Kieran: Za chyby se draze platí - 2. Výcvik suba

Górdan se na Floridě objevil hned první víkend, co mi Willy začal sloužit. Když jsem v sobotu po obědě dorazil domů, seděl v mým obýváku a četl si poznámky k mý bakalářský práci. Úplně ve mně hrklo. Kdyby přijel o den dřív, dorazil bych domů i s Willym, a nemyslím si, že by to pro oba bylo příjemný setkání.

„Ahoj,“ pozdravil jsem nejistě a zabloudil pohledem do kouta k fíkusu. Rákoska tam nebyla! Hledal jsem ji očima, ale marně. Taky žaluzie byly zatažený. Sakra blbý znamení!

„Uklizeno tady máš nádherně, jen co je pravda. V tomhle stavu jsem tvůj byt snad ještě neviděl. Měl by ses živit jako bytový designer, je to tu fakt krásné,“ sarkasmus z něj doslova kapal, ale chválu na můj byt myslel vážně. Měl rád minimalistický interiéry, možná proto, že vyrůstal v neogotickejch romantickejch kudrlinkách. A já se při navrhování bytu inspiroval Le Corbusierovým funkcionalismem podobně jako architekt, kterej navrhoval Górdanovy soukromý pokoje na hradě. Tam taky nebyla jediná zbytečnost, jen čistý linie, luxusní materiály a střízlivej empírovej nábytek.

„Nemám moc času, takže si rovnou odlož, ať to vyřešíme. Rákoska už čeká ve vodě. Jedna rána mě vyjde asi na pět set liber, tak si téhle preventivní výchovné lekce važ,“ byl taky přímočarej až funkcionalistickej.

Jen jsem na něj mlčky zíral. Takže můj nápad, že si pořídím subíka, mu stál za to, že přiletěl na otočku na Floridu, aby mi zmaloval pro výstrahu prdel?

„Tos přiletěl jen kvůli výprasku?“ nedalo mi to a zeptal jsem se, zatímco jsem se pomalu svlíkal do naha. Přešel jsem k bílýmu koženýmu křeslu, na kterym ležely připravený kožený pouta. Górdan je měl spolu s dalšíma hračkama v zamčený skříni v ložnici, od který jsem neměl klíč. Beze spěchu jsem si pouta nasadil a ohnul se přes křeslo. Vypadalo úplně nevinně, ale když se sundaly kulatý hlavice područek, objevily se pevný ocelový oka. Stejný byly schovaný i zespod u zadních nohou. Čtyři cvaknutí karabin a byl jsem Górdanovi vydanej na milost a nemilost. Teda spíš na to druhý.

„Na pondělí jsem si domluvil nějaké jednání ve Venezuele, takže jen kvůli výprasku ne. Kdybych ale neletěl sem, nejspíš bych to celé vyřídil jinak. Ne osobně.”

Mezi řečí si donesl rákosku. Kapala z ní voda, takže bude určitě pěkně těžká. No, o zábavu na večer a na celej víkend mám postaráno. To bude mejdan roku!

„Těšíš se?” zeptal se úplně zbytečně a volnou rukou mě hladil po zadku. Nenechal si ujít ani prohnětení mých koulí a přitlačení palce na hráz a díru. Dejchal jsem zhluboka a snažil se psychicky připravit na trest. Už jsem nedostal skoro tři měsíce, a tak jsem odvykl bolesti. Bál jsem se, že o to to bude horší. Navíc mi Górdan zatím neřekl, kolik mi chce rákoskou vysázet, takže o to byla má nejistota větší.

Nakonec jsem dostal padesát docela milosrdnejch ran. Ani jedna neprosekla kůži a poprvý jsem naplno zařval až u dvacátý. Od třicátý jsem už ale brečel a prosil o slitování, protože to přeci jen nebyla úplná procházka růžovým sadem. Bolest se naakumulovala a pak už nepomáhalo nic. Rostla s každým dalším ohnivým zášlehem, a jak Górdan pravidelně střídal strany a dělal pauzy mezi ranami, bylo to o to horší. Zdálo se mi, že každá změna směru výprasku bolí víc než směr předchozí. Ale to bylo asi jen zdání.

Skončili jsme s mým pánem a milencem tam, kde jsme prostě museli, v mý veliký posteli. Milovali jsme se vášnivě a dlouho, protože jsme oba byli pěkně nadržení. Nebyl to ten sex pána s otrokem, kterej jsem tak dobře znal z našich her na hradě. Na Floridě jsme si společnejch chvil víc vážili, takže v tom prvním milování bylo mnohem víc lásky a snahy udělat pro toho druhýho maximum. Neošidit ho ani o jedinou vteřinu v extázi.

I nedělní dopoledne jsme strávili v posteli, já většinou s Górdanovým ocasem kdesi mezi mandlemi a žaludkem. Předvedl mi přesně to, co jsem na ponižování miloval. Narval mi ocas až po kořen do pusy a upřímně se těšil z toho, jak trpím. Dávicí reflex mi pěkně cvičil se žaludkem, ale Górdan se tvářil, že je mu jedno, když si pobliju postel, a ještě přitlačil. Musel na mě bejt úžasnej pohled, uslintanej, ubrečenej, s nudlema u nosu, pusu dokořán otevřenou, přilepenou v Górdanově rozkroku. Vždycky ocas na chvilku povytáhl, abych se neudusil, ale hned mi ho zase prudce zarazil zpátky do krku. A největší potěšení mu dělalo, když mě bezohledně šukal a držel mou hlavu, abych nemohl uhnout ani o milimetr.

„Přesně tohle ti budu dělat, jestli se toho svýho suba jenom dotkneš,“ vyhrožoval a já mu věřil. Takhle brutální bejval málokdy a surovou lekci mi dal jen pro výstrahu. Bohužel po prošukaný noci měl obdivuhodnou výdrž, takže skončil až po půl hodině obstřikem mejch mandlí. Teprve potom mi dovolil jít do sprchy.

Kručení v břiše nás před obědem vyhnalo ven. Já sice často zhltal doma to, co jsem si donesl z čínskýho bistra nebo z pizzerie, ale to nebylo nic pro Górdana. Ten už z Irska objednal stůl jak na oběd, tak na večeři. Nechal si poradit zajímavý restaurace a nechtěl ani slyšet o tom, že bych ho chtěl mít jen pro sebe. Vytáhl mě do centra Miami, do nejvyšší budovy ve městě, kde byla až nahoře vyhlášená restaurace. Bohužel jsem se pro tu příležitost musel navlíct do obleku, sice letního, plátěnýho, ale košile s kravatou byla podmínkou. I proto jsem se na Górdana díval pěkně nevraživě. Radši bych mu klečel u nohou nahej než tohle.

Dal jsem si zeleninovej salát a grilovanou chobotnici a Górdan si dal ústřice. Ty jsem nesnášel, takže jsem se na něj díval dost zhnuseně, když ty mořský potvory srkal zalitý citronem rovnou z lastur. K pití objednal nějaký neskutečně drahý francouzský bílý víno a láhev neperlivý vody.

„K chobotnici a k ústřicím si nic lepšího dát nemůžeš,“ poučoval mě, když jsem mu řekl, že na víno nemám chuť.

„A nemohl bych si dát radši colu?“ popíchl jsem ho. Zavrčel něco o barbarech a pokynul sommelierovi, aby mi víno nalil. Měl ale pravdu, protože k mý chobotnici bylo výborný.

Cestou z restaurace dal taxikáři adresu nejdražšího obchodního bulváru ve městě. Netušil jsem, co má zase za lubem, ale pokud chce dát za uši svý platební kartě, nebudu proti. Vystoupili jsme před klenotnictvím, kde měli kromě šperků hlavně hodinky.

„Možná, že je to předčasné, ale rozhodl jsem se, že ti k bakalářskému titulu něco koupím,“ vzal mě za ruku a dovedl právě k pultu s hodinkami. Bílý, žlutý i růžový zlato, platina, brilianty a jiný drahokamy. Celej pult jako by zářil tisíci odrazy světel. Skoro mě z toho bolely oči.

„Vyber si.“

„To myslíš vážně?“ koukl jsem na obyčejný chromovaný hodinky, co jsem nosil, jen abych věděl, co zase prošvihávám. Po zlatejch hodinkách jsem ale vždycky toužil, i když mě nikdy nenapadlo, že bych je mohl mít.

Za pultem se objevil prodavač. Górdanův zjev a oblečení ho přilákalo jako světlo můru. Tihle lidi měli dokonale vypěstovanej čuch pro tučný konta. Mě jen sjel pohledem, ale zákazníkem bylo Jeho Lordstvo.

„Přejete si, pane?“ profesionální dotaz a úsměv.

„Hodinky pro mladého pána,“ podíval se na mě.

„Aha, hodinky pro syna. Jistě, pane,“ přeložil si to prodavač po svém.

Górdanovi ve tváři zahrál pobavenej úsměv. Asi si pomyslel totéž co já, co by asi milej prodavač udělal, kdyby mu řekl, že pro milence, nebo pro otroka.

„Jaké? Zlaté, nebo platinové?“ zeptal se mě prodavač.

„Žluté zlato,“ upřesnil jsem a očima vybíral, co by se mi tak líbilo. Koukal jsem po elegantní jednoduchosti, ne po zdobenejch obrovskejch nevkusnejch hrůzách. Ukázal jsem prodavači, co bych si asi tak představoval, a vysloužil si za to překvapenej pohled. Určitě čekal, že budu chtít něco pro majitele cirkusu, a ne střízlivou klasiku s koženým řemínkem.

Prodavač nás požádal, ať se posadíme v části, kde byla vitrínou oddělená křesla a stolek. Pak chvíli vybíral na tmavočervený plata různý hodinky všech možnejch značek. Donesl jich asi deset, abych to vůbec neměl jednoduchý. Podíval jsem se na Górdanovo zápěstí. Měl zlatý Chronomaty od Breitlingu, jenže na mě byly moc velký.

Prohlížel jsem ty klenoty a zkoušel si jeden po druhým na ruku. Kožený pásky byly z jemný kůže, dokonale zpracovaný a krásně vonící. Koukal jsem, jestli jsou tam ceny, ale nebyly, takže jsem vůbec neměl představu, kolik do mě chce Górdan vrazit. Pustil jsem to z hlavy. Jeho vůbec nezajímalo, jaký hodinky a za kolik si vyberu, takže moje zbytečná starost.

Nakonec jsem si asi po půl hodině zkoušení vybral Omegy Automatic, abych nemusel myslet na natahování. Byly jednoduchý, s hnědým řemínkem, prostě krásný. I Górdanovi se líbily, i když významně ukazoval ještě na podobně jednoduchý rolexky. Nakonec ale nechal výběr jen na mě. Prodavač uznale pokýval hlavou nad mým výběrem a vzal si od Górdana platební kartu. Slečna u pultu mezitím Górdanovi mý nový hodinky dárkově zabalila do zlatý krabičky s mašličkou. Sledoval jsem to od pultu s briliantovejma šperkama, kde uprostřed svítil zlatej pánskej prsten s obrovským čtvercovým diamantem. Musel mít neskutečnou cenu.

„Na ten si budeš muset ještě chvíli počkat,“ zašeptal mi Górdan do ucha, když se naklonil nad pult, nač tam tak okouzleně zírám. Vytřeštil jsem na něj oči a doufal, že si dělá legraci. Ten prsten se mi líbil, to byla pravda, ale nikdy bych ho nenosil. Pokaždý bych umíral strachy, že ho ztratím.

„Takový šperk není na nošení. To jsou dobře uložené peníze,“ vysvětlil mi v autě. Zlatá krabička s hodinkami ležela v jeho klíně a já ji hypnotizoval očima.

„Ty hodinky dostaneš, až budeš mít po zkouškách,“ zchladil mý nadšení, ale to mi vůbec nevadilo. Byl jsem šťastnej jako blecha, i když mi bylo jasný, že hned po příjezdu domů si ten dárek budu muset zasloužit i na všech čtyřech. Jenomže na to jsem se taky těšil. To byl prostě celej Górdan. Přiletěl, aby mě seřezal, vopíchal a rozmazloval. Patřit mu, bylo to nejlepší, co mě v životě potkalo.

Odletěl hned v pondělí po snídani, na kterou jsme si zašli do příjemný malý restaurace na pobřeží. Šli jsme tam pěšky, protože se chtěl projít bos po pláži v příboji. Občas míval praštěný a romantický nápady a tenhle se mu povedl. Já v barevnejch bermudách a červeným surfařským tričku O'Neill, on ve vyhrnutejch bílejch plátěnejch kalhotách a rozepnutý barevný letní košili. Měl v šatníku v mým bytě docela slušnou letní garderobu, takže sem mohl kdykoliv přiletět jen s pasem v kapsičce kabátu. Šíleně mu to slušelo, byl ze solárka taky opálenej, stejně jako já. Klidně jsme se vedli za ruce, protože v pondělí brzo ráno byla pláž liduprázdná a venku se pohybovala jen parta metařů, aby po víkendu uklidila promenádu.

Po jedenáctý jsem ho doprovodil v taxíku na letiště.

„Jestli se dozvím, že v tý vaší nevinný hře jde o sex, dostaneš místo hodinek klec na ptáka, takže si dej sakra pozor!“ varoval mě, a ne poprvý.

„Neboj, jenom mi uklízí a já mu za to občas nařežu na holou. Nemám zájem o nic jinýho,“ ujistil jsem ho už asi po stý, a to jsem musel večer na kolenou před jeho stojícím ocasem jako před oltářem slíbit, že mu nikdy nebudu ani myšlenkou nevěrnej.

„To doufám, protože v opačným případě na následky nezapomeneš,“ připomněl mi důrazně a vydal se skrz celní přepážku k letadlu. Zamával jsem mu a mlčky, zamyšleně se vrátil zase taxíkem ke svýmu bytu. Najednou jsem na Willyho neměl sebemenší náladu, a dokonce jsem byl chvilku v pokušení zavolat mu a říct mu, ať už ke mně nikdy nechodí. Jenomže na Floridě byl vrchol sezóny a já bych tak dobrou a levnou uklízečku, jako byl můj blonďatej subík, asi nesehnal.

Asi po třech tejdnech od Górdanovy návštěvy jsem dal Willymu klíče od bytu. Už znal pravidla, takže přicházel dřív, aby vyzvedl prádlo z prádelny a uklidil, než přijdu. Pak se svlíkl, klekl si s rozkročenejma nohama a rukama za zády v obýváku a čekal na mě. Většinou čekal tak dvacet minut, ale jednou se stalo, že víc než hodinu. A to už neklečel tak, jak jsem po něm chtěl, protože ho bolelo celý tělo.

„Nechceš si rovnou lehnout?“ okřikl jsem ho od dveří, když jsem viděl, že je celej shrbenej. „A ocas má stát komu? Mně snad?“ Sám chtěl, abych po něm při svým příchodu vyžadoval erekci. Tak to má. Po hodině a čtvrt bolestivýho klečení z ní nezbyl ani stín.

Trhnul sebou, protože nečekal, že začnu hned křičet. Po dvou měsících pravidelnejch schůzek už jsem si to ale mohl dovolit. Už mi věřil.

„Promiňte, pane,“ omluvil se potichu.

Chvíli jsem se na něj díval. Narovnal se a civěl do koberce před sebou, a já zničehonic zjistil, že mám problém v kalhotách. To se mi zatím stalo jen dvakrát, pokaždý, když jsem mu musel za trest naplácat rukou na holou. Nejdřív jsem se tomu trestu vyhýbal, protože byl až moc kontaktní a prostě se nedal ustát. Nahej vzrušenej kluk, ohnutej přes mý kolena s nohama od sebe. Pokaždý to skončilo stejně. Ohon mi stál a Willyho trest pokračoval tím, že se musel v koupelně dívat, jak si ho honím a sebe se nesměl ani dotknout. To pro něj bylo asi nejhorší. A ještě větším ponížením byla povinnost uklidit z dlaždiček mý sperma jazykem.

Donesl jsem si dřevěný kolíčky a zavázal mu šátkem oči. Zalapal po dechu a jeho ocas mi předvedl úctyhodnej výkon. Během chviličky stál jako svíce. Zničehonic jsem na něj dostal šílenou chuť. Měl ohon akorát velkej, abych ho bez problémů dostal do krku. Strašně jsem mu ho chtěl vykouřit. Zatím jsem se Willyho na intimních místech ale ani jednou nedotkl, pokud nepočítám polechtání rýhy při výprasku rukou, při kterym ztuhl hrůzou, takže jsem toho hned nechal. Začínal jsem mít podezření, že mi o tom seřezání pravítkem neřekl všechno.

Klekl jsem si k němu na zem a objel mu nasliněným prstem levou bradavku. Ucukl a zhluboka se nadechl. Sehnul jsem se a rozhodl se, že si dám vlastní lekci v sebeovládání. Olízl jsem mu bradavku špičkou jazyka a pak obkroužil dvorec. Vtáhl vzduch mezi zuby a celej se napjal. Pokračoval jsem v dráždění rychlejma pohybama na hrotu bradavky a pak se přesunul k druhý a taky ji pěkně poškádlil. To už mu tekla slina ze žaludu pomalu až na zem. Dejchal pootevřenou pusou, a kdybych se ho jednou dotkl, stříkal by.

Zacvakl jsem mu kolíček na levou a pak hned na pravou bradavku. Zaskučel nečekanou bolestí a celej se zkroutil.

„Narovnej se!“

Poslechl, ale pořád potichu kňučel, jak ho to bolelo. Byl to pro něj po tý něžný předehře asi pěknej šok. Donesl jsem si rákosku a pohladil jeho stále stojící ocas. Trhnul sebou, jako by dostal elektrickou ránu. Stoupl jsem si za něj a táhl mu rákosku naplocho po břiše a hrudníku nahoru a pak zas dolů. A do stran, až těsně ke kolíčkům. Přestal dejchat, ale když jsem se bradavek ani nedotkl, zase začal.

„Klekni si na všechny čtyři.“

Chvilku zaváhal, protože věděl, co přijde. Nakonec ale poslušně vystrčil zadek. Když jsem to po něm chtěl před nějakým časem poprvý, udělal scénu, jako bych mu přikázal, aby si urval hlavu. Musel jsem mu pak na prdel vymalovat dvacet výstavních jelit, aby si jednou pro vždy zapamatoval, že mě bude poslouchat. Brečel přitom, ani ne tak bolestí, spíš strachem, co řekne doma. Ale asi to nějak zvládl, protože se nepochlubil, že by měl nějakej problém.

„Deset a budeš počítat a děkovat,“ víc jsem mu dát nechtěl. Sice to byl trest jak pro nějakýho malýho zmetka, ale Willy byl vlastně taková princezna na hrášku. Ještě jsem se ale zamyslel: „A pak mi řekneš pravdu, proč sis mě vybral,“ dodal jsem, protože mi to podobně jako ta školní šikana vrtalo hlavou. Hezkejch kluků bylo na škole víc, ale on se nalepil na mě, protože jsem ho něčím zaujal. Nějak vycejtil, že já jsem ten správnej partner pro D/s hry.

Napřáhl jsem se k první ráně, ale ještě trochu jsem si Willyho vychutnal a jen mu rákosku na zadek přiložil. Byl celej napjatej strachy, takže sebou cuknul, jako by ránu schytal. Pohladil jsem ho rákoskou po sevřený prdelce a teprve pak se rozmáchl a přišil mu první z deseti ran. Trhnul sebou, zaklonil hlavu a zasykl mezi zuby. Znovu jsem ho jen pohladil rákoskou po zadku. Ať si to se šátkem na očích užije. Pod břichem mu trčel ztopořenej ocas, takže se mu to určitě líbilo.

Osmělil jsem se a další ránu jsem mu dal trochu větší než první. Byl to přece trest, takže musí bolet. Prohnul se, slabě zaskučel a na zadku se mu vybarvil další červenej pruh, výraznější než první. V rychlým tempu jsem mu dal třetí a čtvrtou, pokaždý trošku silnější. Začínalo mě to bavit a zejména jsem získával jistotu. Sílu úderů jsem trénoval na polštáři na křesle, protože jsem nechtěl Willyho zmasakrovat. Když jsem občas při výsleších řezal Górdanovy zajatce, mlátil jsem je naopak vší silou.

U pátý rány už Willymu vyhrkly slzy. Zkusil jsem mu dát trochu větší, abych věděl, co vydrží. Byla tak na hraně. Kdybych přitlačil trochu víc, rozeřval by se na celý kolo. Chvilku jsem si musel počkat, než mi řekl pořadí rány a poděkoval. Ještě zlomek vteřiny a už bych mu dvě rány přidal, takže to stihl jen tak tak. Dal jsem mu chvilku pauzu a pohladil ho rukou po zadku. Cuknul sebou a zalapal po dechu.

Vyměnil jsem si strany a rychle mu vysázel zbylejch pět ran. Rozbrečel se bolestí, ale pořád zvládal počítat a děkovat. A taky mu pořád stálo péro, takže nebylo až tak zle. Poslušně zůstal klečet, protože jsem mu ještě nedovolil se pohnout.

„Tak co, dozvím se to konečně?“

Chvilku zmateně mlčel, protože mu hned nedošlo, nač se ptám. Pak se mu ale rozsvítilo.

„Všiml jsem si vašich jizev na zádech, pane,“ zkusil to.

„Ty chceš asi dalších deset, ale pořádnejch!“ rozkřikl jsem se na něj. Moc dobře jsem věděl, že ty jizvy nejsou skoro vidět. To by se musel přiblížit na míň než půl metru.

Chvíli mlčel jako zařezanej, ale pak se rozhodl jít s pravdou ven. Ostatně neměl moc na výběr, pokud nechtěl další vejřez, jenomže tentokrát ne pro vanilky.

„Všiml jsem si, že máte na zadku stopy od rákosky, pane,“ zašeptal.

Zahvízdl jsem překvapením. Musel mít oči jako ostříž, že si toho všiml. Výlet na Havaj se konal bohužel jen tři dny poté, co jsem se vrátil z Baham. Zadek a stehna nahoře jsem měl pruhovaný jako zebra, takže jsem musel nosit delší kraťasy i plavky. Při pádu ze surfu se mi ale stalo, že mi vlna plavky stáhla. Hned jsem je chytl a zadek schoval, takže jsem myslel, že si toho nikdo nevšiml, Willy mě ale zjevně sledoval líp než milá britská MI6.

„Takže sis dodal odvahy a přišel za mnou, jen protože jsem měl seřezanou prdel?“

„Taky jsem vás viděl s vaším,“ chvilku zaváhal, „otcem,“ dodal. „Náhodou jsem vás zahlídl, jak se loučíte u auta v kampusu.“

Zalapal jsem po dechu. Přesně jsem věděl, o čem Willy mluví. Byl jsem úplnej idiot a nedával si pozor. Trestuhodný! Kdyby se Górdan dozvěděl, že mě někdo viděl, jak jsem ho pevně objal a políbil na rty, seřezal by mě jako psa. Už v tu chvíli na mě zavrčel, že to bylo poprvý a naposledy, kdy jsem se k němu choval na veřejnosti tak důvěrně.

„Pojď sem!“

Willy poslušně poslepu přilezl za mým hlasem a klekl si s rozkročenejma nohama a rukama za zády. Kolíčky na promodralejch bradavkách se mu zahoupaly. Klepl jsem mu jednom i po druhym rákoskou a spokojeně sledoval, jak blonďáček syčí bolestí a kroutí se.

„Takže tys mě sledoval jako nějakej stalker?“ švihnul jsem rákoskou do vzduchu. Docela mě to začínalo bavit. „Stoupni si!“

Poslechl, ale klepal se strachy. Odložil jsem rákosku na stolek a přišel až k němu. Hlavu měl skloněnou a ruce pořád předpisově za zády, hrudník napjatej. Asi by hrozně rád viděl, co na něj chystám, ale to měl smůlu. Přejel jsem mu dlaněma přes prsa a na kolíčky vůbec nebral ohledy. Zaskučel bolestí a vyjel na špičky, ale zůstal rovně stát. Zlepšoval se!

Chytl jsem oba kolíčky a sledoval Willyho reakce. Netušil, co udělám, takže se pořád bál, a dokonce i jeho pěknej ocas už nestál v dokonalým pozoru.

„Tohle máš za to šmírování,“ řekl jsem mu a strhnul mu oba kolíčky bez stisknutí. Bradavky se mu nejdřív natáhly a já chvilku počkal a teprve pak škubnul.

Zaječel, předklonil se a chytl rukama za prsa.

„Stoupni si rovně!“ zařval jsem na něj a přetáhl ho pořádně rákoskou přes vystrčenej zadek. Chvilku zůstal bez hnutí a jen fňukal. Myslel jsem, že to nedá. Nakonec se ale uklidnil a narovnal, přesně ve chvíli, kdy jsem se rozmáchl k další silný ráně. Ruce dal zase poslušně za záda, s hlavou pořád sklopenou.

Sundal jsem mu šátek a podíval do očí. „Dneska ti nedovolím orgasmus. Až příště, jestli si ho zasloužíš! Teď se mi omluvíš za to, žes mě šmíroval a ještě mi lhal, a pak můžeš vypadnout.“

Poděkoval mi, vyblekotal jakous takous omluvu, ještě jednou mi poděkoval za to, že jsem s ním ztrácel svůj drahocennej čas, a začal se oblíkat. Zamyšleně jsem se na něj díval. Dnešní hra byla zase o trochu drsnější než minulá. Snažil jsem se postupně zvyšovat laťku, a navíc mě to fakt začínalo bavit. Celkem příjemná změna poté, co jsem byl většinou jen dole. Sice jsem měl zodpovědnost, ze který jsem nebyl úplně na větvi, ale nic, nač bych si nezvykl.

Postupně se má hra Willym stávala důvěrnější, jak si zvykal, že se ho budu i dotýkat. Pokud čekal, že zůstanu navždy u toho, že bude za trest olizovat mý sperma ze země nebo z mejch slipů, tak se pěkně sekl. Poslední měsíc jsem ho nejradši vyplácel rukou na holou, protože po tom neměl takový stopy jako po rákosce, a navíc mě to prostě rajcovalo. Ta horká červená prdel, žhnoucí pod mejma rukama, byla neodolatelná.

Měli jsme už takovej rituál, když jsem přišel domů. Willy mi jen pomocí zubů sundal boty a pak si klekl a svou oddanost dal najevo tím, že mi začal olizovat nohy. Sám jsem mu to jednou přikázal. Zezačátku mě to lechtalo, ale brzo jsem si zvykl, a navíc jsem z jeho submisivity byl úplně hotovej. Dokázal mi cucat prsty jeden po druhým, olizovat chodidla a lízat nohy klidně až ke kolenům třeba dvě hodiny a málem se u toho udělal. A já si v kalhotách honil péro a nejradši bych se od něj nechal vykouřit, jenomže Górdanův zákaz byl jednoznačnej. Nesměl jsem se před Willym svlíknout a ani s ním mít sexuální kontakt. Jo, jasně, mohl jsem Górdanovi lhát a klidně milýho suba donutit k sexu, jenže já tomu nejúžasnějšímu chlapovi na světě nikdy lhát nedokázal.

Masíroval jsem si jednou rukou koule a druhou honil ocas, a přitom sledoval Willyho, jak jazykem a pusou kouří můj palec u nohy. Dostal to příkazem a už to dělal dobře pět minut s neutuchajícím nadšením.

„Pojď sem,“ houkl jsem na něj.

Zvedl hlavu a přisunul se blíž k sedačce.

„Otevři pusu a pořádně kuř, až kam to půjde!“ vrazil jsem mu do pusy celou ruku s nataženejma prstama. Palec a malíček jsem schoval pod zbylý tři a rozhodl se, že šetřit ho nebudu.

Vytřeštil oči, ale hodně otevřel pusu, takže mu mý prsty vklouzly pořádně hluboko. V prvním momentu ho to natáhlo na zvracení, ale ovládl se, a já v tu chvíli zalitoval, že nemám klíče od Górdanovy skříně s hračkama. Tam bylo několik pěknejch uměláků, na kterejch by Willy mohl trénovat deep throat. A že bych ho rád viděl uslzenýho a uslintanýho s pěkným čůrákem v hubě!

Ta představa mě tak vzrušila, že stačilo pár tahů druhou rukou a stříkal jsem. Rychle jsem si podal špinavý ponožky, připravený na sedačce a vystříkal do nich pořádnou dávku. Pak jsem je hodil na zem a ještě chvíli subíka trápil strkáním prstů do krku, dokud mu opravdu netekly slzy jak hrachy.

„Kouřit moc neumíš!“ vstal jsem ze sedačky a přemejšlel, čím bych ho ještě trochu zdeptal, ale nic mě nenapadlo. Do příště budu muset vymyslet něco, na čem si kouření hluboko do krku natrénuje. Samozřejmě že ideální by byl můj ocas, ale zaprvý by to nedal a zadruhý by mě pak Górdan zabil. A já se měl rád.

„Ohni se mi přes kolena!“ přikázal jsem mu, když jsem si sedl na židli bez područek, na který bylo vyplácení nejpohodlnější. „A nohy pěkně od sebe,“ dodal jsem, protože jsem věděl, že to Willymu vadí. Měl jsem tak výhled na jeho koule i ocas, kterej si při výprasku musel stáhnout dolů. Ten večer dostal třicet na holou za to, že neumí kouřit, a pak musel ještě důkladně olízat a ocucat mý zaschlý sperma ze špinavejch ponožek. Na závěr hry jsem ho poslal klečet do kouta a ponožky jsem mu nechal v puse jako roubík.

Pak jsem na výcvik svýho subíka na pár tejdnů úplně zapomněl. Zkoušky se kvapem blížily a já se musel učit, a hlavně dopsat bakalářskou práci, na kterou jsem úspěšně půl roku kašlal. Měl jsem k ní stoh poznámek z konzultací a existovala asi ve třech víc nebo míň seškrtanejch a doplněnejch verzích, ale finálka byla pořád ve hvězdách. Ještěže jsem si vybral téma, který se mi psalo skoro samo a týkalo se mýho oblíbenýho americkýho spisovatele Williama Faulknera. Jenomže sednout k tomu na zadek a napsat to, jsem musel.

Willy ke mně pořád chodil, ale vlastně jen jako uklízečka. Srovnal vždycky štosy papírů a poznámek, vyluxoval a vyhodil odpadky. Pak na mě sice čekal, ale jen proto, abych ho poslal domů. Jednou večer mě ale napadlo zeptat se ho, jestli neumí psát na stroji. Studoval jsem literaturu a umění vůbec, ale klofání do stroje mě strašně nebavilo a ani jsem to moc neuměl.

„Jasně, že umím,“ usmál se na mě. „Studuju žurnalistiku, jestli sis nevšiml,“ tykal mi, protože to nebylo v rámci hry. Už byl dávno oblečenej a skoro na odchodu.

„Tebe mi seslal sám svatej Patrick,“ rozzářil jsem se. Jestli mi pomůžeš dorazit tu práci, pořádně to oslavíme a pak bude zase čas na hraní.

„V pohodě,“ přikývl. „Z těch tvejch poznámek ale nejsem zrovna moudrej, takže mi to budeš muset diktovat,“ sedl si k elektrickýmu psacímu stroji.

Chodil ke mně celej tejden každej večer a hrozně moc mi pomohl. Dokonce mi i našel v univerzitní knihovně zdroje, co jsem neměl dohledaný, a zejména mi celou bakalářskou práci pomohl sestylizovat tak, že se dobře četla. Jako by psal novinovej článek. Měl opravdu talent, pokud jsem mohl posoudit podle toho, co napsal.

„Fakt dík, jsi třída,“ poděkoval jsem mu. Já sice taky psal a bavilo mě to, ale u bakalářky jsem nemohl zapojit moc fantazie. Strohá literatura faktu. Navíc u stroje jsem nebyl schopnej dát dohromady jedinou souvislou větu. Líp mi to myslelo, když jsem svoje výtvory diktoval a pak z diktafonu přepisoval, jenomže to by trvalo strašně dlouho. Tolik času jsem vinou půlročního flákání neměl. Jo, kdyby tu byl Górdan, to by si rákoska smlsla, ale bez dozoru a výchovnejch lekcí jsem neměl ke studiu tu správnou motivaci.

Když jsme tu práci oba asi třikrát přečetli a uznali ji schopnou k odevzdání, otevřel jsem láhev Górdanovy osmnáctileté Bushmills. Sedli jsme si venku na terase. Byly tam pohodlný ratanový lehátka. Přes prosklený zábradlí byly vidět jachty podél pobřeží a hukot oceánu, tak přívětivej po řevu vln, co jsem znal z domova, byl uklidňující.

„Nechceš mi říct pravdu?“ nadhodil jsem u druhý skleničky.

„Jakou pravdu?“

Vynechal jsem známou odpověď, že pravda je jen jedna, a zeptal se ho přímo, co se stalo poté, co ho spolužáci zmlátili pravítkem.

Dlouho mlčel, až jsem měl dojem, že usnul. Nakonec ale začal potichu vyprávět přesně to, s čím jsem počítal. Dva z těch pěti mazáků si ho pak ještě podali. Nejdřív se pohádali mezi sebou, protože tři se znásilněním nechtěli mít nic společnýho, takže vypadli z pokoje. Zbylí dva pak Willyho fackováním donutili k orálnímu sexu.

„A to je všechno?“

„Ještě mě osahávali,“ dodal po chvilce.

„A proto nechceš, abych se tě ani dotkl?“

„Teď už by mi to asi nevadilo, ale zezačátku jsem si to nedovedl představit. Od těch kluků to nebylo ani trochu příjemný. Mačkali mi koule a strčili mi do zadku obal od doutníku, aby mě co nejvíc ponížili a zdeptali,“ přiznal neochotně.

„Dík, žes mi to řekl,“ zvedl jsem skleničku, ťuknul si s ním a dopil whiskey jedním douškem. Pak jsem koukl na hodinky. Bylo už po půlnoci.

„Zavolám ti taxíka,“ zvedl jsem se z lehátka. Neměl jsem tušení, jak daleko bydlí.

„To je v pohodě,“ zvedl se taky. „Mám to kousek po pobřeží a rád se projdu.“

V úzký předsíni jsme se o sebe bezděčně otřeli a on mi dal letmou a nesmělou pusu na rty. „Jsi první, komu jsem to řekl,“ zašeptal. Pak se za ním zabouchly dveře a byl pryč. A já si šel nalejt třetí skleničku severoirskýho životabudiče, naštvanej na Willyho, že mi hodil na hlavu další tunu zodpovědnosti.