Rytíři ze Zvonu II – kapitola 9

Večer proběhlo rozloučení. Shledají se, dá-li Bůh, na podzim. Ráno karavanu vyprovázel celý přístav. Taková tu dlouho nebyla. Víc jak stovka koní a skoro sedm set velbloudů. Pastviny s dobytkem mizely a k večeru už převažoval písek s ostrůvky trav, keřů a stromů. V savaně se v noci odpočívá. Tou dobou se pohybuje většina nebezpečných zvířat, která by mohla zaútočit.

„Proč většinou jdou velbloudi v řadě za sebou? Nebo tady snad ve dvou?“ ptal se Jakub Netuna.

„Jsou zvyklí od mala. V poušti se používají po staletí stejné stezky, které mají pevný základ. Vedou někdy i oklikou a vyhýbají se nebezpečným místům. Taky sledují případné studny a oázy. Stejné stezky vedou i savanou. My je kolikrát nevidíme, ale velbloudi, co tady chodí desítky let, je znají. Ví, kde se mohou pást, kde jsou keře a stromy, co nejsou jedovaté. Umí se při nebezpečí semknout do skupin nebo na noc zakleknout vedle sebe.“

„To my musíme dávat pozor na koně. I tak se někdy stane, že spasou něco, co je nebezpečné. Na naší první plavbě jsme ztroskotali na jednom ostrově s jedovatými kapradinami. Tady nás také neustále někdo upozorňuje, co nesmí. Ale většinou to nebezpečné je i hořké. Dost si už zvykli.“

„Za savanou rostou jiné druhy, je líp se vždycky zeptat místních. Nejlíp všechno znají Bambarové. To jsou ti, co nosí nejpestřejší oblečení. Taky mají různé ozdoby, náušnice, náhrdelníky a tenké kovové náramky. Sice jsou všichni muslimové, ale stejně vyznávají svoje bohy.“

Lukášova karavana byla uprostřed. Jeho muži jeli v hloučcích kolem a různě přejížděli. V čele Lukáš s Martinem a Netuno, v závěru vždycky Hanek s Jáchymem. Teď se sjeli u mátového čaje. Roznášel ho malý Tonbo, který se uvelebil na jednom velbloudu, co nesl kuchyňské nádobí a potraviny. Na zádech okolo hrbu byla ohrádka z proutí. Taková kukaň pokrytá nepromokavou látkou. Před ní měl sedátko a užíval si kolébavé chůze svého dromedára.

„Clea mi připadá malátná, už ji prohlížel Jáchym a Ludvík, bojím se o ni,“ sděloval jim Zdislav.

„Bude lépe přesednout na jiného koně, jak to vypadá?“ otočil se Lukáš na Jáchyma a Ludvíka.

„Zatím jsme žádné problémy neměli. Zažila daleko větší horka, spíš to vypadá, že něco bylo včera ve stájích v potravě.“

„Je to kolika?“„Nevypadá, není zdutá, hlavou k břichu neukazuje.“

Netuno zavolal jednoho z domorodých jezdců. Od hlavy až ke kotníkům byl omotaný v něčem, co připomínalo beduínský hajk, jen velmi pestrý, kde převládala červená. Na pásu měl zavěšený arabský meč a v ruce dlouhé kopí.

Seskočil ze svého koně a prohlížel klisnu. Pak rozhrnul hřívu. Volal je. Kousek od sebe byla přisátá veliká klíšťata už plná krve. Z torny na opasku vyndal dřevěnou nádobku. Z ní nabral na klacík mast zelené barvy a klíšťata potřel. Hned taky řekl, ať prohlédnou své koně. Martin prohlížel Auru, té klíště vyhryzla mangusta. Ale tato vypadala jinak. Na Clee klíšťata odpadla a muž je rozmáčkl kamenem. Další už nenašli, ale podívají se při další zastávce.

„Musíme se také večer prohlédnout,“ ukazoval Jakub.

Mezitím se ještě vrátil domorodec a přinesl jim dvě nádoby z tykví a další nádobku s mastí. V tykvích byla ne zrovna vonící tekutina. Ukazoval natřít kotníky, ruce, krk. Nesnáší to ani štíři a hadi, večer a ráno. Poděkovali.

Krajina se moc neměnila, trávy, které se po pár deštích začínaly zelenat, spousty malých dužnatých keříků kvetoucích od bílé po červenou, větší keře převážně ostnité a ploché koruny akácií. Večer se dostali k písčině s pásy skal. Jejich doprovod, Bambarové, pomohli postavit tři stany. V jednom spal Lukáš s chlapci, ve druhém Najam, Netuno s malým Tonbem a Ludvík, ve třetím ostatní. Po hodinách se střídali ve hlídkách. Udržovaly se ohně. Poblíž měl stan vůdčí šejch, večer se setkali u čaje a datlových koláčků.

„Tady je klidno, v noci nás nikdy nikdo nenapadl. Jsou tu hyeny i lvi, ale drží se dál. Velbloudi se dokáží i bránit nohama a takové kopnutí může šelmu i zabít. Jsou zvyklí i koně. Jak se úplně setmí, začnou dělat rámus na akáciích doteď spící komby ušaté, takové malé opice s dlouhými ocasy. Živí se nočním hmyzem, plody a mízou z akácií. Objeví se myši, tarbíci, ježci. Netopýři. V noclezištích se hadi nedrží. Nemají tu klid ani kořist. Čím dál to bude horší. Největší nebezpečí je u řek. Hroši, buvoli a krokodýli. To bude až u Senegalu. Na noc si natáhněte hedvábí.“

Většina domorodého doprovodu a velbloudářů spala u ohňů, obličej překrytý šátky. Zatím se tady moc létavého hmyzu nevyskytovalo. Zato se ozývaly komby. Místy jako pláč, pak veselé vřeštění. Z dálky bylo slyšet vytí hyen a štěkot šakalů. Aura nejevila žádný nepokoj. Ráno sprchlo, ale když vycházeli ze stanů, slunce je už vysušilo. V trávě vykvétaly nějaké zřejmě cibulky, jak se přesvědčil Jakub se Zdislavem, když se jednu snažili vykopat. Byla hluboko. Využije pár dešťů, vykvete, uzrají semena a všechno pak na půl roku zmizí. Krajina se počala měnit.

Netuno všem ukazoval keře a stromy, a jak je domorodci využívají.

„Tohle je hanza (Boscia),“ ukazoval veliký keř se zbytky žlutých bobulí v malých hroznech. „Uvnitř jsou semena, co se máčí a suší, loupou a mele se z nich mouka.“

„To se nasbírají, plody nejsou nijak velké,“ divil se Hanek.

„Všechno dělají ženy, okolo jídla je nejvíc práce.“

Dál rostly zatím holé stromy s rašícími listy.

„Bambava (Detarium), úplný poklad. Ochutnejte mladé lístky.“

„Chutnají spíš jako zelenina,“ mínil Ludvík.

„Jí se listy, mladé výhonky, ale i květy a kořeny. Ze semen se také po úpravách mele mouka. Stromy vydrží i velká sucha a kolikrát zachránily spoustu životů. A ještě ty keře, to je gangu (Grewia), jedlé jsou plody, pár tady je.“

Šli je natrhat Zdislav s Nicolasem.

„Jsou jako shluky žlutých třešní, no jde to.“

„Dají se sušit a vaří se s prosem nebo čirokem na kaši.“

Vyjeli na podlouhlý hřeben směřující k jihu. Dojížděli karavanu. Dole bylo údolí s jezerem. Na jeho okraji viděli stádo slonů a dál v jezeře hlavy hrochů.

„Velbloud je sice kus masa, ale slony jsem si nepředstavoval tak velké,“ divil se Martin.

„V Asii jsou indičtí sloni, jsou menší a mají i menší kly a uši. Pracují s nimi v lesích a taky vozí náklady i lidi,“ dodal Jáchym.

„Tihle jsou divocí, ale nás si nevšímají.“

Z vody vylezl jeden hroch a válel se na břehu v bahně.

„Pořádné prasátko, vypadá mile a neškodně,“ smál se Martin.

„Při tom je to nejnebezpečnější zvíře Afriky. Ale tady nám nic nehrozí. Nemají rádi písek a kamení. Ve vodě tráví většinu života.“

Všichni se rozjeli. Savana byla na úbočí zcela vyprahlá, zato níž se už všechno krásně zelenalo. Z dálky byly vidět vysoké stromy a taky zvláštní obry.

„Dnes přenocujeme v osadě. Mají tam říčku a políčka, taky pastviny. A ty obrovské stromy s bachratými kmeny jsou baobaby. Některé jsou duté a mají prý tisíce let. Bydlí v nich i početná rodina. Už z dálky jsou vidět plody. Jsou tvrdé, uvnitř je bílá nakyslá dužina, ze semen se lisuje olej, z kůry se pletou šňůry a lana. Když všechno vyschne, je i zásobárnou vody. Neublíží mu oheň. Je to posvátný strom.“

Jak jeli blíž, objevily se kozy, u říčky pásly děti místní skot, krávy Nguni, velká zvířata s tmavou pokožkou. Aura poštěkávala na psy. Hned se všechny děti hnaly ke karavaně. Každý dostal nějaký pamlsek. Jeli bokem od vesnice, kde byly ohrady z trnitých větví. Kolem zelená tráva a z vydlabaných kmenů napajedlo z říčky. Taky stání pro koně a stejné hliněné chýše, jaké viděli ve vesnici. Všechny stavby kruhové se střechami z trav, které měly kuželovitý tvar. Několik ohnišť i s kovovými rožni. Trvalo dlouho, než se všechna zvířata dostala na místa. Napájeli se koně. Kuchaři karavan se pustili do přípravy večeře. Rozdělili si jednotlivé chýše. Nejdřív se v každé rozdělal malý oheň a vhodilo listí z keřů, co rostly kolem. Bylo třeba vypudit nevítané hosty. Pavouky, ještěrky, hmyz, případně hady. Oba šejchové s Netunem, Lukášem, Martinem a Najamem zašli za místním nejvyšším představitelem zdejšího klanu. Přijali pohoštění, předali dary a zaplatili za nocleh, pastvu a vodu. Koupili tele a kozu. Naopak přivezli rýži, pšenici, ječmen a sůl.

V jejich ležení si pak popovídali s cestovateli. Jezdí tu už léta, ale nijak se s obyvateli nesblížili. Vychází si vstříc, je to pro všechny výhodné, ale to je vše. Teď bude několik nocí ve stanech, než dorazí k nějaké osadě. Je tady i výborná voda, ale mimo domorodce ji celou cestu nepijí. Stejně jako templáři. Jen jako čaj, polévku nebo převařenou. Stalo se, že lidé po vodě i zemřeli. Poseděli u ohně, pečená koza i tele byla skvělou pochoutkou. Jejich doprovod měl hummus nebo vařenou rýži a kousek masa.

Velbloudi vyjížděli ještě skoro za tmy. Netuno jim ukazoval další stromy, karité neboli máslový strom (Vitellaria) a neré, známý i v Evropě jako svatojánský chleba.

„Z plodů tohoto velikána se dělá velice pracně bamboucké máslo. To jsme viděli u Růžového jezera. Tedy zase ze semen.“

Stromy byly veliké a právě jim po odkvětu rašilo červené listí, které pak zezelená.

„Taky se z něj z listů střásají housenky motýla (martináč), co se suší a je dobrou náhradou masa.“

„Housenky a navíc sušené, ale u nás se jedí na venkově chrousti. Není nad prase,“ uculoval se Martin a Hanek přitakal.

„Můžeš si nějaké ulovit, ještě tak týden a už nějaká savanová prasata potkáme.“

„To jsi mi zvednul náladu.“

„Ještě vám chci ukázat svatojánský chleba, ten znáte, ale tady se ze semen dělá sumbala, kořenitá příloha do polévek.“

„Mi stačí, když je v polévce pepř, trochu cibule a česneku a pořádný kus masa, tak až budou prasata, nezapomeň upozornit. Konečně, máme v listí kus žeber od včera. Raději si hned dáme. Ranní velbloudí jogurt s datlemi nebyl nic moc.“

Taky se hned opečená žebra vybalila. První dostala Aura, pak se na všechny zbytek rozpočítal.

„Co Clea, je jí líp? Myslíš, že to bylo těmi klíšťaty,“ ptal se Nicolas.

„Už je klidnější, bál jsem se, ale na takové cestě se může stát cokoliv, to vím.“

„Člověk si zvykne. Taky už ti nevadí Jáchym s Hankem, když se milují,“ usmál se Nicolas.

„Pořád se stydím, ale naše noci jsou krásné.“

„Pojedeme tak snad měsíc. Někde u těch dolů je prý město.“

„A v něm ten, co máme přivézt.“

„Moc tomu nevěřím. Třeba už je někde jinde, nebo ani neexistuje.“

„Že by se dva králové hnali za přízrakem?“

„Chlapci,“ volal na ně Martin. „Pojďte si dát lok vína a malý Tonbo má velkou konvici studeného mátového čaje.“

Večer se dostali k tábořišti mezi skalami a savanou jen s několika keři.

„Budou třeba zesílené hlídky. Vpředu jsme viděli lvy,“ sděloval šejk.

„Byly slyšet i hyeny. Ty bývají ve větším stádu a jednou nás napadly,“ doplnil ho jeden z domorodých jezdců.

„Dřeva máme dostatek. Netřeba se bát, ale buďme připraveni.“

Taky už k večeru uviděli skupinku lvů.

Jáchym zvolil zápalný šíp, který se zabodl kousek od nich a vzplál.

Rychle zmizeli. Zato hyeny se pokusily na dvou místech. Jednu skolil oštěpem muž z doprovodu. Další Hanek a třetí, blízko jejich stanu, zasáhl šípy Nicolas. V noci bylo slyšet zvláštní bubny.

„Všude už ví o tobě, králi. Svolávají veliké vojsko,“ ukazoval Netuno Martinovi.

Po několika dnech se dostali opět do blízkosti vesnice. Cestou byla osamocená studna, kde napojili koně. Pro ty se voda vozila v měších. Zdejší obyvatelé byli pohostinní, hlavně také proto, že pár mužů z doprovodu odtud pocházelo. Baobaby byly obrovské, hlavně široké, některé až sedm sáhů v obvodu. Ty byly duté a sloužily jako obydlí. Protože místní muži doprovázeli karavany, ze svých cest přiváželi všechno, co by zde mohlo růst. Od Středozemního moře, stejně tak od Rudého i od Atlantického oceánu. Nejvíc všichni ocenili vodové melouny, šířené muslimy jako postní jídlo. Citroníky, pomerančovníky, datlové palmy, z jihu africké olejné palmy, kterých tu měli vysázený celý les. Veliká kulovitá plodenství byla odseknutá na hromadách a čekala na zpracování. Z dužiny plodů se lisoval olej, stejně tak z jader. Pokrutiny po vylisování sloužily jako krmivo pro dobytek. Z mízy se vyráběl cukr, víno i ocet. Z oleje i svíce. Z listů se pletly rohože a různé brašny. Využilo se i dřevo na stavbu. Byly tady i jujuby, argánie a všechny užitkové rostliny a stromy, co zatím viděli. Ale i okrasné tamaryšky, oleandry a růže. Taky se tady usadil židovský obchodník, kterému vezli spoustu zboží a on měl zase připravené jejich produkty. Zde se zdrží dva tři dny.

To přímo vybízelo k lovu. Tady bohužel žádné písemnosti nebyly. Lidé byli negramotní, jen ti, co jezdili s karavanami, ovládali částečně několik jazyků. Tak aby se domluvili. Jinak nebylo zvláštností, když další osada mluvila zcela jinak. Proto se na lov vypravili všichni. Doprovázet je budou místní. Je třeba se vyhýbat slonům, hrochům a buvolům. U vody nebo bažin krokodýlům. Za vesnicí přejeli přes nízké, ale strmé hory a před nimi se otevřela široká, řídce porostlá savana. V dálce viděli řeku vytékající z jezera. Taky tím směrem se pohybovalo několik slonů. U vysokých akácií se pásly první žirafy, kolem antilopy a několik zeber.

Místní lovci se domlouvali. Chtěli ulovit žirafu a zebru pro jejich kůži. Zebry loví oštěpy z koní. Žirafu je nutné zasáhnout otráveným šípem. Nebude špatná ani antilopa. Rozdělili se na tři skupiny. Jedna sjede mezi jezero a řeku, druhá zprava, ostatní pojedou dolů přímo. Tady se uplatní luky a oštěpy. Pak lovecké tesáky. Půjde o rychlost. K žirafám sjížděli dva místní s otrávenými šípy. Pár jich dali Jáchymovi po domluvě s Netunem. S ním jel Hanek, Zdislav a Nicolas. Taky tři muži od Brynna. Uprostřed byl Lukáš, Ludvík, Jakub, místní a další Brynnovi. Zprava, kudy se předpokládalo, že bude vše utíkat, byl Brynn, Netuno, Martin a Najam. Nahoře zůstali místní u pár velbloudů, odvezou pak kořist. S nimi i malý Tonbo. Rozjeli se. První si jich všimly antilopy. Nejdřív se rozprchly na všechny strany, pak se daly vpravo. Jednu hned zasáhl oštěpem Najam. Utíkala sice dál, ale skolil ji Brynnův šíp. Muži s šípy na žirafu sice vystřelili, ale zřejmě se ani jeden netrefil. Zato Jáchym zasáhl krk.

„Uběhne kus, ale pak klesne,“ volali na něj lovci. Hanek zasáhl zebru s oštěpem. Přidali se další s šípy. Druhou zasáhl Lukáš a Ludvík šípy. Martin skolil antilopu. Ty taky zvolily útěk přes řeku. Najednou jedna jakoby vylétla do vzduchu a zmizela.

„Krokodýli, pozor krokodýli u vody,“ volal Netuno.

K vodě taky doběhla žirafa a skácela se do trávy. Všichni se tam rozjeli. Ostatní zvěř prchla. Dolů sjížděli vesničané s velbloudy pro úlovky. Všechno bylo velice rychlé. Když dorazili k žirafě první jezdci, cloumal s její nohou krokodýl a snažil se jí stáhnout do vody. Asi půldruhého sáhu velký. Na vodě byli vidět další dva, co se přetahovali o antilopu.

Několik mužů vrazilo své oštěpy do napůl otevřené tlamy s obrovskými zuby, co stále svíraly nohu žirafy. Zabil ho až zásah přes oko. Všichni se věnovali připevňování zeber a žirafy na sáně z větví, co potáhnou velbloudi. Odsud k jezeru neviděli, ale hlídka jim hlásila klid.

Najednou se ozval praskot větví u řeky a z křovin se vynořil obrovský buvol. Tak to bylo smrtelné nebezpečí. Okamžitě všichni sahali po lucích a snažili se dostat na koně. Velbloudi už byli s kořistí kus dál, někteří zůstali u krokodýla. Velcí staří býci jsou samotáři. Pasou se v noci. Někde tady odpočíval a lovecká vřava ho vyrušila. Měl obrovské zahnuté rohy. Smrtonosnou zbraň. Trochu se sklonil a rozběhl proti prvnímu koni v cestě s místním lovcem. Ten hodil oštěp, ale minul. Byl ovšem blízko a překážel ve střelbě luky. Taky Martin odvolal Auru, mohli by ji zasáhnout. Teprve když kůň odskočil, sneslo se pár šípů. Hned poblíž byl Nicolas a zvíře se obrátilo proti němu. Uhnul a zasáhl jeho krk. Kůň se snažil vyhnout a Nicolas spadl na zem. Ke zvířeti už přijížděl Martin s Jáchymem. Nejblíž byl Zdislav, vytasil scimitar a otočil se proti buvolu. Projel s Cleou jen půl stopy od obrovských rohů, sehul se a mečem proťal kus hrdla. Z rány se valila krev, ale zvíře se těsně u Nicolase otočilo k pronásledování Zdislava, který napínal luk a snažil se uskočit. To už tu byl Jáchym, co za ruku vyzvedl Nicolase, a Martin zasekl svůj meč do krvácejícího krku. Zvíře se svalilo, ale stále kopalo nohama.

„Nechoďte k němu, dokud nezhasne,“ varoval všechny Jáchym.

Nicolas hledal Zdislava. Ten seskočil a objali se.

„Kdyby tě…, nemohl bych žít bez tebe.“

„Díky, díky.“

Už byli u nich Jáchym s Martinem.

„Ty že nejsi lovec? Líp bych to nedokázal,“ poklepal mu po ramenou Jáchym.

„No vítej mezi nás, skvělé,“ chválil ho Martin.

Od odvážené zvěře se vrátil Lukáš s Jakubem.

„Netuno, pošli sem další na odvoz. Pohlídáme, kdyby zase vylezli krokodýli, ale asi jim antilopa stačila a další tady nejsou.“

Na tak úspěšný lov tady nebylo pamětníka. Ze všech zvířat se odeberou části jako oběti k usmíření bohů.

„Bude se jíst i žirafa? Byla otrávená,“ staral se Jakub.

„Jed se rychle rozkládá, zítra po něm nebude stopa. A ničí ho i oheň,“ uklidňoval ho Netuno.

Nejdůležitější byly ovšem kůže.

„Zebry chutnají jak osli, antilopy znáte, žirafa tak trochu jako hovězí, buvol se asi naloží a vyudí, bude tuhý a krokodýl je lahůdka. Jako kuře. Z toho se používá hlavně maso z ocasu.“

Kůže se opatrně stahovaly za pomocí škrabek a obsidiánových nožů. Ostatní hned zpracovávaly ženy. Lovci si dali koupel v lázni. Voda z potůčku nanošená do dřevěných kádí. Pak rovněž dřevěné hrnky. Namydlit mýdlem z oleje palmy a spláchnout. Jak jednoduché. Oblékli pak jen barevné tuniky a přes ně pásy s meči. Nikdo neví, co se může přihodit.

Navštívili místní vědmu a strážkyni starých rituálů. Stařenka byla zahalená v barevném hábitu. Měla jen holé ruce s desítkami různých náramků. Na hlavě vyšívaný mandíl s všitými malými kostičkami. Každý přinesl dar. Kus pečeného nebo vařeného masa, ovoce, prosnou kaši. Vše pokládali na zem před ni, kde seděla. Když položil svůj dar Martin, stařenka se zvedla, otočila a pak mu na krk zavěsila několik palců velký, zřejmě zlatý přívěšek. Poklekla před ním a sklonila se. Něco řekla. Netuno s pomocí místního mladíka překládal.

„Mluví zapomenutou řečí z dřívějších dob Ghanského království. Řekla ti: vítej doma, jatigi, bubny už mluví několik nocí, zavolej paní země, co stvořil Roog. Myslí tím Auru.“

Ta, než stačil písknout, se objevila vedle něj. Stařenka se jí uklonila.

„Přeje nám dobrou cestu.“

Pokračovala večeře. Krokodýl byl skvělý. Pil se nápoj ze zkvašených datlí a jujub s nějakými přísadami. Všichni byli v povznesené náladě. Spánek v hliněných chýších poskytoval dosti soukromí.

„Nevím, jak ti poděkovat, Zdislave, nevím, zdali bych měl v sobě tu sílu a odvahu udělat něco takového.“

„To nebyla odvaha, ale strach a hrůza, že tě ztratím. Jsi mým životem,“ Zdislavovi tekly slzy.

„Je dobře, jsme spolu a nic nás nerozdělí.“

Zvenku ještě doléhal hlahol hodujících.

„Ten přívěšek je zlato. Uprostřed je vlk, kolem ornamenty nebo neznámé písmo,“ Jakub si prohlížel Martinův šperk.

„Dřív jsem se tomu smál, dnes se nechám vést osudem. Musím obdivovat Zdislava. To jsem od něho nečekal.“

„Myslím, že je to hlavně láskou.“

„Doufám, můj pane, že tvá zranění jsou vyléčena. Viděl jsem tě střílet z luku.“

„Něco mi říká, že jim není konec. Ale mám tebe, Martine, není to nadarmo, že v tobě vidí krále. Jsi rozeným vůdcem.“

„Netoužím jím být. Raději bych střílel husy na ostrovech v Nevers nebo jeleny u Zvonu. Ale jsem s tebou, můj Lukáši, a s Jakubem, jako dřív a snad se tam i všichni vrátíme.“

„Taky se mi stýská, můj pane, je to krásné poznávat, co málo kdo může, jsem za to vděčný, ale těším se domů.“

„Za pár dnů budeme, chlapci, na konci své cesty. Dá-li Bůh, všechno dobře dopadne.“

Ještě den a karavana vyrazila na další cestu. Dál ve vnitrozemí teď budou jen malé osady, než se dostanou k místům, o nichž mluvil Netuno. Ke království lidu Sosso. Hustější porosty začaly ustupovat savaně a častým skupinám skal. Potkali jezdce na koních. Dva dny cesty je královské město, obléhané dvěma staršími bratry mladého krále. Teď jsou spojenci, ale předtím spolu bojovali. Taky určitě zase budou, pokud město padne do jejich rukou. Jedou požádat blízkého vládce o pomoc. Rozmlouvali s Netunem, jeden z nich byl také griotem. Na to vyhledali Martina s Aurou. Všichni před nimi poklekli. Vyprávěli dopodrobna starou pověst o návratu paní země a krále králů. Nocí se ozývaly bubny.

„Bubny se dorozumíváme už po staletí. Lidé mluví různě, ale řeč bubnů je stejná,“ sděloval Netuno. „Všichni z okolí vypravují vojska. Vládci se přijdou poklonit paní země a tobě, jatigi. Staré pověsti mají neuvěřitelnou sílu. Budeš mít vojsko mnoha tisíců mužů. Nebude nikdo, kdo by se nesklonil před tebou, králi.“

Martin i ostatní vyměnili zbraně za jejich původní, i ošacení. Zde působilo výjimečně. Přijeli na obrovskou planinu jen s několika stromy. Svažovala se k městu a byla u něj zaplněna stovkami mužů s dlouhými kopími. Hradby i stavby byly z nepálených cihel narezlé barvy. Na nich bylo vidět další vojáky. Mimo bránu byly všude celistvé zdi jen s podlouhlými střílnami.

Naopak za nimi se shromažďovali další vojáci. Jejich vůdci, králové, náčelníci se přicházeli poklonit paní země a velikému jatigi. Martinovi vyrobili něco jako trůn. Kolem byli jeho lidé. Aura si na vyvýšeném místě lehla na koberci.

Netuno a další grioti tlumočili a přijímali dary. Martinovi pořád všechno připadalo neskutečné.

„Před námi je víc jak tisíc vojáků,“ ukazoval Netuno. „Za námi desetkrát tolik. Ale žádný boj nebude. Síla staré pověsti je nesmírná. Nikdo se neodváží odporovat paní země a tobě, veliký jatigi. Určitě přijdou poslové i z města.“

Martin se radil s Najamem a Jáchymem.

„Připadá mi to jako neskutečný sen. Bubny prý všechno rozšířily a stará pověst tady má velkou váhu. Asi nezbude než se řídit radami Netuna a griotů.“

„Přichází grioti mladého krále i jeho bratrů. Bude velká rada.“

Někteří z mužů měli jen bílé hábity. Jiní v oblečení s použitím kožešin a různobarevných látek. Spoustu zavěšených amuletů, náramky, náhrdelníky z kovu, stříbra i zlata. Bubínky, chrastítka, hudební nástroje ngoni a xalan. Mezi všemi vynikal starý muž s bílými vousy v hábitu barvy svěží trávy s mnoha zlatými náramky a náhrdelníky. Vzrušeně se diskutovalo. Griot z města i oba od bratrů krále poklekli před starcem. Pak i ostatní a sklonili se k zemi.

„To je nejctihodnější z ctihodných, strážce starých tradic a božstev. Mluví už i jinými jazyky, ale všichni vyznávali božstvo Roog, které první stvořilo velkého vlka, paní země, a ta pak vše ostatní. Teď se přijde poklonit tobě, jatigi.“

Stařec předstoupil před Martina a hluboce se sklonil. Ozvaly se bubny a všichni vojáci a jejich vládci si klekli, položili své oštěpy na zem a sklonili se k zemi. Předstoupil mladý král v bílém hábitu se spoustou ozdob. Přivedli Martinovi koně. I ostatní z jeho mužů se na pokyn Netuna vyšvihli do sedel a v doprovodu krále, co šel po boku Martina, se vydali k městu. Za nimi ostatní místní vládci se svými grioty. Už byla otevřená vrata. Směřovali zřejmě k paláci, který navenek ničím nevynikal. Velká vysoká budova s mnoha větracími otvory a střílnami. Teprve uvnitř byly otevřené chodby s dřevěnými sloupy a okna stíněná rohožemi. Ve veliké síni tvořilo podlahu množství koberců. Na zdech trofejní kožešiny a kůže. Uprostřed zlatý trůn, kam odvedli Martina. Aura si lehla před něj na koberec rovněž s vetkaným zlatem. Vedle usadili stařešinu griotů, mladého krále a postupně další vládce se svými rádci. Taky Martinovi muže.

Ještě se odehrál ceremoniál, kdy zdejší vládu znovu převzal mladý král.

Zatím se venku vařila ve velkých kotlích rýže. V homolovitých pecích se pekly ploché chleby z několika druhů mouky. Nad ohništi otáčeli rožni s telaty. Pro Martina, krále, stařešinu griotů a největší vládce byl přinesen nízký stůl plný lahůdek. Hovor překládal Netuno. Největší obdiv ovšem sklízela Aura. Je prý přesně taková, jak ji líčí pověst. Všechno se vyplnilo. Král přijel ze severu, aby usmířil znepřátelené kmeny lidu Sosso. Všeho si užil malý Tonbo. Spřátelil se po cestě s Aurou. Teď jí podával kousky masa a různé lahůdky.

Oslavy trvaly několik dnů. Dál je doprovodí Malinkové, Tekruurové od řeky Faléme a konečně Bambarové od Bambouckých hor. Tam je i muž, kterého hledají. Hrabě Kevin, řečený Scottish.

„Konečně, mí drazí, vyjedeme. Už jsem ze sezení a přijímání darů celý rozlámaný. A ani nedošlo k nějaké šarvátce.“

„Nevím, jestli bych chtěl bojovat s tisíci dlouhých kopí,“ usmíval se Jakub. „A na dary musíme pořídit několik koní.“

Karavana se rozdělila. Do hor už pojede jen její část. Údolím řeky Senegalu a pak jejími přítoky, řekou Sankarani a Falémé. K několika řekám se dostali. Byly částečně vyschlé. Do podzimu se naplní vodou z dešťů. Všude bylo množství lidí, kteří rýžovali zlato. Ale i sbírali mezi oblázky a kameny.

„U nás se většinou nachází jen drobná zrna, tady nám ukazovali i celé valouny. A prý v dřívějších dobách se zlato jen sbíralo na povrchu,“ ukazoval Jakub. „Všechny hory kolem jsou plné zlata a řeky je postupně vyplavují. Za Bambouckými horami na východě jsou naleziště diamantů.“

„Zlato je desetkrát těžší jak písek. Zůstává na dně pánve nebo v ovčí kůži v dřevěných korytech. Všechno lehčí se odplaví. Pak ho ve větších osadách vykoupí nebo vymění za jídlo, potřebné věci. Tam, kam jedeme, jsou i pece z kamenů a cihel, kde se zlato taví a odlévá do prutů. Odsud putuje karavanami na všechny strany. Kdysi hlavně do Egypta, dnes k Rudému moři,“ doplnil Jakuba Netuno.

Začalo některé dny pršet. Většinou krátké, ale velmi silné deště. V řekách se valily proudy vody.

„Ty přinesou nové zlato,“ ukazoval Netuno. „Voda vydrolí a vyplaví zlato z koryt i z okolních břehů.“ Narazili v zaplavených bažinách na krokodýly. Hrochům se v kamenitém a písčitém terénu s malou výškou vody nedařilo. Stejně tak buvolům. Ani ostatní velká zvířata savan zde nebyla. Zato se začala objevovat savanová prasata s velkými kly. Nebyla tak velká jak vepři evropští a maso bylo mnohem tužší, ale prase je prase, jak si pochvaloval Martin. Najednou, jako by vyrůstaly z řek, začaly se zvedat kopcovité hory. Na úpatí vysazené stromy a palmy a první skutečná obydlí z hlíny a kamenů. Dorazili k městu stoupajícímu do hor. Několikaposchoďové domy z dřev a hlíny, pár domů z kamene. Ale i chýše z hlíny a trávy. Něco jako hostinec tady neexistovalo. Jídlo se vařilo v kotlích na ulici. Pokud se tak dalo nazvat prostranství mezi domy, vysypané štěrkem z říčních břehů. Dopravu obstarávaly muly a místy voli ze skotu nguni. Postavili stany kvůli častým dešťům.

Jejich muže díky bubeníkům zadrželi. Chystal se vypravit dál k Nigeru. Místní kmenový náčelník tady zastupoval starostu, velel policii, vojákům, řešil rozpory a soudy a také dbal nad cenami zlata. To bylo jen roztavené v surové formě kvůli dopravě. Muselo se znovu tavit, čistit a přidávaly se různé příměsi. Měď, stříbro i jiné kovy. To už bylo tajemstvím šperkařů a razičů mincí. Zde se odlévalo do prutů, aby se mohlo uložit do pytlů zavěšených na velbloudech.

Všechno vyjednával Martin, i zde veliký jatigi, s Netunem. S vydáním muže neměli místní žádný problém. Přátele zde neměl. Setkali se v chatrči, kterou obýval se svými sluhy. Střední postava, plnovous, malé pronikavé oči. Údajně byl kdysi komorníkem Eleonory Akvitánské, dřívější manželky francouzského krále Ludvíka VII, která se po rozvodu provdala za anglického krále Jindřicha II. Plantageneta. Kevin Skotský nakonec souhlasil. Stárne a stále utíkat už nemá sílu. Vrátí se s nimi, předá pro oba krále dokumenty, ale ne do Evropy. Chtěl by se dostat na ostrovy u Marsy (Kanárské ostrovy). Má tady velké množství zlata. Rozdělí se s nimi. Věří, že francouzský vévoda je čestný muž.

Sešli se s Brynnem. Jeho muži budou Kevina hlídat. Samozřejmě souhlasil. Obojí budou mít písemnosti, o které králům jde. Mohou pak říct, že se jim Kevin snažil uprchnout a zahynul v moři. To vypadalo docela věrohodně.

„Stejně bys, pane, shnil v anglickém nebo francouzském vězení. A tady ti nejsou příznivě nakloněni. O ostrovech jsme slyšeli po cestě. Náš přítel Maurício se tam hodlá vypravit. Jsou-li tam lidé, snad prý berbeři, mohl bys tam provozovat obchod. Zaplatíš nám jen náklady cesty, loď a můžeš tam začít nový život.“

Celkem se s ním docela dobře domluvili. Utéct se rozhodně nepokusí. Zlato je příliš těžké. A bez něj by tady byl ztracený. Netuno v zastoupení Mauricia předal všechno, co přivezli místním kupcům, a naopak připravili nakoupené věci. Byli pozváni do diamantového dolu v blízkosti.

Ráno vyjeli pahorkatinou k narezlé pláni jen s několika stromy. Před nimi se otevřela veliká jáma, kde muži jen v bederních rouškách kopali v bývalém korytě řeky. Ukazovali jim různé kousky. Většinou průhledné, ale i zbarvené. Jsou velmi tvrdé. Používaly se na šperky, ale i v lékařství proti nevolnostem, únavě a při poruchách mysli. Při návratu se spustil silný liják. V místě pod nimi se z malého potůčku ztraceném v širokém korytě stala řeka. I řeka Falémé v blízkosti bývá od února do června téměř bez vody. Podle ní pojedou do osady Kidira, pak savanou a polopouští až k přístavu. Tato cesta je výhodná pro velbloudy a stráví na ní nejméně měsíc. Je mnohem méně obydlená než jižnější končiny, kudy přijeli. Je využívaná karavanami. Ale i kolikrát napadaná kočovnými loupeživými kmeny.

V Kidiře se karavana rozdělila. Větší část převážně se zlatem se dala směrem na Timbuktu. Ještě v Bambouckých horách se k ní přidali další muži k ochraně. Jejich karavana se také rozrostla. Nakoupené zboží pro Mauricia, dary pro Martina a náklad Kevina. Teď pojedou savanou, kde ještě občas prší a je dostatek trávy a listnatých keřů. Většina velbloudů cestu znala. Pršelo skoro každý den. Všechno bylo zelené a kvetlo. Při dešti se vždy natáhlo nepropustné plátno mezi kůly a byla čerstvá dešťová voda. Hlavně pro koně, kteří nevydrží to co velbloudi. Vítr vál od západu a přinášel krátké, ale vydatné deště. Ve dnech, kdy mraky nestínily, využívali poledních a odpoledních zastávek pod stromy nebo mezi skalami. Právě ve skalnatém terénu byli napadeni.

V zeleni a kvetoucí už spíš poušti, byla hezky vidět velbloudí cesta vyšlapaná za stovky let. Jeli v obvyklé sestavě. V čele vévoda s chlapci, Netuno a Tonbo, Zdislav s Nicolasem. Ve středu Brynn se svými muži, s Kevinem a jeho sluhy a závěr jako vždy Hanek s Jáchymem a tentokrát i Najam a Ludvík. Podél ochrana na koních, Bambarové, Malinkové a další z bambarsky mluvících domorodců. Blížili se k lesíku akácií, odkud vyběhlo pár zeber, co tam okusovaly keře. Mezi skalisky se objevilo okolo dvaceti mužů na koních s kopími nebo tasenými scimitary. První všichni chytili luky. Několik mužů zasáhli, co spadli z koní. Oproti domorodé ochraně byli neskutečně rychlí. V jedné části se zmocnili několika velbloudů. Přijížděli další. Karavana se srocovala do několika skupin. Došlo na přímé střety s meči. Tam měli obránci sice převahu, ale přijížděli další s luky. To byla hrozba. Neměli v tom horku gambesony, co by střely zachytily. Museli se chránit štíty. Hanek s Jáchymem přece jen většinu lučištníků vyřadili přesnými zásahy. Martin s Nicolasem se pustili k velbloudům, kterých se útočníci zmocnili. Ze druhé strany Brynn s Kevinem. Po chvíli se několik jezdců, co je napadli, obrátilo k ústupu ke skalám. Tam už je nepronásledovali.

Ludvík, sám zasažený šípem do ramene, s Najamem a Jakubem se pustili do ošetřování. Zraněné útočníky hned pobili domorodí vojáci. Sami měli několik mrtvých.

„Dvě těžká zranění mají Brynnovi muži, vážnější má Kevin a jeden z jeho sluhů. Menší zranění mají skoro všichni.“ Ludvík teď procházel mezi místními vojáky.

„Pět mrtvých, čtyři těžká zranění.“

Zraněný byl i jejich malijský šejch. Doporučil přesunout se dál od hor a postavit stany. Mrtvé zde pokryjí kameny, těla útočníků a tří koní nechají hyenám a jiným dravcům.

Vytvořili provizorní tábor a všichni se věnovali ošetřování. Domorodci si menší rány vypalovali a pokrývali bylinami. I když odjeli dostatečně daleko, hostinu lvů a hyen nešlo přeslechnout. Odtud nebezpečí nehrozilo. Ale možnost napadení hrozila stále. Větší sice takové skupiny prý nebývají, ale i tak.

„Byli jsme příliš rozptýlení, napadnout nás teď, bránilo by se lehčeji. Jenže s karavanou to jinak nejde,“ uvažoval Martin.

„Jak jsme daleko od nějaké osady?“ ptal se Jakub.

„Asi dva dny cesty,“ mínil šejch.

I Aura si lízala poraněnou nohu. Pak najednou vstala a začala větřit. Zároveň hlásily hlídky zřejmě jezdce na koni. Všichni sahali po zbraních. Malý Tonbo jim volal ze hřbetu stojícího velblouda.

„Je jen jeden a spíš leží.“

To už byli venku před velbloudy. Jezdec zastavil několik sáhů od nich. Byl v předklonu a snažil se volat:

„Placet auxilium. Aiuto per favore.“

Jáchym s Najamem k němu vyšli. Dovedli koně. Byl neosedlaný a muž se držel jeho hřívy. Pomalu ho sundali a zanesli k ohni. Černovlasý kudrnatý mladík, v Najamových létech. Polovinu obličeje měl potřísněnou zaschlou krví, stejně tak zbytek brokátového pláště.

„Jsi u přátel,“ řekl mu Najam latinsky.

„Fabrizio,“ procedil mladík mezi rty a ztratil vědomí.

Hned se ho ujal Ludvík s Najamem. Pomalu ho vysvlékali ze zbytků oděvu. Měl sečnou ránu na boku, ve stehně od šípu a další ve vlasech.

„Jméno je italské, taky italsky volal o pomoc, i vzezřením je zřejmě Ital,“ stál nad ním Lukáš. „Vypadá to, že utekl od těch, co nás napadli. Až se probere, dozvíme se víc.“

Tonbo přinesl mátový čaj a šel pohladit Auru. Chlapce odnesli v houni do stanu a Najam u něj zůstal.

Ráno přišel osvěžující déšť od pobřeží. Než se k němu dostanou, bude trvat dlouho. Mraky zůstaly a s nimi příjemná teplota. Dva Brynnovi muži měli horkost. Ponesou je na nosítkách. Ostatní zvládnou dopravu na koních nebo velbloudech. V osadě snad seženou povoz a pár dnů odpočinou. Fabrizio se ráno probral a děkoval za záchranu. Zvládne přepravu na koni. Vyrozuměli, že ten, na kterém přijel, je jeho. Jen mu doplnili sedlo a vše ostatní. Oblečení mu poskytl Najam. Jel také vedle něj, kdyby se mu přitížilo. Karavana postupovala velmi pomalu. Kolem poledne se dostali k několika skupinám argánií vysokých dobrých patnáct sáhů. Odsud bylo vidět na všechny strany do daleka.

„Když odpočineme, večer se dostaneme k opuštěné vesnici. Zmizel pramen, bez vody není život. Ale dá se tam dobře nocovat,“ ukazoval šejch k západu.

Zatím se uložili k odpočinku na houně ve stínu. Ludvík s Jakubem a Zdislavem prohlíželi zraněné. Vařila se silná polévka z nasolených hovězích žeber. Najam ji přinesl Fabriziovi. Hoch pomalu jedl. Zastavil se Lukáš s Martinem.

„Jsem rád, že je ti lépe. Bohužel jednoho z místních jeho druhové pochovávají. Měl zasažené hluboko plíce. Kolik těch nájezdníků zbylo?“

„Okolo deseti. Směřují, odkud jste přijeli. Já jel s malou výpravou za zlatem. Od začátku se nám nevedlo. Pocházím z hor za Janovem. Taky z Janova vyjela naše loď. Ještě ve Středozemním moři nás napadli piráti. Dojeli jsme až do Rabatu. Před ním poškodila loď veliká bouře. Tam jsme najali jinou, portugalskou, co vozí zlato a otroky. Zase bouře, tři z našich mužů se utopili. Výpravu vedli dva bratři. Neustále se hádali, jak a kudy se pojede. Nakonec v Yoffu se definitivně rozešli. Jedni se přidali k velké karavaně. My podle map jsme se měli dostat ke Kidiře. Přepadli nás snad prý loupeživí Tuarégové. Někteří prchli směrem na sever. Ostatní padli v boji, mne vzali do zajetí. Zřejmě mě chtěli vyměnit nebo prodat do otroctví. Večer, když ošetřovali raněné, jsem uprchl se svým koněm.“

Najam se díval na usnuvšího Fabrizia. Něčím ho hoch přitahoval. Nejen že je zraněný. Nebyl to ani vzhled, i když byl krásný. Nemohl si to nijak vysvětlit. Za dobu, co byl s muži vévody, znal jejich tajemství, ale nikdy ho mladíci nijak nepřitahovali. Na cestách trávil hodně času s Ludvíkem, ale o něčem takovém neuvažoval. Ovšem dívky ho také nelákaly. Viděl sice kolem sebe plno lásky, kterou křesťané i muslimové zatracují a je pro ně smrtelným hříchem, obdivoval, jak jsou k sobě pozorní a milují se Zdislav s Nicolasem, ale nijak neuvažoval o stejném citu, který by zažíval sám. Teď byl zmatený. Nejraději by pohladil havraní čerň vlasů hocha před ním. Snad mu pomůže Jakub. K tomu jednak cítil důvěru, jednak byl umělcem a ti mají k lásce blízko.

Kolem proběhlo stádo antilop. Nelovili. Mají všeho velké zásoby. Spíš se věnovali koním. Probrala je další sprška, která střelhbitě uschnula. Vyjeli ve třech řadách, aby karavana nebyla tak dlouhá. Docela to šlo. Bylo zde málo stromů i keřů. Před večerem minuli prázdnou řeku, vádí. Stále bez vody. A voda byla i tím, co chybělo vesnici z kulovitých chýší. Proto se obyvatelé přestěhovali jinam. V chýších byly udusané hliněné podlahy, jinak prázdno. Nejdřív je vykouřili od nezvaných obyvatel. Ale zdálo se, že mimo pár pavouků tam jiní nejsou. Postupně se usazovala celá karavana. Na obvodu rozdělali ohně. Daly se využít ohniště a venkovní pece na chlebové placky. Večer Ludvík prohlížel zraněné.

„Od doby, co jsme odjeli z oblasti Sosso, se nám lepí smůla na paty, můj drahý Lukáši. Snad už do přístavu nás nic zlého nepotká. Jako bych nebezpečí dříve nevnímal. Ale dalo se čekat už mnohem dřív. Rád uvidím Mauiricia a jeho lodi.“

Martin si pochutnával na kusu opečeného savanového prasete.

„Bylo tady i krásně, ale nejraději bych seděl u ohně báby Ančí. Myslíš, pane, že se tam podíváme?“

„Určitě, Jakube, kdo ví, jak si naši vedou v Nevers, ale chtěl bych koupit Zvon, snad tam bude pro nás ještě místo,“ smál se vévoda.

„Doufám, že král naše cesty a úkol ocení. I když Kevina nepřivezeme.“

„I já doufám, ale mocní jsou nevyzpytatelní. Tobě se nestýská po roli krále?“

„Vůbec ne, můj pane. Nechtěl bych takový život, kdy tě na každém kroku někdo sleduje, hlídá, kdy musíš dělat, co ti předpověděla nějaká pověst. Ale jsme spolu, i když na konci světa.“

Najam vyprávěl Fabriziovi o sobě, o jejich cestě a doufal, že mu hoch řekne víc.

„Já ani netoužil po zlatě a dalekých krajích. Otec mne k cestě donutil. Abych mu zmizel z očí. Jistě počítal s tím, že se z této cesty nevrátím. Nevím, co bude dál. Pokud se vrátí druhý z bratrů, nepřijme mě, když jsem s ním odmítl odjet. Přidat se k otrokářům, ne to bych nemohl. Měl jsem hrůzu, když jsem viděl otroky na lodích v přístavu. Vždyť jsou to lidé jako my. Ani být vojákem, jak chtěl otec, mě nelákalo. Ještě byla možnost do kláštera. Jenže se něco stalo a nechtěli mě ani mniši. To… jednou ti snad povím. Jsem vděčný, jak se o mě staráš, ale nemám ti to jak oplatit.“

„Pomoc v nouzi se neoplácí. To je povinnost křesťana i muslima. Odpočívej, do přístavu bude ještě mnoho dnů.“

Přišel Ludvík.

„Jak je, Fabrizio?“

„Už dobře. Něco ještě bolí, ale nikdy jsem nezažil takovou pohodu. Jako byste byli všichni jedna rodina.“

„Tak trochu jsme. Náš vévoda je skvělý člověk a spojily nás různé příhody. Já i on vděčíme za život Martinovi.“

„Tomu, co o něm místní vojáci mluví jako o králi?“

„Ano, Najam ti neuvěřitelnou příhodu o pověsti povypráví, ale spěme, mí drazí. Všichni to potřebujeme.“

Tonbo je ráno budil s konvicí mátového čaje s medem a citrony. Ještě teplé placky s datlemi a hrozinkami. Všichni kuchaři využívají zdejší pece. Jen když přinesl snídani k vévodovi, Martin si povzdechl.

„Díky, placky jsou ještě horké, ale nebylo by kus pečeně?“ ukazoval, jako když okusuje kost.

Chlapec mu za chvíli přinesl nakrájené kousky sušeného hovězího ze zdejšího skotu kuri.

„Není to skvělý číšník? Hned pochopil, co mám rád. I když si z poloviny nerozumíme.“

Zůstávalo pod mrakem, žádná nesnesitelná vedra, mohli tentokrát jet až k první osadě. Stejné chýše z bláta, trav a trusu dobytka. Kolem políček ploty z trnitých větví a keřů. Několik studen s vodou. Vysázené datlové a olejné palmy, svatojánský chleba, jujuby. Na polích čirok, proso, cizrna a čočka. Všichni přivítali melouny. Martin ochutnal, jak říkal ze zoufalství, čirokové pivo.

„Tento nápoj není pivem, ale snad zažene žízeň.“

Udivil všechny, když si dal mísu salátu z ostnitých okurek s cibulí a česnekem.

„Přihořívá, ještě nějaký den a budeme v přístavu. Jsem zvědavý, kdy dorazí Maurício.“

Postavili stany. Zdrží se týden, než se zlepší stav nejhorších zranění. Z jejich výpravy to byl Kevin a jeho sluha. Najam trávil hodně času s Fabriziem a Jakubem. Ten si zapisoval všechny příhody z cesty. Tady se vypravili jeden den k blízkým termitištím. Už je viděli mnohokrát. Byli známí jako bílí mravenci. Zdejší termitiště bylo složeno z několika věží, určitě na dva sáhy vysoké.

„To je veliké mraveniště,“ divil se Fabrizio.

„U nás v lesích u Zvonu jsou některé mravenčí kopce i sáh vysoké. Tihle žijí většinou v podzemí a živí se i dřevem, nežerou maso,“ Jakub si celou stavbu kreslil na pergamen.

Když se vrátili, Fabrizio si šel odpočinout. Najam požádal Jakuba, zdali by s ním nezajel ještě do savany. Třeba za ostnaté ploty, kde po deštích bujely ostřice a jiné trávy a kde pásly dobytek místní děti.

„Máš něco na srdci, Najame? Připadáš mi moc vážný. Snad už nám nic nehrozí.“

„Chtěl bych se zeptat, ale nevím, jak to říct.“

„Tak jak to cítíš.“

„Jak se stalo, že ses zamiloval do vévody, muž do muže?“

„To je velice jednoduché. Přijde to samo. Je ti s tím druhým dobře. My to s Martinem měli složitější, byli jsme dva a Lukáš si nemohl vybrat. Hlavně se nesmíš dívat na to, co říkají druzí. Smířit se s tím, že svoji lásku nemůžeš dávat na odiv. Ty něco k někomu cítíš? Fabrizio?“

Najam přikývl.

„Hned když jsme mu omývali rány. Nikdy jsem nic takového nepoznal. Najednou pro mne znamenal všechno. Nemohu jinak než myslet na něj.“

„To by bylo krásné, jen musíš zjistit jeho city. A jeho plány v přístavu. Neříkal o tom?“

„Něco, myslím, že nemá kam jít a zpět do Janova nemůže.“

„Mohl by se přidat k nám, vévoda by určitě nebyl proti, zeptám se ho a může si s ním promluvit.“

Ještě dlouho rozmlouvali. Vraceli se, když se zapalovaly strážní ohně.

Ludvík Fabriziovi převazoval rány.

„Balzámy abatyše Hildegardy jsou zázrakem.“

Najam zatím další hovor nenavázal. Počká na vyjádření vévody.

Jakub ukazoval své kresby termitiště.

„Jak se vám líbí Fabrizio? Zřejmě teď nemá kam jít.“

„Je to takový druhý Nicolas. Hodně mi ho připomíná a statečnost mu zřejmě nechybí,“ řekl uznale Martin.

„Myslíš, Jakube, vzít ho k nám do družiny? Nebyl bych proti, ale všechno záleží na něm.“

Další den se u Najama zastavil Zdislav.

„Mluvil jsem s Jakubem. Chce ti pomoci. Já byl dlouho na tom jako ty.“

Vyprávěl mu, co zažil na polské tvrzi i o jeho narůstajícím vztahu k Nicolasovi.

„Dnes beru naši lásku jako samozřejmost. Tady se nemusíme před sebou bát. Jistě, někde by nás upálili, ubičovali, jak chtěli Hanka s Čeňkem, toho neznáš. A u vás je za to ukamenování. Jak říká Jakub, snad chce sám Bůh, aby se takoví lidé u nás setkávali a mohli se milovat beze strachu.“

Najam se svěřoval, že takový cit nikdy nepoznal. Zkusí se zeptat Fabrizia, když tak v přístavu pomohou. Mohl by ho přijmout i Mauricio.

Taky večer, když Ludvík odešel kontrolovat své pacienty, snažil se o chlapci dozvědět víc. Zároveň ho svírala obava, když bude vše jinak.

„Vážím si moc vaší pomoci, ale dál nevím. Otec mne proklel za smrtelný hřích. Co ti mám říct. Abyste mě vyhnali i vy? Už bys mi nepodal ani mátový čaj.“

„Jeden z místních otrokářů přijmul také Janovana, který v souboji zabil velitele pevnosti. Byla v tom láska. Ten tvůj hřích je něco podobného?“

„Já nikoho nezabil, ale láska v tom byla.“

„Nějaká vznešená komtesa, nebo snad princezna?“

„Ne. Nenaléhej, prosím. Chtěl bych se dostat do přístavu. Sám bych to nezvládnul, prosím, Najame.“

„Byl to chlapec? Vždyť i taková je láska. A není na ní nic špatného. Jen nesmí být veřejná. Za tu hrozí i smrt.“

„Ty bys mě neodsoudil?“

„Jistě že ne, je nás takových tady víc. Jen já si nebyl jistý.“

„Moje rodina patřila mezi nejbohatší v Janově. Dostával jsem od mládí nejlepší vychování. Abych se mohl zařadit mezi starobylou šlechtu, po čem toužil otec. Bohatý ženich a urozená nevěsta. Byli jsme v klášterní škole. Naše cely měly do klášterních daleko. Se mnou bydlel Tiberio. Jeho rodina odvozovala svůj původ od římských císařů. Velmi jsme se sblížili, a když onemocněl a lékaři mu doporučili pobyt na venkově, vzal mě na jejich statek. Přijíždělo za námi několik věhlasných učitelů. Nejkrásnější dva roky života. Mimo zimu na statku byla i jeho o rok mladší sestra. Ale my se zamilovali už v klášteře a tady jen naše láska rostla. Jí to nevadilo a trávila s námi spoustu času. Otec si byl jistý, že všechno vychází podle jeho plánů. V blízké vesnici se usadili asketičtí mniši, mluvili o Božím soudu, o svodech ďábla a strašili lidi. Začali docházet na statek a my si nedávali pozor. Pak jedné noci jim zfanatizovaní sloužící otevřeli a našli nás s Tiberiem v posteli. Nejdřív nás chtěli upálit, ale přijeli jeho rodiče. Tiberia odvezli prý do Říma, mne otec do Janova a řekl, že mě vydá církevnímu soudu. Naštěstí má matka sehnala dva bratry, dobrodruhy, co se chtěli vydat za zlatem a otroky. Nikdo jim nevěřil. Všichni říkali, že jdou rovnou na smrt. Nakonec otec svolil, nezapomněl mě proklet a zakázal mi, když přežiji, návrat. Na lodi to docela šlo, i když jsem nebyl zvyklý, ale když jsme se rozdělili, bylo nás málo a ještě nás napadli kočovní lupiči.“

„Prožil sis své. Zvládneš to povyprávět vévodovi?“

„Vyžene mne?“

„Určitě ne, půjdeme k němu.“

Lukáš se svými chlapci si zrovna chtěl připít vínem. Hroznové měli jen, co vezli, tady nebylo. Spíš datlové nebo chamr.

Posadili se na rohože a Jakub jim také nalil. S velikým ostychem povyprávěl Fabrizio svůj příběh.

„Naše cesta se chýlí ke konci, ale vidíš sám. Má družina není velká. Zato ji drží pouto jinakosti a opravdového přátelství. Myslím, že přijmout tě mezi nás nebude nikomu vadit. Vidím, že máš i skvělé vzdělání, to ocení Jakub a vládnout zbraněmi tě naučí ti nejlepší z nás, Martin a Jáchym. Myslím, že od každého zde se můžeš něco naučit. V přístavu ti pořídíme šatstvo, zbroj, zbraně. Tak vítej mezi námi.“

Chlapci se ještě vyptávali na různé věci a Martin přinesl jamón z Gijónu. Cesta ani horka mu nic neubrala na božskosti, jak tvrdil jeho majitel, a Fabrizio to jen potvrdil.

„Co tvá zranění?“ staral se Jakub.

„Jsou spíš povrchová, myslím, že cestu zvládnu, a kontroluje mě Ludvík.“

Když se vrátili, Ludvík už spal. Uložili se také na rohože. Ostatní si poví zítra.

Ranní sprška oschla dřív, než vstali. Osadníci se chystali ke sklizni prosa a čiroku. Pod střechami už visely svazky cibule a česneku stejně jako plno jim neznámých plodů, co se budou louskat, vařit, sušit a mlít. Ludvík všechny ubezpečoval, že stav Kevina i ostatních se zlepšil a ke konci týdne mohou vyjet se zraněnými na kárách s velkými koly. Jen je bylo třeba přizpůsobit k tahu koňmi. Zde vozy tahali voli. Ti jsou však pomalí.

V okolí moc divoké zvěře nebylo. Antilopy se zvlněnými rohy, psi hyenovití, občas v dálce zebry a lvi. Pastvu tu spásal chovaný dobytek, tak zvěř se držela dál v savaně. Během měsíce ustanou deště a začne období sucha. Najam s Fabriziem se zatím sbližovali jako přátelé. Oba cítili i něco víc, ostatně jsou stále spolu a mezi svými.

Když karavana vyjížděla, celá vesnice je vyprovázela. Ženy tu nosily pestrobarevné látky omotané kolem postavy, hajky. Muži bílé dišdaše, děti pobíhaly nahé. Všichni vydělali na prodeji dobytka, drůbeže a vajec. Stejně ovoce a zeleniny. Mouky ze semen. Datlové víno a mátový čaj. Taky si různé věci pro ně neobvyklé nakoupili nebo směnili. Místní dostali zaplaceno i za vodu a pastvu. Cestu dál velbloudi znali. Tady se s napadením nikdy nesetkali. Ale nic nejde ponechat náhodě.

„Já to tušil hned,“ rozumoval Jakub, „že Najam bude jako my.“

„Doufám, že mu přeješ jen nejlepší,“ usmíval se Martin. „A stejně Fabriziovi. Tak zase nám přibylo omladiny, můj pane. Uvidíme, jak si chlapec povede.“

Jednu noc trávili ve stanech. Bylo slyšet hyeny i lvy. Druhý den u stržené zebry skolili dva lvy. Domorodí vojáci jim připraví kůže jako trofeje. Byl to společný úlovek, i když největší zásluhu měl Jáchym přesnými zásahy z luku. Do další osady jeli dva dny. Byla u jezer a bažin. Teď po deštích s vodou. Netuno jim ukazoval zdejší ryby, co dovedou přečkat sucho ve vlhkém bahně. Žádní hroši, plno vodních ptáků, hlavně plameňáci v obrovských množstvích. Dál polopouštní savana. Dozrávaly plody na hanze, hrozny žlutých bobulí i žluté třešínky, gangu. Všude je pilně sbíraly ženy a odnášely ve vysokých koších na hlavách. U větší vesnice se sklízela bavlna.

„Vidíš, pane, i velbloudi jsou veselejší. Cítí, že budou brzy doma. A jak mám rád pevninu, nejraději budu na Mauríciově lodi. Pojedeme domů. Měli jsme úžasné příhody a viděli co málokdo. Ale rád bych seděl u báby Ančí a jedl placky s borůvkama.“

„To tak hned nebude, můj milý. Do Evropy se dostaneme snad v zimě. Myslím, že cesty teď svěříme lodím.“

„Vím, otce asi neuvidím. Slíbil list po nějakých poslech nebo kupcích. Doufám, že se mu s Martínem dobře vede.“

„Taky bych rád ještě viděl Augusta a u otce Giuliana ochutnával skvělá vína.“

„Zatím slyšíme hyeny, pánové, ale snad se dostaneme i do našich domovů.“

Krajina se počala měnit. Pole, zahrady a sady, velké pastviny. Ohrady s dobytkem a velbloudy. Domorodí vojáci dostali svoji mzdu a hned se přidají ke karavaně mířící do vnitrozemí. Vrátili se i pronajmutí velbloudi a koně. Zboží a Martinovy dary se uložily ve skladišti. Během čtrnácti dnů mohou čekat Maurícia.

„Najednou je nás nějak málo,“ stěžoval si Martin. „Po těch tisících válečnících netoužím, ale přece jen jsme byli jako malá armáda. Jak naložíme s časem?“

„Nakoupíme růžovou sůl. To bude skvělý dar z Afriky.“

„Jako dary použijeme i mé dary, co bych se všemi dělal. Bude dost pro francouzského krále i pro knížete a přátele v Praze. Taky do Nevers a do Zvonu. Pár dnů můžeme odpočívat. Mimo Kevina a jeho sluhu jsou snad zranění zhojena. Hlavně si dopřejeme červené kůrečky. V tom hostinci na pobřeží.“