• Alianor
  • King of Deathtown
Stylromantika
Datum publikace30. 10. 2022
Počet zobrazení1588×
Hodnocení4.74
Počet komentářů4

Lucas se tou dobou konečně blížil k domovu. Film už dávno skončil, Christian mu ale navrhl, jestli by se ještě nešel projít, a tak zrzek souhlasil. Ostatně, proč by ne…

„To bylo úžasný! Tedy, v momentě, kdy se rozplakalo to dítě tři řady před námi, to zas tak úžasný nebylo, ale ten film… Prohození identit, to by mě nenapadlo,” pochvaloval si Christian a Lucas souhlasně kýval hlavou. Pak se usmál.

„Nejlepší byla ta scéna, kde se kruhoocasý rozhodl stát se jedním z tučňáků. Prý: ‚Jak moc chceš mezi nás?‘ ‚Víc než cokoli na světě! Přísahám!‘ ‚Dal bys za to všechno?‘ ‚Ano!‘ ‚Dobře! Krok první —‘ ‚Už nechci, zájem pominul…‘”

Hnědooký se rozesmál stejně jako zrzek a nadhodil jinou scénu, která zase pobavila jeho. V rukou měli napůl vyprázdněné kelímky s Colou a popcornem, který jim byl, zdálo se, večeří, protože ani jeden nevypadal, že toho do sebe nacpe víc.

Film byl úžasný a Lucas si připadal jako dítě. Tak nadšené, fascinované. Podívat se po dlouhé době do kina byl úžasný zážitek, stejně jako bylo úžasné cítit se po dlouhé době tak… Tak v centru dění, zájmu. Líbilo se mu mít kamaráda. Daniela tak nebral, on byl člověk, za kterým by se rád vracel. Ten, kterého by mohl vidět úplně kdykoli, na kterého by se mohl těšit celý den v práci a pak ho doma políbit, schovat se mu do náruče a nechat odplout všechno špatné, co se ten den stalo. To, co cítil k Danielovi, zkrátka bylo daleko důvěrnější a hlubší, bylo ale fajn jednou za čas promluvit s někým jiným. Už mu ale černovlásek scházel…

Ta myšlenka ho překvapila, věděl ale, že tomu tak bylo. Velmi rychle si zvykl trávit s ním každý večer, každé možné odpoledne, a tohle byla výjimka, sice hezká, ale těšil se, až se zase vrátí za ním. V jeho přítomnosti cítil zvláštní klid, věděl, že i když nebude mluvit, všechno bude v pořádku. Bylo mu s ním prostě hezky.

Byl v tom až po uši, věděl to, ale už se toho zřejmě nešlo zbavit. Trvalo to zhruba dvě hodiny a on už ho postrádal.

Nyní se ale znovu usmál a po boku hnědovláska sešel k pláži. Nešli na ni, jen pokračovali podél písku, poslouchali tříštící se vlny, povídali si a vnímali klid, který voda přinášela. Ve vzduchu byla cítit sůl a sem tam se do ticha ozval racek.

„Bylo to hezký,” řekl pak Chris, když se přiblížili k vile a oni oba pochopili, že bude čas se rozloučit. A tak se zastavili, v rukou stále poloprázdné kelímky, a podívali se na sebe.

„To jo…,” odvětil zrzek tiše.

„Někdy to zopakujem, ne?” navrhl pak hnědooký a zrzek s úsměvem kývl. Těšil se, už teď. Bylo by jedno, jestli by to byla jen procházka, nebo nějaká kinu podobná akce, Christianova přítomnost byla příjemná. Ne tolik jako Danielova, tu on miloval, ale prostě… prostě příjemná…

Rozloučili se a zrzek vytáhl klíče a tiše zapadl do vily. Na rtech mu stále hrál úsměv, v očích měl jiskry. V rukou popcorn a zbytek Coly a vypadal jako dítě, věděl to. Vběhl do kuchyně, v níž se svítilo, aby pozdravil svého spolubydlícího, a pokud by měl zájem, povyprávěl mu o filmu a Christianovi, mezi dveřmi se ale zarazil a krev mu zmrzla v žilách.

„Panebože…,” vyklouzlo mu. Všude byly střepy a mezi nimi stál Daniel, jenž se snažil jednou rukou všechny posbírat. Rychle zamrkal, aby rozehnal černo, které se mu z toho pohledu dělalo před očima. Vždyť se mohl pořezat! Šikovnější ruku měl v sádře.

Srdce se mu stáhlo strachem a měl dojem, že vynechalo pár úderů. Na rozdíl od černovláska, jemu docházely všechny možné následky a dělalo se mu z nich úzko. Bál se.

Spěšně odložil oba kelímky na stůl.

„Ukaž,” řekl a opatrně vzal posbírané střepy z jeho nešikovné pravačky. Popadl smetáček a lopatku a sám začal uklízet menší i větší střepy, u nichž usuzoval, že kdysi tvořily hrníček – matně si vybavoval, že si do něj Daniel dělal kafe.

„Děkuji,“ řekl černovlásek a úlevně se na něj zadíval. Chtěl sice tu spoušť uklidit, než Lucas dorazí domů, aby ho nenapadlo se ptát, co se stalo, ale věděl, že v ruce se sádrou neudrží smeták ani lopatku, takže to bylo stejně marné. Střepy byly úplně všude, hrníček se roztříštil na tisíc drobounkých kousků. Na úklid potřeboval obě ruce a ty teď k dispozici neměl.

„Ještě než se zeptáš, co se stalo, myslím, že nemá cenu se vymlouvat na nešikovnost. Vypěnil jsem a mrsknul jsem jím o zem. Důvod znát nemusíš. Na lince je čerstvé pečivo, v lednici pomazánka, najez se, jestli jsi to nestihl už ve městě. Taky ukliď ten bordel po mně, člověk by se neměl jednou rukou pouštět do vaření čehokoli, ale měl jsem hlad a udělal jsem při tom ještě větší binec, než dělávám běžně. Půjdu k sobě, necítím se dobře, dobrou noc.“

Nečekal ani na odpověď a zapadl do svého pokoje. Praštil sebou do postele a bílý strop mu najednou přišel zajímavější než obvykle. Rád by vypnul mozek a jen tupě zíral do stropu, ale nešlo to.

Stále mu v uších zněl uvolněný a veselý Lucasův hlas, když vešel do vily. Působil šťastně až do chvíle, kdy uviděl kuchyň plnou střepů. Úsměv na tváři mu zmizel a nahradila ho starost.

Daniel byl na jednu stranu rád, že mu není lhostejný, na druhou však věděl, že mu tímto pokazil zbytek večera. On byl zkrátka jeho zhouba, nikdy s ním nebude tak šťastný jako s Leonardem nebo Christianem, ať už k němu ti dva cítí cokoliv.

Slyšel, že vedle cinkání nádobí utichlo a vrzl sedmý schod.

Daniel ještě chvíli počkal, aby si byl jistý, že Lucas už je v soukromí svého pokoje, a pak se vplížil do kuchyně udělat si ještě jednu kávu.

Měl by se vyspat, ale mnohem raději by celé noci tlachal s Lucasem po Messengeru. Uvědomil si, jak je to bizarní. Pokud by s ním mluvit chtěl, může mu klepnout na dveře a mohou si povykládat u stolu v kuchyni u čaje, nebo by mohli jít na večerní procházku – nebylo ještě tak pozdě.

Jenže to, co Lucas řekne neznámému Damiánovi, by nejspíš nikdy neřekl Danielovi.

Otevřel si noťas a přihlásil se na Facebook. Věděl, že by to neměl dělat! Že by mu už neměl psát…, než bude pozdě. Jednou na to Lucas přijde, a to bude konec jejich křehkého přátelství. Tohle by mu totiž neodpustil.

Nemohl si ale pomoct. Ještě dnes a pak toho nechá…

»Ahoj Lucasi, jaký jsi měl dnes den?«

Lucas se takřka automaticky natáhl po cinkajícím telefonu, hodnou chvíli pak ovšem koukal na černou obrazovku a nějak se nemohl vzpamatovat. Daniel na něj, opět, na jeden zátah vychrlil až moc informací a on se obával, že je stále všechny nepobral.

Co se mu stalo? Naštval se. A nechtěl, aby Lucas věděl proč. Tedy, to by vlastně i chápal, každý má nějaké tajemství, a bylo logické, že se mu Daniel nechtěl svěřovat se životem, ačkoli by ho vyslechl rád.

Necítil se dobře. Bylo mu špatně? Něco ho naštvalo. Dělo se něco? Jestli měl nějaký problém, Luke mu chtěl pomoct! I když věděl, že on sám toho pravděpodobně moc nezmůže – nezvládal pomoct ani sám sobě, ani svému neznámému, ani Ellie, nikomu.

Konečně odemkl telefon, z jehož zamčené obrazovky na něj svítilo jméno jeho neznámého. Nepatrně se pousmál, když to viděl – měl ho rád, i když nevěděl, kdo se na druhé straně skrýval. Byl mu sympatický, leč sám přesně netušil čím. Něco na tom člověku mu ale přišlo tak nějak hezké a budilo to v něm důvěru, netušil, odkud to pramenilo, a vlastně to ani zjišťovat nechtěl.

Jaký jsi měl dnes den?

Úsměv na jeho lících se ještě rozšířil. Tohle bylo milé…

»No… vlastně skvělý. Úžasný! Byl jsem v kině. To asi nezní moc výjimečně, ale já v kině nebyl už několik let. Nějak na to nebyl čas ani peníze… Ale tohle bylo skvělé! Popcorn, Cola… miluju Colu, snad skoro stejně jako džusy. A ten film… Asi se ti to bude zdát hloupé, ale byli jsme na Madagaskaru, tom nejnovějším. Bylo to skvělé.«

Na moment se zarazil. Uvědomil si, jak moc se rozpovídal, a cosi v něm jej napomenulo, aby se trochu hlídal. Tohle jeho neznámého nejspíš vůbec nezajímalo. Měl by to smazat. Na jinou stranu, ptal se, tak to třeba vědět chtěl.

»A taky mám kamaráda, snad. Teď si přijdu jako dítě, omlouvám se, ale je to úžasný pocit. A co ty? Jak se máš?«

Když si Daniel představil, že jen kvůli svému hloupému žárlení mu to kino chtěl překazit, udělalo se mu špatně. Tolik se na to těšil, a nakonec si to užil, naštěstí. A Daniel opět myslel jen sám na sebe.

Vždycky byl sobec, ale tohle už bylo přespříliš. Když si ani neuvědomil, jak moc mu mohl ublížit…

Jak moc mohl být smutný.

Tohle už se nesmělo opakovat! Lucas měl svůj život a Daniel by si měl své majetnictví zakázat!

»Jsem rád, že ses bavil, to je dobře, aspoň jsi na chvíli mohl přestat myslet na své trápení. Člověk jednou za čas musí takhle vypadnout, jinak se z toho zblázní. Vím, o čem mluvím… Taky bych měl sem tam vypnout a přestat se užírat prací, životem, neuskutečněným vztahem, láskou, kterou si nejsem jistý… Den jsem neměl moc dobrý, udělal jsem chybu, velkou, vlastně stále dělám chyby. Naštěstí lidé kolem mě jsou silní a nenechají si ublížit. Lucasi – jsem strašně špatný člověk, vlastně by ses se mnou vůbec neměl bavit. Dokážu tak ubližovat, aniž bych si to v tu chvíli uvědomil, a později už je kolikrát pozdě. Ale nechci si stěžovat, jsem rád, že alespoň ty ses měl dnes dobře a našel sis kamaráda. Kamaráda nebo přítele? Vím, vím, příliš osobní, co je mi do toho. Moc se šťourám v cizích životech…«

Lucas překvapeně zamrkal, když onu zprávu dočetl. Měl by se s ním přestat bavit? Proč? Povídal si s ním rád, nijak mu neublížil, naopak. Pomáhal mu a Lucas mu za to byl vděčný. Jeho otázka jej ale udivovala. Ne tak proto, že by byla osobní, i když to samozřejmě taky, spíš tomu moc nerozuměl. Jak mohl jeho neznámý tak rychle odhadnout, že by se mu Chris snad mohl líbit? Neřekl, jak vypadal, jaký byl, kolik mu bylo, nic. Navíc, moc dobře věděl, že Lucas už měl jasno…

»Není to osobní, navíc už jsem ti řekl daleko osobnější věci. Ten kluk je fajn, čistě z teoretického hlediska mi přijde atraktivní, tělem, očima a úsměvem. A má milou povahu. Ale i kdybych už neměl vybráno, zaprvé bych z jednoho dne nemohl usuzovat vůbec nic a zadruhé, nemyslím si, že by z toho kdy něco bylo. Ale to jen teoreticky. Ptáš se kvůli tomu, o čem jsme se bavili předevčírem, že? Říkal jsi, že v okolí mám jistě spoustu lidí, kteří by za lásku stáli, jenže tak to nejspíš vážně nepůjde. Strávili jsme spolu jeden večer a už na jeho konci mi moje láska chyběla. Kdyby šel s námi… Třeba by si ho Chris oblíbil. Vidíš? Mluvím o Christianovi a přitom už vzpomínám jeho. Myslím na něj pořád, kdykoli a kdekoli, vlastně víc než nad prací nebo nad čímkoli jiným. Miluju ho, to nejde nahradit a nedovedu si představit zamilovat se do někoho jiného, nebo se o někoho jiného snažit, na to prostě nejsem…«

Daniel si povzdychl. Nad čím to vlastně přemýšlel, vždyť to věděl, tak jak mohl být tak zaslepený a žárlit na toho hnědookého hezouna. Byli kamarádi, protože Lucas bezmezně miloval Lea. Tak si to teď ujasnil, ale lépe mu stejně nebylo. Zase o něm mluvil tak krásně, zaníceně, bylo nad slunce jasné, že Lucase nikdo jiný nezviklá, jeho láska byla tak silná…

Teď už jenom se s tím smířit. Opravdu, uvnitř v duši… přestat konečně žárlit a vzdát to. Myslet na Lucase jen jako na kamaráda, to teď bude jeho priorita číslo jedna.

Zvládne to!

»Přeju ti kamaráda, je fajn mít někoho, kdo tě vyslechne nebo jen nechá na chvíli zapomenout na splíny. Asi bych taky nějakého takového potřeboval, ale všichni jsou daleko. Je to zvláštní, celé měsíce mi nikdo nijak moc nechyběl, nějak jsem si sám se sebou vystačil, snad díky tomu, že jsem byl zavalený prací a povinnostmi, ale jak tě tak poslouchám, závidím ti ho. Mám sice tebe, mohu se ti svěřit, jenže… zprávy jsou neosobní. Další přátelé jsou také daleko… Neměl bych si ti stěžovat, ale beru to jako takovou terapii. Nechtěl bych tě však takto využívat. Sakra… měl bych si s tebou přestat psát.«

Tohle by měl smazat, měl by… je to hloupost! Ale ruka mu ujela a zpráva se označila jako přečtená.

»Promiň, nechtěl jsem tohle poslat, jen jsem tak zmatený a nemám se komu svěřit…«

Lucas se jen pousmál. Bylo mu jeho neznámého líto, v ten moment si tolik přál smět s ním být a nějak mu pomoci. Nejen proto, že to tak pro něj bylo přirozené, ten člověk se mu čímsi na jeho jednání dostával do srdce rychleji, než by bylo běžné. Ne tím způsobem jako Daniel… nebo vlastně ano, ale zároveň ne. Bylo na něm cosi povědomého, co Lucase nutilo mu prostě věřit a chtít mu pomáhat. Chtěl mu dělat kamaráda, rameno pro pláč a náruč na schování se před světem. Nebylo v tom nic víc, nic hlubokého. Jen mu chtěl pomoct…

»To je v pořádku. Jsem tu pro tebe, pokud budeš chtít :)«

A po té zprávě už telefon uzavřel, odložil vedle sebe a lehl si, zavíraje oči. Nechtělo se mu spát, to vůbec! Jen si potřeboval odpočinout, všeho toho na něj bylo hodně. Tolik pocitů, tolik zážitků… Měl nového kamaráda! Vlastně dva, jelikož počítal i Damiána. Byl v kině, povídal si s Chrisem a bylo mu tak nějak hezky. Nechtěl spát, chtěl jen zavřít oči a vnímat všechno, co mu v ten moment proudilo tělem. A netrvalo dlouho a toto přemítání jej i přes nesouhlas odvedlo do říše snů.

Druhý den ráno měl Daniel dojem, že se snad ani nebude moci podívat Christianovi do očí. Byl si velmi dobře vědomý, že to den předtím přehnal, a taky, že to sám Chris věděl. Choval se k němu uctivě, ale s velkým odstupem, a pokud mohl, vyhýbal se mu.

Jeho nadřízený si ale uvědomil, že tahle to nechtěl. Copak si opravdu musí všechny okolo jen znepřátelit? Jeho povaha byla občas těžko stravitelná, ale doufal, že v tomto případě lze ještě chybu napravit. Christian, jak už vypozoroval, byl hodně podobný Lucasovi, a u něj se mu to taky podařilo, ačkoliv konkrétně u zrzka dělal jeden přešlap za druhým…

„Christiane, pojď sem za mnou! Já nechci, abys tady byl jen jako pomocná síla, byl bych rád, pokud tady chceš zůstat nastálo, abys uměl zvířata i ošetřit. Ukážu ti, jak převazovat nemocné tlapičky, jak čistit rány, pokud jsou zanícené, jak jim podat lék, pokud není nitrožilně… Proto bych teď rád věděl, jestli tu chceš zůstat nastálo i přes to, jak jsem se k tobě včera zachoval. Za což bych se ti rád omluvil. Nebyl jsem v dobrém rozpoložení, někdy jsem protivný, ale to není nic proti tobě. Promiň mi to, a rád bych ti ještě jednou nabídl tykání…,“ zadíval se do jeho čokoládových očí a čekal spíš odmítnutí. Ty se ale rozzářily a Christian s úsměvem přijal nabídku stálé práce.

***

Za tři týdny sundali Danielovi sádru a Lucas mu nabídl, že s ním bude cvičit a rehabilitovat. Těšil se do bazénu a na to, že se dokáže normálně sám umýt a nebude muset neustále s něčím žádat o asistenci. Poslední týden už byl z toho tak frustrovaný, že chtěl sádru rozřezat a sundat, za což ho Lucas jemně, ale důsledně seřval.

Přijel domů z nemocnice spokojený, že je ruka v pořádku, uvařil si kafe a vyvalil se na pohovku. Bylo brzké odpoledne a on věděl, že dnes se už na kliniku vracet nemusí. Christian byl spolehlivý a šikovný, všechno kromě složitějších lékařských zákroků zvládal sám. Lucas byl ještě v práci a Daniel si užíval tichého Nocturna od Chopina, které se linulo z reproduktorů. Pousmál se, když si uvědomil, že za pár dní si bude moci také sednout za černé piano a hrát. Z jeho rozjímání ho vytrhlo zběsilé dlouhé zvonění jejich zvonku.

Otevřel dveře a zadíval se do modrých očí pohledného, vysmátého blonďáka, kterému u nohou stála objemná cestovní taška.

„Ahoj,“ zazubil se neznámý.

Daniel jen přimhouřil oči a zamračil se: „My se známe?“

„Jo, já jsem Leonard, kámoš Lucase, ze Sydney… Psal jsi na Messu, že můžem s Tonym přijet, teda je to už nějaký ten pátek, ale vzhledem k tomu, že to byla jediná tvoje zpráva, kterou jsi nás na našem společném chatu obdařil, moh‘ by sis to pamatovat… Můžu dál?“

„Daniel…,“ představil se a vnitřně se otřepal z mladíkova sebejistého chování. Jeden pohled a už mu byl nesympatický, a byl blonďák. Nesnášel blonďáky…

„Jo, já vím, znám tě z novin, hele, ta tvoje bejvalka, to byla fakt kůže, v posteli musela být divoška, fúha, takové já bych se nevzdal…,“ mlel dál a okázale zíral na vybavení haly a pak, aniž se zul, vstoupil dovnitř a vyvalil se na sedačku. „Máte to tu hezký… Jé, ty máš uvařený kafe, taky bych si dal.“

Daniel nevěřil svým očím a jen stál a zíral na něj jako na návštěvu z Marsu. Omyl, ani zelený mužíček by jej takhle nevykolejil jako tenhle… blonďák.

„Prosím?“ To bylo v tu chvíli jediné, co ze sebe dokázal dostat. Chvíli ještě nevěřícně mrkal, ale pak se vzpamatoval. „Takže za jedno, my se doma vyzouváme, za druhé, jaká byla moje exmanželka v posteli tě vůbec nemusí zajímat! Víš co, já jsem byl na odchodu…, musím do práce a Lucas je taky ještě v práci. Takže si zajdi na kafe někde do hospody, nebo mu zavolej, myslím, že by měl za chvíli končit…,“ nedokázal skrýt chlad a nepříjemnost v hlase, nemohl si pomoct. Byl rád, že se natolik udržel, že ho nevykopnul ze dveří už po první jeho větě. „Tašku si tu nechej…“

Musel se jít uklidnit, tohle musel vstřebat sám. Nedokázal s ním v tuto chvíli zkrátka vydržet v jednom domě. Nedopadlo by to dobře, a to Daniel kvůli Lucasovi nechtěl.

A přesně v ten moment zarachotil v zámku klíč a zrzek s úsměvem od ucha k uchu vběhl dovnitř.

Byl nadšený! V práci ho pustili dřív, protože majitelka a vedoucí odjížděla na čísi narozeniny a rozhodla se proto salón uzavřít o pár desítek minut časněji. Stejně už měli prázdno. Venku bylo krásně, ptáci zpívali a slunce svítilo, byl nádherný den a on už se tolik těšil domů! Třeba Daniela vytáhne běhat, nebo na procházku, přemýšlel, když procházel ulicí vedoucí k vile. Nebo cokoli jiného – mohli by zase koukat na televizi, nebo by mohli k bazénu. A taky se těšil, až zase napíše svému neznámému, který se mu sice stále nesvěřil se jménem, zato jej ale vždy vyslechl a tak nějak mu rozuměl. Chatování s ním bylo hezké, Luke ho měl rád.

Chtěl Daniela pozdravit, když si ale všiml jeho nicneříkajícího výrazu, úsměv mu na tváři ztuhl a vzápětí se vytratil. Dělo se něco? V pikosekundě mu hlavou začalo kolovat všechno možné, včetně milionů otázek. Nějak se naučil vyčíst, kdy Daniel nebyl úplně spokojený a zlobil se a kdy se naopak tvářil… no, naštvaně, ale ve skutečnosti naštvaný nebyl. A když teď na něj koukal, bál se zeptat, co se vlastně pokazilo.

Na moment se jejich oči setkaly. Ze zelených svítila otázka, v šedých byl odpor. Než se ale Lucas stačil zeptat, co se stalo, padl mu konečně pohled na třetí osobu v místnosti, která se právě zvedla z gauče a zazubila se tak šťastně, až měl Lucas dojem, že jej tak neviděl, ani když sám přijel do Sydney.

V momentě se mu výraz ve tváři kompletně změnil. Zapomněl všechen strach a otázky, teď chápal, ale byl tak… tak nadšený! Vykulil oči, v nichž se mu vzápětí objevily jiskry, a zazubil se snad stejně jako mladík ve vedlejší místnosti.

„Leo!” vyhrkl a spěšně k němu přeběhl, aby jej mohl obejmout – spontánně, bez přemýšlení nad čímkoli. Úplně zapomněl, že v místnosti nejsou sami, tělem mu kolovalo překvapení a štěstí. Neměl tušení, že Leonardo plánoval přijet, cítil, že se mu nejspíš zastavilo srdce, jak se lekl, teď už ale zase bušilo. Tohle objetí nebylo nijak milostné nebo romantické. Vlastně si nikdy neodvykl loučit a vítat se s Leonardem právě objetím, protože jak sám blonďák kdysi řekl, k Lucasovi se tenhle způsob zdravení zkrátka hodil víc. Ke všem holkám a k zrzkovi, ale to se tehdy rozhodl přecházet.

„Ahoj Lucasi,” řekl stále s úsměvem blonďák a opatrně svého přítele pustil. Koutkem oka ale nepřestával sledovat, zda se Daniel rozhodne nějak zareagovat. Z tváře mu nedokázal vyčíst vůbec nic, byl si ale jist, že se mu tohle nelíbilo.

„Představ si to, on má kafe! Já chci taky kafe. Půjdeme na kafe, dneska už jsem toho udělal tolik, že mě nic nezastaví. Jo a něco jsem ti přinesl,” řekl a zašátral v tašce, z níž pak vytáhl kartonovou krabici. Byla z jakési limitované edice, růžová a měla na sobě nakreslené princezny a jednorožce.

„Džus. Multivitamin, ten máš rád. To víš, mezi dětmi je tohle oblíbené,” vyplázl na Lucase jazyk, načež se zrzek neudržel a usmál se – byl rád, že tu Leo byl…

Daniel se smutně podíval do zářících očí svého spolubydlícího. Bylo v něm najednou tolik energie, kolik za celou dobu, co spolu bydleli, neviděl. Zářil, pobíhal okolo a mluvil…

Stále…

Vyptával se s nadšením, odpovídal na Leovy všetečné otázky. Jemu věnoval jen jeden pohled a hned se zase otočil na svého přítele. Daniel si opět připadal, jako by ani v místnosti nebyl.

Naposledy se na ty dva podíval a pak křápl dveřmi. Uvnitř něj ho to sžíralo a věděl, že tohle nedokáže ustát, a nemohl se dívat na radost, která z Lucase sálala, ačkoliv dobře věděl, že by mu ji měl přát. Akorát měl neodbytný dojem, že Leo nebyl ten pravý, který by dokázal udělat Lucase šťastného. Zrzek ho miloval, ale přesto sám cítil, jak Daniel pochopil ze zpráv, že něco není v pořádku… Protože kdyby bylo, byli by spolu. Mohl jen doufat, že Leo Lucase nějak nevyužívá. Nehodil se k němu. Černovlasý byl přesvědčený, že s tímto klukem nemůže být jeho zrzeček šťastný, ale také dobře věděl, že jemu do toho nic není a je zaujatý.

Nedokázal odhadnout, nakolik je soudný předpokládat, jaké to opravdu mezi nimi je, a vlastně ani nevěděl, co Lucasovi vyhovuje. Třeba se mu líbí tihle sebestřední a naprosto otřesně sebejistí týpci.

Jak moc ho vlastně znal? Kolik toho o něm věděl? Z rozhovorů velmi málo, zrzek nebyl zrovna otevřený a povídavý typ, více z něj vytáhl jako neznámý Damián, ale i přesto netušil, že Lucas má takový vkus.

Byl to však jeho život a Daniel se s tím bude muset jednou smířit a pro jeho zdraví by to mělo být co nejdříve. Z toho také vyplynulo, že bude muset na pár dní tolerovat ve své blízkosti i toho jeho blonďáka.

***

Dorazil do práce, poslal překvapeného Christiana domů a smutně si uvědomil, že jeho by viděl po boku Lucase mnohem raději než toho nejlepšího kluka na světě.

Už tohle oslovení, které si sám přiřadil podle slov zrzka, vypovídá o jeho nebetyčném sebevědomí, které Danielovi přišlo až toxické.

Chris byl skromný tichý kluk, měli stejné zájmy… ideální.

Téměř…

Protože nejlepší by byl samozřejmě Daniel, taktéž sebestředný tímto svým tvrzením, jenže on si to alespoň přiznal.

Oba mladíci ve vile se zatím usadili na gauč, stále ponoření v příjemné konverzaci. Ve chvíli, kdy si byl Leonardo jistý, že je Daniel skutečně pryč, se ale nepatrně zašklebil. Tedy, ze začátku nepatrně, ale pak víc a víc, až se mu v jedné tváři udělal ďolíček.

„A teď pravdu! Prý že do něj nejsi udělanej,” našpulil Leonardo rty, načež si Lucas teatrálně povzdychl. Věděl, že tohle přijde, nečekal ale, že to bude tak brzy. Nepatrně zčervenal a odvrátil pohled, což blonďákovi stačilo. Usmál se proto od ucha k uchu.

„Ty jsi zamilovanej! Lucasi, ty ses zamiloval! Musíme to oslavit! Ale čím bychom mohli… mám to! Uděláme palačinky!” zasvítilo v očích Leonardovi. Lucas si tedy nebyl moc jistý, co přesně na tom chtěl blonďák slavit, věděl ale, že palačinky miloval, takže jeho slova docela chápal.

„Povídej! Jsem hrozně zvědavej a ty mi zase nic neřekneš až do poslední chvíle… Jak jsi na to přišel? Jak dlouho už to je? Balíš ho? Balí tě on? Chodíte spolu? Kouká tak vražedně na všechny, co se kolem tebe motají? Lucasi, jestli mi řekneš, že do tebe není blázen, zastřelím tě,” vychrlil ze sebe, v závěru ale varovně zvedl prst a zelenooký se pokusil zpražit ho pohledem.

„Vlastně… ne. Není do mě zamilovaný, a než začneš shánět povolení vlastnit zbraň, které mimochodem neseženeš, protože máš od napodobování toho policisty na pět let zákaz vstupu na střelnici, on je hetero, Leo. Stoprocentní. Nic z toho nebude,” řekl zrzek, ve tváři jistotu. Leonarda to ale nepřesvědčilo.

„Blbost. Viděl jsem, jak tě pozoruje, a navíc, slyšels, jak bouchl dveřmi? Stopro žárlí,” zašklebil se blonďák, za což si vysloužil asi nejhorší pohled, jaký kdy od Lucase dostal, a že to byl výkon – Luke takové pohledy běžně nerozdával.

„Leo, on nežárlí. Možná mu vadí, že viděl dva kluky objímat se, nevím, ale tohle je hloupost,” zakroutil razantně hlavou, kdesi v sobě ale cítil, že tohle také není tak úplně pravda. Daniel jej přece přesvědčoval, že mu pánské návštěvy vadit nebudou, několikrát mu to zopakoval, a dokonce Leonarda sám pozval, takže ať už by si mohl myslet cokoli, kvůli tomuhle to nebylo. Navíc, Leonardo byl jenom kamarád, to snad musel vidět i Daniel.

„Stejně ti nevěřím, ale to je teď jedno. Co ty? Jaké máš nejlepší vzpomínky a jaké naopak nejtrapnější?” pokračoval Leonardo ve vyptávání se. Tohle téma ho zajímalo, možná víc než by Lucas uznal za vhodné, všechny otázky ale zodpovídal – věděl, že Leonardovi se může svěřit. Byl sice ukecaný, až Luke protáčel oči, také se ale v jeho přítomnosti neustále smál. Leonardo se často nezdál jako nejlepší na svěřování se a na hluboké konverzace, tajemství ale udržet dokázal. Moc věcí vážně nebral, když na to ale přišlo, zvládl poslouchat a poradit, postavit se za Lucase i za sebe. Měl srdce a zrzek si to uvědomoval. Dlouhé minuty si tam potom ještě povídali, dlouhé minuty seděli na pohovce a Lucas ze sebe nechal vytáhnout snad všechny pocity a trapné scény, ale taky krásné momenty, které jej napadaly. Spolu se pak pustili do přípravy oněch slíbených palačinek, které se rozhodli udělat si k večeři, a u toho se stále bavili o všem možném.

V přítomnosti blonďáka si Lucas připadal, jako že žádné tajemství není dost cenné, aby nebylo prozrazeno – to bylo na Leonardovi strašné. Vytáhl ze všech úplně všechno a člověk si pak ještě myslel, že svěřit se bylo to nejlepší, co mohl udělat. Až týdny po setkání se sebevědomým mladíkem si uvědomil, co všechno vlastně rozhodně říct nechtěl.

Leonardo seděl u stolu a cpal do sebe poslední palačinku, zatímco Lucas chystal další pro Daniela a pak se chtěl pustit do těch svých. To by ho ale Leo nesměl vyrušit tím nejhorším možným dotazem.

„Co hledání nové práce? Už máš?” Tohle nebylo dobré. Kompletně ztuhl, neschopen pohybu. Jak odpovědět? Sakra, sakra, sakra, nechtěl, aby Leonardo věděl zrovna tohle… Jenže blonďák nebyl hloupý a už postoj, který Lucas zaujal, mu prozradil dost. „Lucasi? Kde pracuješ?”

Sakra!

Co měl teď dělat? Dal na talířek vedle sebe poslední palačinku a už už se chtěl plně soustředit na další, Leo se ale postavil a vypnul plyn, aby Lucasovi znemožnil soustředit se na všechno jiné, jen ne na jeho dotaz. Stál u něj tak blízko, že mu musel koukat do očí. A pak si Leonardo povzdychl.

„Já nevím, co děláš, ale jestli prodáváš drogy nebo sebe sama, měl bys to říct,” poznamenal tak vážně, až Luke překvapeně zamrkal.

„Cože? Ne, to ne, já… Leonardo, já bez vysoké doktora dělat nemůžu! Praxe mám málo, studium nedodělané, tohle prostě nešlo, musel jsem se vrátit…,” a v ten moment to Leonardo pochopil. A jediné, co udělal, bylo, že se nepatrně usmál a vtáhl si zrzka do objetí.

„Hlavně, že ti nic není… Na tomhle přece nezáleží, ne tolik, aby ses tím musel trápit,” napomenul ho jemně, když jej pustil, a i Lucas se nepatrně usmál, než vděčně kývl hlavou. Jen stěží by mohl popsat, jak obrovský kámen mu v ten moment spadl ze srdce.

„Děkuju…”

„Nemáš za co,” pokrčil rameny jeho společník, pak se ale zamyslel. „Víš co? Já to tomu tvému polobohovi donesu, beztak bys za ním teď šel, aby to neměl studené, a sám ještě nejsi najedený,” navrhl. Věděl, že přesně toto má Lucas v plánu, ostatně to od něj slyšel. Ten teď ale překvapeně zamrkal.

„To ne, já tam půjdu, nemusíš —“ začal, Leonardo ho ale přerušil.

„Neboj, já ti ho fakt balit nebudu. Jen mu donesu jídlo,” zašklebil se a spěšně naskládal všechny palačinky do připravené krabičky, dal je do tašky spolu s marmeládou a skořicí a sebejistě se usmál.

„No… tak jo,” řekl Lucas zaraženě. A než se nadál, byl v domě sám.

Blonďák si to zatím rychlou chůzí mířil přímo na kliniku – věděl, kde je, šel kolem ní, když hledal vilu, a Lucas sám mu prozradil, že právě tam Daniel pracoval. Uvnitř něj se ale odehrával boj.

Jak ho černovlásek mohl nechat trápit se?! Podporu by měl mít primárně u něj, tohle by přesně měl Daniel vědět a nejen to – měl by vědět, že v Lucasově hlavě se občas odehrávají bouře tak děsivé, až je s podivem, že je křehký zrzek zvládá, on by ho ale občas měl zastavit, uklidnit, a hlavně jej sakra nenechat samotného a všechno vzdát! Zlobil se…

Napochodoval přímo do komplexu a vtrhl do ordinace. Vlastně předtím vtrhl do čekárny a hned potom na záchod, protože netušil, kde přesně Daniela hledat, na tom ale nezáleželo. Našel ho.

„Můžeš mi vysvětlit, jak někdo může být tak neschopnej?!”

Daniel vzhlédl od práce a první jeho reakce byla překvapení, že s drzým blondýnem nikde neviděl Lucase. Dost dobře nechápal, o co tomu klukovi šlo, a tak se postavil a zadíval se mu zblízka do očí. Leonard byl vysoký, ale na úctyhodnou výšku Daniela mu pěkných pár centimetrů chybělo. Nezdálo se však, že by ho pohledem seshora a přimhouřenýma očima plnýma zloby nějak zastrašil.

On jen dál pevně stál a na černovlasého soka se mračil.

Daniel se jen nadechl a dal si ruce v bok.

„Prosím?“ pozvedl obočí. „O co ti sakra jde?“

„O Lucase!” prskl blonďák a založil si paže na hrudi. Z Daniela si nic moc nedělal, ostatně jako z většiny ostatních věcí, na zrzkovi mu ale záleželo víc, než mohl muž před ním vůbec tušit. Měl ho rád jako nejlepšího přítele a přál mu štěstí. A tenhle kus ledu si toho dle jeho mínění musel začít vážit. „Dovedeš si vůbec představit, jak děsivej svět má občas v hlavě? Kolikrát je mu fakt mizerně a potřebuje právě tebe? To je ti úplně jedno, jak bude v budoucnu žít?!”

„Tak mě dobře poslouchej, chlapečku, já pro něj dělám první poslední. Nenechal jsem ho hnít na ulici, dal jsem mu střechu nad hlavou, nic po něm nechci, jen aby mi občas uvařil, to snad není tak ponižující. A jestli narážíš na to, jak se málem utopil, tak je to jen o tom, že nemluví. Nic mi neřekne, nesvěří se s tak děsivým tajemstvím, jako že se bojí hloubky. Nevěděl jsem to! A i kdybych to věděl, byla to nešťastná náhoda! Já za to nemůžu, že se mi nesvěřuje, tak mi tady nic nevyčítej, nevím už, co bych měl udělat dál. Taky mi není lhostejný, taky bych chtěl, aby se měl dobře, takže se první podívej na sebe. Sebral ses a nechal jsi ho tu samotného!“ zamračený a naštvaný mluvil sice stále klidně, ale věděl, že ještě chvíli mu ten ignorant bude něco vyčítat, chytne ho za klopy a vyhodí na ulici.

Leonardo jen šokovaně zalapal po dechu. Lucas se málem utopil?! Panebože… Rukou si zajel do vlasů a na chvíli sklopil vytřeštěné oči do země, aby si dal trochu času vzpamatovat se.

„Ty seš…,” ne, tohle říkat nebude. Toho by litoval. „Já? Na sebe? Víš vůbec, co se mi snažíš namluvit? Já ho nenechal, mě zajímá, co se s ním děje! Nejen zrovna v tenhle moment, ale i co se s ním dít bude! Jakou máš představu ty? Bude u tebe žít dalších padesát let? Nebo ho hodláš za nějakou dobu vypakovat a on bude přežívat s mizerným platem, kterej ale nezmění, ani kdyby tam ze sebe vypustil duši? Ptal ses ho vůbec, jak se kolem té práce cítí nebo jak se mu tam líbí? On masírování a rehabilitování miloval, chápeš?!”

„Co to meleš? Však práci má, tvrdil mi, že je tam spokojený, tak co to tady plácáš? A už vůbec nechápu, co se mi tu snažíš namluvit. Já nejsem jeho matka, ačkoliv si tak někdy připadám. Co mi tady vyčítáš za kraviny? Tak co mám ještě podle tebe udělat!? Já už nevím, jak bych mu měl víc pomoct! Bydlí u mě, nikdy jsem se nezmínil o tom, že by se měl odstěhovat, nevzal jsem si od něj ani dolar a ty mně tady budeš něco vyčítat? Kdo jiný by tohle udělal? Nikdo! Nikdo si nenastěhuje cizího kluka do baráku, kde si žije jak bavlnce – zadarmo!“ teď už na něj řval a nechápal tu drzost, kterou se ho snažil Leonard osočovat. Pořád nechápal, na co naráží.

„Tak jestli ti tam tak vadí, tak stačí říct, ostatně on ví, že vždycky může jít ke mně. Už tam taky byl, ale to ti neřekl, viď? Máš dojem, že jsi první, kdo ho má takhle doma? Jako bych po něm já tehdy něco chtěl!” brblal, pak se ale znovu vrátil k původnímu rozpoložení. „Spokojenej? Kdyby byl spokojenej, tak bez problémů řekne, co vlastně dělá, a ne…,” zarazil se. Až v ten moment mu to došlo. „Ty to nevíš! Že ano?! Nevíš, co vlastně dělá! Tak to já ti to rád řeknu, přece jen, tohle bys vědět měl! Tvůj spolubydlící se vzdal masírování a vrátil se k vlasům, aby si mohl vydělat alespoň nějaké peníze a dál tě neotravoval – tohle neřekl, ale jsem si jistej, že tak nějak to bude. Překvapenej? Můžeš mi říct, proč ses ho kruci nezeptal? Co si myslíš, že za tebou sám přijde a s nadšením se ti svěří? Nebo by ti měl psát dopisy, nebo co? On tohle neudělá! Ty se musíš zeptat! A jestli je toho na tebe moc, stačí říct, ale přece se o něj musíš zajímat, když jsi…,” opět se zarazil. Svými poznatky si byl jist, to ale neznamenalo, že kdyby je černovláskovi nyní prozradil, Lucas ho nezabije. „Koukáš na mě, jako bys mě chtěl zabít jen proto, že ho objímám, tak jestli ho tak toužíš objímat sám, budeš se muset začít snažit!”

Daniel vytřeštil oči a rukama si vjel do vlasů, až se mu pár pramenů uvolnilo, a zakroutil hlavou.

„Ptal jsem se ho! Ty si o mně opravdu myslíš, že jsem tak necitlivý, že bych se nezeptal, jak se měl v práci a kde pracuje? Kdybych neměl tu pitomou ruku v gypsu…, chtěl jsem ho i vozit do práce. Jak jsem to měl vědět, když mi nic neřekne! Neřekl mi to! Objímat ho můžu, jak chci, nikdy se mému objetí nebránil, díval jsem se na tebe zle, protože jsi idiot! Teď se o něj možná zajímáš, ale nejsi tu s ním, já ano, ale nevyčítej mi věci, které nemůžu vědět! On je dospělý, má svůj život, a pokud se mi nebude chtít svěřit, tak já s tím nic neudělám. Nemůžu to z něj vymlátit! A teď vypadni a vyřiď Lukovi, že budu spát tady!“ otočil se a odešel do vedlejší místnosti. Doufal, že se sebere a půjde. Pokud ho před tím nemohl ani cítit, tak teď k němu cítil čistý odpor. Rádoby kamarád, který přijede za Lucasem jednou za uherský rok a strašně se stará, místo toho aby tu byl s ním, miloval ho…

Zavřel oči, nadechl se a vydechl, aby se uklidnil. Byl to hrozný idiot, ale na Lukovi mu nejspíš záleželo, určitě se s ním nepřišel pohádat jen tak ze sportu nebo že se v hádkách vyžíval.

Proč ho tedy nepřesvědčí, aby s ním odjel, pokud tady v Adelaide nenašel práci, kterou chtěl dělat, v Sydney by mohl. Proč zůstával Lucas tady, když blondýn tvrdil, že mu nabízel azyl u něj? Něco tady nehraje! Anebo ten záludný blondýn lhal, což by bylo s jeho nesnesitelnou povahou docela pravděpodobné. Udělal ze sebe dobráka tak, aby z toho Daniel vyšel jako ten největší hajzl.

Když se trochu uklidnil, začal přemýšlet nad Lucasem. Proč mu to proboha neřekl? Možná to bylo pochopitelné, nechtěl, aby to Daniel věděl, nechtěl se přiznat, že selhal. Jemu to ale řekl…

Všechno mu to začalo být neskutečně líto. Proč se mu nesvěřil? Jak mohl vědět, že třeba nemá někde nějaké známé? Sám by mohl rozhodit sítě a ptát se… Možná to měl udělat už dávno, ale copak měl na to čas? Tenkrát mu Lucas řekl, že jde na pohovor, tak už to bral jako uzavřenou věc… Jenže on šel na pohovor do kadeřnictví, to by ho nenapadlo ani v nejdivočejším snu.

Proč s ním nemluví? Proč se mu nesvěří?

Chvíli ještě lelkoval po zahradě a hrál si Leiou, nakrmil ostatní medvídky, udělal objednávky léčiv.

Byla už tma, když si roztahoval spacák, do kterého se mu Leia zavrtala. Daniel měl dojem, že měla být pes, nikdy takového koalu nepoznal. Vyhodil ji ven a šel se ještě opláchnout. Jakmile však přišel, malé medvídě spokojeně odfukovalo uprostřed jeho spacáku…

„Seru na to, jdu domů! Stejně bych se tady nevyspal! A je to můj dům! Proč bych mu měl vyklízet pole?“ mrmlal si polohlasně a přitom zapínal alarm.

A kdyby to nebyla Lucasova láska, už dávno by letěl jak namydlený blesk! Jenže kvůli zrzkovi věděl, že ho musí a bude se snažit tolerovat natolik, aby se před ním nehádali. Bylo mu jasné, že o této jejich hádce určitě nevěděl. A v tomto jediném se asi shodli oba – nechtěli, aby o jejich nenávisti Lucas věděl.

Byl příjemný podvečer, ale Daniela nic netěšilo. Přemýšlel, jak Lucasovi pomoci. Studoval doktořinu, ale nedodělal ji, zcela jistě kvůli nedostatku peněz. Teď to ale nebyl problém, bydlet kde měl, takže nemusel vydělávat na drahé bydlení, mohl dostudovat. Až ten idiot – nejlepší kluk na světě – vytáhne od nich paty, uhodí na něj!

Prostě tu školu dodělá a Daniel do něj bude tak dlouho hučet, až mu na to kývne.

Leonard zatím seděl na gauči ve vile a pozoroval svého zrzavého přítele. Když se vrátil z ordinace, stále ještě vypadal poněkud vážně a zrzek tak nějak věděl, že v momentě, kdy je blonďák vážný, děje se něco sakra špatného.

„Co se stalo?” zeptal se takřka hned. Celou dobu, co seděl doma a večeřel, se mu hlavou honily scénáře, které jej děsily. Měl jít taky! Co když se něco pokazí? Všiml si, jak se Daniel tvářil, když k nim Leonard přišel, a tak nějak odhadl, že mu úplně do oka nepadl. Vyrazit za ním navíc Leo naplánoval tak spěšně a řekl to tak vážně, že se opravdu bál. Jen se modlil, aby s oběma nemusel jet do nemocnice. Když se ale na svého blonďatého přítele podíval nyní, neviděl modřiny ani odřené klouby, a to se rozhodl brát jako dobré znamení. Snad se nic nestalo…

„Nic moc. Trochu jsme s Danielem pokecali. Jo a mám vyřídit, že zůstane spát na klinice,” řekl zamyšleně Leonard. Vlastně tohle docela chápal… Opravdu se do něj opřel víc, než kdy do koho za posledních alespoň deset let. Sám na hádky nebyl, jeho povaha nebyla nijak výbušná. Valnou většinu věcí prostě přecházel – za větší fyzickou aktivitu mu nestály. Jenže tady šlo o Lucase a on ho měl rád, byl to jeho nejlepší přítel. Už kdysi mu pomohl, to ze společně strávených let věděl, jak s Lucasem jednat, a štval ho přístup Daniela. Jestli ho měl rád, musel se zajímat. Připadal si v tu chvíli, jako by byl otec a zkoušel si nápadníka, který se uchází o jeho dceru. Hodnotil ho a odmítal vydat mu ji zadarmo – neměl na mysli peníze, ale ochotu a dovednosti. Zrzek si zasloužil někoho skvělého… A tenhle chlap to zatím moc nesplňoval. Nechtěl ho soudit, věděl, že se ještě může ukázat v jiném světle, ale co zatím věděl, bylo jen to, že se s ním Lucas vrátil k vlasům a málem se utopil. To nebylo moc dobré.

Lucas se na něj v tu chvíli podíval překvapeně. Proč by černovlásek dobrovolně spal na zemi ve spacáku? Vždyť tam neměl žádné nové chlupáče akutně potřebující pomoc. Ty, co kliniku obývali, už dávno nechával na noc samotné. Copak s nimi nechtěl být?

Leonardo mu zamával rukou před obličejem.

„Haló? Je někdo doma? Země volá Lucase,” šklebil se a zrzek poznal, že jeho starý dobrý Leo byl zpět. Ať už se dělo cokoli, co si vynutilo jeho vážnou stránku, už to bylo pryč. Zvědavě naklonil hlavu na stranu. „Půjdeme si zaběhat? Můžeme na pláž a podél moře. On má smůlu, mohl jít taky,” pokrčil rameny a zazubil se blonďák, a tak Lucas kývl. Vlastně už se těšil…

Daniel potichu otevřel dveře do vily a zaposlouchal se. Z haly ani z kuchyně žádné hlasy neslyšel, a tak usoudil, že jsou asi pryč, nebo zalezlí nahoře u Lucase.

Poslední, co si teď přál, bylo potkat se s blonďákem. Věděl, že jakýkoliv rozhovor by se opět rozhořel v hádku, a on se před Lukem hádat nechtěl. Opět mu na mysl přišlo, že se k němu oba chovají jako k dítěti, jenže on svým způsobem dítě byl. Citlivé a čisté, které chtěl chránit před krutým světem a nejspíš i před sebou samým. Lucas byl s Leonardem šťastný, viděl ty jiskry v jeho očích, když ho odpoledne spatřil sedět na pohovce. Jenže blonďákovo chování bylo otřesné. To, jak se k Danielovi choval, jak mu vyčítal věci, za něž nemohl…, byl zkrátka na ránu, kterou mu ale kvůli Lucasovi uštědřit nemohl. A tak zbývalo jen skřípat zuby a zatnout pěsti, a hlavně se mu co nejvíce vyhýbat.

Vyzul si boty a šel si rychle udělat kávu. Věděl, že stejně neusne…

V tu chvíli ale z horního patra uslyšel, co nejspíš nikdy slyšet nechtěl. Sténání a hlasité hekání, výkřik Lucasova jména. Rychle sebral kafe, potichu zavřel dveře svého pokoje a složil se jako hromádka neštěstí do postele. Uvědomil si, jak moc ho to zasáhlo.

Tak moc, že se mu srdce stáhlo bolestí a odmítalo pravidelně bít, do očí se mu tlačily slzy, které nemohl zastavit, a dýchání se stalo tak těžkým, že měl pocit, že se udusí. Bylo mu to však jedno.

Věděl, že to přijde!

Lucas Leonarda miluje, tak spolu i spí – pochopitelně!

Věděl to, a přesto na takovýto nápor bolesti nebyl připravený, netušil, jak se s ní poprat, a absolutně nevěděl, jak tohle přežije v budoucnu.

Zoufale odhodil brýle kamsi na polštář a otřel si slzy. Do očí se mu však tlačily další. Zamrkal je, lehl si a tupě zíral do blba.

Věděl, že je dělí jen strop. Přímo nad jeho hlavou měl blondýn své péro ještě před chvílí hluboko v Lucasově svatyni a možná se chystali na druhé kolo.

„Néé,“ zařval do polštáře, který jeho výkřik utlumil.

Náhle se vyděšeně posadil a vytřeštil oči. Teď to věděl jistě! Miloval ho! Všechna přesvědčení o své heterosexualitě pohřbil kdesi hluboko, protože nyní měl naprostou jistotu, že je všechno jinak.

Takhle běžně lidé nereagují, takhle nežárlí, takhle je láska věnovaná jinému nebolí. Takhle se cítí jen lidé zamilovaní, jimž jejich láska není oplácena a je věnována jiným.

***

Lucas v ten moment klečel v pokoji v patře vedle svého blonďatého přítele a koukal se mu přímo do očí. Nedokázal přesně poznat, na co Leonard myslel, dokázal to ale odhadnout. Ostatně, nebylo to tak těžké.

První polovinu trasy, kterou Lucas k běhu vybral, zvládli oba bez problému. Dostali se na pláž a běželi podél moře, kde bylo v tuto denní dobu skoro prázdno a voda byla akorát teplá, a Lucasovi opět problesklo hlavou, jak nádherné by bylo být tu s Danielem. Držet ho za ruku, dělat stopy do písku, nechávat si chodidla smáčet slanou vodou a zamilovaně se na sebe dívat, občas se zastavit a políbit se… Vítr by čechral Danielovy ebenové kudrny a on by se usmíval, koukal by se na něj pohledem, který by odrážel všechny Lucasovy city…

„Počkej! Lucasi, ty když se zamyslíš, tak hrozně zrychlíš, víš to? Hele, já vím, že každej říká běžte si za svými sny, ale zajedno si nemyslím, že je to myšlený zrovna takhle, a potom, tvůj sen stejně není přímo před tebou, ale chrápe na klinice, takže bys mohl zpomalit a nezabít mě,” brblal Leonardo asi tři metry v závěsu, což Lucase vytrhlo z myšlenek. Tváře mu nepatrně zrudly a on zpomalil, čímž Leonardovi umožnil přidat se po jeho bok. „Než mi řekneš, že mám evidentně ještě dost síly, protože zvládám kecat, rád bych tě upozornil, že to není vtipný. Kecat zvládne člověk současně s umíráním, viz poslední slova všech hrdinů amerických filmů,” pokračoval blonďák. „No tak, zase mi zrychluješ… umřu, vážně! A pak mě odplaví moře až do oceánu, kde mě sežerou medúzy. Náhodou, já bych tomu, že nemaj mozek, nevěřil. Když to zvládne popálit celej můj obličej, zvládne to všechno.”

„Jenže tobě to popálilo obličej, protože jsi ho mezi ně strčil, pamatuješ? Vsadil ses, že tu rádoby mrtvou medúzu přineseš v zubech. Toho kluka by v životě nenapadlo, že to vážně půjdeš zkusit, nehledě na to, že když se ta medúza hýbala, nemohla být mrtvá,” podotkl Lucas a pokroutil nad svým přítelem hlavou. Občas mu vážně přišel střelený…

Když dorazili domů, přišlo blonďákovi, že za chvíli nejspíš vypustí duši. Bolelo ho úplně všechno a nerozpakoval se to Lucasovi dávat vědět zhruba v desetisekundových intervalech.

„Lucasi, já umřu!” oznámil mu po osmnácti tisící čtyř sté třicáté druhé, když se vyškrábal do schodů do patra. Luke mu ještě navrhl, že mu ukáže střechu, kterou si sám tolik oblíbil – tak razantně ještě nikoho kroutit hlavou neviděl.

„Já myslel, že jenom idiot vidí schody a nenapadne ho do nich vylézt,” nadhodil pobaveně zrzek – moc dobře si pamatoval, jak mu přesně toto Leonardo řekl týdny zpět. Seděl tehdy doma u televize a nemusel se hnout. To se mu to říkalo…

„Musíš se mnou něco udělat, bolí mě všechno. Musím být zítra v pohodě na tu megapárty,” stěžoval si dál, a tak Lucas pokrčil rameny. Jednu variantu by viděl…

A tak teď byli tady a on klečel nad polonahým Leonardem, který jej zabíjel pohledem, tělo lesklé od masážních olejů, jež zrzek použil.

„Já si říkal, proč že jsem tohle už nikdy nechtěl podstupovat,” mrmlal, když se s obtížemi zvedal z podložky. „Už nikdy víc! Jdu se sprchovat,” mluvil dál, když opouštěl pokoj. Bylo fascinující, jak suverénně šel – evidentně si z video exkurzí v Danielově vile vzal víc než Lucas sám.

Pousmál se. Vlastně ho překvapilo, že mu Leo na masáž kývl, i když mu u toho několikrát oznámil, že zticha ale nebude. Prý až to Lucas přežene, bude někdo ze sousedů moct volat policii a nahlásit domácí násilí, nebo něco na ten způsob…

Zatímco dole Daniel s hlavou v dlaních a staženým srdcem nechal běžet fantazii, kterou proklínal, nahoře Leonardo dál sténal pod šikovnýma rukama maséra, který svého kamaráda nešetřil. Jeho záda kvůli sedavému zaměstnání a nedostatku pohybu byla v hrozném stavu, a proto se Lucas snažil, jak jen mohl, aby všechny ztvrdlé svaly pořádně rozmasíroval. A to bylo bolestivé.

Tohle všechno ovšem Daniel netušil, tlumené hekání, jež se odtamtud ozývalo, opravdu působilo, jako by spolu prováděli divoký a nespoutaný sex. Zničený černovlásek se pokoušel smířit s pravdou, kterou měl ve své hlavě. Nedařilo se mu to, ale slíbil si, že druhý den se bude snažit alespoň blondýna respektovat tak, aby zbytečně nevyvolal hádky, které by se Lucasovi určitě nelíbily. Kolikrát mu minulé týdny tvrdil, že by byl šťastný, kdyby si Leonard a Daniel rozuměli, že jsou pro něj důležití oba dva.

Musel se s tím smířit a musel se chovat, jako by se nic nestalo. Kvůli jeho zrzečkovi…

Bylo dávno po půlnoci, dům utichl, ale Daniel stále nemohl zamhouřit oči, zvlášť když si uvědomil, co všechno ten sex, kterého byl nepřímým svědkem, znamenal.

Byl to důkaz toho, že se ti dva dali dohromady, že jsou pár, a z toho plynulo, že Lucas si v nejbližší době sbalí kufry a odstěhuje se k němu do Sydney. Práci tu má mizernou, kvůli ní jistě nezůstane, a kvůli Danielovi? S tím tedy černovlásek nepočítal už vůbec. Stále měl dojem, že je pro něj jen osina v zadku, že se s ním necítí dobře a není mu příjemné u něj bydlet s pocitem, že mu stále něco dluží. Neměl jediný důvod, proč zůstat v Adelaide. Ani jeden jediný, kterým by mohl argumentovat, aby Lucas zůstal. A i kdyby nějaký byl, Daniel by jej nepřemlouval. I když byl Leo idiot, pořád to byla Lucasova největší láska, kterou získal – o tom se přece celou dobu bavili. A co musel Daniel uznat, Leovi na něm nejspíš opravdu záleželo, měl ho asi hodně rád, to poznal z oné dnešní hádky. Takže je vlastně všechno v pořádku – pro ně dva.

Jak se s tím ale vypořádá černovlásek, to bylo ve hvězdách.

Nakonec usnul někdy nad ránem neklidným spánkem plným divokých snů.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)

Komentáře  

+3 #4 Odp.: Zkouška ohněm – 14. Návštěva ze SydneyLenka 2022-11-04 16:26
Asi to ani není možné, ale tihle dva jsou ještě horší než " O+Š ", a tam byla laťka hodně vysoko. 8) Dost často jsem jako dítě v divadle, které na herce křičí: " Otoč se, je za tebou! " ;-)
Citovat
+3 #3 O kousek blíž k soběMilan 2022-11-01 14:16
Za mě nejlepší díl za dlouhou dobu! Akce, zvraty, emoce a spousta dialogů... Ale jak taky píše GD, skvěle napsáno,ale stále se to točí v jejich hlavách dokola: tolik chci ale nemůžu, utvrzovani se ve svých pravdach, bez ochoty a schopnosti do toho praštit! Aspoň, že už si oba pro sebe přiznali, že toho druhého miluji. Pockejme si, co do situace přinese jeste Tony 8) protože jak Leo tak i postava Chrise příběhem pohla...
Citovat
+3 #2 Odp.: Zkouška ohněm – 14. Návštěva ze SydneyAlianor 2022-10-31 14:50
Bylo by třeba, aby oba mluvili, ale zatím budou muset mluvit činy. Leo je děsné pako a nebere si servítky nikde a s nikým. Zase je to docela zábavný společník, pokud člověk jede na jeho vlně. Což upjatý Daniel určitě nejede, zvlášť když je Leo jeho 'sok' :D
Citovat
+5 #1 Ach joGD 2022-10-30 18:44
co se musí stát, aby Dan prozřel nebo Luk řekl pravdu, CELOU♥? Stále platí co jsem řekl posledně. Napsané je to perfektně, ale ti dva ... No, Leo do toho šlápl pěkně, jako slon do porcelánu, obzvláště se svým příchodem. Takhle se chová návštěva, obzvláště u neznámého? Na klinice to řekl hezky i když jsem doufal, že ho Dan vytočí a on mu řekne co Luk cítí. Škoda, nestalo se, další šance promarněna i když někým třetím.
Citovat