíš nějaký chytrý inženýr, dodnes ji úplně nechápu… Ve zkratce ti to vysvětlím, spěcháš? Dáš si se mnou kafe?“ Měl dojem, že blábolí páté před deváté, nicméně viděl, že to Lucas nejspíš pobírá, tak to dál neřešil.

Ještě než stačil zrzek cokoliv odpovědět, Leia, už také najezená, začala vyvádět.

Daniel si ji vzal do náruče a přitiskl svůj nos na její čumák.

„Ty jsi hrozná komediantka! Nemůžeš mi dát chvilku pokoj?“ Smál se na ni a přitiskl ji k sobě, jako by měl v náručí dítě. Miloval ji, ačkoliv by to nikdy nikomu nepřiznal. Věděl dobře, že si nesmí tvořit pouta ke zvířatům, která ošetřoval, ale s tímto mládětem šlo veškeré přesvědčení do kytek. Nešlo to. Byla kouzelná a on věděl, že jestli jí někdy ztmavne kožich a on ji bude muset pustit znovu do přírody, opláče to. Ačkoliv mu bylo jasné, že pokud se tak stane, bude to pro ni to nejlepší. Teď však potřeboval ruce, aby mohl uvařit kávu, a věděl, že pokud ji vrátí zpět, bude zase vyvádět. 

„Víš co? Chvíli pobudeš s Lucasem, ty vyděračko!“ prohrábl jí kožich, a než se Lucas stačil ohradit, malé koalátko si dělalo pelech na zrzkově klínu.

Když však Daniel viděl jeho vyděšený obličej, uvědomil si, že může být třeba alergický.

„Nemáš alergii na srst, že ne?"

„Alergii? Ne, to opravdu ne,” přiznal Lucas, své vytřeštěné oči přitom přesouvaje z Daniela na koalu ve svém klíně. Opatrně se natáhl, aby mládě přidržel – nechtěl, aby spadlo. Raději si ho proto zvedl do náruče jako dítě. To uměl. Začal ho houpat ze strany na stranu, netuše, jak se tohle koalovi zalíbí nebo nezalíbí. Improvizoval. Chytil drobné zvířátko jen jednou paží a tou druhou ho zkusil pohladit a pošimrat pod krkem.

„Vlastně je tohle poprvé, co takhle držím nějaké zvíře… Já nikdy žádné neměl, psa, kočku, ani morče nebo rybičky. Naposledy jsem měl v klíně sestru,” zarazil se. Na chvíli přestal s houpáním i hlazením. Naposledy choval sestru. Držel ji přesně takhle, houpal a hladil, protože to tak viděl u rodiny. Měla to od něj ráda, snad nejradši ze všech, hned po matce. A on ji měl taky rád.

Zatřásl hlavou, aby rozehnal neposlušné vzpomínky. Nechtěl na to na všechno myslet. Protože všechny šťastné okamžiky, které se mu v hlavě usadily, skrýval děsivý mrak oněch nešťastných Vánoc.

„To už je dávno. Prostě jsem nikdy žádné zvíře nedržel a zaboha nevím, jestli mu neublížím,” objasnil s nejistým úsměvem. Ať se ale strachoval jakkoli, mládě se nezdálo, že by mu Lucasova péče vadila, a tak se osmělil a pokračoval. Na Daniela před sebou raději moc nekoukal.

Měl zvláštně ledové oči. Takové neprostupné, skenovaly ho, nebylo to příjemné a taky ho to krapet děsilo. Jediné uklidnění na tom všem bylo, že takhle se nejspíš choval ke všem, co tak viděl jeho přístup k Donaldovi, jenže v tom se, opět, zmýlil. Důkaz se nacházel přímo v jeho náruči. Když zrzek viděl, jak se černovlasý s úsměvem a láskou v očích staral o tohle zvířátko, vyráželo mu to dech. Úplně roztál, mazlil se s ní, bylo vidět, že jí by jen těžko něco odmítl. A pak tu byl Lucas, od nějž mu sice chutnal oběd, evidentně, ale dle tónu jeho hlasu usoudil, že dál by ho tu nejraději neviděl.

Spěcháš?

To byl dotaz. Kam asi? Uklízet? Nebo za přáteli? Evidentně jich měl hromady, když včera stejně zaklepal zrovna na jeho dveře. Shánět si práci? To by měl, ale zatím mu to přinášelo jen víc a víc zoufalství. Jak se zdálo, bude si muset najít něco jiného. Na masírování může zapomenout. A to ho ničilo. Tahle otázka byla dokonalá rána pod pás. Daniel musel vědět, jak na tom Lucas byl. Tak kam by měl asi spěchat? Pochopil moc dobře, o co šlo, a tak se už už zvedal, že odejde, jenže tohle zvířátko mu to jaksi překazilo.

„Kávu nechci. Nepiju ji,” přiznal s mírnými rozpaky. Nikdy ji nepil a pamatoval si, že na střední se mu pro to děvčata v ročníku divila a smála. Ne nijak zle, bylo to takové pošťuchování, protože nikdo moc nechápal, jak Lucas zvládá být dlouho do noci vzhůru nad počítačem a další den zvládnout všechny hodiny a praxe bez zázračné tmavé tekutiny.

Koala se k němu natáhl, a tak mu podstrčil volnou pravou ruku. Pamatoval si, že rodiče to dělali sestře, aby je mohla chytat za prsty, což ji bavilo. Pak to dělal taky, protože ho fascinovalo, jak se mu drobounké malé prstíčky obmotávaly kolem toho jeho. Na sestru by ale myslet neměl. Smutkem pro rodinu už si prošel, a i když se občas vracel, všechny její členy měl tak nějak… Nu, smířil se s jejich nenávistí. Sám v sobě se od nich odcizil. Ale s ní to nedokázal, protože věděl, že ani ona jej neodepsala.

„Nepiješ kávu? Zajímavé…,“ zamyslel se Daniel. Neznal snad člověka v jeho okolí, který by nevypil hektolitry kávy denně. Na druhou stranu nechápal sám sebe, proč byl překvapený. Tak nepil kávu… Jenže, co mu tedy měl nabídnout? Čaj? V tomhle horku? Obyčejnou vodu? Tu si může dát doma.

Zamyslel se nad svými myšlenkovými pochody. Proč by mu měl něco nabízet? Donesl mu oběd a nemusí tady s ním trávit čas a rozjímat u kafe.

Jenže Daniel chtěl, aby zůstal, a odpolední káva byla dobrý důvod.

Dal před něj půllitrovou flašku neperlivé vody a dál nad tím nepřemýšlel. Buď bude chtít odejít, vezme si láhev a půjde, anebo zůstane. Sice neznal žádný důvod, proč by měl Lucas zůstávat s člověkem, kterého neměl rád a možná jím i pohrdal za jeho neuvážené věty, ale stejně se jeho společnosti nemínil tak lehce vzdát. Pořád nad ním ta hloupá slova, kterými ho počastoval kdysi, visela jako temný mrak. Domníval se, že Lucas na ně nikdy nezapomene, a Daniel se mu nedivil. Kdyby takhle někdo nařkl jeho, nejenže už by s ním nikdy nepromluvil ani slovo, ale ještě by mu v té chvíli asi jednu ubalil. A to pořádnou! Byl vděčný, že tohoto byl ušetřen, ovšem možná jen proto, že Lucas nebyl jako on. Byl zdravotník, nikdy by lidi nebil…

Sedl si naproti s kouřícím hrníčkem kávy a zadíval se na něj. Vypadal kouzelně s Leiou v náručí. Věděl o té potvoře, že ona si získá každého, a málem začal žárlit. Koala vypadal tak spokojený…

Byla pravda, že Daniel si s ním málokdy hrál a mazlil se déle. Musel se spokojit zavěšený na jeho zádech, drže se kolem krku nebo spící v kapsáři. Takto ho houpat jako dítě, to jej nikdy nenapadlo. Možná proto, že žádné své neměl a o sourozence byl taky ošizený. A přitom po nějakém tolik toužil. Ale copak to šlo? Otec věčně opilý a jeho i matku jen bil, místo aby ji miloval. Ne, další dítě jeho rodiče mít nemohli.

„Závidím ti sourozence, vždycky jsem si přál bratra, klidně i sestru, ale bohužel to nebylo možné. Stýkáš se s ní? Je ti podobná? Rád bych ji poznal.“

Nestačil se divit, jaká slova z něj lezou. To je ta jeho zběsilá povaha – co na srdci, to na jazyku, ale nikdy mu nepřišlo, že by to bylo nějak přes čáru. Všichni kolem něj to buďto byli schopni vstřebat, a pak bylo všechno v pořádku, nebo nebyli, a pak nad nimi Daniel pokrčil rameny a šel jinam.

Ale u jeho nového spolubydlícího měl pocit, že by si na jazyk a na to, co vypustí ze své kudrnaté hlavy, měl dávat pozor. Už jednou u něj udělal takový neomluvitelný kiks a teď mu tady naznačuje, že pokud by mu byla jeho sestra podobná, rád by ji měl u sebe v posteli.

Věděl, že teď je definitivně zralý na ránu a zasloužil by si ji. Nicméně to byly jen jeho myšlenky a Lucas ho tak do hloubky neznal.

Zrzek držel láhev vody v ruce, připraven nalít si trochu do skleničky, již mu Daniel prozřetelně podal, ale nyní se zarazil. Jako by zapomněl, co chtěl udělat, láhev položil zpět na stůl. Změřil si svého společníka pohledem.

Kdykoli jindy by se bál. Danielovy oči v něm budily cosi, co nedokázal přesně popsat, a on v nich nechtěl vidět bouři, blesky, nechtěl znovu zažít, co už se mu jednou podařilo vyvolat. Jenže zároveň se podvědomě napjal, zbystřil. Mluvilo se o jeho sestře a jeho reakce se v tomhle směru neměnila ani v průběhu let. Stále to byla jeho malá ségra, která za ním kdysi přiběhla s pocuchanou špinavou panenkou, již chtěla zachránit, ta, které ošetřoval odřená kolena a strhával náplasti. Jeho malá sestra, které pletl copy a pomáhal jí s balením kluků a výběrem vhodných šatů, byla skoro jako jeho dvojče. A tón, kterým Daniel mluvil, se mu nezamlouval. Bodl ho osten žárlivosti, leč sám moc nechápal proč.

V jedné paži stále držel Leiu, a tak si ji přimkl blíže k hrudi, jako by to snad byla ona, jeho sestra, a on ji tím mohl ochránit. A zároveň chtěl ochránit sebe, protože ten zájem, který v černovláskovi vzbudil zmínkou o své sestře, byl… No, bolelo to.

K Lucasovi byl Daniel daleko odtažitější, v očích chlad. Myslel, že je takový ke každému, že jiný být neumí, ovšem pak se ukázalo, že v tom to není. Leia dostávala jeho pozornost i lásku. V duchu se uklidnil, že to bylo jen a pouze tím, že byla zvířetem, že k lidem byl Daniel ke všem stejný, ale jak si to po tomhle mohl namlouvat dál? Tohle nebylo o lidech a zvířatech, nebylo to o tom, jak dlouho koho černovlasý znal. V jeho očích byly jiskry, ohníčky, mluvil tak nadšeně. Nikdy ji neviděl, a přesto vypadal tak jinak, rozzářeně…

Stačilo to jedinkrát srovnat s tónem, kterým Lucase přivítal, když vešel do ordinace, s jeho pohledem a s otázkou „Spěcháš?”. Stačilo vybrat cokoli z toho a porovnat to, vždyť takhle na Lucase za celou dobu, co se znali, nekoukal! Měl jasno. Daniel mu to právě prozradil. Takhle chladný nebyl k celému světu. Tenhle přístup si vysloužil jen Lucas.

Uvědomil si, že si stále ochranitelsky tiskne mládě k hrudi, a tak sevření trochu povolil a zase koalu chytil jen jednou paží. Volnou rukou vzal svůj batoh a vrátil si do něj prázdnou krabičku od polévky a příbor.

„Je skvělá. Štíhlá, s velkýma očima. Nádherná. A taky tisíce kilometrů odsud,” řekl, možná až příliš chladně, čehož hned vzápětí zalitoval. Takhle mluvit nechtěl, ale zároveň ho to všechno zranilo. „Je v Irsku a tam zůstane.” Batoh si hodil na záda a naposledy pohladil malou koalu, než ji vrátil do náruče překvapeného černovláska.

„Promiň. Už musím jít. Spěchám.” A s těmito slovy se omluvně usmál, protože jinak to snad ani neuměl, a otočil se k odchodu. Až za branou komplexu se totiž dokázal klidně nadechnout.

Srdce mu bušilo až kdesi v krku. Připadal si, jako by uběhl maraton.

Bože, co to udělal? Tohle říct neměl! Zareagoval hloupě…, jenže zároveň to nedokázal jinak. Ne když šlo o tohle téma, a ne když to všechno tak bolelo. A to ho vlastně štvalo taky, protože nechápal, proč ho tohle bolí.

Ellie byla jako on v ženské verzi. Měla zelené oči, pihy a zrzavé vlasy, byli jako dvojčata. Rozhodně tedy neměla zadek jako on, měla daleko hezčí, menší. Celkově byla, na rozdíl od Luca, taková drobná, měřila sotva 160 centimetrů a byla celá štíhlounká. Díky velkým očím působila skoro jako dítě, i když už byla dospělá. Vždycky mezi všemi vypadala taková zranitelná…

Ona zůstala s ním. Tušil, že Ellie jeho orientaci dokázala odhadnout už dřív, a věděl, že byla na jeho straně. Jenže tehdy jí bylo tak málo, byla teprve na střední. Nemohla se za něj postavit, a to on jí neměl za zlé.

Daniel zůstal sedět jako přimrazený s hrnkem horké kávy na půl cesty k ústům.

Co to do něj vjelo? Ta jeho žádost byla vážně tak okatá, že to Lucas pochopil přesně tak, jak Daniel myslel? A i kdyby, co bylo špatně na tom, že by se chtěl seznámit s jeho sestrou?! Co on o něm věděl? Nemohl tušit, že preferuje spíš rychlé románky než trvalý vztah. Co kdyby se do jeho sestry zamiloval…? Řekl mu, že ji chce poznat. Působil opravdu tak ohavně, že by ho Lucas nechtěl za švagra? Samozřejmě, že tohle uvažování bylo přitažené za vlasy, a chápal, že svou sestru chtěl chránit. Ale před ním? Proč?

„Já jsem ale idiot! On mě nemá rád! Už bych si to měl přiznat a smířit se s tím. Koneckonců si za to můžu sám. A když mnou opovrhuje, určitě by nerad viděl svou sestru v mém náručí,“ mumlal své úvahy do ucha Leiy, která jím jen stříhala a všechno Danielovo lkaní jí bylo úplně jedno.

„Ale tebe má rád, princezno moje! Ty ses u něj měla hezky, co? Nevděčnice jedna! A teď půjdeš pěkně na strom a zkusíš žrát sama. Už bys to měla umět, příliš tě rozmazluju,“ povzdychl si. Věděl, že se musí naučit být samostatná, jinak ji nemůže pustit zpět do přírody, ale v koutku duše doufal, že na něm zůstane závislá.

Zbytek odpoledne jen bojoval sám se sebou a sliboval si, že bude myslet na něco jiného než na zrzečka. Nedařilo se. Proč pořád od něj utíkal? 

Když nad tím vším ale přemýšlel do hloubky, bylo to vlastně dobře. Čím míň se s ním uvidí, tím to pro Daniela bude jednodušší. Chtěl svůj hetero život zpět! Chtěl nahánět holky a čumět jim jako pubescent do výstřihů a chtěl, aby ho to vzrušovalo. Nádherné dekolty slečen, kterých tu běhalo spousty, jejich úžasné kulaté zadnice, na které by jim naplácal…

Skousl si ret frustrací, když mu na mysl přišla vzpomínka na krásně oblý zadek Lucasův.

„Do prdele!“ mrsknul prázdnou krabicí, ze které zrovna vybalil stelivo.

Musel si urovnat priority – masírovat ano, ale dál žádné zbytečné rozhovory, žádné společné trávení času. Jen prosté, nutné domluvy a dál se mu vyhýbat. Čím míň času s ním bude trávit, tím to bude schůdnější.

A přísný zákaz čumění na jeho zadek – to byla priorita číslo jedna a alfa a omega úspěchu se od něj odpoutat, protože tohle jeho pobláznění tím klukem bylo čistě jen fyzické. O tom byl přesvědčený. Přitahoval ho jako nikdo předtím, ale to ještě neznamenalo, že se tomu nedalo nějak zabránit.

Lucas se zatím čímsi mezi rychlou chůzí a během blížil k domovu. Danielovu domovu a jeho dočasné střeše nad hlavou. Polévalo ho horko a zároveň mu po zádech běhal mráz, cítil se hrozně divně. Tváře mu barvil takřka neznatelný nach a hlavou se mu honily desítky, ne-li stovky myšlenek. Proč zase utekl? Věděl, že před Danielem musí vypadat přinejmenším jako naprostý pitomec. Už to ráno… 

Ale nikdy předtím se do něj takhle neopřel. A moc dobře věděl, že fakt, že šlo o jeho malou sestru, rozhodně nebyl hlavní důvod rozpoložení, do nějž se po Danielových slovech dostal.

Z velké části se mu o tom nechtělo mluvit. Nejen to, bál se, odmítal. Myslet na Ellie znamenalo nechat staré jizvy opět krvácet. Nechtěl ji před Danielem rozebírat, protože jeho nadšení a otázky ho bolely. Jak rád by se s ní vídal! Jak rád by se s ní sám poznával, protože se bál, že se za tu dobu stihla víc než změnit. Už byla dospělá, už to nebyla ta malá holčička. Věděl to. Přece jen žili v době sociálních sítí.

Bolelo ho vzpomínat, a to byl ten hlavní důvod, proč zareagoval, jak zareagoval. Ale taky tu bylo něco dalšího, byl tu vztek a jakýsi podivný pocit ublížení. Žárlil.

Nechtěl žárlit! Bože, proč by měl? Daniel byl nádherný, přitahoval ho, líbil se mu, měl sexy tělo, krásnou tvářičku, plné rty a dokonalé oči, a ty vlasy… Čišela z něj dominance a to mu imponovalo. Jenže zároveň Lucas moc dobře věděl, že žárlivost se pojí s daleko hlubšími city než s líbením se. Psal, četl, tohle znal víc než dobře. Valná většina knih měla postavy, které toto v sobě neodhalily, bojovaly samy se sebou, namlouvaly si bůhví co…

A to Lucase právě teď děsilo. Protože pokud si i on jen cosi namlouval… Ne, raději na to ani nechtěl myslet. Ta představa způsobila, že se mu srdce stáhlo a vynechalo pár úderů. Čekal celý život, aby cítil onu pravou lásku, tu skutečnou, která přijde jen jednou jedinkrát. Aby našel svou spřízněnou duši, miloval se s ní… Ne, nemohl se zamilovat do Daniela! Nikdy! Protože pokud by mu odevzdal své srdce, už by ho nezískal nazpět. Černovlásek by ho nechtěl, ale nemohl by mu ho vrátit. On by Lucase zničil.

Vrazil si facku.

Tak dost! Nad tímhle přemýšlet nehodlal. Proč se tím vůbec zabýval? Vybudovat lásku trvá dlouho a na to by se musel snažit i Daniel. I Lucas věděl, že jen tak láska nevznikne, stvoří se na základě společného smíchu a šťastných momentů, na základě důvěry. A to, jak se k němu černovlásek choval, jako důkaz stačilo. Láska nehrozila.

To zrzka uklidnilo. Konečně dorazil do domku, kde si vybalil batoh a vyšel nahoru, do pokoje, v němž měl věci. Popadl telefon a už ze zamčené obrazovky na něj svítilo oznámení – 1523 nepřečtených zpráv.

Povytáhl obočí a mobil otevřel. Jaké to bylo překvapení, když zjistil, že všechno bylo od Leonarda. Zaspamoval mu telefon jednou a tou samou větou:

Už jsi doma? Zavolej, jdeme šmejdit!

Povzdechl si a vytočil blonďákovo číslo.

„Ale v jeho věcech se nehrabu,” řekl místo pozdravu, když mu Leo hovor takřka okamžitě vzal.

„Jo jo, jasně. Jsem zvědavej! Lucasi, potřebuju vidět! Snímáš zem! Všechno se mi to klepe, zastav na chvíli! Mám rozostřený obraz. Počkej chvíli, přepnu si to na televizi,” remcal blonďák bez přestání, až Lucas protočil oči.

„Na televizi? Ty jsi ochoten dojít až na gauč?” podivil se Luke. Věděl, že Leonardo byl líný jak veš, ale taky zvědavý jako opice.

„Co bych pro tebe neudělal. Tak už běž,” popohnal ho jeho rozesmátý přítel, a tak se taky usmál a vyrazil.

Netrvalo dlouho a začal se bavit. Nečekal by to, vzhledem k náladě, se kterou přišel, ale po pár minutách už se smál Leonardovu výrazu, když si založil paže na hrudi a koulel očima, když začal remcat, že v tak velké koupelně může i zpívat a jeho hlas se nedostane ani ke dveřím, natož pak dolů k Danielovi. Tohle Leo uměl. S ním se člověk nenudil, vždycky věděl, co říct, aby Lucase zase vrátil do dobré nálady. Vlastně aby donutil smát se prakticky kohokoli… Sám se zubil neustále, a to bylo v kombinaci s jeho modrýma očima a blonďatými vlasy vražedné. V jedné tváři míval dokonce ďolíček… Luke mu mohl jen závidět. Leo mohl mít, koho chtěl, klidně modelky, klidně modely, kohokoli.

„Ty vole! Další místnost! Běž tam, běž! Páni… to je prostor. Počkej, nejsou tamto schody?” ptal se blonďák, modré oči přivřené, jako by tak mohl vylepšit obraz zkreslený kamerou Lucasova telefonu.

„Asi jo? Evidentně…”

„No tak po nich vylez, ne? Panebože, Lucasi, ty jsi první člověk, který vidí schody a nenapadne ho po nich vylézt,” pošťuchoval ho.

„Nekecej, kdybys tu byl, ani tě nehne lézt do schodů. Ležel bys na posteli a zarůstal do ní,” našpulil rty zrzek.

„No, na tom něco je…,” připustil Leonardo, to už se ale Lucas dostal ke schodům a vylezl nahoru. Naskytl se mu pohled na půdu, sem tam pokrytou věcmi, ale veskrze prázdnou. Zrzkovu pozornost ale upoutalo něco jiného – dřevěná dvířka ve střeše. Miloval výšky a tohle bylo zkrátka až moc lákavé…

Došel k nim a dvířka otevřel. Všiml si žebříku ležícího pod nimi, a tak ho vzal a za jeho pomoci vylezl nahoru. A nemohl jinak než se usmát.

Tohle se mu líbilo, jeho dětská stránka milovala tenhle úžasný pocit, kdy se pod ním nacházela dvě patra prostoru. Posadil se na stranu střechy, na kterou z ulice nebylo vidět, a telefon s Leonardem položil vedle sebe. Slabý vítr mu čechral vlasy a myšlenky a dohady uvnitř jeho hlavy odplouvaly do neznáma.

***

Vpodvečer Daniel sedl do firemního Jeepu, protože věděl, že doma toho na jídlo moc nebylo. Musel nakoupit aspoň základní potraviny, aby měl Lucas z čeho vařit. Nechtělo se mu stavovat domů pro svou Mazdu, takto to bude rychlejší a zítra pojede do práce vozem.

Sebral z háčku náhradní klíče, sedl do staré rachotiny, jak jí přezdíval, a vyrazil do obchoďáku.

Nejdéle času samozřejmě strávil u zeleniny. Avokádo, brokolice, ledový salát, nějaké houby, nejlépe hlívu, všeho bral dvakrát víc než jindy. Sýry, těstoviny, kuskus a nemohl opomenout i dva pětilitrové kyblíky zmrzliny.

Každý má rád zmrzlinu.

Zapřemýšlel však, jakou má asi rád Lucas. On miloval vanilkovou a jahodovou, stará známá klasika, všechny ty různé exotické novoty mu připadaly nacpané umělými barvivy a bůhví čím vším ještě.

Pro jistotu přibral ještě čokoládovou z kolekce, kterou měl ozkoušenou. Mrazák měl dost veliký, aby se mu tam vešly.

Na malou chvíli zapřemýšlel, že by koupil aspoň nějakou šunku, protože Lucas byl od pohledu masožravý a Daniel rozhodně nebyl takový, že by striktně vyžadoval mít lednici čistě jen pro své jídlo.

Nakupovat si to ale bude sám!

Měl vůbec nějaké peníze? Asi by mu měl nějaké nechat… Na další nákupy…

Vybral pár stovek z bankomatu a rychle odjížděl domů, aby se zmrzlina v kufru příliš neroztopila. I v podvečer bylo stále parno.

Odemkl dům a zaposlouchal se. Uvnitř bylo ticho. Lucas možná spal, nebo šel zase běhat, bylo to jedno, věděl, že s nákupem mu nepomůže. A to bylo možná dobře. Neslíbil si před pár hodinami, že s ním nechce trávit čas? Totiž, chtěl by, kdyby mu necukalo v péru, kdykoli viděl jeho plné rty a zadeček jako dva melounky.

Po půl hodině měl nákup uložený a rozhodl se, že si na večeři udělá avokádovou pomazánku. Pomazánky byly snad to jediné, co jakž takž uměl v kuchyni stvořit a dalo se to jíst.

Miloval ji a dlouho už ji neměl. S čerstvým pečivem, které přivezl z pekárny… Už se mu sbíhaly sliny.

Našel v lednici sice ještě rizoto, ale zbylo ho tak pro jednoho, a také v předvečer, když se chystal odjet z práce, snědl to, co mu zbylo od oběda. Bylo sice vynikající, ale dvakrát za sebou, a teď ještě aby ho měl na večeři…

Na stereu si pustil Beethovenovy sonáty pro klavír a začal krájet rajčata, v mysli však jeho prsty běhaly po klaviatuře. Měl by si zase po dlouhé době sednout za piano. Chybělo mu to. Na druhou stranu, měl doma podnájemníka. Nechtěl nikomu hrát…

V tu chvíli si uvědomil, že je zatvrzelý. Proč ne? Pokud by ho nechtěl poslouchat, může jít ven nebo si vzít sluchátka. Mohl si hrát, kdy chtěl, byl ve svém domě!

Lucas mezitím už dávno típl hovor, slézat ze střechy se mu ale nechtělo. Slunce už se blížilo k obzoru, bylo teplo, ale snesitelné. Po obloze pluly mraky a modrozelené oči Lucase je pozorovaly, přemýšlel, plaval kdesi ve své hlavě. Vířily mu v ní příběhy a nápady na ně, obloha mu dávala dokonalý prostor ke snění. Miloval tyhle tiché chvíle, kdy byl sám se svým vnitřním světem.

Nakonec se ale přece zvedl. Hodinky na levé ruce mu říkaly, že bylo pozdě, měl by si ohřát, co zbylo od oběda, jestli mu tedy Daniel něco nechal. Posadil se proto a protřel si oči, které měl poslední chvíle zavřené. Prohrábl si vlasy, urovnal na sobě oblečení a popadl telefon. Nerad by ho zde zapomněl. I s přístrojem v kapse pak slezl po žebříku na půdu, dal ho na jeho původní místo a střešní dvířka zavřel a zajistil tak, jak byla předtím. Po schodech pak slezl zpět do patra. Tam pod sebou ovšem zaslechl zvuky. Nejen zvuky, melodii. Daniel si pouštěl hudbu.

Jeho tělo najednou změnilo směr pohybu a on se otočil a vlezl do pokoje, ve kterém přespával. Telefon si položil na noční stolek a posadil se na postel. Vlastní nohy se mu zdály těžké, najednou bylo tak náročné postavit se a znovu se rozejít…

Chtěl jít dolů a najíst se! Jenže to znamenalo čelit těm pátravým očím, jejichž majitele asi přinejmenším zaskočil. Podruhé za den. A dlužil mu za to vysvětlení. A právě proto se mu nechtělo…

Měl by se sebrat! Co se to s ním dělo? No tak na něj bude koukat, no! Bude ho rozebírat pohledem, zase ho bude sledovat, jako by byl osina v zadku. Na rozdíl od všech ostatních, koalou počínaje a jeho sestrou konče. Zase na něj bude mluvit tónem jasně naznačujícím, že ho Lucas otravuje. A on to vzápětí nezvládne, opět v něm cosi přepne a on udělá nějakou další hloupost. Možná znovu uteče. To zní pravděpodobně.

Sakra!

Fajn, tohle všechno neznělo moc lákavě, ale i tak. Jak to, že s Leonardem, Juliet, se všemi přáteli je nad věcí, relativně, občas má poznámky, dělá si legraci, a pak s Danielem úplně obrátí? Tohle se mu nikdy nedělo! Se všemi ostatními byl vždy v pohodě, ale zrovna v přítomnosti Daniela si přišel nervózní, nesmělý, úplně jiný než normálně. To bylo divné! Když se poznali, byl ještě normální, jako s každým jiným. Zavinila to tedy černovláskova slova? Jeho pohled? Nebo něco úplně jiného? Na posteli se položil. Bylo to překvapivé, ale pro tenhle úkon mu vlastní tělo těžké nepřišlo.

Daniel z něj dělal někoho jiného, ale on se nemohl nechat. Chtěl se jít najíst a najíst se půjde, co je na tom tak těžkého?

Jen sejde po schodech a ohřeje si večeři. Nejde tam s rovnátky a v šortkách, nejde tam nahý a s nalakovanými nehty, aby se musel stydět. Tak o co mu jde?

Zamračil se a vstal.

O nic mu nejde, normálně si dojde pro jídlo. Tenhle strach si beztak do hlavy nasadil sám, není se čeho bát. Moc nad tím vším přemýšlí, jako vždy, a dělá z komára velblouda. Jde si pro jídlo. Jako normálně.

I přes všechny tyto myšlenky se ale zkontroloval v zrcadle – ze všech stran. Upravil si vlasy i oblečení a pro jistotu se převlékl. Už už na sebe chtěl začít stříkat voňavku, pak se ale sám na sebe zašklebil.

Jsem blázen, fakt že jo, pomyslel si a vyšel z pokoje, seběhl schody a vešel do kuchyně. Tam se ale vrátily úplně všechny pocity, dohady a myšlenky, které se mu honily hlavou v patře. Uprostřed totiž stál Daniel, koukal na něj a to s Lucasem dělalo divy.

Z očí mu nešlo nic vyčíst, jako vždy. Kdyby tohle nevěděl, myslel by si, že se Daniel zlobí, ale to by všechno vypadalo jinak. To už věděl.

„Nechceš pomoct?” řekl, když viděl, co jeho spolubydlící dělal. Ticho mezi nimi totiž nešlo vydržet, potřeboval ho nějak přerušit, a tak raději rychle přešel k pultíku, popadl ještě jeden nůž a nechal své ruce zaměstnat se jednoduchými pohyby. Bohužel, s hlavou to tak snadné nebylo.

Měl by se omluvit. To věděl. Jenže kdykoli si na to hloupé odpoledne vzpomněl, vrátil se onen zvláštní nepříjemný pocit, který se pro dobro vlastního psychického zdraví rozhodl nenazývat žárlivostí. Připadal si ublíženě, a to mu nedovolovalo sklonit hlavu a říct, že ho to mrzí. Protože nedokázal lhát. Nemrzelo ho to. Možná by mělo, ale ten divný pocit na hrudi mu stále a stále našeptával, že bylo potřeba udeřit nazpět.

Proč?! Daniel nic neudělal! Na jinou stranu… proč se tedy bál jít za ním dolů? Proč zareagoval, jak zareagoval? Proč nad tím stále přemýšlel, a v neposlední řadě, proč to bolelo? A to nešlo popřít – když si to vybavil, tu bolest stále cítil.

Daniel na něj pohlédl a přimhouřil oči, jako by mu chtěl dohlédnout až na dno duše. Dost dobře nechápal, o co tady šlo. První ho totálně odpálkoval v ordinaci a teď přišel a chtěl mu pomáhat? Lucas si stoupl vedle něj, popadl nůž a mnohem zručněji začal beze slova krájet rajčata.

Kudrnáč otevřel ústa, že ho pošle do pekel, tedy – zpět do pokoje, nebo někam pryč, ale nakonec si to rozmyslel.

Byl blízko, tak blízko, že zasahoval do jeho komfortní zóny, nicméně pro činnost, kterou právě dělali, to bylo pochopitelné. Kuchyňská pracovní linka byla rozdělena indukční deskou a bylo by nepraktické krájet rajčata na druhém konci a pak s nimi přecházet přes půl kuchyně, aby je mohl z prkénka stáhnout do misky, která už byla naplněna rozetřenými avokády.

Byl zkrátka tak blízko, že Daniel cítil, jak mu voní vlasy po kokosu. Zavřel oči a málem se říznul. Zbožňoval vůni kokosu a podezříval Lucase, že mu to dělá schválně. Že to věděl a chtěl ho teď tou exotickou vůní spolu s rusým rozcuchem jen vyprovokovat…

Zamrkal, když si uvědomil, nad čím přemýšlí. Musel se opravdu zbláznit! Proč by ho měl Lucas provokovat? Svými útěky? Tím, jak kolikrát působil chladně a dával mu najevo, že by s ním nejraději neměl vůbec nic společného?

Do prdele! Taky by rád neměl, ale to by nesměl stát hned vedle něj a vonět jak egyptský bůh!

Poodstoupil kousek a v duchu zanadával, proč je ta linka tak nízká. On sám byl vysoký a u krájení se musel hrbit, záda ho však bolela neustále. Protože ale byla bolest snesitelná, zvykl si už na ni a naučil se s ní žít. Uvědomil si, jak jsou jeho ramena ztuhlá. Narovnal se tedy a propnul hruď, aby si páteř protáhl.

Muzika hrála tlumeně a on sám slyšel i cítil, jak mu jeho obratle zaprotestovaly křupáním a lupáním. Tyto zvuky rozhodně nepoukazovaly na zdravá záda. Nicméně Daniel si toto neuvědomoval. Takto mu v nich vrzalo už celé měsíce, žádná novinka. Co se však změnilo, byl výraz jeho pomocníka.

„Domlouvali jsme se, že ti budu dělat fyzioterapeuta,” podotkl, když ten zvuk slyšel. Vůbec se mu nelíbil.

„Ano, to domlouvali. Já se tedy svěřím do tvých rukou, ale ty mi musíš slíbit, že budeš méně sadistický, než jsi byl minule. Já musím ráno vstát a být použitelný. Taky bych rád došel do vany i z vany sám,“ zadíval se na něj pichlavým pohledem. Netoužil po tom, aby měl Lucas jeho tělo opět na stříbrném podnose, a hlavně absolutně netušil, jak by na jeho pohled reagoval on sám.

Zrzek jen stěží odolal chuti ošít se. Danielovy oči mu skutečně viděly až na dno duše, připadal si před ním jako nahý, a to ho přinejmenším znervózňovalo. Omyl nůž a uklidil ho do přihrádky, chvíli tam však ještě stál a koukal před sebe, neschopen se pohnout. Hlavou mu létala Danielova slova, odrážela se a vracela v ozvěnách. Na malý moment měl chuť sesunout se na zem, pažemi se obejmout okolo skrčených nohou a doufat, že se celý svět na pár sekund zastaví a nechá ho pochopit sebe sama. Anebo ne, možná právě naopak. Možná by bylo lepší, kdyby všechno plynulo dál a dělalo, jako by tam nebyl. Možná vlastně vůbec nevěděl.

Jistě. Do koupelny musí Daniel dojít sám. Protože i když se od něj minule nechal zvednout z vany, teď už nenechá. Přestože svých slov nakrásně litoval, Lucas byl buzerant. A ten by na něj šahat neměl. Určitě by si u toho totiž představoval, jak mu ho narve do zadku.

Tohle zabolelo. Neměl by na to myslet! Černovlásek se omluvil, litoval toho! Tak proč to Luke zase vytahoval, proč si tím zase ubližoval? Měl by to nechat být, nechat to odplout jako lodičku z papíru. Odpustit mu. Jenže pravda byla taková, že v odpuštění se skutečný háček neskrýval. Lucas by mu odpustit dokázal, vlastně už to udělal. Nezlobil se na něj, o to nešlo… Totiž, kdykoli se na něj podíval, i když už mu to nezazlíval, ta bolest tam stále byla. Bál se zloby v těch očích, bál se, že na něj zase budou koukat tak vražedně a s pohrdáním, že ho zase zničí. A daleko víc než slova, která Daniel vyřkl, ho trápila ta nevyřčená.

To, co se mu skutečně stále honilo hlavou, bylo daleko prostší a složitější zároveň. Protože kdykoli, kdy se na Daniela podíval, nemohl se ubránit jednoduchému – co si o něm vlastně myslel? Jak ho vnímal? Nechtěl být naivní, ale zároveň nechtěl být nespravedlivý a poslední dobou měl dojem, že se mu nadmíru dobře daří obojí. Říkal, že toho litoval, a nastěhoval si ho do domu, tak… tak co? Stále ho viděl jako buzeranta? Nechtěl, aby se ho dotýkal, aby s ním trávil víc času, než bylo nezbytně nutné. To Luke pochopil. A dál? Co si o Danielovi vlastně myslel on? Pravdou bylo, že nevěděl ani to. Bylo to těžké, všechno se zdálo těžké a náročné…

Konečně se vzpamatoval. Zatřásl hlavou, jako by tím snad mohl rozehnat neposlušné myšlenky, a otočil se na černovláska, který si jej stále měřil pohledem. Z očí mu nešlo vyčíst vůbec nic, ostatně jako vždy. 

„Zítra použitelný budeš, neboj. Víc nezaručím, protože pak bych ti nemohl zaručit, že ti pomohu. Ale do vany dojdeš. Sám…,” pokrčil rameny Lucas, pohled opět stočený kamsi do země. Tohle bylo tak nepříjemné, tak ponižující. Věděl, proč to Daniel říkal, a přišlo mu, že jen narážel na jejich první setkání. Tiše upozorňoval na to, co mu tehdy tak vyčetl, a v kombinaci s přimhouřenýma pichlavýma očima to pro Lucase bylo naprosto jasné a zároveň zmatené. Tak rád by viděl do kudrnaté hlavy! Tak rád by alespoň trochu chápal, na co její majitel myslel…

„Půjdeme na to hned? Všechny věci mám ale v patře… Můžu je přinést, nebo můžeš jít se mnou nahoru,” navrhl. Když viděl, že se Daniel nijak výrazně druhé možnosti nebrání, pokrčil opět rameny a sám se rozešel do schodů. Věděl, že jej černovlásek následuje.

Došel k pokoji, v němž přespával, a otevřel dveře, tam se ale zarazil. Na nočním stolku stála krabička s rovnátky. Bohudík zavřená, takže Daniel nemohl vidět její obsah. Nechtěl, aby věděl o jeho noční ozdobě, netušil proč. Snad se bál, že by se taky smál…

Toto bylo v pohodě. Postel byla neustlaná, peřina skopaná do rohu. To ale taky šlo. Jenže uprostřed ní, na bílém povlečení se vyjímalo oblečení, v němž spal. Rozprostřené.

Tričko bylo s medvídky. Už sakra staré, ale stále mu bylo. A pak tu byly jeho hvězdné šortky. Až nyní mu došlo, že dojem, že jsou holčičí, možná nebyl jenom dojmem. Kupoval je Leo. Byly světle šedé a, bože, co když vážně byly dívčí?!

Tváře mu zahořely, a kdyby nebyl v patře, doufal by, že se propadne do země, aby na něj nebylo vidět. Rychle přešel k posteli a prádlo strčil pod polštář, tušil ale, že bylo pozdě. Tohle bylo trapné…

Raději rychle přešel k batohu, vyndal podložku a lahvičky s oleji a pokynul Danielovi, aby se položil. Doufal, že červeň z jeho tváří už stihla odejít. Lepší to být nemohlo, fakt že ne…

Mezitím co Lucas chystal všechno potřebné, Daniel jen stál a rozhlížel se po pokoji, jako by v něm snad byl poprvé. Už nepůsobil tak neosobně, když nebyl používán jen jako pokoj pro hosty.

Na policích viděl pár knížek, na stole notebook, nějaké bloky a spoustu propisek a popsaných papírků. Takhle to vypadalo na jeho stole, když studoval. Milion poznámek všude dokola…

Možná se chce vrátit do školy, kterou musel přerušit.

Ostatně, jak pochopil z jeho telefonátu, který zaslechl, jak jej překvapil u Juliet, moc možností jako prostá sestra neměl. A věděl, dle jeho věku, že také praxi neměl závratně dlouhou. Předpokládal tedy, že se asi učí – s akademickým titulem MUDr. už nebude mít problém najít práci.

Neustlaná postel ho nikterak nezarazila, sám kolikrát nestíhal a byl zvyklý, že mu ji stlala Juliet. Teď se tím netrápil, co mu však vyčarovalo úsměv na tváři, bylo jeho oblečení na spaní. Celé to pyžamo mu přišlo dívčí. Nikoliv dámské – dívčí.

Připadalo mu to… roztomilé. Jiné přirovnání nenašel. Co ho však v tu chvíli nezklamalo, byla jeho fantazie.

Je hluboká noc. Lucas sedí u notebooku v tričku s rozkošným zvířetem a v krátkých bavlněných kraťasech, které mu dokonale obepínají pozadí, v ruce drží tužku, která má krutě okousaný konec, a urputně se soustředí na anatomii. Občas vjede prsty do zářícího bohatství, které mu narostlo na hlavě, a tím se jeho účes stane ještě střapatějším, než byl původně. Přišel by k němu zezadu a políbil jej na šíji. Hned nato by se nadechl kokosového aroma, jímž jeho vlasy tak úžasně voněly…

Dost!

Přiblblý úsměv mu zamrzl na tváři, když si uvědomil, na co zase myslí.

Do hajzlu!

To ho vždycky, když byl Lucas poblíž, musely přepadnout takové bizarní myšlenky?

On byl naštěstí zabraný do přípravy na masáž a jeho výraz neviděl… Kdyby ano, Daniel nepochyboval, že by pochopil, na co myslel. Své myšlenky a pocity uměl skrývat dobře, ale s tímto klukem se mu to jaksi vymykalo z rukou.

Zhluboka se nadechl, aby zaplašil všechny zbytky vzrušení, a zjistil, že celý pokoj jemně voní po kokosu. To ho svým způsobem uklidnilo.

Nečekal, až ho Lucas vyzve, aby se vysvlékl, a hned ze sebe stáhl triko. Zručným pohybem smotal divoké kudrny a stáhl je gumičkou, aby nepřekážely. Na noční stolek vedle modré krabičky odložil brýle, aby ho netlačily, lehl si a zavřel oči.

„Konej, kate, leč žádným činem nejsem vinen, nechť vůle Boží vykonána jest!“ zamumlal si pro sebe, ale když uslyšel tichý povzdech, pochopil, že lkaní došlo až k uším jeho maséra. „Promiň, nevšímej si toho. Mám jen trochu strach, dodnes mám noční můry z tvé poslední masáže. Na druhu stranu musím uznat, že pomohla, tudíž jsem ochoten si to projít znovu. Ta záda to fakt potřebují…“

Lucas se tiše, tlumeně zasmál. Tomu se nedokázal ubránit, Danielova slova ho pobavila, stejně jako tón, kterým je pronesl.

„Věřil bys, že v tomhle jste dva? Ty a Leo… Kdysi jsem ho masíroval, protože si to vyžádal. Ale dojem, že mu to pomohlo, dodnes nenabral, naopak. Tuším, že masáž je u něj nyní slovo, které se nesmí vyslovit, jako Voldemort v Harrym Potterovi,” nadhodil, v ten moment si ale všiml Danielova překvapeného pohledu. Tohle bylo asi nejvíc souvislých slov, co za ten den řekl… Dokonce sám od sebe. A dávaly smysl.

Pousmál se a klekl si nad Daniela, ruce mu pokládaje na záda. Přitlačil a černovlásek pod ním nepatrně hekl.

Nebylo divu, že první téma, na které dnes dokázal souvisle mluvit, byl právě Leonardo. Byl to takový pevný bod uprostřed ničeho, a to ani nemusel zmiňovat, že mu pomohl jako nikdo jiný. Že ho zachránil. Že tu pro něj vždycky byl a vždycky ho dokázal rozesmát. Lucas ho nemiloval, nešlo to, ale byl to ten nejlepší přítel, jakého mohl mít.

Teď ale na blonďáka nemyslel. Ze rtů mu sice sklouzlo jeho jméno, on se ale plně soustředil na tělo pod sebou. Na kůži, která se mu napínala pod prsty, na záda, která sice opět trápil, jak by řekl jejich majitel, ale zároveň si nezvládl přestat užívat ten kontakt s černovláskem. Snažil se být krapet mírnější, netuše proč. A byl, dost dobře ale tušil, že Daniel to ani nezavnímal. Extra když za pomoci lokte zatlačil a muž pod ním tlumeně zaklel. Věděl ale, že úplně jemně na něj nemohl. Dnes by ho to sice nebolelo, ta bolest, kterou by si neprožil teď, by ale přišla v jiné podobě a daleko silněji. Ty zvuky z černovláskových zad pocházející, které zaslechl při přípravě večeře, mluvily samy za sebe.

Kůže Daniela byla jemná, hebká. Jaké by asi bylo položit na jeho holá záda hlavu, obejmout jej kolem pasu a zavřít oči, jaké by bylo dýchat tu dokonalou vůni eukalyptu a jen se s tělem mazlit, daleko jemněji, snad láskyplněji…

Nechtěně sebou trhl a zatlačil na Danielův trapézák víc, než chtěl, a v neposlední řadě víc, než chtěl sám Daniel. Slovům vycházejícím z jeho úst nerozuměl, raději ale nedomýšlel, co znamenala. Dle tónu jeho hlasu usuzoval, že to ani vědět nechtěl.

Na takové věci by myslet neměl, moc dobře věděl, že mu nepomohou! Muž, který před ním leží, je poměrně silně homofobní. Jeho možná přijal, ale to neznamená, že je z něj automaticky taky gay. Možná spíš hodně dobrý herec… Jenže to neznamenalo, že nebyl sakra hezký. Neznamenalo to, že se Lucasovi takřka netočila hlava z jeho vůně a že mu kontakt s hebkou kůží nezrychloval tep. Neznamenalo to, že skoro netajil dech a že si nepřál přitisknout se k němu a nechat všechny hloupé dohady plynout.

Skousl si ret, což muž pod ním nemohl vidět. Bože, měl dokonalé svaly, vlasy, tvář… celkově byl dokonalý. Naprosto a nekontrolovatelně. Jeho tělo bylo jako vytesané z mramoru, nikde by na něm nenašel jedinou chybičku nebo nesrovnalost. Toužil si zapsat do paměti každou jeho křivku, přál si smět ho hladit i jinde a jinak a zároveň mohl být rád, že mu bylo umožněno alespoň toto, protože, sakra, Daniel měl pravdu… On po něm skutečně toužil, skutečně ho chtěl, i když si nemyslel, že kdyby na to došlo, nechal by ho černovlásek topovat. Ostatně o to ani nestál, takže nelhal – skutečně si nepředstavoval, jak mu ho narve do zadku. Jenže dál? Dál bylo všechno až hloupě pravdivé, protože jeho tělo, kůže, on celý byl skvělý a Lucas si to moc dobře uvědomoval.

Daniel odevzdaně ležel na podložce a trpně nechával Lucasovy ruce týrat svá záda.

Bolelo to!

Kolikrát sakra hodně. Ale Daniel věděl, že jeho mučedník dělá svou práci dobře. Tam, kde ho záda hodně bolívala, na ta místa se Lucas zaměřoval nejvíc. Přesto měl dojem, že se na něm vybíjí, že ho mučí víc, než by musel. Ale sám věděl, do čeho jde. Ve chvílích, kdy bolest odcházela, mohl nechat své myšlenky zase běžet a ta první byla jméno Leo.

Kdo je, sakra, Leo?

Mluvil o něm s takovou lehkostí, jakou od něj nikdy neslyšel. Vlastně měl dojem, že tak dlouhou větu od něj neslyšel snad nikdy. Možná, když mu vyčítal, že ho kvůli němu vyhodili z práce… Ale to tenkrát tak nevnímal. Soustředil se na svou obhajobu a nezajímalo ho, jestli Lucas zvládá rozvité věty.

Mělo by mu být jedno, kolik má nebo nemá kamarádů a jak se jmenují…

Je mu to jedno…

Zaúpěl nejen bolestí nad tím, jak do něj nešetrně zabořil svůj špičatý loket, ale také nad uvědoměním, že mu to jedno rozhodně není. Potřeboval zjistit, kdo je ten kluk, o němž s takovým zápalem Lucas mluvil. S velkým nadšením, masíroval ho…

Nu, na tom by nebylo asi nic špatného. Jeho taky masíruje, a přitom ho nemá rád.

Ale stejně – ten tón…

Do očí mu neviděl, ale dokázal si živě představit, jak mu v nich jiskřilo.

Leo byl Lucasův kamarád, o tom nebylo sporu, ale Daniel nepochyboval o tom, že to je i jeho přítel. Pocit, který ho zasáhl, dobře znal. Jeho žena mu ho dala nesčetněkrát okusit, ale to, co zažíval teď, bylo mnohem, mnohem intenzivnější. Spolkl nadávku, ačkoliv teď by se asi hodila, protože jeho trapič opět přitlačil tam, kde to nejvíc bolelo.

„Nemůžeš být opatrnější?“ vyjekl na něj, aby se zbavil frustrace, aby alespoň touto větou mohl ten osten žárlivosti vypudit někam pryč. Ošil se a usoudil, že pro dnešek by to už mohlo stačit. „Končíme!“ zavelel a s obtížemi se posadil do tureckého sedu. Záda necítil a moc si nedokázal představit, jak po tomto sejde schody z patra, ale stačilo jen chvíli posedět a ta bolest a ztuhlost pomalu odcházely.

Sáhnul na stolek pro brýle, ale spolu s nimi shodil i malou modrou plastovou krabičku. Cosi v ní zarachotilo. Daniel se na ni na chvíli se zvědavostí podíval, ale vzápětí ji odložil zpět. Zajímavá šperkovnice, ale proti gustu…

Rozhodl se, že se Lucase na Lea zeptá. Věděl, že je neomalený, a to, s kým se kamarádí jeho spolubydlící, by ho vůbec nemělo zajímat, natožpak to z něj tahat.

A taky by měl počítat s tím, že ho s tou otázkou Lucas pošle do pekel a vyčte mu, že je příliš zvědavý a rýpe se ve věcech, do kterých mu nic není.

Na druhou stranu – pokud je to jeho přítel, měl by to vědět, přece si jej někdy bude chtít pozvat domů. I když mohou chodit k němu a Daniel se s ním vůbec nemusí potkat.

Přesto by ho rád poznal, aby věděl, kdo je jeho soupeř. Jak vypadá ten, který vyhrál lásku jeho zrzka.

Prudce se postavil, když si uvědomil, jakým směrem opět jeho domněnky šly.

Jeho zrzek? To už se snad definitivně pomátl, od kdy je to ‚jeho zrzek‘!? S nikým přece o nikoho nehraje! Daniel ho nechce, Lucas je chlap! Ať si randí třeba s půlkou Adelaide, jemu je to jedno… Tečka. Na nic se ptát nebude! Ať si je Leo třeba egyptský bůh, nezajímá ho to…

„Lucasi, kdo je Leo?“ řekl ležérně, ale v duchu se modlil, aby dostal uspokojující odpověď, protože pokud ji neobdrží, dneska neusne.

V tu chvíli se Lucas zarazil. Už stál na nohou a chtěl se rozejít pryč, teď se ale opět otočil na Daniela. Překvapení v jeho očích se dalo zamaskovat jen těžko.

Proč to černovláska zajímalo? Tedy, jistě, to on se o svém příteli zmínil, tak nějak ale nepředpokládal, že by jeho nynější spolubydlící chtěl v debatě na toto téma pokračovat. Spíš měl dojem, že ho tím musel otravovat, přece jen předpokládal, že s ním moc času trávit nechtěl, měl u Lucase slíbené masáže, ale to přátelské konverzace nezahrnovalo. Luke tak předem počítal s tím, že se Daniel bude chtít co nejrychleji vzdálit hned, jak to bude možné. Tohle ho překvapilo.

„Leo? No, Leo je…,” na chvíli se zarazil. Jak tohle říct? Kdo vlastně Leonardo byl? Jeho přítel, nejlepší. Jeden z těch pravých, které potkáte jen párkrát za život. Byl to člověk, který ho zachránil a doslova, ač by to takhle Luke neřekl, jej vytáhl ze sraček. Vtipný spolubydlící a zvláštní, neuvěřitelně líný tvor, co se pohybu týkalo, přesto ale dobrosrdečný a občas možná příliš optimistický. Usměvavý a zábavný. Leo měl charakter, který šlo jen těžko popsat. Byl osobitý, svůj…

„Leo je Leonardo, jeden můj… přítel. Jako ve smyslu kamarád, chápeš… Nějakou dobu jsme spolu bydleli, chodil se mnou běhat, pomáhal mi… Ale říct, kdo to je, to je náročné.” Na moment se zamyslel, pak si ale vzpomněl na jeden rozhovor, který s blonďákem vedli, a neubránil se úsměvu.

„Víš, kdysi mi říkal, že až ho někdy někomu budu popisovat, mám zásadně používat slovní spojení ‚nejlepší kluk na světě‘, takže ho budu muset zmínit, pro klid duše,” vysvětlil s tlumenými smíchem, kterému se jen těžko bránilo.

„Neber to vážně, Leo má takových hlášek milion,” pokroutil hlavou s úsměvem, pak si ale uvědomil, jak jej šedomodré oči sledovaly. Tak… intenzivně. Ztuhl, když si to uvědomil, a jeho úsměv se zvolna změnil z uvolněného na nervózní. Najednou si připadal divně. Měl o něm mluvit? Daniel se ptal, jen mu odpovídal, ale přesto měl pod tím pohledem najednou pocit, že zareagoval nebo promluvil špatně, i když si žádnou svou chybu neuvědomoval. Ne ve svých slovech. A přesto, s tím pohledem se mu opět rozbušilo srdce a on cítil, že jestli nesklopí oči, asi to neustojí. Daniel ho těma svýma zkoumal, analyzoval, bylo to zvláštní, nepříjemné, znervózňovalo ho to. Pravou rukou začal nevědomky žmoulat prsty té levé. Po klidu a uvolněném smíchu nebylo v tu chvíli ani památky.

„Stačilo říct, že je to kamarád,“ řekl Daniel a pozdvihl obočí. Do háje – nepotřeboval vědět, že úžasný Leo je nejlepší kluk na světě. Uvědomil si, že je stále do půl pasu nahý, a i když věděl, že jeho triko bude mastné od olejů, kterými ho Lucas masíroval, stejně si jej oblékl. Chtěl zahalit aspoň svou kůži, když už měl dojem, že své pocity dává příliš najevo slovy. Připadalo mu, že na něm musí Lucas vidět, jak moc ho iritovala slova nejlepší kluk na světě. Řekl to tak, že tomu věřil, ačkoliv tvrdil, že je to fráze onoho Lea. A logickým výpočtem, když je někdo pro někoho nejlepší na světě, tak to může být pouze rodič nebo partner, milenec, přítel.

Nechtěl se mu přiznat, to chápal, proč by taky měl…

Měl by se uklidnit! A to v přítomnosti zrzka nemohl! A taky se mu omluvit. Snažil se a Daniel byl ten, kdo mu ublížil. Výčitky? Ano, zase přišly! Rozhodně nebylo třeba být zlý!

„Omlouvám se, nechtěl jsem být protivný, nic mi do toho není. Jen nejspíš špatně snáším bolest a pak jsem zbytečně zlý na prvního člověka, který mi přijde pod ruku. V tomto případě jsi to ty. Vidím, jak moc se snažíš, aby nám to spolubydlení klapalo, a jsem ti za to vděčný. Teď mě omluv, jsem unavený a rád bych šel spát,“ nečekal ani na jeho odpověď a rychle zmizel z pokoje.

Lucas měl dojem, že se najednou všechno odehrálo až děsivě rychle. Během pár sekund měl Daniel tričko, zvláštně neprostupný výraz v očích, ledovější než jindy, a byl pryč z místnosti.

Co se to stalo?

Rukou si zajel do zrzavých vlasů a lehce za ně zatahal, aby nějak ulevil té směsi pocitů uvnitř sebe. Vůbec se nechápal a vůbec nechápal Daniela. Udělal mu něco? Řekl něco špatně? Dle jeho prvních slov bylo velmi lehké usoudit, že tolik toho slyšet nechtěl. Luke věděl, že to mohl čekat, černovlásek s ním nechtěl konverzovat, jen jej, opět, špatně pochopil. Ptal se tak nějak ze slušnosti a Lucas měl mlčet. To by bylo bývalo nejlepší.

Povzdychl si a klekl si, aby posbíral lahvičky s oleji a smotal podložku, na níž Daniela masíroval. V hlavě se mu přitom znovu a znovu vybavovala slova, která mu černovlásek řekl, a hlavně postoj, jenž zaujal – v očích měl něco nového, zvláštního, co tam Luke ještě nikdy neviděl. Jenže neměl tušení, co to mohlo být.

Přešel do kuchyně, kde si ohřál, co zbylo od oběda. Nechtěl to Danielovi nosit i další den, vzhledem k tomu, že si to nevzal ani k večeři, dostat to zas, asi ho pošle do pekel, a to zrzek nechtěl riskovat. Mlčky se najedl, vysprchoval, učesal… všechno dělal ponořen v myšlenkách a vlastně to ani nevnímal. Tedy, až do jednoho momentu – do chvíle, kdy se i s telefonem svalil do postele a otevřel aplikaci, do níž včera psal. Věděl, že na počítači by to bylo jednodušší, ale to by si musel mailem poslat, co už měl, a do toho se mu momentálně nechtělo…

Automaticky rozklikl příběh, který rozepsal předešlý den, a povzdychl si – už si ani nepamatoval, jak si Leonarda představoval původně. Automaticky už mu připsal dlouhé kudrnaté lokny, černé jako havraní křídla, šedomodré spalující oči a svaly… Jemnou kůži, skoro sametovou, kterou Luke dnes hladil…

Prsty se mu rozeběhly po klávesnici. Věděl, že by tyhle podivné představy podporovat neměl, že to nemohlo dopadnout dobře, ale také věděl, že jinak to nedokáže. Ne teď. A na jinou stranu, co na tom bylo tak zlého? No tak je Daniel jednou z jeho postav, no… Lucas si prostě představuje, jak se svléká, koupe, miluje, ale ne s Charliem… Sakra! Tohle vážně bylo… divné! Ne vzrušující, ne sakra sexy, ale divné.

Daniel rychle vpadl do své koupelny, aby ze sebe smyl oleje, ale ještě předtím si odnesl k sobě do pokoje pečivo, trochu pomazánky a termosku s čajem, kterou si připravil už předtím. Uvažoval, že by si šel uvařit ještě kafe a na chvíli si sedl k účetnictví. Ale poslední, co chtěl riskovat, byl střet s Lucasem.

Zakroutil nad sebou hlavou, byl v situaci, ve které se nikdy předtím neocitl. Cítil nejistotu, a to pro něj byla jedna velká neznámá. I jako malý byl vždy sebejistý, vždycky věděl, co musí udělat a čemu se vyhnout, ale nyní? Připadal si zahnaný do rohu svými vlastními pocity.

Potřeboval čas si je utřídit a nějak se s nimi poprat, najít řešení, jak z této situace ven. Nemůže se vyhýbat a schovávat ve svém vlastním domě před klukem, který mu nic neprovedl. Ale v této chvíli si opravdu nedokázal představit, že by si spolu sedli ke stolu, večeřeli a začali spřádat hovor…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)

Komentáře  

+3 #9 Odp.: Zkouška ohněm – 4. Spěcháš?Alianor 2022-08-22 15:36
Kdy se to pohne tím správným směrem? Až to Danielovi dojde, vzhledem k tomu, že je dost natvrdlý v určitém smyslu to ještě chvíli asi potrvá. Ale vidím a pochopil jsem i s jiných komentářů, že jsou tady čtenáři, kterým se to líbí. Už to asi nepřepíšeme, je to dopsané asi před rokem a půl a nedovedu si představit se přímo k tomuto vrátit a urychlit to.
Leonardo je postava, kterou píše King a celou dobu mě vážně bavil, narozdíl od Daniela, který ho mít moc rád nebude. Co se týče práce Lucase, Daniel bude uvažovat stejně jako Kev, jak to ale nakonec dopadne, to už si musíte počkat. Koneckonců dělám ty kapitoly fakt dlouhé, abychom někam došli dřív než příští Vánoce :D
Zdendo - nerad bych něco předvídal dopředu, ale čím víc píšeme, tím jsou naše knihy delší, no. :o Takhle teda o moc ne, ale tu co píšeme teď... Budu se bát ji sem poslat :cry:
Citovat
+3 #8 Odp.: Zkouška ohněm – 4. Spěcháš?Zdenda TB 2022-08-22 08:31
Cituji GD:
Zdendo slovy klasika/názvu tohoto dílu ti kladu stejnou otázku,🤣

Pamatuješ, co následovalo po slovech: "Zabili Kenyho"? Tak to jsi. :P to je od tebe kruté, takto.... :cry: :lol:
Citovat
+2 #7 Odp.: Zkouška ohněm – 4. Spěcháš?GD 2022-08-22 07:55
Zdendo slovy klasika/názvu tohoto dílu ti kladu stejnou otázku,🤣
Citovat
+5 #6 Odp.: Zkouška ohněm – 4. Spěcháš?Zdenda TB 2022-08-22 07:50
Cituji Tamanium:
...devatenáct stránek uplynulo jako voda a sedm dní je zatraceně dlouho... :cry:

To chceš říci, že tento text je dlouhý 19 stran A4?

Rozhodně další podobné souboje na dlouhou dobu budou mučivé. Nebude to tak dlouho jako Valčepo, že jo? :cry:
Citovat
+1 #5 Těch...Tamanium 2022-08-21 19:51
...devatenáct stránek uplynulo jako voda a sedm dní je zatraceně dlouho... :cry:
Citovat
+3 #4 Odp.: Zkouška ohněm – 4. Spěcháš?Kev1000 2022-08-21 18:56
Cituji GD:
vidím, že je to Danielovi. Musí s Lukem komunikovat trochu jiným stylem, který nebude vyvolávat pocit opovržení,...
Píšete to hezky, a kdy se to pohne tím správným směrem? :D
Herdek ať ten Luke jde dělat na stanici. :D
Ostatně o to ani nestál, takže nelhal – skutečně si nepředstavoval, jak mu ho narve do zadku. za tohle jedna navíc. Dan je zkrátka mimo. :lol:

Jako jejich společnou dynamiku na stanici by bylo fajn sledovat, ale stejně bych zrzkovi víc přál, ať se chytí v oboru a pomáhá lidem se zádama, když mu to tak jde a baví ho to :-)
A taky doufám, že se to jednou pohne, ale rozhodně na to nespěchám! :lol: Jen ať se eště chvíli nechápou, je radost to číst ;-)
Citovat
+3 #3 Odp.: Zkouška ohněm – 4. Spěcháš?GD 2022-08-21 18:45
Keve tímhle si vystihl podstatu této autorské dvojce. :D
Citovat
+4 #2 Odp.: Zkouška ohněm – 4. Spěcháš?Kev1000 2022-08-21 18:37
Čte se to skvěle!
Jak se zoufale míjej! :-) Jako jasně, že ten příběh nejspíš míří jinak, ale stejně když to čtu, tak mi trnou zuby z toho, jak tim naprostym nepochopenim pořád balancujou na ostří nože, toho, že si to definitvně poserou.
A proto je to tak napínavý a proto jsem rád, že to berete pěkně pozvolna.
Moc se těšim na (spoustu) pokračování.

A ten vztah zrzka s Leem je moc hezkej. I dobře a uvěřitelně vysvětlenej, řek' bych.
Citovat
+4 #1 TakGD 2022-08-21 18:26
vidím, že je to Danielovi. Musí s Lukem komunikovat trochu jiným stylem, který nebude vyvolávat pocit opovržení,...
Píšete to hezky, a kdy se to pohne tím správným směrem? :D
Herdek ať ten Luke jde dělat na stanici. :D
Ostatně o to ani nestál, takže nelhal – skutečně si nepředstavoval, jak mu ho narve do zadku. za tohle jedna navíc. Dan je zkrátka mimo. :lol:
Citovat