Co jsem? Kdo jsem? 19

Ve tři hodiny ráno mi pípne mobil. Zpráva od Roba…

Vystřeluji z postele a šmátrám po mobilu, který mezitím zhasnul. Jsem studený a ztuhlý, jako bych právě vylezl z kryosauny. Přece jen se moje tělo během noci ochladilo a je mi dost zima. V kryu se alespoň nosí čepice, rukavice a ponožky. Tady na sobě nic nemám. Brrr.

Jsem úplně praštěný, protože jsem se probral z nějakých těch theta vln, tedy nejhlubšího spánku a mozek mi to zkrátka nebere. Sakra, nemůžu najít mobil, a tak se sápu po vypínači lampičky a rozsvěcuji ji. Teď jsem zase pro změnu oslepený světlem žárovky a musím se trochu rozmrkat. Hledám a šátrám po mobilu, který mi ve spánku sklouznul z prsou na postel a odtud na koberec. Zpráva je stručná a krátká.

„Jsem OK, nemůžu psát, ozvu se. R.“

Tak alespoň, že tak. Zhasínám lampičku a snažím se usnout. Ale nejde to. Pořád se mi Rob vkrádá do mysli. Kde je, co dělá, jak to, že píše takhle v noci? Třeba má časový posun a už je u něj ráno. Nebo možná pozdní večer. Proč nemůže psát? Je s někým, před kým nemůže psát, nebo nesmí, kvůli práci? Ta nejistota je děsná, ale musím to tolerovat. Já snad žárlím nebo co? Ale prý kdo nežárlí, ten nemiluje. Budiž mi to útěchou. Ale jen chabou. Třeba se jednou dozvím víc. Musím se soustředit na tu poslední zkoušku. Budu ji dělat ve čtvrtek už o půl osmé ráno, tak snad zastihnu miláčka doma. A pak si ho vytáhnu někam do přírody a uděláme si moc příjemné chvíle. Beru menší polštářek, kterému jsem v dětství říkal Mazlíček, do rukou, tisknu si ho na prsa a mazlím se s ním, než se opět nořím do říše snů. Naštěstí tak hlubokých, že se ráno budím totálně vyspaný a odpočinutý. Ranní sluníčko mě lechtá pod nosem, protože mám postel hned u okna. Jak krásný den. Tram ta da da dááá.

***

Následující dva dny si vyčleňuji opravdu jen a jen pro sebe. Ráno vstávám brzy zároveň s rodiči, které oblažuji svou přítomností u snídaně, pak se jdu proběhnout do ještě chladného rána, následuje sprcha, trochu poklízím doma, hlavně svůj pokoj, aby mamka neměla řeči. Pokud je potřeba, vyndávám věci ze sušičky. Ty, které se nemusí žehlit, poskládám do své skříně a hurá do učení.

No hurá… už bych s tím nejraději seknul. Ale je to poslední zkouška a ta musí klapnout. V podstatě už jen projíždím texty a zjišťuji, že všechno umím. Ale co kdyby náhodou. Ještě některé informace piluju přes internet, abych byl připravený na všechno. Stejně, kdyby docent chtěl, tak mě udolá, ale nebude to zadarmo. Večer kolem sedmé, kdy se začíná ochlazovat, vyjíždím na kolo jen tak kolem vesnice. Pak sprcha, trocha toho zevlování a uvolnění přetlaku ve sprše. U středeční večeře se mě maminka zeptá:

„Nechtěl bys toho svého Roberta pozvat v neděli na oběd? Rádi bychom tvého kamaráda poznali, viď, tatínku?“

„No jasně, rád poznám potencionálního zeťáka,“ prohlásí taťka a koutky mu cukají.

„Ty seš, teda…,“ prohlásí mamka a protočí oči.

Trochu jsem překvapený tou ochotou mých rodičů, ale proč ne, říkám si. Vysvětluji, že se s Robem uvidím nejspíš ve čtvrtek po zkoušce, že do té doby s ním nemám spojení. V rychlosti vysvětluji proč a že vlastně nevím o nic víc ani míň než oni.

Tím celá záležitost končí a já zaplouvám do pokoje kouknout na nějaký lehký film.

***

Čtvrtek ráno, pět hodin třicet minut. Nemůžu dospat. Dnes uvidím svého drahouška. Teda, pokud se nic nepodělá. Ale určitě nepodělá. Teď je primární zkouška. Hážu na sebe oblek, dám jen dvě deci vody, protože kdybych něco snědl, skončilo by to v záchodové míse. Jak jsem kdysi zaslechl: Nakrmil bych kačeny… Vždy před zkouškou mám žaludek jako na vodě a někdy i průjem. Klasika člověka, který nemá nad svými nervy kontrolu. Ale možná proto mě to bičuje k výkonům. Mažu na autobus.

Před zkouškou se mi klepou kolena, ale jak si vytáhnu otázku, vše ze mě padá a já jedu jak kybernetická myš. Dostávám za „A“ a navíc pochvalu, že takto připraveného studenta pan docent už dlouho u zkoušky neměl.

Švihám na studijní odevzdat index, uzavřít ročník a žádám o nejvyšší prospěchové stipendium, které je možno získat.

Paní sekretářka se mě jen tak mimochodem ptá, že vzhledem k mým dosavadním studijním výsledkům (cha cha cha a a, mám teprve prvák za sebou…), bych mohl požádat o stáž na některé prestižní univerzitě.

„To by znamenalo co?“ ptám se.

„Podle toho kolik semestrů. Například půl roku někde v zahraničí, podle složených zkoušek jeden až dva měsíce volna a pak buďto pokračování, což bych vám doporučovala, nebo zpět na naši školu,“ říká se sladkým úsměvem. Asi kdyby mi to zařídila, měla by z toho nejspíš profit. Ale v tom já se nevyznám.

Celé bych to musel probrat s našima a hlavně s Robem. No vida, je půl desáté, snad se mu už dovolám. Vytáčím…

„Ahoj kocourku, jak si na tom?“ ozývá se ten hlas, u kterého se mi líhnou motýlci v podbřišku.

„Ahoj Robertíku. Mám uzavřený ročník a jsem ve městě. Kdy tě uvidím?“

„Měl bych být do půl hodiny doma. Přijdeš? Moc se na tebe těším.“

Co na to říct?

„To víš, že jo, mám něco koupit na přivítanou?“ ptám se a jsem jak malej, natěšenej kluk.

„Kdybys mě opravdu chtěl překvapit, tak mi kup větrník a punčový řez. Ty mám opravdu moc rád.“

„Rozkaz, náčelníku,“ culím se do telefonu a pípnu ho.

Mažu do nejbližší cukrárny, kupuju dva větrníky, punčové řezy a ještě přidám dvě špičky. Ty mám zase rád já. Peláším k Robovu bydlišti a jen se trochu vydýchám před vchodem, přijede černá limuzína a z ní vystupuje moje láska, můj idol, amore mio, mio caro, il mio tuto…

Naše oči se střetnou, přeběhne mu po tváři krátký neznatelný úsměv, ale pak se ještě otáčí k řidiči, něco krátce proberou a teď čeká, až limuzína zmizí za rohem.

Teď se otáčí ke mně, udělá pár dlouhých kroků po chodníku ke vchodu, ve kterém stojím. Usmívá se na mě, nic neříká, odemyká vchodové dveře a s rukou na mých zádech mě tlačí směrem k výtahu. Naštěstí je výtah v přízemí, tak v něm rychle mizíme, mačkáme patřičné tlačítko a teď se na mě Rob vrhá. Objímá mě těma mohutným pažema, vyzvedne si mě tak, že se mu nohama obtočím kolem boků, chytám ho kolem krku a přisajeme se ústy jeden k druhému. Málem pouštím tácek s cukrovím a vzpamovávám se teprve, když se výtah lehce zhoupne a zastaví.

Rob mě ovšem nepouští, ramenem zatlačí na výtahové dveře a nese mě přes chodbičku ke dveřím od bytu. Tady jen přiloží prst na elektronický zámek dveří a jsem u něj vevnitř. Za Robovými zády si skopnu polobotky, on si sesune tenisky a nese mě přímo na terasu, kde mě konečně staví na zem. Odstoupí o krok a sjede mě pohledem. V tom obleku od zkoušky se před ním necítím úplně komfortně, ale on se usměje a praví:

„Jakýpak elegán dovede ten můj Robíšek být…“

On sám je jen v civilním lehkém oblečení. Pláťáky a plátěná polokošile.

Znovu se ke mě přiblíží a začne mě z toho společenského oděvu vysvobozovat. Jsem za to vděčný, protože léto je v plném proudu a ze mě opravdu leje.

Dává si záležet a také na čas. Pomalu mi zezadu stahuje sako z ramen a přitom se mi přitiskne horkými rty zezadu na krk. I přes to vedro mi naskakuje husí kůže. Vysvobozuje mi ruce ze saka, obrací ho naruby, skládá podélně na polovinu a pokládá přes opěradlo židle. Opět zezadu mi povoluje kravatu, dokud se nevyvlékne z uzlu, a pokládá ji tamtéž.

A stejně tak zezadu mi vsune ruce pod mé paže a rozepíná mi knoflíky u košile. Trochu ji popotahuje z mých kalhot, aby mohl rozepnout i spodní knoflík a pak mi ji z ramenou a rukou také sundává. Chci se k němu otočit, ale Rob mě nenechává a znovu mi ze zadu rozepíná pásek a potom i kalhoty. Při zvuku otvírajícího zipu už mi kámoš pořádně stojí a já jsem rád, že se alespoň trošku uvolnil. Kalhoty se mi sunou dolů, zvedám jednu nohu a nohavice po nártu klouže společně s ponožkou, kterou Rob šikovně podebral. Totéž na druhé noze a já tady stojím jen v narvaných boxerkách.

Teď mi je u pasu podeberou dvě něžné ruce a stahují přes zadek dolů. Trochu se zadrhávají na mém vztyčeném stožáru, ale stálým tahem se on stlačuje dolů a pak, po uvolnění mi hlasitě mlaskne o břicho. Ach ta úleva.

Boxerky sjíždí níž a je jasné, že si Rob za mnou musel přikleknout. A opravdu jo, protože při stahování přes chodidla se mi Rob vpije pusou mezi mé půlky, líže rýhu a okusuje mi půlky, zatímco jedna jeho ruka mi mezi nohama bere koule a druhá kolem boku uchopí můj nabušený kyj.

Zakláním hlavu a hluboce si povzdechnu slastí. Teď se teprve Robert staví, otáčí si mě k sobě a rukama mě celého projíždí, tiskne k sobě a mazlí každý kousek mého těla. Je to zvláštně vzrušivé, když jsem celý nahý a on je oblečený. Je to, jako bych byl nahý na ulici mezi oblečenými lidmi. Zase ta představa, která mě rajcuje. Mám asi nějakou exhibicionistickou obnažovací úchylku. Ale líbí se mi.

Cítím na svém těle, které si Rob tiskne k sobě, že má také mohutnou bouli v rozkroku a chci mu rovněž udělat dobře. Vjedu mu dlaněmi za pás kalhot a netrvá dlouho a mám tu jeho nádheru v rukou. Blaženě zaklání hlavu a nechává mě, abych tu jeho nádílku vysvobodil. Jde to rychle, oblečení je v cuku letu dole, ovšem není tak spořádaně uložené jako můj oblek. Mačkáme se ptákama na sebe a mačkáme si je mezi břichy.

Aniž si to uvědomuji, natlačí mě Rob na okraj bazénu a nyní se bokem kácíme do příjemné vody. Stále v sobě zaklesnutí rukama se vynořujeme, došlápneme na dno a pokračujeme v břišní masáži našich miláčků, zatímco jsme jazyky zaháčkovaní v našich ústech.

Po chvilce se oddaluji, abych se pořádně nadechnul, načež se potápím, abych si Roba vzal do pusy. Nejraději bych mu to okrasu celou spolknul a sežral i jeho krásné koule. Snažím se vydržet co nejdéle, ale nakonec musím nad hladinu. A teď to samé provádí Rob. Je to děsně rajcovní, když vás někdo kouří pod vodou. Má to zase jiný rozměr. Vřele doporučuju.

Několikrát si to zopakujeme a pak už se to nedá vydržet. Děláme si to vzájemně rukou a jsme hotoví oba najednou. Krásná souhra. Sleduji, jak se semínka, když opouští naše teplá těla, v chladné vodě sráží jako bílek z vajíčka a v jednotlivých cárech se vznáší ve vodě. Protože je puštená filtrace, jsou unášena proudem vody ke skimeru, kde se v pískové filtraci zachytí.

Klepou se mi kolena a tak mi Rob trochu pomáhá po schodech na lehátko. Lehá si na druhé, které přisune těsně k mému a uléhá také.

„Stýskalo se mi po tobě, střízlíku,“ říká mi potichu a hladí mě po břichu a prsou.

„Mně po tobě víc, ty můj gladiátore,“ odpovídám, zatímco šimrám ruku, předloktí a paži té ruky, která mě hladí.

„Dá se to nějak změřit, komu více a komu méně?“ usměje se a přejde na můj hladce, dnes čerstvě oholený podbřišek.

„Asi nedá,“ odpovídám a začínám zvedat prdelku nad lehátko. Chci prostě znovu. Teda ten můj nezbedník chce.

Robovi to neunikne a začne mi ptáčka jemně mnout, a když se vzchopí, tak ho honí sem a tam, ale strašně pomalu mi shrnuje předkožku ze žaludu. Zaměří se na moji dírku, uzdičku a to citlivé místo, kde je uzdička připojena k žaludu. A to je jako afrodisiakum nebo vakuová pumpa. Jsem jako skála a stačí pár dlouhých tahů od špičky až hodně dolů ke kořeni, kdy se předkožka napne k prasknutí.

Zavírám oči a i přes víčka cítím, jak se mi do očí propalují teplé paprsky sluníčka, které tak miluji a kterému tak rád nastavuji celé své tělo. Kdyby mohlo vyprávět, čeho všeho bylo svědkem, co se mé osoby a mého těla týče. Kolikrát jsem se před ním udělal, kolik jsem toho ze sebe právě před ním vyprodukoval, jak jsem byl za jeho hřejivé paprsky rád. Je to můj vzdálený milenec, který mě objímá svými paprsky a přitom nežárlí, nevyčítá, neprudí. Je to moje horké zlato.

„Promiň,“ heknu a je to tady zase. Záškuby celého těla doprovázím poměrně hlasitým funěním a sténáním. „Já se prostě neumím ovládnout. Aspoň vidíš, co se mnou děláš a jak po tobě nejen můj mozek, ale i tělo touží,“ špitám.

„Vždyť je to to nejkrásnější, co mi můžeš nabídnout. Celý se mi oddat. Však víš, že já to mám také tak a ty si s mým tělem také užiješ. Ale až za chvilku. Teď si tě očistím, ty můj chlapečku.“

Vykouzlí papírové ubrousky a pak mě vlhkým ručníkem umyje celé bříško, kuličky, ptáčka a velice jemně stále citlivý žalud. Jeho ruce jsou tak jemné a citlivé. Nechá mi ohrnutý žalud, aby trochu oschnul, a teprve potom mi ho pečlivě schovává pod předkožku. Evidentně si celý proces užívá a já jsem v sedmém nebi. Bože, jak já tohle miluju. A hlavně mého hrdinu, kterým pro mě Rob je. Připadám si jako mimino, o které se stará pečlivý rodič. No to je tedy přirovnání…  

Teď si Roba pokládám na záda já a z boku se nad něj nakláním, hladím ho po hrudi a bříšku a přitom líbám každý kousek jeho pokožky. Chci také zajet tam dolů, pohrát si a udělat Robovi dobře, ale on mě nenechá a já vím, že to chce jen odsunout na pozdější dobu. A tak si musím vystačit s jeho bradavkami, pupíkem a jeho sladkým obličejem.

Po chvíli si opírám hlavu o ruku položenou loktem na lehátku, zboku se dívám na Robův profil a povídám:

„Co kdybys k nám přišel v neděli na oběd?“ navrhnu. „Naši by tě rádi poznali.“

Překvapeně se na mě otočí a také si proti mně podepře hlavu:

„Myslíš to vážně? Tedy, myslí to vaši vážně?“ zvedá významně obočí.

„Jinak bych ti to nenavrhnul, ty můj obře,“ směju se.

„Jaký já jsem pro tebe obr?“ řekne a píchne mě prstem do žeber. „Popřemýšlím o tom.“

Chvilku si ještě povídáme, teda spíš povídá Rob a já najednou zjišťuji, že jsem zdřímnul. Brzké ranní vstávání, nervy se zkouškou a dvoje vyvrcholení mě nějak zmohlo. Otvírám oči a vidím, že Rob se mezitím otáčel. Nachystal zeleninový salát s grilovanými kuřecími kostkami. Pro mě donáší pivo, pro sebe birell. Na moje zdvižené obočí prohlásí, že ještě asi pojede autem. Na to nic neříkám, i když bych samozřejmě rád věděl kam.

Rob má na sobě hodně volné triko a plátěné kraťasy. Samozřejmě opět v bílé barvě, která s jeho opáleným tělem tak krásně kontrastuje. Protože jsem slušně vychovaný, tak vím, že k jídlu u stolu má být člověk alespoň sporadicky oblečený. Otáčím se pro svoje oblečení, ale do košile a společenských kalhot se mi opravdu nechce.

Jenže to by nesměl být Rob, aby mě neměl dopředu přečteného. Podává mi světlemodré triko a stejně tak barevné plátěné kraťasy. Obojí mi jde určitě skvěle k očím. S dojetím přijímám to vysvobození ze svízelné situace, ale musím se usmát, když si představím, jak na mě to Robovo oblečení bude plandat. Ovšem chyba lávky. Jak triko, tak kraťasy mi sednou, jako bych je měl ušité na míru.

„Co to? Čí je to oblečení? Do prdele…,“ vyjede mi obočí až pod ofinu. Zase ta trýznivá nejistota…