Kieran: Za chyby se draze platí - 1. Willy

Ztratil jsem bráchu a celou rodinu, ale získal neskutečnou lásku toho nejúžasnějšího chlapa na světě. Tím ale moje příběhy nekončí. Ty nový se odehrávají v roce 1985, těsně poté, co jsem ukončil bakalářský studia na floridský College of Liberal Arts and Sciences. Bylo mi 23 let a rozumu jsem tehdy ještě moc neměl. Na maléry jsem ale byl přeborník. A pak jednoho dne nastala ta správná konstelace, spojil se mikrokosmos s makrokosmem a já jsem se vezl v parádním průšvihu, kterej mohl změnit celej můj život… A za každou chybu se draze platí, to jsem věděl sakra dobře.

Klečel jsem na svým místě v podkroví Górdanova hradu, zápěstí i kotníky v kovový kládě, hlava u země, zmrskaná prdel vystrčená ke stropu. Pod koleny jsem měl koberec, a ne tvrdou podlahu, ale po třech hodinách bez pohybu jsem v tom žádnou výhru neviděl. Vlas koberce byl ostrej a pichlavej. Můj pán ho vybíral s neobyčejnou pečlivostí, aby bylo klečení na něm byl skoro očistec. Jako bych klečel na strništi. A v kládě jsem si o koberec taky bolestivě odíral obličej.

Górdan seděl ve svým pohodlným křesle, potaženým rudým sametem. Slyšel jsem, jak se posadil. Vidět jsem ho nemohl, měl jsem pevně zavázaný oči. Křeslo stálo jen kousek ode mě s výhledem na to nejlepší, na můj rudě žhnoucí seřezanej zadek. Ještě před chvílí mě můj pán pomalu obcházel, v ruce oblíbenej jezdeckej bičík. Mlčel a já taky, abych slyšel jeho dech, jeho kroky a každej pohyb. Abych se mohl připravit na další krutý pohlazení bičem. Maloval jím šrámy po mých zádech a zadku. Občas zajel i mezi půlky a plesknul svisle přes díru a sem tam kožená plácačka pomazlila mý bolavý koule, ozdobený pěkně utaženým koženým ocvočkovaným řemínkem.

„Pořád jsem neslyšel odpověď,” ozval se konečně. „Počítám do deseti, a když se nedozvím pravdu, dostaneš dalších dvacet ran. Tak si to rozmysli.”

Vítr zalomcoval okenicema středověkýho panskýho sídla, který kdysi nějakej bláznivej Górdanův předek vystavěl na útesech nad mořem, běsnícím živlům napospas. Ta část podkroví, kde nechal Górdan z hostinskejch pokojů vybudovat středověkou mučírnu, byla v severní části hradu, přímo nad mým pokojem a nad bouřícím oceánem. Sprška deště zabubnovala do zavřenejch okenic a vzápětí se celej hradní palác otřásl úderem hromu. Irská bouře vyčarovala k mýmu výslechu zvukovou kulisu jako z hororu.

„Panebože, dalších dvacet ran ne. Už mám tři sady po dvaceti za sebou. Další nemůžu přežít!” letělo mi hlavou. V celym mým ztuhlým těle nebyl sval, kterej by mě po těch hodinách bez pohybu nebolel. A zmrskaný obliny pálily, jak ožehnutý pekelným plamenem. Asi nikdy ke mně nebyl Górdan tak surovej. Za celý ty roky D/s her mě nikdy nezranil a nezpůsobil mi žádnou trvalejší bolest. Jenže já taky nikdy neprovedl takovou blbost. Nikdy jsem ho nezradil, až teď…

Před víc než čtvrt rokem, v posledním semestru bakalářskýho studia na Floridský univerzitě, mi Górdan dovolil osobního sluhu. Měl jsem tolik školních povinností, že jsem sotva zvládal uklízet svůj docela dost velkej byt a hlavně jsem na to kašlal. A tehdy jsem se seznámil s tím blonďatým subíkem Willym, kterej byl ochotnej mi klidně olízat boty, když bude v mý blízkosti. Proč toho nevyužít? Docela jsem se zapotil, než jsem Górdana přesvědčil, že s tím milovníkem ponižování a šikany nemám jiný úmysly než hru na pána a otroka. Musel jsem mu přísahat, že se před tím klukem nikdy nesvlíknu a že mezi námi nikdy nepůjde o sex, jen o tu nevinnou hru.

Přísahal jsem a selhal.

Willyho jsem si poprvý všiml na Havaji. Byl jsme tam s partou kluků i holek z univerzity na velikonočních prázdninách. Neměli jsme v plánu nic jinýho než pařit, surfovat, opalovat se a dávat zabrat našim zlatejm kartám. Willy tam byl taky, ač byl teprve v prvním semestru a my měli před bakalářkami. Vzala ho tam jedna holka, byl to snad její bratranec či co, už nevím, protože mi to bylo jedno. Milej Willy mi byl ukradenej až do chvíle, kdy za mnou sám přilezl.

Ležel jsem zrovna na břiše na pláži a vyspával divokej mejdan, když ke mně ten mladě vypadající blonďáček přišel. Teda přišel… On opravdu přilezl! Po čtyřech! Sedl si na paty a nesměle se zeptal, jestli mi může namazat záda. Nebyl jsem v tu chvíli ve stavu, abych zpracoval tak složitej dotaz, takže jsem se na něj jen nechápavě podíval. Můj neomylnej radar, nastavenej na kluky se stejnou sexuální orientací, ale vyhlásil okamžitej červenej poplach.

„Můžu ti namazat záda?“ zopakoval tiše a propaloval mě svejma velkejma hnědejma štěněcíma očima.

„I nohy!“ odsekl jsem mu jen a znovu položil hlavu na ruce.

Oči se mu rozzářily nadšením. Vzal si můj opalovací olej, nakapal si ho do dlaní a začal mi ho jemně roztírat po zádech. Sice jsem byl dobře opálenej, ale slunce na Havaji žhnulo jako vysoká pec, takže bych se nejspíš spálil. Willy mi olejem masíroval záda a postupoval od ramen krouživejma pohybama až dolů k lemu plavek a zase zpátky.

„To jsou jizvy?“ zeptal se překvapeně, když mi asi potřetí přejížděl po lopatkách. Nebyly skoro vidět, spíš cítit prsty. Jeden z nejlepších britskejch plastickejch chirurgů strávil vyšíváním na mejch zádech postupně asi třicet hodin, abych se mohl bez problémů svlíknout do plavek a nešokoval okolí.

„Sletěl jsem ze stromu. To je od větví,“ odrecitoval jsem mu naučenou pohádku.

„Aha,“ řekl jen a mně bylo v tu chvíli úplně jedno, jestli mou lež prokoukl, nebo ne. Klidně ale pokračoval. Několikrát mi promasíroval bolavý ramena i trapézy. Den před tím jsme byli dopoledne plachtit na katamaránu, a to byla pěkná makačka. Poznal to, takže mi prstama ty ztuhlý svaly prohnětl a uvolnil, až jsem chvilkama zasykl bolestí. Nenechal se ale odradit. Pak mi stejně promasíroval ruce, složený pod hlavou.

„Máš krásný svaly,“ řekl tiše spíš pro sebe a pokračoval v mazání zadní strany mejch nohou. Začal od kotníků a postupoval pomaličku nahoru přes lýtka a stehna. To už jsem začal mít dost velkej problém s mým svéhlavým ptákem, kterýmu se to hodně moc líbilo. Zrychleně jsem dejchal, a když mi Willyho ruce zajely zezadu mezi nohy, zalapal jsem po dechu. Podíval jsem se na něj a on hned rukama ucukl.

„Promiň,“ zašeptal a sklopil zrak.

Švihnutí bičíkem přes zadek mě tvrdě probralo do reality inkvizitorskýho výslechu.

„Nenudím tě náhodou? Vnímáš mě vůbec!?”

Zničehonic byl Górdan nade mnou a držel mě za vlasy. Přes kvílení a rachot bouřky jsem ho neslyšel vstát ani přijít. Ten šátek na očích byl v tý bouřce šílenej. Měl jsem ho už tak dlouho, že jsem začínal propadat panice. Smyslová deprivace jak vyšitá.

„Ano, pane,“ odpověděl jsem rychle.

Další zahřmění otřáslo starobylým šlechtickým sídlem. Jako by i ta bouřka věděla, že lžu. Ve skutečnosti jsem vůbec nevnímal, co mi můj pán říkal, protože jsem se právě v myšlenkách potuloval někde na Havaji.

„Ano co? Že tě nudím, nebo žes mě vnímal?“ zasyčel mi do tváře jako had.

„Jaůůůůůůůůůůůůůů!“ zařval jsem. Proboha, kdy si vzal koženej řemen? Přetáhl mě s ním vší silou, až jsem poskočil a sedřel si tvář o koberec. Vyhrkly mi slzy.

„Tak mi zopakuj, co jsem říkal!“ zařval a znovu mě šlehnul řemenem přes zadek.

„Že chcete slyšet, proč jsem vás podvedl, pane?“ vymáčkl jsem ze sebe mezi vzlykáním.

„Jaůůůůůůůůůůůůůů!“ Další šílená pecka řemenem trhla celým mým tělem.

„Ptal jsem se, jestli mě vnímáš!“ prozradil mi vítězoslavně.

„Omlouvám se, pane. Myslel jsem, že chcete slyšet, nač jste se ptal před tím,“ snažil jsem se zoufale zachránit situaci.

Záda mi znovu přejela plácačka bičíku, tak něžná v kontrastu s řemenem. Díky bohu! Zase jsem začal dejchat a uvolnil se. Proti řemenu byl bičík jak pohlazení, zejména když s ním Górdan nedával tak příšerný rány.

„Moc se neraduj,” zchladil hned moje nadšení. Deset už jsem dávno napočítal, ale ještě pořád neznám odpověď. Ještě pořád nevím, proč jsi mě podvedl! Takže pěkně vystrč prdel ke stropu a počítej! Děkovat nemusíš, ať se nezdržujeme.”

Nedovolil jsem si odmlouvat, abych si nevysloužil mnohem víc. Už jsem dostal bičíkem šedesát dost tvrdejch ran a konec trestu byl pořád v nedohlednu.

Švih, švih, švih…

„Jedna, dvě, tři,” počítal jsem nahlas a rozdejchával bolest. Zmrskaná prdel už mě pořádně bolela a s každou další ránou jsem myslel, že už to nevydržím.

Švih, švih, švih, švih…

Górdan mě mrskal pomalu, ale tvrdě. Nešetřil mě, protože byl opravdu naštvanej. Rozbrečel jsem se jako malej harant, ale na věci to vůbec nic nezměnilo.

Švih! Švih! Švih! Švih!

„Ty nevíš, co to je vystrčená prdel?” zařval Górdan vztekle a rány na můj bolavej zadek přestaly dopadat.

„Promiňte, pane,” zakňoural jsem. Vůbec jsem si neuvědomil, že jsem v průběhu trestu pokrčil víc kolena a stáhl zadek k podlaze. Musel jsem držet zadek zvednutej, ale to se prostě nedalo. Okamžitě jsem sice svou chybu napravil a zadek předpisově vystrčil, ale Górdana jsem tím neuspokojil. Popadl mě zezadu za bolavý koule, zkroutil je a vytáhl nahoru. Zařval jsem na celý kolo.

„Tak ti trochu pomůžeme, abys věděl, jak máš klečet před svým pánem,” vykládal zlomyslně a já věděl, že mě nic dobrýho nečeká. Tenhle tón vždycky znamenal pohromu. A ta se dostavila v podobě řetízku od navijáku a karabiny, zacvaknutý do očka kroužku na mým šourku. Górdan si s navijákem chviličku hrál, aby mou výbavičku dostal tak vysoko, že mi skoro znemožnil pohyb. Celou tu dobu si vesele pískal, zatímco já řval, prosil, sliboval, a nakonec už jen polykal slzy, kterejma byl promáčenej šátek na mejch očích.

„Kde jsme to skončili?” řečnická otázka, na kterou nečekal odpověď. Oba jsme věděli, že u sedmnácti.

„U deseti?” zeptal se vesele a poplácal mě bičíkem přes vystrčený koule. „Dalších deset dostaneš přesně sem, aby sis pamatoval, že vystrčená prdel je vystrčená prdel.”

Slova jak z mramoru, napadlo mě, protože Górdan byl při svý inteligenci schopnej dát dohromady i lepší souvětí. Poplácaní bičíkem po varlatech mě ale vytrhlo z úvah.

„A budeš počítat a děkovat, jasný?”

„Ano, pane,” odpověděl jsem tiše, protože strach před výpraskem přes koule mě úplně ovládl.

„Nahlas! Když budeš takhle kuňkat, ještě ti nějakou přiložím. Řvaní ti šlo před chvílí dokonale.”

„Ano, pane!” zopakoval jsem nahlas.

Švih!

„Jaůůůůůůůůůůůůůů!” zařval jsem jako smyslů zbavenej, protože Górdan nebyl vůbec jemnej. Až když se mraky v mým mozku rozestoupily, pokorně jsem zahlásil: „jedna” a poděkoval.

„Už jsem se lekl, žes zapomněl,” ušklíbl se a napřáhl se k další strašný ráně.

Švih, švih, švih, švih…

Asi jsem omdlel, protože když jsem se probral, cejtil jsem Górdanovy prsty na krční tepně. Pak mi podržel láhev s hadičkou, abych se i s hlavou na koberci mohl napít…

Podruhý jsem Willyho uviděl až na Floridě. Zničehonic zazvonil u mejch dveří, kde vzal adresu, ví bůh. Přilítl jsem zrovna ze semináře o moderní architektuře a v mým bytě, kterej jsem si sám navrhl a zařídil a velkoryse nechal Górdana, aby to všechno zacvakal, to vypadalo jako po řádění hurikánu. Willy přinesl papírovej pytlík se šesti plechovkama piva, jenže si neměl ani kam sednout, ani kam dát to pití. Úplně všude se něco válelo.

„Promiň, je tu bordel jako v převráceným tanku. Nemám čas ani uklidit,“ rozpřáhl jsem zoufale ruce.

Willy si klekl na koberec, jediný místo, kde neležela skripta, knížky, mý špinavý oblečení a jednorázový obaly od jídla. Když jsem se sám po bytě rozhlídl, musel jsem uznat, že je tam svinčík jak ve feťáckým doupěti. Dokonce i na terase nad oceánem se válely skleničky a lahve po nějakým dávným mejdanu. Palma v rohu terasy byla ozdobená už dávno vyfouklejma barevnejma šprckama se zlatejma mašličkama. Matně jsem si pamatoval, že se holky na Vánoce bavily. Udělaly mi vánoční stromeček. Byl to jejich způsob, jak mi dát najevo, že bych stál za hřích. Zbytečně.

„Máš nádherný byt,“ pochválil mi to luxusní smetiště. „Jestli chceš, tak já ti tady uklidím,“ navrhl a zase na mě hodil ten štěněcí pohled.

Chvíli jsem si ho měřil, jak tam klečí s pohledem upřeným kamsi na smetanovej koberec. Pochopil jsem hned, oč mu jde. Jenomže co na to Górdan? Jsem otrok, nemůžu mít svýho otroka! Musím se zeptat svýho pána. Kristepane! Tohle nedopadne dobře.

Ten první den jsem Willymu pomohl s úklidem a můj byt jsme dali jakž takž dohromady. Pili jsme u toho jeho piva a objednali si kynutou americkou pizzu a hranolky s kečupem. Blonďáček svítil nadšením jak atomovej reaktor, že jsem ho nevyhnal. Vyprávěl mi, že pochází z Anglie, ale protože jeho prachatej dědeček z Floridy mu založil svěřeneckej fond podmíněnej studiem na místní univerzitě, octl se za oceánem.

„Já jsem ze Severního Irska,“ prozradil jsem mu a čekal na reakci.

Vyvalil na mě oči: „A to máš na studium v Americe?“ podle obecně uznávanýho názoru byli v Severním Irsku samí teroristi, nezaměstnaný, socky a troublemakeři. Ti, kdo měli prachy, se u nás v Ulsteru považovali za Brity. Górdan byl ale výjimka. Byl hrdej Ir.

„Můj otec by si mohl koupit půl tý vaší slavný Anglie a ještě by mu dost peněz zbylo,“ lhal jsem spokojeně. Ve skutečnosti jsem vůbec neměl představu, kolik peněz Górdan má. Věděl jsem jen, že spoustu. Nedávno si koupil vlastní tryskáč, takže asi neměl hluboko do kapsy.

Dopili jsme poslední pivo a dojedli hranolky s kečupem. Já je měl sice radši s octem, takový, jaký se prodávaly v umaštěným papíře na každym rohu mýho rodnýho Belfastu, jenže to bych si pro ně musel poslat domů. I ty brambory chutnaly v Americe prostě jinak než v Irsku a ani s octem to nebylo ono.

„Co bys teda chtěl?” zeptal jsem se konečně Willyho, když na mě vrhl asi tak tisícístopadesátejosmej prosebnej štěněcí pohled. Bylo mi to jasný, ale kdo si chce hrát, musí o to umět poprosit.

Sklouzl zase na všechny čtyři a přilezl mi k nohám.

„Chtěl bych vám sloužit, pane,” rozzářil se. Celou dobu na to čekal. Poprvý mi vykal.

Panebože, Górdan mě zabije, letělo mi hlavou. Vstal jsem a mlčky si svýho novýho subíka prohlížel. Nevypadal zle, to ani náhodou! Byl hezkej, takovou tou roztomilou krásou, který chyběla jen růžová sponečka do blond vlásků. A k tomu ty štěněcí oči! Nic pro mě! Já měl radši drsný chlapy, a ne tyhle okatý panenky. Byl bych ale úplně blbej, kdybych nesouhlasil.

Nechal jsem ho pěkně dlouho škvařit ve vlastní šťávě. Pak jsem ho chytl pod bradou a zvedl mu hlavu.

„Ty neumíš poprosit? Nepotřebuju suba, co se neumí chovat!” řekl jsem mu důrazně.

„Promiňte, pane,” zakňučel. „Moc vás prosím, mohl bych vám sloužit?”

„Jako co bys mi chtěl sloužit?” rozhodl jsem se, že mu dám trošku zabrat.

„Jako váš sluha, pane,” odpověděl mi zmateně.

Zavrtěl jsem hlavou a nespokojeně zamlaskal. „Jestli mi chceš sloužit, tak jedině jako můj otrok. Sluhu si můžu zaplatit.”

Jsem mrtvej muž. Jak tohle Górdanovi vysvětlím?

„Zopakuj to! Prosím, pane, dovolte mi u vás sloužit jako váš věrný otrok!” zvýšil jsem na Willyho hlas.

Podíval se na mě a pak mi celou větu zopakoval do očí.

Zmáčkl jsem ovládání od žaluzií. Byt měl celou stěnu k oceánu i zábradlí terasy prosklený, a já nechtěl, aby někdo zvenku náhodou něco viděl. Cestou zpátky jsem se stavil pro rákosku, která byla maskovaná jako tyčka k fíkusu benjamín. Górdanova pohotovostní ve chvíli, kdy dorazil na kontrolu. Ještě nikdy se jeho návštěva neobešla bez mýho zmalovanýho zadku. Stačil jeden pohled do indexu a začal tanec.

„Tak se svlíkni, ať si tě prohlídnu. O zajíce v pytli nestojím.”

Willy po mně nejistě koukl. Zdálo se, že s tímhle nepočítal. Rozhodně ne tak brzy. To měl ale smůlu. Přesto, že mě nevzrušoval, chtěl jsem ho vidět nahýho. Z principu. Jako můj otrok se přede mnou musí na rozkaz svlíknout, a jestli se mu to nelíbí, může vypadnout. Chce hru, má ji mít, jenže podle mejch pravidel. Ještě chvíli po mně koukal, jestli si to náhodou nerozmyslím, jenže já si jen mlčky poklepal rákoskou o dlaň. Jestli ho překvapilo, kde jsem ji tak najednou vzal, nedal to na sobě znát.

Stáhl si vkleče tričko a rozvázal tkaničku na bermudách. Pak si stoupl, aby si je mohl stáhnout. Byl naostro, nic jinýho na sobě neměl. Stál tam nahej a v rozpacích a přemejšlel, jestli se zakrejt, nebo ne. Chvilku nerozhodně šermoval rukama před tělem, tak jsem mu je rovnou chytl za zápěstí a dal mu je za hlavu.

„Narovnej se, stojíš zkroucenej jak paragraf,” zlehka jsem mu poklepal rákoskou na břicho, který vystrkoval. Zpevnil svaly a zatlačil ramena dozadu. Hned na něj byl hezčí pohled. „Co ty chlupy?” přejel jsem mu koncem rákosky po zarostlym přirození. Ocas mu stál, ale to jsem zatím nekomentoval.

„Nemůžu se oholit, pane. Nebydlím sám, ale v domě u dědečka,” vysvětlil mi tiše.

„A víš, že mě to vůbec nezajímá?”

Zbledl. „Pane, prosím. Nechtějte to po mně,” zaskučel.

„Dobře, klidně si zůstaň zarostlej, ale dneska za to bude deset rákoskou na holou, příště dvacet, potom třicet,” nechal jsem slova viset ve vzduchu.

Chvilku mu to v tý jeho hezounký hlavičce šrotovalo, ale prakticky neměl na výběr. Buď bude doma vysvětlovat, proč si oholil svý blonďatý chlupy, nebo proč má seřezanou prdel. A to druhý se vysvětlovalo podstatně hůř.

„Budeš hezky držet, nebo tě mám přivázat?” zeptal jsem se ho o pár minut pozdějc v koupelně, vyzbrojenej svým vlastním holicím strojkem.

„Budu držet,” odpověděl mi pokorně. Už se s vidinou oholení celýho těla smířil a nejspíš se na to i těšil. Jeho pěknej ohon určitě.

Nejdřív jsem mu oholil podpaží a pár chlupů na hrudi. Potom jsem se věnoval jeho nohám od kotníků nahoru. Musel se rozkročit, abych se dostal i na vnitřní stranu stehen. Moc chlupů ale na nohou neměl, takže jsem byl rychle hotovej a mohl se věnovat zajímavějším partiím. Začínal být nervózní a ošíval se, když jsem mu holil břicho pod pupíkem.

„Co je?” zeptal jsem se ho.

„To lechtá, pane,” cukal sebou.

„Tak se ovládej,” neprojevil jsem ani stín pochopení a sklouzl holicím strojkem k jeho rozkroku. „Dej nohu nahoru,” posunul jsem mu bílou plastovou židli, abych se mu dostal strojkem mezi nohy. Poslechl bez jedinýho slova. Oholil jsem mu chlupy zepředu a opatrně celej šourek ze všech stran a pak mu přikázal, ať se ohne a roztáhne si půlky.

„To ne,” zaprotestoval chabě.

„Prosím tě, nech toho tyátru. Chci tě jen oholit, ne znásilnit,” okřikl jsem ho.

„Ale nebudete mi strkat prsty do zadku?” zeptal se nejistě.

„Ne, to by mě ani nenapadlo,” zavrčel jsem na něj netrpělivě a ohnul mu hlavu do hlubokýho předklonu. Poslechl a podržel si půlky a já mu konečně mohl oholit i hráz a okolí análu i celej hezkej kulatej zadek. Celou dobu jsem sice cejtil, jak se klepe strachy, ale s tím si bude muset poradit sám. Musí mi věřit, když mě požádal, aby mi mohl sloužit.

V koupelně nebylo moc dobrý světlo, protože jsem spíš dával přednost intimnímu osvětlení a svíčkám. Když byl Górdan na Floridě, trávili jsme každej večer ve vířivce. Otevřeli jsme si k tomu vždycky dveře na terasu, poslouchali příboj a dívali se na jachty u pobřeží. Proto jsem si nebyl jistej, jestli vidím dobře, ale když jsem Willymu přejel po sametovým zadku rukou, ucejtil jsem to. Měl na prdeli jizvy od brutálního výprasku, podobný těm, co jsem měl já na zádech. Pleskl jsem ho rukou do pravý půlky, abych zakryl, že jsem si toho všiml, hodil mu jednu z posledních čistejch osušek ze skříňky a poslal ho do sprchy.

„Až budeš hotovej, přijď a klekni si v obýváku,” houkl jsem na něj ještě a šel se rozvalit na sedačku. V hlavě mi šrotovalo. Bylo mi jasný, že jen co Willy vypadne, budu muset zavolat Górdanovi a požádat ho o svolení. Vzhledem k tomu, že mě ten kluk ani trochu nevzrušoval, neviděl jsem v tom zas až takovej problém. Chtěl jsem jenom Górdana, mýho úžasnýho chlapa, kterej mě ovládal, ne subíka, co se mi plazí u nohou. To mi neimponovalo ani v nejmenším.

Willy přišel a klekl si před konferenční stolek. Na stolku se povalovala krabice od pizzy i obaly od hranolek a plechovky od piva.

„Ukliď ten svinčík,” přikázal jsem mu. Chtěl se zvednout a vzít krabici a zbytek nepořádku do ruky. „Ee,“ zavrtěl jsem hlavou. „Pusou!” upřesnil jsem.

„Ano, pane,” chvilku přemýšlel a pak do otevřený krabice od pizzy pusou dal oba papírový obaly od chipsů, krabici pusou zavřel a pomocí brady si ji posunul na kraj stolku. Teprve pak ji vzal pevně do zubů a po čtyřech odnesl do koše. Bylo vidět, že v tom má praxi, takže podobnou šikanu už zažil. Když se vrátil nejdřív pro jednu a pak pro druhou plechovku od piva, radši jsem se ho neptal, jak krabici pusou přeložil, aby se do koše vešla. Bylo mi jasný, že použil ruce, a bylo mi to jedno.

Vrátil se a zase si klekl na svý místo. Vstal jsem, abych si ho prohlídl. Záda měl rovný a už se nehrbil. Ruce měl podél těla a nohy u sebe. Bylo pomalu načase říct mu první pravidlo: „Klečet budeš s nohama široko od sebe a s rukama za zády. Dlaněma si chytneš lokty.”

„Ano, pane,” odpověděl a hned si tak klekl.

Spokojeně jsem přikývl a pokračoval: „Uvidíme se dvakrát tejdně,” nedal jsem mu možnost volby. „Přijdeš vždycky v pět odpoledne, uklidíš, odneseš vyprat prádlo a pak počkáš, co po tobě ještě budu chtít.”

Překvapeně se na mě podíval. Bál se, že budu chtít sex, o kterej vůbec nestál. Aspoň zatím. Chtěl ponižování, možná šikanu a možná i nějakej ten vejprask, ale sex ne. A já taky ne. Ideální stav.

„Přestaň na mě takhle vyděšeně koukat, nemyslel jsem sex,” řekl jsem unaveně. „Nejlepší by bylo, kdybys mi napsal, co vlastně chceš, ať se nemusíme pořád dohadovat,” už jsem toho měl plný zuby. Kdybych nepotřeboval uklízečku, asi bych ho poslal někam.

„To udělám,” spokojeně se usmál.

Když Willy vypadl, vstoupil jsem přes telefonní linku rovnou do jámy lvový. Zavolal jsem Górdanovi. Nejdřív na mě řval a vyhrožoval mi, ale asi po deseti minutách se uklidnil a kupodivu si nechal vysvětlit, že nechci Willyho kvůli sexu. Ještě pár minut mi sliboval všechny biblický rány, seslaný na mou hlavu, a pak mi mou D/s hru s Willym asi tak s milionem podmínek dovolil.

Rozhlídl jsem se po mým dokonale uklizeným bytě a zaradoval se. Tohle mi vyšlo, to by chtělo oslavu. Pak mi ale zrak padl na hromadu knih, která mě svou vejškou dokonale vyděsila. Když byly ty knihy nepravidelně rozptýlený po bytě, nezdálo se jich tolik. Úplně nahoře byly dějiny umění. Vzal jsem tu bichli do ruky a svalil se s ní na sedačku. Takhle divokou oslavu jsem si ani ve snu nepředstavil.

Vídali jsme se s Willym každej pátek a pondělí. Byl to záměr, aby v pátek uklidil před tím, než jsem vyrazil na sobotní mejdan, a v pondělí zase po víkendu, kterej často končil právě u mě. Můj byt byl velkej a bydlel jsem sám, takže se to přímo nabízelo. Pokud u mě nebyl Górdan, vedl jsem hodně rušnej společenskej život. Co taky čekat ve třiadvaceti? Že budu sedět o víkendech doma na zadku a studovat?

Při dalším setkání jsem Willyho nad papírem s jeho pravidly podrobil důkladnýmu výslechu. Vylezlo z něj, že už jako bažant na internátní střední škole zjistil, že ho šikanování od mazáků vzrušuje. Brzo si to začal pěkně odnášet, sotva se v partě, která intru vládla, rozkřiklo, že mu stojí péro, když má hubou třídit špinavý ponožky a slipy mazáků. V tu chvíli pro něj internátní šikana začala bejt spíš peklem, protože kluci si ho samozřejmě vychutnávali, co to šlo.

Nejdřív musel prádlo třídit na barevný a bílý nahej, aby se mazáci pokochali jeho maximálním ponížením. K jeho smůle ho to pořád vzrušovalo, takže bylo nač se koukat. Teror se ale záhy začal stupňovat. Musel se nad špinavým prádlem před celou tou pětičlennou partičkou mazáků pokaždé vyhonit a poděkovat za to, že mu umožnili se udělat. To ještě pořád snášel. Vzrušovaly ho dokonce i ponižující poznámky od mazáků a posměšky. Teprve když se jednou nad hromadou propocenejch fotbalovejch dresů neudělal, protože mu z toho pachu bylo spíš na zvracení než cokoliv jinýho, poznal, že ne všechno se mu bude líbit.

Zbili ho za to. Seřezali ho dřevěným dlouhým pravítkem, jenomže to přehnali. Osmnáctiletí krutí a opilí pitomci ztřískali Willyho tak, že si tejden nemohl sednout. Čtyři ho vždycky drželi za ruce a nohy na posteli a pátej ho bil. Střídali se, aby si to užili, a do pusy mu jako roubík nacpali špinavý slipy. Švihali ho nejen přes zadek, ale i po zádech a zadní straně stehen. Nakonec se jim celej ubrečenej musel omluvit, že ho jejich špinavý dresy nerajcovaly tak, aby se udělal.

Samozřejmě se na to přišlo. Druhej den se Willy skoro nemohl hnout. Měl co dělat, aby vstal z postele, ale sednout si do školní lavice nepřicházelo do úvahy. Měl zimnici, a tak to zkusil na ošetřovně, že má horečku. Měl, jenže doktor si bohužel všiml, jak toporně se pohybuje. Nebyl slepej, ani blbej. Začal pátrat po příčině a záhy ji objevil, jen co si Willy svlíkl školní uniformu.

Celý se to pochopitelně vyšetřovalo, a když si Willyho vzali na paškál i rodiče, nevydržel zapírat. Ještě nějakou dobu sice tvrdil, že jména těch pěti kluků nezná, protože věděl, že za prozrazení by si to šeredně slízl, nakonec ale prozradil i ta. Kupodivu ale jeho rodiče projevili dost zdravýho rozumu a do tý internátní školy ho už nikdy neposlali.

Docela jsem ho obdivoval, že v sobě našel odvahu za mnou přijít. Prej se na to chystal celej první semestr na univerzitě, protože si mě všiml snad první den, co nastoupil do školy. Pak mě sledoval a zjistil, že nemám žádnou holku, jen spoustu kamarádek a kamarádů. Až na Havaji si ale dodal odvahy, a když jsem ho neodehnal na tý pláži, zkusil to rovnou u mě doma.

Když ten večer odešel, znovu jsem si v klidu přečetl jeho přání. Kdysi jsem takhle já taky napsal svý přání Górdanovi a on mi je velice rychle začal plnit. Willy nestál o šoustání, to jsem poznal skoro hned. Kdyby to bylo jinak, nikdy bych nesvolil k tomu, aby se stal mým otrokem. Byl sice na kluky, ale nechtěl s nima sex. Ne přímo. Chtěl ponižování a pak za odměnu laskavý svolení, že se smí sám udělat, oč chtěl ještě poníženě prosit. Ke štěstí mu stačilo, že bude moct bejt v mý blízkosti, když ho budu ponižovat, přiměřeně trestat, ale nebudu mu ubližovat. O další jizvy po krutým výprasku na zadek ani nikam jinam nestál.

Zeptal jsem se, jak ho teda mám trestat. Byl přesně ta křehká porcelánová panenka, za kterou mě občas považoval Górdan a kterou já nikdy nebyl. Vložil mi do rukou šílenou zodpovědnost, za kterou bych ho nejradši nakopal do prdele, protože věřil, že mu neublížím. Proto jsem chtěl znát přesný pravidla. Podíval se na mě těma svejma štěněcíma očima, usmál se a začal povídat.