Zkouška ohněm – 18. Tajemství, které nemělo být vyzrazeno

Zrzek se snažil zhluboka dýchat, zatímco rukou dál pevně svíral Danielovu dlaň. Věděl, že má v černovláskovi po svém boku oporu, tolik ho jeho přítomnost uklidňovala, ale stejně se bál. Bylo to nepříjemné, z vody v pase mu bylo úzko. Vnímal, jak ztěžovala každý krok, jak se chovala jinak než vzduch, v němž se pohyboval běžně, nevěřil jí. Už dvakrát jej podrazila.

Zastavil, pevně sevřel víčka k sobě a jen dýchal, jen vnímal, kde byl, co dělal a jak se cítil. Zatím to bylo dobré, i když krajně nepříjemné. Hlavní bylo udržet sebe sama dost v klidu, aby zvládl uvažovat. Věděl, že nesmí zmatkovat, že se nesmí poddat panice, taky si byl ale vědom, že mu srdce bušilo rychleji než jindy – ne tím způsobem, jako když se miloval s Danielem, bylo to takové úzkostné. Měl strach.

Věděl, že ona obávaná panika je kdesi v něm, připravená, a že i když se snažil nepoddat se jí, byla tam. Čekala…

Když si uvědomil, jak pevně svírá Danielovu dlaň, lehce sevření povolil a omluvně se na něj usmál, ačkoli moc do smíchu mu nebylo. Opravdu se snažil nevypadat vyděšeně, jenže to nebylo tak lehké.

Zafoukal vítr a zvedl drobné vlnky na hladině. Nepatrně se oklepal, když je cítil, a konečně udělal další krok, bazén se ale začal svažovat víc než na posledních metrech, s tím on nepočítal a noha mu na hladkém povrchu dna bazénu podklouzla. Byl to jen malý, maličký moment, kdy jeho tělo kousek po kousku mizelo pod hladinou, a přesto ho vnímal od začátku až do konce, srdce se mu zastavilo a v očích se mu objevil strach. Panika, kterou se celou dobu snažil zahnat.

Vždycky o sobě věděl, že byl tak trochu nešika. Spíš víc než trochu – pokud něco šlo pokazit, vylít nebo se o něco přerazit, on to vždycky zvládl, ale teď šlo o daleko víc než pár kapek vody na podlaze. Nestačil promluvit, z hrdla se mu nevydralo vůbec nic, jen vykulil oči, nápadně zbledl a vzápětí je zase zavřel, víčka pevně svíraje k sobě, očekávaje obávanou kapalinu. Jenže do vody se nedostal.

Rychle se přitiskl k tělu černovláska, který ho v pádu pohotově zachytil a pevně jej objal, hlavu si schovávaje někam do ohbí jeho krku.

„Držím tě, nemusíš se bát, slíbil jsem ti přece něco!“ tiskl jej k sobě Daniel a měl pocit, že mu srdce bije snad ještě rychleji než jeho příteli, který se mu třásl v náručí. „Nemusíme pokračovat, jestli nechceš, můžeme to zkusit zase jindy…“

Zrzek se nepatrně pousmál, když to slyšel. Bylo fascinující, jak moc jej uklidňovalo černovláskovo objetí, to, že jej držel a nechal tisknout se k jeho pevnému tělu. V ty momenty se v něm všechno uklidnilo, bylo to, jako když se po bouřce vyjasní. Když přestanou padat těžké kapky a zpoza temných mraků vykoukne slunce. A když se vprostřed oblohy objeví duha.

Ještě chvíli tak jen stál, hlavu na Danielově hrudi a ruce kolem jeho pasu. Cítil konečky jeho vlasů, vodou natažených skoro k jeho půlkám, ačkoli teď už se mu opět kroutily do vln, a pod nimi jeho svaly. Cítil jemnou kůži, která se pod jeho prsty napínala, a vnímal Danielovu osobitou vůni, nehledě na to, že mu černovlásek dýchal kamsi do vlasů, a to všechno odvádělo jeho myšlenky a tím jej činilo klidným.

„To by bylo fajn,” přikývl a vyrazil ke břehu překvapivě daleko rychleji, než jak se dohromady pohyboval poslední dlouhé minuty směrem do hloubky. Nakonec se vyhoupl na břeh, posadil se a oddechl si. Pousmál se, když viděl, jak jej Daniel pozoroval. To by bylo…

Daniel si povzdychl, ještě jednou rychle přeplaval bazén a sedl si vedle Lucase zabaleného v ručníku.

„Ještěrko, netrap se, příště to bude lepší, ano?“ přitiskl jej k sobě a políbil do vlasů. „Pojď, půjdeme domů, ty se oblečeš do toho sexy pyžamka a já se budu užírat touhou tě bezostyšně zprznit.“

Uculil se na něj a jen doufal, že jeho slova nevezme vážně. Jedno však věděl – jen pohled na jeho zadek a blízkost celé jeho osoby mu způsobovaly nemalé pnutí v plavkách. Měl chuť si dát pár facek. Nikdy tímhle netrpěl a teď si připadal jako neukojený puberťák, kterému se postaví jen z dívčího úsměvu, v tomto případě z nejistého pohledu a drobného zvlnění úst, který na něj Lucas hodil, když pochopil, že si z něj Daniel jenom střílí, aby odlehčil situaci.

Luke se usmál ještě víc a věnoval mu spěšný motýlí polibek. Líbilo se mu, když s ním Daniel mluvil takhle, protože teď už jej to nevyvádělo z míry. Pravda, maličko nachu se do jeho tváří dostalo, bylo to ale tak nějak zvláštně příjemné, byl rád, že se Danielovi líbil.

To, že mluvil zrovna o jeho spacích šortkách a tričku z dětství, byla kapitola sama pro sebe, jelikož tu kombinaci by označil všelijak, jen ne jako sexy. Pokud to tak ale vnímal černovlásek, dělalo mu to radost a nutilo ho to usmívat se, chtěl se mu líbit a chtěl jej přitahovat tak, jako ho samotného přitahoval Daniel.

Zvedli se a zamířili do domu, v němž Luke takřka vyběhl schody do patra. Upravil se, osušil a pochybovačně se zahleděl na své šedé šortky. Pak si je natáhl a sám na sebe se podíval do zrcadla.

Panebože!

Ne, tohle neměl dělat, věděl to. Vždyť v tom vypadal příšerně! Jako holka… Nechtěl vypadat jako holka! Ale Danielovi se podle všeho líbil. Co když to ale říkal jen tak? Sakra, měl by nad tím přestat tolik přemýšlet, prostě si to sundá!

Anebo se tak černovláskovi vážně líbil? Moc nechápal, jak by to mohlo být možné. Navlékl si i spací tričko a v ten moment už doopravdy jen stěží odolal chuti sám na sebe se zašklebit. Ne, Daniel si z něj musel dělat legraci. Panebože, horní polovina jeho těla vypadala dětsky a ta spodní mu přišla dívčí. Ani jedno být nechtěl.

Sakra! Měl by se rozhodnout. Jinak, měl by to ze sebe sundat. Anebo si to nechá a kdyžtak bude předstírat, že si dělá legraci? To je hloupost, kolikrát on si z Daniela dělá legraci…?

Jenže jiné eso v rukávu neměl.

Nakonec nad všemi svými myšlenkovými pochody pomyslně mávl rukou a seběhl dolů. Daniel tam ještě nebyl, tak se zatím usadil na gauč a odemkl telefon. A hned první ikonka, která na něj vyskočila, patřila Messengeru.

Bylo to překvapivé, ale první, co jej v souvislosti s tím napadlo, rozhodně nebylo pročíst si 600 nových zpráv ze skupiny. Na ikonku ale klikl, otevíraje úplně jiný chat, z nějž na něj svítila profilovka jeho neznámého.

»Dami, já jsem asi nejšťastnější člověk na světě. Chci ti to říct, protože jsi mi tolik pomáhal, dlužím ti to – my se dali dohromady! Miluje mě, opravdově miluje, můžu se ho dotýkat, líbat ho… Je to tak nádherné. Přijdu si jako v nejhezčím snu a jen se bojím, jaké pak bude probuzení, protože tohle vážně nemůže být reálné. Kdybys viděl, jak krásně se na mě usmívá, jak se o mě stará a jak moc mu záleží na tom, aby mi neublížil…

Všechno je tak krásné, já ho tolik miluju. Všechno, co mi říká, co dělá… Má nádherné oči, vždycky měl. A víš co? Říká mi Ještěrko. Vždycky se pak musím usmívat, buší mi srdce, je to jenom naše, pro ostatní možná nepochopitelné, ale hrozně krásné, miluju, když mi tak říká.

Asi to všechno přeháním, viď? Ale nemůžu si pomoct, přijdu si tak šťastný. Nikoho jsem tolik nemiloval, vlastně jsem nikoho nemiloval… Je speciální, nejlepší, co bych si mohl přát, vím to, protože tohle, co se se mnou děje s ním, se mi nikdy dřív nedělo, a snad i proto jsem byl radši sám. Vlastně, kdyby nebylo jednoho jediného vztahu z dřív, byl bych ještě panic…

Panebože, já jen doufám, že bydlíš někde na druhé straně zeměkoule, protože kdybys mě někdy potkal, asi by ses smál. Hlavně to nikdy nesmíš říct jemu, to by bylo… Doteď si vybavuji, jak na mě koukal, když říkal, že nechce, abychom žili jako dva mniši. Smál se… Asi je to vtipné, ale háček je v tom, že já tak žil, poslední roky.

Ale to mu nikdy neřeknu, bylo by to takové trapné. On sám je daleko zkušenější, i když ne co se chlapů týká.

Co ty? Víš, hrozně rád bych ti nějak pomohl, přál bych si, abys byl tak šťastný jako já teď. Prosím, řekni mi, jak to u vás vypadá, rád poradím, pomůžu, cokoli…«

Odeslal zprávu a zamkl telefon. Celou dobu se na jeho obrazovku přiblble culil, možná tak nějak zamilovaně…

Slyšel, jak na stolku cinkl Danielův mobil, v ten moment se ale taky otevřely dveře do Danielova pokoje a tomu se zrzek rozhodl věnovat raději. Postavil se a rozpačitě se usmál, když si všiml, jak očima přejel přes jeho oblečení.

„Nachystám něco k večeři,” navrhl raději s úsměvem, políbil jej na tvář a i s mobilem v ruce zamířil do kuchyně.

Ještě před tím Daniel pohladil Lucasovo rameno a líbnul ho do vlasů.

„Ty jsi moje skvělá kuchařinka,“ uculil se, načež od něj schytal vyčítavý pohled. „Promiň, když ty jsi vážně hezký, když stojíš u té linky a něco kuchtíš, a já jsem ti za to fakt vděčný…“

Pokrčil rameny, nechal zrzka pracovat a vzal do rukou mobil, který mu blikající kontrolkou sděloval zprávu. Nepochyboval o tom, že jsou to zase ti dva a nejspíš probírají nesmrtelnost brouka, alespoň doufal, že řeší kraviny, a ne je dva. Ačkoliv tento rozhovor by si snad nechali do soukromých zpráv…

Lucas

Vyděšeně se podíval otevřenými dveřmi do kuchyně, ale zrzek spokojeně vytvářel nějakou zeleninovou směs a potichu si broukal písničku, která hrála z přehrávače. Zpíval potichu, ale přesto i na tu dálku to Danielovi rvalo uši.

Vážně neumí zpívat!

Oddechl si – nejspíš, bylo všechno v pořádku. Začetl se tedy do jeho zprávy. Usmíval se a tělem se mu rozlívala spokojenost. Tolik krásných slov… Z té zprávy úplně prýštilo štěstí. Chvíli se těmi větami opájel, pak ho ale polil studený pot.

Co mu na to napíše? Musí to ukončit! Teď hned!

»Zdravím tě, Lucasi, ani netušíš, jak jsem rád, že jsi šťastný, opravdu ze srdce jsem ti to přál. I já jsem šťastný, protože stejně jako na tebe i na mě se usmálo štěstí a získal jsem člověka, jehož miluju. Teď to vím naprosto jistě, miluji ho jako nikdy nikoho. Já ti moc děkuji za všechno, co jsi pro mě udělal, za tvé povídky i za to, že jsi mi otevřel oči. Ale musím se s tebou rozloučit. Kdyby můj přítel zjistil, že si s tebou píšu, roztrhl by mě jako hada. Ačkoliv je jindy klidný a schopný mi odpustit různé věci, tohle by nejspíš nerozdýchal a popravdě já, po tom, co by nastalo, asi také ne.

Takže ti přeji do života hodně štěstí a pevně doufám, že ti tvá láska nikdy neublíží a budete spolu šťastní.«

Musel to ukončit – Lucas už je šťastný, nepotřebuje žádného zpovědníka na telefonu.

Zrzek zatím odložil mísu, v níž chystal jídlo, a zvedl telefon blikající novou zprávou. Na rtech měl úsměv, těšil se, co mu jeho neznámý poví, jenže v momentě, kdy zprávu dočetl, všechno to štěstí opadlo. Jen koukal na chladný displej, znovu a znovu si zprávu pročítal a podvědomě jí odmítal věřit, nechtěl! Měl svého neznámého rád, považoval ho za přítele, kamaráda. Tolik mu pomohl, nechtěl se jej vzdát. Přišlo mu, že od něj Damián utíká – styl, jakým byla zpráva napsaná, se vůbec nepodobal uvolněnému způsobu psaní, který jeho neznámý jinak užíval. Bylo to, jako by se mu vážně dělo něco zlého, a to Lucas nechtěl, mrzelo ho to a přál si nějak mu pomoct, jenže to nemohl…

»Počkej, neodcházej. Já ti nerozumím… Vždyť jsme přátelé, já ani nechci nic víc, jen si s tebou povídat. Já nechci nikoho jiného, já už svou lásku mám, proč by se zlobil? Řekl jsem něco špatně? Jestli ano, tak mě to mrzí, nechci si s tebou přestat psát. Mám tě rád, jsme přátelé, i když jen na dálku. Děje se něco? Zlobíš se? Pokud vážně jde jen o tvou lásku, já jsem přece pro to, abyste byli spolu, nikdy bych vám to nechtěl nijak kazit. Můj přítel by se taky nezlobil, občas žárlí, stejně jako já, ale rozhodně by na mě nekřičel ani nic takového. Neublížil by mi, nikdy.

Je něco, co bych mohl udělat, aby sis tohle rozmyslel?«

Chvilku ještě pozoroval celou svou zprávu, pak ale klikl na odeslat. Už si nezpíval, i když hudba z rádia hrála stále. Nebyla však dost nahlas, aby nepostřehl tiché cinknutí z vedlejší místnosti. Hlava mu ale odmítala cokoli spojit.

Tohle byla ta nejdebilnější situace, kterou snad Daniel za život zažil. Jak z tohoto ven? Nechtěl mu ublížit, i když věděl, že pokud ho něčím neodradí, tak mu ublíží tím víc, protože tohle zákonitě jednou praskne, podřekne se, nebo jen jako teď budou spolu v jedné místnosti a ten proradný telefon bude cinkat jak umanutý. Ano, samozřejmě věděl, že nějak ta upozornění jdou vypnout, to by jen musel vědět, kde to najít. Prošel nastavení odshora dolů a netušil, jak toho v tomhle pekelném stroji dosáhnout. Věděl, že je v těchto moderních technologiích úplně marný, a kdyby nepotřeboval chytrý telefon pro práci, dodnes by měl nějaký retro tlačítkový. S tím si rozuměl vždycky.

Plaše se podíval směrem do kuchyně, ale viděl Luka zabraného do přípravy večeře – vypadal, že nic netuší. Výčitky ho však trápily. Jak ho odradit, aniž by mu ublížil?

»Luku, prosím, tohle je opravdu má poslední zpráva, jsi báječný kluk a nechci ti ublížit tím, že bych byl nucen tě ignorovat. Můj přítel je báječný a respektuje úplně všechno, nijak mě neomezuje, to vůbec ne, ale tohle naše psaní by byl strašný průšvih. Jsem šťastný, že ho mám, a jsem nadšený, že jsi ty našel toho pravého… Tohle je opravdu moje poslední zpráva. Opatruj se a mysli na mě v dobrém. D.«

Lucas zatím stihl dochystat jednoduchou večeři a nandaval ji na talíře, když mu telefon zahlásil odpověď, na niž čekal. Cítil, jak mu tělem koluje nervozita a strach, bál se, že se Damián skutečně vzdá psaní si s ním, a tušil, že v tom, co mu nyní napíše, bude odpověď. Stále ale doufal, že všechno dopadne dobře a že si to jeho neznámý rozmyslí…

Bohužel, to se nestalo. Smutně se zadíval na zprávu, poslední, kterou od něj dostal, a bylo mu skoro do pláče. Vždycky svému neznámému přál štěstí, přál mu člověka, jehož miloval, ale nikdy nečekal, že to bude znamenat jejich konec. Měl ho rád, už jen proto, že mu tolik pomohl, způsobem mluvy mu navíc připomínal Daniela a to ho uklidňovalo, i proto si s ním tak rád psal. Byl to jeho kamarád.

»Já tě ale nechci ztratit… Mám tě rád, já vím, že stále mám svého přítele, kterého miluju, vím, že je tu pro mě, ale tebe mám taky rád, jsi pro mě důležitý, chápeš? Já ani nevím proč, ale tak nějak snadno se ti věří, máš v sobě něco hezkého, snad až povědomého.«

Omylem klikl na odeslat dřív, než chtěl. A ve vedlejším pokoji se ozvalo cinknutí.

»Nechci o tebe přijít, Danny, vážně nejde něco dělat, cokoli?«

Cink.

Překvapeně zamrkal. Takhle jej oslovit nechtěl, telefon mu to opravil sám.

»Dami, ne Danny. To mi opravil telefn«

Cink

»Tlefon«

Cink

Byl roztržitý, dělal zbytečné chyby, jenže jinak mu to v ten moment nešlo. Situace, do níž se dostal, jej uváděla do takové nálady…

Kruci!

»Telefon!!!«

Cink

V ten moment se zarazil. Divný pocit, který do té doby držel hluboko v sobě, se najednou dostal k ovládacímu panelu jeho těla a on si jej konečně připustil, přesto ale chvíli trvalo, než se ono podezření dostalo až do jeho hlavy. A přesto – Danielův telefon cinkl pokaždé, když on odeslal zprávu. Bez výjimky. A vzhledem k tomu, co jeho neznámý psal, to prostě…

V ten moment mu mobil málem vypadl z rukou. Cítil, že mu srdce vynechalo pár úderů.

Ne, ne, ne! Tohle nebylo možné, to prostě nešlo. Nemohlo to tak být, jeho neznámý nemohl být černovlásek, protože to by znamenalo, že to jemu se celou dobu svěřoval. Že z něj celou dobu tahal informace o sobě samém. Že jej celou tu dobu trápil úplně zbytečně.

»Dami?«

Cink.

Najednou měl pocit, že se mu nedostává vzduchu. Byl těžký, nedýchatelný, a jeho tělo bylo taky těžké, nohy měl ale jako z želé. Nebylo to příjemné, naopak – od srdce se mu výš a výš dostával zvláštní pocit, který ještě neznal, bylo v tom zklamání, snad jakási hořkost, smutek, snad i zlost, ale tu necítil tolik. Spíš si přišel podvedený. Zneužitý. Člověkem, kterého miloval.

Nepochyboval. Teď už ne. Bohužel, tak jistý si ještě ničím nebyl.

Najednou ho přešla veškerá chuť k jídlu. Večeře už byla hotová i nandaná, on ale najednou nechtěl ani jíst, ani další sekundy stát v kuchyni v Danielově přítomnosti. Připadal si jako jakási loutka, kterou asi i byl, a to jediné, co mu zbývalo, bylo doufat, že se černovlásek u této hry alespoň dobře bavil.

»Oznámení se vypínají v nastavení. Ne v Messengeru, ale v nastavení telefonu… Danieli, ty jsi vážně idiot.«

Odeslal zprávu, popadl talíř s vlastní porcí a dřív, než se z druhého mobilu ozvalo známé cinknutí, došel ke schodům a vyběhl nahoru do patra, kde se zavřel a zamkl do pokoje. Dolů se vrátit odmítal.

„Ještěrko…,“ hlesl potichu Daniel a vložil hlavu do dlaní. Celým jeho tělem se rozšířila bolest a on neměl sílu se jí bránit. Věděl, že si zaslouží trpět, a tohle byla jen první fáze jeho sebemrskačství.

Chvíli jen seděl a snažil se urovnat zběsilé myšlenky, jež ho neustále nabádaly se zvednout a běžet za ním. Tělo však vinou staženého srdce nemělo sílu.

Zoufale se snažil vymyslet další krok, který by měl udělat, hledal slova své obhajoby, ale všechno, co mu mysl přinesla, znělo neúplně. Věděl, že teď mu lhát nesmí, a nejspíš by to na něm Lucas i poznal, že část důvodů si s ním psát byla jen jeho sobeckost.

Jak tohle obhájí? Že je sobec a zmetek? Že ho obelhával…

Bylo to neomluvitelné, a ačkoliv byl Lucas velmi tolerantní, tohle už bylo moc. Tolik Danielovi důvěřoval, opíral se o něj celým svým tělem, a on jej tímto nechal spadnout do propasti.

Důvěra je podlomena a nejde nijak slepit. Už nikdy nebude taková, pokud mu vůbec kdy ještě nějakou věnuje…

Kysele se pousmál. Pokud za ni nezačne bojovat, nevrátí se ani v těch střepech, ve kterých se nyní nacházela.

Vyběhl schody a zaklepal.

„Luku, prosím, vyslechni mě, rád bych ti to vysvětlil!“

Z pokoje se však nic neozývalo. Vzal tedy za kliku. Zavřeno – pochopitelně, co čekal?

„Ano, máš pravdu, jsem idiot! Vím to už dávno, hned po odeslání první zprávy jsem to věděl, chtěl jsem to ukončit, ale… nedokázal jsem to. Věř tomu, že jsem se našimi zprávami nebavil. Nikdy! Chtěl jsem ti pomoct, trhalo mi srdce, jak ses trápil. Dobře víš, že jsem si myslel, že tvá láska je Leo, a ačkoliv jsem ho neměl rád, chtěl jsem, abys byl šťastný! Taky jsem si naivně myslel, že Damiánovi o sobě řekneš věci, které jsi mně říct nechtěl. Já jsem kolikrát netušil, co se ti honí v hlavě. Možná jsem byl sobec, ale všechno jsem to dělal pro tebe. Zamotal jsi mi hlavu a já jsem byl bezradný. Tenkrát, když mi Leo vyčítal, že se o tebe nestarám, že netuším, jaké bouře v tobě kolikrát zuří, věděl jsem, že má pravdu! Nevěděl jsem, na co myslíš, protože jsi mi to neřekl, nenaznačil. Doufal jsem, že se neznámému svěříš dřív. Byl jsem hloupý, strašně! Nechci, aby jedna moje nešťastná chyba zničila všechno, co mezi námi je! Prosím, pusť mě dovnitř!“ jeho hlas zněl hodně zoufale, ale mladíka na druhé straně dveří nepřesvědčil.

„Odpověz aspoň, mám o tebe strach…! Ještěrko, prosím, mluv!“ Prudce zabušil na dveře. „Ještěrko!!! Takhle to přece nemůže skončit! Takhle ne! Prosím…,“ poslední slova už byla pro něj téměř neslyšná.

Chvíli ještě postával u dveří, ale když viděl, že se odpovědi nedočká, s povzdechem odcházel.

Jak se může nejkrásnější den v životě v minutě změnit v noční můru?

Zůstal jen tupě zírat do zdi. Tohle nemohla být pravda!

Jak moc si přál, aby to byl jen hloupý sen, ze kterého se probudí a bude držet spící Ještěrku v náručí. Šeptal by jí slůvka lásky do rusých vlasů, dokud by mu neukázala své krásné oči.

Ne, stop!

Nechtěl se mučit představami, které vinou jeho hlouposti už nikdy nenastanou a on zase bude dlouhé měsíce, možná i léta sám.

Ztratil ho nadobro, odstěhuje se a pak už ho nikdy neuvidí…

Lucas zatím ležel na posteli, tiskl obličej kamsi do polštáře a v rukou svíral plyšového koalu, kterého mu dal Daniel. Nemohl se zvednout, protože věděl, že to už by se neudržel a začal by křičet, brečet, tělem se mu přelévalo zoufalství, které cítil každým dalším uvědoměním, ale i slovy černovláska. Z očí mu vytékaly slzy a během chvíle je měl velké a červené, v rukou stále svíral medvěda a bylo mu mizerně, tak jako už dlouho ne.

On mu věřil! Opravdově věřil, ale Daniel jej celou tu dobu obelhával, už chápal, proč by to byl průšvih, kdyby toto odhalil. Už chápal všechny jeho pochyby! Připadal si jako hlupák, jako ten nejnaivnější a nejpitomější člověk pod sluncem. Celou dobu se mu svěřoval a psal mu o něm samém, vykládal mu, jak moc ho miluje, a věci, které mu nikdy říct nechtěl. Svěřil se, že jej tajně sledoval, že nikdy nikoho jiného nemiloval, odpovídal mu na otázky týkající se Chrise a ujišťoval ho, že s ním nic mít nechce. To všechno bylo… bože, byl tak hloupý!

Připadal si podivně odhaleně, bylo to jako stát před tribunálem jen ve spodním prádle a poslouchat rozsudek, bylo to příšerné. Každý měl nějaká tajemství a Lucas si ta svá přál ponechat, jistě, postupem času by Danielovi stejně všechno, co by chtěl vědět, řekl, ale i přesto, nebo naopak právě proto mu tohle tolik vadilo. Takhle to nechtěl.

Další šok se týkal jeho blogu. A když mu došlo toto, málem se vlastními slzami zalkl.

Panebože! Tělem mu projela hrůza a zoufalství. Daniel četl jeho povídky, jeho myšlenky. Toto bylo jen jeho tajemství, nechtěl, aby o tom věděl. Všechno, co dělal, byl zásah do jeho soukromí, a to nejhorší na tom všem bylo, že Lucas věděl, že by mu všechno řekl, kdyby za ním přišel a zeptal se.

Jenže on mu raději celou tu dobu lhal, hrál si s ním a Lucas mu všechno věřil. Byl to sobec, byl tak… tak…

Sakra!

Sbalil prsty v pěst a vší silou praštil do matrace. Nedokázal to, nezvládl říct, jaký Daniel byl, a moc dobře věděl proč – protože i přes tohle všechno se kdesi hluboko v něm nic nezměnilo, jeho srdce stále bušilo jen pro něj. Pro Daniela. Tak moc se za to nenáviděl!

Všechna jeho slova poslouchal se zatajeným dechem, přál si mu odpovědět, jenže se zalykal vlastními slzami a věděl, že on by to poznal. Nechtěl, aby věděl, že brečel! Nechtěl…

Tolik ho to všechno bolelo, ale taky mrzelo, bylo mu z toho mizerně a přál si všechno vrátit a tuhle pravdu se nedozvědět. Věděl, že v jeho nitru bylo všechno stejné, moc dobře si uvědomoval, jak moc Daniela miloval a jak moc by si přál vyběhnout z pokoje a vtisknout se mu do náruče, taky mu to ale zoufale nechtěl odpustit jen proto, že ho miloval…

Daniel se ve svém pokoji sesunul na postel a cítil, jak veliký knedlík v krku ještě roste, a se zděšením cítil, jak se mu do očí tlačí slzy. Rychle polknul, zamrkal a potlačil nutkání slzy propustit ven. S mírně třesoucí se rukou sáhl po telefonu. Nezbývalo mu nic jiného než Lucasovi napsat a doufat, že si jeho zprávu přečte.

»Věděl jsem, že ti ublížím, proto jsem se lásce v mém srdci tak bránil, pokud by to nebylo tímhle, čehož jsem si vědomý, později by to bylo něčím jiným. My dva… asi nám není souzeno být spolu. Možná je to tak lepší, že to skončilo dřív, než vůbec něco stačilo začít. Bude ti beze mě líp… se mnou by ses jen trápil, a já nechci, abys byl nešťastný. Miluji tě a byl bych schopný pro tebe udělat cokoliv, ale jsem jenom člověk, který dělá hloupé chyby a který má otřesnou povahu… Chci a snažím se ji krotit, opravdu, ale asi by to do budoucna nestačilo. Znáš rčení slon v porcelánu? Já jsem ten slon a ty ten nejkřehčí porcelán. Stále bych po sobě jen sbíral střepy, které bych musel neuměle lepit, a ty bys byl stále se mnou nešťastnějším. Přes to všechno tě miluji a rve mi srdce, když vím, jak moc jsi teď zklamaný. Jak moc tě to bolí… Vím to, protože mě to bolí stejně. Možná mi to nebudeš věřit – pan ledovec, že? Kdepak! S tebou už dávno ne. Naučil jsi mě lidskosti, naučil jsi mě opravdově milovat, celým svým srdcem, a já jsem ti za to neskutečně vděčný. Miluji tě, Ještěrko, jako ještě nikdy nikoho. Je to můj trest za všechna ta léta, kdy jsem lidem ubližoval svou sobeckostí. Teď to utrpení postihlo i mě… Jen nevím, za co sis zasloužil tu bolest ty. Možná si tohle ani nepřečteš, přesto bych ale chtěl, abys toto všechno věděl. Ty jsi můj anděl, vždycky jsi byl, jsi ta nejčistší duše, kterou jsem já – už podruhé – pošpinil. Strašně rád bych tě poprosil o prominutí, ale vím, že to asi nepůjde. Celou dobu jsi byl moje sluníčko, bojím se, že zhasne…«

Lucas slyšel, že mu telefon oznámil novou zprávu, a stejně tak věděl, od koho je, v ten moment se na ni ale nemohl podívat, nedokázal by ji přečíst. Věděl, že pak už by Danielovi opravdu všechno odpustil, miloval jej a věděl, že černovlásek mu toto opětoval, a kdyby si to od něj ještě vyslechl, nedokázal by je oba dál trápit. Tohle bolelo, jenže to, co mu Daniel provedl, byl podraz, totální, bylo to od něj sobecké a kruté, protože Lucas mu opravdově věřil – jako Danielovi i jako Damiánovi.

Tolik mu to vadilo! Zlobil se, opravdu, protože i když Daniel říkal, že za celou tu dobu neodhadl, kdo je skutečně Lucasova láska, mohl se jej zeptat. Mohl jej normálně oslovit a zeptat se, jestli Lea miluje, on by mu to řekl! Všechno to trápení, všechny slzy a smutek, to všechno nebylo třeba. Každou zprávou se mu Lucas nevědomky vyznával a Daniel od něj odcházel, všechno to zoufalství, strach, dlouhé proplakané minuty, to všechno bylo úplně zbytečné.

Věděl o jeho blogu, o jeho povídkách, četl jeho myšlenky, psal si s ním a radil mu, jak uhnat jeho samého. Říkal sice, že se tím nebavil, a Lucas mu to věřil, protože mu zkrátka věřil všechno vždycky, ale i tak, celá ta situace byla pitomá.

Zlobil se a chtěl se zlobit! Chtěl Danielovi dát najevo, že takový podraz už zopakovat nesmí, protože Luke se bude snažit být upřímný a říkat všechno, opravdu bude, slíbil to, ale i Daniel to musel dělat. Protože zrzkovi nevadila jeho povaha, jeho styl komunikace, to, že občas vyletěl… Chápal jej a respektoval, záleželo mu na něm a v životě by se jej nevzdal pro to, jaký byl, ale tohle nebylo o povaze. Bylo to o rozhodnutí, které prostě udělat neměl.

Nakonec do sebe, ač s nechutí, nasoukal pár lžiček z večeře a rychle se osprchoval – potřeboval si umýt červené oči, tváře od slz, potřeboval se zase vrátit do normálního stavu.

Daniel se vplížil do kuchyně pro jídlo, na které neměl ani pomyšlení. Alespoň jeden ze svých prohřešků si dopřál a udělal si dvojitou kávu. Věděl, že by měl raději volit utišující bylinky, aby se aspoň trochu prospal, ale tušil, že stejně jeho spánek bude stát za starou belu. Vůně pražených zrn i jejich chuť jej aspoň trochu uklidnila a on se odebral ke klavíru. Nepřemýšlel, jen hrál, byly to jen náhodné tóny, které mu šly z duše, ale po nějaké době toho nechal. Věděl, že tóny piana jdou dost slyšet i nahoru, a poslední, co by si přál, bylo Lucase okrást o spánek.

Bylo dávno po půlnoci a Danielovi se stále všechno honilo hlavou. Čím by jej mohl přesvědčit, že to všechno myslel vlastně dobře? Nikdy mu tím nechtěl ublížit, nikdy! Ale hlavně se to nikdy neměl dovědět!

Až v této chvíli si uvědomil, že tímto vlastně Lucas ví, že zná jeho povídky… pročítal si znovu a znovu jeho zprávy a smutně se nad nimi usmíval. Taková krásná slova, co mu věnoval, ačkoliv nevěděl, že to píše tomu pravému. Zaujala ho zpráva, kdy se přiznal, že svého vyvoleného chvíli chodil sledovat za plot. Přišlo mu to tak roztomilé. Vůbec to nechápal zle, nepřišlo mu to divné. Jen roztomilé.

Byl unavený, zničený, a jediné, na co mohl myslet, bylo to, jak moc mu ublížil. Neustále, dlouho do noci kontroloval mobil, jestli si jeho zprávu Lucas přečetl. A stále u jeho zprávy byla jen fajfka, malá ikonka s písmenem L byla kdesi nahoře. Nepřečetl si to a vlastně s tím černovlasý i počítal. Proč by měl. Zase a znova se trápit konverzací, která jim uvázala smyčku okolo krku. Mohl být alespoň rád, že si jeho účet nezablokoval. Pořád je naděje, že si to přečte.

Ráno vstával s pocitem, že vůbec nespal. Nebyl daleko od pravdy, usnul někdy nad ránem a jeho spánek byl neklidný. Přesto, když zazvonil budík a všechno to trápení se mu vrátilo, usnout by už stejně nedokázal. Ihned zkontroloval Messenger – nepřečteno.

Vstal a opatrně vešel do haly. Viděl odtud i na botník, kde chyběly Lucasovy boty. Ne běžecké, to by se byl býval ještě vrátil, ale běžné botasky, ve kterých chodil do práce.

Sedl si k hrnku kávy a vzal znovu telefon.

»Miluju tě! Ještěrko, v těch chvílích, kdy jsem s tebou ještě nebyl, to bylo hrozné, trpěl jsem, myslel jsem, že dlouho nezvládnu se na tebe jen dívat a nemít možnost se tě dotýkat, ale když jsem tě teď ztratil, je to mnohem horší. Nebudu tě krmit kecama, že bez tebe nedokážu žít – dokážu, ale můj život ztratil všechny jiskry, které s tebou měl. Ráno jsem se vzbudil a cítil beznaděj. Kus mě byl pryč. Stal jsem se barvoslepým, zmizely všechny barvy. Vím, že nechceš poslouchat mé výlevy, omlouvám se. Všechno je tím horší, pro tebe i pro mě. Už tě nebudu obtěžovat, jen chci, abys věděl, že cokoliv jsem kdy udělal, za vším stojí má láska k tobě. Uvědomil jsem si, že i ten můj prvotní přešlap jí byl podmíněn. Miluji tě…«

Lucas ten den přišel do práce dřív než obvykle, byl ale rozhodnut si čas, který tam stráví navíc ráno, nevybrat hned odpoledne. Naopak, cítil, že potřebuje nějakou monotónní činnost, na kterou se bude moct soustředit a vypnout tak od všeho, co jej trápilo.

Přes noc se mu všechno, co cítil a necítil, rozleželo, a když ráno vstal, připadal si příšerně. Pořád se zlobil, zároveň jej to ale začínalo mrzet. Nenáviděl se za to. Přišel si naivní a hloupý, ale nechtěl, aby to takhle dopadlo. Bylo mu do pláče, kdykoli si uvědomil, že kdyby všechno bylo jinak, mohl v noci spát v objetí černovláska. Chtěl, aby jej objímal, a společné spaní bylo jednou z věcí, na které se těšil asi nejvíc. Miloval Danielovu náruč, jeho pevné paže a teplo jeho těla, miloval jeho polibky a nemohl se dočkat, až se jejich rty na dobrou noc dotknou, až jej třeba i pohladí a zašeptá mu, že ho miluje. A pak jej obejme, políbí do vlasů a oni spolu usnou, důvěrně propletení…

Každá ta představa nutila jeho srdce stáhnout se, bolelo ho, že se všechno tak rychle pokazilo, ale nemohl jít dolů a všechno to hodit za hlavu, nechtěl!

Potřeboval se probrat. Srovnat si myšlenky, přestat se tolik trápit. A tak tu stál, stříhal vlasy a utápěl se ve smutku a melancholii. Věděl, že to všechno Danielovi odpustí, že to nakonec přejde, jen potřeboval chvilku času, aby to mohlo jít ze srdce. Aby to mohlo být skutečné odpuštění. Nechtěl jen dělat, že se nic nestalo.

A přesto spal celou noc špatně a jediné, co mu k usnutí pomáhalo, byl plyšový koala v jeho náručí. Leo mu kdysi říkal, že postrádání milované osoby často způsobuje nespavost. Věřil tomu, když to ale nyní zažil na vlastní kůži, konečně ta slova plně pochopil.

Tolik Daniela miloval! Miloval ho a miloval, věděl to a paradoxně mu to všechny tyto chvíle říkaly čím dál tím víc. Tolik mu na něm záleželo, tolik mu po tom všem věřil, ale nechtěl! Chtěl se zlobit opravdově, chtěl ho nenávidět! Jenže nemohl. A vlastně za to byl rád…

A v tom byl ten problém – plaval ve vlastních myšlenkách, nedokázal je utřídit, nedokázal se rozhodnout, co doopravdy cítí.

S obědem za Danielem ten den nepřišel. Sám si z domova přinesl dva tousty a ty do sebe nyní nacpal, i když se mu do nich moc nechtělo, pak se ale znovu začal věnovat práci. Jen doufal, že si Daniel něco sežene. I když se zlobil, nechtěl, aby měl hlad, a část jeho samého se o něj chtěla postarat.

Daniel nepočítal s tím, že by ho dnes a vlastně ani další dny Lucas navštívil s obědem. Tohle pomyšlení mu drtilo srdce i vnitřnosti natolik, že měl dojem, že ani není nutné si volat do restaurace pro jídlo. Bylo mu celý den na zvracení a tušil, že to není tím, že by něco špatného snědl. Nesnědl, večeři nechal netknutou v pokoji. Nedokázal nic pozřít, snídani taky vynechal a usoudil, že pokud se nenají alespoň na oběd, tělo selže. Zvlášť když mu dával pořádně zabrat. Měl za to, že když se zničí fyzicky, jeho hlava už nebude mít energii neustále přemýšlet nad tím, co je potkalo.

Tohle si nezasloužili! Alespoň Lucas určitě ne. Ten by měl být šťastný, a přesto Daniel tušil, že trpí.

To ho trápilo snad víc než to, v čem se utápěl on sám.

Domů dorazil až v podvečer. Ve vile bylo ticho. V první chvíli se vyděsil, že už se Lucas sbalil a opustil ho. Uklidnily ho však boty i mikina visící na věšáku. Cítil, jak se mu ulevilo. Zabořil do toho kusu oblečení celý obličej a nasál jeho vůni. Voněla po Lucasovi, po jeho lásce, po Ještěrce, která mu ukazovala cestu a již zradil…

Luke zatím seděl nahoře, na posteli, která byla „jeho”, a přesto věděl, že by daleko raději seděl na té v přízemí, kde by se mohl stulit do černovláskovy náruče. Bylo mu čím dál tím mizerněji, a když dole bouchly dveře, všechno se zhoršilo.

Takhle to nechtěl…

Měl by za ním jít. Možná… Chtěl i nechtěl zároveň, bylo to těžké! Nemohl jít běhat, vylézt na střechu nebo nedej bože psát, nic z toho by nedokázal. A tak jen seděl, držel plyšáka, který jej každým pohledem na něj upomínal na Daniela, rozbouřené pocity a lásku, kterou cítil, a koukal kamsi před sebe, jako by z bílé zdi mohl vyčíst, jak dál.

Měl u sebe večeři, kterou si nachystal – ne že by měl hlad, spíš naopak, jenže věděl, že jíst musí. A snad i proto s velkým sebezapřením snědl pár soust polévky a odebral se do koupelny. A čas zatím plynul, utíkal a utíkal a odpoledne se přehouplo ve večer. Osprchoval se a převlékl do svých spacích šortek a trička, pak se ovšem vrátil na postel a opět se jal tupě hledět před sebe. Po chvilce mu ale pohled sjel k telefonu, který měl položený vedle sebe.

Od příchodu z práce jej nezkontroloval. Snad se bál oné ikonky se zprávou, kterou mu den předtím poslal Daniel, nechtěl to vidět a nechtěl se cítit tak, jak se vždy cítil, teď ale krabičku zvedl a odemkl. A chvíli jen koukal na další oznámení s další zprávou od jeho lásky. Neviděl ji celou, ukázal se mu jen její začátek, moc dobře si ale všiml prvních dvou slov, která jej opět donutila potlačovat zrádné slzy.

Miluju tě!

On ho miloval taky! Hrozně moc! Měl by si to přečíst, tohle nešlo vydržet. Bez Daniela nic z toho, co běžně dělával, nebylo ono, chtěl si s ním povídat, chtěl mu nosit obědy, poslouchat, jak se směje, ale taky ho objímat a líbat, to všechno chtěl! A tak se konečně začetl…

***

Daniel si vzal z kuchyně jen ovoce a rychle zapadl do svého pokoje. Vytáhl z tašky mobil, aby už snad po tisící zkontroloval Messenger. Viděl, že jeho zprávy si Lucas stále nepřečetl.

Zklamaně odložil přístroj a zalezl do postele. Netušil, co by v tuto chvíli měl dělat. Nic ho nebavilo, jen stále přemýšlel, jak by mohl tuto smutnou situaci změnit.

Věděl však, že udělal, co mohl, víc už říct nedokázal. A stále se opakovat a ještě víc ubíjet Lucase zprávami, ve kterých by mu vykládal stále stejná slova, to nechtěl. Teď už je to jen na něm, sám se musí rozhodnout, jestli dá Danielovi ještě jednu šanci. Bál se však, že tohle mu neodpustí, že pochopil jasná fakta…, to, co udělal, bylo zkrátka neodpustitelné. Měl by se s tím smířit.

Vůbec však netušil, jak se s tímto v dalších dnech bude vyrovnávat. Jednou se potkají, bude mu muset pohlédnout do očí… Jednou za čas budou muset prohodit pár slov, pokud se tedy nestane ten nejhorší scénář – Lucas ho nadobro opustí, odejde z jeho vily…

Schoulil se v posteli do klubíčka a přitiskl na hruď svůj malý polštářek. Naivně si myslel, že utiší tu bolest, která se mu celou dobu rozlévala okolo srdce. Nepomáhalo vůbec nic.

Cítil se tak unavený. Nejen fyzicky, ale i duševně. Ještě víc k sobě natiskl polštář a vyčerpaně zavřel oči.

Když Lucas dočetl poslední řádky, z očí mu vytekly další slzy a z hrdla se vydral vzlyk, následovaný dalším a dalším. Chvílemi na ta smutná slova ani neviděl, jak měl zamlžené vidění, věděl ale, že takhle moc jej nic nebolelo. Nikdy!

Daniel to chtěl ukončit, to všechno, co mezi nimi bylo, jenže to on nechtěl! Takhle to nechtěl! Zlobil se, stále, ale přece to pro to nemohli zahodit jako použitý list papíru, to nešlo! Milovali se, nikdy k nikomu necítili tolik lásky jako k sobě navzájem, tak to měl Lucas a teď viděl, že i Daniel. Dlouhé týdny snil a doufal, že jej jednou bude smět políbit a pohladit, to jediné, na čem mu celou dobu záleželo, bylo získat možnost vtisknout se mu do objetí a usmát se na něj.

Miloval ho! A konec nechtěl!

Odhodil telefon kamsi vedle sebe, posadil se a složil hlavu do dlaní. Stále se zlobil, o tom žádná, nechtěl to Danielovi všechno odpustit na lusknutí prstu a vlastně ani nemohl. Čím dál víc jím ale cloumala touha běžet za ním a říct mu, že to jednou nebude bolet, že ho chápe… Že se zlobí! Ale že ho tolik miluje…

Znovu se rozvzlykal. Každé slovo na něj přímo křičelo, že Daniel cítí to samé co on, a jeho bolest a smutek mu trhaly srdce, věděl, že ze všeho nejvíc by si stejně přál obejmout ho a políbit, dlouze a láskyplně, natisknout se na něj a zašeptat mu, kolik pro něj znamená.

Nechtěl mu to všechno odpustit! Opravdu se zlobil, černovlásek ho podvedl, vytahoval z něj informace, hrál si na někoho, kým nebyl, udělal si z něj loutku, které tahal za provázky.

Pohled mu znovu padl na telefon, a tak jej opět chytil do rukou, znovu si pročítaje Danielovy řádky. Tentokrát četl pomaleji, srdce se mu ale svíralo, znovu a znovu, každým slovem.

Se mnou bys nebyl nejšťastnější…

Je dobře, že to skončilo dřív, než to stihlo začít.

Nebylo nám souzeno být spolu.

Beze mě ti bude lépe…

Z hrdla se mu vydral další vzlyk a on se snažil, jak mohl, setřít si všechny slzy, co mu tekly po tvářích, to se mu ale zoufale nedařilo, a tak je nakonec nechal, odložil telefon a postavil se.

Tohle nechtěl! On o Daniela nechtěl přijít, miloval ho, i když se zlobil! Jak mohl říkat takové hlouposti? Jak si mohl myslet, že jej Lucas nechá?

Věděl, co chce, a v ten moment mu bylo úplně jedno, že je pozdě a že černovlásek už možná spí, tohle potřeboval udělat! Musel mu říct, že se s ním rozejít nechce, že nechce konec. Že ho miluje. Musel za ním, protože ho tolik toužil políbit a obejmout, protože nedokázal být sám, bez něj. Byli spolu, pár, chtěl s ním usínat v jedné posteli, držet se za ruku, líbat se – o to všechno nemohl přijít!

Vyběhl z pokoje a rychle, tak, že se málem přizabil, seběhl schody do přízemí, kde neomylně zamířil do Danielovy ložnice. Neklepal, vlastně se na prahu málem přerazil kvůli slzami zamlženému vidění. Rozrazil dveře a doběhl k Danielovi, kterého svým zběsilým příchodem probral, a vtiskl se mu do objetí, mokrou tvář mu schovávaje kamsi do hrudi.

„Co mi to píšeš… co mi to říkáš?!” dostal ze sebe mezi vzlyky. „Já nechci konec, nechci o tebe přijít! Tohle přece nemůžeš myslet vážně, slíbil jsi mi, že se mě nikdy nevzdáš, tak neříkej, že mi bez tebe bude líp, vždyť… vždyť já tě miluju! Miluju, miluju a miluju, hrozně moc,” vychrlil skoro na jeden nádech.

„Vzal jsi mi Damiána a teď mi chceš vzít i Daniela, ale to já ti nedovolím, nikdy ti to nedovolím, rozumíš? Protože on je můj, slíbil mi, že bude se mnou, a já se ho nevzdám… Já nejsem žádný porcelán, já jsem Lucas, tvůj Lucas a tvoje Ještěrka…,” mumlal mu do trička a tiskl se k němu, jako by šlo o všechno. O život. A snad to tak i vnímal…

„Luku…,“ stačil jen vydechnout Daniel, zkoušeje zastavit své zběsile bijící srdce, které bylo na pokraji kolapsu. Svůj díl na tom mělo překvapení a drsné vytažení z hlubokého spánku, ale především to, že byl u něj, že ho stále miloval a byl ochoten mu jednou, v budoucnu, odpustit. Nebyl tak naivní, aby si myslel, že už je odpuštěno a všechno bude zase růžové, přesto mu ale tímto dával naději, že jejich láska tohle dokáže překonat a je natolik silná, že ji nerozbije ani taková podpásovka, jakou Daniel udělal. Ještě chvíli bojoval o dech a nakonec usoudil, že slova nejsou nutná.

Objal jej svými pevnými pažemi a prudce k sobě přitiskl. Chvíli jen nasával jeho kokosovou vůni a nakonec zašeptal: „Ještěrko… Damiána už ti vrátit nemohu, ale já tu pro tebe budu za oba dva. Stejně jako ses svěřoval jemu, můžeš i mně, ačkoliv vím, že důvěru si budu muset hodně těžce vybojovat. Vím, že jsi nad tím vším nejspíš přemýšlel, ale musíš mi věřit, že jsem ti těmi zprávami chtěl pomoct, že jsem to dělal pro tebe, ne proto, že bych se tím nějak bavil. Nikdy jsem si nemyslel, že jsi naivní, ne v tomhle. Kdo by to mohl tušit? Přesto vím, že to byla chyba, věděl jsem to celou dobu…, jenže ty jsi byl tak spokojený, že máš kamaráda, kterému se můžeš svěřit, a já zase, že se přes Damiána se mnou bavíš uvolněně a klidně, bez stresu, který jsem z tebe cítil pokaždé, když jsi mluvil se mnou. Cítil jsem mnohokrát, že jsi v takové křeči, přestože vím, že jsem si kolikrát tento odstup zasloužil… Snažil jsem se. Přesto jsem cítil tu odměřenost, kterou jsi k Damiánovi neměl. Pochop – miloval jsem tě, ačkoliv jsem si tím v hlavě ještě nebyl jist, srdce to vědělo už dávno. Nechtěl jsem se toho vzdát, bylo to… přirozené… omlouvám se.“

Stále jej k sobě pevně tiskl. Bál se, aby se nakonec nezvedl a neodešel. Aby si všechno, k čemu se nyní odhodlal, nerozmyslel.

To ale zrzek rozhodně neměl v plánu. Naopak, sám se na Daniela natiskl ještě víc, konečně zvedl hlavu a i přes slzy se na něj usmál. Ty si pak začal stírat, než si zabořil obličej mezi Danielovo rameno a krk. Cítil jeho vůni, jeho tělo na tom svém, bylo to krásné. Věděl, že se rozhodl správně.

„Já ti věřím,” hlesl mu do kůže, věděl ale, že jej Daniel slyšel, protože jej k sobě přitiskl ještě pevněji. Nelhal, to ani nemohl – věřil mu, miloval ho a věděl, že i po tom, co zjistil, kdyby si měl vybrat jednoho člověka, kterému svěří celý svůj život, byl by to Daniel. Vždycky…

„Víš… já to chápu, tebe chápu, ale stejně mě to mrzí. Protože všechny ty věci, které jsem říkal Damiánovi, bych ti řekl taky, kdyby ses zeptal… Já nemohl, už z toho, jak ses choval, jsem myslel, že s klukem by ses nikdy zaplést nechtěl, nemohl jsem ti říct, jak moc tě miluju, ale kdybys mě požádal, všechno bych ti to zopakoval klidně tisíckrát… Proto mě mrzí, že ses to dozvěděl zrovna takhle,” posteskl si tiše.

„Přijdu si krapet trapně, pro to všechno, co teď víš. Nikdy jsem nikomu neřekl… Třeba o tom, co píšu, ale ty sis to přečetl, je to takové divné, vědět, že znáš moje myšlenky, co se týká… no, tohohle. A ty další věci taky. Nemůžu to hned zapomenout, ale ty prosím zapomeň na konec a na to, že bych bez tebe byl šťastnější, musíš přece vědět, jaká je to hloupost,” řekl, zvedl hlavu a čelem se opřel o to Danielovo, zatímco mu ruce přemístil za krk.

„Nikdy bych bez tebe nemohl být šťastnější, neničíš mě, nepotřebuješ se za nic trestat. Já jsem s tebou nejšťastnější, jaký jsem kdy byl, u tebe mám všechno, co jsem si kdy přál. Miluju tě, jsi můj svět. To, co se stalo, mě mrzí, ale to přece neznamená, že to všechno zahodíme. Jen… potřebuju trochu času, aby všechno mohlo být úplně jako dřív, ale nechci se rozejít a už vůbec od tebe nechci odcházet, jsem tvoje Ještěrka, tvůj Lucas, říkej mi, jak budeš chtít, ale jsem tvůj, vždycky budu,” usmál se na něj a natáhl se, aby jej jemně pohladil po tváři, než překonal krátkou vzdálenost mezi jejich rty a krátce je spojil. Šlo jen o motýlí, cudný polibek, po kterém se ale rozpačitě usmál a nepatrně zčervenal.

„Mohl bych tu zůstat?” vypadlo z něj potom rychleji, než si to stačil rozmyslet.

„Samozřejmě! Snad si nemyslíš, že bych tě teď někam pustil,“ kroutil hlavou Daniel. „Chci ti říct, že tvoje povídky jsou nádherné, dokážeš tak obdivuhodně popisovat pocity, že jsem měl kolikrát pocit, že toho hlavního hrdinu miluji. Myslím, že ano, protože tuším, že jsi popisoval sám sebe. I ony mi hodně otevíraly oči. Ony a tvé zprávy Damiánovi. Je docela možné, že kdybych na ten blog nepřišel, nepřečetl si je a nezačal si s tebou psát, žil bych pořád v chmurném pocitu, že mnou mávají jen zvířecí pudy a chtíč. Touto patálií jsi hodně otevřel Damiánovi oči a naučil jsi ho milovat. A přestože se teď na mě zlobíš, jsem ti za to opravdu vděčný.“ Políbil jej do vlasů a hned nato se uchechtl.

„Koneckonců si za to, že jsem je objevil, můžeš sám, neměl jsi mi tu povídku posílat na mail. Vím, že to nejspíš byl omyl, ale než jsem přišel na to, žes to asi neposlal schválně, byl jsem v půli, a nemůžeš po mně chtít, abych ji jen tak zavřel, aniž bych znal konec. Na to píšeš moc čtivě a mnohdy napínavě. Když se tam objevila ta Leonardova teta a řekla, že jeho otec žije v San Francisku, málem mě kleplo… Je pravda, že jsem ti to měl říct. Na to jsem však neměl odvahu, protože ty by ses začal strašně červenat a v té chvíli bych tě asi odhodil na postel a bezostyšně zprznil,“ pozvedl obočí a uculil se na překvapeného zrzka.

„Ale ne, dělám si legraci. Chtěl jsem číst dál, byl to pro mě nový svět, nikdy bych nevěřil, že by mě tak mohla bavit červená knihovna, taky už jen číst o tom, jak se milují dva muži, bylo pro mě vzrušující, protože jsem si představoval nás dva. Prostě – tohle mi nemůžeš vyčítat, víš?“ našpulil rty a tvářil se jak největší kajícník, který ale nic neprovedl.

„Ale všechna ta slova, která byla určena mně a já jsem to nevěděl, byla tak krásná… Tolik jsem na toho blonďáka žárlil, to si ani nedovedeš představit. Já jsem vlastně žárlil na všechny okolo tebe…, byl jsem do tebe blázen a nevěděl jsem to.“

Lucas zatím jen kulil oči a cítil, že to s ním asi sekne. Měl chuť schovat si obličej do dlaní, to ale nemohl, a tak jej zabořil kamsi do Danielovy hrudi a tam zmučeně zamručel. Slyšel, jak se černovlásek kdesi nad ním tiše uchechtl.

On mu to poslal sám? Sakra, tohle se vážně mohlo povést jen jemu! Vybavoval si večer, kdy chodil jako lev v kleci po svém pokoji a nechápal, kde se onen soubor mohl ztratit. Teď už věděl, měl ovšem dojem, že nejlepší by bylo propadnout se kamsi do země. Proč jen byl tak nešikovný?!

Pak se ale pousmál, když si uvědomil i zbytek jeho slov, a červený obličej zvedl, aby si jej na Daniela mohl položit znovu, tentokrát ale lépe. Opíral se o jeho hruď bokem hlavy a slyšel tak každý jednotlivý úder jeho srdce. To se mu líbilo…

„Jsem rád, že se ti to líbilo,” zašeptal s úsměvem. „V té povídce… Oba charaktery měly být úplně jiné, ze začátku, jenže já je změnil, nevědomky. Moje hlava je změnila. Měl jsem tě v ní neustále, proto ses tu objevil, Leonardo byl moje představa tebe, zatím ne moc kompletní… Popsal jsem ho úplně jinak, ale kdykoli jsem nad ním přemýšlel, stejně jsem vždycky viděl tebe,” vydechl a lépe se v jeho pažích uvelebil.

Na chvíli se odmlčel.

„Ještě budeš mít spoustu a spoustu možností mě bezostyšně zprznit,” hlesl potom tak tiše, až se bál, že jej Daniel neslyšel, a do tváří se mu vrátila všechna krev, kterou už z nich stihl dostat, a možná i nějaká další. Mohl být jen rád, že měl hlavu schovanou a Daniel tu červeň neviděl.

„Ne, to rozhodně ne, tebe já už budu vždycky jen něžně milovat. Jen tak, jak si budeš přát ty. Ale ty dny, kdy jsi byl pro mě nedostupný, byly peklo. Jenom když si představím má prvotní slova, jak jsem ti tenkrát vyčítal, že mě chceš jen ojet. Je až absurdní, jak rychle se to otočilo. Vždycky, když jsem viděl tvůj zadek, představoval jsem si to. Tohle ti musím přiznat, a věř tomu, že se kaju, ale byl jsi pro mě neskutečně přitažlivý, stále jsi, teď ještě víc než před tím. Jsem z tebe nadržený neustále,“ přemýšlel, ale vtom si uvědomil, že před Lucasem asi není úplně nejlepší toto probírat – on není Tony nebo Leo, kteří by to okecali horem spodem, a ještě si z toho dělali srandu. Lucase tohle přivádí do rozpaků. Měl by si dávat pozor, co ze sebe vysype. Jenže mluvit co na srdci – to na jazyku bylo pro něj až moc přirozené.

„Promiň, tohle jsi asi slyšet nechtěl, jen jsem chtěl říct, že mě strašně přitahuješ a nesmíš se divit, když to po tobě budu somrovat na různých místech… Promiň, už o tom nebudu mluvit,“ nejistě se pousmál, když uviděl kousek Lukovy tváře zčervenalé studem. Byl tak nevinný a zamiloval se do takového barbara.

Ten kluk si se mnou vypěstuje nad hlavou svatozář!

„Luku, a řekneš mi, kde jsi mě sledoval? Psal jsi Damiánovi, že jsi svého kluka jednu dobu sledoval. Řekneš mi, kdy to bylo? Teda, chci říct, mně to vůbec nevadí, ba naopak, je to zvláštně roztomilé, protože vím, že ty nejsi stalker, chápeš… Ježíši Kriste, asi bych měl už dneska držet hubu. Tohle mi teď asi vysvětlovat nechceš. Ale stejně by mě to zajímalo.“

Lucas v ten moment netušil, jak se cítí – jestli by se chtěl propadnout, omdlít anebo se jen usmát a schovat si červený obličej kamsi do ohbí Danielova krku. Jak ale zjišťoval, bylo mu u něj dobře, víc než to – měl dojem, že takhle by zvládl všechny trapné situace, všechno svěřování. Mohl se k němu schovat před celým světem a za to mu byl vděčný.

„Tohle jsi vědět neměl,” vydechl rozpačitě, nebyl v tom ale smutek nebo cokoli podobného. Cítil z Daniela, že se nezlobil, srdce mu bilo klidně a z těla mu sálala pohoda a klid, což nutilo i zrzka cítit se správně a v pořádku.

„Já vím,“ pousmál se Daniel a hladil ho konejšivě po zádech.

„Bylo to už dávno… Chodil jsem do práce a z práce kolem kliniky a tam je takový skvělý živý plot, občas… to prostě nešlo vydržet. Byl jsi krásný, stále jsi, ale tehdy jsi tam chodil jen v tílku a kraťasech. A pak jsi na sebe vylil tu vodu a šlo vidět úplně všechno, každý sval,” neodvažoval se podívat se do Danielovy tváře, nepatrně se ale usmíval. Pak se ovšem zamračil a nadzvedl.

„A taky ses tahal s pytli a pětadvacetikilovými bednami. Den po tom, co jsem ti řekl, že máš svá záda šetřit,” našpulil rty a nepatrně do něj dloubl. Pamatoval si, jak ho to tehdy naštvalo.

„Promiň, neměl jsem tehdy jinou možnost, byly to léky a krmivo. Nemohl jsem to nechat ležet na slunci, teď se už šetřím, opravdu,“ kajícně se omlouval Daniel a políbil ho do rusých vlasů. Byl tak starostlivý…

Nakonec se Lucas opět položil a vydechl všechen vzduch z plic. Černovlásek už tam nebyl sám, měl tam Chrise, který mu pomáhal.

„Ale pak už jsem tě nesledoval,” prohlásil, vzápětí se mu ale na mysl vybavila situace u bazénu a on mohl být jen rád, že víc zčervenat nešlo. „Tedy… vlastně možná ano, trošku… Ale jenom jednou, a pak už ne, přísahám. Nechtěl jsem jít do bazénu a zároveň jsem chtěl koukat na tebe, ne na televizi,” zašeptal mu do trička.