Zkouška ohněm – 22. Jsi moje Ještěrka...

V patře nad nimi se zatím obě postavy lépe uvelebily. Byly blízko sebe, nepatrně o sebe opřené, jako když byli děti, a zrzka se zaujetím vyprávěla o krásném blonďákovi, který ji v noci tak okouzlil. Nebála se přiznat to nahlas, vedle ní byl Lucas a ten se tyhle věci vždycky dozvídal první. Na oplátku jí vyprávěl o černovláskovi a o vlastních zkušenostech s Leonardem, které ona nadšeně uvítala. Bylo pak daleko snazší vytvořit si o modrookém usměvavém muži obrázek, a i když by to nečekala, zamlouval se jí čím dál víc. Když pak slyšela, že to on se Lucase ujal a v podstatě ho zachránil, přišel další pocit – vděk. A neskonalý obdiv.

„Je úžasný,” vydechla, přitahujíc si skrčené nohy k tělu a objímajíc je pažemi. Na malou chvíli blesklo Lucasovi hlavou, že úplně stejný postoj zaujímal i on.

„Je milý, hodný, takový otevřený a bláznivý, ale hezky bláznivý. A vtipný. A taky úplně jiný, než jakého by mi neustále nutila naše —“ zmlkla. Matka, chtěla říct, všimla si ale bolestného záblesku v zelených očích a pochopila, jakou chybu udělala. To jejich matka ukázala Lucasovi záda jako první, ona byla ta, kdo rozhodl, že ho dál přijímat nebudou. Zrzek jí to neměl za zlé, věděl, jak moc svou víru milovala a uctívala, to ale neznamenalo, že to i po letech nebolelo.

„Jak se má?” zeptal se bezděčně. Nebyl si jist, jestli to chtěl slyšet, nebo ne, zeptat se ale musel.

„Promiň, Luku,” vydechla Ellie. Mrzelo ji, že mu ji tak nešetrně připomněla. „Víš… myslím, že ji to všechno mrzí,” pousmála se pak opatrně. Nelhala – neměla to ve zvyku, a už vůbec ne před zrzkem, a to on věděl, tohle ho ale překvapilo. Ona však pokračovala.

„Pamatuješ si, jaká je. Nerada mění názory, nerada ustupuje a nejvíc nerada pak přiznává, že rozhodnutí, která udělala, byla vlastně špatná. Je v tomhle strašná. Stále o tobě nesmíme mluvit, stále jsi zakázané téma, ale když na něj přece jen přijde, už nekřičí. Nezlobí se. Jen sedí a tiše nás požádá, abychom byli zticha, a občas ani to ne. Myslím, že jí chybíš, stejně jako tátovi. Zatím to ale nepřizná,” řekla smutně a Lucas pochopil, co se skrývalo dál, za těmito slovy. Jako by k nim v myšlenkách dodávala:

Nevím, jestli se to vůbec stane. Zatím si to nepřiznala a kdo ví, zda se k tomu kdy dostane.

A Lucas si uvědomoval, že se to stát nemusí, zároveň ale viděl nepatrný lesk v zelených očích své sestry a překvapeně si uvědomil další věc – ona tomu věří. Věří, že se jejich rodiče nakonec vzpamatují. A zrzek nevěděl, nechtěl si namlouvat, že se stane zázrak, protože tím už tak strávil dlouhé roky. Stejně se ale usmál a sestru objal. Ona tomu věřila, a to jí nechtěl brát. A překvapeně si uvědomil, že mu ten moment přece jen předal další sílu, bylo to, jako by to objetí skutečně dokázalo nemožné a nechalo pár táhlých bolavých jizev na jeho srdci konečně správně blednout. Nevěřil v zázrak. Ale věřil Ellie.

Ta chvíle byla nádherná, bylo to porozumění, co mezi sourozenci vládlo a co jim po léta chybělo. Našli se. A oba věděli, že v ten moment se všechno ubíralo správným směrem.

„Měla bys to zkusit,” zašeptal jí pak Lucas do ucha. Mluvil o návrhu, který s Ellie probírali předtím, a ona se odtáhla a podívala se naň s otázkou v očích. Vážně by měla?

A on se usmál.

„Znám ho šest let. Věř mi,” zazubil se pouze. Pravda byla, že takhle Lea nikdy neviděl, jeho výraz byl ale tak lehko prokouknutelný a jasný, až se chvílemi musel tiše smát. Leonardo sám mu vyčítal, jak jsou jeho city k Danielovi čitelné, ale když ho teď viděl… Láska z něj byla cítit na míle daleko. A Lucas nemohl jinak než se usmívat. Jestli byl někdo správným a dokonalým partnerem pro jeho milovanou sestru, tím, pro kterého ji celou dobu chránil před spoustou a spoustou ničemů, byl to blonďák. Věděl, že jí neublíží.

A Ellie se usmála a po boku Lucase vstala, vycházeje z pokoje. Věřila mu.

Blonďák v ten moment stál pod schody a nedočkavě koukal na hodinky. Zbývaly mu poslední minuty, které na splnění úkolu měl, a začínal být krapet nervózní. Danielův pohled mu dost jasně říkal, že jestli poletí nahoru a poruší sourozeneckou chvilku, nedožije se dalšího dne. Naproti tomu Tonyho pobavený úšklebek Leonardovi připomínal, že pokud to neudělá, skončí nahý na náměstí. Nehledě na to, že v jednom z domů tam bydlela jeho matka, se mu do tohohle úplně nechtělo.

Už už se chystal vyrazit nahoru, když se dveře konečně otevřely a oba sourozenci scházeli dolů. Ellie šla v popředí, na tváři zvláštní výraz, a za ní Lucas, který jako by ji v něčem povzbuzoval. To ale Leonardo nezavnímal. Zvládal koukat jen na ni.

Byla nádherná. Rusé vlasy, velké oči, znovu a znovu si uvědomoval, jak krásná vlastně byla, a v ten moment se mu stalo něco, co se neukázalo nikdy předtím, nikdy za celý jeho život. Ani když balil Lucase, ani na škole. Nikdy. Na úplně maličký moment mu hlavou bleskly pochybnosti.

Vždycky si byl jistý sám sebou a tohle bylo divné, nemohl pochybovat! Měl sotva dvě minuty… Jenže když se dívka zastavila přímo před ním, jen na vyšším schodu, a koukala mu přímo do očí, ač stále musela zvedat hlavu, byl v pasti. Byly nádherné…

Udělá to. Políbí ji, opakoval si stále dokola. Políbí ji. Chytí ji za jednu z těch jemných dlaní, kterou měl tu čest držet už v autě, a přitiskne své rty na ty její. Políbí ji.

Natáhl se, aby ji chytil, ona mu však onu dlaň jemně vyvlékla a položila ji na jeho líci. Na moment si bezděčně skousla ret – byla nervózní, cítila ale přítomnost svého bratra a věřila jeho úsudku. Nikdy tomu nebylo jinak. A tak se podívala do překvapených modrých očí, a než se jejich majitel vzpamatoval, natáhla se a přitiskla své rty na ty jeho. Byl to jen krátký polibek, tělem jí ale projel žár a zvláštní pocit štěstí, bylo to, jako by jí v srdci vybuchovaly ohňostroje. Nemohla tušit, že na tom byl její společník úplně stejně, jen náležitě zmatený…

Odtáhla se a věnovala mu rozpačitý úsměv.

„Věděl jsi, že existují červené banány, co chutnají jako maliny?” zašeptala s jiskrami v očích, široce se usmála, šťastně a hřejivě, a chytila Lucase za paži na znamení, aby jí ukázal další pokoj. A on se toho nadšeně ujal, připraven poslechnout si vše, co jeho sestra cítila, a spěšně ji odvedl do ložnice.

A blonďák zatím stál, koukal před sebe, jako by tam jeho princezna stále stála, a kdyby to šlo, nejspíš by se od jeho hlavy vznášela srdíčka. Ve tváři měl dokonale přihlouplý a zamilovaný výraz, vypadal, jako by si prošel rájem. Srdce mu v hrudi dělalo kotrmelce.

„Asi jsem se zamiloval,” vypadlo z něj pak šeptem, levačku bezděčně položenou na srdci.

Daniel se jen uculoval a pozoroval Tonyho, jenž měl stále oči přilepené na hodinkách.

„Konec! Prohráls!“ zajásal a poplácal Lea po rameni. „Hochu, tuhle naši exhibici si řádně užijeme. Až nás zavřou, zaplatíš za nás kauci, náčelníku?“ hodil prosebný, ale zároveň pobavený pohled na Daniela. „Já bych nerad tvrdnul v lochu déle, než by bylo nutné. Mám svůj zadek rád!“

Opět se otočil na notně popleteného blonďáka.

„Cože?“ otočil se na něj Leo. „Jak to, vždyť…“

„Vždyť políbila ona tebe, ne ty ji, takže jsi prohrál. Už vybírej datum, přizpůsobím se. Pustíš mě na tuhle akci z práce, že jo, náčelníku?“

„Nemám nic proti, ale přijedeme s Lucasem na tu slávu a natočíme si vás my. Jen pro vlastní potřebu, samozřejmě,“ zašklebil se Daniel a stále se bavil zmatenou tváří Leonarda. Takto ho ještě nikdy neviděl. Byl zamilovaný až po uši a nejspíš si vůbec neuvědomoval, co se v posledních minutách vlastně odehrálo.

Až po pár minutách jako by mu vše konečně začínalo docházet, nedokázal se ale přestat potěšeně usmívat nebo uklidnit své divoce bušící srdce. Ellie jej neskutečně překvapila, cítil se ale jako v sedmém nebi, a co se Tonyho týkalo…, vlastně se celkem těšil. Už dlouho se nedostal do novin a většina jeho přátel ze Sydney čekala, kdy se „idiot, co se pokoušel sežrat medúzu, hladit kaktus a ukrást lesním včelám med” znovu objeví s nějakou novou hloupostí. A tohle bylo naprosto dokonalé, už teď viděl rozruch, který způsobí, a to se mu vlastně celkem zamlouvalo…

V té chvíli už scházeli oba rozzáření sourozenci dolů, Lucas se od své sestry odpojil a vložil ruku do nabízené Danielovy a Ellie nejistě přistoupila k Leovi. Ten ji objal a konečně to byl on, kdo ji políbil něžně, ale s jistotou, aby nepochybovala, že se zaryla do jeho srdce.

„Tak, mládeži, co budeme dělat? Je krásný den, navrhoval bych jít na pláž, co říkáte?“ ozval se Daniel a podíval se po všech přítomných.

Ti nadšeně pokývali hlavami a vydali se převléct se do plavek, ještě než ale Lucas stihl zalézt do ložnice, spíš už jejich společné než Danielovy, protože nepamatoval, kdy naposledy spal bez něj, ozvalo se za ním překvapené zalapání po dechu. To i ostatní zastavilo v pohybu, a tak nyní stáli a vyčkávali, co se bude dít.

Zrzek se překvapeně otočil na Ellie a hlavou mu prolétlo, co asi upoutalo její pozornost. Na moment zadoufal, že se nikde neválely jeho nebo Danielovy trenky, nedej bože nezahlédla jakýkoli důkaz jejich milování. Lucas ložnici pečlivě uklízel, to ale neznamenalo, že zákon schválnosti nepracoval více než dobře a že dívka mohla vidět prakticky cokoli.

Její oči se rozzářily.

„Panebože! Lucasi!” vyhrkla a vběhla do pokoje, kde zvedla zpod polštáře vykukující dobře známou látku. A zrzek pochopil ještě dřív, než stačila promluvit.

„Ty ho máš! Ty máš to tričko,” zajásala a zamávala jeho spacím pokladem. Jeho tváře nepatrně zrudly a on se nervózně poškrábal na zátylku.

„Ty sis ho vzal! A já ho hledala,” vyčetla mu, ale oči jí zářily. Bylo Elliinou noční košilí. Měla jej ráda a často v něm chodila, bylo zvykem, že se válelo všude – chvíli na židli, chvíli na skříni a chvíli na posteli, kde bylo i v době, kdy Lucas dům opouštěl. Šel si tehdy pro věci a zahlédl jej. Měli společný pokoj a tohle byl poslední den, kdy vykazoval známky jeho přítomnosti, zrzek ale nemohl tušit, jak rychle zmizí všechny jeho věci. Nemohl mít ponětí, že Ellie už si vzpomínku neodnese. On ale nějakou potřeboval, musel mít alespoň slabou útěchu, a tak tričko spěšně sebral. Od té doby se ho nevzdal.

„No…,” začal, ona se na něj ale usmála tak vědoucně, že pochopil. Jí nic vysvětlovat nemusel. Tričko mu vrátila na postel a vydala se pryč z místnosti, to už se ale stihli vzpamatovat překvapení přihlížející.

„Cože?” vypadlo z blonďáka krapet hloupě. „Lucasi! Tohle jsi mi neřekl! Mně jsi řekl, že…,” zarazil se. Pravda byla, že mu Lucas dost dobře neřekl nic, protože se zkrátka a dobře neptal. Tohle zrzek uměl.

Zmlkl a zašklebil se. Nemohl přitom postřehnout, jak se v šedých očích černovláska potěšeně zalesklo. Bylo až škodolibě uspokojivé vidět, že ani nejlepší kluk na světě se od Lucase zdaleka nedozvídal všechno.

Netrvalo dlouho a byli připraveni vyrazit. Koutkem oka Lucas zahlédl, jak se jeho blonďatý přítel sklání ke své sestře a cosi jí šeptá do ucha.

„Věděla jsi, že nigerijská policie v roce 2009 zatkla kozu kvůli podezření z ozbrojené loupeže?” zeptal se a hned vzápětí se otočil a významně se zadíval na Tonyho bradku. Ten se ukřivděně zašklebil. Dívka se ale uvolněně rozesmála a potěšený výraz na tváři blonďáka mluvil sám za sebe. A stal se ještě potěšenějším a nadšenějším, když mu zrzka cosi zašeptala a on se sehnul a vysadil si ji za krk. Zatočil se s ní a ona se znovu vesele rozesmála. Škodolibě se zubila na všechny výjimečně nižší než ona. Dokonce i černovlásek musel koukat nahoru, aby jí viděl do očí.

Ve tváři Leonarda se zračila čirá blaženost. Kolem hlavy měl obmotané štíhlé jemné paže dívky, na jeho hlavě měla položenou tu svou. Zaznamenal, že voněla po malinách. Držel ji za mléčná stehna a na očích mu bylo poznat, jak moc si to užívá.

„Jsem zvědavý, jak hodláš projít dveřmi,” rýpl si Anthony, když si všiml přiblblého úsměvu ve tváři svého přítele. Prohrát sázku, a ještě se zamilovat, vlastně by mu ho mělo být líto, pomyslel si škodolibě. Už teď viděl, jak moc si ho zrzka obmotá kolem prstu. A ten blázen se pokojně nechával.

Za nekonečného pošťuchování všichni tři, ač zpočátku s potížemi, vyšli z domu a rozběhli se k pláži, nechávajíce Daniela s Lucasem kdesi za sebou. Černovlásek ještě zamykal a zrzek na něj čekal kousek za ním, než uklidil klíče a otočil se k němu. Tři šílenci už byli pryč a oni byli na moment sami. A zrzek se usmál, přecházeje ke své šedooké lásce, a vděčně ho objal.

„Děkuju. Za všechno,” zašeptal mu do kůže. „Že jsi mi umožnil tu teď být…”

Tohle mu říct potřeboval. Protože v ten jediný moment byl tak šťastný, jako už dlouho ne – že viděl svou sestru, že s ním byl Tony s Leem, šťastný, že se jeho nejlepší přítel a milovaná sestra našli. Šťastný, že se všechno odehrálo právě tak, jak se to odehrálo, a hlavně šťastný, že s ním černovlásek byl po tom všem, co se dělo. V tu chvíli k němu pocítil neskutečnou dávku vděku a zkrátka mu to musel říct, musel mu těmi slovy poděkovat za všechno, ale hlavně za to, že tam stál a pořád se tak hezky usmíval, pro něj…

Tiše si slíbil, že jej nikdy nesmí podrazit. Věděl, že pokud dostane další zkoušku podobnou poslání dopisu, zvládne ji, že na školu nastoupí a že se bude snažit, jak nejlépe bude umět. Miloval ho. A nikdy ho nechtěl ztratit.

„Děkuji, že jsi tu,” usmál se a láskyplně jej políbil.

Daniel jej objal a pevně přitiskl na svou hruď.

„Budu tu pro tebe vždycky. Jsem tak rád, že jsem tě udělal spokojeným, i za to, že jsem se konečně mohl seznámit s tvou rozkošnou sestřičkou. Pamatuješ, jak ses rozčiloval, když jsem tvrdil, že bych ji rád poznal? Přiznávám, že tenkrát to byl opravdu dvojsmysl, když jsem si představil tebe v ženské podobě, nejen hlava se mi pobláznila. Chtěl jsem tě, ale protože jsem byl skálopevně přesvědčený, že s klukem nic mít nemůžu, fantazie tedy pracovala s ženskou obdobou tebe. Což ona je. Jenže tohle není jen o vzhledu, nikdy jsem netušil, jak moc je láska o duši, a koneckonců stejně bych u ní neměl šanci. Evidentně je na blonďáky, což tedy já rozhodně nikdy nebudu. Dovedeš si představit, jak bych vypadal, kdybych se odbarvil na blond?“ zašklebil se a přitiskl na sebe Lucase ještě víc.

„Pojď, půjdeme raději, kdo ví, co ti dva budou provádět, přece jenom mají na starosti tvou sestru…“

Daniel věděl, že se o Ellie rozhodně bát nemusí, viděl na Leovi, že by nepřipustil, aby jí bylo jakkoliv ublíženo, jenomže kdyby se ještě chvíli tiskl k pevnému Lucasovu tělu… Taky by to mohlo dopadnout tak, že by měli krapet zpoždění…

Nicméně ovládl se, chytil pevně Lucasovu ruku do své a vydali se za ostatními. U pláže bylo hodně lidí a Daniel měl na chvíli pocit, že se jim ztratili, ale když viděl hromadu balónků naplněných heliem, vznášejících se u jednoho z mála stromů, které u pláže rostou, bylo mu jasné, kdo je komu koupil a že tohle byli rozhodně oni.

Prodrali se lidmi a konečně je uviděli. Opravdu vtipný pohled byl na vytřeštěné oči Leonardovy, jak se snažil nafouknout obrovský barevný plavací kruh.

„Teď jsi na řadě ty,” podstrčil blonďák kruh překvapenému Tonymu, který se nestačil ohradit, a spěšně přešel k Lucasovi.

„Podívej, jaký poklad jsem ti sehnal! Počkej, až poznáš tvar, budeš nadšenej. Má to na sobě duhový proužky. Příhodný, co?”

Kdosi za jejich zády si pohrdavě odfrkl. Slova, která poznamenal směrem ke kruhu a spojeným dlaním Lucase a Daniela, nikdo z nich nehodlal opakovat. Postřehli je ale všichni a blonďák se nepatrně zamračil. Všiml si, jak zrzka vstala, rozhodnutá postavit se na odpor. Vadilo jí, že se někdo naváží do jejího bratra a do jeho přítele, a nejen to, obecně jí vadil celý mužův přístup. Vždyť tahle hloupá zásadovost už ji o bratra jednou připravila…!

Rozešla se k němu, snažíc se působit děsivě, což v jejím případě moc nešlo, blonďák byl ale rychlejší. Nehodlal ji nechat ublížit si a do zrzka se zkrátka nikdo navážet nesměl!

„Ty gayové se mezi sebou poslední dobou nějak rychle rozmnožují, že?” zazubil se nevinně, moc času na zpracování tohoto nesmyslu však muži nedal. Přešel k němu, rukou jej objímaje kolem ramen.

„Věděl jste, že kůže ve tvářích je stejná, jako kůže v holčičím… em… tamtom? Takže gayové vlastně o nic nepřicházejí? Hustý, co? Mimochodem, pěknej zadek,” poznamenal tak vážně a s bezstarostným úsměvem, až nikdo z přítomných včetně Lucase na moment netušili, jestli to myslí vážně, nebo ne.

„C-cože?! Cože? Cože?! Teda… fuj!”

Úsměv na tváři blonďáka zůstával stále stejně široký i v momentě, kdy se od něj zděšený muž odtáhl a, jak mohli potvrdit všichni kolem, utekl kamsi pryč.

„Myslím, že ten už se tu neukáže,” odtušil blonďák naprosto klidně, jako by se vůbec nic nestalo, a bezstarostně se usmál. „Ukážeš nám ty fotky, Ellie?”

Konečně se zrzka vzpamatovala z šoku, který jí blonďák uštědřil, a krapet zmateně zalovila v batůžku, co měla do té doby na zádech. Malou knížku, kterou vytáhla, pak Lucas poznal rychleji, než se to zdálo možné.

„Je to naše fotoalbum,” usmála se zrzka na ostatní. Její a Lucasovo. A bylo plné jeho fotek. To byla památka, kterou na Lucase zrzka měla, a nechybělo málo a ona o ni přišla. Její rodiče chtěli album vyhodit, na poslední chvíli ho ale vytáhla z krabice určené do popelnice a uschovala. Bylo tam všechno, celé jejich společné dětství.

Nechala Lucase a ostatní posadit se kolem ní a zalistovala dvacet šest let starými stránkami. Na jedné ale zastavila déle a smutně po ní přijela prsty. Bylo jim tam opravdu málo a seděli spolu každý na jedné straně velké vany plné vody a pěny. Takových fotek pak bylo v albu čím dál víc, na některých se smáli a na některých jen ona, protože zrzek byl zrovna pod vodou a čouhaly mu jen nohy. Ta fotografie byla jedna z posledních. Pak společné koupání skončilo.

Změnu nálady v kroužku vycítil i Anthony. Vrazil z poloviny nafouknutý kruh zpět do Leonardových rukou a postavil se mezi blonďáka a černovláska, které oba objal kolem ramen a tím, kvůli své výšce, stáhl dolů k sobě.

„Víte, co je perfektní?” zeptal se s nadšením v hlase. „Představte si to, za pár let půjdeme na svatbu náčelníka a Lucase a pak na tvoji, Leo, a tvé irské princezny. A až se to stane, budete vy dva, přátelé, rodina! No není to dokonalé? Na každé oslavě, každých Vánocích, na každé rodinné sešlosti budete vy dva! Budete spolu jezdit pod stan a na hory a na každou dovolenou, budete si navzájem hlídat děti a budete spolu sedět u hrnku kávy a probírat jejich výchovu… No to je úžasné! Vy dva, navždy spolu!” rozzářil se brunet a Lucas nevydržel a vyprskl smíchy, hned po něm i jeho sestra. Výraz těch dvou byl dokonalý.

Daniel se koutkem oka podíval na svou budoucí blonďatou rodinu a pozvednul jedno obočí.

„Myslím, že to přežiju,“ zauvažoval a na Tonyho se zašklebil.

„Jak padne do chomoutu s princeznou, ona už ho zkrotí tak, že si ani neuvědomí, že je jeho koníčkem mě srát. Nakonec mi to bude ještě chybět…,“ teatrálně si posteskl a objal Leonarda okolo ramen. Nikdy by netušil, že tohle jednou udělá a bude brát toho protivného blondýna jako kamaráda, ale čím víc s ním trávil čas a poznával ho, tím víc zjišťoval, že právě on byl partner do nepohody. Už jen to, jak setřel toho homofobního idiota, bylo dokonalé. Daniel by mu akorát tak rozbil ciferník.

Leonard se na něj ušklíbl, a než stačil něco odvětit, Daniel ho zastavil: „Běž dofoukat tu kachnu, cos přivezl.“

Pak se ale otočil na Ellie a vzal si ji trochu stranou.

„Ellie, myslíš, že dokážeš nějak bratra přesvědčit, aby s námi šel do vody? Na tebe on dá nejvíc. Já jsem to za ty dlouhé týdny nedokázal, ale kdybys u toho byla ty, mohli bychom mu společně pomoci překonat tu hrůzu z vody. Viděl jsem z těch fotek, jak měl kdysi vodu rád, jak se dokázal potápět a užívat si ji. Chtěl bych mu pomoct, ale sám to nezvládnu…,“ prosil ji. Ohlédl se za sebe, jestli je Lucas neposlouchá, ale setkal se jen s vypoulenýma, ale vražednýma očima Lea.

„Foukej, foukej, já ti ji neukradnu!“ houkl po něm.

Tohle už se blonďákovi zamlouvalo méně. Postoj, který k černovláskovi zaujímal, se měnil, ačkoli že by ho nenáviděl, se nedalo říct nikdy, neznamenalo to ale, že mu mohl odvádět jeho princeznu.

„Lucasi? Pomohl bys mi? Prosím…,” podíval se naň psíma očima, a když zrzek přišel a usadil se vedle něj, předal mu skoro nafouklého jednorožce a přesedl si, aby k němu byl blíž, objímaje jej kolem ramen. Chvíli tak Lucas foukal, než se na moment odtáhl a zadíval se do očí svého dlouholetého přítele.

„Chceš se mu pomstít, viď?” nadhodil a blonďák se naň zadíval ukřivděně, pak se ale zašklebil a kývl. Už předtím se otáčel na černovláska a potěšeně sledoval jeho nesouhlasný pohled. Poté naň vyplázl jazyk a zašklebil se – jinak prostě nemohl. Hned mu bylo líp…

Daniel se zašklebil a chytil Ellie okolo ramen. Tohle byla jeho pomsta za to, že mu na moment sebral Ellie? Tak to byl na tom, hošánek, ještě hůř než sám Daniel. Když se tak na blonďáka díval, uvědomoval si, že ačkoliv by to nahlas nikdy nepřiznal, měli mnoho věcí společných. Láska k zrzavým sourozencům a následná žárlivost, která byla mnohdy chorobná, byla jedna z věcí, kterých si museli všimnout všichni okolo.

„Ellie,“ zašeptal zrzce do ucha, „tvůj kluk mi krade mého kluka, můžu mu dát do zubů?“

Ellie věděla, že to nemyslí vážně, a zvonivě se zasmála. Pobavilo ji, že se ti dva chovají jako kohouti na jednom smetišti, přestože to bylo naprosto nesmyslné. Viděla však, že tohle je jeden ze způsobů, jak ukazují svou lásku tomu, koho mají ve svém srdci.

„Bere mi tvou sestru,” postěžoval si zatím Leo zrzkovi a Lucas se neubránil úsměvu.

„Ty žárlíš?” zazubil se vesele. Na něj nikdy nežárlil a pamatoval si, jak ho to svým způsobem ubíjelo. A všímal si, že s Ellie bylo od samého začátku všechno jiné, nezlobil se na ni, naopak. Byl za ně za oba neuvěřitelně rád a všechno jim to přál. Oba byli šílení svým vlastním způsobem a s oběma bylo občas náročné vyjít, zároveň měli ale pochopení a nebyli zlí. Nehádali se. Věděl, že si navzájem porozumí a podrží se.

„Ale jinak je docela fajn,” přiznal Leonardo, pozoruje nelibý pohled v šedých očích. Předchozí otázku Lucase se rozhodl nechat bez odpovědi a volně se přesunul k tématu svého nejmilejšího protivníka.

„Nečekal jsem to. Ale je fajn.”

A to Lucase donutilo znovu se vesele usmát. Byl rád, že si jeho kamarád tohle myslel, protože věděl, že černovlásek na tom byl podobně. Přál si, aby spolu vycházeli, oba pro něj hodně znamenali, samozřejmě ještě s Ellie. Ona a Leo byli jeho rodina a Daniel vlastně taky. Všechny je miloval, i když každého jinak…

Předal kruh Leonardovi a ten jej zavřel. Napůl duhový a napůl bílo-růžový jednorožec se vesele usmíval a Luke povytáhl obočí.

V tomhle se Leonardo vyznamená…

Ten, jako by mu četl myšlenky, se ale vesele zazubil.

„To je pro tebe,” zopakoval a Lucas vykulil oči. V tu chvíli už se ale vrátila zrzka a blonďák si ji stáhl do náruče a majetnicky si ji na sebe natiskl. To ji přinutilo tiše se vesele rozesmát. Bylo jí hezky…

Natáhla se a políbila svého střeleného a žárlivého Lea na tvář a on ji potom na rty. Žárlivost byla pryč. Byli tam jen oni dva.

Už už se chtěl Lucas vytratit, Ellie se ale odtáhla, ač stále zůstávala v Leově objetí, a otočila se na něj. Ruce si položila na ty blonďákovy.

„Vlastně ti to přivezl Leo, abys…,” větu nedokončila, jen nepatrně kývla hlavou směrem k moři. Všimla si, jak se mu v očích mihla nevole, rychle se proto natáhla a chytila bratrovy ruce do svých.

„Já vím, Lucasi. Ale poslyš, je to sedmnáct let. Viděla jsem toho kluka. Toho, co tam tehdy byl… Pamatuje si na tebe,” vydechla. Věděla, že tohle téma Lucase úplně netěší, zmínit to ale musela.

„A víš co? Jeho to mrzí, Luku. Dodnes si to všechno vyčítá. Mrzí ho, že tě tehdy přemlouval, i když jsi nechtěl. Mrzí ho, že tě donutil porušit pravidla. Mrzí ho, že tě ohrozil, a mrzí ho, že tě pak tak vylekal. A víš, co ho mrzí nejvíc? Že tě nedokázal vytáhnout. Že tě tehdy nezachránil. Protože kdyby to udělal, třeba by ses teď nebál. A jeho mrzí, že ti navždycky zkazil vodu, že ti tím zničil možnost zaplavat si nebo prostě zablbnout. Lucasi, toho kluka už sedmnáct let trápí, co ti tehdy udělal.”

Po těch slovech zrzek vykulil oči. Tohle… nečekal.

„Ale on nic neudělal,” namítal. To on udělal, on mu ublížil. On se nechal…

„Luku… Je jedno, co ty mu připisuješ a nepřipisuješ, protože on si to vyčítá, stejně jako ty. Každý den ho to trápí. Ale jeden rozdíl mezi vámi je. Ty jeho výčitky můžeš smazat. Protože to, co jej týrá nejvíc, je tvá fobie,” řekla smutně, ale pevně. Věděla, že tohle jejího bratra bolí, zároveň si ale uvědomovala, že to potřeboval vědět, protože takhle Lucas fungoval. Často se uchyloval k ničení sebe sama ve snaze zachránit někoho jiného, záleželo mu na lidech kolem. Věděla, že ho nemůže nijak vyhecovat. Že mu nemůže říkat, o co všechno přichází, protože to on by oželet zvládl. Bylo třeba osvětlit mu temnou stranu měsíce, ukázat druhou stranu mince. Protože jestli jej něco opravdu mrzelo, bylo to pomyšlení, že někomu ublížil. I když to třeba sám nevěděl, kdesi v něm bylo zakořeněné ono proradné: ‚Nemůžu, protože si to nezasloužím. Nezasloužím si to, protože jsem mu ublížil.‘

Všimla si, jak se Lucas zděšeně dívá před sebe. Věděla, že ho tohle bolí, říct mu to ale musela. Bylo to jako vytáhnout třísku.

V tu chvíli si i blonďák všiml zrzkova rozpoložení a pochopil, že je čas převzít slovo. Když se tříska vytáhne, je na řadě utěšení, ať už v jakékoli podobě. Musel ho podržet.

„Luku, sedmnáct let ho to všechno trápí, a to už nejde vrátit, stejně jako nejde vrátit ten nešťastnej den. Ale to neznamená, že to tak musí zůstat. Ty to můžeš ukončit. A nikdy na to nebudeš sám. Podržíme tě, všichni. I ten tvůj polobůh.” Nepatrně se zašklebil a sehnul se k Lucasovu uchu. Zrzek ale tak nějak tušil, že to, co řekl, stejně slyšeli úplně všichni.

„Mezi námi, jestli spolu budete chodit plavat vy dva, v polovině případů se beztak nedostanete až k vodě. Věděl jsi, že chlapi mohou mít erekci i po smrti?” zeptal se a zrzek se tiše zasmál. A Leo se usmál nazpět a nepatrně kývl směrem k Danielovi. Doufal, že černovlásek pochopí.

Daniel mnoho neslyšel, o čem se ti dva bavili, a přísahal by, že zase Lucase krmí nějakými důležitými poznatky, které vyčetl na své oblíbené internetové stránce.

Když však na něj Leo kývl, bral to jako znamení na zahájení procesu – dostat Luka do moře.

Přisedl si k němu z druhé strany a podíval se mu do očí.

„Ještěrko, půjdeme tam všichni – s tebou. Můžeš se třeba posadit tady na tu nafukovací kachnu, ale my budeme stále s tebou, ať se bude dít cokoliv, jakože se dít nebude nic. Je bezvětří, vlny, které by tě mohly smést, nejsou. Tak nám udělej radost, mně, své sestře, Leovi, Tonymu… Protože jestli nepůjdeš ty, nepůjde nikdo. Zkus to překonat kvůli tomu klukovi, kterého to už takové roky trápí. Udělej to pro mě…,“ prosil jej. Stále měl však dojem, že s ním ani nehne.

„Luku, jestli to alespoň vyzkoušíš, koupím ti dvakrát víc takových balónků, jako dostala tvá sestra, a večer ti u bazénu s Leem uděláme Chipmankové divadlo,“ smál se a otočil se na blonďáka, „že jo, Leo? Který chceš být? Chip, nebo Dale?“

„Já budu dělat Zipa, to je taková nenáročná role, on jen bzučí,“ zauvažoval přicházející Tony, vytřeštil oči a roztáhl ústa do širokého úsměvu stejně jako ona kreslená postavička. Přisedl si k nim a všem rozdal nanuky, které šel koupit k nedalekému stánku.

Lucas vykulil oči. Tohle od Daniela nečekal, stejně jako blonďák, bylo to ale tak milé a vlastně nádherné, až se musel vděčně usmát. Netušil, co by bez Daniela dělal. Byl jeho všechno…

Natáhl se a vděčně jej objal. Nemusel nic dodávat, tušil, že černovlásek zkrátka ví. Jen obmotal paže kolem jeho těla a pak se natáhl a věnoval mu vděčný, procítěný polibek. Neobral je o dech a nezatočila se jim z něj hlava, v zrzkově břiše ale poletovali motýlci a po celém těle se mu přelévalo příjemné teplo. Byl to polibek zvláštně sladký a mazlivý, krásný. Jako všechny, které si kdy dali. Nádherný novým, krásným způsobem.

Odtáhl se a vděčně se naň usmál, a pak i na dva přátele po svých bocích. Znal je a věděl, že divadlo jim ani jednomu nedělá problém, Tony i Leo byli dokonalí herci, taky ale věděl, že černovlásek na pitvoření a jakési ztrapňování nebyl. Nikdy. Bylo mu to nepříjemné, ať už v momentě, kdy jej zrzek zahrabal do písku, nebo když se probudil se zapletenými vlasy. A tohle od něj bylo krásné.

Zrzek se pořád bál, to ne že ne. Nemohl se mu změnit pohled na vodu, jakýsi úzkostný pocit kdesi v něm, který křičel, že voda znamená nebezpečí. To ta slova změnit nemohla. Jen dlouhé měsíce zkoušení a trénování mohly. A přesto se v ten jeden okamžik něco stalo. Bylo to, jako by mu tělem kolovalo teplo, zvláštní síla. Jako by získal povolení. Jako by to po těch letech konečně směl zkusit.

Krátce kývl a pomalu, opatrně se začal usmívat. Nebyl nervózní, vlastně… vlastně to všechno bylo hezké. Míchaly se v něm pocity, vzpomínky, zakořeněné pravdy s novými objevy, a bylo jich moc, aby si je ucelil a pochopil všechny, bylo mu ale hezky, a to bylo zvláštní, ale skvělé…

„Ale no tak, mládeži, všichni se tu cicmáte a co já?“ durdil se Tony, ale usmíval se. Byl rád, že vidí svého nejlepšího přítele šťastného. Po minulé návštěvě měl o něj přece jen trochu strach. Viděl na něm, že se hodně trápí, a to nebývalo u Daniela běžné.

Ten se jen pousmál a hned nato se zašklebil. „Buď rád, že máš spokojeného šéfa. Představ si, kdybych zůstal neukojený a bez lásky milované osoby. Jen bych na tebe do telefonu řval a strhával ti bezdůvodně prémie. Takhle jsem šťastný a spokojený, serotonin na vrcholu, a kdybys mě požádal o zvýšení platu, klidně ti ho odkývu, protože jsem neustále mimo. Ty toho ale neumíš využít, jen slepě závidíš, místo abys z mého rozpoložení něco vydoloval. Tvoje chyba!“

„Ty bys mi přidal?“ vykulil oči. „Vždyť ty jsi malý pán, o tom ty nerozhoduješ…“

„Ale ano, od nového měsíce se stávám nejvyšším kápo všech záchranných stanic Rescue Animals, protože ten idiot, co si válí pupek na Floridě, si nepohlídal daně, začali se mu šťourat v účetnictví a hle! Kolik měl nakradeno ze státních peněz, které měly patřit nám. Zabavili mu je a já je mám teď na účtu. Takže budete mít nejen nové auto a peníze na vybavení, které jsi po mně škemral už před půl rokem, ale také o pár stovek vyšší plat. Nechtěl jsem ti to říct dřív, protože jsem ještě neměl tušení, jak to všechno dopadne, ale včera jsem to dostal černé na bílém. Ale to probereme ještě v práci, jen jsem ti to musel říct už teď, protože jsem z toho nadšený. Tak už hlavně neprovokuj ředitele zeměkoule, má teď velké pravomoci. Ale proto tady nejsme. Sešli jsme se zde, přátelé, proto, abychom našeho malého suchozemce naučili milovat vodu, pojďme tedy.“

Na to se zrzek jen šťastně usmál. O Danielově povýšení už věděl, měl z toho ale stejnou radost jako on a byl šťastný, že byl šťastný jeho přítel.

Vstal a pohled mu padl na klidnou hladinu moře. A i když to skutečně udělat chtěl, na úplně maličký moment se mu v očích zalesklo strachem. Tušil, že dnešní den bude rozhodující, pokud to zvládne dnes, zvládne to i potom. Ale co když to nezvládne?

A v ten moment k němu přistoupila Ellie, všímajíc si jeho rozpoložení, a chytila ho za ruku, na tváři úsměv. Hlavou kývla směrem k reproduktoru kus od nich, z něhož nyní začala hrát jedna jim dobře známá melodie. Poslouchali ji jako děti… Lucas si pamatoval, jak právě ji spolu zpívali ve snaze rozbít alespoň jednu skleničku. Rodiče z nich moc nadšení nebyli, je dva to ale tak bavilo…

V očích se mu lesklo poznání. Vzpomněl si, stejně jako ona, a myšlenku na vodu vypustil tak, jak očekávala. Dala mu do hlavy něco daleko lepšího. Alespoň pro ně dva.

Zazubila se, když si všimla snad až vyzývavého pohledu ze strany bratra. Byla to jejich píseň. Jistě, tehdy byli děti. Šílené a malé. Jenže zrovna oni dva dětmi zůstanou snad už napořád, alespoň v určitých ohledech. Oba zvládli být zodpovědní, když na to ale přišlo, své dítě v sobě měli, v jistých momentech. A takový moment právě nastal.

Zrzka si začala tiše pobrukovat melodii, jako by si ji připomínala, a Leo kousek za ní vytřeštil oči. Moc dobře poznával Lucasův styl zpěvu a mohl jen doufat v zázrak, tušil ale, že doufá marně. Vyděšeně se podíval na překvapeného Daniela. Jestli černovlásek netušil, co přijde, Leo mu celkem záviděl.

A v ten moment se z reproduktoru ozval zpěv, rozhodně ale ne tak hlasitý, jak začala Ellie. A Luke se po chvíli přidal, celý červený, podobně jako ona, ale v očích mu bylo vidět štěstí a tiše se do zpěvu smál. Ne že by to nějak pomáhalo.

Za záda si jim stoupl nadšený Tony a jal se zpívat taky, jak nejfalešněji dokázal. Uměl to lépe, tahle hra se mu ale zamlouvala. V určitém momentě mu dokonce přeskočil hlas, stejně jako Lucasovi, a Ellie se zlomil, když se zajíkla smíchem.

Dancing queen… Ta píseň byla stará, ale stále naprosto dokonalá.

Daniel měl dojem, že mu upadnou uši. Dával si už jen pár chvil, než si je dětinsky ucpe prsty. Slyšel Lucase zpívat jenom jednou, a to bylo velmi potichu. Teď tady měl dvojhlas a ten blb Antony se k nim ještě přidal. Koutkem oka viděl zoufalého Leonarda, kterak se pokouší uši rvoucím tónům uniknout bezvědomím, nicméně se mu to moc nedařilo.

Pochopil, že našel další věc, kterou mají s Leem společnou. Hudební sluch, který i přes jeho komediantství nedokázal upozadit natolik, aby mu z uší netekla krev tou hrůzou, která se okolo něj linula.

„To byl nejhorší zážitek od mého dětství,“ vydechl, když bylo konečně ticho.

„Nebudeš mi to asi věřit, ale výjimečně s tebou souhlasím,“ postavil se k jeho boku Leonard. „Lidi na nás zavolají policajty, protože si budou myslet, že jsme tady hulili brka. Teda, ne že bych si nedal, ale jsem na suchu.“

Daniel ho poplácal po ramenou a oba společně vydýchávali pro ně hrůzný zážitek, ale při tom se smáli, protože hurónský smích těch tří vrahů ušních bubínků byl natolik nakažlivý, že se tomu nedalo zabránit.

A když hudba dohrála a k jejich uším se konečně donesly nadávky lidí kolem, které přes své hlasy neslyšeli, nevydržel to Anthony a hlasitě se rozesmál. A Ellie s ním, stejně jako Lucas. Byl celý červený. Tohle by sám nikdy neudělal! Jenže když byli kolem ti dva, bylo mu sice trapně, zároveň to ale bylo dokonalé a všechen strach jako by se vypařil. Zase byli děti. Zase ji našel. Zase měl naprostou jistotu, že svou sestru zná a že ji neztratil. Byla stejná, stále. A ten moment, ať byl sebešílenější, byl dokonalý a jemu v žilách koloval adrenalin. Zazubil se a znovu se podíval na hladinu. A věděl, že to zvládne.

Daniel si uvědomil, jak moc je spokojený a šťastný. Dlouho už se tak královsky nebavil a byl překvapený, jak lehce dokázal odhodit svou ledovou masku a upjaté chování, které mu bylo vlastní. Bylo tak příjemné prostě vypnout a zase se na chvíli chovat jako puberťák, ačkoliv i v pubertě by se snad takové party stranil. Zvlášť když tak mizerně zpívala.

Teď se však chytli za ruce, Lucas uprostřed pravou rukou držící sestru, levou mu svíral Daniel, a rozeběhli se se smíchem k moři. Těsně před ním se však Lucas cukl a Leo neotálel, popadl ho a vysadil si ho na záda. Tony, který běžel kousek za nimi s obrovským jednorožcem okolo pasu, mu ho teď hodil na krk a všichni společně vběhli do vln.

Lucas se pevně chytil svého blonďatého přítele, z úst se mu ale stále dral smích. Srdce mu bušilo a tělem koloval adrenalin, úzkost v tom ale nebyla. Netušil, jak se cítil, nedokázal by to popsat. Bylo toho moc a on byl v jednom momentě natisklý na blonďáka, v jiném vražen do Danielovy náruče, a než se v ní stačil rozkoukat, seděl na obrovském kruhu a studená voda ho chladila na nohou, rukách, bocích i břiše. Drobné vlnky s ním jemně houpaly a on se pevně chytil kruhu, viděl ale, že voda kolem nebyla tak hluboká a kruh byl pevný, strach z něj tedy pomaličku opadával. A když k němu přišla sestra, houpajíc s ním ze strany na stranu ještě víc, ale jen tolik, aby se nepřevrátil, rozesmál se. Nebylo to tak, že by z něj z čista jasna odešel všechen strach, nepřestal se bát. Ale v ten moment mu bylo vážně hezky.

Daniel k němu přistoupil z boku, prsty mu vpletl do rozcuchaných vlasů, s nimiž si pohrávala lehká bríza vanoucí od moře, a chvíli je jen vískal a soustředěně se díval do jeho tváře. Měl v tu chvíli pocit, jako by se zastavil čas. Neslyšel smích dovádějících kamarádů, kteří se naháněli opodál a nechali Daniela, Ellie a Lucase na chvíli o samotě, jako by tušili, že spolu snad ti tři potřebují být na chvíli sami.

Daniel si jemně přitáhl Lucase k sobě, lehce ho políbil a stáhl si jej k sobě do náručí. Cítil, jak se Lucasovy svaly napjaly, protože dobře viděl, že Danielovi dosahuje moře po hruď a Ellie už skoro musela šlapat vodu. Ale černovlásek jej držel pevně. Vrátili se kousek zpátky, aby i zrzka dosáhla pohodlně na dno, a Daniel jej spustil na nohy. Když už stál, objal jej společně se sestrou.

„Ještěrko, zaplaveme si?“

Luke si schoval hlavu do ohbí Danielova krku a na moment jen mlčel. Stát takhle bylo zvláštní. Ne špatné, ne děsivé. Jen zvláštní. Při pomyšlení na ztrátu pevné půdy pod nohama, i přes vědomí, že tam někde pod ním stále bude, se mu ale nepatrně stáhlo srdce. Bylo to jiné než jindy, ne ale nejlepší.

Zvládne to? Netušil, a když pozoroval průzračnou hladinu kolem sebe, neminuly ho pochyby. Tohle byla jedna z jeho slabých stránek a vlastně o ní věděl. Často věci vzdával dřív, než je zkusil, a pak toho třeba i litoval, v ten moment, kdy na ně mělo dojít, se ale tak moc zabral do přemýšlení nad smyslem dané činnosti, že jej vlastně nenašel. Nechal to být. Nezkusil to. Protože pro to našel tisíc a jeden důvod.

Pochyboval, často a takřka o všem, a hlavně o sobě.

„Co když to nezvládnu?” vypadlo z něj nakonec, když se na něj Ellie přemýšlivě zadívala. Po této otázce se ale usmála.

„Pravda. Co myslíš ty? Co se stane, když to nezvládneš?”

A v ten moment Lucas přišel o všechna slova. Na tohle neexistovala odpověď. Co se stane, když to nezvládne? Všechno se pokazí! Jistě, hlavou mu prolétlo, že přijde katastrofa, to byl důvod, z nějž mu ten dotaz způsoboval úzkost. Jenže když si jej nyní uvědomil, najednou mu začal připadat… hloupý.

Co se vlastně stane? Pod ním je dno, nemůže zpanikařit, a i kdyby, Daniel jej chytí. Věřil mu a po tom všem, co spolu prožili, o tomto skutečně nepochyboval. Tak… co by se stalo?

Zakroutil hlavou a překvapeně se na ni zadíval. A ona se usmála ještě víc.

„Tak jo,” otočil se na černovláska a pokusil se o úsměv.

Daniel viděl, jak opatrně a pomalu se vnořil do vody a pomalu se odrazil nohou. Černovlásek se napjal a tělem mu projel adrenalin. Byl v pohotovosti okamžitě přiskočit při prvním zvláštním pohybu, který by Lucas udělal. Zatím však viděl jen jeho napjaté svaly v obličeji, ale jinak se klidně nechával nadnášet slanou vodou, která s ním jen jemně kolébala.

Danielovi bušilo srdce jako dostihovému koni a měl dojem, že je mnohem víc nervózní než sám Lucas. Měl by se rychle uklidnit, ať zrzka nějak nevyplaší jen svým strnulým obličejem.

Uvědomil si, že ještě nikdy z ničeho nebyl tak vystresovaný a zároveň příjemně napnutý jako z pocitu, že se to možná dneska podaří. Že dnešek se zapíše do jejich paměti jako den, kdy Lucas překonal sám sebe.

Dobře věděl, že pořád ještě nemají vyhráno, že strachu se nezbaví jen na lusknutí prstu a drobné obavy bude cítit nejspíš pokaždé, když vejde do hluboké vody, ale jak jednou překoná sám sebe a dokončí tento nejdůležitější první krok, stane se z fobie jen obyčejný strach, který půjde překonat.

Pousmál se, když si uvědomil, že se společně budou moci koupat. Ve vaně. Sprcha je taky fajn, to nepochybně, ale voda plná bublin a vonných olejů, svíčky a šampaňské s jahodami, které sice Daniel pít nebude, ale pro ten klišé pocit si tu skleničku s unikajícími bublinkami ve zlatavé tekutině nalije.

Byl na něj pyšný, byl jako páv, protože viděl, že Lucas právě svůj boj vyhrál. Udělal jedno tempo… druhé, třetí…

A i když jeho tělem koloval strach a nervozita, podivná úzkost, cítil se zrzek zvláštně… silný? Nejspíš. Bylo to jako vylézt na nejvyšší horu, zvednout nejtěžší činku. Jako plavat s aligátory – bál se. Ale udělal to. A cítil se nervózně, vystrašeně, byla v tom i trocha té úzkosti, ale vlastně mu bylo skvěle…

Krapet roboticky prováděl všechny naučené pohyby. Nedokázal se plně uvolnit a vodu si užívat, tušil, že stejně nadšeně jako Daniel do ní stejně nikdy neskočí. V tu jedinou chvíli, kdy v něm kolovala ona zvláštní síla, si ale konečně připadal na správné cestě a zkrátka věřil, že se k tomu alespoň přiblíží. Jednou…

Možná za pár týdnů, možná měsíců a možná let. A možná až kdesi na sklonku života. Ale jak řekl Leonardo, pokud bude chodit plavat s Danielem, v polovině případů se stejně nedostanou až k vodě. Už teď se na to těšil.

Plaval krapet strnule, ponořen v myšlenkách, a nejspíš proto nepostřehl vítr, nepatrně se zvedající a s ním i drobnou, ale i tak pro něj nebezpečnou vlnu vody. A to byla chyba. Na poslední chvíli zahlédl blížící se slanou katastrofu a pak měl najednou hlavu pod vodou a neměl tušení, co se to děje.

Srdce se mu rozbušilo a instinktivně zalapal po dechu, čímž se mu do plic dostala voda a na hrudi jej to zabolelo. Na moment mu mysl zatemnila hrůza a jemu problesklo hlavou jediné – tenhle okamžik už znal. Byl to boj se sebou samým, boj o kontrolu v jeho těle a Lucas to věděl, všechno se odehrávalo v kraťoučkých setinách sekund a stejně mu to všechno připadalo tak dlouhé. Strach ho stravoval a ovládání se zmocňoval instinkt dostat se nad hladinu a zároveň něco dalšího, čemu moc nerozuměl. Jen to tam bylo.

Byla to jen chvíle mezi momentem, kdy zmizel pod vodou, a momentem, kdy pod sebou cítil jemný písek, a tak se na něj postavil, protíraje si oči a vykašlávaje vodu. Strach ustupoval velmi pomalu a ze samého začátku nevnímal nic, jen bušení svého srdce. Ani černovláska, ani vlastní myšlenky. Bylo mu úzko, jako vždy…

A pak ten moment skončil. A on si plně uvědomil, co se vlastně stalo.

Vykulil oči a podíval se dolů, jako by snad pod hladinou skutečně mohl zahlédnout dno. To ale nepotřeboval – vždyť ho cítil. Neutopil se, nezpanikařil. Jistě, nebyl v hluboké vodě, ale i tak. Stál tady. Na moment byl pod vodou a teď tu zase stál, živý a v pořádku a netušil proč, tak nějak ale věděl, že by to příště dokázal taky. A to ho donutilo překvapením vykulit oči, hned vzápětí je ale přesunul na Daniela a věnoval mu šťastný úsměv. Srdce mu stále bušilo a tělem mu koloval adrenalin, v tu chvíli si ale skutečně přišel jako vítěz.

V Danielových očích se v první chvíli objevil šok. Celou dobu se jen okouzleně díval, jak jeho přítel plave, nejistě, ale přesto s odhodláním, že si ani nevšiml, že se k němu blíží menší vlna. Jinému by takováto vlnka nikterak nevadila, ani by si vlastně nevšiml, ale pro Lucase? Byl však daleko, aby ho mohl podržet nad vlnou, která ho najednou pohltila. Netušil moc, co se dělo potom, protože se vrhnul do vody a rychle plaval k němu.

Za tohle své zaváhání by si nejraději dal z každé strany, kdyby na to měl čas. Jak se mohl nechat tak ukonejšit prvním úspěchem a dovolit mu odplavat tak daleko? S bušícím srdcem doplaval až k němu a zjistil, že Lucas stojí, živý a zdravý, ještě krapet vyděšený, ale se šťastným úsměvem na tváři.

„Ještěrko! Ty ses mi neutopil! Promiň, promiň mi to, že jsem nebyl hned vedle tebe, že jsem tě nehlídal tak, jak jsem ti slíbil! Jsem… sakra, jsem nezodpovědný, ale ty jsi tak krásně plaval a… nic mě neomlouvá… Měl jsem ti být pořád po boku,“ popadal dech Daniel, ani ne tak z těch pár temp, jako ze strachu, který zažíval poté, kdy Lucas zmizel pod vodou. Přitiskl si ho do náruče a jen jej držel. Cítil, jak se třese…

Ne, to nebyl Lucasův třas! To se třásl on sám. Můj bože, nikdy by nevěřil, že někdy o někoho bude mít tak velký strach.

Luke si všiml Danielova výrazu, a tak se po chvíli nepatrně odtáhl a zadíval se mu kamsi hluboko do očí. Bylo to tak zvláštní, vidět v nich strach. Ten, který většinou znával sám. Jindy by se taky bál, vlastně v něm ten hloupý pocit koloval snad nepřetržitě, bylo ale tak dokonalé nenechat se jím pohltit! Stál tváří v tvář tomu, čeho se obával nejvíc. Nemohl utéct, nemohl tomu zabránit. Stalo se to. A zvládl to.

Možná to znělo hloupě, po tom kratičkém okamžiku se ale skutečně cítil tak nějak silnější, snad i volnější. Snad to byl paradox, snad by se měl cítit ještě hůř, bylo to ale naopak. Dokázal to překonat jednou a dokázal by to znovu. A to vědomí bylo hřejivé, nádherné…

Natáhl se a položil mu dlaň na krapet ustaranou tvář. Cítil, jak se mu rty roztahují do širokého úsměvu, a tak se tomu nebránil, jen se na něj šťastně a zářivě usmál a v očích mu zajiskřilo. Pozoroval ty Danielovy a sledoval, jak obavy z nich mizí, chytil jej za ruku a pevně stiskl.

„Mně je hrozně hezky,” vyklouzlo mu jen a pak mu obmotal ruce kolem krku, stoupl si na špičky a pevně ho objal. A cítil, že nelže – bylo mu nádherně. Přesně tak, jak stál, přilepený na jeho těle a plný adrenalinu, ale žádaného. Porazil sám sebe. Vyhrál. A bylo mu hrozně hezky.

Daniel ho pohladil po tváři.

„Zaplaveš si se mnou? Jen tady u břehu, kde dosáhneš. Chtěl bych s tebou…,“ zarazil se, když zjistil, na co zase myslí. „Chtěl bych se někdy s tebou v moři milovat. Při západu slunce, někde, kde bychom byli jen my dva, slaná voda, křik racků a to žhnoucí kolo, které za chvíli vpluje do oceánu a ten bude hořet rudou září. Miluji tě, Lucasi, miluji tě tolik, že mám dojem, že to ani nedokážu vstřebat. Chtěl bych s tebou prožívat všechno, každičkou minutu svého života. Nikdy jsem se s nikým takto necítil, ale vím, že ty jsi ten pravý, kterého jsem celý život hledal. Jsi moje Ještěrka, která je houževnatá a ostražitá, jsi to ty, který na mě dáváš pozor, který hlídáš moje kroky, ačkoliv si to nejspíš vůbec neuvědomuješ. Jsi Ještěrka, která hlídá moje sny a uskutečňuje je. Někdy mám strach, že opravdu jen sním a jednou se z tohoto nádherného snu probudím a zase budu sám… Ale dokud sním, udělám pro tebe úplně všechno. Protože ty jsi všechno… všechno moje štěstí, láska, svědomí…

Jsi moje Ještěrka…”