• Alianor
  • King of Deathtown
Stylromantika
Datum publikace2. 10. 2022
Počet zobrazení1653×
Hodnocení4.89
Počet komentářů8

Lucasova ústa, stále pootevřená a zběsile lapající po dechu, přímo vyzývala k tomu, aby byla políbena. Velké oči, mající stejnou barvu jako moře všude okolo, byly rozšířené šokem, nebo snad netradiční situací, do níž ho Daniel dostal. Hleděly na něj a kudrnáč absolutně netušil, co se teď zrzkovi honí hlavou. Byl si však naprosto jistý, že strach v těch zelenomodrých studánkách nebyl. A proto se rozhodl pokračovat. Byl uchvácený pocitem, který zažíval, když cítil jeho bezmocné tělo pod sebou.

Ještě ho nepustí! Ještě chvíli…

A pak ho napadla geniální myšlenka. A ještě než nechal zapojit zdravý rozum, který stejně už dávno odcestoval a nejspíš se nemínil tak rychle vrátit, prozradil Lucasovi podmínky jeho propuštění.

„Pustím tě, ale za to, cos udělal, si zasloužíš trest, a proto budeš nucen se zúčastnit mého experimentu. Chci poznat, jaké to je líbat se s klukem. Vždycky jsem to chtěl zkusit…,“ teď lhal, jako když tiskne, nicméně nic smysluplnějšího ho nenapadlo, a tak dál rozehrával svou podlou hru. „Ale nikdy nebyla příležitost a ty jsi přece gay, tobě by to nemělo být tolik proti srsti, jako kdybych o to žádal heteráka. Souhlasíš? Jen jeden nevinný zkušební polibek. Slibuji na svou čest, že se to ten tvůj Leon nikdy nedozví. V případě, že to neodsouhlasíš, hodím tě do moře a pak celého vyválím v písku, i do trenek ti ho nacpu a budeš tak muset jít domů…“

Nejprve Lucas vytřeštil oči a rychle zamrkal. Slyšel dobře? Měl za to, že tohle se mu muselo jen zdát, jinak to snad ani být nemohlo.

„Leon? Moře? Písek? Experiment?” zopakoval, jako by tak mohl pomoct vlastní hlavě pochopit, co to jeho černovlasý společník právě řekl. Mluvil poněkud vyděšeně, vůbec nechápal tento požadavek. „Pusa s klukem?” na chvíli se odmlčel a polkl. „Se mnou?” Jeho vlastní hlas mu zněl tak nějak vzdáleně, jako by to ani neříkal on. Byl až moc v šoku, aby reagoval rychleji nebo lépe, až moc zmatený. O téhle chvíli snil, představoval si ji nesčetněkrát, leč krapet jinak, a teď tu byla, nedokázal tomu ale uvěřit.

Co se změnilo? Co se stalo, proč ho Daniel chtěl líbat? Proč si vybral zrovna tento trest, proč ne nějaký jiný? Proč si o to řekl zrovna teď a proč zrovna jemu? Nechápal vůbec nic. Hlavou mu proletělo, že líbání s klukem je přece úplně stejné jako líbání s holkou, jen u toho heterák necítí to, co by u líbání cítit chtěl.

Proč… proč? Vůbec černovláskovi nerozuměl. Nejprve jej za jeho orientaci seřval a teď ho chtěl políbit. Jistě, litoval toho, ale tohle snad… Vymykalo se to veškeré logice, a ač se to Luke snažil pochopit, cítil, jak moc ve všem plave. A v prvé řadě pak ve spalujících modrošedých očích svého společníka, které jako by ho popoháněly k odpovědi. Odpovědi… Jakou měl dát odpověď?

A až v ten moment se kolečka v jeho hlavě zase roztočila a on konečně pochopil. Až v ten moment zase všechno naskočilo.

Daniel se s ním chtěl líbat. Chtěl vyzkoušet dát své dokonalé rty na ty Lucasovy, ležel na něm svým dokonalým tělem a koukal na něj svýma dokonalýma očima. Tak na co sakra Lucas čekal?! Bylo přece úplně jedno, za jakým účelem tohle chtěl! Chtěl ho políbit! Tak, jak o tom Lucas snil všechny ty dny při psaní, dát své rty tam, kde si je přál a kde po rozchodu s Leonardem žádné neměl. Políbit ho tak, jako líbal Aliciu…

Panebože, co Alicia? Byla to jeho přítelkyně, a i když jí Lucas záviděl a žárlil na ni, tohle přece nemohl! Co kdyby ji to zničilo? Bolelo? Nemohl jí ublížit.

Ale jestli to Daniel vážně chtěl vyzkoušet, vyzkoušel by to tak jako tak, jen s někým jiným, no ne? Z té myšlenky se mu stáhlo srdce. Nedokázal si představit vidět Daniela líbat třeba Tonyho, Aliciu ještě chápal, ale tohle už by asi nezvládl. Tak nad čím přemýšlel? Nad ním ležel bůh dokonalosti, chlap, který ho přitahoval od první chvíle a kterého si Lucas přál líbat už jak dlouho, a chtěl ochutnat jeho rty. Nabízel mu, o čem tak dlouho snil! A zrzkovo srdce zase zběsile bušilo, v hlavě měl tisíce myšlenek, a přitom cítil Danielův dech, jeho ruce, tělo… A tolik toužil, aby to černovlásek udělal. Chtěl, aby ho políbil!

Cítil, jak se mu nepatrně zrychlil dech. Chtěl to, hrozně moc. Dodatek o písku a moři v ten moment odložil kamsi stranou. I kdyby tohle Daniel neřekl, on ten polibek chtěl…

„Tak…,” zašeptal. Ještě měl možnost vycouvat. Černovláskovy oči jej zkoumaly, jako by tu odpověď snad mohly získat i bez jeho slov, a snad to vážně šlo. Do tváří se mu hrnula krev a srdce bijící na poplach taky muselo být slyšet na míle daleko. Ještě měl možnost vycouvat. Ale věděl, že by ji nedokázal využít.

„Tak dobře…,” vydechl, rty nechávaje mírně pootevřené, a zavřel oči. Podvědomě uvolnil všechny svaly, a kdyby jej Daniel pustil, tušil, že by zůstal ležet, jak byl. Byl mu vydán na milost a nemilost. Dobrovolně. A líbilo se mu to…

Daniel se jen vítězoslavně pousmál, to však už Lucas nemohl vidět. Měl oči zavřené a trochu se třásl. Na chvíli se zarazil, jestli dělá správnou věc, ale byli přece domluveni, že je to jen experiment. Lucas mu nemohl vyčítat, že by ho nějak zneužil, a taky musel dobře vědět, že svou výhružku by nikdy neuskutečnil. Kdyby nebyl ochotný si s ním toto projít, mohl odmítnout.

Rychle výčitky zahnal a soustředil se pouze na sytě červené pootevřené rty, které byly v tuto chvíli jen a jen jeho.

Nadechl se a pouze je vyzkoušel, lehce se otřel o červené polštářky… Netušil však, jaký oheň to v něm rozžehne. Měl co dělat, aby ukonejšil cukající mužství, a stejně tušil, že to, co se mu děje v kalhotách, musí Lucas cítit také. Přestal to ale řešit, teď chtěl žít jen pro tuto chvíli. Laskání hebounkých úst mu přestávalo stačit a jemně jazykem naznačil, že by rád ochutnal i to, co se skrývá za nimi.

Lucas byl vláčný a dokonale reagoval na vše, co mu jazykem naznačoval, a tak mohl lehce vklouznout za jeho rty. Ještě rychle stihl do plic nabrat vzduch a dál už se nekontroloval. Zkoumal každičkou část a pevně přisátý nedovoloval Lucasovi byť se jen nadechnout.

Pustil jeho ruce a vklouzl prsty do rusých vlasů, aby si jej přitáhl ještě blíž, ačkoliv měl dojem, že víc už k němu být přitisknutý nemůže.

Také věděl, že svým divokým přístupem zbaví hodně rychle Lucase i sebe vzduchu. A že se bude muset velmi brzy od něj odpoutat. Byl to přece jen experiment…

Lucas měl v tu chvíli pocit, že by takhle dokázal ležet celé roky. Jen tam být, pod Danielem, a nechat se líbat těmi dokonalými rty…

Přišlo mu, jako by mu v srdci vybuchovaly ohňostroje, celé tělo mu hořelo, žhnulo, všechny smysly a buňky v něm přímo šílely. Jako nejjemnější roucho jej obalila Danielova vůně, na svém stále cítil jeho tělo, a to hlavní, na svých rtech konečně cítil ty jeho. Byly tak jemné, sladké, ten moment byl tak úžasný a dokonalý, až se mu z toho skoro chtělo brečet, ale ne smutkem. Bylo v tom tolik pocitů, tolik všeho!

V životě nezažil nic tak intenzivního a skvělého, jako když jej Daniel líbal. Jeho jazyk hladil Lucasův, tančil s ním, bylo to tak smyslné a Lucas po něm celým svým tělem zatoužil. Ale ne jenom sexuálně, i když to samozřejmě taky. V tu chvíli se v něm otevřelo něco, co ze začátku moc nechápal, ale cítil, jak ho to zaplavilo až po konečky prstů, a najednou si připadal tak… jinak. Bylo to správné. Nevěděl, jak na to přišel, neměl tušení, jestli to zase nezmizí, ale v ten moment jako by prostě věděl, že se rozhodl správně. Že tohohle nikdy nedokáže litovat. V tom polibku našel všechno, co si kdy najít přál, a sám se do něj dával úplně stejně, pod větším tělem si přišel tak… chráněný, v bezpečí.

Ruce, do té doby nechané nad hlavou, teď opatrně zvedl, jako by se bál, že ten polibek naruší, a přesunul je za Danielův krk, kde je spojil. Tohle nikdy nezažil, v životě necítil to, co poznal v ten moment. Bylo to tak živočišné, spalující, přirozené, a přitom nové a dokonalé! A taky to byl jen experiment. Uvědomil si, že až tohle skončí, Daniel se od něj odtáhne a s největší pravděpodobností řekne něco na způsob „no, zlý to není, ale stejně nechápu, co na tom vidíš”. A ta představa zrzka zabolela, protože tolik pocitů, co mu v ten moment proudilo tělem, ještě nikdy nezažil. V břiše mu létali motýlci, až děsivě moc motýlků, a srdce mu v hrudi dělalo kotrmelce. Vlastně ani nečekal, že by tohle někdy zažít mohl, o takových splašených pocitech četl jen v knihách, ale nikdy jim nevěřil.

Daniel líbal dokonale. Dokonale a dokonale, jinak to říct nešlo. Obíral ho o dech i o všechnu soudnost, a kdyby byl černovlásek ochoten, v ten moment by se tam s ním zrzek klidně i pomiloval. Tam, na písku mezi lidmi. Protože… protože k němu najednou cítil takovou zvláštní důvěru, najednou si přál s ním prostě být. Protože si připadal, jako by našel něco, co hledal dlouhé roky, něco, co mu ale nikdy nikdo nedal. Něco silného, snad i děsivého, a přitom úžasného.

Protože se zamiloval.

A s tou myšlenkou se mu srdce rozbušilo snad ještě víc a on měl na moment pocit, jako by se zastavil čas. Jako by nic neexistovalo, jen oni dva.

Ne, ne, ne…

Bylo to tak, už se tomu nešlo ubránit. Cítil ten silný, spalující pocit kdesi v sobě a věděl, že ho nevyžene. Že už se z toho nevyvleče. Ta láska, o které snil a kterou do té doby necítil, právě ta se objevila a on si přišel, jako by tím své srdce svázal s mužem nad sebou. Anebo tak už bylo, jen na to přišel až teď? Možná…

Zapletl prsty do temně černých vlasů Daniela a držel si jej u sebe. Najednou si připadal tak průhledný a zranitelný, ale zároveň se cítil ještě víc chráněný a v bezpečí právě v momentě, kdy jej Daniel držel. Potřeboval jej co nejblíž, potřeboval, aby ho držel pryč od bolesti a nebezpečí, i kdyby to mělo být jen na pár dalších vteřin. Potřeboval ho. Miloval ho…

Daniel se neochotně odpojil od sladkých úst a povzdechl si. Cítil se neskutečně spokojený a propojený s tělem, ale i duší, jež vlastnil člověk, který ležel pod ním. Věděl, že to není správné, že z tohoto činu si zadělal jen na problémy, které mu ještě víc pomotají hlavu, ale nelitoval ani vteřinu, že jej o toto požádal. Později se s tím nějak srovná…

Náhle však do jeho vlasů zajela ruka a strhla mu hlavu na stranu.

„Věděla jsem, že jsi to ty, ty parchante! Nikdo jiný nemá takové vlasy!“

Vyděšeně a zdrceně se zadíval do zuřící tváře Alicie.

„Vstaň, ty zmetku!“ poručila mu a tahala ho za lokny na nohy.

„Pusť moje vlasy, ty mrcho!“ vztekle zasyčel a odstrčil ji tak prudce, že kdyby se oněch hustých loken nedržela, určitě by spadla. Přesto ho pustila a kousek odstoupila.

„Můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat? Víš co, nic neříkej, je mi to jasné, tušila jsem to už tenkrát a mělo mi to docvaknout ve chvíli, kdy jsem Lucase našla ve tvém domě. Jen dost dobře nechápu, co si dokazuješ se mnou? Aby tě svět viděl jako heteráka? A mě máš jako zástěrku?“ hystericky na něj vřískala.

„Zadrž, Alicio, není to tak, jak to vypadá…“

„Nejsem zvědavá na tvoje blbé kecy a výmluvy. Viděla jsem tě, rozumíš? Z tohoto se nevymluvíš. Nevypadá na to, že by se topil a tys mu dával umělé dýchání! Myslíš si, že jsem úplně blbá? Jo, asi jsem, když jsem podruhé skočila na tvoje lži a sladké kecy. A co on? Jemu nevadí, že to hraješ na dvě strany? Jsi neskutečný parchant a divím se, že s tebou Lucas vůbec je! Co jsi mu slíbil? Taky jsi ho zblbnul svými kecy?“

„Nic spolu nemáme, proč bych ho blbnul?“

„Jistě, to jsem viděla, to vykládej své babičce! Držel jsi ho, líbal s takovou vervou, že jsi ho málem sežral, tak mi tady nevykládej sprosté lži. Parchante jeden! Jsi normální buzerant, který si nalhává, že je na holky!“

„Jdi do prdele, Alis, stejně jsi ubohá! Jen umělá barbína, která je i v posteli na hovno, natož jako ženská na vztah. Jenom jsme spolu spali, byl to jen sex! Nevím, co sis myslela… Jsi tak naivní! Nic jsem ti neslíbil a můžu si dělat, co chci. Jsi jen obyčejná kurva, a teď vypadni.“

„Zparchantělý hajzle!“ napřáhla ruku a vší silou Daniela uhodila do tváře.

Měla ve svém vzteku takovou ránu, že se i vysoký Daniel mírně zapotácel. Poté se vztekle otočila a rychlým krokem odcházela ke kamarádce, která stála poblíž a stejně jako Lucas i ona jen tiše přihlížela jejich hádce.

Daniel si podvědomě chytil tvář, která ho štípala, a díval se, jak odchází.

„Mrcha!“ zamumlal. Nelitoval toho, co se stalo, k Alicii necítil vůbec nic a v posteli ho nevzrušovala, v podstatě byl za tuto hádku i rád. Aspoň se nemusel potupně vymlouvat a vymýšlet si, proč s ní dál být nemůže. Akorát se všechno urychlilo. Její názor, co si o něm bude myslet poté, co ho viděla v divoké muchlanici s mužem, ho vůbec nezajímal. Tady už nebyl v Anglii, kde měl novináře za zadkem permanentně, a nemusel se nikomu zpovídat. Ani své ženě, novinářům, Alicii, nikomu!

„Jsi v pořádku?“ otočil se na zkoprnělého Lucase. „S ní si nedělej starosti. Neměl jsem s ní vztah, jen jsme spolu spali, sám nevím, co tak vyšiluje,“ povytáhl obočí a pousmál se.

Její ruku na své líci ale stále cítil, žhnula mu, nepochyboval o tom, že otisk pěti prstů je víc než viditelný. Nicméně počítal s tím, že mu jedna přiletí, dřív nebo později… a nebylo to poprvé, kdy se zhrzené děvče neudrželo.

Lucas se konečně zmohl na to vstát z nyní už jen teplého písku a trochu se oklepat. Stále se na Daniela koukal poněkud překvapeně, možná víc než to. Nechápal to, nechápal jej…

Proč jí neřekl, že to byl jen experiment, jen zkouška? Že spolu nic nemají? Proč ji nechal v domněnce, že jsou spolu… jako pár? Ta myšlenka byla nádherná. Dokonalá. A o to víc Lucase bolelo, že byla taky nereálná. Protože až v ten moment, kdy se mu v zorném poli ukázala dívka, jíž se Daniel odevzdal doopravdy, nejen v rámci jakéhosi experimentu, uvědomil si, jak moc špatné tohle vlastně bylo.

On ho nechce. Nikdy ho chtít nebude, protože je na dívky. S Alicií mu to možná nevyšlo, ale s ním to nebude chtít ani vyzkoušet. Zamiloval se do široko daleko nejnáladovějšího a nejvíc heterosexuálního člověka, do muže, který ho v prvních chvílích jen děsil, ale taky se u něj cítil v pořádku a v bezpečí. Právě odevzdal své srdce Danielovi, panu Chladnému, kterého vlastně zbožňoval od prvních chvil.

Z téhle myšlenky se mu skoro chtělo brečet. Pokus skončil, jediná taková chvíle v jeho životě právě uplynula a už se nikdy nezopakuje, už bude navždy bez sladkých rudých rtů černovláska. Na malý moment měl všechno. Jeho ústa, vlasy v prstech, tělo na tom svém, ale taky bezpečí, klid, štěstí a lásku. Na malý, maličký moment měl v rukách vše. A teď neměl nic. A tak už to zůstane navždy.

Oči mu ulpěly na rudém otisku na Danielově tváři a on se už už chtěl natáhnout a opatrně jej po tváři pohladit, zarazil se ale a ruku přitiskl k tělu. Tohle nemohl, nepříslušelo mu to. Jemu ne.

„Jsem v pořádku,” odvětil konečně a neznatelně se pousmál, moc do smíchu mu ale nebylo. Vůbec netušil, co si myslet, všechny pocity v něm byly nové a zvláštní, ale nevěděl, jestli dobře nebo špatně. Vyvolávaly v něm štěstí a zároveň smutek, bolest a radost, zklamání i nadšení, bylo toho až moc.

Jen jsem s ní spal…

V hlavě se mu znovu vybavila Danielova slova. Nebyla jeho přítelkyně, jen spolu spali. Znamená to, že to takhle půjde dál? Oni dva budou přátele a sem tam si Daniel přivede někoho, s kým se vyspí? Tohle zabolelo víc, než by si zrzek přál. Chtěl černovláska pro sebe, nedokázal by se usmívat a tvářit, že se nic neděje, kdyby v domě vídal další a další dívky a ženy, kterým Daniel věnoval celou dlouhou noc plnou milování a těch úžasných polibků. Nezvládne to.

Měl s tímhle počítat. Ne každý byl jako on. Věřit v nekonečnou pravou lásku, nejen spát, ale i se líbat jen a pouze s člověkem, který za to stojí… Asi byl naivní, zbytečně naivní. Kdyby nepotkal Lea, byl by ještě panic. A Daniel takhle prostě nefungoval. A on s tím nemohl udělat vůbec nic.

„Nebuď z toho takový vyděšený,“ zadíval se Daniel do zrzkovy tváře, ze které dokázal vyčíst snad jen mírný šok a trochu bolesti. „Pojď, půjdeme domů a objednáme si něco. Nemám teď náladu vysedávat v hospodě. Ale to pozvání samozřejmě platí, jen ho odložíme,“ uvažoval.

„Tak už pojď,“ zadíval se na něj, když viděl, že Lucas stojí v písku, jako by tam zarostl. „Tebe se to přece netýká, tak se tím nemusíš trápit, a já se taky z toho nesložím, to mi věř. Uděláme si hezký večer u bazénu…“

Když viděl jeho vyděšený výraz, zamrkal. Pořád nechápal, čeho se tak bojí. Že by vážně neuměl plavat? A styděl se mu to přiznat?

„Nemusíš jít do vody, jestli nechceš, nechci tě nutit k něčemu, co je ti nepříjemné. Ale jestli se mnou půjdeš, sdělím ti výsledek mého experimentu…,“ zašklebil se na něj, ovšem v té sekundě mu došlo, že vlastně absolutně netuší, co mu sdělí. Ušil si sám na sebe bič. Nakonec se ale zase začal usmívat. Lucas do vody nepůjde, tudíž je i on osvobozený od zmateného brblání a rozebírání jejich polibku.

Zrzek se na něj podíval překvapeněji, než by sám chtěl. Tohle ho samozřejmě zajímalo, už jen proto, že když o tom Daniel takhle mluvil, třeba to bylo něco… něco jiného než „fuj”. Chtěl to slyšet, i když se zároveň bál, že mu to jen ublíží. Ale cosi v něm po té odpovědi prahlo, potřeboval znát Danielův názor. Jenže to by musel vlézt do vody.

Nechtěl tam! Vlastně byl rád, že na to Daniel zapomněl, doufal, že to tak zůstane minimálně do jeho smrti a možná ještě déle. Ovšem touhle nabídkou se celý jeho plán sesypal jako domeček z karet.

Co teď?

Bojoval sám se sebou. Byl hrozně zvědavý, co se jejich polibku týkalo, ale co když to ve vodě nezvládne? Co když Danielovi ublíží? To by si nikdy neodpustil! Ale slíbil, že do vody vleze, tak jako tak. Alespoň na mělčinu. Vodu bude mít po pas, dál nepůjde, ani kdyby Daniel nabízel sebelákavější věci. Už kvůli němu nemůže. Jen tam vleze a zase vyleze, pro klid duše, že splnil, co slíbil. A ještě získá informaci, po níž tak prahne! To přece musí zvládnout!

Kývl hlavou. Pokusil se tvářit se co nejvíc, jako že ví, co dělá, moc se mu to ale nedařilo. Jakási jistota a odhodlání se mu ale upřít nedaly, sám sebe až překvapil, nakolik byl připravený to vážně udělat.

„Tak jo,” řekl. A zhruba v ten moment si uvědomil, že se už zase nechal přemluvit k něčemu, co za žádných okolností nemohlo dopadnout dobře.

***

Daniel byl s odpovědí spokojený a s dobrou náladou v kuchyni připravoval salát. Zeptal se Lucase, jestli nebude mít nic proti pizze, a když se mu rozsvítily oči, věděl, že vybral správně. Celou dobu, co šli z pláže, byl Lucas podivně zamlklý a zamyšlený. Daniel sice věděl, že ani jindy toho moc nenamluvil, ale byl celkově mnohem víc zaražený než jindy.

Dával si za vinu, že ho mohla vyvést z míry jeho hádka s Aliciou, na druhou stranu nechápal, proč by ho tohle mělo trápit. On rozhodně mít výčitky nemusel, k tomu polibku ho přinutil on sám a Lucas měl pramálo na výběr. Pokud by měl někdo lkát, měl by to být sám Daniel. Ten měl však spíš z celé té situace radost. A dobrou náladu.

Ten polibek ho neustále rozechvíval a odsouval z mysli ten paradox, že byl jediný a takto blízko a intimně už mu Lucas nikdy nedovolí se přiblížit.

A ještě jedno si u krájení rajčat uvědomil. Teď měl naprostou jistotu, že ho Lucas dokázal vzrušit, a překvapovalo ho, že mu to vůbec nevadilo.

Neuvěřitelné, co dokázala jedna pusa… Ujištění se, a hlavně přiznání sobě samotnému, že všechno, za čím si stál necelých dvacet let svého sexuálního života, bylo úplně jinak. Ale byl to jen Lucas, snad jiný živočišný druh, jen Lucas ze všech mužů s ním toto dokázal…

Vlastně měl dojem, že mu to otevírá nové možnosti. Nadšení však pohaslo ve chvíli, kdy do dveří vstoupil zrzek.

Jeden pohled na jeho rusé střapaté, ještě mokré vlasy ze sprchy a desítky nových pih, které mu vytvořilo sluníčko, na němž byl dnes celý den, ho ujistil, že je všechno jinak. Nic se mu neotevřelo, s přítomností zrzečka se mu právě zavřely všechny dveře, které měl ještě pootevřeny, a ty Lucasovy byly zamknuty na tisíc západů.

Nemínil mu zničit vztah, s kýmkoliv jiným by se snad ani tolik nerozpakoval, ne však s ním. On měl právo být šťastný s tím svým klukem, a i kdyby se nakrásně někdy rozešli, nemyslel si, že zrovna s kudrnáčem by zrzeček ke štěstí přišel.

Tohle ujištění bylo šokující. Příval empatie, kterou k němu pocítil, ho totálně uzemnil, ale věděl, že takto je to správně.

Z úvah ho vytrhl zvonek.

„To je ta pizza, běž prosím otevřít, já mám špinavé ruce,“ poprosil Lucase a začal dál, poměrně zběsile, krájet zeleninu. Jen doufal, že se nepořeže.

Lucas zatím došel ke dveřím, zaplatil a převzal si vonící pochoutku. Neubránil se úsměvu. Miloval pizzu…

Všechny myšlenky týkající se dalších desítek pih, které mu způsobilo ono proradné sluníčko, v tu chvíli odpluly do neznáma a on se vrátil do jídelny a položil krabici na stůl.

Po celou dobu jídla zůstával kdesi v myšlenkách. Tušil, že na něm musí být poznat jakási změna, moc mu ale nešlo chovat se jinak. Cítil se zvláštně průhledný, nějak… čitelný. Bylo mu z toho až úzko, jak moc mu přišel každý jeho čin a pohled jasný. Do té doby, dokud se neodhalil sám, jej nemusel odhalit ani Daniel, ale teď? Co když si toho všimne? Té změny, která se v zrzkovi stala? Co když to pochopí a pak… Co by bylo pak?

Tušil, že pak by jej vyhodil. A toho se bál. Ne proto, že by zase skončil na ulici, ale cítil, že odchod od Daniela by pro něj nebyl lehký, zvládl-li by ho vůbec. Tak dlouho si připomínal, že je třeba zmizet co nejdříve, tak dlouho se v tom utvrzoval, a najednou chápal, jak moc mu to všechno bude chybět. Každý den za Danielem chodit s obědem a těšit se z každého úsměvu a jisker v očích, které mu věnuje. Trávit s ním večer, povídat si s ním a poslouchat ho. Miloval jeho smích… Ty momenty, kdy ho slyšel se smát, pro ty by zvládl všechno. Snad v nich se do Daniela zamiloval, působil vždy tak šťastně a kouzelně, úžasně a dokonale…

Kdyby černovlásek zjistil, co k němu zrzek cítí, nejspíš by s ním dál být nechtěl. Byl ochoten tolerovat homosexuála. Snad by i pochopil, že se mu Daniel líbí, bylo to celkem logické, vzhledem k tomu, jak pěkný černovlásek byl a věděl to o sobě. Ale láska? To už bylo o něčem úplně jiném a pochyboval, že by to Daniel neviděl jako Lucasovu vinu. Nebylo to tak. Zrzek to nedokázal zastavit, ani nemohl, to Daniel jej do téhle pasti zamotal svými úsměvy a dokonalým smíchem, svou osobností. Ale to neznamenalo, že by to černovlásek pochopil. A i když se snažil tvářit se normálně, věděl, že cosi bylo jinak. A že už to nikdy nemohlo být stejné.

Po jídle se odebrali každý do svého pokoje, aby se převlékli do plavek. A už v momentě, kdy je na sebe Lucas navlékal, si plně uvědomil, jak špatné tohle bylo.

Proč jen Danielovi vždycky všechno odkýval? Nedokázal mu říct ne, teď to viděl, a vlastně už i věděl, z jakého důvodu tomu tak bylo, to ale neznamenalo, že mu to nevadilo. Tělem mu začal proudit strach a každým pohybem, krokem a snad i nádechem se zvětšoval. Nemohl tam vlézt, nemohl a nemohl… Musel! Slíbil to! Dokonce dvakrát… Bože, připadal si strašně. Kdyby to slíbil jenom jednou… ne, kdyby to neslíbil vůbec! Ale on jen co se podíval do těch nádherných šedých hloubek, ztrácel veškerý rozum, veškerou schopnost normálně uvažovat. A pak končil takhle.

Znovu si upravil vlasy a lem plavek. K jeho smůle to zabralo zhruba dvacet sekund a čas vyrazit se tedy opět přiblížil. Docházely mu všechny možnosti prokrastinace a on věděl, že Daniel už na něj určitě čeká. Neměl na výběr, musel dolů.

Daniel ležel na jednom z lehátek a popíjel nealkoholické mojito s ledem. Sotva Lucase uviděl přicházet, téměř neznatelně se usmál a ukázal na druhé lehátko.

„Lucasi, já vím, že máš spoustu tajemství, se kterými se mi nechceš svěřit, a já tě chápu. Ne všichni mají tendence si pouštět hubu na špacír tak jako já. Ale pokud něco opravdu z nějakého důvodu nechceš dělat, tak se ohraď. Já ti hlavu neutrhnu. Dvakrát jsem tě lákal do bazénu, dvakrát jsi mi na to přikývnul a dvakrát jsem ve tvých očích viděl strach. Nechci po tobě, aby ses mi zpovídal, z čeho ten strach plyne, koneckonců může to mít jen jeden důvod. Nemusíš mít strach, že neumíš plavat, já se ti smát nebudu, také hromadu věcí neumím, ale kdybys chtěl, naučil bych tě to. Jsme tady sami a nikdo tě neuvidí. Já rozumím tomu, že asi nejsem ideální kamarád na svěřování, cítím tvůj odstup a vlastně tě chápu, že mi nedůvěřuješ, vzhledem k tomu, že ani já sám k sobě moc důvěry nepociťuju. Vím, že mě nemáš rád a nejraději bys byl někde za horami, co nejdále ode mě… Možná teď po tobě budu chtít neuskutečnitelné, ale můžu tě požádat, abys mi zkusil trochu věřit? Třeba v tom, že bych tě v té vodě nepustil? Jsem opravdu tak nesnesitelný, že se mi bojíš svěřit, co tě trápí? Já sice nejsem moc vnímavý jedinec, ale tohle vidím. Takže buď se teď tváříš jak hromádka neštěstí proto, že jsi mi něco slíbil a nedokážeš to splnit, anebo je v tom něco jiného, nicméně mám nutkavý a trochu sebestředný dojem, že za to můžu já. Řekni mi, trápí tě ten polibek? Máš výčitky svědomí? Nebo to se mnou bylo tak hrozné, že jsi doteď z toho v šoku? Pochopil jsem však, že jsi chtěl znát moje vyhodnocení experimentu. Nebudu tě tahat do vody, když k ní máš odpor, řeknu ti to. Bylo to fajn. Kromě toho, že ses ráno neoholil a máš strniště, to bylo jako s holkou. Máš krásné rty, měkké, a voníš po kokosu, bylo to… příjemné,“ zadíval se na něj upřeně, očekávaje jeho reakci. Netušil, jestli tohle nepřehnal, každopádně věděl, že neřekl celou pravdu. Tu však ani povědět nemohl. Nemusel být upřímný, Lucas k němu také nebyl. Tohle stačilo, ostatně ani toto mu sdělovat nemusel. Přesto však měl nutkání ho něčím aspoň trochu potěšit.

Místo odpovědi však uviděl na jeho tváři růž. Červenal se a Daniel byl až dětinsky rád, že jej dostal do rozpaků. Pak ho napadl stejně ztřeštěný nápad, jako míval sám Lucas. Záludně se pousmál a sáhl vedle sebe, kde měl položenou nerezovou pětilitrovou nádobu plnou ledu, v níž se chladila láhev s mojitem. Vytáhl flašku, nenápadně vzal kyblík s polorozpuštěným ledem a celý obsah chrstl na Lucase. Okamžitě se začal smát jeho překvapenému a ztuhlému výrazu.

„No co, vypadals, že je ti strašně horko, celý jsi hořel, tak jsem nechtěl, aby ses mi složil na úpal,“ držel si břicho v záchvatu smíchu, ale koutkem oka viděl, že Lucas rozhodně nezůstane jen tak stát a odplata proradného kudrnáče nemine.

Zrzek ale pořád stál se stejným výrazem ve tváři. Cítil, že mu kostky ledu udělaly cestičky v opalovacím krému, jímž se namazal, a i s ním voda z nich stékala na zem.

„Půjdu se znovu namazat,” řekl raději, když se pokusil ze sebe vodu dostat a všiml si, že mu to, co mělo chránit jeho kůži před proradným sluníčkem, zůstalo na dlani. Moc v lásce se s tou žhavou koulí neměl.

Spěšně se otočil a vrátil se do vily, všiml si totiž, jak se na něj Daniel kouká. Možná krapet… zaraženě? Nejspíš čekal odplatu, to by ale zrzek musel držet druhý kýbl ledu a vody. A ten, bohužel, neměl. Zatím…

Vběhl do kumbálu a vyštrachal jednu z největších konví, jaké tam Daniel měl, nejspíš na zahradu. S tou pak došel do koupelny a naplnil ji studenou vodou tak moc, až se bál, že ji neunese. V očích se mu přitom míhaly jiskřičky, připadal si jako dítě. Malé, hloupé, šíleně škodolibé dítě, ale na jinou stranu, Danielův způsob trestání se mu zatím zamlouval…

Tváře mu zrudly ještě víc, když si vybavil onu dokonalou pusu na pláži.

Kéž by jen trvala déle.

Už jen vzpomínka na ni nutila motýlky v jeho podbřišku létat sem tam, srdce mu tlouklo a on se usmíval, trochu přiblble, trochu zamilovaně. Byl v tom až po uši. Věděl to. A všechna Danielova slova, která mu k jejich polibku řekl, to zrzkovi jen dokazovala.

Má krásné měkké rty… Chutnaly mu? Říkal, že to bylo hezké, a Lucas toužil si všechna ta slova zapamatovat už navždycky, tolik si přál, aby mu jich takových řekl víc. Srdce se mu v ten moment rozbušilo, ale jinak než jindy, teď to bylo takové… hezké, správné, příjemné. Chtěl se takhle cítit. Pak si ale povzdychl. To, co černovlásek považoval za jeho názory, bylo od pravdy tak daleko, až mu z toho bylo úzko. Měl ho rád, nejen to… On ho miloval, záleželo mu na každém jeho kroku a slově, chtěl s ním být, jak nejdéle to půjde. Bylo mu v jeho přítomnosti tak nějak hezky, tedy většinou.

V životě se tolik nestyděl, a to jenom proto, aby před Danielem vypadal co nejlépe. Už to chápal, už věděl, proč jej mnohdy dělal někým úplně jiným, než kým vlastně být chtěl, ale stále, tolik se snažil hlídat si každé slovo, a to nikdy nedělal. Ne tolik. Přišel si jako puberťačka ze střední, mohl být dospělý, a stejně se na samém konci choval tak dětinsky. Hloupě. Zamilovaně.

Popadl těžkou konev a začal se s ní sunout do schodů. Moc to nešlo, opravdu byla těžká, ale zase z ní nic nevylil. To si mohl počítat jako plusový bod. Daniel by jej nemusel zabít, jen přizabít, a to se počítalo.

Nebylo to tak, že by mu Lucas nevěřil, to rozhodně ne! Vlastně spíš naopak, věřil mu daleko víc, než by si přál, jen… Nechtěl před ním vypadat jako ještě horší, než už musel být. Ještě větší mamlas, větší idiot a větší strašpytel. Prostě… prostě ho nechtěl zklamat.

Pousmál se, když si vybavil, co mu Daniel udělal. Tohle by od něj nečekal, nikdy. Vlastně si myslel, že jej svým chováním otravuje a že mu to vadí. Ale teď to udělal taky. A co dělal Lucas? Správně, vymýšlel odplatu, které pravděpodobně bude litovat hned, co ji provede.

Vylezl i po posledních schodech a otevřel střešní okýnko. Věděl, že na stranu k bazénu neměl dům okna, tedy, ne na správných místech. A taky věděl, že Daniel si své lehátko dal jen maličký kousek od zdi. Jak by tohoto mohl nevyužít? Jen hodně stěží se držel, aby se nerozesmál, když se po střeše tiše sunul k okraji. Konev mu naštěstí nevypadla, a když se opatrně podíval dolů, viděl, že černovlásek jeho hvězdný nápad zatím nezaregistroval. A tak konev pevněji chytil oběma rukama a naklonil…

Daniel čekal cokoliv a byl rozhodnutý se bránit, běžet, uplavat, ale nečitelný výraz a chladnou větu jdu se znovu namazat, to bylo asi to poslední, co očekával. Vždyť to byl právě on, který měl takové vtípky v lásce…

Ne, v tomhle bude něco jiného. Určitě potřebuje čas, aby vymyslel, jak se Danielovi pomstí.

Teď věděl, že musí zůstat v pohotovosti a čekat, s čím přijde. Mohl jít pro další led, očekával by i zmrzlinové koule, které by mu za chvíli mohly přistát na hlavě. Mohl přijít na cokoliv, ale zcela jistě se nešel namazat krémem, na to už ho znal dobře.

Skenoval dveře, mírně přikrčený jako dravec nachystaný ke skoku, nebo spíš k útěku, a stále se pohihňával.

Netušil, jaká zrada se na něj chystá.

V jedné chvíli v dobré náladě jen stál s očima přilepenýma na dveře, očekávaje Luka a jeho útok, a v druhé byl totálně mokrý. Napnul se, chytil se za srdce, které mu šokem vypovědělo, a dal si sekundu na to, aby zanalyzoval, co se stalo. Hurónský smích, který se ozval ze střešního okna, mu napověděl, že číhal špatným směrem.

Sotva se mu trochu srdce ustálilo a zděšení opadlo, podíval se na chichotajícího Lucase a zařval: „Kurva, Luku, ty chceš, abych chytil infarkt! To není fér!“

Zhluboka se nadechl, sundal brýle, přes něž stejně nic neviděl, zatřepal vlasy, aby je zbavil přebytečné vody, a dlouhým krokem mířil do útrob domu.

To mu nedaruje! Tohle ne!

V té chvíli už svým chabým zrakem viděl, jak Lucas sbíhá schody a kličkuje do haly, kde mu chtěl uniknout hlavním vchodem. Vytušil to správně, ale protože měl náskok, tuto únikovou cestu mu zatarasil. Lucas na nic nečekal, mrštně změnil směr a zatočil zpět k zadnímu vchodu k bazénu. Daniel také nelenil a se smíchem vyrazil za ním.

Doběhne ho a pak si ho podá.

Hlavou mu proběhla niterná myšlenka, že až ho chytí, mohl by si zase za trest vyžebrat polibek, ale vzápětí si dal duševní facku. Trošku okaté. Jak by se vymluvil tentokrát? Něco však vymyslí! Mohl by ho zlechtat, až by smíchy učurával. Černovlásek nepochyboval, že Lucas je ten typ, který je lechtivý, alespoň v to doufal.

To už dobíhal k bazénu a jen viděl, jak Lucas uklouzl a ne moc ladnou šipkou vlítl do bazénu. A voda se za ním zavřela…

A už v ten moment, kdy se Lucasovi kvůli jedné z kostek ledu ztratila pevná půda pod nohama a vodní hladina se přibližovala rychleji, než by si přál, se jeho oči naplnily strachem. Panikou. Už v těch sekundách před katastrofou mu došlo, co se děje, a když se jeho tělo setkalo s průzračnou hladinou, panika ho ovládla.

Jen koutkem oka zavnímal, jak blízko se octl dnu. Spadl do jedné z nejhlubších částí bazénu. Bušící srdce mu znělo až v uších, v nichž mu hučelo. V hlavě měl chaos a tmu, celým tělem se mu přeléval strach a adrenalin. Začal křičet, ale pod vodou jeho hlas slyšet nebyl, jen se mu do úst dostala voda a on zpanikařil ještě víc. Cukal sebou a kopal na všechny možné strany, plíce se mu stáhly, jak se do nich dostala voda. Bolelo ho na hrudi potřebou nadechnout se, motal se a nedokázal se dostat nahoru.

Konečně se vyhrabal k hladině, nestačil se nad ni ale dostat na tak dlouho, aby se stihl nadechnout, a zase zajel pod vodu. Znovu se začal cukat, svět kolem už nevnímal. Nic si nevybavoval, žádné rady a tipy, lektory, zážitky. Před očima se mu v nekonečné smyčce objevoval strach z poslední zkušenosti s vodou a zároveň ten nový, znovu a znovu křičel a brečel zároveň a tím se dusil ještě víc.

Otočil se. Nevěděl jak. Od kraje bazénu byl stále dál, nyní měl ale nohy nahoru a hlavu ke dnu. Oči ho pálily, jak je v hrůze třeštil před sebe, neslyšel vůbec nic, ani sám sebe. Všechny myšlenky zmizely, zůstala jen panika a strach. A on by přísahal, že v ten moment před očima neviděl vodu ani svůj život. Viděl tam smrt.

Bojoval o přežití a veškerou kontrolu nad jeho tělem převzala panika. Neviděl a neslyšel, všechno bylo daleko a zároveň to bolelo a pálilo, křičel a topil se a přitom vlastně kdesi v sobě tušil, že tohle byl jeho konec.

Když Daniel viděl tělo padající do bazénu, ztuhnul. Pokud opravdu neumí plavat, v té části bazénu na dno nedosáhne. Raději ještě zrychlil a zmítající se tělo pod vodní hladinou ho přesvědčilo, že nejenže plavat neumí, ale ani v případě, že se dostane do vody, si nedokáže poradit. V tu chvíli pochopil, proč se celou dobu tak bránil do bazénu vlézt.

Skočil šipku tak, aby byl co nejblíže tělu, jež neovladatelně a naprosto nelogicky bojovalo o to, aby se dostalo nad hladinu.

Věděl, že teď se musí připravit na to, že topící se nebude ovládat a nijak mu nepomůže, ba naopak, bude nejspíš disponovat větší silou, než by člověk očekával. A že Lucas není žádné tintítko, to Daniel dobře věděl.

A také věděl, že nemá čas na to vymýšlet jiné alternativy, jak ho dostat z vody.

Zatnul všechny svaly a pevně objal jeho hrudník, pokoušel se uhýbat máchajícím rukám, přesto od něj pár ran i kopanců dostal. Nestaral se však o sebe. Věděl, že teď musí použít opravdu všechnu sílu, kterou měl. Byli oba pod hladinou a černovlásek věděl, že aby mohl bojovat s nezvladatelným Lucasem, musel se nadechnout. Při dvousekundovém nádechu přemýšlel… Musel zabránit aspoň rukám, aby je oba stahovaly zpět pod hladinu.

Jakmile se však potopil, viděl, že Lucas už ochabuje. Strach ho popoháněl a za malou chvíli už tahal bezvládného zrzka na rozehřátou kamennou zem, která lemovala kraj bazénu.

Ruce se mu třásly ani ne tak námahou, jako neskutečným strachem o bezvládné tělo, které před ním leželo. Zavřené oči a odevzdaný výraz, rty zmodralé, celé tělo podivně vláčné. Nedýchal.

Polkl, nadechl se a začal v paměti lovit všechno, co si pamatoval z hodin první pomoci.

Zpanikařil, když zjistil, že má v hlavě temno, vypnuto, prázdno.

Zhluboka se nadechl a najednou měl stránku 56 ze skript První pomoci před očima.

Tohle všechno uvědomění trvalo asi tři sekundy, ale Danielovi to přišlo, jako by přemýšlel celé minuty.

Stabilizovaná poloha, zkontrolovat ústa – tady věděl, že není potřeba, a okamžité zahájení srdeční masáže a umělého dýchání. Několik silných stlačení hrudníku, naklonit hlavu, zacpat nos a dvakrát silně poslat dech do jeho plic, a znovu! Opakoval si to v hlavě a počítal stlačení jenom proto, aby se nerozbrečel zoufalstvím. A znovu!

Do hajzlu! Měl by zavolat záchranku! Ale teď od něj nemůže odejít! Nesmí přestat!

Danielovi už se tmělo před očima beznadějí, ale najednou se zrzečkovo tělo napjalo a rozkašlal se.

Když Daniel viděl, že se dokázal nadechnout, jednou dvakrát mezi záchvatem kašle, a jeho veliké oči byly otevřeny a zmateně se dívaly okolo sebe, svalil se vedle něj a oddechoval. Takovou úlevu, kterou pocítil v této chvíli, nikdy nezažil…

Lucas se zatím posadil, pokrčil nohy a chytil se jich. Konečně se mu do plic dostával vzduch, bolest na hrudi pomalu odcházela a z jeho hlavy mizelo černo a šum.

A až v tu chvíli Lucasovi došlo, co se vlastně stalo. Střelil vyděšeným pohledem po vodě v bazénu a na moment se mu zatmělo před očima. Celé tělo se mu rozklepalo a on si k němu pevněji přitiskl skrčené nohy, aby jeho třas trochu uklidnil, moc to ale nezabíralo.

Panebože… on mohl umřít. Mohl opravdově umřít, cítil, jak blízko ke smrti vlastně byl. Zbývalo málo a on se utopil, jen kvůli své nešikovnosti. V hlavě se mu vybavily všechny pocity a do detailů si vzpomněl na onen pád. Tak krátká to byla doba, a přesto v ní mohl přijít o všechno, co měl.

To zjištění ho donutilo rozklepat se ještě víc. Pamatoval si všechen ten strach, bylo to tak podobné tomu, co tehdy… Věděl to. Nezvládl to, zase zpanikařil a zase byl tak maličký krůček od smrti. Zbývalo málo a on tu teď nebyl. Obě situace se mu promítaly v hlavě, vybavoval si všechny pocity a i to, co oběma případům předcházelo. Vybavoval si všechen strach a bezmoc, bolest a úzkost, a hlavně to děsivé prázdno, hluk a šum. Mohl si nalhávat, že to příště zvládne, že se bude snažit, že to zkusí… A vlastně to už i udělal, nejen v případě Daniela. Pamatoval si, jak se učil plavat, jak své rodině slíbil, že tomu ještě dá šanci. Že to zkusí… Jenže to nezvládl. Panikařil a bál se, nedokázal se ve vodě uklidnit a uvolnit. Skončilo letní koupání v rybníce, dokonce skončilo i blbnutí ve vaně, kde se jako malí koupávali s Ellie. Pro Lucase už to nebyla zábava ani uvolnění. Byl to strach.

Nedokázal přesně zaregistrovat moment, kdy mu po tvářích začaly téct slzy. Na hrudi jej stále krapet bolelo, v plicích vodu neměl, ale dýchal trhaně. Nevzlykal, ne nahlas, ale přesto, nedokázal se uklidnit, i když věděl, že už je po všem.

Jak blízko byl konci? Smrti? Už nikdy se nemusel nadechnout, rozhlédnout kolem, už nikdy si nemusel povídat s Tonym a Leonardem, a hlavně, už nikdy nemusel vidět Daniela. A v ten moment mu to došlo. To Daniel jej zachránil! To on ho tady udržel.

Před očima se mu na moment zatočil svět a necitlivá mysl mu okamžitě nabídla vzpomínky, které v tu chvíli vidět nechtěl. Tohle už se stalo, už ho zachránit chtěli… Panebože, musel zjistit, jak na tom byl Daniel! Rychle se otočil, v očích strach. Srdce cítil až v krku. Nemohl mu ublížit, nemohl a nemohl, nikdy by si to neodpustil. Slíbil si, že se nikdy nenechá přemluvit do hloubky, aby Daniela nezranil, ale stejně se to stalo, a to jej k tomu ani nepřemlouval. Připadal si tak neschopný! Černovlásek musel být v pořádku, musel a musel…

Naklonil se nad něj. Dýchal, žil. Místy na jeho těle zahlédl Lucas flíčky, které se pomalu začínaly vybarvovat. Doufal, že jich nebude víc, než kolik už jich viděl. Styděl se, bál se, cítil snad všechny emoce, které existovaly. Jednou rukou si začal otírat vlhké tváře, zatímco druhou se natáhl a opatrně, jak nejjemněji dokázal, se dotkl největší modřiny, jakou zatím viděl.

„Promiň mi…,” zašeptal zničeně. Bylo toho najednou moc, moc emocí…

Daniel dál ležel a ani se nehnul. Jeho srdce stále běželo jako o závod a on ho nijak nedokázal uklidnit. Věděl, že to nebylo jen fyzickou námahou, ale hlavně strachem, který poslední minuty zažil. Měl dojem, že nezdvihne ani ruku, jak byl zesláblý, ale ve chvíli, kdy uslyšel omluvu z Lucasových úst, nadzvedl se na loktech a upřeně se na něj podíval.

„Za co se omlouváš? Vždyť za to mohu jen já. Ty se k bazénu už ani nepřiblížíš, rozumíš? Tady máš vstup zakázán, a teď mi dej dvě sekundy, než se vzpamatuju, a pak se rychle obleču a jedeme do nemocnice! Musí tě zkontrolovat, měl jsem volat záchranku hned, ale… byl jsem sám… Ježíši Kriste, mně pořád ještě nedošlo, co se mohlo stát… Proč jsem tě vůbec nutil do toho být tady se mnou?“ zavřel oči a dál oddychoval.

Dech už měl sice pomalejší, ale srdce mu stále zběsile tlouklo. Uvědomil si, že tady už Lucas nemusel být. Mohl se utopit a byla by to jen jeho vina…

Musel se vzpamatovat, uklidnit a dovézt ho do nemocnice.

„Do nemocnice?” vyhrkl Lucas takřka hned, jak černovláskova slova dozněla. Strach z něj pomalu opadával, i když mu stále bušilo srdce rychleji, než by si přál. Šok ale odezníval a on zase dokázal přemýšlet tak jako jindy. Ale zrovna v tomto případě měl jeho mozek jasnou odpověď.

„Do nemocnice ne… To přece není potřeba. Nic mi není, vidíš? Sedím, mluvím, dýchám, žiju…,” splácával dohromady vše, co jej v ten moment napadlo ve snaze Daniela přesvědčit, nezdálo se ale, že by byl nějak extra úspěšný. Spíš naopak. „Já nechci do nemocnice… Vidíš? Jsem v pořádku…,” říkal dál. Nechtěl tam, všechny vzpomínky, které na to místo měl, jej dělaly smutným. Nemocnice nikdy nepřinesla nic dobrého, vždycky jen pláč a smutek. Jen další výčitky. A tuhle cestu už přece zažil! Cestu do nemocnice po svém skoro-utopení.

Spěšně si otřel vlhké tváře a protřel mokré oči. Chtěl vypadat co nejvíc v pořádku a přesvědčivě, i když jej stále krapet bolelo na hrudi a dýchalo se mu hůř než obvykle. To ale Danielovi říkat nechtěl.

Daniel si ho přeměřil rentgenovým pohledem, zvedl se, a i z výšky jej skenoval, jako by jen pohledem mohl zhodnotit vážnost Lucasova stavu.

Zakroutil hlavou: „Měli bychom jet! Jen tě zkontrolují, ať máme jistotu!“

Když viděl odmítavý a vyděšený pohled a tváře, jež zbledly ještě více, než byly před malou chvílí, vzdal to. Poslední, co by potřeboval, bylo, aby se mu zrzek zhroutil jen z pocitu, že musí do nemocnice. Tolik toho o něm nevěděl, netušil, jestli nemá nějaké špatné vzpomínky, a rozhodně ho nechtěl dostat do horšího stavu, než byl teď.

Však je také lékař. Pohlídá si ho tedy sám.

„Musím ještě jet na kliniku nakrmit zvířata, za jedno bych tě neměl odvahu tady nechat samotného, byť jen na krátký čas, a pak mám tam podobné vybavení jako v každé jiné ordinaci pro lidi. Stetoskop, tlakoměr, dokonce i rentgen… Ozařovat tě ale nebudu, ačkoliv kdybys měl na plicích edém, viděl bych to i já. Chci tě však prohlédnout, poslechnout a ty mi řekneš všechno, co se ti nezdá, rozumíš? Jestli ti bude blbě, nebo se ti bude špatně dýchat… cokoliv… řekneš mi to!“ neústupně se na něj zadíval a podal mu ruku, aby mu pomohl na nohy. Lucas se zvedl a nejspíš uklidněn jeho slovy, odcházel do útrob domu. Daniel ho následoval jako dráb a kontroloval každý jeho krok. Měl tendence ho držet, ale měl pocit, že by asi Lucas nebyl rád. Přes to všechno byl hned za ním, kdyby se mu udělalo špatně třeba na schodech… Byl by nerad, kdyby omdlel a ještě se rozmlátil o schodiště a kachlovou podlahu pod nimi. Zastavil se až před jeho pokojem, kde se umíněně postavil a nehodlal odejít.

Lucas mu původně chtěl říct, že se přece zvládne pohybovat sám, když ale viděl jeho skoro kamenný výraz a neústupnost v očích, raději jej nechal hlídkovat před svým pokojem a v rychlosti se převlékl. Bylo mu daleko lépe, než když se probral, a byl si jist, že bude v pořádku. Jistě, pár let medicíny za sebou měl, moc dobře si pamatoval, že po masáži srdce by do nemocnice jet měl, ale spoléhal na znalosti a jakýsi niterný pocit, který říkal, že všechno bude dobré. Chtělo to jen čas.

Vyšel z pokoje a nechal se dovézt na kliniku a prohlédnout. Po spoustě kontrolních dotazů nakonec neochotně přiznal, že ho to na hrudi stále maličko bolí, rychle ale dodal, že se mu dýchá dobře a že se všechno vylepšuje. Nelhal. A zdálo se, že i Daniel mu nakonec uvěřil, za což byl doopravdy rád. Představa cesty do té dezinfekcí páchnoucí budovy mu přiváděla nevolnost. Neměl to tam rád, praxe tam nějak zvládal, dokud je měl, ale jet tam na vyšetření, když nemusel? Doufal, že se tomuto vyhne, a zatím se zdálo, že ano, za což byl vděčný.

Černovlásek se ještě postaral o hladová zvířátka, naposledy si Lucase změřil pohledem, jako by mu říkal, že jestli se zhroutí a bude mu doopravdy špatně, vlastnoručně ho zabije a hned potom odveze do oné prokleté nemocnice, pak už se ale konečně vydali domů.

Doma pak Daniel nekompromisně usadil Lucase do pohovky, hodil po něm lehkou deku a vrazil mu ovladač do ruky.

„Vstát odtud můžeš jen v případě, že budeš potřebovat na záchod! Já sice vařit neumím, ale nějaké těstoviny zvládnu – jednoduché a lehké, něco sníst musíš a pak hned půjdeme spát,“ řekl a v obličeji měl kamenný výraz, aby Lucas nepochyboval, že to myslel vážně a že nemá cenu vznášet námitky. Věděl totiž, že je schopný se k němu přidat, aby mu s večeří pomohl. Jenže černovlásek měl pořád strach, stále si vyčítal, že ho do té nemocnice neodvezl.

Na klinice si ho sice pozorně poslechl, změřil mu tlak, a i podle barvy vypadal v pořádku, ale i když je to lékař zvířat, ve spoustě příkladů jsou na tom lidé stejně jako jeho medvídci… Vždycky se může něco později zvrtnout.

Podíval se ještě jednou na zachumlaného Luka, jehož oči Danielovi jasně ukazovaly mírný vzdor a jako by v nich četl větu – Já nejsem malé dítě! Nahlas si to však říct nedovolil, poslušně seděl a zadíval se na nějaký vědomostní pořad.

Daniel krájel zeleninu a chystal jednoduchou omáčku, ale oba se zaposlouchali do otázek. Odpovídali a debatovali o nich a černovlásek se utvrdil, že Lucas je nejen hezký, ale také chytrý a má přehled.

Začali spolu soutěžit stejně jako aktéři v televizi. Na konci pořadu musel Daniel s lítostí přiznat, že prohrál. Ne o mnoho, ale přece.

„Tak, chytrolíne, pojď se najíst! Nejsem si jistý, jestli to bude jedlé, ale jedovaté to není určitě, a hlavně je to lehké a přitom výživné, tak ne že se budeš u toho šklebit!“

Povolení vylézt z gauče využil Lucas téměř okamžitě. Tohle hlídání ze strany Daniela bylo zvláštní, zrzek si ale nebyl jist, jestli se mu to líbilo, nebo ne. Na jednu stranu věděl, že je v pořádku. Rád by si zalezl nahoru do pokoje a věnoval se psaní, nebo se dál kočkoval na zahradě, ale černovlásek se nezdál, že by jej hodlal pustit vlastně i na ten záchod. Cesta do nemocnice nad nimi stále visela jako mrak, z něhož mohlo kdykoli začít pršet, a i to Lucase znervózňovalo. Jenže na jinou stranu byla takhle pozornost snad až… příjemná? Nevěděl, ale líbilo se mu vědět, že na něm Danielovi záleží. Hřálo ho to na srdci, bylo to takové milé.

Usadil se ke stolu a počkal, až před něj černovlásek postaví jídlo. Na pohled se těstoviny ani omáčka nezdály nijak zlé, naopak. Třeba to Daniel říkal jen tak, žertem. Tedy spíš určitě, protože zrovna u tohoto jídla zrzek tak nějak nechápal, co by se na něm dalo pokazit. Vzal příbor a prostě to ochutnal. A jen stěží se pak udržel, aby se vážně nezašklebil.

Bylo to… tedy, chutnalo to… no, v tom byl ten problém. Ono to nechutnalo. Kdyby si Lucas nebyl jist, že jí těstoviny, protože je viděl, když je Daniel vytahoval z obalu, nejspíš by si teď začal myslet, že před ním místo špaget ležely nudličky z tofu, to taky nemělo žádnou chuť, i když stále možná víc než Danielova mistrovská večeře.

A v ten moment se začal šklebit sám černovlásek, a tak Lucas nevydržel a tiše se rozesmál. Ten pohled, který Daniel vlastnímu jídlu věnoval, byl dokonalý, vypadalo to, jako by jej tiše proklínal a snažil se zavraždit očima. A to on uměl, o tom žádná, když to ale udělal na špagety, bylo to vtipné… Luke si do úst strčil další sousto a tentokrát se zašklebil doopravdy. Jestli chvíli zpět necítil žádnou chuť, teď jí naopak cítil až moc. Ovšem byl si jist, že takhle by zelenina chutnat neměla.

„Ochutnával jsi to?” zeptal se pro kontrolu, stále se přitom ale tiše smál.

„Samozřejmě, že ne, přece do toho nebudu rýpat, ale zajímalo by mě, kde jsem udělal chybu. Vařil jsem přesně všechno podle toho receptu, co jsem si otevřel v mobilu, ten recept měl skoro plných pět hvězd, tak to pak nechápu…,“ zauvažoval a dal do úst další sousto. Vážně tomu něco chybělo… Možná sůl? S nechutí polknul těstovinu a rozklikl telefon, kde měl stále otevřenou stránku s receptem.

Sůl tam tedy napsána nebyla, ale Daniel zauvažoval, že je nejspíš nutná dávat všude. I do těstovin, asi nejsou samy o sobě slané. Nebo ano? Měl přes třicet a spálil i čaj! Zakroutil sám nad sebou hlavou, jak mohl tolik let přežít? Nechápal to, ale pouvažoval, že by příští víkend, pokud budou mít oba čas, mohl Lucase přemluvit, ať mu dá aspoň základní lekci ve vaření. Jednou mu odejde a zůstane to na něm, tak aby nedopadl tak, že bude umírat hlady, nebo jíst jen pečivo.

Povzdychl nad marností svého jednání a uvědomil si, jaké má štěstí, že s ním tady Lucas byl a vařil mu. Žít jen z čínských vegetariánských jídel a avokádové pomazánky by dlouho nezvládl.

„Donesu sůl, asi…,“ zvedl se a mířil do kuchyně, kde pro jistotu vzal všechny mlýnky na koření, protože neměl ponětí, jestli náhodou není potřeba něco jiného.

Zachráněná večeře nakonec chutnala docela dobře a Daniel nahnal Lucase do sprchy, aby nemusel snášet jeho pobavený pohled, když uklízel kuchyň.

Chvíli se na tu spoušť díval a pak usoudil, že sice použil větší množství nádobí, než bylo nutné, a bordel byl úplně všude, ale stejně na sebe nakonec mohl být hrdý.

Po chvíli Lucas vyšel ze sprchy už ve spacím oblečení a mířil k sobě do pokoje.

„Mladíče, kam se ženeš? Já tě dneska chci mít pod dohledem, celou noc! Spíš se mnou v ložnici, a ještě, než začneš protestovat, máš na výběr. Buď pod mým dohledem, nebo jedeme do nemocnice. V noci se ti může udělat zle a já o tom nebudu mít ani páru. Takže se zasuň do mé postele – nezírej tak na mě, mám největší manželskou postel, která se dá koupit. Budeme od sebe kilometry, tak se necukej, já tě rozhodně obtěžovat nehodlám, jen tě chci mít na očích, tak mě pochop!“ řekl jedním dechem.

Chvíli zrzkovi trvalo, než pobral všechny právě vyřčené informace, hlava mu je totiž zprvu odmítala zpracovat. Nebylo to oslovením, dle kterého to vypadalo, že Daniel je jeho otec místo jeho vrstevníka. Obecně na něj mluvil jako na malé a nanejvýš neschopné dítě, nebo hůř, jako na nanejvýš neschopného a ke všemu vzdorovitého puberťáka. Troufal si říct, že už nebyl ani jedno. To ale v ten moment neřešil.

Měli spolu spát? Tedy, sice ne spát jako spát, ale přece, Daniel jej chtěl ve své posteli, na celou dlouhou noc. A v tom případě bylo úplně jedno, jestli byla dvoumetrová, šestimetrová, anebo měla sotva devadesát centimetrů. Měli ležet vedle sebe…

Jak to měl zrzek zvládnout? Jestli se k sobě dostanou moc blízko, jakože to přinejmenším hrozilo, nezvládne to. Tváře mu zrudnou a krev, která nepůjde do tváří, neomylně zamíří ke zrádci mezi nohama. Tohle přece nemohl! Jenže Danielův nesmlouvavý pohled mluvil sám za sebe, tón hlasu nyní ani nepřipomínaje. Nepřipouštěl sebemenší námitky a Lucas cítil, že je v háji. Znovu se otočil ke schodům, a když viděl, jak se na něj Daniel varovně podíval, povzdychl si.

„Jen si dojdu pro rovnátka,” řekl, ale v momentě, kdy viděl, že černovlásek už už vyrážel, se znovu zastavil a prosebně se na něj zadíval. Po chvíli se naštěstí v jeho šedých očích objevil souhlas, i když také nemalá dávka nevole. Raději tedy využil té chvíle a spěšně vyšel do patra.

Ve svém pokoji sebral modrou krabičku a telefon – na chvíli zauvažoval, že by si vzal i noťas, pak si ale uvědomil, že by jej stejně ani neotevřel. Před Danielem by nedokázal ani kontrolovat nějaký svůj starší text, natož pak psát, nedejbože ještě něco nového. Zajedno nechtěl, aby se Daniel koukal, a potom, už se viděl, jak sedí, očima sleduje pobaveného Daniela smějícího se jeho rozpakům, a bez viditelné příčiny se červená. Ta představa se mu nelíbila.

Dole našel Daniela pod schody ve stejné pozici, v jaké jej zanechal. I s ním se pak vydal do pokoje, jemuž vévodila opravdu velká manželská postel v jeho středu. Po stranách byly noční stolky a na protější zdi televize. Zamířil k jedné z polovin postele, která se mu zdála neobývaná, a položil si věci na stolek. Pak se posadil na kraj. Cítil, že sedí poněkud ztuhle, a dost dobře si uvědomoval, že to musel vidět i Daniel, nedokázal se ale uvolnit.

Co teď?

Spát se mu nechtělo, na psaní ale neměl ani pomyšlení. Měl by něco říct nebo něco udělat, ale to on nikdy neuměl…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)

Komentáře  

+4 #8 Re: Kev1000Milan 2022-10-04 14:44
Dovolím si nesouhlasit, jasný,Dana Luk evidentně vzrušuje, ale nevi co se to s ním děje a tak si to nějak dává logicky do kupy, experimentuje (díky za to!)...zatímco Luk už přesně ví, co chce a proč,je navíc zamilovaný. ty jeho pochyby a zábrany bych v jeho věku a s jeho zkušenostmi asi i pochopil... Ale stejně jde spíše o to,co si pod vztahem mužem vše představit, co? :oops:
Citovat
+6 #7 Odp.: Zkouška ohněm – 10. ExperimentKev1000 2022-10-03 22:36
Ze začátku jsem se bál až turbulentně rychlýho vývoje, ale naštěstí jsou na tom se vzájemnou emoční chápavostí oba podobně tragicky :lol:
Jinak mám taky pocit, že GD skvěle vyhmátnul, že Cituji GD:
Řekl bych, že Dan je ke vztahu podvědomě blíž než Luk, který je sice zamilovaný, al také pěkně zabarikádovaný.
.
Tak dobrou, Luku ;-)
Citovat
+4 #6 Tak tenhle dílGD 2022-10-03 19:20
potěšil i vystrašil. Tak doufám, že noc ve společné posteli bude záživná ;-) :lol: Pravda z vlastní zkušenosti vím, že společné lože ještě samo o sobě nezbourá vybudované bariéry. Řekl bych, že Dan je ke vztahu podvědomě blíž než Luk, který je sice zamilovaný, al také pěkně zabarikádovaný.
Tak uvidím(e) za týden. :D
Citovat
+5 #5 Odp.: Zkouška ohněm – 10. ExperimentAlianor 2022-10-03 14:15
Milane :D :D :D Zkusit mohou, aspoň by proběhla pořádná osvěta v rodinách. Akorát s tím teplem nevím, nevím. všichni kámoši okolo (paradoxně :D ) neustále klepou kosu. Ale je vědecky dokázáno, že člověk vyzáří v průměru 80W tepla, ten kdo má pleš, ještě víc, takže lépe ty s pleší. Vůbec to nemají promyšlené, hoštapleři.
K příběhu - Lucas je dítě Kinga, já jsem do toho neměl co mluvit, já mám na starosti cholerického mírně usedlého Daniela.
Tame - zima bude stejná jako poslední roky, tak se nebojím, ani ten psychopat Putin neporučí větru dešti, i když by nepochybně velmi rád.
Citovat
+6 #4 OriginálníMilan 2022-10-03 13:10
Taky mě tento díl mile překvapil dobře zpracovaný mi zvraty a už se nemůžu dočkat "postelové" Scény, i když tam jistě autoři přidají nějakou kulišárnu. A dík, Alianor, že je Luk tak hravý, ač sem tam trošku trouba...byla by to nuda!
PS. Prý vláda na zimu uvažuje, že do každé rodiny přidělí jednoho teplýho :lol:
Citovat
+5 #3 Odp.: Zkouška ohněm – 10. ExperimentTamanium 2022-10-03 13:07
(Poslední vsuvka s teplem v baráku - myslím, že to nebude tak žhavé, jak oni tvrdí. Já rozhodně mrznout nemíním, s tím ať nepočítají. Ani v práci ani doma.)
Tak žhavé to určitě nebude, zima bude asi tuhá. 🤣
Žhavější to bude snad tady.
Citovat
+3 #2 Odp.: Zkouška ohněm – 10. ExperimentAlianor 2022-10-03 12:42
No jo Lucas je hračička a provokatér, zkuší kam až může zajít a podvědomě stejně ví, že pro něj má Daniel slabost, jinak by ho u sebe nenechal, to je pochopitelné. Proč Lucas není kamarád s vodou se určitě dozvíte spolu s Danielem.
(Poslední vsuvka s teplem v baráku - myslím, že to nebude tak žhavé, jak oni tvrdí. Já rozhodně mrznout nemíním, s tím ať nepočítají. Ani v práci ani doma.)
Citovat
+4 #1 Odp.: Zkouška ohněm – 10. ExperimentTamanium 2022-10-03 09:24
Dějová smršť aneb co se dá stihnout za jedno odpoledne.
Byl to docela masakr a je pěkně nakročeno do budoucna.
A co nejvíc pobavilo, byla ta sprcha ze střechy. To by mě ani ve snu... ten úprk před co následoval, mě taky moc bavil. A ta kostka ledu u bazénu mi docela zvedla adrenalin, ale naštěstí to dopadlo dobře. Snad se příště dozvíme, jak to bylo poprvé s tím topením. (Taky jsem zvědav jak to bude s topením letos v zimě, snad to taky dobře dopadne).
Citovat