Co jsem? Kdo jsem? 17

To jsem ještě neměl tušení, jak se to celé vyvine…

Setkání s Olinkou u lavičky na návsi probíhá na minutu přesně. Už z dálky vidíme, jak se k ní blížíme z protějších stran oba stejně. Stejně tak se i culíme, když se přibližujeme. Neodoláváme, blížíme se k sobě a lehce se na přivítanou přátelsky objímáme.

Vydáváme se skoro kolmo k našim příchozím směrům a za chvíli míjíme poslední domky vesnice a míříme k zelenému porostu, který ukrývá naše tajemné jezírko. Prodíráme se hustým porostem vrbiček a jejich jemné větvičky kloužou po našich tělech. Za námi se zase zavírají a utajují naši cestičku. Dosud jsme mleli páté přes deváté, pikantnosti si necháváme až na náš malinkatý palouček, který nám skýtá jisté soukromí. Teď jdeme jeden za druhým a mlčíme u toho, aby nás náhodou někdo nezaslechl a pak nás potají nešmíroval.

Je po desáté a sluníčko už řádně připéká. Roztahujeme osušky na trávníku našeho minipaloučku, vybalujeme některé věci a baťůžky dáváme do stínu vrbiček, aby se v nich neprohřívalo jídlo pití a také ta moje forsáž. Tím míním slivovici, kterou jsme si už cvakli.

„Nezchladíme se, než se namažeme?“ ptá se Olinka.

„Jako tou slivovicí?“ směju se na ni, zatímco stahuji triko a kraťasy. Rovnou jsem si pod ně vzal plavky. Boxerky mám v baťůžku.

„Mám na mysli vodu, ty jelítko,“ chechtá se na mě a také se začíná svlékat. Jenže úplně…

„Ty se jako budeš koupat v plavkách?“ udiveně se na mě dívá. „Copak se před sebou stydíme?“

„Promiň, já zapomněl,“ stydlivě sklápím oči a začnu stahovat plavky. Vždyť jsme se tady opalovali a cákali i s Martínkou a vůbec mi to nevadilo. Teda, nevadilo to nikomu, tak co zase vyvádím? Opět si připomínám Robova slova o ostýchavosti a nedostatku sebevědomí.

„No jen aby…,“ přísně na mě pohlíží, přiskočí ke mně a zezadu mě pleská po zadku a žene před sebou do vody.

Ne, že by se mi to nelíbilo, je to takové dětinské a já dělám, že mě to bolí a snažím se uhýbat. Olinka je ale mrštná a na moje půlky vždy dosáhne. Vbíháme do vody.

Teda brrr. Po tom rozpálení od sluníčka se voda zdá opravdu studená, i když má slabých dvacet tři stupňů. Kuličky mi zajíždí až téměř do břicha a můj teploměr se sráží na dobrých šest centimetrů. Po chvilce si ale tělo zvyká, ale moje nádobíčko ne.

Chvíli se cákáme, potápíme, šploucháme kolem sebe a pak se pohledem domlouváme, že je čas vylézt. Brodíme se ke břehu a pokukujeme po sobě. Všímám si, že Olinčiny bradavky jsou pěkně vystouplé a tvrdé. Určitě je to tou chladnou vodou. Na slunci se její bronzové tělo třpytí jako u bohyně Venuši.

Ovšem ani jí neuniká můj scvrknutý pytlík a zalezlý ptáček, což mi zase připomíná otřepaný vtip, kdy stojí chlap nahý před zrcadlem a povídá: ‚o tři centimetry větší a jsem král,‘ načež mu manželka přes rameno kontruje: ‚o tři centimetry menší a jsi královna.‘

„Máš zmrzlého ptáčka? Já ti ho zahřeju…“

A naprosto samozřejmě ke mně přistupuje, jednou rukou mě chytá okolo boku a druhou mi jemně do dlaně vezme mé koule i s ptákem a tiskne mi vše k tělu. Vše mám tak malé, že se jí to do dlaně vchází. Jsem tak překvapen, že se nezmůžu na slovo a jen se mi zatajuje dech. Držím jak prase před porážkou a nevím, co si mám myslet. Je ovšem pravda, že se mi to tam dole ohřívá a je to příjemné. Olinka se mi soustředěně dívá do očí, které raději zavírám. Po chvilce, která je trochu delší, se zeptá?

„Je to lepší?“

„Ano je,“ odpovídám, protože opravdu je. Otvírám oči:

„Co tvoje bradavky, není jim také zima?“

„Je, nechceš je také zahřát?“ šeptne.

Chci se trochu revanšovat, a tak si dodávám odvahy. Pokládám dlaně na ty dva tvrdé dudlíky a trochu zatlačím. Cítím, jak měknou a uvolňují se. Po chvilce se naše oči setkávají, začínáme se usmívat a nakonec se rozesmíváme, pouštíme se a sedáme si každý na svou osušku.

Ochutnali jsme si rukama těla toho druhého, jako mimochodem už několikrát. Není nám to nepříjemné, ale rozhodně to není sexuálně živočišné, což mi připadá takové nějaké zvláštní, ale není mi to proti mysli.

Chvilku se sušíme a pak dochází na mazání opalovákem. Máme opalovací mléka položená na slunci, aby se prohřála a následně se skvěle roztírala.

„Mám návrh, jak se vzájemně namažeme,“ přichází Olinka zase s nějakým svým originálním plánem.

„No, to jsem zvědav,“ a fakt jsem, protože Olinka dovede vždy překvapit.

„Stoupneme si a budeme se vzájemně natírat ve stoje, souhlasíš?“ skoro to znamená, že bez debat.

„Ano mami,“ schlíple pípnu a pak se tomu musím smát.

Už se před Olinkou naprosto nestydím a ona evidentně také ne. Spíš mi to připadá, že si to užívá. Stoupáme si tedy těsně k sobě a vymačkáme na sebe to horké opalovací mléko. Možná i víc, jež by bylo potřeba. Nanášíme ho vrstvu na ramena a ono stéká na prsa i záda. Pokládáme na sebe ruce, které jsou v mžiku plné té teplé emulze, a začneme s roztíráním, které je vlastně i masáží. Mohli bychom si paže, ramena, prsa i břicho samozřejmě mazat sami, ale teď je to taková zajímavá hra, která dělá dobře nám oběma.

Trochu se vyhýbám Olinčiným prsům, než mě sjezdí, že právě ona potřebují pořádně namazat, protože většinou jsou před sluníčkem schovaná v prádle nebo plavkách. A tak si tedy dávám záležet. Olinka mi moje prsa také řádně probírá, určitě s radostí jezdí po mých bradavkách. Pod pažema si zajíždíme i na záda, aby se i tam opalovák dostal.

Pak si mě Olinka otáčí, nanese na lopatky další opalovací mléko a důkladně mi maže záda. Teď si kleká na jedno koleno a zaměřuje se na můj zadek. Teda, ta umí sáhnout. Vtírá mi mléko do pokožky a také mezi půlky až naráží na dírku.

Zatrne mi a celý tuhnu a sražím půlky k sobě. Ona v tu chvíli také zamrzá a čeká, co udělám. Po chvilce se uvolňuji a povoluji svaly. Olinka opouští mou dírku, ale věnuje se jejímu okolí.

„Udělala jsem něco špatně?“ šeptá zpoza mého pravého boku.

„Já vlastně nevím, ještě se mě tam nikdo nedotýkal, teda, kromě mě,“ otáčím hlavu přes rameno.

„Tak se uvolni,“ říká medově a znovu se dotýká mé zadní dírky.

Mám ji namazanou opalovákem až hrůza a její prsty jsou také kluzké. Malinko mi dírku obkružuje a pak, jen tak na jeden článek prstu, zajíždí mírně dovnitř a lehce mě projíždí.

To nemá dělat. V tu chvíli mi zadek vystrkuje proti prstu a chce přirážet. Ovšem Olinka je stratég a uličník. Opouští moji dírku a věnuje se mým stehnům a lýtkům, achylovkám a patám.

Teď se zvedá, otáčí mě i sebe, takže stojím za jejími zády. Je řada na mně a předpokládá se, že budu stejně tak důsledný. O proč bych jako neměl být? Snažím se napodobit to samé, co před chvílí prováděla Olinka. Rovněž se zaměřuji na její zadeček, a když se blížím k její zadní dírce, mírně se předklání, zadeček vystrkuje a vrtí s ním…

„Hééj, ty rajdo, co to tady provádíš?“ směju se a plácám ji přes tu její pěknou prdelku.

„No, no, aby ses z toho nesesypal,“ směje se mi přes rameno, „prostě potřebuji pořádně promazat. Teda, pardónek, namazat. Mimochodem, co si dělal před chvilkou ty, když jsem se dotkla té tvé ‚kakaové‘ dírky?“

No vlastně jo, připomínám si, vždyť jsem se jí na její prst skoro natlačil. Kdo je tedy větší rajda? Aha? Haha a a.

Přecházím na její stehna a lýtka. Když tak přemýšlím, je to ženské tělo zcela jiné než to mužské. Daleko raději bych masíroval Robova záda, prdelku a nohy. Tam vystupuje každý sval. Tady jsou svaly tak nějak kryté podkožním tukem, což, věřím, je pro spoustu chlapů přijatelnější a erotičtější.

Obracíme se opět k sobě čelem a je jasné, že bude nekompromisně následovat mazání v nižších částech našich těl v přední části. Trochu se mi z toho třesou kolena, ale Olinka to bere velmi rychle a elegantně. Namazanýma rukama mi podebírá koule, přejíždí směrem nahoru a dolů, totéž provádí s mým ptákem, stahuje mi předkožku a jedním tahem mi ji promazává i s žaludem, maže slabiny a už je na stehnech. Rychlovka, u které si ani nestíhám všimnout, že se mě někdo tam dole dotýká. I když fešák má tendenci pumpovat krev.

Teď se toho musím chopit já. Jakoby samozřejmě zajíždím jednou rukou Olince mezi nohy, promazávám ji až k zadečku a pak totéž činím druhou rukou. Trochu slabiny a jsem také na jejich stehnech a holeních. A ejhle, jak jí tvrdnou bradavky. Vystupují jako dudlíky a určitě by se svými ňadry mohla dělat kojnou.

Stoupám si, koukáme se do očí a lehce se usmíváme.

„Vidíš, vůbec to nebolelo,“ jemně povídá, pohladí mě po tváři, „neboj, určitě s tebou nechci mít sex, jen se tě ráda dotýkám. Byla bych ráda, kdybys to měl stejný.“

„Snad jo,“ odpovídám neurčitě a nejistě, „jsem rád, že si takto rozumíme a nemusíme se před sebou stydět.“

„Líbí se mi, když se o sebe třou namazaná těla. Dělám to ráda s Martínkou. Nechceš si to vyzkoušet se mnou? Ryby se přece také třou…“

Nevím, co na to mám říct. Je pravda, že na sobě máme mraky opalovacího mléka, ale ono je tak nějak vstřebané a rozhodně neklouže, což Olince říkám.

Načež mě zase překvapuje. Kdy mě ona nepřekvapí?

Z baťůžku vytahuje tajemnou lahvičku a ještě více tajemně se usmívá.

„Drž,“ zavelí, otvírá tu tajemnou karafu a nalévá mi na ramena teplý dětský olej. Totéž provádí na sobě a ve chvíli jsme mastní jako špatně ofritované hranolky. S tím opalovacím mlékem se to nějak dobře snáší a vzájemně se to mísí, takže je ta konečná emulze mírně nabělalá a krásně klouže.

Olinka se na mě sápe, rukama na mě vše roztírá, vezme moje dlaně do svých a pokládá je na svoje tělo, abych dělal to samé. Pak se na mě vrhne a tře se o mě opravdu jako rybí samice, která chce oplodnit svoje jikry.

Zvláštní… Ty kluzké doteky se mi moc líbí, opětuji stejnou měrou Olince. Jezdíme po sobě zepředu, zezadu, z boku, ze spodu, ze shora, ze zdola. Je to pro pokožku a nervová zakončení naprosto úžasné.

Je to vlastně taková kompletní masáž nejen rukama, ale celými těly, a já už teď vím, že si tohle chci užít s Robertem. Zatímco s Olinkou z toho máme radost, s Robertem to budu chtít dovést k dokonalému sexuálnímu zážitku. A možná, že mu i nabídnu svůj zadeček, když to tolik a tak skvěle klouže.

Končíme na osuškách, které jsme totálně promastili, a zcela vyčerpaní si leháme na bok proti sobě. Kupodivu, mně nestojí ptáček, Olince nestojí bradavky. Vydýcháváme se.

Cvakáme si slivovice a Olinka překvapí dvěma plechovkama piva. Zjišťuji, že stejně jako já měla ten nápad zabalit jídlo a pití do termofólie, kterou používají záchranáři a která dovede jak ohřívat, tak i chladit. Leháme si na osušky, nastavujeme naše namazaná a mastná těla sluníčku a já začínám vyprávět, jak jsem si užil nádherný víkend se svým Robertem. Samozřejmě vynechávám pikantnosti, ale uvědomuji si, že ze mě přímo pryští něha a vztah, který k Robovi cítím. Jsem určitě tak sladký, že z toho Olince musí vrzat zuby.

Ona však beze slova poslouchá, přivírá oči a je zcela jasné, že se do mého vyprávění vciťuje a nechává se unášet. Určitě při tom myslí na Martinku.

„Hele, a co vlastně ten tvůj miláček dělá?“ ptá se po chvíli.

„No, já to vlastně pořádně nevím. Prý mi to nesmí říct. Vím jen, že byl dříve vojákem z povolání, jezdil na mise. Teď stále dělá na ministerstvu obrany, ale není to přímo u vojáků, ale ve zpravodajských službách. A ti jsou děsně utajení jako tajemný hrad v Karpatech. Prý sem tam odjíždí na několik dnů nebo i týdnů. Takže si myslím, že má výjezdy i do zahraničí. Víc toho nevím. To pro mě bude těžké, protože si teď neumím představit, že bych ho třeba týden neviděl. Bodá mě u srdce, že to budu muset absolvovat.

„A jak přišel k tomu bytu? Musí být děsně drahý, ne?“ vyzvídá. Není však jako Kelišová z trilogie ‚Seno slunce…‘

„Já se na to také opatrně zeptal a odpověď byla poměrně jasná. Po jeho rodičích zůstalo poměrně velké jmění. Hodně vydělávali, měli slušné konto, které potřebovali pro svoje výzkumy a cestování. Jako archeologové toho hodně objevili a objasnili záhady. Byli to takoví Indiána Jones ve dvou, za což byli bohatě honorovaní. Přednášeli na prestižních univerzitách po celém světě. Vlastnili i nějaké nemovitosti, které získali v restitucích. Doma měli mnoho vzácných artefaktů.

Asi byli předvídaví a vědomí toho, že mají do jisté míry riskantní povolání. Proto měli u notáře hodně obsáhlou závět. No a po jejich smrti se vše prodalo, skončilo na svěřeneckém fondu, nebo jak se tomu říká, který spravoval ten notář, platil z něj jeho nezbytné výdaje a Rob k němu získal plný přístup až někdy v pětadvaceti letech.

Kromě toho to jeho zaměstnání vydělává také pěknou dardu, ale musím říct, že kromě poměrně luxusního bytu se chová velice skromně a člověk by řekl, že tak nějak tuctově. Kdo ho nezná, tipoval by ho na vyšší střední třídu. Hodně si svoje soukromí hájí a chrání před veřejností.“

„Ty si do něj hodně udělaný, že jo?“ povídá potichu a chápavě se na mě dívá.

„Jsem, mám ho opravdu moc rád. Učaroval mi svou upřímností, rovností a tím, jak se ke mně chová. Je to kus chlapa, ale dovede být tak milý, citlivý, drsný a něžný zároveň. A líbí se mi, jak se ode mě také nechává hýčkat, přijímá moje něžnosti a úplně se mi oddává. Je to pro mě vše nové, nepoznané a naplňuje mě to láskou k němu a tím pádem láskou k celému světu.“

„To je tak krásné, jako z červené knihovny. Moc vám to přeji. Podobně to mám já s Martinkou.“

Chvilku je mezi námi ticho, Olinka se na mě upřeně dívá a pak pronáší řeč, kterou mě naprosto odrovná:

„Hele, Robínku – Bobínku, nejsi nadržený? Já teda docela dost.“

No tohle zase znamená co? Vystřeluje mi obočí snad až na vrchol čela…

Olinka to zase opepří, ostatně jako vždycky: „Nemyslím nadržená na tebe, ale…“