Gay povídky

Po milovaní sa s kňazmi som si sľúbil, že už konečne budem žiť vzorový život kresťana. Ako trest za predchádzajúce zlyhania som sa rozhodol úplne vylúčiť zo svojho života masturbáciu. Ubehol týždeň, potom ďalší a začal som sa cítiť osamelo. Potreboval som niekoho, kto by ma bez otázok pretiahol. Keď sa zvečerilo, zobral som auto a v teplý letný večer som sa išiel prevetrať. Blúdil som po Bratislave a rozmýšľal nad svojim životom. V tom som na Krížnej, známej to Bratislavskej ulici videl stáť prostitútky. Zastavil som a zaujímal sa, či nemajú pre mňa solídneho pána na pobavenie. Volali svojmu pasákovi. Po pár minútach k nám zavítal asi 45 ročný cigán štíhlej postavy s brčkavými vlasmi.

Celý týždeň som rozmýšľal nad stretnutím s priateľom mojej matky. Ona už v sobotu ráno utekala ku kaderníčke a potom chystala slávnostný obed. Zvoní zvonec. "Choď rýchlo otvoriť, to bude on," kričí na mňa mama. S prísnym výrazom v tvári otváram dvere. Skoro som odpadol od prekvapenia. "Pane," začínam koktať a tichým hlasom pokračujem, aby matka nepočula, "ako ste ma našli? Ale my sme sa dohodli na zajtra, ja mám dnes rodinnú oslavu." No on sa len nahlas zasmial a vstupuje dnu.

Nevím, jak se u toho Pepa tvářil, ale zvuky, co vydával, dávaly najevo, že se mu to líbí a že si u toho představuje tu svou líbeznici. Říkal mi čubko, děvko, někdy i mrdko, divoce do mě zarážel, a přitom jsem koukal na Frantu ve vodě, jak mu lezou oči z důlků a jak si nešikovně nenápadně mne ptáka pod vodou. Vzdychal jsem u toho co nejvyšším hlasem, až fistulí, protože nevzdychat u jeho přírazů nešlo, ale zároveň jsem nechtěl, aby si Pepa uvědomoval, že šuká kluka…

Ako chalan z kresťanskej rodiny som bol vychovávaný v duchu poskytovania nezištnej pomoci druhým. Preto som v posledný rok priemyslovky cez víkendy dobrovolničil v jednom z bratislavských útulkov pre bezdomovcov. Pomáhal som vymieňať posteľnú bielizeň, umýval som dlážku a vydával jedlo. Útulok slúžil výhradne na prenocovanie a cez deň bol opustený. Okrem prenocovania dostali bezdomovci aj večeru a mohli využiť sprchy alebo spoločenskú miestnosť.

A pan učitel David se zřejmě rozhodl, že mi to neulehčí. Uběhlo sotva 10 minut od drhnoucího incidentu, když se mě David zeptal: „Nebude ti vadit, když si převleču tílko? Jsem nějak zpocenej…“ „N-ne,“ zakoktal jsem zmateně. V tu chvíli si už David začal sundávat tílko. Periferně jsem zahlédl jeho břišáky, hrudník a jemné chloupky kolem pupíku. „Kam jsem si to náhradní ale dal…?“ zamumlal si pro sebe a začal se otáčet směrem k zadním sedačkám a pravou rukou se držel opěradla mé sedačky. Horké odpoledne v autě zřejmě jeho deodorant nezvládal a já zacítil z velmi krátké vzdálenosti tu nejúžasnější vůni, jakou jsem kdy ucítil. Jeho pot.

Takýto výcvik musí byť považovaný iba za hru a realizovaný na dobrovoľnej báze. Výcvik musí byť možné kedykoľvek ukončiť a môže v ňom byť iba toľko násilia, aby to nezanechalo trvalé následky.

Dává mi piškot a já ho s děkovným a současně slastným výrazem beru do tlamy a začínám kousat. Strká mi do díry ocásek, a aniž by cokoliv říkal, tak já hned, jak tam zajede, zavrtím, aby viděl, že drží. Poplácává mě po zádech a já se najednou cítím velmi šťastně. Přichází z druhé strany, roztahuje mi nohy a nasazuje cbčko. Nijak neprotestuji, od začátku mi bylo jasné, že ta volnost pro mého ptáka je jenom na velmi omezenou dobu, ale i za tu krátkou chvíli jsem mu velmi vděčný, protože jsem dostal příležitost zažít slastný pocit orgasmu. Ano, je to hodný Pán. Můj Pán.

„Wille?“ ozval se jako první Gavin, který vstal. Krve by se v něm v tu chvíli nikdo nedořezal. Will se posadil a prohlížel si celé to místo. V hrudi cítil, jak mu srdce buší o sto šest. Nechápal, co se stalo a jak to, že se opět nachází na tomhle místě.

Vrátím doklady jejich majiteli, který si v mezičase stihl posbírat ze země knihu. Zaujme mě její pestře barevná obálka se známým typografickým řešením. Nasadím hravě pohoršený výraz: "No teda, házet s panem Adamsem na zem, že se nestydíte…" Opět lehce vykulený výraz, naštěstí rychle vystřídaný úsměvem od ucha k uchu. "No jo, máte pravdu, jsem fakt špatný stopař, ani ručník u sebe nemám!" "Tak doufejme, že dnes v noci nepřiletí Vogoni, protože já ho ke své hanbě také nemám."

Zadek i palec mě bolely pěkných pár dní, ale nakonec skoro všechna bolest přešla. Jen jsem cítil podivné prázdno. Najednou jako by mě Tereza obtěžovala. Vyhýbal jsem se jí a snažil si sám sobě namluvit, že ve skutečnosti jsou mé výmluvy pravdivé. Jednou jsem se vrátil pozdě ze školního výletu, podruhé se protáhla akce na hřišti. Věděl jsem, že musím jít dál.

Co bych ti tak ještě pověděl, podívej, bolí mě oči, já si je na chvilku zavřu. Ono už stejně není co vyprávět. Co bylo, to už se nezmění, a co bude, to už je jasné. Takže asi tak. To je krásný pocit. Našel jsem cestu z pekla…

Po čtyřech se šourám k vodě, nyní již zase pod plnou palbou slunečních paprsků, protože mrak odtáhl někam za les. Lezu do vody jako bych přetrmácel celou polovinu pouště poté, co mi vysílením totálně klekl velbloud.