• Alianor
  • King of Deathtown
Stylromantika
Datum publikace4. 12. 2022
Počet zobrazení1714×
Hodnocení4.81
Počet komentářů3

Druhý den se potkali doma už v brzkém odpoledni. Daniel seděl u bazénu, popíjel kafe a s notebookem na klíně vyřizoval maily.

Před pár dny dostal nápad, že by zkusil naverbovat přímo studenty veteriny z Adelaidské univerzity, a ti jej na oplátku poprosili, jestli by pro ně neudělal seminář. Chvíli nad tím přemýšlel, ale nakonec to uznal za přínosné a začal se na přednášku připravovat. Mezitím se také díval na stránky univerzity a viděl, že na té samé fakultě jsou i ročníky všeobecné medicíny.

Ani si nevšiml, že do zahrady vstoupil Lucas, který ho zezadu objal a zadíval se na stránky, které měl otevřené. Předstoupil před Daniela s otázkou v očích.

„No, co? Dívám se na tvou budoucí školu. Přece tě nebudu nutit studovat někde, kde tě pořádně nepřipraví…,“ podíval se na něj vážně.

V ten moment jej Lucas pustil a o kousek ustoupil, přecházeje před něj, aby mu viděl do očí, nezahlédl v nich však sebemenší náznak, že by si z něj dělal legraci.

„To nemyslíš vážně, že ne?” zeptal se opatrně, ale přitom krapet rozhozeně a pevně. Nepatrně se přitom zamračil. Jestli byl tohle vtip, moc povedený nebyl – Daniel musel vědět, že na školu neměl Lucas peníze, nehledě na to, že v ní už nebyl kolik let. Nebylo ani jisté, že by se zvládl vrátit ke studiu a dlouhému ležení v papírech, sešitech a skriptech. Nad tím ale vůbec nemusel přemýšlet, do školy nemohl. Bylo to drahé a nároky profesorů byly vysoké – ne že by je nezvládal vědomostně, spíš časově. Chodit do práce by nestačilo, musel by přidat nějakou brigádu a pak by je plnit nestíhal. Věděl to, protože na školu, kterou mu Daniel ukazoval, už docházel…

Daniel jen pozvedl obočí a pevně se na něj zadíval.

„Ne, tohle není vtip. Ty na školu půjdeš a víš proč? Protože je to tvůj sen a sny se mají plnit. Možná před tím, než jsi mě poznal, sis nemohl dovolit studovat. Teď ale můžeš. Hned jak tě vezmou, odejdeš z toho kadeřnictví. A jestli potřebuješ svoje peníze, budeš sem tam pracovat pro mě, když nebudeš mít moc učení. Vím o tom, že toužíš stát se lékařem, protože mi to řekl Leo. I když je idiot, tak v tomto se shodneme. Teď máš příležitost. Zázemí, které jsi potřeboval a které jsi tenkrát neměl. Tak se tomu nebraň!“

„To přece nejde, nemůžu odejít z práce. Neměl bych na to, já…,” v ten moment se zarazil a přemístil na Daniela svůj vyděšený pohled. Najednou chápal, odmítal tomu ale věřit, nechtěl…

„To nemůžeš! Já nemůžu. Tohle přece nejde, ty to nechápeš,” vydechl smutně.

„Danieli, nemůžeš mi platit školu, to já nemohu přijmout. Víš, kolik mi toho dáváš? Uvědomuješ si to? Mám tu domov, jídlo, teď mi navíc dáváš i svůj čas, energii, svou lásku. Všechno, na čem mi záleží, všechno, co mám, je od tebe. Díky tobě stojím na nohou, ale nejde tak o to, že bych byl bez tebe úplně bezradný, fyzicky i psychicky, ale o to, že já ti tohle všechno nikdy nevrátím. Takhle jsem mohl občas zaplatit nákup a podobně, jenže kdybych nepracoval? Chceš mi dávat úplně všechno, a to já ti nikdy nesplatím,” vydechl zoufale a konečně zvedl hlavu.

„Já vím, řekneš mi, že to ty nechceš, jenže co bude… jednou? Co potom? Co když tu školu nezvládnu? Co když to, co mezi sebou máme, jednou skončí? Co když jednou budu muset odejít? Já to nechci říkat, ale co když se to vážně stane, co potom? Uvědomíš si, kolik jsi toho do mě věnoval. Je toho tolik, nejen peníze, jde to i odsud,” řekl, ruku mu pokládaje na srdce, „z tebe. Všechno, co jsem si kdy mohl přát. Co když si to jednou uvědomíš a začneš toho litovat? Že sis u sebe dlouhé roky živil kluka, který vlastně nedělal nic? Danieli, já ti to nevrátím, nikdy ti to nevrátím, ani kdybych se tisíckrát snažil, všechno, co mi dáváš, ti nikdy nemůžu dát nazpět. Chápeš?” zašeptal zničeně a ruka, kterou měl na jeho hrudi, mu spadla zpět, k tělu. Opět sklopil hlavu. Do očí se mu skoro tlačily slzy, jak bezradně mu bylo, a nemohl dál koukat do těch šedých, nezvládl by to.

„Ne, Ještěrko, takhle, jak to vidíš ty, to nefunguje! Materialistickou stránku teď probírat nechci, k té ti řeknu svoje později. A ta druhá? Ty mi tvrdíš, že jen bereš, zatímco já dávám? Vážně? Uvědomuješ si, kolik jsi toho dal ty mně? Kolik jsi mi věnoval lásky, jakou cestou jsi mě vedl, aniž bys o tom ještě věděl. Kolik jsi mi zakázal odboček, po nichž jsem původně chtěl jít a až později zjistil, že vlastně vedou do záhuby. Ty máš pocit, že mi nic nedáváš? Jsi celý můj svět, který jsem objevil nedávno a který je prosycený barvami, a konečně mi všechno dává smysl. V tomto jsem to já, kdo ti dluží. Ty si vůbec neuvědomuješ, kolik jsi toho stihl darovat ty mně.“

Daniel viděl, že už k tomu chce Lucas něco říct, ale nepustil ho ke slovu.

„Ne, nepřerušuj mě! Nemáš rodiče, kteří by ti školu platili, ale máš mě! Rodiče ti suplovat nechci, ale jsem tvůj přítel a já ty peníze mám. Tak odhoď svou ješitnost a nechej si pomoci. I kdyby se stalo cokoliv, kdybychom se rozešli, kdybys tu školu nezvládl, já toho litovat nebudu. Jsou věci, kterých nelituji. Dal jsem spoustu věcí i lásky své bývalé ženě, dal jsem jí kus své duše, ale ani dneska toho nelituju. To bylo tenkrát – mělo to tak být, tak proč litovat toho, co bylo. Stejně tak by to bylo i s tímto. Nikdy bych nelitoval toho, že jsem se rozhodl ti pomoci. Ostatně, já se tě nemíním vzdát. To spíš nevydržíš ty se mnou, což bych ti nemohl vyčítat. Ale o tomto se bavit nechci. Jednou, až budeš mít titul, mi to všechno vrátíš, pakliže budeš mít pořád to nutkání. Já však po tobě nic nechci teď a nebudu chtít ani potom. Máš dojem, že mi musíš peníze splácet, ale pokud zůstaneš na místě… S ubohým platem kadeřníka mi vrátíš co?“

Když viděl, jak se zrzek stáhl do sebe, zakroutil hlavou: „Bože, Lucasi, nic po tobě nechci, to dobře víš, nedívej se tak na mě! Chci ti pomoct, protože jestli nevyhraješ v Lottu, tak se na tu školu nikdy nedostaneš a celý život budeš jenom stříhat vlasy! To opravdu chceš? Jestli ano, jestli jsi takto spokojený, přestanu do tebe rýpat a nechám tě. Je mi jedno, že nemáš titul, na tom moje láska k tobě nestojí, klidně budu milovat prostého kadeřníka, který mi jednou za čas zastřihne konečky. Ale ty máš na víc, viděl jsem tě při tom zákroku na klinice. Přesto, žes to nikdy před tím nedělal, byl sis jistý, pohotový, všímavý. Znám tvé vědomosti, vím, že jsi inteligentní, máš přehled a tu školu bys zvládl i přesto, že jsi už pár let žádnou nenavštěvoval. Jestli mi chceš něco vracet, začni znovu studovat a splň si svůj sen – já pak budu šťastný, když uvidím spokojeného tebe. Kývni na to a podej si přihlášku na srpnový semestr!“

V tu chvíli už to zrzek nezvládl, bál se, že jej vlastní nohy neudrží, a tak přešel k Danielovi a vtiskl se mu do náruče, hlavu mu pokládaje kamsi na hruď. Potřeboval ho cítit, potřeboval vědět, že je černovlásek skutečný a že se mu toto všechno nezdá. Najednou toho na něj bylo moc, moc hezkých slov, moc emocí…

„Děkuju ti, za všechno,” vydechl pak a nepatrně se mu kamsi do trička usmál. Cítil, že jej Daniel objal nazpět, a to ho uklidnilo, cítil se v pořádku. Bylo až zvláštní, jak moc na něj černovláskova náruč působila.

„Miluju tě,” zamumlal ještě a na moment zavřel oči a natiskl se na něj ještě o maličko víc, chtěl si maximálně užít ten moment, Danielovu vůni a tlukot jeho srdce.

„Jenže tohle není o ješitnosti, já prostě nemůžu…,” hlesl potom.

„Bojím se… bojím se, že tě zklamu,” přiznal tak tiše, až na moment zapochyboval, jestli jej Daniel vůbec slyšel.

„Ještěrko, můžeš, spolu můžeme spoustu věcí, uvědomuješ si to? Řekni mi, proč nemůžeš!? Máš snad nějaké tajemství, o kterém nevím? Protože jinak nevidím důvod, proč to nezkusit. Když zjistíš, že to nedokážeš…, a já vím, že to dokážeš, tak prostě z té školy odejdeš. Já… nechtěl bych tě tlačit do něčeho, co sám nechceš, ale vím, že v hloubi duše po tom toužíš. Řekni mi jen jeden jediný rozumný důvod, proč ne, a já tě nechám na pokoji a už o tom nikdy mluvit nebudu. V opačném případě do tebe budu hučet každý den, až mě za to budeš nenávidět. Bojíš se, že mě zklameš? Víš, čím bys mě zklamal? Kdybys to nezkusil, kdybys zahodil možnost studovat to, co tě baví, a pak celý život jen stál na nohou a česal vlasy, nešťastný, žes zahodil šanci, a nenáviděl bys mě, že jsem na tebe netlačil víc. Přemýšlej o tom. A teď pojď, uděláme si hezké odpoledne. Ty bys třeba mohl vytáhnout stará skripta a já… já zavolám Leonardovi, protože nejspíš na tebe nemám takový vliv, jako má on. Třeba bude přesvědčivější.“

V ten moment na něj Lucas vykulil oči a zatřepal hlavou rychleji, než se zdálo možné.

„Ne, Leovi ne!” vyhrkl, hned vzápětí si ale uvědomil, jak tohle bylo hloupé. Tušil, že si Daniel z jeho unáhlené reakce vyvodil víc, než by měl, a tak nenápadně zrudnul, tvář si schovávaje do jeho trička.

Tohle říct nechtěl… Bohužel, jako vždycky jej jeho „šikovnost” zradila a schopnost uvažovat se na něj vykašlala právě v moment, kdy ji potřeboval.

„Leovi nevolej,” zaprosil už klidnějším hlasem. Věděl, že teď už jej nepřesvědčí, že by pro něj telefonát zrovna s Leonardem a právě na toto téma nebyl náročný. Tohle už měli za sebou, Leonardo sám už jej samozřejmě přesvědčoval, a jak dlouho! Nakonec přestal, protože našli práci v Lázních, ale teď? Tušil, jak by dopadl, a stejně tak tušil, že Leonardo by se suplováním jeho rodičů problém neměl.

„Já nad tím popřemýšlím, slibuju, ale s Leem se proti mně nespolčujte… Určitě by ses dozvěděl milion informací, které jsi vědět nechtěl, oběma by nám zaspamoval telefony i skupinu a pak by to věděl i Tony a Chris a všichni,” zděsil se. Ne, tohle opravdu znovu podstupovat nechtěl.

Když Daniel viděl zoufalou reakci na svá slova, rozesmál se naplno.

„Dobře, nebudu mu volat, ačkoliv věřím, že by mě s radostí podpořil. Slíbil jsi mi, že nad tím budeš přemýšlet, já ti budu věřit, ale pokud tuhle šanci odmítneš, zavolám mu a zeptám se jeho, jaký je opravdový důvod tvého odmítnutí. Víš, ty jsi mi nikdy neřekl, proč jsi s tou školou sekl. Třeba byl jiný důvod než finance. Ale já ti do hlavy nevidím. To už jsem ti říkal. Mluv se mnou, prosím!“ zadíval se na něj zkoumavě, s přimhouřenýma očima. Lucas však jen stál a mlčel.

„Dobře, já už tě dneska trápit nebudu. Je krásný den, není horko, co kdybychom si zašli zaběhat? A pak na tu večeři, kterou ti dlužím už delší dobu."

Na ta slova se Lucas zazubil a nadšeně pokýval hlavou. Upřímně by nikdy nečekal, že s ním Daniel kdy znovu půjde, stejně jako nečekal, že se kdy Leonardo nechá znovu namasírovat. Tohle jej ale těšilo, a tak se na černovláska znovu usmál, spěšně a spontánně jej políbil a utekl mu do domu převléct se.

Po pár minutách už se protahovali před domem. A kdykoli se Lucas otočil, přistihl Daniela, jak mu kouká na zadek… Pokaždé nepatrně zrudnul, černovlásek se ale nikdy nezdál, že by jej Lucasovo odhalení byť jen maličko vyvedlo z míry. Spíš naopak, to Lucas pak rudnul ještě víc. V momentě, kdy konečně vyrazili, se ovšem role obrátily. Po pár minutách byl tím červeným až za ušima Daniel, zatímco Lucas se zdál v klidu víc, než by bylo běžné.

„Pomůžu ti,” navrhl bezmyšlenkovitě, stejně, jako když spolu běželi prvně, tentokrát se ale zastavil včas a ruku stáhl. V tu chvíli jen šli, aby se vydýchali, a Lucas by jej rád chytil, nějak ale nevěděl…

„Já si vlastně nejsem jistý, jak se k tomu všemu stavíš,” přiznal rozpačitě, když viděl, jak se na něj Daniel překvapeně a zkoumavě zahleděl.

„Všichni by na nás koukali, zařadili si nás, já nevím, co všechno chceš a nechceš. Totiž…,” Daniel stále nic neříkal, a tak se nepatrně přikrčil, jednu ruku si chytaje tou druhou ve snaze alespoň trochu se odreagovat, zbavit nervozity, která jej obestřela.

„Kdybych tě tu chytil nebo políbil, bojím se, že by se našel někdo, kdo by nesouhlasil, kdo by nahlas řekl, jak námi pohrdá, a bojím se, že za to by ti to nestálo. Protože pokud bychom to udělali, už navždycky bys pro ně byl buzerant, stejně jako já. Téhle škatulky se nejde zbavit,” povzdechl si tiše a zvedl hlavu, aby se mu mohl tázavě podívat do očí. Nic jiného nevnímal, ani pálení v mučené ruce, na které už byl po všech těch letech života takřka zvyklý.

Po těch slovech si ho Daniel přitáhl do náručí a dravě ho políbil.

Jakmile ho zbavil veškerého vzduchu, mírně se odtáhl, ale pořád byl velmi blízko.

„Luku, je mi úplně ukradené, co si o mně lidé myslí. Celá léta jsem se díval za záda, kdo mě pozoruje a co o mně napíše, případně prodá fotku do novin. Bylo to únavné. Už se nechci ohlížet a dělat všechno tak, jak si společnost myslí, že je to správně. Chci si žít tak, jak chci já, a myslím, že už jsem dost starý na to, abych si to mohl dovolit. Jednoduše řečeno, mám všechny u prdele, co si o mně budou vykládat. Jiná věc by byla, kdyby se naváželi do tebe. To bych nesnesl. Takže byl možná můj polibek unáhlený…

Jenže já se nechci schovávat, chci se s tebou ukazovat. Kdykoliv se mi zlíbí, vzít tě za ruku nebo tě políbit, a stejně tak to čekám i od tebe. Otázka je, jestli jsi i ty ochotný tohle všechno se mnou podstoupit? Pakliže ano, tak se neostýchej, vezmi mě za ruku a poběžme…,“ usmál se a znovu si jej k sobě přitáhl.

„Na druhou stranu není vyloučeno, že pokud se do tebe někdo bude navážet, že mu nerozbiju ciferník,“ zapřemýšlel po chvíli a pokrčil rameny.

Na ta slova se na něj Lucas usmál a jemně jej políbil na tvář.

„Děkuji,” zašeptal mu kamsi do ohbí krku a konečně se natáhl pro jeho dlaň. Vložil mu do ní tu svou tak lehce, bylo to, jako by pro sebe vážně byli stvoření. Propletl si s ním prsty a znovu se naň usmál. Tohle bylo poprvé, co se drželi za ruce…

„Víš, že lidé, kteří se často líbají, žijí průměrně o pět let déle?” usmál se vesele a lehce naklonil hlavu na stranu. Tohle mu kdysi řekl Leonardo, a proto mohl nyní jen doufat, že to nespletl, i kdyby ale ano, bylo by mu to jedno. Moc nevnímal, co vlastně říkal, jen se šťastně a krapet přiblble, zamilovaně usmíval a vrátil Danielovi polibek, pak už se ale odtáhl a rozběhl dál do ulic.

***

Dalšími dny procházel Daniel, jako by seděl na obláčku. Dokonce se objednal na zastřižení konečků do salonu a tím Lucase vyvedl z míry, a taky rozzlobil, že zbytečně utrácí, když mu mohl vlasy upravit doma. Daniel mu jen se širokým úsměvem daroval dýško větší než jeho týdenní plat a zašeptal mu do ucha: „Tohle musíš přijmout! Jsem tvůj zákazník a dýška se neodmítají! Ber to jako malý základ na tvá studia. Doma budu chtít znát odpověď. Už jsi měl hodně času. Já na tebe nechci tlačit, ale nejzazší termín podání přihlášky se už blíží.“

Objal ho a bez jakéhokoliv studu mu začal přede všemi jeho spolupracovnicemi plenit ústa.

Jakmile uznal, že bylo exhibice dost, pohladil zkoprnělého Lucase po tváři, se všemi se se zářivým úsměvem rozloučil a rychle vypadl.

Tušil, že za tohle by ho Lucas v té chvíli zastřelil, kdyby ho nechal vzpamatovat z dravého polibku, který mu mohla závidět každá holka. Snad mu tímto nezpůsobil žádný vážný problém.

Doufal, že než přijde domů, vychladne.

V tu chvíli Luke zvládal jen stát, koukat na zavřené dveře a modlit se, aby neomdlel. Jistě, sám Danielovi říkal, že se s ním rád bude ukazovat na veřejnosti, ale takhle to nemyslel!

„Škoda, že je teplej,” ozvalo se polohlasem kdesi za ním, a to jej donutilo zatřást hlavou a konečně se probrat. V ten moment mu konečně začalo docházet, co se stalo, a tváře mu zrudly. Tenhle přístup miloval, miloval, když jej takhle líbal a nestyděl se přitisknout jej k sobě před lidmi, jenže teď měl plnou pozornost všech svých kolegyň, a to se mu taky dvakrát nezamlouvalo. Nehledě na to, že v ruce stále držel balíček bankovek, který tam tedy rozhodně nechtěl.

Uklidil peníze a znovu se vrátil k práci. Tušil, že to mu teď pomůže přestat myslet na všechno, včetně lidí kolem, toho krásného polibku a peněz, u nichž už teď tušil, že je černovláskovi nevrátí ani přes jeho mrtvolu.

Ani do chvíle, kdy se vydal z práce domů, se mu však nepodařilo přijít na odpověď, kterou chtěl Daniel slyšet. Stále nevěděl! Chtěl to zkusit, chtěl studovat, jenže zároveň se kolem toho cítil příšerně. Nemohl Danielovi brát další peníze, to přece nešlo!

Jenže v tom, že s mizerným platem kadeřníka mu nevrátí vůbec nic, měl taky pravdu. Kdyby vystudoval, mohl by mu všechno vrátit pořádně. Nehledě na to, že Daniel jej do toho skutečně uvrtat chtěl, a jak už zrzek stihl zjistit, když Daniel něco chtěl, většinou neexistovala jiná cesta, než získat to. Občas uměl být šíleně tvrdohlavý.

A další věc byl Leonardo. Ještě mu nevolali, Lucas si ale dokázal představit, jak by na tuhle nabídku reagoval. Pravděpodobně by se rozhodl posílat mu „kapesné” na studium. Netušil přesně, kolik by to bylo nebo jaká slova by použil, jediné, v čem si v jeho případě byl jist, bylo, že by to chodilo v růžových obálkách s vílami. Takové měl Leonardo pro, jak sám říkal, „zvláštní příležitosti,” navzdory tomu, že v nich posílal skoro všechno. Nejraději pak cokoli úředního nebo důležitého.

Co teď? Jak se rozhodnout? Věděl, jak moc na tom Danielovi záleželo, jenže taky si byl jist, že to bylo teď a do budoucna to nemuselo vůbec nic znamenat. Co když si to rozmyslí? Na jinou stranu, dokud se do té fáze nedostanou, kudrnáč si to nerozmyslí. Už prohledal celé stránky vybrané školy a Lucas věděl, že pro jistotu koukal i na další, takhle se mu ale líbila nejvíc, zdálo se. S tím musel Lucas souhlasit. Když už nic jiného, nebyla tak drahá jako zbytek těch, na které Daniel koukal.

Daniel se po cestě domů stavil do restaurace, kde jim koupil hotové jídlo, aby se Lucas nemusel trápit s vařením a černovlásek jej měl celou dobu k dispozici.

Při jídle mlčeli a Daniel jej po očku pozoroval. Zbožňoval jeho přítomnost a miloval si ho prohlížet ve chvílích, kdy si to sám Lucas vůbec neuvědomoval. I při jídle. Nechtěl tedy svou meditativní chvilku kazit svým dotíráním ohledně zrzkova studia. Vůbec netušil, že bude tak složité jej k tomuto přemluvit.

Po jídle se svalil na pohovku, mezitím co Lucas odešel naskládat nádobí do myčky. Uvědomil si, že takto to nejde. Uznal, že on na domácí práce moc není a s radostí je přenechá svému zrzečkovi, ale s tím vařením to budou muset vymyslet jinak.

Přece po něm nemůže chtít, aby se postavil ke sporáku ještě večer po práci, kde stojí celý den na nohou. Stačilo, že mu nosí obědy. To by mu měl taky zatrhnout. Přece nebylo normální, aby běhal dopoledne z práce k plotně, pak ještě jako donášková služba na kliniku a pak zase rychle zpátky k vlasům a trvalé, kde v důsledku toho musel zůstávat do pozdního odpoledne.

Raději by oželel domácí stravu a měl by ho alespoň některá odpoledne doma pro sebe. Taky by si ty směny měli sladit. Daniel samozřejmě věděl, že ani on nemůže využívat Christiana, aby byl každý den v práci do večera, ale nějak domluvit by se mohli. Přizpůsobil by si práci podle toho, jak by byli ochotní vyjít vstříc Lucasovi.

Tohle rozhodně musí v nejbližší době probrat. Nenašel si přítele jen proto, aby se s ním potkával jen v noci v posteli…

Přemýšlel a spekuloval, jak to nejlépe vymyslet, a byl by u toho málem usnul, kdyby si nevzpomněl, že mu Lucas dluží ještě vyjádření ke svému budoucímu studiu.

„Ještěrko!?“ houkl do kuchyně. „Jak je to s tou školou? Už jsi rozhodnutý?“

V tu chvíli Lucas nepatrně ztuhl. Věděl, že tahle chvíle přijde, podvědomě ale doufal, že to bude co nejpozději, klidně až za několik dní… Bohužel, takové štěstí, zdálo se, neměl. Uklidil proto poslední talíř a pomalu, s nejistým výrazem se vydal za Danielem a posadil se vedle něj.

Hlavou mu kolovaly miliony myšlenek, stejně jako při cestě z práce. Cosi v něm na něj stále křičelo, že tuto nabídku nemůže přijmout, snažilo se to vysvětlit mu, že jeho přání a skryté touhy nejsou důležitější než jeho láska, která mu dávala vše a bez které by nepřežil. Že pro tu musí žít, ne pro své sny. Jenže na druhé straně stál Daniel, který říkal opak, Daniel, který jej zval do své náruče a beze slov sliboval, že všechno bude v pořádku, že takhle to má být.

Chtěl tam. Věděl to celou dobu – chtěl pokračovat ve studiu, chtěl se stát skutečným doktorem a pomáhat lidem. Ale taky chtěl, aby byl šťastný Daniel, a ten se mu tvrdohlavě snažil říct, že to se přece nevylučuje. A Lucas tomu věřil, zároveň ale cosi v něm nechtělo. Bylo to divné, děsivé, nedokázal se rozhodnout a definitivně odsouhlasit ani jednu, ani druhou možnost… A tak nakonec všechno vzdal a vtiskl se do Danielovy náruče.

Vždycky věděl, že mu černovlásek předává jakýsi vnitřní klid každým kontaktem, a to se nezměnilo, i nyní jej jako sametová látka obalil klid a snad i štěstí. Vnitřní štěstí, které hřeje a tiší bolest, trápení a strach.

Věděl, jak se rozhodnout.

„Půjdu,” zamumlal mu do trička daleko méně jistým hlasem, než si představoval, „ale kdyby sis to všechno rozmyslel, klidně i během toho studia, řekneš, dobře?”

Daniel se rozzářil jako sluníčko a přitiskl si drobnějšího blíž k sobě.

„Já jsem věděl, že jsi rozumný! Přihláška musí být podána do příštího pátku, tak na to hlavně nezapomeň! Teď bych si dal kafe a pak bychom se mohli jít projít na pláž, co říkáš?“ zadíval se na něj, protože měl zase v hlavě plán. Jenom se bál, že pokud by mu ho prozradil dřív, než dojdou k moři, z baráku by jej nedostal.

Po tom návrhu v zelených očích zajiskřilo. Lucas miloval pláž i procházky s Danielem, prakticky kterékoli, a už v ten moment se snad až dětsky těšil, vesele se naň proto usmál. V hlavě mu v pikosekundě proběhly všechny představy, které míval, když byl Daniel jen a pouze nedosažitelným snem. Mohlo se toto všechno stát skutečností? Těšil se, tolik!

Pak se ale zarazil a nepatrně pozvedl obočí.

„Nevím, co máš v plánu…, ale medúzu ti v puse nepřinesu,” pokrčil rameny, než se znovu usmál, líbnul překvapeného černovláska kamsi na tvář a odešel do kuchyně vařit mu ono kafe.

Ještě chvíli slyšel, že Daniel jen stojí, nemaje se k pohybu, a musel se sám pro sebe neslyšně smát. Jeho výraz byl svým způsobem roztomilý, přišlo mu to takové úsměvné. Ne že by na grimase v jeho tváři šlo poznat, že něco chystá, na mnohé mohl šedoočko působit poněkud chladně, a aby byl úplně upřímný, ze začátku se jej Lucas krapet bál. Možná víc než krapet. Ne jeho samého, spíš jeho reakcí a toho děsivého nicneříkajícího výrazu, z očí mu nešlo vyčíst vůbec nic, a na jinou stranu, i kdyby šlo, v tomto Lucas nikdy moc neexceloval. Ale za všechny ty dny s Danielem, které u něj nyní trávil, kdykoli mohl, v co možná nejtěsnější blízkosti černovláska, objevil jednu zajímavou věc – když vymýšlel něco, o čem předem věděl, že se to Lucasovi nebude zamlouvat, levé oko mu nepatrně ujíždělo do strany.

Bylo to úsměvné. Černovlásek o tom pravděpodobně netušil, bylo to Lucasovo malé tajemství a byl na jeho objevení patřičně hrdý. Každým dnem s Danielem jej znal lépe a lépe a každý podobný objev jej těšil. Poslední dobou mu navíc černovlásek zrovna toto ukazoval poměrně často, levé oko jej zrazovalo, ale Lucas toho nemínil nijak využívat. Netrápil se, věřil mu.

Překvapivě se mu toto nedělo nikdy jindy. Lucas by pravděpodobně nedokázal odhalit lež nebo cokoli podobného, když za ním ale Daniel přišel zeptat se jej na školu nebo když jej hodlal vyzpovídat, co se týkalo pozorování jeho osoby za živým plotem, a on předem tušil, že zrzek nadšený nebude, bylo to poznat. Možná měl Lucas štěstí, že o tom Daniel netušil, na jinou stranu mu to ale přišlo takové… hezké…

***

Klidnou chůzí, ruku v ruce, se courali na pláž. Daniel cítil pohledy kolemjdoucích, ale také viděl povzbudivé úsměvy, které mu dokazovaly, že ne všichni lidé se na vztah dvou totožných orientací mohou dívat zle. V každém případě si ale stál za svým a nehodlal se Lucasovy ruky vzdát ani v případě, když si před nimi jeden kluk přibližně v jejich letech odplivnul. Cítil, jak se Lucasova dlaň nepatrně roztřásla, tak ji chytil silněji a palcem pohladil hřbet jeho ruky. Vyslal k muži pohled plný pohrdání a se vztyčenou hlavou šel dál.

Věděl, co se asi honí Lukovi hlavou, on měl přece jen spoustu smutných zkušeností s nesnášenlivostí, včetně té, kterou ho obdařil on sám před několika měsíci.

Tolik ho to stále mrzelo, že byl tak nelidský, že své Ještěrce ublížil, a věděl, že těchto výčitek se nejspíš nikdy nezbaví.

Hned poté, co okolo homofoba prošli, zastavil, přitáhl si jej do náručí a krátce políbil. Po chvíli se mu zblízka podíval do očí a začal mu šeptat do ucha: „Nedělej si z takových lidí vrásky, Ještěrko. Jenom nám závidí. Tohle jsou zlí lidé, kteří nemají respekt k ničemu. Nedokážou pochopit, že není všechno černobílé, že existují barvy, které vidíme jen my a ti, kteří jsou tolerantní. Jeden chytrý člověk řekl: Ve své nejhlubší podstatě jsme všichni jako mimozemšťani na cizí planetě, většinu svého života se snažíme družit a komunikovat. Pokud se nám během celého života podaří opravdu spřátelit se dvěma lidmi, můžeme se považovat za šťastlivce. Mám spoustu kamarádů, ale kdyby došlo na lámání chleba, vydržíš se mnou jen ty a Tony. Vy dva jste teď moji nejbližší a vím, že jen o vás se opravdu mohu opřít. Teď jsem možná trochu vybočil, jen chci říct – je jedno, jestli člověk, kterého milujeme, je muž nebo žena. Jde o to, jaké máme štěstí, že jsme ho našli, a já se za tebe budu vždycky prát. Kdykoliv se na tebe někdo jen špatně podívá, neskláněj hlavu, hrdě ji pozvedni a ukaž jim, že jsi pyšný, žes našel lásku a přátelství, které jsi celý život hledal. Věř, že nejde o pohlaví, a pokud to jiní nechtějí respektovat, jsou omezení. A teď pojďme, čumí na nás, jak kdyby nás chtěl zabít. Nechci se prát, ačkoliv by potřeboval ten jeho omezený mozek trochu protřepat, aby si uvědomil, že my jsme daleko víc lidé, než je on.“

Na to se Lucas usmál a jemně jej pohladil po tváři, než poslechl a znovu si s ním propletl prsty. Nikdy by nečekal, že by mu zrovna Daniel říkal takové věci, bylo to ale hezké…

Dokud byl ještě s Leem, byla pravda, že ten si taky z ničeho nic nedělal, v jeho případě to bylo ale o něčem úplně jiném. Jednomu klukovi, co na ně kdysi nepěkně koukal, afektovaně oznámil cosi na způsob „promiň, prdelko, ale já už jsem zadanej”. Pamatoval si, jak se pak blonďák zářivě usmál.

Tomu klukovi už se Lucas nikdy nemohl podívat do očí, i když byla pravda, že jeho výraz za to skutečně stál.

Bylo příjemné zase se s někým smět vést za ruku, nechávat vítr čechrat jim vlasy a usmívat se na sebe, bylo příjemné procházet se pískem a pozorovat fascinující vlny.

Na pláži se oba zbavili bot a procházeli se bosí po jemném, příjemně vyhřátém písku. Daniel klábosil o nepodstatných věcech, snažil se být vtipný a překvapivě se mu to dařilo, protože to Lucas dával najevo svým zvonivým smíchem. Byl sám ze sebe příjemně překvapený – dávno věděl, že jeho humor stojí na bodě mrazu. Teď ale potřeboval, pro svůj plán, aby byl Lucas uvolněný a spokojený, bez zbytečných stresů.

Ani si nevšiml, že už jsou přímo u moře.

Daniel chtěl vejít do drobných vln, které olizovaly světlý písek, ale ucítil, jak jej ruka Lucasova táhne pryč. Jemně, téměř neznatelně, dokonce by usoudil, že to dělal podvědomě.

„Pojď a neboj se, držím tě, jen si namočíme nohy. Je to přece tak příjemné. Nemusíš mít strach… Nepůjdeme nikam dál do moře, jen si necháme nohy laskat vlnami. Zkoušel jsi to někdy?“

Na to se Lucas zamyslel a rozpačitě se usmál. Zkoušel to? Dobrovolně a cíleně určitě ne, od toho nešťastného plavání se vzdal i koupání ve vaně. S rodinou k moři nejezdili, a to, které k nim bylo nejblíž, bývalo studené. V tom australském nikdy nebyl, jistě, v mořské vodě už stál, ale vždy jen na malou chvíli.

Nejistě udělal krok vpřed a nohy se mu zabořily do písku, který vlny udělaly daleko měkčím. Hladina mu sahala sotva po kotníky a teplota vody byla příjemná, bylo to hezké. Tohle mu nedělalo problém, dokud se voda nedostala nad jeho pas, bylo všechno v pořádku.

Pevně se držel větší dlaně. Cítil v ní oporu, sílu, kterou mu její majitel předával, a byl mu tolik vděčný, že tam s ním byl. Tohle bylo svým způsobem pěkné.

V ten moment se cosi před ním zalesklo. Nebyla to průzračná hladina, bylo to cosi pod ní a Lucas odhadoval, že šlo o menší lasturu, a kousek, který viděl nad pískem, nevypadal zrovna obyčejně. Přirozeně udělal krok vpřed, v ten moment se ale přihnala další vlna a voda mu najednou sahala po kolena, byť jen na chvíli. Tohle se mu nelíbilo, lastura se navíc posunula dál do moře. Měl by ji nechat. Také si ale mohl všimnout, že skutečně nebyla obyčejná, líbila se mu… Pokud by ji nechal, moře by ji odneslo.

Danielovy dlaně se nepouštěl, s největším sebezapřením ale udělal další dva kroky. Voda mu hladila stehna, což nebylo zas tak strašné, příjemné mu to ale nebylo a on si uvědomil další problém – jak ji měl nyní zvednout?

Zkusil se sehnout, v ten moment se ale znovu zvedla voda a on jen tak tak ucukl, aby mu nesmočila hlavu. Srdce mu bilo jako splašené. Měl by se vrátit, věděl to! Jenže byl tak malý kousek před cílem…

Počkal, až se přežene další vlna, a zatnul zuby. Zvládne to!

Spěšně se sehnul a zalovil v písku. Neodvažoval se otevřít oči a čas, který jej dělil od příchodu další vlny, se krátil. Byla někde tam, věděl to…

A v ten moment ji konečně nahmatal. Pevně ji sevřel do dlaně a spěšně se narovnal. Voda smáčící jeho stehna mu stále nebyla příjemná, srdce mu bušilo a tělem mu koloval adrenalin, ale v dlani měl lasturu, kterou si nyní prohlédl. Byla menší, ale krásná, černohnědá a nádherně zakroucená. A byla důkazem malého vítězství.

Otočil se a spěšně se vrátil ke břehu, kde se natáhl a vtiskl ji do Danielovy dlaně – svým způsobem mu jej připomínala. Také byla výjimečná…

Když se Daniel zadíval na mušli, pousmál se. Byla krásná a on byl na svou Ještěrku neskutečně hrdý. Překonal strach a šel sám do vody pro něj hodně hluboké, jen pro dárek, který nyní tiskl v dlani. Byl to nejen důkaz jeho lásky, ale také naděje, že to jednou dokáže. 

„Děkuji, je krásná, budu ji opatrovat a ukážu ti ji vždycky, když uvidím, že máš strach. Tato mušle je pro tebe příslib, že když opravdu věříš, že to zvládneš, tak se to podaří. A já vím, že ty jsi nejstatečnější kluk, kterého znám! Můžeš mi odporovat, jak chceš, ale já jsem o tom přesvědčený. To, čím sis v životě už prošel, ti to samotnému musí dokazovat. Jsem…,“ selhal mu hlas a udělal se mu knedlík v krku. Nikdy netušil, že bude někdy z něčeho tak emocionálně rozhozený, ale toto gesto a odvaha, kterou Lucas prokázal, mu málem nahnala slzy do očí.

„Jsem na tebe hrdý, Ještěrko!“

Objal jej a silně k sobě přitiskl. V tu chvíli měl dojem, že je Lucas drobný a že ho musí mermomocí chránit.

„Pojď se mnou, ukážu ti jedno místo, kam jsem se chodíval dívat na západ slunce v dobách, kdy jsem se sem přestěhoval a cítil se sám. Vždycky mě to uklidnilo a věděl jsem, že všechno bude dobré.“

Ještě chvíli se Lucas tiskl k jeho pevnému tělu, které tolik miloval. V Danielově objetí se skutečně cítil v pořádku a v bezpečí, ať už byl kdekoli – klidně mezi lidmi a klidně jen s ním na posteli, klidně na suchu a klidně ve vodě. Takhle mu bylo hezky.

Nakonec se od něj přece jen odtáhl, usmál se a kývl, znovu jej chytaje za ruku a vycházeje na písek. Voda se ho nyní dotýkala jen chvílemi a to se mu líbilo, rozhodně to bylo lepší než v ní stát, a přece jen byla celkem příjemná, když nad tím nyní přemýšlel. Navíc ho stále těšila Danielova slova a radost, kterou mu způsobil, miloval, když se usmíval a smál. Vlastně ho miloval celého. Panebože, vážně v tom byl až po uši…

Ještě chvíli si užívali jeden druhého u laskajících vlnek a pak se Daniel zamyslel. Na své místo jezdíval vždy na kole, jenže to měl doma, zahrabané kdesi v binci v garáži, a hlavně měl jenom jedno. Věděl však, že kousek od místa, kde nyní byli, půjčují koloběžky.

„Umíš jezdit na koloběžce?“ zadíval se na Luka, který na něj překvapeně vykulil oči. „Co se tak blbě ptám… Každý umí jezdit na koloběžce, a kdo to nikdy nezkusil, naučí se to lehce. Pojď! Pojedeme tam na nich, je to totiž poměrně daleko, zato je tam krásně a nikdo tam nechodí.“

Ani nečekal na odpověď a už jej táhl k malému domku, kde půjčovali nejen koloběžky, ale i surfy a malé čluny.

Lucas ani nestihl začít protestovat a už měl v dlaních řídítka. Samozřejmě, že už jel na koloběžce, kolik mu ale mohlo být? Byl ještě dítě, jezdívali na nich s Ellie do školy, aby tam byli rychleji. Na střední už ovšem musel jezdit autobusem a na koloběžku tak zapomněl.

Postavil se na stupátko a odrazil se. Bylo to zvláštní, svým vlastním způsobem – zase si připadal jako dítě, ale bylo to hezké, vítr mu čechral vlasy a hladil rozpálenou pokožku pro něj daleko příjemněji než studená voda, a po chvíli vymizela i počáteční nejistota. Kdysi koloběžkám věřil daleko víc než kolu, pro něj daleko náročnějšímu na ovládání, a roky běhání se na něm podepsaly natolik, aby mu nyní jízda nedělala žádný problém. Naopak – netrvalo dlouho, a ačkoli netušil, kam jeli, byl tři metry před Danielem a tiše se smál tomu, jak jej zezadu neslyšně proklínal. Věděl, že to myslel z legrace, přece jen už Daniela nějakou tu dobu znal.

„Lucasi! Já jsem myslel, že jsme na zdravotní procházce, a ty sis z toho zatím udělal závody! Už nikdy s tebou nepůjdu běhat ani na koloběžku, neřkuli na kolo. Ještě že nemáš ten řidičák,“ zaláteřil a zastavil, aby si odhrnul vlasy z obličeje.

Lucas se se smíchem otočil a začal jej objíždět dokola. Daniel jen kroutil hlavou a smál se také. Poté se raději rozjel, neboť měl pocit, že se mu z něj za chvíli bude točit hlava.

Na koloběžkách byli na Western Point rychleji, než očekával. Slunce bylo ještě vysoko nad obzorem, příliv byl na vrcholu, pokud se těm pár centimetrům, o které se voda zvedne, dá vůbec říkat příliv.

Přesto byla pláž omývána několika centimetry vody. Odložili koloběžky a Daniel vstoupil do zátočiny obklopené skálami. Když viděl, že se Lucasovi moc nechce, vzal jej za ruku a povzbudivě mu stiskl rameno.

„Pojď, posadíme se tam na tu skalku, je tady jen pár centimetrů, voda víc nestoupne, nemusíš se bát.“

Nakonec se zrzek nepatrně pousmál a podávanou ruku stiskl. Mokrý písek přišel Lucasovi fascinující, tohle se mu svým způsobem líbilo, i když v něm stále svítilo jakési varování a on si nemohl dovolit být plně v klidu. Jakmile však došli ke skalce, i poslední zbytky strachu se rozplynuly a on se usmál – nad vodou létali ptáci, chvílemi na sebe upozorňující zvuky pro ně typickými, vlny šuměly a vzduchem se nesla vůně soli. Foukal příjemný vítr a chladná voda nebyla zas tak špatná, zejména když byl po Lucasově pravém boku Daniel a po levém skalka, na niž se nyní chtěl posadit.

Na poslední chvíli se ale zarazil a vyndal ze zadní kapsy kraťasů telefon – věděl, že by ho dozadu dávat neměl, Leo už takhle rozbil dva, jenže on se to nějak nemohl odnaučit. Bohudík si ten svůj zatím nezničil, ačkoli měl občas dojem, že ten krám už víc rozbít nešel. Nyní jej ale položil kousek za sebe a konečně se posadil, nohy ve vodě a hlavu mírně zakloněnou, nechávaje paprsky slunce potulovat se po jeho obličeji.

Tohle bylo příjemné…

Daniel jej soustředěně pozoroval a byl přichystaný při první jeho nejistotě přiskočit a obejmout ho. Tušil, že i tohle brouzdání mu nebylo úplně příjemné. Strach v jeho hlavě byl silně zakořeněný, a ačkoliv u ostatních toto místo může vyvolávat pohodu a klid, jemu se zatopená zátoka s jedinou možnou únikovou cestou k souši mohla zdát nebezpečná.

Nyní ho však jeho obavy opustily a fascinovaně zíral na výjev, který měl pár metrů před sebou.

Rudý kotouč zapadajícího slunce osvětloval Lucasovu tvář, ze které zářila spokojenost. Červené rty měl mírně pootevřené a lehce se usmívaly. Kdyby byl Daniel jen o kousek blíž, neodolal by a hned by si je ukradl. Zatím ale stál, nemoha se pohnout, a upřeně pozoroval malého boha slunce. Takto by jistě vypadal, kdyby existoval. Vlasy, které jindy jen házely rusé odlesky, nyní plály sytě zlatou barvou a mírný vánek vanoucí od moře se jimi proháněl a dělal je ještě střapatější. I řasy, které zakrývaly zelenou krásu, jíž jeho oči oplývaly, byly vidět daleko zřetelněji. Jindy splývaly s obličejem, ale teď Daniel viděl, jak dlouhé a husté opravdu jsou.

Uvědomil si, že celou dobu stojí se zatajeným dechem a pootevřenou pusou. Lucas si však jeho postoje nevšiml. Byl ve svém světě a vypadalo to, že nevnímá okolí.

Daniel rychle sáhl do zadní kapsy kraťasů, aby nahmatal telefon. Byla však prázdná.

„Sakra!“ zaklel neslyšně, protože si uvědomil, že mobil zůstal doma, zapomenutý na botníku. Tolik si chtěl svou Ještěrku zvěčnit tak, jak ji teď viděl… krásného malého bůžka sedícího na skále.

Poté si všiml jeho mobilu položeného kousek od něj. Nenápadně se přiblížil a sebral telefon. Věděl, že by se ho měl zeptat, jenže tím by tuto kouzelnou chvilku zničil. Snad se na něj za toto zlobit nebude. Lucas však měl stále zavřené oči a ničeho si nevšiml. Oceán bouřil a vlny narážely do skal, které byly všude okolo nich, rusovlásek nemohl slyšet drobné šplouchání, které Daniel svým pohybem vytvářel.

Rychle fotil spoustu záběrů z různých úhlů a v tu chvíli mu bylo jedno, jestli si toho později Lucas všimne. Jen věděl, že by ho zastřelil, kdyby mu tyto fotky smazal.

Když byl spokojený s počtem záběrů, o nichž věděl, že minimálně pět fotek bude dokonalých, začal si je prohlížet.

Usmíval se a byl spokojený, projížděl všechny fotografie a přemýšlel, jak si je narychlo poslat k sobě, kdyby se náhodou Lucas sekl. Vtom narazil na fotografii, která už rozhodně nebyla z tohoto dne. Rozbušilo se mu srdce a polknul přebytečné sliny, které mu začínal vytvářet knedlík v krku. Posunul fotografii na další a pak další, zíral na fotky se zatajeným dechem. Zamračil se a bodnul ho osten žárlivosti.

S bodavou žárlivostí sledoval blondýna, kterak vášnivě líbá jeho Ještěrku, a tento polibek rozhodně nebyl kamarádský, Daniel by usoudil, že Leův jazyk byl až v zrzkově krku. Na další si jej majetnicky držel, hlavu zabořenou v jeho vlasech. Daniel upřeně zíral na jejich boky, které se k sobě tiskly tak, jako by byly přilepeny. Na další fotografii byl Lucas v jeho náručí, nohama jej obepínal, tiskl se k němu a opět se vášnivě líbali. Víc už vidět nepotřeboval, už tak měl pocit, že ho to uvnitř rozerve. Poslední zbytky zdravého rozumu se mu snažily naznačovat, že pokud spolu něco měli, a to rozhodně měli, dávno to skončilo, ale tohle Daniel nedokázal poslouchat. Pokud to skončilo, proč mu o tomto románku nic neřekl? Přece o nic nešlo, Danielovi bylo jasné, že on není ten první, který si ho vzal, že už nějaké partnery před ním měl… Ale proč mu to, že byl zrovna s Leem, neřekl? Vždyť kvůli tomuto už jednou vznikly nepříjemnosti, a to dost podstatné.

Tady byla jen jedna možnost. Ono to vlastně nikdy neskončilo. Nejspíš spolu pořád něco mají. Vždycky cítil ten intimní vztah, už jen když spolu mluvili po telefonu, měli k sobě tak blízko… tak moc, jak spolu nebudou mít oni dva ještě po celé měsíce.

Vydechl a opět cítil stažený krk, který mu znemožňoval pořádně se nadechnout. Zatnul ruku v pěst a druhou drtil telefon. Zavřel všechny otevřené aplikace a rychle odložil telefon na místo, odkud jej před chvílí vzal.

V tu chvíli Lucas otevřel oči, podíval se na něj a hřejivě se usmál. Daniel děkoval všem bohům, kteří mu vnukli myšlenku, že při odchodu z domu se ještě má vrátit si vyměnit brýle za tmavé sluneční. Věděl, že zmatek, bolest a žárlivost by Lucas v jeho očích přečetl hned, jak by se do nich podíval.

Lucas se dál usmíval a opatrně se na skalku položil, hlavu dávaje jen kousek od černovláska. Bylo mu nádherně – západ slunce, vítr a teplo, i voda, kterou nakonec přece jen shledal za příjemnou, ale hlavně Danielova přítomnost dělaly ten okamžik nezapomenutelným. Miloval sedět nebo ležet s ním kdesi o samotě a jen vnímat jeho přítomnost, byly to krásné, neobyčejně obyčejné momenty, kterým se nic nemohlo rovnat. Miloval jeho vůni, jakousi auru, která z něj vyzařovala a nutila Lucase cítit se v klidu a v pořádku. Chvíle s ním byly nenahraditelné a on je všechny miloval.

Fascinovaně pozoroval racka, který se usadil jen kousek vedle jeho hlavy, a na malou chvíli si vzájemně koukali do očí, než se naň Lucas zapitvořil a racek, zdálo se, pohoršeně odletěl. Nemohl si to ale odpustit, tělem mu kolovala energie, připadal si, že by v ten moment dokázal snad cokoli, co by si vymyslel. Chtělo se mu bláznit, ale zároveň tam ležet celé hodiny, klidně a vyrovnaně.

Znovu zavřel oči, vydechl všechen vzduch z plic a natáhl se, aby Daniela chytil za ruku – už ji skoro měl, v onen nepozorovaný moment ale cítil, jak jej cosi chytilo za nohu, a to ho vyděsilo, nechal ruku rukou a trhl sebou tak, že málem spadl do vody. Nohou, kterou v ní měl, ji vyšplouchl tak, že pocákal sebe i Daniela. Srdce mu bušilo vyplaveným adrenalinem a vykulenýma očima pozoroval hladinu, hledaje příšeru, která ho chtěla stáhnout. Jediné, co mohl spatřit, ovšem byla maličká žlutá rybička, vyděšeně od něj odplouvající.

Nepatrně zrudl.

To se zase vyznamenal…

Raději se přesunul dál od okraje a přelezl k černovláskovi s úmyslem nasáčkovat se mu do náruče.

Daniel na chvíli ztuhl, ale nakonec s velkou nejistotou, kterou v sobě cítil, jej přijal do náruče a jemně přitiskl na svou hruď. Nechtěl, aby Lucas byť jen tušil, co se v něm odehrává, dokud splašené myšlenky nějak neuklidní. V hloubi duše věděl, cítil, že to není pravda, že už spolu jistě nespí, a teprve teď si uvědomil, že se také mohl podívat, kdy byly fotky pořízeny.

Jenže celou dobu, kdy se stále dokola ujišťoval, že je v Lucasově srdci jen on sám jediný, na něj řval jiný hlas.

Proč to neřekl? Proč tohle tajil? Po všech těch nedorozuměních, které se točily okolo Lea ještě před pár dny. Všechny ty telefonáty, které sice neobsahovaly slovní intimnosti, ale byly jimi cítit na sto honů.

Věděl to i Daniel, který na takové věci neměl absolutně žádný radar. Přesto z těch dvou cítil spřízněnost, která dalece přesahovala přátelství.

Ale v tuto chvíli neměl odvahu se na to zeptat, a tak se na něj jen díval tak zkoumavě, jako by pohledem mohl přečíst pravdu.

Ale Lucas jen spokojeně odpočíval v náručí svého milého a vypadal šťastně. Daniel si povzdechl, nemohl se soustředit a nedokázal své myšlenky nijak uspořádat, pokud ho měl v objetí. Nedokázal by to dokonce, ani kdyby s ním byl v jedné místnosti. Ale on se potřeboval uklidnit, potřeboval být chvíli sám, neovlivněný zrzečkovou vůní a zdánlivou nevinností.

„Lucasi…,“ hlesl, „vzpomněl jsem si, že mám ještě nějaké povinnosti v práci, které musím udělat dnes. Omlouvám se ti, zajdeme sem jindy, slibuji, ale dnes… musím tam zajít.“

Slyšel, že jeho hlas nezní jako jindy, byl zastřený stresem i neschopností mu lhát.

Lucas se nepatrně odtáhl a naklonil hlavu na stranu. Cítil, že se v Danielově tónu hlasu nacházelo cosi víc, co měl rozklíčovat, to se mu ale nedařilo. Nepatrně se mračil, hlavou se mu honilo všechno možné i nemožné a na samém konci stejně nenacházel nic. Dělo se něco? Kdyby ano, Daniel by mu to řekl… Myslel si to. Věřil tomu, doufal v to. Muselo to tak být.

V očích se mu stále ještě odrážela nejistota, nakonec se ale přece jen pousmál a přikývl.

„Tak dobře… Mám jít s tebou? Pomohl bych ti,” navrhl, černovlásek ovšem pouze spěšně vyhrkl cosi, čemu Lucas nerozuměl, a rychleji, než stačil cokoli namítnout, zmizel z jeho dohledu. A zrzek seděl, k uším mu doléhalo šplouchání vln a vnímal prázdno, které se bez černovláska objevilo jak na skalce, tak v Lucasově duši. Klid byl pryč.

To místo bylo nádherné a Lucase fascinovalo, v ten moment to ale nějak nedokázal vnímat. Všechno mu na tom přišlo nějaké divné, celé Danielovo chování v posledních pár minutách. Takové… zvláštní, něco mu na tom všem nesedělo. A pak odešel…

Zamračil se. Odešel, protože musel na kliniku. Pravděpodobně byl nervózní, protože mu kolovala hlavou povinnost, na niž zapomněl. Co když nechal nějakého koalu o hladu? Nebo jeden z medvídků potřeboval převázat zranění? Co když byl některý z nich nemocný? Mohlo se dít cokoli a Lucas si pro jednou opět uvědomil, jak málo se poslední dny vídali a kolik informací mu tak unikalo. Doufal ale, že s nástupem do školy spolu budou trávit stejně času jako na začátku. Alespoň něco pro oba dobrého na tom nacházel.

Zvedl se, mobil si vraceje do kapsy kraťasů. Slunce ještě nezapadlo a on věděl, že nejkrásnější podívaná teprve přijde, v ten moment už by se na ni ale nezvládl soustředit. Cítil se divně, krapet provinile a všechno mu to stále kolovalo hlavou. Bez černovláska mu voda kolem navíc způsobovala úzkost, bylo to nepříjemné. Nechtěl tam být sám.

Daniel cítil výčitky za svůj úprk a už v půli cesty si nadával, že tam nechal Lucase samotného. Co si o něm bude myslet? Takhle se normálně nechoval. Nemohl si ale pomoct, nedokázal zůstat v jeho přítomnosti, aniž by to z něj nějak nešlo ven. Věděl, že by dokázal vybuchnout a nekontrolovatelně mu začít neuváženými slovy vyčítat a obviňovat ho ze skutečnosti, o níž vlastně ani neměl páru, jaká opravdu je.

Kde je pravda? On by mu přece nedokázal takhle lhát!

Ty fotky byly jistě staré, vždyť i sám Leonard ho svými krapet neurvalými činy i slovy přesvědčoval, že Lucas může být šťastný jen s Danielem. Přes to všechno v něm hlodala nejistota. Mohli spolu jen spát. Co když tenkrát, když tvrdil, že Leona jen masíroval, byli spolu opravdu v posteli a tuhle lež mu nabulíkoval, jen aby ho uklidnil? Tehdy to znělo tak věrohodně. Co když ho opravdu podvedli? Co když ho Leonard nechává v jeho náručí jen proto, že on sám je daleko a nemá šanci se o Lucase postarat tak, jak by si představoval? Cítil z Lea, že je hodně majetnický a má tendence často vodit Luka za ruku. Ostatně sám Daniel byl stejný. Jenže křehká povaha Lucasova to zkrátka vyžadovala a Leo to dobře věděl.

Tyhle myšlenky se mu honily hlavou, zatímco jel na koloběžce zpět k půjčovně, odkud to měl ke klinice už jen kousek.

Uvědomil si ale, že Christiana už tam nenajde a nemá u sebe klíče. Bylo zbytečné tam chodit… Stejně by nic nevymyslel. Byl uklidněný samotou, a přesto věděl, že nebude mít klid, pokud nezjistí pravdu. Leonardovi volat nebude, to by bylo všechno ještě horší. Musí se zeptat přímo Lucase. Bez okolků. Jednou otázkou.

Rychlým krokem přišel domů, udělal si kávu a sedl si s ní na terasu k bazénu. Věděl, že Lucas přijde brzy.

Káva ještě ani nestihla vychladnout, když uslyšel klapnutí vchodových dveří, a netrvalo dlouho a zrzek se se zmateným pohledem postavil před Daniela.

„Co se děje?“ zeptal se Lucas. Teď už nerozuměl ničemu. Nepatrně naklonil hlavu na stranu a upřel své velké zmatené oči přímo do těch šedých. V těch ale objevil jakýsi podivný chlad, snad i odstup. Teď už nepochyboval, že se děje cosi vážného, se zvířaty to ale nesouviselo a podivná atmosféra mezi nimi byla toho důkazem.

Začínal mít strach. Tahle Danielova tichá, nedostupná stránka ho krapet děsila, ne že by se bál samotného černovláska, spíš se strachoval, co musel provést, že ho do tohoto stavu dostal. Už už se nadechoval k zopakování svého dotazu, černovlasý jej ale předběhl.

„Co se děje? Nic se neděje!“ odvětil Daniel možná jízlivěji, než původně zamýšlel. Nechtěl být zlý, chtěl jen znát pravdu. „Jen bych rád věděl, proč mi lžeš? Proč mi tajíš věci, které bych měl vědět? Řekni mi, ale upřímně, jak to máš s Leonardem? Ale pravdu! Žádné výmluvy a okecávání, prostě mluv!“

V ten moment naň Lucas vykulil oči. Vůbec mu nerozuměl – Leo byl daleko víc než nejlepší kamarád, stále ale šlo o přátelství. Nikdy by se ho nedokázal vzdát, nedokázal by o něj přijít, protože ho měl rád, bylo to takové… rodinné. Leonard pro něj skutečně byl rodinou, byl chvílemi jako jeho starší bratr, který se o něj staral a byl kdykoli připraven postavit se za něj a pomoci mu. A možná proto spolu nikdy nemohli být. A také byl jeho kamarád, ztřeštěný a šílený, který ho vždycky dokázal rozesmát. Znamenal pro něj opravdu hodně, a to šlo popsat jen těžko, byl v Lucasově srdci, ale ne tak jako Daniel. Ten byl jinde – ne níž nebo výš, ne hlouběji nebo víc na povrchu, jen… jinde. Miloval jej jinak. Ne míň. Jen… jinak…

Znovu na Daniela upřel nechápavé modrozelené studánky. Tvářil se vážně, snad až děsivě – nebál se ho, už ne, cosi v něm se ale přesto přepnulo do stavu naprostého pozoru a opatrnosti, koukal mu do chladných očí a snažil se z nich vyčíst, co se s černovláskem dělo, to se mu ale nedařilo. Na kliniku pravděpodobně ani nedojel – souviselo tedy toto s jeho minulým zvláštním rozpoložením?

„Já… ti nerozumím,” dostal ze sebe nakonec zoufale. Proč mu lhal? Nelhal mu, nikomu nezvládal lhát. Dobře, občas neříkal všechno, občas si chránil pro sebe cenné informace a tím i své slabiny, nikdy mu ale neřekl něco, co nebyla pravda, a už vůbec ne v případě Lea.

Další věc pak byl tón Danielova hlasu. Zdálo se, že mu zrzek něco provedl, nějak mu ublížil, jenže to on by nikdy nechtěl a nedokázal. Vždyť ho miloval…

Viděl, jak pohled v jeho očích nenápadně ztvrdl. Nechtěl žádné výmluvy a okecávání, jenže Lucas mu doopravdy nerozuměl! Něco by říct měl, to věděl…

„Leo je můj kamarád, nejlepší. Je jako moje rodina… Ale to už jsem ti přece říkal. Mám ho rád, kdysi byl jediný, koho jsem tu znal. Pomohl mi. Je pro mě důležitý, jako nejlepší přítel a starší bratr v jednom…”

„Starší bratr říkáš? Od kdy si bratři olizují mandle?“ zamračil se na něj Daniel a postavil se. „Nechápu, jak mi můžeš lhát do očí!“

Když viděl zmatený výraz v jeho tváři, uznal, že by mu měl ukázat, co ho k takové domněnce vedlo.

„Půjč mi tvůj telefon!“ řekl chladně. Byl naštvaný a ublížený. Když však viděl, že Lucas ztuhl a nemá se k pohybu, houkl na něj ještě jednou.

„Dej mi svůj mobil a já ti ukážu, co mě vede k takovým obviněním. Chtěl bych, abys mi to vysvětlil!“

Lucas mu neochotně vložil telefon do natažené ruky, stále neschopen se slovně bránit.

Daniel rychle najel na galerii, ale ještě, než našel tyto inkriminované fotografie, které mu tak zvedly tlak, uviděl ještě jedny, docela zvláštní, o kterých taky neměl ani ponětí. Ale roloval dál, u mnohých se ani nemusel dívat na datum, bylo mu jasné, kdy byly vyfoceny. Pozvedl obočí, když viděl sám sebe sladce spícího s napletenými copánky na celé hlavě. Nad tímto jen zamrkal, zakroutil hlavou, ale uvědomil si, že teď chtěl řešit něco úplně jiného. Na tyto fotografie se může zeptat později.

„Nikdy bych ti do telefonu nevlezl, ale chtěl jsem si tě vyfotit na té skále a můj telefon zůstal doma, půjčil jsem si tedy tvůj. Jak jsem si obrázky potom prohlížel, zajel jsem omylem kousek dozadu a hádej, co jsem viděl?“ přistrčil mu telefon před oči s otevřenou fotkou, která neoddiskutovatelně ukazovala, jaký vztah dva aktéři na ní mají. „Tak co jste spolu měli? Proč mi to neřekneš, pokud už to tedy skončilo, jak pevně doufám?“

Až v ten moment Lucas konečně pochopil, na co Daniel narážel. Kdyby to šlo, pravděpodobně by měl oči i bradu až někde na zemi, vzduch se stal takřka nedýchatelným a on netušil, co říct. Nestyděl se za svůj vztah s Leem, jen… Danielův pohled, jeho slova, vážnost, obvinění, podivné jiskry v očích, v krku měl knedlík a netušil, jak přesně by se měl obhájit.

„Skončilo,” vypadlo z něj nakonec tak nejistým a tázavým hlasem, až měl chuť sám sebou zatřást, aby se probral. Věděl, co si Daniel z tohoto postoje může vyvodit, lehce se krčil, v očích mu byla znát nejistota. To nebylo nejlepší.

„Už to skončilo, tahle fotka… myslím, že bude stará tak čtyři roky,” řekl už pevněji. Jakmile se však podíval do chladných šedých očí svého společníka, všechna jistota byla v tahu.

„Já ti nelžu, vážně je jen kamarád, teď… Kdysi jsme spolu byli, nějak jsem se mu líbil… asi… a on mně taky, tak… jsme to zkusili,” říkal opatrně. Pak ale sklopil hlavu a pomalu vydechl všechen vzduch z plic, aby se alespoň trochu uklidnil. Musel, protože musel mluvit.

„Když jsem přijel do Austrálie, bylo mi dvacet, sotva jsem skončil se školou. Neměl jsem nic, žádné peníze, bydlení… Ze začátku jsem zůstával v motelech, na to ale nestačily peníze a nějakou dobu jsem byl v jednom parku. Chodil jsem do práce a na brigádu a tam jsme se potkali, vzal mě tehdy k sobě a dostal mě na školu, abych dál studoval. Neměl jsem nic, a kdyby to tehdy neudělal…,” na moment se odmlčel. Nechtěl popisovat, v jakém stavu po těch týdnech na ulici byl.

„Zachránil mě a dělal mi náhradní rodinu, kterou jsem neměl, a zároveň kamaráda. Po spoustě měsíců ze mě jeden večer vytáhl… všechno. A pomohl mi to překonat. Ode všeho jsem odešel bez bolesti a s náušnicí na památku, bylo toho hodně, co mi řekl a v čem mě podržel. Vzhlížel jsem k němu, byl jsem na dně a on mě z něj tahal, tak… se nejspíš zdálo, že by to mohlo fungovat. Byl to můj první vztah, netušil jsem, co od toho chtít…,” uvědomil si, že si opět mučí levou ruku tou pravou, v ten moment ale nedokázal přestat. Rudé otisky byly svým způsobem uklidňující.

„Nebyla to láska. Teď to vím – jen jsme spolu byli, stále jsme ale byli spíš přátelé a rodina. Netušili jsme, co očekáváme, a když se pak odstěhoval a my si řekli, že bude lepší vrátit se k přátelství, ulevilo se nám. Nic jsem tehdy neztratil – celou dobu byl spíš můj kamarád a já chtěl skutečnou lásku, nejen náruč na utěšení, víš?

Nejsme spolu už dva roky. Byl to pokus, experiment, který selhal, a my prostě hledali dál, nikdy by to nemohlo vyjít, protože on byl vždycky spíš můj brácha a bratři si mandle neolizují. Ne že by to bylo nepříjemné, fyzicky, ale nemělo to tak být. Nelituju toho. Ale jsem rád, že to dopadlo, jak to dopadlo…”

Daniel jen tiše stál, se zatajeným dechem a vráskou na čele poslouchal vysvětlení svého přítele. Když uslyšel, že byl na ulici, zapomněl na prvotní myšlenku.

„Tys byl na ulici? Proč?“ zeptal se zmateně, hned jak Lucas domluvil.

„Proč jsi odjížděl z Irska bez dolaru, bez aspoň nějakého domluveného zázemí? Proč jsi nešel na úřady, aby ti pomohli? Ještěrko! Víš o tom, že se z tebe jednou zblázním? Víš, co se ti všechno mohlo stát? Ale co to melu, jistěže víš…,“ zakroutil hlavou a smutně se na něj pousmál. Pak si ale vzpomněl, proč vlastně tento rozhovor vznikl. Tušil, že ty fotky jsou staré, a věřil Lukovi, ale nemínil mu hned tak odpustit, že mu tuhle maličkost nesdělil.

„Ale teď k tomu Leovi,“ opět se zamračil. „Můžeš mi prosím tě říct, proč jsi mi tohle neřekl už tenkrát, když jsi mě vyváděl z omylu, že jeho nemiluješ, ale tvoje láska jsem já? Stačila jedna blbá věta a my jsme si nemuseli kazit večer touhle hloupou rozmluvou. Vím, že je to moje chyba, ale divíš se mi? Jak bys reagoval ty? Přešel bys to po tom, co jsme si jedním podobným omylem už prošli? Nesmíš se na mě zlobit, ale v tomto případě si myslím, že má zloba byla a je oprávněná! Kolik mezi námi ještě vznikne nedorozumění, než se mnou konečně začneš pořádně mluvit?“

Na moment zvládl Lucas jen stát, neschopen slova. Daniel měl pravdu a on to věděl, uvědomoval si, že s ním měl mluvit víc. Co víc, měl s ním prostě mluvit. A on chtěl, opravdu mu věřil, jen… to bylo náročnější, než to vypadalo…

„Já nevím,” vydechl a zoufale se na něj zadíval.

„Možná…,” zarazil se. Věděl, proč to tehdy neřekl.

„Možná mi to nepřipadalo důležité,” vydechl tázavě a hned v momentě, kdy první slovo dolehlo k jeho uším, pochopil, jaká hloupost toto byla. Nebylo to důležité? Leonardo nebyl jen jméno, které by zapomněl zmínit, byl takřka jejich společným kamarádem, oba ho znali a už se kolem něj stalo víc nedorozumění, měl to říct! Bylo to podstatné a sakra hodně!

„Omlouvám se,” zašeptal proto zkroušeně. Tehdy mu to skutečně připadalo zbytečné – byl jako na obláčku, nadšený, že se může beztrestně tisknout ke své lásce, a pravdou bylo, že na Lea a věci, které by měl povědět, ani nepomyslel. Všechno se zdálo růžové a cokoli krom dané chvíle nepodstatné. Smál se, usmíval. A potom zapomněl…

Jenže Daniel se Leonardem trápil. Záleželo mu na Lucasovi a žárlil, mučil sám sebe – a úplně zbytečně.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)

Komentáře  

+1 #3 Odp.: Zkouška ohněm – 19. MušleTamanium 2022-12-11 17:00
Konečně jsem dolouskal tenhle díl a už je tady další.
Déčko je teda pěknej žárlivec, bude mít Luky docela zážitky.
Asi by to chtělo velkej bič a malej dvůr. Tak jdu na další díl, ať to co nejdřív stihnu.
Citovat
+2 #2 Odp.: Zkouška ohněm – 19. MušleZdenda TB 2022-12-07 14:43
Tak nemůže vše být růžové. Tohle trápení, kdy se to rychle vyřeší už je zkousnutelné 8) nejhorší je trápení na 10 dilu. To už nejsou k ohryzání ani nehty u nohou. :lol:
Jen tak dál, čte se to opravdu výborně.
Citovat
+3 #1 Odp.: Zkouška ohněm – 19. MušleGD 2022-12-05 12:25
Tak opět klasika. Kvalita jako vždy vysoko, tentokrát ovšem všechny možné polohy tohoto vztahu v jednom. Nejdříve romantika a zamilovanost na plné koule, potom ovšem zase žárlivost následována scénou. Pak jakési takési usmíření s dalším konfliktem na obzoru.
Ach jo. Píšete fakt krásně, ale trápíte hrdiny i čtenáře pořádně. Tak a už se těším až bude týden pryč.
Citovat