- Pane, milostivý pane…, - vytrhl ho ze vzpomínek vrátný, celý udýchaný. - Copak? Co se stalo? - - Milostivý pane, pan Hubert přijel a s ním… - Víc Samson neslyšel. Vyskočil z křesla jako mladík a běžel ven. Tam bezeslova padl do náručí zarostlému obrovi a samým dojetím a radostí mu do očí hrkly slzy. - Můj bratře, tak ses přece jen vrátil… Můj drahý příteli… - Josef stál u okna a díval se na to vřelé přivítání. A v jeho duši se poprvé za deset let zachvěl podivný neklid…
- Och, pane, co se vám to stalo? To muselo bolet… - Samson se na chlapce podíval. Naprosto nechápal, o čem to mluví. Bezděky sledoval Josefův pohled do svého vlastního klína. A pak se rozesmál málem nahlas. - Ne, ne, to není zranění. Tomu se říká obřízka. To mají všichni Židé. - - Nebolí to, když se to dělá? - - Nevím. Bylo mi několik dní. Nic si nepamatuju. - Josef váhavě vztáhl ruku. Samson zachytil tázavý pohled a přikývl. Ucítil opatrný dotek Josefova prstu.
Vážení a milí,po přečtení Strážce se mne několik lidí zeptalo: a co před tím, jak se setkal Samson s Hubertem? A co bylo dál? A tak si dovolím své vyprávění doplnit. Snad se vám bude líbit.
„Tak jsem tu… to nemyslíš vážně?!“Krabice mi vypadla z rukou a nepříjemně zachrastila o podlahu.„Já… koupím ti nový!“ Spěšně jsem polkl toho sladkého prevíta, co všechno způsobil.„Myslíš, že ti to projde tak snadno?“ John se nebezpečně přibližoval. Zmohl jsem se na ústup, až jsem zády vrazil do skříně. Přiblížil se těsně ke mně.
- Jseš snad Matka Tereza? Stejně mu asi jde víc o sebe než o tebe. - - Proč si to myslíš? - - Pokud mne paměť neklame, je z děcáku. Potřebuje někoho, ke komu se upne. On totiž neumí žít sám. Nedokáže to. - - No to máš asi pravdu. A co s ním podle tebe mám udělat? - - To nevím. A nechci řešit toho kluka, ale nás dva. Vrátíš se? - - Myslíš, že bych měl? - - Byl bych rád. Opravdu. -
- Jarku, padej se oblíknout a už mě neštvi. Něco jsme si domluvili, ne? - utrhl se na zrzečka, když se přišel do kuchyně napít "oblečený" jenom do mini ručníku. - Jenom jsem měl žízeň. - - Tak sis mohl nejdřív zajít z koupelny pro pyžamo, ne? A aspoň nekecej. Víš, že to nemám rád. - - Přehnete mě přes koleno a… - - Mám dojem, že občas by ti to nebývale prospělo. -
Chlapec se plaše zeptal: - Co se stalo? Vy přece nepijete? - - No tak už piju. - - Proč? - - Co myslíš? - - Vy jste se pohádali? - - Ó, to nikoliv. Jenom jsem byl elegantně odkopnut. Tak elegantně, že ani nikomu nestálo za to, aby mi řekl, že jsem tak nějak nadbytečný. Nebyl to hezký pohled, jestli mi rozumíš. -
Nejmladší po něm se podívá, potom se osmělí. „Jmenuji se Layen, to je Leon a Lucian je v komůrce. Kdo jsi ty, pane?“ optá se tichým milým hlasem, který se vryje do princova srdce stejně jako tmavomodré oči.„Jmenuji se Raien a jsem princem zdejšího království.“
Lucas si se začátku připadal jako vetřelec. Potom se ale pomalu sžíval se svou novou rodinou. V prvních dnech se Huberta trochu bál, ale brzy zjistil, že tenhle hromotluk má zlaté srdce. Když ho vídal, jak skoro mateřsky hladívá Jakuba, jak opatrně překračuje psy a chová kotě, cítil podivné šimrání v břiše.
Tom potřeboval Alexe co nejvíc uvolnit a ten mu v tom snaživě pomáhal. Jeho zadek byl vyloženě nadržený na Tomovo tvrdé péro, ale ten nespěchal a neochvějně hloubil cestu dál do Alexova těla. Nesmí být nejmenších pochyb, že do něj pak vjede jako nůž do másla. Alex ale stále vycházel Tomovi vstříc a při tom vydával tak rajcovní zvuky, že se Tom málem nezvládl udržet. Narvu ti ho tam až po kořen, oznamoval v duchu Alexovi.
Venca sledoval jejich výměnu s rozpaky. Kdyby nevěděl, co Dan Honzovi včera udělal, určitě by ho teď litoval. Taky vůbec netušil, co se Honzovi honí hlavou. Na jednu stranu se toho bál, ale na druhou, a zvlášť při pohledu na nahého Dana, ho celá situace začala v obou slova smyslech vzrušovat. Do jeho hlavy se teď vkradlo slovo visící všude kolem ve vzduchu: odplata. Celým tělem mu projel podivný pocit. A nejspíš proto udělal něco, co by od sebe ani sám nečekal…
- Josefe! Josefe, co jsi tam dělal? -Leknutím až nadskočil. Samson mu položil ruku na rameno. Byl podivně rozechvělý a zvláštním naléhavým hlasem se znovu zeptal: - Co jsi tam dělal? -- Nic, já jen… chtěl jsem se na něco podívat… -
„Tu máš buzerante posranej,“ začal na mě řvát ten chlap, co na mě skočil, a povalil mě na zem, „chlapi, dělejte, zmlátíme ho!“Z křoví vylezlo dalších pár týpků, kteří neváhali a začali do mě kopat a různě nadávat.„Kreténe!!“ řval jeden.„Všechny by vás měli vyvraždit!!“ řval druhý, ale dál už jsem slyšel jen pár výčitek, protože ta bolest byla tak ukrutná, že jsem ztratil vědomí.
Samson svýma chytrýma očima pozoroval oba chlapce. Jak se na jediné Hubertovo slovo zvedli. Mladší unaveně vypadal, to jistě. Starší ale ne. Spíš to vypadalo, že má potřebu mladšího ochraňovat. Muž přemýšlel, jaké mají ti tři mezi sebou vztahy. Přijatý syn… Tak to už jistě… Ten mladíček s dívčí tvářičkou a očima jako koloušek nevypadá jako dobyvatel dámských srdcí. Spíš pánských klínů.
Dotýkat se Tomova těla Kosťu náramně bavilo. Po Tomově krásně opálené hladké kůži klouzaly jeho ruce přes vypracované svaly. Na tváři mu hrál mírný úsměv, když pozoroval, jak Tom přivřel oči. Ještě by ten kocour mohl začít příst, napadlo jej. Jak se Tom přisunul blíže, ujistil se, že boule na jeho šortkách nevznikla jen náhodným srovnáním látky. "Možná bych tě na oplátku mohl učit masáže," navrhnul Kosťa.
A najednou strnul s prstem nad písmenkem a neodvážil se otočit. TEN HLAS!!! To byl TEN HLAS! Zkreslený televizí, ale byl to on. Poznal by ho i mezi tisíci. Poznal by ho i po letech. To byl sametový hlas tajemného Harlekýna.
- Co mi to děláš? - šeptal vystrašeně.- Miluju tě. -- Ale co to děláš se mnou? Co se to děje? -- To znamená, že se to tvému tělu líbí. Ty to možná ještě nevíš, ale tvé tělo už ano. -
Šli vedle sebe nočním městem. Když zahnuli do tiché uličky, Dan se zarazil.- Kam to jdeme? -- Přece ke mně. Myslel jsem… Dane, Dane počkej! - chytil odcházejícího Dana za ruku.- Ale no tak. Můžem si přece sednout a povídat si. Otevřu víno. -
- Můžu tě na něco pozvat? -Překvapeně zvedl hlavu. Před ním stál vysoký muž a usmíval se. Výraz tváře, to jak se usmíval, postoj, způsob, jakým mu položil ruku na rameno, jak se usmíval a jak nakláněl hlavu mírně na stranu – to vše dávalo jasně najevo, o co tomu muži jde.
Konečně jsem dorazil na náměstí, Pride byla již v plném proudu. Všichni se vlnili a tancovali do rytmu hudby. Všude byly barevné vlajky, slogany a znaky. NÁDHERA, jinými slovy se to nedalo popsat. Líbilo se mi to až do chvíle, než jsem uviděl nějakého kluka, který jakoby Adamovi z oka vypadl. Je to on? Není to on?
-Pojedeme do města?--Ano. A slibuju, že si tam odpočinete a vyspíte se pár dní v posteli a pod střechou v teple.-Hubert se zasnil. Viděl se mezi přáteli při procházce městskými ulicemi, při veselé pijatice i v loži. Tam byl doslova "mezi" přáteli. Zasmál se tiše té vzpomínce.
Rozepnul pásek, kalhoty měly ještě nad puntem jeden knoflík. Zakryl svým tělem výhled na kapitána a najednou šmik, už ho měl v ruce.„A to se podívejme. Jak se opovažuješ přijít ke kapitánovi s chybějícím knoflíkem?“Kalhoty spadly na zem, košile jen způli zakrývala můj pyj.„Bez knoflíku, a co to vidím, bez spodního prádla. To už volá po potrestání!“Obcházel mě dokola a kapitánovým ukazovátkem nadzvedával košili.„Co to má znamenat?“
"Ty hnusoba! Pozri sa, ako si mi zašpinil izbu, to si umyješ jazykom a potom dostaneš ďalší trest!" vykríkol na mňa pri pohľade na ostriekanú plachtu na posteli. Vylízal som všetko do poslednej kvapky. Následne mi dal okolo krku obojok, pripojil vodítko a rozkázal mi po štvornožky ísť, kam ma zavedie.
"No, to jo, asi jo," šeptal Mirek. Líbil se mu ten pocit, kterej zažíval, ale stále to nechápal. Chvíli bylo ticho. Pak ho napadlo se zeptat: "Hele, a tobě se postavil… ze mě?"Mirkova otázka Jirku naprosto zaskočila. Hlavou mu lítaly všemožný zaručeně správný odpovědi, který by nepřiznávaly pravdu, ale zároveň by vedly k cíli, ale stejně ze sebe dokázal vyplodit jen: "Heh…, já… nevim." Jeho tváře zbrunátněly zas o trochu víc, pokud to bylo vůbec ještě možný.
Voda mu chmury odplavila, přiběhl usměvavý a uvolněný. Žuchl do písku na slunci a kapky na jeho ohanbí zářily jako diamantová čelenka. Seděl jsem a pozoroval ho. Určitě můj pohled cítil, ale rozvalil se ještě více, jakoby na truc. Vzal jsem do hrsti kamínky a začal se strefovat. Do čeho? Hádejte. Až na potřetí se to podařilo. „Trefa!“ zavolal a já už byl zaměřený.
Strana 90 z 95
