• Alianor
  • King of Deathtown
Stylromantika
Datum publikace9. 10. 2022
Počet zobrazení1625×
Hodnocení4.80
Počet komentářů5

Daniel zašel Lucasovi pro jeho peřinu i polštář a starostlivě mu ustal.

„Já vím, že to možná přeháním…,“ zamyslel se, „ne, nepřeháním to. To, co se stalo, není žádná sranda a ty to jako doktor víš ještě líp než já, tak se na mě nedívej tak utrápeně. Přijde ti zvláštní, že mám o tebe strach? Taky jsem doktor, mám v sobě nějak zakódovanou zodpovědnost o pacienta a je úplně jedno, jestli je to vačnatec nebo zrzek, tak mě pochop!“

Zadíval se na něj a sebral ze stolu stetoskop, který si přinesl z ordinace. Než se Lucas nadál, měl vytažené tričko a Daniel poslouchal jeho dýchání a srdce.

„Možná po tomto bych si zasloužil vědět, co se v tom bazénu stalo? Možná neumíš plavat, to bych pochopil, ale i neplavec by tak hodně nepanikařil. Je to pro tebe tak těžké se mi svěřit, co se ti stalo? Předpokládám někdy v minulosti…“

Lucas se na něj podíval krapet vyděšeně. Posadil se, stáhl si tričko a nohy si přitáhl k hrudi, aby je mohl obejmout, snad v touze ochránit se před pátravýma šedýma očima svého společníka. Co měl říct?

„Vlastně…,” zašeptal váhavě. „Vlastně je. Není. Já nevím…,” pokračoval zoufale. Všechno se v něm míchalo. Nebyl zvyklý povídat o svých problémech, strachu, bolesti, o své minulosti. Všechno uzamykal kamsi hluboko do vlastního nitra a tohle bylo nové, snad až děsivé. Neznámé. A on netušil, co vlastně mohl a nemohl zvládnout, stejně jako netušil, co vlastně chce. Bylo to dávno a bylo to tak… tak hloupé, ten den si dodnes vyčítal a bál se o něm Danielovi říct, zároveň ale byla pravda, že si to nejspíš zasloužil vědět. Zachránil mu život.

Ale i kdyby to dokázal, chtěl to vůbec? Nevěděl ani to. I Leonardo na toto čekal dlouhé měsíce, čekal, až bude Luke připravený, ale s Danielem to bylo všechno jiné. On byl jiný. A Lucas mu věřil, nejen to, toužil mu dokázat, že mu věří a že pro něj znamená víc, než by si dokázal představit, protože jestli něco skutečně nebyla pravda, byla to černovláskova domněnka, že jej Lucas nemá rád. Pevněji objal své skrčené nohy, jako by mu to snad mohlo pomoct.

„Já… já umím plavat. Alespoň co se týká teoretické části. Ale nezvládnu to,” přiznal zoufale. Věděl, že jej Daniel nechápe, jak by taky mohl. „Kdysi… na základce, když nám bylo asi deset, jsme byli se školou na kurzu plavání, do té doby jsem nikdy ve vodě nebyl jinak než s nafukovacím kruhem,” začal neochotně povídat. Cítil, jak jej Daniel skenuje očima, a tak se ještě víc schoulil. „Ještě nás nikdo nic neučil. Nás, co jsme plavat neuměli, zatím jen připravovali… Mohli jsme jen na mělčinu, kde jsme dosáhli. Jenže všichni moji přátelé plavat uměli a chtěli, abych šel blbnout s nimi. Byl konec lekce, učitelky a trenérky s námi zrovna nebyly. My měli zakázáno chodit do hlubší vody, a tak si nikdo nemyslel, že by se mohlo něco stát, cokoli. A já věděl, že to je zakázané, že to dopadne špatně, pamatoval jsem si všechny pokyny a důsledná varování, ale prostě… prostě jsem tam šel…,” cítil, jak nepatrně ztišuje hlas. Nebylo příjemné o tom mluvit, vlastně víc než to. Připadal si příšerně.

„Vysvětlili mi, co dělat, abych se nepotopil pod vodu. Jak se kdyžtak dostat nad hladinu. Měli to za pět minut a já se nad vodou skutečně udržel, připadalo nám, že jsou všichni lektoři jen banda idiotů, protože kluci mne „naučili” to podstatné za pouhých pět minut. Bylo to fajn, všechno fungovalo, jenže pak… Ostatní začali blbnout, cákat po sobě, strkat se… A jeden z nich se potopil a za nohy mě stáhl dolů. Nečekal jsem to, nadechl jsem se vody a zpanikařil jsem, ten bazén tam byl hluboký asi tři metry a prostě… prostě jsem najednou všechno zapomněl. Cukal jsem se, ale už mi nešlo vrátit se nahoru. Jeden z kluků odběhl pro učitelky, ale nejspíš mu je nešlo najít. Ten, co mě stáhl, mě chtěl dostat nahoru, chtěl mě zachránit, jenže když se mě dotkl, už jsem nevnímal, stále byl potopený a já sebou trhl tak, že jsem ho kopl ho do hlavy.”

Ztichl a prázdně se podíval před sebe. Hlas se mu nepatrně lámal.

„Pamatuju si tu chvíli, kdy zavřel oči. Kdy bublinky vzduchu stoupaly k hladině a on se nehýbal…,” znovu se zarazil a pevně sevřel oční víčka k sobě. Nechtěl to vidět, nechtěl…

„Kluci nevěděli, že ztratil vědomí, byl tam zmatek. Já se stále topil a oni viděli mě, ne jeho. Panikařil jsem čím dál víc, viděl jsem, že jsem mu ublížil, ale prostě… prostě jsem ho nezvládl zachránit… Než se konečně vrátily lektorky a vylovily nás, ubíhaly dlouhé minuty. Klepal jsem se. Nezvládl jsem vydat jedinou hlásku, pamatuju si jenom, že jsem brečel a za každou cenu se chtěl dostat k tomu klukovi. Toho zatím konečně vylovili a začali resuscitovat, mě k němu ale nepustili. Pamatuju si, jak hrozně mi bylo a jak moc jsem se bál. Pamatuju si tu chvíli, kdy přijela sanitka a odvezla ho do nemocnice, pamatuju si, jak jsem tam pak seděl na té hnusné chodbě a modlil se, aby se probral. Jenže resuscitací mu zlomili několik žeber a jedno z nich mu poškodilo plíci. To už nešlo vyléčit. Pamatuju si, jak jsem tam čekal a jak mi řekli, že se vůbec nemusí probudit. Jak jsem byl vyděšenej a jak jsem se o něj bál. Žije. Probudil se, nakonec. Ale v nemocnici strávil další dlouhé týdny. Tohle si nemůžu přestat vyčítat. On tam skoro umřel, chápeš? A já vlastně taky. A to všechno proto, že jsem si myslel, že to zvládnu. Vlezl jsem tam, i když jsem věděl, co se může stát, a přesto, já to přežil bez sebemenších komplikací, teď už dokonce dvakrát. Ale on ne. Pamatuju si tu bezmoc a to prázdno, které měl v očích, než je zavřel. Pamatuju si všechny ty pocity. Já to prostě nezvládnu, i když se snažím, i když se snažili všichni kolem. Asi dělám pokroky, protože tehdy jsem nedokázal bez problému vlézt ani do vany, a to teď dokážu, i když rád to nedělám, ale i když jsem se přemohl a plavat se „naučil”, nedokážu to použít… Bojím se…,” zašeptal. Jak jen by byl rád, kdyby tam Daniel v ten moment nebyl a toto všechno neslyšel…

Daniel cítil jeho zoufalství, když mluvil o tom, co se stalo před mnoha léty. Viděl, že se od své viny nedokázal oprostit, stále ho to trápilo a nezvládl se s tím srovnat. Chápal ho a chtěl z něj toto břímě aspoň trochu sejmout. Tak rád by jej obejmul, ale ocenil by to Lucas vůbec?

Seděl v klubíčku a snažil se být co nejmenší, tričko natažené a stáhnuté přes nohy.

Utrápený…

A přesto si Daniel pořád říkal, že je dobře, že se mu svěřil. Většinou to přece tak funguje, člověk se vypovídá a je mu líp. Nicméně když se podíval na Lucase, měl pocit, že ho zahnal ještě více do kouta. Možná na něj neměl tlačit. Lucas byl tak jiný a Daniel kolikrát nedokázal odhadnout, co všechno si k němu může dovolit, aby mu nějak neublížil. Byla pravda, že u jiných lidí na to moc nedbal, ale u Lucase? Přestože jeho slova kolikrát byla, jako by slon tancoval v porcelánu, u něj už se snažil krotit a místo křehkého nádobí volil plechový kastrol.

Ne vždy se mu to povedlo a zrovna nyní netušil, co udělat a hlavně, co na to říct. Neuměl lidi utěšovat, hledal slova, ale prosté a omleté – je mi to líto, mu připadalo dost k ničemu.

Znovu se na něj podíval a on stále seděl v klubíčku, ztracený kdesi v dávných vzpomínkách.

Nenašel slova, ale náruč má pevnou, musí zkusit ji použít a bude se jen modlit, aby jeho oporu přijal.

Byl nejistý, ale rozhodnutý. Pokud ho odstrčí, bude to respektovat.

Přisunul se k němu a beze slova ho přitáhl na svou hruď a přitiskl k sobě.

Sekundy, které mu připadaly dlouhé jako hodiny, pak čekal na jeho reakci…

Lucas se zprvu tohoto kontaktu snad až lekl. Nečekal to, byl ponořen kdesi v myšlenkách, a tak nezaregistroval, že se k němu Daniel přibližuje. A vlastně to ani čekat nemohl, protože kdyby se snažil odhadnout černovláskovu reakci, tohle by jej ani v nejmenším nenapadlo. Neviděl mu do obličeje, neslyšel žádná slova. Nijak ho nehodnotil a on mu za to byl vděčný. Jen ho držel…

A Lucas konečně pustil své nohy a opatrně obmotal paže okolo Danielova pasu. Natiskl se na černovláska a schoulil se mu do náruče, hlavu mu pokládaje na hrudník, kde slyšel bušit jeho srdce. A v ten moment jako by se všechno zastavilo.

Bylo to tak zvláštní. Vůbec netušil, proč se Daniel rozhodl vtisknout si jej do objetí, a netušil ani, proč mu obejmout ho nazpět přišlo tak… přirozené. Jenže to tak bylo. Prostě to udělal a v ten moment se stalo něco, co ještě nezažil. V hlavě se mu rozprostřel takový zvláštní klid, všechno jako by odešlo a on si připadal tak v pořádku, bylo to jako konečně najít ztracený přístav a on vlastně ani nepotřeboval vědět, proč to tak je. Cítil se v klidu jako nikdy, tělem mu prostupovalo teplo, které pramenilo z pevného těla před ním a procházelo hlavou i srdcem, přišel si chráněný a hlavně tam, kde cítil, že měl být.

Klid a mír. Uvolnění.

V ten moment všechny starosti a všechna bolest zmizela. Nic jej nikdy tak moc neuklidnilo, nic nerozehnalo leckdy až děsivou bouři v jeho hlavě, ale teď cítil, jak déšť skutečně ustal, mraky ustoupily a zpoza nich vykouklo slunce. A po obloze se roztáhla duha. Pod hlavou cítil bušící srdce Daniela, které bilo pravidelně a tím mu dávalo další a další dojem, že je všechno přesně tak, jak má být. A on si v ten moment znovu uvědomil, jak moc jej vlastně miluje.

„Děkuju…,” zašeptal. Víc v ten moment nedokázal.

Když se konečně strnulé Lucasovo tělo uvolnilo a přivinulo se k němu, Daniel cítil, že to bylo to nejlepší, jak mu v dané situaci mohl pomoci. A když odešla nejistota, přišel jako blesk z čistého nebe úplně odlišný pocit.

Kdyby po něm někdo chtěl, aby popsal, jak se cítí, nedokázal by to. Bylo to uklidňující, věděl, že když jej takto drží, nemůže se mu nic stát. Že ho dokáže ochránit před vším, co ho trápí, a ten pud, který ho poslední hodiny hnal k tomu, aby ho nespouštěl z očí, se najednou změnil z profesionálně lékařského na úplně jiný – lidský. Chtěl ho chránit před bolestí tělesnou, ale i tou, která tak trápila jeho duši. Ne jako doktor, ale jako kamarád, přítel… Tolik chtěl, aby mu důvěřoval, aby se mu svěřoval s tím, co ho trápí, ale už dávno tušil, že jeho důvěru jen tak nezíská. Přesto měl teď dojem, že tento večer a ta příhoda je sblížily snad více než celá doba, po kterou spolu bydleli.

Byl za to vděčný.

Naposledy se nadechl jeho vůně a propustil jej. Přece jen věděl, že jednou ho pustit musí, a už tak jeho objetí bylo delší, než by bylo vhodné.

„Nechtěl jsem říct, že je mi to líto – tedy, je mi to líto, ale myslím, že tato slova by ti moc nepomohla, nejsem zrovna zběhlý v tom někoho utěšit, vlastně – poslední profese, kterou bych mohl dělat, je psycholog, ale chci říct…, kdybys chtěl, někdy, v budoucnu tohle zkusit překonat – myslím teď ten strach z vody, pomohl bych ti. Byl bych tam s tebou, byli bychom jen na kraji, kde dosáhneš. Mohli bychom…, já nevím…, každý den udělat jeden krůček…, vím, že toto teď nechceš slyšet, jen bych chtěl, aby sis mou nabídku pamatoval. Já už tě nikdy tahat do vody nebudu. Třeba si o to jednou řekneš sám…,“ smutně se pousmál. „Ten kluk nakonec přežil, vím, že tohle není úplná útěcha, ale žije a je asi v pořádku. Myslím však, že kdyby věděl, že jsi svou fobii překonal a už se nikdy nestane to, co se stalo jemu, byl by rád. Mně jsi neublížil, to se neboj, těch pár modřin se zahojí, vlastně je ani necítím a nevěděl bych o nich, kdybych se nepodíval do zrcadla. Takže se mnou si rozhodně starosti nedělej. A teď už si lehni a zkus spát…“

I když už jej Daniel nedržel, ten klid Lucas stále cítil. Stačilo vědět, že je poblíž, a najednou se cítil daleko víc v bezpečí, věděl, že kdyby se něco dělo, černovlásek tu byl a byl připraven jej znovu obejmout a chránit. Nebylo to jen o tom jednom objetí, bylo to o jakémsi vnitřním pocitu, něčem, co se tou chvílí změnilo. Jako by pro něj Daniel představoval daleko silnější oporu, a i když mu předtím věřil, teď, když viděl jeho starostlivost a poznal, jak pevně jeho paže zvládají objímat, ten komfort a bezpečí se ještě znásobily.

Na chvíli zatoužil znovu se mu schoulit do náručí a usnout v jeho objetí. Zatoužil smět ležet s hlavou na jeho hrudi, natištěný na jeho těle a objímaný jeho pažemi celou noc a klidně ještě déle, cítil se tak volný…

Srdce mu bilo klidně, nepatrně se usmíval a v očích se mu odrážel vděk. Všechny dohady a zlé myšlenky, které ho srážely na kolena, byly pryč. Všechny připomínky a neveselá budoucnost, to, že jejich vztah nikdy nemohl být takový, jaký by si jej Lucas přál. Všechno zmizelo.

Daniel byl pravý opak Lucase. On byl náladový a extrovertní, ale možná že stejně jako on potřeboval klidného a introvertního člověka ve vnějším světě, potřeboval Lucas pevný bod v tom vnitřním. A Daniel jím byl, protože i když to možná neuměl se slovy, kdesi v něm bylo cosi, co Lucasovi dodávalo klid a bezpečí, něco, co mu šeptalo, že všechno bude v pořádku. A to sám Lucas neměl, hledal to, ale nedokázal najít. Možná byli úplně jiní a možná se navzájem potřebovali. A v ten moment to Lucas cítil, věděl to. To souznění bylo jako neviditelné provazy, které je v momentě jejich objetí svázaly, ale neublížily jim, naopak, jen posílily cosi, co mezi nimi bylo.

Zavrtal se do peřiny. Věděl, viděl, ale hlavně cítil, že Daniel byl hned vedle něj, a to bylo podivně uklidňující, ale také trošku… zvláštní. Ne nijak zle nebo špatně, vlastně spíš naopak. Nepatrně se, snad až trochu přiblble, usmíval, v břiše cítil motýlky. Ne tolik, jako při jejich polibku, ale byli tam… Tělem mu prostupovalo teplo, líbilo se mu to, bylo to hezké. Cítil, že v tu chvíli by dokázal snad cokoli. Klidně jen dlouhé minuty ležet a koukat do šedých očí svého společníka, to mu bylo jedno, jen tam ale chtěl být a užít si ten moment do poslední minuty, protože věděl, že další den už to tak nebude. On se vrátí do patra a všechny pocity zmizí, zůstanou jen vzpomínky. Jako vždy.

Tohle už se nezopakuje, ale na to myslet nechtěl, teď tam byl a ze srdce si přál, aby ta chvíle trvala co nejdéle. Nechtěl jít spát, vlastně by nechtěl, ani kdyby vážně byl unavený. Nechtěl, aby se noc změnila v den a on musel odejít. Chtěl tam být…

„Nemohli bychom ještě chvíli, třeba…,” zamyslel se. Vůbec netušil, jak chtěl tuhle větu dokončit. Objímat se? Ne, to přece říct nemohl! Lucasi, mysli… „Třeba koukat na televizi?” navrhl s pokrčením ramen. Za zády si urovnal polštář a lépe se na posteli uvelebil, než se na Daniela otočil a prosebně se na něj zadíval.

„Možná jsi zvyklý ponocovat, ale ne dnes. A vůbec, neměl by ses nechat před spaním ozařovat modrým světlem, je to nezdravé pro spánek. Jestli cítíš, že bys fakt neusnul, vezmi si knihu. Já už bych šel ale spát. Svítit klidně můžeš, to mi nevadí,“ řekl a starostlivě se na něj opět zadíval. Začal pochybovat, jestli tohle společné spaní byl dobrý nápad. Nevyspí se ani jeden z nich, nicméně zítra nemusí nikam vstávat. Daniel jen rychle zajede nakrmit a zkontrolovat medvídky a zase se vrátí za Lucasem.

Lampička osvítila zrzkovu bledou tvář a Daniel se tak ujistil, že udělal dobře. Postel byla veliká, určitě se oba vyspí dobře. Relativně, už teď věděl, že se bude budit a kontrolovat, jestli dýchá, ale kdyby spal zrzek jinde, byl by mnohem nervóznější. Daniel nečekal ani na odpověď, měl v ložnici obsáhlou knihovnu, Lucas by si určitě něco vybral…

Černovlásek se zbavil brýlí, zachumlal se pod peřinu, objal malý polštářek a zavřel oči. I když dnes v práci nebyl, tento den ho vyčerpal víc, než kdyby se celý den tahal se zvířaty a zaléval stromky. Brzy byl někde mezi bděním a sněním a podvědomě položil svou velkou dlaň na Lucasovu hruď. Cítil pravidelné zdvihání hrudníku, a to jej uklidnilo natolik, že okamžitě usnul.

To ale zrzek ještě nějakou dobu nemohl. Cítil, jak jej snědá dlaň hřála, i když přes látku trička, a věnoval černovláskovi překvapený a nechápavý pohled. Ten ale klidně oddechoval, ve tváři přitom takovou nevinnost a klid, že Lucas pochopil. Spáč nejspíš neměl sebemenší tušení, kdo vedle něj leží.

Pousmál se a natáhl se pro rovnátka, která si co nejopatrněji a nejtišeji nasadil. Ještě chvíli se snažil soustředit se na řádky před sebou, pak ale knihu zavřel, zhasl lampičku a lehl si. Všechno dělal tak, aby ze sebe za žádnou cenu neshodil snědou dlaň, která jej stále tak příjemně hřála, ba naopak, snad podvědomě a snad schválně si lehl co nejblíž ke spícímu černovláskovi. Mohl skoro cítit jeho dech, byl blizoučko a zbývalo by jen málo a Lucas se na něj mohl natisknout a obejmout ho. Na tváři mu hrál úsměv, když tak konečně zavřel oči.

Bylo mu hezky. Tak nějak vnitřně hezky, uvnitř cítil teplo, které pramenilo z blízkosti černovláska a jeho ruky na Lucasově srdci, které bilo klidně, uvolněně. Cítil se v bezpečí a v pořádku, chráněný a přesně tam, kde měl v ten moment být, a právě v tu chvíli pocítil snad až hmatatelnou dávku vděku, který k Danielovi choval. Za to všechno, co pro něj udělal, že tu byl, že ho objal. Že se o něj staral.

A spolu s vděkem jej popadla i nepopsatelná touha otočit se a skutečně jej obejmout, pevně na sebe natisknout a opatrně ho políbit, aby vyjádřil, kolik pro něj nejen v ten moment znamenal. Zatoužil natisknout se na něj ideálně bez oblečení, které by jim bránilo v kontaktu, a do ucha mu zašeptat, že všechno to, co si myslí, není pravda. Že jej má rád, moc rád, že jej miluje a že mu na něm záleží. Zatoužil smět takhle usínat každý den, ve stejné posteli, ale ještě víc u sebe, ve vzájemném objetí. V ten moment si nepřál nic velkého, nebyla v tom touha a chtíč. Jen si přál mít možnost držet Daniela za ruku, když půjdou po ulici, anebo jen doma, moct ho jemně líbat a sem tam pohladit.

Kdesi v něm to v ten moment zabolelo. Tolik si přál smět mu klidně každou minutu dokazovat, že to v něm našel svou druhou polovinu srdce, protože to zkrátka cítil, věděl ale, že o to by černovlásek nestál. Nechtěl jej.

A nikdy chtít nebude.

Pevněji stiskl oční víčka, jako by to snad mohlo pomoct. Přál si Daniela, věděl to. Chtěl mít povolení milovat ho. To by mu stačilo, nic víc by nepotřeboval. Jenže to mu černovlásek nikdy neudělí.

Smutně se usmál kamsi do tmy. Nechtěl na to myslet, chtěl si ten moment užít, a ne si připomínat, že brzy skončí a už se nikdy nezopakuje, to mu ale nešlo. Uvědomoval si, že tahle noc byla vše, po čem by toužil, ale že ji nikdy víc nezažije. A v ten moment jej Daniel ze spaní chytil a přitáhl si jej blíž k sobě. Teď byli ještě blíž, tak, že Lucas cítil teplo jeho těla, a tak nepatrně natočil hlavu směrem k němu. Věděl, že tohle všechno brzy skončí, ale přesto se v ten moment skoro neznatelně usmál. Dnes málem přišel o život. A přesto to byl jeden z nejkrásnějších dní jeho života.

Danielovy sny se neustále točily okolo dne, kdy si zažil největší šok svého života. Divoké představy mu stále podsouvaly strach o Lucase, a když mu zemřel v náručí, shovívavý mozek jej z té hrůzy vytrhl. Vyděšený. Se zrychleným dechem a s rozšířenými zornicemi se díval do tváře sladce spícího zrzka. Cítil jeho pravidelný dech, zvedající se hrudník, vlastně… cítil ho úplně celého.

Obestřela ho úleva. Všechna hrůza, již si prožil minulých pár sekund, které však prostřednictvím snu trvaly dlouhé hodiny, byla najednou pryč, ale vzápětí přišlo uvědomění.

Jsou na sebe přitisknutí jako dva milenci… A Daniel mu slíbil, že se ho ani nedotkne! A tohle objetí bylo evidentně černovláskova práce podle toho, jak si jej majetnicky držel. Již uklidněný dech se opět rozběhl a srdce mu začalo bušit. Slíbil mu to! Že se ho nebude dotýkat!

Lucas však nevypadal, že by mu medvědí objetí nějak překáželo, a ve spánku se usmíval. Na rozdíl od Daniela se mu nejspíš zdálo něco pěkného.

Opatrně z něj sejmul ruku a kousek se odtáhl.

Měl žízeň a cítil se unavený ještě více, než když uléhal ke spánku. Tušil, že za to mohly sny a nejspíš celý včerejší stres, ve kterém byl neustále kvůli Lucasově neochotě nechat se zkontrolovat v nemocnici.

Zvedl se a zamířil do kuchyně pro minerálku. Hodiny ukazovaly pár minut před pátou.

Povzdychl si a přemýšlel, jestli má smysl jít zpátky do postele.

Bylo by to krásné se opět přitulit k jeho pevnému tělu a upadnout do bezvědomí, ale on chtěl svůj slib dodržet. Žádný tělesný kontakt… a už vůbec ne ten intimní. Stačilo, že si od něj tak podlým způsobem a lží vyžebral pusu.

Uvařil si kávu a zalil vločky jogurtem.

Zajede na kliniku brzy, dřív než se Lucas probudí, aby jej měl na očích. Kdoví, co by v té jeho tvrdohlavé palici mohlo vzniknout.

Dosnídal, udělal si ještě jednu silnou kávu a usoudil, že může začít fungovat.

Před odjezdem však napsal vzkaz, kdyby se Lucas probudil dřív, než bude zpět doma. Věděl, že je ranní ptáče a včera šel nejspíš brzy spát na jeho poměry.

Luku, jel jsem na kliniku, vrátím se co nejdříve, dovezu ti čerstvé pečivo. Chraň tě ruka páně jít běhat!

Daniel

***

Když se Lucas probudil, bylo už místo vedle něj vychladlé a v pokoji chyběla Danielova vůně. Posadil se, protáhl a protřel si oči. I přes brzkou hodinu už se mu nechtělo spát, prospal celou noc, s Danielem po boku to ostatně nebylo tak náročné. Podvědomě cítil jeho teplo až do rána, kdy odešel, věděl, že tam byl a stále ho držel u sebe. Bylo to nádherné…

Už si ani nepamatoval, jak dokonalé je usínat v objetí někoho dalšího, ale i kdyby si to pamatoval, Daniel byl zkrátka Daniel. S ním bylo všechno unikátní a jedinečné, nevěděl, co kdy v jeho přítomnosti bylo jako jindy.

Vstal a pomalu vyšel z pokoje. K jeho úlevě se mu dýchalo dobře, nic ho nebolelo a obecně se cítil skvěle. Tedy, možná by byl docela rád, kdyby to ještě maličko bolelo… Třeba by jej Daniel nechal u sebe ještě jednu noc, ještě jednou jedinkrát by jej držel a on by slyšel tlukot jeho srdce. Třeba…

Ale na jinou stranu byl rád, že se vyhne cestě do nemocnice a vyšetření v ní. Věděl, že je v pořádku a že už v pořádku bude.

Lístek v kuchyni, který tam našel položený na stole, jej donutil usmát se. Dokázal si představit, jak by Daniel reagoval, kdyby vážně vyběhl ven, a taky tušil, že by to bylo to poslední, co by kdy udělal. Ne, to by vážně nebyl dobrý nápad.

Už byl upravený, a tak jen vytáhl telefon a s ním se posadil. Chtěl se na něm na moment pustit do psaní, zastavilo jej ale oznámení, které na něj zasvítilo ze zamčené obrazovky.

Messenger.

Co to mohlo být? Oznámení rozklikl, už v ten moment ale cítil, že jej nejspíš trefí šlak. Dobrých pět minut pak zíral na chat, který ještě včera neexistoval a u kterého, jak to tak Lucas viděl, byl by docela rád, kdyby neexistoval dál. Byla to skupina, jejímiž členy byl Anthony, Leonardo, Daniel a on. Na profilové fotce měla kostku ledu. Netušil, čí to byla práce. Chat rozklikl.

Anthony založil/a skupinu Tři borci a pan Chladný.

Zamrkal. Bože, tohle se mu asi zdálo. Všiml si, že Danielův mobil ležel kousek od něj a na jeho displeji svítilo úplně stejné oznámení. Nejspíš si ho zapomněl a tenhle geniální nápad, pravděpodobně z hlav Tonyho a Leonarda, ještě neviděl. A aby toho nebylo málo, pod tímto skvělým názvem svítila první zpráva.

Leo: věděli jste, že existuje fobofobie, což je strach ze strachu, a taky ithylpallofobie, což je strach z erekce?

Nápadně zrudnul. Jindy by se začal smát, teď na to ale jenom koukal, neschopen slova. Tony se evidentně dobře bavil, jelikož pak začal vymýšlet další podobně šílené fobie, to už ale Lucas telefon zavřel a zoufale se podíval na ten Danielův. Netušil, jak tohle bude obhajovat, protože přece jen, Leonardo byl jeho kamarád. A teď už i Tonyho. Nezbývalo než doufat, že si ho oblíbí i černovlásek a hned po první zprávě, kterou od něj přečte, jej neodsoudí jako idiota.

Daniel přispěchal domů a našel Lucase usmívajícího se, s telefonem v ruce, a hlavně s jeho běžnou barvou ve tváři. Vypadal v pořádku, to ale neznamenalo, že se ještě dneska nebude šetřit.

Venku začalo poprchávat, což Daniel vítal, vzhledem k tomu, že všude vládlo nehorázné sucho. Na zdravotní procházku se však jít nedalo. Podle šedého nebe se chystalo na bouřku.

„Ahoj Luku, jak ses vyspal? Jak ti je?“ začal ho bombardovat otázkami. „Dneska se bude ještě odpočívat, vařit nebudu, jídlo si objednáme a celý den strávíme u televize. Ještě dnes se nechej rozmazlovat, zítra už ti dám pokoj, pokud se nic zlého neprojeví.“

Položil na stůl čerstvé pečivo, telefon položený vedle si bez zájmu ho zkontrolovat zasunul do zadní kapsy šortek a šel si umýt ruce.

„Vypadni si sednout! Říkal jsem, že dnes ještě nebudeš nic dělat, a když říkám nic, tak nic! Jediné, co můžeš, je jít na záchod!“ zlobil se, když se vrátil do haly a viděl, jak Lucas stojí u linky a připravuje si snídani. Věděl, že už to přehání, ale chtěl ho tímto taky trochu pozlobit a taky se těšil na totální flákání se u stupidních filmů. Jak dlouho už neměl takto volný víkend? Ani nepamatoval…

„Anebo si to raději udělej sám, máš povolení… Koupil jsem ti totiž šunku a nejsem si jistý, jestli by se mi neudělalo při přípravě trošku nevolno,“ zašklebil se, a když viděl Lucasovy vykulené a nejspíš potěšené oči, dodal: „Prostě mi maso nevoní, nenadělám s tím nic… Zajdu se ještě osprchovat a ty zatím vyber nějaký dobrý film, nepochybuji, že máš nějaké uložené ve svém počítači, nebo i na YouTube něco určitě bude. Netflix nemám, to už sis určitě zjistil, avšak jestli o něj máš zájem, klidně ho objednej.“

Zapadl s ručníkem do koupelny a tam mu v kapse zavibroval telefon. Většinou na tyto upozornění kašlal, ale koutkem oka zahlédl logo messengeru. Mohl něco psát Anthony…

Anthony založil/a skupinu Tři borci a pan Chladný

Co to… sakra!

Pan Chladný – to měl být on? Až se mu Tony dostane do rukou, zaškrtí ho! Copak on je chladný? S jeho skrytou empatickou povahou?

Zvědavost mu nedala a začetl se s tím, že si slíbil, že na jejich tlachání rozhodně nebude odpovídat.

Potichu se chichotal – ten Leo je hňup, jen co je pravda. Asi mu už dobře hučelo v koulích, když vyhledával takové hovadiny, jako je strach z erekce. Kdo tímhle může trpět?

Rychle se vysprchoval, na telefonu vypnul zvuky i vibrace, neměl zájem, aby ho u filmu rušilo jejich vykecávání. To by je taky mohl poslat do zadní části těla.

Vyšel z koupelny a viděl, jak Lucas chystá pohovku, aby se na ní mohli pohodlně natáhnout.

„Tady ne, jsi marod, tak budeš v posteli, tam budeme mít větší komfort a telka je tam stejná jako tady.“

Sebral notebook s otevřeným souborem s desítkami filmů a dlouhými kroky došel do ložnice, kde ho spároval s televizí.

Odhodil peřiny na židli, vytáhl dvě huňaté deky a další polštáře.

„Tak a teď mě překvap. Výběr je na tobě!“ Doufal, že vybere nějaký historický, možná i dobrý akční by snesl. Byl však zvědavý. Neměl tušení, jaký je vkus jeho společníka…

Luke se ze začátku krapet zdráhal. Vůbec netušil, co Danielovi pustit, aby se mu to líbilo, a i když jej o to černovlásek požádal, byl si jist, že „překvapit” jej vážně nechtěl. Jenže jak z filmů, které měl stažené v počítači, vybrat? Jaký žánr se Danielovi mohl zamlouvat? Pamatoval si, že když jej tehdy česal, pustil si jakýsi dokument. Jenže zajedno vůbec nevnímal, o co vlastně šlo, a potom, sám nic takového neměl. Dokumenty a historické filmy ho moc nebraly, určitě to bylo poučné a skvělé, bezesporu hodnotné, ale on naopak daleko raději sledoval nehodnotné braky, které ale naprosto miloval.

Dokumenty ho nebavily. Jenže, co teď? Měl tu pár filmů, na které koukali ještě s Leonardem – to byly veskrze komedie a pohádky. Tedy, koukat na animovanou pohádku po boku blonďáka byla legrace, jakou by člověk nečekal, protože jeho poznámky stály za to – u Ledového království jimi dokonce donutil Lucase poprskat si oblečení pitím, jak se smál, ale jestli něco vážně nechtěl, bylo to sledovat s Danielem cosi, co bylo primárně určené pro děti do dvanácti let. A pro Leonarda. To se nevylučovalo, evidentně.

Na komedii to taky neviděl, tenhle žánr úplně nemusel. Většina vtipů tam byla založená na trapných scénách, které ho akorát tak nutily rudnout. Ne, tuhle variantu by měl co nejrychleji vyloučit. Jenže dál už mu zbývaly jen filmy a seriály, na které koukal on. A Lucas… no, Lucas rád sledoval to, co četl. Všechny ty filmy byly romantické, plné lásky, se smutnou zápletkou, ale koncem tak šťastným, až z toho sám občas dostával cukrovku. Ale na rozdíl od jiných, on tyhle stavy miloval.

Byl v koncích. Hodil pohledem po černovláskovi, jako by z jeho tváře mohl vyčíst, na co by koukal raději, ten se ale tvářil jako obvykle a Lucas z toho nepoznal vůbec nic. Jak se zdálo, výběr byl vážně jenom a jenom na něm. Po chvilce úmorného přemýšlení se rozhodl, že cosi, co Daniel nazve slaďárnou, bude stále lepší, než pustit mu Odvážnou Vaianu a čekat, až to s ním sekne.

Jenže… co dál?

Neměl sebemenší ponětí, jak z toho moře filmů vybrat právě jeden, který by mohl uspět. Všechny ty příběhy byly skvělé, miloval je, jenže každý má jiný vkus a on zaboha netušil, co z tohohle všeho by se mohlo líbit právě Danielovi. Vlastně… aby byl upřímný, odhadoval, že se mu zrovna z tohoto dost dobře nebude líbit nic, ale na jinou stranu, jinou možnost neměl. A v tu chvíli se mu před očima objevil jeden z filmů, který už neviděl dobrých pár let. Zalovil v paměti, aby si vzpomněl, o čem vlastně byl, a kdesi v něm se objevila malá, nepatrná jiskřička naděje. Tohle by mohlo zabrat…

Šlo o vánoční romantický film, skládající se z devíti krátkých prolínajících se příběhů. Když už nic jiného, alespoň jeden by se černovláskovi přece mohl líbit, pomyslel si. A tak jej pustil.

Daniel sebou seknul na postel a zachumlal se do deky. Přestože bylo léto v plném proudu, v domě panovala poměrně zima, vzhledem k tomu, že kudrnáč ještě nepřišel na to, jak pořádně seřídit klimatizaci. Kromě toho to měl rád. Byl to asi zvyk ze studené Anglie, kde mu byla zima pořád.

Už při počátečních titulcích tušil, že ho čeká romantika. Nenápadně protočil oči tak, aby si toho Lucas nevšiml, a řekl si, že je mu vlastně úplně jedno, co pustil. S Lucasem vedle sebe by byl schopen se dívat i na totální braky. Stačila mu jeho přítomnost. Cítil se šťastný, když ho měl vedle sebe. Bylo to… překvapující?

Proč se pořád divil, to nechápal, dávno už věděl, že je zrzek pro něj nějakým způsobem speciální. A nebylo to jen sexuální přitažlivostí…

Snad možná k němu přilnul tím, že byli spolu v poslední době téměř neustále. Celou dobu, co žil v Austrálii, bydlel sám, často byl sám i v práci, přestože samota pro něj nebyla přirozená. V Anglii byl neustále obklopený přáteli, pracoval na velké veterinární klinice, kde bylo zaměstnáno mnoho lidí. Kvůli své manželce se pohyboval v modelingu a motalo se okolo něj stále plno lidí, nehledě na prohýřené noci, večírky a bankety, které se s tím pojily.

Pak přijel do Adelaide a najednou byl sám, stále. Samozřejmě, že i tady měl pár přátel, se kterými si jednou za čas zašel na kávu, většina z nich však odjela do Nového Jižního Walesu a jemu tady vlastně zůstala jen Juliet a teď i Lucas.

Ne, nechtěl si stěžovat, zjistil totiž, že mu tento klid vyhovuje, snad už také zestárl a večírky plné opilých lidí už ztratily i to malé kouzlo, které ještě tenkrát měly. Až teď si uvědomil, že to možná nebyl jen rozvod, který ho vyhnal z Anglie. Bylo to jedno s druhým, těch lidí okolo něj už bylo moc a měl toho všeho zkrátka plné zuby.

Jenže zase být úplně sám taky nebylo nejlepší. Jeho práce ho však zaměstnávala natolik, že si tuhle skutečnost ani neuvědomil. Až teď.

Měl tady u sebe Lucase, jen jeho…

Bylo tedy pochopitelné, že k němu jistým způsobem přilnul.

Podíval se na něj a viděl, jak se usmívá. Oči mu zářily a Daniel pochopil, že má tento film nejspíš hodně rád. Uvědomil si však, že pokud o něm bude chtít Lucas mluvit, nebude mít k němu co říct. Celou dobu byl ponořený ve svých myšlenkách a nedokázal by ani říct, jak se jmenují hlavní hrdinové, natož nějak probírat děj.

Jemu to ale nevadilo, byl rád, že se jeho zrzeček baví a že je šťastný. Měli by si z tohoto válecího dne udělat tradici. Třeba jednou za čtrnáct dní v neděli. Nakoupit si strašně moc nezdravých věcí a cpát se u romantických filmů. Třeba by jim i Daniel jednou přišel na chuť.

Zkusil se tedy zadívat a nějak pochopit děj, který už byl v plném proudu.

Po chvíli se mu však obrázky začaly nepřirozeně míhat před očima a zjišťoval, že jeho víčka jsou těžká a každou chvíli je zavírá, aby je za sekundu silou vůle zase na chvíli otevřel. Chápal svou únavu. Dnes vstával velmi brzy a ani spánek vinou divokých snů nebyl nijak moc osvěžující. Odmítal to ale vzdát, chtěl se s Lucasem na ten film dodívat. Opravdu chtěl…

Příběhy se opět vystřídaly a na obrazovce se objevil mladý pár – Judy a Jack. A v ten moment Lucas podezřele zrudnul. Byli to dabléři erotických scén a on tušil, že kdyby se teď podíval na Daniela, našel by jej s povytaženým obočím a úšklebkem. Neodvažoval se proto pohnout hlavou, jen se napjal a dál strnule seděl, oči zabodávaje na obrazovku. Proč jen si nepamatoval, že tam tenhle příběh je? Bože, co si o něm teď Daniel myslí?

Zarazil se. Asi se zbláznil, vždyť šlo o něco úplně normálního! Ani jeden z nich už nebyl panic, tím si byl Lucas jist. Navíc si dobře pamatoval, že zrovna Daniel byl schopen mluvit o sexu jako o počasí, tak proč by se na něj teď měl koukat nějak posměšně? Vždyť to přece nedávalo smysl! A přesto, barva v jeho obličeji zůstávala stále stejná a on se cítil v rozpacích jako nikdy. Tiše se přitom modlil, aby už daná scéna skončila, k tomu to ale rozhodně nespělo, ba naopak.

Měl vybrat nějakou pohádku! Koukat na slaďárny s Danielem po boku bylo zvláštní, ne přímo trapné, ale přesto, nevěděl, co si o tom všem černovlásek myslel, a vlastně se ani neodvažoval otočit a podívat. Tolik k jeho odvaze.

A v tu chvíli se to stalo – sám na pohovce napůl seděl a napůl ležel, zatímco Daniel byl kousek před ním, takže mu neviděl do tváře, nyní si ale všiml, jak se nepatrně kýve, a vzápětí se mu svalil do náruče.

Lucas vykulil oči. Vůbec nevěděl, co by teď měl udělat, Daniel na něm ležel, jako by o nic nešlo, a poklidně spal, zatímco v zrzkově nitru najednou vybuchovaly ohňostroje a praly se pocity. Co měl dělat? Nechtěl ho budit, to věděl, ale taky se tak trochu bál, že až se probudí, bude se zlobit… Jenže za co? Vždyť takhle si lehl sám. Lucas nic neudělal.

Zatřepal hlavou a lehl si lépe, aby měl Daniel větší pohodlí, a vzápětí neodolal a jemně ho objal. Až se bude probouzet, Lucas ho pustí, opakoval si stále dokola. Nepřijde na něj.

Znovu se zadíval na obrazovku. Příběhy se vyměnily a on to ani nezaregistroval, nebylo však divu. Černovlásek na jeho hrudi spokojeně oddychoval a vypadal tak dokonale, až se Lucasovi tajil dech. Cítil, že ze spaní podvědomě chytil jeho ruce, a na moment mu zmrzla krev v žilách. Co když se po probuzení vážně bude zlobit? Bál se, ale zároveň si tu chvíli hrozně moc užíval a ze srdce si přál, aby se ještě někdy zopakovala, smět takhle Daniela držet bylo jako splněný sen a on si ho naplno vychutnával. Takhle přítulného černovláska nikdy nezažil, zdál se u něj tak spokojený… Škoda jen, že kdyby byl vzhůru, nikdy by se mu to tolik nelíbilo, pomyslel si smutně.

Daniel nespal nijak tvrdě, podvědomě cítil, že je sice ve své posteli, ale spát by v tuto hodinu neměl. Tělo však selhalo, a nakonec i mozek sklouzl do snů, které jako by pokračovaly v tom, nad čím přemýšlel těsně před tím, než ho dostihl spánek.

Lucas – jeho jediný přítel, ten s tím úžasným zadkem, pihami na tváři a vlasy, které dokonale konkurovaly hnízdu racků. Jeho nevinný a mnohdy nejistý úsměv, kterým ho dokázal často obdarovávat, měl nyní před očima a lákal jej k sobě.

Jeho zrzeček! Jenom jeho…

Přistoupil k němu a stáhl ho do postele. Chvíli se na něj díval s otázkou, jestli může. Jeho pohled jej přesvědčil, že po tom touží úplně stejně jako kudrnáč. Začal jej tedy svlékat, pomalu, aby si užil laskání každého kousku právě odhaleného těla.

Otřel se lícem o jeho hruď, na níž Lucasovi rostly světlounké, téměř neviditelné chloupky, a otřel se o bradavky. Jen tohle laskání pevného těla, ještě téměř oblečeného, ho vzrušilo na nejvyšší míru. Vysvlékal jej pomalu dál a líbal další a další odhalenou kůži, která pod jeho polibky žhnula a pálila.

Dlouhé minuty si hrál s jeho tělem a věnoval mu nejvyšší možnou pozornost. I on sám už byl nahý a přitisknutý na jeho hrudi, jejich penisy stály, připraveny, a otřely se o sebe.

Vykřikl slastí a jeho vlastní hlas ho probral. Vymrštil se do sedu a zmateně se díval okolo sebe. Vtom si uvědomil bolest, která ho trápila mezi nohama.

Tiše zaúpěl a schoulil se do klubíčka.

Lucas jen seděl, oči jako by se snažil k obrazovce televize připoutat. Tušil ale, že byl asi stejně nenápadný jako bagr v koupelně – tváře mu žhnuly, až to musel cítit i černovlásek. Než se probudil, začal se mu v náručí nepatrně cukat, a tak se k němu Luke sklonil. Doufal, že se mu nezdá nic zlého, výraz, který zahlédl v jeho tváři, mu ale tuto domněnku okamžitě vyvrátil. Byl… roztoužený? Možná? Nevěděl, ale cítil, jak se mu mění směr toku krve, bylo to tak… sexuální, erotické, sakra, tohle mu Daniel vážně dělal schválně…

Děj filmu už v ten moment ani nevnímal, jediné, na co se soustředil, byl Daniel. Hlavně se mu nekoukat do té slastí stažené tváře, opakoval si stále dokola, v ten moment ale pochopil, že i to by bylo dobré. Nespatřil by totiž stan, který se mu začal tyčit v klíně.

Vykulil oči. Černovlásek se vzrušil, zdálo se mu něco erotického a zdálo se mu to v Lucasově náručí! Hlavou mu proletělo, že jej vážně měl probudit. Určitě se bude zlobit! Co když si dokonce bude myslet, že je to Lucasova vina? On ho držel a držel ho zrovna ve chvíli, kdy měl erekci… Mohl by si myslet, že to zrzek nějak zařídil schválně, že za to může a že se při erotickém snu nechal držet od buzeranta… Z nepochopitelných, anebo vlastně celkem prostých důvodů nemohl odpoutat oči od stále se zvětšujícího stožáru. Už teď věděl, že Daniel byl sakra slušně vybaven, a vší silou se snažil udržet svou krev. Kdyby se mu teď postavil, Daniel by to cítil. Teď nemohl, teď ne…

Co kdyby se přesně tohle dostalo mezi jeho půlky? To, na co nyní koukal? Jak moc dobře by mu to udělalo?

Sakra! To se moc nepovedlo. Dobře, Lucasi, klidni se…

A v ten moment Daniel vykřikl a hned vzápětí se prudce posadil, zatímco zrzkovi zároveň spadl kámen ze srdce a zároveň ho to snad i trochu zamrzelo. Chtěl by jej držet dál… Tušil, jak moc mu v ten moment musí hořet tváře. Bohudík se mu nepostavil, v hlavě měl ale tunu představ, kterým se bránil jen stěží, a snažil se, seč mohl, nedat na sobě znát, jak moc je vyveden z míry, tušil ale, že kdyby stres svítil, v tu chvíli by oslepil Daniela, sebe a polovinu Adelaide. Na film, který před ním běžel a na který tak upřeně koukal, v ten moment samozřejmě ani nepomyslel.

Daniel neřekl ani slovo, jen se snažil rozdýchávat bolest, jež ho stále trápila a nechtěla opadnout. Jak by také mohla, když měl kudrnáč před sebou aktéra, který to všechno způsobil a jenž se tvářil tak zaraženě.

Daniel samozřejmě viděl, že Lucas dobře ví, co se děje s jeho tělem. Nestyděl se, tohle ostýchání už měl dávno za sebou a věděl, že není první ani poslední, komu se toto po probuzení stává. Pravda, byla to spíš výsada puberťáků, ale s jeho sexuálním apetitem to nebylo vyloučeno ani u něj.

Jenže teď se toho musel zbavit a s přítomností Lucase to dost dobře samo neodejde.

Začal se smát.

„Netvař se tak zoufale. To se přece stává, ne? Tobě se to nikdy nestalo? To bych se divil…,“ neodolal a pohladil ho lehce po vyděšené tváři. Potřeboval zjistit, jak moc horká je. „Podívej, já ithylpallofobií určitě netrpím, takže proto, že se mi postavil, vyvádět nebudu. Sakra – jen se toho potřebuju zbavit, nějaká ženská by bodla, ale Alicia by mě nejspíš dřív prohodila oknem, než by svolila k tomu… Ještě bys mi moh‘ pomoct ty,“ uchechtl se, ale když viděl, že Lucas ještě více zrudl, dal mu ruku na rameno a začal se smát naplno. „Promiň, to jsou jen blbé kecy, samozřejmě, že bych od tebe nic takového nechtěl, a nestyď se už. Já si ho půjdu vyhonit do koupelny a pak si klidně můžeme ještě něco pustit. Jsem vyspaný a slibuji, že tentokrát už se na ten film budu dívat pozorně.“

Poplácal ho ještě jednou po rameni, vstal a se čnícím rozkrokem se ležérně vydal ke koupelně.

Hned, jak se za Danielem zavřely dveře, si zrzek lehl na bok kamsi zhruba doprostřed postele, stočil se do klubíčka a zahrabal do deky tak, aby z ní nevykukovalo vůbec nic. Doufal, že Daniel pochopí a budou společně dělat, že tu Lucas není, moc to ale neočekával.

To byl trapas!

Srdce mu stále splašeně bilo a vsadil by se, že v momentě, kdy mu Daniel dal onu nabídku, zalesklo se mu v očích. Taky mu tváře ještě víc zasvítily jako semafor.

Bože… Jak rád by mu to odkýval! Udělal by úplně cokoli, klidně by se nechal spoutat, klidně by si lehl zády k němu, klidně čelem, klidně by mu pomohl jen rukou a klidně ústy, absolutně mu na tom nezáleželo. Udělal by úplně cokoli… Jenže Daniel to nechtěl! Byl to jen vtip, nic víc, jenže Lucas už nad tím začal přemýšlet a všechny možné i nemožné varianty jej až děsivě moc rozpalovaly. A ta představa, že jen kousek od něj si ho nyní Daniel honí, mu taky nepomáhala.

Na mysl mu přišel, znovu, onen podivný název pro fobii z erekce. I to ho nutilo se červenat. Daniel už si to četl… Ale dělal si z toho legraci, to bylo dobré znamení. Sám nevěděl, proč mu na tom tak záleželo, z nějakého důvodu ale doufal, že by z Lea a Daniela mohli být přátelé. Nebo ne přímo přátelé, ale alespoň aby se snášeli, sem tam si popovídali, kdyby Leonardo přijel. Byli to dva momentálně nejdůležitější lidé jeho života a on prostě chtěl, aby spolu vycházeli, nevěděl, proč přesně.

Pod dekou se začínalo špatně dýchat. Tedy, dýchalo se dobře, ale bylo tam vedro, nechtěl ale vylézat. Ještě ne. Sám pro sebe se usmál, když si uvědomil, že se opět chová jako dítě. Už by měl vyrůst…

Pro Daniela nebyl problém dostat se brzy na vrchol. Stačilo si jen představit zrzečkův nevinně rudý obličej, a sen, který si dokonale pamatoval, jen ve fantazii dokončil.

Už se nestresoval, že při tom myslí na něj. Usoudil, že potlačovat tyto pudy je nejen zbytečné, ale také nezdravé. Zkrátka se smířil s tím, že kdykoli si bude honit, Lucas tam bude s ním v jeho mysli. Ne Alicia, Juliet, Elizabeth…, ale Lucas!

Svět se přece nezboří a nikdo se to nedozví.

Opláchl si obličej, prohrábl vlasy a usoudil, že vypadá skvěle. Jednou za čas není nad to použít svou levačku a rozproudit si pořádně krev.

Ještě si hodil minutovou sprchu, aby si byl jistý, že nikde nic neulpělo, a čerstvý a vysmátý se vrátil do ložnice, kde zanechal zkoprnělého zrzečka. Jen pevně doufal, že už bude uklidněný. Zauvažoval, že by to vlastně mělo být naopak. To Daniel by se měl rdít a Lucas se mu smát. Jsou divná dvojka, a to na tom bylo tak moc hezky zvláštní.

V pokoji ho uvítal jen kopeček z deky, který se pohyboval. Daniel v sobě zadusil smích a pomalu se k ní blížil. Věděl, že do ložnice vstoupil potichu a pod dekou byly ještě zvuky tlumeny, takže nepochyboval, že by ho mohl překvapit. Jen doufal, že si pod tou dekou taky nehoní péro. Za to by ho ovšem zastřelil! Nechtěl mít v posteli cákance, pokud nepocházely z plnohodnotného sexu – a tím honění ptáka rozhodně nebylo.

Strhl deku a uviděl schouleného Lucase, jak se na něj s nejistým úsměvem podíval.

„Ha! Přede mnou se neschováš!“ vrhl se na něj a začal ho lechtat. Probudil se v něm tím uvolněním kus rozpustilosti, kterou jindy mnoho neoplýval, ale nyní měl na ni dost energie.

Zajel svými dlouhými prsty pod Lucasova žebra a ten se začal šíleně smát a kroutit se tak, aby se vymanil z mučitelova zajetí a dostal se tak co nejdále od jeho dlouhých prstů. Daniel nyní věděl, že kdysi, když nad tím přemýšlel, uhodil hřebík na hlavičku. Byl lechtivý!

Nešetřil ho. Za jedno se mu líbil jeho smích a pak, chtěl ještě chvíli setrvat v tak těsné blízkosti jeho těla. Musel si jej hodně přidržet, Lucas měl sílu, ale Daniel mu seděl na nohou a ruce si také dovedl pohlídat.

Když však viděl, že už se zrzek zalyká smíchem a nemožností se pořádně nadechnout, přestal a jen mu přidržel ruce.

Zase pod ním ležel naprosto nemohoucí se bránit. Daniel jen blahořečil tomu, že byl před pár minutami ukojený, protože věděl, že tento pohled by zase jeho penis pobláznil.

Zadíval se mu do očí, ale pak ho zaujalo jeho ucho. Vlasy měl více střapaté než kdy jindy, ale tentokrát nezakrývaly jeho uši. Pousmál se, když viděl, že má na vršku ušního boltce kroužek.

Byl tak překvapený, že mu pustil ruce.

„Ty máš v uchu náušnici! Jak to, že jsem si jí nikdy nevšiml?“

Lucas na moment vykulil oči a rychle si rukou sáhl na pravé ucho. Byl to podvědomý, automatický pohyb, když však zjistil, že mu vlasy skutečně odhalily onen stříbrolesklý kroužek, na moment si připadal divně. Nikomu jej nikdy neukazoval, byl zvyklý, že o tom nikdo nevěděl… Pak si ale všiml, jak na něj Daniel kouká, a došlo mu, že už stejně nic nezachrání. Bylo pozdě, černovlásek už ji viděl. Ruku proto opět pomalu stáhl, opatrně, jako by přemýšlel, zda si to ještě nerozmyslet. Jen stěží přitom odolal nutkání znovu si upravit vlasy, aby ji zakrývaly, a nechal tak Daniela sledovat jeho malé tajemství.

Bylo to zvláštní… Připadal si podivně odhalený, takový pocit neznal, ale v očích černovláska neviděl nesouhlas ani pohrdání, a tak dál ležel, nepatrně kývl hlavou a nesměle se usmál. Byl to takový nejistý úsměv, stydlivý, ale upřímný daleko víc, než by si Lucas přál. V tu chvíli, kdy na něm Daniel seděl a prohlížel si ho, se opět cítil tak nějak hezky, nic víc ani nic míň, bylo mu příjemně. Líbilo se mu to.

Už se nesmál, jako když jej Daniel začal lechtat. Tehdy se smíchem málem zadusil, byl nadmíru překvapený, protože něco takového by od Daniela nikdy nečekal. Myslel, že mu jeho dětinskost leze na nervy, poslední dva dny mu ale dokazoval pravý opak a jemu se to hrozně líbilo, připadal si správně, snad až milovaně. Bylo to, jako by byli pošťuchující se partneři…

A nyní pod ním ležel, cítil, jako by jej ty jeho oči opět skenovaly, ale v ten moment mu to vlastně nevadilo. Přišel si tak otevřený a průhledný, ale zároveň podivně chráněný, bylo to vlastně hezké. A tak se usmíval, co víc, koukal na Daniela a ukazoval mu úplně vše. Na moment mu z tváře šla vyčíst všechna ta náklonnost, ale hlavně láska, usmíval se tak přiblble a zamilovaně. Hned, jak si to uvědomil, zamrkal a vrátil se k jakémusi rozpačitému výrazu. Ze srdce zadoufal, že v něm Daniel skutečně neumí číst, tohle bylo zlé. Musí se naučit hlídat se! Tohle už se nesmí zopakovat! Jenže to bylo tak těžké…

Daniel se posadil a pokrčil rameny.

„Je to hezké, to přece nemusíš schovávat. Nikdy jsem si nemyslel, že je to pouze symbol ženskosti nebo že náušnice nosí jen gayové. Mí přátelé v Anglii, kteří se motali okolo modelingu, byli převážně heterosexuálové a mnozí ozdoby v uších také nosili, a kolikrát mnohem okázalejší, než máš ty. Nikdy mi to nepřišlo pobuřující. Je to stejné, jako bys mi vyčetl tetování… Kromě toho je to jen tvoje věc,“ řekl a měl chuť se toho stříbrného kroužku dotknout. Odhrnout mu vlasy… probírat se pramínky té rusé střapaté záplavy. Zamrkal a raději, hlavně kvůli sobě, změnil téma: „Půjdu nám objednat oběd a pak si pustíme ještě jeden film. Venku leje jako z konve, procházka stejně nepřipadá v úvahu.“

***

Večer už Daniel propustil svého vězně k němu do pokoje a důrazně doporučil, že jestli chce jít ráno mermomocí běhat, tak ať se šetří. Zase měl trochu dojem, že svou starostlivost přehání, nicméně zrzkova nehoda byla jeho vina a vůbec měl dojem, že Lucas je přesně ten typ, který potřebuje chránit. Tak nějak to z něj vyzařovalo. Netušil proč… Zrzek byl dospělý člověk, byl to kus chlapa, kdyby na to přišlo a on se musel bránit, určitě by se dokázal o sebe postarat. Daniel měl však dojem, že on by možná raději utekl, než by se pustil do nějaké rvačky.

I jeho vnitřní síla připadala kudrnáčovi dost nestálá. Byl citlivý, něžný a romantický, a tím i zranitelný. Potřeboval někoho, kdo byl ochoten se o něj starat, aby mu nebylo ublíženo. Přesně tak ublíženo, jak mu dokázal ukřivdit on sám před pár týdny. Měl pocit, že je za něj zodpovědný, za to, co mu provedl, a za to, že si jej vzal do domu.

Hloupé úvahy – to tvrdil jeho realistický mozek, srdce ale přitakalo, a tak se Daniel rozhodl, že se jím nechá vést. A jen doufal, že všechna tato péče Lucase příliš neobtěžuje. I kdyby – asi s tím zrzek nic neudělá. Daniel byl rozhodnutý – vlastně už dávno, jen mu to došlo až teď.

Tyto zajímavé úvahy ho provázely téměř celé dopoledne v práci. Snad proto si nevšiml, že se do zahrady komplexu vplížilo pět výrostků, kteří ho nestydatě pozorovali.

Oni si už dávno zjistili, že je tam sám.

On, nic netušící, stříhal listy, stále v zajetí myšlenek na Lucase a jeho křehkou duši.

Jak blesk z čistého nebe jej silná ruka chytla do kravaty a srazila na zem. Nestihl se překvapením ani nadechnout, když jím další útočník smýkl, otočil ho na záda a celou svou vahou na něj zaklekl. Uviděl kluka ne staršího dvaceti let s dredy, stejně tak odhadoval i věk těch ostatních. Okamžitě se začal bránit, vysmekl se dredatému a uštědřil mu ránu mezi nohy. Před pěstí mířenou do zubů však uhnul a v ten moment se vzpamatovali i ostatní chuligáni. Daniel neměl proti pěti poměrně dobře stavěným klukům pražádnou šanci, i když několik ran také rozdal, než jej definitivně uzemnili.

„Co po mně chcete, zmetci?“ prskl na ně.

„Ale Danielku, ty tušíš, co chceme! Nemuseli bysme ti to vyžvanit, ale chceme, aby sis pamatoval tudle lekci a už to na žádnou babu nezkoušel, ty prase jedno! Co si o sobě myslíš, ty parchante!? Moje ségra mi brečela na rameni dva dny, dokonce přiznala, žes jí to neudělal poprvé, ty zkurvysyne.“

„Poslouchej, ty chytráku, já jsem jí nic neslíbil! To, že tvoje sestra je naivní jako pětileté dítě, za to já přece nemůžu,“ ušklíbl se a tím jen přilil olej do už tak dost rozhořelého ohně, který rozžehl v dredáčovi. Ten už se nezdržoval slovy a rány pěstí dopadaly na Danielovu tvář i tělo. Ruce mu pevně drželi jeho kumpáni, takže nějakou obranu vzdal a jen se modlil, ať ho nezabijí.

Když pochopili, že už se Daniel nechce a nemá sílu bránit, shodili ho na zem a dredatý vůdce do něj kopnul, vzal jeho ruku a svou ocelovou dlaní ji zmáčkl.

Daniel měl dojem, že už další bolest nesnese. V kostech ruky zlověstně zakřupalo a on se zmohl jen na bolestné zasípání. Bolest mu vystřelila z prstů až do mozku a černovlásek jen doufal, že už skončili a odejdou.

Ještě jednou dopadla pěst jednoho z nich na jeho tvář a najednou byli pryč.

Daniel nechápal, co se stalo, slyšel jen zmatené volání, které nedokázal rozklíčovat, a vlastně mu to bylo jedno. Hlavně, že byli pryč.

Teď se jen musel zvednout a nějak se dostat do budovy, kde byl chládek a kde si s trochou štěstí bude moci zastavit krvácení z ran, které cítil na obličeji. Nejvíce ho však bolely prsty. V duchu zaklel a svalil se znovu do trávy… Musel si trochu odpočinout… za chvíli to zvládne…

Ležel v trávě, oddechoval a žhnoucí slunce mu ještě víc rozpalovalo rány na obličeji.

Musím se zvednout!

Najednou na tvář dopadl stín. Nechtěl otevřít oči, nechtěl vidět, že se ti parchanti vrátili a chtějí mu ještě přidat…

Vlastník onoho stínu však jen vyděšeně vykulil oči, když viděl stav, v němž jeho milovaný černovlásek byl. Viděl krev, spoustu krve.

Ke klinice šel ten den Lucas o trochu dřív než obvykle. Nebylo to tak, že by měl jakousi zlou předtuchu nebo něco podobného, nemohl tušit, že se v ty chvíle na jeho pozorovacím místě usídlila parta chuligánů. Jen se těšil, až Daniela zase uvidí.

Celý víkend pro něj byl jako jedna úžasná pohádka, která začala tou dokonalou pusou a přes vzájemné spaní si v náruči pokračovala ke sledování filmů v uvolněné, snad až romantické atmosféře. Stále nevěděl, co přesně si o něm Daniel myslel, po tom všem, co spolu nyní zažili, ale ze srdce doufal, že jej má alespoň trochu rád. Lechtal ho, smál se s ním a utěšoval jej. Jako by se mezi nimi něco zbořilo, jakási neviditelná hradba, která tam do té doby byla. Anebo nebyla, ale oni ji tam viděli… a teď zmizela. A oni k sobě opět měli o maličko blíž.

Lucas se hrozně těšil, až jej zase uvidí. Nevnímal vibrující telefon se stovkami oznámení jak ze skupiny, tak od Leonarda, byl jako na trní a prostě se těšil, asi jako dítě do zábavního parku. Snad proto udělal oběd daleko dřív než obvykle, a stejně dřív taky vyrazil.

Šel rychle jako vždy. Když však vešel do komplexu kliniky, zaslechl něco, co rozhodně slyšet nechtěl.

Ztuhl. Někdo nadával, poměrně sprostě, a vzhledem k tomu, že klinika měla jen jednoho zaměstnance, změnil zrzek směr, kterým šel původně, a rychle vyrazil do zahrady za zdrojem hluku, jakmile ale zatočil za roh a viděl celou hrůzou scénu na vlastní oči, krev mu zmrzla v žilách.

Rvačka… nesnášel rvačky, k násilí měl přímo odpor, už protože byl doktor a viděl následky všech možných bitek. Jenže teď, když na zemi mezi pěti hromotluky ležel černovlásek, srdce se mu sevřelo strachem a šokem.

„Hej! Co to děláte?” vykřikl, vlastní hlas přitom skoro nepoznal. Byl daleko vyšší než obvykle, lámal se strachem. Samozřejmě věděl, co dělali, vykřikl to ale tak nějak automaticky, nepřemýšlel nad ničím, jen to chtěl zastavit. Znovu se rozběhl k těm mužům a oni, když ho slyšeli, bohudík polevili. Nejděsivější z nich si odfrkl, naposledy do Daniela praštil, a i se zbytkem se dal k odchodu, to už k němu ale zrzek přibíhal. Rychle si klekl a s hrůzou v očích odhrnul zakrvácené lokny ležící v jeho obličeji. Tenhle výhled se mu ale zdál ještě horší než ten minulý, a co bylo hlavní, Daniel se nehýbal.

„Danieli! Podívej se na mě, prosím… Co ti je? Počkej, podívám se,” drmolil rychle a spěšně mu vyhrnul tričko, aby prohlédl, že se černovláskovi nestalo nic horšího než to, co už viděl. „Mluv se mnou… Musím tě ošetřit,” říkal mu spěšně. Nad tím, co by mu mohlo a nemohlo vadit, v ten moment nebyl čas přemýšlet, nedokázal by to. Jen mu musel pomoct.

„Omlouvám se,” zašeptal přesto, když jej chytil pod koleny a pod pažemi a zvedl si ho do náruče. Tušil, že mu to nebude příjemné, ostatně posledně jej tak držel při jejich prvním setkání a skutečně, nebyl rád. Jenže to mu teď bylo jedno, žilami mu místo krve koloval strach. Rychle jej přenesl do ordinace a tam posadil. Přibližně věděl, kde má Daniel které věci, a tak si spěšně doběhl pro dezinfekci, náplasti, obinadla a taky namočil hadřík, aby jej zbavil krve na obličeji. Předtím mu ještě stáhl tričko, aby mohl kontrolovat přibývající modřiny a popřípadě spatřil jakýkoli náznak vnitřního krvácení.

„Co všechno tě bolí?”

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)

Komentáře  

+1 #5 Odp.: Zkouška ohněm – 11. SamaritánAlianor 2022-10-31 15:12
Cituji Milan:
Máš, pravdu, je to nakonec o té osobní síle, jisté vyzrálosti a nutnosti se vyjádřit...kdyby to taťka s naší mamkou nakonec nedali dohromady, tak tady nikdo nejsme, že! Takže jsem moc zvědavý, jak to nakonec zaonačite, protože kdybychom třeba dali na rady párového terapeuta Honzy Vojtka (kterého si jinak moc vážím) , nenatoči se už žádná romantická komedie či nevznikne žádná vaše povidka... A docela mě vzrušuje představa, jak asi dáváte dohromady sve postavy, jeden za zrzka a druhý za černovláska... Hádáte se, bojujete, smějete se, vyhrožuje si??

Psaní knihy ve dvojku je docela jednoduché, pokud si s druhým sedneš, jak ve stylu, ale hlavně v nápadech. Ve vymýšlení je hodně vzrušení, emocí a smíchu, ve většině nápadů se shodneme, respektujeme nápady a pokud je některý pro druhého zvláštní, prostě ho škrtnem'. Nepohádali jsme se ani jednou. ale je za tím spousta prožvaněných večerů na messengeru. V kostce - psát s někým je mnohem zábavnější a s větší dávkou vzrušení, než když píšu sám. V knize, kterou smolíme teď, jsme to posunuli ještě o level výš, protože ve spoustě případů se nedomlouváme na titěrnostech, takže ten druhý vůbec netuší, co mu přijde za text. :lol:
Citovat
+3 #4 JasněMilan 2022-10-14 23:34
Máš, pravdu, je to nakonec o té osobní síle, jisté vyzrálosti a nutnosti se vyjádřit...kdyby to taťka s naší mamkou nakonec nedali dohromady, tak tady nikdo nejsme, že! Takže jsem moc zvědavý, jak to nakonec zaonačite, protože kdybychom třeba dali na rady párového terapeuta Honzy Vojtka (kterého si jinak moc vážím) , nenatoči se už žádná romantická komedie či nevznikne žádná vaše povidka... A docela mě vzrušuje představa, jak asi dáváte dohromady sve postavy, jeden za zrzka a druhý za černovláska... Hádáte se, bojujete, smějete se, vyhrožuje si??
Citovat
+3 #3 Odp.: Zkouška ohněm – 11. SamaritánKing of Deathtown 2022-10-13 20:08
Což o to, oni by se tihle dva mohli posouvat do aleluja, ale dokud se nestane něco speciálního, bude každý další krok jen a pouze utrpení. Těžko říct kdo z těch dvou je víc připravený udělat první krok, Lucas je sice daleko stydlivější, ale zase nemá dojem že by Danielovi vyznáním ublížil. Brzdí ho jeho pocity a Daniela na druhé straně drží úplně ty samé, kterým nechce ublížit, což je staví do podobné situace. A za mě bývá občas jednodušší přemoct sebe sama než postavit se riziku, že bychom snad ublížili někomu jinému, jelikož v prvním případě neseme zodpovědnost jen za sebe. Na ostatní, ty, kteří jsou mu drazí, bývá člověk často velmi opatrný.

Milane, kdyby měli celou věc v rukou Tony s Leem, už je dávno vyřešeno, byť krapet zběsilým způsobem zahrnujícím kanadskou noc a tučňáka, předpokládám. Nějak by jim tudíž pomoct mohli, ale jestli si tihle dva nechají pomoct, to je taky otázka. Moc se zatím netváří.. :)
Citovat
+6 #2 AnoMilan 2022-10-12 12:54
Vidím to s GD stejně! A je úžasný, jak si s námi autoři pohrávají, protože kluci se spolu již de facto vyspali, i když jen ve svých hlavách :P a péče zrzka o černovláska je ještě víc a intimněji :roll: spojí. A
ni bych se nedivil, kdyby se na scénu vrátil Tony s Leonardem, ti dva jsou pěkní čertici 8)
Citovat
+7 #1 Ach joGD 2022-10-09 18:29
to je strašně začarovaný kruh. Jeden druhému nechce ublížit a vychází z predikce, že ten druhý nechce to co on sám chce. Stále to vidím tak, že Dan musí udělat ten první krok a říct nahlas(propásl první jedinečnou šanci), že ho Luk vzrušuje i když to nechápe a bojí se toho. To ovšem neznamená, že chci autorům do tohoto krásného veledíla kecat. :lol:
Jsem zvědavý jak dopadne ta nakládačka, jestli ti parchanti si to pořádně odskáčou a je mi v podstatě jedno jak. Dan bude snad v konečném důsledku v pořádku a jejich vztah se zase posune dál.
Citovat