Venkovský příběh – 42. Zrada

Jak jsem už naznačil, náš vztah s Robinem se stal takovým rutinním. Fungovali jsme jako dvě samostatné jednotky, které se doplňovaly a tím tvořily symbiózu, která mně vyhovovala. Na stranu druhou ta mladická vášeň vzala za své, ale když jsem to probíral s Dominikem nebo Puckem, utvrdili mě, že je to normální. Na stranu druhou to neznamená, že by své polovičky měli rádi nějak méně, jen je třeba to občas nějak okořenit, ať už nějakým překvapením, nebo v posteli.

Přemýšlel jsem nad tím, ale ve srovnání s Aničkou nebo Mončou, které byly furt takové energické a pozitivní, mi tohle u Robina chybělo. Už delší dobu byl takový zamračený, otrávený a moc toho nenamluvil. On sice nebyl nikdy nějak výřečný, ale současný stav byl opravdu někde jinde. Vzal jsem si tedy slova kluků k srdci a začal přemýšlet, co bych mohl pro nás dva udělat, abych zažehl znovu tu jiskru, kterou náš vztah tak nějak postrádal, a o intimních chvílích už ani nemluvím. Říkal jsem si, že bych mohl zarezervovat nějaký pěkný hotel na horách, ty jsme měli oba rádi a tam jsme byli vždy šťastní, ať už sami, nebo později s klukama. Nebo že by nějaký wellness? To mi přišlo zase až moc přihřáté, nikdy jsme na něčem takovém nebyli, a ačkoli by si to, v našem věku, naše těla zasloužila, řekl jsem si, že tohle ještě pár let počká. Nebo prostě nějaký eurovíkend třeba do Barcelony? Ne, je to město, všude milion lidí, to není nic pro nás, z toho bychom byli oba na prášky. Tak se podívám po těch horách, třeba někde v Rakousku.

Byl večer, Robin stále v pracovním procesu, a tak jsem otevřel nabídky a začal hledat, kam bychom mohli vyrazit. Líbilo se mi skoro vše, a tak jsem se do toho ponořil tak, že jsem ani nevnímal čas, když se ozval zvonek. Než jsem stihl vyběhnout, stál v předsíni Dominik.

„Nazdar Fílo, kde máš toho tvýho? Půjčil jsem si od něj dva litry, tak mu to nesu.“

„Co, vy jste nepřijeli spolu?“

„Nene, já potřeboval něco koupit, ale berou tam jenom hotovost, proto mi půjčil, já neměl u sebe a Robin jel ještě do Vražkova seřídit jednu prolejzačku. Ale to je divný, končili jsme před pátou a říkal, že to má maximálně na dvacet minut.“

Bylo skoro osm hodin, z Vražkova to k nám bylo necelých třicet kilometrů.

„To je divný, to by tady měl bejt už desetkrát.“

„To jo, ale tak třeba se tam něco rozesralo, tak se zdržel. No nic, prosím tě, dej mu ty prachy, když už jsem tady.“

„Jo, jasný, dám, v pohodě.“

„No ani nemůžu pokecat, letím, ať taky vidím někdy rodinu,“ pousmál se a rozloučil se.

Dostal jsem strach, když se někde nečekaně zdrží a vím, že jede autem, vždycky si vzpomenu na Evku s Vaškem. Je to hrozné, ale tahle událost se mi bude vždycky vracet, jakmile někdo nedorazí včas a budu vědět, že jede autem. Vzal jsem telefon a volal.

„Nooo Fílo, co je?“ ozval se Robin, ale takovým otráveným hlasem, který ho už nějakou dobu doprovázel.

„Robe, kdepak jsi, už je takovejch hodin.“

„Fílo, přece víš, že mám hodně práce, tak kde bych byl? Neboj, už jsem na cestě, do dvaceti minut jsem doma,“ odsekl.

No dobře, možná se zbytečně strachuji, má pravdu, ale přece se mi nemůže divit. Kdyby alespoň napsal, že se zdrží. Na druhou stranu má pravdu, vždyť vím, že je v jednom kole, tak co se divím.

Když přijel domů, sedl ke stolu, najedl se, šel si dát sprchu a že si půjde hned lehnout, že je hotový. Řekl jsem si, že ho potěším svojí přítomností, a tak jsem v rychlosti poklidil a šel za ním do sprchy. Když jsem tam vlezl, lekl se, jak kdyby tam vlezl nějaký vrah.

„Fílo, já se lek, co blbneš?“

„Je promiň, to jsem nechtěl, ale tak jsem si řekl, kdy jsme se naposledy spolu sprchovali? A to jsme to měli tak rádi.“

„Já vím, ale promiň, já jsem tak hotovej, že jsem bez nálady.“

„To nevadí, však nemusíš dělat nic, já si tě pěkně vydrhnu, ať má můj pracant servis, kterej si zaslouží.“

„Fííílooo, promiň, fakt nemám na nic náladu.“

Takže to celé dopadlo tak, že jsme se každý osprchoval a umyl sám, jako by bychom byli někde ve veřejných sprchách. Vůbec jsem tomu nerozuměl, byl to vždy spíše Robin, který mě tahal na společnou hygienu a byl naprosto šťastný, když měl ode mě servis jak od nějaké konkubíny.

Když jsme zalezli do postele, přitulil jsem se k němu, jenže Robin se jen otočil, dal mi pusu na tvář a řekl jen:

„Dobrou, Fílo.“

Přemýšlel jsem, co s ním je. Chápu, že je unavený, ale že by mu vadilo, že se přitulím? Vždyť jsem nechtěl žádnou divočinu, prostě jen přitulit tak, jak to máme rádi. I když byl sebeunavenější, nevzpomínám si, že by mu tohle bylo nepříjemné. Přitom mně to tak chybělo a teď jsem si připadal jako nějaký zoufalý loudil. Ta jeho nálada v posledních měsících je fakt mizerná, přemýšlel jsem, jak dlouho to už vlastně takhle je a dobral se k tomu, že už to musí být přes rok. Je pravda, že je tak zaměstnaný, že nějaké společné volno skoro neexistuje. Je z toho otrávený a já možná ještě víc. To Rakousko bude dobrý nápad. A nebude to jen na pár dní, dáme alespoň týden. Firmu pohlídá Dominik, tak se Robin nemusí strachovat, co se bude dít. Jo, dobře jsem to vymyslel, je potřeba ten náš vztah okořenit. A následně jsem usnul s úsměvem na rtech, jakou bude mít Robin radost, až mu sdělím, že pojedeme do Alp a pěkně sami dva bez kluků.

Pořád jsem se nemohl rozhodnout kam, měl jsem vybráno asi sedm hotelů a byl extrémně nerozhodný, tak mě napadlo, že zavolám Dominika, dáme si sraz a něco vymyslíme spolu.

„Čau, Dome, prosím tě, potřeboval bych s tebou probrat takovou kravinu, kdy dorazíš dneska domů?“

„Fílo, já už jsem doma dvě hodiny, tak klidně můžeme hned.“

„Ty už jsi doma?“

„No, a kde bych měl bejt?“

„No já, že Robin ještě není doma.“

„Hmmm, to je divný, říkal, že ještě něco musí zařídit na otočku v Písku, ale pochopil jsem z toho, že to bude něco na chvilku. No nic, stav se, dáme pivko a probereme, co potřebuješ.“

Vyrazil jsem k Dominikovi, ale jak jsem se před telefonátem těšil, jak spolu spunktujeme potěšení pro mě a Robina, teď se mi k němu vůbec nechtělo. Cestou jsem pořád přemýšlel, že je to celé nějaké divné. Nedávno to seřízení, co mělo trvat dvacet minut a byly z toho tři hodiny, teď zase něco zařídit v Písku a jsou z toho dvě hodiny, a to pořád není doma. Že by taky chystal nějaké překvapení pro mě? No možné to je, na stranu druhou, když pro mě dělal překvapení, tak byl mistr tajností a nikdy jsem neměl nejmenší potuchu, že něco chystá, teď je to ale celé jinak, celé je to divné.

Dominikovi jsem ukázal, co chystám, ukázal jsem mu i první dva hotely, ale v hlavě jsem měl něco úplně jiného.

„Ty, Dome, já ti mám nějakej blbej pocit, víš, jak jsi mu přijel vrátit ty prachy a dneska jel něco zařídit do Písku?“

„No jasně.“

„Hele, to jsou jenom tyhle dva dny, nebo to je častějc?“

Dominik se zamyslel a povídá:

„Nooo jako upřímně, za poslední dobu jsme spolu jeli domů jen párkrát, vždycky se držíme za sebou, ale poslední tak rok, možná o něco dýl pořád jezdí k zákazníkům nebo něco zařizuje. To víš, já se nestarám, servis a zakázky si řídí on. Ale teď jak se ptáš, ty máš podezření, že něco dělá za tvejma zádama?“

„No upřímně, jsem z něj dost zmatenej, pořád jezdí domů nejdřív tak v osm, jen málokdy dřív, mě nenapadlo po tom pátrat, myslel jsem právě, že jezdíte spolu.“

„Jako takhle pozdě? No to rozhodně ne, teda párkrát jo, to bych kecal, ale dejme tomu tak pětkrát, možná desetkrát za poslední rok.“

„Hmmm, to je super, víš, Dome, on se chová už dlouho nějak divně, je na mě často protivnej, když jsem mu řekl, aby trochu zpomalil, ať si taky užije rodiny, tak se hájil tím, že potřebujeme vydělávat, a ještě byl na mě docela hnusnej. No a co ti mám povídat, nějakej sex nebo třeba jen přitulení, to už ani nevím, co je. Hrozně se změnil, to není ten Robin, jak ho znám.“

„Ty, Fílo, ty mě docela děsíš, mám s ním promluvit nebo něco zjistit? Samozřejmě nějak nenápadně.“

„Hele to asi ne, to by mu hned bylo jasný, odkud vítr vane. Ale asi bych potřeboval vědět, co se děje. Víš, začínám se bát, že někoho má, a potřebuju to zjistit.“

„Fílo, ty mě fakt děsíš, já doufám, že je to jenom nějaká blbost, že třeba chystá nějaký překvapení, jako ty pro něj.“

„Upřímně, to mě v první chvíli taky napadlo, ale rok? To je blbost.“

„Hmm, to máš pravdu, ty jo jestli je to fakt, tak ho snad zabiju. Je to kámoš, ale aby ti udělal tohle a ještě takhle srabácky?“

„No, Dome, úplně je mi z toho blbě, když nad tím přemejšlím.“

„Víš co? Uděláme to takhle, až mi zase řekne, že jede něco zařídit, tak já budu koukat, jakým směrem jede, z dílny je vidět na křižovatku, tak uvidím, kam jede. Příště bych mohl jet napřed tím směrem a postupně se takhle dopátrat, kam jezdí. Taková podrazárna, ale jestli je to planej poplach, tak mu nesmíme ani jeden nic říct, jasný?“

„Jasný, akorát mi to přijde pro oba dost ponižující.“

„To máš pravdu, ale jestli ti zahejbá, tak je to dost ponižující pro tebe a mýho nejlepšího kámoše nebude nikdo ponižovat, i když je to taky kámoš!“

Jak jsme se domluvili, tak se taky stalo, akce trvala asi tři týdny, až Dominik zajel za mnou:

„Fílo, tak vím, kam jezdí, dvakrát jsem ho dostopoval na jednom místě, ale nechtěl jsem tam okounět, tak tady máš adresu, kde vždycky stojí, zbytek už asi nechám na tobě.“

„A ty jsi něco viděl?“

„Neviděl, jenom že tam zaparkoval, nechtěl jsem, aby si mě všimnul.“

„Jo, to je jasný, díky moc, já už to nějak vymyslím.“

„Víš co? Monča ti půjčí svoji starou Fabii, ta není tak nápadná, já to s ní domluvím, a až zase řekne, že si jede něco zařídit, napíšu ti nebo prozvoním.“

Adresa byla do Vražkova, poukázal jsem na to:

„Hele, Vražkov, tam přece měl jet, když jsi mu vezl ty prachy. Tobě ta adresa něco říká?“

„Jo, říká, tam jsme měli zakázku na prolejzačku, ale je to celý divný, on stojí pokaždý asi padesát metrů před tím domem, kde jsme měli kšeft.“

„A kdy jste tam byli?“

„No hele, to bude tak rok a půl,“ zamyslel se Dominik.

„Díky Dome, ty mě vždycky vytáhneš ze všech šlamastyk.“ Poplácal jsem ho.

„Jasný, Fílo, neřeš, hlavně ať je všechno v klidu, a kdyby něco, tak volej, piš! Hlavně ani jeden nedělejte nějaký píčoviny.“

Byl jsem absolutně bez nálady, což na druhou stranu skvěle korespondovalo s náladou Robina. Když přijel domů, skoro nic neřekl, najedl se a šel spát a já ho následoval, aniž bych se o cokoli snažil. Říkal jsem si, že Robin přece ví moc dobře, že čekám na přitulení, už jsem mu to dal párkrát najevo, tak když bude mít zájem, měl by se nyní snažit on. Čekal jsem, že se v něm třeba něco hne, ale byl jsem hodně naivní.

Od naší rozmluvy s Dominikem uplynuly čtyři dny, které navíc dělil víkend, když mi psal, že mu Robin říkal, že to dneska vidí tak do pěti a pak ještě musí na nákup do Písku. Bylo to jasné, o víkendu jsme nakoupit byli, takže nebylo třeba jezdit tam znovu. Byla to zástěrka. Celý roztřáslý jsem běžel k Dominikovi, kde mi Monča půjčila auto. Ta nic nevěděla, jen věděla, že mi to Dominik slíbil. A já vyrazil na adresu do Vražkova. Zaparkoval jsem o notný kus dál, ale tak, abych měl dobrý výhled do míst, kde podle Dominika Robin již dvakrát parkoval.

Přijel jsem tam už v půl páté a čekal asi hodinu. Robin skutečně přijel, zaparkoval, ale z auta nevylezl. Během pěti minut vyšel z domu, který dělily další dva od místa, kde Robin parkoval, chlápek. Byl takový připlešlý, obrýlený, vyzáblý a celkově působil jako takový nerd, věkově jako my, možná o něco málo starší. Mířil k Robinovu autu a taky do něj nastoupil, načež auto nastartovalo a vyrazilo. Srdce se mi rozbušilo a tlak silně stoupl, přestal jsem přemýšlet a už vůbec neuvažoval nad tím, jestli mě uvidí. Naštěstí auto od Moniky by Robin asi stejně nepoznal. Vyrazil jsem za nimi. Snažil jsem se jet tak, abych nebyl nápadný, ale hlídal jsem si případné křižovatky tak, abych věděl, kam jedou. Trvalo to asi čtvrt hodiny, když jsem projížděl úsekem, kde byl delší dobu jen les, a když jsem přijel na konec, zjistil jsem, že jsem je ztratil.

Sakra, přece jsem je nemohl ztratit, vždyť bych je musel vidět před sebou. Šlápl jsem na plyn a ještě kousek popojel, ale ani tam jsem je neviděl. Podíval jsem se do mapy, abych se podíval na úsek, kde jsem je ztratil, a zjistil, že jsou zde dvě lesní cesty. Je to jasné, na jedné z nich museli uhnout, otočil jsem se a jel pomalu zpátky. Zastavil jsem u první cesty a zkusil si hrát na stopaře, tady se mi nezdálo, že by projelo nyní nějaké auto. Další cesta byla asi o tři sta metrů dál, popojel jsem k ní a tam to bylo o něčem jiném, čerstvá stopa od auta. Jasně, museli tedy zajet sem. Vrátil jsem se na tu první cestu, kde jsem zaparkoval a vydal se pěšky.

Po cestě jsem šel jen malý kousek a pak mě napadlo, že bude lepší jít lesem, abych nebyl hned vidět. Připadal jsem si jako šmírák, jako stíhačka, jako nedůstojný partner. Hlavou se mi mlelo, jestli se nemám otočit a jít zpátky k autu. Pořád jsem si srovnával Robinovo chování v poslední době a všechny ostatní indicie. Moje podezření, o co tady jde, se rovnalo jistotě. Nakonec jsem v dáli skrz les viděl střechu Robinova auta. Přiblížil jsem se ke stromu, odkud jsem měl nejasný výhled, ale viděl bych, kdyby někdo vystoupil nebo nastoupil. Nic se nedělo, ale auto se hýbalo, takže bylo jasné, že uvnitř někdo je. Bohužel jsem neviděl skrz okna, ta byla moc daleko a já se bál, abych nebyl odhalen.

Schovaný za stromem jsem byl snad hodinu, nic se nedělo, byli celou dobu v autě, ale mně bylo jasné, co se tam děje. Neviděl jsem to, ale co by tam jiného dělali? Přemýšlel jsem, co teď, odejít a vpálit Robinovi, co jsem viděl? Udělat scénu? Co když je to ale jen hrozné podezření a jde o něco úplně jiného? Ztratím u Robina jakoukoli důvěru. Ale zase přece by se mi nemohl divit. Hlavou mi projel celý náš vztah, vracely se mi především ty krásné vzpomínky, ta radost, když jsme se poznávali. Naše vzájemné touhy po tom druhém. Ta síla vztahu, kdy bychom jeden za druhého položili život… Pár slz se mi vehnalo do očí. Vzbudilo to ve mně takovou lítost, která se přehoupla ve vztek a já přestal přemýšlet racionálně. Vyšel jsem zpoza stromu a mířil k autu. Přišel jsem na stranu řidiče, tak abych první viděl Robina.

Moje podezření se bohužel potvrdilo, Robin bez trička, kalhoty u kotníků a ten podivný nerd Robinův penis v puse, zatímco Robin nerda hladil jednou rukou po zádech a druhou měl v jeho rozkroku. Hrozný pohled, jen jsem stál, koukal a nevzmohl se na nic. Najednou nerdovi došlo, že je pozorován, podíval se a hrozně se lekl. Robin se otočil, uviděl mě a vytřeštil oči. Nevzmohl jsem se na nic, jen jsem se otočil na patě a odcházel z místa bez jediného slova. V autě nastal všeobecný chaos, ale to už mně bylo jedno. Šel jsem jak bez duše, jen jsem z dáli slyšel klapnutí dveří a uslyšel volání:

„Filipe, počkej!“

Nereagoval jsem, nechtěl jsem tam více být, chtěl jsem už být v autě a doma. Sedl jsem si do auta a koukal před sebe. Najednou jsem začal vzteky mlátit do volantu a řvát tak, že to muselo být slyšel ještě pěkný kus ode mě. Slzy se naplno spustily, cítil jsem se bezmocně, totálně ponížený. Jak mi to mohl udělat? Udělal bych pro něj cokoli a on mě takhle zradí? Dělám něco špatně? Jak dlouho to trvá? S kolika mi byl za celou dobu nevěrný? Jak jsem si mohl tak dlouho nevšímat? Jak mě mohl takhle zradit?