Kieran: Dokud nás smrt nerozdělí - 12. Návrat do tmy

Jízdu po horský dráze nesnáším. Proč na ni, doprdele, teda lezu, když z ní bleju jak amina? Celej můj svět se houpal a žaludek to nedával. A hlava taky ne. Bolela jako střep a odmítala mi vydat relevantní informaci, kdo mě proboha na tu horskou dráhu nacpal.

„Jestli se udusí, tak nás velitel zabije. Je to jediný, co máme,” zaslechl jsem. Něčí ruce mě otočily na břicho. Žaludek se mi zase zhoupl a já blil vesele dál.

„Sežeňte radši doktora. Asi jsme to s tím ketaminem kapku přepískli.”

Všude byla tma a tu já rád. Dá se v ní schovat, utýct před světem. Přikrejt se a zalízt jen do svý bubliny, kam nemá nikdo jinej přístup. Už když jsem byl malej, schovával jsem se do tmy. Byla bezpečí. Měl jsem skrýš na půdě, kam jsem zalejzal, když se naši hádali a Sean nebyl doma. Vždycky mě tam našel, skrčenýho, vyděšenýho a ubrečenýho. Říkal mi tehdy cvrčku.

Kolečka v mý hlavě začaly pomalu zapadat na svý místa. Převodovej řemen zaskočil, kam patří, a motor se hladce rozběhl. Seděl jsem na židli, na hlavě černej pytel, ruce za opěradlem v pákovejch klepetech. Britskejch klepetech! V Ulsteru je nikdo, kromě okupantů nepoužival. Zkusil jsem pohnout nohama, ale i ty byly připoutaný k židli.

Byla mi zima, ale nahej jsem nebyl. Únosci, a já nepochyboval, že jsou to vojáci SAS, byli tak laskaví, že mi nechali tričko a slipy. Prochcaný slipy. Holt jsem to na tý narkotický horský dráze nezvlád. Můj problém.

„Hele, to irský prase se pochcalo!” ozvalo se jak na objednávku.

Ani jsem se nehnul. Hlava mi visela na prsa. Získával jsem čas. Dostal jsem se do strašnýho průseru, ale doufal jsem, že jsem ty zmrdy nedovedl k bráchovi. Postupně mi dotejkalo, co jsem slyšel v dodávce. Prej jsem to jediný, co maj. Jsem ten, kdo jim může vydat Seana. Na tom se celý roky nic nezměnilo. Jenomže já netušil, kde je. Určitě už se neschovává v opatství. Górdanovi chlapi ho varovali, že mě vojáci pozvali na pokec. A Górdan už to určitě věděl taky.

Někdo mi serval pytel z hlavy a namířil mi do obličeje lampu. Šok ze světla byl přišernej. Zavřel jsem oči a snažil se uniknout stowattový žárovce.

„Rád tě zase vidím, sráči!” známej sarkastickej hlas. Předseda fanklubu mý prdele osobně. Jsem v hajzlu! Tomu nic nenakecám, zná mě moc dobře. Zažil ještě původního velitele, kterýho nechal Górdan zlikvidovat. O mně věděl všechno. A možná taky věděl, že jsem to byl já, kdo ho pár hodin mučil.

Rozlepil jsem opatrně jedno oko. Světlo mi hned vypálilo do sítnice bílej flek. Chlapa za lampou jsem ale neviděl. Ani místnost jsem neviděl. Byl jsem jen já, dřevěná židle a ta žárovka.

„Co chcete?” dostal jsem ze sebe.

„Co bys myslel?”

„Vyhulit, nebo vylízat?” koukl jsem odvážně do světla.

Neviděl jsem nápřah, ale facka mi otočila hlavu k pravýmu rameni. Letěl bych i se židlí, kdyby nebyla přišroubovaná. V uchu mi zvonilo a cejtil jsem stružku krve z rozražený tváře.

„Chci tvýho bráchu a budu ho mít. A to si piš, že mě vyhulíš a vylížeš, až z toho budeš mít mžitky před vočima, sráči,” zasyčel mi předseda fanklubu mý prdele zblízka do obličeje.

Mlčel jsem a jen se mu vzdorovitě čuměl do ksichtu.

„No jak chceš. Následky si přičti sám.”

Zavolal na svý dva vojáky. Servali ze mě zbytky oblečení. Chcanky ze slipů mi vyždímali na hlavu a smáli se u toho jak hovada. Pak jeden z nich dostal skvělej nápad, vytáhl ocas a zkropil mě celýho. Snažil jsem se tomu páchnoucímu žlutýmu proudu uhýbat, ale zbytečně. A druhej voják se za chvilku přidal. Oba mě obcházeli a kropili chcankama jako z požární hadice.

„Hele, jak se tomu irskýmu praseti líbí. Potřeboval by celej vykoupat ve sračkách,” notovali si a chechtali se u toho.

„Tak co, sráči, chceš to takhle hrát dál?”

Pořád jsem mlčel. Byl jsem celej mokrej, smrděl jsem jak zeď za hospodou a byla mi kosa. Jestli si ale to arogantní hovado myslelo, že budu mluvit, tak to ani ve snu. I kdyby mě ten hajzl zlomil, a já nepochyboval, že se mu to zase povede, měl by smůlu. Neměl jsem vůbec tušení, kde můj brácha je.

Otázky bez odpovědí dál pršely a údery taky. Vojáci mě bili pěstma do břicha, ale sem tam přilítla i nějaká facka. Brzo se mi spustila krev z nosu. Bylo mi to jedno. Já rezignoval a prostě mlčel. Získával jsem čas, i když jsem nevěděl k čemu. I to mi ale začínalo bejt jedno. Pecky zleva i zprava se začaly načítat. Dělalo se mi blbě a hlava mi třeštila. Potřeboval jsem timeout, ale kola v ringu probíhaly bez přestávek.

„Přivažte tu buznu ke kládě,” rozhodl velitel. Pochopil, že fackováním se nikam nedostane.

Dva vojáci mě odpoutali od židle a odtáhli z místnosti na chodbu. Ztuhlý nohy mě vůbec neposlouchaly. Po těch hodinách na židli nebylo divu. Zavěsil jsem se do těch dvou plnou vahou a nechal se táhnou vlhkou kamennou chodbou pevnosti. Že jsem zase v Castelreagh, jsem poznal hned. Tyhle vlhký chladný podzemní prostory jsem znal až moc dobře. A malý kobky za rezavejma dveřma taky.

Místnost, kam mě odtáhli, byla větší než ta první. Vévodila jí dřevěná konstrukce s ohlazenou šikmou kládou a poutama. Musel jsem si lehnout břichem na kládu, hlavu níž než zadek, roztažený ruce dát do ocelovejch pout. Bylo to hrozně nepohodlný. Cejtil jsem se jak ukřižovanej. Kláda široká maximálně deset centimetrů mi probíhala od brady až mezi nohy.

Vojáci mi pevně připoutali ruce. Pak mi roztáhli nohy a taky připoutali. Poloha ukřižovanýho se změnila na polohu ‘žába’. Pokrčený nohy co nejdál, zadek vystrčenej ke stropu, nechráněnej ocas a koule položený na kládě pod zadkem.

„A teď to nejlepší,” uchechtl se voják u mý pravý nohy. Bez skrupulí mi hrábl mezi nohy, natáhl ocas i koule a připoutal u kořene ke kládě. Muselo tam bejt kovový oko, kterýho jsem si nevšiml.

Zalapal jsem po dechu. Docela dost to bolelo.

„Tak si to užij, buzno,” plácl mě ten hajzl přes zadek a zmizel i s druhým vojákem z místnosti.

Nemohl jsem se hejbat, nemohl jsem dejchat, nemohl jsem nic. Za krátkou chvíli jsem nemohl ani myslet. Byl jsem celej zpocenej, ale v mučírně horko nebylo. Koule i ocas mi tepaly bolestí, natažený o kus dál, než jsem byl ochotnej snášet. Jestli mě tady takhle nechaj pár hodin, řeknu veliteli i to, co nevím.

Možná za hodinu, ale taky to mohl bejt rok, zavrzaly plechový dveře.

„Tak co, sráči, ještě se ti paměť nevrátila?”

Mlčel jsem. Už jsem ani neměl sílu mluvit. Roztažený ruce byly hrozný, protože mi snížily kapacitu plic na polovinu. Chyběl mi dech, abych odpověděl, i kdybych chtěl.

Předseda fanklubu mý prdele přišel k mý hlavě a ukázal mi hračku, kterou si donesl. Bičík na koně s tři centimetry širokým koženým řemínkem na konci.

„Víš, k čemu to je?”

Nemohl jsem ani pohnout hlavou, natož odpovědět.

„Tim tě budu bít přes díru, koule a ptáka tak dlouho, dokud mi neřekneš, kde je ta svině Sean.”

„Já to nevím,” zasípal jsem.

„Špatná odpověď,” prohlásil sadista vesele. Pak si stoupl za mě, čelem k mýmu vystrčenýmu zadku a připoutanejm genitáliím. „Máš poslední možnost.”

„Já to fakt nevím,” zařval jsem zoufale. Ten šmejd mi ale stejně nevěřil.

První rána dopadla přesně mezi mý půlky. Zatmělo se mi před očima. Řval jsem bolestí. Vůbec jsem netušil, kde jsem v sobě vzal tolik sil. Ta bolest je zmobilizovala. Přišerná bolest! Měl jsem pocit, že mi ta sadistická svině rozsekla prdel na dva kusy.

Velitel mě bil dál. Úzkej řemínek se mi zasekával do rýhy, trefoval koule i ocas pod nima. Sem tam trefil i pravou nebo levou půlku, ale pak se zas neomylně vrátil mezi ně. Mý nejcitlivější místa dostávaly bezpočet ran a já jen chroptěl a sípěl a prosil, ať už mě ten saďour přestane bít.

Konečně přestal. Rozvřel mi půlky, aby se podíval na svůj výtvor.

„Rejhu máš jak krvavej biftek,” smál se. Pak mě obešel. „Koukni se na mě, ty sráči!”

S námahou jsem rozlepil oči. Seděl na bobku u mý hlavy.

„Hele, ty manekýne, pochop to konečně. Mně je u prdele, jak moc tě to bolí. Nějaký tvý prosby a nářky mě nedojmou ani neobměkčí. Chci tvýho bráchu, klidně i za cenu toho, že ti zůstanou trvalý následky. Rozmysli si to. Jestli mi řekneš pravdu, pustím tě a budeš si moct zase nechat protahovat kaďák tím gaunerem s modrou krví. Teď se ti ještě prdel i koule zahojí, ale když nebudeš mluvit, budu tě bít zejtra zas a pozejtří znova. Každej den to bude horší a já ti k tomu bití i něco přidám. Přemejšlej o tom, až budeš v díře. Času budeš mít dost.”

Zvedl se a otevřel dveře na chodbu. Dva vojáci mě odpoutali z mučícího zařízení. Nebyl jsem schopnej pohybu. Nohy mě vůbec neposlouchaly. Byly jak vykloubený a nešly dát k sobě. Ty dva mě museli odnýst. Vzali to ale díkybohu přes sprchu. Sice ledovou, ale aspoň mě probrala. A hlavně ze mě smyla ten smrad chcanek.

„Zalez tam, sráči,” ohnuli mě a strčili dovnitř. „A nezapomeň. Až pro tebe přijdeme, klekneš si s prdelí vystrčenou ke dveřím a budeš čekat, dokud ti nedovolíme se hnout.”

„Ano, pane,” zaskřehotal jsem.

Nevím, jestli mě strčili do stejný malý kobky jako už několikrát před tím, ale stejně to tam vypadalo. Malej temnej prostůrek, kde jsem mohl jen ležet na tvrdý zemi jako skrčenec. Nedali mi žádný jídlo, žádnou vodu, ale ani pouta. Stočil jsem se do svý bezpečný fetální polohy a zavřel oči. Spánek ale nepřicházel, na to byla bolest moc intenzivní.

Odposlouchávali Górdanovi telefon, protože věděli, že se mám se Seanem setkat. Nevěděli ale kdy a kde a ani neznali úkryt číslo šest. Riskovali. Museli mě sledovat už od hradu, ale sebrali mě moc brzo. Anebo věděli o mejch zálohách okolo opatství a sbalili mě na místě, kam nebylo odnikud vidět. Možná si mysleli, že mířím jen do svýho úkrytu, a věděli, že jinde už by mě tajně sbalit nezvládli. A tím zachránili mýmu bráchovi život.

Byl jsem unavenej. Mezi půlky, hráz a koule se soustředila živá a pulsující bolest. Krev mi ale nikde netekla, to jsem opatrně prstama zjistil. Nikde žádný strupy ani lepkavý mokro. Při příštím výslechu to ale mohlo bejt všechno jinak. Opatrně jsem si ošahal i koule. Bolely tak, že jsem se jich skoro nemohl dotknout. Ani nohy k sobě jsem dát nemohl. Takhle zbitej jsem nebyl ani od prasete O’Sheridana.

Převaloval jsem se na studený zemi ve snaze najít trochu pohodlnou pozici. Jenom jsem si ale ubližoval. Nakonec jsem skončil na zádech s roztaženejma nohama a zavřenejma očima. V tý tmě to sice bylo jedno, ale líp jsem unikl do vlastního světa. Přinutil jsem se nemyslet na bolest ani na nepohodlí. Představil jsem si rozbouřenej oceán z mý pozorovatelny na útesech a ten klid v duši, kterej mi přinášel. Nekonečná, temně modrá vodní hladina, lemovaná krajkou příbojový pěny. Hukot, uspávající a uklidňující. Měl jsem příšernej strach, ale poslal jsem ho daleko po tom oceánu, někam do hajzlu.

Třísknutí plechovejch dveří mě probudilo. Asi vteřinu mi trvalo, než jsem zareagoval, ale to už na mě oba vojáci řvali, jak to, že neklečím. Rychle jsem vyplnil příkaz a vystrčil na ně zbitou a bolavou zadnici. Hlavu jsem dal pokorně na zem a jen čekal.

„Jeden by řekl, že si ta buzna říká vo vymrdání, co?” posmíval se mi jeden z nich. „Vylez ven a klekni si ke zdi. A prdel pěkně vysoko.”

Celej bolavej jsem se vyplížil po čtyřech z kobky a vytrčil na ně zadek na chodbě. Předváděli mi zneužívání moci se vším všudy. Doufal jsem, že to skončí jen ponižováním. Jeden z nich ke mně přišel a projel mi necitelně prstama rýhu. Pak mi obkroužil svěrač. Málem mi vyhrkly slzy, jak to bolelo. Celej jsem ztuhnul a čekal, co bude dál. Voják mě zlehka dlaní poplácal přes zbitý partie a pak svou pozornost přesunul na mý koule.

„Pěkně oteklý. Doufám, že tě bolej,” zlehka je mnul prstama.

„Ano, pane,” skoro jsem uchcával bolestí.

„To je dobře,” zmáčkl mi koule tak, že jsem se pochcal.

„Prase!” zařval voják. „Chceš za trest cévku? Tady není nikdo zvědavej, abys tady chcal po zemi.”

„Ne, pane, prosím!”

„Máš kliku, že tady není doktor, jinak bych se s tebou vůbec nebavil, ty prase irský. Stejně jí zejtra dostaneš.”

Vojáci mě popadli pod rukama a vlekli chodbou. Bál jsem se, že mě táhnou zpátky do mučírny s kládou, ale dotáhli mě do místnosti, ve který jsem se probral z narkózy. Tam mě strčili na židli. Vůbec se nestarali o to, že skoro nemůžu sedět. Bylo jim to jedno.

Bojoval jsem s bolestí, ale nedával to na sobě znát. Moc dobře jsem věděl, že brzo bude hůř. Všechno na mě padalo a ta místnost tomu moc nepřidávala. Beton a hnusná zelená olejová barva, pocákaná bůhví čím. Plechový umývadlo na zdi, rozvrzaná židle proleptaná potem zajatců a kovovej stůl s mnohem pohodlnější židlí pro vyšetřovatele. Na stropě zářivky, stowattová lampa si dávala zatím voraz.

Za nekonečně dlouhou dobu se na chodbě ozvaly kroky. Vrzla klika a dveře za mnou se rozlítly dokořán. Narazily do zdi a já nadskočil leknutím. Velitel vrazil dovnitř jak velká voda. Donesl si nějakej spis, asi ten o teroristovi jménem Kieran. Už jsem ho tu před lety viděl. Pak si ale donesl taky karabáč a nafukovací anální kolík. Jestli mě těma rekvizitama chtěl vyděsit, tak se mu to povedlo dokonale. Výprask koženým páskem na biči byl proti ranám stočenou bestií, kterou hodil na stůl, pohlazení peříčkem.

„Tak co, rozmyslel sis to? Budeš mluvit?” šel rovnou k věci. Pak natočil kelímek vody a podal mi ho. Vypil jsem ho dvěma doušky, tak jsem dostal další. Ten už jsem si šetřil.

„Vám skrouhli rozpočet? Minule jsem tady dostal džus a sendviče,” provokoval jsem. Velitel byl ale dobrej. Nehnul jediným svalem.

„Dostaneš třeba čaj a sušenky, jestli mi řekneš, co chci vědět.”

„A když ne?”

Sedl si na roh stolu a rozmotal karabáč. Pak s ním jen prásknul do vzduchu a zase ho hodil na stůl. Sral jsem z něj maggi v kostkách strachy.

„Já ale fakt nevím, kde teď brácha je,” rozhodl jsem se, že jeden výprask bičem od Curryho mi úplně stačil. Neměl jsem co skrejvat a nejsem debil, abych si nechal pošramotit fasádu. Zásady odolávání výslechu jsem znal. Nejdřív to zdržovat, aby se všichni stihli uklidit do bezpečí, a pak začít dávkovat informace, co si nepřítel musí ověřit. „Měl jsem se s ním setkat, ale sebrali jste mě,” pokračoval jsem.

„Kde?”

„Nahoře v těch rozvalinách kláštera.” Skoro pravda.

„Kdy?”

„Ten den, co jste mě chytli.” Pravda. Nebál jsem se ji říct. Teď už bude Sean za horama.

Velitel vzal do ruky nafukovací plug a začal si s ním pohrávat. Nafukoval ho a zase vypouštěl a přitom se mi díval do očí. V nafouknutým stavu byl ten kolik velkej jak baklažán. Asi nikdy jsem v sobě nic takovýho neměl.

„Nevěřil bys, jak tahle hračka vylepšuje paměť,” posmíval se. Pak jen mrknul na svý dva vojáky. Úplně jsem na ně zapomněl. Stáli opřený o zeď vedle dveří.

Jedním pohybem mě přirazili břichem na stůl a rozkopli mi nohy. Velitel mezitím okázale kapal na kolík lubrikant. Pak mě obešel a prstama mi roztáhl díru, že jsem zařval bolestí. Projel mi plugem nejdřív rýhu a pak ho přitlačil na svěrač. Nebyl nafouklej, tak do mě snadno vklouzl. Velitel pohybem zkontroloval, že dobře drží, a podal mi balónek.

„Zmáčkni ho pětkrát.”

Zůstal jsem na něj koukat a ani se nehnul. Nebudu si přece sám ubližovat.

Velitel chvíli počkal, ale když viděl, že se k ničemu nemám, vzal mi balónek z ruky.

„Tobě to ještě nedošlo, viď? Já s tebou fakt nebudu diskutovat. Vybral sis sám. Mohl jsi mluvit, ale ty ses rozhodl trpět a na mě je, abych ti to umožnil. A jestli si myslíš, že mě obměkčíš, tak se pleteš. Mě tohle baví. Takže ještě jednou a naposledy. Zmáčkni si ten balónek pětkrát, nebo ho já zmáčknu desetkrát.”

Jeho ocelově chladnej hlas mě dostal. Vzal jsem si do dlaně ten prokletej balónek od plugu a pětkrát ho stisknul. Ucejtil jsem zvyšující se tlak v podbřišku a nakonec i bolest. Zatím se to ale dalo vydržet. Každý další nafouknutí už bude ale zlý.

Vojáci mě mrskli zpátky na židli, hadičku od kolíku protáhli pod koulema a zmizeli zase dozadu ke zdi. Seděl jsem tam s balónkem v ruce a s vyhlídkou na to, jak si budu sám ubližovat. Ďábelský! Nebude mě mučit velitel, ale já sám tím, že nebudu mluvit. Jenže já budu. Otázka je ovšem, jestli mi ten hajzl v uniformě uvěří.

Po pár hodinách jsem zase skončil ve svý temný kobce. Po výslechu mi přišla dokonce i útulná. Lehl jsem si k zadní stěně a stočil se do klubíčka. Prdel mě bolela, ale v souboji nervů jsem dopadl líp, než jsem čekal. Balónek jsem musel zmáčknout už jenom třikrát a na karabáč nedošlo vůbec.

Rachot plechovejch dveří mě zase probudil. Znovu jsem si vyžral do dna ponižování od těch dvou. Bylo to horší než poprvý, protože mě nechali klečet s vystrčeným zadkem na chodbě mnohem dýl. Jeden si dokonce navlíkl vyšetřovací rukavici a dost brutálně mě vyprstil. Byl jsem ale zticha. Tu radost, že bych dal najevo, jak to bolí, jsem mu odepřel.

Tentokrát už velitel čekal za stolem. Musel jsem si před ním stoupnout do pozoru a to nebylo jen tak, když jsem se sotva držel na nohou.

„Včera jsi mi řekl, že mi nemáš co víc říct,” zvedl oči od otevřenejch desek.

„Ne, pane. Řekl jsem vám všechno, co vím.”

„Dobře, takže chceš do věznice Maze?”

Vytřeštil jsem na něj oči.

„Nedáváš mi jinou možnost. Snad jsi nečekal, že tě pustím, když jsi mi řekl úplný hovno. Můžu tě bez obvinění zadržovat dva roky a já toho využiju,” ukázal mi příkaz k transportu.

Normálně se mi podlomily kolena. Složil jsem se u stolu jak podťatej. Ta svině prolhaná! Řekl jsem mu všechno, co jsem věděl. Já opravdu neměl tušení, kde je můj brácha. Byl jsem na dně psychicky a skoro i fyzicky. Představa nejpříšernější věznice Ulsteru mě sejmula.

Vojáci mě zvedli ze země a dovedli k židli. Sesunul jsem se na ni a v hlavě mi šrotovaly ty nejděsivější představy. Věznice Maze byla pověstná brutalitou dozorců. Vybíjeli si ji zejména na těch, kdo byli neprávem vězněni bez soudu a obvinění. Umožňoval to speciální protiteroristickej zákon o Severním Irsku. Protiústavní a proti všem lidskejm právům. Na to se ale nikdo neohlížel. Jedinej argument byl, že teroristi taky nedodržujou lidský práva. Jenomže já nebyl žádnej terorista. Já byl voják a vojáci SAS pro mě nebyli nic jinýho než okupanti.

Konečně jsem dostal ten džus a sendviče a pak taky oranžovou kombinézu. Byl jsem rád, protože jsem se docela bál, že mě ta kurva v uniformě pošle do lochu nahýho. To by se smečka bachařů asi zbláznila radostí. Ale co, oni se na mě stejně vyřáděj, když jsem měl v papírech velkým písmem napsaný, že jsem gay. Bylo to taky protiústavní, ale nečekalo se, že si budu stěžovat.

Nikdo už se se mnou nebavil. Velitel přede mnou okázale papíroval a sem tam si povídal pro sebe, ale bylo to určený mě.

„Určitě se ti bude v nejstřeženější části líbit. Tam neuděláš ani krok bez řetězů. Nemůžeme přece dopustit, aby tě ten vznešenej hajzl osvobodil. Toho bych taky rád dostal do pazourů, šmejda. Ale ten je slizskej jak had. Nemáme na něj nic a jen tak ho sbalit nemůžeme. To by se z toho Její Veličenstvo vopupínkovalo.”

Skenoval jsem vytrvale fleky na podlaze a dělal, že se mě to netýká. Uvnitř jsem se ale sypal jak písek v hodinách. Nahoře byla pohoda, dole depka. A spodní část se fofrem plnila.

Třísknutí dveří mě probralo z apatie. Dovnitř vešel nějakej důležitej chlap v obleku. Voják před ním vyskočil od stolu jak na pérko. Mlčky následoval kravaťáka za dveře. Vrátil se asi za půl hodiny s vítězoslavným výrazem. Kocour, co sežral celou krávu, by se netvářil líp.

„Změna plánu. Hoďte ho do díry,” rozkázal vojákům.

Zase ze mě servali kombinézu, ale já byl rád. Otevíraly se přede mnou růžový obzory. Nikdy bych neřekl, že se do tý temný a studený kobky budu tak těšit. Stočil jsem se tam do klubíčka a během chvilky vyčerpáním usnul.

Probudili mě zase vojáci, ale už na mě nic nezkoušeli. Dostal jsem klepeta. Pak mě dovedli o patro vejš do ordinace doktora. Nechápal jsem, co tam chceme, a bál se, že fakt dostanu tu slíbenou cévku. Doktor se ale vytasil s injekcí. Chvíli jsem bojoval, ale tři silní chlapi mě přemohli. Jehla se zabodla do mý paže a tma ji brzo následovala.