Zkouška ohněm – 9. Odhalení malých tajemství

Daniel se vrátil do budovy hladový a nevrlý, protože na otázku, kterou se trápil celý den, stále neměl odpověď. Jaké bylo jeho překvapení, když na stolku v kuchyňce uviděl známé přenosky, v nichž vždycky Lucas nosil jídlo.

„Lucasi?“ zavolal směrem ke koupelně a toaletám. Myslel, že si třeba jen odskočil nebo si šel umýt ruce. To, že by to tady jen položil a šel pryč, se mu nezdálo. Věděl, že pokud ho nenajde v budově, bude nejspíš vzadu v zahradě nebo v sadu.

Jenže se nikdo neozýval, jen Leia jančila ve své kóji.

Nechtěl ho vidět, teď měl naprostou jistotu, že se mu vyhýbá a zlobí se na něj. To ale pro Daniela nebyla novinka, tuto zlobu z něj cítil už ráno, jenže teď byla potvrzená.

Pokrčil rameny, dal zchladlé jídlo do mikrovlnky a s chutí se najedl.

Zapřísahal se, že to dál řešit nebude. Stejně by na nic nepřišel a zbytečně by se tím trápil.

Předpokládal, že večer se dozví víc. Buď bude dělat uraženého, v tom případě se ho Daniel zeptá, co mu udělal, anebo se mu to rozleží v hlavě a půjdou si zaplavat.

Po zbytek dne to pustil z hlavy a věnoval se práci.

***

Vstoupil do vily odhodlaný dovědět se odpověď na svou otázku. V domě ale bylo ticho, jen v kuchyni byly vytaženy ingredience, které chtěl nejspíš Lucas použít na vaření večeře.

Neutekl před ním tedy. Možná je u sebe, nebo si šel před večeří zaběhat, a nebylo vyloučeno, že dospává noc, která byla vinou Daniela nejspíš dost mizerná.

Zrzek v ten moment skoro utíkal po ulici směrem k vile. Bylo to pro něj obvyklé, na pomalé ploužení se moc nebyl, a když šel někam pěšky, vždy buď běžel, nebo šel co nejsvižněji. Zhruba půl hodiny zpět zjistil, že mu na večeři chybí pár celkem základních surovin, které bylo třeba dokoupit, a i když si mohl vybrat jiné jídlo, myšlenku na vyražení do obchodu jen uvítal. Cítil, že si potřebuje pročistit hlavu.

Mezi regály se skutečně krapet odreagoval. Kdesi v uličce se rozplakalo dítě a plakalo tak dlouho, až si jakýsi muž na druhé straně obchodu začal hlasitě stěžovat, že jeho matka je nejspíš neschopná. Ta žena shodou okolností, jak se ukázalo vzápětí, obsluhovala v tu chvíli u jediné funkční pokladny, a jak slyšela jeho klení, oznámila mu, že v tom případě ho obsluhovat nebude. K muži se ovšem přidaly dva páry postarších žen stojících si za názorem, že „to je přesně ta dnešní generace”, a k ženě naopak pár dalších matek, na jejichž tvářích bylo poznat, že moc dobře vědí, co výchova dětí obnáší. Na obě strany se postupně přidávalo víc a víc lidí a ve chvíli, kdy začali chodit i lidé z ulice, absolutně netušící, o co jde, nastal ve všem zmatek. Nikdo netušil, kdo stojí na které straně, ani o čem vlastně celý povyk je. Co tak Lucas slyšel, dva lidé kousek od něj se hádali, jestli je ostatní vtáhli nebo nevtáhli do hádky.

V hlavě mu třeštilo, a když se konečně dostal ven z obchodu, cítil se jako v ráji. Vzduch kolem byl hned dýchatelnější, voňavější… Kdyby vyskočil, snad i létat by mohl. Na rtech se mu usadil úsměv, a co bylo dobré, na podivné ráno a trapné poledne díky nepříjemnému nákupu zcela zapomněl.

Prokličkoval uličkami a došel k vile, odemkl, vešel a okamžitě zamířil do kuchyně, kde měl vytahaný zbytek ingrediencí. Hned jak vešel, úsměv mu ale zamrzl na rtech. Jeho oči se totiž setkaly s těmi šedými.

Zamumlal cosi, co se podobalo pozdravu.

Daniel si jen povzdychl a zadíval se na zrzka otočeného k němu zády a cosi kutícího na kuchyňské lince. Pozdravil jen na půl úst a bylo poznat, že s ním mluvit nechce, natož se mu podívat do očí. Nebyl si jistý, nakolik by v nich uměl číst, ale rozhodně by se z jeho výrazu dověděl víc než z pohledu na jeho záda.

Přistoupil k němu, jemně mu vzal z rukou nůž a otočil si ho k sobě.

„Teď si sedneš a řekneš mi, co se děje! Večeře počká. Udělal jsem něco? Nebo snad řekl? Vadilo to, že jsem si sem dotáhl holku? Nebo ti vadila konkrétně Alicia? Chápu, že ti mohlo být nepříjemné nás v noci slyšet, a za to se ti omlouvám, ale nemůžeš mi vyčítat dámské návštěvy! To nejde! Já ti taky tvé vyčítat nebudu, už jsem ti to říkal! Nechci žít jako mnich a nechci to ani po tobě. Přiznám se, že jsem celý den přemýšlel, co jsem udělal špatně nebo nevhodně, a na nic jsem nepřišel. A protože nejsem rád v nejistotě, chci odpověď na to, co ti vadí. Mně se nelíbí tahle tichá domácnost, myslel jsem, že jsme se už trochu sblížili, a teď mám dojem, že jsme jako na začátku. Měl jsem pocit, že jsme kamarádi, pokud si to myslíš taky, tak mi odpověz, ať mezi námi nevzniká zbytečné dusno,“ mluvil naléhavě a vložil do hlasu jasný důraz, že odpověď slyšet chce, a dokud ji nedostane, Lucas se nebude moci vrátit ke krájení zeleniny. Rozhodně nebude moct, protože jej celou dobu Daniel držel za rameno a rozhodně ho nemínil pustit dřív, než se mu dostane, co žádal.

„Já…,” uniklo Lucasovi tiše, další slova už mu ovšem hlava nenabízela. Daniel jej držel, nutil jej dívat se na něj a on tak musel koukat přímo do jeho šedých očí. Byly tak… hypnotizující jako vždy, nezvládl koukat jinam a zároveň stejně stále uhýbal pohledem. Neměl nejmenší tušení, co říct, a srdce mu opět bušilo jako šílené.

Co teď?

Nemohl přece přiznat, jak moc to všechno bolelo! Nemohl říct, že měl ve skutečnosti celou dobu chuť křičet a brečet, že se mu rozpadalo srdce a že si přál být tam místo Alicie, nemohl říct, že by dal úplně všechno na světě, aby Daniel chtěl tak hezky líbat jeho a ne ji. Nemohl říct, že na ni ve skutečnosti žárlil, až to bolelo, že měl v krku knedlík, přes který se nešlo nadechnout, a v hlavě chaos, že mu bylo úzko. Že proto nemohl spát, že je poslouchal a každý další sten jej znovu a znovu zabolel, nemohl říct, jak se v tu chvíli vlastně cítil, a hlavně nemohl říct, proč tomu tak bylo. Protože to nevěděl.

„Já…,” zopakoval. Cítil se zoufale, srdce mu stále naráželo do žeber a skoro se modlil, aby tam v ten moment omdlel a nemusel tak odpovídat, to se ale nestalo. Pořád stál, vystaven šedým pronikavým očím čekajícím na pokračování. Na rozklíčování všeho. Jenže to on neznal.

„Já nevím,” zašeptal zoufale. V černovláskově tváři se mihla nedůvěra a Lucas ji vlastně chápal. Taky by si nevěřil, znělo to směšně. Hloupě. Jenže on vážně nevěděl! Daniel od něj nechtěl popsat bolest a bouři pocitů, chtěl vědět, proč to Lucas cítil. Proč se choval, jak se choval. A to on nevěděl, nechápal to všechno…

„Vážně nevím, nějak…” Nevěřil mu. Bylo to na něm vidět. Zrzek si ani nevšiml, že už nějakou dobu v prstech žmoulá a mačká lem svého trička.

„Promiň! Špatně jsem spal, neustále se budil, vstával jsem v půl páté a šel spát asi v půl jedné ráno, to není tvoje chyba, ani ničí jiná, jen… bylo mi špatně, ale to mě neomlouvá, prostě nejsem úplně ve své kůži a je mi to líto, nechtěl jsem na tebe vyjet, vážně…,” vychrlil ze sebe skoro na jeden nádech všechno, co mu v ten moment proběhlo hlavou, a viděl, jak muž před ním zmateně zamrkal ve snaze pobrat všechny informace. „Nechci, aby ses zlobil, myslel jsem, že se zlobíš, určitě se zlobíš, já na tebe ráno vážně nechtěl takhle vyjet, prostě… nějak… to…”

Daniel stále nic neříkal a on si začínal připadat trapně. Jako vždycky. Jen na něj koukal, vyčkávaje dalších slov. Nepatrně se přikrčil, snad ve snaze se uchránit před tím rentgenovým pohledem, moc mu to ale nepomohlo. Cítil, že se opět začíná červenat studem. Nesnášel to.

„Prosím, nezlob se…”

Daniel jen pozdvihl obočí, pustil jeho rameno a prohrábl si vlasy. Moc nepobral jeho vysvětlení a tušil, že mu stejně neřekl úplnou pravdu, a rozhodl se to nechat být. Dávno si zvykl, že je Lucas nemluvný a tajnůstkář, se spoustou věcí se mu nechtěl svěřovat, a možná ho i chápal. Nemyslel si o sobě, že dokáže být bůhvíjak empatický, a zrzek to z něj jistě cítil.

„Dobře. Já se přece nezlobím, jen jsem se chtěl ujistit, jestli jsem neudělal něco, co se tě dotklo. Protože já si toho vědom nejsem. Teda alespoň podle té domluvy, kterou jsme si řekli už na začátku. Chápu, že když se člověk špatně vyspí, nemusí mít zrovna růžovou náladu, taky to tak mívám,“ snažil se ho trochu uklidnit, protože viděl, že jeho společník zbledl, a Daniel se bál, aby se nesesypal. Proto raději změnil téma.

„Ale teď o něčem jiném. Nekoukal jsi náhodou na ty firmy s krmivy, jak jsme se bavili nedávno? Jestli jsi to nestihl, nevadí, jen ať vím. Musel bych si k tomu sednout večer, protože už to docela hoří…“

Lucas měl dojem, že pád obrovského balvanu, dosud vězícího na jeho srdci, musel slyšet i Daniel. Úlevně se pousmál, když ale slyšel další jeho slova, jen stěží odolal chuti praštit se do čela.

„Našel jsem ti to, mám to uložené, ale zapomněl jsem na to…,” přiznal rozpačitě a spěšně vytáhl telefon. Rozklikl mail, do horního okénka vepsal Danielovu mailovou adresu a do předmětu dal „Krmiva”, v ten moment se ale zarazil. Neměl nejmenší tušení, do kterého z toho bilionu souborů ty informace uložil, a jediné, čím si byl jist, bylo, že zbytek byly jeho texty. A to poslední, co si přál, bylo, aby Daniel nahlížející mu přes rameno viděl cokoli, co pocházelo z jeho hlavy. S jeho štěstím by taky mohl otevřít soubor s obrázky, kterými své příběhy občas doplňoval a… Ne, na to by myslet neměl. Ta představa byla děsivá. Raději telefon zase zamkl a schoval si ho do kapsy.

„Teď bych to asi nenašel. Nevadí, když ti to pošlu až po večeři? Za chvíli bude hotová,” řekl a raději se vrátil k zelenině. Vrhne se na to hned, jak bude sám. Raději…

***

Po jídle se Lucas zašil do pokoje a prohrabal všechny dokumenty, které v telefonu měl, naštěstí to ale netrvalo dlouho a on našel potřebné údaje. V tu chvíli už měl otevřený notebook, o němž věděl, že posílat maily zvládá daleko rychleji a výkonněji, a proto onu zprávu poslal z něj.

Nezbývalo než si oddechnout. Byl rád, že onen dokument našel, poslal a svou část úkolu tak měl za sebou. A když už měl otevřený telefon, mohl se rovnou pustit do psaní…

Bohužel, to mu vydrželo zhruba deset minut. Minule přestal těsně před koncem a ten nyní napsal, přesto, že byl dlouhý a procítěný, mu ale nezabral ani čtvrt hodiny. Kraťoučká kniha byla u konce. Už zbývalo jen poslat si ji na počítač, zkontrolovat a z něj vydat. Tedy, to by ostatně mohl udělat rovnou. Co tak věděl, posledních pár týdnů se na svém blogu neukázal a nerad by zklamal i ty ze svých čtenářů, kteří s ním zůstávali a jeho pauzy byli ochotni tolerovat. Vydá jim toto, jako takovou omluvu.

Vzal telefon a rozklikl svou psací aplikaci. Soubory v sobě uložené uměla odesílat mailem skoro sama, stačilo pár vhodných kliknutí a netrvalo dlouho a všechno bylo zařízené. Nemohl tušit, že mu aplikace tento text vložila do jednoho z prázdných konceptů, který našla. A tak klikl na odeslat.

Večer Daniel s nechutí sedl k počítači. Raději by šel k bazénu a strávil tak vlahý večer u vody s Lucasem, který mu stále toto rande dlužil.

Překvapením zamrkal a zamračil se. Tyhle poznámky, které se mu zjevovaly v hlavě, by si měl odpustit.

Mohou spolu chodit běhat, plavat, ale rande to v žádném případě není!

Na telefonu mu zapípalo upozornění, které jej vytrhlo z úvah, v nichž pochyboval o svém zdravém rozumu. Usoudil, že to byly ty informace od Lucase, a otevřel svou mailovou stránku.

Porovnával nabídky obchodů a pár z nich si uložil, že je v pondělí obvolá a popřípadě se hned domluví na pravidelných dodávkách.

Už u notebooku klimbal a chtěl ho zavřít, když telefon položený vedle něj opět zavibroval. Rozklikl si znovu mail a uviděl další zprávu od Lucase. Předpokládal, že se nejspíš ještě dál díval po nabídkách a poslal mu je dodatečně.

Nicméně když zprávu otevřel, byla bez předmětu a pouze dole byl vložený textový dokument.

Přemýšlel, jestli jej otevřít, ale je možné, že tam mohou být napsány nějaké Lucasovy poznámky k těm e-shopům, ačkoliv to mu připadalo uhozené na hlavu. To by mu mohl přece říct ústně…

Ale poslal mu to, tak se na to podívá, koneckonců, ještě dneska před večeří s ním Lucas nebyl schopen mluvit z očí do očí, tak proč by si nemohli dopisovat maily.

Vykoukl na něj dokument o deseti normostranách plný textu.

Chvíli na to nechápavě zíral. Byla to povídka, nepochybně…

Proč by mu Lucas posílal povídku? Spletl se? A byla to jeho povídka, nebo ho jen zaujala a chtěl ji poslat řekněme nejlepšímu klukovi na světě?

Zvědavost však byla silnější a po zjištění, o co se vlastně jedná, ho i spánek přešel.

Začetl se. Byl to gay román a musel uznat, že byl psaný neskutečně čtivě a bezchybně. Sám by se nikdy po takovéto literatuře nepídil, natož aby ji četl, ale když už to měl otevřené… a rozečtené… musel zjistit, jak to nakonec s klukama dopadne.

Už v půli si byl naprosto jistý, že text psal sám Lucas. První, co ho v této domněnce ujistilo, bylo jméno Leonard, tak se přece jmenuje ten jeho nejlepší kluk. Jistě, to by mohla být náhoda, ale jisté zvláštní a netradiční slovní obraty a slova, které autor použil, používal v běžné mluvě i Lucas. Nepochybně to byla jeho vlastní povídka a Daniel tušil, že pro jeho oči rozhodně určená nebyla. Proč by mu posílal gay povídku? Když dobře ví, že Daniel je heterák! Pochlubit se? Pochyboval. U kohokoliv jiného by ho to napadlo…, že by zkrátka chtěl požehnání, že povídka je dobrá a že může do sítě, ale ne Lucas. Tajemný a nemluvný… Ten by mu ji nikdy přečíst dobrovolně nedal.

Ani nestačil vypít už studený čaj a byl na konci. Zmateně odložil laptop z kolen a zamyslel se. Ten příběh byl o nich dvou. O Lucasovi a Leonardovi. Nepochyboval o tom. Krásný, romantický, mírně sladký, ale zase ne moc.

Uvědomil si, jak moc na něj zapůsobil sex v povídce vypsaný. Nebylo to žádné porno, jen náznaky, přesto se ale šimrání v podbřišku neubránil a představoval si, jak se dvě mužská těla toužebně objímají a smyslně vlní v sexuálním aktu. Jedna z tváří měla jasnou podobu, ta druhá už tolik ne, ačkoliv musel Daniel uznat, že to Lucas se slovy umí a druhého hlavního hrdinu popsal skvěle. On si ho však představovat nechtěl. Nechtěl, aby se Lucase – Charlieho dotýkal a tulil k němu kdokoliv jiný. Jenže ten obdiv, který přímo tryskal ze slov, která vložil na papír Lucas prostřednictvím knižního hrdiny, ho utvrzoval v tom, že přesně takto se dívá na toho svého nejlepšího kluka na světě. Byla to láska, obdiv, náklonnost, maximální přitažlivost… dokonalý pár.

Jistěže si toho mnoho mohl vymyslet, tak dokonalé spojení snad ani nemůže existovat. Přesto… kdyby aspoň polovinu toho neprožil, nepocítil, kdyby neměl k tomu klukovi tak blízko a neobdivoval ho, nikdy by to nedokázal tak skvěle napsat.

Uvědomil si, jak se mu žárlivost rozlézá do všech buněk jako vir, který se nechce vzdát svého hostitele. Vzápětí napadl i srdce, které se stáhlo bolestí.

Uměl žárlit, znal ten pocit, ale už podruhé ji ucítil tak silnou, sžírající, nepochopitelnou.

Zaklapl laptop a rozhodl se, že si půjde ještě uvařit kafe.

Stejně by teď neusnul, ne pokud cítí tu bezmoc, která ho po přečtení této povídky svázala a odmítala pustit. Uvědomil si, že neustále podvědomě přemýšlel, že by Lucase mohl získat…

Trhaně se nadechl, postavil se a začal chodit po pokoji jako lev v kleci.

Získat? Získat pro co? Aby s ním šel do postele? Aby ukojil svou touhu po zrzkově těle?

Hystericky se uchechtl, když mu na mysl přišla ještě další možnost – vztah. Měl dojem, že se totálně zbláznil, koneckonců nebylo to poprvé, co si to o sobě myslel, takže už se s tím pomalu smiřoval jako s běžným stavem mysli.

Jenže co když se nezbláznil? Co když byla tato možnost ta správná? Dokázal by s Lucasem žít, mít s ním vztah? Sdílet s ním všechno, nejen postel. Dokázal?

Na chvíli se zastavil a polilo ho horko. Dokázal! Dokonce po tom toužil. Nejen po jeho těle, chtěl znát všechny jeho myšlenky a touhy, a nejen znát, chtěl mu pomoct je splnit, chtěl s ním chodit běhat a držet se s ním za ruku, chtěl, aby se nemusel bát se mu svěřit, protože by mu důvěřoval…

Zaúpěl.

Tak na to, milý Danieli, zase rychle zapomeň! Lucas je zadaný, má přece tamtoho…

Sakra, jak toho kluka nesnášel! Ještě ho ani neviděl, nepromluvil s ním ani slovo, a už k němu cítil takovou nevoli.

Kdyby měl kladný vztah k alkoholu, šel by se teď hned opít! Věděl však, že tohle je ten nejhorší nápad, který ho mohl napadnout. Tohle si musel přetrpět s čistou hlavou.

Měl by si jít udělat konečně to kafe!

Lucas zatím přecházel po vlastním pokoji, snad stejně jako černovlásek v patře pod ním. Čekal, kdy mu notebook oznámí nově příchozí mail a on se konečně posadí k finálním úpravám a vydání své povídky, přístroj se ale nezdál, že by se chystal ukázat mu vytouženou zprávu. Luke si mail nechtěl posílat znovu, věděl, že jeho mobil byl občas pomalý a odesílání pošty mu sebralo desetinu baterky, rozehřálo celou zadní stranu plechové krabičky, až skoro žhnula, a ještě to povětšinou trvalo dlouhé minuty, nakonec ale všechny maily vždycky odešly a už se mu stalo, že mu pak chodily zpětně. A spam padesáti zpráv najednou nezvládal pro změnu jeho počítač.

Posadil se na postel a zmučeně si povzdychl. Propálil mobil vedle sebe pohledem. Ten krám nejen že nezvládal fungovat rychle nebo efektivně, on už přestával fungovat úplně. Nic speciálního po něm přece nechtěl, jen volání, sms a poštu…

Znovu telefon vzal a znovu rozklikl aplikaci se svou povídkou. Možná si zaspamuje počítač, hlavní ale nyní je, že mu to vůbec přijde, pomyslel si a znovu klikl na malou šipku v pravém horním rohu mailu. Chtěl vstát a znovu obejít své kolečko kolem pokoje, cosi jej ale vyrušilo. Nejen cosi, konkrétně počítač hlásící příchozí zprávu. Položil si jej na kolena a mail rozklikl. A další chvíli zvládal jen nechápavě koukat. Vážně tam byla jeho povídka…

Bylo to definitivní. Jeho telefon už byl na odpis. Anebo se jej snažil dostat do blázince.

Pokroutil nad fungováním vlastní elektroniky hlavou a konečně se pustil do oprav. Pak celý příběh nahrál na internet a spolu s pár doplňujícími slovy a velkým poděkováním za trpělivost publikoval. Sám sobě přitom v duchu přislíbil, že i ostatním svým příběhům bude věnovat víc času a pozornosti. Přece jen, na to, kolik povídek začal a nedokončil, nebyl zrovna dvakrát hrdý. Některým svým čtenářům sliboval pokračování už půl roku.

Pousmál se, když se mu před očima objevily jedny z komentářů psaných jeho nejvěrnějšími čtenáři. Doufal, že se jim bude i tento nový příběh líbit tak jako ty minulé. Nechtěl je zklamat. Protože za svůj život už tím, kým byl, zklamal snad všechny. Rodinu, Daniela, vlastně i Leonarda, kterému slíbil, že kadeřníka už dělat nebude. A taky sám sebe.

Zaklapl notebook a postavil se. Dnes už se do nové knihy pouštět nebude, neneslo by to dobrotu. Jediný výsledek býval, že vnášel pocity a charaktery z minulé knihy do té nové, a to nechtěl, rozhodně ne teď. Charlieho a Leonarda si zamiloval, to ano, ale musel se Daniela v hlavě zbavit. Doufal, že ukončením téhle povídky všechno zmizí, vlastně tak nějak spoléhal na to, že pak už jej neuvidí při každém polibku, sexu, že neucítí jeho vůni a jeho vlastní srdce nebude bušit tak silně a splašeně a zároveň vlastně přesně tak, jak mu bilo vždy v Danielově přítomnosti…

Černovlásek mu z hlavy musel zmizet! Snad se i bál podívat se do další knihy, snad se i strachoval… Ne, určitě se bojí zbytečně, říkal si. Až se zítra podívá na jeden ze starších příběhů, k nimž slíbil pokračování, všechny charaktery uvidí tak, jak je vymyslel. Věděl to. A stejně se toho momentu bál.

Nasucho polkl a až v ten moment si uvědomil, jakou má vlastně žízeň. Od oběda nic nepil… Telefon, který stále držel v ruce, si vložil do kapsy a seběhl schody do kuchyně s úmyslem v rychlosti si udělat pití a zase se vrátit nahoru, tam ale skoro zmrzl v pohybu. Na židli seděl černovlásek, v rukách hrnek kávy a koukal na něj… Tedy, to vždycky, ale stejně, teď se mu to zdálo ještě intenzivnější než obvykle a jemu se vrátil podivný pocit nejistoty. Vlastně netušil, kdy ten pocit mít přestal, teď tu ale zase byl. Černovlásek nad něčím přemýšlel, jelikož nepatrně mhouřil oči, a u toho jimi propaloval právě zrzka a on byl nervózní…

Tušil, že se ještě zlobil za to ráno. I když mu to Daniel rozmlouval, tenhle pohled byl jiný…

K poličce se sklenicemi doklopýtal rychleji, než by očekával. Cítil, že ho ty oči probodávaly, i když se zrovna nedíval, jejich pohled ho pálil v zádech a on se cítil tak nervózní, že vodu, kterou si do sklenice lil, málem rozlil. Snažil se, jak mohl, neudělat nic trapného. Plně se soustředil na každý svůj pohyb a jen doufal, že se mu třeba nesvezly kalhoty nebo nevykasalo tričko, že mu vlasy neukazují náušnici a že není nikde špinavý, že nic nepřevrhne a že nic nevyvede, protože znal vlastní šikovnost, a ještě lépe pak znal zákon schválnosti. Nechtěl před Danielem vypadat jako ještě větší nemehlo, než jaké už byl…

A šedé oči ho stále pozorovaly.

Dával si pozor na každý pohyb a krok, natáhl se pro sklenici vody, už už se chystal vydat se s ní do pokoje, rád, že se nic nepokazilo, a přesně v ten moment mu v zadní kapse kalhot začal vibrovat telefon. Trhl sebou, sklenici naštěstí nepustil, ale naklonil ji tak nešikovně, že se čtvrtina obsahu dostala na linku a druhá čtvrtina na zem.

Tohle se vážně mohlo stát jenom jemu!

Vyděšeně se na vodu podíval a hned vzápětí se úplně stejně podíval na Daniela. Rychle doběhl pro hadr a začal spoušť utírat, na zádech přitom stále cítil ten pohled a připadal si tak neschopně… A volající se nevzdával. Omluvně se na černovláska podíval a mobil vytáhl. Věděl, kdo volá, ale když na něj z obrazovky zasvítila společná fotografie Lucase a rozesmátého blonďáka, musel se usmát. Leonardo v něm budil takovou zvláštní jistotu, věděl, že dokud ho měl, nebyl sám. Že on byl na jeho straně. Vlastně byl jako partner ve všech ohledech skvělý, takový, jakého by si ho Lucas přál, ale něco v tom zkrátka chybělo… To nebyla chyba Leonarda. Jen… to tam prostě nebylo. Ale kamarád to byl perfektní.

„Leonardo! Rád tě slyším,” rozzářil se zrzek a bezmyšlenkovitě se zazubil. V očích se mu objevily jiskřičky. Měl Lea rád, rád si s ním povídal, ale zrovna teď za něj byl opravdu vděčný. Byl jeho záchranou z další z trapných situací, do nichž se dokázal dostat jen on a jen před Danielem. Jeho karma ho evidentně neměla ráda.

Daniel z Lucase nedokázal spustit zrak. V tu chvíli mu bylo srdečně jedno, co si o něm pomyslí, jen svým pohledem provázel každý jeho pohyb. Bylo pro něj jednoduché se vcítit do myšlení Charlieho, přece to byla jen chvíle, kdy povídku dočetl, a pocity z ní na něj ještě čerstvě doléhaly. Dokázal si ho velmi dobře představit v roli jeho hlavního hrdiny, kterého uměl tak poutavě a emocionálně vykreslit. Stejně dobře jako jeho lásku k Leonardovi.

Nesnášel ho!

Lucas ale dělal, jako by snad ani Daniel neseděl u stolu. Nebylo mu to divné, byl zvyklý, že je Lucas nemluvný, a nejspíš už i trochu spící… Telefon, který mu začal zvonit v kapse, ho však probral dokonale.

A volající zase dokázal zvednout tlak Danielovi.

Leonard! Nesnášel ho!

Uviděl, jak se unavené zelené oči jeho spolubydlícího rozzářily.

Jen nasucho polkl, na čele se mu vytvořila malá vráska a bezděčně sklopil hlavu. Kolik potřeboval ještě důkazů, že Lucas Leona miluje?

Nedokázal poslouchat, jak je šťastný, že ho slyší, jak celý září a s nadšením s ním hovoří.

Žárlivost, ta potvora, ho měla úplně pod kontrolou a on měl pocit, že jestli hned z kuchyně neodejde, vytrhne mu ten telefon z rukou a mrskne s ním proti zdi.

Vztekle se zvedl, až se málem židle převrátila, popadl hrnek s nedopitou kávou a rychle odcházel.

Potřeboval se rychle uklidnit a věděl, že z jeho vzteklé, depresivní nálady ho mohou vytrhnout jen tóny klavíru. Bylo mu jedno, že bude mít posluchače, kašlal na to, že se Lucas zase nevyspí, dostat se do normálu a uklidnit se bylo nyní pro něj nejdůležitější. Nechtěl udělat nějakou hloupost a věděl, že pokud se neuklidní, byl by schopen se jí dopustit.

Po chvíli už domem zněly divoké a rychlé tóny Chačaturjana.

A v ten moment Lucas nedokázal dál vnímat veselý hlas svého přítele.

„Počkej, Leo, já ti zavolám potom, dobře?” řekl a po krátkém pozdravu hovor položil, vydávaje se směrem, z nějž hudba hrála. Věděl o sobě, že sám moc hudebního talentu nepobral, zpívat neuměl a hrát na něco taky ne, ostatně ani moc hudebního sluchu by v sobě nenašel, hudbu měl ale rád. Nedokázal rozlišit dva skoro stejné tóny, nedokázal by určit, jestli do dané písně kytarista správně použil akord A dur nebo by měl raději použít A7, dokázal ale poznat, jestli se mu daná hudba líbí, nebo nelíbí. A tahle ho uchvátila.

Konečně nalezl její zdroj a mohl být jen rád, že k němu seděl zády. Neměl ani tušení, jak velký údiv se mu v ten moment musí zračit ve tváři. Bylo to krásné… Snad i zvláštně procítěné, bez jediné chybičky. Jindy tušil, že kdyby se jich tam pár našlo, zrovna on by je stejně nepostřehl, zrovna tady ale tak nějak cítil, že je Danielova hra bezchybná, dokonalá. Snad to bylo klavíristou, který v očích zrzka ani jiný být nedokázal.

Neuměl si představit černovláska tak nervózního a neklidného, jako býval sám. Vidět ho někdy něco rozlít, spadnout, nebo koktat? To znělo směšně. Byl sebejistý, vždycky, a okouzlující.

Luke zatřásl hlavou, aby rozehnal neposlušné myšlenky, a tiše se posadil mezi dveře. Tušil, že o něm hudebník nevěděl, a to bylo dobře, nechtěl, aby přestal tak krásně hrát. Mysl měl čistší než obvykle a nepatrně se usmíval, hlavu opřenou o rám dveří, v němž seděl. Zavřel oči, snad aby mohl ještě víc vnímat. Bylo to krásné, ten moment byl krásný. Jaké by to asi bylo, kdyby o něm černovlásek věděl, a nejen to… kdyby jej ke své hře sám pozval? Jaké by to bylo, kdyby hrál jen a jen pro něj? Zvláštní myšlenka. Hloupá… A přesto, bylo by to romantické.

Jak romantický asi Daniel uměl být? Seděly by k němu růže a sladká slovíčka? Nu… moc ne. Ale kdo ví, vlastně mu černovlásek připadal tak nepředvídatelný a svůj a dokonalý, že se od něj dalo čekat úplně cokoli…

Daniel se pomalu uklidňoval, až z divokého Chačaturjana volně přešel k první větě lehounké a smyslné Beethovenovy Moonlight sonáty. Už dokázal ovládnout mysl i prsty a klaviaturu jen jemně hladil a laskal. Oči měl zavřené a s povděkem přijímal vyrovnanost, již mu hra na piano dodávala. Uvolnil celé tělo a konečně v jeho hlavě zavládl klid.

Dohrál klidnou část sonáty a jeho již vyrovnaná mysl mu připomněla, jakou scénu ztropil ještě před pár minutami v kuchyni. Jeho chování muselo připadat Lucasovi přinejmenším podivné. Nedokázal se však ovládnout. Odložil brýle na piano, protřel si oči a vložil hlavu do dlaní.

Ještě než na něj deprese dopadla naplno, za jeho zády cosi zašramotilo. Postavil se a u dveří uviděl mihnout se postavu.

„Lucasi, počkej! Neutíkej!“ dvěma kroky byl u něj a chytil jej za tričko. „Nemusíš se schovávat za rohem, když budeš chtít, klidně ti zahraju.“ Nevěřil svým vlastním uším. Lucas byl první člověk, kromě jeho matky a učitele klavíru, kterému toto nabídl. Netušil proč…

Pak si ale uvědomil, že tu nemusel stát proto, že chtěl poslouchat, mohl chtít spát a touto návštěvou jeho království mu možná chtěl dát najevo, že v tuto dobu už slušní lidé spí a u Šavlového tance od Chačaturjana to dost dobře nejde. Musel by být hluchý, a to evidentně Lucas není.

„Omlouvám se, jestli jsi chtěl spát, příště nebudu hrát tak pozdě, a děkuji za ty informace, moc jsi mi pomohl,“ řekl jemně a v tu chvíli si uvědomil, že pořád Lucase drží za rukáv trička. Rychle jej pustil, vrátil se pro brýle, zaklapl klaviaturu a protáhl se zpátky do kuchyně, aby si napustil vodu do skleničky. 

Chviličku tam zrzek jen stál a beze slov vnímal ten zvláštní pocit, který mu, opět, přinesla blízkost černovláska. Mohl být klidný a vyrovnaný, mohl být vystrašený, mohl být cokoli, ale stejně, když se k němu Daniel přiblížil a koukal mu zpříma do očí, všechno zmizelo a on nedokázal nic. Jen stát, vnímat, jaký kousek od něj vlastně stojí, jak se mu tričko napíná na svalnaté hrudi, jak voní a jak se nepatrně usmívá, nebo naopak mračí…

Zkrátka, v té chvíli se mu ztrácela všechna slova. To se mu nikdy nedělo, s nikým! Jen Daniel mu tak moc rozbušil srdce už jen tím, když se mu díval do očí, a to bylo zvláštní, ale Lucas sám nevěděl, jestli to bylo dobře, nebo špatně. Snad obojí.

Konečně se vzpamatoval a otočil se na odcházejícího černovláska, na rtech nepatrný úsměv.

„Děkuju. Hraješ nádherně,” řekl tiše, tušil ale, že jej Daniel slyšel. To už se ovšem otočil a vyběhl po schodech nahoru, do pokoje, který obýval.

***

Dalšího dne ráno se Lucas probudil poměrně brzy, po únavě ale nebylo ani památky. Na rozdíl od noci minulého dne se vyspal krásně, a tak vstal, upravil se, popadl své běžecké tenisky a plný sil se vydal do sotva probouzejícího se dne.

Opět běžel kolem moře. Pláž byla skoro prázdná, písek se už od pohledu zdál příjemný a vlny a sůl ve vzduchu, jenž Lucasovi čechral vlasy, jej nutily se usmívat. Kdesi na obzoru zahlédl pár racků a v moři před ním občas proplavala ryba nebo medúza.

Zastavil se. Pamatoval si, že právě na tomhle místě se před dvěma dny Daniel zastavil, že dál už nejde. Posadil se na obrubník, stejně jako tehdy černovlásek, a natáhl se pro trochu písku, jehož zrníčka mu takřka okamžitě protekla mezi prsty. V dlani mu zůstalo jen pár kamínků a kousek zlámané lastury.

Pousmál se. Bylo to krásné místo s nádherným mořem, v němž by dozajista šlo skvěle plavat. Hlavou mu blesklo, že by se určitě líbilo Ellie – to byla plavkyně každým coulem, milovala vodu. Obdivoval ji…

Domů doběhl po zhruba půlhodině. Převlékl se, upravil a přešel do kuchyně, kde se dal do příprav snídaně. Tušil, že na Daniela bylo ještě brzy, chtěl ale, aby až se vzbudí, bylo všechno nachystané. Měl dobrou náladu, i když mu v hlavě stále hrála líbačka, již dva dny zpět viděl. Věděl ale, že tohle Danielovi vyčítat nemůže. Šlo jen o jeho hloupé pocity, černovlásek za ně nemohl. A denní odstup mu pomohl vrátit se zpět do nálady, již míval normálně.

Daniel se zíváním vstoupil do haly, z níž viděl stát u kuchyňské linky Lucase dělajícího snídani. Ucítil vůni kávy i opečených toustů a zastavil se, aby se pokochal svůdnou zadnicí své kuchařinky. Vzdal své předsevzetí, že na ni nebude civět.

„Dobré ráno, ranní ptáče! Obdivuju tě, jak můžeš být tak brzy na nohou. Já tohle nedokážu…,“ líně se pousmál a úplně zapomněl, že měl namířeno do koupelny. Do cesty se mu postavila židle, na kterou kecl jako pytel brambor, a jeho vnímavý spolubydlící před něj postavil hrnek kafe.

Vděčně se na něj zadíval.

„Dneska je sobota… máš nějaký plán? Mohli bychom něco podniknout, vzal bych si volno… Už ho nutně potřebuju, nebo mi z těch chlupáčů brzy přeskočí.“

Nepotřeboval volno, byl zvyklý pracovat každý den, ale chtěl strávit den s Lucasem. Uvědomil si, že touží mu dokázat, že on je lepší než nejlepší kluk na světě. Že možná dělá chybu, že s ním je…

Danieli, vzpamatuj se, to jsou úplně scestné myšlenky! To jsi opravdu tak sobecký, že pokud Lucas nebude s tebou, nemůže být s nikým?

Chvíli zpytoval svědomí a pak nad tím mávl rukou, už dávno si měl zvyknout, že ho napadají myšlenky, které jsou úplně mimo jeho běžný standard.

„Mohli bychom jít třeba jen na pláž…, ale běhat nebudu,“ ujišťoval se a zadíval se se zájmem na zrzka. Zdál se být překvapený jeho návrhem a Daniel netrpělivě vyčkával na jeho odpověď. Pochopil by, kdyby řekl ne. Dokonce to i očekával…

Lucas nejprve vůbec nechápal. Vlastně ho to zaskočilo, měl za to, že Daniel o trávení času zrovna s ním dvakrát nestojí. Proč by taky měl? Pomohl mu, nastěhoval si jej do domu, nebyla jeho povinnost trávit s ním čas. Luke tohle nečekal, ale ten nápad se mu líbil. Navíc, pláž byla krásné, snad až romantické místo. Kdyby tam vydrželi až do večera a pak se šli projít, drželi se za ruce a občas se zastavili, koukali na vlny a sobě navzájem do očí, líbali se…

Ne, takhle na to myslet nemohl. Ale i tak, přišlo mu to skoro jako rande, a to se mu líbilo, snad až moc. Srdce mu bušilo a jen silou vůle nutil krev ve svém těle nehrnout se mu do tváří. Tedy, doufal, že se mu to dařilo. Všechny myšlenky na to, že šlo o klasický přátelský zážitek, nic romantického, odsunul do pozadí. Každou buňkou těla v ten moment zatoužil, aby jej Daniel skutečně vzal na rande… Aby jej líbal a tiskl k sobě, aby se na něj koukal tak… žádostivě, toužebně. Aby mu na očích byla znát jakási majetnickost nebo žárlivost, když by se na něj koukali jiní.

Uvědomil si, že tohle Leonardo nikdy nedělal. Věřil mu, miloval ho a nechtěl ho ztratit, ale nikdy na něm nebylo znát, že by vyloženě žárlil na někoho, s kým se Lucas bavil. Všechno bral s klidem jako vždy. A možná, že i to Lucasovi tehdy chybělo. Sám žárlil neustále, téhle vlastnosti se nikdy nezbavil. Hlídal si Leonarda, sestru, nyní i Daniela, a možná i to tomu zkrátka chybělo. Snad si přál, aby jejich vztah i Leo bral víc vážně.

To nebyla Leonardova chyba. On byl skvělý člověk, úžasný partner, a nebylo to tak, že by mu na nich dvou nezáleželo, tohle byla zkrátka jeho povaha. Lucas mu to nikdy nemohl vyčítat a ani nechtěl! Na jejich vztah měl krásné vzpomínky, za které mohl jen a jen blonďák. Ale když se na ně díval zpětně, vždycky vypadali jako přátelé. Ti nejlepší a nejvěrnější, ale stále přátelé. A nejspíš proto po jejich rozchodu zvládli zůstat v kontaktu. Protože se říká, že z lásky už se nikdy přátelství nestane. A oni se možná tak nějak nikdy nedostali z přátelství do lásky. To neznamená, že se neměli rádi, nebo že byli nějak špatní. Jen jim osud říkal, že je třeba hledat dál…

Usmál se a vesele pokýval hlavou.

„Šel bych moc rád,” přiznal s jiskrami v očích. Tohle nebylo rande, věděl to. A přesto se cítil snad až dětsky nadšeně.

„Skvělé,“ rozjasnil Daniel tvář. Popravdě, takové nadšení, které se objevilo na Lucasově obličeji, ani nečekal.

„Jen musím jít nakrmit chlupáče a pak večer taky, ale to je jen chvilka. Když tu na mě počkáš, za hodinku jsem doma a můžeme vyrazit. Na oběd nic nechystej, zvu tě do své oblíbené čínské restaurace. Zasloužíš si to za to, jak se o mě staráš.“

Neuběhla ani hodina a Daniel byl zpět a volal do útrob domu, že mohou vyrazit.

Pomalu se courali k pláži a černovlásek usoudil, že je docela dobrá chvilka zase tahat z Lucase nějaké rozumy.

„Povíš mi, jak ses dostal do Austrálie? Co tě k tomu vedlo? A proč jsi nedodělal tu medicínu?“ Jeho mírně vyděšená tvář Danielovi napověděla, že to opět nejspíš přehnal. Chtěl si jen povídat a měl za to, že už se posunuli v jejich přátelství natolik, aby se mu byl schopný s lecčím svěřit. Nicméně dle jeho výrazu ještě ten čas asi nepřišel.

„Promiň, na toto jsem se asi neměl ptát, pane tajemný, že?“ smál se a poplácal ho po zádech. „Možná, že žiju se sériovým vrahem, který musel ze své země uniknout, aby ho spravedlnost nedostihla. Nevím, co si o tom mám myslet, ale budu ti věřit, že jsi jen zkrátka chtěl změnit vzduch…“ Ještě, než se stačil Lucas vyjádřit, ptal se dál.

„Tak co práce? Už sis něco sehnal?“ zeptal se, ale když uviděl jeho zděšenou tvář, rychle ho začal ujišťovat. „Ne ne ne, neptám se proto, že bych se tě chtěl zbavit, jen mě to zajímá. Jsi šikovný, překvapuje mě, že se o tebe ještě všude neperou!“

„Půjdu na pohovor,” přiznal krapet rozpačitě zrzek. Dál to rozvádět nechtěl…

Tušil, že Daniel to pochopí jako pohovor na fyzioterapeuta, a tak to nebylo, Luke mu nechtěl lhát, ale zároveň… Styděl se. Před ním, před svými ideály, před sebou. Nechtěl mu říkat, že mu nakonec nezbývalo, než to vzdát a vrátit se k vlasům. Už jen když si na to vzpomněl, cítil se kolem toho špatně, bylo mu líto, že už se nevrátí k milovanému masírování, a cítil to jako prohru, svou osobní. Svůj neúspěch.

„Sériový vrah…?” zamyslel se zrzek vzápětí, aby už Danielovi nedal možnost dál rozvádět jeho práci. Znělo to absurdně. Zrovna on by to v tomto oboru vážně moc daleko nedotáhl… Nejspíš by na místě činu omylem upustil zbraň, netrefil oběť, všechno popatlal svými otisky, cosi rozbil a vzápětí se o to sám pořezal, a nakonec by se lekl policejních sirén a nedopatřením se přerazil o práh. Všechno sám, oběť by pro to nemusela hnout prstem. Znal se.

„O to se asi bát nemusíš… Poslední a jediný, koho jsem kdy bohudík jen přizabil, jsem byl já sám, když jsem v dětství omylem proletěl oknem kůlny,” zavzpomínal s úsměvem. Zdálo se to už tak dávno, a přesto by přísahal, že si živě a do detailů pamatoval, jak moc bolelo nechat si ze zad vytahovat všechny ty střepy. A to to tehdy viděl jako dobrý nápad…

„Ty jsi vážně vtipný… Můžeš mi vysvětlit, jak to, že jsi prolítl oknem? To by mě nikdy nenapadlo! Ačkoliv, jestli jsi měl tak skvělého tátu, jako jsem měl já, pak bych se nedivil. Ten můj mě chtěl prohodit dveřmi, ty měly naštěstí tvrzený plast, tak jsem se jen o ně rozplácl a spadl na kachle. Zlomil jsem si tehdy ruku…,“ zamračil se nad tou vzpomínkou.

Tak na tohle vzpomínat vážně nechtěl.

Když Lucas zaslechl část o Danielově otci, na malou chvíli se chtěl vyptat na podrobnosti. Na černovláskovu rodinu, dětství, tu zlomenou ruku… Jenže pak zaregistroval, jak o tom všem mluvil. Jak dobře tenhle tón sám znal… Pochopil, že pro něj se v tomhle pravděpodobně skrývá stejná bolest jako pro Lucase, když vzpomínal na vlastní rodinu. A tak se neptal, jen se chápavě pousmál a raději pokračoval ve výčtu svých životních šikovností.

„Taky jsem se jednou omylem napil vody od temper a vodovek. Naštěstí to nejspíš nebylo jedovatý, ale dvakrát fajn mi taky nebylo. Měl jsem zelený zuby…,” pokračoval Lucas, hned vzápětí si ale uvědomil, co to Danielovi říká, a omluvně se na něj podíval, tváře neznatelně nachové. Co to zase mlel?! Bože, tohle vážně zvládal jen on. Nechtěl mu cpát takové hlouposti, muselo ho to nudit.

Co teď? Tohle říkat nechtěl… Bylo třeba to nějak zamluvit, jenže jak?

„Jak mám ale vědět, že ty nejsi sériový vrah?” plácl rychle. A hned vzápětí dostal chuť něčím se praštit. Že on to raději nenechal být a nebyl zticha! Připadal si trapně. Nejprve Danielovi oznámil, že je daleko větší nemehlo, než si o něm musel myslet, a vzápětí se zeptal na takovou kravinu. Začínalo jim to krásně.

Daniel rychle zamrkal, pozvednul obočí a na poznámku o vrahovi se začal uchechtávat.

„Lucasi, proboha, ty o mně můžeš vědět úplně všechno, byl jsem bulvárem komplet propíraný, neušetřili ani mé dětství, v Anglii na mně nenechali nit suchou… Co mohli, vyšťourali, tedy hlavně to špatné… Myslíš, že by jim uniklo, kdybych byl zločinec? Na druhou stranu chápu, že se ti nechce courat po internetu, aby sis o mně nacházel drby, a já jsem ti za to vděčný. A od chvíle, co už pro ně nejsem zajímavý, žiju nudný život, o němž jsem ti ale stejně všechno vykukal. Ale zní to skvěle, jako námět na knihu – zvěrolékař, schovávající se za záslužnou práci, vraždí mladé chlapce, které si nastěhuje domů,“ zadíval se na něj zlověstným pohledem. Pak se zase rozesmál.

Lucas ještě rozdýchával Danielovu první poznámku, o níž stále dost dobře netušil, jak s ní má naložit. Skvělý námět na knihu to byl nepochybně, ale zajedno ne pro něj, a pak… proč mu to Daniel říkal? Tedy, jeho paranoidní stránka samozřejmě předhazovala logickou odpověď, díky níž v sobě cítil malinkatou dušičku a srdce naopak obrovské a až kdesi v krku, ale na jinou stranu – nebylo možné, aby černovlásek cokoli věděl. Nikdy před ním nepsal! Nikdy nečetl nic, co napsal, a to bylo jedině dobře. Tak proč…

Neměl by to řešit. Černovlásek to nejspíš plácl jen tak, stejně jako on svou příhodu s vodovkami. Tiše poděkoval jakési vyšší moci, že se rozhodl vyprávět o tom, jak je omylem vypil, a ne jinou ještě dokonalejší historku, kde si onen barvičkový hnus vylil do klína, samosebou nevybíravě přímo na rozkrok.

„K té kůlně… Vlastně to není žádná velkolepá příhoda… Dovnitř jsme rodičům vlezli, protože jsme si tam chtěli udělat bunkr, bylo to pro to ideální, jenže jsme jim o tom už tak nějak neřekli. Zabouchly se za námi dveře a oni nevěděli, že nás tam mají hledat… A tohle se zdálo jako geniální nápad, jako z filmu…,” řekl rozpačitě. Nebyl to geniální nápad. Už jen proto, že na poličce u dveří ležely další klíče přesně pro tento případ. Bohužel, ta byla moc vysoko, aby ji malý Lucas nebo ještě menší Ellie mohli vidět.

V docela příjemné rozpravě o netradičních zážitcích z dětství došli až k moři, kde si oba sundali boty a brodili se ve vlnkách, které omývaly jemnou písčitou pláž.

Pomohli dětem postavit ohromný hrad z písku a Daniel se vracel do dětství, kde si na pláži pod pevností ve Scarborough hrával s kamarády a stavěli nejen hrady, ale i další stavby. Pak jen společně čekali na příliv, který jejich výtvory nekompromisně smetl do moře.

Tady měl jistotu, že hrad, pokud jej nezničí vandalové nebo déšť, vydrží celé dny. Moře zde vystoupalo sotva pár centimetrů, na rozdíl od toho Severního, které omývalo pláže východního pobřeží Anglie a které mělo skoro pětimetrový příliv.

Blížilo se skoro poledne a Daniel zauvažoval, že by se už odebrali na oběd. Ale ještě před tím sebou plácl do písku a na chvíli zavřel oči. Zapřemýšlel, jak moc dobře mu teď je, jak se cítí skvěle v přítomnosti Lucase a jak je mnohdy důležité vystoupit ze zaběhnutých kolejí a úplně vypnout…

Zrzek ještě donesl pár kamínků a mušliček, kterými děti hrad zdobily, a pak se posadil do písku vedle černovláska. Foukal příjemný vítr, který mu čechral vlasy, slunce svítilo, ale nějak úmorné horko taky nebylo. Bylo hezky… A Lucas se cítil tak nějak spokojeně.

Pokrčil nohy a objal si je rukama, bradu si opíraje o kolena. Nepatrně se natočil směrem k Danielovi – snad mu chtěl z očí vyčíst, jak se cítí on a jestli je mu taky tak nějak hezky, snad se na něj chtěl jen podívat, sám nevěděl, ale když tak udělal, v očích mu zajiskřilo. Daniel spal. A vypadal snad ještě úžasněji než ten večer, kdy jej Luke česal.

Vlasy měl rozprostřené v písku, na rtech drobný, uvolněný úsměv. Hrudník se mu nadzvedával v pravidelném tempu a Lucas měl opět hroznou chuť políbit ho na ty plné, pootevřené rty, přejet po nich prstem a pohladit jej po tváři…

Byl nádherný. Jaké by to asi bylo, kdyby ho opravdu políbil? Kdyby si teď mohl lehnout k němu, hlavu si položit na jeho hruď a Daniel by jej jednou rukou objal, držel u sebe a nepřestával se tak krásně usmívat…

Vítr znovu zafoukal a nahrnul mu tak část zrzavých vlasů přímo do očí, čímž ho vytrhl z myšlenek. A to bylo asi dobře. Znovu si je upravil, v ten moment si ale uvědomil ještě jednu věc, kterou vítr udělal – zvedl menší kopeček písku a přikryl jím část Danielovy holeně. A černovlásek se ani nepohnul, snad to ani nezaregistroval. A v ten moment se v Lucasových očích objevily čertovské jiskřičky.

Nápad, který se mu zrodil v hlavě, byl hloupý a šíleně dětský, bylo to, jako když se rozhodl zlít Daniela vodou. Ale když na něj teď koukal, nějak nemohl odolat… Odběhl zpět k dětem, které už svůj hrad dostavěly a jen ho zdobily, a poprosil je o půjčení jednoho z větších modrých kyblíčků. S ním se pak vrátil, naplnil jej pískem a naklonil se nad černovláska. A v tu chvíli mu na malý, úplně maličký moment hlavou proletělo: nebude se zlobit?

Zarazil se. Co když bude? Za zapletení vlasů se taky zlobil, co když je Lucas zkrátka až moc dětský, hloupě dětský? Co když tím Daniela otravuje, co když si černovlásek ve skutečnosti přeje, aby jeho spolubydlící konečně vyrostl? Nehledě na to, že pokud se probudí celý od písku, třeba by mu to prostě… mohlo vadit.

Přitiskl si plastovou nádobu blíž k tělu a naklonil hlavu na stranu. Co teď? Má? Nebo nemá? Když Daniela polil vodou, smál se. Bylo to nádherné odpoledne, které si Lucas užil, hrozně moc! Jenže pak mu zapletl copy a tím to zkazil. Co když i tímhle zkazí všechno to hezké, co mezi sebou doteď měli? Vždyť na to on měl zkrátka talent…

Nechtěl, aby se černovlásek zlobil. Takže by měl kyblíček vrátit, písek vysypat a sednout si zpět, pomyslel si. Pak se ale nepatrně zamračil. Daniel chtěl, aby se jej nebál. A Lucas mu slíbil, že nebude! Anthony se taky nestrachoval každé jeho reakce!

Jenže Anthony byl jako Leonardo. Ten se taky nebál vůbec ničeho. Protože mu reakce ostatních byly tak nějak jedno.

Ale kdyby tu Tony byl, udělal by to. Dozajista už vyzkoušel tunu podobných žertíků, a přitom stále chodil po tomto světě jakožto Danielův kamarád.

Pousmál se. Bude to dobrý. A s touhle myšlenkou takřka definitivně odešly všechny dohady a on otočil modrý kyblíček a prostě jej na Daniela vysypal. Pak nabral další a další, přinesl trochu vody a část písku namočil, aby se lépe tvaroval, pár dětí, které si všimly jeho počínání, mu donesly mušle a kamínky a on svůj výtvor ozdobil. A musel se tiše rozesmát. Mořská panna Daniel vypadala dokonale…

Ten se pomalu probíral z růžových snů, do nichž se mu prolínaly vzpomínky na dnešní den spolu s jeho tajnými fantaziemi. Pomalu pootevřel oči, ale zase je rychle zavřel, protože měl dojem, že úporné paprsky slunce by mu byly schopny propálit sítnici. Nepomohly by ani sluneční brýle, jež si zapomněl doma.

Chvíli je tedy ještě nechal zavřené a jen poslouchal šumění moře a výskot dětí. Věděl, že Lucas sedí vedle něj, cítil jeho vůni, kterou už tak dobře znal.

Najednou si uvědomil, jak jsou jeho nohy těžké. Jako by na nich ležel těžký kámen, nemohl s nimi ani pohnout a ani pálící slunce na ně nežhnulo jako na jiné části jeho těla.

Vyděšeně se zdvihl do sedu a vytřeštil oči, netuše, co se děje. Nechápavě, jak jen jeho mozek uměl těsně po probuzení, se zadíval na místo, kde obvykle své nohy míval. Nyní tam uviděl jen kupu písku ozdobenou mušlemi s dokonale vytvarovanou ploutví na konci. Jeho mozek začal zběsile pracovat, až se mu konečně rozsvítilo. Takovéto blbé nápady může mít jen Tony, ten je ale stovky kilometrů daleko, anebo Lucas. Už ho několikrát přesvědčil, že takové dětinskosti mu nejsou cizí, a také dobře věděl, že se to Danielovi moc nezamlouvá.

Zaskřípal zuby a otočil se na něj. Zase si z něj udělal srandu, všechny děti na pláži se mu teď smějí! To před ním opravdu nemůže usnout, aby mu něco nevyvedl?

Zabodl do Lucase pohled, chladný a smrtící.

Jen co si z toho písečného vězení vysvobodí nohy, dostane zrzek kartáč!

Nebo by taky mohl beze slova odejít a nechat ho tam. S dětmi si evidentně rozuměl daleko lépe. Sám byl dítě, když vymýšlel takové kraviny.

Vyskočit na nohy nebyla velká práce, ještě z jeho výšky téměř dvou metrů probodl pohledem sedícího zrzka a beze slova se rozešel směrem k moři. Ulepený písek ho otravoval, chtěl si nohy opláchnout.

Lucas chvíli jen seděl a pozoroval vzdalující se záda jeho společníka. Ústa měl mírně pootevřená, snad jako by chtěl něco říct, jenže zároveň nemohl. Ani kdyby měl dopodrobna promyšlený scénář, v ten moment by z něj nevyšla jediná hláska, protože pohled, který mu černovlásek věnoval, jej o všechna slova připravil.

Viděl ten chlad a led, všiml si, jak moc se v mžiku změnila atmosféra a nálada kolem. Když Daniel spal, usmíval se, vypadal tak nevinně a Lucasovy domněnky a dohady začínaly ztrácet na důležitosti, protože v tu chvíli se skutečně nebál. Dokud Daniel spal a andělsky se usmíval, jakási část jeho samého nechápala, čeho by se vlastně Luke měl bát… Ale teď to věděl.

Zase to pokazil, zase zničil všechno to hezké a dokonalé, co se zničit dalo. Proč jen nebyl schopný pochopit, že jeho a Danielův vztah byl křehký a bylo třeba chodit po špičkách a dávat si pozor? Nemohl se k němu chovat takhle, protože tím Daniela zkrátka otravoval. Pokud s ním chtěl trávit čas, musel se ovládat. Připadal si jako ten největší idiot pod sluncem.

Konečně se vzpamatoval natolik, aby vstal a trochu se oprášil, vůbec ale nevěděl, jak dál. Má jít za Danielem? Nebo ne? Chtěl by, to věděl, ale taky se bál, že to všechno pokazí ještě víc. Co mohl dělat, aby to vylepšil? Připadal si ztracený ve všech těch myšlenkách a dohadech, na jednu stranu se bál a na druhou přesně nevěděl čeho vlastně. A na úplně jinou tušil, že zkrátka a dobře nechtěl Daniela zklamat. Chtěl, aby byl šťastný, aby se zase tak hezky smál… Proto to vlastně udělal. Moc se mu to ovšem nepovedlo.

Měl by jít za ním! Omluvit se…

Dal se do běhu. Vlastně ani netušil proč, snad se snažil utéct od pochyb a bouře, co se mu zase rozběhla v hlavě, snad nechtěl zvažovat další pro a proti a snad chtěl svého společníka dohonit dřív, než mu zmizí kdesi v hluboké vodě. Písek ho pálil pod nohama a srdce mu běželo maraton, ostatně jako vždy, nechtěl ale křičet nebo na sebe jakkoli upozorňovat, protože tušil, že to bylo to poslední, co Daniel chtěl.

Rozhodl se pozdě. Viděl to.

Když se konečně dostal ke kraji a chodidla mu ochladila slaná voda, byl už černovlásek kdesi vepředu, v ní. A Lucas tam stál, neschopen jít za ním, a nervózně si pravou rukou mnul levačku, až na ní měl červené otisky.

Pokazil to. Jako vždycky.

Když si Daniel oplachoval nohy v jemných vlnkách, jež narážely na pláž, uvědomil si, že je stejný dětina jako Lucas. Ne stejný! Horší. Ta jeho urážlivá stránka a pocit, že by se mu mohl někdo smát, zase vyhrála. V jeho prospěch hrálo pouze to, že to byl pro něj šok a neprobuzený mozek nedokázal zareagovat adekvátně. Přešel kousek dál do moře a nechával vlny hladit svá stehna.

Nad takové věci by se měl povznést, ale on dokázal udělat jen napučenou žábu a vrhat na svého společníka ledové pohledy. V tu chvíli mu došlo, že to bylo ještě horší, než kdyby se jeho vtípku jen zasmál.

Ale není všem dnům konec, co nebylo, ještě může přijít, nicméně zadarmo zrzeček odpuštění nedostane. To tedy ne!

Pořádně ho vyválí v písku, chytí si ho, bude jej muset odprosit a tentokrát ho večer ten bazén nemine.

Se záludným úšklebkem se otočil a uviděl, jak nervózně stojí těsně u břehu a dívá se na něj. Nasadil opět kamenný výraz a pomalu k němu vyrazil. Potřeboval však, aby mu neutekl dřív, než vyjde z vody. Věděl, že kdyby Lucas nahodil svůj sprint, nedohonil by ho. Nakonec by dopadl ještě hůř, zničený, uondaný a Lucas nepotrestaný. To nesměl dovolit. Proto nasadil znuděný výraz, ze kterého nešlo vyčíst vůbec nic.

Když už byl pár kroků od něj, nevydržel to, začal se smát a rozběhl se rychlostí, co mu jen vlny okolo něj dovolily.

„Počkej, ty jeden zákeřný dětino! Pomstím se ti za tvé činy, bez trestu neujdeš, to dobře víš!“

Už po něm natahoval ruku, stačilo jen pár centimetrů…

Konečně Lucasovi došlo, co se to vlastně stalo. A že to trvalo – v jednu chvíli se Daniel tvářil jako bůh pomsty, pak snad ještě hůř, a najednou se smál…

Byla to krásná změna, o tom žádná, ale zrzkovi se v pár sekundách zastavilo srdce a hned nato rozbušilo víc než kdy dřív, a chvilku tak trvalo, než se vzpamatoval. Svět jako by opět zářil barvami a byl plný veselí, v momentě, kdy se Daniel smál, bylo vše tak hezké… I Luke to vnímal. V hrudi jako by se mu rozlilo teplo, které se posouvalo do všech částí jeho těla, bylo to příjemné a nutilo ho to se usmívat. Takhle šťastný byl jenom, když byl i Daniel, bylo to zvláštní, a přitom naprosto pochopitelné…

V poslední chvíli se otočil a rozběhl se pryč. Jindy by nejspíš utekl bez problému, teď mu ale doslova mizela půda pod nohama, běžet v písku bylo náročné a vždy, když se od Daniela konečně trochu vzdálil, povedlo se mu zakopnout. Každou chvíli se otáčel, čímž si taky ubíral na rychlosti a vlastně to věděl, v tu chvíli mu na tom ale nezáleželo. Znovu vstával a běžel dál, smál se jako šílený a snad i byl. Šílený a zbytečně dětinský. Ale bylo to hezké…

„Počkej, ty jeden nevděčníku! Stejně tě chytím, kdybych měl vypustit duši, tak tě doženu! Vzdej to!“ křičel za ním Daniel a záchvat smíchu, který ho přepadl po tom, co sklidil neúspěch v lapení svého nezbedného spolubydlícího, mu notně ubíral sil. Přes to všechno mu byl stále blíž a on už věděl, že to dokáže.

Ještě víc prodloužil krok a chystal se po něm skočit, ale v tu chvíli Lucas zakopl a svalil se do písku jak široký, tak dlouhý. Daniel už svou rychlost nedokázal ubrzdit a než se nadál, ležel na něm. Okamžitě této převahy využil, celým svým tělem ho zalehl, tím ho dokonale přišpendlil do horkého písku a obě úzká zápěstí mu sevřel jako do svěráku svou velkou dlaní nad jeho hlavou.

„Tak, a mám tě, ty proradný tvořiteli mořských panáků, a teď zaplatíš!“ zasyčel, ale vzápětí si uvědomil pozici, v níž se nacházeli. Naprosto bezmocné tělo, ležící pod ním, ruce nataženy nad hlavou také neschopné se zbavit okov Danielových silných dlaní. A on se o to ani nesnažil. Jen zprudka oddechoval, stejně jako jeho věznitel. Vždycky měl rád, když pod ním ležela dívka takto bezmocná. Nepoužíval provazy nebo jiné zvláštnosti, dokázal svou milenku znehybnit jen svým pevným tělem, a to miloval.

Projela jím touha a moc dobře si uvědomoval, že tam, kde jeho mužství jindy laskalo dívčí lůno, nyní se jeho penis třel o ten Lucasův. Přes šortky sice, ale cítil jej. Málem se mu zatmělo před očima, když si uvědomil, jak moc po něm touží. A jestli něco rychle neudělá, ucítí jeho touhu i vězeň pod ním. A to nemohl dopustit. Posunul se kousek výš a rozdýchával vzrušení. Naštěstí jeho splašený dech mohl Lucas přisoudit zběsilému běhu. Alespoň v to doufal.

Když si byl jistý, že v jeho hlase Lucas nepozná, co s ním tropí, ušklíbl se. Stále však pozoroval jeho pootevřená ústa a cítil, jak se jeho hrudník zvedá rychlými nádechy.

Zafoukal silnější vítr a do tváře mu navál pár loken, které ho vytrhly z koncentrace. V té chvíli se mu chtěl Lucas vytrhnout ze sevření.

Daniel jej ale nenechal. Přitiskl ho k sobě ještě víc, vlasy se mu uvolnily a rozprostřely se všude okolo jejich hlav. Získali tím zvláštní druh soukromí, kdy nikdo nemohl vidět, co se pod záplavou černých loken děje. Mohl by ho klidně políbit a nikdo by to neviděl.

A proč vlastně ne?