Zkouška ohněm – 8. Ovečka

Domem se rozezněl zvonek a Luke na židli skoro nadskočil. Měl černé svědomí! Možná ještě tmavší než černé a měl proč. Na co to myslel?! A kdyby na to jen myslel, ale ono se mu to zamlouvalo, doopravdy zamlouvalo! Nejen jeho klínu, který se tedy bohudík nestihl začít budit, i když už nezbývalo mnoho, ale hlavně jeho hlavě a divoce bušícímu srdci. Copak by tohle vážně chtěl?

Zvedl se a přešel ke dveřím, v té chvíli už ale v zámku zarachotil klíč a ony se otevřely. A muž, který v nich stál, vykouzlil na rudých rtech Lucase už jen svou přítomností upřímný úsměv.

„Ahoj, Tony!”

„Lucasi! Rád tě zase vidím! Nevěděl jsem, jestli vejít rovnou, nebo zazvonit, abych nerušil, kdybys náhodou… vlastně nevím. No prostě abych nerušil,” říkal, zatímco si zouval boty a myl ruce. „Daniel mě vyhnal, že mám prý odpočívat a neobtěžovat tě svými vykonstruovanými nesmysly, ale do prdele jsem poslán nebyl, takže má dobrou náladu,” zazubil se a Lucas se tiše zasmál. Optimismus, který z Danielova přítele vyzařoval, byl nakažlivý.

„Udělám ti něco k snídani, pokud jsi ještě nic nejedl,” navrhl zrzek a jeho společník nadšeně zakýval hlavou, usadil se ke stolu a zářivě se usmál.

Netrvalo dlouho a oba byli po jídle.

„Tak povídej, jak jsi to s ním včera přežil?” zeptal se Tony a zvědavě naklonil hlavu na stranu. Nechtěl, aby mezi nimi panovalo ticho, chtěl si povídat. Chtěl z toho zrzka vytáhnout co nejvíc informací, protože tak nějak pochopil, že jich skrývá víc, než kdo mohl tušit. Byl zvědavý… A spát se mu rozhodně nechtělo, nebo co Daniel nejspíš čekal, že bude dělat.

„Já? S Danielem? No… dobře, vlastně už se večer nezlobil. Chtěl se mnou jít plavat,” řekl bezmyšlenkovitě, jak ale dopověděl i onu poslední větu, v očích se mu na malý moment mihlo zděšení. Opět si vzpomněl na dohodu, kterou s černovláskem uzavřel. Ne, na to teď myslet nesměl…

„Nezdáš se nadšený. Copak? Neumíš to?” pokrčil rameny nižší z dvojice a Luke zakroutil hlavou.

„Umím.”

„Ale…?” zeptal se Tony. Všiml si, jak se Lucas nepatrně kroutil, a přišlo mu to nadmíru zvláštní. Už už se chtěl znovu ptát, chtěl pokračovat ve výslechu, ale v ten moment zazvonil telefon. Lucas už stál na nohou, chtěl umýt nádobí a začít chystat oběd, ruce už měl od pěny. Kdo volá, věděl už podle vyzvánění. Bylo naprosto debilní a nastavil si ho kdysi sám volající.

„Nevadí, když si to dám nahlas?” zeptal se, aby mohl pokračovat v činnosti, a Tony zakroutil hlavou. A tak Lucas hovor přijal a položil vedle sebe na linku, dávaje jej nahlas, aby volajícího slyšel i přes občasné cinkání nádobí.

„Ahoj Lucasi! Opravuju jedný dámě počítač a potřeboval jsem vyzkoušet, že všechno funguje. Vidíš mě? Já tebe ne, ale vidím strop, takže počítačem to nebude. Snad neruším. A když už tě mám na drátě, zajímají mě další podrobnosti, jsem zvědavej! A ty to moc dobře víš a stejně nenapíšeš a nenapíšeš! A prý že já jsem lenoch. Tak? Co VDL, velkej děsivej ledovec, alias pan Chladný? Jméno jsem zapomněl, tak jsem vymyslel další přezdívku,” zazubil se Leonardo. Lucas se už už chystal telefon chytit a ztlumit, připadal si hrozně trapně. Danielův kamarád teď věděl, že se Lucas ve volném čase svěřuje s podrobnostmi právě o Danielovi… Připadalo mu to trapné, nepatrně mu zrůžověly tváře a vrhnul se k telefonu, v tom se za ním ale ozval smích. 

„Nevím, kdo to je, ale je to můj člověk! Velkej děsivej ledovec, to zní dokonale! Že mě to nenapadlo!” pochvaloval si smějící se Tony, a tak Lucas rezignoval a jen telefon přemístil tak, aby na sebe Tony s Leonardem viděli. Znovu se pustil do mytí nádobí a doufal, že to těm dvěma nebude vadit, když ale skončil a znovu se jim mohl věnovat, našel Anthonyho, jak drží jeho telefon, šklebí se do obrazovky a pravděpodobně si s Leonardem dává soutěž v parodování Daniela. Oba se totiž snažili přesně o ten výraz, který běžně nosil černovlásek. Protočil očima. Tohle by bylo šílené kombo…

„Co ti to tam hraje? Ty koukáš na nějakou pohádku?” ptal se hnědooký s úšklebkem.

„Tak pozor, to není pohádka,” zvedl důležitě prst blonďák, „to je krutopřísnej příběh plnej nebezpečí!” 

„Jo, ale taky je od Disneyho a je kreslenej. Hlavní postavy jsou tučňáci,” rýpl si Tony.

„To možná, ale já mám stejně nejradši toho lemura,” poznamenal Leonardo a Anthony souhlasně pokýval hlavou. Lucas v tu chvíli jen stěží potlačoval smích. Ti dva byli skvělá dvojka, fakt že jo…

Dopoledne jim uteklo jako voda a blížila se doba oběda. Povídali si, dokonce i zrzek se nechal vtáhnout do konverzace, leč měl ze začátku dojem, že klubu fanoušků Tučňáků z Madagaskaru vážně nerozumí. Nakonec se ale, jako vždycky s blonďákem, smál z plných plic, stejně jako zbylí dva muži. Byl to opravdu příjemný čas. Hodiny ovšem ubíhaly, a i Leonardo už se zvedl, aby si objednal něco k jídlu, Lucas tedy pochopil, že byl čas začít vařit.

Stále měli puštěný hovor, během nějž se Leonardo věnoval jakémusi programu, jejž zrovna opravoval, a vysvětloval jim detaily, kterým nikdo nerozuměl, a tak se Luke zvedl a přemístil se k plotně. Rozhodl se použít květák, který našel v lednici, do polévky, a jako druhé jídlo se pustit do guláše. Danielovi do něj udělal tempeh – recept sice musel hledat, protože ze začátku vůbec netušil, jak s touhle věcí pracovat, nakonec se ale všechno podařilo a on už skládal hotové jídlo do krabiček. A v ten moment si všiml jednoho ze zbylých kousků květáku, který už do polévky nevyužil.

Měl zvláštní tvar… Zvedl jej a chytil menší nožík, kterým jej zručně poupravil. Dodělal detaily a pousmál se. Pak hotový kousek ukázal klukům.

„Mám ovečku,” zazubil se. A v Anthonyho očích se škodolibě zalesklo.

„To musíš dát Danielovi! Počkej, půjč mi ji,” vstal, vzal jednu z krabiček a nasypal do ní trochu bazalky jako trávu. Na tu pak květákovou ovečku položil a zazubil se, Lucas ovšem zakroutil hlavou hned, jak ten nápad slyšel.

„To nemůžu! Bylo by to, jako bych si z něj dělal legraci, to já nechci… Nechci, aby se zlobil…,” snažil se Anthonymu jeho nápad vymluvit, ten se ale nechtěl nechat.

„Neboj, uvidíš, že se zlobit nebude… Bude sranda. Musíš mu to dát, tohle je dokonalý zpětný úder za včerejšek,” nadhodil.

„Nechci mu dávat zpětný úder,” poznamenal Lucas a hodil prosící oči po blonďákovi. Doufal, že alespoň ten bude na jeho straně, hned vzápětí ale pochopil, že doufat, že Leo nebude, jako vždy, pro každou špatnost, je marné.

„Tony má pravdu, neboj se. Bude to legrace! A hlavně mi pak musíš říct, jak to dopadlo, tohle já musím vědět, ale přece bys nezahodil tak úžasnou legraci,” přidal se modrooký na Tonyho stranu a oba dva se na Lucase podívali něčím, co by se s úspěchem dalo nazývat psíma očima. A tak nakonec rezignoval. Jídlo v krabičkách už začínalo stydnout, a tak si jej naložil do batůžku, včetně květákové ovečky. A ještě ve chvíli, kdy opouštěl vilu po boku s Tonym, který si dle svých slov nechtěl nechat ujít tak úžasný zážitek, tušil, že tohle nebyl nejlepší nápad. Na co se to zase dal…

„Nazdar Denny!“ halekal na kudrnáče už od brány jeho nižší kolega. „Tak jsem si odpočinul dokonale a taky jsme si s Lucasem popovídali, stejně jako s jeho přítelem Leonardem. Bezva týpek, je s ním sranda. Až za Lukem přijede do Adelaide, zavolejte mi, přijedu, uděláme párty.“ 

Blábolil a sebral mu z rukou jednoho z medvídků, kterého zrovna Daniel držel a pokoušel se jej přesvědčit, že na blahovičníkovém stromě mu bude líp.

Černovlásek zamumlal pozdrav a zamračil se.

Přítel Leonardo – bezva týpek?

Ještě to ani nevyslovil a už cítil na jazyku hořkost. Neznal ho, a už ho neměl rád.

„Neříkej mi Denny, dobře víš, že to nesnáším!“ procedil skrz zuby. Byla pravda, že tohle oslovení neměl rád, ale konkrétně od Tonyho se s ním smířil. Teď se to ale na něj sesypalo a iritovalo ho to i od něj.

„Moc pracuješ, brouku, měl by sis dát oraz. Ty tvoje náladičky začínají být legendární. Ty mi taky říkáš Antonie a já po tobě pro to oslovení nevrčím, ačkoliv je strašné…,“ vyčítal mu, ale smál se a opět, jak měl ve zvyku, dal Danielovi pořádnou herdu do zad.

„Pojď dovnitř, chlupáči to tu bez nás chvilku přežijou. Luke se zase překonal, měl by spíš někde dělat šéfkuchaře než dlachnit lidem záda.“

Vešli do příjemného, klimatizací chlazeného komplexu, a Daniel viděl, jak Tony na Lucase mrkl. Kudrnáč tušil nějakou zradu, koneckonců, co jiného mohl čekat od Anthonyho, který byl proslulý různými vtípky. Jen pevně doufal, že ho nenapadlo Lucase donutit, aby mu udělal nějaké dobré jídlo nenápadně ochucené něčím z masa.

Přimhouřil oči a oba je propálil pohledem těsně před tím, než otevřel krabičku. Kdyby na něj vyskočil čertík na pružince, nedivil by se tolik, jako když uviděl umělecké dílo, které na něj vykouklo.

Loupl očima po Anthonym, který se dusil zadržovaným smíchem, a hned nato i po Lukovi, který se naopak přikrčil, jako by čekal ránu.

„Co to je?“ zamračil se a civěl na zvíře dovedně vytvořené z květáku.

„To je ovce, můj milý příteli, ty, jakožto milovník zvířat, bys to měl poznat. Uznej, že za tohle by se nemuselo stydět menu ani u Ramonda, a Lucas to udělal jen tobě, já jsem měl obyčejný guláš,“ ujistil ho Tony, ale když viděl stisknutá ústa svého kolegy, ihned ho začal uklidňovat.

„Je ale jasné, že nápad to byl můj! Tvůj šéfkuchař si toto umělecké dílo chtěl nechat pro sebe, poněvadž si správně myslel, že nebudeš příliš nadšený. V podstatě jsme ho s Leonardem přinutili, tak se na něj hlavně nezlob!“ pokrčil rameny a vzal krabičku do rukou a prohlížel si ovci ze všech stran. „Uznej, že je skvělá! Přece se na něj za tohle nebudeš zlobit!“ vyčítal mu.

Daniel se smutně pousmál. Musel uznat, že to bylo opravdu originální a vlastně velmi vtipné. To jen on měl zase svou paranoiu, že se mu snad někdo chce posmívat.

Vzal si krabičku a stejně jako před chvíli Tony, i on si začal prohlížet ovčí květák ze všech stran. Nakonec se rozesmál a ukousl ovečce hlavu.

„Vy jste takoví…,“ raději ani nedopověděl a pustil se do jídla. „Je to výborné, ale už mi to nikdy nedělejte…“

Konečně se Lucas zase narovnal, vydechl všechen zadržovaný vzduch z plic a oplatil mu úsměv. Jistě, že už to znovu dělat nebude, ostatně on by něco takového neprovedl ani poprvé. Celou dobu, co je Daniel skenoval očima, měl dojem, že by bylo nejlepší propadnout se do země – ne studem, ale aby se na něj ty pronikavé oči už nemohly koukat.

Z postoje, který Daniel zaujal, nešlo vyčíst vůbec nic. Jako obvykle. A v tomhle ohledu nebyl Lucas zrovna dvakrát optimistický, jeho hlava tudíž automaticky očekávala tu horší variantu, a tak se pomalu připravoval na výčitky. Nevěděl přesně, za co by se Daniel měl zlobit – jestli za podobu tohohle vtípku, nebo prostě za to, že si z něj udělali legraci, stejně se toho ale bál. A o to víc byl teď rád, když slyšel jeho veselý smích.

Měl dojem, že mu ze srdce spadl nejen kámen, ale pořádný balvan. Vidět Daniela šťastného bylo tak zvláštně hřejivé, byl to hezký pocit. Víc než hezký. Chtěl, aby byl černovlásek co nejšťastnější… 

Když Daniel dojedl, odebrali se s Anthonym do ordinace za zvířaty, a Lucas uklidil všechny krabičky, rozloučil se s oběma muži a vrátil se zpět do vily. Ticho a klid v tu chvíli jen uvítal, hned, jak opustil komplex kliniky, se mu totiž na mysl vrátil slib, jejž Danielovi dal. A bazén za domem mu to jen připomínal.

Každou minutou, kterou se večer blížil, cítil, jak se mu víc a víc stahuje žaludek. Bylo mu z toho skoro na zvracení. Věděl, že z tohohle už se nevykroutí, ani kdyby si teď nakrásně připravil slova, protože až se na něj ty šedé hloubky podívají, zase ztratí veškerou půdu pod nohama. Nakonec stejně nezvládne říct „ne”, nezvládne odporovat.

Snažil se, seč mu síly stačily, psychicky se na tu chvíli připravit. V duchu se motivoval polonahým Danielem, na kterého se bude koukat, a říkal si, jak se nedostane do míst, kde nedosáhne. Šeptal si, že to bude jako ve vaně, že o nic nepůjde a on se v žádném případě nezačne topit. Jenže ať se snažil, jak chtěl, nic z toho nepomáhalo.

Nemůže tam vlézt! Zpanikaří, už jednou se mu to přece stalo. Neovládne se a nikdo ho tentokrát nezachrání. A pokud by se o to náhodou Daniel pokusil, Luke mu ublíží…

Utopí se. On i černovlásek. A bude to jen jeho chyba. 

***

„Nemusíš tady zůstávat, běž spát do vily, myslím, že Teddy je v pohodě a nemusíme ho už přes noc hlídat,“ přemlouval odpoledne svého kolegu Daniel. Sice dost dobře netušil, jak to udělá, pokud Alicii přemluví ke společné noci, možná nebude od věci to o pár dní odložit. Černovláska bude tím více žít v přesvědčení, že ji nechtěl jen do postele. Ostatně – on ji nechtěl jen do postele. Chtěl s ní vztah, sice hodně volný, ale přesto by ho mohl tak nazývat.

„Zůstanu tady a objednám zrovna postel. Vzhledem k tomu, že ty jsi totálně neschopný takové věci zařídit. Kolikrát tady spíš a furt tu máš jenom spacák a tvrdou zem. Kdybych ti tady nekoupil mikrovlnku, tak dodnes jídlo ohříváš na kapotě auta. Aspoň že kávovar sis pořídil sám, ačkoliv s tvou závislostí na kofeinu bys tu bez něj zkolaboval…,“ šklebil se a opět sklopil oči k displeji notebooku.

Daniel si oddechl. Tak to by bylo. Lucas bude u sebe nahoře, a i kdyby nebyl, jeho postel zůstává prázdná a o tu přece jde.

Před čtvrtou hodinou už stepoval před vchodem do Lázní a vyhlížel svůj objekt zájmu. Byl trochu nervózní, protože počítal i s variantou, že ho pošle do háje i přesto, že se jí omluví. Vlastně to bylo docela pravděpodobné, ale on vsadil všechno na své charisma a doufal, že sexuální přitažlivost, kterou z její strany cítil, udělá kus práce za něj.

Dokonce si oblékl košili a džíny, o kterých věděl, že mu dělají skvělou postavu. Zapřísahal se, že ji zkrátka ukecat musí.

Netrvalo dlouho a zahlédl vysokou štíhlou černovlásku, jak opouští budovu Lázní.

Natáhl krok, aby mu neutekla, a zanedlouho už se připojil k jejímu boku. V té chvíli si jej všimla a zamračila se.

„Ahoj Alicio, prosím tě, ještě než mě pošleš do háje, vyslechni mě. Chtěl bych se ti jenom omluvit. Tenkrát, jak jsem na tebe vyjel, to byla hrozná chyba. Jsem idiot, který si nezjistil, jak to všechno bylo…,“ udělal na ni psí oči, ale hned pokračoval a mluvil dál a dál, aniž ji nechal cokoliv k tomu říct. Střídal úsměvy s kajícnými výrazy a utrápeným kukučem. Vysvětloval a stále znovu se omlouval, až viděl, že i její obličej ztratil studenou masku a mírně se pousmála. V tu chvíli věděl, že má vyhráno, ale ještě chtěl svou pozici upevnit. A tak dál vykládal a nenápadně jí lichotil tak, jak byl naučený. Nechal také mluvit řeč těla, přičemž se v duchu divil, jak dokonalý komediant dokázal být. Skoro už zapomněl na svá zparchantělá léta, jež prožil v Anglii.

Když viděl, že je úplně uvolněná a sem tam se i usměje jeho vtípkům, které občas do monologu vložil, zasadil poslední ránu.

„Mohl bych tě prosím pozvat na večeři k Ramondovi? Jako omluvu a ve vší počestnosti, samozřejmě…,“ zatvářil se jako nevinné dítě a doufal v kladnou odpověď. Pokud kývne, stane se vítězem tohoto boje, to věděl. A také věděl, že pozvánka k Ramondovi je veliké lákadlo pro ženu, jako byla ona. Restaurace U Ramonda byla ta nejluxusnější v Adelaide.

Otřela se o něj jak kočka a zamrkala dlouhými řasami. Bral to jako souhlas.

Před restaurací si Daniel uvědomil, že by měl Lucasovi dát vědět, ať pro něj nepřipravuje večeři a také na něj nečeká. Nepochyboval, že on byl přesně ten typ, který by byl schopný se o něj třást strachy, že nepřišel z práce v hodinu, kterou byl zvyklý ho očekávat.

Omluvil se a kousek poodešel.

„Ahoj Lucasi, prosím tě, nečekej mě dnes. Nevím, kdy přijdu, jdu s kamarádkou na večeři.“

Hlásek na druhé straně mu to odsouhlasil a Daniel se spokojeně přidal ke své společnici.

„V kolik máš být doma?“ zeptala se se smíchem.

„Co prosím?“ nechápal. Pak se ale rozesmál. „Je přece slušnost oznámit své kuchařince, že se dnes nemusí snažit.“

„Kuchařince?“ povytáhla obočí. „Ty máš doma kuchařku, jo?“

„No, něco na ten způsob… pojď už, nemáme rezervaci a později už by nás dovnitř nepustili…“

Lucas odložil telefon zpět na postel a ještě víc se zahrabal do peřin. Netušil, proč zalézal do postele, když bylo venku horko k padnutí, snad to bylo z toho šíleného pocitu a nepříjemné nevolnosti, které v něm představa následujících hodin vyvolávala. Ten se jejich společným telefonátem ovšem rozplynul jako pára nad hrncem. Konečně se zase mohl volně nadechnout…

Usmál se od ucha k uchu a posadil se. Všechny pohyby se zdály snazší, vzduch byl opět dýchatelný. V ten moment úplně vypustil obsah Danielova sdělení a jediné, na čem záleželo, bylo, že večer ho nedonutí vlézt do vody. Tolik mu nespadl kámen ze srdce ani tenkrát, když ho Danielův smích ujistil, že se černovlásek nezlobil za jeho květákovou ovečku. Ovšem, pak ten okamžik pominul.

V hlavě se mu vybavila celá Danielova zpráva a on se nepatrně zamračil. Na večeři s kamarádkou? Cítil, jak mu myslí kolují otázky a značná míra žárlivosti. Která kamarádka asi získala možnost strávit s ním večer? Pak se ale zamračil ještě víc. Neměl by žárlit, neměl proč! Daniel by mu nelhal, nenazýval by tu dívku kamarádkou, kdyby šlo o přítelkyni. Navíc mu řekl, že je momentálně nezadaný, nevymýšlel by si, neměl důvod. Totiž, Lucasovi by do toho nic být nemělo, ani kdyby to byla jeho snoubenka, pravda ovšem byla taková, že i když věděl, že na Daniela nemá nárok, ta představa by jej trápila. Tohle ho ale uklidnilo. Černovlásek by mu nelhal, byl upřímný, leckdy až moc. A Lucas mu věřil.

Opět se uvolněně usmál. O nic nešlo, jediné, co by teď měl, je být rád, že nemusí do bazénu. Nic víc.

Znovu sebral telefon a rozklikl svůj rozepsaný příběh. Zbývalo mu posledních pár stovek slov a nějaký pěkný závěr. A pak se s Charliem a Leonardem rozloučí, stejně jako s Danielem ve své hlavě. I když byla pravda, že v životě nepsal tak… Tak živě, všechno to daleko víc prožíval, daleko víc ho psaní bavilo. Měl dojem, jako by před sebou viděl každou drobnou pihu nebo znaménko, jako by cítil každý dotyk. Nikdy nepsal tak dopodrobna a nikdy nenapsal tak dlouhý sex. Tohle bylo speciální, nebyl si jist, jestli v dobrém nebo ve zlém, ale něco na tom asi bylo. Přesto byl ale rád, že se co nevidět vrátí k vlastním charakterům, ne k těm, které mu v hlavě tvoří černovlásek. I když si asi žádnou postavu neoblíbil tolik, jako právě Danielovu. A taky ji udělal… dokonalou. Minimálně v očích Charlieho byl dokonalý, perfektní. A to nebyla žádná jeho postava, všem udělal chyby, protože věděl, že každý nějaké má. Jen Leonardovi ne. Bylo to divné.

Mezitím se Daniel dobře bavil, Alicia byla veselá společnice a nedorozumění, které mezi nimi bylo, jako by se nikdy nestalo. Když šel na záchod, vzpomněl si na Lucase a pousmál se. Bylo to poprvé za dobu, co seděli v restauraci, kdy mu přišel na mysl. Usoudil, že tohle byl dobrý tah. Mohlo by to vyjít.

Sice ji musel trochu krotit v pití, protože s opilou ženskou by se nikdy nemiloval, ani kdyby byla poslední na světě. Když jí ale vysvětlil, co ho k tomuto puritánství vůči alkoholu vede, přizpůsobila se, a dokonce mu polichotila, že je správný mužský, když nechce ženskou opít, aby ji dostal do postele. To jí samozřejmě ochotně odkýval a věděl, že má další plusové body. Nepotřeboval opít ženskou, stačilo jeho charisma, lichotky a rádoby upřímný smích, kterým ocenil její vtipy. I on sám se snažil ji bavit, a když v jedenáct hodin restauraci opouštěli, ona sama s mrknutím oka nadiktovala taxikáři Danielovu adresu.

„Nevadí ti to, že ne?“ řekla laškovně a zamrkala.

„To víš, že ne. Jestli po tom ty sama toužíš, byl bych hloupý, kdybych se zlobil. Jsi krásná…,“ přitáhl si ji k sobě blíž, políbil ji na bělostný krk a letmými polibky přešel k ústům. Potěšeně mu blesklo hlavou, že to fungovalo. Jeho mužství se velmi rychle probíralo k životu a on se musel odtáhnout, protože tušil, že za chvíli by mu stál jako stožár. Nechtělo se mu platit taxikáři s viditelnou boulí v upnutých kalhotách.

K jeho vile už to ale nebylo daleko a do toho všeho urputného zastavování toku horké krve nesprávným směrem si vzpomněl na plné smějící se rty Lucasovy.

Málem zaúpěl a přitiskl stehna k sobě. Moc to nepomohlo a raději se zadíval na svou společnici. Respektive ne na její tvář, ale do jejího hlubokého výstřihu, kde už dnes jeho pohled skončil nesčetněkrát. Uznal, že je to moc hezká podívaná, nicméně jeho tvrdému mužství to moc neulehčilo.

Vzdal to! O co šlo? Byl to taky jenom mužský, a ten taxikář mu může jen a pouze závidět. Komu by se nepostavil, když by měl vedle sebe takovou kost?

Že v tuto chvíli působil jako neukojený puberťák, nad tím odmítal přemýšlet. Mohlo mu být srdečně jedno, co si o něm myslel nějaký taxikář. Teď už potřeboval jen jedno, a to uvolnění. Ne svou rukou, ale horoucí ženskou jeskyňkou…

Divoce zamrkal, když mu před očima bleskla vzpomínka na nádherné půlky jeho spolubydlícího.

Zamračil se a tlumeně zaklel, ale když se letmo zadíval do její tváře, vytušil, že se zabývá jeho klínem. Vzdychl, ale auto v tu chvíli zastavilo a Daniel vděčně vystoupil. Potřeboval se nadýchat čerstvého vzduchu a trochu si utřídit myšlenky. A hlavně tu jednu vyhnat z hlavy, alespoň dnešní noc…

Zaplatil taxikáři a zadíval se na dívku, která stála vedle něj. Byla krásná, žádný chlap, ani Lucas, se nemohl rovnat jejím křivkám. Prostě nemohl!

Potichu za sebou zavřel dveře, přitáhl si ji do náručí a začal ji dravě líbat.

„Jsi nádherná,“ mumlal do polibku. 

I přes to, že dveře klaply tiše, Lucas, který v ten moment zrovna vycházel z koupelny, ten zvuk postřehl. Už byl v pyžamu, v ústech rovnátka, a tak se mu rozhodně nechtělo scházet dolů za Danielem, přišlo mu ale, že na někoho mluvil… Byl zvědavý. Určitě to byla ta kamarádka, se kterou byl na večeři. Všude je tma, jen je rychle pozdraví, zároveň se ujistí, že je Daniel v pořádku, ač to bylo patrné, když mluvil, a nikdo si jeho oblečení nevšimne…, i když Daniel už ho viděl. A před ním se chtěl ztrapnit nejméně. U dalších lidí už mu to mohlo být jedno.

Otočil se a tiše se vydal ke schodům. Tělem se mu ve vlnách přelévala zvědavost, snad i strach. Tedy, to se sám před sebou poměrně dlouho snažil popřít, když si ale uvědomil, že je skoro půlnoc a on stále sedí na posteli s mobilem v ruce, do nějž ale jenom kouká, a očima nepřestává skenovat hodiny v napjatém čekání, že skoro zadržuje dech a že je mu pomalu úzko, tuhle snahu vzdal. No tak se trochu bál, no… maličko…

Věděl, že bylo úplně v pořádku občas se pobavit s přáteli, a taky věděl, že rozhovory s nimi mohou trvat celé hodiny. Leo, Tony a on prokecali celé dopoledne! Věděl, že na tom nebylo nic zvláštního, přesto ale cítil, že by tam rád byl s nimi. Chtěl, aby se Daniel už vrátil, nechtěl usínat s tím, že nebyl doma. Nemohl by klidně spát. A snad proto v době, kdy by už jindy nebyl mezi bdícími, stále seděl, držel klížící se víčka otevřená a čekal…

Nakonec se rozhodl přemístit se do koupelny a kompletně se nachystat na spaní, aby až se černovlásek vrátí, mohl bez zdržování zalehnout. Tušil, že do té doby neusne, a tak nějak čekal hovor nebo sms, že se jeho spolubydlící do rána nevrátí, že přespí u té kamarádky. Doufal, že kdyby se tak stalo, on by mu to napsal. Ale dokud nepřišla ani zpráva, ani sám černovlásek, nemohl v klidu zavřít oči. A teď tu byl.

Na rtech se mu usadil úsměv, ani nevěděl, z čeho přesně. Snad bylo pozdě a jeho hlava už byla unavená, zkrátka ale cítil, že se chce usmívat, najednou mu bylo hezky.

Konečně přešel až ke schodům, pozdrav, který měl na jazyku, mu ovšem z hrdla nevyšel. Všechno jako by v něm zmrzlo, krev se mu v žilách zastavila a v krku se mu udělal knedlík, přes nějž se skoro nedokázal nadechnout. Neviděl do tváře ani jedné z osob pod schody, ve vyšším ale neomylně poznal Daniela. Všechno jako by se zastavilo. On ji líbal, tu holku, o které tvrdil, že je jeho kamarádka. Líbal se s ní, líbal a líbal, zatímco Lucasovi tvrdil, že nikoho nemá. Tiskl ji k sobě a vrhal se po jejích rtech, zatímco ona se nechávala… Jistě že se nechávala! Jak by taky ne, vždyť to byl Daniel, byl krásný. Dokonalý. I zrzek by se nechal, a jak rád. Tolik by si přál stát dole pod schody, tisknout se na vyšší postavu a líbat ji, tolik by si přál smět mu koukat do těch nádherných očí.

Spodní ret se mu nepatrně roztřásl a cítil, jak se knedlík v krku zvětšuje. Bylo mu do pláče, i když na sebe hned vzápětí křikl, že brečet rozhodně nesmí. Věděl, že se tohle jednou stane, oni dva si spolu nic neslíbili a Daniel byl heterosexuál, vždyť to Luke věděl! Tak proč to teď tak bolelo?

„Alis, musíme být tentokrát tišší, nebydlím tu už sám,“ zašeptal jí do ucha, když skopla lodičky a ty s rachotem dopadly kamsi k botníku.

„Vážně? Ty sis tady ubytoval tu kuchařinku?“ zadívala se na něj. „Nespíš s ní, že ne?“

„Ano, bydlí tady kuchařinka a opravdu s ní nespím, to se vážně bát nemusíš!“ ušklíbl se Daniel. „Pojď, jdeme ke mně.“

Zatímco si ji svlékal, myslel na svá předchozí slova. 

Nespím s ní – tedy s ním, ale rád bych. Tak rád, až bych brečel!

V tu chvíli si uvědomil, že je přesně tam, kde byl před pár týdny, když spolu spali poprvé. Hlava plná zrzka, ačkoliv před ním ležela krásná žena s dokonalými křivkami. Zabořil hlavu mezi její bujné poprsí a potichoučku zaúpěl.

Uvědomil si, jak je jeho konání marné. Měl by se s tím konečně smířit, a dokud bude Lucas s ním pod jednou střechou, nemělo cenu rozjíždět žádné větší akce. Bude si muset vystačit s levačkou.

Znovu zaúpěl.

Teď se ale nemohl zvednout a říct Promiň, holka, pod střechou spí kluk, který mě neskutečně hecuje, takže tvoje luxusní tělo zůstane nevyužito. Na to byl příliš velký srab.

Nezbývalo nic jiného než zavřít oči.

Ve chvíli, kdy to udělal, okamžitě se za zavřenými víčky objevil zrzavý, vysmátý klučina, který nelenil a rukama bloudil po jeho těle, mazlil se s jeho bradavkami a ústy ochutnával jeho šíji… drobnými polibky si razil cestu až k ústům černovlasého, na které se přisál.

Daniel se moc nezapojoval, jen nechával svou fantazii pracovat a ta ho rozhodně nezrazovala. Věděl už od minule, že Alicia je ráda dominantní nejen v životě, ale hlavně v posteli, a tak ji opět nechával, ať si s ním dělá, co chce. On se v mysli miloval s nevinným a nejistým zrzečkem, který v tu dobu, dle jeho mínění, spal přímo nad ním ve svém pokoji.

Jakmile Alicia nasměrovala jeho tvrdý penis ke své svatyni a přirazila, zasténal.

V jeho mysli se odehrávala bouře. Pod sebou měl nádherné chlapské pevné tělo a prudce přirážel mezi dokonalé polokoule jeho zadečku. Prudce, nesmlouvavě…

Neslyšel své sténání, vytěsnil z mysli i to ženské, které nemělo v jeho představách co dělat. Netrvalo dlouho a oba se prudce prohnuli v divokém orgasmu.

Když se Daniel trochu vzpamatoval, jen si gratuloval, že ve chvíli, kdy byl téměř úplně mimo, nevykřikl jméno svého spolubydlícího. Alespoň si to myslel, protože jinak by se na něj asi teď černovlasá kráska tak neusmívala.

„Denny, zlato, jsi skvělý!“ zašveholila mu do ucha.

Ten se jen nadechl a skousl si ret, aby se na ni neobořil.

Denny – jak tohle oslovení nesnášel. To ale ona nemohla vědět. Nemohl na ni být zlý. Stejně jako nemohla tušit, co se odehrávalo v Danielově hlavě během jejich spojení.

Nechtěl na to myslet. Byl unavený a razil heslo – ráno moudřejší večera. Věděl sice, že to není pravda, ale pokud šlo něco nepříliš příjemného odložit, rád to udělal.

Přitáhl si ji do náručí a se zmatenými myšlenkami usínal.

***

Ráno se probudil s bolestí hlavy a špatným svědomím. Kráska vedle něj ještě oddechovala a on se na ni s lítostí podíval.

Kdyby mohl, zařval by, ječel by do zdi, z okna, kamkoliv, jen aby ze sebe dostal tu frustraci. Měl v posteli modelku a on ji není schopný ošukat, pokud se mu v hlavě neobjeví zrzavá hlava.

Nesnáším ho! On za to může! Kdybych ho nepotkal, nikdy by se mi tohle nestalo!

V tu chvíli se i Alicia začala probouzet. Překonal se a sladce se na ni usmál.

Po chvíli už společně vcházeli do haly.

Lucas v ten moment pobíhal po kuchyni a rychle si na tác skládal vše, co hodlal sníst. Chtěl s tím odejít nahoru, chtěl zmizet tak rychle, aby se s Danielem neviděl, protože měl dojem, že to by asi nezvládl.

Když svého spolubydlícího včera zahlédl pod schody, nebyl spatřen, to si byl jist. Oba milenci totiž byli až moc zaneprázdnění prozkoumáváním úst toho druhého, líbali se, hladili, a v zrzavé hlavě se překřikoval milion různých hlasů velících, že by měl odejít. Že by se měl zahrabat do peřiny a jít spát, že jeho úkol zde skončil, ale on přesto dokázal jen stát a cítit se tak divně, snad prázdně…

Vždycky, když byl v Danielově přítomnosti, mluvil s ním nebo se na něj jen díval, srdce mu v hrudi divoce bušilo a on si připadal tak živě a nabitý energií, bál se, aby se neztrapnil, choval se hloupě, usmíval se, bylo to šílené, ale zároveň vlastně hezké, jenže teď jako by to všechno zmizelo. Bušení srdce, splašený dech, nic. Jen stál, tiše ty dva pozoroval a bylo mu tak mizerně…

Jindy by se mu chtělo křičet, běžet a cvičit a bít se a hýbat se, dostat to všechno ze sebe, ale ne teď. Teď se mu nechtělo vůbec nic. Pro ten moment si připadal tak zbytečně, bylo mu do pláče a ze srdce toužil smět se zahrabat někam, kde by ho už nikdy nikdo nenašel a hlavně, kde by ho nikdo neslyšel.

Uvědomil si, že ty dva pozoruje s hloupě otevřenými ústy, jako by chtěl něco říct. Snad onen pozdrav, který se mu zasekl kdesi v hrdle. Nyní je ale zavřel spolu s očními víčky a několikrát se nadechl, i když to přes knedlík v krku moc nešlo.

Za párem pod schody bouchly dveře, a i Lucas konečně přiměl ztuhlé tělo k pohybu. Dostal se až do pokoje, padl na postel a s nepřítomným výrazem koukal do stropu.

Chtělo se mu brečet, ale neplakal. Jen to bolelo. A to se mu zdálo snad ještě horší, než kdyby to ze sebe všechno dostal skrz slané kapky. Bolelo to v hlavě, zadržovanými vzlyky v krku i na hrudi, věděl, k čemu se dole schylovalo, a to ho ničilo.

Chtěl tam být! To nemohl popřít, přál si, aby Daniel držel a hladil jeho tělo, aby jej líbal a na krku mu tvořil fialová znaménka lásky, přál si, aby toužil po jeho těle, a ne po té dívce. Aby ty krásné šedé oči zálibně zkoumaly jeho, aby se na něj usmíval, aby se mu Lucas líbil. Aby ho Daniel chtěl, objal jej a aby si ho vzal.

Lucas tohle nikdy nechtěl, ne takhle. Sex považoval za vyvrcholení citů a lásky, nejen za akt vášně a touhy. Bral to jako něco, co by měli provozovat lidé, kteří pro sebe znamenají vše. Své tělo dal jen jednomu jedinému člověku, a to po nemalé době. Znovu se chtěl dát jen někomu, koho bude opravdově milovat, a hlavně, kdo bude milovat jeho. Jenže s Danielem to tak nebylo. Nechápal to, nechápal sám sebe, ale s Danielem by to prostě… chtěl. A tušil, že to nebylo jen o jeho těle, moc ho neznal, ale kdyby to šlo, přál by si tam v ten moment být, ležet tam a nechat černovláska vzít si, co si bude přát. S ním si to dokázal představit, ba co víc, věděl, že s ním by to prostě bylo správné…

Z místnosti pod ním se ozvaly steny. Slyšel dívčí hlas, který přes chaos v hlavě nedokázal přiřadit, jak volá černovláskovo jméno, a slyšel i jeho vzdychat rozkoší. A asi v ten moment se mu po tváři konečně svezla jedna jediná hloupá slza. Víc neplakal, nedokázal to. Tiskl víčka k sobě, neúmyslně poslouchal vše, co dolehlo k jeho uším, a cítil, jak to bolí, nedokázal ale vzlykat, což bylo asi horší než lepší. Jen se propadal do té bolesti, srdce jako by se mu mačkalo jako popsaný papír. Zničený, nepoužitelný. Na vyhození. A ta jedna slza, která ale vyjadřovala obrovskou bouři v jeho nitru, stekla po tváři až k bílému polštáři, do nějž se vsákla. A jen vlhká stopa na líci dál mohla dokazovat slabost, kterou v ten moment cítil.

Další den vstal brzy. Hodně brzy. K ránu se budil, spalo se mu špatně, a nakonec už to nešlo vůbec. Rozhodl se proto vstát časněji, proběhnout se a nasnídat co nejdříve, věděl totiž, že jestli něco vážně nechtěl, bylo to potkat Daniela. Nedokázal by se mu podívat do očí, nedokázal by se tvářit, že se nic neděje, protože to prostě bolelo. Ale to nemohl vědět ani černovlásek, ani nepochybně krásná dívka, která včera dostala vše, po čem Lucas tak moc toužil.

Ven vyběhl ještě skoro za tmy. Běžel rychle a dlouho, po tvářích mu tekl pot a přestával mu stačit dech, bolelo ho na boku a část jeho samého chtěla zastavit a odpočinout si, to on ale nemohl. Potřeboval se zničit, potřeboval se zaměstnat natolik, aby nemyslel na věci, na které myslet nechtěl.

Doma se pak v rychlosti vysprchoval a upravil, zkontroloval, že je v přízemí ticho jako v hrobě, a seběhl do kuchyně, aby si tiše nachystal snídani. Během chvilky měl hotovo a už už se chystal popadnout tác a zmizet, aby se se svým spolubydlícím nepotkal a nemusel čelit jeho rentgenovým očím, úsměvu a dozajista dobré náladě způsobené krásnou nocí. To by prostě nedokázal. A právě v ten moment, kdy se natahoval pro tác, připraven odejít s ním pryč, se otevřely dveře a do jídelny vešel veselý a nepochybně krásný pár. Dívka měla rozpuštěné vlasy, krásné a lesklé jako černé moře, a na sobě upnuté džíny a Danielovo tričko. A Lucas měl opět dojem, že se tou bolestí, co se mu rozlila hrudí, asi zalkne, extra když se podíval do dívčiny překvapené tváře.

„Alicio? Co tu děláš?” zeptal se hloupě. Věděl, co tu dělala, ale tak nějak se nezmohl na víc…

„Lucasi? Co ty tu děláš?” vykulila i ona oči, ale pak se otočila na Daniela a vyčítavě se na něj podívala. „Tak to je ta tvá kuchařinka, o které jsi mluvil? Taky jsi mě mohl upozornit, že v tvém domě najdu známou tvář!“

Zamračila se na něj. Ale vzápětí s úsměvem přešla k Lucasovi a objala jej.

„Jak se máš, Luku? Mrzí mě, co se stalo a jak se k tobě zachovali, chybíš nám, víš to? Nejen po pracovní stránce. Šly jsme za tebe i orodovat, ale znáš ředitele… Je to vůl!“

Alicia vesele švitořila, ale Lucas se Danielovi zdál zaražený. Možná to byl pro něj šok potkat tu svou bývalou kolegyni. Jenže svět je malý a Daniel neviděl rozdíl v tom, jestli si domů dovede nějakou jemu neznámou dívku, nebo ženu, s níž se znal. A to, že by ho překvapilo, že si někoho dovedl, to se mu nezdálo. Přece nemohl čekat, že bude žít jako mnich. Koneckonců Daniel očekával návštěvu nejlepšího kluka na světě v nejbližší době. Vždyť i Lucas měl své potřeby.

Musel však uznat, že se toho dne děsí. Nejspíš se bude muset odebrat na kliniku s tím, že má nezbytnou práci i přes noc. Stávalo se přece běžně, že měl v péči nemocná zvířata, které bylo nutné kontrolovat neustále.

Viděl to jako dobrý plán a rozhodně schůdnější, než zůstávat ve vile a dívat se na ně, jak se muckají. Nedokázal by se dlouho přetvařovat, a nakonec by vybuchl a udělal ze sebe totálního idiota.

Zadíval se na jeho pěknou, nevinnou tvář a zamračil se. Za všechny tyto zběsilé pocity mohl zrzek. To on mu dělal bordel v hlavě. To on zapříčinil, že se nesoustředil na práci a že se ani nemohl normálně pomilovat s holkou. Jen a pouze on.

Hořce se pousmál. Ale vyčíst mu to nemohl. Jak by taky. Lucas neměl ani ponětí, co se mu honilo v hlavě, a to bylo jenom dobře.

Možná by se měl pokusit Lucase sbalit. Nepochyboval o tom, že by to dokázal, tak nějak cítil, že i když ho třeba jako člověka nesnáší, černovláskovo tělo se mu líbí. Cítil jeho pohledy a kolikrát i viděl. Nikdy se nad tím nijak nepozastavoval, byl zvyklý, že se na něj lidé dívají s obdivem, a to nejen osoby ženského pohlaví. Koneckonců i on, když se pohyboval nějakou dobu v modelingu, dokázal ocenit krásu mužského těla, to však ještě neznamenalo, že ho nějak vzrušovalo. Až do doby, kdy poznal Lucase – to se něco zlomilo a najednou tu byla touha. Pořád nechápal, proč tohle nepřišlo dříve. V období dospívání by to pochopil, člověk se hledal a nacházel kolikrát zajímavé poznatky, ale toto zjištění, že je možná bisexuál, se mu nikdy ani na malou chvíli neukázalo.

Na takové věci se prostě nepřichází po třicítce. To je nějaká zrada. Svádět to na hříčku přírody by si sice nedovolil, ale nějaká odpověď, proč se mu toto děje, přece existovat musí.

Oh, zase ve svých myšlenkách ulítl…

Vstal a nalil si ještě jednu kávu. Dvojice u stolu se stále bavila. Chápal, že se dlouho neviděli a mají si toho dost co říct. Pochopil z Aliciina upřímného úsměvu, že má Lucase opravdu ráda a že by tedy nebyla schopna mu ublížit. To ovšem tenkrát nevěděl.

Znovu se ponořil do svých úvah.

Nad čím že to přemýšlel?

Sbalit Lucase? Pořádně ho ošukat, a pak možná i ta hloupá touha po jeho těle vymizí. Zjistil by, že mužské tělo není pro něj.

Vyděšeně vstal a odešel do koupelny. Musel být sám. Uvědomil si totiž, že tohle udělat nemůže. Nemůže si z Lucase udělat pokusného králíka, ublížil by mu, a to bylo to poslední, co by si přál. Ne! Takové experimenty mohl zkoušet na Alicii, na komkoliv jiném, ale ne na Lucasovi. Na to ho měl moc rád a nesnesl by, kdyby mu někdo ublížil, natož on sám. A že by mu tahle černovláskova zkouška ublížila, o tom nepochyboval. Byl příliš citlivou duší…

Nebyl to ten typ jen hupsnout do postele proto, aby ukojil chtíč. Daniel věděl, že není daleko od pravdy, že jeho zrzeček je veskrze romantická duše, která své tělo nevěnuje jen tak někomu. Možná by se to Danielovi ani nepovedlo…

Byl však rozhodnutý, že to zkrátka ani zkoušet nebude. 

„Danieli, co tam děláš? Já už musím jít! Odvezl bys mě do práce?” ozval se netrpělivý Aliciin hlas.

„Moment, už jdu, odvezu tě.“

„Fajn, díky. Poslouchej, dneska večer musím jet za rodiči, ale co děláš pozítří?“ plánovala další rande, když si obouvala lodičky.

„Nevím,“ odfrkl Daniel. Potřeboval si v sobě srovnat, co se to zase vlastně v noci stalo, a měl dojem, že jeden den není dostatečný, vlastně tušil, že na toto by nebyly dostatečné celé roky. Alicia ho prostě nevzrušovala a sex s ní byl vlastně utrpení. Se svou fantazií se může milovat i bez vnadné dívky, které něco přebývá a něco zase chybí…

Lucas chvíli jen stál, neschopen se pohnout. Nohy jako by se mu přilepily k podlaze. Alicia… To byla Alicia, Daniel ji sbalil, líbal se s ní, spal s ní. Byla krásná, věděl to, protože i když byl gay, tohle posoudit dokázal, ale i tak ho srdce zabolelo snad ještě víc, když pochopil, že to ona dostala svalnaté a dokonalé snědé tělo. Nebylo to tak, že by ji neměl rád, jen… Tohle nebylo fér… Nebylo a nebylo, Daniel říkal, že nikoho nemá, a říkal, že jde jen o kamarádku. Jasně, mohl to nazývat, jak chtěl, a Lucasovi do toho nic nebylo, ale i tak, věřil mu a tohle zabolelo. Celkově to zabolelo, i když věděl, že by to tak brát neměl a že byla jen Danielova volba, s kým nakonec skončí v posteli. Ale Alicia byla jeho známá, to, že si vybral zrovna ji, tomu dodávalo na hořkosti, i když sám přesně nechápal, proč vlastně.

Ona se ho včera dotýkala, ona mu včera koukala do očí. To ji černovlásek chtěl, svlékal pohledem, dravě líbal, hladil a miloval, a Lucas ji měl rád, teď ale jako by na jejím těle kdesi pod tričkem Daniela přímo svítily otisky jeho velkých dlaní, koukal na ni a zkrátka viděl, že v noci dostala všechno. Naštěstí poměrně rychle zjistila, že musí do práce, a než se nadál, stála ve dveřích a odcházela se svým milencem. S mužem, který se s ní promiloval nocí. 

Lucasi, takhle na to myslet nemůžeš! Co takhle, nemůžeš na to myslet vůbec, protože jinak tě to zničí…

Konečně se zase dokázal pohnout. Věděl, že splašené myšlenky nezastaví, stejně jako bolest, kterou stále cítil. Byla tu. A nešlo se jí zbavit.

Než černovláska odešla, věnoval jí tousty, které si udělal k snídani. Věděl, že jinak by byla v práci hladová, a to nechtěl, i když na ni žárlil jako na nikoho. Měl ji rád, svým způsobem…

Znovu se pustil do přípravy své snídaně, když ale skončil a natáhl se pro tác, kdy se i s ním chtěl vydat do pokoje, otevřely se dveře podruhé a zelenomodré oči se setkaly s těmi šedými. V zrzavé hlavě se v malém momentě objevilo všechno – pohled, který mu ti dva nevědomky umožnili v noci, zvuky, co slyšel, když se snažil spát, i Aliciina spokojená tvář a Danielovo tričko, jež se jí napínalo kolem prsou. Tady být nemohl.

Najednou mu opět celé tělo ztěžklo a on netušil, co říct nebo udělat, zároveň ale věděl, že ať už se rozhodne pro cokoli, nemůže nechat Daniela udělat první krok. Pohyb. Promluvit. Teď by ho poslouchat nedokázal, bohatě mu stačilo, že mu to umožnil v noci. Položil plný tác zpět na stůl. Hlad jako by ho přešel, nají se později. Teď ne.

„Nachystal jsem ti snídani,” řekl tiše a spěšně se kolem vyššího protáhl, aby mohl zmizet. To se mu v tu chvíli zdálo jako nejvhodnější řešení. Věděl, že na tácu nebylo nic z masa, takže to černovláskovi nebude připadat divné. Snad. Ve dveřích se ale zastavil a naposledy se otočil, věděl, že tohle ještě povědět musel.

„Neřekl jsi, že mám chystat snídani i pro kamarádku,” pronesl tiše, snad až nepříjemně. Jinak to nedokázal. Nic nejedl, spal žalostně málo a cítil se, jako by se uvnitř rozpadal. Nezvládl se usmát a předstírat, že je nejšťastnější na planetě. Protože nebyl.

Daniel překvapeně povytáhl obě obočí a díval se na kousek zavřených dveří, které šly z haly vidět.

To dusno, které vzniklo po slovech zrzka, bylo až hmatatelné.

Černovlásek nakrčil čelo a přemýšlel, kde udělal chybu. Že Aliciu nazval kamarádkou? Ale ona v tu chvíli, kdy mu v podvečer volal, ještě kamarádka byla. Koneckonců kamarádkou stále zůstala, on ji rozhodně do role přítelkyně nepasoval, ani to vlastně nikdy neměl v úmyslu.

Tak proč ty výčitky?

Stále se mračil, protože byl bezradný. Měl by cítit nějakou vinu? Proč? Byl ve svém domě, mohl si tu dovést kohokoliv kdykoliv a nemusel se vůbec nikomu zpovídat, ani svému spolubydlícímu.

Možná mu měl říct, že v noci nepřijde sám, ale to on ještě nevěděl.

Ne, výčitky nejsou na místě. Nijak ho neomezovali, postel mu nezabrali, a pokud je v noci slyšel, to se stává. Možná by snad i čekal, že mu bude přítelkyni Lucas přát… to by snad bylo přirozené.

Zmateně a stále zamračený dopil studené kafe, nacpal do sebe jeden toust a možná nepříliš vybíravě křápnul dveřmi. Možná by nebylo od věci se o tomhle poradit s Anthonym, to je taková chodící psychologická poradna. On by mohl pochopit, o co tady jde.

Zhruba po deseti minutách se v patře v Lucasově pokoji otevřely dveře a z nich tiše vyšel zrzek. Věděl sice, že Daniel už bude dávno pryč, stále v něm ale koloval strach a on nedokázal jednat jinak. Musel mít jistotu, že už černovláska nepotká. Nedokázal by se s ním vidět, teď už tuplem.

Proč to říkal?! Bože, co si o něm teď musel šedoočko myslet? Kdyby věděl, co Lucas cítí…, tedy vlastně necítí… Kdyby věděl, co všechno mu kolovalo hlavou a jak moc to v noci bolelo, kdyby věděl, že kdesi uvnitř se mu stále chtělo křičet, kdyby tušil… Jenže on nemohl. Lucas byl sobec, naprostý! Nemohl si přece nárokovat někoho, kdo o něj evidentně neměl zájem. Daniel mu pomohl, vzal si ho k sobě, a co on dělá? Vlastně to ani nevěděl, měl ve vlastních pocitech zmatek.

Měl Daniela rád. Asi. Líbil se mu. Určitě. Jenže zároveň si ho nedokázal představit s někým jiným a ze srdce si přál být tím jediným, koho budou plné rudé rty líbat. Přál si smět se schovat do jeho objetí, držet jej za ruku a vidět jiskry štěstí v těch nádherných šedých očích ve chvíli, kdy se setkají s těmi jeho. Přál si být Danielova jediná hvězda na obloze, jenže zároveň vlastně nevěděl, co je Daniel pro něj…

Ve všech knihách to vždycky bylo tak jasné, všechny pocity se daly vysvětlit, reakce rozklíčovat a čtenáři jen žasli, jak zvládají být některé postavy zabedněné, jenže když přišlo na tajemného černovláska, bylo mu z té nevědomosti skoro úzko. Jediné, na čem mohl stavět, bylo, že nešlo stavět na ničem. Skoro jej neznal, alespoň si za tím tedy stál. Tak proč mu na něm záleželo? Sešel do jídelny a pousmál se, když zjistil, že mu Daniel přece jen nechal dostatek jídla, aby se taky nasnídal. Nadšeně se do své porce pustil – čekání na černovláskův odchod zabralo nějaký čas a on si až během něj uvědomil, jak hladový vlastně byl.

***

Daniel dorazil do práce, kde už na něj čekal Anthony. Chtěl odjet zpět do Nového Jižního Walesu už ve chvíli, kdy se rozloučí s Danielem, ale když na něj černovlásek vybafl, že potřebuje poradit, zase si sedl a nechal Daniela uvařit další konvici kávy.

Když mu černovlásek dopodrobna vypověděl zvláštní jednání, kterého se dočkal od Lucase, chvíli zůstal sedět jak socha a přemýšlel.

„Tak, jedna možnost by byla, že tě chce mít pod kontrolou. On trochu působí jako člověk, který si hlídá své malé stádečko, do něhož tě zařadil. Ne že by tě chtěl ovládat, to si nemyslím, ale potřebuje mít informace, kde se nacházíš, kdy přijdeš, s kým přijdeš, co jsi jedl a pil a další. Taková jakoby máma, chápeš?“

„To je blbost,“ zamračil se Daniel. Lucas mu spíš připadal jako opuštěné dítě než despotická matka hlídající své ratolesti a kontrolující každý jejich krok, aby měla přehled.

„Pak by tu byla ještě jedna varianta, která mě napadla, ale spíš by mě zajímalo, proč tohle řešíš? Tys nikdy takový nebyl, nepídil ses po důsledcích svého chování, i když jsi dokázal udělat lidem různé podrazy…“

„No dovol,“ ohradil se, ačkoliv věděl, že to občas byla pravda.

„… teď jsi ale nic neudělal, tak proč řešíš nevrlost špatně vyspaného spolubydlícího?“ nenechal se zviklat Tony.

„Myslíš, že se špatně vyspal, jo?“ podivil se Daniel.

„Ty vole, přemýšlej!“ zaťukal si na čelo.

„Co!?“

„Ty s ní prošukáš celou noc, vaše sténání bylo slyšet až na kliniku, a pak se divíš, že se špatně vyspal?“ kroutil hlavou.

„No, myslím, že trochu přeháníš, ale něco na tom bude…,“ uznal Daniel.

„Vidíš! Ale napadlo mě ještě něco. Sice se mi to moc nezdá, ale možnost to taky je – žárlil!“

„Prosím? Tak to je úplně ta největší absurdnost, která tě mohla napadnout! Na koho by měl žárlit? Na mě? Nebo na Aliciu? Přece víš, že holky ho nezajímají a mě… mě nesnáší!“

„Jsi si tím jistý? Ty sis nikdy nevšiml, jak se na tebe dívá?“ podivil se.

„Ne… teda ano, ale… ne, ne, tím to rozhodně nebude! Vždyť má toho kluka… sakra! Jak se jmenuje? Leon?“ zapřemýšlel Daniel a znovu se zamračil.

„Nu, to se nevylučuje! Možná by nebylo od věci se ho zkrátka zeptat na plnou hubu. Uvidíš, bude tak překvapený, že ti to řekne. Nebo ho opij…,“ chechtal se.

„Ty jsi debil! Dobře víš, jakou mám averzi k alkoholu, to nepřichází v úvahu. Možná bude nejlepší to vůbec neřešit! Je to vlastně jedno, on se uklidní, vím to. Nakonec i v tiché domácnosti bych dokázal žít, ačkoliv tím víc by mi vrtalo hlavou, proč tomu tak je.“

Chvíli ještě mudrovali, ale nakonec se Anthony zvedl s tím, že jestli chce být doma za světla, musí vyrazit.

Daniel osaměl.

Myšlenky na Lucase ho však neopustily a vzpomněl si, že se včera domlouvali na společný večer u bazénu. Mohl být naštvaný pro tohle? Daniel mu ale neslíbil, že s ním stráví tento konkrétní večer. Domlouvali se na někdy.

A to by mohlo být dnes. Slunce zase pálilo, jako kdyby mu za to platili, strávit odpoledne u bazénu bude ideální.

Připomene mu jeho slib a donutí ho jej splnit. A při té příležitosti by z něj mohl vytáhnout, proč se vlastně ráno zlobil.

Lucas se zatím najedl a po krátkém přemáhání sebe sama se nakonec dokonce dokopal k troše posilování. Věděl, že mu stačí zem, vlastní tělo a pár videí na YouTube, z nichž si nyní jedno vybral a dal se do cvičení.

Pět minut nato na něm nebyla nit suchá. Všechno si propotil, svaly ho bolely a ta ženská, co tuhle šílenost vymýšlela, se na něj z telefonu culila, jako by o nic nešlo. Co víc, natřásala se a jakoby náhodou pohazovala obarvenými vlasy a umělým poprsím. Lucas dokázal ocenit ženskou krásu, měl ovšem za to, že tahle by ho nedokázala vzrušit, ani kdyby byl stoprocentní heterák.

Skoro zaúpěl, když si uvědomil, že videu zbývá dalších zhruba patnáct minut. No tak! Musí se vzchopit! Stále dokola si opakoval, že pokud se chce rovnat Danielovi, musí se snažit. Jenže i když oněch úmorných dvacet minut poctivě odcvičil, v momentě, kdy se pak v koupelně svlékl, zjistil, že buchty mu na břiše nevyrostly. A jeho zadek se taky nezdál o moc menší. Vlastně naopak, tipl by si, že ještě před noční vycházkou pro zmrzlinu byl menší…

Sám nad sebou se zašklebil a konečně vlezl do sprchy, dnes už podruhé. Věděl ale, že v současném stavu je cítit až na kliniku, nepřipadá tedy v úvahu tak zůstat.

V rychlosti se vysprchoval a pustil se do přípravy oběda. Pohled mu padl na zbytky květáku v lednici, ten se ale rozhodl ignorovat. Po včerejšku už do ordinace další bílé ministromky nenese.

Hlavou mu bleskla ona nešťastná scéna z rána a zrzek na moment zavřel oči. Absolutně netušil, jak se před Danielem tvářit. Uvědomoval si, že tohle nebylo poprvé, co mu ukázal i svou jízlivou stránku, a stejně jako tehdy, ani teď netušil, jak se okolo toho cítit. Svým způsobem mu to bylo líto, zároveň ale vlastně nebylo… Neměl takhle reagovat, Daniel neudělal nic špatného, ale Lucase to bolelo, a proto byl, jaký byl. Protože ve všech třech případech toužil za každou cenu neprozradit, jak slabý se vlastně cítí.

Krabičky si naskládal do batohu a vydal se na cestu, tentokrát se mu ale zdála daleko delší než obvykle. Snad to bylo tím, že jindy skoro běžel, těšil se, až zase uvidí svého charismatického spolubydlícího, ale teď jej předcházeli všichni, kdo šli kolem. Včetně důchodců.

Nakonec se přece jen došoural až ke klinice. Připadal si divně, snad se vážně bál. Nepatrně se mu zpotily dlaně a měl chuť začít v nich něco žmoulat, třeba lem trička. Snažil se ale sám sebe ovládat.

Dýchej, Lucasi…

Vešel do komplexu. Srdce mu bušilo a dýchal rychleji než obyčejně. Chodbami procházel tiše, jako duch, a ještě tišeji pak otevřel dveře do ordinace… Jenže tam nikdo nebyl. Chvíli jen stál, očima skenoval prázdný prostor a nechápal, pak se mu ale tělem rozlila úleva. Rychle vytáhl jídlo a postavil ho na stůl, otočil se na patě a rychleji, než se to zdálo možné, opustil komplex. Tušil, že Daniel bude někde na zahradě, a nechtěl čekat, až se vrátí. Sice se setkání s ním nevyhne, ale alespoň ho oddálil…