Kieran: Moje ztráty a nálezy - 31. Záchrana Seana

Výměna zajatců, ta nejriskantnější operace, byla naplánována na pondělní večer. Nejtvrdší buňka PIRA strávila víkend před akcí zajišťováním prostoru, protože nebylo nic snazšího, než vběhnout do pasti SAS. Górdan se ovšem většinu víkendu důsledně věnoval vyplňování slibu, který mi dal v pátek večer ve vířivce. Ještě nikdy má díra nezažila takový dvacetičtyřhodinový maraton jako tu sobotu. Górdan mě několikrát tvrdě ošukal, a když si chtěl před dalším kolem odpočinout, vrazil mi do zadku buď anální kolík, nebo rovnou vibrátor. Myslím, že za celou sobotu bych spočítal na prstech jedné ruky okamžiky, kdy jsem neměl něco zasunuté v díře. Rozhodl se, že mě zlikviduje, a to se mu fakt dařilo, protože po pár hodinách jsem už prosil o slitování a o přestávku na odpočinek.

„Klidně si odpočiň, broučku,“ usmál se sladce. „Tvoje prdelka ale nemá na žádný odpočinek nárok. Když už je tak krásně roztažená, byla by škoda, kdyby zahálela,“ dodal a strčil mi do zadku dost veliký kolík. Potom mě políbil, popřál mi dobrou noc a přidal varování, že mi ten trapič nesmí vypadnout. Moc jsem se rozhodně nevyspal, protože jsem nejdřív hledal co nejpohodlnější polohu a pak jsem se zase budil a kontroloval, jestli mám kolík pořád v sobě. A přes den to nebylo jiné. Górdan se ráno oblékl a mně přikázal, že budu celý den nahý, a pak mi nasadil otrocký postroj, který měl alespoň tu výhodu, že přidržoval kolík uvnitř. Pak si vzal k ruce svůj oblíbený jezdecký bičík a začal mi vymýšlet různé ponižující úkoly a švihat mě bičíkem, kdykoliv se mu zachtělo. A mezitím, co jsem vykonával takové práce, jako třídění Górdanových použitých slipů na barevné a bílé pusou, protože ruce jsem měl v poutech za zády, on pomocí kódované vysílačky domlouval poslední detaily té velké akce, která měla Seanovi zachránit život.

V neděli mě na rozdíl od soboty nechal celý den lenošit ve své obrovské posteli. Když zjistil, že po tom sexuálním šílenství s bolavým zadkem sotva chodím, nalil si na prsty zázračný olejíček Mistra Nobu a důkladně mě natřel zevnitř i zvenku. Pak mi přinesl snídani do postele a nakonec mi naordinoval prášek na spaní, protože v noci jsme měli na práci jiné aktivity než spánek. Po hypnotiku jsem tvrdě usnul, a když jsem se probudil, našel jsem vzkaz od mého milence, že odjel na důležitou schůzku a vrátí se kolem třetí odpoledne. Pokrčil jsem nad tím rameny a znovu se zachumlal pod peřinu, abych dospal, co se dalo.

Probudil mě hned po příjezdu, a když zjistil, že nemám nic proti pokračování víkendových sexuálních orgií, skoro hodinu si se mnou hrál a střídal všechny možné i nemožné polohy. Nakonec se mi vystříkal na obličej a teprve pak, když jsme oba konečně chytili dech, vyzradil mi, jak je naplánované předání. My jsme byli ve výhodě, protože jsme se pohybovali na domácí půdě a měli jsme dva zajatce. Jednoho slíbil Górdan propustit před vydáním Seana a po ověření, že je můj bratr na svobodě a nejde o past, měl v úmyslu propustit i druhého vojáka.

Zpočátku mé jméno v celém plánu nefigurovalo, ale podařilo se mi Górdana přesvědčit, že beze mě to nepůjde. Potřeboval mě na místo, kam přivezou Britové Seana, protože jedině já jsem byl schopný bráchu za všech okolností identifikovat, a navíc jsem pro něj byl zárukou, že nejde o nějaký podraz a že ho nikdo neodpráskne na útěku. Górdan sice dost dlouho prskal, protože se o mé účasti na předání nechtěl vůbec bavit a padly dokonce i výhružky takového kalibru jako zákaz už slíbeného tetování, o stovkách ran rákoskou ani nemluvě. Jenže kdo se bojí, nesmí do lesa a já se svým drzým úsměvem měl pro strach uděláno, takže jsem nakonec nátlakem i argumenty zvítězil nad tygrem. A díky tomu jsem teď ležel na kraji lesa pod maskovačkou s očima přilepenýma k dalekohledu a sledoval silnici, po které měla přijet neoznačená černá dodávka. Kus ode mě byl za terénní vlnou skrytý odstřelovač se spotterem a s úžasnou puškou kalibru .50. PIRA takových zbraní moc ve výzbroji neměla, takže to svědčilo o Górdanově obrovském vlivu v Prozatímní irské armádě. Zjevně bez řečí dostal to, oč si požádal, a jeho štědré finanční dary PIRA v tom určitě hrály roli.

Silnička, po které mělo přijet auto s mým bráchou, byla v nadcházejícím večeru úplně pustá. Teplota rychle klesala, ale jako obvykle se nedostala pod bod mrazu. Oceán a moře všude kolem oteplovalo irské klima, takže bylo sice trvale sychravé a vlhké, ale mrzlo tu málokdy. Zavrtěl jsem se ve svém úkrytu, protože už jsem byl celý ztuhlý, a pak jsem se potichu vysílačkou spojil s odstřelovačským týmem, který byl o pár desítek metrů dál a jeho úkolem bylo chránit mi zadek. Když jsem se Górdana v posteli zeptal, jestli nemyslel, že mi má sniper hlídat záda, ujistil mne se smíchem, že ne, že mu jde jen o můj krásný zadek, na kterém měl zrovna majetnicky položenou ruku.

„Vidíte to samé kulové, co já?“ zašeptal jsem do vysílačky. Ti dva byli výš v kopci, takže měli lepší rozhled.

„Ne, větší. Jsme na to dva,“ projevil spotter smysl pro humor. Byl to docela milý kluk, který prošel stejným výcvikovým táborem jako já, takže jsem si připadali jako spolužáci, kteří navštěvovali stejnou školu. Hned jsme začali pomlouvat instruktory a logicky jsme během chvíle došli i na Connora. Nepřekvapilo mne, že o něm spotter s nějakým nadšením nemluvil, a po briefingu mi pak vyprávěl, jak ho právě Connor šíleně potrestal za jednu chybu, kterou udělal při výcviku. Moc tenkrát nechybělo a jeho vinou by zemřel člověk, takže tvrdost trestu měla své opodstatnění, protože už nikdy podobnou blbost neudělal. I tak byl ale Connor v jeho případě extrémně surový.

Ta chyba se stala při střelbách a skončila sice těžkým zraněním, ale ne smrtí, což byla klika. Stalo se to uprostřed mrazivé středoevropské zimy, bohaté na sníh. Ten den bylo asi mínus deset stupňů, takže i ten Connorův trest byl na hranici života a smrti. Něco jako oko za oko, zub za zub. Při večerním nástupu totiž vytáhl milého provinilého spottera z řady a přikázal mu svléct se do naha. Kluk na něj nejdřív koukal jako na blázna a myslel si, že žertuje, ale brzo pochopil, že ten strohý příkaz byl myšlen smrtelně vážně. Pomaličku se začal svlékat a házet své zimní oblečení na hromadu na zem. Když byl úplně nahý a klepal se šílenou zimou, sebrali strážní jeho věci a odnesli je pryč. Pak byl ukončen nástup a všichni ostatní odešli na večeři, jen on tam musel stát a bojovat doslova o život.

Myslel si, že tam umrzne, protože po pár minutách už mu zuby drkotaly jako kastaněty. Pak se objevil Connor s teploměrem, který mu vrazil do zadku, a když zjistil, že jeho rektální teplota ještě neukazuje podchlazení, nechal ho tam klidně stát další nekonečné minuty. Dokonce ho ještě týral tím, že mu stáhl předkožku a smál se, že mu žalud omrzne, když není schovaný. Nechal toho, až když už spotter necítil ani nohy, ani ruce a zdálo se, že každou chvíli upadne. Teprve pak ho strážní odnesli do táborové věznice, kde strávil týden na samotce a bachaři ho každý den bili. Přesto pro něj ale byla nejhorší ta doba, kterou strávil nahý na zasněženém buzerplacu, protože to se opravdu bál o holý život. Ve věznici sice zakusil mnohem více bolesti, ale ne takový hrozný strach. Radši jsem tomu spotterovi neřekl, že Sean v táboře sloužil jako bachař. On tam absolvoval výcvik stejně dřív, než se tam můj bratr po atentátu na lorda Moutbattena ukryl, takže se na tom jeho týrání ve věznici nepodílel. Byly prostě věci, které nemusel vědět. A taky jsem si nechal pro sebe, že jsem byl půl roku Connorovou pokornou hračkou při pěkně tvrdých sadistických hrách.

Koutkem oka jsem si zkontroloval silnou terénní mašinu, která byla schovaná v křoví po mé pravici. Uměl jsem na ní víc než dobře jezdit, podobnou jsem měl v Gainesville na Floridě. Zvolil jsem si motorku jako únikový dopravní prostředek, protože byla samozřejmě obratnější a rychlejší než auto. V plánu prostě bylo, že pokud toho Sean bude schopný, skončíme spolu na mašinu a zmizíme ve tmě. Kdyby ale byl po výsleších v kasárnách tak zřízený, že by se na motorce neudržel, měla PIRA v záloze auto, taky dost rychlé, aby těm britským hajzlům zmizelo.

Světla dodávky, kterou měli dva neozbrojení vojáci přivést mého bráchu, se objevila v zatáčkách pod kopcem. Jakmile ke mně bylo auto bokem, sklopil jsem si noktovizor na helmě a zkontroloval v té tmě typ auta, které bylo pro vojáky připravené na jednom jiném opuštěném místě o víc než dvacet kilometrů dál. Pak jsem nahlásil ostatním členům týmu, že přijíždí naše dodávka. Základem úspěšné akce byla komunikace, a když už je tady kvůli mému bráchovi po lesích poschovávaných asi padesát ozbrojených chlapů, kteří měli za úkol jistit naši únikovou trasu i ten můj krásnej zadek, musel jsem jim včas a přesně sdělovat informace.

Trvalo ještě dobře deset minut, než auto serpentinami dojelo na místo předání. Mělo zastavit, vysadit Seana a odjet, tak zněly instrukce, které vojáci dostali na konci několikahodinového kličkování Severním Irskem, kdy PIRA hlídala, jestli auto není sledováno a jestli to není past. Dvakrát museli vojáci se Seanem vystoupit a vyměnit auta, aby se eliminovaly sledovací štěnice v původním voze. Jednou jsme dokonce museli mého bratra ponížit tím, že musel vylézt ven nahý, protože i v jeho věcech mohlo být sledovací zařízení. I když byla zima, tak se musel mezi auty předvést stejně jako vězeň při osobní prohlídce i včetně dřepů. Teprve pak mohl nastoupit do druhé dodávky, kde měl nové oblečení. Při těch zastávkách také bylo možné zjistit, jestli opravdu jde o mého bratra a v jakém je stavu, abychom případně vyměnili motorku za auto. Na obou těch místech jsem byl, a pokud SAS nenašla opravdu dokonalého dvojníka, mohl jsem potvrdit, že se jedná o mého bratra. S o to větší nedočkavostí jsem proto čekal tady v tom křoví, až mi ho ti hajzlové, které jsem nesnášel, dovezou.

Auto zastavilo a chvilku se nic nedělo. Představoval jsem si, jak spotter diktuje střelci korekce s ohledem na vzdálenost a směr a rychlost větru. Myslím, že s tím šíleným kanónem, kterým byli vyzbrojeni, měli v úmyslu sejmout oba Brity bez ohledu na to, že to nebylo v plánu. PIRA ale občas bývala nevypočitatelná a já nebyl z těch, kdo by čekal, jak to celé dopadne. Cvakla klika u zadních dveří dodávky a muž v poutech, který byl s největší pravděpodobností mým bratrem, byl vystrčen ven. Pak se objevily jen ruce, které mu odemkly pouta a odstrčily ho od auta. V tu chvíli už jsem se rozjížděl na motorce směrem k autu.

„Seane, naskoč!“ zařval jsem na něj a smykem otočil na štěrku mašinu. Nezaváhal ani vteřinu. Neptal se, kde se tam beru. Vůbec nediskutoval, jen naskočil za mě, pevně mě sevřel kolem pasu, hlavu si opřel o mé rameno a do ucha mi řekl, že mě kurevsky rád vidí. Jiný důkaz jsem nepotřeboval. To byla Seanova oblíbená fráze, kterou se vítal jak se mnou, tak s kamarády. Vyrazil jsem s mašinou na plný plyn a nemusel bráchovi říkat, ať se pevně drží. Řítil jsem se cestou necestou lesem vzhůru do kopce až na místo, kde jsme měli připravené auto. Sean se sice na první pohled zdál v pohodě, ale už na tom místě, kde se musel svléknout, jsem si všiml podlitin i krvavých šrámů od bití. Musel být nadopovaný vším možným, že se udržel na nohou. Dlouho to ale vydržet nemohl a jízda na motorce ho musela šíleně vyčerpávat.

Projeli jsme ten nejhorší úsek hustým lesem. Nevedla přes něj žádná cesta, takže sledování bylo téměř vyloučeno, a navíc nás zezadu jistili vojáci PIRA, kteří za námi průjezd lesem uzavírali. Nikdo by neměl šanci přes tu armádu projít, protože Górdan nenechal nic náhodě. Hlídání mého zadku svěřil opravdu jen těm nejlepším. Asi po půlhodině jsme dorazili k malé lovecké chatce, kde nás čekalo nejen auto, ale i medik, pro případ, že by na tom byl Sean opravdu hodně špatně.

Sundal jsem si helmu a noktovizor si pověsil na krk. „Víš jistě, že u sebe nemáš žádnou štěnici?“ zeptal jsem se bráchy, zatímco ho medik v chatce rychle vyšetřoval. Ponižovat ho další osobní prohlídkou jsem nechtěl.

„Naprosto!“ ujistil mne.

„A nemohli ti třeba dát něco spolknout? Štěnice se dá zabalit do kondomu, podobně jako drogy a pak v žaludku přežije.“

„Kierane, já nejsem debil!“ okřikl mě unaveně.

Pokrčil jsem rameny a podíval se na medika. „Musíme už vypadnout. Jak je na tom?“

„Má vysokou horečku a něco slyším na plicích, takže bude potřebovat antibiotika. Taky ztratil dost krve.“

„Takže cestu zvládne,“ shrnul jsem to a pomohl Seanovi s oblékáním, abychom byli co nejdřív pryč. Byl jsem dost nervózní, protože místo předání odsud bylo jen přes kopec. Příliš blízko a příliš horká půda. Uklidnil jsem se až zase za volantem. Autem byl nenápadný tmavozelený vauxhall, ale pod jeho kapotou dřímalo pořádné stádo. Navíc měl náhon na všechna čtyři kola, takže jeho jízdní vlastnosti byly přesně stavěné na mokrou irskou zimu a úzké klikaté cestičky mezi pastvinami, po kterých jsme se řítili sebevražednou rychlostí.

„Takhle tě naučil řídit ten tvůj teplouš?“ zavrčel Sean, když jsem smykem vyjel z louky na asfaltku a ještě zrychlil.

„Zachránil mi život a Nickovi a tobě taky. Celá tahle akce je v jeho režii a za jeho prachy,“ řekl jsem mu klidně. „Až se s ním dneska setkáš, doufám, že projevíš alespoň trochu slušného vychování a poděkuješ mu.“

„A ty jsi s ním fakt dobrovolně, nebo mu děláš kurvu za prachy?“

„Já ho miluju a nedokážu si život bez něj představit. Ne bez jeho prachů, ale BEZ NĚJ!“ zdůraznil jsem.

„Je mi na blití z představy vás dvou v posteli. Doufám, že s váma nebudu muset bejt pod jednou střechou.“

Polkl jsem na sucho, protože to zabolelo. Když byl Sean v hajzlu, tak jsem mu byl dost dobrý i s Górdanem, a jen co se vyhrabal z nejhoršího, nakopnul mě jako prašivého psa.

„Spousta chlapů kvůli tobě riskovala život. To, že se setkáš se sirem Górdanem a poděkuješ mu, je to nejmenší, co můžeš udělat,“ řekl jsem upjatě ale nekompromisně.

Sean neodpověděl, jen hypnotizoval úzkou a klikatou silničku před námi. Před chvílí nám chlapi, kteří nás jistili, řekli do vysílačky, že jsme čistí, takže jsem mohl zvolnit a zbytečně neriskovat. Blížil jsem se k pobřeží a cesta byla lemována příkrými srázy a malebnými kopečky, které po pravé straně záhy ustoupily bělostným severoirským plážím. Zčeřené vrcholky vln se bělaly ve svitu měsíce, který občas vykoukl mezi mraky. Kdyby nebylo jen pár stupňů nad nulou, řekl bych, že to je ta správně romantická noc pro přespání pod širákem, s Górdanem samozřejmě. Podíval jsem se krátce na Seana, ale ten měl zavřené oči a nejspíš spal. Uvažoval jsem nad tím, jestli se někdy vyrovná s tím, že jsem homosexuál. Kdyby mi dal příležitost, pokusil bych se mu vysvětlit, že život, jaký žiju, je úžasný a že bych na něm nic neměnil. Měl jsem totiž dojem, že Sean si myslí, že s Górdanem nejsem o své vlastní vůli a že mi nějak ubližuje. Proto se s ním nechtěl setkat, ne proto, že je gay.

„Seane, já ho ale opravdu miluju,“ řekl jsem potichu a spíš sám pro sebe.

„Jdi s tím někam!“ osopil se na mne. „Pokud si pamatuju, vždycky jsi šoustal holky, takže pohádku o tom, že seš buzna, vyprávěj pocestnejm!“

Ach jo, tohle mu jen tak nevysvětlím. Přesto jsem to ale zkusil. „Ale já s ním jsem o své vlastní vůli. Nic mě u něj nedrží. Můžu kdykoliv odejít, ale NECHCI!“

„Protože má prachy! Koupil si tě jako tu poslední přístavní kurvu. Úplně tě zblbnul. Vypadáš s tím melírem jak nějakej posranej manekýn. Divím se ale, že seš tak opálenej. Že při tom provozu ještě máš čas ležet na sluníčku. Anebo na Bahamách mrdáte i venku?“ plival můj bratr pohrdavě a zjevně byl od Connora dobře informován o místě mého skoro trvalého pobytu. Že jsem musel zdrhnout před dvěma lety z Irska, se pochopitelně rozneslo a Connor si dokázal spočítat, kdo platí mé účty.

„Jo, jasně, mrdáme tam úplně všude!“ začínal jsem zvyšovat hlas. „Nemáme totiž nic jinýho na práci. Jsme přeci devianti a zločinci,“ syčel jsem vztekle a papouškoval tradiční irský názor na homosexuály. „Žijeme v hříchu, anebo jsme nemocní ubožáčci, vyber si!” přidal jsem ještě i nějaké to církevní dogma.

„Drž už hubu! Je z tebe fakt jen ubohá buzna,“ zařval na mě můj bratr a já zase jen mlčky polknul a na slova mi nezbyly síly. Až do té chvíle jsem doufal, že mu to nějak vysvětlím, ale po tomhle výkřiku jsem pochopil, že jestli se někdy Sean smíří s mou sexuální orientací, bude na to potřebovat spoustu času. I tak mne ale ranil a víc, než si myslel. Zamrkal jsem, protože mi vyhrkly slzy a já nechtěl, aby je Sean viděl. Nechtěl jsem mu darovat vítězství tak lacino, i když neomylně ťal do živého. Cítil jsem, že jsem právě ztratil bratra. Strašně to bolelo a já se musel ze všech sil soustředit na řízení. Ještěže jsme to měli k molu, kde čekala Seana rybářská loď, jen pár kilometrů.

U mola čekal nejen Górdan, ale i doktor James McKeenan, který dostal velmi dobře zaplaceno za to, že se o mého bratra na lodi postará a dá ho dohromady. Čekala ho plavba na jih do Irské republiky, odkud měl Sean odletět na falešné doklady do Francie. Zastavil jsem vauxhall na rozšířeném konci pobřežní silničky, kde se dalo pohodlně otočit, a Sean beze slova vystoupil. Neřekl ani ahoj, ani dík. Rozhodl se, že mě bude deptat, a dařilo se mu to. Sledoval jsem ho, jak jde k té dvojici a podává si ruku s doktorem, kterého dobře znal, a Górdana ignoruje, stejně jako mne. Viděl jsem Górdanovy oči, které se zabodly do předního skla vauxhallu do míst, kde jsem seděl, a pak zpět do Seanovy tváře. Samozřejmě mu došlo, co se mezi námi cestou událo. Bylo mu divné, že jsem nevystoupil z auta, a chlad, který čišel z mého bratra, by nevnímala snad jen mrtvola. Něco Seanovi řekl, něco, co asi stálo za to, protože i doktor McKeenan překvapeně zvedl hlavu, a pak vyrazil po štěrkem vysypané příjezdové cestě k autu, ve kterém jsem sklesle seděl a slzy mi tekly proudem. Už jsem se nemusel ovládat a mé emoce dostaly volný průchod. Sebelítost, vztek, ublíženost, křivda i frustrace mnou cloumaly a já se jim tiše oddával, protože psycholog na Bahamách mi řekl, že nemá cenu dusit bolest v sobě, že tím ničemu nepomůžu a jen uškodím sám sobě.

„Jsi v pořádku?“ Górdan otevřel dveře na mé straně a položil mi otázku, na kterou jsem ani nemusel odpovídat. Jen jsem zavrtěl hlavou.

„To bude dobrý, jen mi dej čas,“ vysoukal jsem ze sebe nakonec.

„Máš ho mít, ale později! Nezapomeň, že tvůj bratr je jen obyčejná sketa. A teď se seber, musíme se dostat na druhou stranu,“ ukázal směr. „Přijede tam pro nás Louis. Tohle auto chlapi odvezou a zničí.“

Vylezl jsem od volantu, popadl útočnou pušku a vyrazil poslušně za Górdanem. Věděl jsem už z briefingu, že únikové vozidlo nás čeká jinde, protože slepá silnička k molu mohla příliš snadno sloužit jako past. I když za námi jelo několik aut PIRA, jistících náš únik, vždycky se mohlo něco podělat a my už bychom se od pláže nikdy nedostali.

„Jak daleko to je?“ zeptal jsem se na informaci, která na briefingu nepadla a z bezpečnostních důvodů ji znal jen Górdan.

„Asi tři míle přes ten kopec,“ ukázal na oblý vrcholek, spadající do moře příkrými srázy, skoro jako útesy v Doveru. „Musíme se dostat na sever, do vnitrozemí k silnici.“

„Rozkaz,“ usmál jsem se přes slzy a pak mu podal ruku, aby mi pomohl na první velký balvan. Museli jsme od silnice vystoupat na stezku vedoucí přes pastviny a od ní nás dělilo nějakých padesát výškových metrů. Terén ale nebyl tak vražedně strmý jako na části spadající přímo do moře. Tady byl sráz tvořen velikými kameny, po kterých se dalo stoupat jako po obřích schodech.

„Nepochopil to, že jo?“

„Ani se o to nesnažil,“ postěžoval jsem si.

„Dej mu čas. Buď se s tím smíří, anebo ne. Je to jeho boj.“

„Já vím,“ přikývl jsem a přidal do kroku, abych s Górdanem držel tempo. Když nám šlo doslova o krk, protože do britské léčky jsme mohli padnout kdykoliv, nešetřil mne. Hnal se šílenou rychlostí a neohlížel se na to, jestli to zvládám. V takových chvílích jsem pro něj byl vycvičený voják a musel jsem prostě makat a nemyslet na nic jiného než na svůj úkol, kterým byl aktuálně co nejrychlejší přesun k autu. Teprve na dohled silnice Górdan zvolnil a pak zalehl za několik velkých kamenů. Z důvodů naprostého utajení jsme nepoužívali při přechodu kopce vysílačky, takže jsme netušili, co se v okolí místa vyzvednutí děje. Padl jsem na břicho vedle Górdana a za pomocí brýlí pro noční vidění, které mi posloužily i při pochodu, jsem propátrával okolí.

„Budeme chvíli jen tak sledovat cvrkot,“ zašeptal Górdan. „Sice se zdá, že je všude klid a ani nikdo z chlapů nezaznamenal po celou dobu akce nic podezřelého, ale sichr je sichr.“

„Pravila jeptiška a navlékla na svíčku třetí prezervativ,“ doplnil jsem tiše okřídlené rčení.

„Vidím, že jsi na tom opravdu hodně zle, když vytahuješ tyhle stoleté vtípky,“ ušklíbl se, ale nespustil oči ze silnice. Blížila se po ní světla. „Myslím, že tu máme odvoz,“ konstatoval, když se terénní vůz otočil a se zhasnutými světly zastavil na krajnici. Potom se u auta pětkrát rozsvítila brzdová světla a jinak se nic nedělo.

„Znamení?“ zeptal jsem se.

„Jasně! Všechno je v pořádku,“ přikývl mi Górdan. „Cokoliv jiného než pět sešlápnutí brzdy by bylo špatně. Pojď!“

Pro jistotu jsem si útočnou pušku přepnul na střelbu dávkami, kdyby nás přeci jen dole u range roveru čekal někdo jiný než všehoschopný komorník jeho lordstva. Nakonec jsem ale zbraň díkybohu nepotřeboval. Bez zvláštních příhod jsme se dostali až k autu, kde jsme oba schovali všechny zbraně do tajné skrýše. Na zadních sedadlech nás k mému překvapení čekalo i civilní oblečení, takže Górdan mohl svléknout bundu od maskáčů a špinavé džíny a já kožený ohoz na motorku, ve kterém jsem celý transport mého bratra absolvoval. Domů jsme to měli pěkně daleko a pravdou bylo, že při náhodné kontrole bychom celí špinaví asi budili dost pozornosti.

„Napij se,“ podal mi Górdan nerezovou placatku s whiskey. Nechápavě jsem se na něj zadíval, takže pokračoval ve vysvětlování. „Jedeme z Armagh z oslavy narozenin mého kamaráda, takže by z nás měl být cítit alkohol. A navíc ty toho panáka potřebuješ jako nic jiného na světě.“

Skousl jsem spodní ret, protože ta krutá hádka se Seanem se mi jako otočením vypínače celá vrátila. Zamrkal jsem, abych zahnal to vlhko v očích, a pak si pořádně přihnul jemnou jednadvacetiletou single malt Bushmills, kterou Górdan obvykle pil. Nic horšího by si s sebou do akce nevzal.

„Kde je vlastně Nick?“ zeptal jsem se, abych přišel na jiné myšlenky.

„Už by měl být zpátky na hradě, ale během pár dní mi dá vědět jeho psycholožka, co pro něj na základě těch víkendových testů vymyslela. Brzo si ho odveze.“

„A já budu muset na dva týdny do školy,“ připomněl jsem.

„Vím, vedu tvé termíny konzultací v patrnosti,“ odpověděl mi Górdan a podal mi znovu placatku se severoirskou whiskey, která byla skoro stejně stará jako já. Chutnala výborně a chmury zaháněla ještě lépe. Nikdy ve svém krátkém životě jsem nebyl opilý, protože alkohol mi nic moc neříkal. Dnes jsem ale cítil, že kdybych měl příležitost, utopil bych žal v alkoholu okamžitě. Asi jsem se musel na Górdana zadívat dost zoufale, protože si mě na širokém zadním sedadle přitáhl k sobě jako kvočna kuře pod své křídlo.

„Nemysli na to,“ poradil mi a políbil mne. „S ničím jiným jsi počítat nemohl, ale můžeš být hrdý na to, že jsi pro Seana udělal všechno, co se dalo. Zachránil jsi mu život, a jak se k tomu on postaví, to už je jen na něm. Buď se bude dál chovat jako zbabělec a strkat hlavu do písku, anebo se v něm probudí chlap. Pořád to ale bude tvůj brácha, v tom se nic nezmění, a věř tomu, že mu to jednou dojde.“

Nakonec už jsem se neovládl a slzy mi vyhrkly proudem. Soucit jsem vždycky zvládal ze všeho nejhůř. Proti němu neexistovala obrana. Odnesla to Górdanova ručně šitá hedvábná košile a jemu to bylo úplně jedno. Hladil mě po vlasech a líbal mě a posmíval se mi a utíral mi slzy a prostě se choval jako ten nejúžasnější chlap v celém Irsku, který byl už tři roky jen a jen můj.