Kieran: Dokud nás smrt nerozdělí - 11. Opatství Fermanagh

V sobotu odpoledne si Górdan pozval hlavní aktéry rvačky v hospodě na kobereček. Taktně jsem pomlčel o tom, že to bylo Jeho Lordstvo osobně, kdo v rámci obrany zaútočil první. Prdel mě ještě trochu pálila a výprask rákoskou za drzost jsem si docela rád odpustil.

Tý schůzky jsem se nezúčastnil. Ne protože by mě Górdan nepozval, ale protože jsem nechtěl. Proč budit ještě větší vášně a dohady, co na hradě vlastně dělám? Úplně mi stačilo, když mi Górdan řekl, že schůzka dopadla dobře. Ona ale jinak ani dopadnout nemohla, protože celá vesnice hospodařila na Górdanovejch pozemcích. Každej z těch rváčů a omezenců na něm byl existenčně závislej. Nemohli si proto dovolit kousat ruku, která je krmila, i když to dělali a často.

Čekal jsem na Górdana v jeho apartmá. Když jsem uslyšel cvaknutí kliky, shodil jsem ze sebe koupací plášť a klekl si na zem jako dobře vychovanej otrok. Górdan mě potěšeně sjel pohledem a pak mi ze skříňky rovnou hodil pouta. Zapnul jsem si je a můj pán mi nasadil i širokej obojek. Utáhl ho víc než včera. Pak vyndal krabičku s úplně novejma ozdobama do mejch bradavek. Byly ocelový a vypadaly jako maličký zámečky. Dokonce se i otvíraly klíčkem. Navíc v každým zámečku bylo místo na olověnou destičku jako závaží. Górdan mi přívěšky nasadil. Zasyknul jsem bolestí, protože lehký zrovna nebyly.

„Až se ti budou při výprasku nebo při šukání houpat, myslím, že si užiješ,” usmál se. Znovu zamířil ke skříňce s hračkama a vytáhl malej měkkej plug. „Myslím, že tvé díře prospěje trénink. Roztáhni se,” přikázal a pak mi nagelovanej kolík nekompromisně zastrčil do zadku. Kolík nebyl hladkej. Měl výstupky, který tlačily a byly dost nepohodlný. Ale hlavně mě neskutečně vzrušovaly.

Górdan mi ukázal, ať si kleknu k sedačce. Sám se taky svlíkl, sedl a opřel roztažený nohy o stolek. Nemusel mě pobízet dvakrát. Jeho krásnej ocas už byl nalitej krví, tak jsem stáhl předkožku a začal mu lízat žalud, jak to měl rád.

Nezakázal mi používat ruce, pouta mi dal spíš pro pocit, tak jsem ho pomalu honil a roztíral svoje sliny po jeho klacku. Palcem jsem přejížděl i špičku, ale víc jsem na žalud, uzdičku a rantl používal jazyk. Taky jsem ho bral celým jazykem naplocho zespoda po žíle a až na šev mezi koulema.

Posunul se na sedačce a pokrčil nohy. Nemusel nic říkat. Zajel jsem jazykem na hráz a dál až k sevřenýmu análu. Spokojeně zamručel, že se mu to líbí. Rozevřel jsem mu půlky a párkrát jazykem přirazil do jeho svěrače. Pak jsem tam opatrně vsunul prst a vrátil se k lízání ocasu. Když jsem ho ale začal kouřit, zarazil mě.

„Myslím, že spolu máme nevyřízené účty za tvou drzost,” připomněl mi nedávnej prohřešek, kdy jsem se ho zeptal, jestli nechce obtáhnout. Nikdy nezapomínal na záminky k mejm trestům.

„Ano, pane,” čekal jsem, s čím se vytasí. Podíval se na mý stojící péro a pak mě poslal do skříňky pro tenkej provázek. Musel jsem si lehnout na postel a roztáhnout ruce i nohy. Přicvakl mě karabinama ke kroužkům, který byly v posteli důmyslně schovaný. Ani komorná, co stlala postele, o nich nevěděla.

Podvazovat mě začal od koulí. Uvázal kličku kolem každý zvlášť a pak provázek několikrát omotal, aby dostal mý vejce co nejdál od těla i od sebe navzájem. Bolelo to a pořádně. Už jsem fakt nebyl zvyklej. Podvázaný koule jsem neměl pěkně dlouho, naposledy od Mistra Nobu ve vile v Toskánsku. Tiše jsem skučel bolestí, ale to Górdana ani trochu nezajímalo.

Dával si záležet. Pečlivě utahoval provázek a vázal uzlíky, jak ho to Mistr Nobu naučil. Obtáčel bavlněnou šňůru vrstvu za vrstvou a pokračoval dál i na můj stojící ohon. Vždycky ho omotal z obou stran a pak pečlivě uvázal zespod uzlík na místě, kde to strašně dráždilo a přitom i bolestivě tlačilo. Další uzlík pak udělal na druhý straně, aby se provázky do X neposunuly ze svýho místa.

Sešněroval mi celej ocas až pod rantl tak pevně, že bolel. To byl účel hry. Ta bolest mě ale neuvěřitelně rajcovala. Krev se mi nahrnula do žil koulí i ocasu a nemohla ven. Pulsovala mi v rozkroku a mně se dělaly mžitky před očima z toho, jak jsem chtěl stříkat.

„Posuň se a zakloň hlavu,” Górdan mi uvolnil ruce a nohy a nasměroval mě až k okraji postele, abych měl podepřený jenom ramena. „Zapomeň, že se vystříkáš. Na to si pěkně počkáš, až tě rozvážu. A ještě si rozmyslím, kolik ti dám pak na dobrou noc na prdel,” oznámil mi a pak nasměroval svůj klacek na moji otevřenou pusu.

Hned prvním přírazem mi zkontroloval mandle. Lehce si mi zvedl kufr, ale byl jsem zvyklej a ustál to, jen mi vyhrkly slzy. On si toho ale nevšímal. Moje nepohodlí bylo při hře vedlejší. Byl jsem tam pro jeho uspokojení a mý pocity ho nezajímaly. To se mi líbilo. Bezohledně mi vymrdával krk. Přitom mi rukama tahal za zámečky v bradavkách a občas taky přehmátl na mý podvázaný a oteklý žlázy.

Přirážel nejdřív v pomalým rytmu a dával si záležet na hloubce zásunů. Postupně ale zrychloval a jeho hekání znělo ložnicí. Občas zasunul hodně hluboko a nalehl mi na obličej, takže mě přidusil i svejma koulema. Nos jsem měl plnej jeho krásný vůně. Nic mi nevonělo líp než rozrajcovanej nevystříkanej samec. A vůni Górdanova rozkroku jsem miloval. Když se blížil na vrchol, vytáhl ocas, klekl si nade mě a přidusil me mezi půlkama.

„Lízej!” rozkázal. Neměl jsem jinou možnost, než poslechnout. Zarazil jsem mu jazyk do díry a začal s ním uvnitř hejbat jak do stran, tak dovnitř a ven. Górdan blaženě mručel a honil si přitom ocas, připravenej k palbě. Podle jeho dechu jsem poznal, že už mu moc nezbejvá, tak jsem do něj párkrát jazyk prudce zarazil. Jeho tělo ztuhlo v křeči. Zařval a sevřel mi hlavu svejma pevnejma stehnama. Ještě párkrát si přetáhl ocas dlaní a začal v křečích kropit moje břicho. Já měl přitom jazyk hluboko v něm a byl jsem taky jako v transu. Kdybych neměl koule i péro sešněrovaný, stříkal bych taky.

Zhroutil se vedle mě na postel a přitáhl mě k sobě. Dal mi z ruky olízat svý sperma. Oba jsme oddechovali jak po běhu na hradní věž.

„Moc ti nechybí, co?” přejel mi rukou po ocasu a promnul žalud. Málem jsem vyletěl z kůže. Usmál se a znovu mi ten fialovej a přecitlivělej kousek těla přejel prstama, sadista jeden. Druhou rukou si přitom začal hrát s mýma bradavkama. Zabít ho je málo! Sykal jsem bolestí i slastí v jednom a kroutil se na posteli jako had. Dával mi takový kapky, že jsem ho skoro začal prosit, ať mi dá pokoj. Jenomže to bych si to vyžral. Dokonce na můj žalud zamířil i jazykem a ani mý sešněrovaný koule neušetřil. Pěkně si s každou pohrál.

„A co provedeme s tvým prohřeškem?” pořád mi mučil dotekama žalud a ptal se sám sebe. „Zadek už se ti zahojil, takže je pomalu načase ho vybarvit pěkně do červena. Vstaň!” zavelel.

Vyskočil jsem jak na pérko a čekal, co bude. Taky se zvedl z postele a ukázal mi na polstrovanou židli od secesního stolu. Poslušně jsem ji donesl doprostřed místnosti a stoupl si vedle ní. V sešněrovaným ocasu mi škubalo vzrušením. Věděl jsem, co mě čeká, a těšil se na to.

Sedl si na pohodlnou židli bez područek a já se mu ohnul přes kolena. Nadrbaným ocasem jsem se ho dotýkal a jeho neúnavnej klacek mě šťouchal do břicha.

„Dej nohy od sebe a udělej si pohodlí,” vyzval mě a pohladil mě párkrát po našponovaným zadku. Lehce zatlačil na kolík, aby nevypadl, a stáhl mi ocas dolů, aby k němu mezi mejma stehnama mohl.

„Počítat ani děkovat nemusíš,” napřáhl se pravou rukou jak při tenisovým forhendu a plácl mě přes půlky. Cuknul jsem sebou a sevřel v sobě kolík. Hned jsem ale zase zadek předpisově vystrčil. To byla povinnost nastavovat maximálně našponovaný půlky výprasku. Uhýbat jsem nesměl, to bych dostal jen víc. Górdan zas zkontroloval kolík, kterej jsem nesměl vytlačit, a pokračoval ve výprasku.

Neřekl kolik dostanu, prostě mě jen začal mydlit dlaní přes zadek. Ne že by to nebolelo, protože rány dával pořádný, ale já naplácáno rukou dostával rád. To, že jsme se dotýkali, cejtili vzrušení toho druhýho, bylo tak intimní a příjemný, že jsem si každý plácnutí užíval. Sem tam proložil Górdan bití pohlazením mejch horkejch a bolavejch půlek, sem tam mi zajel mezi nohy, aby si pohrál s mejma genitáliema. Nikdy jsem nevěděl, co přijde, jestli pohlazení nebo bolest.

Nepočítal jsem ani v duchu, ale dostal jsem dost. Za chvíli jsem měl pocit, že mám u zadku infrazářič, jak byl rozpálenej a rudej určitě taky. Górdan mi pohladil půlky a byl spokojenej, jak jsou vybarvený. Plácal mě ale klidně dál. Souměrně umísťoval rány na pravou i levou polokouli mé ctěné prdele, to aby si nezáviděly. A k tomu mi pořád opakoval, že na svýho pána nesmím bejt drzej. Že se mu mý ošukání líbilo, v tom nehrálo žádnou roli.

„Stoupni si,” zavelel konečně.

Namáhavě jsem slezl z jeho nohou a postavil se tak, jak mi ukazoval. Čelem k němu s rozkročenejma nohama.

„Dej ruce za hlavu a ani se nehni,” varoval mě a pak začal pomaličku osvobozovat můj ocas a koule z provázkovýho vězení.

Návrat krve byl příšernej. Měl jsem co dělat, abych to ustál, a ani masáž Górdanovejma jemnejma prstama nepomohla. Mnul mi koule a zlehka třel péro a přitom mi důrazně připomínal, že se nesmím hnout. A přitom já bych si nejradši sevřel výbavičku rukama a skákal bolestí po pokoji, případně se válel po podlaze. Musel jsem to ale vydržet, protože trest by byl hroznej. Slíbil mi nakapání vosku na zbitej zadek, a to jsem si rád odpustil.

Když jsem zase začal normálně dejchat a bušící kladivo mi přestalo zpracovávat citlivý partie, odvedl mě Górdan do sprchy. Byl jsem příjemně vláčnej, i když nevystříkanej. S potěšením jsem ho ale nechal, aby mi namydlil celý tělo. Rád se mě dotýkal a jezdil mi po svalech. Hladil mě a mazlil se se mnou. Pak pustil vlažnou vodu, aby to moje horká prdel zvládla a vlezl se mnou pod sprchu.

Obejmul mě a jazyk mi nacpal do pusy. Třel se o mě svým tvrdým rozkrokem a můj pořád citlivej ocas mu hajloval na pozdrav. Klekl si pod vodou a přisál se k mýmu žaludu. Musel jsem se opřít o stěnu, protože nohy mě nenesly.

„Myslíš, že si zasloužíš obtáhnout?” opatrně ze mě vytáhl plug.

„Prosím,” zaskučel jsem. I kdyby mě měl zničit, neodmítl bych ho. Moje nadržená díra netoužila po ničem jiným než po pořádně tvrdým vymrdání. Prohnul jsem se co nejvíc a on zasunul. Použil spoustu gelu a já byl od kolíku příjemně uvolněnej. Vůbec to nebolelo, cejtil jsem jen neskutečnou slast. Sám jsem začal přirážet a Górdan se okamžitě přidal.

Do postele jsem padl s tou nejsladší postkoitální demencí, jakou si můžu jen představit. Díra naplněná mrdkou mýho pána a zazátkovaná kolíkem na celou noc, koule luxusně vystříkaný. Co víc si sexuální otrok může přát? Zapletl jsem nohy kolem Górdana a přimáčkl se k němu, zachumlanej pod obrovskou francouzskou peřinou. Zavřel jsem oči, když jsem si vzpomněl na odpolední audienci vesnickejch rváčů. Zeptal jsem se Górdana, jak to dopadlo.

„Jak bys myslel?” zavrněl v polospánku.

„Složili zbraně,” uhodl jsem. Jinak to ani dopadnout nemohlo. Górdan uměl sakra tvrdě využívat svýho postavení. Byl s těma chlapama za kámoše, ale hodnoty měl nastavený.

„Slíbili, že daj klukům pokoj. Za tu rozbitou hlavu by ten jeden pitomec mohl jít i do krimu a on to dobře ví. A taky ví, že jsem nikomu už deset nezvedl nájem za pozemky.”

„Pádnej argument,” rozesmál jsem se. O prachy šlo vždycky až v první řadě.

Usnul jsem jak dřevo a ráno mě probudil telefon. Byl to Sean a Górdan trval na tom, že vylezu z postele a promluvím si s ním. Brácha se chtěl sejít na bezpečný a neutrální půdě. Kde, to mi do telefonu odmítl říct. I přes právě schválenou severoirskou samosprávu a klid zbraní po něm pořád šli vojáci SAS. Pro celej svět byl terorista, kterej se podílel na atentátu na člena britský královský rodiny, Lorda Moutbattena. Pro většinu irskejch separatistů byl ale hrdina a pro mě to byl brácha, na kterým jsem visel celý dětství i pubertu, kterej mi ukázal, o čem je život i sex.

Z donucení mě bral na všechny svý klučičí výpravy. Vždycky mě dostal na starost a nejdřív mě vnímal jako kouli na noze. Až teprve když jsem byl starší a stejnej sígr jako on, smířil se s mojí přitomností. Už jsem nebyl jen ten opruz, co měl sedět na zadku a držet hubu. Začal jsem dostávat důležitý úkoly při jeho rošťárnách jako třeba hlídat, jestli někdo nejde, a pozdějc pak roznášet zprávy po naší čtvrti tak, aby mě vojáci nezabásli. Tvrdá záškodnická válka mě vycvičila a Górdan v tom pokračoval, i když ze mě teď udělal princeznu na hrášku. Anebo prince na bílým koni?

Odpoledne dorazil na hrad Paddy Mahony. Měl nějaký jednání s Górdanem, ale mně přivezl vzkaz. Prý na mě brácha bude čekat na šestce. Hluboce jsem se zamyslel a zjistil, že mi to vůbec nic neříká. Górdan mě chvíli pobaveně sledoval, jak si lámu hlavu, a pak se ozval.

„Když něco nevíš, tak se zeptej.”

„Ty víš, co je šestka?”

„No jasně. Je to šestý úkryt pro šestý den v týdnu. Staré opatství v hrabství Fermanagh. A šestý den je pozítří.”

„Jak to víš?” koukal jsem na něj s otevřenou pusou, takže se i Paddy rozesmál.

„Mladej cucák,” pronesl Paddy na mou adresu.

„Ano, dědečku,” odsekl jsem mu.

„Paddy, on to nemůže vědět. Seznam úkrytů už se pár let nepoužívá. Proto je teď bezpečný,” pustil se Górdan do mý obhajoby. Pak se otočil ke mně. „Existuje několik seznamů bezpečných míst IRA i PIRA. Každá buňka používala svoje vlastní seznamy a různě je měnila. Členové ale věděli, kam se můžou zašít a jak dát ostatním vědět, kde se skrývají.”

„A proč už se to teď nepoužívá?” furt jsem to nechápal.

„Protože jsme od partyzánské války přešli ke kulatým stolům. Boj se přenesl do politiky.”

„Akorát někdo to furt nepochopil,” dodal jsem na adresu SAS a nechal oba zasloužilé bojovníky za nezávislost o samotě. Večer budu muset z Górdana vytáhnout, kde je to opatství, ale na to je času dost. A můj nejúžasnější chlap na světě bude taky vědět, jak se do Seanova úkrytu bezpečně dostanu.

„Hodil jsem na sebe koženýho křiváka s beránkem a vyšel ven. Chtěl jsem se jen tak projít po útesech jako v létě, kdy jsem potkal Nialla. Vylízt si zase na svoji pozorovatelnu a s trochou melancholie v duši pozorovat rozbouřenej oceán. Na sezení na skalách to ale moc nebylo. Fakt studeně fičelo, tak jsem si natáhl kašmírovou čepici přes uši, zapnul si křiváka až ke krku a vydal se do vesnice. Kus za mnou šel bodyguard, kterej by mě nikdy nepustil z hradu samotnýho, a přede mnou byla v trávě vyšlapaná pěšina, svažující se kolem kostela do civilizace.

Pub už měl otevřeno. Přívětivý světlo v soumraku a teplo z praskajících polen v krbu. Muž, kterej mně celou cestu jistil záda, vrazil do lokálu se mnou a celou místnost prošmejdil. Pak si dal Guinness a zašil se k telefonu, podat raport na hrad. Hospodskej nezklamal a zeptal se mě, jestli si dám mlíko. Usmál jsem se na něj a objednal si horkou whiskey s medem. Málem mu z toho vypadla protéza.

Shodil jsem ze sebe bundu, ale čepici si nechal. Neměl jsem potřebu předvádět svý milimetrový strniště. Rozhlídl jsem se, kam si sednu. Dubový lavice se nezdály friendly k mýmu pozadí, i když namasírovanýmu zázračným olejíčkem. Pub byl klasickej kamennej barák, co tu stál od dob hlubokejch lesů a loupeživejch rytířů. Měl proto výklenky u oken a podél nich dubový lavice, ohlazený mnoha generacema zadků, ale byly na nich polštářky.

Vybral jsem si výklenek co nejblíž krbu. Bylo tam příjemný teplo a na malým stolku se válely noviny a časopisy. Otevřel jsem si National Geografic. Docela by mě zajímalo, kdo tady zrovna tohle čte. Čekal jsem spíš zemědělskou ročenku s pojednáním o kvalitě kravskýho hnoje. Začetl jsem do článku o Švýcarsku, nebo spíš zakoukal na fotky měst i hor. Zrovna když jsem si říkal, že bych tu zemi rád navštívil, vrazili do hospody rozesmátý kluci. Oba ze sebe sklepávali vodu. Začalo lejt. Potěšilo mě, že Matt už nemá ovázanou hlavu a vypadá úplně zdravě.

„Ahoj,” přihnali se ke mně. „Jeho Lordstvo tady není?”

Zavrtěl jsem hlavou.

Niall mávl na hospodskýho, že chce dvě piva. Pak se otočil zpátky ke stolu.

„No, že před hospodou stojí jeho auto. Anebo ti ho pučil na vejlet ze zlatý klece?”

Zabil jsem bodyguarda pohledem. Jasně, že on objednal odvoz, abych nemusel lízt v tom slejváku do kopce. Co kdybych dostal zas rýmičku? Asi zas poradím Górdanovi, ať si koupí klokana.

„V tom nejedu, přišel jsem pěšky přes útesy.”

„Poděkuj Jeho Lordstvu, že ti poslal odvoz. V tom ledovým vichru to bude na útesech namrzat. Zlámal by sis haxny.”

Přikývl jsem, ale do děkování se zrovna nechystal. „A co hlava?” koukl jsem na Matta a změnil jsem téma.

„Hele,” otočil se ke mně zraněnou stranou hlavy. „Vypadám jak kretén s těma vyholenejma vlasama,” postěžoval si, protože mu chirurg musel oholit asi pěticentimetrovej pruh jeho blond lokýnek.

Nastal čas páchat dobročinné psychoterapeutické skutky. Stáhl jsem z hlavy čepici.

„Buď rád, žes nedopadl takhle.” Zabralo to dokonale. Oba kluci zařvali smíchy a já s nima.

Górdanovi jsem za ten odvoz nakonec poděkoval. Dal jsem si s klukama ještě dvě piva a to už bylo i parkoviště před pubem zalitý do skla. Doklouzal jsem i s bodyguardem v závěsu k bentleyi. Nic míň nápadnýho už mi Jeho Lordstvo poslat nemohlo, snad ještě létající talíř. Tady v okolí jezdil běžně landroverem a dokonce ho často i sám řídil. Budu se ho muset zeptat, jestli mu v něm nedošel benzín.

„Jestli chceš, tak je rozehřátá sauna,” navrhl mi Górdan po salátu s lososem, co jsme si dali k večeři. Ani slovem se nezmínil o tom, že jsem mu neřekl, kam jdu, a klidně zmizel do hospody na pivo. Jenom se mě zeptal, jestli jsem se dobře bavil, ale nebyla v tom ani stopa sarkasmu. Prostě dodržoval to, co mi řekl, že nejsem vězeň a můžu si dělat, co chci. Ovšem pokud o tom, co dělám, on ví.

Po průšvihu s Willym mi vrátil můj vlastní život i soukromí. Už jsem nežil pod věčným dohledem kamer. Přesto mi ale dával najevo, že jsem jeho majetek a já budu mít volnost jen, pokud mi to on dovolí. Z části to bylo daný jeho dominancí a z části taky obavama o mý i jeho bezpečí. Nepřátel měl pořád dost a já byl jeho achillova pata. Nejslabší místo, spolu s jeho dcerou. A po jejím únosu prostě Górdan zesílil bezpečnostní opatření. Dřív jsem se mohl po okolí hradu pohybovat sám, od únosu Lady Claire mě vždycky sledoval aspoň jeden bodyguard.

Nápad zajít do sauny byl skvělej, a když si i můj zbitej zadek zvykl na teplo, užíval jsem si to. S mým nízkým tlakem jsem byl na hradě většinou zmrzlej, navlečenej do mikiny i svetru. I proto Górdan požádal projektanta, aby topení v našem novým bytě v jižním křídle zvládlo aspoň dvacet stupňů. Ve zbytku hradu bylo v zimě i v létě sotva sedmnáct a v Górdanově apartmá jen o trošku teplejc.

Po sauně mi Górdan natřel bolavý partie olejem Mistra Nobu a pak se v pokoji vytasil s mapou. Odpočíval jsem s hlavou na jeho rameni, zabalenej do koupacího pláště a vlněný deky. Vůbec se mi nechtělo nad něčím přemejšlet. On ale rozložil na stůl podrobnou mapu hrabství Fermanagh a donutil mě zapnout odpojenej mozek.

„Tady je to opatství,” zabodl prst do mapy. Je to stará ruina, ale v podzemí jsou prostory, které se dají použít. Skvělé je, že tam jsou tři tajné chodby, který ústí tady, tady a tady,” ukázal mi tři místa v mapě.

„Takže se odtamtud dá zdrhnout?”

„Je to jeden z nejbezpečnějších úkrytů. Zjevně proto si ho Sean vybral ke schůzce. Nechce sebe ani tebe dostat do pasti.”

„Jsou ty chodby průchodný?”

„Ano, ale jen pro někoho. Jsou v nich pasti na nezvané hosty. Opatství je pořád aktivní úkryt, i když už se nepoužívá. Není potřeba. Situace se ale může ze dne na den změnit.”

„Chceš říct, že se tady zase začne střílet a budou tu vybuchovat bomby?” Byl jsem sice voják, ale nechtěl jsem se bát o život ve vlastní zemi.

Górdan jen pokrčil ramenama. No jasně, že mi na to nemohl odpovědět. On sám udělal maximum, aby to tak nebylo, ale taky to byl on, kdo do Ulsteru pašoval z Libye zbraně a českej semtex. Někde v utajenejch úkrytech IRA i Prozatímní byly tuny výbušnin a střeliva. Celej Ulster byl jen sud s prachem, kterej mohl kdykoliv vyletět do povětří. Stačila by jediná provokace ze strany Britů a jeli bychom v tom zas.

Celej další den jsem strávil nad Górdanovou mapou a spolu s Paddym, kterej byl skvělej taktik, jsem si připravoval plán přiblížení k opatství. Górdan mi samozřejmě dal k dispozici celou smečku ozbrojenejch chlapů, který měli už od noci hlídat všechny cesty k ruině i tajný chodby.

Všechno jsme promysleli aspoň desetkrát a přesvědčili se, že průser je vyloučenej. Že z toho setkání vylezu se zdravou kůží. Probrali jsme všechny možnosti a připravili se na ně. Přesto když jsem sám vylezl z vlaku ve vesnici pod opatstvím, byla ve mně malá dušička. Rozhlídl jsem se na peróně, ale nádraží bylo úplně pustý. Nebyl tady dokonce ani výpravčí s plácačkou.

Hodil jsem si na záda batoh s nejnutnější výbavou. Měl jsem tam pár oříškovejch tyčinek a hlavně vodu. Bylo typicky irsky hnusně. Mírně mžilo a po obloze se válely ocelově šedý mraky. Hodinu po poledni už byla tma skoro jako večer.

Vykročil jsem z nádraží bez přemejšlení správným směrem. Za posledníma barákama vesnice se měla pěšina zvedat prudce do kopce. Měl jsem v plánu obejít celej kopec s opatstvím a pak se do bráchova úkrytu dostat tajnou chodbou z druhý strany. Čekal mě bezmála tříhodinovej pochoďák vřesovištěm a pastvinama. Daleko jsem ale nedošel.

Nezaznamenal jsem žádnej pohyb, hlasy, šramot. Buď jsem si nedával pozor, anebo ty svině byly sakra dobrý. B bylo správně! Někdo mi přehodil přes hlavu černej pytel a pak se na mě sesypalo několik těl. Padlo pár ran na odražení mý chabý a dezorientovaný obrany. A pak to všechno ukončila dlouhá jehla zboku do krku.