Zkouška ohněm – 16. Co dokáže píseň

Dalšího dne ráno byl v domě krapet zmatek. Leonardo v rámci svých možností běhal po domě a ve svinčíku vlastních věcí nemohl najít vůbec nic. Vedle něj chodil Anthony a smál se, protože samozřejmě znal polohu právě hledané ponožky, bavilo ho ale pozorovat, jak se Leo kouká přímo na ni a stejně ji nevidí. Ne že by někdo věděl, jak se mu povedlo dostat jednu ponožku nahoru na skříň.

Dole v kuchyni stál Lucas a pokoušel se udělat takovou snídani, aby vyhověl všem, jenže to taky nebylo dvakrát snadné – Leonardo chtěl něco sladkého, protože ze slaného po ránu se mu dělalo špatně, zatímco Tony chtěl párky a vajíčka. Do toho všeho se stavěl Daniel se svým vegetariánstvím, kterého tedy Luke, na úkor dvou úpících nemehel, dal do popředí.

Černovlásek sám se nejspíš snažil spát, to mu ale Leonardo s Anthonym nehodlali umožnit. V momentě, kdy se šel Lucas podívat, co je zdrojem všeho toho hluku, našel za dveřmi ložnice Daniela s hlavou přikrytou polštářem a mumlajícího do něj cosi, snad nadávky, a nad ním stál Tony a střídavě se smál a šťouchal do něj, že už je ráno a on by měl vstávat, protože přichází o spoustu zábavy.

V momentě, kdy si polštář sundal a rozhodl se vstát, ale zpod postele vylezl Leo – bohudík nebyl od prachu, jelikož tam Lucas pravidelně luxoval a vytíral, černovlásek ale vypadal, že co chvíli dostane infarkt, jelikož blonďák vylezl jen kousek od něj. V ruce měl pruhované tričko a vítězně jím mával nad hlavou. Pak se podíval přímo na ne zrovna příjemně naladěného probudivšího se a z něj do očí Tonyho s tak vážným výrazem, až i hnědooký nepatrně zaváhal, jestli už to nepřehnali.

„Věděl jsi, že ve Švýcarsku ti mohou odebrat občanství v případě, že jsi příliš otravný?”

Na to se oba rozesmáli a Daniel tiše zaúpěl. Lucas se raději vrátil k vaření a rovnou začal dělat kafe. Tušil, že ho Daniel bude potřebovat.

Postupně se všichni nasnídali a zrzek ještě balil obědy, které minulý den rozdělal pro kluky i pro Daniela do práce – počítal s tím, že v té své tentokrát zůstane déle. Anthony a Leonardo se zatím přesouvali nejen po patře, ale i v přízemí z pokoje do pokoje a bylo by zcela zbytečné jmenovat místa, na kterých se nacházely Leonardovy věci. Nevěřil jim často ani sám blonďák. Energický Tony se ale dobře bavil, zhodnotil, že toto byl ten nejlepší společně strávený čas, jaký mohli mít.

Do zmatku se přidal černovlásek. Kluci mu při hledání věcí Leonarda omylem rozházeli ty jeho a on nemohl najít vůbec nic. Vypadal v ten moment, že je všechny asi zavraždí. Nakonec ale všechno našel, popadl oběd a spěšně vypadl z domu.

„Lucasi, kde mám tričko?” začal do něj hučet Leonardo.

„Koukal ses pod postel?” zkusil zrzek.

„Jo.”

„Do skříně?”

„Jo.”

„Na záchod?”

„Proč bych měl tričko na záchodě?” nechápal blonďák.

„Proč bys ho měl u pana Chladného pod postelí?” opáčil smějící se Anthony, a tak blonďák pokrčil rameny a vydal se hledat na záchod. Bylo to k nevíře, ale po chvíli skutečně vyšel i s tričkem, na kterém se vyjímal lemur Jelimán. Hrdě si ho nasadil a zazubil se.

„Mám všechno,” prohlásil, načež sebral jeden z pytlíků s obědem a ze zvědavosti se podíval dovnitř, aby zjistil, co mu Lucas nachystal.

„Luku? Proč v tom nemám žádný maso? Já bych chtěl maso,” postěžoval si a Lucas vykulil oči. Sakra, problesklo mu hlavou, sebral mu sáček a podíval se dovnitř. Tušil, co se stalo.

„To je Danielovo… Musím mu to zanést na kliniku,” vyhrkl. V ten moment do kuchyně nakoukl Tony, podávaje blonďákovi papírovou květinu, kterou mu vystřelil na pouti.

„Ještě tohle,” řekl a Leonardo kývl a květinu přebral. Oblékli se, Leo popadl tašky a Lucas Danielův oběd a vydali se ke dveřím, když k nim přišel Anthony. Úsměv, který měl po celé ráno, už se na jeho tváři nevyjímal.

„Já měl všechno sbalený, přísahám. Dokonce v komíncích! Jen… nemáte někdo ponětí, kam jsem tu cestovní tašku dal?” zeptal se a blonďák nevydržel a začal se smát.

„Zkus se podívat na záchod a pod Danielovu postel, tam je všechno,” vtipkoval, zatímco se i s Tonym po boku vydával hledat ztracené zavazadlo. A zrzek jen stál a kroutil nad nimi hlavou.

Na kliniku dorazili až po necelé půlhodině. Daniel zrovna seděl a s nelibostí pozoroval maso, které dostal k obědu, a tak se na něj Lucas omluvně usmál a podal mu správný sáček. Ten, který měl do té doby černovlásek, dal blonďákovi. Všechno bylo vyřízeno, i když to dlouho vypadalo, že se jim to nemůže podařit. A oni všichni věděli, že už nezbývalo nic jiného než se rozloučit.

„Tohle někdy zopakujeme,” nadhodil Anthony a blonďák spokojeně pokýval hlavou, než se na sebe spiklenecky zašklebili a plácli si. Padli si do oka, o tom nebylo pochyb. Na Daniela Leo jen kývl, zatímco Lucase Tony poplácal po zádech a zašeptal mu cosi na způsob „zvládni to”, nepostřehl ale, co přesně to bylo. Nakonec přešel k Lucasovi blonďák a usmál se na něj úsměvem pro něj typickým. Věděl, že si brzy budou volat, jinak to ani nešlo. Krátce ho proto na rozloučenou objal.

„A stejně mu tohle vadí,” zamumlal s pohledem upřeným na Daniela tak, že to mohl slyšet jen Lucas, pak už se ale odtáhl. Byl čas jet.

Najednou byl v místnosti klid, který narušil jen výdech Danielových plic.

„Tak to bychom měli,“ zamumlal si pro sebe. Masíroval si spánky, aby ho nezačala bolet hlava víc, než už bolela po nešetrném probuzení a hlavně tím neskutečným blázincem, který v domě po ránu vládl. Opravdu už nepochyboval o tom, že ten blondýn není úplně zdravý. Myslel si, že největší úlet je Anthony, ale ten byl oproti Leovi dokonalý kliďas a soudný člověk.

Naprosto nechápal, jak s ním Lucas může vycházet. Jestli on a zrzek jsou jako den a noc, tak Leo a Lucas obývají naprosto odlišné galaxie.

Nemohou si prostě rozumět, to je vyloučeno.

Daniel kroutil hlavou a byl v tu chvíli rád, že dal Christianovi volno a byl v práci sám. Potřeboval si nějak urovnat myšlenky, uklidnit se po tom šíleném víkendu. Měl dojem, že od chvíle, kdy Leo překročil práh jeho domu, byl na horské dráze celou dobu.

Ráno ani neměl sílu jim všem vynadat, co dělají v jeho pokoji. Jestli bude ještě nějaká taková návštěva, musí si na dveře namontovat zámek, aby alespoň ve svém pokoji měl pořádek a malinko soukromí.

Pak se jeho myšlenky opět stočily k zrzečkovi. On jediný byl normální – tedy ještě i Chris, ale ten byl zrovna taková klidná duše jako Lucas, že by ho mezi těmi dvěma lehce přehlídl. Stával v pozadí a moc toho nenamluvil. Ale Lucas – na tom to všechno stálo, ten dokázal uhlídat vilu, aby nespadla, neshořela, popřípadě ji nevyhodili do vzduchu, všem udělal jídlo a nedivil by se, kdyby stihl před odchodem do práce trochu uklidit ten svinčík. Byl to takový jeho anděl strážný. Ve všech ohledech. Miloval ho – neskutečně, zoufale, a věděl, že s tím naprosto nic nezmůže.

Snažil se pracovat a nemyslet na něj, ale myšlenky neustále odbíhaly za ním, za jeho zářícíma očima, když mu předal plyšáka, i starostlivýma, nejistýma, ale ve všech ohledech, jakkoliv byly utrápené či šťastné, byly krásné. Stejně jako to ostatní, co k těm očím patřilo. Dávno neviděl jen krásu vnější, teď se opájel jeho vnitřním půvabem. Toho kluka musel milovat každý, jeho nevinnost a jemnou dětinskost, tu trochu naivity i uzavřenost. Daniel chápal, proč se nesvěřuje. Bál se, aby mu někdo neublížil, protože působil a byl křehký jako porcelán.

Odpoledne zavřel kliniku a vydal se domů. Věděl, co ho alespoň trochu vytrhne z jeho splínů. Piano ho vždycky dokázalo uklidnit, ať už byl rozzuřený jako španělský býk, nebo smutný a postižený depresí. Hudba vždycky pomohla. Doufal v to i dnes.

Ve vile bylo až neuvěřitelné ticho a Daniel si ho užíval s hrnkem kávy a tiše puštěným Mozartem. Věděl, že Lucas bude déle v práci, a tak měl na smutné rozjímaní o samotě dost času. Díval se okolo sebe a viděl ty drobné stopy Lucasovy přítomnosti. Na pohovce jeho malý polštářek, na lince hrníček s tučňáky, na stereu dvě cédéčka, přes židli přehozená košile, kterou si v tom ranním spěchu nestihl uklidit. Nedovedl si představit, že by zmizelo i tohle málo, co tu vidí.

Odložil prázdný hrnek a přesunul se do pracovny za piano. Tak dlouho si nezahrál kvůli té pekelné sádře. Teď si také nebyl jistý, jestli nerozcvičené prsty dokáží bloudit po klaviatuře. Bylo to však jedno, může hrát pomaleji, může dělat chyby, nikdo jej neuslyší.

Chvíli civěl na černobílé klapky a vzpomněl si na mámu, která zbožňovala zamilované sladké písně své domoviny. Jak dlouho už italsky nemluvil? Ani nepamatoval, sem tam pár slov prohodil s majiteli jedné pizzerie…

Teď si však vzpomněl na mámina oblíbeného zpěváka, jednu píseň od něj, která jako by byla napsána pro něj. Uměl ji, stejně jako spoustu dalších, protože matka byla jedním z mála lidí, kterým dovolil jej poslouchat.

Začal zpívat.

Eccoti sai ti stavo proprio aspettando
ero qui ti aspettavo da tanto tempo
tanto che stavo per andarmene
e invece ho fatto bene

Sei il primo mio pensiero che
al mattino mi sveglia
l'ultimo desiderio che
la notte mi culla.
Sei la ragione più profonda
di ogni mio gesto
la storia più incredibile
che conosco
conosco

***

Lucas se ten den dostal do práce později, než plánoval, přesto to ale bylo dřív, než po hektickém ránu očekával. Nedokázal se soustředit na žádnou ze svých splašených myšlenek, a tak mu monotónní činnost pomáhala dostat se z jejich víru. Vlastně to bylo příjemné…

Hlavou mu stále létala všechna slova, která mu Leonardo věnoval, a nedokázal se jich zbavit. Tedy, on si myslel tolik věcí, že vážně nebylo nejlepší řídit se jím, v lidech se ale povětšinou vyznal víc, než by považovali za vhodné. Byl velmi ojedinělý případ empatického ignoranta, který velmi dobře ví, jak se ostatní cítí, jak se zlobí i nezlobí a co si o kom myslí, ale bylo mu to naprosto ukradené. Občas se Lucas divil, jak toto jeho přítel zvládá.

V polední pauze do sebe spěšně naládoval oběd a hned poté pokračoval v práci. Trochu si připadal jako jakýsi stroj, vlastně ani nevnímal, co dělá, a mohl být jen rád, že lidem před sebou nevytváří na hlavách nic, za co by se do kadeřnictví odmítli vrátit. Naopak, chválili jej…

„Lucasi?” ozvalo se za ním, a tak se otočil. Byla to ta dívka, která mu posledně přišla oznámit, že začala jeho polední pauza, jelikož on sám na to zapomněl. „Já jen, že jsem dnes přišla dřív a vidím, že ty už máš hotovo, tak jestli už chceš vystřídat,” pokrčila rameny s nejistým úsměvem. Překvapeně se podíval na hodiny – nebylo pozdě, ale byla pravda, že hotovo už měl…

Kývl a popadl své věci. Vlastně to nebylo úplně špatné, spíš naopak. Takhle brzy ještě ve vile nebyl, pomyslel si a nepatrně se usmál. Mohl by něco uvařit, něco speciálního, jelikož oběd dělal spíš narychlo, aby stíhal. Nebo by si mohl něco napsat nebo zacvičit, přemýšlel, jakmile ale vlezl do vily, všechny jeho myšlenky odletěly jako papírová vlaštovka ve větru.

Daniel byl doma. Viděl v botníku jeho boty a kousek od nich tašku, s níž chodil do práce. Dozajista byl. Vydal se jej proto hledat, aby ho mohl pozdravit – nakoukl do kuchyně i do ložnice, nikde ho však neviděl. Nechtěl křičet, přišlo mu to hloupé, co kdyby černovlásek spal…

A v ten moment to uslyšel. Hudbu linoucí se z pracovny, krásnou melodii hranou talentovanými prsty klavíristy. Spěšně, ale přesto tiše se přemístil za jejím zdrojem, ačkoli tušil, že černovlásek už jej nezaregistruje, na to byl až moc ponořený do melodie.

Pamatoval si, jak mu kdysi slíbil, že mu klidně zahraje, pokud bude chtít. Že nemusí poslouchat tajně. Jenže teď v tom všem cítil Lucas něco víc, nedokázal přesně určit, o co šlo, ale bylo to tam. Jakási důvěrnost, Daniel počítal s tím, že je v domě sám, a Lucas tak nějak tušil, že kdyby narušil jeho soukromí, o kterém byl Daniel přesvědčen, už by píseň neslyšel. Bylo v tom něco zvláštního, co nedokázal pojmenovat, v tu chvíli to ale věděl…

A pak se místnost naplnila hlasem černovlasého klavíristy a právě to byl ten moment, kdy měl Lucas pocit, že se mu asi roztříští srdce. Nebylo to jen melodií, v tom hlase bylo tolik smutku, až se mu chtělo plakat, byl tak podivně nakřáplý, že to muž hladící bělostné i ebenové klávesy možná cítil stejně. Nerozuměl jedinému slovu, sotva odhadoval, že je píseň zpívaná italsky, najednou mu ale přišlo, jako by byl s Danielem jedno tělo a cítil vše, co cítil on, jako by se mu černovlásek otevřel a on v něm mohl číst. Snad byl ten text psaný italsky a snad anglicky, snad ta řeč ani neexistovala, ale on jí v tu jedinečnou chvíli prostě rozuměl…

Koukal na něj a nevěděl, co by měl udělat, nevěděl, jestli si sednout nebo zůstat stát, jestli jej nohy udrží, ale zároveň tušil, že je nezvládne ovládat natolik, aby se byť jen pohnul. Cítil tolik bolesti a žalu, najednou mu jindy silný a neohrožený černovlásek připadal tak citlivý a on si uvědomil, jak hluboce jej miluje. Všechno na něm, i slabost, kterou skrýval hluboko ve svém srdci, aby ji nikdo nenašel. A on si přál ji najít a chránit, chránit Daniela – v ten moment ho chtěl obejmout a zachránit před vším, co ho tížilo, i když věděl, jak slabý sám byl. Uvědomoval si, že nebyl tak schopný nebo tak silný jako jiní, ale najednou chápal, že o to vlastně vůbec nešlo, protože i kdyby byl nejslabší na světě, byl odhodlán věnovat veškerou svou sílu pomoci černovláskovi.

Jen tam stál, nic víc. Vnímal hudbu a nádherný hlas, kterému nerozuměl, ale zároveň ho chápal, a srdce se mu stahovalo, bolelo to a zároveň to bylo nádherné, cítil všechnu svou lásku a snad nejen tu, cítil toho tolik a všechny ty pocity ho obalily a nesly nahoru, ačkoli mu přitom týraly srdce. Bylo to bolestivé a zároveň krásné, smutné a úžasné a on tam chtěl stát navěky a nikdy nepřestat poslouchat nádherný zpěv Daniela…

Poslední tóny dozněly a Daniel sňal své dlouhé prsty z černobílých klapek. Uvnitř něj zuřila bouře a on si dobře uvědomoval, že tentokrát s jeho myšlenkami a splínem nedokázala nic udělat ani hudba. Sundal si brýle a promnul oči. Zapřísahal se, že plakat nebude, přesto ho ale pálily a smutek se dral napovrch. S hlavou v dlaních jen chvíli seděl a zjišťoval, jak moc je jeho situace beznadějná. Ať udělá cokoliv, všechno bude špatně. Kdyby nebyl srab, řekl by mu to, svěřil by se mu. To, že by byl odmítnut, to věděl, ale aspoň by se měl od čeho odrazit. Tím odmítnutím by si sáhl na dno svých citů a pak by už mohl jen stoupat. Jenže to by zase byla jen sobeckost. Jak by asi na takové přiznání reagoval zrzek? Byl by v rozpacích, možná by ho to i trápilo, možná by od něj utekl, třeba by ho nedokázal odmítnout na plnou hubu, a ještě by se tím trápil i on. Už se tolikrát přesvědčil, že zrzeček neumí říkat ne. Tohle vyznání by nemělo žádnou cenu. Bude mlčet a nechá si to pro sebe, nějak se s tím smíří – časem…

Snad poprvé v životě litoval, že nepije alkohol. Jaké by to asi bylo nechat mozek odpočinout od těchto úvah a prostě vypnout. Nechat ho úplně zblbnout…

Ne, tohle by nedopadlo dobře. Uvědomoval si, jak moc je ve spoustě věcí podobný otci, ačkoliv na to nebyl hrdý. Věděl, že by byl po alkoholu agresivní stejně jako otec, a to by byla poslední tečka.

Prudce se zvedl a otočil se. Poslední, co však v tu chvíli čekal, bylo, že se jeho světlé oči setkají s těmi zelenými, ve kterých se odráželo právě tolik smutku, kolik cítil i on.

„Lucasi!“ pootevřel ústa a zprudka vydechl. „Co tady děláš?“

To, co zrzek zahlédl v obličeji svého společníka, jej ale srazilo ještě hlouběji, a zároveň to donutilo jeho trápené srdce daleko rychleji bít. Cítil úplně všechno, co cítil Daniel, a zrzek to viděl, protože v tu jedinečnou chvíli jako by se cosi změnilo, možná zlomilo… Snad klapky, které měl na očích, nyní spadly, snad se mezi nimi zbořila neviditelná zeď, která jim ale znemožňovala pořádně se prohlédnout, nevěděl, proč nebo jak se to stalo, ale v ten moment tam stál, koukal do tváře Daniela, člověka, kterého miloval, a cítil, že může koukat až hluboko do jeho srdce.

V jeho očích nikdy nedokázal číst, nikdy nedokázal rozpoznat, co se za chladem v nich děje, ale v tu jedinou chvíli to najednou bylo tak snadné a přirozené jako dýchat nebo mrkat, najednou viděl všechny city, o kterých nikdy předtím nevěděl. Snad tušil, že tam jsou, snad si to představoval, ale v tenhle jediný moment mu najednou byl tak moc blízko, až mu splašené srdce v hrudi málem dělalo kotrmelce a jeho duše se vší silou snažila opustit jeho tělo a konečně se proplést s tou černovláskovou, spojit dvě poloviny jednoho srdce. Protože v tu chvíli bylo tak jasné, že to on byl Lucasův protějšek, jeho druhý dílek skládačky, to, o čem celou dobu snil. A on věděl, že pokud existovalo něco jako spřízněná duše, v ten moment to našel.

Vidět v jeho tváři smutek a trápení, bylo to nové, nepoznané, bolelo ho to, protože to všechno cítil s Danielem, zároveň ale věděl, že takhle to má být a že by za něj milerád všechnu bolest přebral, protože mu na něm prostě záleželo a protože ho jednoduše miloval…

Věděl, co k němu cítí už tak dlouho, jenže až v ten moment to nabralo správných rozměrů, až v ten moment, kdy jako temnou stranu Měsíce viděl druhou část Daniela, kterou mu jindy neukazoval, se cosi změnilo a on si ze srdce přál mu pomoct, obejmout ho a už nepustit, být tu pro něj. Najednou v něm neviděl rytíře ve zlatém brnění, neviděl v něm jakýsi zázrak, nadlidskou bytost. V ten moment v něm konečně neviděl něco snad až neskutečného – viděl v něm člověka, citlivého, s bušícím srdcem a spoustou bolesti, kterou musel den co den snášet, úplně obyčejného a právě tím tak moc neobyčejného a úžasného. V tu jedinou chvíli se ničeho nebál – žádné zloby nebo toho, že jej černovlásek odstrčí, věděl, že by to neudělal, i když netušil, jak na to přišel. Nebál se. Jen ho chtěl alespoň trochu zbavit té tíhy, kterou cítil s ním. A tak mu vklouzl do náručí.

Cítil, jak černovlásek ztuhl, cosi v něm jej ale odmítalo pustit, přece jen, věděl, že kdyby se to Danielovi opravdu nelíbilo, mohl by ho odstrčit. A tak ho dál držel.

„Mě to mrzí,” zašeptal mu kamsi do trička podivně nakřáplým hlasem. Věděl, že nemá daleko k pláči. „Já nevím, co se ti děje…, ale mrzí mě to, chtěl bych ti pomoct, jakkoli,” chrlil ze sebe. Stále mu přišlo, že je černovlásek tak nějak ztuhlý, chtěl, aby věděl, že mu může důvěřovat, a právě v ten moment se mu v hlavě vybavilo to, co mu stále a stále opakoval. Tolikrát mu říkal, že ví, že jej Lucas nemá rád, byl o tom přesvědčený, jenže tak to vůbec nebylo. Nikdy to tak nebylo. A jestli si to černovlásek myslel, třeba to bylo důvodem, proč stál tak strnule… Zvláštní bylo, že jiná varianta ho v ten moment ani nenapadla.

„Já bych chtěl, aby tě to nebolelo, já… já tě mám rád, i když si to nemyslíš, jakože hodně moc rád, chápeš?” nepatrně se u těch slov zakoktal, jak rychle se je snažil vyslovit, a hned vzápětí se mu do tváří dostal nepatrný nach. Zvedl hlavu, aby se podíval do očí Daniela, a v těch jeho se snad zračilo úplně všechno, všechna ta náklonnost. Nevěděl o tom ale, jen na něj koukal, vnímal tu úzkost, kterou cítil, protože byl Daniel smutný, knedlík, který se mu z toho tvořil v krku a skoro mu znemožňoval mluvit, ale přesto všechna ta slova vyslovil, přesto se k němu dál tiskl.

Nikdy v životě nebyl Daniel tak překvapený, jako když mu Lucas vklouzl do náruče. Netušil, jak se s tímto má vypořádat, co si má počít se všemi těmi pocity, které byly najednou znásobeny tělesným kontaktem. Zjistil, že se nemůže pohnout, nemůže nic vyslovit, byl paralyzovaný přívalem zmatených myšlenek.

Mám tě hodně moc rád…

Ta věta v něm rozžehla naději, přestože poslední zbytek zdravého uvažování ho neustále nabádal, že tohle neznamená miluji tě.

Zjistil, že je to snad ještě horší, než kdyby ho nenáviděl. Anebo to bylo prostě jen o tom, že jej v takovémto rozpoložení ještě nikdy neviděl. Překvapil ho ve chvíli, kdy z něj tryskala láska k němu, kterou chtěl svou hrou nějak utlumit a dostat svou mysl do rovnováhy, ale on jej viděl…

Viděl jeho tvář staženou bolestí, ze světlých očí musel přečíst všechno! Už nebylo cesty zpět. Lucas byl empatický a citlivý, sám poznal hromadu bolesti, a teď byl tady a chtěl jej utěšit… Svou náručí, slovy, čímkoliv…

Cítil to a byl by hloupý, kdyby to nepřijal. Svýma třesoucíma se rukama jej objal a přitiskl k sobě tak, až měl strach, aby mu neublížil. Obličej zabořil do jeho krku a pevně stiskl víčka k sobě, aby neposlušné slzy nemohly ven.

„Ach, Luku, kdybys jen tušil…,“ zamumlal mu kdesi do vlasů, ale nedopověděl. Neměl ponětí, kam až může zajít se svým vyznáním.

„Já bych chtěl tušit,” vypadlo z Lucase takřka automaticky, přirozeně. Tolik si přál vědět, co Daniela trápí, aby mu mohl pomoct, srdce se mu samotnému stahovalo, když i skrz náruč černovláska cítil, jak mizerně mu bylo. A on chtěl setřít každou slzu a vyslechnout každé slovo, chtěl s ním ruku v ruce utíkat bouří kamsi za sluncem. Nechal se tisknout k pevnému tělu své lásky, aby mezi nimi nemohla zůstat sebemenší skulinka, aby se mezi ně nevešel byť jen papír.

„Já…,” vyklouzlo mu šeptem. Nedokázal mluvit víc nahlas, nechtěl a ani nemohl. Hlas se mu nepatrně lámal každým slovem a bál se, že se jednou zlomí úplně a on už to všechno v sobě nevydrží, bylo toho tolik, ale mluvit chtěl, pro ten moment to chtěl zvládnout…

„Já nechci pryč! Ani do Sydney, ani nikam,” zamumlal tak, že se sám skoro neslyšel. Neměl tušení, co přesně to povídá, cítil ale, že na tom nezáleží. Prostě… se to dělo…

„Já nechci odejít, já tě nechci pustit…”

Daniel ve smršti pocitů nedokázal plně pochopit, co si právě vyslechl, přesto vycítil, že tohle všechno, ta jeho blízkost, slova, která právě vyřkl, mohou znamenat jen jedno…

Trochu povolil své sevření, ale úplně jej nepustil. Jen mu potřeboval vidět do očí, které měl v tuto chvíli tak blízko, až se mu z toho zatočila hlava. Musel se ale ujistit, že jej pochopil správně.

Chtěl zůstat jenom s ním, nechtěl nikam odejít a nechtěl jej pustit…

„Proč nechceš odjet za Leonardem? Vždyť… vždyť ho miluješ. Nechápu to, on je tvá láska, a přesto chceš zůstat se mnou. Jestli je to jen kvůli tomu, že neumím vařit…,“ pousmál se smutně, „s tím si nemusíš dělat starosti. Já bych chtěl… přál bych si, abys byl šťastný. Přece tu se mnou nezůstaneš jen z lítosti, to nejde!“

„Cože?” V ten moment měl Lucas dojem, že nerozumí vůbec ničemu, a snad to tak i bylo. Zadíval se hluboko do šedých očí ve snaze pochopit, co mu to jejich majitel povídal, vůbec tomu ale nerozuměl. „Proč bych tady zůstával z lítosti? A… a Leonardo? Já ti nerozumím,” posteskl si zmateně. Znovu si v hlavě přehrál jeho slova a překvapeně zamrkal, když mu to došlo.

„Ale… ale já Lea nemiluju, nikdy jsem ho nemiloval. Je to můj kamarád, ten nejlepší, protože mi kdysi hrozně moc pomohl, ale to přece neznamená, že s ním chci být, vlastně… vlastně mi už kolikrát nabízel, abych šel z ubytovny za ním,” vydechl rozpačitě. Nepatrně se napjal, když ta slova vyslovil, teď už se skutečně bylo na místě bát, co si Daniel pomyslí. Věděl to. A stejně pokračoval.

„Já… já věděl, že by mě k sobě vzal už tehdy, ale byl večer a já šel za tebou, protože…,” zarazil se. Vlastně nevěděl. Pamatoval si, že si moc dobře uvědomoval, že by jej Leo vzal, jenže on za ním tehdy nechtěl. Jindy by to udělal bez váhání, ale ten den… Bál se, že toto se černovláskovi líbit nebude. Nemusel jej tu mít, on se sem vecpal, a přitom tu vlastně být nemusel, měl právo se zlobit…

„Protože jsem chtěl být tady… Prosím, nezlob se,” zašeptal.

Teď zase zůstal stát zkoprněle Daniel. Uvědomil si, že žil celou dobu v šíleném omylu. Hlavou mu lítaly myšlenky jedna přes druhou a on nedokázal střízlivě uvažovat.

Pokud nemiluje Lea, tak koho tedy?

Najednou mu všechny střípky začaly zapadat do sebe.

Chtěl zůstat u něj, staral se o něj, vařil mu, odpustil mu všechny přešlapy, za které by od jiných měl rozbitý nos, a on to všechno snášel s klidem. Nechal se líbat – neprotestoval, ty jeho pohledy, když ho viděl s Alicií. To v jeho očích a chování, které tenkrát nemohl ve své zaslepenosti rozklíčovat, to byla žárlivost.

Všechna ta slova, která psal o neznámém na blogu a později na Messengeru – to mluvil o něm.

To poznání ho zasáhlo natolik, že ze sebe nedokázal dostat kloudnou větu. Netušil, jestli se mu zvládne podívat do očí. Potřeboval se zklidnit, získat jistotu.

Možná… možná by to mohl udělat i jinak.

Chytil jeho ruku, přitiskl si ji ke žhnoucí líci a zadíval se mu zpříma do očí.

„Zůstaň tady a nikam nechoď,“ řekl jemně, ale přece s nádechem rozkazu. Bál se, že by mu mohl utéct. Zmatený Lucas však dál stál a evidentně netušil, co si o vzniklé situaci má myslet.

Daniel neochotně pustil jeho ruku, a i když už seděl u piana, neustále se ujišťoval, že Lucas zůstane v pracovně s ním.

Zazněly první tóny té samé písně, kterou hrál před malou chvílí, ale slova začal zpívat anglicky.

Ty víš, že jsem na tebe čekal,
čekal jsem na tebe dlouho,
tak dlouho, že už jsem se chystal odejít,
nicméně zůstal jsem.

Jsi moje první myšlenka, která mě ráno vzbudí,
poslední přání, které mě v noci uklidňuje.
Jsi nejhlubší důvod pro každé gesto, které udělám,
ten nejneuvěřitelnější příběh, který znám,
to vím, vím.

Vpadl jsi mi do života jako divoký vítr
a teď jsi tady a já netuším, jak jsi to zvládl.
Probuď mě, zatřes se mnou
a přinuť mé srdce se znovu rozbušit.

Jsi tu se mnou i teď, když nejsi doma,
jsi tady, všechno ke mně tebou promlouvá,
z každé věci cítím tvou lásku.
Konečně jsi přišel,
jsi tady a netušíš, jak moc jsi mi chyběl,
věděl jsem o tobě, avšak tohle jsem netušil.

Celou dobu, co zpíval a hrál, se mu díval do očí, ve kterých se odráželo tolik pocitů, až měl Daniel pocit, že ani píseň nedokáže dohrát.

„Lucasi, netušil jsem to…“

A zrzek jen stál, koukal na muže, kterého miloval, a bál se byť jen se nadechnout, aby neporušil to krásné, co mezi nimi bylo, bál se udělat sebemenší pohyb, aby splnil, oč jej Daniel žádal, protože v tom příkazu cítil všechnu tu naléhavost a teď ji i chápal, i když uvěřit se mu stále zdálo jako nadlidský úkol.

Připadal si zmatený a zároveň vlastně vůbec ne, potřeboval se ujistit, že se mu ten moment nezdá, že nešlo pouze o představu, i když tak krásnou, až se mu tajil dech. Bál se byť jen mrknout, protože nevěděl, zda se pak všechno nerozplyne, a to by nechtěl, Daniel se na něj koukal tak hezky, tak zvláštně, jinak než jindy, hrál jenom pro něj a všechna slova zpíval jenom pro něj. Všechno se v něm rozpadalo a zase znovu skládalo, veškerá pevná půda pod nohama byla pryč, ale tvořilo se tam něco nového, na co však zatím nemohl dosáhnout, vznášel se ve vzduchu, padal a netušil kam, neměl ponětí, jak se zachovat. Jen stál a koukal do očí krásného hudebníka, jen… poslouchal…

Najednou mu přišlo, jako by měl křídla a mohl létat, ale zároveň nevěděl, jak na to, hlava se mu motala, ale taky to bylo příjemné, hezké, sám netušil, jak se vlastně cítil, míchalo se to a střídalo, ale kdesi v sobě cítil, že by tam tak mohl stát další dlouhé roky. Miloval ho, miloval a miloval a byl si tím naprosto jist.

Pootevřel rty, jako by chtěl něco říct, nevyšla z nich ovšem jediná hláska. Tohle bylo nádherné, všechna ta slova byla krásná a on cítil, že byla určena pro něj, ačkoli se jim stále bál plně porozumět. Takhle to přece být nemohlo, nešlo to, takové zázraky se nikdy neděly. Bylo to až moc dokonalé, aby to bylo skutečné, tak jak měl věřit, jak měl doufat, když se zároveň tolik bál, že narazí?

Byl tak blízko a přitom se tolik strachoval, nevěděl vůbec nic. A černovlasý klavírista dohrál, sňal ruce z kláves a dál se mu díval do očí, čekal, až bude Luke připraven… A on nebyl, jenže zároveň věděl, že to by nebyl nikdy. Člověk se nikdy nemůže připravit na něco tak nádherného, občas to jediné, co zbývá, je vyrazit vpřed. Přestat čekat, až příležitost zmizí. Občas se nejde nachystat, protože život nejde naplánovat. Jde jenom žít.

„Já…,” zašeptal pak tak tiše, až se lekl, že jej Daniel neslyšel. Konečně cítil, že se dokáže pohnout, a tak pomalu přešel k němu, blízko, tak, že mohl pozorovat každou drobnou nerovnost na krásné tváři černovláska. Kudrny, které ji lemovaly, plné rty a nádherné šedé hloubky. Na mysl se mu v ten moment vrátila myšlenka, kterou měl už kdysi, a on se skoro lekl, jak moc mu v tu chvíli přišlo snadné ji dokončit. Tam, u bazénu, když ho Daniel tolik nadchl svými slovy o drobném tetování na jedné z jeho lopatek.

„Já bych si hrozně přál smět ti dělat mystickou ještěrku…”

Daniel se podíval zblízka do jeho nejistých očí, vstal od klavíru, stáhl si ho do náručí a stiskl, tentokrát něžně a lehce.

„Buď pro mě mystickou ještěrkou, prosím,“ zašeptal mu do ucha a cítil, jak Lucasovi na pažích, za které ho držel, naskočila husí kůže.

Našel jeho ústa a přisál se na ně a téměř zasténal pod náporem slasti, kterou mu jeho rty poskytly. Měkkost rudých polštářků chutnajících po jahodách v něm vzbudila pocity, o kterých netušil, že existují, ačkoliv to nebylo poprvé, co je ochutnal. Přesto se nemohl toho pocitu nabažit a vpletl prsty do rusých pramenů. Druhou ruku mu položil na bedra a přitiskl si jej k sobě.

„Miluji tě, Lucasi,“ zašeptal, když se od sebe odtrhli, „tak jako nikoho. Ty jsi… ty jsi moje ještěrka, která mě vyvede z podsvětí, která mi ukáže cestu…“

Ta chvíle se opravdu zdála, jako by snad ani nemohla být skutečná. Čas jako by neexistoval, byli tam jen oni dva a nic se nezdálo tak podstatné, aby to donutilo Lucase přestat koukat do černovláskových očí. V srdci jako by mu vybuchovaly ohňostroje, bylo toho tolik, že se bál, že ten nápor nevydrží, ale zároveň by se toho nevzdal, nikdy.

Konečně si dovolil věřit, že to všechno přece jen může být opravdové, a najednou se skoro nedokázal nadechnout, jak moc krásné to bylo.

„Já tebe taky, moc…,” skoro vzlykl, protože přesně v ten moment se mu hlas definitivně zlomil. Takhle si to nikdy nepředstavoval, to vskutku, ale i kdyby se naplno rozplakal, nevadilo by mu to. Ne tam, v ten moment a v Danielově náručí.

Cítil, že se usmívá. V očích měl lesk, tlačily se mu do nich slzy, které ale úspěšně zamrkával, stále stál na nohou, i když cítil, jak vratké vlastně jsou, a byl vděčný, že jej Daniel držel a vytahoval ze všeho, do čeho padal. To on byl jeho pevnou půdou pod nohama, jen on…

Rukama, které měl obmotané okolo jeho krku, si jej stáhl níž, stoupl si na špičky a čelem se opřel o to jeho. Stále ještě mu svýma šťastnýma jiskřícíma očima koukal do jeho, užíval si každou emoci, kterou v nich našel, a topil se ve všem, co mu černovlásek dával, ale bylo to tak hezké…

Do obličeje se mu svezla jedna ebenová kudrna a on se tiše zasmál, když ji odhrnoval. Bylo to tak přirozené, všechno se najednou zdálo volné, přirozené a správné, jako by to tak prostě mělo být, a tak se dál vesele, šťastně a oddaně koukal do jeho očí. A pak je zavřel a opatrně, jako by se bál, že udělá chybu a všechno pokazí, se přesunul k jeho plným, nadýchaným rudým polštářkům, rtům, jejichž chuť už mu opět začínala chybět, a políbil jej, poprvé sám. Jednu ruku nechával kolem jeho krku, zatímco druhou mu položil pod ucho tak, že měl prsty v jeho vlasech, ale palcem jemně kroužil po jemné tváři. Držel si ho u sebe, blízko, jak nejvíc to šlo, už nikdy jej nechtěl pustit a snad ani nemusel, líbal ho skoro bázlivě, jinak to snad neuměl, ale užíval si to, hladil ho po tváři a cítil ho každým kouskem těla i duše. Miloval ho.

„Luku, vůbec nemáš ponětí, jak sis tímto zavařil,“ usmál se Daniel a lehce jej políbil do vlasů, než ho konečně pustil. „Uvědomuješ si vůbec, jaké peklo se mnou budeš zažívat? Rozmyslel sis to dobře?“

Sedli si spolu na sedačku a Lucas se k němu přitulil. Daniel jej objal okolo ramen a přitiskl k sobě ještě víc. „Řekni mi, jak ses mohl zamilovat do takového egoistického parchanta, jako jsem já? Pokud se zeptáš na to podobné, musím ti sdělit, že zamilovat se do tebe je hračka. Ty jsi nádherný ve všech ohledech, tvoji duši snad tvořili andělé. Nenašel jsem na tobě nic, co by se byť jen vzdáleně přibližovalo něčemu zlému. Proč si takový anděl vybral mě?“

Zrzek zatím zavřel oči. Uklidňovala ho Danielova vůně a teplo jeho těla, cítil v sobě tolik klidu a harmonie, až se skoro bál, co všechno se stane, až jej Daniel pustí. Tolik na něj měla vliv jeho přítomnost, jeho náruč. Jeho dotaz jej ale překvapil. Proč ho miloval? To bylo těžké… Bylo toho tolik a sám to nedokázal pojmenovat, jak měl vybrat pár konkrétních vlastností? Věděl, že ať už by řekl cokoli, na něco jiného by zapomněl.

„Líbí se mi, jak jsi upřímný, jak říkáš všechno, co si myslíš,” začal opatrně, když pochopil, že se odpovědi stejně nevyhne.

„A taky jsi tu byl, když jsem tě potřeboval, jsi takový pevný bod uprostřed ničeho. Staráš se o mě, zajímáš se, ale ne nijak nepříjemně, jsi prostě…,” pokrčil rameny, a ještě víc se mu zavrtal do náruče. „Prostě skvělý.” Na chvíli se odmlčel.

„A taky se moc hezky směješ,” zazubil se na něj. „Je toho hodně, nemůžu to takhle říct, prostě… se to stalo. Už dávno…, nevím, kdy přesně, ale když jsi mě políbil na té pláži, konečně jsem si to přiznal…”

Daniel se začal smát.

„Ta pusa na té pláži – to byla zrada, že? Omlouvám se za to, do jaké pozice jsem tě tenkrát postavil, ale i já jsem se musel přesvědčit, jak to vlastně s tebou mám. Výsledek byl poměrně překvapivý, ale stále mě nepřesvědčil o tom, že nejsem heterosexuál. Ale všechno, co mi teď říkáš o mně, je i Leonard, i on je pro tebe pevný bod a stará se… Dokonce jsme si v pár věcech podobní, oba jsme egoisti až na půdu. Tobě to evidentně nevadí, ba naopak, ty nejspíš tyto typy vyhledáváš,“ řekl vážně, ale když viděl, jak Lucas znejistěl, opět se rozesmál.

„Prosím tě, neber mě vážně. Ale stejně… jemu říkáš všechno, mně jsi nebyl schopný říct nic podstatného. Nedovedeš si představit, jak jsem strádal, že se mnou nejsi ochotný mluvit. Dokonce i o věcech velmi závažných… Teď mi slib, že mi budeš říkat úplně všechno – všechny starosti si rozdělíme a chraň tě ruka páně, jestli zase budeš zamlčovat něco důležitého!“

Lucas krapet posmutněl, když ta slova slyšel. Tohle bylo náročné…

„Já ti nechci přidělávat problémy,” zamumlal mu tiše kamsi do trička. „Nechci, abys byl smutný, zklamaný, nebo se zlobil… chápeš? Už to, že jsem ti vpadl do života, pro tebe muselo být náročné a já to vím, nechci, aby to bylo ještě těžší…,” řekl, než se nepatrně pousmál.

„A Leonard? On pro mě je důležitý, to ano, je to pevný bod, ale jako přítel, ve smyslu kamarád. Je skvělý, ale i když je někdo úžasným člověkem, nemusí být perfektní pro každého. Určitě jednou bude dokonalý partner, ale ne pro mě… víš? Mám ho rád, znám ho už dlouho, ale nechci ho. A není pravda, že mu toho říkám víc… Mnohem víc jak polovina toho, co se s Leem probírá, je tak nepodstatné, až by ses divil,” zasmál se tiše.

Daniel se od něj odtáhl, aby se mu podívat do očí, a na čele se mu vytvořila vráska.

„Nechceš mi přidělávat problémy? Tím, že budeš mlčet a všechno dusit v sobě? Tím, že jsi mi zamlčel, že se bojíš hloubek, jsi mi problémy neudělal? Žes mi neřekl, že práce, do které chodíš, není zrovna to, co bys opravdu chtěl? Víš, jak jsem se s Leem pohádal? Udělal ze mě totálního idiota, protože jsem to nevěděl. Pokud zjistím, že mi tak zásadní věci neříkáš, pak se teprve opravdu začnu zlobit! Před tím to nešlo, byl jsi pro mě někdo cizí, kterému do života nemůžu a nesmím zasahovat, protože si to nepřeje, ale teď jsi moje ještěrka, a jestli ta selže…, sejdu z cesty i já. Nauč se to, přece na tvé problémy a bolístky můžeme být dva. Neboj se, já je nikdy zlehčovat nebudu, znám tě už natolik, tuším, co se ti kolikrát honí v hlavě, ale nemohu vědět všechno! Teď už na všechno budeme dva, rozumíš? Pokud o to stojíš, protože jinak to nemá cenu, pak to není láska, ale pouze vztah pacient a psycholog, který ze svého svěřence nedokáže vytáhnout, proč má v duši bouři. A to já nechci, o to nestojím. Pro tebe ty měsíce mohly být náročné, ale netušíš, jaké byly pro mě. Nevěděl jsem kolikrát, co se děje! Buď ke mně upřímný a neboj se mě. Vím, že jsem mnohdy hrozný a občas vybuchnu, ale ty to víš taky. A když nebudu vědět, co se děje, tak budu mnohem nervóznější, tak mě toho ušetři a sebe taky! Prosím,“ poslední slovo už řekl opravdu zoufale. Nedovedl si představit, jak by se zachoval, kdyby zjistil, že mu Lucas plně nedůvěřuje.

Lucas se nejprve jen zadíval do jeho zoufalých očí. Cítil, jak moc mu na tom záleželo, taky ale věděl, že ze sebe nedokáže na lusknutí prstu vysypat vše, co jej bolelo a tížilo. Nikdy to nezvládl, ani s Leonardem, ani s Danielem, ani s nikým jiným, prostě to nešlo, ale chtěl to zkusit. Věděl, že to chce vyzkoušet a že chce právě s Danielem…

„Tak dobře,” zašeptal a znovu Daniela objal, aby si mohl schovat obličej kamsi do jeho hrudi. Líbilo se mu tam, u černovláska se cítil daleko příjemněji, klidněji a uvolněněji. V bezpečí. „Omlouvám se,” vydechl pak dostatečně nahlas, aby ho jeho společník slyšel. Mrzelo jej to, všechna jeho bolest ho mrzela. Nechtěl, aby trpěl, a těmito slovy mu více než dobře dokázal, že to se mu nedařilo.

„Já ti jednou řeknu všechno, slibuju,” zamumlal a víc se na něj natiskl, „jen… to asi nebude hned. Ale věřím ti, víc, než to vypadá a než si myslíš…” Bylo tak zvláštní najednou s ním mluvit s vědomím, že to ví. Že ví o jeho lásce a že mu nevadí, naopak – že jej chce držet, hladit, líbat… Bylo to tak jiné mluvit spolu jako pár, takové otevřenější, důvěrnější. Jiné, zvláštní. Ale hezké…

„Dobře, dobře, promiň, já na tebe nechci tlačit, vím, že to máš nastavené jinak, nechci po tobě, abys mi převyprávěl svůj život hned teď, jen prostě…,“ odmlčel se Daniel. Nechtěl na něj naléhat, věděl, že se nezmění jako mávnutím proutkem. Tušil, že i když je teď jeho přítel, stále na něj bude muset jít pomalu, získat si jeho naprostou důvěru nebude nic lehkého, ale Daniel věřil, že to zvládne.

Chvíli byli jen ticho a užívali si blízkosti, když do černovláskovy hlavy vstoupily pochyby. Lucas mu tvrdil, že ho miluje, a Daniel byl ochoten mu to věřit. Zrzek byl čistá duše, která by se nedopustila takových podrazů, jakých byl schopný kdysi on, přesto ho ale přepadla žárlivost.

Tvrdil, že Lea nemiluje, že je jeho nejlepší kamarád, jenže co potom znamenal ten divoký promilovaný večer tehdy?

Musel se zeptat, ačkoliv rozhodně nechtěl působit jako stíhačka a žárlivec – tohle však už dávno Lucas musel vědět.

„Luku, já… slyšel jsem vás s Leonardem. Já vím, že jsi tvrdil, že je jen kamarád, ale já prostě musím vědět, jestli spolu spíte, tedy pravidelně… Chtěl jsi to sám, že ano? Nenutil tě ničemu, že ne? Nechtěl bych ti nic přikazovat, ale nejsem si jistý, jestli bych snesl, kdyby nějaký blonďák prznil mého kluka…“

Zrzek se nepatrně zamračil ve snaze přemýšlet a zjistit, co měl Daniel na mysli, význam jeho slov mu ale unikal. Tedy, chápal, co se mu černovlásek snažil říct, zároveň tomu ale vůbec nerozuměl.

„Proč by mě prznil? On by se mnou nespal, kdybych nechtěl, ale teď…, jak jsi nás mohl…, já ti nerozumím,” nechápal Lucas. S Leonardem spal roky zpátky, věděl, že u toho Daniel vážně nebyl. Musel mít na mysli dny v nejbližší době, jenže v těch se s Leonardem vážně nemiloval, proč taky? Lásku k němu necítil.

Uvědomil si, jak naivní byl. Takhle vážně fungoval jen on… Jenže i tak, k Leovi nic necítil, a tak by se s ním milovat nedokázal, nechtěl. A blonďák taky nechtěl, už jen proto, že nechtěl Lucas, ale taky proto, že spolu prostě nebyli, už ne.

„Já s ním ale nespal,” řekl jistě, všiml si ale pochyb, které viděl v šedých očích černovláska. Evidentně mu moc nevěřil, nejspíš měl informace, které Luke postrádal. Jak je mohl slyšet, když spolu nic neměli?

„Opravdu ne. Byli jsme spolu běhat, i kdybychom chtěli, jakože jsme nechtěli, on už by nezvládl nic, vždyť si pamatuju, co vyváděl, když jsme se vrátili, přece…,“ v ten moment se zarazil. Konečně mu to začalo docházet, skládačka, kterou měl v hlavě, konečně obsahovala správné díly a on se začal usmívat. Nejprve nepatrně, potom víc a víc, až se nakonec tiše smál, nemohl přestat. Pak si ale všiml vyčítavého, snad až smutného pohledu černovláska.

„Já s ním nespal. Tvrdil, že ho bolí úplně všechno, a tak jsem ho masíroval…,” pokrčil rameny a usmál se.

V tu chvíli se s ním rozesmál i černovlásek, a kdyby kameny padaly ze srdce, nyní by Adelaide zažilo zemětřesení – tak moc se mu po těchto větách ulevilo.

„Takže mi chceš říct, že jsem si vytrhal tisíce vlasů a vydrolil všechny tři plomby, které mám v zubech, úplně nadarmo?“ úlevně si povzdechl a zavřel oči, aby se nemusel dívat do vysmátých očí. Žárlil úplně zbytečně, naprosto a nesmyslně.

„Ještěrko, musíš vědět, že jsem strašně majetnický, za což se ti už dopředu omlouvám, ale budu se snažit se krotit,“ pousmál se, ale sám v sobě cítil nejistotu. Věděl, že jeho přílišná žárlivost byla jedna z věcí, která vyhnala Elisabeth z jeho náruče. A moc dobře si pamatoval, jak se škaredě díval na všechny, kteří na Lucase jen pohlédli. Děsil se toho, jak bude na kohokoliv reagovat, s pocitem, že zrzeček je jeho přítel, a tudíž se mohou brány žárlivosti otevřít naplno. Lucas nebyl takový, že by ho úmyslně provokoval, ale sám Daniel věděl, že vidí i to, co vůbec nebylo, a ta situace s Leem a masírováním byla toho důkazem.

Na to se Lucas usmál ještě víc a instinktivně se natáhl, aby jej mohl pohladit po tváři. Ten pocit, že se nemusí zastavovat nebo řešit, co si Daniel pomyslí, byl úžasný, vždycky byl na takové dotyky, hlazení, mazlení, věděl to o sobě a tušil, že zrovna Daniel se tomu nevyhne. Nezbývalo než doufat, že mu to nebude vadit.

„To přece nevadí… Já jsem rád, že ti na mně záleží,” řekl a znovu se mu nasáčkoval do náruče, tak těsně, že ho cítil celou horní polovinou těla. Hlavou mu blesklo, jak rád by se k němu dostal ještě blíž tak, aby ho mohl obejmout pořádně, a v ten moment to vystřídala další myšlenka – proč vlastně ne? Opatrně se přesunul na Danielův klín, kde se na něj znovu natiskl. Tohle bylo lepší… Nevinně se zazubil, když se na něj černovlásek překvapeně podíval.

„Já taky žárlím, často… Víš, jak moc jsem žárlil na Aliciu? Na to všechno, co za tu noc dostala? Na to, jak jsi na ni koukal, jak jsi ji líbal, držel…,” na chvíli se odmlčel a podíval se mu kamsi hluboko do očí. Uvědomoval si, kam svými slovy směřuje, chtěl to ale dopovědět. Tváře mu nepatrně zčervenaly, nebyl zvyklý takhle mluvit, bylo to zvláštní. Svěřovat se s pocity a myšlenkami, které měly zůstat hluboko v něm.

„Tolik jsem žárlil na to, jak jsi ji chtěl…”

„Nechtěl jsem ji, chtěl jsem někoho úplně jiného, nedostupného v mé hlavě, a vlastně i v reálu…,“ zašeptal mu do ucha Daniel a přejel lehce přes jeho náušnici.

„Ale řekni mi, co bys chtěl ty?“ zeptal se mírně zhrublým hlasem, chytil ho za jednu z jeho úžasných půlek a málem zasténal. Tolikrát na jeho zadnici chtěl sáhnout, vzít ty nádherné polokoule do rukou, a teď? Teď je cítil nejen v dlani, ale i na stehnech, ale hlavně se mu otíraly o jeho nyní už polostojící úd.

„Luku, prosím, slez ze mě…,“ vydechl, „protože jestli to neuděláš, vezmu si tě, bezostyšně a beze studu a bude mi úplně jedno, že jsme ještě nebyli na rande a že to není tak brzy správné. Strašně moc mě vzrušuješ, ani netušíš jak…“

Informaci, tolik pro něj cennou, bohužel Lucas zavnímal jen okrajově. Vnitřně se ale zatetelil štěstím – teď už nepochyboval, kdo ta osoba byla. Daniel na něj myslel už tehdy? Jestli existovalo nebe, právě se do něj dostal, a to nejen touto větou, ale hlavně všemi dotyky, pohledy a slovy, které mu černovlásek věnoval dál. Jak dlouho si přál, aby mu přesně tohle všechno dělal, jak dlouho snil, aby ho chtěl, a teď to tu prostě bylo. Černovlásek jej držel a rozechvíval vším, co dělal a říkal, cítil, jak se mu valná většina krve nacházející se v jeho těle hrne mezi nohy a to, co zbylo, míří do hlavy – ne do mozku, ale do tváří. Tělem se mu ve vlnách přelévala touha, nikdy nezažil nic tak silného! Chtěl ho, věděl to.

Jindy by chtěl čekat, chtěl by, aby všechno bylo správné, i s Leem to tak bylo, jenže tohle nebyl Leonardo. Tohle byl Daniel, kterého Lucas miloval a se kterým to prostě chtěl, už tak moc dlouho…

Tiše zasténal, když mu znovu zmáčkl zadek – i když ho sám na sobě nesčetněkrát propaloval pohledem, věděl, jak moc citlivý na něm vlastně byl, a toto ho vzrušovalo víc, než by si přál. Podíval se přímo do očí černovláska, které jako by jej v ten moment žádaly o stáhnutí se, ale zároveň mu tiše přikazovaly, ať zůstane. Slibovaly, že pak zažije něco daleko krásnějšího než cestu rájem, a on jim to věřil. Věděl, po čem touží.

„Já bych chtěl tebe,” zašeptal chtíčem zastřeným hlasem a cítil, jak zčervenal ještě o maličko víc, zároveň jej v ten moment ale tolik vzrušoval, byl nádherný. „Mně nevadí, že jsme nebyli na rande, půjdeme někdy jindy… Bude to správné, bude to dokonalé, vím to. Chtěl bych tebe, chtěl bych, aby sis mě vzal…,” skoro svůj hlas nepoznával, věděl ale, že mu mluvil přímo z duše, ze srdce. Takhle to chtěl a byl si tím naprosto jist.

Text písně: Max Pezzali – Eccoti