Rytíři ze Zvonu II – kapitola 8

Lovecká skupina se chystala dál do vyšších a vysokých hor nepokračovat. Sice lákala možnost ulovit medvěda, ale byli v polovině cesty a doby k návratu. Sejdou do pahorkatin, směrem k hlavní cestě z přístavu do Marrákeše. Ty taky uviděli pod sebou.

„Dub, nic, dub, nic, borovice, nějaké křoví a zase nic. Ale je vidět stádečko hnědých gazel. Chtělo by to jednu celou pomalu opékat nad ohněm a hezky si ukrajovat, když z masa ještě kape horký tuk,“ ukazoval Martin do údolí.

„Máš pravdu, naše kuchaře zkazili chlapci od velbloudů. Hummus, kuskus, rýže a tykvová kaše. Je to sice rychle, ale není nad kus pořádné, neuspěchané pečeně. Jednou jsme jako kluci na pastvě zapíchli větší jehně, co si zlámalo nohy. Pekli jsme ho celý den a pěkně odkrajovali. Skvělé, no co, řekneme, že ho odvlekl vlk. Ale někdo to prásknul. Kluky seřezal jejich otec, ovčák. Já nedostal čtrnáct dnů maso, jen prosnou kaši a místo večeře se modlil v kapli,“ smál se Brynn. „Při prvním soustu masa jsem se pak rozplakal štěstím. A to byla slepice z polévky, co mi podstrčila kuchařka.“

„Objedeme je shora ze dvou stran. Dvě nám postačí.“

Nakonec s bídou dostali jednu, zato pěknou. Jsou velice rychlé a z koně se střílí hůř. Kus dál narazili zřejmě na bývalou studnu. Vyzděná, dole písek. Ale kolem rostlo několik fíkovníků a ořešáků s příjemným stínem. Taky tam byly suché větve. Ještě nějaké nanosí od okolních dubů. Velbloudi už klečeli, koně do stínu. Dali si záležet. Vetřít sůl s kořením a připravit olivový olej s bylinkami na potírání. Kluci nasbírali pelyněk a šalvěj, mateřídoušku. Vyloží i vnitřek dutiny. Ostatní se věnovali koním a postrojům. Nikomu se nechtělo od ohně. Maso zlátlo, pak červenalo, až ho pokryla narudlá kůžička. Tentokrát i Aura neopouštěla blízkost ohně. Martin tesákem uřízl kousek masa.

„Ještě chvilku,“ posadil se. „Jsme jako tlupa loupežníků, co tři dny neměla co do úst.“ Pak odkrojil kus pro Auru, aby vychladnul.

Pečeně zmizela na posezení. To si ještě některý den zopakují. Při téměř stmívání viděli dva muži v dálce, i když nezřetelně několik jezdců zajíždět mezi skály. Hlídku postaví tím směrem. Zřejmě tam někde nocují. Uvidí se ráno. A mají Auru.

Ráno pojedli ze zásob. Když projížděli kolem skal, kde večer viděli muže, Aura zbystřila. Nikde nebyl vidět nějaký průchod, kudy by projel kůň s jezdcem. Nakonec jim cestu ukázala Aura. Radili se co dál. Zkusí to Martin s Najamem, dva Brynnovi muži pohlídají skály a chlapec Sút, co zná místní řeč. Šli jenom kousek a otevřelo se malé prostranství. Uvidělo je dítě u beduínského stanu. Vedle byli další dva a pod stromem uvázaní koně. V malé ohradě několik koz a ovcí, v další políčko. Dítě něco volalo. Ze stanu vyběhla žena v hnědé abáji, na hlavě vlněný adžár, šálu se střapci. Hned ze stanu vyběhli dva muži v kratším velbloudím plášti, pod kterým byly vidět pruhované kalhoty. V rukou arabské meče. Sút na ně volal. Zarazili se. Teď to zkusil Najam. Ukazovali jim prázdné ruce.

„Moc ti, pane, nerozumí,“ Sút se otočil k Najamovi. „Bojí se chalífových vojáků.“

Posadili se na kameny a domlouvali přes dva tlumočníky. Sút zaskočil pro ostatní. Ti zůstali hned na okraji. Dál bylo ještě pár políček. Mohla by je zvířata pošlapat. Nebo spásat kersannah, divokou vikev.

Žije tu otec se čtyřmi ženatými syny. Jsou tady od jara, jak sklidí úrodu, přesunou se na jih. Dřív kočovali v blízkosti cesty na Marrákeš. Odsud je vyhnali vojáci. Musí do hor nebo až za ně. Jenže tam je poušť. Kamenitá a pak písečná, kde není nic. Pár oáz si brání místní a bez vody je smrt. Dřív byli vždy rok na jednom místě. Teď neví, co bude. Otec s mladšími syny jel koupit velblouda a prodat muly. Ten unese víc nákladu a vydrží bez vody. Tady je to malé a vojáci ty, co neuposlechli, zabili. Otec se vrátí večer. Ženy uvařily čaj a poslaly po dětech. Když viděl Najam, co chystají k jídlu, vzali ze svých zásob a přinesli cizrnu, pytlík pšenice, kuskus, koření a olivový olej. Místní tvaroh a sýr.

Martin jeho počínání schválil, naopak ještě dodal sušené skopové a sušené ryby. Sám nikdy nestrádal ani v jeskyni, ani u poustevníka. Žili tak po staletí. Stejně se na místech, kde kočovali, nikdo jiný neusadí. Ale tak to chodí. Někdo vlastní lidi vyhání, jiný zve, aby se usadili. Jen kolik jich přišlo na Zvon. A Vladislav nabízí možnosti i v Praze. Rozhodl se, pomůže s velbloudy. Zavolal na Súta. Kolik stojí dobrý, už vycvičený velbloud? Chlapec líčil, jak je cena obrovská. Jenže pro ně. Martinovi připadala nízká. Koupí jim ještě dva. Mají tři stany. Každý ponese vše pro jeden. Zkusí se podívat do vápencových roklin blízko a večer se zastaví.

V místě, kam dojeli, byly zřejmě kdysi silné prameny. Dnes vyvěral jen jeden a hned se po pár sázích ztrácel. Přesto tady bylo dostatek zeleně. Zřejmě kdysi pastviny i pole. O tom svědčila opět divoká hořká vikev. Její semena podobná malé čočce byla po několikerém vaření a slití vody jedlá. Nať sloužila za potravu dobytku. Neměly ji rády kozy. Mysleli si, že tady najdou stopy po osídlení, ale jakmile časem oprší a vítr obrousí horní nátěr na hliněných stavbách, rozsypou se za pár let. Nátěr je tvořený výkaly a močí dobytka se šťávami některých rostlin. Po osídlení stopy žádné. Zato u začínajícího lesa dubů a borovic ulovili dva jeleny, jednoho střelil Najam, aby byl pro osadníky halál, druhého jeden z Brynnových mužů. Aura ohlašovala vlky nebo šakaly. Zdálo se podle štěkotu obojí. Tentokrát na ně moc nezbude. Po vyvrhnutí je odnesli do osady. I ostatní se odpoledne vrátili. Jejich kluci velbloudáři vozili venku před skalami děti. To bylo něco.

Zůstal s nimi i jeden z bratrů, až se bude vracet otec, aby neměl obavy. Ten se také s dalšími bratry vrátil, ale ne s velbloudem, ale s jejich mulami. Budou se muset pokusit později. Jak sklidí obiloviny a cizrnu. Martin se rozhodl. Zítra s ním vyrazí znovu. Vezme Súta, Najama. Večer dlouho rozmlouvali. Martin vysvětloval, jsou taky vojáci. A i křesťané mají občas vykonat bohulibý čin. Nakonec muž přijal, měl strach, aby vydrželi do žní.

Vyjeli ještě za tmy. Po několika hodinách dorazili na dobytčí trhy. Spolehli se plně na Súta. Bylo vidět, že se nenechá ošálit. Prohlížel si vše.

„Tenhle má jednou tolik let. Vidíte, tady bylo zranění. Tento bude zlostný, tenhle pomalý.“ Skoro to vypadalo, že žádné nevyberou. A pak smlouvání ceny. To už znali. Najam řekl, že jsou to čtyři rodiny, mají tři stany. Zaplatí jednoho velblouda a koupí ještě stan. Cena se jim už zdála s Martinem slušná, ale Sút ji ještě o třetinu srazil. Zaplaceno, naloženo. Vydali se zpět. Martin se ptal Súta, jestli je tady něco, co by chtěl.

„Viděl jsem tu, pane, byliny, které pomáhají tátovi, má nemocnou nohu, ale jen trochu, jsou velmi drahé.“

Bylinář byl z Tunisu a byliny z Egypta. Martin koupil celý pytlík. Sút radostně děkoval.

Otec Jeroným by měl radost. Když se muslimové modlili, sepjal Martin ruce. Jeho modlitby byly často spíš rozmluvami s Bohem. I dnes.

„Můj Pane, nahoře na nebesích, jistě se díváš a schvaluješ můj čin. Znáš mě, modlení moc nedám, ale rozmlouvám s tebou často. Kdo ví, jak všechno je na světě zařízeno. Ale myslím, není náhodou, že jsme dojeli sem. Ti lidé potřebují pomoc a nám neubude. I Najam je šlechetný. Dejž nám, Pane, sílu a lásku v srdci. Amen.“

Druhý den se rozloučili. Přijali drobné dárky z vlny, hlavně šátky a šály. Taky osadníkům věnovali opis mapy oblasti, kudy pojedou na jih. Ukázali jim, jak v mapě číst. Vyrazili na sever a druhý den uviděli cestu z Marrákeše do As-Sawiry. Večer příštího dne se shledali s Lukášem a chlapci. Taky přišel Mauricio. Zítra příprava a loučení, další ráno se nalodí, pak poslední zastávka chalífátu, Agadir el-Arba, rybářský přístav.

Smutný byl hlavně Ludvík, zúčastnil se tady operace oka. Nadšeně vyprávěl, na jak vysoké úrovni je zde lékařství.

„Myslím, na vyprávění bude spousta času na lodi. Odpočiňme, ať vyplouváme svěží.“ Vévoda se cítil zase plný sil. Jen do válečné vřavy by se ještě dát nemohl. Měl u sebe své chlapce, co víc si přát. Poslední široká ležení využívali i ostatní. Teď budou jen stísněné kajuty.

Troubení, zvonění, hlahol. Přístav byl plný zvědavců. Vyplouvat tři tak velké lodě najednou, to se povede málo kdy. Největším problémem před odjezdem se ukázalo seno pro koně. Ale za peníze v Římě chrám. I to se vyřešilo. Vítr byl mírný, ale dál od pobřeží sílil. Mohou se zcela spolehnout na plachty. Doprovázelo je hejno delfínů. Jáchymova zamilovaná zvířata, mají duši, říkal, i Martinova. Vždyť paní Sancha U delfínů má ten nejlepší jamon na světě. Ještě má nějaký schovaný.

Netuno chlapcům ukazoval, jak správně složit a vhodit síť. Kanici, pražmy, tresky a pak drobné sardinky. Martin jejich počínání komentoval, že nejlepší ryba je vepř a ti se tu snad vyvažují zlatem. Zdává se mu o selátkách nad uhlíky a o pivu. Už proto by nemohl být muslimem. Na první úlovek se jim slétli racci a museli je odhánět.

„Dají se jíst?“ ptal se Hanek.

„Nejlepší jsou mladí, to jsou ti spíš kropenatí, pak jsou tužší,“ doporučoval Netuno.

Příští úlovek byl dvojnásobný, každý si střelil racka. Ostatní se zvedli a na čas byl od nich pokoj.

Agádir el-Arba byl tou dobou malou rybářskou osadou. Zase ve vykousnutém pobřeží, s dobrým kotvištěm. Na severu končil u moře poslední výběžek Atlasu a na jih, kam pojedou, byla Sahara. Pustá, nehostinná, bez vody a života.

V přístavišti kotvili rybáři a dělali jim místo. Určitě lodě přivezli něco, co potřebují. Před skladištěm místního obchodníka, jemenského Žida, se tvořily hloučky mužů, kteří živě diskutovali. Někteří už při spatření lodí, které dobře znali, vysílali rychlé posly na velbloudech. I tady budou ceněny všechny železné věci. Měli také co nabídnout. Obsidián a různé druhy pouštních skel pro výrobu šperků. Velbloudí vlnu, perleť, habešský oves. Ještě ovoce a vodu.

Zatímco probíhal obchod, mnohdy jako výměna, vydali se do osady. Budili zasloužený respekt. V rybářské krčmě zde se moc islám neprosadil. Měli i datlové a fíkové víno. Přesto většina mužů popíjela mátový čaj a ovocné šťávy. Ve velkém kotli se vařilo několik druhů masa se zeleninou a nakonec s rýží. Na tom si pochutnali všichni. Roznášené misky se rychle prázdnily. K večeru se hnala od moře bouře, ale po pár krátkých přívalech deště se stočila k horám. Spali na lodi a ráno za téměř bezvětří použili vesla. Velmi pomalu se dostávali z přístavu. Dál už se naplnily zplihlé plachty a kogy s mohutným vrzáním nabraly směr.

„Čeká nás nejméně týden na moři, ale většinou déle. Vzdálíme se od pobřeží. Je v podstatě neobydlené až na kočovné Sahráwie, původní obyvatele. Na delší dobu zastavíme až v Hassanniyyi (Nouadhibou). Je to nejlepší kotviště z celé cesty. Rybářská vesnice, ale v blízkosti i pastevci. To už je Mauritánie, země kamení, hor a písku. Většinou neobydlená. Důvod jako všude, voda. Pozítří mineme vzdálené ostrovy, nemají jméno (Kanárské ostrovy), bude někdy dobré se tam zastavit. Možná po cestě ulovíme tuleně na tuk. Hodí se i na svícení, maso mým mužům nechutná. Ale námořníci ze severu Evropy ho milují. Máme nasolené velbloudí i ovčí. Dostatek ryb. Tak s Boží pomocí.“

Ke svým pasažérům promlouval kapitán Luiz. Mauricio s Lukášem zůstali u map.

Moře téměř splývalo s nebem. Lodě pluly poměrně blízko a námořníci si něco sdělovali troubami. K dorozumívání sloužily i praporky a v noci světla lamp. Ty jsou vidět zvlášť daleko. Tentokrát sdělovali, ať spustí sítě, jsou tu chobotnice. Ty se drží spíš dole, ale tam je něco vyrušilo. Taky se rychlé spuštění vyplatilo. Dvě velké, několik menších. Mimo to ryby. Tresky a úhoři. Martin se šel zeptat kuchaře. Dělá je po uvaření dušené na víně, oleji a koření. Salát z pečených baklažánů, cibule a zelených natí. Arganiový olej z kozích stromů. O těch už slyšeli. Kozy ožírají výhonky a naučily se lézt po stromech. Prý to uvidí na příští zastávce. Místy bylo sotva znatelné pobřeží, někdy pás hor. Chlapci se chtěli vykoupat v moři, ale kapitán i Jáchym je varovali. Jsou tady žraloci. Mauriciovy námořníky nic takového nenapadlo. Někteří neuměli plavat. Vodou se akorát polili ze džberu a obávali se různých mořských příšer. Nechají si koupel až u pobřeží.

Biskajský záliv, kudy pluli do Španělska, jim připadal mnohem plnější života. Tady bylo příliš teplo a voda jako mátový čaj. První den nepotkali jedinou loď. Malé rybářské možná byly u pobřeží, ale to je prý pusté. Ani druhý den žádná změna. Odpoledne se dostali do míst ostrovů. Utichl vítr, kogy byly blízko, když se na Filipeho stěžních objevila namodralá zář. Většina ji znala jako světlo sv. Eliáše. Nakonec se s praskáním objevovala i na ráhnoví. Rychle se od západu zatahovalo. Bouře se žene od ostrovů. Tam už byla tma a spousta blesků. Pomalu bylo slyšet i hřmění. Znalci počasí odhadovali, kam až bouře zasáhne. Všichni se připravovali. Shodli se, že bouře zasáhla ostrovy a je spíš jen lízne jižním okrajem. Rychle se nastavovaly plachty. Opřel se vítr a unášel plně vytížené lodě. Jen úhlopříčně k pobřeží. Nastavení se muselo hlídat. V dálce se čerň roztrhala a z ní se vylouplo zapadající slunce. Vítr je hnal celou noc. Ráno byli v místech, kam měli doplout až večer. Když se vítr ztišil, vesla nepoužili. Náklad je příliš těžký, jsou jen pomocná, pro vyplutí z přístavu a lehčí plavbu. Joaova loď s Brynnovými muži byla vidět jen jako bílá tečka. Pátý den vjeli do nádherného zálivu, v ústí nejméně půldruhé míle. Na poloostrově menší dva zálivy, kde byla osada a přístav Naudhibů. Místa, kudy jeli, často měnila názvy. Záleželo, kdo je měl v držení.

Zde byly krychlovité hliněné domy i něco jako malá pevnost, ale v ní žádná posádka. Minimum rybářů s malými loďkami, na druhé pevninské straně zálivu byly další hliněné domky. Zato kolem palmy, citroníky, fíky, oleandry a cypřiše. Končila tu vádí, malá řeka. Tady zůstanou déle. Vypraví se nehostinnou pouští do vnitrozemí. Je tam několik osad, kde spřádají srst velbloudů a ovcí na stany. Používají jejich tajnou impregnaci. Jsou naprosto nepromokavé i za dlouhých dešťů, nesmírně pevné. Vhodné na balení nákladů na lodích. Odolávají i mořské vodě. Mauricio měl pro zdejší Berbery, kteří si ovšem říkali jinak a byli mnohem tmavší pleti, připravený náklad. Obiloviny, luštěniny, sůl, železné nářadí, keramiku, pánve a kotle. Hned se vše nakládalo na pronajaté velbloudy. Pojedou v noci a k ránu. Teploty přes poledne jsou tu vražedné. Koně by je nezvládli. Musí vzít vaky s vodou a krmení. Po cestě není nic. To Mauricio několikrát zdůraznil. Taky tady se dělala opatření, lodě překotvily dál od břehu a Brynn s muži zůstal k možné obraně. Námořníci všichni ovládali zbraně. Zůstal zde i Lukáš a jejich dva sloužící. Jsou tady častá napadení pirátů.

Na cestu vyjel Mauricio s Netunem, padesát velbloudů, průvodce a několik vodičů. V závěru pojedou ostatní s Martinem. Na koních jsou rychlí, kdyby bylo třeba. Odpočinek po poledni a pro část noci v hliněných opevněních, ksarech. Martin s Hankem a Jáchymem se těšili na nějaké narušitele.

„Můj scimitar už rezne,“ smál se.

Ještě byli poučeni o škorpionech a saharských zmijích. Karavana ovšem je dost hlučná, většina všeho uteče. Důležitá jsou místa odpočinku a spánku.

První část vedla kolem vádí, pak říčky, co stékala z nízkých hor. To byla poslední místa zeleně. Pak jen kameny a písek, před polednem už jen písek a malé duny. Dorazili ke kamenným zdím, olepených blátem a natřených vápnem. Na nich zbytky větví a další bláto. Takový tunel pro koně, vedle ze stejného materiálu místnost pro jezdce. Na bocích se usadili, tedy spíš klekli, velbloudi. Odpočívali do čtvrté, pojedli ze zásob a pokračovali do půlnoci k podobné ohradě, kde přespali. Při rozednění dávala Aura znamení. Martin prošel kolem Hanka a vodičů, kteří spali u velbloudů. Na nejbližším písčitém hřebenu pobíhalo několik vlků. Začali radostně poštěkovat. Aura se jen dívala a sem tam mikla ocasem. Napadlo ho, že uvnitř jsou kosti z uzených žeber. Vrátil se a šel do míst, kde začali couvat. Natahovali šňupáky a jemně vrčeli. Pozorovali Auru, která si lehla.

„Pojďte, milánkové, co tady žerete, nic tady není,“ natáhnul k nim ruku s kostmi.

Nejodvážnější, zřejmě samice, vykročila kousek k němu. Pořád se dívala na Auru.

Celá smečka kousek popošla a zase se vrátila. Martin si nevšiml, že od kasru ho už sleduje většina mužů. Konečně si vlčice dodala odvahu. Neustále sledujíc Auru si došla až pro kost. Ostatní hodil mezi smečku. Ozval se potlesk.

„To jsme ještě neviděli,“ říkali mu vodiči. „Tihle vlci jsou velice plaší, a navíc tam byl tvůj pes, pane. Nebo taky vlk. Zřejmě mluvíš jejich jazykem a nejsi odsud.“

„Čím se tady živí? Na stěnách jsou jen ještěrky,“ ptal se Jakub.

„I jimi. U skal žijí i tarbíci, ježci, brouci, hadi a mršinami. Ale i různými plody. Vyjedeme, v poledne ve skalách a večer jsme na místě. Určitě o nás už ví,“ dodal Mauricio.

„Neviděli jsme žádného jezdce.“

„To oni umí, mají hlídky, aby je nikdo nepřekvapil.“

Před polednem se dostali ke skupině skal s jeskyněmi. Pak pískem pár hodin. Za malými skálami uviděli jiný svět.

„Tohle není oáza, ty jsou dál v poušti. Tady v horách pramení pár říček, které samozřejmě nikam nedotečou. Ale tady tak mohou být pastviny, stromy a pár políček. Z kraje, co vidíte ty keře bez listů, jsou retamy, dolní suché větve zachycují písek a ty pokroucené silné kmeny, opět bez listů je saxaul, dosáhne na spodní vodu daleko do šířky i hloubky. Pak už jsou akácie a za chvíli budou na stromech kozy.“

Začaly mohutnější stromy podobné olivám i s podobnými plody.

„Plody jsou ve zralosti větší. Uvnitř je pecka, skořápka a v ní jádro jako v mandli. Z něj se dělá argánový olej. A tady máte kozy.“

Začal dosti hustý porost argánie trnité, místního pouštního stromu. Na okrajových stromech byly vylezlé i vysoko v korunách kozy všech barev a požíraly mladé větévky.

„Kdysi tady bývaly přímo pralesy argánií. Jenže se pořád kácí na dřevo a topení.“

Dál mezi datlovými palmami a dalšími stromy viděli domy s nádvořími jako jinde z nepálených i pálených cihel. Malou mešitu s minaretem a na druhé straně velké pastviny. Naproti jim vyjel místní šejk a několik mužů. Objal a líbal se s Mauriciem a Netunem. Ostatní hned pozval do svého domu. Několik chlapců se postaralo o koně. Náklad přehlédnou zítra a znovu naloží místní věci. Po modlitbě se usadili k večeři v prostorném podloubí, ívánu s množstvím koberců a polštářů. Po všech zdvořilostních obyčejích byla polévka z horských hub a čočky, pak pečené baklažány, loupané zelené boby a mladý hrášek, pečené tykvičky a hlavně benikasa plněná mletým skopovým masem. Ta se rozšířila z Asie. Na slupce zralých plodů je vosk, který se používá na svíčky. Využije se vše až po semena. Mátový čaj měl jinou chuť. Pěstují si vlastní druh. Fíkové i datlové víno a sladkosti.

K spánku sloužila menší místnosti bez oken, jen s mnoha větracími otvory. Po snídani je provázel osadou mladík z šejkova klanu. Uměl i trochu latinsky. Měli ovšem Najama. Dost arabsky uměl Ludvík i Jakub, něco Jáchym. Ostatní za dobu, co se pohybují v muslimském světě, leccos pochytili. Tady mají největší problém, že hladina spodní vody kolísá. Po zimě je vysoká, to roste všechno dobře, touto dobou už klesá a ve vrcholném létu je nejnižší. Proto tady nestačí dozrát obiloviny, cizrna. Ostatní je buď sklizené, nebo koření hluboko, jako benikasa. Třtina ani rýže tu také nejde. Tráva se dá spásat i suchá a je tady plno keřů. S Mauriciem se seznámili přes kvalitní látku na stany. Všichni jsou velice spokojení. Před tím byli závislí na kolemjdoucích karavanách. Ale některé změnily cesty. Dnes skoro nepotřebují peníze. Směnu vždy domluví a vzájemně se respektují. Mauricio má i to, co karavany nikdy nevozí, jen se domluví a příště je přivezeno. Venku pracovali muži. Ženy se starají o jídlo, děti, spřádají plsť a vlnu. Stanové látky a koberce tkají muži. Umění přechází na syny a vnuky. Při procházce bylo slyšet klepání stavů. Zítra naloží a budou se vracet.

V osadě ukazoval, jakou mají obranu. Po obvodu jsou poschoďové domy, žádná okna, jen větrací otvory, co slouží i jako střílny. Mimo střed úzké uličky, aby prošla mula s dvoukolkou. Ze silných větví argánie něco jako vrata na zatarasení cesty. V poledne všechno utichlo. Šlo se odpočívat. Ani drůbež nebyla slyšet. Tetelil se vzduch, co voněl po citronech. Ty rostly u každého domu.

„Tady by se dalo docela žít, viď, Nicolasi?“

„Nevím, jestli bych si zvykl. Mám rád hluboké lesy a docela i zimu. Odkud jsme přijeli, jsou také v horách zimy. Je pravda, člověk by si zvykl, kdyby musel. Martinovi tady nejvíc chybí vepřové a pivo. Vidíš, ti, co jim koupili velbloudy, si tak nežijí, kdo ví, kam odešli nebo půjdou. Všechno stojí a padá s vodou.“

„Nevím, jestli bylo dobré nechat v přístavu vévodu, když dělali taková opatření. Tam mohou piráti dorazit kdykoliv,“ obával se Zdislav.

„Je tam celé mužstvo, kapitáni, hodně z nich prošlo křížovou výpravou.“

„A tvá zranění, doufám, že nemáš potíže v těch vedrech?“

„Trochu potíž mám. Ale výhoda arabského oblečení je, že nemají spodní bruchy.“

„Tvoje dišdaša je nějak dlouhá, neboj, zastrčil jsem petlici.“

Není nad to příjemně odpočívat v chládku.

V pozdním odpoledni se byli podívat do tkalcovských dílen. Stavy byly rámy s napnutou osnovou, kam se vplétaly a zdrhovaly další nitě. U vchodu větší děti cupovaly velbloudí i kozí srst. Přijde pak na síta spolu s ovčí vlnou a pomocí studené i horké vody a přísad, dalším balením, lisováním vznikne souvislá plsť bez tkaní na výrobu dek a plášťů. Ženy za pomocí vřetena a přeslenu předly vlnu. Někde se přimísila rostlinná vlákna, ale i stříbrné nebo zlaté nitky. Měli tady i len z Egypta a Habeše. Příze se barvila a různě upravovala. Ženy a muži pracovali v oddělených místnostech.

Večer bylo vše domluveno a připraveno. Ráno po naložení vyjedou. Ludvík zde pochytil několik místních receptů a sám pomohl u několika nemocných. Všichni v dílnách pokašlávali z jemného prachu z vlny. Doporučil po skončení práce dobře vykloktat olejem. Zde také naložili i ovoce a benikasy. Ty chrání vosk a vydrží na lodi i půl roku. Večer děti přivedly ochočeného fenka. Malou lišťičku s obrovskýma ušima. Martin se lekl, když fenek přiběhl k Auře. Ale jen se očichali a chvíli dováděli okolo. Auře nejvíc vadili psi. Ještě jednou si užili nekonečných dek k spánku.

Museli přibrat pět velbloudů, vrátí se při další karavaně. Srdečné rozloučení. Cesta k odpočinkovému přístřešku a nocovišti a další uběhly bez potíží. Zato nečekali, co je potká při příjezdu. Nespěchali, půl hodinky a sjedou ke stromům v přístavu. Pak uslyšeli troubení. Mauricio s Netunem poslouchali.

„To je napadení, piráti, víc lodí. Jedeme.“

Z posledních pár sáhů pevniny uviděli zátoku s přístavem. Zdálo se, že Joãova koga vyplouvá. Byla otočena a pod vesly. Že by se jí už zmocnili? Kolem bylo pár rybářských lodí a čtyři, možná pět středních veslic. Od moře k přístavu jich směřoval nejméně tucet. Bude nutné dojet k molu, posílit posádky a neopustit velbloudy s nákladem. Na souši sice piráti nebyli vidět, ale jejich lodi přirazí ke břehu kdekoliv. Teď viděli počínání Joãovy kogy. Byla plně naložená nákladem pro Senegal. Jela zatím pomalu, ale najednou změnila směr a mířila přímo na střed největší lodi pirátů. Neměla kloun na prorážení boku. Zato přídí najela na veslici, která se pod obrovskou váhou rozlomila na několik částí jako tříska. Stejně tak zničila další dvě menší lodě. Z kastelů dvou zakotvených vyletěl roj šípů. Zatím si jejich příjezdu možná ani nevšimli. O pobřeží se nikdo nezajímal. To už Martin vjel na koni až na loď, hnala ho obava o vévodu. Brynn s muži zůstal poblíž velbloudů s nákladem. Zaútočili na ty, co byli na vodě na dostřel. Stačí i zranění, aby nemohli k veslům. Pak se ozvalo další troubení a do zálivu vplouvali dvě velké otrokářské lodě.

„To je Boroa, Černý Boroa, jeden z Carlosových mužů,“ volali námořníci.

Pomalu se otáčela i loď s kapitánem Joãem. Po bocích měla dvě rychlé lodě Boroovy. Martin viděl Lukáše s lukem. Tady nic nehozí. Rychle se chlapci přesunuli na rybářskou loď, co se chystala také vyjet k obraně. I do dalších nasedali odvážnější muži. Měli teď jasnou převahu. Pár lodí pirátů bylo zničeno a další neměly kam uniknout. Piráti se začali vzdávat.

Na břehu a u mola byl Brynn. Na další břehy vyjelo několik člunů z lodí Boroových. Po hodině bylo po všem.

Černý Boroa převyšoval ostatní o hlavu. Objímal se s Mauriciem a pozval je na loď. Jeho posádka byla smíšená. Od černochů ze Senegalu a Mali až po Portugalce a Araby. A jeho náklad, otroci. Zatímco popíjeli víno až z Andalusie, jeho muži dokončili čistku přístavu. Na ostrohu vyčnívajícím do moře všechny přeživší piráty pověsili na několika palmách. Aby byli vidět z daleka.

„Carlos bude nadšený. Jistě, objeví se jiní, ale tihle byli vždycky rozptýlení po moři. Zajedou k pobřeží, kam nemůžeme, a mají nás za blázny. Teď nějaký zvěd viděl odjíždět mnoho mužů, tak si mysleli, jak se dostanou ke snadné kořisti. Určitě byste je zdolali. Nemáš poškozenou loď, João?“

„No pár šrámů tam bude, s prázdnou bych se asi neodvážil. To rozhodně nečekali, jen jsme moc pomalí.“

U stolu je obsluhovaly černošské dívky v sukýnkách z trav a proužků látky. Jejich hostitel mluvil nejen dobře arabsky, ale i latinsky. Když na chvíli odjel ke druhé lodi, Mauricio jim o něm vyprávěl: „Je až od Nigeru. Jeho otec byl v místě, kde žili, král. Nechal ho vzdělat u mnichů i muslimů. Pak ho jejich soused podvedl. Na velké hostině je opil, nechal svázat a prodal je do otroctví. Jeho otce zabil. Vyvraždil celou jeho rodinu. Boroa prchl z otrokářské lodi na loď Carlose, když tady začínal. Z jedné otrokářské na druhou. Ovšem Carlos je velmi chytrý. Dal ho mezi své námořníky a vojáky. Po nějakém roce mu nabídl, jak se může pomstít. Boroa tak loví své nepřátelské sousedy s nadšením. A tady je téměř neomezeným pánem. Jednou se vrátí domů a královský titul mu neunikne. Jeho lidé budou mít od otrokářů pokoj. Ale kdo dnes ví, co bude. Zatím je otrokářů málo, ale poptávka stoupá. Jak jsme na tom se zraněnými?“

To už věděl Lukáš.

„Plno zranění od šípů. Tihle počítali, že je nás jen pár. Čtyři zranění těžší, ale Ludvík říká, že přežijí. Bohužel povraždili všechny na rybářské lodi, co střežila ve vjezdu. Proto jsme neslyšeli signál napadení. Nebyli naštěstí dobří lučištníci. João to provedl skvěle. Tam se většina utopila. Dál, no nejde nikoho šetřit, oni tak taky nečiní.“

Ještě strávili večer s Boroem. Vyprávěl o zemi, kam jedou. O obrovských slonech, žirafách, lvech, buvolech a hroších. Taky o mořských příšerách. Když se loučil s Martinem, řekl mu, že cítí další setkání a bude jednou poctěn moci se před ním sklonit. O Auře řekl, že je převtělená Matka Země. Nato vypluly Boroovy lodi do noci. Konečně u svého pána. Po půlnoci vyšel Jakub z kabiny. Chtěl si přepočítat, jak dlouho pojedou. Vyhlížel si místo s dobrým výhledem a orientací. Martinovi to nedalo, vyšel tak jen v košili, ale vzal si meč. Slyšel, jak Jakub rozmlouvá s jedním ze strážných, vedle zavrčela Aura a rozhlížela se. Pak se za Jakubem zvenku u zábradlí od moře objevila postava. Aura skočila a muže strhla k palubě. Jakub se otáčel, viděl, jak se muž zvedá s nožem, ale už byl nad ním Martin i Aura. Martinův meč ho přibil k zemi. Táhlý výkřik pobudil námořníky na přídi. Dorozumívali se i s dalšími loděmi. Bude potřeba zesílit hlídky. Jiný incident se už neodehrál. Ráno v zálivu bylo pár mrtvol na pobřeží. Rybáři je odtáhli k mořskému břehu. Odliv je odnese na moře. Dřevo je tady drahé. A ti oběšení? Za pár dnů se utrhnou. A vlny, co nestačili uklidit pobřežní mrchožrouti, vše spláchnou.

Čekal je předposlední přístav Nuakšot a poslední Yoff (Dakar), přístav otroků. A co je dál? To ví jen Pán Bůh. A možná Černý Boroa. Už se tam plavil. Následující dny na moři byly velmi bouřlivé. Kde kdo trpěl mořskou nemocí. Z původních dvou dnů cesty bylo pět. Nebyla vidět Filipeho loď. Doufali, že se sejdou v přístavu. Ten byl jako všechny ve vykouslém pobřeží. Okolo opevněná rybářská vesnice. Za ní sady. Jujuba, argánie, fíkovníky, olivy a datlové palmy. Pár políček. Pak jen pastviny s řídkým porostem stromů. Dál drolící se skály a písek. Většina obyvatel černí mauři. Při tom se tady vezlo skoro nejvíc zboží. Sem žádný obchodník nejezdí. Uprostřed vesnice židovský kupec posílal rychlé velbloudy, co dokáží ujít za den až patnáct mílí, aby uvědomil roztroušené obyvatele v poušti. Ti se pak vypraví k nákupu. Tady jde o rychlost. Mohou se objevit piráti. Už se nic nenakládá, až při zpáteční cestě za čtrnáct nebo více dnů. V senegalském přístavu se vyloží většina nákladu i vévodovi a Brynnovi muži. S nimi zůstane Netuno jako tlumočník a průvodce. Po naložení se lodě vrátí do Rabatu. Pro výpravu přijedou za čtyři měsíce, možná o něco déle. Tady sice bude doba dešťů, ale na poušti to nezaznamenají, v savaně a horách nebudou horka. Pozor si musí dát ve vyschlých vádí, která se bleskově změní na ničivé řeky.

V Nuakšotu se zdrželi tři dny. Zajeli se podívat do nepříliš vzdálené oázy. Na pobřeží i dál rostlo pár akácií a datlových palem. Ve vesnici měli vysazené jujuby. Pak už jen skupiny pryšcovitých keřů a písčité duny. Začínalo být pořádné horko. Mezi nekonečnými vrcholky dun se najednou ukázalo ostře zelené údolíčko. Palmy, stromy, keře, vše seskupené kolem jezírka, které napájel silný pramen. Asi deset hliněných domů zcela ukrytých mezi fíkovníky a porostlých vinou révou. Datlové palmy tvořily malý lesík. Vysazená jujuba, argánie, malinká políčka s čirokem. Keře a různé traviny, hlavně ostřice, bojující s pískem. Byli pohoštěni mátovým čajem a koláčky z čirokové mouky s fíky.

„Přijít větší vítr, tak bych se bál, že všechno zanese písek,“ pochyboval Jakub.

„I to se může stát, ale pokud mají oázy vodu, vzdorují staletí. Bez vody je rychle konec,“ sděloval Netuno.

„Mají tady jen pár ovcí a velbloudů, víc by asi neuživili. Jídelníček tady moc bohatý nebude,“ dodal Martin.

„Přesto mají to nejcennější, vodu. Je tady jediné napajedlo až k pobřeží.“

Využili pohostinství místních a chladivého stínu pro koně. Pár dětí tu mělo ochočenou mangustu.

„To je přímo poklad,“ ukazoval Netuno. „Zlikviduje všechny hady, hmyz a jsou to velice společenská zvířata.“

„Nádherné zvířátko, krásně pruhovaná, je tak dvě stopy velká a stopu má ocásek. Dala by se pohladit, je jako psík.“

Líbila se všem, nejen Jakubovi. Netuno zavolal jedno z dětí. A Martin Auru. Ale ta kupodivu na mangustu nevrčela a mikala ocasem. I mangusta si ji prohlížela a pak bez bázně se přiblížila na dosah. Najednou se všichni lekli. Po očichání to vypadalo, že se chce zakousnout do Auřina krku. Ale packou s drápy jen prohrábla srst a vykousla z ní zřejmě veliké klíště. Aura se podívala na Martina a pak se dala s mangustou do dovádění. Ostatní děti se bály psa, ale pak se přidaly.

„Už jste se setkali se saharskými zmijemi?“

„Jistě, ale vždycky utekly. Aura je na hady zvyklá, jen u nás nejsou smrtelně jedovatí a vyhýbá se jim.“

„Až budeme v Senegalu a Mali, tam je smrtelně jedovatých hned několik. Ale mám poslední záchranu, jak se u nás říká tomuhle.“

Sundal na krku zavěšený váček. V něm byl malý plochý bílošedý pórovitý tuf tak dva a půl palce a sklopený ve stejně velké střence obsidiánový nožík.

„Po uštknutí se musí ranka rozříznout a tenhle kámen vysaje krev s jedem. Většinou se pak člověk uzdraví. Pochází z opačné strany někde od Rudého moře. Pak se kámen vyvaří několikrát v mléce. Je to dědictví po mém otci. Pár životů už zachránil. Pokud nás půjde víc, koně i velbloudi, hadi utečou. Cítí otřesy půdy. Špatně někteří vidí, ale slyší a cítí. Přitom uštknout může i odseklá hlava. A někteří jed i plivají.“

Kamínek si se zájmem prohlížel Ludvík.

„Už jsem o tom slyšel a teď i četl. Mám také nějaké léky, ale tenhle kámen je zázrak. Taky mohl krev z rány vysát otrok, který ovšem zemřel. I to je známé. Jed se nesmí dostat k srdci.“

Před večerem se vraceli k lodím. Tam byly na sloupech pochodně a ještě pořád přijížděli z daleka kupci. Někteří už seděli kolem ohňů. Přespí v houních u svých velbloudů.

Čekaly je vařené slepice, rýže, polévka z cizrny a sumbaly, což jsou fermentovaná semena neré, neboli svatojánského chleba. A taky nad uhlíky připraveného marlína, mořskou rybu blízkou mečounům. Ráno vyplují a budou na moři čtyři nebo více dnů podle počasí.

Ráno lilo, na dosavadní cestu nebývale. Taky započalo období dešťů, co bude trvat do října. Pak nastane vyprahlé sucho s vysokými teplotami. Zažijí savanu v nejkrásnějším období. Všechno roste a kvete, naopak některé plody budou dozrávat. Všude bude plno zvěře. Deště nejsou nijak trvalé, spíš náhlé a prudké a mezi nimi slunečné dny. Lodi vyjížděly za pomoci vesel. Tentokrát se budou držet spíš u pobřeží. Nerozhodne-li to jinak nestálé počasí. Jak se dostali dál, bylo nutné dávat pozor na velmi silný mořský proud, který se zde rozděloval na pobřežní směřující k jihu, jejich směrem a přímo opačný do neznáma na západ. Dál pluli teprve dvakrát a bylo nutné všechno sledovat a zapisovat. Pobřeží je místy nebezpečné. Široké písčité mělčiny jsou přerušeny ponořenými skalisky. Je zcela pusté bez známek života, až k ústí řeky Senegal. Tam by se sice možná dalo plavit na pramicích a využít přílivu, který působí mnoho mil do vnitrozemí, ale posledně slyšeli, jak loď napadli hroši, což je nejnebezpečnější zvíře Afriky. Netuno vyprávěl, jak dokážou doslova rozdupat i lidi. Mají tak silnou kůži a další tuk, že oštěpy a šípy jsou slabé, a přiblížit se není možné. To platí i u slonů, ale ti bezdůvodně nikoho nenapadají. Pak jsou teprve lvi, co se větší skupině raději vyhnou. Na vodě a hlavně v bažinách jsou nebezpeční krokodýli a nepatrní komáři, co přinášejí horkou nemoc a smrt.

„Jak nám tady cestu líčíš, nejlépe by bylo plout vzduchem jako ptáci,“ mínil Martin.

„V pověstech se vypráví o bozích, co létali ve vzdušných korábech poháněných ohněm. Mluví o tom mnoho griotů.“

„A my?“ ptal se Jakub.

„Musíme sehnat velbloudy, možná i koně, co povezou náklad z lodí. Taky průvodce. To všechno zařídí Mauricio, už tu nějaké známé máme. Jsou tady obchodníci Židé a Jemenci. Taky otrokáři. Určitě se potkáme s Carlosem nebo Černým Boroou. Pojedeme přes území různých králů. Dřív tu byla veliká Ghanská říše. I jiné. Moc se všechno mění. Neustále někdo s někým bojuje. Kolem řek se zlato těží od nepaměti. Vozily ho karavany až k Rudému moři a do Egypta.“

Přestal vytrvalý déšť, zřejmě se dostali do správného proudu. Navíc se zvedl příznivý vítr a lodě se rychle rozjely. Jenže najednou vítr skončil. Slunce nemilosrdně pálilo. Byli blízko, tak se mohli dorozumívat s dalšími cestovateli. Všichni spustili malé vlečné sítě. Není nad čerstvé ryby. Navíc příprava v otevřené lodní kuchyni na malém ohništi je oproti jinému masu velmi rychlá. Ryby je možné velmi dobře nasolit, ale také usušit. Naložit s octem a olejem, nebo vyudit. Vydrží tak i nepříznivé vysoké teploty. Afrika byla ke svým obyvatelům velmi skoupá. To, co později tvořilo základ jídelníčku, včetně papriky, rajčat, brambor, batátů, kukuřice, i burských ořechů, přinesly až cesty do Ameriky. Ani místní jamy, z jejichž hlíz se vyráběla mouka, nebyly tak rozšířeny. Zato se využívalo vše, co se dalo jíst, i když po mnohých úpravách. Sušení, máčení, loupání, kvašení, pražení odstraňovalo hlavně hořkost. Další drcení a mletí celodenně zaměstnávalo ženy. Když přišla sucha, umírali lidé hladomorem. To platilo pro celou Saharu a oblasti savan. Dál k jihu byla místa vlhčí, tropická s většími možnostmi pěstováni i sběru v přírodě.

Celý den se střídaly přeháňky. Sice zřejmě dopluli, kam měli, ale Luiz se s obavou díval na moře. Pevnina nebyla vidět, obě další lodi se dorozumívaly praporky. Jáchym i Netuno říkali, že nemají dobrý pocit. Kolem lodí proplouvalo obrovské hejno malých sardinek. U lodí se tvořily pěnivé vlny. Po setmění bylo najednou hrobové ticho. Lodě pomalu unášel proud, ale všechno vypadalo, že jsou bez pohybu. Přišel na palubu Mauricio, zůstali Jáchym s Hankem a Martin, ostatní poslali spát.

„To jsme tady zažili. Pak většinou přijde bouře od západu. Může nás nahnat až ke kamenitým písčinám. Až k ústí Senegalu není žádné kotviště, přístav a pak až Yoff. Ten má poloostrov a záliv. Náš cíl. Pomodleme se.“

Podle svítilen viděli obě další lodě. Jsou dostatečně vzdálené. Joãova je nejdál od pobřeží. Nic se nedělo až do rána. Někde nad pevninou, sotva znatelnou, vycházelo slunce. Zato západ zčernal. Žádné blesky, jen vítr a vlny hnaly lodě k pobřeží. Joãova jim zmizela z očí. Před pobřežím jako by se stočil. Nepomohla kotva. Obě plavidla se zhoupla na vlně a dosedla do písku.

„Nejsou tady skály, díky Bohu. Myslím, jsme v pořádku.“

Po nějaké době doběhl k nim námořník od Filipeho, jsou na tom stejně, nic není poškozeno. A konečně uviděli na moři poslední loď. Zřejmě tam zakotvila a poslala hned člun. Na člunu dojel i Filipe. Všichni kapitáni se setkali s Mauriciem.

První byla děkovná modlitba. To už se připojili i ostatní z kajut.

„Bude-li příznivý vítr a ještě použijeme vesla ve vrcholu přílivu, vytáhneme vás. Moc to nechce. Jsou jako na houpačce.“

Zjistí na člunu, kam až může zajet volná loď, a všechno se připraví. Druhým člunem přijel Brynn se čtyřmi jeho druhy.

„Kolik máme času? Neprohlédneme si kousek pobřeží?“

„Určitě tak pět hodin, nejezděte daleko, zatroubíme, ale je tady docela pusto. Přesto pozor, ale to už víte,“ varoval je Mauricio.

K pobřeží mimo Brynna a jeho muže vyjel Hanek, Jáchym, Najam a Martin. Bylo to asi ke čtyřiceti sáhům. Na přídi se usadila Aura. Cenila zuby a vrčela na několik plovoucích medúz. Už se s nimi seznámila a o další sblížení nestála. Loďku vytáhli až nad místo přílivu a ještě ji upevnili provazem k vystouplému kameni. Před nimi, kam oko dohlédlo, nic než písek a dál řady rozpadajících se hnědě rezavých skal, jen nízkých, tři čtyři lokte. Za jednou řadou kamenů bylo pár trsů ostřic se zelenými lístky. Povzbudily je deště. Rostly jen v pásu chráněném kameny. Některé byly okousané, ale po původcích žádná stopa. Slunce už nemilosrdně pálilo. Aura si vylezla na nejvyšší kámen v okolí a rozhlížela se. Bylo vidět, jak větří. Pak štěkla a podívala se na Martina. Poodběhla.

„Aura něco našla. Jdeme tam.“

Zastavila se u kamene, co tvořil malou stříšku. Pod ní někdo ležel. Dítě, podle vyčnívajících černých nožek. Bylo vidět, že se snaží ještě víc zalézt pod skálu. Najam na něj promluvil berbersky, pak arabsky.

„Tady nemá možnost přežít, vytáhneme ho ven.“

Martin s Brynnem dítě vytáhli. Snažilo se chytat kamene. Asi sedmiletý chlapec měl jen bederní roušku a uzlík, který svíral v rukou. Jáchym měl u sebe čutoru z vysušené tykve s vodou. Chlapec se bál, ale pak se napil. V uzlíku měl sušené datle a fíky a kousek sušené ryby.

Mluvil berberským nářečím. Ukazoval zpět. Byli rybáři, jeli dolů na jih, najít si nové místo. To našli. Byla tam voda i stromy. Kus od moře. Přijeli muži na koních a všechny zabili. Mysleli si, že je mrtvý. Někde, kudy šel, je prý také osada rybářů. Myslel si, že tam dojde podle pobřeží.

„Vezmeme ho s námi, někdo se ho v přístavu ujme.“

Chlapec se sice bál, hlavně Aury, když ho olízla, ale viděl, že mu nikdo neubližuje, a šel s nimi k pobřeží. Musí s nimi až do Yoffu. Nějakou rybářskou osadu nemohou hledat. Nikdy tam nebyl, jen o ní slyšel. Na lodi se ho ujal Netuno. Čekalo se na příliv a všechno bylo připraveno. Loď se pomalu zvedala, pak s pomocí plachet a vesel se dostala do hlubší vody. Filipeho se skoro osvobodila sama při vrcholu přílivu. Konečně vypluli. Dva dny bylo příznivé počasí, i když pluli jen pomalu. Další znovu bezvětří. Počkají, za den by měli k večeru doplout k ústí řeky Senegal. Jsou tam jen rybáři. Neznají je. Chlapce jménem Tonbo vezmou dál, ještě den a budou na konci cesty po vodě. Klučina požádal Mauricia a Netuna, že jim bude sloužit. Nechali si ho. Může hned doprovázet Netuna na jejich cestě k Bambouckým horám. Byl nadšený. Dostal své první boty, spíchli mu z velkého bílý dišdaš a malý turban.

Na mapě vypadal poloostrov s přístavem otroků Yoff (Dakar) jako koňská hlava. Museli ho celý obeplout do zálivu v místě krku. Kolem vyčnívalo plno malých i větších ostrůvků. V přístavišti bylo nezvykle živo. Hned poznali Carlosovu loď. Taky několik dalších menších. Museli zakotvit, než jim udělaly místo rybářské lodě. To už byl večer a Carlos je pozval na večeři v místním hostinci. To byla jen střecha z kůlů pokrytá listy palem a svazky trav. Od moře byly navršeny kameny. Sedělo se na zemi na rohožích a pokrmy přinášely černošské dívky na nízké stoly. Zde se scházeli jen bohatší návštěvníci. Majitelé lodí, obchodníci, velbloudáři poskytující svá zvířata pro karavany. Tady začínaly cesty těch, co chtěli vykonat hadždž, muslimskou pouť do Mekky. Napříč kontinentem, přes Niger a Súdán. Taky těch, co se zbožím putovali do pouštní křižovatky Timbuktu a odsud ke Středozemnímu moři. Cesty na východ a sever. Do Alžírska, Libye, Egypta. Jen málokdo směřoval k jihu. Tam byly neproniknutelné pralesy a divoká zvěř. Jejich výprava směřovala jihovýchodním směrem k povodím Senegalu a jeho přítoků, hlavně řeky Falémé.

S Carlosem seděl jeho další nový pomocník, Ital, hrabě, rytíř Tomasso. Janovan, stáří asi jako Martin. Doma měl několik soubojů, ale nakonec zabil ve sporu o dívku tamějšího velitele vojenské posádky. Chvíli se ukrýval na Sicílii, pak se dostal do Maroka. Tam mu jeden z obchodníků s otroky doporučil Carlose, jeho dodavatele. V takových končinách ho nikdo nenajde. S Martinem si popovídali u červené kůrečky. V blízkosti byl statek, který tyto napůl divoké vepře pěstoval. Taky velké množství drůbeže a hovězí dobytek. Odběr zajišťovali námořníci.

„Dnešek, přátelé, věnujeme dobré krmi a vínu. Zítra odpočineme a pak domluvíme karavanu, se kterou vyrazíte. Doporučuji vám zítra výlet k Růžovému jezeru (Lac Rose), Tomasso vás doprovodí, můžete se i vykoupat.“

„Pojedu také,“ Mauricio se přidal, „chci nakoupit růžovou sůl, byla velmi žádaná.“

Všichni si pohody na souši naplno užili. Zdejší domorodí sluhové museli některé rytíře doprovodit a uložit. Spalo se v podlouhlé budově z hlíny v několika místnostech na rohožích a kobercích. Na výlet vyrazili kousek od pobřeží. Jezer tady bylo několik, ale růžové viděli už z dálky. Od moře ho dělil jen pás písku. Na hladině bylo mnoho malých člunů. Místní nabírali něčím, co připomínalo cedníky, sůl ze dna. Někteří v plytkých vodách byli ve vodě a sůl nabírali lopatami. Z loděk se vyndávala na břeh k uschnutí. Pak se přesela přes síta a plnila do pytlů. Všichni si vyzkoušeli, jak se tělo udrží na hladině s vysokou koncentrací soli. Bylo zde i pár zakrnělých ryb. Pak přešli kousek a opláchli se v moři. Těžaři soli byli natření bambuckým máslem, aby jim sůl neleptala pokožku.

„Tohle dělat každý den, nezávidím. Jsou to prý celé rodiny, co těží sůl od nepaměti,“ ukazoval ostatním Jakub, který se na vše přeptal už včera.

Mauricio s Lukášem se dohodli na odběru. Mauricio pro lodě, Lukáš pro karavanu. Sůl je výborný artikl na prodej, výměnu i jako dar. Vraceli se večer. Kolem přístavu bylo množství vysázených stromů i nějaká pole převážně s čirokem a prosem. Všechno teprve rostlo a využívalo občasný déšť. V ohradách byli velbloudi, muly, osli i koně.

Další dny se připravovala karavana. V podstatě tři. Jedna bude sloužit vévodovi a jeho mužům, druhá poveze Mauriciovo zboží, další zboží zdejších obchodníků do Bambouckých hor a bude pak pokračovat do Timbuktu. Karavany se většinou spojují, hlavně kvůli ochraně. Loupeživí Tuarégové jsou všude. Jejich cesta povede spíš nejprve suchými savanami, pak savanovým lesem a horami u řeky Falémé. Velké karavany povede šejk z Tuniska, jejich z Mali. Vodiči a ochrana byli jak Arabové, tak místní Malinkové, Bambarové a Fulkové z království Tekruur, což je blízko cíle jejich cesty. Netuno pojede s nimi a s ním i jeho nový malý sluha Tonbo.