Co jsem? Kdo jsem? 16

A teď Robert začíná svoje vyprávění…

Vyprávění, z kterého mám husí kůži…

Vyprávění, které je jako ze špatného filmu…

„Narodil jsem se v dokonalé rodině. Mí rodiče se milovali a milovali i mě. Byli to vědci a archeologové. Doma to byla samá kniha a artefakty. Měl jsem nastartované skvělé dětství i skvělou kariéru.

To ale skončilo před Vánocemi roku 1995, kdy mí rodiče zahynuli při leteckém neštěstí v Kolumbii. Letěli tam na dvouměsíční stáž. Mě nechali u strýce a tety. Bylo mi tehdy šest let a prý jsem byl docela samostatný. Chodil jsem do školky, byl jsem vlastně předškolák a u příbuzných jsem byl jako doma. Moc si toho nepamatuji, pak jen z vyprávění.

Letěli poslední trasu z Miami na Floridě do Alfonso Bonilla Aragón v Kolumbii. Někde u města Buga udělal pilot chybu a stroj se zřítil. Byly to 4 dny před Štědrým dnem. Zahynulo tehdy 159 lidí a jen 4 přežili. Mí rodiče to zrovna nebyli.

Domů se dostali až o tři měsíce později v zavařených rakvích. Já nechápal, co se děje, a pohřeb jsem nějak prožil, jako by se mě netýkal. Pamatuji si, že tenkrát tetička pořád plakala, protože maminka byla její sestra. Stále polykala nějaké prášky a většinu dne prospala. Mně bylo nejlépe ve školce, protože tam bylo veselo.

Jenže strejda to neunesl, začal pít a sociálka mě strejdovi a tetičce v osmi letech odebrala a já nakonec skončil v dětském domově. A tam začala ta pravá škola života. Vojenský režim, deset kluků na pokoji, nástupy, organizovaná činnost a hlavně strejda vychovatel, kterému starší kluci říkali Průša. Teprve později jsem zjistil proč. Podle písničky „Průša je úchyl“.

On opravdu úchyl byl a hlavně zaměřený na chlapečky. Jako malý jsem si to moc neuvědomoval, byli jsme na pokoji samí osmi až desetiletí kluci, vyklepaní jak startky a neschopní se vzepřít nebo si někde postěžovat. Možná nám to připadalo i tak nějak normální, že se to děje všude kolem. On nás taky strejda ujišťoval, že je to pro naše dobro a zdraví, že je to vlastně náš náhradní tatínek a že se kluci musí kontrolovat a zocelovat.“

„Chceš o tom mluvit?“ ptám se tiše a hladím ho po holém stehně.

„Já se z toho již oklepal, takže mi nedělá problém o tom mluvit,“ odpovídá Rob. „Takže nás kontroval a zoceloval. Podrobnosti raději vynechám.“

Nechali jsme si donést další pivo a Robert se odmlčel.

„Má to pokračování?“ ptám se a Rob přikyvuje.

„Nevadí ti, co ti tady povídám?“ ptá se s obavami.

„Je to sice hrozné, co s váma prováděl, ale jsem rád, že mi to říkáš. Pokračuj,“ odpovídám.

„Měl jsem tehdy kamaráda Vlastíka, s kterým jsem si hodně rozumněl a nějak jsme se i sblížili. Chodili jsme spolu na procházky, hráli fotbálek, street ball, dělali si ohníčky v lese a snili o životě, který měly děti, co patřily do rodin. A protože jsme ani jeden z nás rodinu neměl, tíhli jsme k sobě tím víc. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že by to mohlo mít sexuální podtext. 

Čas běžel, bylo nám už šestnáct a šli jsme na stejnou střední školu, protože jsme chtěli být spolu. Povedlo se, že jsme byli na intru na dvoulůžáku a tím měli možnost se spolu učit, hrát hry, číst společně knížky a také snít o sexuálních zážitcích, na které jsme samozřejmě tehdy nemohli dosáhnout.

Než jsme se nadáli, byli jsme v třeťáku, klaplo osmnáct let, a stala se z nás neoddělitelná dvojka. Ostatní nám říkali, že jsme jak sateliti, kteří bez sebe nemohou být. Chodili jsem spolu na snídaně, na obědy, večeře, do kina, do hospody, kdy už nám mohli dávat pivo, do školy a ze školy. Začalo se o nás říkat, že jsme teplí bratři, avšak nám to nijak nevadilo, protože jsme si tu teplotu už zkusili. Spali jsme zásadně nazí a jednou v noci se mi Vlastík nakvartýroval pod peřinu. Ležel jsem na zádech a on se ke mně přitiskl bokem. Cítil jsem, jak se mi tlačí tvrdým penisem na stehno. Ruku mi položil na prsa, pak s ní jel níž a níž, až narazil na mého ptáka, který už také nabíral na síle. Projevilo se to, co se projevit mělo. Oba jsme po tom druhém toužili roky, ale nenašli jsme odvahu se k sobě víc přiblížit.

Do rána jsme téměř nespali a udělali si několikrát dobře. Ve škole jsme ten den vypadali jako dvě myši po zimním spánku. Tou nocí se ale odstartovala série našeho milování. Srazili jsme si postele k sobě a usínali i se probouzeli do sebe proplateni.

Holky nás zkoušely sbalit, protože jsme byli poměrně pohlední a hodní kluci, a chtěly nás mít pro sebe. My se tím bavili, nechali jsme je, aby se snažily, ale žádná z nich nás ani jednoho nedostala.

Museli jsme se ovšem smířit s tím, že po příjezdu na dětský domov si strejda úchyl brával noční víkendy a jednu noc jsem musel do kanclu já, další noc Vlastík. Měl nás v hrsti, protože si nás nějak nafotil, jak se s Vlastíkem ve sprchách líbáme, kouříme a vzájemně honíme. Na jednu stranu nám mlátil do hlavy, jak je stříkání zdravé a chlapácké, na druhou stranu nám vyhrožoval, že jestli něco kdákneme, zveřejní tyto fotky a my skončíme ve výchovňáku. A tak jsme drželi pusu a vždy jednou týdně odtrpěli ty jeho úchylky v kanclu.

No a před maturitou přitvrdil, začal si nás zvát oba najednou, začal se před námi také svlékat, masturboval společně s námi a nutil nás, abychom ho vyhonili a dokonce vykouřili.

Byli jsme v kleštích, a tak jsme se podvolili. Pak začal rozvíjet teorie, že starší muži potřebují masáž prostaty a že mu ji tedy budeme provádět. Prostě chtěl, abychom mu protáhli prdel.

Musím ovšem uznat, že ji měl vždy čistou, vypláchnutou a navlékal nám prezervativy. Ze začátku to byl horor, ale nakonec se nám zalíbilo protahovat jeho prdel a tak ho alespoň trochu zprasit. Došlo to tak daleko, že si vyžádal i orál, takže jsme mu protahovali i mandle. Chtěl to od obou na střídačku a pak už i bez prezervativů a museli jsme to do něj nastříkat. A to nám nebylo proti vůli. Obyčejně si lehl horní polovinou těla na stůl a my do něj bušili zezadu i zepředu, dokud jsme se neudělali a on se nevystříkal na stůl nebo pod stůl. Hned na to nás vyhodil z kanclu a nezapomněl zopakovat ty svoje výhružky.

A to byl začátek toho, že jsme si ochutnali i svoje vlastní prdelky a zjistili, že se nám to oběma moc líbí. Ideální to bylo na intru, protože tam jsme si mohli sprchou vypláchnout zadečky a pak si vzájemně užívat. Nikdo z nás nebyl dominantní, proto jsme si užívali navzájem.“

„Kde skončil ten tvůj kamarád?“ ptám se po chvilce ticha.

„Po maturitě se mu ozvali jeho rodiče, kteří ho do té doby nechtěli živit. Vidina, že pracuje a má příjmy, se jim zalíbila, a tak ho stáhli k sobě. Jenže on rychle vystřízlivěl a odjel na rok na Nový Zéland a odtud se už nevrátil.

Já jsem šel na vysokou vojenskou, stal se ze mě voják z povolání. Pak jsem prošel ještě nějakými kurzy, misemi a teď dělám to, co ti nemohu prozradit. Jediné, co můžu, je, že čas od času zmizím na den, dva, tři, ale také na týden nebo déle. A proto mám doma paní na úklid.“

Tím končí Rob svou zpověď.

„Myslíš, že po tom všem, co jsem ti o sobě právě řekl, se nesebereš, neodjedeš a už mě nikdy nebudeš chtít vidět?“

„A proč bych to dělal? Vážím si tvé otevřenosti a ještě více ses mi přiblížil,“ odpovím, natočím se a vášnivě Roba políbím.

„A nějaká slečna nebo paní nebyla?“ vyzvídám.

„Ale jo, jedna vojanda. Byli jsme na roční misi v Egyptě na Sinajském poloostrově. Ona byla taková statnější, vyšší, samý sval a šlacha. Dobře nabušená. Celkem jsme si rozumněli v mnoha oblastech a pak jednou jsme to v baru trochu přehnali a skončil spolu v posteli. Od toho dne jsme v posteli končívali často, ale postupně naše setkání řídlo. Zjistili jsme, že nám jde pouze o sex a uvolnění, ale že tam nejsou žádné city. Ona vlastně byla takovej trochu polochlap a vlastně asi byla i na ženský. 

Prostě jsme si nějakou dobu vzájemně vyšli vstříc a uspokojili svoje potřeby. Nakonec ji převeleli a bylo po vztahu. Pokud se to vztahem dalo nazvat.

No a pak už žádná ženská nebyla, jen občasný sexík s někým nahodilým. Ale zásadně bezpečně. Než jsem potkal tebe, koloužku, a nezamiloval jsem se do tebe. Tady cítím něco víc než jen živočišnou potřebu sexu. Chci tě ochraňovat, být ti nablízku a hýčkat si tě. Snad nám do našeho právě vznikajícího vztahu nikdo nehodí vidle…,“ šeptne Rob a přisaje se na má ústa.

Jsme dobře najezení, ojínění vypitým alkoholem, večer se proměnil v noc, a tak mě Rob bere za ruku a vede do své ložnice. Kdybych řekl, že jeho postel je letiště, tak bych to neřekl správně. To nebylo letiště, to byl snad vojenský výcvikový prostor. Prostě něco obr – bobr. Nemám ale moc chuť se věnovat interiéru, plácám sebou rovnou na tu krásně voňavou plochu a blaženě se zavrtím. Rob si lehá vedle mě na bok a přitahuje si mě k sobě do klína. Zavrtím se mu prdelkou na ptáčkovi a vychutnávám si dotek jeho těla na mých zádech.

Rob mě obejme jednou rukou a nahmatává mýho pašáka. Bere ho i s koulema a lehce masíruje. Trochu se topořím, ale pak se propadám do blažených snů.

***

Vracím se domů v neděli kolem osmé večer. Vůbec se mi nechtělo se od Roba odloučit, ale musel jsem. Rob zítra odjíždí na čtyři dny pryč a já mám ve středu poslední zkoušku. Navrhnul mi, že mě domů zaveze autem, ale já si chtěl trochu provětrat hlavu. Moc se mi to nedařilo, jel jsem na kole jako smyslu zbavený a vlastně ani nevím, jak jsem tu cestu absolvoval. Naštěstí není moc frekventovaná. Parkuji kolo dost zadýchaný a propocený.

Vcházím do bytu se slovy:

„Zlato, jsem doma,“ volám z předsíně po vzoru hlášky ze seriálu Dinosaurové a vcházím do kuchyně. Vítám se s maminkou pusou na obě tváře a přitom se culím jako měsíček na hnoji. Spíš jako obří měsíc na neskutečně velké hromadě hnoje.

Maminka si mě bere za obě tváře a zblízka se mi dívá do očí. Musí se hodně zaklonit, protože jsem minimálně o dvacet centimetrů vyšší než ona.

„Jak to dopadlo?“ ptá se mě tím svým vemlouvavým hlasem.

„Jo, v pohodě, s kámošem jsme si dopilovali učení na zkoušku,“ blekotám.

„Tak to je dobře. Hlavně, že se ti učení vešlo do toho batůžku, s kterým jezdíš na kolo,“ usmívá se potutelně maminka.

Cítím, jak rudnu, červenají se mi určitě i uši a je mi jasné, že mě má maminka prokouknutého skrz na skrz. Do baťůžku by se mi ty materiály rozhodně nevešly.

„Promiň,“ špitnu.

„To je v pořádku. Byl si u něho? Jak, že se vlastně jmenuje?“

„Ano byl, jmenuje se Robert.“

Cítím, že mě červenání opouští a mé tělo se uvolňuje. Maminka by mohla fakt dělat psycholožku a terapeutku.

„Hlavně, že si spokojený a šťasný,“ říká polohlasem, stahuje mi hlavu dolů a líbá mě na čelo.

„Děkuji maminko, jsem rád, že tě mám. A taťku také. Mimochodem, kde je?“

„Šel s kamarády na jedno. No, jedno… Znáš to.“ Usměje se a pouští mě.

Vlepuji mamce ještě jednu pusu na tvář a hopsám do koupelny smýt ze sebe pot a špínu z cesty a pak hned na postel do tureckého sedu a do učení. Mám do zkoušky jen dva dny. Musím ten víkend dohnat. Sice většinu znám, ale neškodí si znalosti utřídit a upevnit. Rád bych dostal za jedna, abych získal nejvyšší stipendium. Tím můj letní semestr skončí a, lalala, dva a půl měsíce volna.

Sotva rozhážu učení kolem sebe, klepne mamka na dveře a nese mi talířek se čtyřmi půlkami chleba se šunkou, rajčaty a kyselou okurkou. Ví, že to mám u učení rád. Pokládá talířek na noční stolek, pocuchá mi vlasy na temeni hlavy a potichoučku za sebou zavírá dveře. Miluju ji.

Vrhnu se do učení, docela to odsýpá a je najednou půl dvanácté a oči se mi klíží. Odskočím si na wécko, trochu pohoupu kuličkama a ptáčkem, a zaplouvám zpátky do postele. Učení ledabyle pokládám na podlahu, zhasnu a rozvalím se na posteli. Pane jo, to byl víkend…

Jsem plný dojmů a lásky. Úplně to ze mě pryští. Chtěl bych to vykřičet do světa. Ale asi si nestoupnu na podstavec pomníčku u nás na návsi a nebudu to vyřvávat na celou vesnici. Musím se někomu svěřit. Ale komu? Rodičům? To asi není dobrý nápad. Kdo jiný, než moje vrba, která udrží tajemství. Není jako ta z pohádky o králi Lávrovi, který měl oslí uši a která prostřednictvím kolíčku od basy to tajemství vyžvanila.

Jasně, že je to Olinka. Teď jí ale volat nebudu. Asi by si klepala na čelo. Nechávám to na ráno a vzápětí jsem tuhej.

Je osm hodin ráno. Za oknem je blankytně modrá obloha a částečně mi do pokoje pere slunce. Rýsuje se další nádherný letní den. Naši jsou už v práci, jsem tedy doma sám. Beru telefon a vytáčím Olinku. Snad ji nevzbudím.

Telefon vyzvání a Olinka to nebere. Hmm, třeba ještě spí, nebo má něco na ptáci. Co nadělám, musím si své dojmy nechat pro sebe. Ještě tři zazvonění a položím to. Jedno, druhé a…

„No nazdar beránku, ráda tě slyším,“ ten rozverný hlas mě těší.

„Neruším? Nevzbudil jsem tě?“

„Nene, udělala jsem si snídani a kávu na balkóně a mobil jsem měla v pokoji. Tak trochu trvalo, než jsem pro něj doběhla.“

„Tak to jo, už jsem si myslel, že mě nechceš slyšet. Co máš v plánu?“

„Ty jsi mamlas. Netrpělivě celou dobu čekám, až mi poreferuješ, jak to dopadlo s Robertem.“

Vyloženě je z ní cítit zájem o podrobnosti a pikantnosti.

„Budu se učit, ve čtvrtek mám zkoušku. Ale ráda bych se od učení trochu odreagovala. Nepodnikneme něco?“

„No právě,“ nadšeně souhlasím, „chtěl jsem ti to samé navrhnout. Nezajdeme na náš palouček? Ale raději bych jen ve dvou. Nebude to Martince vadit?“

„Dobrej nápad. Martinka je stejně v práci, mají dnes fofr s nějakou oslavou. Co kdybychom vyrazili už dopoledne, vzali si nějaké jídlo, pití, učení a mohli bychom tam být až do večera,“ říká naprosto samozřejmě a je vidět, že plánovat umí.

„Tomu já říkám dobrej plán. Sraz u lavičky na návsi v deset?“ nadšeně nadhazuji.

„Super, začínám balit. Děsně se těším,“ uchechtne se a zavěsí.

Mám co dělat, je půl deváté, kouknu, jestli není potřeba něco doma poklidit, udělám si pořádnou svačinu a pití, nějakou čokoládu pro Olinku, uleju trochu slivovice, zabalím větší baťůžek a tradá… Musím sebou mrsknout.

To jsem ještě neměl tušení, jak se to celé vyvine…