„Seržante, máme tu dezertéra.“Zní to ošklivě, pomyslí si Ethan. Zní to, jako by se někde opaloval na riviéře, ale možná má pravdu.„Cože?“ seržant udiveně zírá na vojína.„On sem přišel a řekl, že je dezertér.“Seržant – vysoký, štíhlý, trochu předkloněný muž si s údivem prohlíží Ethana.
„Máš fakt moc pěkný břicho, Kubo,“ lehce mě do něj párkrát boxne pěstí. Leknu se a zatnu ho. Pak ruku rozevře a pohladí mě po něm. „Takovej 8-pack se jen tak nevidí,“ chvíli na něm ruku nechá ležet a lehce se opře, jak se natahuje pro pití. Neskutečně příjemný pocit, cítit na břiše jeho velkou chlapskou ruku. Úplně něco jiného než od holky.„Uuh,“ vydechnu.
- Vzbudíme Jakuba…, - zašeptal ještě v polospánku Johan, když ucítil, jak ho Hubert svléká do naha.- No tak zase usne, - zasmál se Hubert a opatrně vstoupil do milence.
"Bod pro tebe," ironicky poznamená Marek, "ale jsou tu i jiné důvody, proč na sobě ten ručník nemít," nenechá se odbýt."Ehm a jaké?" zkouší Matěj dostat nějakou jasnější odpověď i na své předchozí nevyslovené otázky."Třeba ti pak nebude tolik těsno," nadhodí Marek jeden z důvodů a ušklíbne se. A taky si ho konečně prohlédnu v celé kráse, domyslí si k tomu.
„Vzdejte se! Jste obklíčeni!“ zaslechne anglicky a vzápětí solidní němčinou. Skloní samopal. Už dřív se s ostatními dohodli, že se vzdají. Sedí někde v Rúrech a vědí, že je konec. Odhodí samopal, pistoli, ruce dá v týl a zvedne se. Je vyčerpaný. Svým způsobem je rád, že to pro něj končí.„Vzdáváme se!“ Hořká slova porážky.
„Je konec, Amine.“„Ano.“„Odcházíme na frontu.“Všechno se v něm sevře. Max na frontě. Nebude dělat doktora jako on v týlu, ale bude v předních liniích. Možná bude zraněn nebo zabit. Kdo ví, co se s ním stane. Bojí se o něho. Hledí na Maxovu velkou ruku, jak hladí Bubiho nos.
„Kromě vás, starosto, všichni.“„Proč já ne?“ vyjede vztekle.Max se nadechne a jednu mu vrazí, až Ethan spadne na zem. Nevěřícně se dívá do modrých ledových očí. „Myslím, že byste měli začít s nakládáním,“ houkne na kolem stojící vojáky.
„Dost. Jestli se někdo vzdálí, zastřelte ho,“ s úsměvem se rozhlédne po vesničanech, kteří umlkli a tisknou se k sobě ještě víc. „Nebo to můžete provést hned. Vzpurnost se trestá a my nepotřebujeme mít vzbouřence na palubě.“Ethan zavře ústa a podívá se po sousedech. Proboha mlčte, zapřísahá je. Začíná mít z toho chlapa divný pocit. Roste v něm nechuť i podivná tíseň, i když nechápe proč.
„Pravé babí léto. Letošní dožínky byly skvostné.“„Díky vám.“ Oba zrozpačití, když si vzpomenou na vyvrcholení dožínek. Noc v trávě plná vášně, touhy a nerozumu.„Jsem rád… Bubi, postůj přece chvilku!“ Bubi si odfrkne a natáhne hlavu k plotu.
- Otče…, - bylo to poprvé, co Jakub takto Huberta oslovil, a toho to podivně dojalo.- Otče, myslím, že už je čas. Nemusíš čekat jen kvůli mně. On už nepřijde. - Hubert viděl, jak Jakub zaťal zuby do spodního rtu. Ale už neplakal. Smířil se snad s tím, že ho Johan opustil? On tedy ne. Věřil tomu, že Johan odjede s nimi.
Ježek si ještě stihl samolibě odfrknout a zachytit Kubův nervózní červenající se obličej, než mu zmizel ze zorného pole a vystřídal jej divný zvuk. Takový kovový, hned poté plesknutí. Než stačil přijít na to, že to byl pásek od kalhot, ozvalo se už něco dobře známého: rozepnutí zipu poklopce."Co to sakra…?" nedořekl Ježek otázku, protože všechno bylo naprosto jasné, zvlášť když se nad jeho hlavou objevil po dnešku již dobře známý Kubův pták.
„To je od tebe milé, starosto,“ ironicky se pousměje. Vytáhne láhev pálenky a dvě skleničky. Do skleniček nalije štědrou dávku a usadí se ve vybledlé flanelové košili na židli. „Tak povídej, co ti dělá vrásky, že jdeš pro radu ke staré bábě?“Ethan chvilku otáčí skleničkou, potom ji do sebe kopne. Potřebuje to jako sůl. Zalapá po dechu a má co dělat, aby potlačil slzy. Síla. „Máme problém. Já mám problém, čert to vem, kdo ho má. Přišel za mnou odboj, abych otrávil posádku.“
Max s úsměvem pozoruje, jak ho pomalu vysvléká. Měl by mu říct: „Rychleji“, ale i on se v tom vyžívá. Začíná mít rád tyhle svlékací procedury. Kdyby tak spolu mohli žít. Celá noc promilovaná. Nemuset nikam odcházet za povinnostmi. V téhle chvíli si nejostřeji uvědomuje, že válka je špatná. Je možná sobec, že uvažuje takto a ne o odloučených rodinách a dalších věcech jako nedostatek jídla, střelná zranění a utrpení. Jenže to všechno už začal brát jako samozřejmost. Někdy se v noci ptá, kdy se to tak stalo.
A pak ho náhle při pohledu na hromadu oblečení napadlo: a proč ne? Proč se prostě neseberu a nejedu s nimi? Co mne tu drží? Jen láska k matce. Je to kruté, ale matka jednoho dne zemře. A zcela jistě by ho pochopila. Ale – stál by Hubert vůbec o to, aby jel s nimi? Vtom mu vytanula na mysli Hubertova věta: až tvůj otec odjede na výroční trh… Jistě mu to řekl úmyslně. Prostě tím naznačil: jestli chceš, víš, kdy vyrážíme. Jestli nechceš…
„Dávejte na sebe pozor!“ zakřičí Diessa, když se Níja odrazí a vzlétne. Darius jim zamává.„Cvič každý den!“ zakřičí i Plateau a mohutně jim mává.„Cvič každý den? Plate, ty mi ho kazíš. Co ho asi budu učit, když přiletí příště?“
Kdyby věděl, že ho jeho manželka vzrušuje asi jako parní válec, možná by to nechal být. Za záchranu jeho nádherné plavovlasé ženy získal povýšení na kapitána, odstranění specializace a zašití do zapadlé posádky. Místo zářné kariéry skončil v mrňavém městečku u ještě menší vesnice nazvané jednoduše Bois. Ve skutečnosti to byl největší dar, který od generála mohl dostat.
„Kdo… Kdo je to?“ vykoktá Darius směrem k Diessovi, ale zjistí, že tam už nesedí. Najednou uvidí černou hlavu, jak se před ním sklání, a než stihne říct cokoliv, jeho úd je pohlcen ústy Diessy. Oči se mu protočí slastí, že nedokáže ani pípnout slabou námitku. Vypne mozek a nechává se unášet dokonalým uměním Níjova otce.
Tonda přestal odpočítávat. Zmatený Honza skutečně vypláznul jazyk a snažil se dosáhnout jím k jeho koulím. Bylo to dojemné, jak se najednou úporně snažil dostat se s jazykem tam, kde ještě před malou chvílí ani ve snu být nechtěl. Tonda to ocenil. I když si myslel, že by mu výchovná rána jen prospěla, mohlo to zase všechno zkazit. Raději se tedy s rozkrokem přiblížil k Honzovu obličeji a umožnil mu udělat to, co tak usilovně naznačoval.
Přesto se tvářil stejně neutrálně jako jindy a s úklonou se zeptal: - Čím posloužím? -- Ještě počkej. Zatím otevři věž a najdi místo, kde je ještě nějaký hák. Pověsíme tam ten pytel. Potom ho pomůžeš zazdít. -- Ano pane. -
„Jen proto, že jsem jejich potomkem, nemusím to dělat jako králík!“ vyštěkne, ale uvnitř se to v něm sevře. Vztekle, aniž vlastně ví důvod, sevře Níjův velkolepý úd do dlaní. Jednu dole, druhou nad ní. Udiveně hledí, že kus ještě přebývá. Tohle nemůže mít v zadku!
Pocity se ve mně střídaly, jak můžu někoho tak nezměrně milovat a při tom nenávidět?! Byl jsem zmatený a smutný, zoufalý z toho, že nevím, co si mám počít. Nevnímal jsem, kudy jdu, pro slzy jsem pořádně ani neviděl, najednou se přede mnou objevila dvě oslnivá světla, ucítil jsem náraz, který mě odhodil, prudká bolest… a pak už nebylo nic.
V Ethanových očích se rozhoří rozpustilý plamínek. Nejraději by ho vzal za loket a vedl si ho. Je pyšný, že má po boku tak nádherného muže, a rád by to vykřičel do světa. „Víš, když jsem ležel opuštěný a samotinký v posteli, snil jsem. Snil jsem o tom, že tě vezmu do divadla, potom by následovala projížďka autem s výhledem na osvětlenou Temži. Doma po projížďce bych naservíroval šampaňské při svíčkách a ulehli bychom do voňavých pokrývek. Milovali bychom se pomalu a lenivě nebo naopak divoce. Ráno bych tě probudil polibkem na tvé rozkošné rty.“
Hubert už ležel, i když nespal, když do srubu vlétl holub. Opatrně ho vzal a sundal mu z nožičky lístek. Otec má Jakuba. Jede k tobě. Pokud můžeš, skonči to rychle. Na kolenou prosím, buď aspoň ty milosrdný.Hubert zbledl.
„Přijď!“ zvolá jednoduše mistr a rozpřáhne ruce. „Zde je tvá panenská oběť! Najez se jeho těla, napij se jeho krve, vylij své semeno do jeho těla. Je pro tvou potěchu!“ Katafalk se pohne, objeví se černá ruka s dlouhými drápy…
A odsunul se s židlí od stolu a já viděl, že je ne polonahý, jak se zdálo, ale úplně nahý. Hned jsem ho napodobil a další necelou půlhodinu jsme se věnovali každý sobě, ale jen pro toho druhého. Za ty dlouhé měsíce odloučení, jen krátce přerušovaného, jsme v tom nabyli už značné praxe. Jozífek byl asi dost unavený, protože mu to trvalo dlouho, ale když jsem si po svém vyvrcholení se smyslně přimhouřenýma očima labužnicky olízl prsty, skončil velmi rychle.
Strana 91 z 95
