Kamil a Ben - Lekce ne/mluvení (8.)

Když si to Ben další pondělí ráno vykračoval ke škole, opět už z dálky zaregistroval Kamila, jak nedaleko vchodu do budovy zrovna něčím rozesmává ty prvačky. Tentokrát byly jenom dvě, ta s cigaretou a ta černovlasá, ale o to víc pozornosti Kamil každé z nich věnoval. Já snad začnu ty pondělky nesnášet ještě víc, než je nesnáším už teď! I když na dnešek jsem se samo těšil… a těším se pořád, když už jsme s Kamilem domluvení… Ale očividně nejsem jedinej, kdo se na dnešek těšil – ty dvě se vyloženě předhánějí, která se před ním rozsype smíchy dřív! A ta černovláska je zrovna jeho typ, achjo…

Kamil si Bena všiml, když se přiblížil asi na tři metry, a vesele na něj mávl: „Čus, Bene!“ Pak se znovu natočil čelem k holkám: „Hele, tak já už musím… Tu tvou flashku předám tadyhle Benovi, on vám tam nahraje další díly, a já si vás pak někde ve škole najdu, jo? Zejtra… nebo pozejtří… uvidíme. Tak se mějte, dámy!“ S těmi slovy vyrazil Kamil do školy, těsně následovaný Benem, zatímco holky zůstaly ještě postávat před školou.

„Tak to vypadá, že se jim ten seriál taky zalíbil,“ plácl Ben, když se za nimi zabouchly hlavní dveře.

„Jo, byly nadšený!“ přitakal Kamil.

„Aby ne,“ zabručel Ben. Byly nadšený, ale spíš tebou, kámo…

„Co je? Bys měl bejt potěšenej, ne? Žes objevil tak dobrej seroš…“ A že já jsem díky tomu objevil něco, cos přede mnou do tý doby skrejval. A kdybych na to nepřišel, asi bys to skrejval dál, jak tě znám… A to by byla fakt škoda.

„Jo, no,“ souhlasil Ben… a malinko se začervenal, když si vzpomněl, že tomu seriálu je vlastně vděčný za všechna ta skvělá odpoledne strávená s Kamilem. Protože kdybych mu neřekl, ať si ten seroš zčekne, a on se nenatáhl pro můj notebook a neobjevil tam ten… no, TEN web, tak je doteď všechno při starým… a to by byla fakt škoda…

„A co my? Kdy se podíváme na další díl? Ten dnešek platí…?“ sondoval Kamil, zatímco se blížili k šatně.

„Jasně,“ potvrdil Ben.

„Hm, akorát že dnes jdeme ke mně… Tak leda by ses ještě cestou k nám stavil pro svůj noťas,“ uvažoval Kamil nahlas.

„K tobě? A co tvůj brácha? Už víš, jak to má s tou brigádou?“ zajímalo Bena.

„Jo, říkal, že posledně skončil dřív, protože si nějakej kolega potřeboval napracovat pár hodin nebo co… Každopádně, dnes nemá brigádu, ale nějaký zkoušky ve škole, a po nich půjdou s tou svou partou slavit, takže dnes domů fakt brzo nepřijde,“ uklidňoval Bena Kamil.

„Slavit? Kdo bude co slavit?“ zaslechl část jejich rozhovoru Jirka, když se míjeli v šatně.

„Haha, Jiřin, to tobě může bejt jedno, ne? Vždyť je na první pohled vidět, žes proslavil celej víkend!“ rozesmál se Kamil. Z Jirkovy pobledlé tváře a tmavých kruhů pod očima si pak kluci utahovali celou cestu do třídy.

„Tak co, zajdeš ještě pro ten notebook? Nebo se ti nechce?“ zjišťoval Kamil, když s Benem odpoledne ze školy zase vycházeli.

„Jo, zajdu,“ pokrčil Ben rameny. „Jdeš taky?“

„Já toho času asi radši využiju k jistejm přípravám,“ mrkl na něj Kamil.

„Ehm,“ Ben malinko zrudl a sklopil oči, když si ty Kamilovy přípravy představil. Pak se usmál: „Takže pro ten noťas vlastně tak nějak zajít musím, co?“

„To zase ne,“ pobavilo to Kamila, „já bych si poradil i bez toho. Ale za to, že seš tak chápavej, ti přičtu nějakej ten kladnej bod.“

Ben naoko bez zájmu zvedl oči v sloup: „Ty s těma svýma bodama…“

„Omyl, kámo,“ rozesmál se Kamil, „já s těma tvýma bodama! Hele, tak zatím. A ne že se někde zakecáš a přijdeš pozdě.“

„To je kdy?“ vyzvídal Ben a vytáhl si z kapsy mobil, aby zjistil, kolik je vůbec hodin.

„To je prostě pozdě. Jestli se mi bude zdát, žes přišel pozdě, tak to bude pozdě,“ poučil ho Kamil s lišáckým úsměvem.

„Haha, s takovýma laxníma pravidlama se ti ty body rozdávají snadno, co?“ bavil se Ben.

„Mazej,“ mávl na něj Kamil vesele, protože mezitím došli na křižovatku. A v klidu. Dneska spěchat nemusíš, protože dneska už máš u mě zápornejch bodů dost. Nepotřebuju ti přičítat další za nějaký „pozdě“.

„Zatím,“ rozloučil se Ben, a protože mu zrovna na přechodu blikla zelená, vyrazil přes ulici. S úsměvem si sám pro sebe kroutil hlavou. Ty jeho pravidla nepravidla mě náhodou dost baví. On si něco neurčitýho vymyslí a pak se rozhodne podle momentální nálady, jestli jsem to jakože splnil, nebo ne. Je to vlastně taková hra ve hře.

Jenže už o půlhodinku později se musel Ben v duchu opravit, co se neurčitosti Kamilových pravidel týče. Když totiž před Kamilovým domem zazvonil, Kamil mu do mluvítka řekl: „A dneska to vezmi pěkně po schodech, jasný?“

„Si děláš prdel, ne?“ měl Ben pocit, že se přeslechl. „Do desátýho patra?“

„Jo, v desátým patře totiž bydlím, tak by nemělo moc smysl, kdybys vyšel jenom do pátýho,“ utahoval si z něj Kamil. „A cestou můžeš přemejšlet o tom, proč máš dneska jít po schodech. Tak švihej!“

To už se ozval bzučák, takže Ben si honem otevřel dveře a nestihl tak na Kamila zavolat nějakou pořádně peprnou nadávku. Ovšem za tu dobu, než se doplahočil do desátého patra, jich v hlavě zvládl vymyslet aspoň sto. A stejný počet jich vymyslel i pro sebe. Za to, že ho nepošlu do prdele! Že ho nechám, aby se mnou takhle cvičil! Za to, že ho CHCI nechat! A ještě si to, krucinál, celý tak neskutečně užívám!!!

Když pak Ben uviděl Kamila, jak se s uvolněným, pobaveným úsměvem opírá o futra jejich bytu, probodl ho očima a nasupeně se zeptal: „Bavíš se dobře?“

„Zatím moc ne, ale odpoledne teprve začíná,“ ujistil ho Kamil a poodstoupil, aby se Ben mohl kolem něj protáhnout do předsíně.

„Potřebuju sprchu,“ zahučel Ben, když si v předsíni zouval boty.

Kamil zavřel dveře, založil si ruce na hrudi a sjel Bena přezíravým pohledem: „O tom, co potřebuješ nebo nepotřebuješ, rozhoduju já. A na sprchu zapomeň.“

Ben k němu zvedl oči a snažil se protestovat: „Kamile, bude to jenom minutka…“ Cítil, jak se mu na zpocené tělo lepí oblečení – a v žádném případě nechtěl přijít do Kamilova pokoje takhle ulepený.

„Sklapni,“ zarazil ho Kamil. Ty si vůbec neuvědomuješ, jak je tvý zpocený tělo sexy, že ne?

Ben užuž otvíral pusu, ale nakonec si jenom skousl ret; věděl, že nemá smysl Kamila ukecávat k čemukoliv, k čemu se nechat ukecat nechce. Nedokázal si ale pomoct, aby na Kamila aspoň naštvaně nepřimhouřil oči a popuzeně se nezeptal: „A napít se můžu? Nebo taky ne?“

„Napít se samozřejmě můžeš. Když se konečně uráčíš dojít do mýho pokoje, tak už je tam pití nachystaný,“ pobídl Kamil Bena.

„Super,“ zavrčel Ben a vydal se do Kamilova pokoje.

Kamil ho samozřejmě zaslechl, ale jenom se sám pro sebe natěšeně usmál. Bezva, už se zase vzteká! Což je skvělý, protože mě děsně baví si ho krotit…

V Kamilově pokoji Ben odložil batoh s notebookem na zem a zamířil rovnou ke stolu, kde už stály skleničky, karafa s vodou i zatím neotevřená lahev Coly. „No ne, dneska bez ledu?“ zabručel Ben a začal si nalévat tu vodu.

„Dneska bez ledu,“ potvrdil mu to Kamil, zatímco zamykal dveře. „Nebo máš dojem, že si nějak zasloužíš, abych ti plnil tvý přání?“

„To není žádný mý přání!“ ohradil se Ben a vypil obsah skleničky na ex.

„Ne? Tak jaký máš teda přání?“ zeptal se Kamil zvědavě, strčil si ruce do kapes a nonšalantně se opřel o dveře.

„Dát si tu sprchu,“ zkusil to Ben znovu.

„Proč?“

„Jak – proč? Protože jsem asi zpocenej, ne?“ rozhodil Ben rukama a rázně postavil prázdnou sklenku zpátky na stůl.

„Už jsem tě viděl propocenýho milionkrát,“ připomněl mu Kamil.

„Jenže tos…,“ začal Ben.

Kamil chvilku čekal, a když Ben tak akorát uhnul pohledem, ale nic dalšího nedodal, pobídl ho, aby pokračoval: „To jsem co?“

„Ale nic,“ dořekl Ben, otočil se ke Kamilovi zády a nalil si do sklenky ještě trochu vody.

„To jsem co?!“ nehodlal se Kamil s Benovou odpovědí neodpovědí spokojit a pomalu vykročil směrem k němu.

„Tos na mě nemusel šahat,“ hlesl Ben.

Kamil se usmál. „Já na tebe nemusím šahat ani teď. Ale chci. A to, že seš zpocenej, mě dost rajcuje. Takže se s tím prostě smiř.“

Ben rozrušeně polkl. No, ehm, když to podáš takhle, tak to já se s tím smířím… Myslel jsem, že… Nenapadlo mě, že… No pane jo…

Kamil mezitím došel těsně za Bena, vzal mu z ruky tu skleničku a postavil ji zpátky na stůl. „Zvedni ruce,“ přikázal polohlasně, a když ho Ben poslechl, vysvlékl mu triko. Mimochodem zpocený a voňavý triko, abys věděl!

Zatímco Kamil to triko odhazoval na zem, Ben ruce pomalu připažil. Kamil Bena okamžitě popadl za zápěstí a složil mu ruce za zády. Potom mu rozepl kalhoty, a když ho svlékal do naha, přeptal se: „A už víš, kvůli čemu jsi musel do desátýho patra pěšky?“

Bena tahle část hry hodně bavila. Rád Kamila provokoval – ale tak akorát: bavilo ho hledat tu rovnováhu mezi tím, kdy Kamil jeho drzost velkoryse přehlédne, a tím, kdy mu za ni naopak přidělí přinejmenším další trestné body… „Předpokládám, že proto, jak jsem ti v pátek řekl, žes vyšel ze cviku?“ hádal tedy Ben, zatímco balancoval na jedné noze, aby mu Kamil mohl sundat kalhoty a slipy.

„Tak nějak… Čemu se jako tlemíš?“ divil se Kamil.

„Tomu, že tys vyšel ze cviku – a já jsem si musel vyšlápnout schody. Takhle tu svou ztracenou formu zpátky nezískáš,“ utahoval si z Kamila Ben.

Kamil odhodil Benovo oblečení bokem a hbitě se postavil. Levou ruku obtočil Benovi kolem pasu a přimáčkl ho na sebe, aby se nemohl moc hýbat, a druhou rukou mu silně zmáčkl varlata. „Máš dojem, že seš v pozici, kdy si ze mě můžeš dělat srandu?“ zavrčel Benovi do ucha.

Ben sebou škubl a usykl: „Ne… já si… já si nedělám srandu… Jenom ti odpovídám na otázky.“

„Na otázky se dá odpovídat normálně… nebo přidrzle. Přičemž to druhý bych ti nedoporučoval… a ty přesně to druhý děláš,“ poučoval Kamil Bena, zatímco mu dál celkem tvrdě masíroval varlata.

„Au,“ kroutil se Ben. „Tak já… já už teda budu… budu odpovídat normálně…“

„No, to jsem zvědavej,“ uchechtl se Kamil, přestal Benovi drtit varlata a místo toho mu začal dlaní přejíždět po ztopořeném penisu. „A za co ještě jsi musel pěšky do schodů? Kromě toho, že sis dovolil mě upozorňovat, že podle tvýho názoru, na kterej se tě nikdo neptal, jsem vyšel z formy?“

„Aaach,“ zakroutil sebou Ben pro změnu roztouženě. „Za co ještě? Ono toho bylo víc…?“

„To si piš, že toho bylo víc!“ rozesmál se Kamil, přestal Bena svírat kolem pasu a přesunul obě ruce výš, aby mu mohl jemně třít bradavky. „Řekls, že si jenom myslím, že tě pokaždý předběhnu. A přeperu. Řekls, že jsem osel… nebo tak něco, ale jo, myslím, že to byl osel. A mý dokonale promyšlený pravidla jsi nazval laxníma. Stačí ti to takhle zhruba, nebo si mám vytáhnout seznam a přečíst ti to celý?“

„Asi… ach… asi stačí,“ vydechl Ben vzrušeně.

„Máš k něčemu z toho nějakej koment?“ vyptával se Kamil a dál mnul Benovy bradavky mezi prsty.

„A chceš, abych nějakej měl?“ zjišťoval Ben, zatímco slastně přivřel oči.

„Ne. Chci, aby sis lehl postel. Na břicho.“ S těmi slovy Kamil Bena přestal hladit a popostrčil ho směrem k posteli.

Ben se znovu vzrušeně zachvěl, když se otáčel k posteli čelem, aby splnil Kamilův příkaz. Na břicho, hmmm… Jenom doufám, že to nechce proto, aby mi mohl zmalovat zadek do modra, jauvajs…

Kamil na nic nečekal, taky se svlékl do naha a vylezl si na postel vedle Bena. „Ten polštář si vezmu… otoč hlavu na druhou stranu, ke stěně… a trochu se nadzvedni,“ rozdával Kamil další příkazy. Vytáhl polštář Benovi zpod hlavy a přeložil ho napůl a pak vzal Bena kolem pasu a natočil ho na bok, aby mu mohl ten polštář položit pod břicho.

„Dobrý?“ zajímalo Kamila, když Bena zase převrátil na břicho a klekal si mu obkročmo kolem pasu.

„Jasně,“ ujistil ho Ben. Vždyť ležím na tvý měkkoučký posteli, tak co by na tom nemělo bejt dobrý? Posledně to tak pohodlný nebylo… nebo ještě předtím… a i tak to bylo víc než dobrý!

Kamil měl, stejně jako před týdnem, přes postel nejen přehozený velký ručník, ale především měl v rozích postele připravený černý provaz. Předklonil se, chytl Benovu pravou ruku za předloktí a natáhl mu ji co nejblíž k přichystané šňůře, aby ji mohl pevně omotat kolem Benova zápěstí. Stejným způsobem připoutal i Benovu levou ruku, pak se narovnal v zádech a s uspokojením přejel Bena pohledem. Jemu ten provaz prostě sluší. Několik smyček kolem zápěstí… a pak už nic, jenom jeho nahý tělo… a bože, teď bych tu sprchu potřeboval já, ale studenou!

S úsměvem na rtech se Kamil přemístil mezi Benovy mírně roztažené nohy. Rázným pohybem mu je od sebe odtáhl víc a za kotníky mu je přivázal k rohům postele. Znovu se na Bena zálibně zadíval… a vzrušeně polkl. Moje už teď propocená a nadržená hračka roztažená do širokýho písmena X. S luxusně vyšpuleným zadkem. Miluju pondělky!

Ben se očima vpíjel do jednoho jediného místečka na zdi kousek nad matrací. Jeho oči tímhle způsobem odpočívaly, ale sluch měl naopak zbystřený. Slyšel, jak Kamil přechází přes pokoj, otvírá šuplík a chvilku se v něm přehrabuje. Co tam asi hledá? Něco, co už znám? Nebo něco, co ještě neznám…? Škoda, že mě nenechá se podívat… I když to, že můžu jenom hádat, ale nic nevím jistě, je taky dost rajcovní!

Kamil se mezitím pohodlně usadil mezi Benovýma roztaženýma nohama a všechny potřebné propriety si rozložil kolem sebe. Pak si na obě ruce natáhl chirurgické rukavice, protože posledně se mu moc líbilo, jaké to v něm vyvolávalo pocity – moct se Bena dotýkat skrz tuhle neosobní vrstvu gumy.

„Mimochodem, kdy sis to naposledy dělal?“ zeptal se Kamil jakoby nic, zatímco si na pravý ukazováček nanášel vrstvu lubrikantu.

„Cože…? Proč?“ pokrčil Ben zmateně čelo.

„Jaký proč? Protože se ptám, ne?“ odpověděl Kamil – a levou rukou plácl Bena po zadku. Nešlo odolat. Máš neuvěřitelně sexy zadek! A to, že ses zrovna vyhnul odpovědi na mou otázku, mi nádherně nahrálo…

Ben to plácnutí vůbec nečekal, takže sebou automaticky trhnul. Ajaj, tak dneska jsem to s tím zmalovaným zadkem asi trefil… „Ehm, já jenom, že… no, v pátek jsi neříkal, že o víkendu nemůžu… Nebo říkal?“

„Hahaha,“ pobavilo to Kamila, „ne, to jsem neříkal.“ To je hezký, jak se lekl, že přeslechl nějakej můj příkaz! „Čili z tvý odpovědi si vyvozuju, že naposledy sis to dělal včera večer… nebo dneska ráno,“ konstatoval Kamil – a než se Ben nadechl k odpovědi, Kamil mu roztáhl půlky od sebe a do konečníku mu vstrčil nagelovaný prst.

„Aaa… ach!“ vzdychl Ben, zavřel oči a malinko se prohnul v zádech. „Uf… no… to druhý,“ vzpomněl si po chvilce, že se ho Kamil na něco ptal. I když otazník tam nebyl… Ale nebudu riskovat, že mě zase osočí, že jsem přidrzlej jenom kvůli tomu, že nic neříkám…

„Takže ráno… Měl jsi nějaký spešl pěkný sny?“ vyptával se Kamil, zatímco ukazováčkem prozkoumával Benovu dírku.

Ben měl co dělat, aby se na Kamilovo vyptávání dokázal soustředit. V podstatě veškerou svou pozornost totiž věnoval jeho pátrajícímu prstu. To si na to nikdy nezvyknu? Bude to pokaždý takhle… nový? Po chvilce si ale zase vybavil, že s ním Kamil vede dialog, a tak vylovil z paměti Kamilovu otázku a odpověděl mu: „Měl, no…“

„Hmm a jaký?“ vyzvídal Kamil.

„Různý…,“ ošil se Ben, a tak nějak i jemu samotnému splynulo, jestli se ošívá proto, že Kamilovi nechce odpovídat, nebo proto, jak příjemné pocity v něm vyvolávalo Kamilovo šimrání tam uvnitř.

Kamil sám pro sebe zakroutil hlavou. No jak jinak. RŮZNÝ. A to je nejdetailnější odpověď, jaký seš schopnej, co? Ale dneska máš smůlu. „Jaký sny se ti zdály, Bene?“ zopakoval mu Kamil svou otázku – a levou rukou ho znovu plácl po zadku. Ben sebou v reakci na tohle další nečekané plácnutí trošku cuknul a bezděčně se tam uvnitř sevřel… a z toho zase potichu zalapal po dechu Kamil. Hmmm, že by tohle byl důvod, proč se někteří v tom plácání tak vyžívají?

„Ehm, no… ach… všelijaký,“ kroutil se Ben.

„Tak mi nějakej z těch všelijakejch převyprávěj,“ pobídl ho Kamil, povytáhl prst a začal Bena jemně hladit kolem svěrače.

„Když já… hmmmm… já takový věci neumím… vyprávět,“ vydechoval Ben vzrušeně.

„Aspoň to zkus,“ vyzval ho Kamil. „Zas tak těžký to není,“ dodal – a zastrčil do Bena ukazováček až nadoraz.

„Aaach… možná pro tebe,“ ucedil Ben. Protože ty seš děsně ukecanej. Ty se v tom mluvení vyloženě vyžíváš! A já tě zas radši poslouchám. V obou smyslech toho slova.

„Jak říkám – zkus to. Nic jinýho ti ostatně nezbyde, jestli chceš ještě někdy cítit tohle,“ řekl Kamil a s těmi slovy z Bena svůj ukazováček vytáhl. „Tak spusť.“

„Ty seš ale… netvor!“ ulevil si Ben a rozčarovaně se zavrtěl.

„Haha, to se mi líbí, to je pěknej kompliment!“ pobavilo to Kamila. „Tak šup šup!“ pobídl Bena znovu – a znovu si neodpustil plácnout ho po zadku.

„Proč po mně chceš zrovna tohle?“ zapátral Ben. „Copak tobě se žádný takový podobný sny nezdaj, nebo co?“

Kamil se znovu rozesmál. „No, vzhledem k tomu, že pořád ještě nevím, jaký sny se zdají tobě, tak ti nemůžu říct, jestli se mi zdá něco podobnýho nebo naopak něco úplně jinýho, že? Nemluvě o tom, že ty se nemáš mě co vyptávat.“ A následovalo další plácnutí Kamilovy dlaně o Benův zadek.

Jau! Tak s takovou budu mít zadek rudej do pěti minut… No, ale co se dá dělat… ten svůj dnešní sen mu totiž popisovat ROZHODNĚ nebudu… „Hele, já už si ten sen ani moc nepamatuju,“ zkusil to Ben jinak. Tak buď můžu mlčet, nebo můžu kecat blbosti… výsledek bude podle mě stejnej…

„To neva,“ prohodil Kamil a začal Benovi dlaněmi přejíždět po zadku. „Tak mi odvyprávěj, co sis ráno představoval, když sis ho honil.“

„Tak na to už tuplem zapomeň!“ zazmítal sebou Ben.

„Už bys mohl vědět, že na takový věci zásadně nezapomínám,“ pousmál se Kamil – a plácl Bena oběma dlaněmi najednou.

„Au!“ škubl sebou Ben. „Proč?“

„Proč co?“ zeptal se Kamil nevzrušeně. „Proč nezapomínám? Nebo proč se momentálně tak věnuju tvýmu zadku?“ A zase začal dlaněmi hladivě přejíždět po Benově vyšpuleném a teď už i malinko zčervenalém zadku.

„Ne… Proč chceš, ať ti vykládám, co se mi zdá nebo co si představuju, když to přitom všechno dobře víš?“

„Nevím to,“ zavrtěl hlavou Kamil. „Spoustu věcí se jenom domejšlím,“ přiznal a jen tak mimochodem zajel dlaní Benovi mezi rozkročené nohy a promačkal mu varlata a penis.

„Aaach… hmmm… no, ale to domejšlení ti náhodou jde dost dobře…,“ pochválil ho Ben a vzrušeně vydechl.

Kamil se usmál. „Tak tuhle lichotku ti uznám!“ řekl – a odměnil Bena tak, že jednou rukou mu dál tiskl penis, zatímco ukazováčkem mu znovu začal dráždit anál. A Benovo slastné vrnění bylo naopak odměnou pro Kamila. Což o to! Ale pořád jsem se nic nedověděl!

Kamil přestal Benovi svírat penis, místo toho ho plácl po zadku, vychutnal si, jak se Ben znovu stáhl kolem jeho prstu… a pak ukazováček zase vytáhl. Začal Bena jen tak zlehka hladit po zadní straně stehen, aby mu dal najevo, že s jakýmkoliv drážděním je prozatím konec. „Pořád čekám na nějakou tu tvou oblíbenou představu!“

Ben se nesouhlasně ošil: „Neee, Kamile, prosím! Dej mi nějakej jinej úkol!“

„Jako jakej?“ pobavilo to Kamila.

„Nevím, něco si vymysli…“

„Jenže já si nechci nic vymejšlet,“ řekl Kamil. „Chci, abys se mnou víc mluvil.“

„Vždyť s tebou přece mluvím…,“ nevzdával se Ben.

„Ale strašně málo,“ nesouhlasil Kamil.

„Když… mně se líbí, když moc mluvit nemusím,“ přiznal se Ben.

„Nebo nemůžeš,“ doplnil ho Kamil všímavě.

„Nebo nemůžu,“ potvrdil mu to Ben a byl rád, že mu Kamil moc nevidí do momentálně mírně znachovělé tváře.

No vida, tak aspoň nějaká informace… A Kamil za ni Bena znovu odměnil jemným promasírováním penisu a lehkým podrážděním vstupní brány do análu. „A co ještě se ti líbí?“ zeptal se Bena, aby řeč nestála.

„Kamileee…,“ zaprosil Ben… a roztouženě zalapal po dechu.

„Co? Líbí se ti volat mý jméno?“ dobíral si ho Kamil. I když zase tak zcestný to není… Hmm… je to náhodou pěkně rajcovní představa!

Ben se užuž chystal Kamilovi oponovat, ale pak se zarazil. Vždyť vlastně jo. Vlastně moc rád křičím v duchu tvý jméno.

Kamilovi došlo, že rozmluvit Bena bude mnohem těžší úkol, než jak si myslel. No, nevadí. Nakonec svýho dosáhnu. Jenom to bude dýl trvat… a tím pádem to bude pro mě… i pro něj… mnohem zajímavější… S touhle myšlenkou přestal Bena dráždit, sundal si rukavice, vyskočil z postele a zašel si k psacímu stolu pro lepicí pásku. Původně si totiž myslel, že ji dnes nebude potřebovat.

Ben se napjatě zaposlouchal. Co tam zase hledá? Doufám, že se nenaštval nebo tak něco… O chvilku později ucítil, jak si mu Kamil sedá na záda – a rozpoznal zvuk odtrhávané lepicí pásky. Než se ale stihl zamyslet, k čemu pro Bena nepříjemnému by ji Kamil mohl využít, Kamil mu to prozradil sám.

„Ty máš štěstí, že se mi taky dost líbí, když nemůžeš mluvit,“ řekl totiž. A to, že nechceš mluvit, i když můžeš nebo dokonce máš, si pořeším časem. Kamil pak popadl Bena za vlasy a škubnutím mu zvedl hlavu. „Zavři pusu,“ doporučil mu ještě, a semknuté rty mu kusem té pásky přelepil. Pak mu položil hlavu zpátky na postel a znovu se přemístil mezi Benovy nohy. A znovu si nasadil chirurgické rukavice. A znovu si podal lubrikační gel. Ale tentokrát si ho nanesl na ukazováček… i na prostředníček.

Nejdřív ale konečkem prstu obkroužil Benovu dírku… potom do něj vstrčil ukazováček, tak, jak už byl zvyklý…, jak už byli oba zvyklí…, a teprve když Ben začal dýchat rychleji a hlasitěji, zkusil do něj Kamil opatrně vsunout oba prsty najednou.

Ben poznal, že je něco jinak. Než si ale stihl uvědomit co, jeho tělo už automaticky zareagovalo – stáhlo se, aby tomu čemukoliv jinak zabránilo. Kamil s takovou reakcí počítal, takže prsty opatrně vytáhl, kápl si na ně ještě trochu gelu a celý proces pomalu zopakoval: jemné pošimrání svěrače… vsunutí jednoho prstu… dovnitř, ven… dovnitř, ven… a roztažení dírky pro dva prsty. Zase ucítil, jak se Ben kolem těchto dvou vetřelců svírá, jako kdyby je chtěl vypudit… ale tentokrát Kamil chvilku počkal, a jakmile se Benovo sevření trošku uvolnilo, zastrčil oba prsty o trochu hlouběji. Stejně je to… divný. Jakože… asi by se mu to mělo líbit… a asi se mu to i líbí… ale já vlastně vůbec netuším, jaký to je. A jak to mám dělat. Když mu vezmu péro do ruky, tak vím, co a jak, aby mu to bylo příjemný… nebo naopak nepříjemný. Ale tohle? A fakt má bejt vevnitř tak… úzkej?

Ben neměl o Kamilových starostech ani tušení. Měl plno práce sám se sebou a s tím, aby si v sobě protřídil a zpracoval všechny ty nové pocity. Opět se to v něm parádně míchalo. Pocit, že ho tam vzadu něco roztahuje až moc… s pocitem, že to vlastně není vůbec až moc. Pocit, že chce to až moc ze sebe vytlačit ven… s pocitem, že to chce vlastně cítit mnohem hlouběji v sobě. Pocit, že to tak trochu bolí… s pocitem, že je to vlastně taková zvláštně příjemná, vzrušující bolest. Podle toho, který z těchto pocitů zrovna získával převahu, sebou Ben občas trochu škubnul, ale provazy omotané kolem jeho zápěstí a kotníků držely jeho tělo víceméně na místě. Což ho samozřejmě rajcovalo taky, a ne málo. A když si navíc představil, jak mezi jeho roztaženýma nohama sedí Kamil… úplně nahý… na rukou má ty rukavice z latexu… Ježíši! Kdybys mě teď nechal mluvit, řekl bych ti všechno, VŠECHNO, jenom abys mě co nejdřív udělal!

Kamil Bena soustředěně pozoroval a poslouchal. Nemohl se nabažit toho jeho sice omezeného, přesto ale očividného házení na posteli… a toho jeho sice páskou tlumeného, přesto ale dost hlasitého vzdychání. Zároveň ale dával pozor, jestli si nevšimne něčeho neobvyklého. Prudšího škubnutí, bolestivého heknutí… Prostě čehokoliv, co by mě varovalo, že dva nejsou vždycky víc než jeden, haha… Zatím to ale vypadá, že jsou.

Kamil z Bena prsty vytáhl, přikápl si na ně další vrstvu lubrikantu, a znovu je vnořil do Bena… tentokrát hned oba najednou. A tentokrát je pomalu sunul níž a níž… až úplně nejníž, co to šlo. A zase je začal vysunovat nahoru… a zasunovat dolů. A nahoru… a dolů. Druhou rukou zatím začal hladit Bena po zadku. Jen tak něžně, šimravě. I když nejradši bych ho do toho zadku kousnul, jak neskutečně ho má… no, k nakousnutí. Kamil zlehka zatřepal hlavou, aby tuhle nečekanou myšlenku zaplašil. A když měl prsty zastrčené v Benovi opět nadoraz, tak ho dlaní po tom neskutečně k nakousnutí zadku plácl. Pořádně plácl. A užíval si, jak se Ben zároveň propnul v zádech… a sevřel kolem jeho prstů… a překvapeně přes pásku vyhekl.

Ben se celý napjal z toho zvláštního štípnutí, které se mu z levé půlky zadku začalo šířit až ke stehnům a k podbřišku. Jauvajs! Rychle se ale snažil zase uvolnit, především tam vzadu. Protože jestli ze mě Kamil začne vytahovat prsty, když budu takhle sevřenej, tak to bude dvojnásobný jauvajs…

Kamil ale neměl nic takového v úmyslu. No… určitě ne dnes. Dneska si tě zmasíruju trošku jinak. A s tou myšlenkou si počkal, až se Ben uvolní, prsty z něj povytáhl… znovu je do něj zasunul… a se stejnou razancí ho plácl do pravé půlky zadku. A ještě jednou. A dobře si zapamatuj, jaký to je. Vzhledem k tomu, jak sebou pokaždý hodíš, a vzhledem k tomu, že se na tvým zadku začínají objevovat červený fleky, to asi přece jenom trochu bolí… Tak si na to vzpomeň, až mi zase někdy nebudeš chtít odpovídat na mý otázky.

Ben se po té Kamilově dvojráně zase vzepjal v provazech… načež si napůl zničeně, napůl s úlevou lehl zpátky na matraci. Pomalu si začal připouštět, že dnešní odpoledne bude asi jiné než ta předchozí. Náročnější. Delší. Ty jeho prsty jsou… ach… to je prostě skvělý… ale tu druhou ruku by mu měl taky někdo k něčemu přivázat!

Ale už o pár vteřin později musel Ben svůj názor změnit. A změnil ho rád. To když ucítil, jak mu Kamilova dlaň přestala přejíždět po zadku… a místo toho Kamil uchopil Benův penis a začal mu ho zlehka pumpovat, zatímco druhou rukou se dál věnoval jeho análu. Hmmm… no ne… teda jako JO… jo jo JO…

Kamil si s uspokojením všiml, jak sebou Ben zase začíná škubat… ale tentokrát ne proto, že by chtěl před Kamilovou dlaní utéct. Spíš naopak. Kdyby mohl, tak by mě chytl za ruku… nebo za obě ruce… a vedl mě tak, abych ho udělal co nejrychlejc. Jenže, kámo, JÁ jsem ten, kdo to tady vede. Kamil tedy Bena ještě chvilku dráždil, dal si ale záležet, aby to nebylo až příliš intenzivně. Poslouchal, jak Ben dýchá stále rychleji… a rychleji… a najednou s tím drážděním přestal. Vytáhl prsty z Benovy dírky… a sundal si latexové rukavice.

Ben rozčarovaně zaúpěl a zabořil tvář do matrace. Ty seš doopravdy… netvor! Nelidská příšera!

To už se k němu ale Kamil nakláněl, popadl ho za vlasy, zvedl mu hlavu a strhnul mu pásku z pusy. „Pokud bys mi náhodou chtěl něco říct,“ okomentoval to, z hlasu mu zaznívalo pobavení.

„Co jako?“ zahučel Ben, zavřel oči, a zatímco vnímal, jak mu Kamil rozvazuje ruce, snažil se rozdýchat své zklamání. Příšera! Příšerná příšera! Tak abys věděl, tak až se mě budeš příště na něco ptát, tak si něco vymyslím! Ty to beztak houby poznáš… ale na žádný takovýhle trestání už nebudeš mít nárok!

Kamil mezitím Benovi odmotal provaz z obou zápěstí. „Nevím, co jako. Cokoliv. Což je tak trochu smysl celý týhle tvý dnešní lekce. Že mi máš říkat cokoliv, na co se tě zeptám. A naopak si máš nechat pro sebe všelijaký nadávky a drzý poznámky, že. No nic, tak si to někdy zopakujeme, protože dneska jsi teda neprošel ani náhodou. A ještě zůstaň ležet.“

Vždyť to říkám. Ty to svý řečnění vyloženě miluješ! A přitom… moment, mám ještě zůstat ležet? Že by ještě nebyl konec…? Ben se celý napjal očekáváním a vnímal, jak mu Kamil uvolňuje doširoka připoutané nohy, ale nerozvazuje ho úplně.

„Dej nohy trochu k sobě… Ať tě můžu vytáhnout do kleku a nevykloubíš si kyčle,“ vysvětlil Kamil, a když ho Ben poslechl, znovu ho k posteli za kotníky přivázal.

„Ruce za záda… a zavři oči,“ nařídil Kamil. Ben opět okamžitě poslechl… a vzrušeně polkl, protože už jenom poslouchat ty Kamilovy strohé příkazy mu znělo jako rajská hudba. Tak možná nejseš taková příšera. Jsem se možná unáhlil. Každopádně jedna nula pro tebe. Protože teď už udělám fakt COKOLIV, abys mě začal zase hladit… kdekoliv… všude… a abys hlavně už nepřestal…

Kamil svázal kouskem provazu Benovi ruce za zády, pak ho chytl pod lokty a zvedl ho na kolena. Ben si tak nějak automaticky sedl na paty, ale Kamil ho okamžitě napomenul: „Řekl jsem do kleku, ne do sedu!“

„Sorry,“ zahučel Ben a vyhoupl se do kleku.

„Hm,“ vzal to Kamil na vědomí a pohodlně se usadil na posteli před Benem. Nebo možná tak trochu pod ním, když se to tak vezme. Už po několikáté během odpoledne si natáhl ty latexové rukavice, rozetřel si v dlaních několik kapek lubrikantu – a začal masírovat Benův penis i varlata, tentokrát o trošku intenzivněji, než když Ben ležel na posteli.

Ben vzrušeně zalapal po dechu. Nejen díky tomu, jak zručně si s ním Kamil hrál, ale i proto, že si představil, jak Kamil sedí přímo před ním… na rukou má ty rukavice… a bere do dlaně jeho penis… a mačká mu koule… Ben chvilku zvažoval všechna pro a proti, ale nakonec si dovolil se potichu ozvat: „Kamile…?“

„Copak?“ zvedl k němu Kamil zvědavě zrak, aniž by ho přestal laskat mezi nohama.

„Můžu otevřít oči? Na chvilku…?“

„Proč?“ zajímalo Kamila. Ne že bych se nedovtípil sám, že. Ale dneska máme přece tu lekci mluvení.

Ben si skousl ret… a neřekl nic. To jediné, co za něj mluvilo, byla jeho zčervenalá tvář.

Ale Kamilovi to nestačilo. Dnes ne. „Bene,“ řekl, „můžeš spoustu věcí. Když si o ně řekneš.“

Ben se se slabým zasténáním prohnul v zádech… a nebyl si tak úplně jistý, jestli to bylo vzrušením z toho Kamilova stále intenzivnějšího hlazení… nebo zoufalstvím, protože se prostě styděl říct Kamilovi víc, než už řekl. Do háje! Ale tak… to už tu jednou bylo. Přesně před tejdnem. Nic na tom není. To dám. A tak se Ben zhluboka nadechl… a zeptal se: „Můžu se na tebe chvilku dívat? Jak… jak mi to děláš? Prosím?“

Kamilovi se po tváři rozlil spokojený úsměv. No ne, dokonce mě i poprosil… to se teda překonal! „Můžeš,“ dovolil mu tedy bez dalších poznámek. A když Ben otevřel oči, ty Kamilovy už na něj čekaly.

Ben rozrušeně polkl. Ta kombinace Kamilova upřeného, náhle zvážnělého pohledu, a těch horkých vln slasti, které se mu šířily z rozkroku do celého těla, byla… skoro nevydržitelná… A i když sedí v podstatě pode mnou a musí mít zvednutou hlavu, aby mi viděl do očí, tak z toho, JAK se na mě dívá, je dokonale zřetelný, kdo z nás dvou je „níž“ a kdo „výš“… Nemusel bych mít ani svázaný ruce a beztak by si se mnou mohl dělat, co by chtěl, jenom kdyby se na mě TAKHLE podíval. On jo. Jemu dovolím všechno.

Kamil měl pro změnu co dělat, aby vstřebal kombinaci Benova touhou rozostřeného pohledu…, toho, jak se Ben snažil ovládat své stále hlasitější, vzrušením protkané vzdechy…, a toho, jak přímo pod Kamilovými hladivými dlaněmi Benovo tělo vláčnělo a tálo. I kdybych si ho nesvázal, tak by byl jenom můj. TAKHLE můj. Že si s ním dělám, co chci…, a zároveň jemu dělám, co chce on…, a on zase dělá, co chci já. Nebo se o to aspoň snaží… a přitom neví, že by ani nemusel. Protože pro mě je skvělý už to, že mi tohle všechno dovolí…

Když už Ben nemohl ten Kamilův spalující pohled snést, sklopil oči a se směsicí zvědavosti a vzrušení se zadíval na Kamilovy ruce… v latexových rukavicích…, jak se pečlivě, umně a skoro až s jakousi zkušenou profesionalitou věnují nejchoulostivějším místům Benova těla. Zdálo se mu to nemožné, přesto ho ale ten pohled vzrušil ještě o něco víc, než už vzrušený byl. A to něco víc byla poslední kapka. Ben se najednou prudce zaklonil, trhavě zalapal po dechu a spolu s výdechem se z něj vydral hlasitý výkřik.

Kamil na Bena takhle zespodu téměř fascinovaně hleděl; rychle se ale vzpamatoval, a aniž by přestal v pravé ruce tisknout Benův pulsující, stříkající penis, vyhoupl se na kolena a druhou rukou chytil Bena kolem pasu, aby ho podepřel. Kámo, příště tě zase budu muset svázat nějak pevnějc; když to na tebe přijde, mám co dělat, abych tě udržel!

Benovi v tu chvíli bylo totálně jedno, kde je… nebo není… nebo jestli sedí, leží, klečí… padá… nebo létá… V podstatě zažíval všechno dohromady. Teprve když Benova mysl začala z toho zamotaného orgasmického klubka pocitů a fyzických projevů oddělovat jedno od druhého, Ben zase začal vnímat svět kolem sebe. No, svět… Vnímal Kamila vedle sebe. Těsně vedle sebe. Tak těsně vedle sebe, že stačilo, aby se pohnul jenom o kousíček… a mohl se o Kamila opřít. A tak to udělal.

Kamilovi dělalo neskutečně dobře, když se o něj Ben opřel… a oddechoval mu do ramene. Ještě chvilku mu rukou jemňounce přejížděl po čerstvě vystříkaném penisu, pak ho hladit přestal a místo toho Bena vmanévroval do sedu.

Ben se od Kamila zase odtáhl, aby se mu mohl podívat do očí a usmát se na něj; na nic dalšího se momentálně necítil. Čehož si Kamil samozřejmě všiml, a tak Bena popíchl: „Vypadáš nějak vyčerpaně…“

„Postřeh,“ okomentoval to Ben se zašťuřením.

„Nebuď drzej, nebo si to zopákneme celý znovu,“ podotkl Kamil a sroloval si z rukou latexové rukavice.

„A to se mám bát, nebo těšit?“ usmál se Ben ještě o něco víc.

„To záleží,“ rozesmál se Kamil a kousek se posunul, aby dosáhl na provazy, které poutaly Benovy kotníky k posteli.

„Počkej, Kamile,“ probral se Ben ze své podivné letargie, „a co ty?“

„Co já? Já nejsem ani vyčerpanej, ani drzej,“ bavil se Kamil, zatímco Benovi rozvazoval nohy.

Ben si musel skousnout ret, aby se nerozesmál a znovu dobrosrdečně nenazval Kamila oslem. „No… však právě,“ vypadlo z něj a cukaly mu u toho koutky.

„Jaký však právě?“ nehodlal mu to Kamil ulehčit.

„No taaak… vždyť víš…,“ dostal ze sebe Ben něco, co se podle jeho nejlepšího vědomí a svědomí podobalo prosbě.

„Co vím?“ odmotal Kamil konečně provaz z Benových kotníků a vyzývavě se mu podíval do očí.

Ben Kamilovi jeho vyzývavý pohled oplácel… a pak pokrčil rameny. Kámo, tuhle hru můžou hrát i dva. „Tak nic. Si trhni.“

Kamilův pohled nebezpečně ztvrdl: „Cos to řekl?“

„Slyšels,“ odpověděl Ben… a rozrušeně polkl. Jenom jestli jsem to nepřehnal…

Kamil už se nenamáhal s odpovědí; prostě se na Bena vrhl a povalil ho na záda, což by nebylo nic těžkého ani za normálních okolností, natož když měl Ben pořád ještě svázané ruce. Kamil si obkročmo sedl kolem jeho hrudníku… a všiml si, jak se Benovi vítězoslavně blýsklo v očích. Aby ne – dostal, co chtěl, a ani si o to nemusel říkat! „Sketo,“ pronesl šeptem, napůl obdivně, napůl nespokojeně kvůli tomu, jak ho Ben doběhl.

„Pf, abych tě za ty tvý nadávky omylem nekousl,“ odfrkl Ben, ale ani on, ani Kamil to nebrali jako výhružku.

„To by sis dovolil jenom jednou jedinkrát, to ti garantuju,“ odpověděl mu Kamil a zatvářil se tak ledově, že v tomhle případě Ben naopak nezapochyboval ani na vteřinu, že to výhružka je. Zvlášť když ho Kamil hrubě popadl za vlasy, trhnutím mu trochu zaklonil hlavu a pevně si ji přidržel na místě.

„Nedovolil. Ani jednou,“ ujistil ho Ben potichu.

„Přestaň kecat a otevři pusu,“ poručil mu Kamil, a sotva mu Ben vyhověl, nasměroval do jeho úst svůj maximálně vzrušený penis. Počkal si, až kolem něj Ben semkne rty, a aniž by mu přestal hlavu tvrdě tisknout k matraci, začal hýbat pánví. A rychleji. A ještě o trochu rychleji.

Ben spokojeně zavřel oči. Hmmm, konečně! Jenom je škoda, že je to zase celý v jeho režii… a že mě nenechá, ať si s ním trochu pohraju. No, možná, když ho příště nebudu tak provokovat, tak mě u toho nebude tak pevně držet za vlasy a nechá to víc na mně. Ale to je jedno. Hlavně, ať se to líbí jemu. Chvílemi ale Ben aspoň trochu zapojil jazyk nebo zkusil vytvořit v puse podtlak a Kamilův penis sáním přimáčknout ke svému patru, přičemž si Kamilovy hlasitější vzdechy automaticky přivlastnil jako pochvalu za svou snahu.

Kamil taky blaženě přivřel oči. Poznal, že do vyvrcholení už mu zbývá jenom kousíček… a na chviličku si pohrával s myšlenkou, že zůstane v Benově puse až do konce. Pak se ale v duchu okřikl. Ne, slíbil jsem mu, že tohle si bude rozhodovat sám. A jelikož zrovna teď si nemůže rozhodovat vůbec o ničem, tak by to ode mě byla pěkná sviňárna! Znovu otevřel oči a přejel Bena zastřeným pohledem. Jak leží pod ním, nemůže se vůbec hýbat… a jak odevzdaně, přesto ale očividně spokojeně přijímá Kamilův penis do své pusy.

Ben, jako kdyby na sobě Kamilův pohled cítil, taky najednou otevřel oči. A Kamil si v nich četl jako v knize. Viděl tam důvěru. Vzrušení, ale zároveň i uspokojení. A jakousi zvláštní jiskru. Takové chápavé pobídnutí. Udělej se. Kdy chceš, jak chceš. Od toho tu jsem.

A to Kamilovi dodalo. Taktak stihl penis vytáhnout z Benových úst… a už stříkal. Celý se napjal v zádech a hned na to ho křeče slasti, které škubaly celým jeho tělem, donutily se předklonit, zatímco z hrudi se mu dralo vzrušené hekání. Kamil se tomu výbuchu úplně poddal. Na chvilku si dovolil vzdát se veškeré kontroly nad sebou a svými reakcemi. To jediné, co ještě zvládl ovlivnit, bylo, že se svalil na postel vedle Bena, a ne přímo na něj. A pak prostě jenom ležel… a oddechoval… a ležel… a oddechoval. A Ben zatím ležel vedle něj… na tváři široký úsměv… zíral do stropu… a usmíval se… a zíral do stropu.

Když podle Bena uplynula dostatečně dlouhá doba, prolomil to ticho škodolibou narážkou: „Seš nějakej vyčerpanej…“

„A ty seš ještě pořád svázanej,“ vrátil mu to Kamil.

„Postřeh,“ zasmál se Ben.

„Svázanej a drzej,“ otevřel Kamil oči a taky se usmál do stropu.

„Dneska seš fakt extra všímavej,“ zlobil ho Ben.

„To jsem vždycky,“ ujistil ho Kamil. „Dneska jsem ale navíc vážně docela mrtvej, což je tvý jediný štěstí,“ dodal a se spokojeným povzdychem si sedl.

„Jak se to vezme,“ zamručel Ben a povzdychl si spíš nespokojeně.

„Nemel a zvedej se,“ pobídl ho Kamil, chytl Bena pod paží a pomohl mu si taky sednout. Pak se trochu sklonil, aby mohl Benovi rozvázat ruce, a při té příležitosti nadhodil ještě jedno téma, které chtěl s Benem probrat: „Hele, a mohl bys mi poslat nějaký odkazy na svý oblíbený a neoblíbený videa? Víš, jaký myslím…“

„Ehm… jo, vím, ale… hm…,“ zarazilo to Bena.

„No co je, chceš mi tvrdit, že žádný takový vybraný nemáš?“ divil se Kamil.

„Ale jo, nějaký by se našly…, jenže…,“ nechal si Ben opět své závěry pro sebe.

„Jenže co?“ nedal se Kamil.

„Jenže… já nevím, mně to přijde divný…,“ ošíval se Ben.

„Takže vystrkovat na mě zadek ti nepřijde divný a poslat mi pár odkazů na porno jo?“ bavil se Kamil, když odmotával provaz z Benových zápěstí.

„Hm… když to podáš takhle, tak to první je divný taky,“ uznal Ben.

„Ty seš číslo!“ zakroutil Kamil hlavou a začal sbírat z postele všechny dnes využité pomůcky.

„Tak… tak já ti teda nějaký odkazy pošlu,“ souhlasil nakonec Ben a začal se rozhlížet po pokoji po svém oblečení. „Ale nebudeš mít žádný komentáře, jako že je to ujetý nebo není nebo co já vím…,“ vymiňoval si.

„Pochybuju, že bys mi mohl poslat něco, co by mi přišlo ujetý,“ uklidňoval ho Kamil s úsměvem. „Ale fajn, veškerý případný komenty si nechám, spokojenej?“ No, všechny ne. Většinu, že seš to ty.

„A podmínka číslo dvě – taky mi něco pošleš,“ vyjednával Ben dál, když se zvedal z postele, aby dosáhl na svou hromádku s oblečením.

„Já už jsem ti přece někdy dřív nějaký svý oblíbený filmy posílal,“ mrkl na něj Kamil šibalsky.

„Jo, ale to byly… já myslím… víš jak,“ zčervenal Ben a byl rád, že může svou pozornost upřít na své triko, které bral zrovna do rukou.

Kamil si povzdychl. Bože, s ním je to beznadějný! Se nerozmluví ani za tisíc let… „Jo, vím jak. Teď už ti pošlu takový videa, který by se ti taky mohly líbit,“ zaksichtil se na Bena, když strkal kusy provazu, lepicí pásku i lubrikant zpátky do šuplíku. Když teď na chvilku stál k Benovi zády, rozhodl se položit mu jednu zvídavou otázku: „Hele, a tobě holky neříkají vůbec nic? Jako… vůbec?“

„Ne,“ potvrdil mu Ben to, co Kamil už víc než tušil. „Tebe se asi ptát nemusím, co?“ oplatil mu Ben zvědavě.

Kamil si ale nebyl zdaleka tak jistý, jak si Ben myslel, že je. „No,“ zamyslel se, „když jsem s nima chodil, tak mi rozhodně něco říkaly…“

Ben už na to nijak nezareagoval, jenom se usmál. Malinko posmutněle. A teď? Ale tu otázku už nahlas nepoložil. Bál se totiž odpovědi. Znal ji… ale nechtěl slyšet Kamila, jak ji říká. Teď je to fajn, protože zrovna s žádnou holkou nechodím, ale už se zase těším na ty jejich měkký a zaoblený těla, až si některou z nich sbalím… Tak nějak bys to asi řekl, co, kámo?

Kamil se sehnul pro svoje slipy pohozené na zemi a zamyšleně si je začal natahovat. Když jsem s nima chodil, tak mi něco říkaly. Ale teď zpětně mi to přijde takový… divný. Protože tvý tělo je mnohem víc… sexy. A i když jsem s tebou celej den ve škole, tak se stejně ještě těším, že se uvidíme i odpoledne. Kdežto třeba s Janou mi stačilo vidět se dvakrát za tejden…

Ben se nakonec rozhodl to prodlužující se ticho přerušit vtípkem: „Tak ony ti něco říkají pořád, ne? Třeba dneska ráno se těm prvačkám pusa nezastavila, haha!“

Kamil na Benovu rozptylovací taktiku přistoupil – ale neodpustil si, aby si nerýpl: „By sis z nich měl vzít příklad… Což mi připomíná, nahraješ mi na tu jejich flashku další díly?“

„Jasně, a rovnou si taky jeden pustíme? I když pomalu s nima musíme začít šetřit, už jich zbejvá jenom asi pět…“

„Najdeme nějakej jinej seroš,“ mávl Kamil rukou a natáhl si přes hlavu tričko. „Mimochodem, máš hlad? Máme v ledničce od včerejšího oběda úplně luxusní bramboráky! Kryštof je chtěl sežrat k večeři, ale poslal jsem ho někam…“

„Tak to neodolám, zvlášť když to tvýho bráchu nasere,“ zachechtal se Ben škodolibě.

„No, myslím, že jestli tu zkoušku dneska dá, tak ho nenasere nic,“ odtušil Kamil.

„Hm, tak neva, dám si i tak,“ mrkl na něj Ben – a oba si to natěšeně namířili do kuchyně.