Zkouška ohněm – 15. Zábavní park

Ráno se zrzek vzbudil první. Leonarda nechal spát a slezl dolů, do kuchyně, aby nachystal snídani, tam na něj ale čekal prázdný hrnek od kafe. To mohlo znamenat jen jednu věc.

Překvapeně zamrkal. Daniel tu byl…, nejspíš přišel na noc. Ale Leonardovi řekl, že přespí na klinice. Vzkázal mu to přes něj. Vymýšlel si Leo? Ne, to byla hloupost, on by mu nelhal. Myslel, že černovlásek měl nějakou důležitou a neodkladnou práci, proč by jinak nešel spát do vlastní postele, jenže evidentně ne. Co když se s nimi jen… nechtěl vidět? Ale proč? Vadil mu Leo? Jestli ano, proč to Lucasovi neřekl? Vlastně celkem chápal proč, ta myšlenka ho totiž sama tak trochu zabolela a tušil, že právě toho jej Daniel chtěl ušetřit. Přál si, aby si rozuměli, jenže toho on zřejmě docílit nemohl. Co tak věděl, s kýmkoli, s kým se bavil, se Daniel neměl moc rád, ze začátku včetně Chrise.

Pustil se do přípravy jídla, stále ponořen v myšlenkách. Tonymu se Leo líbil – evidentně. Rozuměli si, protože občas byli jako přes kopírák, a Daniel si rozuměl s Anthonym. Měli podobnou povahu, podobně ztřeštěnou… A Leonardo byl šíleně ukecaný, valnou většinu věcí, které vypustil z pusy, ale nemyslel vážně, šlo jen o legraci. Nebyl nijak namyšlený nebo zlý, vlastně spíš naopak – nepamatoval se, že by se blonďák kdy s kým popral, a hádat se ho viděl snad jednou.

Dveře se otevřely.

„Dobré ráno,” usmál se Lucas na blonďáka a ten mu úsměv opětoval. V očích měl ospalky, vlasy v jednom velkém vrabčím hnízdě a vypadal, že právě vylezl z postele, což ostatně i udělal. A taky byl fakt hezký. Nejen to, byl… no, jako z časopisu, u kterého sedí najednou patnáct puberťaček a vzdychají. Jenže to neznamenalo, že byl pro Lucase.

V duchu si povzdychl. Kdyby byl schopen milovat Leonarda, všechno by bylo jednodušší. Blonďák byl bisexuál, vracel by mu, co by dával, měl by ho rád. Rozesmával by ho, staral by se o něj, jako vždy, protože na jeho blízkých mu vždycky záleželo. Dával by mu nazpět všechnu lásku, kterou by Lucas dával, jenže… jenže on to prostě potřeboval jinak. Bylo to jako snaha dát dohromady nejroztomilejší kočku a nejkrásnějšího psa – oba můžou být skvělí, perfektní, ale ne pro sebe navzájem…

„Dobré,” zívl blonďák a svalil se na židli, kde si protřel oči. Oba se nasnídali, vesměs tiše, protože zrzek Leonarda upozornil na spícího Daniela. Nechtěl ho budit.

Blonďák se po tomto oznámení zdál nanejvýš překvapený, neřekl ale nic. Na vtipy neměl dostatečně nastartovaný mozek, a ostatně, vzhledem ke všem slovům, která si včera vyměnili, docela chápal, že se s nimi večer nechtěl potkat, doufal ale, že teď už to bude dobré. Měli v plánu se bavit a on to odmítal kazit, snad bude pan Chladný stejného názoru. Dlouhé mlčení bylo vážně jenom pro holky.

Ve dveřích zachrastil klíč a hned vzápětí se otevřely.

„Lucasi! Leonardo! Rád vás vidím! To byla taky cesta, mám v sobě dvě kávy, tak snad je nevyzvracím, až sednem do toho nejšílenějšího, co uvidíme!”

„Ahoj Tony!” pozdravili jej oba a Leonardo se zazubil.

„Náhodou, když jde člověk na pouť, není to skutečně ono, pokud není hlavou dolů a nepřijde si, že po tomhle už by mohl v klidu umřít. Jsem zvědavej, kdo padne první,” zamyslel se s jiskrami v očích.

„To zvědavý být nemusíš, co tak vím, se mnou náš pan Chladný nikdy na pouti nebyl, takže to asi úplně nebude jeho šálek kafe, nehledě na to, že tam to kafe nikde neprodávají. To mi připomíná, ten název skupiny zabral, možná až moc dobře,” chechtal se Tony a Leonardo se na něj uličnicky zazubil. Rozuměli si, zdálo se, že dokonce víc, než by bylo pro zdraví Lucase a Daniela dobré.

„Mimochodem, kde ho máme?” zeptal se Anthony.

„Ještě spí,” odvětil Lucas a hnědovlásek se zašklebil. Nebylo tak těžké pochopit, co tohle znamenalo – dlouho už spát nebude.

„Objevil jsem jeden luxusní budík, který má můj mobil přednastavený,” smál se tiše Tony.

„Není to nic, za co se pak bude zlobit, že ne?” ujišťoval se Lucas, předem ale tušil odpověď. Kdyby to nebyl slušně řečeno blbý nápad, ti dva by se tak nesmáli.

„Ale kdeže. Je to kombinace dvou zvuků, jež už podle jména označíš za dokonalé. Kokrhání kohouta a alarm,” pokrčil rameny, zazubil se a i s Leonardem po boku se vydali k Danielovi do ložnice. Lucas ale zůstával, rozhodnut začít vařit černovláskovo ranní kafe. Tušil, že ho bude potřebovat.

„Do prdele!“ vymrštil se Daniel do sedu, když mu téměř u ucha začal ječet hlasitý jekot budíku proložený zvířetem, které je taky jako budík myšleno. Měl zvířata rád, všechna, i kohouty, ale po tomto budíčku měl dojem, že už žádného nikdy nechce ani vidět, pokud nechce skončit se zakrouceným krkem.

Teď ale měl chuť zakroutit krkem někomu úplně jinému.

„Dobrý ránko, náčelníku!“ zahalekal Anthony, který stál vedle jeho postele a jehož jediného byl teď schopný zaregistrovat.

„Ty jsi nebetyčný idiot, Antonie,“ zamumlal a svalil se zpět do peřin, „ty mě chceš zabít, že?“

Slyšel své srdce, kterak mu buší jako o závod, a zhluboka dýchal. Otevřel znovu oči a uviděl i chechtajícího se Lea.

„Vypadněte! Oba dva!“ zařval na ně.

„Ale tak se nečertěj, pantáto! Je skoro deset hodin, je čas vstávat!“

„Jo, ale trochu šetrněji by to nešlo? Vždyť mi málem odešlo srdce. Antonie, ty jsi takový magor, že by ho jeden pohledal, a teď zmizni, musím se z toho vzpamatovat,“ mumlal už smířlivěji Daniel a oba mladíci se odebrali vedle, stále v záchvatech smíchu.

Danielovo srdce se pomalu začalo uklidňovat a po chvíli zjistil, že se může i zvednout z postele, aniž by to s ním seklo.

Zmetci jedni – mumlal si, ale moc dobře věděl, že tohle byl nápad jeho kamaráda. Nepochyboval, že by toto napadlo i Leonarda, nicméně tušil, že by si to k němu nedovolil. Ale Anthony byl těmito vtípky proslulý. Měl kolikrát až dětinské nápady. Už byl přilepený k židli, pod nohama mu práskaly petardy, nebo na něj nastražil nad hlavu kýbl vody. Totální dětina a nikdo, nejen Daniel, si nemohl být v jeho blízkosti ničím jistý, když byl v ráži. Přesto si ho ale Daniel neskutečně vážil, protože tolik energie, kolik vkládal do svých vtipů, dokázal dát i do záchrany zvířat nejen na stanici, ale i v samotném hořícím pekle. Byl výborný zdravotník a neskutečný dříč. A jeho lidskost se netýkala jen zvířat. I pro lidi dokázal udělat první poslední i na úkor sebe. A tohle všechno nemohl ani nechtěl Daniel přehlížet. Měl ho rád a věděl, že mu dokáže odpustit téměř cokoliv. A Tony to věděl také a náležitě toho využíval.

Jakmile se jeho srdce uklidnilo a adrenalin klesl, cítil se zase unavený. Moc toho nenaspal a i ty hodiny, které spal, se neustále probouzel a neklidně převracel.

A teď nastala situace, se kterou si vůbec nevěděl rady. Bude se muset podívat Lucasovi do očí.

Ploužil se do koupelny a slyšel smích těch dvou, ale neměl odvahu se na ně podívat. Věděl totiž, že je mezi nimi i Lucas, který se sice nesmál, ale černovlásek cítil jeho upřený pohled.

Naskočila mu husí kůže a rychle zapadl za dveře koupelny. Studená sprcha ho docela probrala a pročistila mysl.

Věděl, že jednou se mu do očí podívat musí, a zařekl se, že jeho pohled bude pevný, nesmí ani naznačit, jak moc ho bolí jej vidět s někým jiným. Nebylo to kvůli jeho egu, ale věděl, že Lucas by z toho měl těžkou hlavu. A Daniel nechtěl, aby jeho nově nalezenou lásku něco kazilo.

„Bože! S tím idiotem…,“ zavrčel skrz zuby a zatnul pěsti. Kdyby si Lucas vybral někoho normálního, tak Daniel věděl, že by se s tím smiřoval jednodušeji, ale s tímhle…

„Sakra! Sakra!“ měl chuť do něčeho praštit, ale vzhledem k tomu, že ho dělila jen tenká zeď od ostatních, věděl, že si to nemůže dovolit.

Oblékl se tedy, nahodil neutrální obličej a vešel do haly.

Teď už se nikdo nesmál, ba naopak, všichni ho pozorovali jako pokusného králíka, kterému právě píchli jed. Jen Lucas se tvářil starostlivě, a tak se na něj Daniel mírně pousmál.

„Doufám, že je uvařené kafe!“ sedl si mezi Lucase a Tonyho a fascinovaně zíral na nerezovou konvici, v níž bývala káva uvařená.

Zrzek se na něj usmál nazpět, vzal konvici a duchapřítomně mu nalil zázračnou tmavou tekutinu. Sice nebyl s Leonardem a Tonym, když se ten „úžasný vtípek” odehrál, slyšel jej ale velmi dobře přes dvoje zavřené dveře, a to taky leccos vypovídalo. Daniel se ale nezdál naštvaný, nebo to tak Lucasovi alespoň připadalo, a tak si oddechl. Nechtěl, aby se tenhle den pokazil…

Teď už zbývalo jen mu nějak šetrně sdělit, co mají dnes na programu, protože nepředpokládal, že by to ti dva Danielovi řekli dřív. Tedy, bavili se o tom na skupině, ale jen šílenec by pročítal celou jejich konverzaci. Mohli klidně rozvíjet plány na třetí světovou válku, protože tou tunou vtípků by se neprokousal ani agent FBI s vědomím, že to podstupuje pro správnou věc.

„Věděli jste, že samec vačnatce antechinuse žije jenom proto, aby měl sex?” obohatil všechny přítomné o informaci Leonardo a zazubil se, když viděl, jak Lucas nepatrně zrudnul a Daniel se málem zadusil kávou.

„No vážně, chrápe s každou samicí, se kterou to jde. Souloží až čtrnáct hodin denně a příčinou jeho smrti pak většinou bývá totální vyčerpání,” šklebil se dál, zatímco Luke se raději rozhodl věnovat se přípravě Danielovy snídaně.

„To bych bral,” zamyslel se Tony, když se přestal smát. „Mimochodem, jaký to je být bisexuál?” Fascinující bylo, že si tuhle informaci ještě nestihli vyměnit.

„Perfektní. Když na to přijde, dokážeš ocenit krásu úplně kohokoli. Nikdy se ti nestane, že bys koukal na film a vadilo ti, že chlap je tam k pomilování, ale zrovna ženská ne, takže se na to nechceš koukat. Vždycky se něco najde,” zazubil se blonďák a Anthony uznale kývl.

„To zní dokonale. Kdybys koukal i na něco jiného než na kreslené Disney filmy, třeba bys to mohl i ocenit,” zašklebil se na něj brunet a blonďák mu škleb oplatil, než se oba tiše rozesmáli.

„Co ty, náčelníku? Jak se těšíš na horskou dráhu a volný pád?” zazubil se pak Tony a věnoval překvapenému Danielovi pořádný štulec do zad.

„Prosím?“ rozkašlal se znova Daniel a herdou do zad, kterou mu Tony uštědřil, na sebe vylil pár kapek kávy.

„Vy jste se zbláznili? Jste naivní, pokud si myslíte, že já vlezu na něco jiného než na labutě. A na ty nevlezu taky, protože bych neměl kam dát nohy, na rozdíl od tebe, prcku, je mám dlouhé, a labutě jsou pro děti. Vlastně s vámi vůbec nejdu, vy si, myslím, dost dobře vystačíte sami. Dvě třetiny osazenstva této kuchyně mě nemá rádo a jeden mě toleruje jen proto, že jsem jeho šéf, tak si to užijte…,“ zamumlal, stále ještě úplně neprobuzený. „Najím se, půjdu na kliniku a pošlu vám Chrise, myslím, že ten si to užije víc.“

Pozvednul řasy a střetl se se smutným pohledem zelených očí.

Ať mu tohle nedělá! Přece ho nepřemluví jen pohledem. Stejně se bude věnovat jen svému novému příteli, tak proč se teď na něj podíval takto?

Viděl jeho psí pohled a vypadal, že je mu to opravdu líto, ale Daniel nemínil ustoupit. Věděl, že si to Lucas rozhodně víc užije bez něj, než aby jim tam dělal páté kolo u vozu, a nepochyboval, že bude celý den protivný, protože jen pohled na Lea mu zvedal tlak. Připadal si jako natlakovaná bomba, stačil jeden nešetrný pohyb, v Leově případě slovo, a bouchne. Nechtěl a nemínil zkazit Lucasovi den jen proto, že se budou s Leonardem hádat.

Raději zůstane v práci a tam bude rozjímat nad svou nově objevenou sexuální orientací a utápět se v depresi. A přemýšlet, jak přežije dny, kdy se Lucas rozhodne, že jej opustí a odjede.

„Nejdu nikam,“ řekl ještě jednou rázně, „musím do práce, protože je mi jasné, že s sebou chcete vzít i Chrise. A věřte tomu, že si to s ním rád vyměním! Divím se, Antonie, žes jim nesdělil, jak tyto zábavní parky nemám rád!“

Lucas zamrkal a pak oči sklopil, chytaje se za lem trička, aby ho mohl uvěznit v prstech. Ne že by se bál, jen… nevěděl.

Co teď?

Bez Daniela to nebude ono, to věděl. Chtěl ho tam, těšil se právě na to, že společně stráví den, všichni, i s Chrisem. Pobaví se, zasmějí a trochu se uvolní. Takhle to nechtěl… Jak ho ale měl přesvědčit?

„Jestli… jestli potřebuješ pracovat, mohl bych ti nějak pomoct? Třeba zítra? Nebo potom, můžu ti chodit vypomáhat po práci, pokud bys kvůli tomuhle volnu nestíhal,” navrhl opatrně.

„Nebo pokud se ti nechce do výšky, nemusíme… Můžeme chodit na cokoli, na co budeš chtít,” snažil se dál navrhovat opatrně. Viděl, jak Leonardo po jeho boku přikyvuje, skoro stejně jistě jako Anthony, ani jeden se ale neměl ke slovu a oba tuto přednost nechávali Lucasovi. V ten moment je za to chtěl praštit, museli vědět, jak mu bylo. Takové přesvědčování neměl rád…

Pravdou bylo, že Leonardo moc dobře viděl, jak na Daniela Lucas působí. Jeho teorie zde nabývala enormních rozměrů a jen stěží odolával, aby se nezačal culit. Na jinou stranu, taky si uvědomoval, že jeho v tomhle Lucas neposlouchá, takže to stejně nemělo smysl říkat. Nemělo smysl říkat nic – nechat mluvit Lucase bylo to nejlepší, co mohli udělat.

I Anthony si všiml drobných jiskřiček v šedých očích, které tam jindy neviděl. Bylo to zvláštní, ale tohle možná vážně mohlo zabrat…

„Anebo jestli opravdu jít nechceš,” řekl Lucas potom, když viděl, že s Danielem jeho slova nic moc nedělají, „tak jít nemusíme. Můžeme jindy, nebo vůbec. Mohli bychom se třeba jen projít, nebo zůstat doma, jestli chceš…,” tvářil se smutně, i když se snažil to zamaskovat, zároveň jej ale nechtěl nutit. Nebyla pravda, že jej nemá rád! Jenže kdyby mu teď vklouzl do náručí a řekl mu, co k němu ve skutečnosti cítí, tušil, že by to nedopadlo nejlépe.

„Lucasi… ty mě přece znáš! Opravdu mě tady do té šílenosti chceš uvrtat?“

Viděl ty jeho prosící oči, viděl, jak moc si to přeje, ač dost dobře nechápal proč. Vždyť musel tušit, že bez něj by se bavili lépe, že jim to bude jen kazit. Možná se snažil působit, že je mu fajn, ale pravda byla taková, že nejen ten náročný budíček, ale celé zjištění, co k Lukovi cítí, jej zasáhlo natolik, že by se nejraději zavrtal zpět do postele, pustil si Mozarta a zapomněl na celý svět. Poslední, na co měl teď myšlenky, bylo jít někam do kraválu mezi milion lidí a nechat si šejkovat vnitřnostmi na nějakém šíleném stroji, jemuž za jedno nevěří, že se s nimi nezhroutí, a pak, jeho žaludek na tohle nebyl uzpůsobený. Už jako malé dítě kolotoče nesnášel a mohl to být klidně jen dětský kolotoč se zvířátky a troubícími malými autíčky, jezdící při zemi pořád dokola rychlostí šneka.

Jenže velké tyrkysové oči se na něj upíraly s takovou vírou, že jeho odhodlání začínalo upadat. Odložil brýle a zakryl si tvář dlaněmi. Chtěl se tak nějak ochránit od Lucasova pohledu i pohledu obou jejich společníků, ale zjišťoval, že to moc nepomůže.

„Vy jděte, ale já bych opravdu rád zůstal v práci. Pomáhat mi nemusíš, zvládnu svou práci s pomocí Chrise, a rozhodně se svých plánů nevzdávejte…,“ podíval se na něj ještě jednou s prosbou v očích.

Lucas ale zakroutil hlavou a začal ještě usilovněji žmoulat lem svého trička. Pak ho pustil, jelikož si uvědomil, co to zase dělá, hned vzápětí si ale jednou rukou chytil prsty té druhé a ty už nepustil. Posadil se ke stolu vedle Daniela.

„Tak zůstaneme tady. Můžeme ti jít pomoct, všichni…,” začal, to si ale vzápětí rozmyslel. Nechtěl mluvit za své dva přátele, ačkoli oba mlčeli a kývali, jako by jim šlo o život. Nezdáli se, že by nesouhlasili, odmítal jim ale zkazit sobotu tím, že jim místo slíbeného výletu domluví pracování. Stále mohli jít, věděl, že se zvládnou zabavit i bez něj.

„Nebo jenom já. Nebo můžeme dělat něco jiného, cokoli. Totiž… myslel jsem, že když jsme se sešli všichni, bylo by fajn jít někam společně, ale jestli nechceš, tak to nemá smysl,” stál si urputně za svým. Bez Daniela jít nechtěl! Kluci byli fajn, Leonardo, Anthony i Chris, všechny je měl rád, ale černovlásek tomu už jen svou přítomností přidával barvy, váhu. Bez něj by se nebavil.

Ruka, kterou si držel, jej začínala pálit. Sklopil oči do svého klína, kde měl ruce položené, a mučenou levačku pustil. Na prstech měl růžové otisky. Raději ji opět vrátil do klína a bolavé prsty přikryl druhou dlaní, opět se s nadějí v očích dívaje na Daniela.

Tohle už Daniel snášet nedokázal. Uvědomoval si, jak velký vliv na něj zrzek má. Nezvládl by už dlouho odolávat jeho prosbám, a když sklonil zrak, uviděl v zorném poli jeho ruku. Už kdysi si všiml, že když byl nervózní, dokázal si takto ubližovat. Neodolal a dvěma prsty mu lehce začervenalá místa jeho hřbetu dlaně pohladil. Byl to jen letmý dotyk netrvající déle než několik sekund, přesto cítil, jak moc s ním kontakt s jeho kůží zamával.

Povzdechl a nepatrně přikývl: „Tak dobře, já půjdu, ale na žádný pekelný stroj mě nedostanete, úplně mi bude stačit, když vás na něm uvidím. Jsem ale ochoten sežrat tunu zmrzliny a nejspíš mě přemluvíte i na cukrovou vatu. Mám dojem, že budu potřebovat hodně cukru…“

Pousmál se, ale svůj úsměv věnoval pouze Lucasovi. Tušil sice, že ne všechno proběhne tak hladce, jak si teď vysnil, ale pro něj byl toho ochoten skousnout hodně. A měl pocit, že on to věděl, a ještě větší, že to tušili i ti dva.

Lucas mu úsměv opětoval a do očí se mu opět vrátily jiskřičky. Byl tak rád, že s nimi Daniel půjde! Měl chuť skákat a smát se, připadal si, jako by překonal nějakou opravdu náročnou překážku a vrátil se důvod smát se a radovat.

O hodinu později už seděli v Danielově autě a snažili se udělat si na zadních sedadlech alespoň trochu pohodlí. Uprostřed byl Lucas, protože se jako jediný nabídl, že mu to nevadí. Z jedné strany se na něj lepil Leonard, který se zároveň každou chvíli pochechtával čemusi, co řekl Tony, a z druhé měl pro změnu Tonyho, který se zase smál Leonardovi. Dozadu se oba posadili poté, co Leo hrdě prohlásil, že klub fanoušků Tučňáků musí být pospolu. Na sedadle spolujezdce byl Chris, který se překvapivě rychle seznámil s Leonardem i Anthonym, a přestože byl jako Lucas spíš tichý a introvertní, je oba si pustil k tělu poměrně snadno. Měli na to talent, už pro jejich povahu se jim důvěřovalo nějak podezřele lehko… A poslední člen výpravy seděl za volantem, řídil a tvářil se, jako by se upsal ďáblu a už v ten moment toho litoval.

„Věděli jste, že kozlové si čůrají na hlavu, aby byli pro kozy více atraktivní?” ozval se Leonardo a Chris vykulil oči, vzápětí se ale rozesmál. Lucas už oči nekulil – naučil se něco podobného očekávat prakticky kdykoli, kdy se Leo zamyslel.

„To bys měl zkusit,” chechtal se Tony a Leonardo se na něj zašklebil.

„Já na to nemám předpoklady, už jenom proto, že ti kozli si čůraj na bradku,” vyplázl na něj jazyk blonďák.

„Mimochodem, věděli jste, že Socha Svobody má velikost bot 879? A že 25 % diváků seriálu Spongebob jsou bezdětní dospělí? A že v Utahu mají zákaz lovu velryb i přes to, že jde o vnitrozemský stát?” na chvíli v autě zavládlo ticho – všichni napjatě očekávali, co z blonďáka vypadne dál.

„Věděli jste, že v roce 1986 se jeden ruský pilot vsadil se svým kopilotem, že přistane poslepu, a zatáhl všechna okna v kabině? Je to překvapivé, ale naboural – zabil 74 z 90 pasažérů.”

To už Lucas nevydržel. „Koho mi to připomíná…,” zamumlal si spíš pro sebe, věděl ale, že jej Leonardo slyšel, jelikož se začal tiše chechtat. V ten moment už ale parkovali.

Daniel jen celou dobu protáčel oči a nestačil se divit, co z toho kluka lezlo. Tohle bylo to, co se Lucasovi na něm líbilo? Rádoby vtipné hlášky vyčtené na pochybných webech, kterými se evidentně bavil, protože neměl nic jiného na práci?

Vystoupili a Daniel se beze slova přidal po bok tichého Lucase. Kluci se zastavili hned u první příšerné atrakce. Když to Daniel uviděl, otřásl se hrůzou. Tak na tohle ho rozhodně nedostanou, pokud nechtějí být poctěni jeho snídaní a žaludečními šťávami. Pomyslel si, že oni by si to rozhodně zasloužili, ale jiní, co s nimi budou sedět, už jistě ne.

„Jak jsem byl v podobném parku s Maggie v Melbourne, byl jsem na tom třikrát, je to totální pecka, na tohle rozhodně musíme jít!“ nadšeně se rozzářily oči Tonymu a všichni urputně přitakávali. Všichni kromě Daniela. Tomu se z představy, že by na něco takového měl jen vlézt, udělalo špatně.

„Já na tohle nevlezu!“ řekl příkře.

Tony jen na Lea mrknul, ušklíbl se a šel koupit lístky.

„Jdem!“ zavelel poté a v Danielově ruce se objevil jeden ze žetonů.

„Zapomeňte na to!“ vyjel na Anthonyho. Ten ale silně stiskl jeho ruku, z druhé strany jej tiskl za paži Leonardo a táhli ho směrem k sedadlům.

Daniel se chvíli pokoušel vzpírat, věděl, že kdyby chtěl, tak by se ubránil, ale nechtěl vzbuzovat ještě větší rozruch, než už vytvářeli svou bujarou přítomností. Posadili ho a připoutali dřív, než si to stihl rozmyslet. Z jedné strany seděl Lucas, z druhé Leo.

V té chvíli začala plošina stoupat rychleji, než by se Danielovi zamlouvalo. Zhoupl se mu žaludek a na zádech vyrazil pot. Zavřel oči, pevně je tiskl k sobě a namlouval si, že o nic nejde, že tohle přece zvládne…

Plošina se v jednu chvíli zastavila, ale vzápětí se šíleně roztočila a začala klesat. Daniel se neodvažoval otevřít oči, ale podvědomě nahmatal ruku po své pravici a pevně ji stiskl. Pak už se jen modlil. Měl dojem, že jeho žaludek se stěhuje na různá místa jeho těla a za malou chvíli odcestuje kdesi mimo jeho útroby, ovšem držel se statečně. Všude okolo něj ječeli lidé, ale on nevydal ani hlásku a všechnu svou frustraci a hrůzu předával silou do područky z jedné strany a dlaně na té druhé.

Konečně byl konec. Když se plošina zastavila, i on byl schopen otevřít oči a povolit stisk. Uvědomil si, jak moc silný byl. Zapomněl na rozbouřený žaludek a začal kontrolovat, jestli Lucasovi dlaň nerozdrtil.

„Promiň,“ hlesl a malátně vystoupil. Zhluboka dýchal a snažil se, seč mohl, uklidnit svůj třas, který ho stále neopustil. Jen z dálky slyšel, jak se Leonardo s Tonym smějí a sdělují si dojmy. On se však musel posadit na patník. Cítil, že nohy by jej nemusely udržet. Hlava mu třeštila a bál se podívat do tváře Lucasovi. Určitě mu ublížil…

Zrzek se ale usadil vedle černovláska a s neskrývanou starostí se mu podíval do tváře. Levačka ho bolela, ale nebylo to nic neúnosného. Pro jistotu ji založil do klína a natáhl se pravou rukou, aby jej mohl pohladit po zádech. V ten moment v tom ani on sám neviděl nic zvláštního nebo intimního, jen si přál trochu černovláskovi pomoct, doufal, že mu pomůže.

Část jeho samého se chtěla zeptat, zda je Daniel v pořádku, to ale hned vzápětí zavrhl. Byl to zbytečný dotaz. A tak tam jen seděl, kroužil mu prsty po zádech a modlil se, aby to, že jej hned neodstrčil, bylo dobré znamení.

Když poznal, že se Daniel přestal třást, raději ruku stáhl a postavil se – slyšel totiž, jak se zbytek účastníků jejich výletu domlouvá na další atrakci, a tak nějak tušil, že to už by černovlásek vážně nezvládl.

„Možná by to teď chtělo něco klidnějšího,” navrhl a nepatrně kývl směrem k Danielovi, který už v ten moment taky vstával. A Chris kývl, stejně jako chvíli poté Leonardo s Anthonym.

„Tak v tom případě…,” začal Leo a otočil se kolem své osy, aby vybral, kam by nyní mohli jít, a oči se mu zastavily na menším stánku naproti, načež se snad až dětsky rozzářil.

„Střelnice! Pojďte, jdeme si něco vystřelit,” zaradoval se a vydal se směrem, kterým stánek stál. Po chvíli už tam stáli oba, Leonardo i Anthony, a snažili se, seč mohli, trumfnout toho druhého.

„Pro vás, má Lady,” zapitvořil se pak Leonardo a vrazil papírovou květinu, kterou získal, do dlaně překvapeného Anthonyho.

„Ty seš blbej,” vykulil oči, než se rozesmál a dal svou papírovou výhru do ruky Leonarda.

„Lady si strč někam, z nás dvou bys byl beztak holka ty,” podotkl a šťouchl do něj. To mu blonďák bez váhání oplatil.

„Ale nebyl, já jsem vyšší,” zazubil se.

„A já jsem starší. Navíc, na výšku se v tomhle nehraje. Ale to nevadí, být holka není zlý,” smál se mu a šklebil se brunet.

„Lucasi, že bych z nás dvou byl chlap já,” otočil se Leonardo na zrzka, ten ale pouze zvedl dlaně v obranné pozici – odmítal se přidat na jakoukoli z nabízených stran. Stejně tak Chris, který, když přemístili pohled na něj, zalezl za Lucase.

„Podívej, jak by ti to seklo,” chechtal se dál Tony a za pomoci jedné z potravinářských gumiček udělal blonďákovi nahoře na hlavě blonďatou palmu. Do té mu pak zapletl vyhranou kytku a ani Lucas neodolal a musel se začít tiše smát. Tenhle pohled byl k nezaplacení. Netrvalo dlouho a Tony měl na hlavě totožný účes a v obličeji totožně rádoby ledový výraz. Lidé kolem se nepřestávali otáčet, to bylo dvěma komediantům ovšem zcela ukradené.

„Dobrý den, všichni, ahoj Christiane,“ zaslechl Daniel hlásek, který patřil usmívající se Juliet.

„Dobrý den, Juliet,“ rozzářil se černovlásek. Byl rád, že vidí aspoň trochu normálního člověka v tomto blázinci. „Copak tady děláte?“

Ještě než Juliet stačila odpovědět, objevil se Donald.

„Á, buzničky si vyšly na výlet…,“ nenávistně se zašklebil a cvrnkl Lucasovi do náušnice.

V Danielovi se vzedmula vlna zlosti. Tenhle zmetek může za Lucasovo neštěstí! Nebýt jeho nenávisti, mohl mít stále práci, ve které byl spokojený a šťastný.

Když viděl na jeho tváři křivý úsměv, který ukazoval, jak moc jimi pohrdá, měl neodbytný dojem, že mu tu jeho fasádu musí srovnat. Nejen za tato slova, ale i za to všechno, co způsobil Lucasovi.

„Drž hubu, ty zmetku, a dej si odchod!“ sykl na něj a na své přátele hodil pohled, kterým řekl, ať se do tohoto nevměšují.

„Donalde, nechej je!“ chytla ho za ruku Juliet a tahala ho pryč.

On se jí však vytrhl a postavil se přímo před Daniela. „Takže ty ses k nim přidal? Jsi stejný přiteplený zmrd, který si nechá ošukávat prdel! Od něj, nebo od něj, nebo se snad od vás nakazil i můj nebohý bratr?“ odfrkl si a zadíval se na Christiana. „Z tebe už je taky buzna, že? Jo, ono je to nakažlivé!“

Daniel viděl, jak se Chris schoulil do sebe a v jeho očích se objevila bolest. Černovlásek se přestával ovládat. Přimhouřil oči a hlavou mu blesklo, že zlomený nos bude tomu kreténskému homofobovi slušet. Nerozpakoval se tedy a jeho pěst se setkala s lícní kostí a vzápětí s nosem psychického násilníka.

Ten se zhroutil k zemi a z nosu mu začala kapat krev, Daniel jej však chytil za tričko a přitáhl si ho k obličeji.

„Já se s tebou mazlit nebudu, ty zmetku,“ prskl na něj, „ještě jednou někomu z těchto lidí ublížíš, zažiješ peklo, rozumíš?!“

„Zavolám policajty…,“ fňukl.

„Jen je volej, všichni tady mi dosvědčí, že jsi mě a mé přátele napadl! A teď vypadni…,“ odhodil jej zpátky na prašnou zem a vydechl.

Juliet Donaldovi podávala ruku, aby mu pomohla ze země, on ji ale ignoroval a odcházel. Dívka za ním ještě utíkala, ale on ji odstrčil tak, že málem upadla. Christian ji však nemínil nechat samotnou ve společnosti jejich nezvladatelného bratra a dovedl ji ke společnosti.

Z Daniela pomalu vyprchával adrenalin a málem se mu bolestí zatmělo před očima. Uhodil ho levou rukou… tou, ze které mu teprve včera sundali sádru.

Uvědomil si, jaký byl idiot. Měl se ovládnout!

Prsty však mohl hýbat, a tak nakonec uznal, že za trochu bolesti ta rána stála. Konečně se podíval i na své přátele, kteří stáli jak zařezaní.

„No co? Zasloužil si to!“ pokrčil rameny a objal Juliet okolo ramen. „A vám se omlouvám za takovýto výstup, nechápu, jak s ním můžete žít pod jednou střechou…“

Juliet se pouze smutně usmála.

„Jindy takový nebývá… Nevím, co to do něj vjelo, moc se za něj omlouvám,” řekla ještě a omluvně se zadívala postupně na všechny členy výletu, ti se na ni ale povzbudivě usmáli. Donaldovým odchodem se uvolnilo všechno napětí, které se mezi ně dostalo, bylo to, jako by s sebou ten člověk přitáhl velký černý mrak a ten se nyní rozplynul. Spadl z Lucase, z Chrise, ze všech.

„Ty za to přece nemůžeš,” ozval se Lucas a Christian po jeho boku kývl.

„Můžeš jít s námi,” navrhl dívce a ostatní pokývali hlavami v souhlas. Všichni ji znali, Leonardo přes Lucase a Anthony přes Daniela, takže se nebáli, že by jim zkazila legraci. O chvíli později už i s ní stáli pár metrů od střelnice a šklebili se do různě zvlněných zrcadel, která je mučila i rozesmívala tím, jak hloupě je ukazovala. Kousek od nich začal kolotočář u čehosi, co podezřele připomínalo centrifugu, vyhlašovat brzký začátek další jízdy a pět z šesti účastníků výletu se rozzářilo, zatímco onen šestý varovně přejel pohledem svého nízkého kolegu, jako by se ho snažil varovat. Po chvíli už stáli u pultíku a kupovali lístky, z části i na Lucasovo naléhání jen pro pět osob.

„Já možná taky nechci,” zkusila Juliet a nedůvěřivě se podívala na stroj před sebou. Připomínal jí trenažér pro kosmonauty. Už teď viděla, jak jí přívalem větru létají vlasy úplně všude a v obličeji má grimasu, za niž se hned vzápětí bude stydět, v ten moment se jí ale neubrání.

„Bude to legrace, uvidíš,” tahal ji z jedné strany Chris, zatímco z druhé se postavil Leonardo.

„Není se čeho bát,” ujistil ji s naprostou jistotou a vzápětí se zazubil. „Není to zas tak rychlé, a i kdyby, je známo, že lidé zvládnou bez kůže přežít zhruba šest dní,” mrknul na dívku a usadil ji do sedačky, kde ji Chris připoutal ještě dřív, než stačila překvapeně zamrkat.

„Počkat… cože?” dostala ze sebe, to už se ale na Leonardovu tvář vrátil jeho typicky bezstarostný výraz. Mohlo se začít.

Daniel byl velmi rád, že už jej na tuto příšernost nenutili, protože tentokrát by to opravdu jeho žaludek nemusel snést. Možná také pochopili, že když o něco jde, uměl se bránit, a nikdo nechtěl dostat pecku do nosu.

Aby se však přiznal, ani dívat se nemusel, a tak odešel zpět ke střelnici. Ruka už ho tolik nebolela a netřásla se, takže taky mohl vyzkoušet své umění, které se naučil ještě v Anglii, kde si na žádost své tehdejší ženy udělal zbrojní pas. Neměl rád zabíjení a žádné násilí tohoto typu a původně se tomu vehementně bránil, ale když jednou napadli Elisabeth přímo u jejich domu, svolil. A zjistil, že ho to baví. Chodíval pak na střelnici pravidelně. Takže vystřelit růži, která byla od hlavně vzduchovky sotva tři metry, by pro něj měla být hračka.

Neminul ani jednou a za chvíli měl v ruce tři zručně vyrobené papírové růže, které vložil do dlaně bledé, ale usmívající se Juliet, která se s podporou Christiana vymotala z šílené atrakce.

„Pro nejkrásnější a nejhodnější dívku z Adelaide,“ smutně se na ni pousmál, „jako poděkování za to, co jste pro mě v minulosti udělala…“

Lehce ji políbil na tvář a otočil se na zbytek společnosti.

„A teď jdeme někam na kafe, nebo mi brzo praskne bolestí hlava…,“ zavelel a díval se okolo sebe, jestli nenajde ukazatel, který by navedl návštěvníky k nějaké restauraci či kavárně.

„Já ti říkal, že mu tu nejvíc bude vadit, že tu nikde neprodávaj kávu,” zamumlal Tony k Leonardovi, když se rozešli směrem ke kavárně, to ale zrzek slyšel jen okrajově. Šel vzadu, na konci celé jejich skupiny, a nemohl se ubránit smutku, který jej obestřel, když Daniel dal Juliet své květiny a řekl jí ta nádherná slova. Snažil se, seč mohl, na ni nežárlit, věděl, že se jí Daniel líbil, a byla hodná a milá, zasloužila si takové lichotky, jenže to neznamenalo, že ho to nemrzelo.

Černovlásek šel vepředu, neobtěžoval se tedy se skrýváním smutných jiskřiček v očích. Beztak ho nikdo neviděl.

Pusa, kterou šedoočko dívce věnoval, byla pak kapitola sama pro sebe. Taky by chtěl políbit na tvář, ačkoli si pamatoval, že když jej Daniel líbal tam na té pláži, stěžoval si pak na jeho strniště a on se dnes ráno neoholil, takže…

Zarazil se. Nad čím to zase přemýšlel? Daniel by ho stejně nechtěl políbit znovu, tak o co mu šlo? Nebude ho líbat na tvář, na rty, na čelo, nikam, takže by se měl zklidnit. Navíc, tehdy to byl jen test, zjevně neúspěšný, protože kdyby se to černovláskovi líbilo, chtěl by to opakovat… ne? Ale on mu pouze řekl, že se neoholil a že jinak to bylo jako líbat holku. Necítil všechno to dokonalé, co v sobě měl Lucas. Nezopakují to, i když to byl kouzelný moment, který mu, kdykoli si na něj vzpomněl, rozbušil srdce a vrátil do podbřišku motýlky, které tam tehdy měl. Ty měkké rty byly tak sladké a úžasné, miloval je… A nyní líbaly Juliet, i když jen na tvář. Selhával ve všech snahách nežárlit a nesmutnit, věděl to, jenže Daniela jí prostě přát nemohl. Možná byl sobec, ale miloval ho a věděl, že už bude nadosmrti závidět každé, kterou bude kudrnáč balit, líbat, milovat. Protože ho chtěl, protože po něm sám toužil víc než po čemkoli jiném.

Ani nevěděl jak, ale po jeho bok se dostal blonďák. Tony šel vprostřed spolu s Juliet a Chrisem, vepředu si to rázoval Daniel takřka mílovými kroky směrem ke kavárně a vzadu byli oni dva, dost daleko od ostatních, aby měli soukromí.

„Přísahal bych, že na tebe kouká jako…,” začal Leonardo, Lucas jej ale přerušil.

„Já vím, jenže nekouká. Je hetero,” řekl smutně a zároveň jaksi prázdně. Teď o tom mluvit nechtěl…

„Nevypadá na to, vážně. Lucasi…,” zašeptal směrem k zrzkovi, pokračování té věty už svému příteli ovšem nevěnoval. Jen tam šel, po jeho boku, a snažil se mu alespoň svou přítomností dát najevo, že tam byl s ním, ostatně jako vždycky. A tak se pak před vchodem do kavárny Lucas zastavil a vděčně se na svého společníka usmál.

Ve chvíli, kdy měl Daniel vypitou svou dávku kofeinu, cítil se líp. Ruka jej nebolela, za což byl vděčný, protože kdyby si ji kvůli tomu kreténovi znovu nalomil, asi by ho šel tou sádrou utlouct. Společnost se dobře bavila a s ní i Daniel. Jen koutkem oka viděl, že jediný Lucas byl zamlklý, ale to mu nepřišlo nikterak zvláštní. Vždycky takový býval a tím, jak byl citlivý, možná i stále špatně nesl výstup s Donaldem. Přece jen to byl člověk, který mu převrátil svou nenávistí život vzhůru nohama a znemožnil mu pracovat na místě, které měl rád. Tušil, že setkání s ním nenesl dvakrát dobře.

Přesedl si tedy vedle něj a položil mu ruku na rameno.

„Trápí tě ten Donald? Je to tak, že? Nedělej si z něj hlavu, je to kretén a já ti slibuju, že pokud zůstaneš v Adelaide, najdeme nějakou nemocnici nebo rehabilitační centrum, kde o tebe mít zájem budou, uvidíš. A jestli se odstěhuješ do Sydney…,“ odmlčel se, když ho píchlo u srdce, „tam má jistě Leo spoustu známých, kteří ti pomohou něco najít. Neboj se…“

Lucas se nepatrně zamračil, když ta slova slyšel. Jak to Daniel myslel? Co by měl hledat? Práci? V nemocnici? Budou mít zájem? Ne, nemohl vědět, jak by taky… V tu chvíli vykulil oči a trhl sebou směrem k blonďákovi, který seděl po jeho druhém boku. Když ale viděl jeho vyhýbavý výraz, na mysl mu vyskočila jeho včerejší slova.

Trochu jsme s Danielem pokecali…

Už věděl, o čem ti dva mluvili! Připadal si tak nějak zrazeně. Proč to Leo říkal? Tohle si mohl odpustit!

Podíval se kamsi před sebe ve snaze utřídit si myšlenky. Zlobil se! Jenže zároveň to část jeho samého vlastně i chápala, věděl, že jej má Leo rád a nejspíš se prostě snažil pomoct…, ostatně jako vždycky.

Nezvládl se zlobit, na tohle prostě nebyl. Jenže zároveň to tak nějak nepříjemně zabolelo a on si teď před Danielem připadal podivně odhalený, bylo to divné. Jako by to tajemství byl kus oděvu, který z něj byl nyní svlečen, a on se styděl. Nechtěl, aby mu černovlásek pomáhal ještě víc než do té doby, to prostě nemohl! Lucas se o sebe musel postarat sám! Jenže v tom už léta selhával…

Už už si chtěl pokrčit nohy a přitáhnout si je k tělu tak, jak to dělával, uvědomil si ale, že zde by to nebylo nejlepší. Alespoň se tedy pažemi objal kolem pasu a mírně se na lavici schoulil. Moc to nepomáhalo, ale trošku přece. Pak mu ale na mysl vyvstala Danielova druhá slova.

Pokud se odstěhuješ do Sydney…

Proč by se stěhoval? Jistě, měl tam Leonarda, ale miloval to v Adelaide, pokud by odjel, už by Daniela neviděl. Možná jednou do roka, tušil, že na každodenní telefonáty by jej nepřemluvil. Chápal, že černovlásek chce, aby od něj už odešel, však už tu byl přes měsíc, ale opravdu jej chtěl až v Sydney? To by Lucas nezvládl, dokázal si představit přežívat alespoň na krátkých setkáních v supermarketu u zeleniny nebo podobně, ale mít mezi sebou skoro polovinu Austrálie? To by nemohl…

Uvědomil si, jak moc lituje, že není někde mimo společnost, protože v ten moment by se vážně potřeboval schoulit do klubíčka tak moc, až jej tělo takřka svrbělo nutkáním to udělat.

„Nebojím se,” zašeptal, věděl ale, jak moc v ten moment lhal. Bál se úplně všeho – bál se budoucnosti, života, lásky, odloučení, bál se bolesti, která dozajista přijde a roztrhá jeho zmučené srdce, až od Daniela odejde. Nikdy neuměl lhát a věděl, že i v ten moment na něm bylo poznat, jak moc tohle nebyla pravda.

„Já vím, že už je to víc jak měsíc, ale já už tě brzo přestanu otravovat, vážně… Slibuju,” pousmál se. To už ale vážně myslel. Něco si najde, i když zatím nevěděl co. I kdyby to měl být ten nejlevnější motel v Adelaide.

Daniel si uvědomil, že mu sdělil něco, co neměl vědět. Nicméně to ho teď netrápilo.

„Luku, co to plácáš? Ty mě neotravuješ, rozumíš? Jen jsem pochopil…, myslel jsem si, že si pro tebe Leonardo přijel, že chceš být s ním! Proto jsem nadhodil i tuto variantu. Já jsem rád, že jsi se mnou, nejsem v tom proklatém baráku tak sám, ale…,“ polknul. Víc než včera si začal uvědomovat, jak strašně moc by ho zasáhlo, kdyby mu zrzek zmizel ze života. Miloval ho. Všechno na něm miloval, tu uzavřenou povahu, jeho dětské oči i nápady. Tu jeho stálou nejistotu, která neustále Daniela nutila jej chránit. Ale teď mu přišel jako uzlíček neštěstí. Zase mu svými slovy ublížil, ačkoliv netušil, co řekl špatně. Vždyť to bylo všechno povzbudivé, řekl mu, že za ním jeho přátelé stojí. V tomto nepochyboval ani o ulítlém Leonardovi. Tak co se zase dělo?

Měl by se mu se svými city svěřit! Copak to ale šlo? Po jeho levici seděl jeho vyvolený a jediné, co by svým vyznáním vyvolal, by byla ještě větší nejistota v zrzečkově duši a možná znovu rozbitá tvář od Leonarda.

Přesto mu ale mohl zkusit něčím udělat radost. Věděl, jak si kdysi s úsměvem prohlížel přívěšek s plyšovým medvídkem, jenž byl na náhradních klíčích, které patřily Tonymu. Nepochyboval, že má rád plyšáky, a žádného pořádného neměl.

„Omluvte mě, jen si na pár minut odskočím,“ zvedl se, nevšímaje si překvapených pohledů. „Za půl hodiny jsem zpět, potřebuji si něco zařídit, počkejte tady na mě.“

Nečekal na odpovědi a rychlým krokem odcházel z kavárny.

Na pouťovou střelnici to nebylo daleko a jemu s jeho umem netrvalo dlouho a odnášel si v náručí plyšovou koalu v životní velikosti.

Jen pevně doufal, že ho s tímto nepošle Lucas do háje…

Když se dveře do kavárny znovu otevřely, přesunuly se na Daniela všechny oči včetně těch, které patřily jeho přátelům, a ty už na něm zůstaly, až dokud se nedostal k jejich stolu. Tedy, ne na něm – na zvířeti, které nesl pod levou paží. A jestli si Lucas myslel, že v ten moment mu Daniel udělal zmatek v hlavě, mýlil se. Ten teprve přišel ve chvíli, kdy se zvíře ocitlo v jeho náručí.

Překvapeně zamrkal a sklopil oči. Plyšák se na něj usmíval, byl heboučký, sametový, a Lucas věděl, že každý kousek toho zvířete mu už navždy bude připomínat Daniela, a to nejen proto, že to on mu ho přinesl, ale i proto, co za zvíře vlastně vybral.

Cítil, jak mu buší srdce. Znovu se podíval do tváře černovláska, jako by se snažil pochopit, proč to vlastně udělal, moc mu to ale nešlo. V šedých očích se odpověď nenacházela, ani v korálkových očích plyšáka, a přesto chvíli jen přebíhal pohledem mezi Danielem a koalou a vůbec nechápal… A pak se usmál, tak, až se mu kolem očí udělalo pár vrásek a v nich se objevily jiskřičky vděku i radosti.

„Děkuju,” zašeptal a přitiskl si plyšáka k hrudi. Nemohl ani popsat, jak moc se mu v ten moment rozbušilo srdce, jak moc se mu tělem ve vlnách přelévalo štěstí způsobené nečekaným, ale nádherným gestem. Tolik v tu chvíli zatoužil vstát a vklouznout Danielovi do náručí! Tolik si přál ho obejmout a políbit, klidně jen na tvář, aby mu ukázal, jak moc je rád, že s ním může být, jenže to nešlo. Tolik chtěl položit mu hlavu na hruď a poslouchat tep jeho srdce, dokázat mu, že ho miluje, vroucně a hluboce, jenže zároveň věděl, že to Daniel nechce, a to v něm vytvářelo rozporuplné pocity, bylo toho tolik, ale vítězilo všechno to krásné, co Daniel plyšovým zvířátkem způsobil.

„Nechci, abys byl smutný, až ti Leonardo odjede, a každý by si měl z takového výletu něco odvézt, a když není schopný on ti koupit aspoň marcipánové srdce, budeš mít ode mě plyšového náhradníka, aby se ti po večerech tolik nestýskalo…,“ poslední větu už řekl velmi tiše a netušil, jestli ji Lucas slyšel. Možná by taky jednoho potřeboval, když se nad tím tak zamyslel. Taky mu bývalo večer smutno, a přitom jeho plyšový medvídek spával jen o patro výš. Tak blízko, a přece tak moc vzdálený.

Zase jen seděl utopený v myšlenkách a nezbavil se tísnivého pocitu, ani když seděli doma na terase u bazénu.

Tony stál u grilu a Leonardo s Lucasem a Christianem se bavili o animácích. Kolikrát se smáli tak, že Lucas málem přepadl z okraje bazénu, na němž seděl, ke klukům, kteří se rochnili ve vodě. Nic by se však nestalo, seděl na straně, kde bylo vody sotva po pás, za což byl Daniel vděčný. I tak měl pořád před očima bezvládné tělo, které tenkrát naštěstí rychle oživil.

Ani si nevšiml, že se k němu připlížil Tony.

„Náčelníku, co je s tebou? Sedíš tu jak pecka,“ vyčítal mu.

„Nic.“

„Hele, vidím na tobě, že nejsi ve své kůži!“

„Jsem v pohodě, nehrč do mě!“

„Denny, ty idiote, dobře víš, že já to na tobě poznám! Tebe něco žere, už v tom parku, když jsi přišel s tím medvědem, jsi začal být divný. Chvíli jsem si myslel, že zase trpíš těmi svými náladičkami, ale tohle je jiné. Uťápnutý kluk, který sedí v koutě, to ne! Tohle není ten Daniel Robinson, který byl vždycky král všech večírků u bazénů. Toho byl vždycky plný celý dům, a teď? Jen sedíš a civíš na ty dva, jako bys je chtěl zabít. Serou tě?“

„Leo mě sere, je to zmetek!“

„A proč jako? Co ti udělal? A pak nechápu, proč jsi ho teda pozval?“

„Protože ho má Lucas rád!“

„No to má, ale stejně furt nechápu, co je na Leovi špatného. Je střelený, to jo, ale asi tak stejně jako já, tak já doufám, že tě neseru taky.“

„Ne, ty jsi v pohodě!“

„A ještě mi řekni, proč jsi mu koupil toho plyšáka? Teda Lucasovi, však on nemá narozeniny nebo tak něco, ne?“

„Nemá…“

„Tak proč? To je divný, ne?“

„Poslouchej, Antonie, já ti to teda řeknu, ale necháš si to pro sebe, rozumíš? Jestli někde cekneš, komukoliv, utrhnu ti hlavu a pověsím tě za koule do průvanu…“

„Copak nevíš, že já dokážu udržet tajemství? Teda pokud to je tajemství?“

Byla pravda, že pokud šlo o něco důležitého, dokázal Tony držet jazyk za zuby, a proto se Daniel rozhodl, že se mu svěří. Potřeboval to ze sebe dostat, potřeboval se někomu vypovídat a možná mu nějak Tony dokáže poradit, ačkoliv tady věděl, že je každá rada drahá.

„Jsem do něj udělaný, jasný?“ vyhrkl.

„Do koho?“ vykulil oči Anthony.

„Do Lucase,“ špitl potichu Daniel.

„Co blbneš? Vždyť ty nejsi žádná buzna!“

„Drž hubu, Antonie, já jsem věděl, že ti nemám nic říkat!“

„Tobě už pěkně houká, když jsi tady furt sám mezi těma chlupáčema, měl by sis rychle někoho najít!“

„Už jsem našel!“

„Ty jsi na ženské, Danieli!“

„Vážně? Jsi si tím tak jistý? Myslíš, že bych tohle neměl vědět já sám nejlíp? Myslíš, že jsem nad tím nepřemýšlel celé týdny, než jsem si to připustil? Myslíš, že jsem se nepokoušel zase sbalit holku jako dřív? Sbalil jsem a byla to katastrofa… První jsem si myslel to samé, že mi jen prostě hrabe ze samoty, na kterou jsem nikdy nebyl zvyklý, a on byl prostě jen při ruce, ale když jsem včera slyšel, jak spolu šukají, byl jsem z toho úplně v hajzlu. V totálním úplném hajzlu, někde dole utopený v tunách hoven, ale jedno jsem věděl naprosto jistě! Že toho kluka nechci jen ošukat. Chci s ním být, chci ho naučit plavat, chci s ním chodit na pláž a na večeře, chci s ním usínat a budit se, chci ho mít pořád poblíž! Do prdele!!”

„Ty jsi magor! Tak mu to řekni, ne?“

„Vždyť má Lea! Ty ses úplně zbláznil, teď na něj nemůžu vyrukovat s milostným vyznáním…“

„Já bych to riskl, mám dojem, že ani on se na tebe nedívá jen tak. Jakože chci říct, že mu nejsi lhostejný…“

„Poslouchej, Antonie, žádné tvé teorie nechci slyšet, a hlavně se nepouštěj do žádných akcí, rozumíš? S tím se musím poprat já sám.“

„Jo, však jo! Nejspíš stejně časem zjistíš, že to byl jen omyl…“

„No, to pochybuju…,“ řekl už potichu, opět se zadíval na smějící se dvojici a povzdechl si.