Zkouška ohněm – 7. Ještěrka

Lucas stál ve svém pokoji, prohlížel si sebe sama v zrcadle a odmítal opustit zdánlivé bezpečí oné místnosti. Sledoval cosi, co mohl posměšně nazvat „pokusem o svaly”, a zle se na to koukal. Když ještě pracoval na klinice, hodně cvičil… Měl by cvičit i teď, nejen běhat! Břicho měl hubené, ale buchty asi dřív spořádá, než vybuduje. Prsa a záda pevná, ale v porovnání s černovláskem…

Nohy byly fajn. Ranní běh jim prospíval, měl je štíhlé a svalnaté a krátké plavky je tak ukazovaly v plné kráse. O svých zadních partiích pak ovšem raději ani mluvit nechtěl.

Teatrálně si povzdychl. Takhle dolů nechtěl! Daniel vypadal lépe, daleko lépe! Přišel si neschopný, věděl ale, že jeho tělo se do černovláskovy formy snad ani dostat nemohlo, nejspíš pro to prostě neměl geny. Jak záviděl všem těm lidem, kdo mohli jíst a jíst a stále vypadali skvěle! Třeba Leovi. Ten mizera kašlal na běhání, cvičení, miloval zmrzlinu, ale že by měl zadek jako holka? Ne, to měl prostě jenom Lucas! Neměl by si to ještě rozmyslet? Když Danielovi odkýval, že přijde, nejspíš někde ztratil mozek. Teď ho zase našel. To je přijatelný důvod, proč se nedostavit, ne?

Frustrovaně si prohrábl a poupravil vlasy i plavky. Musel se uklidnit! Nic se mu nedělo. Černovlásek stejně není na chlapy, dal mu to dost jasně najevo. Nemá tudíž jediný důvod čučet na Lucasovy svaly a zadek. Chce si jen jít zaplavat a Lucas s ním chce jen trávit čas, nic víc.

Jo. A proto ses před cestou do bazénu nastříkal voňavkou, idiote…

Sakra! Myšlenky mu ujížděly kamsi, kde je rozhodně mít nechtěl. Své vlastní svědomí obelhat nemohl, vědělo o něm všechno. Překvapivě.

Fajn! Chtěl se mu líbit! I když na něj nebude koukat jako na možného milence, stále jej může hodnotit, i ženské si o sobě navzájem pamatují, která kamarádka má větší prsa než ony, takže proč by Daniel nemohl čistě ze soutěživosti hodnotit jeho svaly?

Nebude se mu smát?

Bože! Teď by vážně zasloužil facku. Za co by se mu černovlásek měl smát? Vždyť si šli jen zaplavat! Vážně už mu z toho všeho přeskakovalo… Naposledy si upravil vlasy, aby zakrývaly kroužek, jenž se nyní zaleskl světlem prosvítajícím do pokoje, a povzbudivě se na sebe usmál.

Bude to dobrý… Tahle myšlenka se ovšem zvolna vytratila, jakmile vyšel ven a pohled mu padl na modrou vodu v bazénu.

Ze střechy to nevypadalo tak hluboké… Tam chtěl vlézt? A plavat? Jakože skutečně, opravdicky plavat? Jakože… plavat?

To ne! Tam nemohl! Srdce se mu rozbušilo a cítil, jak maličko zbledl. Každým krokem směrem k bazénu mu bušilo výš a výš v krku, až zapomněl na Daniela kousek od sebe a jen se plně soustředil na vodu, jako by jí byl zhypnotizován. Všechny starosti, co měl nahoře v pokoji, zvolna odpluly.

Chtěl tam jít, opravdu! Když to Danielovi slíbil, rozhodl se, že to prostě zkusí, stačí přece pár bazénů na mělčině a pak vyleze. Všiml si, že se dno bazénu postupně sesouvalo, na jednom kraji by měl vodu kousek pod prsa. Uvnitř domu se mu to zdálo snadné. Ale teď? Všechno se mu vracelo, všechny vzpomínky.

Nedokáže to.

„Je to studený… Já možná zůstanu na kraji,” řekl krapet nervózně, pohled stále upřený na klidnou hladinu.

„Studené?“ zamrkal Daniel. Už před příchodem zrzka ozkoušel teplotu nohou, a i kdyby to neudělal, věděl, že voda bude jako kafe. Celý den na její hladinu svítí letní slunce. Byl by raději, aby voda byla studenější, protože tohle snad nebylo ani osvěžující. Nicméně věděl, že je to jen výmluva, Lucas vodu totiž ani nevyzkoušel, a přesto tvrdil tento nesmysl.

Možná neuměl plavat a nechtěl se mu přiznat, pak ale netušil, proč kývnul na to, že s ním do bazénu půjde. 

Lucas jen nejistě postával u kraje a upřeně civěl na lesknoucí se hladinu. Byl tak hezký s tím jeho bojácným kukučem. Nejraději by ho v té chvíli objal a řekl mu, že ho klidně plavat naučí, pokud je to důvod, proč s ním nechce jít do vody. Jenže věděl, že by si ty svoje ochranářské pocity měl strčit za klobouk. Lucas by ho s takovouto nabídkou poslal do háje a nejspíš by to i popřel. Uvědomil si tu nesmyslnost. Téměř každý člověk uměl plavat, proč by to neuměl někdo, kdo sportuje, chodí každý den běhat a má takové tělo, jako má on. Nebyl to žádný nerd, který seděl od rána do večera v knihovně a netušil, co znamená se hýbat jinak, než obracet stránky knih. Určitě to uměl! 

Sakra! Chtěl by si s ním zaplavat! Toužil vidět jeho tělo mokré od kapek vody. Chtěl vidět, jak se jeho svaly napínají, když udělá tempo.

Nebyl klasický svalouš, ale to se mu právě tolik líbilo, pevné, štíhlé tělo a ten zadek…

Musí ho něčím vyprovokovat!

Bez dalších slov si odložil brýle na stolek vedle občerstvení, skočil do vody a udělal pár temp.

Možná, když jej uvidí, jak si vodu užívá, přesvědčí ho to.

Po chvíli připlaval k okraji. Lucas se k ničemu neměl, a tak se rozhodl k provokaci.

„Ty máš snad menstruaci, že nechceš za mnou skočit?“ ušklíbl se a litoval, že mu pořádně nevidí do tváře.

Luke překvapeně zamrkal, než si založil paže na hrudi. Byl to jakýsi obranný postoj, stejný, jako když si v ordinaci přitiskl k hrudi malou koalu. Tehdy přišla řeč na jeho sestru a on se snažil ochránit svou minulost. To samé se dělo nyní. Protože tohle téma se řadilo mezi vody, v nichž plavat nedokázal.

„Já? Ty jsi mě málem zabil pohledem za to, že jsem ti zapletl vlasy,” sykl. Hned vzápětí se mu ovšem v očích mihlo zděšení. To říct nechtěl! Bylo to tak šílené déjà vu, opět mluvil dřív, než myslel. K ovládacímu panelu jeho těla se dostal strach, bál se, aby Daniel neodhalil některé z tajemství, jež s sebou vláčel, a tak byl, jako v té ordinaci, drzý, snad až příliš hnusný a sám sebe tím šokoval. Byla to obrana, přirozený instinkt, jenže to Daniel nemohl vědět.

„Promiň,” vyklouzlo mu a sesunul se na zem. Nohy si spustil do vody – to mohl. Ale víc nedokázal, cítil, že to prostě nešlo. Hlavu držel sklopenou, snad se i bál podívat se do šedých očí svého společníka. Proč si svá slova víc nepromyslel? Určitě bude naštvaný, Luke nechtěl, aby se zlobil, ale čas vrátit neuměl. Kdyby ano, byl by ještě v Irsku.

Daniel přimhouřil oči a jeho výraz se stal nečitelným. Otočil se a ponořil se pod vodu, pod níž přeplaval celý bazén. Poté se vrátil, vyhoupl se na okraj a sedl si těsně vedle Lucase.

„To, že jsem na tebe ráno vyjel, mělo nějaký důvod, stejně tak jako má nějaký důvod to, že si jako princezna sedíš na břehu a nemíníš se namočit. Já to z tebe tahat nebudu, proč bych měl… Kdybys mi chtěl říct, proč se bojíš vlézt za mnou, už bys to udělal včera. Nicméně já ti své pohnutky sdělím, protože se nemíním od Tonyho nebo kohokoliv jiného dovědět, že jsem jen cholerický psychopat. Což si o mně po dnešku pravděpodobně myslíš. Uznávám, že někdy nedokážu udržet svůj temperament na uzdě, ale pokud chceš opravdu znát mé příčiny, řeknu ti je a svou malou zpovědí bych se ti rád omluvil. To, že jsem se blbě vyspal, pramení jednoduše z frustrace, kterou cítím pokaždé, když vím, že se mi pod ruce dostanou zbídačená a trpící zvířata. Sám jsi to dneska viděl. Možná to na tebe tak nepůsobí, ale pro mě je to dávka stresu, kterou dost těžko snáším, doufám, že mě aspoň trochu chápeš. Mám ty chlupáče fakt rád a těžce nesu, když trpí. Vím, že bych se od tohoto měl odpoutat, jsem doktor, ale… Byl jsem z toho od včerejška nervózní… Taky dost špatně nesu výsměch a s copánky v mých vlasech jsem se jednou, je to už dávno, stal terčem posměchu. Možná si řekneš, že jsem labilní. Přiznávám, že v těchto směrech opravdu jsem, a i když jsem obojí chtěl za celý svůj život změnit, nedokážu to. Jediné, co zvládnu, je být upřímný. Dokážeš to stejné?“ upřeně se na něj podíval, ale stejně tušil, že odpovědi se nedočká. „Možná je to nějaký tvůj kostlivec ve skříni a já chápu, že zrovna mně se svěřit nechceš. Nech to plavat a odpočívej…,“ nečekal už na odpověď a znovu se potopil pod hladinu. Nechtěl ho trápit víc, než už byl.

Modrozelené oči ještě hodnou chvíli pozorovaly průzračnou hladinu, zatímco jejich majitel si v hlavě stále a stále přehrával slova svého společníka. Chtěl mu na ně dát odpověď, chtěl ji dát alespoň sobě… Jenže ji vlastně neznal.

Dokáže být upřímný?

Měl dojem, že nedokáže být jiný. Nedokáže lhát. Ale to neznamenalo, že říkal vše, a vlastně to věděl. Nemohl na sebe prozradit úplně všechno, nikdy to nevedlo k ničemu dobrému. Jak dlouho trvalo, než se svěřil Leovi? Ponechávat si svá tajemství je osvědčená obrana, vždycky byla. Nikdo vám nemůže ublížit vaším vlastním kostlivcem, dokud mu ho neukážete. Ale nebyla pravda, že by tohle bylo černovláskem. Za svou neschopnost mluvit mohl sám zrzek, lidé v jeho okolí, minulost, ale ne Daniel.

Přesunul pohled na svalnatého plavce a pousmál se. Byl teď tak blízko, viděl všechno… I ze střechy to byl skvělý pohled, ovšem teď, když měl možnost pozorovat kapičky, co mu tekly po těle, kdykoli se vynořil nad hladinu, napínající se svaly, všechno na něm bylo tak pevné a krásné. Aniž by si to uvědomil, začal nohama nepřítomně kopat a nepatrně vířit do té doby klidnou hladinu kolem. Kdyby tu tak měl notebook, nebo alespoň telefon! Tolik by si přál smět se tomuto pohledu věnovat v textu, smět ho popsat, jako když malíř vidí něco krásného a chce to namalovat. Věděl, že by s tímto modelem zvládl na tisíce slov básnit o každé kapce na jeho těle, každém mokrém pramínku vlasů. Že by slovy ztvárnil každý sval, každou drobnou nerovnost…

Pozoroval, jak voda omývá nádhernou černou ještěrku na jedné z jeho lopatek. Toho tetování už si samozřejmě všiml, když jej masíroval, ale přesto teď, v tenhle moment nedokázal odtrhnout pohled. Normálně tetování zrovna dvakrát nemusel, na svalnaté postavě černovláska to ale vypadalo dokonale…

Byl za tím nějaký příběh? Nějaký důvod, proč Daniel vybral právě ji? Nevěděl, ani nemohl vědět, a snad právě to mu dávalo možnost všechno si to představovat, vymýšlet, jaké zážitky by se za zvířetem na svalnatých zádech mohly skrývat, co všechno to mohlo znamenat.

Daniel opět připlaval k němu a tam se vynořil ve snaze nabrat dech. Stál k němu v ten moment zády a ta fascinující ještěrka byla tak blízko, i s kapičkami po ní stékajícími. A Luke bezmyšlenkovitě natáhl ruku a prsty se tetování dotkl. Nepřemýšlel nad svými činy ani nad následky, opatrně po zvířeti přejel, skoro u toho tajil dech. Bylo to jiné, než když Daniela masíroval, teď se ho dotýkal jemně, skoro mazlivě… Co dělá, si uvědomil až ve chvíli, kdy se tělo před ním napjalo. Rychle ruku stáhl a nepatrně zčervenal, toho si ovšem Daniel nemohl všimnout. Alespoň v to tedy doufal.

„Promiň,” vyhrkl rychle, a aby zamaskoval své rozpaky, nervózně pokračoval: „Ta ještěrka je skvělá,” zamumlal. Přišel si trapně, ale zároveň jej konečky prstů pravé ruky stále nepatrně brněly, stále na nich cítil černovláskovu jemnou kůži.

Daniel se udiveně otočil, když ucítil horké prsty svého společníka na lopatce. V první chvíli netušil, co se děje. Na tetování zapomínal a nedošlo mu, že by ho prostá malá ještěrka mohla fascinovat natolik, aby na ni zkusil sáhnout. Aby na něj zkusil sáhnout. Přece ji znal, už jeho záda viděl, když ho masíroval. Mohl si ji prohlédnout i osahat při té příležitosti a Danielovi by to vůbec nepřišlo zvláštní. Tohle ale divné bylo.

Hlavou se mu honily různé scénáře a nakonec usoudil, že se mu nejspíš tetování líbí, jak mu koneckonců potvrdila i jeho slova.

Odpověď na tuto svou otázku už měl, další a mnohem palčivější však zůstávala nezodpovězena. Proč se on sám otřásl pod dotykem žhavých prstů, jež ještěrku pohladily.

I když už svou ruku stáhl a nyní se téměř bojácně díval na černovláska, to místo pořád cítil a od něj jako by se tenounkými nitkami táhla pavučinka, která mu stále rozechvívala tělo.

Co kdyby jej objal a přitiskl k sobě? Jak by se asi cítil, kdyby celé jeho pevné horké tělo přivinul na to své? Jejich kůže by se dotýkala a…

Ne! Na tohle myslet nemohl! Když pouhé pohlazení dvěma prsty dokázalo tohle, tak objetí by byl přímý zásah.

Je to definitivní! Už mu dokonale přeskočilo z nedostatku sexu. Lidská bytost na něj sáhne a on se z toho může zjančit.

Vyhoupl se na břeh a popadl ručník. Otíral si tvář i vlasy tak, aby mu stále upřeně pozorující mladík neviděl do jeho zmatené tváře.

Nejlepší by bylo, kdyby se sebral, odešel do pokoje a ihned zavolal Alicii. Jenže ten kluk sedící stále na okraji bazénu očekával vysvětlení. Anebo možná ani ne vysvětlení, ale měl by jej ujistit, že mu jeho doteky nevadí. Omluvil se, nejspíš to ani nechtěl udělat…

„Ještěrka je mystické zvíře, je strážce svatyně, jež vede do podsvětí. Tam, kam jsem si svou cestu zapověděl. Kam bych se nikdy nechtěl dostat. Je to symbol a talisman, který chrání. Nejsem věřící, ale vím, že potřebuji anděla strážného, ostatně jako každý, abych nespadl do propasti, z níž se nejde dostat. Je to také můj protipól. Ještěrka jako tatoo symbolizuje trpělivost, vytrvalost, střízlivost myšlení a v neposlední řadě introverzi. Všechno to, co bych se měl v životě naučit.“

Najednou se zarazil a zadíval se na něj hloubavýma očima. 

„Symbolizuje tebe…,“ vstal a beze slov opustil terasu. Měl dojem, že mu přeskočilo. Ale opravdu v něm viděl svou ještěrku, to, co v něm vždycky vyvolávalo tu druhou světlou stranu, kterou hledal. Někoho, kdo by ho krotil…

V ten moment ztratil Lucas všechna slova i všechny myšlenky. Najednou jako by měl v hlavě prázdno, čisto… 

Až děsivé čisto. Byl to jen maličký moment, a přesto jako by trval minuty, ne-li hodiny, kdy tam zrzek seděl, zmražený v pohybu, koukal před sebe a připadal si, jako by se všechno zastavilo.

A pak ten moment zmizel.

Najednou se zase všechno rozběhlo, srdce se mu rozbušilo a myšlenky mu hlavou létaly jedna přes druhou, až v prvních chvílích nedokázal rozeznat, co vlastně cítí. Najednou byl zase zpátky v kolotoči vlastních pocitů, bez nějž už si ani neuměl představit život. Všechna Danielova slova byla tak poetická, romantická… 

Jistě, napadlo ho, že za oním zvířetem možná bude nějaký příběh, jenže tohle nečekal… 

Netušil, co všechno pro Daniela malé zvířátko na jeho zádech znamenalo, ale slyšet to bylo krásné, ta slova byla tak… kouzelná, možná? Netušil, věděl jen, že jeho vlastní myšlenky, jakožto autora knih, byly občas možná až moc hluboké, myšleno tak, že nad vším přemýšlel snad až moc, za vším hledal příběh, význam, ale věděl, že ostatní lidé to tak povětšinou nemívali. Ale černovlásek ano… 

Byl to jen malý moment, a přesto mu v něm na pikosekundu blesklo hlavou jedno: co když i na pohled ledový Daniel skrývá snad až příliš velké srdce? Co když není takový, jak se prezentuje, co když… co kdyby mu Lucas přece jen chtěl dělat mystickou ještěrku? Zakroutil hlavou a spěšně se postavil. Myslí na hlouposti! Zase… Ale přesto, Daniel o vlastnostech své ještěrky mluvil jako o vlastnostech své spřízněné duše, druhé poloviny svého srdce, a pak řekl to, co Lucase tak odzbrojilo – symbolizuje tebe…

Co když…

Myšlenka ovšem zůstala nedokončená, jelikož ji její majitel zatlačil až do nejzazšího kouta mysli, spěšně se vydávaje do domku. Byl pevně rozhodnut se k jejímu dokončení už nikdy nevrátit.

Daniel zamířil hned do sprchy, nechal na sebe dopadat kapky vlažné vody a přemýšlel.

Co mu to řekl?

Málem se zalkl vodou, kterou vdechl, když si uvědomil, že mu prozradil pravdu. Jednak proto, že byl vždycky upřímný, ač to mnohdy bylo pro druhou stranu nepříjemné, a taky věděl, že u něj platí stonásobně co na srdci, to na jazyku.

Jindy by mu bylo jedno, co si o něm lidé pomyslí. Říkal to, co chtěl a jak to cítil, i když věděl, že tím může ublížit. Byl mnohdy více otevřený, než bylo zdrávo, a většinou na následky nehleděl. Koneckonců, proč ne? Jen málokdy za svou otevřenost dostal do zubů. Ale tohle?

Jak si toto může Lucas přebrat? Vždyť to byl okázalý flirt obalený mírně básnickým podtextem.

Přesto však cítil, že ty povahové odlišnosti jsou přesně to, co je vlastně spojuje. Alespoň z pohledu Daniela. Jak to cítil Lucas, to nevěděl. Pravděpodobně jen v jeho přítomnosti trpěl, a kdyby mohl, dávno by jeho dům opustil.

Jenže to Daniel nechtěl. Rád s ním trávil čas. Věřil tomu, že až překoná svou zvrhlou sexuální přitažlivost, kterou k němu cítil, bude ho jako kamaráda zbožňovat. Pokud mu to ještě dovolí. Teď se však kochal jeho nejistým chováním a na druhou stranu až neskutečnými nápady, které měl. 

Když nad tím vším přemýšlel, na chvíli nabyl dojmu, že je oproti Lucasovi až nechutně usedlý. Jeho by nikdy nenapadlo ho slít konví nebo mu třeba udělat šílený účes. 

Osušil se a ucítil úžasnou vůni linoucí se z kuchyně. 

A do toho všeho byl výborný kuchař – dnešní špízy byly vynikající. Měl talent, protože naučit se dobře a chutně vařit pro člověka – vegetariána s tak chlupatým jazykem, jako měl Daniel, na to člověk musí mít buňky.

Vešel do kuchyně s úsměvem od ucha k uchu.

„Krásně to voní, mám hlad jako vlk!“

Lucas se usmál taky, ten upřímný a vlastně i veselý tón, kterým Daniel mluvil, se mu líbil. Bylo to takové příjemné, připadal si uvolněně, navzdory všem myšlenkám u bazénu. Prostě tam jen stál, pánvička tiše syčela a atmosféra kolem byla tak obyčejná, a přitom vlastně úžasná, nešlo o nijak speciální nebo dokonalý moment, a přesto se Luke usmíval, cítil, že tak je to správně.

Konečně dokončil poslední omeletu a sundal ji z pánvičky. Byla z vajíček, taky tam ale přidal papriku, červenou, hrášek a sýr. A taky trošku bylinek. Když dělával omelety Leovi nebo Ellie, přidával tam ještě šunku, ale tušil, že to by se nyní nesetkalo s nadšením, a tak ji protentokrát vyškrtl. Společně se navečeřeli, a když cítili, že to půjde bez ztráty už snědeného jídla, Luke Daniela namasíroval. Pak se ovšem omluvil a spěšně zmizel ve svém pokoji. Za ten den měl v hlavě až moc myšlenek.

Na patře se vysprchoval a oblékl do pyžama. Rozčesal si vlasy, urovnal šortky i tričko a nasadil si svou kovovou ozdobu. Pohledu do zrcadla se raději vyhýbal, tušil, jak teď vypadal. Zrzek s pihami, rovnátky, tričkem z dětství a šortkama, v nichž má zadek jako… Raději nedokončovat. Nechtěl se vidět.

Svalil se na postel, popadl telefon a okamžitě rozklikl příběh, který rozepsal v posledních dnech. Věděl, že by si ho měl poslat do počítače a psát v něm, vše by bylo jednodušší, ale tak zoufale se mu nechtělo…

Lenost nakonec vyhrála a on se rozhodl, že tenhle příběh už dopíše v telefonu. Beztak to byla jen krátká povídka, za pár dní ji stejně dokončí. Chytil mobil pevněji a začal psát.

Atmosféra houstla, pohledy se prolnuly a Charlieho drobné ruce konečně svlékly Leonardovo tričko. Každičký sval najednou nabral jasnější obrysy, všechno bylo tak žhavé, tak spalující…

Prsty nižšího začaly přejíždět po svalnatých zádech, hladit je, a zejména pak laskat tu fascinující malou ještěrku… 

Luke si dlouze povzdychl a zabořil hlavu do polštáře. Bylo tohle možné? Správné? Jistě, už tak nějak přijal, že se Daniela zrovna v téhle knize prostě nezbaví, jenže tohle… Schylovalo se k sexu! Nechtěl psát sex s Danielem v hlavě! Tedy, což o to, jeho hlava evidentně chtěla, a splašeně bušící srdce, jak se zdálo, taky nebylo na Lucasově straně. Zrádce. Ale neměl by, připadal si, jako by černovláska podivně špinil, znesvěcoval. Nelíbilo se mu to, jenže to nedokázal zastavit…

Dost! Šedooký se o tomhle nikdy nedozví! Proto by se měl Luke uklidnit. Nic se přece nedělo. Nevidí mu do hlavy, alespoň doufal, a nezná jeho blog. Nikdy si nepřečte jediné z jeho slov.

Tohle ho trochu uklidnilo. O nic nešlo…

Přesto ale věděl, že část s ještěrkou ještě smaže.

Vstal a trochu si na sobě upravil oblečení, než vylezl z pokoje a tiše seběhl dolů, do kuchyně. Všude už bylo zhasnuto, a tak se nebál, že jej Daniel načape, pročež se ani nepřevlékal. Šlo jen o rychlou akci, nabere si trochu té výborné zmrzliny, co objevil dopoledne, a zase zmizí. Vytáhl mističku a krabici, z níž začal soustředěně dolovat ledovou pochoutku. V očích se mu přitom míhaly snad až dětsky veselé jiskřičky. Miloval zmrzlinu!

***

Jakmile Lucas zmizel ve svém pokoji, Daniel zjistil, že dneska výjimečně není zralý na postel. Jeho kůže byla stále příjemně protažená z podvečerního plavání a rozhicovaná z masáže.

Blížil se konec měsíce, usoudil tedy, že je správná chvíle se posadit k účetnictví. Měl sice stále plnou hlavu zelených očí, které se na něj dívaly u bazénu, usoudil však, že jeho slova nebral Lucas nijak vážně. Mohl být rád, že mu nezačal citovat Shakespeara a pouze se zamyslel nad mystikou, která ho před léty přesvědčila, že ještěrka je ta správná ozdoba, kterou by na svém těle měl mít. Nikdy svého činu nelitoval, řekl Lucasovi pravdu. A ten dovětek byl také pravda. Koneckonců proč by nemohl být Lucas jeho protějšek. I kamarádi si mohou být blízcí a není třeba do přátelství zatahovat sex. Zvlášť, když se jednalo o dva kluky.

Nikdy nikoho, jako byl Lucas, nepotkal. V Anglii se poslední léta, vlastně celá ta léta, kdy byl plnoletý, pohyboval v bublině snobů, zbohatlíků, a když si to tak zpětně uvědomil, všichni byli jen sebevědomí floutci nebo plytké podlézající povahy, jež se chtěly vetřít do přízně někoho, kdo byl slavný. Jako by on byl někdy slavný… To jeho žena! Ale stačilo to.

Jakmile se nastěhoval sem, byl to trochu šok. Musel však uznat, že příjemný. Přesto… Byly z něj cítit peníze, a nakonec se všichni dověděli, kde k nim přišel. Takže se opět dočkal jen podlézání a v případě žen mu zase napomohl jeho vzhled. V podstatě se nic nezměnilo. Pak se ale seznámil s Juliet. Ta byla jiná, ano, tady musel uznat, že je svým způsobem podobná Lucasovi.

Už jednou přemýšlel, že by mohla být dobrá partnerka, ale to by si svým rozhodnutím musel být jist. A to si tedy rozhodně nebyl. Juliet byla krásná, tak nějak přirozeně, hodná, její povaha byla dokonalá, řekl by, ale něco chybělo. Ta přitažlivost, jiskření, které by mělo mezi partnery probíhat, to tam nikdy nebylo. Nedopadlo by to dobře. Ona byla ta poslední, které chtěl ublížit jen tím, že by se s ní vyspal a pak ji odkopl. Ano, tyto myšlenky už měl před pár týdny. A nejenže se nezměnily, byl ještě víc ujištěný, že by to tak dopadlo.

A tu jistotu v něm vyvolal Lucas. Tady totiž ta přitažlivost a jiskření probíhaly víc, než by si Daniel přál.

Pořád byl toho názoru, že se tomu musí bránit. Neustále si připomínal, že je to jen přechodné, nějaká hříčka přírody si s ním zahrává – vždyť je heterosexuál, jemu se vždycky líbily jen dívky. Ale Lucas měl něco, co ženským chybí. Možná to, že byl tak jiný než všichni ostatní. Snad to jeho pozadí v něm vzbuzovalo zvláštní choutky. I jeho jemné ruce, které mu uměly pomoci, aby jej nebolela záda. Netušil, ale věděl, že by na to měl rychle přijít, protože bez odpovědi na tuto jeho otázku s tím nemohl bojovat. Nelze porazit nepřítele, který je neznámý. Jednou na to přijde. Možná ve chvíli, kdy bude mít v náručí tu barbínu Aliciu.

Povzdechl si a zjistil, že zase nic neudělal.

Nicméně na spaní neměl ani pomyšlení a věděl, že ráno nemusí vstávat tak brzy. Na klinice byl přece Anthony, takže Daniel mohl klidně ponocovat.

Zapnul notebook a automaticky otevřený prohlížeč na něj vyplivl reklamu na Häagen-Dazs. Začaly se mu sbíhat sliny a uvědomil si, že se právě teď poddal vábení reklamy. Mávl nad tím ale rukou a potichu otevřel dveře pokoje, a lehkými kroky se blížil k mrazáku, o němž věděl, že ukrývá pořádné zásoby jeho oblíbené pochoutky.

V tlumeném světle lampičky, kterou nechával svítit celou noc, však uviděl shrbenou postavu stojící u mrazničky a vytahující stejnou krabici, na kterou se chystal i on.

Daniela nepřekvapilo, že našel Lucase rabovat jejich mrazničku, noční plundrování zmrzlinových zásob má v oblibě velké množství lidí. Jeho oči však ulpěly na luxusní zadnici, která byla tím, jak byl Lucas ohnutý nad mrazákem, nádherně vystavená pro jeho potěchu.

Automaticky vložil ruku mezi nohy, jako by chtěl domluvit svému mužství, jenž se pod tím pohledem probudilo a zacukalo. Trhaně se nadechl, ale věděl, že přes lomoz, kterému se nešlo ubránit při otvírání zamrzlého šuplíku, ho neslyšel. A taky věděl, že ho ještě nespatřil.

Tušil, že by se měl obrátit a odejít, aniž by měl Lucas tušení, že jej viděl, ale nemohl svůj zrak odtrhnout od kulatých půlek, které se mu v této krátké chvíli tak vystavily. Jeho spací šortky ještě obliny vyrýsovaly do dokonalosti. Pokud si myslel, že kraťasy, jenž používá na běh, ho dělají dokonalým, tak tyhle z něj dělaly totálního anděla s perfektním zadkem a byly také mnohem kratší, takže viděl i pevná stehna…

Co by se asi stalo, kdyby k němu přistoupil a zezadu jej objal? Přitiskl svůj klacek přesně mezi jeho skvostné půlky a nedal mu šanci se z jeho objetí dostat? Kdyby ho měl ve své moci a mohl jej políbit na šíji, po které se toulaly konečky rusých vlasů vonících po kokosu…

Měl co dělat, aby bouři, která jím probíhala, dokázal nějak krotit. Zvlášť, když viděl, co se v nejbližší chvíli stane nevyhnutelné.

A vrátit se do svého pokoje už rozhodně nestihne.

Lucas se otočil a jejich oči se setkaly. V Danielových se leskla touha, v Lucasových zděšení. Ztuhl v pohybu a černovlásek se musel pousmát. Měl na sobě tričko, které už viděl pohozené na jeho posteli. Vypadal v něm tak nevinně…

Ty rozšířené oči šokem, tričko s medvídkem. Opět měl chuť jej obejmout a uklidnit. Nakonec však zvolil jen slova: „Promiň, nechtěl jsem tě vystrašit, nevěděl jsem, že tu jsi.“

Skousnul si ret a pořád se potutelně usmíval.

„Nandal bys mi taky trochu té vanilkové, prosím?“

V té chvíli už se usmíval od ucha k uchu, Lucasův výraz v kombinaci s medvědím ohozem byl totiž k nezaplacení.

Chvíli trvalo, než si zrzek uvědomil, v jaké situaci se právě nachází. Nejprve mu totiž nedocházelo vůbec nic a zvláštní jiskry v Danielových očích, stejně jako jeho přítomnost samotná, ho v tu chvíli zaujaly natolik, že vlastně i zapomněl, proč šel do kuchyně sám. Koukal na něj tak… jinak, zvláštně, nedokázal říct, co ty oči odrážely. Bylo to nové, podivně…, intenzivní, ale moc to nechápal, snad kdyby se do nich mohl koukat déle. Prohlížely si ho, zkoumaly jej a on jen stál a nevěděl…

A pak se mu najednou rozsvítilo. Jako na lusknutí prstu vykulil oči a sjel pohledem oblečení, které na sobě měl, i kelímek zmrzliny ve svých rukou. Jeho líce opět nabraly nebezpečně rudý odstín. Tohle bylo tak trapné! Proč zrovna on měl talent dostávat se do těch nejtrapnějších situací, jaké kdy kdo mohl vymyslet? Jestli existoval někdo, kdo řídil jeho kroky a plánoval jeho život, právě v ten moment ho ze srdce nenáviděl.

Tričko, které si začal podvědomě stahovat dolů ve snaze zakrýt ty hloupé šortky, teď zase pustil. Uvědomil si, že tímhle tomu vážně nepomůže, rozhodl se tedy vzdát se snahy látku roztrhnout a raději jeho konec začal bezmyšlenkovitě žmoulat.

Na moment zavřel oči. Snad doufal, že až je otevře, Daniel už před ním nebude stát a on si nebude připadat jako v záři reflektorů, hodnocený těma uhrančivýma očima, skenovaný, prohlédnutý až do poslední buňky a posledního centimetru toho stupidně dětského trička. Snad doufal, že se zklidní splašené myšlenky uvnitř jeho hlavy, že jeho tváře ztratí pitomě nachový odstín a že všechno bude v pořádku. Že mu srdce nebude bít jako na poplach a že všechno nebude tak neskutečně trapné.

Bohužel pro něj, v momentě, kdy oči otevřel, bylo všechno stejné. Stále tam byl, stále stejně oblečený a se zmrzlinou v ruce, a vedle stál Daniel s těma svýma rentgenovýma očima. A pobaveně se culil. Jak by taky ne, Lucas cítil, že když už nic jiného, musí vypadat alespoň vtipně, protože dostat se do takovéhle situace, to vážně chtělo řádnou dávku talentu.

Konečně si uvědomil, co po něm Daniel chtěl. Spěšně vytáhl další mističku a rychle do ní nandal požadovanou zmrzlinu. Chytil krabici a chtěl ji vrátit do mrazáku, až v momentě, kdy se k černovláskovi otočil zády, si ale uvědomil, jaký výhled mu umožňoval. Nedělal si naděje, že by se mu to líbilo, spíš se bál, co si o něm Daniel musel myslet. Kruci, tenhle hadr se vážně líbil jenom Leonardovi, připadal si v něm šíleně. Věděl, že Daniel sám měl, jak taky jinak, dokonalý zadek, malý, úžasně vyrýsovaný ve všech kraťasech i teplácích, které si na sebe vzal. Ostatně jako zbytek těla, pevný, vypracovaný… A Luke se tu promenádoval v čemsi, co se zapřísáhl nikdy mu znovu neukázat ani položené na posteli. Vypadal proti němu divně.

Otevřel mrazák a krabici do něj vrátil, snažil se u toho co nejméně se ohnout. Věděl, že černovlásek stále stál za ním. Tahle situace vážně nemohla být horší.

Vzal jednu z mističek a podal ji Danielovi. Jejich prsty se u toho nepatrně dotkly a tělem mu projelo příjemné mravenčení. V té chvíli se toho ovšem krapet lekl, a tak ucukl, rukou si chytaje prsty druhé.

„Plomin, mysesem ze…,” zarazil se. Kruci! Instinktivně si dal ruku před pusu, věděl ale, že tím už ničemu nepomůže. Zajedno ho Daniel slyšel, a pak, když promluvil, musel už vidět i drátky a snad i modrý plast na patře a pod jazykem. Zrudnul ještě o odstín víc, ač si původně myslel, že to snad ani nejde. Bože! A on si myslel, že trapnější už to být nemůže…

Mohlo. Nehledě na to, že si stále zakrýval ústa rukou a nepochybně vypadal naprosto k popukání. Chtěl se propadnout a už nikdy nevylézt, teď byla ta správná chvíle, kdy by bylo nejlepší zavřít oči a po jejich otevření se třeba probudit, nebo ocitnout v jiném světě. Bohužel, takhle to nefungovalo.

Danielova ústa se opět rozšířila v úsměv, posadil se i s miskou zmrzliny za stůl a zadíval se na něj.

„Ty nosíš ještě rovnátka? Nejsi už na to starý? Tedy, podle tvého ohozu by to sedělo…,“ uculoval se, ale když viděl, že má Lucas vykročeno, že raději opustí kuchyň, pevně jej chytil za ruku a donutil ho sednout vedle.

„Nikam nechoď, Luku, nemusíš mluvit. Rovnátka jsou přece fajn, a to tvoje tričko taky, přede mnou se nemusíš stydět. Líbí se mi tahle tvá dětská stránka, to je to, čeho já už nikdy nedosáhnu, i kdybych ta rovnátka nakrásně potřeboval, chápeš?“ přejel dvěma prsty po jeho žhnoucí líci, vzal misku zmrzliny a zmizel ve svém pokoji.

A Lucas tam jen seděl, ruku stále přitištěnou k tváři, po níž jej Daniel pohladil. Ze všech sil se přitom snažil alespoň na chvíli udržet ten úžasný pocit, jenž ho v ten moment obklopil, a místo, po němž jeho štíhlé dlouhé prsty přejely, příjemně brnělo a pálilo, jeho srdce stále silně bušilo, ale tentokrát z úplně jiného důvodu. Líce zůstávaly rudé a dech podivně splašený, ale zrzek věděl, že teď už o stud nešlo. Byl to jen letmý dotyk, a přesto mu v kombinaci s těmi slovy způsobil motýlky v břiše a takový zvláštní pocit, který moc nechápal, ale bylo mu díky němu tak hezky…

Chtěl se Danielovi líbit. Chtěl být v jeho očích dokonalý, ale měl dojem, že se před ním tak akorát ztrapňoval. Daniel byl… byl v zvláštní. Jindy poměrně výbušný, temperamentní, ale když Lucas ztratil klid a pevnou půdu pod nohama, vždycky se tvářil tak jistě, v jeho pohledu a postoji bylo cosi, co se zdálo tak stálé, neměnné, a tím právě uklidňující, protože přesně to zrzek v ten moment potřeboval. Vědět, že svět se nehroutí, že ani jeho svět nepadá do temnoty. Že všechno bude v pořádku.

Daniel sám byl jeho pravým opakem. Měnil nálady jako na horské dráze, chvíli byl nahoře a chvíli dole, a Luke už pochopil, že se zvládne bránit, má-li dojem, že je to potřeba. Dokázal se rvát sám za sebe, což Lucasovi nikdy moc nešlo, a dokázal ublížit, ale v momentě, kdy ho zrzek potřeboval, tam zkrátka… byl. Klidný, upřímný, přesvědčivý…

Stále se mu z toho krapet motala hlava a nebyl si moc jist, co si myslet, ale co bylo překvapivé, všechny ty pocity byly hezké. Přitáhl si k sobě ledovou pochoutku a pustil se do ní, myšlenkami už se ovšem k příběhu, k němuž ji chtěl mít, nevrátil. Hlavou se mu stále honila ta slova, dotyk a snad i drobná ještěrka na zádech onoho charismatického černovláska.

Sotva se zaklaply dveře, Daniel se s přiblblým úsměvem svalil na postel. Ten kluk ho překvapoval čím dál víc a vůbec mu jeho situaci neusnadňoval. Copak je možné mít někoho takového v domě a netoužit po něm? Měl chuť jej v tu chvíli obejmout. Naštěstí se spokojil jen s tím ho pohladit.

Chvíli civěl do stropu, na ústech stále úsměv a neustále si v mysli přehrával jeho žhnoucí tvář. Jeho žena byla přesně ten typ. Ale nejenže se nikdy nečervenala, protože neměla svědomí, ale pod tunou mejkapu, který si na tvář patlala snad i na noc, nikdy její pihy nemohly vyniknout. A přitom jsou tak úžasné, zvlášť když se do tváře nahrnulo tolik krve.

Za co se styděl? Za rovnátka? Za tričko s medvídkem? Když si představil sám sebe, on trika s medvídky nosil přece neustále. Vždyť sám Lucas by mohl tušit, že se to bude Danielovi líbit, jakožto milovníkovi medvědovitých. Co na tom, že ten jeho vytištěný na pyžamu je plyšový a není to koala. Medvěd jako medvěd.

Nechápal sám sebe, nad čím to uvažuje, ale stále mu z mysli nechtěla odejít zrůžovělá tvář jeho spolubydlícího, a nejen ta.

Měl by si sednout k tomu účetnictví, přepnout svou mysl, přestat na něj myslet, nebo se z toho zblázní. Vždyť to už nebylo ani možné. Myslel na něj pořád.

Na chlapa! Sice s úžasnou prdelí, s rusými vlasy a s rovnátky, ale furt je to chlap!

Sedl si za stůl a tupě zíral na čísla.

Ne! To nepůjde!

Zaklapl notebook a svalil se opět na postel.

Slíbil si, že zítra, pokud nebude muset zůstat přes noc na klinice, zkusí se spojit s Alicií. Usoudil, že trocha dobrého sexu by mohla tyto myšlenky eliminovat jen do pohledu – Lucas je bezesporu zajímavá bytost, ale jen jako kamarád s krásnou zadnicí.

Do prdele, snad se mu o něm nebude ještě zdát? Nechtěl by se ráno vzbudit se stojákem a doznívajícími obrazy, kterak si to se zrzečkem rozdával.

Kdepak, zasune do ženského lůna, svlaží se, vyšuká si mozek z hlavy a sexuální harašení, které cítí k Lukovi, zmizí! Nadobro!

Tedy, myslel si to.

Doufal…

***

Daniel zamrkal a zjistil, že leží na posteli, nezakrytý a s brýlemi na nose, nicméně pohled do okna ho přesvědčil, že slunce už dávno vstalo. Ještě se však nedoplížilo svými paprsky do pokoje. Bylo tedy dost brzy ráno.

Pousmál se, když si vzpomněl na včerejší večer. Přišlo mu to neuvěřitelné. Tak málo o tom klukovi věděl, byl tajemný, nechtěl se svěřovat. Dobře, asi by taky svému spolubydlícímu neřekl, že nosí na noc rovnátka, ale šlo i o jiné věci. Čím víc ho znal, tím víc byl zvědavý, ale věděl, že nemá cenu z něj páčit jeho tajemství. Jednou, možná, u něj získá takovou důvěru, že se mu svěří.

Pomalu si sedl na postel a zjišťoval, jak moc s ním dneska mává jeho nízký tlak. Když usoudil, že může vstát, aniž by sebou seknul, prohrábl si kudrny a ploužil se směrem ke koupelně.

Sotva otevřel dveře své ložnice, slyšel, že není sám, kdo už je na nohou.

Lucas byl zrovna v polovině své ranní rutiny, když zaslechl, že i dole teče voda. Pousmál se. Jak teď Daniel musí vypadat? Má rozcuchané vlasy, které mu v neposlušných kudrnách spadají do obličeje a splývají po zádech? Ospalky v očích a lehce narůžovělé líce? Je čilý, jako býval po ránu on, nebo naopak unavený a pomalý, jako bývala Ellie?

Najednou ho přepadla chuť černovláska vidět. Netušil přesně, kde v sobě sebral odvahu, snad za to mohl fakt, že se před pár desítkami minut probudil, ale vyplivl pastu, vypláchl si pusu a vyběhl z koupelny, z níž seběhl po schodech do přízemí. Dveře do tamní koupelny byly otevřené a tím mu umožnily pohled na Daniela, který si zrovna oplachoval obličej.

„Dobré ráno!” vyhrkl energicky, pohledem jej sjížděje od hlavy až k patám. Byl krásný, jako vždy… Jako by snad Luke mohl očekávat něco jiného. Po obličeji mu stékaly kapky studené vody a pár z nich se mu svezlo přes líce až k tričku, do nějž se vsákly. Ospalky už v očích neměl, přesto tam ale Luke mohl zahlédnout náznak únavy, důkaz, že ještě před pár minutami dlel v říši snů. A taky v nich bylo překvapení.

Až v ten moment Lucasovi došlo, co udělal – vběhl mu do koupelny. Ráno. Pozdravil ho, to jo, ale co teď? Černovlásek očekával vysvětlení a on si až v tu chvíli uvědomil, že tohle tak nějak nedomyslel. Nemůže přece říct, že zkrátka a dobře chtěl vidět Daniela po ránu, to prostě nepřipadalo v úvahu.

Mysli, Lucasi! Vymysli něco, tvůj mozek v jednom kuse vytváří scénáře, zápletky a dialogy, tak to přece zvládneš použít i teď!

„Ehm… slyšel jsem, že jsi vzhůru,” začal pomalu. Zatím říkal pravdu, ostatně jako vždy, ale dál nemohl – pokračování ve formě „a strašně jsem tě chtěl vidět” by bylo asi to poslední, co by v životě řekl. Směrem k Danielovi i obecně.

„Napadlo mě…,” lezlo to z něj jako z chlupaté deky, uvědomil si. To nebylo moc dobré.

No tak, mozku, funguj…

„…jestli by sis se mnou nechtěl jít zaběhat? Za chvíli bych chtěl vyrážet, a když už vstáváš, napadlo mě, že bys třeba mohl chtít taky…?”

Cože? Co to z něj vylezlo? Dobře, možná to bylo lepší než nechat tu větu nedokončenou, ale přesto, připadal si jako idiot. Proč by měl Daniel chtít trávit s ním víc času, než musel? Už tak mu toho dal dost, střechu nad hlavou, zmrzlinu, možnost masírovat jeho dokonalé tělo… Jeho čas a pozornost už žádat nemohl!

„Jestli nechceš, tak řekni, já to pochopím! Anebo jestli vstáváš dřív schválně kvůli práci, nebo chceš jít ven s někým jiným, nebo…,” zase se do toho motal. Chytil lem svého trička a začal jej nervózně žmoulat, ztichl a pohled zabodl kamsi do země.

Bylo to oficiální. Měl jedinečný talent se před Danielem ztrapňovat. Mohl by mu dělat šaška. Nepřišlo mu to úplně od věci – kam by Daniel přišel, tam by zářil jako král, bůh dokonalosti. A za ním by byl královský šašek Lucas. Házel by před něj okvětní lístky a v průběhu by spadl, omylem pár lístků vdechl a vylil na sebe omáčku…

Daniel překvapeně vzhlédl od ranní očisty. Nečekal takovou vichřici hned po ránu. To, že jeho mozek spal až do doby, dokud neměl vypité první espresso, byl nezpochybnitelný fakt a z toho důvodu jen velmi pomalu pobíral slova, která na něj vychrlil zrzek.

„Cože? Běhat? Běhám v práci celé dny, ale takovýto běh jsi asi nemyslel, že? Já nevím… Nikam nespěchám, na klinice je Tony, čas asi mám…," utíral si obličej a přemýšlel, jestli je to dobrý nápad.

Není – varoval ho mozek. Na druhou stranu, kdyby běžel kousek za ním, měl by dokonalý výhled na jeho dokonalou prdel a svalnaté nohy.

„Moment… na mě musíš po ránu pomalu. Jestli spěcháš, běž beze mě. Já si musím dát kafe a pak ti řeknu. Jdeš na mě moc rychle." Protáhl se okolo něj a zapnul kávovar.

Zatímco Daniel popíjel kávu a přemýšlel, kde má schované tenisky, Lucas se uchýlil k sobě nahoru.

Tušil asi, že pokud v sobě nebude mít Daniel svou ranní dávku kofeinu, moc si s ním nepovykládá. Ten ovšem i po vypití silného espressa chvíli civěl do zdi. Pořád měl pocit, že tohle rozhodně není dobrý nápad. Nebyl zvyklý a za prvním rohem bude mít u úst pěnu a plíce v kolapsu. Fyzičku měl dobrou, což o to, ale je rozdíl běhat okolo zvířat a uběhnout na jeden zátah bůhvíkolik kilometrů. Nakonec však usoudil, že uškodit mu to nemůže a není od věci protáhnout své tělo také jinak než nošením těžkých beden a desetikilových medvědů.

„Lucasi!" zahulákal do patra, aby jeho společník věděl, že je rozhodnut. „Můžeme, ale nebudeš mě honit jak nadmutou kozu a odmítám běžet maraton. Vyber jen krátkou trasu, musím být použitelný v práci, tak mě šetři, ano?"

Lucas opět seběhl dolů, nadšeně kývaje hlavou. Nahoře si všechno stihl promyslet a došel k závěru, že i když tohle skutečně říct neplánoval, nebylo to úplně špatné, ba naopak. Těšil se, že pro jednou zase nepoběží sám, že si třeba i popovídají a taky bude mít možnost vidět sportujícího Daniela…

Když plaval, byla to perfektní podívaná, ale takhle? S vlajícími vlasy a drobnými kapkami potu, které budou zesilovat jeho dokonalou eukalyptovou vůni? Ta představa byla úžasná!

Nahoře se převlékl, upravil a taky trochu naplánoval, kam by vlastně mohli jít. Sám běhával, kam zrovna chtěl, a trasu plánoval podle svých potřeb víceméně za pochodu, ale věděl, že to teď nemohl.

Nakonec se rozhodl pro jeden z nejlehčích okruhů. Přesunou se k moři, chvilku poběží podél pobřeží a pak se mezi domy dostanou zpět. Chvíli půjdou a chvíli poběží, aby to pro Daniela nebylo tak náročné. I on takhle začínal. Nyní se mu ovšem naskytl pohled na černovláska s šálkem kávy v ruce a naprosto vážným a zároveň nejistým výrazem. Bylo to vtipné, na jednu stranu v něm viděl, co na něm vídal běžně – tu vážnost, ledovost, sebejistotu… Ale zároveň byl maličko… zpomalený? Maličko jako vyoraná myš. Bylo to roztomilé.

Zhruba po patnácti minutách už stáli před domem, protahovali se a Luke černovláskovi popisoval plán, u čehož si nedokázal odpustit nenápadně jej pozorovat – ve sportovním mu to slušelo, samozřejmě. Svázané vlasy mu nezakrývaly obličej a všechny nádherné křivky tak mohly jen vyniknout. Ostré rysy, plné rty, oči… To znaménko na líci… Byl krásný.

Daniel počkal, až se Lucas rozběhne, a připojil se k jeho boku. Vzal si jeho slova k srdci a nenasadil zběsilé tempo, kterým jistě běhával, když byl sám.

Daniel se rozhodl, že bude raději mlčet, protože i tak byl rád, že popadá dech, sotva doběhli k pláži. Netušil, že jeho fyzička je na tom tak špatně. Věděl, že pláž od jeho domu byla sotva kilometr. Po dalších pár kilometrech měl dojem, že vypustí duši.

Slunce začalo pálit a Daniel cítil, jak mu čůrky potu stékají po zádech a vsakují se do trika. Zastavil, opřel si dlaně o stehna a popadal dech.

„Tedy, uznávám, že mám mizernou kondici, já už nemůžu… Dál neběžím… volám taxíka a jdu umřít domů…,“ funěl a utíral si kapky potu, které mu stékaly do očí. „Jak v tom horku můžeš běhat, ani vodu jsme si nevzali…,“ lkal a posadil se na obrubník. „Půjdu domů,“ podíval se na něj a zakroutil hlavou. I na jeho čele se leskly kapky potu, ale jinak vypadal naprosto svěže, jako by zrovna vyběhl z domu. Léta běhání každé ráno na něm byla vidět. Hlavně tedy na jeho nohou, které měl teď Daniel přímo před očima. „Jestli chceš, můžeš běžet dál, ale já už vážně nemůžu. Domů trefím…“

Luke se na něj nejprve podíval krapet překvapeně, pak se ale pousmál.

„Fyzičku nemáš špatnou, vlastně mě překvapuje, že jsi to na jeden zátah zvládl až sem… Dál běžet nemusíme, můžeme chvilku jen jít, uvidíš, za pár minut budeš zase v pořádku, ale sedět nemůžeš, nepomohlo by to,” řekl upřímně. Chvilku si odpočinou, pokochají se pohledem na moře a pak zase poběží. Věděl, že zrovna Daniel tohle zvládne určitě. „Pojď, uvidíš, že to bude dobrý.”

A skutečně bylo. Netrvalo dlouho a Luke viděl, že i jeho společník už dýchá normálně, nabírá normální barvu, a dokonce v chůzi krapet zrychluje. Foukal příjemný vítr, který jim čechral vlasy, slunce svítilo, ale nějaké úmorné vedro taky nebylo. Byli široko daleko sami dva, bylo to příjemné. Ovšem pak se Lucas chtěl znovu rozběhnout. A o to už moc zájmu ze strany černovláska nebylo. Ba naopak, koukal na něj jako na šílence.

„Zvládneš to, uvidíš. Bude to jen kousek,” přesvědčoval zrzek, viděl ale, že tohle evidentně nebyla jeho silná stránka. Kdyby Daniel přesvědčoval jeho, stačil by jeden jediný pohled a slíbil by i, že půjde do bazénu, což už vlastně udělal. Obráceně to ovšem fungovalo mizerně.

„Pomůžu ti,” navrhl bezmyšlenkovitě a bez většího promýšlení chytil jednu Danielovu dlaň do své. Byl zvyklý, že to pomáhalo, věděl, že Ellie zvládala celé kilometry navíc, když ji někdo držel za ruku, i že Leonardo znovu vstal a znovu se rozběhl, když ho Lucas vedl. Proto nad tím teď nepřemýšlel a prostě to udělal… Hned vzápětí si ale uvědomil, koho vlastně chytil. Vybavoval si, jak Daniel reagoval na všechny jeho dotyky, nehledě na to, že dva kluci, co se drží za ruku… Ne, to pro šedookého nejspíš nebylo přípustné. Rychle ji proto stáhl, i když si moc dobře uvědomoval, jak příjemný dotyk velké teplé dlaně byl. „Promiň,” vyhrkl, pohled sklopený kamsi do země.

Daniel se zarazil a v očích se mu zalesklo zmatení. Byla to jen chvilka, než si uvědomil, co vlastně Lucas udělal. Ruku, kterou držel, si nyní promnul a na čele se mu vytvořila jemná vráska. Vůbec netušil, co si o tom gestu měl myslet, a taky věděl, že pod pohledem zelených očí jeho společníka na to nepřijde. Ten byl trochu vyděšený a tvářil se jako dítě, které rozbilo sousedovi okno. Vyděsilo ho tak, že se dotknul Danielovy ruky? Bylo mu to nepříjemné, když ji tak rychle stáhl?

Měl v úmyslu toto dál neřešit, protože věděl, že teď stejně na nic nepřijde, a zvláštní dusno, které mezi nimi zavládlo, se dlouhým mlčením prohlubovalo. Rozhodl se jeho omluvu ignorovat a dělat, že se nic nestalo.

„Tak dobře, já ještě poběžím, ale na oplátku budu po tobě chtít, aby sis se mnou večer šel zaplavat. Nemyslím tak, že se budeš dívat, ale že si se mnou pár bazénů dáš. Neboj se, žádný závod, jen relax. Já se překonám teď, ty pak u bazénu, to zní fér, ne?“ pousmál se a naklonil hlavu na stranu.

Lucas se nepatrně zamračil. Chtěl ještě běžet, to ano, ale tohle… Srdce se mu stáhlo a hlavou mu proletěly všechny vzpomínky a pocity, které z vody měl od toho prokletého dne. Všechno, co se mu za tu dobu nastřádalo v hlavě. Tohle nebylo fér. Nemohlo být, protože jejich „přemáhání se” tu bylo naprosto odlišné. Na rozdíl od Daniela Lucas prostě… nemohl, ne fyzicky, ale duševně. Pamatoval si, jak moc se ten den bál, jak chtěl křičet a brečet zároveň, prostě nemohl.

Tohle nezvládne!

Vlastní hlava na něj křičela, hlasy v ní ovšem byly rozdílné. Věděl, že tohle nemůže, že to prostě… nejde. Ale taky to snad až zoufale nechtěl přiznat, snad se toho i bál. Bylo to těžké… Pak ale semkl rty pevně k sobě, pohled stále zabodnutý kamsi do země. V očích se mu mihlo odhodlání. Vleze tam, udělá pár temp v místech, kde bude dosahovat na dno, a zase vyleze. To zvládne. Bude to dobrý. Snad. Možná.

„Tak jo,” řekl, jak nejpevněji dokázal. Právě si podepsal rozsudek smrti.

Daniel se po jeho příslibu pousmál, pokýval hlavou a pomalu se rozběhl.

K vile se přiřítil opět zničený a měl dojem, že po sprše se jen svalí do peřin a bude spát do druhého dne. Věděl ale, že si to nemůže dovolit, nemohl nechat svého přítele samotného se spoustou nemocných zvířat.

Vlažná sprcha ho probrala a nakonec uznal, že se cítí fajn. Rychle si udělal ještě jednu kávu, houkl do patra, že běží do práce, a zmizel.

„Nazdar, náčelníku,“ uslyšel Daniel energický hlas ještě dřív, než vešel do místnosti.

„Čau Tony,“ zadíval se na svého společníka, jehož hlas sice poukazoval na jeho běžný sklon k ADHD, ale v obličeji viděl stopy únavy. Neměl ho nechávat spát ve spacáku, když noc předtím celou proseděl za volantem. Měl by si jít pořádně odpočinout.

„Poslouchej, Antonie, seber se, jdi se natáhnout do vily a trochu si odpočiň! Vypadáš otřesně! Kdyby tady byla Maggie, zastřelila by mě, že se o tebe nestarám…,“ zauvažoval.

„To je dobré, se mnou se netrap, radši mi řekni…,“ začal, ale Daniel ho nenechal domluvit.

„Není to dobré, seber se a běž, určitě jsi nesnídal. Předpokládám, že Lucas bude klohnit nějakou skvělou masitou snídani, aspoň se pořádně najíš! Drby můžeme probrat třeba zítra, ačkoliv dobře víš, že ze mě nic nevytáhneš!“ zašklebil se Daniel a Anthony mu úšklebek vrátil.

„Jasně, že ne, já bych si přece nedovolil tahat z tebe drby,“ promnul si bradku, „co ovšem řeknu Maggie, to je ve hvězdách. Chtěla jet se mnou, aby toho tvého Lucase viděla, víš o tom?“

„Není to můj Lucas!“ rozčileně se otočil a prohrábl si vlasy. Proč jen byl tak nervózní, když se v souvislosti s jeho spolubydlícím použilo přivlastňovací zájmeno?

„No tak tvůj nový spolubydlící, no. Vždyť je to jedno. Se hned nemusíš rozčilovat…,“ houkl na něj.

„Běž už, prosím tě, musím začít něco dělat!“

„Pomoh‘ bych ti…“

„Vypadni už! Odpoledne, až si odpočineš, můžeš přijít!“

„Dobře, dobře, vždyť už jdu…,“ pomalu se ploužil ke dveřím, ve kterých se ale náhle otočil a v očích se mu objevily rošťácké jiskřičky, „ty někoho čekáš, že? Máš rande! V práci… A nechceš nám ji představit! Ani mně, ani Lucasovi! Jemu bys ale měl, když spolu bydlíte, představit ji a označkovat cejchem – tahle je moje! Aby ti třeba nelezl do zelí…“

Chechtal se, když viděl, jak Daniel jen protáčí oči.

„Za jedno, žádné rande tady nemám, a o své neexistující děvče se rozhodně v případě Lucase bát nemusím. On je totiž gay.“

„Nekecej!“ vykulil oči Tony a vzápětí zase dostal záchvat smíchu. „Tak v tom případě by ses měl bát o svůj věneček. Já jsem teda na ženské, ale mužskou krásu dokážu ocenit taky. A ty jsi poměrně pěkný chlap, nesnažil se tě sbalit?“

„Ty jsi idiot, běž už, a hlavně si své vykonstruované nesmysly nechej pro sebe. Věř tomu, že Lucas na takové poznámky rozhodně nebude zvědavý. Opovaž se před ním něco říct! Jestli mu nějakýma kecama ublížíš, pověsím tě za koule do průvanu, rozumíš!?“

Pitomec! 

Tony se stále uchechtával a Daniel si nadával do kreténů, že vůbec otevřel pusu. To bylo přesně to, v čem byl Tony dobrý. Člověk mu nakonec řekl i to, co se nikdy neměl dovědět.

„Neboj se! Je mi jasné, že i tak to má těžké. Vlastně si myslím, že by s tebou rozhodně nechtěl nic mít. Hezké tělo je fajn, ale ta nesnesitelná povaha… To by musel být blázen, aby si chtěl něco začít s takovým protivou.“

To už Daniel nevydržel, vyšoupl Tonyho ze dveří a zavřel je. Ještě dlouho pak slyšel jeho vzdalující se smích.

Černovlásek se sesunul na židli, kde se mu v klíně usadila Leia.

„Tak to vidíš, jaký jsem idiot, tohle vůbec Tony neměl vědět!“ spílal si a zauvažoval nad jeho posledními slovy.

Tvá nesnesitelná povaha… To by musel být blázen, aby si s tebou chtěl něco začít…

Vážně byl tak nesnesitelný v jeho očích? Netušil, o čem si včera spolu vykládali, když Lucas přišel s obědem. Možná si na něj stěžoval… 

To ale nejspíš ne. Lucas nebyl ten typ, co by si stěžoval, a ještě člověku, o němž ví, že je Danielův přítel. Znal se s ním sotva pár minut. To by uzavřený Lucas neudělal… Ale s povahou Tonyho, který dokáže vymámit informace z kohokoliv, aniž by to onomu zoufalci v té chvíli vůbec došlo? Vlastně by to bylo možné. A koneckonců to bylo úplně jedno. Vždyť to přece Daniel věděl. Byl nesnesitelný v Lucasových očích, přestože se sám Lucas opravdu snažil. 

To, že mu dnes nabídl jít s ním běhat, byla dobrá příležitost se trochu sblížit. To, že mu podal ruku, aby mu pomohl běžet, byl také důkaz, že mu jeho přešlap odpustil a byl ochoten se jej dotknout.

Ale určitě ho neměl rád natolik, aby skončili spolu v posteli!

Ježkovy voči! Nad čím to zase přemýšlel? 

Povzdychl si. Už je to zkrátka nevyhnutelné! Potřebuje ženskou, potřebuje své sexuální napětí někde vybít, aby přestal vymýšlet nesmysly.

Daniel byl heterosexuál a Lucas měl svého nejlepšího kluka na světě!

To byla fakta a měl by se jich držet. A nejspíš jediné, co teď bude správné a dostane jeho mozek z hlubin přemýšlení o Lucasově zadnici a toho, co zakrývá, byl sex. Sex s holkou, ženou, dívkou, kozatou a bez penisu…

Vzal do rukou telefon a zavolal do Lázní. Dověděl se, že Alicia dnes v práci je. A předpokládal, že končí ve čtyři jako obvykle.

Musel s ní mluvit osobně. Věděl, že telefon by mu rozhodně položila hned po pozdravu.

Lucas si zatím stihl dopřát příjemnou sprchu a nachystat si snídani. Už ve chvíli, kdy se první kapky vody dotkly jeho kůže, si ale vzpomněl na slib, který Danielovi dal, a málem se mu zatmělo před očima.

Co to udělal?! Neměl šanci! Snad doufal, že černovlásek poleví, ale on doběhl až k vile. To Lucas nečekal, vlastně by mu to byl nucen uznat, i kdyby toho uběhl daleko méně, jenže on vzal jejich dohodu přinejmenším vážně. A očekával, že i Luke splní svou část. Proč jen se v jeho přítomnosti nedokázal soustředit? Proč mu vždycky všechno odkýval, proč mu pod spalujícím pohledem šedých očí mozek mával na rozloučenou a nechával ho těm dokonalým hloubkám napospas? Vždyť Lucasovi není příjemné ani lehnout si do vody ve vaně. Jak dlouho už neměl vodu výš jak po pas?

Tolik se bál a až v ten moment mu došlo, jak špatné tohle bylo. Jenže teď už to vzdát nemohl, jedině že by se Danielovi svěřil a doufal, že to černovlásek pochopí. Na jinou stranu, proč by měl? Když se bojí, neměl na jejich dohodu kývnout. Na strach by se navíc mohl vymlouvat každý a šedooký by mu proto ani nemusel věřit. A i kdyby mu věřil…

Ne, prostě to nepřipadalo v úvahu. Styděl se za to, nemohl by mu říct, že… že se bojí. Že má z vody strach. Zní to tak stupidně, jediné, čeho by docílil, by mohl být Danielův smích. A ten byl nádherný, o tom žádná, ale ke své fobii ho slyšet nemohl od nikoho, natož zrovna od černovláska.

Sedl si ke stolu a pustil se do jídla. Myšlenky na bazén se prozatím rozhodl odsunout do pozadí, věděl totiž, že k ničemu nevedly. Místo toho se mu ovšem do hlavy vrátily chvíle z jejich společného rána a on pochopil, že i na onu vodu z bazénu by myslel raději. Vybavil se mu totiž moment, kdy měl horkou dlaň Daniela v té své.

Ještě teď jako by ji cítil! Byla jemná, s dlouhými štíhlými prsty, teplá…

Jaké by asi bylo smět se s ním vodit za ruku? Procházet se spolu podél pláže i po pláži, držet se, občas by se zastavili a Lucas mu dal ruce kolem krku. Měl by je na jeho kůži, pod záplavou černých vlasů, které by byly rozpuštěné a splývaly po svalnatých zádech. Daniel by jej chytil kolem pasu a tiskl by si ho na sebe, zatímco Luke by si stahoval jeho hlavu níž, aby jej mohl opatrně políbit, prsty zapletené v těch krásných, hustých, lesklých vlasech…