• Alianor
  • King of Deathtown
Stylromantika
Datum publikace14. 8. 2022
Počet zobrazení1637×
Hodnocení4.80
Počet komentářů7

„Chtěl bych vám nabídnout podnájem…“

Daniel neměl zdání, jak mu předložit svůj nápad, který by mu mohl pomoct dostat ho z bryndy, a tak šel přímo k věci.

„Jo, a za kolik?“ zeptal se jízlivě.

„Zadarmo, jen za výpomoc v domácnosti a…,“ nedopověděl. Lucas se začal téměř hystericky smát.

„Proč byste to dělal? Zadarmo ani kuře nehrabe…,“ vysoukal ze sebe, sotva popadl dech. Tohle věděl více než dobře, jenže teď už nerozuměl vůbec ničemu. Musel si z něj dělat legraci, jinak to nešlo. Chtěl si ho k sobě nastěhovat? Vyhodil ho s tím, že nechce být v přítomnosti buzeranta, a teď ho u sebe chtěl nastálo? Byl to žert? Jak moc krutý Robinson musel být?

„Protože potřebujete pomoct, protože mám obrovský dům, kde jsem ztracený, a protože mám dost peněz na to, abych uživil dalšího člověka…“

„Co je to za blbost? Já jsem cizí člověk, proč byste si mě bral do baráku?“ tentokrát se už nesmál, když viděl, že to myslel vážně. Tohle nebyl žert. Ten chlap se musel zbláznit! Tak moc nikdo názory nezmění, nikdo! Chápal by, kdyby mu jeho výlev začínal připadat přehnaný, ale že by mu jeden den tak moc nadával a další ho chtěl živit? Sakra, tohle prostě nemohl říct se zdravě uvažující hlavou! Byl vůbec střízlivý?!

„Už jsem to řekl, mě nebudete obtěžovat, a pokud je vám to nepříjemné, můžete mi to splatit, až si najdete práci,“ zauvažoval, „anebo ještě lépe, moje záda nejsou zdaleka tak v pořádku, jak jsem si myslel, mohl byste se stát mým soukromým masérem a rehabilitovat se mnou, co na to říkáte?“

Lucas jen vykulil oči a zalesklo se mu v nich překvapením. Našel odpověď na svou otázku. Vyvodit závěr šlo velmi snadno – nebyl střízlivý, nebyl zdravotně v pořádku. Nejspíš se praštil do hlavy. A taky si nejspíš vzal nějakou hodně, hodně omamnou drogu a teď netušil, s kým mluvil.

„Teď si ze mě děláte srandu, ne?“

„Ale vůbec ne, myslím to naprosto vážně.“

„Vy na sebe necháte šáhnout ubohého buzeranta?“

„Nepoužívejte tato slova!“ vyjekl Daniel téměř zoufale. Tolik se za ně styděl.

„Jsou to vaše slova!“ opáčil Lucas.

„Ano,“ uznal, „ale stydím se, že jsem je kdy vypustil z úst!“

„Dobře,“ připustil, „fyzioterapeuta vám dělat budu, ale za jiný platový tarif, než jste mi dal, a bydlet zůstanu u Juliet.“

„Já chápu, že by vám bydlení u mě mohlo být nepříjemné, ale myslete na to, že u mě máte dveře otevřeny.“

Luke jen přikývnul a beze slov odcházel. Nedokázal tam dál sedět, koukat do světlounkých šedých očí černovláska a vnímat tu podivnou atmosféru, která se kolem nich rozprostřela. Potřeboval si to všechno nechat projít hlavou, potřeboval se proběhnout, uklidnit… Potřeboval pryč. Protože přítomnost toho zvláštního muže mu brala schopnost nadechnout se, srdce se mu rozbušilo a kyslík mizel, alespoň ten dýchatelný. Ať už mu ten muž udělal či neudělal cokoli, stále to byl on, stále měl onen zvláštní záblesk v očích, snad spojený s jeho přirozenou povahou… Fascinoval ho. Byl krásný. A to se prostě neměnilo.

Daniel zůstal stát na místě a pozoroval jeho dlouhé vysportované nohy a štíhlé tělo. S úlevou si sedl na lavičku a byl rád, že to dopadlo alespoň takhle. Byl to pro něj úspěch. Znovu se mu před očima objevila jeho pohledná tvář. Až dnes si všiml, že na slunci se jeho vlasy blyštěly odlesky zrzavých pramínků. Vždycky miloval rusovlásky, nakonec i Elizabeth měla své přírodní vlasy rusé, ona se ovšem za to styděla a barvila je na blond. Ovšem ve chvíli, kdy ji poznal, to byly právě ty vlasy, které ho k ní přilákaly.

Teď ale na Liz myslet nechtěl. Nejen Lucasovy vlasy ukazovaly původ, ale i nos plný drobných, téměř neviditelných pih z něj dělaly pravého Ira. A Daniel zjistil, že ho ten kluk fascinuje čím dál víc.

Byl by schopen si obléct zelený kabátec a vysoký klobouk – klidně by jej šel odprosit jako svatý Patrik, i když jeho činy by se spíš hodily k povaze leprechauna. To vše proto, jen aby mu plně odpustil a přijal nabídku k bydlení. Cítil totiž, že mu zcela jistě ještě prominuto není a Lucas mu rozhodně plně nedůvěřuje. Ale proč to Daniel dělal? Vždyť by se s jeho odpuštěním měl smířit. Obhájil se, své svědomí utišil, a naopak by se měl snažit, aby měl toho Ira co nejdál od těla. Tušil, že pokud ho bude mít pořád na očích, nikdy se myšlenek na něj nezbaví. Vážně o sobě začal přemýšlet, jestli se dočista nezbláznil.

***

Další dny zběsile utíkaly a Daniel měl čím dál tím více práce. Vozili mu další a další případy popálených koalů a on trávil celé dny na veterině. Leia si ho dokonale omotala kolem prstu a opravdu se z něj stala indiánská babička. Nedokázal odolat těm korálkům, které na něj pokaždé upírala, a mnohdy se nechtěla vzdát jeho náručí. Aby mohl vůbec něco udělat, vzal ji na záda do kapsáře a ona v něm spokojeně spala, zatímco Daniel pracoval. Přestože podal spoustu inzerátů, lidé se do takovéhoto zaměstnání moc nehrnuli. Když poznali, kolik je kolem zvířat práce, a to nejen té voňavé, že neexistují svátky a víkendy a kolik za to dostanou peněz, většinou to hned první den vzdali. Danielovi by to bývalo bylo jedno, byl zvyklý celé dny trávit mezi svými medvídky, ale zjistil, že už kliniku opravdu sám neutáhne. Do noci seděl nad účetnictvím, na které přes den neměl čas, a nevyspání si vybíralo svou daň. Musel odmítnout Lucasovu nabídku masáže a pak ještě jednou, když se potkali v supermarketu u pokladny. Bylo mu to hloupé, když mu tuto práci nabízel a teď jej odmítal, ale prostě neměl kdy. Nechtěl zanedbávat své svěřence, protože jinak by později neměli šanci vrátit se do buše.

To však netušil, že měl skoro každý den jednoho pozorného diváka, který za živým plotem pozoroval jeho obličej orámovaný divokými kudrnami a do bronzova opálené tělo, na kterém jen hrály svaly. Lucas se musel pousmát, když viděl Daniela se zvláštním plátěným batůžkem na zádech, ze kterého vystrkovalo čumáček zvědavé mládě. Jemu však náklad na bedrech nijak nepřekážel a zrovna vynášel v náručí dalšího, již dospělého koalu se zavázanou tlapičkou. Nechal ho na jedné z větví stromu blahovičníku, které byly vysázeny na rozlehlé zahradě, jež patřila ke klinice. Koala se líně pustil do jídla a Daniel se za chvíli vynořil s dalším a cosi mu vykládal do střapatého ucha. Tento se však nechtěl vzdát jeho náruče.

„Mireo, tak se mě pusť, nemám na tebe celý den!“ rozčiloval se. Ale koala se mu dlouhými drápy zaryl do obnažených zad. Lucas slyšel, jak Daniel sykl bolestí, a uviděl pár krvavých šrámů na jeho zádech. Měl tendence vyskočit ze svého úkrytu a ošetřit ho, ale věděl, že by se to asi nesetkalo s pochopením. Daniel si ale svých zranění moc nevšímal, zbavil se dotěrného chlupáče a chopil se sekačky na trávu, kterou nastartoval, aby posekal přerostlou trávu pod stromy.

Byl už pozdní večer a on opět doma klimbal nad notebookem a probíral se záplavou faktur. Půl dne volna by na to potřeboval, a hlavně být vyspaný. Už to nemohl odkládat, jeden den si chlupáči budou muset vystačit sami. Už tak měl několik faktur po splatnosti. Ukousl si trojúhelníčku studené pizzy a zadíval se na čísla, která mu už tančila před očima. V té chvíli mu došlo, že dnes už nic neudělá, nasekal by jen chyby a bylo by to ještě horší. Zaklapl notebook a šel si vyčistit zuby.

Zvonek ho překvapil s pusou plnou pasty. V duchu zanadával, kdo tak pozdě večer může otravovat. Snad se nic nestalo na klinice…

Vyplivl pastu a šel otevřít. Jaké bylo jeho překvapení, když u svých dveří uviděl Lucase se smutných výrazem.

Chvíli na sebe jen civěli. Daniel byl první, kdo se vzpamatoval.

„Pojď dál. Co se stalo?“ zeptal se, když viděl cestovní tašku u jeho nohou.

„Pohádal jsem se s Donaldem. Nemůžu tam už být. V hádce se mi přiznal, že to byl on, kdo mě napráskal v Lázních. Omlouvám se! Opravdu mě mrzí mé přesvědčení, že jsi to byl ty. Jak jsem byl hloupý, celou dobu jsem ho měl před očima a nikdy jsem si nevšiml, jak moc mě nenávidí…,“ odmlčel se. „Mohl bych tu dneska přespat? Nemám teď kam jinam jít.“

Připadal si hrozně hloupě. Jistěže mu stále nezapomínal všechna ta hnusná slova, zároveň se ale sám na sebe zlobil. Nenáviděl lži, nedokázal lhát a nedokázal jednat jinak než v zájmu pravdy. A to, že celou dobu Danielovi křivdil, ho v očích jeho samého shazovalo. Styděl se za to.

Daniel se na něj díval s pochopením. Donald se mu nelíbil, už od první chvíle na něj působil podlým dojmem, takže ho to ani moc nepřekvapilo.

„Jistěže, nabídl jsem ti to a má nabídka stále platí, můžeš tady zůstat, jak dlouho chceš.“

„Zítra si něco najdu nebo půjdu na hotel, ale dnes… nevěděl jsem, kam jít tak pozdě v noci, a taky jsem se ti chtěl omluvit za to, jak jsem byl slepý.“

„V pořádku, chápu tě, také bych tak přemýšlel. Sedni si, uvařím ti čaj,“ řekl a sbíral po stole všechny dokumenty, které tam měl rozložené. „Promiň, mám tu bordel, nečekal jsem nikoho, a když se pustím do papírování, tak nastává trochu chaos,“ mumlal skoro jen pro sebe a znervózněl, protože na svých zádech cítil Lucasův pohled. Neodolal a otočil se. Sevřelo se mu srdce, když jej viděl, jak smutně seděl a žmoulal ucho od velké tašky. Chápal, jak nepříjemné mu to musí být.

„Poslouchej, Lucasi, já se ti ještě jednou omlouvám za ta hloupá slova. Věř tomu, že mě to mrzí mnohem víc než tebe. Pár nocí jsem kvůli tomu vůbec nespal. Tuším, že na to asi nikdy nezapomeneš, ale… zkrátka bych byl rád, aby ses tu cítil dobře. Chtěl bych, abys tady zůstal tak dlouho, dokud se nepostavíš na vlastní nohy. Já vím, že to zní, jako bych si chtěl čistit svědomí, a upřímně, trochu to tak je, ale hlavně ti chci pomoct. Přemýšlej prosím o tom,“ zvedl se, a aniž by počkal na odpověď, odešel do kuchyně. 

Byl sám ze sebe zmatený. Místo aby se toho kluka stranil, přemlouval ho, aby u něj zůstal – dlouho.

Rozbolela ho hlava. Vytáhl ze skříňky prášek, zapil jej vodou a opřel se o linku. Bilance byla taková – v jeho hale seděl kluk, jehož by nejraději ošukal tak, až by se barák třásl, jenže ten kluk si myslel, že je homofob. Tudíž byla nulová pravděpodobnost, že by mu vyhověl. A Daniel byl o sobě zarytě přesvědčený, že je čistý heterosexuál, a tohle, co se mu teď dělo, byla pouhá hříčka přírody, která si s ním poměrně krutě zahrávala. 

Takže bylo vlastně všechno v pořádku…

Až na to, že když ho jen vidí, má tendence zajet do těch krásných rusých vlasů a pořádně za ně zatahat a péro se mu zcela jistě zblázní ve chvíli, když se tady párkrát projde vysvlečený do půl těla.

Nadskočil leknutím, když se do bublavého ticha, které vytvářela konvice, ozvalo cvaknutí oznamující, že je voda uvařená.

S kouřícími hrnky se vrátil do haly a našel Lucase stojícího u malé knihovničky. Ten, snad nevědomky, přejížděl prsty po titulech, které mnohé dobře znal, a beze slov plaval v myšlenkách. Daniel tu měl klasiky, známé knihy, jejichž autory Luke obdivoval. Přál si být jako oni. Kdysi o tom snil. Kdysi si přál, aby měl jednou někdo doma svazek se svým jménem… 

Jakmile postřehl přítomnost druhého muže, ruku stáhl a vrazil si ji do kapsy. Už dávno smazal zčásti hořký a zčásti smutný úsměv, který se mu na rtech usadil po černovláskových slovech. 

Věř, že mě to mrzí daleko víc než tebe…

Dělal si z něj legraci? Ne, nedělal. A přesto to znělo přinejlepším jako hloupý vtip. Jak mohl říct něco takového? Tušil vůbec, jak moc Lucase ta slova zabolela? Uvědomoval si to? Dokázal si vůbec představit, že s tímhle on se potýkal celý život?

Gay, teplouš, buzerant, každý ho tak viděl a jediné, co zrzek mohl dělat, bylo čekat, jestli ho přijmou, nebo ne. Každý z nich pro něj pořádal pomyslný soud ve vlastní hlavě a ať už ono řízení dopadlo jakkoli, pokaždé byl Lucas nucen čekat, bez rozsudku to zkrátka nešlo. Byl jiný, a kdo chtěl, kopl si, bylo to břímě nespravedlivé a těžké… 

Dokázal si Daniel vůbec představit, že už podobná slova slyšel i od vlastní rodiny? Že je četl v jejich očích? Nedokázal. Nemohl tušit, jaké to všechno bylo. Jak Luka poničili a jak nešetrně mu tím zatočil nožem v srdci. Jakým právem mu tedy teď říkal, že na tom vlastně byl dobře? Že jeho samého to mrzelo víc, bolelo víc? Jakým právem hodnotil jeho utrpení? A přesto, pomohl mu a zrzek mu mohl být jen vděčný. Svým způsobem ho zachránil. Ať už mu jej bylo líto, nebo měl jen černé svědomí, k čemuž se vlastně i přiznal, tohle rozhodně nebylo jeho povinností. A Lucas mu asi i vděčný byl, to nepochybně… Konečně se otočil, vrátil se ke stolu a posadil se. 

„Čteš rád?” zeptal se nepřítomně, myšlenkami stále u těch knih. Pamatoval si, že mu Leo kdysi toto snění vyčítal. Tvrdil, že Lucas ťuká do klávesnice celé dny a snad i noci, takže by měl být dost dobrý na donesení nějakého svého textu do nakladatelství. Bože, to byla ale šílená představa.

Stačilo, že na něj okolí shlíželo spatra tak jako teď. Kdyby se dostal na svět nějaký jeho příběh… 

Ne, na to raději nechtěl myslet. A nedej bože, kdyby se ta kniha dostala do Irska! Před očima jako by v ten moment viděl svou rodinu, rudou vzteky a hanbou, když by jim jejich přátelé přišli předčítat z čehosi, co by na obálce neslo jeho jméno. Věděl, že Leonardo to tehdy myslel dobře, jinak snad ani nemohl. Protože nikdy nečetl jediný jeho řádek.

„Ano, to ano, čtu rád. Jen v poslední době na to nemám moc čas. Když už si pak někdy v podvečer vezmu knihu do rukou, většinou u první stránky usínám, tak jsem to teď vzdal. Snad až poleví horka a nebude tolik požárů a nebudu mít tolik práce… Můžeš si cokoliv půjčit, pokud máš zájem,“ pousmál se Daniel. Netušil, jak se k němu chovat, co si s ním vykládat. Vůbec nic o něm nevěděl. 

Bezděky si začal namotávat jeden pramen vlasů na prst. Cítil bezradnost a nervozitu, nechápal, co se to s ním děje. Nikdy neměl problém se bavit s lidmi, s každým hned našel nějakou společnou řeč, přirozeně, bez rozpaků. Ale u Lucase měl dojem, že se musí kontrolovat, možná zbytečně, ale opravdu nechtěl vypustit z úst zase nějakou hloupost, která by mu mohla zase ublížit.

Zastrčil kroutící se pramen za ucho a napil se horkého čaje. Pára mu zamlžila brýle a z očí mu vyhrkly slzy, když si horkou tekutinou spálil jazyk. Málem zaúpěl a v duchu si nadával, jak může být takto zbrklý. Už v kuchyni si vřelou vodu málem vylil na ruce, místo aby skončila v hrníčku, a teď tohle. Připadal si naprosto nemožný. Ano, cítil se unavený po posledních hektických dnech, ale věděl, že tímto to nebylo.

To mladík sedící naproti němu ho zbavoval normálního uvažování. Nepředpokládal, že se někdy dostane do takovéto situace, ale věděl, že se budou potkávat jen minimálně. Celé vrchní patro domu bylo volné a to přenechá jemu. Pokud by se ho chtěl stranit, nemusí se vidět klidně celé týdny.

„Pojď za mnou. Než nám vychladne čaj, ukážu ti, kde budeš bydlet. A byl bych opravdu rád, kdyby ses zabydlel! Nebude to zadarmo. Byl bych rád, kdyby ses staral o má záda, a jestli umíš vařit, tak i o můj žaludek. Taky bys mohl sem tam uklidit barák a zalít kytky,“ otočil se na něj, stoje už v patře, „tak, tady bude tvoje království.“

„Tady je tvá koupelna,“ otevřel dveře do rozlehlé koupelny disponující jak vanou, tak i sprchovým koutem, „a všechny tři pokoje tady v patře jsou ti k dispozici. Vůbec je nepoužívám, klidně si z jednoho udělej pracovnu, v dalším ložnici, je mi to jedno.“

Když se na něj Daniel otočil, Lucas jen pokýval hlavou. Tušil, že na delší proslov teď nebyla vhodná doba. Naopak, možná by bylo nejlepší někam zalézt, posadit se, něčeho se chytit… 

Bože, měl pro sebe celé patro! 

Tahle myšlenka mu zběsile létala hlavou a on se jen stěží držel, aby se nezachoval nějak nepatřičně. Celé patro! Měl vlastní koupelnu, ložnici, chodbu, tolik místa rozhodně neměl ani na ubytovně! Tedy, ne že by ho potřeboval, většinou mu stejně stačila postel, na kterou se sesunul s noťasem v klíně, protože svět v jeho hlavě nabízel daleko víc místa i možností, ale tady… 

Skutečně to bylo jako jeho vlastní malé království. Obrovská koupelna, velikánské pokoje. Věděl, že Daniel tohle všechno skutečně dělal jen pro vyčištění vlastního svědomí, ale na jinou stranu… 

Bože, černovlásek byl asi blázen. To to dokonale vystihovalo. Nechal mu polovinu obrovského domu, člověku, kterého neznal.

Jen stěží se držel, aby se nezačal usmívat od ucha k uchu, protože podvědomě tak trochu nechtěl, aby byl účel jeho pobytu splněn tak brzy. Přece jen, co Daniel udělá, až bude jeho svědomí čisté? Už tu Lucase nebude chtít. Proč by taky měl. A do té doby by se měl zrzek postavit na vlastní nohy. Zatím to dost dobře nestihl. Hned, jak to půjde, odejde. To věděl. Ale zatím… 

A přesto se kdesi v nitru smál, jako dítě, kterému otec sestavil domek na stromě. Když byl Daniel otočený zády, v očích mu fascinovaně jiskřilo. 

„Vařit umím. A fyzioterapeuta ti dělat budu, to už jsem ti přece slíbil,” podotkl. Dokonce i to uklízení mu nedělalo problém, ačkoli uměl žít ve svinčíku a buď ho snášet, nebo nechávat žít vlastním životem. Podobně to dělal se svými vlasy. Tedy, kdysi si je upravoval víc, to ano. Dokonce na ně měl různé gely a laky, bavilo ho hrabat se v hlavách cizích, i v té svojí. Jenže ve chvíli, kdy měl vlasy upravené, možná až příliš „slušňácky”, a zubař mu nasadil barevnou kovovou ozdobu na tehdy ne zrovna rovné zuby, působil, jako by si přímo žádal o to dostat pěstí. A ani když mu rovnátka sundali, už si vlasy nějak extra upravovat nezačal. Jen je zastřihával, jejich aktuální délka mu vyhovovala.

„Fajn, jsem rád, že jsi spokojený,“ obrátil se na něj Daniel a přimhouřil oči, když viděl Lucasův výraz, který dost dobře nedokázal rozklíčovat. „Můžeš si o mně myslet, co chceš, ale ty mou pomoc potřebuješ, a popravdě? Já tvou taky. Nejenže kolikrát večer skučím bolestí… ne, neříkej nic,“ zarazil hned v zárodku Lucasovy výčitky, že necvičí a záda nešetří, kterými ho chtěl obdařit, „ale také od té doby, co tu není Juliet, mi umřely všechny pokojové kytky, živím se jako barbar a… to je jedno.“ 

Nechtěl dál probírat svou momentální situaci, ve které se ocitl po odchodu Juliet. Pokud o ní předtím tvrdil, že je jeho anděl, po jejím odchodu teprve pocítil, co všechno pro něj dělala. Měl uklizeno, uvařeno, předzahrádka i okolí bazénu byly čisté, upravené, posekané. Tuto práci by Lucas mohl zastat. Uvědomil si však, že tohle všechno je druhotné. 

Chtěl ho mít nablízku, přál si cítit jeho jemné ruce na svých zádech a jednou za čas se zadívat do jeho krásných očí. Až teď si uvědomil, jak krásné je má. Už tenkrát na té lavičce, kdy z nich sršely blesky, měl dojem, že se v nich utopí. Akorát tehdy měl úplně jinou starost… Potřeboval si ho udobřit, což se mu naštěstí povedlo. Bylo mu samozřejmě jasné, že kdyby měl Lucas jinou možnost, už by s ním nejspíš nikdy nepromluvil, natož aby zaklepal na jeho dveře. Ale on pravděpodobně jiné východisko neměl, a proto tady byl.

Jsem rád, že jsi spokojený? vybavil si Lucas znovu slova černovláska. Jak mohl poznat, že byl spokojený, z „Vařit umím a fyzioterapeuta ti dělat budu”? Buď byl jasnovidec, což bylo podstatně méně pravděpodobné, nebo se zrzkovi jeho snaha o neprojevování nadšení zase vymkla. Jak jinak, on a něco předstírat, to moc dohromady nešlo…

Daniel scházel pomalu ze schodiště dolů, přemýšleje, jestli byl tohle opravdu dobrý nápad. Tak nějak tušil, že se mu to později šeredně vymstí. Kdyby byl Lucas ženská, všechno by bylo jednoduché. Pár úsměvů, trochu lichotek, sem tam nějaký dárek a do týdne by se stěhoval do jeho postele. S Lucasovou povahou by to možná bylo trochu těžší, Daniel tušil, že by se nenechal utáhnout na vařené nudli, ale i jeho by dostal…, kdyby byl žena. Tou ale on není. A tahle maličkost měnila situaci natolik, že se Daniel stále utápěl v nejistotě, jak své výstřední city udržet na uzdě.

„Řekni mi, Lucasi, jak je možné, že doktor má tak mizerný plat, že si nemůže dovolit pronajmout byt? Možná je to hodně osobní otázka, ale mně to hlodá v hlavě. Jsem taky doktor, sice zvířecí, ale i tak vím, kolik asi může vydělávat ten, který léčí lidi. Ty máš nějaké dluhy?“ zeptal se neomaleně, když opět zasedli k vychladlým hrníčkům čaje.

„Tahle otázka je opravdu hodně osobní,” ohradil se okamžitě, takřka naučeně. Vzápětí si ale skoro neslyšně povzdychl – věděl, že mlčet nemohl. Alespoň tuhle informaci Danielovi dlužil, vzhledem k tomu, že si ho nastěhoval k sobě do domu.

„Nejsem doktor. Jsem fyzioterapeut. Už jsem to říkal…,” na chvíli se odmlčel a chytil lem svého trička mezi prsty ve snaze alespoň trochu se odreagovat – byl nervózní. Nevěděl z čeho, nevěděl proč, ale byl. Tahle situace mu byla nepříjemná, sám na to jen velmi nerad vzpomínal. Bylo to jeho osobní zklamání. 

„Byl bych doktor, kdybych dostudoval školu. To se nestalo. Proč, to bych si možná raději nechal pro sebe… Opravdu je to osobní.”

Víc říkat nechtěl. Vlastně to věděl jen Leonardo, kterému se tehdy svěřil. Ani svým přátelům o své rodině nevyprávěl, bylo to poměrně choulostivé téma. Navíc, co by tak měl říct? Nedodělal jsem školu. Proč? Protože už jsem to nedával. Proč? Protože jsem byl naprosto na mizině. Proč? Protože mě moje milovaná rodina vykopla. Na Vánoce. A proč? Protože u sebe nechtěli teplého buzeranta.

Tahle myšlenka zabolela, i když už to všechno byly pouze vzpomínky. Už to bylo dávno. A přesto – nebýt Leonarda, ale taky z velké části jeho blogu a skvělých čtenářů, jen těžko by se z toho dostal. Ponořil se do fantazie, začal psát víc než předtím. A tohle skutečně nebylo něco, co by mínil vyprávět v podstatě komukoli. A už vůbec ne nádhernému, ale taky naprosto nepochopitelnému muži před sebou.

Natáhl se a napil se vlažného čaje, který před ním stál. Prsty pravé ruky si zajel do zrzavých vlasů a nenápadně jimi přejel po kroužku, který schovávaly. Byl natočený tak, že si toho Daniel nemohl všimnout, a proto se teď nepatrně pousmál. Ta věc mu dodávala naději, z nepochopitelných důvodů. Ale dokud to měl, byl to on.

Stále. A on se nevzdá. Postaví se na vlastní nohy, najde si nové bydlení a zase se všechno vrátí do starých kolejí. Najde si milujícího přítele a na šedookého muže zapomene.

A v ten moment se mu srdce stáhlo. Tohle zvláštně zabolelo, netušil ale proč. Snad už byl unavený z celého toho šíleného dne…

„Promiň, chápu, neměl jsem se ptát,“ znejistěl Daniel, sundal si brýle a začal si je čistit. Potřeboval se soustředit na jinou činnost, zaměstnat ruce. Tušil, že ten kluk nemá lehký život, a jeho slova, ač nevyřčená, to dokazovala. Nedostudoval a v jeho případě to jistě nebylo proto, že by byl lenivý a lajdák.

„Možná bychom měli jít spát. Je pozdě, jsem unavený a ty jistě taky. Ten pokoj uprostřed chodby je zařízený jako pokoj pro hosty… chci říct, je tam postel a pod ní v úložném prostoru i peřina a polštář. Ve skříňce v koupelně by asi měly být ručníky… Ty už si nějak poradíš.“

Zvedl se, odnesl prázdné hrnky do kuchyně, zamumlal dobrou noc a zapadl do svého pokoje.

Svalil se na postel a zapřemýšlel, jestli jeho odchod nebyl neomalený. Usoudil však, že Lucas není malé dítě, kterému se musí před usnutím povykládat pohádka. Nepochyboval, že do pokoje trefí a polštář si taky dokáže načechrat sám, tak co by s ním měl teď v noci ještě řešit?

Ačkoliv byl unavený, přesto poslouchal všechny zvuky, které k němu občas dolehly. Nebyl na ně zvyklý, většinou u něj nikdo přes noc nebýval, jen velmi zřídka Antony s Maggie. Ti většinou usnuli dřív, než se on dostal z práce, takže jakékoli šramocení pro něj bylo neobvyklé.

Slyšel i lehké šumění vody. Lucas se sprchoval… byl nahý a nechal své tělo hladit kapkami vody…

Zasraná fantazie.

Na malinkou chvíli tam zatoužil být s ním. Pozorovat, jak zaklání hlavu a nechává si bičovat tvář horkou vodou…

Ruka mu samovolně vklouzla do trenek, kde pocítil, že to, co mělo spát – stejně jako on, bylo v pozoru. Skousl si spodní ret a vydechl.

Tohle muselo skončit! Nesměl se oddávat takovým myšlenkám. Lucas byl muž, nebyl pro něj!

Schoulil se do klubíčka a zhluboka oddechoval. Nikdy v životě takovou sexuální přitažlivost nepocítil. Kdyby mu samotnému před sebou nebylo hloupě, snad by se nad svými myšlenkami rozbrečel.

Cítil se ponížený reakcí svého těla, které se nechtělo vzdát případného uvolnění, a tak to jeho unavený mozek vzdal a produkoval další a další fantazie…

Tekoucí voda utichla a Daniel si představoval, jak se krásné tělo s úžasným kulatým zadkem balí do sněhobílé osušky a cupitá těch pár kroků do pokoje pro hosty.

Odhodil všechny předsudky… potřeboval uvolnění…

Netrvalo dlouho a jeho ruku potřísnila bílá tekutina.

Zrzek se zatím dostal až do pokoje a v rychlosti na sebe hodil šortky a lehké tričko. Měl to na spaní, protože jinam to zkrátka nosit nemohl… Proč? Protože toto byly přesně ty kraťásky, ve kterých ho míval rád Leonardo. Podtrhovaly mu zadek naprosto dokonale. A kdyby nebyly tak pohodlné a nespalo se mu v nich tak dobře, už by je dávno vyhodil, byly příšerné… 

Připadal si v nich strašně. Tedy, když ho skenovaly blonďákovy modré oči, nebylo to tak zlé, protože věděl, že se mu líbil. Ten pohled byl snad až příjemný. Ale když se v nich hodnotil sám, nebo si byť jen představil, že by na něj koukal někdo jiný, tváře mu rudly studem. A v kombinaci s jeho zrzavými vlasy vypadal nach v jeho tvářích hloupě… 

Podle rad Daniela si připravil postel a zalovil v jednom ze svých příručních zavazadel, z nějž pak vytáhl světle modrou krabičku. Byla plastová, s otvory po stranách a ve víčku, aby se do ní dostával vzduch a s jejím obsahem se nic nestalo. Otevřel ji a vyndal oba kusy plastových nočních rovnátek, která si pak nasadil. Na zdi nad menší skříní, jež se nacházela na druhé straně místnosti, bylo připevněné zrcadlo, a tak se na sebe zazubil. 

Přes zuby měl kovový drát, stejný, jako měl připevněný na jejich zadní straně. Toho už se nejspíš nezbaví nikdy. Na jinou stranu, nikdo si ho nemohl všimnout, alespoň dokud se s ním nelíbal, a ani Lucas sám už o něm vlastně nevěděl. Když měl v puse tohle, vždycky si připadal mladší. Zubil se na sebe, blbnul. Netušil proč, ani jestli to bylo dobře, nebo špatně. Snad ho ty kousky plastu a kovu vracely do dob, kdy ještě nosil rovnátka stálá, chodil do školy a žil se svou rodinou, kdy byl nic netušícím dítětem. 

Učesal se a zalezl do postele. Neodolal ale, a i přes takřka hmatatelnou únavu z celého vyčerpávajícího dne vytáhl telefon a otevřel jednu z aplikací, původně určených na poznámky, do níž občas psal. Jistě, počítač byl ve všech ohledech lepší, ale vytahovat ho by bylo moc práce…

Pousmál se a nechal své prsty rozběhnout se po klávesách. Všechny protichůdné myšlenky konečně na chvíli odpluly a on se plně věnoval textu, úplně novému, jehož pointa ho napadla právě v ten moment. Rozepsanou povídku, jejíž pokračování svým čtenářům sliboval už druhý týden, prozatím odsunul stranou. 

Nápady létaly jeho hlavou, slova jako by přicházela sama. Jen jména mu nějak nešla vymyslet… Nakonec jeden z chlapců skončil jako Charlie, zatímco druhého pojmenoval Leonardo. Nerad ve svých postavách viděl kohokoli ze svých známých, bylo mu to nepříjemné, ale na jinou stranu, jméno to bylo pěkné a tenhle příběh bude stejně jen něco kratšího… 

A Lea v Leonardovi opravdu neviděl. Připsal mu úplně jiné vlastnosti, možná i lepší. Byl silnější, víc tajemný, takový zvláštně fascinující. Lucas sám zjistil, že i pro něj jako pro autora byla ta postava až děsivě neznámá, ale zároveň přitažlivá a… 

Telefon mu vypadl z rukou, jak se lekl. 

Ta postava nebyla neznámá. Tedy, ano i ne. Ona byla… byla… 

Sakra! 

Leonarda popsal jako hnědovlasého s tmavýma očima. A přestože to byla jeho postava, podivně mu to k němu nesedělo. Měl zvláštní povahu, občas těžko snesitelnou, ale Charlie ho chápal, rozuměl mu a zamiloval se do něj… 

A Lucas popisoval všechny jeho pocity, zamilovával se s ním, ostatně jako pokaždé, když něco psal, jenže teď to bylo jiné. Takové přirozenější, srdce mu z toho bušilo a hlava se motala, ale jen lehce, příjemně… V břiše mu létali motýlci a podvědomě se na telefon culil. 

A i přesto, že byl Leonardo jeho postava, byl i pro něj tak zvláštně tajemný, ale zároveň přitažlivý, a ještě něco navíc, bylo těžké popsat jeho pocity nebo jakoukoli jeho reakci, protože je vlastně neznal, jako by Leonardo skutečně žil… A jemu konečně došlo proč. V jeho hlavě, kde si při psaní celý příběh takřka promítal, nebyl Leo hnědovlasý a hnědooký. Byl… byl to Daniel. 

Jeho srdce jako by běželo maraton, bylo to tak… tak jiné, divné, děsivé! Jistě, černovlásek byl sakra hezký, ale tohle se Lucasovi ještě nestalo, nikdy! A ti motýlci v břiše? To motání, pomatení, bože, tohle se nemělo stát. Lucas věděl, že nemělo. Jenže sám přesně netušil, co to vlastně bylo… 

Znovu popadl telefon, nyní už vypnutý, zapojil ho do nabíječky a odložil na noční stolek. Psal dlouho, baterku mu zřídil slušně… 

Konečně zhasl lampičku, která na stolku stála a do té doby pokoj osvětlovala, a položil se na postel. Po únavě už ovšem nebylo ani památky. Hlavou mu létalo všechno možné a stejně každá jednotlivá myšlenka končila u velkého červeně svítícího nápisu – „chyba”. Ze zvláštních důvodů to v něm vzbuzovalo strach. Nad svými myšlenkami míval kontrolu, vždycky, a teď se do nich najednou vecpal on… Jeho hlava to udělala zcela podvědomě a to se mu nelíbilo, taky ale tušil, že to muselo mít nějaký význam, nevěřil, že by se Daniel do jeho podvědomí dostal jen tak. Jenže jestli to tak opravdu bylo… co to tedy znamenalo? 

Překulil se na bok a zavřel oči. Věděl, že ráno bývá moudřejší večera a jestli se vážně chce prát se svými emocemi a svým způsobem pak se sebou samým, dnes už to nezvládne. A tak nakonec usnul, hlavu těžkou myšlenkami a dohady a srdce naopak podivně lehké… 

***

Ať už si Luke myslel cokoli, to, co si od rána sliboval, se nedostavilo. Jako vždy ho probudil budík na hodinkách – dostal je kdysi od Leonarda, protože byly sportovní, měřily mu tep a bůhví co dalšího, ale taky v sobě měly onen tichý budík, který budil vibracemi a, dle blonďákových slov, pak Lucas svým časným vstáváním hned po ránu neprovokoval zbytek ubytovny.

Protřel si oči a odebral se do koupelny, upravil se a převlékl. Napil se, aby těžkou láhev nemusel tahat s sebou, obul běžecké tenisky a co nejtišeji opustil dům. Snažil se nepůsobit sebemenší hluk, nechtěl Daniela naštvat hned den po tom, co ho k sobě vzal. 

Protáhl se, rozcvičil a vyběhl do ulic. Slunce sotva vycházelo a široko daleko nebyla ani noha. Tohle miloval… Ranní běhání mu dodávalo sílu a zlepšovalo náladu, to ticho a klid… Bylo to úžasné. Na hodnou chvíli proto zapomněl na všechny své večerní myšlenky, a dilema, které si stále žádalo vyřešení, odsunul. 

Proběhl mezi domy až k pláži, kolem níž pak pokračoval. Do moře by vlezl jen nerad, rád na něj ale koukal, sledoval vlny a poslouchal jeho šumění. Na rtech mu hrál úsměv, svaly příjemně bolely.

Slunce popolezlo ještě výš a on se konečně začal vracet, sahaje do kapsy kraťasů, v níž obvykle míval klíče. Nyní však byla prázdná. 

Polkl. Už nebyl na ubytovně. Klíče snad ani neměl. Byl u Daniela, na kterého, zdá se, bude muset zazvonit. Snad už nespí, zamyslel se, pak ale sám pro sebe zakroutil hlavou. Byl zvěrolékař, nemohl vstávat až k obědu. Určitě už je vzhůru. 

Vrátil se k domu a rukou si prohrábl zpocené vlasy. Věděl, že vrabčí hnízdo, které stvořily, už nezachrání, a ani se o to nesnažil. Vlastně mohl být rád, že omylem nevyběhl v těch šílených šortkách nebo s rovnátky, i to už se mu stalo. V takovém případě by se ovšem musel propadnout hanbou už jen při představě šedých očí, které by ho zkoumaly, smály se mu… 

Zrzavé pramínky si krapet poupravil, protože si rukou omylem odkryl lesklý kroužek na pravém uchu. Nestyděl se za něj, naopak, byl důkazem jeho odvahy, jak řekl Leo, ale vzhledem k tomu, jak se Daniel k jeho orientaci stavěl… nebo vlastně nestavěl… no prostě ho tak nějak nechtěl provokovat. Ne v tomhle směru. 

Konečně byl sám se sebou spokojen natolik, aby se natáhl a zazvonil.

Do posledního a nejzmatenějšího Danielova ranního snu zazvonil zvonek. Chvíli odmítal otevřít oči s pocitem, že zvonění bylo součástí snění, ale i přes zavřená víčka si uvědomil, že je světlo. Zamrkal a uviděl, že paprsky už dopadají i na kachlovou podlahu jeho pokoje. Sluneční hodiny nevlastnil, ale věděl, že slunce osvítí pokoj až po osmé hodině. Chvíli ještě zmateně přemýšlel. Takto ráno k němu přece nikdo nechodil. Sáhl na noční stolek pro brýle a telefon. 

Žádný nepřijatý hovor od Anthonyho – ten jediný ho napadl, že by takto ráno mohl přijet a vytáhnout ho z postele. Jenže ten měl klíče. Možná ještě pošťák…

Ale pokud se bude dál válet v posteli, neměl šanci zjistit, kdo za dveřmi je.

Pomalu vstal, aby se mu nezatočila hlava, prohrábl si hřívu, o níž věděl, že bude v této chvíli vypadat divoce, ale to neřešil. Pošťák už ho znal, viděl ho po ránu nesčetněkrát, a Tony by si snad nevšiml, ani kdyby se nechal ostříhat.

Otevřel dveře a uviděl postavu, kterou by tam neočekával ani v nejdivočejším snu. Zamrkal, jestli se mu to nezdá, a teprve v tu chvíli si uvědomil včerejší večer. Úplně na něj zapomněl!

„Eh. Ahoj… já jsem ti včera nedal klíče…,“ poznamenal zbytečně a prohrábl si vlasy, které mu vzniknuvší průvan navál do obličeje. Chvíli na něj jen zíral, když si konečně uvědomil, že by ho měl pustit dovnitř. Ustoupil, aby mohl vejít, a do nosu jej uhodila úžasná vůně. Kolínská spolu s čerstvým potem byla kombinace, o níž by Daniel nikdy v životě neřekl, že by mohla být sexy. Avšak po této zkušenosti jeho právě probuzený mozek začal přehodnocovat ustálené hodnoty. Na malou chvíli si přišel jako samice, která běží za svým vyvoleným, jenž vypouští do prostoru tunu feromonů. Zhluboka se nadechl a jeho oči už ulpěly na zádech procházejícího zrzka. Vlasy měl vlhké a čnící do všech stran, tričko se mu lepilo na vysportované tělo a zadek…

Ach můj bože! Jak někdo může mít tak dokonalý zadek? 

Lucas měl sice volnější kraťasy, ale přesto obliny obou půlek byly téměř dokonale vyrýsovány. 

Zatřepal hlavou, aby se vzpamatoval a Lucas na něm neviděl, jak zírá na jeho pozadí. Ten se však pár slovy omluvil a vyběhl po dvou schodech nahoru do patra. 

Daniel si ještě neodpustil podvědomě zírat, jak se mu napínají svalnaté nohy i zadek, o kterém si právě udělal poznámku v hlavě, že je ten nejkrásnější, jaký kdy viděl.

Jsem idiot!

Věděl o sobě, že je na zadní partie trochu vysazený. Ale vždycky to byly půvabné zadnice holek, slečen a žen. Na chlapy se nikdy nedíval a už vůbec nesoudil, jaké mají pozadí. Asi se zbláznil.

Pořád stál u pootevřených dveří, i když byl Lucas už dávno ve sprše. Opět sám nad sebou zakroutil hlavou, jako by tím mohl nevítané myšlenky nějak vypudit, a zavřel dveře.

Vtom se mu v ruce rozvibroval telefon.

FedEx

„Do hajzlu!“ zaklel nahlas a telefon přijal.

V rychlosti přemluvil řidiče, ať na něj čtvrt hodiny počká. S telefonem u ucha běhal a sháněl oblečení.

Jak jsem na to mohl zapomenout?!

Věděl, že mu dneska ráno mají přivézt léčiva a eukalyptové listy. Vždyť byla středa!

Natáhl na sebe tričko s logem záchranné stanice a kraťasy. Poupravil si vlasy, narazil na ně kšiltovku, a ještě, než stačil nadobro odejít, uviděl Lucase, jak schází ze schodů.

Sakra! Měl bych mu nechat klíče. 

Mladší z dvojice koneckonců scházel právě kvůli nim. Ne že by už nechtěl vidět Daniela po ránu, to v žádném případě, ale nechtěl ho budit, když by evidentně ještě rád spal. Nyní ho však našel ve spěchu odcházet a už podle oblečení mohl poznat, že to bude pracovní. Nestíhal.

Naprázdno otevřel ústa, nevyšla mu z nich ovšem ani hláska. Viděl mu na očích, že bojoval s časem a nějak… nechtěl být důvod zloby v nich… asi… Snad nechtěl, opět, spatřit tak děsivou bouři, snad se bál, a snad pro něj zkrátka a dobře bylo náročné s Danielem komunikovat. Pokud řeč začal sám, proč ne, ale jinak… Byl nervózní, v hlavě se mu promítaly myšlenky z minulého večera, a to ho nutilo stydět se. Na klíče v ten moment zapomněl.

Zakroutil hlavou, otočil se a vyběhl zpět do patra. Až za rohem se pak zastavil, hlavu skládaje do dlaní. Co to mělo znamenat? Bože, Daniel si o něm vážně nebude myslet nic pozitivního. Zapsal se u něj jako buzerant. Pak chudý buzerant. Pak chudý a naivní buzerant. A teď ještě debilní. Měl něco říct!

Domovní dveře bouchly a on poznal, že ať už měl nebo neměl udělat cokoli, jeho šance byla v tahu. Povzdychl si proto a chtěl se rozejít do pokoje, v němž spal, a tam se sesunout na postel a sám sobě vyčítat všechno možné, jenže to nakonec neudělal. Jeho tělo jako by jednalo samo za sebe a rozešlo se na úplně opačnou stranu, do pokoje nad vchodovými dveřmi, a tam se postavil k oknu.

Černovlásek stále ještě stál před dveřmi, snad ve snaze pochopit Lucasovo chování, pak se ale rozešel. Jeho ebenové vlasy se rozlétly do všech směrů přívalem větru, tak husté, krásné… Muž se natáhl, aby je upravil, a svaly na pažích se mu napjaly. Byl nádherný.

Lucas se lokty opřel o rám okna, bradu si opíraje o dlaně. Z úst se mu vydral povzdech. Ten chlap byl tak krásný, tak dokonalý… Měl nádherné oči, světlounké a upřímné, unikátní, dokonalé vlasy, které by zrzek až děsivě rád myl a česal, klidně každý den. Dokonalé tělo a tvářičku jako z Playboye, všechno bez jediné chybičky. Snad až na malinké mateřské znaménko na pravé líci, ale jemu i to nehorázně slušelo. Na něm bylo dokonalé všechno, byl nádherný ve všech ohledech. A bezmezně přitažlivý.

Až dlouho po tom, co mu černovlásek zmizel z dohledu, přinutil konečně vlastní tělo zvednout se a přejít ke svým věcem. Posadil se na postel, zíraje kamsi na protější stěnu.

Tak… co teď?

Popadl telefon a vytočil další číslo ze svého seznamu. Měl posbírané snad všechny internetové inzeráty, které se mu zdály přijatelné. Jak se ale zdálo, o fyzioterapeuta s pouhými devíti měsíci praxe moc zájmu nebylo…

Když ho odmítli další tři lidé, frustrovaně si povzdychl a telefon odložil. Tušil, že i zbytek dopadne podobně, všechno bylo stejné. Vážně mohl dělat jedině kadeřníka… Jenže on tuhle práci miloval, i když si ji původně nevybral. Bavila ho! A u Daniela zůstat nechtěl. Nešlo o něj. Anebo vlastně šlo…

Prsty si zajel do vlasů a lehce zatahal, aby se nějak odreagoval. V hlavě se mu opět vybavil jeho rozespalý společník z rána a on v sobě tak tak udržel cosi, co se podezřele podobalo zavytí. Daniel byl dokonalý vždycky, ale tohle… Ten výraz, ty vlasy, spací oblečení… Neměl by na to myslet! Nebylo to dobré, jen sám sebe trápil. Tváře mu rudly studem, když si vzpomněl, jak si ho rozespalý muž prohlížel. Nemyslel si, že by v tom bylo něco víc, Lucas ho překvapil a tak to bylo přirozené, ale přesto, z nějakého důvodu mu z toho běhal mráz po zádech. Ale jiný než normálně, takový příjemný…

Znovu zvedl telefon, tentokrát však nevytočil žádné z čísel ze seznamu. Netušil, co přesně mu chtěl říct, a přesto volal, věděl, že on to pochopí…

„Lucasi?” ozvalo se z druhé strany rozespale. Bože, jak mohl v půl deváté spát? Vlastně v devět, protože Sydney spadá do jiného časového pásma.

„Leo! Tobě nezvoní budík?” rýpl si a tiše se rozesmál. Tušil, že se Leonardo na druhé straně právě o něco přerazil.

„To není vtipný! Všude je tma… Že já si ty žaluzie pořizoval, je devět a tady je jako o půlnoci…,” nadával nespokojeně. „Tak povídej. Doufám, že to je hodně děsivý a špatný, když mě kvůli tomu taháš z postele tak hříšně brzo,” remcal dál, jakmile však postřehl, že se Luke na druhé straně nesměje, zarazil se. Pochopil, že nejspíš nebyl zas tak daleko od pravdy.

„Lucasi? Nestalo se nic, že ne?” zeptal se proto, tentokrát už naprosto vážně.

„No… vlastně se toho stalo celkem dost,” přiznal zrzek po chvíli a ve zkratce Leovi pověděl celý svůj příběh. Večer minulého dne takticky vynechal.

„Páni… tak to je síla. Počkej, pro ujasnění – teď jsi u toho chlapa, kterej tě tak rozhodil. Zranil tě, ale nepodrazil. Podle všeho si ta svoje slova vyčítá, a taky, když zjistil, co se ti stalo, vzal tě k sobě. A teď jsi u něj,” řekl a Lucas souhlasil.

„A v čem je tedy problém?” zeptal se nechápavě blonďák.

„Cože? Není to jasné? Leo, já tu nemůžu být!”

„Ale proč ne?” nechápal.

„Protože… protože…,” hledal vhodná slova Lucas, nakonec si ale povzdychl a začal znovu: „Protože ve mně vyvolává víc a víc protichůdných pocitů. Nevím, co si mám myslet. Stále nevím, co si myslí on…, vždyť mě tu má jen proto, aby měl čisté svědomí. Aby to tak nevypadalo, mám mu uklízet a vařit, ale má mě tu, protože je mu mě líto. To já nechci, chápeš?”

„A proč tam tedy nemůžeš zůstat?” nechápal dál blonďák.

„Leo! Nepomáháš mi…,” zaskučel Lucas. „Protože mě tu má jen proto, aby se cítil dobře!”

„No to jsem pochopil,” bránil se Leo, „ale v čem ti to brání zůstat? Poslyš, Lucasi, ty potřebuješ bydlení. On ti ho nabízí. Není jedno, za jakým účelem?” Po té otázce si zrzek dokázal živě představit, jak Leonardo na druhé straně bezstarostně krčil rameny.

„To tedy není!”

„Ale proč? Luku, já vím, že chceš pro všechny to dobrý. A že nechceš, aby tě tam měl proti svojí vůli nebo tak něco. Ale vezmi si to takhle – on si své svědomí vyčistit chce. Pokud odejdeš, nedopřeješ mu to. Takže když zůstaneš, vlastně mu pomáháš. Vidíš?” nadhodil blonďák spokojeně.

„Tak takhle to opravdu nefunguje,” zašklebil se Lucas. „Ale i tak děkuju… Asi máš ale pravdu v tom, že bydlení potřebuju. A stejně nemám kam jinam jít… Zůstanu. Dokud si nenajdu jiný byt. A zatím mu to tu můžu trochu uklidit, jak si přál…”

***

Daniel už z dálky viděl přešlapujícího řidiče u hromady krabic a beden.

„Omlouvám se, zaspal jsem!“ vydechl, když k němu doběhl. V jeho očích viděl jen vztek, hned mu podstrčil pod nos tablet, aby podepsal převzetí, a beze slova odjel.

Daniel věděl, že toho převozci mají hodně, ale aspoň pozdravit by mohl. A jeho trest spočíval v tom, že všechny ty těžké bedny musel rychle odnést z pálícího slunce dovnitř. Kdyby přišel včas, řidič by mu pomohl. Doběhl se aspoň dovnitř napít vody, doma nestihl ani to, a ani nemluvil o tom, že vyběhl bez ranní hygieny.

„První léky a krmivo, pak se můžu zkulturnit,“ zamumlal si pro sebe.

Jakmile přišel do části s kotci, kde byla i lednice, Leia se probudila a začala vyvádět.

„Počkej, chlupáči, za chvíli se ti budu věnovat!“ odbyl ji a vyšel znovu ven. Jakmile vstoupil znovu do místnosti s další várkou, už její jančení nevydržel a pustil ji. Ona mu okamžitě vylezla na záda a chytla se jej kolem krku jako opice.

„Leio, okamžitě se pusť! Já tě nebudu nosit!“ rozčiloval se, ale drobounký koala se jeho zad nechtěl vzdát. A tak to vzdal naopak Daniel a odnosil zbytek beden s otravnou, ale spokojenou chlupatou koulí na zádech. Byla stále maličká a drobounká, kdyby občas nezaťala drápy do Danielovy kůže, snad by o ní ani nevěděl.

Jakmile si úlevně sedl s hrníčkem kávy, koalka se přesunul na jeho klín, stočil se do klubíčka a spokojeně usínal.

Konečně měl chvilku klid, aby si mohl uspořádat den. Ale místo organizace práce mu na mysl přicházelo dnešní ráno.

Stále nechápal, co ten Lucasův ukvapený odchod – to nebyl odchod, to byl útěk – měl znamenat. Udělal snad Daniel něco, co by ho mohlo vyděsit? Nerozuměl ničemu. Přemýšlel, že by ho snad mohl vystrašit ten lačný pohled, který na něj hodil, když odcházel do sprchy… Ale ten on přece nemohl vidět…

Nebyl si vědom ničeho, co by jeho nového spolubydlícího mohlo vystrašit. Snad jen Danielův vzhled? Pravda, když odcházel, měl možná ještě v očích ospalky, vlasy neučesané, rozhozené do všech stran, ale to snad nebyl důvod k útěku.

V tu chvíli to ale řešit nemohl, věděl, že ten řidič, co tam na něj čekal, už bude vzteky bez sebe. Položil tedy na stůl klíče, kde tušil, že si jich Lucas všimne a pokud bude potřebovat odejít, vezme si je. On měl v práci náhradní, takže i kdyby jeho společník nebyl večer doma, dovnitř se dostane.

Uvařil si ještě jednu kávu s pocitem, že toto jistě nebyla dokonalá snídaně, ale alespoň mu zvedla tlak, aby se v parnu, které opět panovalo, nesložil. Slíbil si, že poobědvá dřív. Místní čínská restaurace sídlící poblíž mu byla schopna dovézt jídlo během půlhodinky.

Odložil spícího mazlíčka na rozeklané větve blahovičníku, které automaticky objal a spal dál. Věděl, že jeho ošetřovatel je poblíž a v nejbližší době určitě neodejde.

Převázal několika marodům tlapičky popálené od ohňů zuřících v jejich přirozeném prostředí a pustil se do úklidu kójí. U jednotvárné práce začal opět přemýšlet o Lucasovi.

Stále se nemohl zbavit pocitu, že se ho z nějakého důvodů bojí. Proč? To netušil. Anebo tu byla možnost, že ho prostě vidět nechtěl a bude se mu vyhýbat, jak jen to půjde. Lucas ho nesnášel, tak proč by s ním měl trávit čas?

Tohle pomyšlení Daniela zabolelo, ale také překvapilo. Mělo by mu to být jedno, vždyť to byl jen kluk, který mu narušoval jeho soukromí a nejen to. I myšlenkami byl stále u něj. Dnešní den byl tomu důkazem. Jak dlouho na něj dokázal nemyslet? Hodinu a půl, kdy se musel soustředit na ošetření nemocných pacientů? A když mohl své soustředění vypnout a myslet na něco jiného, zase se mu v hlavě usadil ten proklatý zrzek.

Všechno by jistě bylo jednodušší, kdyby nebyl tak… šukézní.

Do háje! Možná by stačilo, kdyby neměl vlasy jak zapadající slunce, plné rty, jež dokázal tak tisknout k sobě, když se zlobil, a to Daniela hecovalo ještě víc k tomu, že by je nejraději uvěznil a znovu zvláčněl polibkem. Kdyby neměl tak dokonalou prdel a oči tyrkysové jako voda v zálivu za prvním útesem.

Měl by být malý, škaredý a blonďatý… Nesnášel blonďáky!

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)

Komentáře  

+2 #7 Odp.: Zkouška ohněm – 3. Můj dům – tvůj hradAlianor 2022-08-22 15:14
Díky všem za komentáře i názory.
Jsme si oba vědomi, že píšeme hodně rozvláčně a často se 'hrabeme v hlavách' což nás baví. Jsem rád, že to baví i další a nelze se zavděčit všem. Je mi naprosto jasné, že kdybychom s takovým textem přišli do nakladatelství asi by nás prokleli a poslali někam. Tady je ale svoboda. Respektujeme tvůj názor, Rendliku, a jsme si toho i vědomi, že je to kolikrát dlouhé se spoustou možná zbytečné omáčky, jenže píšeme fakt pro radost, hlavně tedy tu naši a když se to potom líbí i jiným, je to dvojitá radost.
Máme rádi tu zdlouhavou cestu, než se opravdu najdou... já osobně asi vážně jinak psát neumím. A děkuji všem, kterým se tohle dlouhé sbližování líbí. Snad to všichni vydržíte až do konce.
Citovat
+1 #6 Myslím,...Tamanium 2022-08-21 19:50
... že je dobře to pomalejší tempo. Myšlenky co se jim honí hlavou, to asi znají všichni, aspoň teda já jo. A to co proletí ve formě myšlenky rychlostí blesku, je tady třeba přečíst v trochu delším čase. A to právě dělá tu povídku zajímavěší. Pro mě určitě.
Citovat
+2 #5 Odp.: Zkouška ohněm – 3. Můj dům – tvůj hradKev1000 2022-08-20 09:15
Asi chápu, kam Rendlik míří, ale jenom chci říct, že jsou tu i lidi jako já, který si tu rozvláčnost, nebo spíš opatrný rozvíjení děje, naopak hodně užívaj :-)
Hodně se mi to líbí a skvěle čte, a jsem vážně rád, že to nejde přímo na věc a nechává si to čas.

Obě postavy sympaťáci, zrzek je od první chvíle totálně milý stvoření, a Dan, komunikačně pořád stejně marnej, je taky fajn člověk :-)
Citovat
+8 #4 Odp.: Zkouška ohněm – 3. Můj dům – tvůj hradRendlik 2022-08-18 16:37
Námět dobrý, Austrálie, zvěrolékaři, koaly, pořád mám chuť to číst, ale je to děsivě rozvláčné. Každá myšlenka 10krát zopakovaná a přitom ani ten 10.odstavec neřekne nic, co by nebylo už v 1. Jen můj názor of course, většině se asi líbí styl tak jak je, ale autoři tu často píšou, že snesou i konstruktivní kritiku, tak zkouším, třeba i takový názor poslouží.
Citovat
+3 #3 HradTob 2022-08-16 16:01
Moc hezky rozepsané, těším se na pokračování :-)
Citovat
+2 #2 Odp.: Zkouška ohněm – 3. Můj dům – tvůj hradAlianor 2022-08-15 18:01
GD - jo ta povaha bude docela podobná, i když ne zcela. Myslím, že Daniel nebude utíkat a to je dost podstané. Taky je mnohem vyšší :D
Juliet je hodná, svého bratra by z domu nevyhodila, ačkoliv asi ráda nebude. On stejně bude trochu na hlavu a takovým by se mělo milosrdně odpouštět (a nepouštět je na ulici, aby neudělali ještě víc škody, než už se stalo) ale tahle linka moc dotažená není, to přiznávám. :eek:
Citovat
+4 #1 Tak se vrátilGD 2022-08-15 15:53
černovlásek v plné parádě. :D Pravda bydlí jinde, jmenuje se jinak, ale je zpět. :D
Pěkně to mezi nimi jiskří, ten černovlásek tyhle věci asi přitahuje.😁
Už se těším co bude dál. Jen by mne ještě zajímalo co Juliet. Dozví co má doma za potvoru? Vyvodí z toho něco?
Citovat