• Alianor
  • King of Deathtown
Stylromantika
Datum publikace4. 9. 2022
Počet zobrazení1657×
Hodnocení4.81
Počet komentářů3

Ten den obdržel zrzek spoustu informací, které mu černovlasý sdělil u džusu a kávy, spoustu toho zjistil, ale přesto věděl, že nejdéle bude mít v hlavě tyhle momenty, protože až v nich měl pocit, že Daniela skutečně poznával. A líbilo se mu to, najednou už mu nepřišel jako z jiné planety…

Rozhlédl se kolem sebe, když ale uviděl mokré stopy na podlaze, nepatrně se zamračil.

„Nemáš tu někde mop? Pomohl bych ti to uklidit,” navrhl. Nechtěl to takhle nechávat, ostatně to byla jeho vina, no ne?

Daniel se znovu pousmál. Byl rád, že je jeho společník tak všímavý. Sice už mu dneska pomohl dost, a jindy by ho odbyl, ale dnes bude rád, že se s tím zítra nebude muset zaobírat.

Otevřel kumbál, kde měl schované věci na úklid.

„Půjdu ještě zkontrolovat a nakrmit zvířata, pak můžeme domů, děkuji za pomoc,“ zamumlal a zmizel ve vedlejší místnosti, kde jej začala bouřlivě vítat Leia.

„Holka, já jsem se ti dneska vůbec nevěnoval… Zítra asi na tebe taky nebudu mít moc času. Třeba za tebou přijde Lucas, ale chraň tě ruka páně, aby sis ho zamilovala víc jak mě. Žárlil bych na něj!“ vykládal bílé kuličce do velkého ucha, které měl před obličejem, protože se medvídě opět usídlilo v jeho náručí. Dokázala se jej držet jako klíště, tím pádem měl obě ruce volné. Rychle všem vyměnil vodu a doplnil voňavé větvičky. Všichni medvídci vypadali spokojení a pustili se do jídla, tak Daniel usoudil, že jsou v pořádku a může s čistým svědomím odejít. Chvíli bojoval s Leiou, která se nechtěla vzdát jeho náruče, a klel, když jej zase doškrábala.

Nicméně, musela se vzdát. Daniel byl silnější.

Ještě zapnul malou noční lampičku a odcházel.

„Dobrou noc, medvídci,“ houkl ještě do místnosti a zavřel dveře.

***

Doma se Lucas chtěl pustit do přípravy večeře. Taky chtěl namasírovat Daniela a chtěl zavolat na nějaké inzeráty kvůli práci. Tedy, o to zrovna dvakrát nestál, ale masírovat snědé svalnaté tělo doopravdy chtěl! A taky si pak chtěl sednout k psaní, možná si vzít trochu té zmrzliny, co našel dopoledne, a ponořit se do světa, který tolik miloval. Těšil se na to… Jenže v momentě, kdy dorazili, měl zrzek dojem, že mu asi obě ruce upadnou. Překvapivě, na co ani nepomyslel, bylo převléci se z Danielova oblečení. Spíš naopak… Líbilo se mu, jak vonělo po eukalyptech stejně jako Daniel. Líbila se mu koalka na kapsičce, obecně se cítil skvěle, když měl na sobě to, co nosil černovlásek.

„Bolí mě ruce…,” postěžoval si, přecházeje k lince. Co si udělají? Možná nějaké těstoviny, ty se dělají snadno. S mákem a cukrem… Oblízl se, když na to pomyslel. Tedy, aby byl úplně upřímný, už teď cítil, jak bude za pár dní litovat, protože mu jeho zadek odmítal zapomenout prakticky veškeré sladké, co kdy snědl, včetně té cukrové vaty z pouti, ale na jinou stranu cítil, že jestli bude své nebohé ruce namáhat víc, už se dnes nevysprchuje. To by nerad.

Viděl, že ho Daniel pozoroval. Natáhl se pro těstoviny a svaly zaprotestovaly, stejně jako když chtěl zvednout hrnec vody.

Daniel vzhlédl od faktur, které si v dobré vůli, že konečně s účetnictvím pohne, přinesl do haly, aby si je protřídil a zjistil, co nejvíce hoří. Usoudil ale, že ho zrzeček rozptyluje víc, než bylo zdrávo, a nezvládl ani takovou jednoduchou činnost, jako roztřídit dokumenty podle data. Odložil je tedy stranou a pohodlně se opřel do křesla.

„Nebudeš tomu věřit, ale mě taky! Jestli to ten opravář pozítří neopraví, stane se ze mě opice. Možná bych raději měl zajet koupit delší hadici, kterou bych dotáhl až ke stromkům…,“ uvažoval, „ale taky to není ideální řešení. Voda by neměla být tak studená a… no, to je teď jedno. Opravdu se ze mě stane za chvilku zahradník.“

Mezitím co mluvil, pozoroval pracujícího Lucase. Měl by mu jít pomoct, ale měl tak těžké nohy a necítil záda, že raději zůstal sedět. Však on si poradí. Jistě nebude vařit nic složitého.

„Zítra si odpočineš, povinně, alespoň jeden z nás musí být použitelný, abychom neumřeli hlady. A abych nezapomněl, zítra dopoledne přijede můj kolega ze záchranné stanice z Nového Jižního Walesu, dones prosím o jednu porci obědu více, aby se nemusel starat. Pokud budeš pro sebe vařit maso, ocení to. Na rozdíl ode mě je masožrout a vždycky fňuká, když mu naservíruju brokolici. Tvrdí mi, že není žádná kráva, aby se musel krmit něčím, co je zelené. Bude tě milovat, když mu doneseš flákotu masa.“

Lucas už servíroval, a tak se Daniel s tichým zaúpěním zvedl z křesla a posadil k jídelnímu stolu. Pozastavil se nad tím, že to bylo vlastně poprvé, kdy takto doma spolu jedí. Byl za to rád. Uvědomil si, jak moc mu chyběla společnost v tomto velkém domě.

„Co budeme dělat po večeři? Je brzy na to jít spát. Nechtěl by sis jít zaplavat do bazénu? Uvolnily by se nám tím svaly a vůbec – je to relax. Dneska tě nemohu žádat o masáž, když vidím, jak jsem tě zničil nošením konví…“ Úplně ho ta myšlenka nadchla, ačkoliv to nedal nijak najevo. Za jedno už si dlouho tuto aktivitu nedopřál, ale hlavně by měl možnost pozorovat zrzečka v plavkách.

Hlasitě polkl, když si uvědomil, co by s ním mohl udělat jen pohled na jeho tělo. Přes to všechno touha vidět jej jen spoře oděného vyhrávala.

Lucas mohl být jen rád, že už v rukou nedržel cukřenku – tušil, že jinak by udělal Danielovo jídlo nepoživatelným. Oba se posadili a zrzek se chopil příboru, míchaje si své těstoviny. Takhle nasladko je miloval, teď se na ně ale nějak nedokázal soustředit.

„Zaplavat si?” zopakoval, jako by se snažil zjistit, jestli se nepřeslechl, zdálo se ale, že jeho uši byly v pořádku. Minimálně ve větším než jeho psychika, co se plavání týkalo.

Co teď?

Když ho v Anglii přemlouvaly holky z učňáku, vždycky šlo říct, že je moc zima. Ale zde? I když se navzájem pokropili hodinu zpět, bylo, jemně řečeno, vedro. A další výmluvy proto neexistovaly, i kdyby byl velmistr ve lhaní, jakože skutečně nebyl, z tohohle se šlo vykecat jen těžko. Nebo možná…

„Já nevím, jestli si ruce uvolním zrovna tím, že je budu namáhat,” zkusil. Nechtěl Danielovi říkat pravý důvod své nevole, stejně jako ho tehdy nechtěl říct svým spolužačkám. U černovláska to ale bylo daleko silnější. Tak nějak se za to styděl… Neměl by. Nebylo za co se stydět, znal lidi, co se báli pavouků, hadů, výšek, brouků, všeho možného a nikdo z nich se nestyděl. Jenže před neohroženým Danielem bylo všechno tohle nepodstatné.

„Ale ty bys měl jít určitě,” odkýval rychle. Věděl, že černovláskovi to na záda rozhodně pomůže, a aby byl upřímný, na jejich trápení se dnes skutečně necítil. Tedy, své ruce cítil až moc, v tom byl ten problém.

Daniel se hlasitě rozesmál.

„Kdyby tohle řekl někdo jiný než vystudovaný fyzioterapeut, asi bych to přešel, ale Lucasi… tohle je ta nejhloupější výmluva, kterou jsi mohl ze sebe dostat. Ty přece nejlíp víš, co dokáže voda a plavání. Nechtěl jsem pořádat závody, jen se v bazénu zrelaxovat. Ale chápu, že jsi unavený a raději se zašiješ ke knize nebo k televizi. A rozhodně tě nechci k ničemu nutit, byl to jen návrh! Měl jsi říct, že se ti nechce, já bych ti přece hlavu neutrhl.“

Odložil příbor a otřel si pusu od máku. Věděl, že s ním Lucas nechtěl trávit víc času, než bylo nutné, chápal jeho nechuť. Mohl být vůbec rád, že před ním neutíkal pokaždé a osmělil se dnes k takové akci, jako slít ho ledovou vodou. Vzhledem k tomu, že k němu byl Daniel dosud studený jako psí čumák, to vyžadovalo kousek odvahy. Daniel se totiž mohl pořádně nasrat…

Uvědomil si, že pokud by mu tohle udělal kdokoliv jiný, asi by vypěnil, ale Lucas? Byl rád za tento den, že se trochu sblížili, a vlastně mu tímto jeho činem dokázal, že se na něj už za ten odporný přešlap nezlobí.

„Bylo to dobré, děkuji. Jsem sice přežraný, ale zajdu si tam. Dlouho jsem neplaval…“ Nechtěl se té myšlenky vzdát. Trošku ho zamrzelo, že se Lucas nechce přidat, ale věděl, že mu pár bazénů opravdu zádové svaly uvolní.

Opláchl vodou nádobí a dal je do myčky. Lucas vařil, on myje nádobí. Tedy myčka ho myje, ale taky ji někdo musí naplnit – omlouval svou lenost umýt v ruce jeden hrnec a dva talířky.

Za malou chvíli už vyšel ze svého pokoje jen v plavkách a mířil k zadnímu vchodu, za kterým se nacházela upravená terasa s bazénem.

Hned jak za Danielem bouchly dveře, doběhl Lucas ke schodům. Tam se ale zarazil – co ho to napadlo? Asi mu už definitivně přeskočilo. Na jinou stranu, nápad, který se mu usadil v hlavě, byl tak lákavý…

Na chvíli zatoužil jít k bazénu s Danielem. Do vody ne, jen si tam sednout a pozorovat ho, jenže pak si uvědomil, že to by se nemuselo potkat s pochopením. Přece jen, když už chtěl černovláska okukovat, měl by alespoň vlézt do vody… Ale na to, aby se donutil jít plavat, skutečně neměl dost odvahy. Jít ven „pozorovat” tedy zavrhl. Ale vzdát se té podívané se mu taky úplně nechtělo a tak nějak tušil, odkud bude nejlepší výhled… Sám pro sebe se zašklebil. Ano, opravdu už mu definitivně přeskočilo, ale copak na tom záleželo?

Vyběhl do patra a z něj na půdu. Všechny svaly na rukou zaprotestovaly, když se pokusil otevřít dveře na střechu a následně zvednout žebřík, nakonec se ale zadařilo. Jak se zdálo, jeho zvrácená stránka byla silnější než pud sebezáchovy.

Vyšplhal na střechu a tam přešel k jejímu okraji. Pohyboval se tiše, klekl si na čtyři a poslední část ke kraji zdolal po čtyřech. Tam si lehl, rukama si podepřel hlavu a nepatrně se usmál. Připadal si, jako by dělal něco nelegálního. Srdce mu bušilo až v krku a přesto, muž pod ním zrovna lezl do vody, a to byl pohled…

Na těle se mu rýsovaly svaly, snad měl i husí kůži ze studené vody, to Lucas neviděl, ale i to, co viděl, bylo dostačující. Černé vlasy měl svázané gumičkou a bohudík si na plavání musel sundat dioptrické brýle, zrzek se tedy nemusel bát, že by byl spatřen. Stejně se ale krčil a v duchu si nadával, proč jen dýchá tak hlasitě, jako by to snad mohlo dolehnout až k uším Daniela. Ten se nyní ponořil do vody. Svaly se mu napínaly, vypadal tak elegantně, dokonale… Lucas se přistihl, že má hloupě pootevřená ústa a zvládá jen třeštit oči. On sám tohle nikdy neuměl, ale Daniel vypadal tak přirozeně a skvěle…

Hned poté, co se Daniel ponořil do chladivé vody, uznal, že to byl nejlepší nápad, jaký ho mohl napadnout. Byla to paráda. Obrazně se tloukl do hlavy, že si nechodil zaplavat každý večer. Možná by tím ani jeho záda neskončila v tak mizerném stavu, jako jsou teď. Zapřísahal se, že pokud to jen trochu bude možné, vždycky si alespoň třičtvrtěhodinku v podvečer najde, aby se v bazénu protáhl. A slíbil si, že i toho lenocha, co se teď válel u televize, k tomu jednou donutí. Uměl být přesvědčivý a věřil, že se ani Lucas příště nebude vzpírat.

Po skvělém relaxu vylezl z bazénu, rozpustil vlasy a otřepal se jako pes, aby se zbavil veškeré možné vody a nekapala z něj jak z vodníka, když bude přebíhat do koupelny. Osprchovat se musel a vlasy také nemohl nechat ve stavu, v jakém je momentálně měl.

Zatetelil se blahem, když si vzpomněl na slib, který mu Lucas dal. Miloval, když jej česal někdo jiný, skoro stejně, jako nenáviděl, když se musel rozčesávat sám. A soudil, že to dnes ocení. Neskutečně ho bolely ruce a na vlasy bude muset dát netradičně i balzám, protože po dnešním blbnutí s vodou by snad jeho kudrliny nerozčesal ani profesionální kadeřník Lucas.

Za malou chvíli už tiše vstoupil do haly v lehkém domácím oblečení a s turbanem na hlavě.

Lucas seděl na pohovce a sledoval televizi. Stoupl si před ni a ušklíbl se.

„Mám pro tebe práci, můj dvorní lazebníku! Jsi připraven ze mě udělat člověka?“

Stáhl si z vlasů ručník a schnoucí lokny se mu rozprostřely po ramenou a zádech. V ruce držel kartáč a hřeben, které zkoprnělému zrzkovi vrazil do rukou a posadil se před něj do tureckého sedu.

Lucas se chvíli jen zmateně díval na hřeben ve své ruce. Všechno, co slíbil a neslíbil, jako by se mu vypařilo z hlavy. Srdce mu stále splašeně bušilo. Na střeše strávil celou dobu, po kterou byl Daniel v bazénu. Sledoval jeho zkušené pohyby, svaly, vlasy plující po hladině…

Byl nádherný, sexy, dokonalý, a zrzek zvládal jen koukat a tiše doufat, že jej Daniel nenachytá. Z roztouženého výrazu ve své tváři a nepatrně zarudlých lící by se vymlouval jen těžko. Ale, páni, tohle bylo dokonalejší než všechny představy, daleko úžasnější! Jaké by to asi bylo být tam dole, sedět u bazénu, třeba si do vody dát nohy, a koukat se zblízka, obdivovat tu dokonalou postavu…

A dokonalá postava zastavila a vylezla z bazénu. Kapičky stékaly po snědém těle a Lucasovi div netekly sliny. Mezi nohama se mu začínal rýsovat pořádný problém, a tak si bezmyšlenkovitě strčil ruku do kalhot, stále pozoruje černovláska. Skousl si ret, aby nevydával byť sebetišší zvuky, a zrychlil. Už už se blížil k vrcholu, když mu Daniel zmizel ze zorného pole a zalezl do domu. A to bylo asi dobře, protože přesně v ten moment už nevydržel a z úst mu vyklouzlo Danielovo jméno. Jen tiše, přesto se ale šokovaně rozhlédl kolem, špinavou ruku vytahuje z kalhot. Bohudík, nikde nezahlédl nikoho, kdo by ho snad mohl vidět nebo slyšet.

A v ten moment mu došla věc druhá – černovlásek právě vlezl do domu. A očekával, že jej najde uvnitř. Vstal a takřka rychlostí světla slezl na půdu, zavřel dvířka a uklidil žebřík, dával si pozor, aby se ničeho nedotkl upatlanou rukou – pokud by sem Daniel šel a odhadl původ skvrn, asi by se z toho zrzek nevymluvil. Pak seběhl do patra a tam do koupelny, aby si umyl ruku. V pokoji si následně převlékl trenky – nebyly na tom nejhůř, ale být v nich už taky úplně nechtěl.

Spěšně se přemístil k televizi a usadil se, natáhl se pro ovladač, ignoruje bolavé svaly, které zrovna teď řešit nemohl, a zapnul ji. A v ten moment vešel Daniel, říkaje cosi o dvorním lazebníkovi. Není divu, že byl první chvíle Lucas řádně zmatený. Nyní mu ale došlo, co přesně Daniel žádal, a tak nemohl jinak, než se usmát a kývnout. Oči se mu rozzářily. Počkal, až se Daniel posadí, a do ruky mu vložil ovladač. Co tak viděl, kanál, který spěšně zapnul, teď stejně vysílal reklamy, na to koukat nepotřebovali.

Neodolal, nejprve mu do vlasů vjel jen prsty a několikrát je jimi jen projel. Doufal, že to černovlásek bude brát za součást česání.

Daniel se uvelebil a vydechl. Konečně seděl a nemusel nic! Cítil, že v jeho vlasech se ještě netoulá hřeben, ale Lucasovy prsty, a tím mírným taháním mu naskočila lehká husí kůže tak, až se otřepal. Bylo to neskutečně příjemné… Kdy mu naposledy někdo česal vlasy? Chvíli bádal v unaveném mozku a zjistil, že to byl právě Lucas ten inkriminovaný večer, kdy se k němu zachoval tak buransky.

Líbilo se mu, jak byl Lucas ohleduplný, pramen po prameni, už usychající, dopadaly na jeho ramena v divokých vlnících se loknách. Chvíli si připadal jako ženská, ale na druhou stranu neznal žádnou, která by měla vlasy jako on. Kromě jeho matky…

Zapudil nesmyslné myšlenky a uvědomil si, že nudné reklamy stále pokračují.

Přepnul to na National Geographic, na který se díval nejčastěji, ale stejně pořad o hlubokomořských ďasech nesledoval. Soustředil se pouze na skvělé pocity, které v něm vyvolávaly prsty, ruce a hřeben. Tohle by potřeboval každý večer a byl si jist, že by se mu to nepřejedlo. Zvlášť když jej Lucas pohladil na krku, když podebíral prameny nebo okolo uší… Měl husí kůži úplně všude. Nebyla to ta vyloženě sexuální, ačkoliv jeho dotyky byly úžasné a tak jemné. Byl ale unavený myslet na to, jaké pocity by asi Lucasovy dlaně vyvolaly, kdyby jej hladily i jinde.

Celý tento náročný den, podvečerní plavání a příjemné a lehké hlazení hřebenu i Lucasových rukou jej začaly ukolébávat ke spánku.

Lucas se zatím probíral hustým černým mořem s desítkami vln, kterých se ale nikterak nebál, ba naopak – bál se o ně, nechtěl za ně tahat příliš a rušit tak jejich relaxujícího majitele. Probíral se jimi, jak nejopatrněji dokázal, skoro se s nimi mazlil. Tuhle činnost kdysi miloval, proto ji taky šel studovat, ale přesto si byl jist v jednom – ať už česal kohokoli, sestru, spolužačky, Leonarda, nikdy to nebylo právě takové. Kdykoli se dotkl Danielovy kůže, v břiše mu létali motýlci, hladil ho vždy jen na malý moment, aby to nevypadalo nijak podezřele, a přitom prsty bloudil po sametové pokožce, kdykoli to jen trochu šlo.

A rozčesával pak i dlouho po tom, co cítil, že byla jeho úloha hotová. Hřeben ani jeho prsty už se o nic nezasekávaly, jenže on se toho odmítal vzdát… Neřešil své ruce, neřešil, jak podezřelý musel být. Ten tichý moment v sobě měl něco neskutečného, muž před ním nic nenamítal, jen držel, a Luke tak mohl beztrestně pokračovat, mazlit se s ebenovou hřívou a užívat si tu atmosféru, co se kolem najednou octla. Byli tam jen oni dva, v tichu, které ale říkalo vše. Bylo to tak neobyčejně obyčejné, tak krásné…

Zrzek nechtěl, aby ta chvíle skončila, a tak pokračoval. A v ten moment si vzpomněl na slova, která Danielovi řekl před ordinací. Slíbil mu copy…

Chtěl se zeptat, jestli tato domluva stále platí, když se ale nahnul, aby viděl do modrošedých očí, našel je zavřené. Hruď Daniela se v pravidelných intervalech zvedala a zase klesala, líčka měl lehce zarudlá spánkem. Vypadal tak nevinně…

Luke neodolal. Vytáhl si telefon, vypnul blesk, a opatrně natáhl ruku před spícího, aby jej mohl vyfotit. Pak telefon zase uklidil. Teď už zbývalo jen nikdy Danielovi neukázat svou galerii. Jo a taky, pokud se k tomu obrázku hodlal modlit před spaním, nesměl moc hlasitě.

Usoudil, že za tuhle myšlenku by zasloužil facku. A to si doteď myslel, že takovéhle hloupé nápady má jenom Leonardo.

Pousmál se. Ale fotografie to byla nádherná, Daniel byl nádherný. Když ho Luke vídal přes den, vždycky z něj čišel respekt, dominance, ale teď? Byl k zulíbání a tolik roztomilý… Jenže, pomyslel si vzápětí, co teď? Takhle mu Daniel neodpoví. Na jinou stranu, v copech se mu přes noc nezamotají vlasy a ráno je stále bude mít rozčesané. To je plus. A domluvili se na tom, takže by se snad zlobit neměl…

Sám pro sebe se usmál a stáhl z hřebenu dvě gumičky, které si nasadil na zápěstí. Rozdělil černé moře na dvě poloviny a z jedné si pak vzal tři tenké pramínky. Na tváři mu hrál úsměv, srdce mu bušilo, i když moc netušil proč. Trochu si připadal, jako by dělal něco protizákonného nebo zakázaného…

Netrvalo dlouho a na levé straně měl Daniel krásný bezchybný holandský cop. Na pletení byl o maličko těžší než klasický francouzský, Lucasovi to už ale zajedno ani nepřišlo, a pak, věděl, že to vydrží i po noci pěkné a ráno to Daniel najde v celé své kráse. Konec copu svázal gumičkou a přemístil se ke druhé straně, jíž věnoval úplně stejnou pozornost. Pletl pomalu, dával si záležet, aby nikde neudělal sebemenší chybičku. Oba copy byly pořádné, Daniel měl tolik vlasů…

Luke opět vytáhl telefon a pořídil hned několik fotografií, zepředu i zezadu, protože neodolal – chtěl znovu zdokumentovat i krásné narůžovělé líce a nevinný drobný úsměv na rtech, které si v ten moment přál políbit víc než kdy dřív. Chytil telefon oběma rukama a fotky si prohlédl. Povedly se, naštěstí ani jedna nebyla rozmazaná. Černovlásek vypadal tak roztomile… Úplně jinak, než jak působil ve dne.

Lucas se zarazil. Obyčejně chtěl působit úplně jinak, tohle bylo dětinské… Co když mu to ráno bude vadit? Ne, to je hloupost, nevadilo mu ani, že jej zrzek pokropil ledovou vodou, tak proč by mělo zrovna tohle, taková blbost. Jenže od Lucase chtěl vlasy jen rozčesat, co když…

Ne! Přemýšlí nad tím úplně zbytečně, prostě to tak nechá a je to, pomyslel si. Pousmál se. To bylo správné, nemohl se přece třepat jako ratlík jen proto, že se černovlásek možná bude zlobit.

Panebože! Možná se vážně bude zlobit! Fotku mám, tohle mi za to nestojí!

Položil telefon a znovu přiskočil k Danielovi, chvilková odvaha přitom odešla do kopru. Prostě mu to rozplete, a pokud někdy pobere odvahu, ukáže mu tu fotku. Tedy, nepočítal s tím, že by k tomuto kdy došlo, ale na tom nezáleželo. Jde to rozplést! A s těmito myšlenkami se natáhl k hlavě černovláska. Ovšem přesně v ten moment se šedé oči otevřely. Daniel byl vzhůru.

Ten jen zamrkal a chtěl si protřít oči, ale uvědomil si, že má stále brýle. Znovu rozlepil jedno oko a uviděl hrající televizi. Nebyl v posteli, usnul v křesle, ukolébaly ho šikovné ruce jeho kadeřníka. Další jeho myšlenka byla postel. Chtěl spát dál, hned teď. Zvedl se a téměř náměsíčně, poslepu, se sunul ke dveřím ložnice. Ani se neotočil, aby zjistil, jestli je jeho společník stále na pohovce a dívá se na televizi. Tušil, že ano, a tak jen do otevřených dveří zamumlal dobrou noc, svalil se na postel a spal dál.

***

Budík byl neuvěřitelně otravná věc. Daniel by řekl, že na žebříčku odporností, které vymysleli lidé, byl na samém vrcholu, přestože je to jinak velmi potřebná věc.

V noci se mu zdály nějaké zběsilé sny, které si sice nepamatoval, ale hořká pachuť zůstávala i ráno, a do toho všeho si hned vzpomněl, co ho zase dneska čeká.

Jak nesnášel ty dny, kdy mu dovezli zmrzačená a trpící zvířata!

Neustále nadával, proč záchranná stanice není lépe vybavená, proč nemají doktora už tam! On by se tady staral jen o staříčky a o ty, kteří se nemohou z nějakých důvodů vrátit do buše.

Ale byl doktor. Celou dobu přece lkal, že v komplexu dělá uklízečku a zahradníka… Tohle byl jeho úděl. Přesto tyto dny neměl rád.

Ještě chvíli civěl na strop, než se odhodlal vstát a jít si vyčistit zuby. Coural se do koupelny a měl dojem, že ještě spí. Možná, že i ráno by nebylo špatné si dát pár bazénů, aby nevypadal jako chodící zombík.

Vytlačil trochu pasty na kartáček a v tu chvíli si uvědomil, že mu něco chybí. Chyběly mu otravné vlny, které po ránu míval všude. V očích, v tekoucí vodě a kolikrát i v pastě.

V tu chvíli se probral a pootočil se k zrcadlu. Vytřeštil oči a chvíli na sebe zíral, netuše, co se stalo. V již probuzené hlavě mu došlo, že ho včera večer Lucas česal a on usnul. A ten prohnaný podlý zrzek z něj udělal indiánskou babičku.

„Lucasi!!!“

Odhodil kartáček do umyvadla a vyběhl z koupelny přímo do haly. V domě bylo ticho. Daniel nepochyboval, kde teď zelenooký kadeřnický ďábel byl. Chybějící běžecké adidasky ho ujistily, že právě unikl vězení. Měl dojem, že v tuto chvíli by ho snad zaškrtil. A skončil by v lochu. A zrzek na hřbitově. Vrátil se do koupelny a vztekle si vlasy rozpletl, rozčesal a stáhnul do gumičky.

Zapípal telefon. Otevřel zprávu, kde mu psal Anthony, že už přijíždí k Adelaide.

„Do prdele!“ zaklel, běhal s kartáčkem po domě, naštvaně si drhnul zuby a sháněl své oblíbené kraťasy. Po chvíli si uvědomil, že po včerejšku skončily v pračce.

Rychle na sebe oblékl jiné, a když se obouval, ve dveřích zarachotil klíč. Lucas vešel a málem do Daniela narazil. Ten mu zabodl ukazováček do hrudi, zle se na něj podíval a sykl: „To už nikdy nedělej!“

Nečekal na reakci a zamířil ke garáži. Dnes pojede autem…

Lucas ovšem hodnou chvíli jen stál, cítil, jak místo, kde se ho Daniel dotkl, nepřestávalo podivně pálit, a s vykulenýma očima tiše klidnil své bušící srdce. Moc dobře věděl, na co Daniel reagoval, zároveň měl ale pocit, že mu minimálně musel přijít i na ty fotky anebo na myšlenky, které se mu v těch chvílích honily hlavou. Nechápal tuhle reakci. Jistě, bál se přesně této zloby, jenže zároveň se mu to přes noc krapet rozleželo v hlavě a vlastně o nic nešlo…

Zapletl mu vlasy. Kdyby ho pokreslil nebo políbil, kdyby jeho fotky dal na sociální sítě nebo tak něco, ale to on neudělal. A přesto z Daniela v tu chvíli cítil tolik vzteku a nenávisti, až se mu srdce stáhlo. Tohle zabolelo. Nevěděl přesně proč a nedokázal by tu bolest popsat, to ovšem neznamenalo, že ji necítil.

Konečně se zvládl pohnout, a tak se otočil a zamířil nahoru, do patra. Tam si dal rychlou sprchu, převlékl se a jako bezvládná panenka spadl do postele. Nějak už se mu nechtělo vstávat.

Co tak hrozného provedl? Byla to jen legrace, nic víc… On sám tahle reagoval jen, když přišlo na jeho rodinu. To byla jeho Achillova pata. Je možné, že Daniel měl právě ve svých vlasech podobnou Pandořinu skříňku, kterou mu nechtěl otevřít? Natáhl se pro telefon a otevřel svou psací aplikaci. Chvilku jen zíral na řádky před sebou, než se rozhodl přece jen vstát a přejít do kuchyně. Tam si do mističky naložil trochu čokoládové a trochu vanilkové zmrzliny, s nimiž se opět vydal zarůstat do postele, když vtom se telefon rozezvonil. Nebylo třeba koukat se na jméno volajícího a Luke to ani nedělal. Prostě to vzal.

„Lucasi, ahoj, chtěl jsem se jen zeptat, jak jde život po boku VDL, velkého děsivého ledovce, což jsem mimochodem vymýšlel celý večer, takže mi to nesmíš zkritizovat, ale… počkej! Ty máš zmrzlinu? Jo, máš zmrzlinu! Ach jo, já chci taky zmrzlinu!” Až v ten moment Lucasovi došlo, že jejich hovor byl video a oni na sebe viděli.

„Můžeš si ji jít koupit. Chápeš, vstát z postele a dojít do obchodu,” nadhodil Lucas s úšklebkem a Leonardo na druhé straně útrpně zasténal.

„To je krutý, víš to? Nehledě na to, že ty jsi taky v posteli, takže nemáš co říkat. Ale to je jedno, zpět k mému dotazu,” řekl Leonardo a v očích se mu zvědavě zalesklo. Byl to lenoch každým coulem, ale nebylo radno před ním něco zatajovat. Pro zjištění informací, které chtěl znát, si byl ochoten i dojít do obýváku pro telefon. Tak moc byl Leonardo zvědavý. A líný.

Ovšem Lucasův úsměv nyní krapet povadl.

„Včera to bylo super. A dneska to vypadá, že jsme zase na začátku…”

„Na začátku čeho?” nechápal blonďák.

„Na začátku… no, tam, kde jsme byli, když jsme se začínali bavit,” řekl Luke zmateně.

„A kde bys chtěl, aby byl konec?” Aha. Odtud vál vítr. Jak taky jinak, Leonardo už jiný být nemohl, a tak si Lucas teatrálně povzdychl. Co taky čekal, že? A jeho přítel našpulil rty a naklonil hlavu na stranu. Čekal odpověď, ale tu mu Luke dát nemohl. Snad nechtěl, snad ji ani neznal.

„Já nevím,” odpověděl popravdě, „ale včera jsem ho zlil ledovou vodou, i když jsem věděl, co se může stát. Ale v tu chvíli jsem se nějak nebál… A pak jsem se s ním smál, blbli jsme a skončil jsem skoro v jeho objetí. Chtěl jsem ho políbit, strašně moc! A pak mi dovolil ho česat, usmíval se na mě a já mu zapletl copy… Nevěděl o tom, usnul… A dnes se probudil a koukal na mě, jako bych mu zavraždil rodinu, v očích měl bouřku a říkal, ať tohle už nikdy nedělám, a pak odešel, nevím, co si myslet, bolí to a já nevím proč, všechno se ve mně míchá! Buší mi srdce až v krku, stále se bojím všech jeho reakcí, ale zároveň z něj cítím něco zvláštního, co se mi asi líbí, nebo nelíbí… já nevím! Ale má nádherný smích…,” vysypal ze sebe zrzek skoro na jeden zátah a strčil si do úst pořádnou lžíci zmrzliny. Pak se prosebně zadíval na svého blonďatého přítele.

„On má dlouhý vlasy? Hustý,” uznale pokýval hlavou modrooký.

„Leo! Já ti řekl všechno, co se ve mně pere, a to jediný, co sis z toho vzal, je, že má dlouhý vlasy? Tak to ti pěkně děkuju,” odsekl nepříjemně, připraven hovor položit.

„Ne ne ne ne! Počkej! Promiň, ujelo mi to. Tedy… asi bys ho měl nechat se z téhle nálady prostě… dostat. Předtím na tebe křičel a pak se ti omluvil, když ho to přešlo. Třeba tak… prostě funguje, nevím. A k těm tvým pocitům, za mě bych věděl, co to může znamenat, ale slyšet to nechceš, takže nemá smysl to vyslovovat nahlas. Stejně to víš. Hele, promiň, já budu muset jít, nemůžu se koukat, jak jíš tu zmrzlinu, asi si pro ni budu muset dojít taky. Matka tvrdí, že bych měl jednou do týdne vylézt z domu navštívit ji, tak vezmu tři mouchy jednou ranou – vezmu zmrzlinu, navštívím matku a pro tento týden vylezu z domu. Zatím,” rozloučil se šklebící se blonďák. A Lucas zase zůstal sám. Jen s myšlenkami, které vůbec nedávaly smysl.

***

Daniel vjel otevřenou branou do komplexu, kde už čekala dodávka se smějícím se Tonym.

„Nazdar náčelníku, jak ti dupou koaly?“ přišel k němu a poplácal ho po zádech. Ačkoliv byl o půl hlavy menší, sílu měl pořádnou. Daniel nechápal, jak to dělá, že si při své práci, při celonočním řízení přes čtvrt Austrálie může stále udržet skvělou náladu. Nikdy ho neviděl nasraného a bez toho jeho typického úsměvu na rtech. A ten ho v téhle chvíli jen ještě více naštval.

„Jdi do hajzlu s náčelníkem! Ten si sedí někde na Floridě…,“ odfrkl a otevřel dveře auta. Děkoval všem lidem, kteří jim přispěli na zdravotnickou dodávku, která byla dokonale vybavená a klimatizovaná.

„Tady se nám někdo pěkně blbě vyspal. Asi nebudeš rád. Včera nám dovezli asi nejvíc zvířat za celou sezónu. Ty, co byly relativně oukej, jsme si nechali, ale dalších deset ti vezu a zůstanu tu s tebou pár dní, abychom je dali dohromady. Předpokládám, že ještě nikoho k ruce nemáš, že?“ smál se mu. Věděl to. Mluvil s Danielem pár dní zpátky a první jeho otázka byla, jestli si sehnal další zaměstnance.

„Ne…,“ odfrkl a opatrně vytahoval zvířata, polospící, ještě pod sedativy. „Všichni dostali antibiotika?“ díval se na tu spoušť a chtělo se mu vyběhnout ven a zařvat někam do prostoru. Třeba by se mu ulevilo. Věděl ale, že tímto zvířatům nepomůže. Měl by na tohle už být zvyklý! Ale věděl, že to nedokáže. Nikdy si nezvykne na popálené končetiny a trpící zvířata.

„Máš to v papírech u každého z nich, tenhle je na tom ale nejhůř, máme ho už déle, antibiotika nezabírají, obě zadní tlapky má v hrozném stavu.“

Daniel zkontroloval chorobopisy a s Anthonym napíchali dávku antibiotik každému z nich.

„Tak pojď, broučku,“ zašeptal do chlupatého ucha spícímu koalovi, o kterém Tony tvrdil, že je na tom zle. Odvázal mu jednu z tlapek a zhrozil se.

„Jak dlouho jsi říkal, že už ho máte?“ otočil se na svého společníka a z očí mu šlehaly blesky.

„Tři týdny…“

„A to jste ho celou dobu nechali tak? To jsi opravdu tak neschopný, že nevidíš ty abscesy pod kůží? To jste mu měli vyříznout! Já se nedivím, že si s tímto neporadila antibiotika!“

Ani se na něj nepodíval, pořádně si stáhl vlasy, aby jej poté neotravovaly, umyl si ruce, nasadil rukavice a nevrle se podíval na bloumajícího Tonyho.

„Do prdele, tak mi aspoň pomůžeš, ne? Poserete to tam a… Neschopní osli! Co tam, kurva, celé dny děláte? Je vás tam jako much a ty nevidíš takovou banalitu jako tlapa plná hnisu?“ křičel na něj.

„Víš co, Danieli? Mám toho plné zuby! Včera celej den v tom ohnivém pekle, pak celou noc řídit… Ty si myslíš, že jsme to nezkoušeli? Že jsme takoví idioti? Jenže nikdo z nás není doktor, proto jsem ti ho dovezl, ty chytráku! Nechápu, proč tu na mě řveš? Ale jsem unavený, zničený a nenechám na sebe vřískat! Ty si tu žiješ ve své malé bublince s vyléčenýma mrzáčkama a vůbec netušíš, co všechno musíme zažívat my!“

„Jdi do prdele s takovýma argumentama, měl jsi s ním přijet dřív!“

„Půjdu, protože s tebou v jedné místnosti se nedá dýchat, jsi nesnesitelný a chytrý jak ředitel zeměkoule. Poraď si sám, chytráku, odcházím!“

V tu chvíli se malý energický kolega otočil, křápl dveřmi a Daniel už slyšel jen tlumené klení a nadávky mířené na něj.

***

Lucas zatím uklidil celý dům, utřel prach, vyluxoval i vytřel a vydrhl umyvadla, záchody a sprchové kouty i vany, až se blýskaly. Jen bazén nešel vyčistit, jinak ale udělal asi vše, co udělat šlo. Už měl navařeno, poklizeno, škoda jen, že nenašel sekačku na trávu. A až ve chvíli, kdy stál na střeše s koštětem v ruce a „zametal”, si konečně uvědomil, že ať se bude snažit, jak chce, nenáviděnému telefonátu se stejně nevyhne.

Povzdychl si a svezl se na zadek, nohy si přitáhl k tělu, koště pokládaje vedle sebe, a rukama si skrčené nohy objal. Dělal všechno možné, jen aby nemusel volat, jenže copak to takhle šlo donekonečna? Udělat to musel, už kvůli Danielovi. Protože i když si Luke včera vyzkoušel, jak pěkné by jejich soužití mohlo být, dnes opět zjistil, že Daniel ho tu nechtěl. Ne zrovna jeho. Jenže jakási naivní část jeho se ještě nechtěla vzdát svých snů, zavolat na inzeráty lidí hledajících kadeřníka byl krok zpět, byla to prohra. Chtěl být doktor, vždycky tak nějak chtěl, ale už od začátku to všechno bylo provázeno jen a pouze zklamáním. Asi mu to prostě nebylo souzeno…

Věděl, že nebylo. Jenže část jeho samého chtěla ještě alespoň pár dní doufat v zázrak, část jeho prostě nechtěla přestat snít…

Bohužel, musel procitnout do reality, i když kruté. Už na to zkrátka byl čas.

Vytáhl telefon. Chtěl volat tady, alespoň místo telefonátu si chtěl vybrat, když už všechno ostatní s tím související mu jen ničilo snad příliš naivní duši. Vytočil číslo salonu, který odsud měl nejblíž. Po pár minutách byl s tamní majitelkou domluven na schůzce. Bylo to až fascinující, jako fyzioterapeuta ho nikde nechtěli ani vyslechnout, ale práci, u které vnitřně toužil po odmítnutí, tu mu nabízeli nadšeně.

Ironie osudu nezná hranic, zdá se.

Blížil se čas oběda, a tak Lucas konečně slezl zpět do domu. V něm nabral do jedné krabičky špízy se zeleninou a oním tofu, které našel v lednici a překvapivě bylo vcelku poživatelné, a do druhé ty s masem. Vzpomněl si na Danielova slova o návštěvě a říkal si, že si kdyžtak vybere sama – on byl masožrout a taky maso nemusel úplně vždycky, tak kdyby náhodou… I s krabičkami se pak vydal k záchranné stanici. Cítil, jak mu buší srdce, a v hlavě na sebe křičel, ať se přestane stresovat. Včera mu přece Daniel ukázal, jak skvělé to může být. A že si Lucas včerejšek vážně užil.

Jenže včera není dnes…

Pravda byla, že zrzek tak nějak absolutně netušil, co očekávat. Jen doufal, že ať už se ráno Daniel zlobil za cokoli, už mu to zapomněl.

V tu chvíli se Daniel jen vztekle podíval na zavřené dveře a zaklel.

„Zvládnu to i sám, dělal jsem to tolikrát!“ odfrkl si. Věděl, že se na něj jeho kamarád nebude zlobit donekonečna a není to poprvé, co se takhle poštěkali. Anthony si také nenechá nic líbit a s jeho temperamentem se ani nedivil. Mávnul nad tím rukou. Věděl, že kdyby ho šel odprosit, vrátil by se, ale na to byl Daniel moc hrdý, ačkoliv teď, když se uklidnil, uznal, že to přehnal. A nejen scestné výčitky k Anthonymu, ale hlavně jeho bezpředmětný výbuch ráno, který byl mířený na Lucase. Tak mu zapletl copánky, no a co? Vlastně ho i odpoledne varoval a Daniel přece neřekl razantní ne. Přešel to, pravda, nejspíš proto, že si myslel, že by tuhle kravinu nikdy neudělal a jen mluvil do větru.

S copánky si totiž připadal jako holka. Odmalička mu jeho matka nechávala narůst dlouhé vlasy a vždycky budily rozruch. Jednou, ještě snad na základce, v dobré vůli nechal děvčata, ať je češou a dělají si s nimi, co se jim zlíbí, protože už tenkrát miloval, když jej česal někdo jiný. Také mu zapletly copánky. Když poté odešel na oběd, sklidil od starších kluků z vedlejší třídy posměch, že vypadá jako děvče a že je jistě gay, když chodí s takovýmto účesem.

Dodnes cítil tu červeň ve tváři a pamatoval si, že přišel tenkrát domů a ptal se matky, co to znamená být gay. Možná i toto malé trauma z dětství vyplynulo na povrch tenkrát, když na Lucase ječel, že je buzerant. Celou dobu však měl za to, že tohle dávno překonal. Tak evidentně asi ne, a to, co bylo pohřbeno kdesi v nitru dlouhými léty, Lucas neúmyslně vytáhnul z jeho podvědomí.

Vyrostl už a je mnohem starší, přesto však s hlavou plnou copánků v zrcadle uviděl rysy, které by mnohým mohly připadat dívčí. Rašící strniště ukazovalo opak, stejně však zjistil, že je na toto stále hodně háklivý.

Neměl by být srab a měl by se konečně ostříhat. Jenže on si ani nepamatoval, kdy měl vlasy krátké, netušil, jestli by si dokázal zvyknout, jestli by časem nelitoval, a Lucas by ho nejspíš zastřelil… I když ten do jeho vzhledu neměl co mluvit. Stejně však Danielovi záleželo na tom, co si o něm myslí. A co ho úplně zarazilo… On se mu chtěl líbit…

Zatřepal hlavou a donutil se myslet na plánovaný zákrok. Musel si všechno dobře přichystat k ruce, protože jeho sálový sestřák ho nechal na holičkách. Zamračil se. Mohl si za to sám!

Vedle v ordinaci uslyšel rozhovor. Věděl, že Tony nikam daleko neodejde a čeká, až Danielovi bude téct do bot a bude jej volat, že potřebuje píchnout.

Ale ten druhý hlas? To musí být Lucas.

Podíval se na hodiny, které visely na zdi – bylo tři čtvrtě na dvanáct…

Lucas zatím ve vedlejší místnosti vytáhl na požádání druhého muže obě krabičky a otevřel je. Pokojem se v ten moment rozlila vůně zeleniny i masa a zrzkův společník slastně přivřel oči.

„To voní… nepamatuji se, jak dlouho to je, co mi někdo naposledy vařil. Vážně si můžu vzít?” optal se ještě, když však Lucas přikývl, neomylně se natáhl po špízu s masem a zazubil se. Už si stihli potykat i se navzájem představit. Tony byl od pohledu sympatický a plný energie, Lucas tedy neviděl jediný důvod, proč se neseznámit. Chápal, proč se s tímhle člověkem Daniel bavil.

„Jestli se mohu zeptat… ty mu vážně nosíš oběd každý den? Jako úplně každý? To bych možná měl jezdit častěji, je to fakt dobrý,” pochvaloval si, zatímco se zrzek potěšeně usmíval. Byl rád, že Anthonymu chutná, a doufal, že bude i Danielovi, ačkoli názor na bezbarvé tofu stále nezměnil. Chuť to prostě nemělo.

„Teď bych za ním nechodil, vypadá, že se pěkně blbě vyspal. Nenapadá mě, co by se teď dalo udělat, aby ho to nenaštvalo,” uchechtl se, když si všiml, kam zrzek koukal, pak ale zase zvážněl, když si všiml skoro neznatelného strachu v zelených očích. „Zase se uklidní. Jako vždycky.” Bylo poznat, že si je svými slovy jist, že o nich ani maličko nepochybuje. S Danielem museli být opravdu dobří přátelé.

„Jak dlouho už se znáte?” zeptal se proto Lucas se zájmem. Byla to první otázka, kterou položil, a tak tím druhého muže krapet překvapil, nedal to na sobě ovšem znát.

„Dlouho… Přesně ti to neřeknu, nejspíš asi ani nepřesně, opravdu už je to dlouho. Znal jsem ještě jeho bývalou manželku, řeknu ti, to byla studnice informací. Nevím, zda Daniel byť jen tuší, kolik jsem se toho od ní stačil dozvědět, ale mám dojem, že spoustu těch věcí jsem ani vědět nepotřeboval,” zasmál se tlumeně, v čokoládových očích mu u toho jiskřilo. Šklebil se a Lucas tak nějak vytušil, že ať už jde o cokoli, nejspíš to nechce vědět ani on. A přesto, byly věci, které vědět chtěl.

„Jaký je?” zeptal se bezmyšlenkovitě, ztišil ovšem hlas, aby jej Daniel nemohl slyšet. Dělily je sice zavřené dveře, on ale nechtěl riskovat. Srdce se mu rozbušilo, když ta otázka dolehla k jeho uším. Bylo tak zvláštní ptát se na něco takového…

„Jako Daniel? No… Rád bych řekl, že úplně jiný, než jak vypadá na první pohled, ale to bych lhal. A vlastně bych lhal, i kdybych řekl, že je stejný, jako jak ti nejspíš přijde. Tohle se říká blbě… Jestli s ním budeš trošku dýl, na všechno přijdeš sám. To jediný, co mě momentálně napadá, je, aby sis nebral k srdci nic, co se ti bude zdát zlý nebo krutý. Většinu těch vážně přes čáru věcí totiž nemyslí vážně. Poznáš, jaký věci myslím,” pokrčil rameny a povzbudivě se usmál. A Luke se usmál taky.

***

„Do prdele, kurva, do hajzlu!!! Já se na to můžu vysrat!“ zuřil a hulákal Daniel na celou místnost. Měl jenom dvě ruce a to v tuto chvíli bylo zoufale málo. Potřeboval někoho, kdo by mu pomohl. Tohle nebyl jen běžný zákrok. Viděl, že pokud něco zanedbá, nejenže zvíře bude trpět, ale také o tu končetinu může přijít. A to bylo to poslední, co by si Daniel přál. A mohl za to Tony! Takhle se na něj vykašlat! Bojoval sám se sebou, že za ním zajde a zkusí se mu omluvit.

Zoufale svěsil ruce podél těla a povzdychl si. Zajde za ním. Přece kvůli jejich handrkování nebude trpět to zvíře.

Než se ale rozešel ke dveřím, za kterými pořád slyšel tlumený rozhovor, ty se rozrazily a vlítnul do nich Tony i s Lucasem za zády.

Daniel svého kolegu probodl pohledem, ale pak se zadíval na Lucase stojícího vedle něj.

„Lucasi? Kolik máš semestrů z té doktořiny? Chodil jsi na semináře, které se odehrávaly na sále? Ale… do prdele, to je jedno. Co je skalpel, odsávačka nebo vatový tampon, to všechno víš! Potřebuji, abys mi pomohl!“ houkl na něj.

Lucas stál jako opařený, nemoha se pohnout.

„Co tam tak stojíš? Nemám na to celý den, běž si umýt ruce, vezmi si rukavice a pojď! Můžeš to brát jako praxi do budoucna.”

„Budu vedle, kdyby se vám to posralo,“ řekl nevzrušeně menší kolega, otočil se a odešel.

„Říkal jsi, že jdeš do prdele, tak buď tak hodný a zůstaň tam!“ hulákal ještě Daniel na již zavřené dveře.

Konečně se Lucas dokázal pohnout. Vystřelil k umyvadlu, kde si spěšně umyl ruce a natáhl rukavice. V hlavě mu stále hrálo Danielovo klení, naléhavý tón hlasu, ale taky Anthonyho slova a pohled, který mu věnoval, než odešel.

Tohle bylo… tohle bylo šílené. Naprosto. Nikdy zvíře neoperoval! Když už byl u toho, ani člověka neoperoval. Jo, teoretickou část měl za sebou, ale u lidí tohle všechno bylo jiné, na veterinu nikdy nechodil. Ze srdce doufal, že nepůjde o nic složitého, tušil ale, že to by jej Daniel nevolal. Z očí mu šlo vyčíst, jak nervózní byl, a černovlásek takový nebýval. Dělo se něco zlého.

Cítil, jak jej Daniel popoháněl už jen tím svým rentgenovým pohledem. Srdce měl rázem až v krku, na zádech cítil studených pot. Daniel byl jeden z lidí, u kterých změna nálady opravdu hodně vypovídala. Třeba když Leonardo začal spěchat a utíkat, bylo radno utíkat taky – buď vás honil medvěd, nebo jste za sedm a půl minuty měli sedět v letadle. A Daniel na tom byl stejně. V momentě, kdy se v šedomodrých očích ukázal strach, věděl Luke, že by se měl bát taky. A snad i proto do vedlejší místnosti skoro doběhl, tam se ovšem zastavil a jen zděšeně zamrkal.

Vypadalo to příšerně. Sakra, tohle nemohl… On tomu zvířeti mohl ublížit! A jen proto, že… proč vlastně? Protože Daniel zrovna nechce mluvit s Anthonym?

„Já tohle dělat nemůžu, Danieli, já nejsem zvěrolékař! Přivolejme ještě Tonyho, prosím!” zkusil, otáčeje se na černovláska. Třeba jej ještě přesvědčí, vždyť tohle bylo šílené…

„Chtěls být doktor? Chceš stále být doktor? Tak tohle, co po tobě chci, musíš zvládnout! Vím, že chirurgie asi nebyl tvůj obor, ale já potřebuji jen malou pomoc. Přidržet, podat, odsát! Nic závratného. Koalové mají stejně červenou krev, mají svaly, kosti stejně jako lidé, neoperuji orgány, které jsou odlišné. Jsou to jen ložiska abscesů, stejně takové mohou mít i lidé. Musíme je všechny najít, protože je jich evidentně víc, vyříznout, vyčistit a zadrenovat. To zvládneš, neboj se,“ zadíval se na něj Daniel a povzbudivě se usmál. 

„Tak jdeme na to.“

Za hodinu už seděli u stolu v kuchyňce, Daniel u své kávy, Lucas si vytáhl z lednice jahodový džus.

„Jsi šikovný, víš to? Je to škoda, že jsi tu školu nedodělal. I jako chirurg bys byl jistě dobrý. Tyhle zákroky dělám tak často, a přesto jsem to malé ložisko u kloubu neviděl. Ty ano…,“ pokýval uznale hlavou.

Lucas se jen děkovně usmál a i se sklenkou se otočil směrem k Danielovi. Už už chtěl něco říct, nějak se k tomu vyjádřit – připadal si zvláštně, šíleně, tělem mu proudil adrenalin, ale zároveň cítil, jak mu krev v žilách a bušící srdce dokazují, že stále ještě žije… Tenhle pocit miloval, tu chvíli, kdy bylo po masáži nebo operaci a on viděl, že jeho činy pomohly. Že osoba, případně koala svěřená do jeho rukou získala, co požadovala, když šlo o život, bylo všechno daleko silnější. Byl tak rád, že zvíře přežilo a on to měl za sebou.

Chtěl něco říct, jenže v ten moment se tiše, neslyšně otevřely dveře přímo za zády Daniela. Tak tiše, že to černovlásek nepostřehl, a v nich nestál nikdo jiný než Anthony, nejspíš přivolaný slovy černovláska. Pokýval uznale hlavou a ukázal palce nahoru, načež se podíval přímo na Daniela a zašklebil se. Ten pohled říkal vše. Evidentně pochopil, že o něm šedooký neví, a tak se začal šklebit ještě víc. Snad chtěl Lucase rozveselit, i Leonardo to dělával. Ukázal na Daniela a vzápětí se začal různě pitvořit.

Antony si všiml vyděšeného pohledu, který Luke nasadil před operací. Tušil, že ego Daniela zřejmě neznalo mezí, ale že až tak… 

Zkrátka, bylo po všem, a tak toho kluka chtěl pobavit, chtěl mu ukázat, že černovlásek není jakýsi děsivý bůh pomsty, kterého se musí bát. On se ho nebál. Evidentně. A měl by se víc smát… A když viděl veselé jiskřičky v zelených očích, pochopil, že se mu to povedlo. Dál na něj ukazoval a u toho se zatvářil, jak nejvíc vážně a vražedně mu to šlo, ve snaze jej napodobit. A to už Lucas nevydržel a rozesmál se. Bože, to byl komediant…

Podle zelených očí, dívajících se kdesi za něj, a veselého smíchu, který nijak nezapadal do kontextu toho, o čem se bavili, Daniel usoudil, že za ním někdo stojí, a bylo mu jasné kdo.

Otočil se a uviděl vážně se tvářícího Tonyho, který se rychle otočil, aby si taky nalil kafe, které stálo na kuchyňské desce v konvici.

„Tak vidím, že už mě tu není potřeba,“ plácl Daniela po rameni, „vidíš, jakého tu máš pomocníka. Já být tebou, přesvědčím ho, aby se vzdal role kuchařky, ve své práci dal výpověď a hned máš pomocníka…“

„Ne ne, on je fyzioterapeut, nebude mi tady dělat zahradníka a sálovou sestru, byla by to škoda!“ zakroutil hlavou Daniel.

„Vážně? Ty jsi masér? To je paráda! Pošlapeš mi někdy záda? Taky mám zkrácené svaly na nohách, moh‘ bys mi poradit se cvičením,“ nadšeně se zadíval na Luka.

Daniel na něj hodil ledový pohled.

„Hele, Antonie, máme ještě práci, tak zvedni tu svou prdel a pojď mi pomoct,“ oplatil mu herdu do zad.

„Co tak najednou? Měl jsem jít do prdele… říkals,“ ušklíbl se.

„Omlouvám se, Tony, ruply mi nervy, vím, že to není důvod, ale…,“ udělal psí oči, „anebo to udělám sám. Vím, že jsi unavený, nespals. Běž do vily odpočívat…“

„Ale kdepak, já ti pomůžu a vyspím se tady. Zítra, jestli to bude nutné, tak se vyměníme,“ zvedl se a odcházel nachystat nové obvazy a desinfekce.

Daniel na to neřekl ani slovo a šel za ním. Byl rád, že se usmířili…

Lucas se rozešel za nimi. Věděl, že ti dva už by to zvládli sami, chtěl jim ale pomoct, a pak, doma by stejně neměl co dělat. Snažil se všechny činnosti okolo zvířat vnímat z jiného úhlu pohledu, v hlavě se mu totiž stále přehrávala Anthonyho slova. Daniel potřeboval pomocníka… Mohl by tedy být tady. Starat se o zvířata, nepřijít o možnost dělat doktora. Jenže ať se na to koukal, jak chtěl, tohle zkrátka nebylo ono.

Asi by to zvládal, navíc by trávil čas s Danielem, ale to bylo zároveň plus a zároveň mínus. Zrzek přesně nevěděl, jak dlouho by to společně vydrželi, a hlavně, jak dlouho by jim trvalo, než by ze sebe vzájemně měli ponorkovou nemoc. Vidět někoho čtyřiadvacet hodin denně nebylo nejlepší. Ne, ať na to koukal, jak chtěl, tohle prostě dělat nechtěl.

Tolik by si přál vrátit se zpět na kliniku…

Nakonec se s Tonym rozloučili, nastoupili do auta a vrátili se do Danielova domu. Ne domů, ale do Danielova domu, tak to bylo správně. Lucas to místo musí brzy opustit. Neměl by si zvykat nazývat ho domovem.

Ve vile se automaticky vydal k lednici. Co si dnes udělají? Možná zase nějakou pomazánku… Nebo vajíčka, ta jsou super. Možná omeletu… V duchu mohl jen děkovat jakési vyšší moci, že z Daniela neudělala vegana. Ovšem tenhle výběr jídla znamenal, že dokud nebudou mít hlad, má Lucas volno. Co bude dělat? Na psaní se moc necítil, hlavu měl plnou všemožných myšlenek a nebyl si jist, nakolik by se dokázal soustředit. Na příběhy byl nejlepší večer, kdy už byla jeho hlava moc unavená přemýšlet do hloubky nad životem, ale zároveň ještě nechtěl spát. Běhat se mu taky nechtělo, na to bylo až moc vedro. Číst neměl co. Tak… co teď?

„Dneska jsem tě tak nesedřel, tak počítám, že nejsi unavený na to, aby sis se mnou šel zaplavat, co říkáš? Tobě nepřijde škoda, že máš u baráku bazén a nechodíš tam? Nebo ano? Dopoledne? Sám a v klidu? Taky možnost…,“ pokrčil rameny Daniel. On vlastně vůbec nevěděl, co Lucas celé dny doma dělá. Tedy, musel uznat, že uklízí, a to parádně. Když vešel do koupelny, myslel, že oslepne, jak se všechno lesklo. Ale přece celé dopoledne jen neuklízí a nevaří?

„Namíchám nealkoholické mojito a uděláme si pohodu u bazénu, jo?“ zakřenil se na něj a už se těšil, jak se mu Lucas ukáže v plné – skoro plné – kráse, pouze v plavkách. Jen pevně doufal, že má klasiky, protože v nich by krásně vyniklo jeho kulaté pozadí.

Sakra! Zase na to myslí! Nezakázal si to snad? Ale čert to vem, podívat se snad může.

Krásných věcí by se neměl zříkat, i když patřily muži, a Lucasův zadek mu přišel jako hotové umělecké dílo. Nebyl přece barbar, aby se toho vzdal.

Oškubával na bylinkové zahrádce lístky máty a neustále přemýšlel, jestli je normální, že heterosexuální muž slintá nad zadnicí kluka. Usoudil, že nejspíš ne úplně, ale taky věděl, že s jeho sexuálním apetitem, který už nebyl tak dlouho ukojený, až se cítil jako mnich v celibátu, bylo asi možné všechno.

Po chvíli už stál v plavkách, s ručníkem přehozeným přes rameno, v ruce karafu s mojitem a čekal na Lucase, který zmizel u sebe v pokoji.

„Počkám tě u bazénu,“ zavolal hlasitě, aby si byl jistý, že ho zrzek slyšel i nahoře.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)

Komentáře  

+1 #3 Odp.: Zkouška ohněm – 6. Záchvěv cholerismuAlianor 2022-09-08 17:33
Děkujeme za komentáře. Lucas se hodně upjal na Daniela, ale jestli ten jeho fóbii dokáže zkrotit... to bude ještě dlouhá cesta.
Luke se na školu vrátí, doktor z něj bude, jaký, raději nepozradím.
Citovat
+2 #2 Já stáleGD 2022-09-07 13:20
říkám, že Luk ač o tom neví tíhne ke zvířátkům. :lol: Tak jsem zvědavý zda se vrátí na školu a bude z něj MUDR či MVDR. Osobně tipuji b).
Jinak díl super a přidávám se Kevovi.
Citovat
+6 #1 Odp.: Zkouška ohněm – 6. Záchvěv cholerismuKev1000 2022-09-06 21:36
Tohle mě to vždycky potěší, čte se to skvěle!
Hezky zaříznutý, zvědavej, jesrli u zrzka převáží vztah k vodě nebo Danovi. Že se ptám, co? :lol:

Těšim se na pokračování, doufám, že eště spoustu :-)
Citovat