Zkouška ohněm – 2. Vyhazov ze života

Druhý den se Daniel vzbudil s bolestí hlavy, překvapivě to však byla jediná bolest, která ho trápila. Zkusil se protáhnout, zvednout ruce… Všechno bylo v pořádku. Nemohl sice tvrdit, že by záda byla úplně v pohodě, pořád měl pocit, že cítí dotyky dlaní toho Ira, ale tohle bylo pochopitelné, když si vzpomněl, jak ho trápil. Pomohlo to. Pocítil vděčnost. Včera to přehnal, a to pořádně. Výčitky svědomí na něj zaútočily a on vložil hlavu do dlaní.

„Já jsem takový vůl,“ zamumlal si do dlaně.

Vždyť on přece nikdy nebyl nenávistný k jiné orientaci, ba naopak, ještě když žil v Anglii a pohyboval se ve světě modelingu, měl mezi gayi docela dost přátel.

Tak co ho to včera popadlo? Proč tak vyjel na toho chudáka kluka, který ve svém volném čase okamžitě přišel, aby mu pomohl? Taky ho mohl poslat do kelu a vyřídit, ať se staví druhý den na kliniku, která patřila k Lázním. Měl by na to právo, ale přesto přišel a pomohl.

A Daniel se mu takto odvděčil – vyhnal ho jako prašivého psa.

Mezi sebeobviňováním a lítostí zjistil, že je hodně hodin a zvířata už budou hladová. Ještě ho dnes čekaly úklidy kójí, na které v posledních dnech neměl čas. Odpoledne přivezou léčiva, podestýlky a krmení, a v podvečer měli přijet dva jeho kolegové s dalšími zvířaty, která potřebovala větší péči, než jakou jim mohla poskytnout provizorní záchranná stanice na okraji buše. Už teď bylo jisté, že bude muset na klinice zase spát.

Věděl tedy, že dnes to určitě nezvládne, ale zítra by se měl stavit do Lázní a požádat ho o prominutí. Snad by jej měl někam i pozvat, jako omluvu a zároveň poděkování za pomoc, bez které by se nejspíš dneska ani nepostavil na nohy.

V práci jako obvykle nevěděl, kam dřív skočit. Pochopil, že ohnivou sezónu nemohou zvládnout jen v pěti lidech, zvlášť když přímo na místě u buše bude potřeba mnohem více ošetřovatelů než jen čtyři. Ředitel se flákal někde na Floridě, kam se snad už nastěhoval, a z jeho občasných telefonátů, kdy se zeptal, jestli všechno klape, šla cítit pouze povinnost jednou za čas se ujistit, že mu všichni neutekli. Když se Daniel zmínil, že v pěti lidech to neutáhnou, odkázal ho na seznam neziskovek, od kterých si měl vyžádat dotace na další zaměstnance. Tohle samozřejmě nebyl problém, ve financích paradoxně ne. Zvládli by to i z peněz soukromého účtu kliniky, kam lidé posílali peníze. Byli štědří po tom, co před pár lety o veterinární klinice a záchranné stanici udělala jedna televize dokument. Bylo v něm realisticky vykresleno, co dokázaly rozsáhlé požáry napáchat na fauně v buši, a zvedla se veliká vlna finanční podpory. Peníze z neziskovek si stejně stahoval pan Vermont do vlastní kapsy, aby se měl na Floridě ještě lépe.

A to Daniel věděl, protože k odborné péči o zvířata se ještě musel starat o administrativu. Sekretářka odešla už před půl rokem na mateřskou a on ještě jinou nesehnal.

Nepotřeboval peníze, ale lidi. Jenže kde je vzít?

Míval dobrovolníky z řad studentů o letních prázdninách, jenže on by potřeboval lidi celoročně. Nebylo třeba ani veterinárního vzdělání. Pomoct uklízet, krmit a dávat zvířatům lásku, na to nepotřeboval člověk školy. Spoustu věcí se pak naučí za pochodu. Vyčistit a ovázat drobná zranění časem zvládne každý.

Nad tímto uvažoval, když nosil těžké pytle s podestýlkami a krmením do skladu, a zjišťoval, že se večer nejspíš zase nepohne. Věděl však, že někdo to udělat musí, a nikdo další kromě něj tu nebyl.

Slunce se ten den rozhodlo, že spálí vše, na co jeho paprsky dosáhnou. Pro lidskou kůži byl ten žár nebezpečný, ale Daniel se odmítal vařit v triku s dlouhým rukávem. Namazal se nejsilnějším krémem na opalování a natáhl na sebe tílko a volné kraťasy. Hlavu si chránil slaměným kloboukem a vlasy stáhl do objemného drdolu, aby ho neobtěžovaly při práci.

Co ovšem při svém rozjímání netušil, bylo, že za plotem stojí muž a škvírou mezi polosuchým, sluncem spáleným živým plotem pozoruje pracujícího zvěrolékaře. Rusovlasý mladík se v tu chvíli cítil jako šmírák, ale neodvažoval se černovláska oslovit. Přirozeně – po tom, co si včera vyslechl, se nebylo čemu divit. Avšak původní jeho vize byla jej doma zkontrolovat, jestli jsou jeho záda v pořádku, i přesto, že tušil, že bude opět vyhozený jako prašivý pes. Byla to jeho povinnost, alespoň sám sebe o tom neustále ujišťoval. Doma ho však již nezastihl, a tak se vydal ke komplexu Veterinární kliniky.

Když viděl, jak svá záda vůbec nešetří a tahá se s těžkými pytli a bednami, šly na něj mrákoty a taky vztek. Včera mu jasně říkal, že alespoň několik dní se musí šetřit, a teď před jeho očima namáhal záda s pětadvacetikilovým nákladem, jak si přečetl na jedné z beden, která nyní spočívala ve svalnatých rukou černovlasého muže.

Stále měl nutkání za ním vyběhnout a vzít mu je z rukou, ale tušil, co by následovalo. Proto se jen kochal úžasným, potem pokrytým bronzovým tělem, na kterém díky námaze hrály všechny svaly. Do očí mu neviděl kvůli klobouku a také tmavým brýlím, které vyměnil za své obvyklé dioptrické. Lucas měl v tu chvíli pocit, že se mu ocas zblázní. Div že neslintal nad tou podívanou a nyní věděl, že i kdyby nakrásně chtěl svému objektu zájmu pomoci, nemohl. S vyboulenými kalhotami by jej tím tuplem poslal někam do horoucích pekel.

Chystal se k odchodu, aby co nejrychleji ulevil úpornému tlaku mezi nohama, a byl opravdu rád, že ubytovna stojí jen pár bloků od veteriny. V této polední době na ulicích téměř nikdo nebyl, tak se nestrachoval, že by snad byl přistižen s nevhodně vybouleným rozkrokem. Už chtěl svou pozorovatelnu opustit, když ho upoutal Daniel tím, že rozpustil své vlasy a prudkým pohozením je rozevlál.

Lucas ztuhl na místě, neschopen se pohnout, a civěl na něj jako na řeckého boha. Aby toho nebylo málo, Daniel vzal vědro, kterým nosil zvířatům vodu do napajedel, nyní naplněné čerstvou studenou vodou, a celé jej na sebe vylil. Tento chladicí proces zopakoval ještě jednou, tentokrát neopomenul osvěžit i hlavu. Drobné blyštivé kapky vody stékaly po jeho těle, jako by jej zdobily drobnými diamanty. Tílko se přisálo na jeho záda, a když se otočil, Lucas se mohl kochat dokonale vyrýsovaným hrudníkem. Danielovi však tohle osvěžení evidentně nestačilo a napustil si z hadice další džber, který na sebe vylil. Tentokrát i jeho rozpuštěné vlasy vstřebaly všechnu vodu a natáhly se až po úžasnou malou zadnici, která neztrácela na své líbeznosti ani pod vlhkými přilepenými kraťasy. Zatřepal hlavou jako pes, jenž se zbavuje vody. Lucas viděl drobné kapičky, které se odstředivou silou odpoutaly od hřívy, jež už se zase pomalu vlnila okolo hezkého Danielova obličeje. Potřásl ještě jednou vlasy, poté si je stáhl jen do volného culíku, nasadil znovu brýle i klobouk a pokračoval v práci.

Chvíli se ještě kochal, ale usoudil, že pokud bude pozorovat bronzové lesklé tělo delší chvíli, nejspíš přijde o své oblíbené boxerky, a opravdu nerad by šel zpět na ubytovnu s mokrým flekem mezi nohama. Téměř zasténal, když si uvědomil, jak moc ho ten heterosexuální mladík vzrušuje, a pocítil zoufalství nad tím, že on už nikdy nesvolí, aby se jej dotknul, alespoň jako masér.

Černé kudrny se nikdy nepropletou s jeho prsty a nepodívá se zblízka do jeho světlounkých očí, které tak kontrastují s lesklou černí husté hřívy.

Byl dokonalý, neměl na svém těle chybičku… Věděl, že kdyby měl příležitost, dokázal by se s ním milovat celé hodiny, a ještě by neměl dost.

Jenže on je na dívky…

A nejspíš si dobře vybíral, neboť, jak pochopil, byl od rozvodu sám, a s největší pravděpodobností ani nehledal žádný vztah.

Myslel na něj celou cestu na ubytovnu. Studená sprcha ho trošku probrala, ale myšlenky na něj ho neopouštěly. Nejraději by zase zašel k veterině a dál na něj civěl přes plot. To ale nemohl, jednak by ho někdo mohl vidět, a potom – musel přijít na něco, co mu ho vyžene z hlavy.

Měl by si vyčistit mysl, nějak se zabavit jinak, zkusit zapomenout… Vzpomněl si na nabídku svého přítele, nyní už expřítele, který se odstěhoval do Sydney a pořád jej zval, ať přijede na návštěvu. Tenkrát se rozešli v dobrém, časem pochopili, že vztah na dálku nikam nevede, a proto ho po domluvě ukončili. Ale v kontaktu byli stále.

Jeden telefonát do práce, kde mu schválili týdenní volno, a druhý pak Leonardovi do Sydney, který byl jeho žádostí o azyl nadšený.

Tohle mu pomůže, to ho zachrání…

Původně chtěl hledat odreagování ve světě, do nějž se tak rád nořil v myšlenkách – ve světě, jehož řádky se uklidňoval z jakéhokoli jiného problému. Když odjel od rodiny, bylo to psaní, co ho léčilo a stavělo zpět na nohy. Jenže teď? Snažil se, zkoušel to! Jenže kdykoli se snažil představit si modrookého Harryho, z jehož pohledu psal, změnily se jeho oči na šedé, vlasy se prodloužily, svaly na těle se znásobily a Lucas byl v pasti. V téhle chvíli měl psát milostné scény, polibky, nedejbože nějakou tu mládeži nepřístupnou scénu?! To by byla sebevražda tím nejslastnějším způsobem mučení. A i když by to chvíli bylo krásné, vždycky by to na samém konci začalo znovu a znovu bolet…

Taky chodil běhat, aby si pročistil hlavu, jenže výsledek byl snad ještě horší. Fantazie, kterou si už roky pěstoval svým nejmilejšího koníčkem, jela na plné obrátky, vždycky. I dříve při běhu vymýšlel pokračování svých příběhů, často býval úplně mimo, tak už to v jeho světě chodilo, jenže teď, sotva vylezl z domu, v jeho mysli se začala odehrávat krásná barvitá milostná scénka s černovláskem v hlavní roli.

Nebyl žádné zvíře, které by se na něj vrhlo jen proto, že bylo na chlapy. Tak si ho Daniel nejspíš představoval, ale to nebyla pravda. Uměl se ovládat. Ale své myšlenky zkrotit nedokázal, ostatně jako nikdo. Daniel byl zkrátka nádherný… A právě to byl kámen úrazu. Protože přesto, že takhle přemýšlet nesměl, okupoval tento nezvaný host jeho fantazii ráno, při práci, před spaním, ve snech, ve sprše… Potřeboval rozptýlení!

Daniel zatím dodělal, co musel, a v klidu si sedl do stínu, aby se najedl. Obědy si nosil v kastrůlku z domova, kde mu je připravovala Juliet. Uvědomil si, jak by byl bez ní bezradný. Ne že by nedokázal vařit, i když mizerně, či si doma uklidit, ale jednoduše na to neměl čas. V práci trávil celé dny a poslední, na co by měl chuť večer po příchodu domů, bylo postavit se k plotně nebo vzít do ruky prachovku. Byl rád, že si dá rychlou sprchu a svalí se do peřin. Ani hraní na piano se nevěnoval tak často jako kdysi.

Před hodinou mu volali kolegové ze záchranné stanice, že už jsou téměř v Adelaide a vezou několik zvířat, která budou potřebovat jeho péči. Jen pevně doufal, že se nebude muset hned pustit do nějaké složitější operace. Nejspíš by u ní usnul, záda necítil a ruce se mu stále třásly z tahání těžkých beden.

„Do háje, já jsem doktor a ne stěhovák, potřebuju tady dva chlapy, pořádné, kteří budou dělat tuto těžkou práci. Nemůžu si dovolit odrovnat ruce a záda,“ zamumlal s pusou plnou salátu.

Čert aby ho vzal!

To spílal ignorantskému řediteli, který nebyl schopen se o instituci starat tak, jak by měl. Dávno měl vzdát snahu nechat věci v jeho rukou, neohlížet se na něj a zařídit se podle sebe.

Rozhodl se, že hned večer napíše inzeráty, že hledá aspoň pět dobrodruhů, kteří si sice moc nevydělají, ale zato se nadřou jako koně, budou věčně v nebezpečí, ohrožováni požáry a psychicky zdeptaní počtem uhořelých zvířat…

Na druhou stranu, když po tom všem koala obejme kolem krku jako dítě a člověk cítí tu chlupatou vděčnost plnou lásky… Tohle byla práce opravdu jen pro nadšence a on jen doufal, že jich alespoň pár sežene. Tušil, že i jeho dva kolegové přijedou unavení a potřebují taky někdy pár dní volna.

Sotva na ně pomyslel, před branou s rachotem zastavila dodávka.

„Nazdar, Denny,“ zahalekal Tony, sotva se vysoukal z auta.

„Ahoj, Tony, Maggie, jaká byla cesta?“ usmál se na ně. S obtížemi a křupáním v kostech se postavil, aby mohl své dva kolegy obejmout.

„Danieli, máme tu pro tebe jedno joey, odhaduji tak sedm až osm měsíců, matka to nezvládla, ale jeho, tedy ji, jsme zachránili. Teď to bude na tobě a taky na ní, jestli se tak rychle dokáže přizpůsobit na čerstvé listy. Mléko zatím zvládá, ale mám strach, že to nestačí, a umělá výživa jí nedělá dobře. Často trpí zácpou nebo naopak průjmy a všeobecně je na tom dost zle. A ještě něco, je to albínek a i ona měla popálenou zadní tlapku, takže ji ještě hodně šetři,“ vykládal a při tom polospící huňaté klubíčko opatrně vkládal Danielovi do náručí.

„Do háje…,“ přebral si se vší opatrností chlupatého koalku s tmavým nosíkem a světlešedým, skoro až bílým kožíškem, který na něj vykulil své korálkové oči.

Nebál se jej však, nejspíš vycítil, že mu Daniel neublíží.

„Milí zlatí, tohle není albínek, máme tady unikát. Tohohle broučka musíme zachránit stůj co stůj,“ zamumlal Daniel a zadíval se na ni.

„Jak to myslíš? Vždyť je celá bílá,” kroutil hlavou Tony.

„Za tuhle hříčku přírody může recesivní gen, který samička zdědila nejspíš po své matce, slyšeli jste někdy pojem ‚stříbrný gen‘? S největší pravděpodobností však ztmavne a my ji časem budeme moci vypustit zpět. Jestli se však tak nestane, zůstane tu, nepřežila by, kdyby v buši svítila jako žárovka…,“ uvažoval spíš už sám pro sebe. „Co já si tu s tebou počnu?“ zamumlal do střapatého ouška.

„Hele, nosili jsme ji v takovém kapsáři, co ušila Maggie, v tom je vážně spokojená,“ ušklíbl se Tony a přehodil mu přes druhé rameno zástěru s velkou našitou kapsou.

„Ježkovy zraky, to budu jako indiánská babička,“ smál se Daniel, prohlížeje si barevnou zástěrku.

„Neboj, tady tě nikdo neuvidí, a je lehounká, ani nebudeš vědět, že ji nosíš,“ ušklíbla se Maggie.

„Jak dlouho se zdržíte?“ zeptal se opatrně.

„Asi tři dny, pak musíme zpět, víš, jak je nás málo…,“ povzdychl Tony a Daniela zase přepadly výčitky. To on se měl postarat, aby bylo lidí dost. On byl zástupce ředitele, a když nebyl schopen se postarat velký šéf, měl by Daniel. Přesto se vyděsil. Myslel si, že se zdrží alespoň týden.

„Já jsem tady ale sám…,“ povzdychl si.

„Pomůžeme ti, žádnou dovolenou neplánujeme, ale musíš si někoho co nejdříve najít. Vždyť Ritchie je pryč už skoro měsíc! Myslel jsem, že už dávno někoho máš,“ vyčítal mu.

„Neměl jsem čas.“

„Kecy! Rychle někoho sežeň, aspoň k sobě, my se o sebe postaráme, pár dobrovolníků už se nám přihlásilo, ale budeme ti vozit čím dál víc nešťastníků. Požáry se začínají zase šířit a… no znáš to sám, jako každý rok.“

Daniel smutně přikývl a odešel s koalátkem do útrob komplexu, kde měl přichystanou čistou kóji.

„Jmenuje se Leia,“ hulákal za ním ještě Tony, „znáš tu princeznu z Hvězdných válek…“

Poté odnosili dovnitř dalších osm naštěstí již dospělých koalů a Daniel v poklusu vstřebával informace o jejich zraněních. Už teď věděl, že bude zase spát na klinice, nejen kvůli malé Leie.

Tonyho a Maggie poslal k sobě do domů, ať se dají do kupy po cestě a odpočinou si, a ujistil je, že se o zvířata přes noc zvládne postarat sám.

To však ještě netušil, jak náročné stvoření Leia je. Celou noc se dožadovala jídla, a tak polospící Daniel u ní seděl celou noc s lahví mléka a pokoušel se do ní dostat aspoň trochu kaše z eukalyptových listů. K ránu konečně usnula a Daniel s ní.

„Hola hej, náčelníku, jaká byla noc?“ culil se do jeho unavené tváře dorůžova vyspaný Tony. „Donesli jsme ti od toho tvého anděla snídani. Tak šup šup, najez se a jdi si domů pořádně odpočinout, vypadáš jak zombie,“ chechtal se na zamračeného Daniela, který šmátral rukou někam za sebe, kde tušil, že si odložil své brýle.

Posadil se a hned se pustil do voňavých lívanců. Po rychlé snídani se chtěl postavit a ještě zkontrolovat Leiu i další pacienty, ale se zasténáním se opět svezl do ratanového křesla, ve kterém k ránu usnul. Záda ho opět zradila.

Koneckonců, co čekal? Po včerejším tahání těžkých beden a minimu spánku na křesle, které sice bylo pohodlné na sezení, ale na spaní uzpůsobené nebylo. Tolikrát už si říkal, že by si tu měl pořídit normální postel.

„Co tady nacvičuješ?“ zašklebil se Tony, když viděl, jak heká a funí.

Ve zkratce mu pověděl, jak dopadl předevčírem, jen zatajil tu skutečnost, že jeho zachránce je gay a že ho sprostě vyhodil, aniž by domyslel důsledky. Ne, tímto se chlubit tedy rozhodně nechtěl.

Tony jej jen vážně pozoroval.

„Můžeš si za to sám! Dávno sis měl najít lidi, kteří ti pomůžou. Jak to jako tady sám zvládáš? Blbě, tak pak se nediv, žes tak dopad’,” zlobil se na něj. „Jedem na kliniku,“ řekl nakonec, „když ti pomohl jednou, zvládne to zase. V tomhle stavu jsi nám na nic.“

„Ano, já vím. Říkal mi, že se mám šetřit. Jenže co mám dělat, když jsem tu sám?“ řekl utrápeně.

„Já už nic neříkám, sedej do auta, odvezu tě! Maggie se o médi postará,“ pronesl rezolutně.

***

„Dobrý den, můžu se zeptat, kde najdu Lucase? Je to fyzioterapeut, mladý kluk, zapomněl jsem jeho příjmení,“ zeptal se Daniel na recepci a doufal, že Lucasů tu nebudou mít více.

„Myslíte Luka? Tak ten si vzal včera dovolenou, vrátí se až příští týden v úterý,“ usmála se na něj prsatá recepční a vědoma si svých předností a hlavně příjemného vzhledu muže před sebou, dala mu nahlédnout do výstřihu. Ten neodolal a nechal své oči sklouznout na její hruď. Černé krajkové prádlo dokonale zvýraznilo krásný dekolt, a ona věděla, že nejednomu muži tenhle výhled spolu s krásným úsměvem udělá peklo v kalhotách. Danielovo tělo na to však, k jeho vlastnímu zděšení, vůbec nijak nereagovalo. Přitom to nebylo tak dávno, co se svým kamarádem považovali koukání do výstřihů sličných dam za mírný adrenalinový sport. A že by tahle slečna mohla z fleku dělat modelku, o tom nepochyboval.

Asi stárnu, řekl si v duchu.

„Mohu vám pomoci nějak jinak?“ vytrhla jej z rozjímání a ukázala dokonale bílé zuby.

Dnes už podruhé vypověděl příběh, jenž se mu stal osudný večer, a ze zcela opodstatněných důvodů opět vynechal část, kdy se Lucase tak nepěkně zbavil. Věděl, že omluvit se mu musí z očí do očí, nikoliv zprostředkovaně. Takový zbabělec zase nebyl.

„Pane Robinsone, když malou chvíli vydržíte, já se na vás podívám. Na recepci jen zaskakuji za kolegyni. Za chvíli přijde a já se vám budu velmi ráda věnovat,“ řekla téměř koketním hlasem. On se na ni pousmál a přimhouřil oči, aby i ona věděla, že na tuto hru mínil určitě přistoupit.

Chceš se pokochat krásným tělem, co? pomyslel si egoisticky. I on si byl vědom svých kvalit, stejně jako ona. Nicméně to, že jej bude masírovat krásná žena, mu rozhodně nebylo proti srsti. Ba naopak. Možná, že něžné pohlaví na něj nebude tak kruté.

Doufal marně, Alicia byla snad ještě hrubší než Lucas, ačkoliv se mu omlouvala při každém bolestném stenu, jenž mu vyšel z úst.

Daniel celou dobu, kdy mu bolest dovolovala přemýšlet, koumal, co mělo znamenat to nezareagování na výstřih, a plánoval, že to musí otestovat. Věděl, že mladá masérka mu na rande kývne, a nepochyboval ani o tom, že ji dostane do postele.

Stačí pár sladkých slov, trochu úsměvů a lichotek, a tuhle krásku bude mít přesně tam, kde ji potřebuje.

***

Přesně, jak Daniel tušil, byla hračka ji přesvědčit na večeři, a nezávazné vyprávění o práci pomalu přecházelo na soukromý život. Vůbec ho nepřekvapilo, že slečna znala jeho minulost a doufala v to, že pokud měl za manželku modelku, jeho vkus se měnit nebude. Jenže Daniel měl celou dobu v hlavě Lucase a své výčitky vůči němu, a tak nenápadně odklonil rozhovor a ptal se na něj. Alicia byla sice trochu překvapená, ale rozmluvila se.

„Proč tě tolik zajímá Lucas?“ řekla trochu žárlivým tónem, což Daniela přinejmenším mírně zarazilo.

„Protože jsem mu ublížil a něco mu dlužím,“ řekl potichu, „rád bych se s ním sešel, ale mám obavu, že on nebude chtít.“

Zkoumavě se na něj zadívala a zaškaredila se. Na malou chvíli se na její hezké tváři objevily nenávistné mraky, které Daniela sice překvapily, ale usoudil, že tohle se snad jeho netýká. Možná ti dva spolu měli nevyřízené účty – to mu však bylo jedno. Potřeboval se jen omluvit a zaplatit za jeho návštěvu a pomoc. Dál ho to přestane zajímat, ale těch hrozných výčitek se zkrátka nějak zbavit musel. A to půjde jen poníženou omluvou. Potom ho snad konečně dostane z hlavy a bude moct volně přemýšlet – třeba o tom, jaká bude Alicia v posteli.

I když tohle zjistí už dnes večer.

Potřeboval si pročistit hlavu nejen od Lucase, ale i od starostí v práci, a to, že už docela dlouho nikoho neměl, se na jeho psychickém zdraví taky zvlášť pozitivně nepodepisovalo. Sexuální vypětí zkrátka nešlo dlouhodobě řešit levačkou – v jeho případě – a to nyní Daniel v přítomnosti hezké Alicie cítil víc než jindy.

Vyčistit si mysl dobrým sexem, to vždycky fungovalo.

Přestože její postava byla přímo výstavní a musel uznat, že ani Elisabeth takovýmito úžasnými křivkami nedisponovala, měl co dělat, aby se mu vůbec postavil. Zděšeně si uvědomoval, že na něj Alicia působila jako obraz Mony Lisy. Krásný, úchvatný, určitě se člověk u něj zastavil v Louvre déle než u jiných, ale pořád jen obraz, který si prohlídl, a vlastně docela nevzrušeně šel dál. Zavřel oči a nechal se laskat od jejích zručných prstů, když v tu chvíli si zmateně a dost zděšeně uvědomil, že mu za zavřená víčka vstoupil Lucas. Na chvíli ho to vyděsilo, ale se stoupající touhou, kterou mu způsobovala ruka na jeho penisu, nad tím obrazně mávl rukou a nechal se unášet fantazií, že ta dlaň hladící jeho mužství je Lucasova. Následky své zmatené mysli bude řešit až potom. Přičítal to zkrátka častému přemýšlení o něm a výčitkám, které ho svazovaly.

Až se mu omluví, tohle všechno zmizí a on si to s Alicií pořádně užije.

V této chvíli byly ale myšlenky na Lucase tak příjemné, že se jich ve své oblouzněné mysli nemínil vzdát.

Alicia neměla ani nejmenší tušení, co se děje v Danielově hlavě, a dál zůstávala dominantní a dráždila jej až skoro do vystříkání. Dobře však odhadla, kdy skončit, a po chvíli ucítil, jak mu natáhla prezervativ a vzápětí na něj nasedla. Danielův penis obestřelo známé horko dívčího lůna a první, co mu přišlo na mysl, bylo, jaký by to byl pocit, kdyby takhle zajížděl do úzké štěrbiny mezi půlkami nějakého muže. Ne nějakého! Jednoho konkrétního. Tohle jej vzrušilo na nejvyšší možnou míru a se stále zavřenýma očima chytil Aliciu za boky a začal si udávat tempo sám. Netrvalo dlouho a už stříkal do kondomu, který mu Al obezřetně nasadila. On na tohle ve své zmatené mysli vůbec nepomyslel. Oba se svalili na bok a oddechovali.

„Jsi úžasný, Denny,“ zašeptala mu do ucha a políbila jej.

Daniel cítil úplně všechno, jen ne to, že byl úžasný. Spíš zmatený a zhnusený sám ze sebe. Právě celé milování myslel na to, že svůj ocas svlaží v řitním otvoru kluka, kterého před pár dny sprostě vyhodil a nadal mu do odporných buzerantů. Asi se zbláznil. Ani do očí se jí nemohl podívat a byl rád, že byla tma a ona neviděla jeho výraz plný bezmoci.

Sedl si a vložil hlavu do dlaní.

„Co se děje? Nelíbilo se ti to?“ zeptala se s obavami.

„Ne, to vůbec ne, byla jsi skvělá, jen… musím na chvíli na vzduch, omluv mě,“ zamumlal a natahoval si boxerky.

„Je ti špatně? Půjdu s tebou!“ zvedla se.

„Ne, prosím, chtěl bych být sám, lehni si a spi, jako doma. Netuším, kdy se vrátím…“

„Děje se něco?“ ptala se starostlivě.

„Ne, vůbec nic, jen jsem si vzpomněl, že musím jít ještě zkontrolovat Leiu, to mládě, o kterém jsem ti vykládal. V klidu se vyspi, nic se neděje a omlouvám se…“ Byl rád, že našel alespoň chabou výmluvu, proč vypadnout a nevypadat přitom jako totální idiot. Věděl, že na kliniku nemusí. Jsou tam oba jeho přátelé a o Leiu i další zvířata bylo perfektně postaráno, ale zůstat s ní nemohl. Neusnul by a potřeboval si své zmatené myšlenky utřídit o samotě. Musel přijít na to, co to znamená.

Vstoupil do vlahé noci a pomalým krokem došel až k zálivu. Posadil se na stále teplý písek a nechal myšlenky, ať si volně plynou. Neměl sílu ani přemýšlet. Nad čím vlastně? Že jeho sexuální touha se točí okolo pihatého rusovláska místo bohyně, která byla víc než ochotná se mu cele oddat a poskytnut své dokonalé tělo? Zatřásl hlavou, až se mu pramínky kudrn vymanily ze sepnutých vlasů. Vztekle si je strčil za ucho a praštil pěstí do horkého písku.

Co je na tom klukovi tak zvláštního? Co je na něm tak fascinujícího, že mu leze do sexuálních fantazií?

Byl to úplně obyčejný kluk, nijak zvláštní, a přesto mu jeho svalnaté ruce, šikovné prsty a oči zelené jako jarní tráva nedávaly spát. Zavřel oči a nechal plynout vzpomínky na to, jak mu rozčesával jeho kudrny. Cítil jeho dlaně, jak mu hnětou bolavá záda. Najednou si uvědomil, že se mu začíná klacek plnit krví. Zatnul zuby a chtěl ty představy vyhnat, ale držely se ho jako klíště. Síla vůle tady neznamenala nic, a tak to vzdal, vytáhl ho ze šortek a začal pomalu třít.

Zatracená fantazie! zamumlal jen tak pro sebe a zrychlil pohyby, protože pomalé tempo mu připadalo mučivé. Dost na tom, že si u toho představuje kluka, ještě aby se trápil…

Tohle není normální, uvažoval, když už s čistou hlavou odcházel z pláže směrem ke klinice.

Tohle už rozhodně nejsou výčitky svědomí.

V komplexu zkontroloval Leiu i své dva spící kolegy, přičemž byl rád, že nejsou vzhůru. Bylo mu jasné, že by musel s pravdou ven, proč se ve svém cenném volnu, a hlavně v noci, přišoural na kliniku a ustlal si tam. Věděl, že se ráno musí vzbudit dřív než oni a vypadnout, jako by tam vůbec nebyl. Antony dokázal vymámit tele z jalové krávy, před ním by nic neututlal.

Ráno se vzbudil a uviděl nad sebou Tonyho, jak se na něj kření. Zasténal a rychle se snažil zprovoznit mozek, aby vymyslel nějakou uvěřitelnou výmluvu, proč nespí ve své pohodlné posteli, ale na zemi ve spacáku, v práci, kde tráví jinak tolik času.

„Co je?“ vyjel na něj a zamračil se. „Přišel jsem v noci zkontrolovat Leiu, to snad smím, ne?“

„Já jsem se na nic neptal…,“ zakřenil se Tony ještě víc. „Ale svěřit se samozřejmě můžeš, co tě vyhnalo z měkoučké postele do opičárny.“

„Nechci o tom mluvit, a neříkej tady tomu opičárna, zase takový smrad tu není,“ vyčítal mu a prohrábl si vlasy, které si rychlým pohybem stáhl do drdolu. Probuzený mozek opět začal přemýšlet o včerejší noci.

To není možné, mě přece nemůže vzrušovat kluk, kterého jsem notabene viděl jen jeden večer!

Hodil si rychlou sprchu, domů se ale vracet nechtěl, i když předpokládal, že Alicia už bude dávno pryč. Věděl, že je v práci a čeká na něj. Už včera po masáži se domluvili na dnešek dopoledne, že s ním bude rehabilitovat a naučí ho účinné cviky, které bude moci provádět i doma sám.

Povzdychl si. Netušil, jak se jí podívá do očí, co si má vymyslet, že nepřišel na noc domů, a už vůbec netušil, jak se vymluví z dalšího rande, které po něm zcela jistě bude vyžadovat. Snad jedině, že by tam nešel. To se mu ale zdálo dost zbabělé, tomuto se bude muset postavit čelem. Cestou do Lázní se chtěl asi třikrát otočit a jít zpět, ale nakonec vyhrála zodpovědnost.

„Ahoj Denny,“ usmála se na něj sladce, „proč jsi nepřišel domů? Měla jsem o tebe strach.“

„Nezlob se, musel jsem zůstat na klinice…,“ zabodl oči do země.

Proč, sakra, neumí lhát?

„Nezajdeme dneska večer zase někam?“ zeptala se nevinně a jen tak mimochodem mu zmáčkla zadek, který mu přidržovala, když ho učila cviky.

On jen polkl a nekomentoval to. Ani ten zadek, ani rande. Vyčítal si, že se vůbec do něčeho takového zapletl, a naprosto netušil, jak z této zapeklité situace ven. Ale kdo mohl tušit, že se mu mladý Ir tak zavrtá do hlavy a on nebude schopen myslet nic jiného než na něj?

Když se ho na stejnou otázku zeptala při jeho odchodu, konečně byl schopen ze sebe něco vysoukat.

„Promiň, Alicio, tohle, co se stalo včera, nebyl dobrý nápad…, teda byl,“ opravil se rychle, „ale ne teď. Mám nějaké problémy a nemůžu tě do toho zatahovat. Musím si to vyřešit a pak…“

Odmlčel se a zase zabodl oči do podlahy.

„Co pak? Pak mě vezmeš na milost? Tak mi zrovna řekni, kdo ta ženská je, a já tě jí zbavím,“ řekla rázně.

„Není v tom ženská, prosím, nechci se o tom bavit! Dej mi čas, tahle krize přejde, vím to, jen teď prostě nemůžu. Kromě toho mám strašně moc práce, budu často odjíždět na záchrannou stanici do Jižního Walesu. Teď v létě zkrátka nemám čas na vztah.“

„A tos nevěděl včera? Je mi to jasné, potřeboval sis jen zašukat a konec, je to tak? Jsi prase, věděla jsem to! Jen Zhrzený princ, rozmazlenec, hoňák! Jen ojet hezkou holku a odkopnout…“

„To není pravda…,“ ohradil se. Vážně to s ní chtěl zkusit, byla jeho typ, ačkoliv sám ve skrytu duše věděl, že není připravený na vztah, a neustále se v něm bila jeho přirozenost nahánět hezké holky s tím, že pokud by byl opravdu schopný někoho milovat, byla by to citlivá něžná duše, kterou viděl třeba v Juliet. Zastyděl se však za své chování, tohle už nebyl on a dobře si to uvědomoval. Dospěl, a tímto směrem už jít nechtěl. Koneckonců sám teď poznal, kam to vedlo. Přestože velkou měrou v tom měl prsty Lucas a Danielovy výčitky vůči němu…

„Víš co, je mi to jedno, byla jsem naivní, měla jsem to tušit. Další cvičení máš v pondělí, tak ti ho píšu s Lucasem, budu ráda, když se s tebou už nepotkám!“

„Ale říkala jsi, že přijede až v úterý,“ rozzářily se mu oči.

„Volal, že přijde do práce už v pondělí,“ zadívala se na změnu v jeho tváři a dodala, „tak říkáš, že v tom není ženská, jo? Aha, tak už jsem doma!“

„Ježíši, Alicio, tak to není!“ odvětil rychle a chytil ji za paži, aby nestihla odejít dřív, než ji vyvede z omylu.

„A jak to je? Znám tě jeden den a už v tobě čtu jak ve slabikáři! Viděla jsem tvůj výraz, když jsem ho zmínila! Vždycky jsem si o něm myslela, že je gay, a ty? Ty tvoje dlouhé vlasy, práce v modelingu, taky k tomu nemáš daleko, že?“

„Alicio, nejsem gay, nech si to vysvětlit!“

„Nemusím nic slyšet, je mi to jasné!“ odfrkla.

„Nic mezi námi není,“ řekl pevně. Jen jeho fantazie se zbláznila, ale to ona nemusela vědět a on mohl jen doufat, že Lucasovi své fantasmagorie nevyslepičí hned začerstva v pondělí.

***

Antony s Maggie odjeli v neděli, a tak zase chod kliniky ležel na něm. V pondělí ráno rychle zkontroloval a nakrmil chlupaté marody a běžel do Lázní. Tedy, spíš se coural. Zato srdce mu běželo jako o závod, ale tentokrát byly ty pocity jiné. Těšil se, i když předpokládal, že ho Lucas nepřivítá zrovna s otevřenou náručí, ale alespoň věděl, že se s ním uvidí. Doufal, že když se mu omluví, on pochopí, že to byl zkrátka pro něj šok a že mu poté odpustí.

Chtěl, aby se stal jeho kamarádem, aby mu mohl být nablízku, a pokud to bude nutné, klidně bude se zády marodit půl roku nebo déle. Měl by si sice přát pravý opak a nikdy se s ním už nevidět, ale tohle jeho mysl odmítala. Netušil, jak se mu ten Ir mohl dostat takhle pod kůži. Vždyť to nebylo normální, ale bránit se tomu nemohl, a co ho nejvíc vyděsilo, ani nechtěl.

„Dobrý den, jsem zde objednaný na rehabilitace s panem…,“ podíval se na objednací kartičku, „magistrem Grayem.“

„Je mi líto, pane, ale ten už u nás nepracuje, mohu se podívat, jestli nemá volno jiný fyzioterapeut…,“ zadívala se do počítače slečna, kterou ještě za pultem recepce neviděl. Ta nebyla zdaleka tak pěkná jako Alicia, jenže na to teď Daniel neměl ani pomyšlení.

„Jak to, že už tady nepracuje? Vždyť byl na dovolené a dnes se měl vrátit do práce!“ vykřikl na ni. „On dal výpověď?“

Slečna za pultíkem se ošila.

„Dostal vyhazov, protože vedení zjistilo, že je gay a že obtěžoval pacienty… Já osobně si myslím, že to není pravda, tedy to, že by někoho obtěžoval, ale prostě musel odejít, ale ode mě to nevíte…,“ říkala potichu a těkala očima okolo, jestli ji ještě někdo další neposlouchá.

„Dobře, děkuji,“ hlesnul Daniel a pomalu odcházel.

„Počkejte! A co vaše rehabilitace?“ volala za ním.

„Zavolám a objednám se na jindy, na shledanou,“ řekl jen na půl úst. Tušil, odkud vítr vane, ale odmítl ztropit skandál v Lázních. To ne! Tohle byl podraz a hnus nejhrubšího zrna a chtěl, ať za to Alicia zaplatí! Co jí ten ubohý kluk udělal? Proč se mstila na něm?

Rychle odešel zpátky do práce, aby se tam uklidnil, udělal vše potřebné a před čtvrtou už stepoval u hlavního vchodu Lázní. Věděl, v kolik končí, a tušil, že za malou chvíli ji uvidí vycházet.

„Co tady děláš?“ vyjela na něj hned, jak ho spatřila.

„Chci vysvětlení! Proč jsi to udělala? Proč jsi ho napráskala? On za nic nemůže, nikomu nic neudělal a ty se mstíš na něm, místo aby sis to vyříkala se mnou! Ty si myslíš, že když se ho zbavíš, já ti vlítnu znovu do náručí? Tak to se teda setsakra mýlíš! S takovou sketou bych nešel ani na kafe do kantýny!“ začal tiše, ale v jeho hlase byla slyšet zlost. I v jeho hezké tváři se utvořily mraky, když zíral na její překvapenou a vyděšenou tvář. Netušil, že dokáže být taková herečka.

Když se vzpamatovala z jeho výčitek, spustila ofenzivu.

„Nebuď sebestředný, Danieli! Ty mi za to nestojíš! Já jsem to nebyla! Měla jsem Lucase ráda. Nejenže to byl skvělý kamarád, ale když jsme já nebo další holky potřebovaly, vždycky byl ochotný si vyměnit směnu. Nevidím důvod, proč bych ho měla práskat! Už tak je nás málo, nemám proč se mu mstít, to ty bys potřeboval nakopat do prdele!“

V tomhle jediném měla pravdu. Sebestředný nebyl, jen měl dojem, že za celé tohle Lucasovo neštěstí mohl on. Mohl, protože nepochyboval o tom, že v tom měla prsty Alicia. Ať si tvrdila, co chtěla, nevěřil jí.

Zakroutil hlavou nad tím, jak dokázala být přesvědčivá.

„Nevěřím ti ani nos mezi očima! Kde je teď? Potřebuji ho najít!“ vyjel na ni vztekle.

„Takže přece spolu něco máte!“ ušklíbla se.

„Drž hubu!“ přestával se ovládat. „Řekni mi, kam odešel!“

„Nevím. Jak to mám vědět? Já mu chůvu nedělám! A teď mi dej pokoj, spěchám!“ vyškubla se mu a nechala ho zmateného stát na ulici.

Co teď měl dělat? Rozhodil zoufale rukama. Potřeboval se zbavit svých výčitek a jediná možnost byla najít Lucase a omluvit se mu.

Daniel ještě chvíli stál jako solný sloup a přemýšlel, co bude dělat. Jak ho vypátrá? Nepochyboval, že se o sebe Lucas dokáže postarat sám, měl kvalifikaci, práci si najde, ale stejně cítil, že jeho nemilá situace byla jeho vina, a chtěl by mu nějak pomoci. Přinejmenším mu dlužil ještě peníze za jeho návštěvu. A hlavně omluvu!

Musel zajít na účtárnu. Tam věděli vždycky nejvíc a určitě si k nim Lucas ještě přijde pro propouštěcí papíry.

„Ano, pan Gray se tady ještě staví. Pro výpověď a vrátit klíče od ubytovny…“

„Cože?“ zaúpěl. Tohle mu vůbec nedošlo. Vždyť on žil na ubytovně, která je určena pro zaměstnance Lázní. Nepřišel jen o práci, ale i o bydlení. A když bydlel na svobodárně, určitě neměl peněz nazbyt, jinak by si pronajal byt. Vžil se na chvíli do jeho kůže. V jaké je asi situaci? Bez práce, bez střechy nad hlavou, a to všechno jen kvůli němu a blbému úletu s žárlivou krávou.

„Můžu vás poprosit o kousek papíru a obálku? Napsal bych mu vzkaz,“ poprosil Daniel účetní, která mu vyhověla.

V tu chvíli však netušil, co mu sdělit. Chtěl by se mu omluvit osobně.

»Omlouvám se«

Pod tuto jednoduchou větu napsal už jen telefonní číslo a podpis. Dopis složil do obálky, přidal dvě stodolarové bankovky a zalepil ji. Byl si vědom, že jej přeplácí a že tím zahání své výčitky, ale tušil, že se mu zrovna teď budou peníze hodit, a doufal, že nebude natolik hrdý, aby mu je přišel omlátit o hlavu.

Doma jej nikdo nečekal, a tak se stejně vrátil do práce, kde se pokoušel dohnat resty v účetnictví. Objednal zboží, čerstvé listy blahovičníku a léky, které docházely. Nemohl se ale pořádně na nic soustředit, tak nechal faktury ležet na stole a šel raději za Leiou. Byl překvapený, jak moc se za těch pár dní přizpůsobila, a teď se spokojeně cpala kašičkou z eukalyptových listů.

„Já jsem tušil, že máš mlsný jazyk,“ řekl jí a spokojeně ji pozoroval, jak se s chutí krmila. Už dávno zjistil, které typy blahovičníku jeho koalům chutnají, a tenhle, poměrně vzácný a dost drahý, měli nejraději.

Naposledy pohladil bílou chlupatou kuličku, sebral faktury, že je zařadí a zkontroluje ve vile, a pomalu se coural se zapadajícím sluncem v zádech domů. Nakonec byl rád za ten honosný dům, který ze začátku nenáviděl, ale nyní byl vděčný, že stál jen kousek od veteriny a on nemusel každé ráno vytahovat auto a ploužit se někde v zácpě dlouhé minuty, aby se dostal do práce.

Už z dálky viděl, že před domem postává Juliet, a vyděsil se, že se něco stalo. Vzhledem k tomu, že se doma téměř nezdržoval, dávno jí dal klíče, ať hospodaří v domě, jak uzná za vhodné, a vždy s ní byl spokojený. V domě bylo čisto, pokojové kytky konečně vzkvétaly, což se mu povedlo poprvé v životě, a to jen díky ní. Večeři i svačinu na druhý den měl vždy připravenou. Věděl, že bez ní by byl nejspíš úplně ztracený. Nicméně když přicházel blíž, viděl její napjatý, snad možná i rozzlobený obličej a vyděšeně uvažoval, co se mohlo stát.

„Vy jste tak neskutečný zmetek!“ vyjela na překvapeného Daniela, aniž by jej pozdravila. „Proč? Co vám ten kluk udělal? Jste odporný, podlý, homofobní, nesnášenlivý parchant!“

Útočila na zkoprnělého muže, který jen stál a v šoku poslouchal. Věděl dobře, proč mu tak spílá, znal kamarádské pouto mezi nimi a měl tušit, že mu to vyčte. Ale on jej přece neudal, tak proč taková silná slova?

Už se pomalu nadechoval, že se obhájí, ale ona pokračovala dál: „Tohle jsem si o vás nikdy nemyslela, vždycky jste na mě působil jako uvědomělý muž. Budu dlouho litovat, že jsem tenkrát Lucase zavolala. Tohle vám posílá, že to nepřijme!“ Podávala mu známou obálku. „Co to má jako znamenat? To vás přepadly výčitky svědomí a tímhle se chcete vykoupit? To se vám ale nepodaří. Lucas je čestný kluk a nedá se koupit. To si uvědomte! A dávám výpověď! Nemohla bych pracovat pro takového ignoranta, který dokáže tak nicotně zničit jeden lidský život. Vy si vůbec neuvědomujete, v jaké je ten kluk situaci a co všechno jste svou sprostou lží způsobil.“ Otočila se a rychle od šokovaného mladíka odcházela. Ten jen stál, s obálkou v ruce, a přehrával si její slova.

Pomalu vešel do domu. Tentokrát jej žádná večeře nečekala, zavolal proto do blízkého čínského bistra a objednal si náhodné číslo z rozsáhlého jídelního lístku. Bylo mu v té chvíli jedno, čeho se nají, stejně neměl na nic konkrétního chuť, ale věděl, že něco sníst musí. Jen doufal, že se trefil a jídlo nebude obsahovat žádné maso, i když v jeho rozpoložení by si toho snad ani nevšiml. Zasedl za piano, protože tušil, že sezení nad účetnictvím by ani dnes nepřineslo žádné ovoce.

Kromě vyrušení poslíčka s jídlem seděl za pianem dlouho do noci, to jediné ho mohlo uklidnit a vytrhnout z neveselých myšlenek. Prsty automaticky tančily na klaviatuře, ale jeho myšlenky se toulaly nad neveselým osudem kluka, kterému zničil, ač neúmyslně, kus života. Přemýšlel nad slovy Juliet, která mu vyčítala, že Lucas je v ještě horší situaci, než si myslel. Nejspíš ano, bez střechy nad hlavou, jen někde v levném motelu, kde bude moci zůstat jen na pár dní, vzhledem k tomu, že ani tyto špinavé a podřadné hotýlky nebyly nikterak levné.

Musí ho najít a vysvětlit mu to. Možná kdyby pochopil, že ten prvotní výlev nemyslel vážně, odpustil by mu a snad přijal i peníze, které mu teď tolik chyběly.

Byl to pro Daniela tenkrát šok, a hloupý, nesmyslný zkrat, který mu způsobila bolest. Snad ho vykolejily i jeho pohledy, před kterými se tolik styděl, nicméně už v té chvíli cítil jakýsi zvláštní druh spříznění, které ještě v té chvíli nedokázal rozklíčovat. Možná už tenkrát podvědomě cítil, že ani mužské tělo jej nenechává chladným. S tímto se ale člověk jako on jen těžko smiřoval, a tak automaticky napadl osobu, která to v něm vyvolala, ačkoli za to vůbec nemohla. S tímhle se mu samozřejmě nemínil svěřit, byl ale rád, že si to sám v sobě srovnal, a nezbývalo mu nic jiného než se s tím smířit. Věděl už jistě, že sám sobě nemá cenu lhát a trápit se. Tenhle pohledný Ir v něm probudil něco, o čem celých dlouhých dvacet let svého sexuálního života neměl ani páru.

V noci nebyl schopen usnout a stále si přehrával ještě neuskutečněný rozhovor, či spíše svůj monolog, kterým bude vysvětlovat a omlouvat se za chybu, kterou udělal, i za omyl, jenž mu sice nebude vysvětlovat do detailů, ale naznačí, že jeho kolegyně Alicia neumí unést odmítnutí…

Zamotával se do toho a stále neměl pevně dané věty. Rád by vysvětlil Lucasovi, že on na vině není. Provinění Daniela spočívalo pouze v tom, že si kolegyně z Lázní nějak domyslela Lucasovu orientaci…

I brzy ráno po studené sprše a dvojitém silném espressu stále nevěděl, jak by se měl omluvit za to, co neprovedl. Věděl ale, že musí být přesvědčivý.

„Ach, Leio, já jsem takový pitomec! Měl bych si najmout řečníka, ať se nezakoktám a neudělám ze sebe ještě většího vola, než už v jeho očích jsem! Co ty na to?“ zadíval se na bělostné stvoření, které olizovalo jeho prsty, na nichž měl nabranou čerstvou kaši. Vůbec ji nezajímalo trápení jejího pěstouna, a když ruku dokonale očistila drsným jazýčkem, zadívala se na něj korálkovýma očima.

„Já vím, ty máš jiné starosti! Dlabanec…,“ povzdychl si a položil ji zpět do kóje, kde měla připravenou další misku s dobrotou.

Nakrmil a zkontroloval ostatní zvířata a vydal se do jámy lvové. Tak přemítal o bytě Juliet. Netušil, kdo jiný by mohl vědět, kde Lucas je. Jen doufal, že mu hned nezabouchne dveře před nosem, aniž by měl možnost s ní promluvit.

Mezitím Lucas seděl na zemi, nohy přitisknuté k hrudi a vzpomínal na minulé dny, které strávil se svým nejlepším kamarádem.

Totiž, první dny jeho dovolené se mu ze začátku zdály všechny stejné. Ležel na posteli a povídal si s Leonardem, odpovídal na otázky, většinu času ale jen tupě hleděl do stropu. Přemýšlel, hrabal se ve vlastních fantaziích a hned vzápětí narážel, protože to všechno zkrátka a dobře byly pouze fantazie. Topil se, bolelo to, i když si přál, aby tomu tak nebylo. Znovu a znovu se mu v hlavě přehrávala Danielova slova a moment, kdy se jeho krásná tvář stáhla do té nejnenávistnější grimasy, jakou kdy viděl.

Jak dlouho to bylo, co ho něco takhle zabolelo naposledy? Skoro už zapomněl, jak odpor a nenávist bolí, jak ublíženě se člověk cítí, když ho ostatní odsoudí za to, jaký je. Zapomněl, co se může stát. Svěřil se. A narazil tak, že na to už nikdy nezapomene.

Po pár dnech už to Leo nevydržel.

„Mám toho dost! Luku, takhle prostě fungovat nemůžeš! Poslouchej, ať už to byl kdokoli a řekl ti cokoli, pro jedno kvítí slunce nesvítí! Kvůli jedný lásce mi tu nemůžeš zarůst do postele,” napomenul ho, po čemž zrzek nápadně zrudnul. Věděl, že červeň ve tvářích na něm vypadá směšně, hloupě kvůli zrzavému nádechu jeho vlasů. Zkráceně, věděl, že pak vypadal jako idiot. Jenže v tenhle moment nemohl jinak.

„Nebyla to moje láska!” oponoval okamžitě.

„Vážně? Lucasi, tobě to lhaní vážně nejde… Jsi celý červený! Na tohle ti neskočím,” poznamenal a založil si paže na hrudi, načež si zelenooký teatrálně povzdychl.

„Nezamiloval jsem se! Dobře, když to tak moc chceš vědět, viděl jsem ho jeden večer. To je celé. A na konci toho večera jsem se dozvěděl, že nechce trávit čas v přítomnosti teplého buzeranta. Lovestory jak z nejsladšího románu, co? Víš, kam můžeš jít?!” zavrčel a znovu se svalil na postel.

„Dobře, už to neřeknu, spokojen? Nezamiloval ses. Ale to nic nemění na tom, že jestli v té posteli zůstaneš ještě o chvíli déle, vrosteš do ní. A já bych tu matraci ještě docela rád používal, jestli rozumíš… Takže se oblíkej, jdeme ven,” zavelel, a než stihl zrzek reagovat, vytáhl ho Leonardo z postele a do náruče mu vtiskl mikinu.

„Jdeme se bavit!”

A i když tomu ze začátku nevěřil, i když pochyboval, nakonec se jeho příteli skutečně podařilo, v co tak nějak skrytě doufal, když sem jel – zatáhl ho do parku, dokonce i do toho zábavního, kde se tedy málem pozvracel, ale taky se zase cítil šťastný… Horská dráha mu nahnala motýlky do břicha, a i když se mu ze začátku nechtělo, začal se usmívat.

Vozíčky s nimi házely ze strany na stranu. Chvílemi pokukoval po Leonardovi, kterému zběsilá jízda zničila účes, a tiše se mu smál. Věděl, jak si na něm dával záležet.

Tedy, ze začátku se smál tiše… Pak si ho Leo všiml a on už to nevydržel, rozesmál se z plných plic, jak byl jeho naštvaný výraz k popukání, až lehce zaklonil hlavu a pravou ruku si instinktivně položil na srdce. V ten moment však s nimi vozíček trhnul znovu a tentokrát mu rudá záplava jeho vlastních vlasů zabránila ve výhledu. Leonardo se začal smát.

„Ty máš tu náušnici! A prý že už ji nenosíš!” vykřikl pak, když si všiml, že vlasy odhalily jeho uši. V horní části toho pravého se leskl onen kroužek z chirurgické oceli, který tam měl.

Tohle nekomentoval, neměl jak. Ucho si propíchl už dávno, když byl ještě s Leonardem…

Začalo to jednu noc, kdy spolu tak trochu pili a Lucas se pod náporem alkoholu a prosících očí svého přítele přece jen odhodlal povědět mu o své rodině, bolesti a obavách. Netušil tehdy, jestli tomu všemu nemohl nějak zabránit, jestli přece jen skutečně nebyl on ten špatný…

Leo mu tehdy hrozně pomohl. Přesvědčil ho, že orientace nikdy neudává, jaký je člověk uvnitř, ukázal mu zcela jiný svět. Donutil ho slíbit, že se za sebe nebude stydět, nikdy! Vytáhl ho na různé duhové festivaly, jednou si dokonce nechal nalakovat nehty… Rozesmíval Lucase a zároveň mu pomáhal budovat zpět to, co mu rodina sebrala. Protože i když to zrzek nedával znát, vzalo ho to víc, než si kdo mohl myslet.

Tohle byl poslední krok. Poslední tah. Náušnice a kroužky do uší byly na klucích odjakživa jasným znakem jiné orientace a on to věděl, a přesto – věděl, že tohle se mu líbí. Nehty by si nikdy nelakoval, na nošení šatů nebyl, ale tyhle kroužky viděl na Leonardových přátelích a líbily se mu.

A proto se nakonec rozhodl. Nikdy dřív by to neudělal, ale teď? Byl, kým byl. Věděl to a díky pomoci Leonarda to přijal. Chtěl tím být dál!

Bylo to období, kdy byl sám na sebe hrdý. Kdy si konečně přiznal, že jeho život je v jeho rukou. Pod svůj blog se začal hrdě podepisovat jako kluk, což předtím jaksi nedělal, a taky zašel do jednoho ze salónů. Chtěl Leonarda překvapit, takže šel sám, a to se mu i povedlo. Pamatoval si, jak na něj byl tehdy pyšný.

Jak nastoupil do práce, nějakou dobu svou náušnici nenosil. Ne že by se za ni styděl, jen nechtěl působit rozruch…

Jenže pak přišla další myšlenka – proč by měl? Stejně je schovaná pod vlasy. Od té doby ji nesundal. To teď ale nechtěl řešit. Chtěl se bavit, a to se vlastně i dařilo.

Než se nadál, smál se jako pomatený. Skutečně zapomněl, skutečně se bavil…

Věděl, že téhle stránky své povahy už se nezbaví. Byl naivní a byl šílený. Miloval výšky! Do slova a do písmene. Sice dokázal být pěkně nepříjemný, ale Leo zkrátka věděl, jak na něj. Věděl, jak na jeho dětskou stránku.

Blonďák mu koupil cukrovou vatu, kterou sice snědl během pikosekundy, nedokázal však přestat remcat, že už v ten moment cítí, jak se mu složitě získané svaly mění v tuk. Jeho tělo bylo jeden velký zmetek, na kterém se skutečně podepsalo všechno sladké, a on byl rád, že si běháním a posilovnou udržoval alespoň to, co už měl.

„Cítím, jak mi ta debilní vata putuje rovnou do pozadí,” našpulil rty uraženě, což Leonardo nevydržel a rozesmál se. Lucas byl štíhlý, to ano, ale zadek měl. To se mu nedalo upřít. Sám se ho snažil shodit a zbavit se ho, věděl ale, že úplně o něj nepřijde nikdy. Mít pozadí jako Daniel, o tom si vážně mohl nechat jenom zdát.

„Nekecej, máš super zadek,” napomenul ho. Lucas si často stěžoval, protože mu to zkrátka a dobře připadalo divné. Působilo to až moc žensky, nechtěl mít boky jako holka. Leonardovi se to na něm ale vždycky líbilo, nutil ho nosit kalhoty, které jeho zadek neskrývaly, naopak spíš ještě podtrhovaly. Za to byl Lucas rád, protože když už ne jemu a zbytku světa, alespoň Leovi se tahle jeho část těla líbila.

I přes ledový pohled, který věnoval tyčce, vaty už v ten moment prosté, se však ten den pobavil jako už dlouho ne.

A Leonardo nezahálel ani další dny, vzal jej na výlet po památkách, blbnout i běhat, jako spolu chodili kdysi. Vrátil se sice poměrně frustrovaný, jelikož stihl zjistit, že Lucas se skutečně zlepšil – jeho kondice a výdrž byly minimálně dvojnásobné, možná troj, a on mu nyní zaboha nestačil, ale na jinou stranu tím zrzka pobavil. A byl rád, že ho vytrhl z pochmurného světa a držel nad vodou. Od toho tu taky byl.

„Bolí mě všechno! Nohy, ruce… krk… Tohle už znovu neabsolvuju. Nemohl jsi říct, že mě hodláš tahat za sebou do padnutí?” našpulil pusu uraženě. Leonardo byl vyšší než Lucas, i když jen o pár centimetrů. Měl špinavě blonďaté vlasy a modré oči, svaly po celém těle… Celkově byl vážně pěkný. A taky bisexuál. Zkrátka a dobře, byl jeden z těch, kteří mají budoucnost před sebou přesně takovou, jakou ji budou chtít. Na jinou stranu byl taky neuvěřitelně líný, většinou, a poměrně bezstarostný, nezodpovědný…

„Jestli chceš, můžu tě namasírovat,” navrhl Lucas s pokrčením ramen a Leo na něj vytřeštil oči. Kroutil u toho hlavou, jako by šlo o život.

„Ani za zlatý prase! Pamatuju si, co jsi mi provedl minule! Masáže nikdy, nikdy a nikdy, to už mi raději zazpívej,” pošťouchl ho, načež se Lucas zašklebil a oba se rozesmáli jako naprostí šílenci. Zrzek zpívat neuměl. Hezky řečeno. Proto to Leo tak rád používal v běžné mluvě – když řekl, že by si raději, než něco udělat, poslechl Lucase zpívat, bylo to stejné, jako by řekl, že by se raději nechal zbičovat na náměstí.

Zrovna tohle ale Luka netrápilo. Věděl, že zpívat zkrátka a dobře neuměl, nikdo neuměl všechno a z tohoto si navíc občas dělal legraci i sám. Hudebníky obdivoval, ale sám se jimi nikdy stát nechtěl. Snad jen o nich psát…

I další dny Lucasovy dovolené pak strávili s Leonardem společně. Oba se bavili a smáli se, oba si odpočali. Přesto se však těšil zpět, přesto nakonec pocítil i onen zvláštní pocit radosti z představy, že se zase vrátí do své práce.

Původně si ji sice nevybral, vlastně ho k ní přemluvil až Leonardo, který věděl, že měl hlavu dost schopnou na studium, a nechtěl, aby to zapíchl jako kadeřník. Přál mu hezkou budoucnost. A Lucas nakonec souhlasil, protože pochopil, že vlasy mu na šťastně až do smrti vynést nemohly.

Jeho nová práce ho ale začala bavit. Opravdu bavit. Rád masíroval, rehabilitoval, prostředí, v němž voněly svíce a masážní oleje, mu uklidňovalo duši a navíc nechávalo čas a prostor nořit se do světa vlastních myšlenek, příběhů, které miloval. Kolik povídek už vzniklo v některé z lázeňských ordinací?

A tak se nakonec vrátil s úsměvem na tváři a až nečekanou chutí pokračovat. Přišla nová inspirace a on napsal první kapitoly nové povídky, přišla chuť zase se hrabat ve vlastních fantaziích. Zase to byl on.

A pak se to stalo. Zazvonil mu telefon – volal jeho šéf. Přijal to nadšeně, nečekal nic zlého.

A taky nečekal, že mu následující minuty kompletně převrátí život naruby…

V této chvíli však věděl, že vzpomínkami živ nebude, a proto vzal telefon a začal obvolávat kontakty, na něž poslal svůj životopis.

***

Daniel zazvonil na známé dveře a nervózně přešlapoval. Otevřel Donald, Julietin bratr, jen v trenkách a s plnou pusou toustu. Opřel se o zárubeň a prohlížel si jej. Daniel byl chvíli vyveden z míry, ale pak spustil.

„Dobrý den, jmenuji se Daniel Robinson a potřeboval bych mluvit s Juliet, je doma?“ zeptal se rozpačitě.

„Vy ste ten chlap, na kterýho včera tak nadávala, že? Hele, myslím, že s váma nebude chtít nic řešit, tak si dejte vodchod!“

„Počkejte,“ opřel se o dveře tak, aby je nemohl mladík zavřít, „já s ní vážně potřebuji mluvit, kde bych ji našel?“ V tu chvíli si spílal, jaký byl idiot a že si už dávno od Juliet nevzal telefonní číslo. Nikdy ho ale nepotřeboval.

Než stihl Donald sežvýkat sousto, do kterého se zakousl, uslyšel z nitra bytu hlas, který si už nikdy s žádným nesplete. Ten typický irský přízvuk byl nepřeslechnutelný i přes zavřené dveře.

„Posílal jsem vám mailem svůj životopis… tři čtvrtě roku… je to málo, aha, v tom případě se omlouvám, že jsem obtěžoval, na shledanou.“ Ozvala se tupá rána a hned za ní klení: „Sakra, sakra, sakra!“

„Potřebuji mluvit s Lucasem!“ vyjekl na něj, až mu skoro zaskočilo.

„Lucasí! Máš tu návštěvu,“ zařval do nitra bytu a pak se na Daniela ušklíbl.

Daniel na jeho úšklebky nereagoval a upřeně se díval dovnitř.

„To jste vy…, vy… parchante, vypadněte!“ řekl a v jeho hlase byla znát taková nenávist, že se Danielovi málem zastavilo srdce.

Zase ho Lucas viděl. Zase se mu koukal do těch hloupých šedých očí, které se mu jindy jevily tak upřímné… Zdál se mu jiný, zvláštní, jenže nebyl! Byl stejný jako všichni ostatní! Ba ne, nebyl. On byl daleko horší.

„Potřeboval bych s vámi mluvit…, prosím!“ požádal ho Daniel. Kdyby mohl, klekl by si, jen aby dokázal, že svou omluvu myslel upřímně a přesvědčil Lucase k rozhovoru. Ten o něj však z pochopitelných důvodů nestál, otočil se a odcházel. Nechtěl s ním mluvit… Sakra, díky dovolené na něj zapomněl. Zapomněl na bolest, kterou mu svými slovy způsobil. A co on udělal? Jemu to nestačilo. Nestačilo, že mu ublížil psychicky, on mu musel i zničit život. Sebral mu práci, kterou miloval, čímž ho připravil i o bydlení. To se mu povedlo.

„Lucasi, prosím, musím vám to vysvětlit!“ volal za ním.

A ten se v ten moment konečně otočil, z očí mu přitom šlehaly blesky. „A co mi tady chceš vysvětlovat? Přišel jsem kvůli tobě o všechno, co jsem měl, kvůli pár slovům teď nemám nic a ty mi to chceš vysvětlovat?“ otočil se mezi dveřmi, volně přitom přecházeje k tykání. Všechno formální jednání šlo do kytek. Život se mu bortil, byl v koncích a před ním stál důvod toho všeho. V hlase mu ale byl znát nejen vztek, ale taky ublížení, bolest, kterou cítil kdesi v sobě a drala se na povrch už jen z pohledu na černovláska.

„Já jsem to nebyl! Proč bych to dělal? Musíte mi věřit!“ prosebně se na něj zadíval, ale viděl koutkem oka i Donalda, jak se tomu rozhovoru kření, jako by měl radost z celé té nepříjemné výměny názorů. „Nemohli bychom si promluvit někde jinde, prosím! Jen jeden rozhovor a pak už mě nikdy nemusíte vidět!“

„Potřebuješ si vyleštit svědomí?“ prsknul. Nedokázal se ovládat, nedokázal se zastavit, i když jindy se takhle nechoval. Ale teď? Byl v háji. Naprosto. A dostal ho tam Robinson.

„Možná ano, ale určitě ne v tom smyslu, v jakém si myslíte vy,“ udělal znovu ty prosící psí oči, aniž si to uvědomoval, a to na Lucase působilo víc, než by si přál.

„Dobře, jeden rozhovor, aby se vám lépe spalo, ačkoliv si to nezasloužíte! Ale já nebudu jako vy, podlý a práskač!“ Obul si boty a prásknul dveřmi přímo před Donaldovým nosem. Taky mu nebylo zrovna dvakrát příjemné, že si vyposlechl tuhle výměnu názorů.

Oba cestou do blízkého parku mlčeli, a když narazili na volnou lavičku, obsadili ji. Lucas jen čekal, až začne Daniel sám, protože všechno, co mu chtěl sdělit, už mu řekl. Daniel sbíral odvahu a hledal slova, jak by se nejlépe omluvil a vysvětlil situaci, kterou on sám na svědomí neměl.

Nakonec ticho nevydržel Lucas a promluvil. Bylo mu nepříjemné jen tak sedět vedle tohoto člověka, který v něm vyvolával protichůdné pocity.

„Tak mluvte! Chtěl jste mi něco vysvětlit. Rozumím, že někdo nesnáší gaye, nejste první a myslím, že ani poslední, kdo se ke mně chová jako k onuci, ale já jsem vám nic neudělal, pomohl jsem vám a vy jste mi musel zničit život!“ vrátil se opět k vykání. Vlastně už to ani nevnímal, nekontroloval svá slova. Opět doplatil na všechnu naivitu, jeho jednání a smýšlení ho opět zradilo a svět mu zase ukázal, že takhle se pokračovat nedá.

Tolik nenávisti, kolik Danielovi věnovaly jeho jindy zářící zelené oči, tolik ještě v žádných neviděl. Kdyby pohled dokázal zabíjet, byl by už mrtvý.

Daniel ten pohled ale vydržel a stále se na něj zpříma díval: „Já jsem vás neudal, musíte mi věřit. Vím, že moje reakce tenkrát u mě doma byla neadekvátní, já nemám nic proti jiné orientaci, jen mě to zkrátka překvapilo. Byla to chyba, byl jsem zmatený, zničený bolestí… Za tohle bych se vám chtěl opravdu upřímně omluvit. Je mi to líto, že jsem vás tak sprostě vyhodil, ačkoliv vy jste mi zachránil záda a nejspíš i zdravý rozum, protože bez vaší pomoci bych tenkrát určitě bolestí zešílel. Nevím, kde se to ve mně tenkrát vzalo, byl jsem tupý idiot, který si neviděl do huby, a místo díků jsem se na vás osočil. Chtěl bych vás poprosit, kdybyste byl ochoten na tenhle můj výlev zapomenout,“ stříbrné oči plné proseb se stále upíraly na strnulého Lucase, který na malou chvíli vypadal, že je v šoku. Poté se jeho oči opět zúžily.

„Fajn, ale stále vám moc nevěřím. Jestli vy jste to nebyl, tak mi tedy řekněte, kdo mě napráskal v práci?“

„To já nevím, ale já jsem to nebyl!“ Byla to sice lež, ale nebyl schopen se mu svěřit s nepovedeným románkem, který nejspíš k této katastrofě vedl. Nemohl mu vykládat, jak neselhal v posteli s ženou jen proto, že myslel na muže, konkrétněji na něj. Určitě by to na něm poznal. Už teď měl pocit, jako by mu Lucas viděl až na dno duše.

Když Daniel mluvil, bezděčně si natáčel na prst jednu ze svých kudrlin, které mu neposlušně sklouzly z jeho drdolu, který přišel Lucasovi neskutečně sexy. I když k němu cítil zášť, tohle gesto, které si nejspíš ani neuvědomoval a dělal jej z nervozity, v něm vzbuzovalo touhu, za kterou se nenáviděl. Chtěl by mu věřit! Vypadal tak utrápeně. Kdyby to opravdu udělal, proč by za ním teď chodil, proč by se tak ponižoval odprošováním? Už jen ta zoufalá prosba o rozhovor…

Nebylo to správné a Lucas to věděl. Měl by ho nechat dál se trápit špatným svědomím, protože to si taky zasloužil. Zničil mu všechno – tak moc ho bolelo srdce, když si vyslechl jeho ortel, a Leo ho zachránil. Zase psal, běhal, smál se…

A teď neměl nic. Neměl byt ani práci, ztratil přátele, které v ní měl. O všechno přišel.

Měl chuť schoulit se do klubíčka a brečet – ne teď, ale v momentě, kdy se to dozvěděl. Kdy telefon pípl ukončeným hovorem a on svěsil paži podél těla a naprázdno otevřel pusu, jako by se chtěl obhájit, říct, že to tak všechno nebylo…

Jenže už bylo pozdě. Telefonát skončil. On dostal výpověď. Pravda vyšla na světlo a navíc, kdyby se pokusil mluvit, asi by se vážně rozbrečel. A ještě dlouhé minuty tam potom stál, v bytě, jejž měl do pár dní opustit, zíral na černý displej telefonu a nedokázal se přimět k jedinému pohybu, než ho konečně odložil. Nohy se mu podlomily a sesunul se na zem, kde si je přitáhl k tělu a objal je rukama. Z úst se mu vydral hysterický, šílený smích.

On tomu chlapovi zachránil záda. Pomohl mu, jak nejlépe dokázal. Věnoval mu své odpoledne, kdy mohl dělat cokoli jiného. A na oplátku dostal kupu hnusných slov a vyhazov z práce, bytu, života…

O všechno přišel. A jenom proto, že byl, jaký byl. Jenom proto, že nedokázal lhát. Že věřil…

Našel si čas pomoct potřebnému. A potřebný ho o všechno obral. Byl to jakýsi zvláštní druh humoru, který na něj osud aplikoval? Krutý, ale přesto vtip? Jestli ano, nebyl vtipný…

A teď? Koukal na něj, na muže, který svými slovy akorát přidal další jizvu na jeho bolavé srdce, a viděl na něm, jak byl nervózní. Jak se omlouval, jak se snažil, aby mu Lucas odpustil… Proč? O co mu šlo? Mohl lhát?

Ne, nemohl, to by zrzek poznal. Mluvil pravdu. Ale… bylo to možné? Co se tedy stalo, kdo ho tedy práskl? Proč na něj Daniel předtím křičel a teď se omlouval? Proč za ním vůbec chodil zrovna teď, když na něj konečně skoro zapomněl…

„Dobrá, asi vám budu věřit…,“ hlesl.

Na Danielovi bylo vidět, jak moc se mu těmito slovy ulevilo.

„Děkuji, ani nevíte, jak moc mi záleželo na tom, abyste mě pochopil. Vím, že mi můj homofobní výlev jen tak neodpustíte, ale chtěl bych, abyste si vzal ty peníze. Zasloužíte si je – prosím, vezměte si je.“

„Čistíte si svědomí?“ nechal jeho ruku s obálkou nataženou.

„Ne, jen platím za dobře odvedenou práci!“ odvětil.

Lucas ještě chvíli váhal, a nakonec si ji vzal. Daniel si oddechl. „Věříte mi aspoň trochu?“

Zrzek se zadíval do světlých očí, které nedokázaly zakrýt žádnou emoci, snad jedině, že by Daniel uměl zahrát pořádné divadlo. Lucas však nenacházel jediný důvod, proč by si s ním měl kudrnáč hrát. Nepřipadal mu jako typ, který by ho takto podle podrazil, napráskal, a ještě se pak chodil ukájet na jeho zoufalství.

„Ano, věřím, ačkoliv mám dojem, že jsem v této chvíli strašně naivní,“ vydechl, snad spíš sám pro sebe než směrem k muži vedle sebe.

Daniel poslední slova přešel.

„Chtěl bych vám nabídnout podnájem…“ Nevěděl, jak mu předložit svůj nápad, který by ho mohl pomoct dostat z bryndy, a tak šel přímo k věci.