• Alianor
  • King of Deathtown
Stylromantika
Datum publikace23. 10. 2022
Počet zobrazení1585×
Hodnocení4.82
Počet komentářů6

Lucas si černovláskův komentář přečetl prakticky hned, co mu přišel. Zaujal ho, tohoto čtenáře ještě neznal, byl si jist, že od něj žádný jiný komentář nečetl, a přesto, bylo to dlouhé a ten člověk se mu opravdu snažil pomoci. To bylo zvláštní, ale hezky zvláštní, každé slůvko jej příjemně zahřálo a těšila ho upřímná snaha podat mu pomocnou ruku. Bylo to milé.

Dočetl i poslední slova, odložil telefon, kterým nahradil počítač, a povzdychl si. Bylo to milé, to ano, jenže i když se mu onen neznámý snažil naznačit, že není všem dnům konec, on to tak neviděl. Protože i kdyby se kolem nacházely zástupy lidí zasluhujících si jeho lásku, on už dávno věděl, že rozhodnout, koho bude a nebude milovat, není na něm. Prostě… se to stane. A i když by se své lásky měl každým dalším dnem vzdávat, i když by měl pochopit, že Daniel jej nechce a nikdy chtít nebude, přesto cítil, jak se každou hodinou v jeho přítomnosti cosi v něm samém mění, věděl, že jej miluje víc a víc, silněji a silněji. Jako by držel nůž a vyrýval si do srdce jeho jméno – hlouběji a hlouběji, každým dnem. Ale i kdyby se snažil, to, co už vyryl, nemohl vzít zpátky. Už to tam prostě bylo.

Věděl, že jej Daniel nemiluje a ono „co když” zkrátka ztrácelo smysl. Nemiloval jej, určitě. Jak by mohl? Na samém začátku se dokonce tvářil, že by Lucase za jeho orientaci nejraději zavřel. Pak se rozhodl jej tolerovat a spřátelili se, to, že ho přijal, ale neznamená, že změnil, kdo se mu líbí a kdo ne. To se neděje, nikdy. Mohl otočit a podporovat ho, přidat se k němu ale nemohl. Orientace je něco, s čím se člověk narodí, něco, co nikdy nemůže změnit ani on sám, tak jak by to mohl udělat někdo jako Lucas?

Nemohl se jej zeptat, a už vůbec ne přímo nebo důrazně. Už se Daniela nebál, alespoň ne tím způsobem jako na začátku, věděl ale, jaká by byla odpověď, tak proč to zkoušet? Jen by pohřbil všechno hezké, co mezi sebou měli. Přišel by i o to poslední, co ho momentálně drželo nad vodou.

Nedovedl si představit přijít za heterosexuálním Danielem, který ho z dobré vůle nechal bydlet ve svém domě, a oznámit mu, že se do něj stihl zamilovat. To mu nemohl provést, nemohl ho postavit do takové situace. Dlužil černovláskovi laskavost, byl mu zavázán. Tohle si nezasloužil.

Jenže on věděl, že i kdyby jej Daniel nemiloval a nakrásně mu to řekl, on prostě přestat nemohl. To, co k němu choval, nešlo zahodit, zmačkat a roztrhnout jako použitý kus papíru. Nešlo to recyklovat a nechat odborníky vyrobit z toho cosi nového a opět použitelného. I kdyby dostal jasnou odpověď, i kdyby venku stály dlouhé zástupy, a i kdyby to skutečně bylo tak, jak neznámý naznačoval, a jeho láska skutečně zadupávala všechnu Lucasovu přízeň, stejně věděl, že to vždycky splatí jeden jediný úsměv, dotyk nebo vlídné slovo, věděl, že to stejně všechno odpustí. Znovu vzal do ruky telefon a odemkl ho, připraven odpovědět. Nejprve krátce poděkoval za čas, který věnoval komentáři, příběhu i Lucasovi jako takovému, pak se ale dostal k odpovědi přímo na jeho slova.

»Tohle je náročné. Totiž, není to tak, že bych tohle všechno nevěděl. Jenže i kdyby si mě nakrásně nezasloužil, i kdyby přišel a oznámil mi, že už mě nechce vidět, co když už teď vím, že bych mu to stejně odpustil? Nedokážu zareagovat jako ty, nejspíš na to nemám dostatek sil… A asi ani odvahy. Mohu si být stoprocentně jist, že on mě nemiluje, ale co vím a budu vědět jistě, je, že já jeho ano. Nedokážu a nemůžu to ze sebe sklepat. Ale děkuju ti za čas, děkuju za tip. Vlastně vůbec nevím, jak bude vypadat budoucnost. Třeba to odejde samo, třeba přijde někdo jiný, ale já to nejspíš neovlivním…«

Daniel se nad jeho slovy zamyslel. Neznal Leonarda natolik, aby mohl najisto říct, že jeho přízeň je upřímná. Neznal ho vlastně vůbec, nikdy s ním nemluvil a nikdy ani nezareagoval na společný chat. Měl ho otevřený snad jen dvakrát a vždycky tam viděl jen pošťuchování a plané klepy jeho a Tonyho. Že si ti dva padli do noty, o tom nepochyboval, ale Lucas se jejich rozhovorů nezúčastňoval.

Otevřel znovu chat a přečítal poslední zprávy. Viděl, že Lucas je ani nečetl, ale obsah byl zajímavý. Anthony s Leonardem se domlouvali na setkání v Adelaide.

Když viděl, jak Tony bez okolků tvrdí, že Daniel je oba bez řečí přijme na víkend do vily, zlostí se mu udělalo černo před očima a chtěl okamžitě vyťukat odpověď. Nakonec ale svou zlost zkrotil, protože si uvědomil, že byla zbytečná a vlastně nebyl problém udělat takovéto setkání. Už jen proto, že bude moci sledovat, jak to vlastně Leonardo s Lucasem myslel. Nějak se mu tohle všechno nezdálo. Lucas byl mnohdy hodně uzavřený a třeba jen neviděl, co by vidět měl. Tvrdil, že ho jeho láska nemiluje, ale co když se mýlil? Co když měl jenom strach z odmítnutí…

Na to všechno nejspíš přijdu a zjistím si to, až ti dva výlupci přijedou. A že si toho ‚nejlepšího kluka na světě‘ pořádně proklepnu! A jestli Lucasovi nějak ubližuje, zlámu mu všechny kosti v těle!

Mumlal si pro sebe a nadával. Vždyť viděl už teď, že mu ubližuje! Přesto by se měl však nějakou chvíli držet zpět, než mu definitivně rozbije držku, aby věděl, jak to doopravdy s nimi je. Že byl Lucas krapet nevyzpytatelný a mnohdy trochu přeháněl, to už poznal.

Vzal do ruky telefon a s tlumenými nadávkami se svou pravou neschopnou rukou snažil napsat zprávu do společného chatu.

Přijeďte

Tak – mají to posvěcené a chraň ruka páně toho Leona, jestli se jen jednou škaredě na Luka podívá.

V tu chvíli si Daniel uvědomil jednu věc – došlo mu, že chtěl, že toužil po tom, aby byl Lucas šťastný, a bylo mu jedno, v čí náruči to bude. Tušil, že v té jeho by to asi nebylo, tudíž musí donutit Leonarda, aby přiznal své city, ať jsou jakékoliv. Zrzek se přece nemůže upnout na někoho, kdo na něj kašle. Pak je nešťastný… Cítil z jeho slov, jak moc jej to trápilo, a to Daniela bolelo. Byl překvapený, jak moc.

Poznámka do imaginárního deníčku, v pořadí čtvrtá – udělat Lucase šťastným. Bude to běh na dlouhou trať, nicméně první krok by mohl udělat hned a napsat mu nějaká povzbudivá slova. Kdyby jen věděl, že mu to píše Daniel, asi by rád nebyl, ale jako jeho neznámý fanoušek by ho přece jen mohl trochu potěšit. Vzal znovu na klín notebook a nechal plynout myšlenky.

»Já asi rozumím, jak se cítíš, věř tomu, že já s láskou taky dlouho bojoval a teď jsem ve stádiu, kdy nevím… prostě nevím! Mám taky jednoho kluka rád, hodně ho mám rád, ale netuším, jestli je to láska. Nejsem ten typ, který by se upejpal. Ale díky tomu, že ho mám hodně rád, minimálně jako kamaráda, nechci a nebudu experimentovat, abych zjistil, co mě vlastně k němu váže. Ta nejistota mi prostě nedovolí ho oslovit, protože kdybych zjistil, že to láska není, mohl bych mu ublížit. A to bych vážně nerad. Kromě toho jsem si jistý, že on miluje někoho jiného. Přece bych mu nemohl překazit případné štěstí s někým jiným jen proto, že potřebuji ujištění… Promiň, že jsem to na tebe tak vybalil, ale třeba bys mi tentokrát ty mohl nějak poradit… Hlavně mi neraď to samé, co já tobě. To by totiž dopadlo špatně a své důvody jsem ti sdělil. Ten kluk je příliš citlivý na to, abych na něj vybafl nějaké své domněnky…«

Když si to po sobě přečetl, uznal, že tohle je všechno, jen ne povzbuzující komentář. Jediné, s čím jej mohl potěšit, bylo, že není sám, kdo má trable s láskou…

Lucas se do nové zprávy začetl hned, co mu telefon oznámil, že dorazila. Věděl, že je od jeho neznámého povzbuzovatele, a snad se i těšil, co mu napíše. Připadal si jako puberťačka chatující s linkou důvěry nebo tak něco, a to bylo na jednu stranu špatné, protože si byl jist, že chatovat s linkou důvěry nejde, a ještě víc si pak byl jist, že on není puberťačka, ale na jinou stranu to bylo takové… zvláštní, ale hezky zvláštní.

Když komentář dočetl, připadal si ale ještě zmatenější, než byl předtím. Copak zrovna on může rozdávat rady k lásce? Vždyť sám v tomto tématu plaval, až to občas bylo směšné, sám se zakoktal, sotva se podíval do Danielových očí, odkýval mu úplně cokoli, přiblble se usmíval a všechen rozum pak v ty chvíle odplouval do neznáma jako lodička z papíru. Byl sám tak průhledný, každým pohledem mu bušilo srdce, červenal se a choval se tak… Všechno na něm bylo jasné! Ani se nedokázal chovat jinak, věděl to. Prostě chtěl být s ním, chtěl jej smět držet za ruku a vést životem, občas, a občas se naopak nechat provádět, chtěl jej líbat a držet a být s ním v každé možné sekundě, nedokázal se tvářit, že to tak není.

Plaval v moři lásky a topil se v něm, sám nikdy nedokázal nalézt břeh a koukat na tu krásnou vodu zpovzdálí, tak jak by zrovna on mohl říkat, co má jeho neznámý dělat a co ne? Chápal jej, až moc. Tolik rozuměl jeho slovům, protože přesně tak se cítil. Tedy, sám by se asi do fáze, v níž by Daniela začal balit, nedostal, znal se dost dobře na to, aby věděl, že nějak akční a odvážný by stejně nebyl, moc dobře ale chápal tuhle nejistotu a nekončící touhu nepřijít alespoň o to málo, které spolu ti dva měli. Neztratit poslední kousek záchranného lana, nepustit poslední možnost být danému člověku nablízku. Chápal to…

»Rozumím ti…«

Po těchto slovech se znovu zarazil. Co dál? Jak mu měl poradit? Nevěděl, jak se jeho neznámý cítil, neviděl do něj, a hlavně vůbec netušil, jaký byl jeho vyvolený. Třeba byl introvert a třeba extrovert, třeba věřil na lásku a třeba ne, třeba byl otevřený a třeba si všechno nechával pro sebe, bylo tolik možností a jediné, co o něm Lucas věděl, bylo, že byl citlivý. Jenže to nestačilo…

»Víš, možná… Možná by bylo dobré zkusit se zeptat, jestli je s tím daným člověkem, o kterém si myslíš, že sní. Tím mu přece neublížíš, a budeš vědět, jestli má cenu pokračovat dál. A pak… možná by bylo nejlepší nechat věci plynout. Zkus ho někam pozvat, na procházku nebo do kina, záleží, co má rád. Nemusí to být rande, jen společně trávený čas, abys zjistil, co tě k němu vlastně váže. Ale vynechal bych zábavní parky, poutě a všemožné podobné šílenosti, spousta lidí to nesnáší zrovna nejlépe a pak se necítí moc dobře. Tyhle adrenalinové šílenosti nejspíš miluju jenom já a pár dalších bláznů, ale to není směrodatné… :) «

Pousmál se, když svou zprávu posílal. Doufal, že svému neznámému alespoň trochu pomohl, víc toho totiž vymyslet nedokázal.

»Děkuji ti za tvé rady, ale v tomhle případě je stejně nemohu použít, trávíme spolu spoustu času, dokonce bych řekl, že tolik času jsem s nikým jiným kromě matky za svůj život nestrávil… Ale to není o tom, že bych nebyl schopný ho někam pozvat. V tomto já problém nemám, dokonce bych si dovolil sebestředně tvrdit, že bych ho dokázal sbalit za jeden večer, ale potíž je v tom, že já nevím, jestli to, co k němu cítím, je opravdová láska, taková, která hory přenáší, na život a na smrt. Bojím se, že v případě, kdy by na to přišlo a já ho dostal, zjistil bych, že není ten pravý. Se mnou je to komplikovanější, nejsem si jistý ani svou orientací, donedávna jsem měl za to, že mě přitahují pouze ženy, ale pak se objevil on a já se v tom topím a nevím. Co když ho dostanu ‚do postele‘ a pak zjistím, že to byl vlastně všechno omyl? Že mi s ním bylo sice celou dobu hezky, ale po sexuální stránce to zkrátka neklapne? Co potom? Nechci zkoušet něco, čím si nejsem jistý, protože vím, že bych mu tím ublížil. Vím, tady každá rada drahá, s tím se musím asi vypořádat sám, jednou si třeba budu jistý, ale teď nemohu. Asi stejně jako ty, budu muset být trpělivý a nechat všechno uležet… Děkuji ještě jednou, že sis na mě udělal čas.«

Uvědomil si, že by tohoto měl asi nechat, nebylo správné, že se s Lucasem takto baví, nebylo fér, že Daniel věděl, kdežto Lucas si stále psal jen s neznámým. Kdyby na to přišel… nechtěl pomyslet.

Ale dozvěděl se jednu podstatnou věc, kterou je dobré si zapsat do imaginárního deníčku pod pátý bod – Lucas miluje zábavní parky. Ačkoliv zrovna u něj mu to moc překvapivé nepřišlo. Byl mnohdy tak dětinský, že by se spíš divil, kdyby je rád neměl.

Sice netušil, jak to tam přežije, protože on je na tom přesně naopak, ale pro Lucase by to udělal. Až bude mít ruku v pořádku a budou mít oba volno, zajedou do Disneylandu.

Lucas zatím dočetl poslední slova a smutně se pousmál. Tohle chápal, sám to zažil… To, co spolu měli s Leonardem, by dost dobře dokázal považovat za onu situaci, jíž se bál jeho neznámý. Poznali se a bylo jim spolu hezky, moc hezky… Tak to prostě zkusili. Spali spolu, byli spolu jako pár, ale občas to prostě nevyjde a oni zřejmě neměli to štěstí. Nebyla to láska, ale nebylo to ani nijak špatné nebo nesprávné, vlastně toho Lucas nelitoval. Ani jeden z nich nevěděl, co očekávat, oba byli nováčci a spolu jim bylo dobře. Vypadalo to slibně. Prostě to zkusili… a nevyšlo to. Ale nelitovali toho, protože to se prostě stává. Občas si lidé nejsou souzeni, občas jim osud dává vědět, že zvolená cesta není správná. Neznamená to, že je přímo špatná, jen není nejlepší. A naším cílem není jít po cestě, po které se jde hezky, ale po té, kterou budeme milovat.

Chápal, co jeho neznámý prožíval, i když tehdy na to s Leonardem takhle nemysleli. Byli mladí, zkoušeli a selhávali. Bylo to tak v pořádku. Ale chápal, že tohle nebylo nejlepší, sám by to znovu neudělal, jenže pak už žádná rada neexistovala. Jen počkat a tiše vnímat hlas vlastního ducha, vlastního srdce. Dřív nebo později přijde uvědomění, ať už bude jakékoli.

Já děkuji za povzbuzení, napsal ještě, pak už ale telefon odložil.

***

Dalšího dne se Lucas probudil poměrně brzo. Ze začátku si nebyl moc jistý, proč vlastně, měl ale podivný pocit, že by se něco mělo dít. Probudil jej stres, něco měl udělat, jenže vůbec netušil, co. Čím byl ten den speciální? Zalezl do koupelny a upravil se, omyl si rovnátka a pokusil se učesat si zrzavé hnízdo na hlavě. Pak se oblékl do sportovního a vyběhl ven, stále se přitom snažil vzpomenout si, co že to vlastně měl udělat. Něco to bylo… nebo ne? Bylo možné, že se pletl? Ne, na to moc nesázel. Že by vydat novou kapitolu? Ne… Nebo zase pro jednou zavítat na skupinu a pročíst si nové zprávy? Ne, to určitě ne. Tak co bylo tak důležitého, že jej kvůli tomu vlastní tělo vzbudilo…

Sakra! Ten pohovor!

V ten moment se mu konečně v hlavě objevil pohovor, na nějž se domluvili s majitelkou místního kadeřnického salonu. Musel tam! Co víc, musel tam být brzy… Proč jen se domluvili na tak hloupý čas? Proč jen si nenapsal nějaký lísteček, aby nezapomněl? Přiřítil se domů a spěšně zapadl do sprchy. Věděl, že bylo brzy a Daniel ještě spal, nejspíš, proto se snažil pohybovat se co nejtišeji, moc se mu to ovšem nedařilo. Naštěstí se zdálo, že černovláska nevzbudil, za což byl rád. V kuchyni si rychle nachystal snídani a připravil něco i svému spolubydlícímu. K talíři mu pak přiložil stručný lísteček, že musel odejít, a rychle na sebe hodil něco slušnějšího, než konečně vyrazil. Doufal, že nepřijde pozdě…

Daniel slyšel tiché šustění v kuchyni, ale protože šel včera kvůli jejich rozhovoru spát docela pozdě, nemínil ještě vstávat. Pak najednou kroky utichly a on se ponořil zpět do snění.

Další probuzení mu způsobil zvonek.

Vyrval ho ze snu, který si sice nepamatoval, ale pocit, že v něm figuroval Lucas, byl natolik silný, že nepochyboval, že se mu zdálo o něm. Ostatně, nebylo se čemu divit, myslel na toho kluka patnáct hodin denně, a když zrovna nemyslel, tak byl v jeho přítomnosti. Přišlo mu to přirozené.

S účesem víly prolítlé křovím a s ospalkama v očích šel otevřít. Tušil, že to bude pošťák.

Za dveřmi stál ale Chris. Daniel si promnul čelo.

„Promiň, Christiane, zapomněl jsem na tebe. Pojď dál a dej mi dvacet minut, pak půjdeme.“

Po cestě a pak i v práci se ho Daniel vyptával, ale měl pocit déjà vu, připadlo mu jako by mluvil s Lucasem. Přitom si pamatoval, že právě se zrzkem se Chris cítil uvolněně a dokázal se s ním bavit úplně přirozeně.

„Poslouchej, Chrisi, já tě neukousnu a budu se snažit být vstřícný šéf, nemusíš se mě bát. Jen si chci vykládat, když už tady někoho mám. Je to hloupé, co myslíš? To tady budeme okolo sebe chodit a mlčet?“

„No… ehm, víte, já…“

„My jsme si včera netykali, nebo co? Ale víš co, možná je to lepší. Nadřízený by se neměl bratříčkovat s podřízeným, nedělá to dobrotu.“ To opravdu na všechny neznámé působil jako nějaký tyran, kterému je nejlépe se vyhnout? Už ho to otravovalo. Chris se choval odtažitě, dobrá, bude to respektovat.

Dál už se ani nesnažil spřádat nějaké rozhovory, ukazoval a mluvil na něj jen ve věcech pracovních.

Pustil ho brzy domů a dal mu zrovna klíče s tím, že zítra už tu bude ráno sám. Řekl, co všechno je třeba udělat, dal mu své telefonní číslo, kdyby potřeboval pomoct.

Chvíli ještě seděl nad účetnictvím, ale Leia ho stále otravovala, a tak notebook zaklapl a přemýšlel.

Choval se přece ke Chrisovi vstřícně, ne? Tak proč byl tak odtažitý? S Lucasem by podle všeho dokázal prokecat celou noc. Napadla ho absurdní myšlenka, kterou ihned zaplašil. Vážně mu už z toho všeho dobře vyhrávalo. Christian byl heterosexuál, jen si zkrátka se zrzkem rozuměl, mnohem víc si povahově sedli. Lucas také nebyl jeho šéf, to všechno mohlo hrát roli. Nicméně ho neustále překvapovalo, jak on sám dokázal žárlit na všechny, kdo okolo Lucase jen prošli. Na všechny se díval jako na potenciální soky.

Není tohle láska? Tahle majetnickost?

Ale kdepak. To, že nadměrně žárlí, poznal už v pubertě, když se okolo jeho prvního děvčete začali točit jiní. Kolikrát se tenkrát porval jen kvůli maličkostem.

Vložil laptop do tašky, protestující Leiu nechal na stromě a spěchal domů. Měl už hlad, byly skoro dvě hodiny a Lucas stále nepřicházel s obědem. Možná, že měl nějakou práci a nestihl to. Nají se tedy doma.

Lucas zatím seděl s majitelkou onoho salonu na molitanem potažené židli za menším dřevěným stolem a bavil se s ní o podmínkách, za jakých by mohl pracovat. Nechtěl dělat celý den, potřeboval trochu času, v němž by se mohl stavit domů, rychle uvařit a zajít za Danielem. Přišlo mu, že dokud je v jeho domě, tohle by zkrátka dělat měl. A taky chtěl být v jeho přítomnosti, nechtěl se jí vzdát.

Ráno, naštěstí, přišel včas. Dámu, s níž se nyní bavil, zaujal už tím, že na kadeřníka vystudoval, a jak tak na ni koukal, zřejmě měl plusové body už proto, že byl kluk. Bylo sice jasné, že s ním nebude nic mít, přece jen, heterosexuální kadeřník snad vážně neexistoval, přesto si ale všímal jejích úsměvů a usmíval se nazpět. Byla docela milá…

Ukázala mu salon, a když přišli první zákazníci, přenechala mu je s tím, že jej bude pozorovat, aby viděla, jak je vlastně šikovný. Byla připravená zastavit ho, kdyby dělal nějakou chybu, k tomu ale nedošlo. Rychle se vrátil do let, kdy bylo toto náplní jeho dní, a práce mu šla od ruky, přece jen, kdysi toto miloval. Přesto ale cítil, že se nedokáže vrátit do pocitů, které tehdy z vytváření účesů měl. Kdysi ho to vážně bavilo, tentokrát to ale bylo jinak, věděl, že práce, kterou by vážně chtěl dělat, tohle nebyla. Snažil se, seč mohl, zahnat kamsi do kouta vlastní mysli onen hořký pocit, že selhal – tenhle pohovor, tohle probírání se hlavou, jež bude za pár minut blonďatá, to byl definitivní krok zpět, až teď mohl konečně říct, že se vrátil tam, kde byl kdysi. Na začátek…

Snažil se nevnímat ten podivný pocit prohry, moc mu to ale nešlo. Jako by cítil zklamaný pohled Leonarda, svůj, svých bývalých profesorů a snad i Daniela, kterému stále neřekl, na jaký pohovor vlastně odešel. Bylo mu z toho špatně.

Po nějaké době uznala i dáma po jeho boku, že je šikovný a pro salón bude jen přínosem. Netrvalo tedy dlouho a oni byli zde – u stolu nad papíry, kde domlouvali, jak budou vypadat následující měsíce. Nakonec ho dáma přemluvila ke sklenici vody, jelikož nechtěl kávu, a troše povídání. K jeho štěstí mu na odchod před polednem a návrat kdysi po něm kývla, ačkoli pak museli poupravit sumu, již bude dostávat. Nemohl si ale stěžovat, peněz dostával dost, ačkoli šlo o nástupní plat v povolání, v němž toho nikdy nešlo vydělat nějak moc.

Až nástěnné hodiny jej vytrhly z jakéhosi zvláštního stavu, v němž napůl plaval v myšlenkách a napůl poslouchal dámu naproti sobě. Panebože, to bylo hodin! Nestíhal! Opět…

„Omlouvám se, já už budu muset jít,” vyhrkl rychle a začal si spěšně sbírat věci. Ona se naštěstí jen usmála a pokývala hlavou, s příslibem brzkého shledání hned další den ráno. A tak také kývl a vyřítil se ven, směrem k vile.

Panebože, proč jen nehlídal čas? Co má teď stíhat uvařit? Na sobě měl stále bělostnou košili s vyhrnutými rukávy a džíny, ve kterých se tedy skoro pekl, chtěl ale zapůsobit, a to se snad i povedlo. Teď ale vypadal, jako by přibíhal bůhví odkud, a mohl být jen rád, že cestou nepotkal nikoho, koho znal.

„Ahoj Luku,“ zahulákal do útrob domu Daniel, když slyšel cinkání nádobí. „Mám hlad, bolí mě všechno, jsem nasraný a potřebuju si odpočinout, ačkoliv jsem dnes nic nedělal…“

Strčil hlavu do kuchyně a usmál se na něj, aby Lucas pochopil, že ne všechna slova, která vypustil, jsou pravdivá. Hlad ale měl a viděl, že Lucas už nakládá na talíře. Šel si umýt ruku a tlumeně nadával na sádru.

„Ten tvůj kámoš je divný. On se se mnou vůbec nechce bavit… A co jsi dneska vlastně dělal, jestli to není tajemství? Čekal jsem tě s obědem a ty nikde. Neměl jsi dnes ten pohovor…? Jo, říkal jsi něco takového. Tak jak jsi dopadl? Přiznej se! Vím, že jsi šikovný, určitě tě vzali…,“ drmolil s plnými ústy a díval se na Lucase. Chtěl znát všechny odpovědi na své otázky.

„Ahoj. No… měl,” odvětil Lucas vyhýbavě. Věděl to – věděl, že teď byla ta chvíle, kdy měl Danielovi říct pravdu. Černovlásek si myslel, že šel dělat fyzioterapeuta. Nevěděl, že jej napříč celým Adelaide nikde nechtěli. Věděl, že přesně v ten moment měl promluvit a konečně se mu svěřit, kdesi v krku se mu ale udělal knedlík a prostě… prostě to nešlo…

Přišlo mu to potupné – ne ta práce jako taková, ale to, že to vzdal. Daniel sám by to nikdy nevzdal a zrzek to věděl, byl daleko silnější ve všech ohledech a on nechtěl, aby na něj koukal nějak pohrdavě. Nechtěl ho zklamat, nechtěl, aby ty nadšené jiskřičky v jeho očích zhasly. Viděl, jak se usmíval, když říkal, že je Lucas šikovný, choval se teď k němu tak hezky a on si prostě přišel špatně, slabě. Prohrál svůj vlastní boj. Ale nechtěl to Danielovi říct.

„Vlastně ano. Vzali mě,” řekl proto, pohled upřený do talíře. Bylo mu z toho skoro do breku, nesnášel lži, a i když šlo jen o zamlčování, prostě mu to nebylo příjemné, v případě černovláska tuplem. Dřív by mu to snad nevadilo, ne tolik. Dřív, když měl ještě za cíl hlavně nebýt moc času v jeho přítomnosti. Kdy mu bylo nepříjemné trávit s ním čas. Dřív… Tolik se toho za tu dobu změnilo.

„Můj kámoš?” podivil se vzápětí, snad aby odpoutal pozornost od svého dopoledne. Netušil, koho měl Daniel na mysli. Mezi své přátele řadil snad jen Leonarda a možná už i Tonyho, ani u jednoho ale nehrozilo, že by se s někým nechtěli bavit. Pro Daniela samotného vytvořil jakousi zvláštní kolonku, za kamaráda jej rozhodně nepovažoval, ale jeho přítel taky nebyl. A o nikom dalším nevěděl. Pak mu ale došlo, že vzhledem k tomu, s kým trávil celé dopoledne, nebyl výběr zas tak široký. Zamyslel se. Vlastně chápal, proč se s Danielem Chris nechtěl bavit. V mnohých ohledech mu připomínal jeho samého a Lucas prostě moc výřečný nebyl, alespoň dokud druhého dostatečně nepoznal…

„To je skvělé, že máš práci, ačkoliv to pro mě znamená, že se zase budu živit všelijak… Nemůžu však po tobě chtít, abys mi dělal do konce života kuchařku. Vlastně teď po tobě nemůžu ani chtít, abys tady zůstal. Ale Lucasi, zůstaň tady aspoň do té doby, než se opravdu nepostavíš na nohy. To, že máš práci, ještě neznamená, že musíš hned odejít, ano?“ zadíval se na něj naléhavě. Bál se, že po první výplatě zvedne kotvu, najde si podnájem a Daniela nebude chtít ani vidět. Ale držet ho už nemohl, to dobře věděl.

Byl opravdu rád, že si našel práci, která ho baví, ale to taky znamenalo, že už na černovláskovi přestane být závislý a půjde zase o dům dál. A to zoufale nechtěl.

Jenže věděl, že se to jednou stane, předpokládal, že šikovných masérů je nedostatek, alespoň si to myslel, a tak byla jen otázka času, kdy tu práci najde.

Povzdychl si.

„A kde vlastně budeš pracovat? Nebylo by dobré si udělat řidičák?“

„Um…,” dostal ze sebe zrzek. Byl si jist, že tyhle vyhýbavé odpovědi vážně musí být průhledné, na jinou stranu se ale nepamatoval, že by kdy mluvil jinak. Občas se rozpovídal, ale většinu času na to moc nebyl, takže to snad tak podezřelé být nemuselo…

A přesto, bylo nutné začít vymýšlet obsáhlejší odpovědi! Co teď? Nechtěl se přiznávat, vlastně už by to bylo ještě horší, než kdyby to udělal na začátku. Mysli, Lucasi…

„Jen kousek…,” věděl, že řidičák si stejně neudělá. Neměl peníze ani na podnájem, natož na autoškolu, nedej bože na vlastní auto. I kdyby tu kartičku vážně získal, neměl by jak ji využít. Bohužel. „Vlastně jsem myslel, že ti jídlo budu nosit dál, alespoň dokud tu budu. Chci ti alespoň nějak splácet to, že mě tu necháváš… Jednou ti to splatím i penězi, ale prozatím…,” dostal ze sebe tiše, uhýbaje pohledem. Tohle mu nebylo příjemné, vážně neuměl lhát.

„Nechci po tobě peníze! Na tohle zapomeň hned teď! Ty se tady staráš o dům a děláš mi kuchařku, masíruješ mi záda, a já po tobě mám chtít ještě peníze? Na tohle už nikdy nemysli. Pokud potřebuješ, ten řidičák ti zaplatím, někdy později mi to vrátíš a můžeš pak jezdit mým vozem, než si našetříš na vlastní auto, ale když říkáš, že je to kousek… Já si neuvědomuju, kde je tady nemocnice nebo rehabilitační centrum, kromě Lázní, které by bylo blízko,“ přemýšlel. Většina nemocnic je na druhém konci města, ale mohl se mýlit. Je spousta malých soukromých salonů, kde se mohl uchytit. A to by ani nebyl Lucas, kdyby zase nebyl tajemný. Nechtěl mu to říct, dobře, byla to jeho věc.

„Nechápu však, jak to chceš udělat s těmi obědy…,“ zamrkal a nechápavě se naň podíval. „Ty budeš chodit jen na odpolední? Jen kvůli tomu, abys mi uvařil a přinesl oběd? To je hloupost, já se nějak zařídím, anebo navaříš večer a já si to ráno jen vezmu z lednice. Tohle přece nejde. Vařils, protože jsi měl volno, ale teď máš práci…“

„Já to nějak udělám,” pokrčil rameny Lucas. Ostatně, už to měl zařízené. O vlastním autě ani nepřemýšlel, věděl, že na to si nenašetří, ani kdyby se vážně snažil. Bude rád, pokud bude zvládat platit bydlení, a že i s tím to bylo vždycky na hraně. Autoškolu zavrhl taky. Tohle po Danielovi chtít nemohl! Nedokázal by to splatit, vždyť on nikdy nesplatí ani to, co už mu černovlásek všechno dal. Byl mu zavázán nadosmrti a snad i na pár dalších životů, tak co dalšího po něm ještě mohl chtít?

Dojedl, umyl po sobě talíř a odebral se nahoru do pokoje, který mu Daniel přenechal. Tam popadl telefon s úmyslem vrátit se na svůj blog a podívat se, zda mu někdo nenapsal, zastavila jej ale ikonka Messengeru. Počet zpráv, který tam byl, naznačoval, že by se měl podívat, alespoň to nějak proklikat, aby si stařičký telefon nepřetížil. Přece jen, ta věc už měla nejlepší léta za sebou a držet Tonyho a Leonardových 2345 zpráv jako nepřečtené nezvládala úplně s přehledem. A že si byl jist, že jsou všechny ty zprávy ze stejného chatu…

Rychle je projel. Neměl dostatek sil všechny je přečíst, na to toho bylo moc. Zrak mu padl až na úplně poslední.

Leo: věděli jste, že největší podíl homosexuálů mezi savci není mezi lidmi, ale mezi netopýry???

Dobře. Jak se tak zdálo, pomyslel si Lucas a pousmál se, o nic moc nepřišel. Leonardo byl stále stejný…

Daniel se taky přesunul k sobě a hned si otevřel noťas, že udělá nějakou práci.

Udělal objednávky, zkontroloval medvídky z kamer, které byly v komplexu nainstalovány. Všechno se zdálo v pořádku, a tak neodolal a zabrousil na blog k Lucasovi, že si od něj zase něco přečte. Ještě než našel nějakou další povídku, zastavil se na komentářích, kde si spolu psali. Uvědomil si, že se mu líbilo si tak vykládat už jenom proto, že to, co Lucas napsal, by nejspíš samotnému Danielovi nikdy neřekl. Nebylo to správné, to věděl, ale zkrátka neodolal a začal psát.

»Milý Australane, přemýšlel jsem nad tebou skoro celý den a napadlo mě ještě, že bych jako úplně nezúčastněný člověk mohl třeba nějak poradit. Řekni mi, jaký ten tvůj kluk je, co má rád a co se mu nelíbí a třeba společně vymyslíme, jak na něj, aby si tě začal všímat. Víš, co se říká, dvě hlavy víc ví a ty mi přijdeš jako báječný kluk, který si lásku zaslouží. Dokonce bych si tě představoval jako Charlieho a určitě jsi atraktivní, přijdeš mi milý a příjemný, tak pak nechápu, co se tomu tvrdohlavci nezdá. Určitě potřebuje jen popíchnout a my spolu vymyslíme jak, co říkáš? Máš čas si se mnou chvíli psát?«

Když Lucasovi zapípal telefon upozorněním, chvíli se na kolečko s profilovkou svého neznámého, z níž o něm tedy nic moc nezjistil, koukal krapet překvapeně. Byl ale zvědavý, vlastně to bylo až překvapující, jak moc. Včera se mu jejich společné psaní líbilo, pomohlo mu.

Když dočetl, pousmál se – nemohl jinak. Přišlo mu to milé.

»Vlastně mám. Děkuji ti, budu tvá slova brát jako kompliment. Kdybys mě někdy viděl, nejspíš bys to ještě přehodnotil, ale to je jedno. Tedy – on je perfektní, ve všech ohledech. Jako model z prvních stran nejdražších časopisů, je to takový ten typ, který i kdybys pošťouchl padesátkrát, dokud nebude chtít on sám, nesbalíš ho. On si může vybírat. Ale povahově…

Je silný, psychicky. A má krásný smích, tak hezky zvonivý. A nádherné oči. A taky je tak nějak ochranářský a vždycky ví, co říct, což mně úplně nejde. S tím je asi potřeba počítat. Než ze sebe dostanu něco kloudného, omylem ho poleju něčím, co nepůjde vyprat.«

Po přečtení zprávy si Daniel uvědomil, že jeho šance definitivně padly, i kdyby se sám opravdu snažil a byl ujištěný, že Lucas je ten pravý. On toho pekelného Leonarda fakt upřímně miluje a obdivuje. Takže neměl šanci. Nu, tak proč alespoň jeden z nich by neměl být šťastný…

Nakonec je to jeden ze stěžejních bodů v jeho imaginárním deníčku.

Takže, jak na takového frajera vyzrát?

»Já bych na něj šel přes to, co má rád. Určitě je něco, co fakt miluje. Snažil bych se mu být nablízku, ale ne nějak vtíravě, pokud je tvrdohlavý, jak říkáš. Snažil bych se vyzdvihnout to, co se mu na tobě líbí. Pokud je starostlivý, nechej ho, ať se o tebe stará. Jemu to udělá dobře a ty mu budeš blíž. Říkals ale, že bydlí daleko, to mi přijde jako dost velký problém. Rady nad zlato, co?«

Lucas se nepatrně zamračil. Ne že by bydlel daleko, šlo spíš o vzdálenost srdcí, o vzdálenost, která teprve přijde… Bál se, co bude, až skončí sen, v němž žil právě v ten moment, protože každá pohádka má někde poslední stránku, ať už je její obsah seberůžovější…

»Nejde ani tak o vzdálenost fyzickou, i když i ta je samozřejmě problém. Ono i když zrovna sedí hned vedle mne, je to takové…

Znáš ten pocit, kdy si hrozně moc přeješ smět se toho druhého dotknout, chytit jej za ruku, cokoli, ale ono to nejde? Kdy tě touhou to udělat bolí celé tělo, je ti z toho až úzko? Kdy je konečně blízko, tak, jak by sis přál, ale ty víš, že za pár chvil zase bude pryč a tobě vlastně nezůstane nic? Ten pocit, kdy někoho hrozně moc chceš každý den líbat a dělat úplně všechno pro to, aby s tebou byl šťastný, jenže cosi tomu brání? Nezáleží na tom, jestli to je vzdálenost nebo to, že on prostě nechce, ty momenty jsou tak nějak bolavé…

A co ty? Co tvůj vyvolený? Třeba ti nějak poradím…«

Daniel položil mobil a povzdechl si.

Ty ani nemáš potuchy, jak moc tohle znám… Jsem asi vážně hloupý. Copak tohle není láska? Ale k čemu mi to je, když vidím, jak moc on miluje toho pekelného Sydneyňana. Každým dalším jeho komentářem mi ukazuje, jak silnou lásku k němu cítí. Ať bych dělal cokoliv, ať bych se mu vyznal, stejně by mě poslal do háje. Tady nepomůže vzhled ani charisma, jeho srdce už má někdo jiný… Tak by si toho ten zmetek měl sakra vážit!

»Ani netušíš, jak moc mi tímhle rozhovorem otevíráš oči, už jen tím, jak rozebíráš svou lásku, já začínám vidět věci předtím neviděné a není to pro mě bohužel moc povzbudivé. Já svůj boj nejspíš prohrál, ale ty ho musíš dotáhnout do konce.

Ten pocit, kdy tvůj vyvolený sedí vedle tebe a ty víš, že se jej nemůžeš ani dotknout, pohladit jej, když se něčím trápí, nemůžeš mu ukázat, jak moc je pro tebe důležitý, to všechno znám. Tohle je tedy láska? Myslím, že už znám tu odpověď. Nejspíš… Nicméně on mi každým dnem ukazuje, že já nejsem ten pravý, se kterým by chtěl sdílet tento cit. Proto se ho musím vzdát, svoje city někam zamknout, hodně hluboko, a nechat ho být. Zvládnu to, vím, že jo, ale dobře chápu, jak to bolí tebe. U tebe ale ještě není dobojováno.

Mám dojem, že naše komentáře začínají být příliš soukromé. Myslíš, že bychom se mohli přesunout někam do soukromější zóny? Jestli tedy máš zájem se mnou ještě tohle všechno probírat…«

Lucas se nepatrně pousmál. Byl rád, že si s ním jeho neznámý chce psát, zároveň ale cítil smutek za jeho nevyslyšené srdce. Rozuměl mu, sám se cítil stejně, ale bolelo ho, že to tak cizinec na druhé straně cítí taky. Přál by si mu pomoct, jenže to nemohl. Vždyť on nemohl pomoct ani sám sobě…

»Jistě. Třeba Messenger?«

Ještě chvíli se domlouvali, nakonec se jim ale úspěšně podařilo navzájem se v oné prokleté černé díře na informace a hesla zvané Facebook najít a otevřít si společný chat, v němž by si mohli psát.

»Třeba je ve skutečnosti všechno jinak, než jak to vypadá… Už jen pokud víš, že tvůj vyvolený není heterák, nebo stoprocentní heterák, ti dává plusové body. Přijdeš mi sympatický, tak proč by ses mu nemohl zamlouvat? Nevím tedy, jaký je, co má rád ani vlastně nic jiného, takže je těžké poradit ti nějak konkrétně, ale nelámal bych nad tím vším hůl. Pokud je citlivý tak, jak říkáš, bude rád už jen za to, že ho budeš mít rád ty, to mi věř. Mimochodem jsem Lucas. A ty?«

Daniel si skousnul ret nervozitou. Viděl, že tady už zacházejí opravdu do soukromí, jenže jen tak ukončit to zkrátka nemohl. Nebylo by fér ho odkopnout, ale také nebylo fér si s ním psát. A napsat mu své jméno by byla jeho sebevražda. Ano, věděl, že Danielů běhá po světě tisíce, přesto by ale velmi brzy, možná i hned Lucasovi došlo, kdo se pod tím jménem ukrývá. Lhát mu ale nechtěl.

»Ahoj Lucasi. Jméno se k tobě hodí, líbí se mi, ale mé pravé jméno ti nesdělím. Omlouvám se, ale mám k tomu své důvody a jen pevně doufám, že se za to na mě nebudeš zlobit. Můžeš mi třeba říkat Damián. Můj kamarád je stoprocentní gay, tím jsem si jistý, sám mi to řekl, takže tady by určitě problém nebyl. Problém je v tom, že jsem mu kdysi neúmyslně ublížil, netuším, nakolik ho to ještě trápí, ale rozhodně vím, že po takovém přešlapu, jakého jsem se tenkrát dopustil, se mnou nic chtít mít nebude. Kromě toho má povaha je trošku těžce vstřebatelná. Vím to o sobě, kolikrát jsem panovačný, náladový a vypouštím slova dřív, než se nad nimi stačím zamyslet. Vím, že bych se měl krotit, ale víš, jak se to říká – proti větru nenachčiješ, už takový prostě jsem a nedokážu se změnit. On je citlivý a dokáže toho snášet ode mě hodně, jako kamarád, ale jako přítel by to určitě neunesl. Už jsem nad tím přemýšlel kdysi a usoudil jsem, že by stejně se mnou nebyl šťastný, takže je možná dobře, že je to tak, jak to je.

A teď k tvému trápení, pochopil jsem správně, že netušíš, jakou má orientaci? Asi bych tedy prvně zjistil tohle. Pokud je heterosexuální, asi nemá cenu pokoušet se změnit kamarádství na vztah, pokud tedy s ním kamarád jsi. Předpokládám, že ho nesleduješ někde za rohem. Na druhou stranu vím z vlastní zkušenosti, že i po pubertě může přijít překvapivé zjištění, že nejen holky jsou přitažlivé a krásné. Dlouho jsem si myslel, že nikdo jiný než žena mě nikdy nemůže vzrušit, ale pak jsem potkal jeho a celé mé přesvědčení šlo do kytek. Bylo to jako blesk z čistého nebe a věř, že pár křížků už si na svých bedrech nesu. Nejsem žádný mladý sopel, co zrovna vylezl ze střední. Takže i kdyby se jevil jako heterák, ještě tě může překvapit svou odpovědí.«

Netušil, jestli své přiznání nepřehnal, ale lidí s takovým trápením pravděpodobně běhá po světě hromada. Usoudil, že si to nespojí…

Lucas jen překvapeně zamrkal. Nevadilo mu, že mu jeho neznámý nechce prozradit, jak se jmenuje, vlastně to ani nemohl očekávat, a když nad tím tak přemýšlel, asi to i bylo celkem jedno. Co ho ale zaráželo, byl způsob, jakým osoba na druhé straně mluvila. Byl tak zvláštně přímočarý, zdálo se, že neznámý psal to, co si myslel, a nijak se s tím nezdržoval. Alespoň to tak Lucasovi přišlo. Netušil proč, ale viděl to tak, a co bylo překvapivé, tenhle způsob vyjadřování se mu zvláštním způsobem zamlouval. Pravda, krapet ho to uvádělo do rozpaků, zároveň ale cítil, že se mu to prostě líbí, nevěděl, proč vlastně.

A v ten moment mu na mysl přišla situace ze začátku soužití jeho a Daniela. Vzpomněl si, jak tehdy seděl v ordinaci a Daniel tak bez obalu, jako by o nic nešlo, říkal slovo „sex” a Lucas z toho byl úplně stejně v rozpacích… a černovlásek se tvářil stále stejně. Vlastně, když nad tím tak přemýšlel, tohle mu dělal celkem často.

Pousmál se. Už chápal, proč se mu tenhle styl komunikace líbí, najednou to bylo celkem pochopitelné, i když psaní si s někým, kdo mu připomíná Daniela, bude oříšek, to věděl.

»Vlastně jsem ho za rohem nějakou dobu sledoval… Jestli ho někdy někde potkáš, hlavně mu to nesmíš říct, dobře?«

Pousmál se, když si vzpomněl na dny postávání u živého plotu a sledování pevného těla zkrápěného vodou.

»Bylo to dokonalé, pokaždé. On vypadal dokonale. Jako vždy, ostatně. Ale to už je pryč. Ano, jsme přátelé, dalo by se to tak nazvat. A co se týká jeho orientace – samozřejmě, že ta hraje obrovskou roli, ale mám dojem, že i kdyby byl stoprocentní gay, vybral by si někoho… někoho jako on, vhodného pro první stránku časopisu o módě. Perfektní tělo, nikde ani chybička. Možná blonďák, možná černovlásek, možná modrooký a možná ne, to nevím, ale jsem si jist, že by si rozhodně nevybral zrovna mě. Ale teď k tobě. Já nevím, co jsi udělal, ale za sebe můžu přiznat, že já už odpustil hroznou spoustu věcí. Kdybych se měl zlobit na všechny, kdo se mi kdy smáli… Nepamatuji se, že by je to kdy mrzelo. Ale tebe ano. Vsadil bych se, že už to on určitě ocení. Nevzdávej to.«

Mrzelo ho, že nad tím vším jeho neznámý láme hůl. Cítil, že je nejspíš smutný, a přál si ho smutku a bolesti nějak zbavit, bylo to přirozené, pro něj.

»Nemohl bych ti nějak pomoct? Jakkoli?«

Daniel si povzdychl. Byl tak hodný. Uvědomil si, že snad nezná obětavějšího člověka, než byl Lucas.

»Nemohl, Lucasi, to nemohl. Protože chci, aby byl on šťastný, a proto se ho musím vzdát. Já to zvládnu, ačkoliv mě to dost drtí, jsem celkem silná osobnost, nějak se s tím poperu. Byl bych ale rád, kdyby byl šťastný on. A protože jsi mi přirostl k srdci svými povídkami a nejen jimi, přál bych štěstí i tobě. Jsi skvělý klučina a já v této chvíli netuším, jak bych ti mohl pomoci. Třeba někdy v budoucnu, pokud mi napíšeš víc, něco spolu vymyslíme. Dnes už je ale pozdě a já už v tuto dobu většinou spím, takže nic závratného nemám ani šanci vymyslet. Přeji ti krásné sny, příteli.«

Povzdychl si a zaklapl noťas, na kterém se mu psaly zprávy jednou rukou lépe než na mobilu.

***

Dalšího dne vstával Lucas brzy. Opět, stejně jako minulý den, nachystal Danielovi snídani, a dřív než se černovlásek stačil probudit, vyrazil k salonu. Vlastně byl i rád, že to stihl před jeho probuzením.

Tušil, že by se ptal. Že by ho třeba chtěl doprovodit nebo odvézt, a to Lucas nechtěl… Stále se tak nějak styděl a zároveň se cítil hrozně špatně, že Danielovi lhal. Tedy, ona to nebyla lež, jen mu neřekl všechno. Zase.

Věřil mu! Hrozně moc mu věřil, jenže zároveň ho nechtěl zklamat. Viděl Daniela jako dokonalého a ze srdce si přál smět pro něj být dokonalým taky, pral se sám se sebou. Nechtěl mu nic zamlčovat, ale taky nechtěl, aby ho viděl ve světle, v jakém se viděl sám, a štěstí v šedých očích, když jejich majitel zjistil, že si našel práci, bylo tak krásné…

V ten moment si připadal nádherně a zoufale nechtěl, aby ta chvíle skončila. Obě možnosti mu přišly špatné, ale musel se rozhodnout.

Dorazil na místo a pustil se do práce tak, jak byl zvyklý. Pomohl ostatním zaměstnancům připravit salón na další den, nachystal si náčiní a pak už zbývalo jen počkat, až přijde první zákazník. Jediné, co mohl, bylo doufat, že nepotká žádnou známou tvář. Připadal si podivně špinavě, jako by dělal něco zakázaného, a snad to tak i bylo. Zklamal všechny, kdo v něj věřili, a ani jim to nebyl schopen říct.

Dopoledne mu uteklo, ani nevěděl jak. Stříhal, barvil, prostříhával, myl, hrabal se ve vlasech i vlastních myšlenkách, a než se nadál, bylo slunce vysoko na obloze. Na rameno mu poklepala jakási drobná dívka, a tak se na ni otočil, načež se ona nesměle usmála.

„Přišla jsem to vzít za vás… Myslela jsem, že už máte pauzu,” objasnila, když se na její první slova zatvářil poněkud nechápavě. V tenhle moment už ale pochopil a skoro vyběhl ven, směrem do vily. Cestou se ještě stavil v místní samoobsluze dokoupit, co doma neměli, pak už ale šel přímo domů a konečně se pustil do vaření. Ze začátku si tedy nebyl jist, kolik porcí má dělat, nakonec se ale rozhodl přinést něco k jídlu i Danielovu pomocníkovi. Přece jen, určitě musel mít hlad…

***

Dopoledne uběhlo jako voda, Daniel se nemínil s nemluvným Chrisem trápit, a tak jej poslal osekat trávu v sadu a ukázal mu, které listy má stříhat. Sám si sedl za počítač, protože to bylo jediné, co ještě jakž takž mohl jednou rukou dělat. Už kdysi dávno si rozpracoval projekt velkého pavilonu, kde by zvířata mohla zůstávat na stromech a nemusela by se zavírat na noc do malých kójí. Zvlášť ta, co se mají vracet zpět do lesa. Vybíral tedy architekty a firmu, která by byla schopná tohle všechno postavit. Také reklamu na stránkách aktualizoval a sepsal o tom článek. Doufal, že lidé budou přispívat, protože ze současných peněz by nepostavil ani kůlničku na dříví. Po telefonu zaúkoloval i Tonyho, ať i on na stránkách záchranné stanice zřídí konto, a poslal mu 3D návrh. Meggie byla vystudovaná grafička, tak na něm vychytá mouchy.

Zrovna když Anthonymu nadával, ať se krotí v messengerových zprávách, když už si ho tam pozvali, uslyšel hlas Lucase.

Rychle se rozloučil a vyšel mu s mírným úsměvem vstříc ven. Jenže Lucas byl zabraný do hovoru s Chrisem a skoro si ho ani nevšiml. Pozdravil ho jen tak napůl, dal mu tašku s jídlem a dál se věnoval Christianovi.

„Madagaskar 4, na to prostě musíme jít! Nechci jít sám! Lucasi, vždyť ty ten animák máš taky rád a on s tebou určitě nepůjde,“ poslední slova řekl tlumeně a myslel, že už ho odcházející Daniel neslyšel. Ten ale zašel za roh a poslouchal, co z něj dál vyleze.

„Podívej se na něj, je studený jak psí čumák, a i když nevypadá starý, tak starý je, usedlý, nepříjemný, určitě zkazí každou srandu a stejně by s námi nešel, ani se ho neptej. Já nechci, aby šel s námi, necítil bych se dobře…“

Tohle si, chlapečku, vypiješ! Starý a usedlý, jo? Zkazím každou srandu?! To ještě uvidíš, jak dokážu být nepříjemný!

Dál už se nestaral a odcházel do budovy.

„Pane Robinsone, můžu se zeptat, kdy budu dneska končit?“ doběhl jej Chris.

„Můžeš,“ odfrkl nepříjemně.

Chris chvilku stál a čekal, že mu Daniel sdělí hodinu, ale ten šel nevzrušeně dál. Alespoň tak působil navenek, uvnitř něj to však vřelo.

„No, a tak teda kdy?“

„Až doděláš práci, kterou máš udělat, a měl bys dnes i vytřít. Všude! A vyčistit toalety a koupelnu.“

„Nemoh‘ bych to udělat zítra?“

„Ne!“ řekl Daniel rázně a zamračil se.

Nadšení, se kterým za ním běžel, ho opustilo, protože věděl, že to nemá šanci stihnout. Otočil se a odcházel.

„Kam jdeš? Máš tady jídlo!“ zavolal na něj Daniel.

„Nemám hlad,“ špitl.

Daniel jen pokrčil rameny a zapřemýšlel, jestli to nepřehnal. Usoudil však, že si ty blbé kecy příště odpustí, tedy aspoň v blízkosti svého šéfa. A pevně doufal, že proti němu nebude popouzet Lucase. Kdyby ho tu tak nutně nepotřeboval, už by letěl.

Zrzek zatím stál v zahradě a čekal, až se hnědooký mladík vrátí a sdělí mu, kdy mohou vyrazit. Ten ale opustil budovu s tak zkroušeným výrazem, až se Lucasovi udělalo úzko. Vůbec nerozuměl změně, která se v něm udála, ještě před chvílí byl z představy filmu tak nadšený… Ale teď se tvářil jako boží umučení. Co se mu stalo?

„Děje se něco?” zeptal se nechápavě, když k němu hnědovlásek došel.

„Nic… Jen to kino nebude,” přiznal smutně a Lucas nechápavě naklonil hlavu na stranu.

„Šéf mě nechce pustit. Najednou se zčistajasna objevila povinnost nejen dodělat, co mi zadal dopoledne, ale ještě to vevnitř kompletně uklidit. Vytřít, vyčistit záchody a koupelnu… Nemám šanci to stihnout,” posteskl si. A Lucas by přísahal, že tolik neštěstí, jako v ten moment, už dlouho z nikoho necítil. Jak dlouho už se na to musel těšit? Od čtyřky Madagaskaru se očekávalo všechno možné a zejména daleko víc akce tučňáků než v minulých filmech. I Lucas už se začal těšit, ačkoli by to přinejhorším zvládl oželet, to ale neznamenalo, že jej to nemrzelo, a hlavně, že jej to nemrzelo i za Chrise.

„Nějak to půjde…,” zamyslel se. Co teď? Nechtěl jít za Danielem a přemlouvat ho, aby Chrise pustil, nepřišlo mu to správné. To, že mu to zadal zrovna dnes, zřejmě mělo svůj důvod, nejspíš to vážně bylo potřeba a on do něj nechtěl rýpat, nechtěl ho přemlouvat. Sám mu byl zavázán, nemohl po něm chtít, aby propustil jediného zaměstnance dřív, než to bude možné, prostě nemohl.

„Já ale ještě musím do práce, zatím mám nějaký čas pauzu, ale pak…,” na chvíli se zarazil a podíval se na hodinky. Vaření stihl opravdu rychle, měl ještě dobrou hodinu a půl. Chtěl ji věnovat Danielovi, dlužil mu alespoň pár slov, ale pokud by se hned teď otočil a vyběhl k salonu, do půl hodiny by tam mohl být a skončil by o hodinu dřív. A tu by mohl pomoct Chrisovi. Pokud zvládne svou práci, Lucas by mohl obstarat úklid a všechno by to mohli stihnout…

„Víš co? Možná bych mohl skončit dřív a vrátit se sem. Kdybys stihl udělat práci, kterou ti Daniel zadal, já to pak vevnitř uklidím… A až skončíme, můžeme vyrazit do toho kina,” navrhl s nepatrným úsměvem. A přesně v ten moment viděl, jak se čokoládové oči Christiana rozzářily. Na rtech mu to vykouzlilo úsměv, jeho štěstí bylo hřejivé.

„Vážně? To bys udělal?” zeptal se nadějně a Lucas kývl a konečně se plně usmál. A jeho společník to nevydržel a vtiskl si ho do objetí.

„Děkuju ti! Um, teď si přijdu jako Popelka, které bylo šlechetnými ptáky umožněno jít na ples,” podotkl a nepatrně uvolnil sevření, aby Lucase nezadusil. Ten se jen pousmál a kývl hlavou. Možná na tom něco bylo…

„Já už ale v tom případě musím jít. Mimochodem, přinesl jsem ti oběd, máš ho uvnitř… Snad ti bude chutnat,” pokrčil rameny zrzek a brunet se zazubil. A zubil se ještě hodnou chvíli po tom, co mu záda vyššího společníka zmizela z dohledu.

Daniel seděl v kuchyňce a oknem viděl, jak se ti dva baví. Viděl starostlivé oči Lucasovy a neuniklo mu taky, jak jej pohladil po rameni. Zatnul pěsti a přimhouřil oči. Na chvíli odtrhl zrak od dvojice, aby si jídlo strčil do mikrovlnky, a když se otočil, viděl, jak ho Christian drtí v náručí. Zaskřípal zuby.

Debilní kluk!

Lucas miluje Leonarda – dobře, to byl schopen ještě Daniel respektovat, ale další chlapi se okolo něj motat nebudou. Ne takto! Mohou být přátelé, ale tohle už je hraniční! Zval ho do kina, drtil ho v náručí, div mu pusu nedal. Moc se k Lucasovi měl, a to se Danielovi vůbec nelíbilo. Kromě toho, co by na tohle řekl Leonardo?

Pořád se sám v sobě omlouval, že je to jen kvůli tomu…, přece chtěl Lucasovi pomoct, aby ho jeho přítel ze Sydney miloval… Pravda ale byla taková, že žárlil na všechny a nejvíc na Leonarda. Nicméně teď měl před očima Christiana. Chtělo se mu zařvat, potřeboval se nějak zbavit toho tlaku, který se v něm hromadil, ale věděl, že si to dovolit nemůže. Byl by za blázna.

Christian se zářícím pohledem, který dokazoval výhru, vešel do kuchyně a naložil si z krabičky druhou porci, kterou mu Daniel přenechal.

Jeho nadřízený se na něj zkoumavě díval. Nechápal moc, proč je tak šťastný, a tušil nějakou zradu. Daniel dobře věděl, že nemá šanci stihnout představení na pátou, pokud by musel udělat všechno, co mu zadal. Ani kdyby to hodně odflákl…

A Daniel už věděl, že Chris je pečlivý, znamením Panna, jak se dověděl z data narození, které musel zadat na přijímací dokumenty. Dokázal by kvůli kinu riskovat vyhazov? Musel už zjistit, že černovlásek nebyl zrovna vstřícný šéf, který odpouští chyby.

Christian zhltal oběd a rychle se vydal pracovat. I Daniel se ponořil do papírování s neodbytnou Leiou na klíně. Opravdu měl chvílemi dojem, že ji má místo dítěte.

Jaké bylo jeho překvapení, když o půl čtvrté vběhl do komplexu vysmátý zrzek.

Když ho viděl i hnědooký, v očích se mu objevily jiskry a na rtech se mu usadil úsměv od ucha k uchu.

„Lucasi! Stihl jsi to!” vyhrkl nadšeně a Lucas s úsměvem pokýval hlavou. Na moment se zastavil, aby se mohl pořádně nadechnout – cestu ze salonu na kliniku skoro celou běžel, byl nervózní, bál se, aby všechno stihli, ale když teď viděl, kolik už toho Chris měl, ulevilo se mu. Mají tak akorát čas, Christian dodělat práci venku a Lucas vevnitř poklidit, a pak mohou vyrazit. A pokud všechno půjde dobře, dorazí dost brzy na to, aby se vybavili popcornem. Už teď cítil, jak mu Cola, již si k tomu koupí, doplňuje pracně shozený tuk na zadku, to se ale pro jednou rozhodl neřešit. Stejně se jí nevzdá.

Naštěstí mu v salonu dřívější odchod prošel daleko lépe, než očekával. Vlastně ho kolegyně, ta, která ho upozorňovala, že už má mít pauzu, ke konci popoháněla, aby už odešel, přišlo jí, že je jako na trní, a snad i byl. Těšil se, i když kdyby šel i černovlásek, byl by raději. Ale v kině nebyl, ani nepamatoval, moc přátel nikdy nemíval a tohle byla hezká změna, chtěl mít kamaráda a chtěl ho v Christianovi.

„Tak… co mám udělat?” zeptal se pro jistotu znovu, pak už ale kývl hlavou a zamířil rovnou do budovy, kde si v kumbálu vytáhl kýbl a mop.

Když Daniel uviděl, jak se Lucas chystá uklízet, došlo mu, na čem se domlouvali. Christian už už otevíral ústa, že Lucasovi přetlumočí šéfovy požadavky, ale Daniel jej předběhl.

„Ty, Lucasi, nic! Ty jsi unavený z práce, tak si tady sedni na prdel, dej si džus a odpočívej! To je jeho práce!“ řekl rázně, a jemně, ač důrazně mu sebral mop z rukou.

Lucas se na Daniela zadíval krapet nechápavě. Netušil, proč mu tak moc záleželo na tom, aby toto všechno udělal právě Christian. Copak ho chtěl černovlásek zkoušet, zda umí uklízet? Možná by to i dávalo smysl, ale to přece šlo i jindy, nebo ne? Nechtěl mu zasahovat do žádného plánu a ať už s brunetem zamýšlel cokoli, nechtěl to Danielovi kazit, tohle ale nechápal. Nezbývalo než doufat, že se Daniel nebude zlobit, když to Luke překazí…

„Nejsem unavený,” zaprotestoval a znovu se natáhl po mopu, černovlásek ale o krok ustoupil i s požadovaným nástrojem a nesmlouvavě se na něj zadíval. Lucas mu ale stále nerozuměl. Vždyť nebyl po žádné nehodě, to Daniel byl marod, tak proč by se měl šetřit? Proč by měl odpočívat? Vždyť o nic nešlo.

„Chci Chrisovi pomoct, navíc, sám jsem mu to nabídl,” řekl nechápavě a pokrčil rameny. „Nic mi to neudělá… Jen mu pomůžu to tu uklidit,” řekl.

Pak se otočil na hnědovláska. „Vytřít a umýt koupelnu a záchody, že?” ujistil se, a Christian kývl, než se děkovně usmál.

Daniel se nadechl a zase zprudka vydechl. Měl by se uklidnit. Bylo mu jasné, že s tímto už nic nezmůže, a také si dobře uvědomoval, že nejspíš v očích zrzka vypadal jako despota a idiot. A o tohle zrovna nestál. Rádoby smířlivě se pousmál a podal mu mop.

„Tak fajn, dělej, jak myslíš. Myslel jsem to dobře…“

Ano, tak akorát pro sebe. Opravdu se choval jako idiot. Místo aby Lucasovi umožnil mít kamaráda, s nímž by se konečně mohl jít pobavit, ještě mu podráží nohy. Přece věděl, že Lucas miluje Leonarda, tak se nenechá sbalit od tohohle…

A pokud by se v tom hrabal úplně do hloubky, mělo by mu být srdečně jedno, koho Lucas sbalí nebo kým se sbalit nechá. Hlavně, že bude šťastný! O to přece Danielovi šlo…

Sám v hloubi duše však věděl, že bude žárlit na kohokoliv, koho si Lucas vybere. Zapadl do pracovny a vložil si hlavu do dlaně. Netušil, jak se tomuto bránit, připadal si ztracený a věděl, že nedokáže ovládat své pocity. I když se o to snažil, vždycky mu nějaká situace udělala v hlavě zatmění a on se choval jako největší parchant.

Oba mladíci se po chvíli rozloučili a rychle zmizeli.

Cesta ke kinu jim ubíhala rychle, byli ponoření do příjemné konverzace, nijak závazné, ale vlastně hezké. Přátelské, nic víc. Na černovláska si přitom Lucas ani nevzpomněl. Tedy, až do jednoho konkrétního momentu…

„Stejně si myslím, že to udělal schválně,” poznamenal smutně Christian, a i když nespecifikoval, koho měl na mysli, Lucas tak nějak pochopil.

„To ne… proč by to dělal?” nechápal zrzek.

„To já nevím, ale ty víš, jak to uvnitř vypadalo. Vsadil bych se, že tam neuklízel ani týden zpět. Ta koupelna se ještě leskla… Proč to tedy chtěl zrovna dnes a zrovna v moment, kdy jsem se tě zeptal, jestli se mnou nepůjdeš za zábavou?” zeptal se s pozvednutým obočím. V těch slovech nebylo nic zlého nebo jedovatého, hnědovlásek Daniela ani soudit nechtěl. Jen shrnoval fakta, říkal, co bylo zřejmé. A Lucasovi nezbývalo než překvapeně zamrkat. Christian měl pravdu. Ať nad tím přemýšlel, jak chtěl, klinika úklid nepotřebovala, minimálně ne nijak akutně. Bylo to zvláštní.

„Nemyslím si, že by tě chtěl schválně držet, aby ses nemohl bavit. To vážně dělala jen macecha Popelky, on není…,” zarazil se. Jaký? Zlý? Nepřejícný? Ledový? Jak tohle mohl vědět a jak to mohl s jistotou říct?

„Co není?” ptal se Christian a Lucas neznatelně zakroutil hlavou.

„To je jedno.”

„Není, mě to zajímá,” nechtěl se nechat odbýt jeho společník, a tak Lucas chtě nechtě pokračoval.

„Není… Není takový, jak vypadá. Já vím, že občas působí děsivě, ale až ho poznáš… Není zlý,” řekl opatrně zrzek, a až když ta slova vyslovil a ona dolehla až k jeho uším, uvědomil si, jak moc jim věří. Jak věří, že je Daniel jiný. Nebylo to jen plané doufání, on to tak opravdu cítil a kdesi hluboko ve svém nitru prostě věděl, že je to pravda.

„Jak to víš?” zeptal se Christian tiše. A ta otázka už mezi nimi zůstala nezodpovězená, visela tam a odmítala odejít, protože Lucas na ni nemohl podat odpověď. Prostě to věděl. Vědělo to jeho srdce, které černovlásek vlastnil. A on by se toho názoru nevzdal, ani kdyby mohl, protože navzdory všem přesvědčením, která kdysi měl, teď plně chápal, co mu tehdy řekl Anthony.

Byla by lež říct, že je stejný, jak vypadá, ale vlastně by byla lež říct i, že je úplně jiný.

Není jiný. Je takový, jak působí na první pohled. Jenže když ho člověk lépe pozná, pochopí, že i povaha jde vnímat z více úhlů pohledu. Najde krásu toho, čeho se na začátku bál.

Daniel není jiný, než jak působí. Ale to, jak působí, je vlastně úžasné…

Zbytek cesty už o tématu Daniel nemluvili. Christian se vrátil k odhadům týkajícím se filmu a Lucas se připojil. Všechno nadšení se vrátilo, nepamatoval, kdy byl naposledy ve skutečném kině, a hrozně se těšil! I na ty tučňáky. Budou tam vypadat naprosto šíleně, to věděl, tušil, že všude kolem budou jen malé děti, ale přesto, budou tam společně. Šílení, ale dva.

Koupili si popcorn a Colu, obojí velké, protože Lucas zkrátka nedokázal odolat, a zalezli do sálu. A netrvalo dlouho a na obrazovce se objevily první snímky.

Daniel ještě chvíli seděl a utápěl se v sebelítosti. Lucas se ani nepokoušel zeptat se, jestli by nešel s nimi. Samozřejmě, že zrzek správně předpokládal, že na pohádku s nimi rozhodně nepůjde, ale třeba jen ze zdvořilosti. Cítil se podvedený a odsunutý na druhou kolej. I v této maličkosti jeho sebevědomí utrpělo ránu. Byl zvyklý být středem pozornosti, v Anglii rozhodně, a ať kdo chce co chce říká, líbilo se mu to. I to, že měl za zády věčně novináře, obdiv, večírky, kde bývali s Elizabeth vždycky jedni z nejobletovanějších. Pravda, čím byl starší, tím více mu paparazzi lezli na nervy, a když se odstěhoval do Austrálie, měl dojem, že se této ne moc dobré vlastnosti zbavil, ale pak přišel Lucas. Nejenže mu ukázal novou stránku jeho sexuálních tužeb, ale dával mu to, co měl celou dobu v Anglii. Měl jeho pozornost. Téměř neustále. Celý zrzkův život se od doby, kdy se k němu přestěhoval, točil okolo Daniela. A jemu to dělalo dobře. A najednou vstoupil do jejich životů ten hnědooký hezoun a černovlasý se naráz stal třetím kolem u vozu. Ne, páté kolo u vagónu, které je úplně na konci soupravy, přičemž ten vlak jich má určitě aspoň deset.

Zjistil, že na něj Leia zkoumavě zírá, jako by tušila, co se jejímu pěstounovi honí v hlavě.

„Leinko moje, ty máš hlad, viď? Všichni máte hlad a ten váš nový ošetřovatel se na vás vykašlal a odešel s mým zrzečkem do kina a vás i mě tady nechal,“ lkal, přestože věděl, že nakrmit zvířata Christianovi nepřikázal. Postěžovat si jim ale mohl.

Nikdo jiný než chlupáči ho neslyší a oni jeho choré výplody nikomu neřeknou. Nakrmil medvídky, všechno ještě zkontroloval a vydal se vlahým podvečerem k domovu. Večeři si bude muset udělat sám a popravdě neměl ani tušení, co doma najde. Raději se tedy stavil do obchodu pro čerstvé pečivo a ingredience na avokádovou pomazánku.

Po večeři si udělal kávu a koukl na hodiny. Kino už dávno skončilo a Lucas stále nebyl doma. Zase jej začaly přepadat tísnivé myšlenky a bodavá žárlivost. Představoval si, jak sedí někde v kavárně a probírají ten stupidní film, na kterém zvedli průměr věku návštěvníků ze dvou let na deset, a smějí se spolu. Uvolnění a spokojení… tak, jak se s Danielem nejspíš nikdy necítil. S Christianem ano. Chyba byla v Danielovi, věděl to, ale copak za to mohl?

Celou dobu se vážně, vážně snažil být na něj laskavý a milý. Byla pravda, že občas ujel a neovládl se, ale takhle, jak se kontroluje teď, tak se nikdy v životě neomezoval. Mohl mu tedy někdo vyčítat, že to sem tam nezvládl? Ale pomyšlení, že se teď někde Lucas uvolněně baví s někým jiným než s ním, mu zatemňovalo mozek. Skřípal zuby, dopil kafe a mrsknul hrnkem o zem, vší silou, kterou v něm probudila zlost, již cítil. A byla to zlost na sebe, nikdo jiný si ji nezasloužil a Daniel to věděl. To on byl vinný… Měl by se léčit, tohle už je snad nemoc. Vážně by si měl najít nějakého dobrého psychiatra, než se z toho zblázní úplně.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)

Komentáře  

+2 #6 Odp.: Zkouška ohněm – 13. Imaginární deníkGD 2022-10-31 17:31
Cituji Alianor:
Musím uznat, že spousta věcí i dějových linek by šlo vynechat, zvlášť když se to dostalo na Ostrov, kde se čtenáři většinou upínají pouze na hlavní vztah a zbytek už je příliš nezajímá. Je to román, v něm existuje většinou více dějových linek, které jsme si většinou odpustili. Je tam nějaká omáčka, která by tam být nemusela, nicméně ani ta snad většinu neurazí. Tohle čtení není pro všechny, je to rozvláčné, ne všichni to vstřebají a já to chápu.

To by bylo škoda, ztratilo by to zvláštní kouzlo, které to má. Pravda někdy někdo do takového psaní může hodit vidle, aby se to posunulo někam jinam a ono to může přivodit předčasný konec. ;-)
Patřičná omáčka je fajn, suché věci se nedají jíst. :D
Citovat
+3 #5 Odp.: Zkouška ohněm – 13. Imaginární deníkAlianor 2022-10-31 14:43
Díky všem za komentáře i za ty krtitické. Musím uznat, že spousta věcí i dějových linek by šlo vynechat, zvlášť když se to dostalo na Ostrov, kde se čtenáři většinou upínají pouze na hlavní vztah a zbytek už je příliš nezajímá. Je to román, v něm existuje většinou více dějových linek, které jsme si většinou odpustili. Je tam nějaká omáčka, která by tam být nemusela, nicméně ani ta snad většinu neurazí. Tohle čtení není pro všechny, je to rozvláčné, ne všichni to vstřebají a já to chápu. Co se týče Lucase a jeho dětinskosti - je dětinský, je naivní, rád se upíná na bezstarostné dětství, má rád animáky, jo proč ne? My všichni tady taky máme rádi červenou knihovnu a nikdo nám to nevyčítá.
Lucas kvůli kinu neodešel první den z práce dřív, a Daniel penize na další lidí má, bylo to tam řečeno, neměl pracovníky, protože to zkrátka dělat nechtěli. Nepotřeboval dalšího doktora, potřeboval ošetřovatele, Pomocníka tak nějak na všechno... A máš pravdu, Dalmane, Daniel je sobecký a arogantní, jen Lucas z něj cítí, že někde uvnitř dokáže být i empatický a hodný, jen to možná příliš málo ukazuje světu.
GD - oba by měli vidět, jak to ten druhý cítí. oni na to přijdou - brzy. :oops:
Citovat
+4 #4 Odp.: Zkouška ohněm – 13. Imaginární deníkDalman 2022-10-28 12:45
Nemůžu si pomoct, ale mně to přijde šité horkou jehlou. Nejdřív klinika nemá peníze ani na dalšího doktora, teď chtějí stavět nové křídlo. Nejdřív Daniel brečí, že nic nestíhá a nemá se kdo starat o stále větší počet popálených zvířat, teď má najednou plno času trávit volno s Lucasem a pomocníka potřebuje jenom na úklid a krmení a ještě jenom proto, že sám má ruku v sádře. A takových rozporů je tam víc. O tom jak je Daniel sobecký, arogantní a sprostý ani nemluvím, ta Lucasova láska není vůbec uvěřitelná, Daniel nepředvedl nic, kvůli čemu by k němu měl Lucas vzhlížet jak k Pánu bohu, snad kromě vyrýsovaného těla. Takže já asi tímhle dílem končím a možná si ze zvědavosti přečtu poslední. 🤷‍♀️
Citovat
+3 #3 Odp.: Zkouška ohněm – 13. Imaginární deníkGD 2022-10-25 22:18
Mně z nich asi jebne. Jsou tak na zabití až by je člověk pomiloval. Ten Dan je natvrdlý až hrůza. Takové narážky mu Luk nechtěně hází a on se v tom nepozná. Copak nechápe, že Lea neviděl strašně dlouho a přitom mluví o někom s kterým se vídá denně? Ještě žárlí jak zamilovaná puberťačka. Luk se neskutečně podceňuje až ho to posouvá do pozice, kde trpí.
Tak mám pocit, že v současnosti se nám na ostrově objevilo několik příběhů podle stejného mustru. Dva vzájemně zamilovaní, někdy spolu a jindy ne. Do toho se jim začne cpát přímo či nepřímo jeden či dva další. Všechno to je fakt super sepsané velmi všech případech, že čtenář snad nemůže jinak než s nimi soucítit a souznit.
Díky.
Citovat
+3 #2 Odp.: Zkouška ohněm – 13. Imaginární deníkJaachim H. T. 2022-10-25 10:25
Po dlouhé době musím přidat taky komentář, a to hlavně proto, že mě Zkouška ohněm po dlouhé době tady na Ostrovních povídkách chytla (Alianor s “Králem” umí a spolupráce oběma sedí). Ovšem musím souhlasit s komentářem Lamma, že už se taky musím nutit nepřeskakovat řádky, zvlášť když jde opět o nějaký malicherný spor mezi Lucasem a (doplň), Danielem a sebou samým a tak.
Je to aktuálně taková motačka v kruhu bez posunu. Doufám, že konečně brzo zatočíme i na druhou stranu.
Citovat
+3 #1 Odp.: Zkouška ohněm – 13. Imaginární deníkLamm 2022-10-24 10:03
Začíná mi to připadat poněkud absurdní a musím se nutit nepřeskakovat řádky. Lukáš mne začíná trochu štvát (fakt kvůli kinu s tučňáky odejde první den z práce dřív? Chová se jak zastydlý puberťák, kterému ten jeho životní příběh nejde uvěřit.) Oceňuji ale, že ubylo všech těch hnědovlásků.
Citovat