Co jsem? Kdo jsem? 26

Chystá se den „D“…

Den „D“, tedy spíše noc „D“…

Večer jsem šel spát hodně brzy. Budík na čtvrtou, o půl páté mě vyzvedává Rob před domem.

„Máš pas? Nic jiného nepotřebuješ,“ prohlásí hned poté, co si dáváme dlouhou pusu.

„Poslušně hlásím, že pas mám, sbaleno také mám a jsem připraven na akci,“ hlásím v pozoru.

„Záleží na tom, jakou akci máte na mysli kadete…,“ odpovídá stejně tak v pozoru můj major.

„Samozřejmě mám na mysli akci ‚Go east‘ pane!“ hlásím poslušně.

„V pořádku, pohov, volno, nástup do vozu.“

Mám běžný kufr do podpalubí a malý batůžek s nezbytnostmi. Hlavně nabíječku, náhradní tričko, plavky, kosmetiku, opalováky a nějaké léky, co kdyby náhodou. Přesně podle pokynů leteckých společností. Obojí nakládám do kufru auta a sedám na místo spolujezdce.

Dvě hodiny na letiště, závoru otvírá Rob nějakou speciální kartou, parkuje ve VIP zóně v několikapatrových garážích. Terminál pro Evropu, protože letíme napřed do Itálie. Odbavení samoobslužné, stejně tak zavazadla, chvilka ve VIP salónku, kde si něco zobneme a dáváme si dva panáky Jamesona. Žádná pasová kontrola, protože, jak jsem zmínil napřed letíme do Milána, takže se pohybujeme v rámci EU.

Let necelé dvě hodiny. V Miláně na letišti právě otvírají Billu přímo na letišti, a tak si kupujeme nějaké plechovkové pivo, které během čekačky mlaskneme.

A následuje pasovka, nakupujeme nějaký šnaps, který prvotně má sloužit jako dárek a je zalepený v takovém bezpečnostním sáčku. Ten samozřejmě hned otvíráme a hned si připíjíme na statečnost. Gate se otvírá, ale Rob mě ještě táhne na nějakou prohlídku, kde si přes sklo prohlížíme ranvej. Nastupujeme mezi posledními rukávem do širokotrupého letadla, které pojme kolem šesti set cestujících, což je téměř celá naše vesnice. Na každém sedadle menší deka, polštářek a v igelitu sluchátka pro sledování televize, kterou máme v opěradle před sebou a menu na následující večeři. Směr Honkong, další přestupní stanice.

Po palubě se začínají prohánět letušky a stevardi, s pojízdnými stolečky rozdávají občerstvení. Dáváme si Cuba libre a já se tisknu Robovi na jeho bok a rameno.

Jelikož letíme na východ, letíme noci vstříc, takže sluníčko se rychle kloní k obzoru a před námi se zvedá tmavý horizont. Začíná se rozdávat večeře. Vybíráme si ‚čínu s rýží‘, ke které dostáváme ještě nějaký přeslazený zákusek a světe, to jsem ještě nezažil: Nerezové příbory.

No jo, ekologie zasahuje i letecké společnosti. Plastovým příborům je odzvoněno, krátké lety používají příbory z nějaké dřevěné balsy, či čeho, hliník skončil s našimi rodiči.

Dojídáme, personál sbírá, co po večeři a občerstvení zbylo, venku už je tma a letušky nás nabádají, abychom stáhli roletky v oknech. V letadle postupně potemňují světla až téměř do tmy, jen ve stropě miniaturními otvory prochází světlo a vytváří dojem hvězdné oblohy. Vše se ztiší, většina cestujících kouká na obrazovku před sebou, kde jsou k dispozici mraky filmů, ale postupně se balí do dek, odpadají a usínají.

Já zvednul opěrku mezi námi a tulím se na Robovo rameno. Sedadla máme sklopená a jsme přikryti těmi mini dečkami, které máme k dispozici. Jednu na šířku přes kolena ke kotníkům, druhou od ramen přes stehna. Protože se k sobě tulíme, je nám docela teplo, přestože v letadle je klima nastavená poměrně nízko. To asi kvůli personálu, který běhá sem a tam a musí být asi dost zpocen.

Nedá mi to a pod dekou se Robovi propašuju pod triko a hladím ho po bříšku, dloubu ho v pupíku, což ho lechtá a já to vím, hraju si s jeho bradavkami a točím si jeho krátké chloupky na prsou mezi prsty. Rob mě rukou objímá zezadu přes záda a rovněž pod trikem mi něžně hladí bok a skoro i bříško.

Letadlo je naplněno asi z osmdesáti pěti procent a my máme tu výhodu, že v řadě, která sestává ze tři sedadel u okénka, uličky, čtyř sedadel uprostřed, opět uličky a tři sedadel u protějšího okénka, sedíme u pravého okénka a třetí místo vedle nás je volné.

***

Spím jako pařez a nad ránem se začnou uličkami pohybovat letušky a stevardi a cítím vůni vývaru. Někteří cestující prostě mají hlad. Napřimuji se a zvednutým prstem požádám o totéž. Rob ještě zařezává a mně přistane na stolečku klasická asijská polévka, což je drůbeží vývar s těmi jejich kudrnatými nudlemi. A k tomu samozřejmě hůlky.

Vím, že Asiati dokáží hůlkami spořádat všechno, snad včetně koňaku, který si nějak nahážou do pusy. Já takový odborník nejsem, a tak po vzoru ostatních nabírám hůlkami husté nudle a řídký vývar prostě usrkávám a nakonec ho celý vypíjím. Sotva dojím, lépe řečeno dosrkám poslední kapky polévky, Rob se pohne, otevírá jedno oko, zaostřuje ho na mě, pak otvírá druhé, a přísně mě napomíná, že si tady dávám do nosu, zatímco on umírá hladem.

„Hned to zařídím, pane, nechtěl jsem vás rušit,“ tvářím se provinile a pak se oba usmějeme a dáme si krásnou pusu nehledě na ostatní cestující. Oni stejně spí, nebo koukají na přiblblé filmy. Znovu se přihlásím letušce a do dvou minut mám polévku pro Roba.

Asi na dvě hodiny usínáme a začíná rojení personálu, který tentokrát žádá cestující, aby roletky vysunuli nahoru. Letadlo se prosvětluje a podává se snídaně. Těsně před ní si dáváme zdravotního panáčka a trochu se pomazlíme pod dečkama, které následně skládáme a pokládáme na volné sedadlo. Úklid po snídani, několik průjezdů vozíkem, pokud by si přál někdo nějaké občerstvení, a letušky a stevardi začínají sbírat dečky, polštářky a sluchátka.

Dvanáctihodinový let začíná provádět přistávací manévr, který trvá asi čtyřicet pět minut, a piloti nás posadí v Číně ve městě Honkong, který byl donedávna ve správě Anglie. Dodnes má určitá privilegia, která Čína, ač nerada, musí respektovat. Funguje zde tržní hospodářství, zatímco ve zbytku Číny plánované centrální. Prostě v Honkongu je kapitalismus, ve zbytku Číny socialismus.

Máme zde nějakou tu hodinu času, a tak si protahujeme klouby a svaly a koukáme, co bychom si dali za pivo. Značek je zde nepřeberně, ale Heineken je jistota. A že v přepočtu stojí sto šedesát korun za třetinku? Kdo by to nedal, že jo?

Přemýšlím, kam bych Roba zatáhnul, abych se s ním mohl alespoň trochu pomazlit, a nakonec nezbyde nic jiného než WC. Stejně tam potřebujeme oba. Potřebuji objetí a cítit Robovo teplo.

Dopřává mi ho, ale jen chvilku, protože je WC přeci jen frekventované. Na veřejnosti musíme být opatrní. Jsme v jiné kultuře a není jisté, jak by se na nás tvářila veřejnost i represivní složky.

Pomalu se brouzdáme po letišti, kde je neskutečný mumraj. Jsou zde stometrové pojízdné chodníky, které po pěti metrech navazují na další stometrové pojízdné chodníky, prohánějí se tady elektrické vozíky s pasažéry i personálem a bezpečnostními složkami a mraky lidí, které neví kudy kam. Neskutečně trpělivý personál, který tyto lidičky směruje, kam mají jít. A v tom mumraji hledáme naši gate. Máme čas, tak nespěcháme a jdeme na to systematicky. Stačí se jen zamyslet a sledovat cedule nad hlavami.

Obyčejně se z centrální haly a přidružených chodeb, lemovaných všemožnými obchůdky, bufety, restauracemi, salónky a dalšími lákadly pro cestující, k bránám vychází po schodech nebo po eskalátorech, eventuálně výtahy do vyšších pater.

Naše brána nás ovšem žene do podzemí. No to je paráda, to jsem ještě nezažil a to jsem s rodiči na několika letištích byl. Buďto jsme z patra nastupovali tím rukávem, nebo z přízemí nás vezly autobusy k letadlům, ale do podzemí?

Rob se tváří tak sebejistě, že se rozhoduji dělat sebejistého také, ale jdu asi půl kroku za Robem, kdyby náhodou zahýbal směrem na mou stranu, aby se o mě nepřerazil.

„To čumíš co, lopato? Tohle si ještě nezažil!“ plamének mého vnitřního tyrana se ozval v tu nejméně vhodnou chvíli. Nezní ale nijak škodolibě.

„Teď prosím ne, musím se pekelně soustředit. Nemůžeme to odložit, prosím?“ něžně v duchu požádám.

„Dobrá, ale nevyvlíkneš se z toho,“ smířlivě goa‘uld odpoví a zmizí mi z mozku.

Chodby nás spolehlivě navádějí na celou řadu gate a najednou stojíme na nástupišti, které je od kolejiště odděleno skleněnou stěnou. A, to mě podrž, přijíždí metro, které zastavuje dveřmi přesně v místech, kde jsou dveře ve zmíněné stěně. Obojí se otvírá a nastupujeme s davy lidí dovnitř.

Světelné tabule a hlas v angličtině hlásí, že příští zastávka jsou brány šest až deset. Zastavujeme a část lidí vystupuje. Následující zastávka brány jedenáct až patnáct. My máme čtrnáctu, takže vystupujeme. V metru zůstává ještě dost lidí, takže budou určitě následovat brány šestnáct až dvacet a kdo ví kolik. Dochází mi, jaké to letiště je kolos.

Z nástupiště máme jedinou šanci. Nástup do místností na šířku minimálně osm metrů a na hloubku tak čtyři. Dveře se zavřou a tlak od podlahy mě ujistí, že jsme ve výtahu snad největším na světě. Tedy v nejprostornějším. Vždyť je nás tady snad šedesát. A to jsou tady ty výtahy minimálně čtyři, co jsem si stačil všimnout. Jsme v hale a tam už je snadné najít tu naši bránu, sednout si a vyčkat na nástup. Na střídačku si skáčeme na wécko a už se brána otvírá.

Stejně jako v Miláně mě Rob zadrží, abych nedivočil jako ostatní lidi, kteří utvořili asi třicetimetrovou frontu u nástupu do rukávové chodby. Do toho kolem lítá spousta dětí, které mají s rodiči přednostní právo na nástup. Chudáci děti. Odlet je až za hodinu a ty děti už musí sedět na sedadle. Ještě, že nejsem dítě.

„Proč se hnát? Je to zase obří letadlo. Já zásadně nastupuji mezi posledními, abych tam nemusel čekat jako trouba. Sedadla máme rezervovaná, tak nám je nikdo neobsadí. Tady se ještě můžeme protáhnout.“

A má pravdu. Uplyne půlhodina a fronta se smrskává na asi deset lidí. Pomalu se zvedáme a loudáme se k turniketu. Do letadla nastupujeme mezi posledními, za námi jen opozdilci. Všichni jsou usazeni, nikdo nepřekáží v uličce, když nemůže napáskovat zavazadlo do horního prostoru.

Sotva dosedáme, dostáváme pokyn k připoutání a letadlo zahajuje asi dvacetiminutovou cestu po tom bludišti cestiček, než dosáhne taxiway, což je paralelní dráha s ranvejí. Tady jsou letadla seřazena jedno za druhým a můžeme sledovat, jak vedle nás startuje jedno letadlo za druhým. A když řeknu, že mezi vzlety jsou asi dvě minuty, tak nepřeháním. Kolik tisíc lidí je tady odbavováno, kolik lidí je přepravováno a vysíláno do vzduchu. A to několik stovek metrů na druhé straně letištního komplexu ve stejných intervalech letadla přistávají. Prostě mumraj.

Během pojíždění letadla následuje nezbytné poučení pasažérů co v případě nebezpečí, kde jsou únikové východy, jak používat kyslíkové masky a vesty atd. Toto poučení znám už nazpaměť, ale společnost Cathay Pacific, kterou jsme letěli do Honkongu, i teď do Denpasaru má skvělou vychytávku. Všechny obrazovky zamrzají a objevuje se animovaný shot s rodinkou v letadle, který předvádí, jak se v případě nebezpečí chovat. Žádný z cestujících nemůže monitor vypnout ani přepnout. Když instruktáž končí, monitory se přepínají do bodu, kde byly zmrazeny. Dobrá vychytávka.

Následuje šestihodinový let na Bali. Letadlo je stejného typu, ale jen z poloviny plné, takže si oba leháme na prázdné čtyřky uprostřed letadla a skoro celou cestu prospíme. Pouze na občerstvení si dáváme vinný střik. U tohoto letu se tvrdý alkohol nepodává.

Přistáváme v Denpasaru, nezbytné odbavení, vyzvedávání kufrů probíhá rekordně rychle, protože, jak mi říká Rob, letadlo nebylo plně obsazené, proto také málo zavazadel. Nasedáme do Ubru a ten nás, mezi mraky skútrů stále potrubujících, za čtyřicet pět minut vyklápí před vilou, kterých je na Bali mraky. Je to spíš penzion s devíti apartmány ve dvou podlažích s otevřeným výhledem na centrální bazének a venkovní restauračku. Tady těm penzionkům říkají vily.

Komfort, o kterém se mi nesnilo. Začíná něco, co bych nazval svatební cestou, kdybychom byli oddáni.

***

Neskutečných čtrnáct dní ubíhá jako voda. Moře, opalovačka, výlety za hinduistickými památkami, některé vytesané ve skalách, z nichž na tebe sahá posvátná bázeň. Navštěvujeme budhistické chrámy, svatyně, zdravíme se s jejich mnichy, míjíme množství svatých průvodů, které mnohdy blokují dopravu, a nikdo se nevzteká.

Všudypřítomné obětinky, zručně tvořené a zdobené na chodnících, před vstupy do domů, významných míst, chrámů. Základ je z listu banánovníku, který je umně složen do krabičky, někdy scvaknutý klasickou sešívačkou. Sleduji to a spatřuji kousek rýže, kousek masa, kousek zeleniny, ovoce, hlavně květy, a co mě překvapuje, třeba i cigarety, nebo malý šáleček kávy. Prý to ‚babička‘ měla ráda.

Balijci jsou hodně pobožní, jejich hinduismus uctívá hlavně Šivu, Brahnu a Višnu, jejichž okázalé sochy jsou na mnoha místech. V každé zahrádce nebo před domem jsou stavbičky sestavené z černých cihliček různých tvarů, které se vyrábějí a prodávají na každém rohu a z nichž si lidé staví něco na způsob našich božích muk, jako úctu k předkům. Cihličky mají nekonečnou spoustu tvarů a lepí se k sobě, což připomíná stavění lega. A k tomu opojná vůně různých vonných tyčinek. Vůně typická pro toto náboženství a pro tuto část země. Některé vonné spirály vydrží doutnat i celý den. Umisťují se ke vchodům do vil, hotelů i restaurací a kromě opojné vůně působí i jako odpuzovač hmyzu. Dostáváme se tou nikdy nekončící vůní do stavu určité letargie, uvolnění a blaženosti.

Sopky, sopkami vytvořená jezera, tajné pití tvrdého alkoholu, které se dá sehnat jen ve zvláštních obchodech a nesmí se pít na veřejnosti, nachlazené kokosové ořechy s brčkem, neskutečné množství různého jídla z těch jejich varungů, pizzy s mořskými plody, tržiště připomínající mraveniště se smlouváním, šnorchlování, surfing, pivo v sedmičkách láhvích, ke kterému dostáváme namrzené sklenice, toť vše je jako královská lučavka (pro neznalé: Jediný roztok, který dokáže naleptat a rozpustit zlato), ze které se rozplývám a chci být tímto pocitem unášen.

K tomu všemu ranní a večerní milování s mým zlatem…

Ať ses díváš, kam ses díváš, vysmátí domorodci, kteří tě zdraví a lákají do, právě jen jejich nejlepších, provozoven, lákají tě do taxíků, které tě za mřenku dovezou kamkoliv, handrkování a smlouvání na tržištích, bez něhož by se žádný obchod nemohl uzavřít, teplé deště, při kterých ti není zima, prostě ráj na zemi, o kterém se nám ani nesní.

Miluji palmy, banánovníky a veškerou tropickou flóru. Nemůžu se na ni vynadívat. Vdechuji tu opojnou vůni zeleně smísenou s vůní moře. Kam se podíváš, jsou rýžová pole. Dokonce je část rýžových polí ve středu ostrova chráněna UNESCem. Neskutečné množství teras s vodními, bažinatými plochami, ze kterých vykukuji, někdy menší, někdy větší klasy rýžových sazenic a rostlinek.

Některé plochy domorodci obdělávají děsně primitivními oracími stroji, které si na koleně dávají dohromady a které jsou poháněny motorem ze skútrů. Jindy obracejí bláto pomocí ruchadel, které táhne nějaký hovězí dobytek, který si v době odpočinku lehne do toho močálu a tam se chladí.

Následuje řada žen a mužů, kteří mají v jedné ruce obrovskou otep sazeniček a druhou rukou jednu po druhé zapichují do bahnitého dna.

Je to pohled jako na otroky na bavlněných plantážích v jižní části dnešního USA s tím rozdílem, že tady to dělají lidé dobrovolně nebo za mzdu.

Na jednom z výletu navštěvujeme motýlí ráj, kde se procházíš v obrovských voliérách mezi nesčetnými druhy různobarevných a různě velkých motýlů. V jistých prostorách jsou na dosah kukly zavěšené v řadách a nad sebou v celkovém množství několika set. A tady se líhnou motýli velcí jako roztažená dlaň statného muže. Personál ti někdy posazuje takovéto motýly na rameno nebo na hrudník a turisté se mohou ufotit.

Následuje opičí chrám, kde jsou opice tak drzé, že si všechno musíš chránit a držet, protože nikdy nevíš a máš opici za krkem, ta ti sebere v nejlepším případě čepici, v horším mobil nebo foťák. Cedule u vchodu na tuto skutečnost návštěvníky upozorňuji, ale vždy se najde pitomec, který si myslí, že se ho to netýká.

No a zkuste si odložit na chvilku batůžek. Jedna holčina se tady přetahuje s nějakým opičákem o kabelku. Zábava pro kolemjdoucí. Můžeš si samozřejmě koupit banán nakrájený na kousky a pokusit se opice krmit. Jenže jeden takový banám tě vychází v přepočtu asi na pětset padesát korun. Dobrá obživa pro místní.

Opice tady mají dokonce i hřbitov. Těžko se pohřbívají samy. A kdo ví, jestli tam ty opice opravdu pochované jsou. Spíš je to zase lákadlo pro turisty.

***

Nikdy jsem pořádně nepochopil, proč u záchodové mísy je i sprchová hadice s jakýmsi sprchovým zakončením s tlačítkovým kohoutkem. Myslel jsem si, že to slouží namísto štětky na umývání mísy. Ale když jsem objevil, že tam štětku stejně mají, tak jsem usoudil, že vlastně nevím.

Zvykl jsem si každý večer vyplachovat zadeček a stalo se to jakýmsi rituálem. A tady mi ta záchodová sprška přišla vhod. Někdy k análku s Robem došlo, někdy jsme si užili dlouhé šedesátidevítkové polohy, kterou jsme modifikovali tak, že jsme se překulili na bok, aniž bychom se rozpojili. Pokračovali jsme v přetáčení dál, až ten, co byl nahoře, byl teď dole a tak jsme pokračovali, až jsme spadli z postele.

Smějeme se tomu jako malí kluci a dokončujeme načatou práci. Oba polykáme šťávičku toho druhého a pak, ještě s určitou dávkou v puse se k sobě přisáváme a mícháme ty naše nektary dohromady. Polykáme a vysáváme tomu druhému zbytky z úst.

Totálně mrtví padáme do postýlky, klimu máme nastavenou tak akorát a řežeme do rána, kdy nás domácí z vily poctí skvělou snídaní zakončenou hlavně dračím ovocem.

Je mi moc líto, že když dovádíme v moři, musíme mít plavky. Tady je nuda tabu. Přitom si nahotu ve vodě užíváme oba. Nedá se nic dělat, necháme si to na ČR, třeba na to naše tajné písečné jezírko ukryté v neproniknutelném borovém porostu, kde jsme se potkali poprvé, nebo lomy v okolí naší chalupy. Nazí můžeme řádit ve sprchovém koutu a po celém prostoru našeho apartmánu.

Nestačím se ovšem divit, co mají někteří chlapi na sobě. Od volných plandavých koupacích šortek, přes elastické delší i kratší šortky, plavky s nohavičkami i plavky slipové, dokonce i tangového typu. To by nebyl žádný problém. Ale problém pro mě i Roba nastává, a to mě podrž, když jsou i tací stateční, co nosí něco, co nejsem schopný pojmenovat. Něco jako tanga, která neobepínají boky, ale mají úzké pruhy přes ramena, takže boky od stehen až do podpaží holá. Proti gustu…

Kdyby ovšem ti chlapi byli alespoň trochu soudní. Některá těla jsou výstavní, k zulíbání a pomazlení. Věděl bych co s nimi, ale když si na sebe navlékne tanga a ještě k tomu o dvě čísla menší nějaké stočtyřicetikilové prasátko, je to opravdu k smíchu. Navíc, když z něj teče sádlo, jako by se škvařily škvarky, je to nechutné. Ale, prostě smiřuji se s tím, že jsou lidi, kteří se toho nebojí.

Mezi námi, ženské moc nezaostávají. Jsou tady fakt krasavice s krásně tvarovanými postavami, jedna radost na ně pohledět. Pak ale nastupují persóny typu: ‚reklama na hlad‘, které se nestydí obléct si tanga, které jim mezi křidélky pánevní kosti vytvářejí centimetrovou mezeru a nahoře nemají co zakrývat. Ženská jako tramvaj: ‚plošina vzadu, plošina vpředu‘.

Máme tady stejně jako u chlapů opačný extrém. Machny, u kterých si můžeš vytvarovat prso, kde chceš. A opět tanga a minimální vrchní díly plavek. Každou chvíli hrozí, že z těch hadříků něco vypadne. Tady by se asi Olinka s Martinkou náramně bavily.

Chodíme s Robem po pláži a jen pohledem upozorňujeme na tu či jinou osobu. Následují obdivné pohledy, ale také velké přemáhání, abychom se nerozesmáli.

Rob má opravdu skvělou postavu, která je už z domova slušně opálená a tady chytá tu správnou bronzovězlatou barvu, kterou chytnete snad jen u moře. Nosí bílé nebo světlemodré plavky typu elastických boxerek a na pláži je středem pozornosti, i když o ni evidentně nestojí.

Obdivné a chtivé, mnohdy vyzývavé pohledy dívek, ale i chlapců, kteří Roba na pláži okukují, přehlíží, a někdy mě raději chytne za ruku nebo obejme kolem ramen a přitulí si mě k sobě, aby bylo jasné, že: „Takovýto chlapec už svého chlapce má.“ A já jsem mu za to neskonale vděčný a pokaždé se mu tváří otřu o rameno, aby věděl, že mu za tu přízeň děkuji.

***

Rob na pokoji opět nezklamal a vytahuje speciální gumové návleky. Vypadají jako čtyři kroužky spojené k sobě. Rob mě instruuje a předvádí, jak se to nasazuje. Nejširším otvorem jednu kuličku, kterou následně umisťuji do otvoru menšího. Totéž s druhou kuličkou… A už mi stojí!!!

Rob se na mě pobaveně kouká a s úsměvem prohlašuje:

„Teď to budeš mít těžší,“ a ukazuje mi, jak musím provléct tím nejširším otvorem ještě penis a nasměrovat ho do horního otvoru. Jemu to jde jako po másle, ale já se trochu trápím a snažím, protože s polotuhým kolíkem to sakra nejde. Nakonec mi Rob hodně přehrne předkožku, potáhne za ni a tělo penisu mi trochu zasouvá jakoby do břicha. Předkožku protahuje oběma otvory, dost za ní zatáhne, aby jí bylo na druhé straně co nejvíc, a s tím mi potáhne i žalud a celého mého pašáka.

Pane jo. Vše je poměrně těsné, musíme si upravovat záhyby šourku a předkožky. Podobné pocity jsem zažíval, když jsem si zaškrcoval penis u kořene a podvazoval kuličky každou zvlášť i dohromady a podvazoval si celé nádobíčko. Je to děsně dráždivé a ptáčci nám stojí celou noc. Dá se to situovat tak, že máš předkožku volnou a můžeš ji přetahovat přes žalud, ale to znamená, že pro koule nemáš moc kůže a jsou pěkně stísněná.

Nebo dáš koulím prostor tím, že jim poskytneš dostatek kůže, čímž ovšem stahuješ předkožku ke kořeni a máš celou dobu obnažený žalud. Je to děsně rajcovní, teda hlavně pro mě. To zaškrcení u kořene penisu a ještě další zaškrcení penisu společně s kuličkami těsně u těla způsobují, že penisy jsou nabušené krví, žíly vystupují, žaludy vypadají, že prasknou. Rob už s tím má zkušenosti. Hrajeme si s ptáčky každý sám i navzájem, dráždíme se na sucho, na mokro nebo s gelem. To určité zaškrcení oddaluje orgasmus, ale na druhou stranu to má efekt v opravdu dalekonosných výstřicích. Překonáváme rekordy, kterých jsme kdy dosáhli.

Milujeme, když se můžeme zblízka dívat, jak semínko a s ním spojené šťávy opouštějí žalud a vysokým obloukem se snáší na místo, kam autor zamíří. V poslední chvíli před výstřikem se žalud neskutečně napne, zvětší a ztmavne. Je strašně citlivý a musíme se ho dotýkat s citem. Kuličky mají snahu se přibližovat k tělu, ale objetí tou gumovou hračičkou tomu brání. Po vystříkání se žalud trochu uvolní, ale jeho citlivost se zvýší. Jen vnitřní strana předkožky se ho může dotýkat, nebo jemné rty miláčka, aby to bylo příjemné.

Rob se postupně tasí ještě s několika hračičkami. Některé jsou pro ptáčky, jiné pro zadní dírky. Takto experimentujeme, patláme na sebe neskutečné množství lubrikantu a jsme nadržení jak lesní kanci. Připomíná mi to, jak jsme se s Olinkou namazali olejem a klouzali po sobě. Tehdy jsem si slíbil, že si to takto jednou rozdám s mým Bertíkem. A plní se mi to s tím rozdílem, že používáme lubrikant, který se dá vodou stále udržovat ve velmi kluzkém stavu. Když stříkáme, tak to opravdu stojí za to.

Chci popojít trochu dál, a tak se Roba v jedné citově vypjaté chvíli ptám, jestli by také nechtěl ojet zadeček. Chvilku na mě kouká a pak povídá:

„Ano, chtěl, jen jsem se bál tě o to požádat. Nevěděl jsem, jestli bys to chtěl, jestli nejsi jenom subík.“

A poprvé za celý náš vztah přede mnou sklápí stydlivě oči.

Beru ho za obě ruce a čekám, až se mi zase podívá do očí.

„Ty ses bál? Mě? Ty ses styděl si o to říct? Proč proboha? Ty, můj idole, ty, můj obře, ty, můj ochránce, ty, moje všechno, ty, moje lásko, ty ses mě bál? Proč pro pána?“

Snažím se mluvit jemně a vemlouvavě. Je to skoro komické. Já takový bojínek, takové štěně a domlouvám statnému chlapovi skoro o deset let staršímu. Je to ale tak romantické, tak dojemné, že bych skoro plakal.

„No…, víš…, já… nevím jak začít.“

„Víš co?“ já na to. „Nechme to teď být, půjdeme ven, provětráme si hlavy a večer ti tu tvoji sladkou prdelku odpaním, jo?“

Pak se zarazím a pokračuji:

„I když mám pocit, že ji máš odpaněnou už dávno, je to tak? A bylo to živým ptákem nebo jen náhražkou?“

„Obojím,“ rozpovádává se Rob. „Napřed mě odpanila ta kolegyně, co jsme spolu šukali. To bylo poprvé, co jsem zjistil, že se mi to líbí, a když mám něco v zadečku, intenzivněji a víc stříkám. Konečně stejně jako ty.

Dělala mi to často. Ona měla anál také ráda. A pak se naskytlo několik přátel, s kterými jsme si to dělali poměrně pravidelně. Nakonec nás převeleli každého jinam, já nastoupil kariéru a musel jsem si dávat setsakra velký pozor, abych se nezkompromitoval.

Velení vědělo, že mezi vojáky k homosexuálním praktikám dochází, i když to byli vesměs heterosexuálové. Ovšem moc pochopení pro to nemělo a mohlo by těžce ublížit v nastávající kariéře.“

„Tak to jsem rád, že tě to nebudu muset učit,“ směju se a dodávám, „už se na tu tvoji dírečku moc těším.“

Tentokrát se na mě to moje zlato koukne psíma očima. To nikdy nedělal, proč to dělá mně? Aha, dělá si ze mě prdelky, protože tohle na něj zkouším já. Pěkně to okoukal, dareba jeden. Počkej, já ti dám.

Jdeme do města. No, ono to ani město není, protože je to vlastně součást nějaké aglomerace. Nikdo neví, kde končí město, kde začíná vesnice, kde začíná příroda, kde začíná nefalšovaný prales. Prales je navíc prošpikovaný menšími i neskutečně vzrostlými bambusy, z kterých se tady dělá snad všechno. Rohože, zástěny, pergoly, ale také lešení a vzpěry pro šalování stropů nově stavěných budov.

Navštěvujeme nějaké boutique, kupuju si skvělé žabky, které nejsou celé gumové, jako ty v našich obchodech. Prohlížíme trička a šortky, ale všechno je to příliš tendenční. Asi jako v devadesátých letech, kdy se všichni našinci oblékali do letních košil a bermud s motivy palem, tzv. oblečky na riviéry. Některé byly do modra, jiné do zelena, oranžova, žluta, červena, nosili je děti od dvou let až po důchodce a nejlépe s podkolenkami a polobotkami. Tak to nechci.

Zajímavostí je, jak je na Bali vzýván kult penisu. Skoro, jako by byl uctíván. Ať se podíváš, kam se podíváš, penisy všech materiálů, barev, velikostí, mnohdy i ozdobené. Je jich neskutečné množství po všech tržištích a obchůdcích se suvenýry. Od mamlase zakončeného otvírákem na pivo až po miniaturu s nalepenými barevnými kamínky s řetízkem a kroužkem na klíče. Pro turisty všechno.

U jednoho prodavače se zastavuji, beru do ruky jeden obzvláště vyvedený, který má i náznak koulí. V těch místech je právě otvírák na pivo. Významně se na Roba podívám a několikrát s ním mlasknu do polootevřené dlaně. Rob jen převrátí oči, ale pak mu v nich zajiskří.

„Dobrý dárek z dovolené pro tvé rodiče,“ prohlašuje s vážnou tváří.

Kouknu na něj, chvíli nevěřícně zírám a pak se začneme smát, až se za břicho popadáme. Prodavač absolutně netuší, která bije, tak se raději směje s námi. Pokládám ten kus dřeva na pult, odvracím se, udělám dva kroky, ale pak se zarazím. Rob nic netuše, má nastartováno mým směrem, a když jsem se tak znenadání nastavil, padl mi na záda.

„No no, tebe to nějak nabudilo,“ otočím hlavu a opět se začnu tlemit.

„To víš, ta tvoje prdelka je jak nebeská brána a já bez ní nemůžu být.“

„Heleď, něco mě napadlo, vraťme se,“ povídám a směřuju zpátky k pultíku.

Zaměřím se na ty malé barevné pindíky na klíče a zraje ve mně plán. Koupím je těm dvěma rajdám u nás. Olince a Martince. Uvidíme, jestli si je připnou na klíče. Rychle s tím seznamuji Roba a jemu se roztahuje pusa do širokého úsměvu.

„Dobrý nápad, ale něco bys měl přivézt i vašim.“

„Jo, to mě také napadlo, uvažoval jsem nad těmi malými lapačemi snů. Mají je poměrně pěkně vyrobené a naši si na takové blbůstky potrpí. Možná jen jeden a pak ještě takovou tu typickou malou balijskou masku. Vždy si z dovolených takové masky vozili. Mají jich polovinu stěny na předsíni, však víš. Některé jsou keramické, třeba z Itálie, některé kožené z Turecka, sádrové z Mauricia a mnoho dřevěných. To budou rádi.“

„Vidíš, jak ses k tomu dopracoval,“ chválí mě Robertík, „koukneme po něčem.“

Kupuju dva pindíky pro holky a jdeme uličkou dál. Nacházíme, kupujeme, pokračujeme.

„Robertíku, Bertíku, ty nemáš někoho, komu bys něco přivezl?“ ptám se a otáčím si miláčka k sobě.

Rob se zamyslí, pokrčí čelo, převaluje myšlenky sem a tam. Pak opatrně pronáší:

„Není nikdo, kdo by za dárek stál, kromě tebe. Mám teď rád i tvé rodiče, tak se ještě po něčem kouknu. A těm tvým pokušitelkám bych také mohl něco koupit. Stejně se jednou potkáme, ne?“

Musím mu dát za pravdu. A Rob se do toho hned pustil. Okukuje cetky na Marketplace a kupuje zajímavé dívčí náramky kombinované kůží, korálky a mušličkami. Teď míří do oddělení šátků a probírá se těmi největšími, až vybírá neskutečně skvělé sárí s převahou zelené a oranžové barvy. Tyto barvy mamka miluje. A nakonec zajíždí do obchůdku určeného typicky pro muže. Nože.

Tak to trefil, protože taťka je na nože jako dělaný. Rob vybírá neutrální jen s náznaky balijské kultury a součástí nože je i skvěle tvarovaná a zdobená pochva.

„Máme splněno a hurá do moře. Mám chuť na chlazené kokosové mléko,“ velí Rob, mažeme na pokoj, balíme věci na pláž a upalujeme se slunit. Mimochodem, před odchodem jsem si stihl Robertíka pomazlit.

Sluníčko nás trochu unavuje, střední vlny také, proto se vypravujeme na cestu do naší vily, ale cestou se zastavujeme v již osvědčené pizzerii. Miluji mořské plody, které jsou tady mnohonásobně větší než ty napodobeniny na českých pizzách. S plnými bříšky se kutálíme domů, kde si dáváme několik panáčků s ledem. Tím se značně uvolňujeme a mizíme v koupelně jeden po druhém, protože víme, že potřebujeme jistou intimitu k vnější a hlavně vnitřní očistě.

První jde Rob a je tam opravdu dlouho. Vychází s ještě mokrými vlasy sčesanými dozadu a s bělostnou osuškou kolem pasu. Nechává mi otevřené dveře do koupelny. Sakra, jak mu ta bílá sluší. Kdybych se vnitřně nehamoval, vletěl bych do koupelny tak rychle, že bych určitě uklouzl na vlhké podlaze a zrakvil se na protější straně koupelny. Proto se zvedám jakože lenivě a nikam nespěchám. Ovšem plácnutí po zadku mě popohání a sotva se za mnou zavřou dveře, jde to ráz na ráz. Stejně mi to trvá věčnost a stejně jako Rob se vynořuji s osuškou kolem pasu.

Rob sedí na okraji postele a na nočním stolku stojí tuba s lubrikantem a dva, mě už tolik důvěrně známé, aplikátory plné stejného gelu. Kromě toho sklenice s vlažnou vodou, kterou se gel ředí v případě delšího používání, kdy na citlivých místech začíná zasychat.

Jdu k Robovi blíž, on roztahuje kolena a přitahuje si mě k sobě. Tiskne mi bříško na svá prsa a pokládá si tvář na prsa moje. Teď zvedá hlavu, já se trochu skláním a vpíjíme se do sebe. Tají se mi dech a dole tvrdnu. Stejně tak Rob. Během okamžiku máme osušky dole, já si sedám na Robova stehna, která má už teď u sebe. Naši fešáci se potkávají, líbají se, mačkají se na sebe a dělají si samé něžnosti.

„Jak to provedeme s aplikací?“ ptá se šeptem Rob. „Každý sám, nebo vzájemně?“

Mně aplikoval gel vždy Rob, já jemu nikdy a nejsem si jistý, jestli bych to udělal dobře. Proto trochu vyhýbavě odpovím:

„Nemohl by ses toho zhostit jak u mě, tak u sebe, prosím?“ a hodím po něm psí oči.

„Samozřejmě, lehni si na zádíčka a pokrč nohy, vždyť už to znáš,“ povídá tak jemně a citlivě mě zatlačí na postýlku.

Napřed si dá gel na prst a promázne mi rýžku od kuliček po kostrč. Trošičku mi promázne okraj té mé růžové rozetky a následuje známý a příjemný pocit, jak mi aplikuje gel do zadečku. Už teď bych tu trubičku nejraději vcucnul do sebe. Musím se ale kontrolovat, čeká mě něco jiného. Teď si Rob lehá vedle mě, já se částečně překuluji k němu bokem, dám mu ruku kolem krku a stehno na bříško.

Spíše cítím, než vidím, že si Rob stejně jako mě natírá zadeček gelem, bere aplikátor a tlačí si ho do své dírky. Trochu se zachvěje a je po všem. Jsme nachystaní oba.

„Jsi připravený do mě vstoupit?“ ptá se a oči se mu zvláštně lesknou.

„Jestli si to přeješ, tak ano. Jsme oba v pozoru, tedy já i ten můj,“ odpovídám stejně něžně a tisknu se k jeho mohutnému tělu.

Opravdu jsem připravený do Roba vstoupit? Do toho mého Roba? Do těla toho gladiátora, toho reka, toho Goliáše? Toho, který mě ochraňuje a který má vždy nade mnou navrch? Najednou se mám já zmocnit jeho? Co když to nedám, zradí mě moje psychika, zradí mě moje city, zradí mě moje tělo a co nejhůř, zradí mě samotný ptáček?

Nabízí se stěžejní a sžíravá otázka: "Dám to?"