• Alianor
  • King of Deathtown
Stylromantika
Datum publikace16. 10. 2022
Počet zobrazení1581×
Hodnocení4.81
Počet komentářů6

„Lucasi?“ zašeptal a pootevřel oči. Už když ho přenášel do budovy, ač měl zavřené oči, věděl, že je to on. Jeho vůni by si s nikým nespletl, opájel se jí téměř celý víkend. Studená voda, kterou mu otíral obličej, i chlad v místnosti ho probíraly a začal plně vnímat. „Jsem v pořádku, jen trochu hlava a ruka. Neboj se, takových bitek jsem už přežil… I tuhle přežiju…,“ smutně se pousmál a sykl bolestí, když ucítil, že má rozražený ret.

Vytryskly mu slzy, Lucas nešetřil dezinfekcí na jeho ranách, ale trpně držel a byl mu vděčný, že se o něj postaral. Bolelo ho celé tělo, a čeho se nejvíc děsil, že prsty levé ruky nemohl ani pohnout, aniž by mu celou paží neprojela bolest jako bodnutí nožem. Pravou měl nepoužitelnou od přírody, to věděl.

„Ruka?” zamračil se Lucas a opatrně vzal Danielovu levačku, kterou mu podal, do svých vlastních rukou. Začal mu ji prohmatávat.

„Řekni mi, až to bude bolet, a taky, jak to bolí,” řekl mu nekompromisně. Přece jen, nějaké ty roky medicíny měl za sebou, tahle chvíle pro něj byla návrat do studentských let. Základy si, bohudík, stále pamatoval, věděl taky, že do tohoto nesměl tahat vlastní emoce. Musel jednat profesionálně, ne se hroutit, i když by to možná udělal rád. Naštěstí nikde po jeho těle neviděl nic horšího – žádné řezné rány nebo děsivější tržné, nic masivního nebo tepenního. Modřiny se mu taky zdály v pořádku, alespoň v rámci možností. Zdálo se tedy, že nebude muset volat sanitku ani nic zašívat. Ze srdce mu spadl kámen, přesto byl ale stále nervózní.

„Jau, do hajzlu! Bolí to jako prase, jen se jí dotkneš! Ale zkus mi ji jen zpevnit dlahou a ovázat, myslím, že to bude v pohodě…,“ zadíval se na něj s nadějí, že tak učiní. Jestli se to do večera trochu neuklidní, věděl, že do nemocnice na rentgen bude muset. Přece jen v jeho rukou bylo jeho živobytí. Teď si ale řekl, že by to mohlo být třeba jen pohmožděné a do večera bolest poleví. Když měl jako dítě zlomenou ruku, pamatoval si, že to bolelo mnohem více.

Lucas se na něj lítostivě zadíval. Moc mu touto výpovědí nepomohl… Potřeboval vědět, kde přesně ho to bolí a jaká ta bolest je, to, že to nějak zázračně bude v pohodě, slyšet nepotřeboval. Stejně tomu nevěřil.

Doběhl pro dlahu a pro jistotu mu opatrně upevnil celou ruku od zápěstí až po konečky prstů, nechtěl nic zanedbat. Pak ještě skočil k lednici a prohrabal mrazák – naštěstí tam Daniel skutečně měl jakousi zeleninu, a tak ji přinesl a přitiskl mu ji na ruku.

„Přidrž si to tam, kde tě to bolí nejvíc,” řekl mu a znovu se vrátil ke zbytku jeho ran. To už netrvalo nijak dlouho, a jak se zdálo, nic horšího, než co viděli, už černovláskovi nebylo. Jen jeho ruka teď Lucasovi dělala starosti. Znovu ji vzal do těch svých a ledový sáček mu na ní přidržel sám. Stále si nechtěl dovolit vnímat stažené srdce, přesto ale chvílemi nevydržel a musel se podívat do bolestí stažené tváře Daniela.

„Děkuji…,“ zašeptal černovlásek a zalitoval, že tu nemá nějaká analgetika pro lidi. V této chvíli by byl ochotný si je i píchnout nitrožilně. Jenže všechno to byla jen léčiva pro jeho zvířata, nechtěl riskovat. Bolest hlavy ale polevovala a byla snesitelná a ruku už skoro necítil, jak byla ledová od zmrazené zeleniny.

„Poprosím tě, vezmi z košíku listí, co jsem dnes nastříhal, a rozděl ho do kójí. Pomuchlej se chvíli s Leiou, protože to by mi neodpustila, je vzadu v sadu na stromě, dones ji dovnitř, nemůže zůstat přes noc venku. Pak půjdeme domů, dneska už bych stejně nic neudělal," zapřemýšlel. „Půjdeme pěšky, to zvládnu, a kdybych se měl náhodou zhroutit, už vím, že mě uneseš. Firemní auto má totiž tak mizernou převodovku, že než bych tě naučil, jak s ní zacházet, bylo by ráno. A projít bych se mohl, nohy mám v pořádku…“

Lucas jen pokýval hlavou a naposledy jej ostražitě změřil pohledem, jako by hodnotil, zda ho, byť jen na chvíli, může nechat samotného, pak se ale otočil a vyšel do zahrady. Bílého koalu našel prakticky hned, moc dobře si ji pamatoval, a jak se zdálo, i ona si pamatovala jeho, za což byl rád. Nijak se mu nevzpírala, nechala se chytit, opět jako miminko, párkrát pohladit a zanést dovnitř. Tam si ji stále nechával v náručí a volnou druhou rukou zatím začal rozdělovat připravené listy mezi hladová zvířata. Po očku přitom stále sledoval Daniela – nechtěl dopustit, aby mu bylo ublíženo ještě víc. Už jeho současný stav jej nepřestával mrzet, bolelo ho to i za něj. Pousmál se na malého koalu a chytil ho oběma rukama pod předními tlapami. Držel ho skutečně jeho dítě, obličejem u toho svého, a nepatrně se na něj usmíval. Pak ho chytil druhou rukou a tou šikovnější podrbal a chvíli se s ním mazlil, než jej položil do kóje.

„Vážně to zvládneš?” ptal se starostlivě, když se černovlásek postavil a nepatrně zkřivil tvář bolestí. Chtěl mu ještě zkontrolovat ruku, jestli nenatéká, to se ale nakonec rozhodl nechat na doma. „Proč ti to vlastně udělali? Kdo to byl? Znáš je? Zavolám policii,” řekl. Konečně si uvědomil, že na toto se měl zeptat už předtím. Spěšně sundal batoh a vylovil telefon. Musí tam zavolat co nejdříve! Sakra, proč to neudělal hned? Teď už budou pryč… Ale stále lepší teď než později. Snad si Daniel pamatoval, jak vypadali, protože on to v tom spěchu moc nezavnímal.

„Nevolej je! Vím, kdo to byl, teda aspoň jeden z nich, a taky vím, proč to udělali. Nechci o tom mluvit, a hlavně do toho nechci tahat policajty! Pojď, půjdeme domů,“ zvedl se Daniel ze židle a chvíli postál, aby si byl jistý, že se při prvních krocích nesesype, zjistil však, že rovnováha je v pořádku, rozmazaně sice vidí, ale to bylo tím, že netušil, kde skončily jeho brýle. Měl ve skříňce sluneční a doma náhradní, neměl chuť teď běhat mezi stromky a hledat brýle, které nejspíš neskončily dobře.

Lucas nejistě kývl. Samozřejmě, že by rád předal všechny, kdo černovláska tak zřídili, do rukou spravedlnosti, slíbil si ale, že tohle z Daniela vytáhne později. Teď ho chtěl nechat, byl zraněný, a to v zrzkovi budilo jakýsi přirozený ochranitelský pud. Znal ho, už se s ním setkal v případě Ellie, na které mu taky vždycky záleželo víc, než by se očekávalo. Úzkostlivě Daniela pozoroval při každém jeho kroku, až dokud nedorazili domů. Tam jej usadil na gauč a odvázal mu ruku, aby se na ni podíval. Zatím se zdála stále stejná, to ale nemuselo vůbec nic znamenat.

„Potřebuji, abys mi řekl, co přesně tě na té ruce bolí,” řekl mu, když se vrátil s novým ledovým sáčkem zeleniny. Rád by mu dané místo prohmatal, aby zjistil, jestli ruka není zlomená, ta představa jej ale zabolela i přes veškerou snahu oprostit se od svých emocí. Věděl, že tahle snaha by Daniela mohla sakra bolet, a vzhledem k tomu, že by jeho úsudek stejně nebyl stoprocentní, pouštěl by se do toho jen nerad.

„Abych pravdu řekl, nevím sám přesně, ale mám dojem, že mi nejvíc zrasoval prostředníček. Myslím ale, že to bude dobré. Budu to ledovat a zítra bude líp, ale asi bych potřeboval, abys mi pomohl trochu umýt vlasy, aspoň ty, co jsou slepené krví. Pomůžeš mi, prosím? Nedovedu si představit, jak bych je umýval jednou rukou. A pak si půjdu lehnout a už tě nebudu obtěžovat… Hlad nemám," řekl Daniel a opatrně se snažil se zbavit trička, které bylo také od krve.

Lucas se mlčky natáhl a opatrně mu tričko svlékl sám. Samozřejmě, že mu vlasy umyje, však s tím podvědomě počítal už nějakou dobu. Se zbytkem ale moc nesouhlasil.

„Něco jíst musíš. Já ti něco donesu, alespoň polívku. Ukaž mi ještě tu ruku,” řekl a opatrně ji chytil do své. Prsty pravé ruky mu po ní začal přejíždět – dost opatrně na to, aby Danielovi neublížil, ale taky dost silně na to, aby kdyžtak mohl zjistit něco, co by se mu nelíbilo.

„Promiň,” vyklouzlo mu, když černovlásek sykl na důkaz, že tohle už Lucas opakovat nemá. Nic zvláštního ovšem stejně nenašel, nebyl si ale jist, jestli to bylo dobře, nebo špatně. Zase mu ruku ovázal a dal mu k ní ledový sáček.

„Neomlouvej se pořád, leze mi to na nervy. Jsi doktor, teda byl bys jím… Věřím, že víš, co děláš, a vím, že stejně bez rentgenu chytřejší nebudeme…,“ řekl Daniel a odcházel do koupelny.

Věděl, že s mokrými vlasy by si neměl lehat, ale v tuto chvíli mu to bylo jedno. Prášek, který mu Lucas donesl, hned jak přišli domů, konečně začal účinkovat, a jediné, co teď chtěl, bylo seknout sebou do postele a odpočívat. Na jídlo neměl ani pomyšlení, přesto pod nezvykle přísným pohledem zrzka pár lžiček snědl.

Nechal se přemluvit i k tomu, aby šel odpočívat do haly, kde o něm měl Lucas přehled.

„Řekni mi, Lucasi, jak to, že ten tvůj kamarád Leon se za tebou ještě nestavil?“ Moc nechápal, proč ho napadlo zrovna teď tohle, ale nějak mu nešlo do hlavy, že když je jeho přítel, ještě za ním nebyl. Třeba teď, když se o něj Lucas bojí, a že se bojí, to Daniel cítil každým jeho pohledem a dotykem, bude vstřícnější se mu svěřit.

„Leo?” nechápal zrzek. Vůbec netušil, proč se Daniel ptal právě na něj, už proto, že když o něm mluvil posledně, přišlo mu, že jej tím nudil. Že to vlastně vědět nechtěl… „On za mnou jezdí, stejně jako já za ním, ale moc často to není… Je daleko, v Sydney. Voláme si, ale viděli jsme se naposledy… no vlastně týden před tím, než mě vyhodili z práce, jsem u něj byl,” zamyslel se Luke. „Někdy by asi přijet mohl, už jen proto, že by se zřejmě rád poznal s Anthonym. Založili spolu klub fanoušků Tučňáků z Madagaskaru,” pokroutil nad nimi hlavou a nepatrně se na Daniela usmál. Byl rád, že jej Leonardo zajímá, třeba ho taky chtěl poznat. To by bylo fajn…

Daniel povytáhl obočí, ale tiše zaúpěl. Grimas a smíchu by se měl na pár dní vzdát kvůli ranám na obličeji, nicméně tohle ho pobavilo.

„To je ta kreslená pohádka? Jsou střelení…,“ poslední dvě slova řekl tiše, ale nepochyboval, že ho Lucas slyšel. Nechápal, jak s někým tak protivným jako Leo si Anthony může rozumět. Pak se nad svými myšlenkovými pochody zarazil. Jak mohl vědět, že je Leonard protivný? Střelený byl každopádně, o tom nebylo pochyb, už i ty zprávy ze společného chatu tomu napovídaly, ale protivného si ho vytvořil jen Daniel ve své hlavě – a škaredého a nesnesitelného a blonďatého, a rozhodně se nehodícího k jeho citlivému zrzečkovi.

Sáhl pro telefon a zázračně se mu nešikovnou rukou podařilo jej odemknout a najít chat. Nestačil se divit, kolik zpráv tam našel a že se pak nejlepší kluk na světě vůbec nerozpakoval o Danielovi mluvit tak, jako by ani do společného chatu nepatřil.

Jakmile si všiml překvapeného výrazu ve tváři Daniela, vytáhl si i Lucas svůj telefon. Jaké to bylo překvapení – Leonardo mu jej opět zaspamoval, tentokrát dokonce ze dvou chatů. Jediné blonďákovo štěstí spočívalo v tom, že už si Lucas zvykl a tak nějak to neřešil, ostatně, s nikým jiným skrz messenger stejně nekomunikoval.

Otevřel společný chat a proklikal se milióny názvů šílených strachů, které si Leo a Anthony vyměňovali dobrých dvacet minut, až do nových zpráv z dnešního dne. A nezbývalo mu než hloupě otevřít ústa, vykulit oči a doufat, že se mu toto vážně jenom zdá.

Leo: Lidi! Proč mi nikdo neřekl, že náš pan Chladný je ve skutečnosti exmanžel Elizabeth Bellini?! Proč já se všechno dozvím až jako poslední?

Zamrkal. Panebože, že to Leonardo dál nerozpitvával…

Leo: Jak se mu to říkalo… Zhrzený princ! Ach jo, Lucasi, to jsi mi měl říct. Seženeš mi autogram?

Hlavou mu prolétlo, že moc dobře věděl, že společný chat nebude dobrý nápad. Obecně nebyl dobrý nápad seznamovat Tonyho a Lea, a když už se tak stalo, byl si jistý, že konverzace těch dvou pročítat nechtěl. A v to se to stejně nakonec zvrtlo, jelikož Daniel do skupiny nic nepsal, a jak to tak vypadalo, ani Lucas to neměl v plánu. Pokračoval ve čtení.

Leo: Náhodou, já byl jeho velkej fanda. Teda, vlastně spíš její, ale jeho taky. Oba byli takovej ten super sexy pár, i když on moc můj typ nebyl, to uznávám. Elizabeth ale byla fakt pěkná, alespoň dřív. Dokud se neobarvila. Zrzky jsou skvělý.

Panebože. Lucas neměl co říct, dokonce ani v hlavě. Kdyby se mohl propadnout do země, udělal by to. Spěšně se otočil na Daniela, aby se podíval, jak se tváří, všiml si ale, že už jen stěží drží víčka otevřená. Možná to bylo dobře.

Leo: Chápu, proč si ji vybral, chápu i, proč si ona vybrala jeho. Co nechápu, je, proč mi tohle nikdo neřekl, ale to je kapitola sama pro sebe, jak tak hádám.

Další zprávy byl opět chat mezi Leonardem a Anthonym. Co si tak Lucas všiml, ptal se jej na sexuální orientaci, a Leonardo hrdě prohlásil, že je bisexuál. Tomu se Lucas nedivil – on se nikdy nestyděl za nic z toho, s čím se narodil. Raději telefon zaklapl, a když viděl, že Daniel už vedle něj pravidelně oddychuje, opatrně mu vzal ten jeho a položil ho na stolek. Nechá ho spát.

Rudé paprsky zapadajícího slunce osvítily halu, když Daniela probudila bodavá bolest nejen ran na tváři, ale hlavně ruky. Se staženou bolestivou grimasou ji opatrně zkontroloval. Žhnula a byla mnohem víc nateklá než v brzkém odpoledni, kdy usnul. Nedokázal s prsty ani pohnout, aniž by měl dojem, že se mu bolest zabodává až do mozku. Tohle nebylo dobré. Měl taky hroznou žízeň a dělalo se mu z toho všeho dohromady špatně. Cítil, že jeho tlak dopadl až do sklepa, a bál se, že jakmile se zvedne, sekne to s ním. Chyběla mu jeho denní dávka kofeinu a tělo společně se zraněními mu to dávalo patřičně najevo.

Zkusil si ruku prohmatat, ale i po lehkém dotyku měl dojem, že se bolestí snad počurá. Lucas seděl před ním na křesle a sledoval nějaký pořad. Nevšiml si, že se už Daniel vzbudil, a tak jej oslovil:

„Luku? Prosím, mohl bys mi udělat kafe a donést trochu vody?“ Měl dojem, že jeho hlas byl spíš skřehotání než lehký baryton, kterým se jindy pyšnil. „Taky bych potřeboval znát tvůj názor na tuhle kouli, co se mi stala z ruky.“

„Panebože…,” uteklo Lucasovi, když se otočil. Rychle odběhl k lednici a spěšně přinesl další ledovou zeleninu, aby Danielovi alespoň nějak ulevil. Viděl, jak skoro protočil oči, když se ledová směs dotkla jeho rozpálené kůže, to ale neřešil, přece jen slíbil, že už se nebude omlouvat… „Musíme do nemocnice!” zavelel, když odbíhal do kuchyně udělat černovláskovi hrnek kávy. Doufal, že mu to pomůže a alespoň trochu se mu vrátí barva. V ten moment si taky uvědomil ten paradox – ještě před dvěma dny to byl Daniel, kdo jej chtěl dostat do nemocnice. Jenže teď byla úplně jiná situace. Tady nešlo o něj, ale o jeho černovláska. Sakra, přesně do této fáze se dostat nechtěl. Zůstával s ním, aby jej mohl kontrolovat, hlavně tedy jeho ruku, jak to, že si tedy nevšiml včas?! Podal Danielovi do zdravé ruky hrnek tmavé tekutiny a znovu se úzkostlivě podíval na jeho ruku, v ten moment mu totiž došel ještě jeden problém – museli do nemocnice. Jenže… jak?

„Zvládneš řídit?” zeptal se nejistě.

„No, to asi ne! Touhle rukou nezvládnu ani držet hrnek s kávou, natož řadicí páku, ale neboj se. Moje auto je v pohodě, na rozdíl od firemního Jeepu. A je tam navigace, pojedeme do Memorial Hospital, znám tam jednoho doktora na chirurgii, třeba tam bude, je to odsud sotva půl hodiny a večerní špička už je pryč, když pojedeš po A dvojce, tam snad žádné zácpy nebudou…,“ přemýšlel Daniel a tiskl si studený sáček na ruku.

Pomalu se zvedl s tím, že se pokusí se zkulturnit alespoň na tváři. Co se týkalo oblečení, usoudil, že nikoho svým mírně roztahaným tričkem na doma urážet nebude. Však je marod, má právo být krapet neupravený.

Pokoušel se jednou rukou zkrotit vlasy, moc se mu to však nevedlo.

„Já jen pevně doufám, že mně tam nebudou chtít zkoumat i ten rozmlácený ksicht. To jim musíme zatrhnout, jinak bychom tam ztvrdli do rána. Jen ruku!“ mumlal si napůl jen k sobě a napůl i k Lucasovi, kterého ale v tuto chvíli nesledoval, a tak neviděl jeho vyděšenou tvář.

V zrzavé hlavě v ten moment proběhly snad všechny možnosti, které v danou chvíli měl, a musel uznat, moc jich nebylo. Tohle nebylo jako s plaváním – do momentu, kdy by Lucas sedl za volant, se dostat nemohli. I když to nejspíš přinese spoustu dotazů a nechápavých pohledů, jež mu Daniel věnuje, nehodlal si brát zodpovědnost za oba jejich životy, hlavně tedy za ten černovláskův. Za volant nesedne.

„Já řídit nemůžu… Neumím to,” přiznal rozpačitě. Raději se sehnul k batohu, který si s sebou stihl chystat, a vylovil mobil. „Zavolám taxi.”

„Oh… aha…,“ zmateně se na něj podíval Daniel, „to jsem nevěděl…“

V bolestí zastřené mysli si nedokázal představit, že dospělý člověk žijící ve velkoměstě nemá řidičák. Zapsal další poznámku do svého imaginárního deníku, který si v hlavě založil jen kvůli Lucasovi.

Bod číslo dvě – donutit ho udělat si řidičák. Vždyť tímto musí být neskutečně omezený, a být jen odkázaný na městskou dopravu je otravné.

Taxík zastavil u jejich domu za pár minut a za půl hodiny už stepovali u dveří chirurgické ambulance.

Rentgen bez velkého překvapení ukázal frakturu prostředníčku a nalomený prsteníček.

S kyselým obličejem si Daniel prohlížel novou bělostnou sádru, a přestože věděl, kolik týdnů obnáší léčba, byl po slovech doktora na infarkt. Když se doktor ještě chtěl mermomocí podívat na jeho obočí a další podlitiny, Daniel se rychle z ordinace vyporoučel. Nakonec by se ho ještě zeptal, kde k tomu přišel, a to ani jemu, ani nikomu jinému vysvětlovat nechtěl. I když by si ti parchanti zasloužili, aby je udal. Skoro dva měsíce bez jeho dominantní ruky – nedovedl si představit, jak to udělá v práci…

S povzdechem sedl do dalšího taxíku a zadíval se na Lucase.

„Díky, žes tu se mnou byl…“

***

Až tam, v autě na cestě zpět do vily, si zrzek dovolil znovu vnímat všechny emoce a v ten moment měl dojem, že si jimi své tělo naplnil jako telefon zaspamovaný zprávami od Leonarda. Měl strach! Když čekali na chodbě před ordinací, když seděli v autě, když stáli u recepce… Vlastně po celou dobu. A i když to nedopadlo tak, jak by si Lucas přál, svým způsobem byl vlastně rád.

Věděl, že sádra je teď to nejlepší, co Daniel mohl získat. Ruka bude zafixovaná a nebude jej bolet… Přesto byl ale nervózní a vystrašený, nemocnice sama o sobě na něj nepůsobila dvakrát skvěle, věděl ale, že zde se o černovláska postarají daleko lépe, než jak by kdy dokázal on.

Pousmál se, když slyšel jeho slova.

„To je samozřejmost,” podotkl. Kdesi v sobě byl ale rád, možná až moc rád, leč trochu sobecky. Těšilo ho, že Danielovi pomohl. Že byl rád za jeho přítomnost. V ten moment vypustil všechny poznámky o tom, že takhle rád by byl za přítomnost kohokoli, jen tam nebýt sám, a prostě si to kdesi hluboko v sobě užíval.

Takřka automaticky se natáhl pro jeho zasádrovanou ruku, aby si ji lépe prohlédl, až v momentě, kdy se prsty dotkl bílé ozdoby, si ale uvědomil, co přesně dělal. Tázavě se podíval do šedých očí, v těch ale nespatřil odpor ani nesouhlas. Naopak, paži měl uvolněnou a zdálo se, že Lucase nechával dělat, co chtěl. Snad mu věřil, snad už mu to vlastně ani nepřišlo zvláštní, to Lucas nevěděl, ale tahle nová důvěra se mu líbila.

Daniel měl dojem, že v autě zase usne, v nemocnici do něj k jeho nevoli napíchali nějaké utišováky, sice bolest polevila, ale cítil se nesoustředěný a unavený. Možná to také bylo tím, že celý den nic moc nesnědl.

Přece nemohl pořád spát! Rozhodl se to však neřešit, tento den byl opravdu náročný a musel uznat, že bitky nesnáší už tak dobře jako před léty, a bolest a nejistota mu energii také nepřidaly.

Když Lucas kontroloval jeho sádru a Daniel uviděl jeho starostlivý pohled, uvědomil si, jaké má štěstí, že jeho spolubydlící je tak obětavý a hodný. Taky se na něj mohl vykašlat, není jeho povinnost se o něj starat. Možná to ale jsou jen splátky za to, že ho nechává u sebe bydlet zadarmo. Na chvíli se zamračil, když si uvědomil, že to nejspíš bude ten pravý důvod. Jen prostý vděk, nic víc. Nicméně věděl, že se nemusí obávat a Lucas se o všechno, co se týče domácnosti, postará.

„Děkuji,“ zašeptal znovu téměř neslyšně a položil hlavu na jeho rameno. Zdála se mu najednou těžká a bylo mu úplně jedno, co si zrzek bude myslet. Pochopil už, že Lucasovi jeho doteky nevadí, koneckonců už se spolu i líbali, tak snad nebude mít nic proti tomu, že spočine na jeho rameni.

Neusnul, ačkoliv kdyby jeli déle, asi by se tak stalo.

Taxík zastavil u vily, Daniel zaplatil a hned si všiml usmívající se dívky, která na ně čekala na terase u vily s nějakým mladíkem po boku.

„Dobrý den, Juliet…,“ pozdravil ji s nejistým úsměvem. Od doby, kdy se kvůli Lucasovi pohádali, s ní nemluvil, vypadalo to ale, že Lucas ano a všechno to nedorozumění jí vysvětlil. Alespoň tak soudil podle pohledů, kterými na sebe koukali při pozdravu.

Pozval je dál a po starostlivém ohledání Danielovy tváře a desítkách otázek, od ‚co se stalo‘ až po ‚jak se cítíte‘, se konečně rozvyprávěla, proč ho vlastně poctila svou návštěvou. Mladík zatím seděl tiše vedle ní a nejistě pozoroval prostornou halu.

Lucas všem uvařil kávu a Juliet spustila: „Danieli, ještě stále sháníte pomocníky na kliniku?“

„Ano, jistě, a teď zvlášť, s rukou v gypsu toho moc nezvládnu, popravdě jsem přemýšlel, že budu muset zapojit Lucase, ale u něj vím, že má za pár dní pohovor do nové práce, takže s ním bych nemohl počítat. Vlastně jsem úplně v pasti, takže jestli o někom víte, tak sem s ním…“

„Tohle je můj bratr… eh, já jsem ale… ani jsem ho nepředstavila… To je můj mladší bratříček Christian, bydlel se svou přítelkyní v Brisbane, vrátil se ale domů do Adelaide a hledá práci…“

„Těší mě, jsem Daniel. Řekni mi, Christiane, v jakém oboru jsi pracoval? Ačkoliv, to je asi úplně jedno, u nás na klinice musí být člověk všestranný.“

„Vystudoval jsem jako ošetřovatel – tedy ošetřovatel lidí, a tím jsem se i v Brisbane živil, jenže jsem vlastně vždycky chtěl raději pracovat se zvířaty…,“ odmlčel se a sklopil hlavu.

„Když jsme včera šli s Chrisem na procházku a ukázala jsem mu přes plot veterinární kliniku, posteskl si, že tohle by byla práce jeho snů. Starat se o koaly a všechno okolo…,“ doplnila vyprávění Juliet.

Daniel byl sice skeptický, všichni si vždycky jen představovali, jak budou koaly krmit a hrát si s nimi a že je to vlastně všechno náramně zábavné a roztomilé, jenže realita byla úplně jiná. Začal mu tedy trpělivě a nikterak přikrášleně sdělovat, co všechno kromě mazlení medvědů by jej čekalo.

Christian se usmíval a jen přikyvoval.

„Věřte nebo ne, ale má práce se tímto moc nezmění. Místo postelí a vynášení holubů budu uklízet kóje, místo osmdesátikilových lidí budu zvedat patnáctikilové medvědy. Tahání zboží bylo taky na denním pořádku a uklízení mám rád. Obvázat bolístku se snad rychle naučím, snad v tom nebude takový rozdíl…“

„Fajn, pokud můžeš už zítra, přijď v osm na kliniku. Ukážu ti, jak je krmit, což je teď nejdůležitější, další práce snad počká…“

Hosté po nějaké chvíli odešli a Daniel přistoupil k Lucasovi a spontánně jej objal.

„Ty mi prostě přinášíš štěstí…,“ zašeptal mu do vlasů, pustil jej a zadíval se mu do očí. V té chvíli měl dojem, že se v nich utopí. Trochu znejistěl, protože v nich viděl cosi, co nedokázal identifikovat… Věděl jen, že nenávist nebo zloba to není.

A zrzek se jen usmál. Snad tím chtěl ukázat, jak moc jej toto těší, snad chtěl Daniela rozveselit ještě víc a snad se prostě chtěl usmát, sám nevěděl, ale jeho slova jej zahřála, stejně jako ono vděčné objetí. Cítil se tak hezky, tak… milovaně.

Věděl, že Daniel byl pod vlivem prášků a že jeho reakce nemusely být a nejspíš nebyly tak úplně jeho, chápal to, ale přesto se cítil krásně. Srdce mu bušilo a tělem se mu rozlévalo příjemné teplo, jaké už dobře znal, ale zároveň se ho nikdy nedokázal nabažit, nutilo ho usmívat se a dodávalo mu podivnou touhu bláznit, smát se a radovat. Bylo to hezké.

V ten moment věděl, že je z něj na míle cítit každý jeho pocit a cit. Věděl, že Daniel zkrátka musel zavnímat onen nejhlubší a nejobávanější, prostě to věděl, protože v ten moment nedokázal skrýt vůbec nic. Vlastně to nejspíš nezvládl nikdy, jeho oči vždy ukazovaly všechny jeho pocity a on v ten moment cítil tolik náklonnosti, oddanosti a hlavně lásky, až měl dojem, že se jí asi zalkne. Bylo toho tolik, tolik bolavého, ale zároveň vlastně hezkého, co se s ním dělo, a všechno to s ním dělal právě Daniel a nikdo jiný.

Ten den šel kvůli únavě z prášků černovlásek spát dříve, a i když na to nebyl zvyklý, ulehl brzy i Lucas. Celý ten den ho vyčerpal, tolik nervů a strachu už dlouho nezažil. Všechnu Danielovu bolest cítil také a teď, když si konečně lehl a mohl zavřít oči, na psaní nedokázal ani pomyslet. Bylo toho moc.

***

Dalšího dne šel ráno na kliniku i Lucas. Zčásti proto, že v zaučování Christiana potřeboval Daniel jeho pomoc, a zčásti proto, že se prostě bál… Stále nevěděl, co se stalo, a nechtěl, aby se boj s neznámými útočníky zopakoval. Věděl sice, že sám by Danielovi dvakrát nepomohl, na rvačky nikdy nebyl a po těch letech na výšce už rozhodně ne, ale přece jen, měl by jistotu. Takhle se mohl jen bát.

V komplexu už na ně čekal Christian, a tak mu Daniel začal popisovat a Lucas ukazovat všechno možné, co se kolem zvířat dělo. Hodnou chvíli tak byli všichni tři spolu, pak si ale Leia začala žádat pozornost, a tak se černovlásek vydal za ní. A Lucas s Christianem osaměli.

Hodnou chvíli bylo mezi nimi ticho. Ani jeden z nich se neměl k začínání konverzací, byli veskrze introvertní a přítomnost hovorného Daniela jim v místnosti opravdu chyběla. Místy se na sebe nejistě usmáli, dál ale moc nevěděli, co dělat… Nakonec ticho prořízl Lucasův společník, nakrátko ostříhaný kudrnatý hnědovlásek s tmavýma očima, snad jen o maličko nižší než Lucas, přesto ale, zdálo se, krapet extrovertnější. To tedy nebylo tak těžké.

„Tenhle mi připomíná Maurice…,” poznamenal tiše, vzápětí se ale zatvářil pochybovačně, jako by přemýšlel, jestli byl skutečně dobrý nápad vypustit zrovna tohle. „Promiň, to jsem říct neměl. To je kreslená postavička z…,” začal, Luke jej ale přerušil.

„Z Tučňáků z Madagaskaru. Ale hele, asi máš pravdu,” uznal, když si koalu lépe prohlédl. Hned vzápětí se zazubil. „Nemusíš se omlouvat, já tohle všechno znám… Tučňáky, Kung-fu pandu, Sponge Boba, spoustu a spoustu Disney a Pixar filmů… Nevěřil bys, co všechno já viděl, často i víc než jednou. Ale nemám rád Ledové království. Ne tak kvůli ději, spíš mi hrozně vadí jedna určitá postava…,” řekl s rozpačitým úsměvem. Až v ten moment mu došlo, že by se měl hlídat, tušil, že tohle kudrnáče vážně nezajímá. Jenže jeho oči se jako na lusknutí prstu rozzářily.

„Vážně? Mně taky! Anna… Já vím, že by to tak být nemělo, vlastně je to jediná kladná postava celé té pohádky, ale hrozně mi vadila,” řekl nadšeně a Luke se zazubil.

„Mně taky…” Na moment si přišel jako v nějakém podivném filmu. Tohle se přece nestávalo… Ne? Kolik dospělých sledovalo kreslené filmy a dlouze je rozebíralo ve vlastní hlavě? Hodnotilo jejich postavy? Jen on a Leonardo. A jak se zdálo, i Christian. Ten nyní vzal koalu do náruče a zapitvořil se na ni, až Lucas nevydržel a rozesmál se.

„Budeme mu říkat Maurice, sedí to k němu,” navrhl a Lucas kývl, stále se smíchem. Tohle bylo šílené, dětské, divné, ale vlastně zábavné…

„Pánové,“ oslovil je Daniel, který právě vstoupil do místnosti a zaslechl jejich rozhovor, „tenhle medvědí staříček se jmenuje Lukas… Nic proti tobě, Luku, už to jméno měl, daleko dřív, než jsem tě poznal, a z toho plyne, že by měl opravdu dostat jiné, aby se to nakonec nepletlo, že?“

Smál se a poplácal Lucase po rameni. „On na Lukase stejně neslyší, takže Maurice bude dobré jméno…“

Pak se ale na ty dva zadíval a pocítil zase jakési zvláštní nepříjemné brnění. To, jak se na Lucase Chris díval…

Probůh, vždyť je heterosexuální, měl dívku, na co zase myslím!

Povzdechl si a odešel vedle se uklidnit. Copak musel žárlit na všechny, co si s jeho zrzkem rozuměli? Vždyť jeho nový kudrnatý kolega byl přesně ten typ, který by si s Lucasem mohl skvěle rozumět. Měl by mu nové přátelství upřít jenom proto, že je až abnormálně a naprosto nesmyslně žárlivý? Odstřihnout ho ode všech přátel? Od které doby byl tak majetnický? Vlastně odjakživa, co se týkalo jeho partnerů. Jenže Lucas byl jen spolubydlící.

Neměl na to žádné právo, ani kdyby byl Lucas jeho přítel. Ale on nebyl…

Stiskl si kořen nosu, cítil, jak se bolest hlavy vrací, a rozhodně to nebylo jen proto, že si ráno nevzal prášek.

„Takže pro dnešek toho necháme! Chrisi, jestli nemáš nic v podvečer okolo šesté, můžeš se tady zastavit a pomoct mi chlupáče nakrmit. Jinak se uvidíme zase zítra v osm, pokud sis to nerozmyslel!“ řekl chladně.

Cítil pohledy těch dvou a byl si vědomý, že měnil nálady jak počasí na apríla, ale i na to si musel Christian zvyknout. Ostatně možná už mu to Lucas i pověděl. A jestli ne, tak by měl.

Lucas by měl mít kamaráda!

A já bych měl co nejrychleji přestat takhle nesmyslně žárlit, nebo mi z toho přeskočí!

Hnědovlasý jen kývl, znovu se otočil na Lucase a usmál se na něj. Začínal se mu líbit, přišel mu… zvláštní. Ale hezky zvláštní. A Lucasovi on vlastně taky, byli si podobní, ale ne natolik, aby si vadili.

„Nerozmyslel, líbí se mi tu. Tahle klinika je krásná, krásně vybavená, je to tu skvělé. A zvířata jsem měl rád vždycky, už od dětství,” usmál se, až ukázal rovné bílé zuby. Obecně byl pěkný, to Lucas musel uznat, ale jeho typem rozhodně nebyl. Nedokázal by přesně říct proč, vypadal sympaticky, skvěle… ale ne pro něj. I kdyby byl Chris sebesympatičtější, jeho srdce už bylo zadané. A on mohl jen doufat, že jej jeho nový majitel nebude moc trápit, že bude ohleduplný. Nic jiného Lucasovi nezbývalo. Bohužel.

„Doprovodím vás,” navrhl hnědovlásek a připojil se po Lucasův bok, než se společně rozešli k vile. Po celou dobu si pak Lucas s Christianem povídali, seznamovali se. Šlo spíš o takový nezávazný rozhovor, uvolněný… příjemný. Tedy, alespoň do jedné určité chvíle.

„Ty jsi z Irska? Mohu se zeptat… proč jsi tedy odjel do Austrálie? Tak daleko? Jaké pak bylo přijet sem?” zajímal se hnědovlásek a Lucas nepatrně ztuhnul. Bylo to jen maličko, neznatelně, hnědooký si ale všiml. Sám tenhle postoj znal. „Jestli nechceš odpovídat, pochopím to. Každý má ve skříni nějakého kostlivce,” usmál se na něj povzbudivě, a i když to neplánoval, i Lucas se na něj musel usmát. Byl mu vděčný, že se v tomto nerýpal. Jeho zájem mu nevadil, připadal mu jako jeden z těch lidí, kteří vám zkrátka neublíží, ani kdyby chtěli. Na rozdíl od Donalda.

„Děkuji. Totiž… přijet sem bylo… zvláštní. Nikoho jsem tu neznal, nikdo neznal mě. To je občas fajn, ale tehdy to fajn nebylo,” přiznal rozpačitě. „Měl jsem štěstí. Po pár týdnech jsem potkal skvělého člověka, který se mě tak nějak ujal. Hrozně mi pomohl, všechno mi ukázal. Tohle období pak bylo jedno z nejkrásnějších, jaké jsem zažil, byly to takové ty dny, na které se nezapomíná,” pousmál se zrzek. O tomhle mu mluvit nevadilo, vlastně na to vzpomínal rád. Stejně jako Ellie, i Leonardo se zapsal hluboko do jeho srdce. Nevlastnil ho, Lucas mu ho nedokázal dát, ale jeho jméno tam zkrátka bylo.

„Vážně? A bavíš se s ním stále?” ptal se kudrnatý se zájmem.

„Ano. Bohužel se odstěhoval, je teď daleko, ale jsme v kontaktu alespoň po telefonu, ani já, ani Leo bychom se toho nevzdali,” usmál se zrzek, tentokrát už naplno. Leonardo byl tématem, na které by dokázal mluvit opravdu dlouho. Nikdy mu nepřestane být vděčný za všechno, co pro něj udělal. On ho zachránil, dostal tam, kde byl teď. Tedy, vlastně už nebyl…

Daniel šel jen mlčky vedle nich a na půl ucha poslouchal jejich rozhovor. Nechtěl se jim do něj vkládat. Měl sám ze sebe pocit, jako by byl vetřelec. Jako by snad měl jít popředu a nedělat jim společnost. Totiž, pocit, že kdyby tam Daniel nebyl, byl by Lucas mnohem otevřenější, ho provázel po celou cestu. Nepochyboval, že by Lucas svůj důvod, proč odjel z Irska, Chrisovi pověděl, kdyby jim nedělal třetího. Jenže – on jim toho třetího dělat bude! Bude si zrzka hlídat za každou cenu! Co na tom, že Juliet říkala, že měl hnědovlásek přítelkyni! On měl taky manželku a spoustu dívek v posteli a teď prahne po mužském těle.

Opět si uvědomil svou sobeckost a majetnictví. Neměl na Lucase právo, ale mohl si to říkat třikrát denně místo jídla a stejně se nemohl zbavit pocitu, že když ne on, tak nikdo jiný.

Byl to další jeho sok? Přidal se na seznam vedle Leonarda? Ano, to ano. Hloupě zapřemýšlel, že by jej do práce nepřijal, ale za jedno toho drobného hnědovláska potřeboval, byl šikovný, zručný a pracovitý, a pak, Lucas, kdyby chtěl, by se s ním stejně mohl scházet jinde. Pochopil, že Chris bydlí u Juliet, a to je jen o dvě ulice od jejich vily – co by kamenem dohodil. Takže by to byla zbytečná snaha.

Nakonec se s ním rozloučili a vpadli do vily.

Jakmile osaměli, Daniel se uvolnil. Teď ho měl jen sám pro sebe. Tak to bylo správně, ačkoliv rozum mu našeptával, asi po stopadesáté za poslední měsíce, že se definitivně zbláznil, a nejen to, zhoršovalo se to…

Po sprše, kde se málem zabil, protože ruku se sádrou nemohl namočit, rychle s omluvou zapadl do pokoje. Musel být chvíli sám, urovnat si myšlenky a přijít na to, jak se této posedlosti zrzkem zbavit.

Jestli to totiž takhle půjde dál, zamkne ho v baráku a nedovolí mu dýchat jiný vzduch než jen jejich společný. A to rozhodně není přípustné…

Lucas zatím vylezl po schodech do patra a tam zapadl do svého pokoje. Tedy, do pokoje pro hosty. Neměl by si zvykat nazývat ho svým pokojem…

Povzdychl si. Moc dobře věděl, jak marné tohle bylo, stačilo se rozhlédnout kolem. Na stole ležely poměrně chaoticky rozházené jeho bloky, tužky a taky noťas, na nočním stolku rovnátka, mobil, nabíječka, knížka a pár dalších věcí, na posteli se válelo jeho pyžamo a z pootevřených skříní a šuplat vykukovalo jeho oblečení. Celý ten pokoj dýchal jeho přítomností.

Zvykl si nazývat to tu domovem, protože to tak cítil. Bylo mu zde dobře, ba nejen to. Miloval to tu. Protože miloval Daniela.

Hlavou mu proletělo, že jednou odsud stejně bude muset odejít, a v ten moment se v něm mihlo tolik smutku s odchodem spojeného, až se zalekl. Nějak… se tu zabydlel, ne tolik v tomhle domě, jako v Danielově přítomnosti. Klidně by mu do konce života dělal uklízečku a kuchařku, klidně by pomáhal na klinice, klidně by dělal kadeřníka a platil mu nájem, ale nechtěl od něj odcházet. Najednou si uvědomil, jak těžké to jednou bude, a už teď cítil, že jejich loučení nezvládne nijak s přehledem. Všechno mu to bude chybět, dokonce i všechny Danielovy nálady. Vlastně… to, jak na něj vždycky koukal, jak jej rozebíral a zase skládal pohledem, i to bude postrádat…

Co bude pak? Najednou nevěděl. Až se přece jen odstěhuje, budou se dál setkávat? Nebo bude Daniel rád, že kluk, který se mu tak nešetrně nacpal do života, konečně zmizel? Společně se smáli, škádlili, měli spolu nádherné vzpomínky, alespoň Lucas to tak vnímal, ale stačilo by to, aby se dál setkávali? Anebo ne? Co když je to všechno málo? Co když to Daniel bude chtít prostě… zapomenout? Jít dál? Prsty se mu zahojí a on najde nějakou krásnou ženu s dokonalými ženskými tvary, boky a samozřejmě s pořádným dekoltem. Bude krásná, usměvavá, štíhlá, prostě dokonalá, stejně jako je dokonalý Daniel. Budou spolu chodit na rande, spolu se budou líbat, objímat, utěšovat a smát, budou tu pro sebe navzájem a na Lucase černovlásek zapomene. Vezme si ji, budou mít děti, a pokud bude mít štěstí, pozvou ho na svatbu. A on půjde, i když to bude bolet a on se bude vnitřně rozpadat, protože jeho polámané srdce bude toužit alespoň jej vidět. Spatřit jeho úsměv. A tak se bude každým dnem dál a dál ničit láskou, kterou se nyní skoro zalyká, protože se na něj přilepila až moc pevně a on se jí nedokáže zbavit.

Projela jím bolest a on pevně stiskl víčka k sobě. Na tohle by myslet neměl, věděl to. Byla to zbytečná bolest, které by se mohl vyvarovat… Ale na jinou stranu, byla to pravda, tak to prostě bylo. Daniel jej nechce a nikdy chtít nebude, a proto je jedno, jestli to jednou bude černovláska nebo blondýna, bruneta, zrzka anebo bude obarvená na všechny barvy duhy, jestli bude vysoká nebo nízká, hubená nebo tlustá, na ničem z toho nezáleželo, protože ať už to bude kdokoli, všechno to, co věnuje Daniel Lucasovi – všechen smích, škádlení a letmé doteky – to všechno bude věnovat jí.

Došel si pro notebook a i s ním se svalil na postel, rozhodnut se ze všeho vypsat. Stále v sobě cítil všechnu tu hořkost a smutek, rozhodl se to ale nechat – neměl náladu na štěstí a radost. Nejspíš proto otevřel jednu z knih, která už chtěla pokračování dobrých pár měsíců a která byla skoro u konce, tehdy se mu ale do všeho toho smutku nechtělo. Ale teď? Otevřel zmiňovaný příběh a v rychlosti si pročetl děj poslední kapitoly. A ač to bylo překvapivé, netrvalo dlouho a on se do příběhu vžil, cítil všechny ty emoce, a tak je jen předával papíru, jak nejlépe dokázal.

Daniel měl za to, že po sprše si jednoduše lehne do postele, ale ospalost, kterou mu celý den způsobovaly prášky, které dostal proti bolesti, byla najednou pryč, a hlava byla zahlcena myšlenkami na starostlivou tvář jeho zrzečka.

Vzal si do postele notebook, ačkoliv jindy tohle nikdy nedělal, a otevřel si mail s jeho povídkou. Přečetl si znovu jen konec a najednou měl nutkavou potřebu si od něj přečíst i něco jiného. Tento text byl napsaný skvěle, krásně plynule čitelný… Pochyboval, že to byla jeho prvotina, a tak usoudil, že někde na síti musí najít i jiné povídky psané jeho perem.

Byla tady samozřejmě možnost, že psal jen do šuplíku, pro sebe a možná pár přátel, kterým to naposílal, ale tato varianta se mu nezdála. On sám musel cítit, že jeho texty jsou hodné toho, aby se o ně rozdělil s jinými, neznámými čtenáři.

Zkusil do Googlu zadat jeho jméno, i když pochyboval, že by psal pod svým vlastním, to dělal jen málokdo a Lucas byl hodně opatrný na své soukromí. Vyjely mu desítky odkazů, ale ani jeden se netýkal rusovlasého spisovatele, který už nejspíš klimbal nad knihou u sebe v pokoji.

Napsal do vyhledávače tedy název povídky, kterou znal. Tady byl mnohem úspěšnější a vyhledávač jej navedl na blog.

Australan z Belfastu

Nebylo pochyb, že je to Lucas, tohle však mohl vědět jen Daniel a pár lidí okolo.

Daniel se začetl do první povídky, kterou mu blog nabídl. Jindy by to nedělal, ale v případě Lucasových knih neodolal a četl i komentáře pod každou kapitolou. Byl překvapený, jak dokáže být zrzek ukecaný. Ne že by sděloval fakta o svém životě, ale šlo poznat, jak trpělivě a s pochopením odpovídal na všechny dotazy, a taky snad u třetí kapitoly zjistil, že pod každou je číslo, kolik lidí kapitolu přečetlo.

„Můj ty Kriste, jeho čte snad půlka Austrálie,“ mumlal si pro sebe a kulil oči na šestimístnou cifru.

Proč nevydá knihu?

V dnešní době už přece téma LGBT nebylo pobuřující, ba naopak, mluvilo se o něm čím dál více, a knih s touto tématikou, pokud věděl, moc není. Pravda, nezajímal se nikdy o tento druh literatury, ale usoudil, že kdyby jich bylo víc, alespoň by na nějaké natrefil při svých návštěvách knihkupectví.

Další, v pořadí třetí poznámka do imaginárního deníčku – donutit Lucase poslat alespoň jedno z jeho děl do nakladatelství. Samozřejmě až ve chvíli, kdy se mu se svým tajemným druhým životem svěří.

Koneckonců mohl by to udělat sám Daniel, ale to by zase nemuselo dopadnout dobře. Tak moc do jeho soukromí zasahovat nemohl. Nevěděl nic o Lucasově psaní a dost možná neměl ambice mít v rukou svou papírovou knihu.

Daniel si nedovedl představit Lucase jako známého spisovatele, kterak by seděl někde v knihkupectví a podepisoval by své výtisky. Pousmál se při představě, že by zrzek byl jistě nejmíň dvě takové autogramiády červený až za ušima. To by se Danielovi líbilo… Stál by u dveří a hleděl na něj celé hodiny, jak se červená a usmívá se na své čtenáře.

Zaplašil tu myšlenku, protože věděl, jak moc naivní je. Tohle se nestává, Lucas by byl rád, že by našel nakladatelství, které by mu bylo ochotno ji aspoň vydat. Kolik takových dobrých knih už zapadlo kdesi v síti, protože vydavatelství nejsou ochotna respektovat, že je třeba kniha jen trochu jiná, než je běžný standard.

Četl tedy dál a netrvalo dlouho a byl na konci… tedy ne na konci knihy – tam, kde to stihl Lucas dopsat. Frustrovaně vydechl. Na toto nebyl zvyklý, přece se teď nebude třepat na závěr toho příběhu celé dny…

Ach ne… poslední aktualizace před dvěma měsíci?

To nemohl myslet vážně! Cítil se stejně jako čtenáři píšící do komentářů pod kapitolou.

Tohle zkrátka dopsat musí! Kdyby měl hned teď vyběhnout schody a donutit ho.

Věděl však, že to nemůže, ani o tomto blogu neměl vědět. Ale na druhou stranu byl veřejný, číst si na něm mohl kdokoliv, tudíž i Daniel.

Pokrčil rameny a usoudil, že bude muset počkat, stejně jako další tisíce čtenářů. Najednou se objevila nová aktualizace. Rozklikl ji a hle – nová kapitola…

To je nějaká telepatie, nebo co?

S nadšením, které sám moc nechápal, se pustil do nejnovějších písmenek, která Lucas nepochybně psal ve chvíli, kdy Daniel četl začátek.

Měl chuť se zvednout, vyběhnout schody a vlítnout mu bez zaklapání do pokoje, aby jej přistihl u počítače, jak píše… tedy už nejspíš dopsal, takže i tak by to byla hloupost.

Kniha končila dosti překvapivě a to se Danielovi líbilo. Z čeho však nebyl nadšený, bylo, že věděl, kdo to napsal, a z těch slov prýštilo tolik citů a bolesti… Pokud jen polovinu toho, co napsal, sám prožíval, musel být nešťastný. Anebo je naprosto skvělý a geniální spisovatel…

Doslov – toto ho zajímalo ze všeho nejvíce. V doslovu se každý spisovatel vykecá ze všeho možného a bylo docela možné, že neznámým toho byl schopen o sobě říct mnohem více než Danielovi do očí.

Když Lucas tuto část psal, nedokázal přesně říct, jak se cítil. Tedy, pochopitelně byl rád, že se mu povedlo uzavřít alespoň jednu z rozepsaných knih, jelikož nechtěl zklamat žádného ze svých čtenářů a tušil, že ony dlouhé dva měsíce už to u spousty z nich dokázaly. Všechny ty hezké komentáře, které tam měl…

Tahle kniha se zapsala do jejich srdcí a on ji nechtěl nechat jako neukončenou. Jenže podpořit všechny vlastní pocity možná vážně nebyl dobrý nápad…

Ke konci už se mu do očí tlačily slzy. Přenesl do řádků před sebou všechnu bouři, dal čtenářům možnost nahlédnout do svého vlastního vnitřního světa a najednou bylo daleko jednodušší popsat hořkou chuť slaných slz, zaznamenat bolest za úsměvem, najít oceán za mořem a smutek za štěstím. Nahlédnout do duše a pochopit…

Knihu zakončil poměrně otevřeně, už jen proto, že sám nevěděl, jaký konec by jí měl dát. Neměl rád smutné konce, možná byl zkrátka až moc naivní, ale reálný svět byl samé zklamání a bolest, proč by tedy alespoň ten smyšlený nemohl být pěkný? Jenže všechno to, co cítil kdesi hluboko v sobě, zkrátka hezké nebylo. Bolelo to, pálilo, ničilo to jeho srdce, tak jak mohl říct, že už bylo všechno krásné, když to zároveň tolik bolelo? Když člověk projde trním, jistěže je skvělé, že to zvládl a přežil. Že nevykrvácel kdesi v růžovém poli. Ale i když všechno dobře dopadlo, prostě to neznamená, že to nebolí. Že rudá krev přestane téct. Prostě to tak není…

Proto nedokázal jasně říct, jak kniha skončila. Nejspíš to zkrátka a dobře bylo na čtenářích a jejich pocitech, na tom, jak to vnímají oni. On se rozhodnout nedokázal. A teď byl na konci a vlastně tak nějak nevěděl, jak se cítit. Jen v sobě rozpitval všechny pocity, všechno teď vnímal daleko intenzivněji a k původním citům k Danielovi se přidaly i ty z povídky. Potřeboval to ze sebe všechno dostat, ale jinak, ne psaním příběhu. Potřeboval se k tomu všemu vyjádřit. A nejspíš proto začal psát onen závěr, doslov, který jeho knihy běžně nemívaly. Začal jednoduše – poděkoval všem, kdo se dočetli až na samý konec, a omluvil se za pauzu, kterou mezi kapitolami udělal. Nebyl na ni pyšný, to vskutku ne…

Moc vám všem děkuji za trpělivost a podporu, kterou jste knize věnovali. Vím, že její konec je poměrně otevřený, sám jsem nedokázal určit, jak by měl příběh dopadnout. Samozřejmě bych byl rád, kdyby to bylo dobře, ale zejména její poslední kapitola pro mě byla hodně osobní, a když člověk chápe, jak to všechno bolí, nedokáže říct, že všichni žili šťastně až do smrti. Sám si teď přijdu zvláštně, ostatně jako vždy, když je kniha u konce, ale teď ještě daleko víc, protože v mém okolí je toho prostě hodně…

Zamiloval jsem se. Už je to nějaká doba, ale vím, že pro vás je to nové. Normálně bych se takhle nesvěřoval, už proto, že vím, jak málo z vás to bude zajímat, ale spousta se mne na tohle naopak průběžně často ptá a taky si říkám, že třeba budete vědět, co s tím.

Bojím se vzdálenosti. Už dlouho, ale poslední dny víc a víc. Kdosi kdysi řekl, že když někoho milujete, zvládnete i vzdálenost, a možná právě toho já se bojím. Co když všechno skončí? Co když na vás ten druhý zapomene? Co když se to stane a vy nedokážete zapomenout, víte to, ale bojíte se, že vás jednou nechá napospas sobě samým? Občas se bojím, že ke mně necítí vůbec nic, že by mě měl nejraději co nejdál od těla, ale občas si přijdu tak krásně a skvěle, je toho hodně a vůbec nevím, co mám dělat.

Prostě, jsem v tom až po uši. Hrozně ho miluju. Kdyby někdo věděl, jak se zbavit bolesti, bylo by to docela fajn…

Na moment zapřemýšlel, jestli by toto všechno neměl smazat a napsat jinak. Byl zvyklý toho na svůj blog psát spoustu, mluvení mu moc nešlo, ale když psal, sepisoval všechny své myšlenky do stovek slov a pak byla i jeho závěrečná slova dlouhá, tohle ale vážně moc často nedělal. Nestyděl se, nikoho ze svých čtenářů stejně neznal, ale přišlo mu to maličko divné… Pak se ale zarazil. Co na tom bylo? Lidé se jej vážně ptali, zda všechnu tu bolest sám poznal, lásku sám cítil, radost sám prožíval, často je zajímalo, jestli okusil, o čem psal, tak proč se jim nesvěřit? Třeba mu vážně někdo poradí…

Daniel dočetl doslov, odložil laptop vedle sebe a povzdychl si.

Chvíli civěl do zdi a mračil se. On ho miluje tak neskutečně, že i kdyby se Daniel o něco pokusil, neměl by šanci. Přečetl si teď všechna ta slova, která Lucas vložil do příběhu, a ta ukazovala, jak moc silná jeho láska k tomu klukovi je. A ten doslov to potvrdil.

V tu chvíli pochopil, že nemá žádnou šanci a že by se o to ani neměl pokoušet. Ne v případě, že by mu jeho lásku nedokázal opětovat stejnou měrou. A takhle bezmezně… Nedokázal by to, vždyť… to, co k němu cítil, nebyla láska – jen chtíč, syrový, zvířecí.

Najednou však byl rozpolcený – cítil vážně jen chtíč? Opravdu mu na Lucasovi nezáleželo, nechtěl jej mít stále po boku? Jak by se asi cítil, kdyby mu oznámil, že se stěhuje? Kamkoliv… ani to nemuselo znamenat, že odejde k Leonardovi. Že mu prostě zmizí ze života?

Prudce se posadil a zběsile dýchal. Najednou mu to došlo! Jen ten pocit, že by odešel, ho bodal a pálil tak, že mu málem slzy vyhrkly do očí. Zmateně se postavil a začal chodit po pokoji jako lev v kleci.

Tohle přece nemůže být pravda… Nemůžu se do něj zamilovat. To zkrátka není možné!

Mohl po něm toužit, mohl ho brát jako dobrého přítele, v jehož společnosti byl rád, ale milovat ho nemohl…

A proč by ne, Danieli? Je nějaký důvod, proč bys nemohl milovat muže? Ty se přece nestydíš, nebo ano? Bylo by ti proti srsti vzít kluka za ruku a procházet se? Nebo jaký máš důvod, proč bys ho nemohl milovat?

Svědomí do něj bušilo a argumentovalo čím dál hlasitěji, až si to konečně přiznal. Mohl by jej milovat, ale byla tohle opravdová nefalšovaná láska? Nebo jen přízeň plynoucí z jeho neustálé přítomnosti? Kromě toho tady byl drobný háček. Vlastně pořádný hák!

Lucas ho nemiluje a nikdy milovat nebude, protože jeho srdce je dávno uschováno kdesi v Sydney u střeleného kluka, který je posedlý fobiemi.

Asi taky jednou trpím – fobie ze strachu, že toho kluka ze Sydney zabiju dřív, než překročí práh mého domu!

Na druhou stranu, podle toho, co Lucas psal, to ze strany Leonarda nebude nejspíš tak horké. Kdyby jej miloval stejně jako zrzek jeho, byl by v Adelaide nasáčkovaný každý víkend, zatím ale podle všech indicií tady nebyl už dlouhé měsíce. Kdyby se Daniel trochu začal snažit, třeba by jej přesvědčil o tom, že zrovna černovlásek je pro něj ten pravý. Jenže tím si musel být stoprocentně jist i on sám. A to pořád ještě nebyl. V této chvíli byl omámený léky, ovlivněný příběhem…

Nemůže si být jistý a nemůže mu ublížit. Ale zkusit – s upřímností k němu, jak se cítí, by měl. Nikdy na to nepřijde, pokud to nezkusí.

Měl by zjistit, jak silná jeho láska k tomu klukovi je…

Zjistil, že se plácá pořád ve stejných myšlenkách.

Napíše mu komentář…

V prvních větách mu pochválil román, trošku mu vynadal za otevřený konec, protože to by ani nebyl on, aby si trošku nerýpnul, a dál pokračoval slovy k jeho doslovu.

Rád bych se také vyjádřil k tvému trápení. Vím, že být zamilovaný a nemilovaný je to nejhorší, co může jednoho potkat… Dle tvých slov ale soudím, že tak beznadějné to není. Možná se trápíš úplně zbytečně, co když tě onen vzdálený miluje také? Já na tvém místě bych se jej zeptal, důrazně… A chtěl bych slyšet jasnou odpověď. Pokud tě totiž nemá rád tak, jako ty jeho, pak nemá cenu svou lásku k němu hýčkat. Možná to bude chvíli trvat, než to přestane bolet, ale myslím si, že v tvém okolí bude nepochybně spousta mladých mužů, kteří by ti lásku rádi opláceli… jen se zkus dívat okolo sebe.

Ale pro tuto chvíli ti poradit nedokážu. Také jsem byl zklamaný, řešil jsem to různě, zkoušel… nic moc nepomohlo, až čas to nějak utřepal, a teď? Jsem sice sám, ale pochopil jsem, že dotyčná osoba si mou lásku nezasloužila, protože jí pohrdala. Zjisti si, jestli muž tvého srdce také jen tvou přízeň nezašlapává do země.

Hotovo – odeslat.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)

Komentáře  

+3 #6 Odp.: Zkouška ohněm – 12. Australan z BelfastuKing of Deathtown 2022-10-18 17:55
No, tedy, asi bych měla říct že jsem ráda, že jste stále s námi, přestože z tohohle kouká pořádný průšvih. ;-)
Lucas zamilovaný, pokud si svou lásku bude bránit, kdo ví, jak to Daniel ponese. Na jinou stranu by jej to konečně mohlo vybičovat k akci, jeho zrzeček jistě trpí, zamilovaný a nemilovaný, mohl by se pokusit převzít otěže.
GD, takhle, oni jsou oba trošku pozadu. Na jinou stranu, kdo v těchto citových věcech nebyl/ není? :D
Rovněž bych ráda za nás za oba (a za všechny naše postavy) poděkovala novým dušičkám, které se sem rozhodly zavítat a něco nám ke knize napsat. Doufáme, že s námi zůstanete i dál - tuhle knihu ještě čeká pár zápletek... :-)
Citovat
+3 #5 Moc pěknýMilan 2022-10-18 12:48
Souhlasím se všemi, pěkné, svižné, nové postavy a dějové linky... A taky sem se královský bavil, jak si kluci sami sobě píší, aniž by tušili... Je na co se těšit!!
Citovat
+3 #4 Odp.: Zkouška ohněm – 12. Australan z BelfastuZdenda TB 2022-10-18 07:55
Dovětek dobrý, těším se na další díl. 8)
Citovat
+3 #3 Odp.: Zkouška ohněm – 12. Australan z BelfastuGD 2022-10-17 14:20
Tak jsem si tenhle díl této krásné série četl před spaním. Když jsem se dostal k části, kde jsou popsány myšlenky Dana po přečtení dovětku od Luckyho musel jsem se smát jaký je to vůl, když nepochopil o kom autor píše.🤣🤣🤣 Reputaci si napravil komentářem a teď čekám zda Luk se zachová podle rady svého čtenáře nebo se k němu přidá do stáda. ;-) :lol: Jsem rád, že byl napsán dovětek a uvidíme co z toho ne/vznikne.
Děkuji za hezkou noc.
Citovat
+7 #2 BombaTenDivnej 2022-10-17 08:57
Co napsat? Prostě to miluji. Ten příběh, Váš styl vyprávění. Už teď se nemůžu dočkat pokračování.
Citovat
+9 #1 Super dílMeda 2022-10-16 13:28
Děkuji za krásný díl. Už teď se těším na pokračování. Doufám, že nebudu dlouho čekat. :-)
Citovat