• Alianor
  • King of Deathtown
Stylromantika
Datum publikace28. 8. 2022
Počet zobrazení1658×
Hodnocení4.74
Počet komentářů3

Druhý den Daniel opatrně vykoukl z pokoje. V domě byl klid a v botníku chyběly Lucasovy běžecké boty.

Potřeboval by nové… Zamumlal si pro sebe, když si vzpomněl na ochozené a rozdrbané adidasky, v nichž chodil jeho společník běhat.

Kdybych mu jedny koupil, poslal by mě do háje? Taky bych si mohl jedny koupit, třeba bych si s ním mohl jít zaběhat… Možná to není špatná terapie na záda, měl bych se hýbat i jinak, než se tahat s těžkými přepravkami…

Běhat s Lucasem – na jeho mysl zaútočila vzpomínka, jak úžasně vypadal, když se vrátil ze svého ranního běhu. Rudé tváře, skvělá chlapská vůně a ten zadek v jeho běžeckých kraťasech… Slíbil si, že jestli k tomu dojde, bude schválně pozadu, aby se mohl kochat jeho pozadím.

Už je to zase tady!

Čumění na jeho zadek si přece zakázal a teď by si měl zatrhnout ještě na něj myslet. Ale copak to šlo?

Z komplexu, v němž panovala příjemná teplota, vyšel ven a měl dojem, že se slunce zase zbláznilo. Věděl ale, že dnes definitivně musí navézt hlínu k nově zasazeným blahovičníkovým stromům a těm starším ostříhat listy.

Zase v duchu lkal, jak je neschopný si najít někoho k ruce. Takhle tady otročil a dělal všechno! Byl zvěrolékař, ne zahradník, uklízečka, účetní!

Povzdechl si, vyměnil brýle za tmavé, stáhl rukávy, aby na něj šlo co nejméně slunce, a narazil si na hlavu slamák. Když vkročil do hájku, kde byly vysazeny stromy, pustil zavlažování, které však jen párkrát škytlo, ale nerozběhlo se. Pokoušel se to opravit, avšak po nějaké době švihnul hasákem do trávy a šel volat opraváře. Ten přislíbil příjezd, ale až za dva dny.

V tomto horku by mladé stromky uschly, kdyby nedostaly vláhu, to dobře věděl.

Zaklel. Mohl by se na všechno vykašlat! V poslední době měl dojem, že mu nic nefunguje. Pokud ale nechce, aby jeho práce minulých týdnů přišla vniveč, bude muset tahat konve s vodou.

Hadice od studny byla krátká, to už měl vyzkoušené.

Záda ho sice po včerejšku bolela, ale věděl, že nikdo jiný to za něj neudělá.

Pomalu se blížilo poledne a on přemýšlel, jestli i dnes, po tom včerejším zvláštně ukončeném večeru, Lucas přijde a donese mu jídlo.

Byla to první myšlenka na něj od rána. Bral to jako dobré znamení. Celé dlouhé tři hodiny na něj nepomyslel.

Věděl, že to dokáže.

Nakonec to bude hračka se odpoutat od sexuálních fantazií, a posléze se bude na Lucase dívat jen jako na kamaráda, spolubydlícího. Možná to bude ještě chvíli trvat, ale dokáže to. Byl si tím jistý. A možná by tomu mohl pomoct – měl by si najít partnerku. V případě, že bude sexuálně vybitý, nebudou mít hloupé myšlenky tolik podnětů.

Černovlasou nebo brunetu s hnědýma očima. Hlavně někoho, kdo mu nebude Lucase připomínat.

Vzpomněl si na fiasko s Alicií. Ošil se. Tenkrát selhal na plné čáře… Ne před ní, ale sám před sebou. Jenže teď byla jiná situace. Měl by to zkusit, potřeboval zaměstnat hlavu i penis něčím jiným, než byl zrzek a jeho úžasná prdel.

A pocit, že by si měl vzít do postele něžnější pohlaví, nebyl až tak nepříjemný. Vzpomněl si na hebké lůno žen a krev najednou změnila svůj směr toku.

Zamrkal a myšlenky na sex zapudil. Teď ne, byl v práci a takové představy by měl nechat na večer, anebo lépe, na chvíli, kdy vedle sebe bude mít ženu z masa a kostí… a s tím horoucím lůnem.

Už věděl, že Alicia Lucasovi nijak neuškodila a on ji neprávem obvinil. Měl by se jí omluvit! Ano, tohoto kostlivečka ve skříni by se měl zbavit. A možná to s ní opravdu zkusit znovu.

Vždyť je krásná.

Na chvíli si dopřál komfort, zavřel oči a představil si ji nahou. Krásné křivky, malá prdelka, prsa přesně do velkých Danielových dlaní, černé husté vlasy a stejně tak tmavé oči.

Dokonalá!

Zacukalo mu v rozkroku. Teď si byl jistý, že tohle musí zkusit. Byla sice nejspíš krapet žárlivá, dost dominantní, což by mohl být problém, ale kdyby přistoupila na volný vztah, kdy se na sebe nebudou příliš vázat, mohlo by to vyjít.

Slíbil si, že v nejbližší době, nejlépe hned zítra, se jí půjde omluvit. Sice riskoval, že dostane do zubů, s tím tak nějak vždycky počítal, když napřímo a většinou dost neomaleně oslovil potenciální partnerku. Doufal však, že Alicia přímost ocení. A také věděl, že o něj stojí, a to dost. Byla mu v lecčems podobná, taky nejdříve hleděla na vzhled a byly jí jedno krásné povahové vlastnosti, kterými Daniel nepochybně oplýval.

Zasmál se sám nad sebou. Věděl o sobě, že je sebestředný hajzl, koneckonců už si to několikrát vyslechl od milenek, které poslal k vodě jen proto, že jej přestaly bavit, anebo mu teklo do bot z důvodu možného prozrazení románku před jeho ženou.

Ale co řekne Lucas vztahu s jeho bývalou kolegyní?

Sakra! Zase mu ten kluk okupoval myšlenky! Co by na to měl říct? Daniel byl svobodný, do svého domu si mohl dovést kohokoliv. A stejně to platilo i naopak. Přece nebudou žít jako dva mniši.

Však Lucasovi taky nic nezakázal. Mohl si domů přivést kohokoliv.

Nezakázal, ale pokud by se v jeho domě jednou objevil nejlepší chlap na světě, rozhodně by vylítl z kůže.

Kristepane! Proč? Lucas má taky právo na lásku! Žárlím jako hloupá puberťačka na člověka, kterého nechci, ale nejsem schopen ho vidět v náručí jiného. Výborně, Danieli! Nejenže jsi vůči zrzkovi studený jako psí čumák, nárokuješ si ho, ale ani mu nedovolíš vztah! Běž se léčit!

Uvědomil si, že z plánování rande už byl zase myšlenkami u zrzečka.

„Mám hlad a slunko mi vaří mozek, měl bych se vzpamatovat!" mumlal si pro sebe.

Kolikrát už si za poslední týdny tuto větu řekl? To muselo skončit! Chtěl zpět svůj nalajnovaný život!

Lucas se zatím vrátil z běhu, shodil ze sebe tenisky, vysprchoval se a převlékl do čistého oblečení. Poté přešel k lednici, rozhodnut tentokrát připravit jídlo dřív než posledně. Tušil sice, že teď už s ním Daniel bude počítat víc, takže si zatím neobjedná něco jiného, zároveň ho ale nechtěl nechávat čekat, a tak otevřel dvířka chladničky, tam se ale zhrozil. Zmrzlina, čokoláda, salát, avokádo, to bylo všechno super, ale kuře, husa, krůta nebo kus prasete? Ani žebírko. Copak mu měl přinést brambory se zmrzlinou? I když se skvělou příchutí…

Povzdychl si a ledničku prohrabal. Vzadu bylo tofu. Měl za to, že tuhle věc jedla jen jeho matka ve snaze zhubnout. Nechutnalo mu to a nikdy to nemohlo mít třeba na řízek, šťavnatý, kuřecí… Možná proto to tu Daniel měl – ani on to nejspíš nechtěl jíst. Fuj.

Lednici zase zavřel. Bylo vidět, že byl Daniel zvyklý kupovat trvanlivé potraviny. Maso by musel udělat rychleji než tofu a na to neměl čas. Tak si ho ani nekupoval. Jenže Lucas maso k vaření potřeboval, pokud tedy Daniel nechtěl bezbarvé kostky čehosi, co vegetariáni považují za bezchybnou náhražku. Proti vegetariánům nic neměl, to rozhodně ne, ale tohle vážně nemělo žádnou chuť…

Vyšel nahoru do patra a tam si vzal batůžek. Do něj hodil telefon a peněženku – odmítal si brát jakékoli peníze od Daniela. Jako by nestačilo, že u něj bydlel a neplatil mu nájem… I to by měl, alespoň dokud tu byl, ale věděl, že to by jeho peněženka nezvládla. Nicméně jídlo chtěl platit sám, už jen kvůli vlastní hrdosti a touze smět se sám sobě podívat do očí, když na sebe kouká v zrcadle. Do batohu si přihodil klíče, které mu Daniel posledně nechal, a svižnou chůzí vyrazil do blízkého supermarketu. Jeho myšlenky se ovšem odmítaly zastavit v poskakování z tématu na téma, v hlavě měl jeden obrovský zmatek. A ten, jako by to bylo překvapivé, začínal i končil u Daniela.

Lucas věděl, že u něj nemůže zůstat. Nejen to, bylo mu to naprosto jasné, už jen kvůli jeho vlastnímu zdraví. Za život si nikdy nepřipadal tak divně jako v černovláskově přítomnosti. Tedy, asi by to neměl nazývat takhle, nebylo to přímo „divné”, bylo to zvláštní, znervózňující. Danielovy oči byly ledové, ale ne bez emocí, tvrdé, ale ne kamenné. Sledovaly ho intenzivně, rozebíraly a skládaly, pod jejich pohledem si připadal jako nahý. Doslova. A to bylo trapné. Cítil, že Daniel čte všechny jeho vnitřní monology, a nikdy nedokázal rozpoznat, co si o nich vlastně myslel. Úsměvem ho poctil naposledy, když se viděli prvně, dál se zubil jen na tu koalu. A i když to bylo zvíře krásné a roztomilé, Lucase to mrzelo. A taky na ni tak trošku žárlil…

Zrzek netušil, co si o černovláskovi myslet. Byl pro něj jedna velká neznámá, sice sakra sexy, ale co se jeho povahy týkalo, Luke vlastně nevěděl… A nebyl si jist, jestli vědět chtěl. Možná by nebylo úplně špatné poznat ho, zjistit, co dělal rád, jaké měl dětství a kde studoval, poptat se na takové ty neobyčejně obyčejné věci, které by zrzka třeba i zajímaly…

Možná. Kdo ví. On to nezjistí.

Došel do obchodu, popadl košík a takřka automaticky do něj začal dávat nejrůznější suroviny, převážně ale maso. A taky strouhanku. Jak na ten řízek myslel, už se ho v hlavě dokázal vzdát.

Daniel byl zvláštní, tajemný, a Lucas mohl jen odhadovat, co se mu vlastně honilo hlavou. Dosazovat ho do scénářů ve své hlavě i do svého příběhu, ve kterém už se tak nějak zabydlel. Ale víc ne.

Hloupé bylo, jak zrzek včera zjistil, že do jiné z rozepsaných knih se mu momentálně vůbec nechtělo, protože postavy v nich nebyly tak lákavé, zajímavé. Na moment to samozřejmě přece jen zkusil, když ale zjistil, že z usměvavého Lewise udělal zase a znova Daniela a tím mu v podstatě úplně překroutil povahu, rozhodl se nechat to být a myšlenkám se poddat. Jen pro ten jeden příběh… Ten pak pošle do světa a nechá ho být. Třeba se tím všechno vyřeší.

Jen stěží odolal touze zasmát se. I on moc dobře věděl, že se mýlil. Tohle nemohlo pomoct. A přesto, psát chtěl, a tak neměl na výběr…

Zaplatil a i s nákupem se spěšně vydal domů, kde maso uložil do lednice. Konečně se mu její obsah zdál použitelný. Než se však pustil do vaření, vytáhl telefon. Neměl zas tak špatnou náladu, a tak se rozhodl osmělit se a obvolat zbytek svého seznamu získaného díky inzerátům. Všichni ti lidé měli volná místa, nebylo přece možné, aby ani jeden z nich nemohl zaměstnat právě jeho…

Jak se ale ukázalo zhruba po třiceti minutách, možné to bylo. A Lucasova dobrá nálada tím byla v tahu.

Takhle to nemohlo jít dál! On si musel najít práci, bez ní nemohl vydělat peníze a bez nich nemohl odejít. A on odejít musel, zůstávat zde nebylo správné, už vůči Danielovi, který tu o něj evidentně nestál. A pak, i Lucas sám si připadal nepatřičně. Měl by se o sebe postarat sám. Ne se zase nechat zachraňovat… Jenže kde měl tedy sehnat práci? Nikde ho nechtěli, alespoň ne na místech, na kterých by dělal, co miloval. Pomáhat jako sanitář nechtěl, koupat lidi a nosit oleje, to nebylo ono, nehledě na to, jak málo za to bylo peněz. Jenže jiné možnosti neměl. A začínalo mu být dost úzko. Připadal si tak neschopný… Nemohl se nechat živit černovláskem, ale nedostudoval, jediné, co uměl, bylo stříhat vlasy, tak co měl…

A v ten moment se zarazil. Uměl stříhat vlasy, dělat běžné, společenské i naprosto šílené účesy… A i když to nebylo to pravé, peníze by za to dostával. Často i nemalá dýška, protože byl vážně dobrý. A teď potřeboval cokoli, ale hlavně vydělávat. Možná že tohle bylo jeho řešením…

Povzdychl si. Když s kadeřnictvím končil, bral to jako krok kupředu. Leo na něj byl tehdy hrdý, říkal mu, že má na víc než zapíchnout to u vlasů. A vracet se pro něj bylo jako osobní selhání, bylo to nepříjemné a srdce se mu stahovalo, když si pomyslel, že už nikdy nebude rehabilitovat a pomáhat… Jenže neměl na výběr.

Nakonec se rozhodl všeho nechat a přejít zpět k vaření. Do hledání volných míst v kadeřnických salonech se může pustit odpoledne, teď potřeboval pauzu. A tu vaření nabízelo.

Netrvalo dlouho a kuře začalo vonět – už teď se mu sbíhaly sliny. Těšil se, až to Danielovi donese, protože maso připravovat skutečně uměl. Věděl to. Sám zatím nejedl, řekl si, že první donese jídlo černovláskovi. Obhajoval to tím, že nechtěl, aby měl maso studené – jakožto člověk, který mu dával střechu nad hlavou, si zasloužil jen to nejlepší. A že teplý stehenní kuřecí řízek byl vynikající.

Podobně jako minulý den, i tentokrát šel Lucas k ordinaci tak rychle, že skoro běžel. Jeho nálada se až podivně vylepšila, a i když mu ze setkání s Danielem létali v břiše motýlci a cítil se zvláštně, snad až nervózně, ostatně jako vždy když měl přijít do zorného pole těch spalujících očí, zároveň se podivně těšil. On i Ellie řízky vždycky milovali, snad jako všechny děti. Vždy se na ně těšili. A on doufal, že se na něj Daniel usměje, že bude taky rád. A ta představa nutila jeho nohy zrychlit a jeho srdce bít ostošest. Kdyby se na něj Daniel usmál, promluvil na něj přátelštějším tónem a jeho oči alespoň maličko zjihly, jak krásné by to muselo být…

Daniel zaslechl vrznutí dveří a v tu chvíli nepochyboval, že je to Lucas.

Tak přece dorazil.

Měl už hlad jako vlk a byl mu vděčný, že to s ním nevzdal.

„Ahoj Lucasi,“ pousmál se na něj a lačně se díval na krabičky, které vytahoval z batůžku.

Vtom ale ucítil něco, co jeho čichovým buňkám moc nelahodilo. Přesto však posečkal, mohl se mýlit.

Otevřel jednu z krabiček a jeho jistota, že se dnes asi domácí stravy nedočká, stoupala.

„Co to je?“ zeptal se klidně a stále zíral na řízečky naskládané v krabičce.

„Řízek…“

„Jaký? Z čeho?“ povytáhl obočí a zadíval se do zaraženého obličeje svého kuchaře.

„Z kuřecích stehen.“

Daniel zavřel krabičku a téměř štítivě ji od sebe odsunul. Povzdechl si a trochu se zamračil.

„Promiň, ale tohle já jíst nebudu! Nejím maso! Žádné! Ani kuřecí, rybí, žádné! Vím, že jsi to nemohl vědět, ale tebe nenapadlo, když jsi v lednici nenašel kromě sýrů a vajec nic živočišného původu, že nejím maso?“

V ten moment měl Lucas pocit, že mu zmrzla veškerá krev v žilách. Otevřel pusu ve snaze se nadechnout, to se ale nepodařilo a on chvíli jen stál, ústa hloupě otevřená a oči vytřeštěné. A pak se to stalo – cítil, jak se mu krev v těle opět rozproudila s jasným cílem. Nejen jeho tváře, ale postupně v celém obličeji začal rudnout, daleko víc než jindy.

Myslel si tehdy, když Daniel viděl jeho pyžamo, že trapnější už to být nemůže? Omyl, může! Chtěl se propadnout do země. Zapohyboval ústy ve snaze vydat nějakou hlásku, zjistil ale, že to nejde. Slova jako by se zadrhla kdesi v jeho hrdle a přes obrovský knedlík nemohla proklouznout. Lehce se přikrčil, snad automaticky, a chytil si ruce – pravou začal mnout prsty levé a obráceně. Snažil se sám sebe uklidnit, moc mu to ale nešlo. Jen zakroutil hlavou, vyděšené oči sklápěje k zemi. Bože, tak trapně se ještě necítil…

„J-já…,” zakoktal se, když konečně našel hlas. Rychle krabičku schoval. „Promiň! Můžu… můžu přinést nějakou polívku, to jde udělat rychle, nebo jestli tu máš sporák a zeleninu… A-ale víc teď nezvládnu, nevěděl jsem…, nenapadlo mě… totiž… um…”

V tu chvíli se Daniel rozesmál. Když viděl, jak se Lucas choulí, jak je bezradný, přišlo mu to líto. Vždyť za tento omyl nemohl a vlastně se nic nestalo. Bylo to prosté nedorozumění a zrzek vypadal, že se mu snad v ordinaci zhroutí.

Pokud on sám jí maso, nebude mu ho přece zakazovat doma připravovat, jen by se měli domluvit a nějak si rozdělit lednici. Jiný problém však neviděl.

„Vykašli se na polívku a najez se sám, určitě jsi ještě nejedl, že ne? Já si jídlo objednám, a pak si se mnou dáš kávu. Tedy, ty si můžeš dát džus… Hlavně v klidu, ano? Nic se nestalo!“ řekl rázně tak, aby Lucas neměl pochybnosti. „Rád bych si s tebou promluvil, měli bychom o sobě přece jen pár věcí vědět, aby se nestávaly takové situace jako dnes. Uděláš si na mě trochu času?“ pousmál se na něj znovu. Přišlo mu to opravdu vtipné.

Černovláskův smích zrzka uklidnil lépe, než by očekával. Bylo to zvláštní, ale hezky zvláštní, ještě Daniela smát se neslyšel, až teď… Bylo to jako pohlazení, srdce mu stále tlouklo jako splašené, ale jinak. Příjemněji…

Nejistě se pousmál, protože jinak to nedokázal, své ruce ale týrat přestal. Stále si je držel, už ovšem ne tak pevně. Po pozornějším prohlédnutí zjistil, že se mu povedlo udělat si na nich červené otisky.

„Džus zní fajn,” řekl a dlouhé černé řasy se mu zachvěly. Stále si nepřipadal ve své kůži, stále mu bylo divně, ale cítil se o poznání klidněji, uvolněněji. Posadil se na nabízenou židli a znovu se pousmál.

Měli bychom o sobě něco vědět… Znamenalo to, že dostane možnost nahlédnout do černovláskovy hlavy? Vidět alespoň kousek toho tajemství schovaného za neprostupnýma očima? Byl zvědavý, možná až příliš, a i když si nebyl jist, zda je to dobře nebo špatně, ta slova v něm vzbuzovala vcelku příjemný pocit. Hřejivý.

„Vytáhni si ten oběd a najez se! I když maso nejím, nevadí mi, když ho někdo jí přede mnou. Přece nezůstaneš hladový? Nebo jsi už jedl?“ zakroutil hlavou. Byl rád, že se jeho společník alespoň trochu uklidnil. Chvíli mu připadalo, že se jej bojí.

To je vážně tak děsivý?

Odešel vedle do malé šatny, kde měl svoje věci spolu s telefonem. Objednal si jídlo a vrátil se do ordinace, kde nechal Lucase.

„Poslouchej, Lucasi, já vím, že jsem ti tenkrát ublížil, ale bát se mě nemusíš. Myslel jsi to dobře a uznávám, že jsem někdy krapet, no… nepříjemný? Jsem prostě takový, to není nic proti tobě, takže si moje nálady hlavně neber k srdci. Cokoliv se budeš chtít zeptat, ptej se! Hlavně se mě neboj, ano?“

No, pomyslel si Lucas, to bude náročné…

Ne že by se Daniela přímo bál, ale něco v tom všem přece bylo. Byl v jeho přítomnosti podivně nesvůj, nervózní. Nebál se, že by mu Daniel ublížil, spíš se strachoval bouře v jeho očích, už ji tam vidět nechtěl. Černovlásek na něj působil zvláštně, pokaždé mu tak bušilo srdce a dech se nepatrně zrychloval, netušil, co přesně to mělo znamenat. Přiřadil by to k nervozitě, jenže sám netušil, z čeho vlastně pramenila. A přesto se pousmál a pokýval hlavou.

Opět si vytáhl krabičky, a i když mu to ze začátku nebylo moc příjemné, pustil se do svých řízků. Miloval je, už od dětství, snad proto, že se mu neodmyslitelně pojily s Vánoci. A i když se postupem času hezké vzpomínky zahalily do těch smutných, tohle jídlo miloval.

Společně se naobědvali. Vesměs v tichu, to ano, ale nebylo to nijak trapné, naopak. A Lucasovo srdce se postupně uklidnilo, tváře získaly zpět svou normální barvu. Bylo mu dobře.

Po obědě před něj Daniel postavil vychlazený džus a sám si před sebe postavil šálek kávy. Opřel se pohodlně do křesla a dal si nohu přes nohu. Chvíli se na Lucase jen díval, jako by tím mohl získat odpovědi, které chtěl znát. Nefungovalo to, a ani Lucas se neměl k tomu, aby začal rozhovor, takže se Daniel rozmluvil sám.

„Je mi jedno, že jíš maso, ale v lednici bych chtěl mít oddělené poličky, to doma vyřešíme. Samozřejmě si ho můžeš i vařit, ale potom prosím pořádně omyj všechno nádobí. Asi bys možná chtěl ode mě slyšet, že není problém si pozvat přítele,“ po tomto málem zaskřípal zuby, ale ovládl se, „nebo i víc přátel… Samozřejmě je ti k dispozici bazén, o kterém snad ani nevíš. Je za domem, klidně ho využij. Předpokládám, že když rád běháš, také rád plaveš, tak není potřeba chodit na veřejný bazén, ten náš je myslím dostatečný. Nemusíš být pořád zalezlý nahoře, klidně relaxuj v hale u televize, nebo si pusť muziku. Já stejně vůbec nejsem doma…,“ zauvažoval a dál přemýšlel, jak by ještě mohl Lucasovi zpříjemnit život. Nechtěl na něj být zlý, vlastně to byl poslední člověk, kterému by chtěl ublížit. Byl tak…, chvíli v mysli hledal slovo…, citlivý? Někdy mu přišlo na mysl, že by ho měl chránit… Uvědomil si však, že to je paradox. V poslední době mu nejvíce ublížil právě Daniel samotný. Cítil, že se začíná do svých myšlenek zamotávat.

Možná by z něj mohl vytáhnout nějaké informace.

„Takže? Co bys mi o sobě řekl?“ upřeně se na něj zadíval. „Ne, jinak – co jsi ochoten mi o sobě říct? Už vím, že jíš maso, jsi gay a nedostudoval jsi školu. Zajímalo by mě třeba, jestli jsi technicky založený?“

Nad tímto se Luke nejprve pořádně zamyslel. Zjistil totiž, že sám neví, jak na tuhle otázku odpovědět – bez techniky, na níž by mohl psát, si v praxi nedokázal představit den, ale jinak? Základy se svým počítačem a mobilem ovládal natolik, že na rozdíl od svých prarodičů dokonce uměl vypnout režim letadlo a podobně, ale jako IT génius si rozhodně nepřipadal. Spíš naopak.

„Technicky nevím… mám notebook a telefon, sociální sítě a tak… asi jako každý. Ale nevím moc, co bys o mně mohl chtít vědět,” pokrčil rameny. Daniel ho opět propaloval očima a on netušil, co říct. Na mluvení o sobě moc nebyl, nehledě na to, že vážně nebylo, co by Daniela mohlo zajímat a co by zároveň chtěl prozradit. O Leovi už mluvit nechtěl, měl dojem, že to posledně Daniela jen otravovalo. O rodině taky ne, stejně jako o svém stěhování. O letech na škole ani o tom, že nabídky na bazén nevyužije. Pokud je to bazén na plavání, bude hluboký. Do toho on nevleze. Ale to Danielovi říkat nechtěl. Taky nechtěl mluvit o svém blogu a psaní. O své sestře a o zvláštních představách, které se mu honily hlavou. O tom, že kdykoli poslední dny psal, měl před očima Daniela. Problém byl, že dál moc věcí, o kterých by mohl mluvit, nezbývalo.

„Neumím zpívat,” vyhrkl pak a hned vzápětí si kdesi v hlavě vrazil pohlavek. Proč řekl zrovna tohle? Mohl říct úplně cokoli, nebo se nějak vykecat, nebo odvětit něco úplně obyčejného jako svůj věk, jméno města, v němž vyrůstal, nebo tak, bylo by to jedno. A co řekl? Že neumí zpívat. Asi se pomátl.

„Um… a taky jsem docela introvert, takže spousta přátel, které bych si najednou zval, asi nehrozí,” pokoušel se nějak vymluvit z té první věty, naprosto nesmyslné, které hned, co ji řekl, začal litovat. Raději vzal sklenici se svým nejmilovanějším jahodovým džusem a napil se. „Vyrůstal jsem v Irsku, studoval jsem na kadeřníka a to pak dělal, než jsem se dostal k fyzioterapeutovi, ale to už víš. Je mi dvacet šest, ale dál už mě vážně nic moc nenapadá… Co ty?”

„Neumíš zpívat…,“ tiše zopakoval Daniel a zadumaně se zahleděl do svého hrníčku. „Nu, to by asi nevadilo, co říkáš? Nebo myslíš, že by to mohla být překážka pro naše soužití?“ zeptal se a jeho tvář byla najednou velmi vážná. Sundal si brýle, promnul kořen nosu a opravdu to vypadalo, že nad tím intenzivně přemýšlel.

Když viděl, že Lucas znejistěl, cukly mu koutky a začal mluvit o sobě.

„Takže to, že nejím maso, už víš, kromě toho jsem abstinent a nemám rád opilé lidi, tím chci říct, že je nesnesu ve své přítomnosti. Nezakazuji ti pít doma, ale neopíjej se! Pokud budeš mít potřebu se ožrat jako prase, pij v hospodě a domů přijdi tak, abys mě nevzbudil, a tohle myslím, na rozdíl od předchozí věty o tvém zpěvu, velmi vážně. Nepřijdeš mi však, že bys měl takový kladný vztah k alkoholu, že by ses doma opíjel, takže to můžeme uzavřít. Jen chci zkrátka předejít tomu, aby se zase nestalo nějaké nedorozumění. Jinak nevím o dalších úchylkách, které bych snad měl. Ale mohu se mýlit. Třeba na nějaké přijdeš. A život? Jak jsem žil v Anglii, sis mohl zjistit všude na netu, pokud bys o tyto informace měl zájem. Bulvár je ukecaný, ale budu upřímný, vesměs měli pravdu. Vystudoval jsem veterinu, ale vzhledem k tomu, co dělám tady, by mi možná stačila nižší střední – obor zahradník. Nicméně to je moje chyba, že nejsem schopen si zajistit lidi. Když mám volno, rád plavu, k čemuž bych se měl rychle vrátit, kvůli těm mým zádům, hraju na piano, takže tě sem tam možná budu po večerech obtěžovat svou hrou, to zkrátka budeš muset přežít. Pak rád čtu, ačkoliv v poslední době stíhám akorát odborné časopisy. Samozřejmě miluji svou práci, jinak bych se na to dávno vysral. A úplně nejraději mám sex. Tak… myslím, že to bylo docela obsáhlé a vyčerpávající, na rozdíl od tvých kusých informací. Pokud tě ještě něco zajímá, klidně se ptej…“

Lucas raději rychle pokýval hlavou a znovu se napil ve snaze skrýt skoro neznatelný ruměnec, který jeho tváře pokryl při slově „sex”. Připadal si jako puberťačka a třicetiletá panna v jednom. Proč se sakra červenal?!

Zajedno, nemohl být ani puberťačka, ani třicetiletá panna, protože byl chlap. A pak, své poprvé už měl za sebou a nebyla to jeho jediná zkušenost, tak o co jeho hlavě šlo?! Možná o to, že to řekl právě Daniel. Daniel, u kterého si právě tuto „činnost” představoval včera večer. Daniel, na kterého Lucas myslel ve všech nesprávných ohledech, před ním řekl, že má rád sex, jako by mluvil o počasí. Vlastně, proč by tak nemluvil, nešlo o nic nepřípustného. Jen Lucas měl svědomí černější, než by si přál…

Ze srdce v ten moment zadoufal, že tenhle svůj „koníček” nebude provozovat nikde, kde by ho mohl omylem nachytat, slyšet nebo vidět. Jen pomyslel na to, že by si Daniel přivedl nějakou barbínu bez mozku ochotnou se mu dát a Lucas by je musel poslouchat, jak…

Sakra! Nad čím to přemýšlí? Zaprvé – to, že má Daniel rád sex, neznamená, že ho provozuje s každým na potkání. Luke by byl raději dlouhé roky v celibátu než spát s někým, ke komu nic necítí, což vlastně po rozchodu s Leonardem i dělal. Ta představa se mu nanejvýš příčila, milování bylo o lásce a citech… ne? A Daniel mohl být stejný, nebo nemusel, ale Lucas to nevěděl. A nemohl to vědět, protože to nebyla zrzkova starost!

Zadruhé – ať už Daniel spí, s kým chce, je to stejně jeho věc, i kdyby to byla největší šlapka z Adelaide. Je to jedno.

Zatřetí – proč to Lucasovi vadí? Ne, z tohohle se sám před sebou zrzek vykecat nemohl, důkazem bylo už to, že všechny jeho potenciální partnerky předem nazýval šlapkami a barbínami. To nebylo dobré, to nebylo vůbec dobré.

A poslední čtvrtý bod, který ho v ten moment napadal – proč sakra tak moc rozpitvává blbou větu „mám rád sex”?

Lucasi, vzpamatuj se!

Měl chuť vrazit si pár facek z každé strany, aby se zase uklidnil. Uvědomoval si, že sám ze sebe chvíli zpět nebyl schopen vydolovat nic víc, než že neumí zpívat, alespoň tedy co se týkalo pro Daniela nových informací. On mu jich řekl spoustu. Proč se ve vlastní hlavě nezabýval třeba hrou na piano? Vždyť pianisty obdivoval a jejich hru miloval, mohl se jen těšit. Anebo mohl rozpitvat Danielovu neschopnost sehnat si zaměstnance, nebo se zamyslet, jak asi bude vypadat, až si na sebe vezme plavky a půjde plavat, jak se mu budou napínat všechny svaly a mokré vlasy mu budou splývat po zádech… Nebo ne, na to by raději taky myslet neměl.

„Máš teď nějakou přítelkyni?” zeptal se pak bez rozmyslu v návaznosti na své předchozí myšlenky. Hned vzápětí si ale uvědomil, že tenhle dotaz nemusel být úplně vhodný, a hlavně mohl působit poměrně… divně. „Já jen, jestli mám třeba očekávat nějaké návštěvy, když zrovna nejsi doma, nebo tak,” doplnil rychle. Pravda byla, že toto si právě vymyslel, byl na sebe ovšem hrdý. Znělo to chytře i uvěřitelně. Jediným háčkem byly Danielovy rentgenové oči, protože jestli v něm vážně četly, mohl by poměrně jednoduše odhalit tuto lež. Pokud ho vážně uměly rozebírat a zase skládat, vidět skrz něj.

Luke to nechtěl vědět kvůli návštěvám. Zajímalo ho to, protože mu hlavou stále běhalo ono hloupé „mám rád sex” a doplnil si, že člověk jako Daniel už na románky na jednu noc úplně nebude. Lucas sám na to nebyl nikdy, a Daniel… Nevypadal na to. Nebo měl zrzek vážně tak špatný odhad? Ne, určitě na to nevypadal. Měl manželku, bylo mu čtyřiatřicet, co on by si měl tímhle dokazovat? Vůbec nic. Ženu už neměl, ale kdo ví, co dělal dál. Že by byl od té doby nezadaný? Proč by měl? Se svou tvářičkou a dokonalým tělem mohl mít, kteroukoli chtěl, snad ještě lépe než Leonardo a ten si se svou povahou a vzhledem taky dokázal nabalit úplně všechny, za svých časů nevyjímaje Lucase. Daniel byl nádherný. Proč by měl být sám?

„Jsem sám. Už pekelně dlouhou dobu a nedělá mi to dobře. Neměl jsem čas na vztah. Nemůžu ale zaručit, že se u našich dveří nějaká neobjeví. Ale po tom ti nic není. Stejně tak jako já si dovedu domů holku, ty si můžeš přivést kluka. Možná mi to stále nevěříš, ale já opravdu proti gayům nic nemám. Pokud nebudete dělat bordel a příliš chlastat, budu s tím srozuměný. Kdybyste byli příliš hluční, jednoduše si vezmu sluchátka,“ kroutil hlavou a smál se. „Překvapuje mě, že tě zajímá zrovna tohle, trochu mi to připadá, jako by tobě vadil heterovztah. Nemáš rád holky? Kdyby náhodou nějaká přišla, když bych nebyl doma, jednoduše ji pošli za mnou. Nemusíš se s ní vybavovat, ani ji nijak hostit. Prostě ji odpálkuj… Stejně je to fajn, že jsi gay. Aspoň se nemusím bát, že bys mi ji přebral,“ zauvažoval a uculil se. „Hele, nechce se mi o tom teď mluvit, nešukal jsem, jak je měsíc dlouhý a popravdě, nedělá mi to dobře.“

Ne, to opravdu nedělalo, když se zadíval do oceánových velkých očí, a tváří, jež chytaly zajímavý rudý odstín.

Ach bože, vypadá úžasně.

Pihy, které byly vidět jen na slunci, nyní vystoupily a dohladka oholené líce hořely tak, že měl Daniel dojem, že ten žár cítí i na tu vzdálenost, kterou od sebe seděli. Raději změnil téma, jeho rozpaky jej rozpalovaly tak, že by se nemusel udržet, a pokud by za něj začal jednat jeho penis, mohl by říct něco opravdu nevhodného. Například mu nabídnout, že není třeba se trápit ženskými návštěvami, když by se mohli v posteli obšťastnit spolu.

„Ptal jsem se na technické zaměření… asi budu naivní, že jako doktor a kadeřník bys mohl vědět, jak se opravuje zavlažování, ale třeba mě překvapíš… Já jsem to zkoušel, ale je to mimo moje chápání, a pokud to někdo neopraví, asi se večer nepostavím. Celou tu stromkovou školku totiž musím zalít…,“ skoro zaúpěl a podvědomě propnul záda, ve kterých zase zlověstně zakřupalo.

Zvedl se s pocitem, že to udělat stejně musí, ale viděl v tom i pozitivum. Večer bude natolik zničený a unavený, že jeho myšlenky se budou točit tak akorát okolo postele, ve které bude provozovat jednu jedinou činnost, a to spánek.

Lucas podvědomě přivřel oči, když slyšel, co Danielovi jeho záda dělají. Tedy, spíš když slyšel výpověď o tom, co Daniel dělá svým zádům. Rychle zapřemýšlel, věděl ale, že i kdyby se na černovláskovo zavlažování koukal dobré dvě hodiny, moc toho na něm nevykouká. Zapnout a vypnout režim letadlo mu nedělalo problém, hrabat se v technice mu ale nešlo ani na papíře ve fyzice pro základní školu. Pochyboval, že se to od té doby nějak změnilo, na jinou stranu, podívat se mohl…

Nechal se Danielem dovést k porouchanému zavlažování, doufaje, že najde nějaký vypínač – dokud byl problém řešitelný vypnutím a zapnutím, možná by pomoct mohl, myslel si. Bohužel, tak snadné to nebylo a on po pár minutách musel uznat, že s tímto vážně nepomůže. Jenže… co s tím?

Když se podíval do šedomodrých očí, pochopil, že Daniel už se se svou situací smířil, ale on ho nechtěl nechávat týrat svá záda celé dlouhé odpoledne. Ani to mučení na konci dne, nebo jak Daniel jejich masáže nejspíš nazýval, by pak jeho zrasovaná záda nemělo šanci zachránit. 

„No… s tímhle já ti asi nepomůžu, asi určitě… Ale mohl bych ti pomoct s tím zaléváním, jestli chceš,” navrhl pak s pokrčením ramen. Upřímně, stále se cítil poměrně dost blbě za ten řízek k obědu, a maličko mu v hlavě hrál i jejich rozhovor před chvílí. Potřeboval se zaměstnat, aby nad tím tolik nepřemýšlel, a tušil, že v prázdném domě by se mu to nepovedlo. Rychle popadl jednu z konví ve snaze dokázat, že svá slova myslí naprosto vážně. Nechtěl, aby mu je Daniel vymluvil, a tušil, že už se k tomu chystal. 

„Stejně nemám co dělat… A ty pomoc potřebuješ, protože se chceš po masáži sám dostat z pokoje, takže…,” nadhodil a pousmál se, aby ukázal, že to myslel jako vtip, ačkoli něco pravdy na tom taky bylo.

Daniel se udiveně zadíval na vzdalující se záda jeho společníka a pokrčil rameny.

Přece ho nevyhodí, když mu chce pomoci.

Natáhl tedy hadici tam, kam až dosáhla, aby těžké konve nemuseli nosit zbytečné metry navíc, a taky se dvou z nich chopil.

Pracovali potichu a po nějaké době si Daniel uvědomil, že Lucas běhá v brzkém odpoledni po žhnoucím slunci bez pokrývky hlavy. Proto, když se míjeli, odložil konve a narazil mu na jeho střapatou hlavu svůj slamák. Dobře věděl, jak by se cítil večer. S úžehem a bolestí hlavy… Taky by se měl namazat krémem. Usoudil, že zrzek se moc po venkovním poledním slunci nepohyboval, a proto neznal následky. Když se na něj udiveně zadíval, vysvětlil: „Jestli nechceš dostat úžeh, tak si ho nechej, já si zajdu pro kšiltovku, a měl by ses namazat! Spálíš se. Nerad bych večer poslouchal tvoje fňukání,“ podíval se na něj přísně, ale Lucas neprotestoval. „Donesu ti krém…“

„Dobře,” odvětil zrzek tiše, to už ho ale jeho společník nemohl slyšet. Rukou se natáhl ke slamáku na své hlavě a krapet si ho poupravil, než se pousmál. Tohle bylo vlastně docela milé gesto…

„Děkuji,” řekl proto, když mu Daniel podal krém a oba se v rychlosti namazali. Lucas věděl, že jeho kůže by se klidně spálit nechala, chytat bronz se jí moc nedařilo. Nebyl na tom nejhůř, ale přesto…

Navíc věděl, že ze sluníčka mívá na nose a tvářích ještě víc pih než normálně. Pozoroval Daniela, který si nasadil kšiltovku a vzadu si jí provlékl vlasy. Zatím to tak vídal jen u holek, nejspíš proto, že jediné mívaly dlouhé vlasy, ale u Daniela… bylo to zajímavé. A taky mu bylo daleko lépe vidět do toho krásného obličeje, nyní lesklého krémem.

Znovu popadl konve a pokračoval v zalévání, stejně jako černovlásek. Ruce ho začínaly bolet a pomalu, ale jistě zjišťoval, že ani ony úmorné hodiny v posilovně ho zachránit nemohly. Nechápal, jak tohle Daniel zvládal každý den – ne konkrétně vodu, spíš tak obecně. Přesto ale pokračoval, už jen proto, že odmítal prozradit, jak ho ruce bolely. Večer bude rád, že zvládne namasírovat Danielova záda. Doufal, že pak v rukách udrží mobil, aby mohl chvilku psát.

Minuty ubíhaly a oni už měli společnými silami skoro hotovo. Slunce na oba pražilo, vedro bylo skoro úmorné a Lucas odložil prázdnou konev a rukou si z čela setřel pot. Zalil další stromek a všiml si, že v druhé konvi zbyla tak třetina vody. Mohl by přejít k dalšímu stromku. Nebo…

V očích se mu objevily čertovské jiskřičky, když svůj pohled přesunul na Danielova sehnutá záda. Sám pro sebe se začal zubit, popadl konev, a aniž by nějak extra přemýšlel, co dělá, zezadu se připlížil k nic netušícímu černovláskovi. Moc své kroky nepromýšlel, snad za to mohla dětská stránka jeho samého a snad život se šíleným Leonardem, nevěděl. Nyní ovšem chytl konev oběma rukama, udělal poslední krok a v rychlosti vychrstl obsah nádoby kamsi za Danielův krk. To už to nevydržel a rozesmál se, šťastně a uvolněně, bylo to dětinské, ale zároveň v sobě cítil adrenalin, takový ten žádaný. Připadal si jako dítě, ale líbilo se mu to.

A v ten moment se Daniel otočil. Z očí mu nešlo vyčíst vůbec nic a Luke ztuhl. Nezlobil se, že ne?

Daniel se zasekl v pohybu. Pro rozpálené tělo od slunce to byl šok, který mu málem zastavil srdce. A ještě větší údiv zažíval naprosto nepochopitelným činem, který by od uzavřeného zrzka nikdy neočekával. Jakmile mu jeho srdce dovolilo znovu se nadechnout, rozesmál se z plných plic.

„Ty jeden… počkej, já ti ukážu!“ vyhrožoval a neotálel s protiútokem. Kyblík, jejž měl místo konve, chrstnul na zrzka, aby také okusil svou podlost. On měl však nespornou výhodu, že to očekával.

Lucas se jen otřepal a začal se smát tak uvolněně, jak to od něj Daniel ještě neslyšel. Jeho smích ho rozechvíval, ale když na něj dopadla další dávka vody, uvědomil si, že v tuto chvíli nebyl čas rozjímat. Musel jednat, aby neskončil mokrý jako vodník jen on sám. Přiskočil k hadici, ze které prýštila voda, dal na její konec prst a voda se tlakem rozprskla přímo na utíkajícího Lucase. Tlak byl dostatečný a Daniel měl dobrou mušku. Za chvíli byl Lucas mokrý na nitku a kudrnáč se smál, až ho začalo bolet břicho. Jenže zrzavý vodníček se nevzdával.

Pochopil, že na něm není jediné suché místečko, a tak už mu další voda nemá co namočit. Proto se v rychlosti obrátil. Měl štěstí, jelikož mu běh nebral nijak moc sil a on se tak proudem vody spěšně dral až k Danielovi, kde ležela jeho druhá konev, stále ještě docela plná. Rychle ji popadl a celý obsah chrstl proti němu, nedokázal se u toho přitom přestat smát. Byl tak rád, že se černovlásek nezlobil! Připadal si jako naprostý blázen, ale tolik se mu to líbilo, přišel si uvolněně, šťastně a správně, v ten moment odpluly všechny starosti do neznáma a Lucasovi bylo tak hezky…

A v tu chvíli, kdy se voda dotkla černovláskova těla, si Lucas všiml, jak na malou chvíli polevil v té naprosté ostražitosti a rukou si, snad automaticky, začal odhrnovat vlasy z obličeje. Kšiltovka mu spadla z hlavy a černé pramínky mu tak zacláněly ve vidění. A té chvíle Luke využil, spěšně k němu přiskočil a sebral mu hadici. S tlakováním a rozprašováním vody se nezdržoval, rychle dal konec nad hlavu Daniela a pořádně jej pokropil. Oba už na tom byli stejně, oběma se oblečení lepilo na těla a z vlasů jim tekla voda, Danielovi pochopitelně víc. A zrzek se stále nemohl přestat smát, černé mokré pramínky měl jeho společník úplně všude po celém obličeji.

Daniel jen rezignovaně stál a rychle přemýšlel o protiútoku. Rozhodl se, že bude záludný. Lucas také byl, když ho napadl zezadu. Kudrnáč mu nic nehodlal odpustit. Sundal si brýle, přes které stejně nic neviděl, odhrnul zbytky pramenů z obličeje a zvedl ruce.

„Vzdávám se!“ řekl vážně, ruce stále nechal nahoře, aby ho Lucas z ničeho nepodezíral. Ten odložil hadici a přesně na to Daniel čekal. Měl ho v tu chvíli na dosah, a tak nelenil, chytil jej za ruce, podkopl mu nohy a přiklekl ho tak, že se nemohl z jeho zajetí nikterak vymanit.

„Tak, a mám tě! Pamatuj, já se nikdy nevzdávám!“ prudce vydechl a zadíval se do zelených očí svého zajatce. Srdce se mu rozbušilo, když si uvědomil pozici, ve které se nacházeli. Byl tak blízko jeho rtům…

„To nebylo fér!” vydechl Lucas, rty se mu ale stále kroutily do úsměvu, takže ukazoval bílé a díky dlouhým letům s rovnátky i rovné zuby. Ležel zády na zemi, Daniel na něm a držel mu ruce kolem hlavy. Na sebeobranu nikdy nechodil, věděl ale, že z téhle pozice už nemá moc šancí na útěk a ostatně se o to ani nepokoušel. Jen ležel, vydýchával se a v očích mu jiskřilo, připadal si, jako by byl zase na moment puberťák. Možná ještě mladší…

Daniel na něm v podstatě skoro ležel a on mohl cítit celé jeho tělo, ale taky jeho dech na svém obličeji. Byl blizoučko a Luke tak viděl všechno, viděl jeho dlouhé černé řasy, bělostnou pokožku i to mateřské znaménko na pravé líci, viděl plné rudé rty…

Nevědomky ty své pootevřel, snad jako by Daniela vybízel k pohybu, jako by ho prosil, aby vzdálenost mezi nimi překonal. Na tu chvíli odešly všechny dohady, najednou bylo zcela nedůležité, že Daniel byl na dívky a že se mu Lucas nemohl líbit, protože v ten moment na něm ležel, jejich mokrá těla se dotýkala a splihlá látka toho vskutku moc nezakrývala, byl blíž, než kdy dřív, a Luke najednou tolik toužil, aby ho políbil…

A v ten moment se po rameni Daniela svezla jedna z jeho kudrlin a spadla do zrzkova obličeje. Zavřel oči, snad leknutím, a pohnul se, stejně jako Daniel, a atmosféra, touha i moment jako by se vypařily. A tak se rozpačitě usmál.

Daniel povolil sevření rukou a slezl z něj.

„Bylo to úplně stejně fér jako to, že jsi mi málem způsobil infarkt, když jsi na mě podle a bez varování vychrstnul ze zálohy konev ledové vody,“ pokrčil rameny a usmál se. „A teď ti zbývá jen jedno! Odprosit mě, jinak ti nepůjčím oblečení, které tu mám náhradní. Máme skoro hotovo a ty nestihneš uschnout na cestu domů,“ řekl jízlivě, ale v očích mu jiskřilo, „a autem tě mokrého nepovezu, s tím nepočítej.“

Šklebil se na něj, zatímco si čistil ručníkem brýle a hned poté si jím sušil vlasy. Vysvlékl si triko a mrštil jím na ratanové křeslo.

„A to není všechno! Za trest mi večer rozčešeš vlasy! Po tomhle bych se s tím trápil do půlnoci. Podívej, jak vypadám?“ zatvářil se nešťastně. Zrzek vykulil oči a následně si založil paže na hrudi a povytáhl obočí.

„Odprosit? Náhodou, takhle efektivně jsi už dlouho nezaléval, pomůžu ti se zbytkem, ale to, co bylo v našem okolí, má vody na další měsíc, ne?” nadhodil, vzápětí si ale všiml, že tohle na Daniela tak úplně neplatilo. Tedy, spíš vůbec.

„A taky jsi neumřel vedrem,” zkusil ještě. Ne, nefungovalo to. Evidentně. „Vlasy ti rozčešu, neboj. Klidně i zapletu, jestli budeš chtít, umím skvělé copy. Francouzské i holandské, pletl jsem je holkám na škole, když jsme byli na ozdravném pobytu nebo na nějakém výletě. Vždycky to dopadlo stejně, nikdo neodjel bez copů,” zavzpomínal zrzek.

Pak se zašklebil. „A možná se budeš divit, ale největší zábavou na česání jsem stejně nakonec byl já, takže i já odjížděl s culíkem a spoustou malých copánků…,” zakroutil hlavou, než pokrčil rameny, na rtech rozpačitý úsměv. Nebyl si moc jistý, zda tohle Daniela zajímalo, na jinou stranu sám po něm chtěl, aby o sobě něco řekl, takže…

Tedy, Luke si pamatoval, proč všechny ty holky tak chtěly copy – když to pak rozpletly, měly celou hlavu kudrnatou. A Daniel zrovna tohle vážně nepotřeboval, na jinou stranu ale představa černovláska se zapletenými vlasy byla naprosto dokonalá. Bohužel pro zrzka se nezdálo, že by černovlasý zapomněl na svá první slova o odprošení. Naopak, stál tam, měřil si Lucase pohledem a vyčkával… A tak si zmiňovaný teatrálně povzdychl.

„Prosím…,” vydechl s čímsi, co by s úspěchem mohl nazvat psíma očima. Pamatoval si, že vždycky zabíraly právě na holky z učňáku, a tak to prostě zkusil…

Po slovíčku prosím se Daniel zašklebil a kývnul hlavou, ať ho následuje do útrob komplexu. Černovlásek měl plnou skříňku triček a náhradního prádla, protože tam mnohdy přespával, taky se rád po večerní sprše, kterou si dopřával ještě tam, oblékl do čistého, nezpoceného. A to se nyní hodilo. Věděl, že mu jeho oblečení bude, byl menší jen o pár centimetrů a tělo taky neměl zrovna vychrtlé. Viděl jeho ramena a hruď, na kterou se mu lepilo promočené triko, a zatoužil, aby se před ním taky svlékl.

Přesto, pro své vlastní dobro přivřel dveře šatny a sám se převlékl v ordinaci.

Zanadával, když viděl binec a mokro, které přinesli ze zahrady.

Zítra ráno bude muset vytřít. Do hajzlu!

Cítil se jako multifunkční zaměstnanec.

Zítra se změní na uklízečku. A musí to stihnout brzy, protože dopoledne přijede Anthony a přiveze mu další marody, které je třeba ošetřit více, než zvládají oni v záchranné stanici. Jak tohle nesnáší!

Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Musí se dobře vyspat a psychicky připravit. Kolikrát si už říkal, že si to nesmí brát k srdci, ale když viděl zubožená zvířata s abscesy a zdeformovanými končetinami vlivem popálenin, bylo mu vždycky do pláče. Věděl, že ho zítra čekají hodiny práce nad operačním stolem. Zkousl si ret a zatvrdil se, že na tohle teď nebude myslet.

Byl rád, že se mýlil a Lucas se ho přes všechnu jeho uzavřenost nebojí, a dokonce si dovolil ho slít vodou. Ne že by sám tuto činnost nedělal běžně, ale když to člověk nečekal…

V té chvíli Lucas vyklouzl ze dveří a Daniel si ho přeměřil očima. Firemní šedé tričko s vyšitou koalkou na kapsičce mu vážně slušelo. Přimhouřil oči, jako to dělával vždycky, když přemýšlel. Koketoval s myšlenkou, že by mu nabídl práci. Ale měl tento člověk zapotřebí dělat zahradníka a uklízečku? Ne, jeho úděl byl pomáhat lidem a tuhle dřinu nechá jiným. Někoho sežene. Nepochyboval o tom, že i sám Lucas si brzy něco najde, co mu bude více vyhovovat. Věděl, že kdyby skončil tady, hledání nového zaměstnání by vzdal. Vždycky to tak bylo. A tady by ho byla škoda. Kdyby ho požádal, věděl, že by to vzal, ale jenom proto, aby tímto splatil Danielovu pohostinnost, a to nechtěl. Nechtěl, aby mu byl za cokoliv vděčný.

Mohl by mu však pomoci s něčím jiným. Dnes mu jeho největší dodavatelé krmiv napsali mail, že jejich firma končí, a on byl tím pádem v háji. Potřeboval najít nového nejen pro sebe, ale i pro záchrannou stanici, kterou také zásobovali. Měl v plánu si k tomu večer sednout, ale když si představil courání na internetu, tmělo se mu před očima. Nebavilo ho to a neměl na to čas. Tu trochu, co měl, by raději odpočíval. Ale Lucase vidíval s mobilem v ruce poměrně často a nepochyboval, že jemu bloumání po internetu nevadí. Kromě toho na to bude mít čas, může se podívat na recenze, porovnat ceny…

„Lucasi, mohl bych tě ještě poprosit o jednu věc?“ začal a po jeho přikývnutí mu vysvětlil, co by potřeboval.

„Tady máš několik faktur, kde jsou napsány typy krmiv i další položky, které jsem od nich já i Tony bral. Jsou tam i ceny a množství. Ne všechny firmy jsou schopné nám toho dodávat tolik. Potřeboval bych, abys vyhledal nějaký e-shop, firmu, která nám může nahradit tuto stávající. Tady dole je můj mail, a nakonec ani telefon jsem ti nikdy nedal, ten je tam také…,“ zauvažoval, „docela to spěchá, ale zase tě nechci honit. Tvé hledání mi pak na ten mail pošli, ať to mám někde uložené. Uděláš to pro mě?“

Lucas jen pokýval hlavou a usmál se. Tohle mu vážně nedělalo problém, nehledě na to, že měl čím zaplnit čas. A taky byl rád, že Danielovi může pomoci, ať už šlo o cokoli.

Po tomto zvláštním odpoledni se cítil daleko lépe a musel přiznat, že z něj opadla i valná většina nervozity. Stále mu bušilo srdce a dech se mírně zrychloval, stále si pod pohledem Daniela připadal zvláštně, cítil se ale daleko víc uvolněně a v pořádku. V hlavě mu hrál Danielův smích a jiskry v jeho očích, úsměv, který Lucasovi věnoval…

Byl krásný, nádherný, a ve chvíli, kdy se ještě usmíval, přidávaje se k zrzkově dětinské hře, vypadal jako jakýsi řecký polobůh, to sice ano, ale taky jako úplně normální člověk, a to možná Luke potřeboval. Vidět, že černovlásek nebyl neprostupnou kostkou ledu, snad i krapet děsivou… možná víc než krapet. Že se uměl smát a usmívat, prát a blbnout, bylo to zvláštní, ale hezky zvláštní.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)

Komentáře  

0 #3 Odp.: Zkouška ohněm – 5. SblíženíAlianor 2022-09-08 17:37
:D :D :D Myslíš, Tame? Ono se to pořád posouvá dál, jen zkrátka pomalu, jako v životě.
Citovat
+2 #2 Odp.: Zkouška ohněm – 5. SblíženíKev1000 2022-09-06 21:38
Tenhle díl jsem si vážně vychutnal :-)
Citovat
+3 #1 Moc...Tamanium 2022-08-28 21:47
...hezky se to rozvinulo. Bariéra prolomena a snad se příště dostanema o kousíček dál.
Citovat